Národní park Plitvická jezera se nachází v hornaté oblasti středního Chorvatska, při hranicích s Bosnou a Hercegovinou. S plochou téměř 300 km² jde o vůbec největší národní park v zemi a je také jedním z nejstarších v jihovýchodní Evropě. Území na horním toku řeky Korany ležící mezi vápencovými masivy Velká a Malá Kapela ukrývá mnoho průzračných jezer, dravých vodopádů, jeskyní i zřídel. Tamní bohaté lesy, z nichž velká část nezměnila podobu od pravěkých dob, pak obývá řada vzácných druhů včetně vlků, orlů či medvědů.

Perly v bílých skalách 

Pokud jde o původ názvu oblasti, názory se různí. Jedni tvrdí, že jako „Plitvice“ lokalitu poprvé označil kněz Dominik Vukasović v roce 1777, přičemž to souviselo s tamními mělkými jezery – chorvatské „plitko“ znamená „mělký“. Jiní zas název odvozují od říčky Plitvica, jež se vlévá do jezer v jejich dolní části.

Národní park proslul právě šestnácti kaskádovitými jezery: Jejich soustavu lze přitom rozdělit na horní část, která zahrnuje čtyři vodní rezervoáry, a dolní s dalšími dvanácti. Horní nádrže vznikly ve vápencové proláklině zřejmě před osmi tisíci let, v důsledku spojení několika říček a podzemních krasových toků. Jezera oddělují přirozené hráze z pórovitého vápence (travertinu), které vlivem usazujících se mechů a rostlin i působením unikátních bakterií stále narůstají, a to asi o centimetr ročně. Dolní nádrže se zrodily poté, co se zřítily stropy podzemních jeskyní a vzniklé prostory zaplnila voda. 

Modř, jež se mění v azur 

Jezera se rozprostírají na ploše asi 2 km² v nadmořské výšce 503–636 m. Největší z nich – Prošćansko a Kozjak – představují zhruba 80 % celkové vodní plochy a dosahují hloubky 47 metrů. Poznávacím znamením Plitvických jezer se staly výrazné barvy přecházející od azuru přes sytě modrou až po šedavou. Odstíny se přitom neustále mění, v závislosti na obsahu minerálů a mikroorganismů ve vodě a úhlu dopadajícího slunečního světla. Celou soustavu zásobují okolní říčky a potoky a v blízkosti jezer se nachází i bohatý systém 140 vodopádů. 

Medvědi v pravěké krajině 

Místní panenskou přírodu se podařilo udržet, protože lokalita leží daleko od znečištěných průmyslových oblastí, navíc v relativně chudém regionu převážně Licko-senjské župy. Díky minimálním zásahům se zachovala částečně pravěká krajina lesů, kde dosud přežívají některé vzácné druhy: mimo jiné vlci, divoké kočky, orli, sovy či tetřevi. Oblast je také jedním z posledních přirozených útočišť medvěda hnědého, který se stal zároveň nejpopulárnějším obyvatelem parku a jeho symbolem. 

Lokalitu hustě pokrývá především bukový, smrkový a jedlový porost, který souhrnně patří mezi nejzachovalejší v Evropě a je domovem směsice alpské a středomořské vegetace. Díky různým nadmořským výškám a několika typům půdy se v místě vyskytuje celkem 1 267 rostlinných druhů, přičemž 75 z nich je endemických (najdete je pouze tam) a velké množství také chráněných. V oblasti můžete mimo jiné obdivovat 55