Samci buvolců pro setrvání samic použijí překvapivě důmyslné lsti: vydají varovný zvuk oznamující přítomnost predátora, i když se v okolí žádný nevyskytuje. Když samičky tento signál uslyší, zůstanou raději na bezpečném místě uprostřed stáda, kde se ochotně poddají páření.

Z dlouhodobého pozorování buvolců vyplynulo, že falešné varování vydávají samci pouze ve chvíli, kdy se na jejich území nachází sexuálně aktivní samička, která se chystá k odchodu do teritoria jiného samce. Buvolci navíc signál doprovázejí pohledem upřeným do míst, kam má samice namířeno, aby tak posílili dojem, že právě tam číhá nebezpečí v podobě lva, geparda, hyeny či lovce.

Podle Wiline Pangleové nemají samičky šanci podvod odhalit, protože se s ním setkávají jen jednou za rok v období říje. Reagují vždycky stejně, ačkoli toto frkání nemá ani tak za cíl varovat antilopy, ale spíš upozornit predátora, že o něm stádo ví.

„A i kdyby lest prohlédly, stejně nebudou riskovat a raději zůstanou v bezpečí,“ říká Pangleová a dodává, že úmyslné podvádění, které je tak vlastní člověku, se ve zvířecí říši vyskytuje jen zřídkakdy. Vychytralí buvolci ale vědí, že se jim jejich malá léčka vyplatí. Jedním falešným signálem si zajistí průměrně tři pářící akty navíc, čímž zvýší pravděpodobnost zplození vlastního potomka.

Navzdory pokroku v selektivním chovu krav a změnám zemědělských postupů sdílí současné mléko s historickým nápojem víc podobností než rozdílů – jak zjistila studie publikovaná v březnu v časopise Journal of Dairy Science. Vědci měli k dispozici plechovky sušeného plnotučného mléka vyrobené před 117 lety novozélandskou společností Defiance, které s sebou vezla loď Nimrod britského polárníka Ernesta Shackletona. Kromě 450 kilogramů zmíněných konzerv přitom zásoby mléčných výrobků na palubě obnášely také 87 kilogramů másla či dvě bedny sýra.

Základní tábor si výprava směřující k jižnímu pólu založila na mysu Royds v zátoce McMurdo. A právě tam se po sto letech v rámci iniciativy Antarctic Heritage Trust Restoration Project podařilo nalézt pocínovanou plechovku doslova zamrzlou v čase.

Překvapivě podobné

„Jde zřejmě o nejlépe zachovaný vzorek z průkopnických let komerční výroby sušeného mléka. A jeho objev nám dává jedinečnou šanci pochopit podobnosti a rozdíly mezi tehdejší a současnou výrobní technologií,“ uvedl spoluautor studie Skelte Anema, chemik z výzkumného a vývojového střediska společnosti Fonterra na Novém Zélandu. Jeho tým porovnal nalezený vzorek se dvěma jinými, sušenými pomocí rozprašovače – tedy způsobem používaným až v moderní době. Vědci analyzovali obsah bílkovin, mastných kyselin a fosfolipidů, ale zabývali se také mikrostrukturními vlastnostmi, barvou a těkavými prvky. A závěr? „Přestože uplynulo více než sto let, složení mastných kyselin, fosfolipidů, bílkovin ani vedlejších složek se nijak dramaticky nezměnilo.“

V Shackletonově plechovce se vyskytovalo vyšší množství olova, cínu, železa a dalších stopových minerálů, jakož i aromatických látek souvisejících s oxidací. Ty pocházely zřejmě z materiálu plechovky, v níž se prášek skladoval, a z tehdejšího továrního vybavení. V současnosti se při výrobě používá nerezová ocel a kvalitnější voda, přičemž mléko sušené rozprašováním se snáz rozpouští. 

Rozkošná Marie nebo také Mimi měla vždy nejrůznější privilegia. Když jí nevyhovovala guvernantka, mohla si vybrat jinou. Když se jí ta nová mimořádně zalíbila, snadno z ní udělala hofmistryni. Kam kráska přišla, tam vzbuzovala vášně. 

Neopětovaná láska 

K jejím obdivovatelkám patřila i první manželka budoucího Josefa II. Isabella Marie Parmská. Tato křehká, meditativní a melancholická dáma Marii Kristině doslova propadla. I když se u dvora často vídaly, psala jí pravidelně dopisy. „Píši ti znovu, krutá sestro, ačkoliv jsme se zrovna rozloučily. Nemohu snést to doufání, zda mě uznáš jako osobu hodnou tvé lásky, nebo zda mě raději srazíš do řeky… Nedokáži myslet na nic jiného, než že jsem hluboce zamilovaná.“ Jinde zase přiznává: „Tvrdili mi, že den začíná Bohem. Já ale začínám den myšlenkou na osobu, kterou miluji, protože na ni myslím neustále.“ 

Svou druhou dceru Isabella pojmenovala Marie Kristina. Děťátko však zemřelo hned po porodu a matka ho brzy následovala, když roku 1763 podlehla pravým neštovicím. Bylo jí pouhých 21 let. Ještě předtím však své životní lásce napsala: „Smrt ke mně promlouvá jasným hlasem. Po tři dny jsem ten hlas slyšela.“ 

A co na to Mimi? 

Marie Kristina však žila dál a dál také užívala svého mimořádného postavení. Tři roky po skonu Isabelly Parmské se vdala za muže, kterého si sama vybrala. Nijak přitom nedbala na to, že v zemi stále ještě panoval státní smutek po smrti jejího otce. S manželem Albertem Kazimírem Augustem Sasko-Těšínským se věnovali sbírání umění. 

Když Mimi v pouhých 56 letech zemřela, nechal jí nešťastný vdovec vybudovat nádherný náhrobek. Tím pověřil uměleckou superstar Antonia Canovu, který zhotovil monumentální mramorovou pyramidu s medailonem Marie Kristiny a nápisem „Uxor optimae Albertus“, tedy „Nejlepší manželce Albert“. Mimi prostě vždy měla to nejlepší. I po smrti.

Hoacin chocholatý (Opisthocomus hoazin) je býložravec, který je velký asi jako náš bažant a živí se převážně listím stromů doplněným o květy a plody. K trávení listí má jedinečně uzpůsobený trávicí trakt. Potravu zadržuje v rozšířeném voleti a ta zde působením mikroorganismů fermentuje.

Nakvašenou potravu pták zpracovává v dalších částech trávicí soustavy. Díky tomu dokáže z těžko stravitelného listoví načerpat dostatek živin a energie. Vole hoacina tedy funguje podobně jako bachor přežvýkavců. Žádný jiný pták takhle potravu netráví. Kvasící potrava dvakrát nevoní a to zajistilo hoacinovi v mnoha jazycích označení „smrdutý pták.“

Mladí šplhavci a potápěči

Námluvy hoacinů se odehrávají v období dešťů a jihoameričtí letci poté hnízdí v malých koloniích. Hnízda si staví z větviček v korunách stromů zatopených tropických lesů. Samice obvykle klade dvě až tři vejce a vylíhlá mláďata krmí nafermentovanou rostlinnou hmotou z volete. Ptáčata mají na každém křídle dva volné prsty vybavené ostrým drápkem. S jejich pomocí jsou schopna velmi rychle a bezpečně šplhat po větvích v okolí hnízda. Tyto prstíky s drápky se ovšem malým hoacinům po čtvrt roce života ztrácejí.

Když na hnízdní kolonii zaútočí dravec nebo šelma, brání rodiče hnízda nálety na vetřelce. Mláďata mezitím hnízdo opustí a hledají úkryt v hustých větvích. Používají k tomu nejen drápky na křídlech, ale i velké nohy. Pokud nepřítel zaútočí přímo na mládě, snaží se mladý hoacin zachránit skokem z větve do vody pod stromem. Aby se skryl ostrému zraku dravců, vydrží plavat i pod vodou. Když nebezpečí pomine, doplave ke kmeni rodného stromu a s pomocí drápků vyšplhá zpět do hnízda.

Vývojové pouto s archeopteryxem?

Drápky mladých hoacinů vyvolávají asociaci se třemi volnými prsty a drápy na opeřených křídlech archeopteryxe – pravěkého předchůdce dnešních ptáků. Někteří vědci proto spekulovali, že hoacin patří k evolučně velmi starým ptákům a s archeopteryxem ho pojí těsné příbuzenské pouto. Dnes ale považují takové vysvětlení za mylné. Podle nejnovějších výzkumů jsou volné prsty s drápky na křídlech mladých hoacinů příkladem tzv. konvergentní evoluce a u tohoto druhu se vyvinuly jako zcela nový znak v reakci na potřebu mláďat chránit se před útoky predátorů. 

Je už tedy jasné, že hoacin chocholatý má s archeopteryxem společného stejně málo jako jiní ptáci. Navíc se jej podařilo přiřadit do konkrétní ptačí skupiny. V minulosti byl někdy řazen k jihoamerickým seriemám (Cariamidae) žijícím v pampách. Jindy ho vědci šoupli mezi turaky (Musophagidae) z jihu Afriky. Byly ale zaznamenány i pokusy spojit hoacina s dropy (Otididae), chřástaly (Rallidae) či kurovitými ptáky (Galliformes). Hoacin se stěhoval od jedné skupiny ptáků ke druhé a v poslední době často končil v příbuzenstvu kukaček (Cuculiformes). 

Nejnovější genetické analýzy záhadu „usazení“ hoacina chocholatého na ptačí evoluční strom rozřešily. Vyloučily, že by měl blízko ke kukačkám a odhalily, že jeho nejbližšími příbuznými jsou jeřábi (Gruidae) a bahňáci (Charadriidae).

Geolog James Day ze Scrippsova oceánografického institutu a jeho kolegové prostudovali marsovské meteority ze skupin nakhlitů a chassignitů. Prototypem nakhlitů je meteorit Nakhla, který dopadl v Egyptě v roce 1911. Chassignity zase nesou jméno meteoritu Chassigny, který zakončil kosmickou pouť ve Francii v roce 1815. Nakhlitů a chassignitů je na Zemi známých asi tucet.

Meteority z marsovkého vulkánu

Materiál těchto meteoritů vznikl asi před 1,3 miliardami let. Před 11 miliony let byl tento materiál vymrštěn do vesmíru, zřejmě při dopadu velkého meteoritu na povrch rudé planety. Badatelé zkoumali úlomky nakhlitů a chassignitů, které byly nalezeny převážně v posledních desetiletích v Antarktidě a v Africe. Prováděli jejich detailní chemické analýzy, jejichž výsledky prozrazují vědcům podmínky, za nichž vznikal materiál meteoritů. Výsledky jejich práce nedávno zveřejnil odborný časopis Science Advances.

Chemické analýzy potvrdily, že nakhlity a chassignity pocházejí ze stejného vulkanického systému. Zároveň se ale navzájem liší. Nakhlity vznikly z bazaltové lávy a obsahují krystaly augitu, minerálu ze skupiny pyroxenů a olivínu. Chassignity tvoří převážně olivín. Na Zemi jsou bazalty typické pro zemskou kůru, zatímco olivíny jsou hojné v zemském plášti. Jak je vidět, na Marsu je to stejné. Nakhlity pocházejí z materiálu kůry Marsu a chassignity vznikly z materiálu, který vystoupal z hlubin pláště rudé planety.

Badatelé rovněž zjistili, že svrchní části kůry Marsu byly v kontaktu s atmosférou, což se projevilo v chemickém složení zmíněných meteoritů. Na rozdíl od Země, kde se vulkanický materiál promíchává při deskové tektonice, jsou rezervoáry tohoto materiálu na Marsu velmi starobylé a navzájem izolované.

Sovětské úřady představitelům čs. vojska coby jediné organizované vojenské síle v Rusku příliš nedůvěřovaly, což měla zažehnat vůle představitelů našeho zahraničního odboje dodržet neutralitu legií v ruských záležitostech. Profesor Prokop Maxa, jeden z představitelů Odbočky Československé národní rady (OČsNR – zástupný orgán budoucí čs. vlády sídlící v Paříži), vydal 16. března 1918 rozkazy směřující vydání části zbraní ukrajinským sovětům v Kursku. To se mělo týkat především částí dělostřelectva, které byly pro cestu do Vladivostoku a na francouzskou frontu považovány za nadbytečné. Průjezd dále na Sibiř již o měsíc dříve přislíbil jeden z vysokých velitelů bolševických vojsk Michail Muravjev, ale vše musela ještě potvrdit nová jednání mezi bolševiky a představiteli OČsNR v Moskvě. 

Situace se vyvíjela slibně. Sovětská vláda v souladu s podmínkami brestlitevského míru požadovala, aby vojáci dosud neexistujícího Československa cestovali neozbrojeni. Ve hře však zůstávala možnost, že by si legionáři vezli zbraně v zapečetěných vagonech a s ozbrojeným doprovodem – rovněž z řad Čechoslováků. Než však byla v Moskvě sestavena a podepsána jakákoliv smlouva, došlo ke zvratu v Penze, kde jednání vedl profesor Maxa.

Brána na Sibiř

Kterýkoliv ešelon, který mířil z Ukrajiny do Vladivostoku, musel bezpodmínečně projet Penzou. To si uvědomovali také čs. komunisté, takže si již dříve vymohli, aby si tam mohli zřídit kancelář a agitovat mezi projíždějícími krajany. Podle slibů, jež dali bolševickému vedení, se měla většina legionářů dát zlákat ke vstupu do Rudé armády. Velkou část čelních čs. komunistů přitom tvořili zběhové z legií, což v konečném důsledku vedlo k častým konfliktům. 

Penzenský sovět se nacházel pod výrazným vlivem čs. bolševiků, a tak byla jednání velmi komplikovaná. Výsledná úmluva stanovovala, že legionáři nepojedou dále jako vojenská síla, ale coby skupina svobodných občanů. Veškeré zbraně museli odevzdat, v každém vlaku mohla zůstat pouze ozbrojená rota o 168 mužích a jediný kulomet, ke každé pušce si Čechoslováci mohli ponechat 300 nábojů a dalších 12 000 pro maxim. Tato síla měla sloužit pouze pro ochranu vlaku. Volný průjezd dále na východ pak zajišťoval přidělený komisař. 

Mimo to však dohoda stanovovala, že k vojsku budou mít neomezený přístup agitátoři lákající ke vstupu do Rudé armády. Poslední část úmluvy se týkala propuštění veškerých „podezřelých“ ruských důstojníků, zůstat smělo pouze několik nenahraditelných odborníků, mezi nimi i generál Michail Dietrichs nebo podplukovník Fjodor Ušakov. Celou dohodu v podobě schválené v Penze nakonec převzalo i moskevské vedení a telegramem ji potvrdil také lidový komisař Josif Stalin. Cesta na východ tak byla alespoň zdánlivě volná.

Nedůvěra sílí

Mezi řadovými vojáky rozkaz k odevzdávání zbraní příliš radosti nevyvolal. V revolucí rozbouřenému Rusku představovaly společně s pevnou organizací jedinou záruku bezpečnosti. Veteráni zborovské bitvy a tarnopolského ústupu měli navíc v čerstvých vzpomínkách, jak sbírali pušky a střelivo zahozené ruskými vojáky, a nyní je měli sami odevzdat. To vedlo k tomu, že se Čechoslováci na vlastní pěst snažili výzbroj schovávat, kde se jen dalo. Při vymýšlení skrýší se ukázala typická legionářská vynalézavost – opakovačky putovaly do zdvojených stěn vagonů, kulomety zase končily v kotlích polních kuchyní. Mužstvo ukrývalo zbraně bez vědomí důstojníků, důstojníci zase tak, aby to nevěděli řadoví vojáci. 

Ještě větší vření ale vyvolávala téměř neustálá přítomnost bolševických agitátorů. Ti se zpočátku snažili chovat spíše kamarádsky a přesvědčovali legionáře, aby neodjížděli na západní frontu. Tvrdili, že se k nim Francouzi budou chovat jako ke koloniálnímu vojsku a nechají je zmasakrovat v některé z ofenziv, případně je pošlou do Afriky bojovat proti domorodému obyvatelstvu. 

Rudí apelovali také na povinnost vůči Rusku, které umožnilo Čechoslovákům vytvořit si vlastní vojsko. Teď ale potřebovalo zase pomoci Rusko v zápase se starými reakcionářskými strukturami a je prý povinností legionářů zůstat a pomoci. Nutno dodat, že se tato hesla setkávala pouze s malým ohlasem stejně jako přísliby hodností, peněz i funkcí.

Třaskavá směs 

Několik dezertérů z řad legií přineslo bolševikům zprávy o tom, že dobrovolci porušují dohodu a část zbraní schovávají, což vedlo ke stále dotěrnějším prohlídkám ešalonů. Nebylo výjimkou, že se legionáři museli pod různými záminkami přestěhovat do jiných vagonů, přičemž rudí důkladně sledovali, co si s sebou odnášejí. Slabé výsledky agitace navíc vedly ke zvyšující se agresivitě a drzosti bolševiků a s tím spojenému narůstání konfliktů. Ani poté, co ešalony projely Penzou, neměly jejich posádky zdaleka vyhráno. Řada sovětů se neřídila úmluvami a vyžadovala odevzdání dalších a dalších zbraní – ať už v obavě z Čechoslováků či s vidinou vlastního dozbrojení. Některé z úřadů se nacházely pod vlivem bývalých zajatců – Čechů či Němců, kteří místní samosprávy poštvávali proti legionářům. 

I přes vzájemné provokace a agresivitu se však zatím oběma stranám dařilo vyhýbat se většímu konfliktu. Čechoslováci se skřípěním zubů snášeli mnohá příkoří a naschvály, jen když se jelo na východ. Volný průjezd ale netrval dlouho, ešalony stále častěji stávaly ve stanicích a nejzápadnější skupina v té době ještě ani nedosáhla Penzy. Mezi důvody uváděné sověty patřily boje proti silám atamana Semjonova v Zabajkalí, aktivity dohodových vojsk na Sibiři a špatný technický stav trati. Realita ale byla zcela jiná, čehož si legionáři nemohli nevšimnout.

Dohoda padá 

Hlavní důvod neustálého zdržování představovala nízká kapacita Transsibiřské magistrály, která na základě úmluv z Brestu Litevského sloužila k návratu německých a rakousko-uherských zajatců do vlasti. Na jaře 1918 na západní frontě začala poslední velká císařská ofenziva, která měla porazit Francii před příjezdem amerických expedičních sil, a chystal se útok c. a k. armády na Piavě. Návrat několika set tisíc vojáků se tak mohl stát rozhodujícím činitelem a vychýlit jazýček na vahách. 

Na základě takzvaného Čičerinova telegramu z konce dubna 1918 dostaly transporty zajatců na západ absolutní přednost, což vedlo k tomu, že se ešalony Čechoslováků prakticky zastavily. Československé vojsko na Rusi bylo na začátku května 1918 roztaženo na téměř 10 000 km Transsibiřské magistrály (nejvýchodnější skupina už dosáhla Vladivostoku) a z velké části odzbrojeno. Vojáci si dobře uvědomovali nepřátelské postoje českých, německých či maďarských komunistů a pozorovali, jak se na západ valí ešelony se zajatci, kteří měli být znovu nasazeni na frontu proti vojskům Dohody. 

Jeden z posledních pokusů zažehnat hrozící konflikt představoval odjezd zástupců OČsNR do Moskvy, aby vyjednali obnovení transportu dále na východ. Mezitím však 14. května 1918 došlo na nádraží v Čeljabinsku k potyčce mezi zajatci a legionáři, která vedla k obsazení celého města Čechoslováky. V té době se také chystaly předporady vševojskového sjezdu, kde měli zástupci čs. vojska rokovat o řešení vzniklé situace. 

Krátce nato v Moskvě úřady pozatýkaly zástupce OČsNR a Lev Trockij vydal rozkaz k odzbrojení a internaci všech legionářů. Jeho telegram se dostal také do rukou Čechoslováků, následkem čehož jejich sjezd vydal prohlášení o cestě na východ „vlastním pořádkem“. Ti si tak bez ohledu na odpor sovětů hodlali cestu do Vladivostoku probojovat.

Raketa Atlas V N22 s kosmickou lodí CST-100 Starliner odstartovala k misi Boe-CFT z Kennedyho vesmírného střediska na Floridě přesně podle plánu v 16:52 SELČ. Šlo o vůbec první let s posádkou – Starliner až doposud absolvoval jen dva nepilotované testovací lety.

Premiérovou posádku tvoří Barry Wilmore a Sunita Williamsová. Ani jeden z nich přitom původně letět neměl – 61letý Wilmore byl členem záložní posádky a členem testovací mise se stal po odstoupení Chrise Fergusona. 58letá Williamsová zase měla podle původních plánů letět až s první operační misí a v Boe-CFT je náhradnicí za Nicole Mannovou. Oba jsou nicméně zkušenými astronauty, bývalý pilot námořnictva Wilmore strávil ve vesmíru 178 dnů a původně vojenská pilotka Williamsová dokonce téměř 322 dny.

Změny ve složení posádky každopádně dokonale ilustrují potíže a průtahy, které premiérový pilotovaný let Starlineru provázely. Bez posádky měla loď letět už v roce 2016, první pilotovanou testovací misi k ISS absolvovat v polovině roku 2017 a na jeho konci zahájit pravidelný provoz. Premiéra, během které mělo mimo jiné dojít k připojení a odpojení od Mezinárodní kosmické stanice, se přitom uskutečnila až v prosinci 2019. Problémy s palubním počítačem ale nedovolily provést všechny naplánované úkoly a mise Boe-OFT musela být předčasně ukončena po dvou dnech. Opakovaný testovací let OFT-2 se následně uskutečnil v květnu 2022.

Pozdě, ale přece

Starliner představuje zčásti opakovaně použitelnou loď: Zatímco kuželovitá kabina pro posádku CM alias Command Module se může na oběžnou dráhu vydat až desetkrát, válcovitý SM neboli Service Module se musí pro každou misi vyrobit znovu.

Boeing postavil tři kabiny Starliner s výrobními označeními S1, S2 a S3. První z nich posloužila v listopadu 2019 ke zkoušce záchranného systému PAT alias Pad Abort Test. Zároveň se pro ni jednalo o derniéru, protože představovala pouze prototyp, nikoliv exemplář určený k letům na oběžnou dráhu. Kabiny S3 a S2 pak uskutečnily bezpilotní let OFT a OFT-2. První zmíněná byla po přistání pokřtěna jako Calypso, a právě ta nyní zamířila k ISS. U budoucích operačních misí se počítá s jedním startem ročně a střídat se mají kabiny S2 a S3.

Celá loď má maximální průměr 4,56 metru, výšku 5,03 metru a startovní hmotnost (dle požadavků mise) až 13 tun. Kabina o objemu 11 m³ pojme sedm astronautů, reálně se však počítá s lety čtyřčlenných posádek. Starliner může létat zcela autonomně, Williamsová a Wilmore jej ale budou v různých momentech pilotovat sami, aby prověřili manévrovací schopnosti plavidla. Testovat budou také vybavení včetně sedadel a obleků, zatímco týmy na Zemi budou monitorovat komunikaci a systémy na podporu života. 

Přílet a připojení k Mezinárodní kosmické stanici je naplánován na dnešních 18:16 SELČ. Wilmore a Williamsová se připojí k posádce Expedice 71 složené z astronautů NASA Michaela Barratta, Matta Dominicka, Tracy C. Dysonové a Jeanette Eppsové a kosmonautů Roskosmosu Nikolaje Čuba, Alexandra Grebjonkina a Olega Kononěnka.

Testy budou pokračovat i během pobytu dvojčlenné posádky na ISS. Po konci testovací mise chce vesmírná agentura dokončit schvalovací proces pro Starliner tak, aby v něm mohli příští rok poprvé odstartovat astronauti ke klasické několikaměsíční misi na ISS.

Ve středoasijském Kazachstánu mají archeologové v poslední době napilno. Jsme svědky celé řady zajímavých objevů, které jsou o to cennější, že se často týkají kultur a států, o nichž toho víme jen velice málo. Takové jsou i nedávné cenné nálezy z oblasti Turkestánu, v jižní části dnešního Kazachstánu.

Tým kazachstánských archeologů zkoumal tři pohřební mohyly jejichž stáří je zhruba 2 000 let. Dvě z mohyl byly již dávno vykradeny, zřejmě ještě ve starověku. Třetí mohyla ale ukrývala hrob podle všeho mocné a vlivné ženy, která byla pochována s řadou pozoruhodných artefaktů, včetně zlatých šperků, hrotu šípu, přezky na opasek a velkého bronzového zrcadla, pocházejícího zřejmě z Číny za vlády dynastie Chan.

Starověký svět Střední Asie

Podle nalezených předmětů archeologové usuzují, že se jedná o hrob kultury Kangdžu (Kangju). Tento málo známý státní útvar existoval v této části světa, severně od dnešního Afghánistánu, zhruba mezi pátým stoletím před naším letopočtem a čtvrtým stoletím našeho letopočtu. 

Stát Kangdžu byl federací více etnik, převážně kočovníků indoevropského původu, geneticky blízkých Sarmatům, kteří mluvili východoíránskými jazyky. Podle historiků je označení Kangdžu čínským názvem pro starověkou kulturu známou jako Sogdiana. Centrum této kultury se nacházelo kolem dnešního uzbeckého města Samarkand. Rozkládala se však nejen na území dnešního Uzbekistánu, ale i Tádžikistánu, Kazachstánu a Kyrgyzstánu.

Objevené předměty podle archeologů ukazují na vysokou úroveň řemeslné výroby. Stát Kangdžu v době vzniku mohyl čile obchodoval se starověkým Římem, Čínou a Kušánskou říší, která se rozkládala zhruba od dnešního Afghánistánu až k řece Ganze v severní Indii.

Města Kangdžu se nacházela na jedné z větví Hedvábné stezky, zásadní obchodní trasy starověku, která vedla z východní Číny do oblasti Středomoří. Díky tomu byl tento státní útvar propojený v rámci diplomacie a obchodu s dalšími částmi starověkého světa. Nalezené artefakty budou vystaveny v kazachstánském Národním muzeu v Astaně.

Počítačových her založených na simulování života zemědělce existují celé stovky. Jedna z nejznámějších, Farming Simulator od švýcarské společnosti Giants Software, zaznamenala v roce 2020 celkem 25 milionů prodaných kopií a přes 90 milionů stažení mobilní verze. A například Stardew Valley, jež se letos v březnu dočkala aktualizované verze, se před osmi lety v roce svého vydání ocitla na seznamu nejlépe hodnocených videoher vůbec.

Práce jenom jako

Podle psychologa Jamieho Madigana, který provozuje web The Psychology of Video Games, přináší imaginární práce mnohem větší uspokojení než ta skutečná – právě proto, že je „jenom jako“. Z rovnice tak odpadá zásadní proměnná v podobě bezmoci a nejistoty z případného neúspěchu, které by v reálném světě mohly mít fatální důsledky. Dotyčný se pro účast ve hře nerozhodl kvůli výplatě, nýbrž z vlastní vůle. Na scénu zde tedy vstupují angažovanost a vnitřní motivace coby faktory, jež pohánějí zaměstnance bez ohledu na vnější okolnosti, včetně výše mzdy. Jinými slovy, videohry poskytují „jasné cíle, jednoznačnou zpětnou vazbu, vítězné výzvy a předvídatelné odměny“. A o podobném uspokojení ze standardního zaměstnání si většina z nás může nechat jen zdát.

Břemeno života

Zmíněná hra Stardew Valley spojuje dle Madigana hned několik prvků, jež probouzejí vítané emoce. Zásadní je už příběh v pozadí: Hráč se ocitá v roli vnuka nemocného dědečka, který mu předá zapečetěnou obálku a řekne mu, aby ji otevřel, až se bude „cítit zdrcen břemenem moderního života“. Jakmile pak daná chvíle nastane, ukáže se, že stařík hráči v dopise odkázal svou někdejší farmu, a vybízí jej, aby pokračoval v jeho stopách. Právě popsaný příběh má podle recenzentů i psychologů zvlášť terapeutický účinek – tak jako hrdina ve hře uniká z každodenní šedi kanceláře, i hráč jejím prostřednictvím nachází ventil od starostí běžného dne.

Klíč k lepší náladě

„Jelikož neexistuje žádné pevně dané řešení tvůrčích úkolů, mohou jim hráči věnovat tolik času, kolik si sami zvolí. Během mnoha herních hodin se soustředí na navrhování a rozvoj své farmy, tudíž mají spoustu příležitostí se do svého projektu emocionálně zapojit,“ domnívá se Madigan. V rámci psychologické studie vedli vědci z univerzit v Yorku a Basileji rozhovory s hráči a zjišťovali, jaké pocity prožívají. 

Většina z nich zmínila, že jim farmářský simulátor pomáhá zvládat náročné životní situace jako problémy v rodině a vztazích, úmrtí blízké osoby, úzkosti či ztrátu zaměstnání. A třebaže videohra sama o sobě problém pochopitelně nevyřeší, může se stát užitečným nástrojem pro získání pozitivní zpětné vazby a zlepšení nálady.

Kritici často poukazují, že hráči pouze vyměnili své skutečné povinnosti za digitální. Ovšem už prostý fakt, že si dotyčný nějakou činnost vybral dobrovolně, mu může pomoct ke zlepšení psychického stavu. 

Projektové práce na dnes již legendární útočné pušce AK-47 začaly v posledním roce druhé světové války. V roce 1946 byl AK-47 podroben oficiálním vojenským zkouškám a v roce 1948 byla verze s pevnou pažbou uvedena do aktivní služby ve vybraných jednotkách Sovětské armády. Michail Kalašnikov ale neusnul po prvních prototypech na vavřínech.

Image

Čtěte také

Vývoj útočné pušky AK-47 (1): Kalašnikov jako vylepšený německý sturmgewehr?

Konstruktér Valerij Charkov, který se na vývoji podílel, mu poskytl čas na nutné optimalizace a výsledek musel být perfektní. V roce 1959 byl představen Typ 4 – respektive AKM (Avtomat Kalašnikova modernizirovannyj), který měl kromě dalších vylepšení již tělo z plechového výlisku, jak se plánovalo od začátku. V první řadě se vyřešily všechny problémy s technologií výroby, materiálem a výstupní kontrolou. Kromě pouzdra závěru se optimalizovala výroba i dalších částí. 

Minimalizace třískového obrábění v důsledku znamenala velkou finanční i časovou úsporu a vojáci ocenili, že nová verze měla menší hmotnost. V jádru se ale jednalo o stejnou zbraň jako Typ 1, jen dotaženou k maximu užitných vlastností a efektivnosti výroby.

Modifikace AKM je zatím nejpočetněji vyráběnou zbraní z rodiny kalašnikovů, vyráběná v řádu desítek milionů kusů. Kromě originálů produkovaných v Sovětském svazu se jich obrovské množství exportovalo do zemí Varšavského paktu i mnoha spojeneckých států. Kromě vlastních zbraní se vyvážel též kompletní technologický balíček pro lokální výrobu. 

Kalašnikov odvedl při přeměně AK-47 na AKM důkladnou práci a zjednodušil celý technologický proces natolik, že se jeho automaty a výrobní postupy daly s úspěchem dodávat i do zemí s velmi omezenou průmyslovou tradicí. „Ákáčka“ ve své výzbroji alespoň v nějakém množství udržovalo či stále udržuje přes 120 států. Formou reverzního inženýrství začala následně automaty ze SSSR kopírovat Čína, která svými verzemi zaplavila „armády chudého muže“ v rozvojovém světě.

Vývoz licencí 

Zajímavá situace nastala v Severní Koreji, kde se zhotovovala jak kopie čínského Typu 56, tak v mnohem větších počtech i sovětského AK-47. Toho vzniklo až 800 000 kusů pod označením Typ 58. Od originálu se liší úchytem na bajonet a charakteristickou nekvalitní povrchovou úpravou černěním. Koncem 60. let se ale výroba Typu 58 zastavila ve prospěch modernějšího Typu 68 používaného dodnes. V podstatě šlo o AKM s pouzdrem závěru z ocelového výlisku, ale s množstvím menších či větších změn. Přepracování se dočkalo třeba spoušťové ústrojí a uchycení oček na popruh. 

Egyptská licenční varianta se nazývá Maadi podle stejnojmenné zbrojovky v Káhiře a od sovětských předloh liší se převážně jen ražením. Totéž se dá říct o německých, bulharských a raných polských mutacích. Varšava ale později přešla na originálnější Kbk wz. 88 Tantal a Kbk wz. 96 Beryl.

Finská a izraelská stopa

V ne příliš rozvinutém Rumunsku vznikaly licenční AKM v několika variantách pod označením PM md. 63. První série se od originálu lišily prakticky jen ražením, ale ty pozdější dostaly předpažbí s integrovanou rukojetí. Když Sověti najeli na výrobu AK-74 na nový náboj 5,45×39 mm, rumunská odpověď přišla v podobě PA md. 86. Nešlo o kopii AK-74, ale spíš o přerážovanou PM md. 63. Používá například starý typ plynového nástavce, který se hůře čistí. Stejně tak charakteristické předpažbí zůstalo zachováno, jen ho doplnila do boku sklopná pažba. V menším počtu se produkovalo též zkrácené provedení PM md. 94 a několik exportních variant.

Finský AK nese označení Rynnäkkökivääri (útočná puška) Rk 62 a považuje se za jednu z nejkvalitnějších odvozenin. Vznikal z kvalitnějších materiálů a s menšími tolerancemi oproti originálu. Má přepracované pažbení, tlumič výšlehu, mířidla a množství dalších úprav zlepšujících přesnost a spolehlivost. Tato zbraň dodnes používaná finskou armádou existuje ve více než 30 zavedených, exportních a prototypových variantách. 

Krom toho stojí za zmínku, že rodina izraelských pušek Galil v západní ráži 5,56×45 mm (a tedy i z nich odvozených jihoafrických vektorů) vznikla právě na základě Rk 62. První série galilů dokonce používala originální finská pouzdra závěru, než se plně přešlo na lokální výrobu.

Menší ráže 

Úspěch sovětské munice 7,62×39 mm přinutil Západ poohlédnout se po vhodném konkurentovi. Zkoušelo se ledacos, ale v USA nakonec zvolili koncept středně výkonného náboje osazeného lehkou střelou malého diametru (5,56×45 mm), dosahující vysokých rychlostí. To nenechalo chladné Sověty, kteří se rozhodli vytvořit něco podobného. Výsledkem se stal náboj 5,45×39 mm (či 7N6), který od roku 1974 začal přicházet do armád Varšavského paktu po bok svého předchůdce. Oproti západnímu vzoru vykazuje sice o něco menší výkon, ale v praxi se mu svými vlastnostmi přibližuje. 

Při výběru zbraně se Sověti pragmaticky rozhodli jít cestou nejmenšího odporu v podobě pouhého přepracování AKM pro novou ráži s jen lehkou modernizací. Práce se ujal tým konstruktéra Kriakušina pod přímým dohledem Kalašnikova a typ AK-74 byl brzy hotov. „Čtyřiasedmdesátek“ se vyrobilo přes 5 000 000 kusů (včetně licenční produkce) a zavedlo je asi 30 zemí v deseti hlavních verzích, přičemž geneze AK-74 probíhá dodnes.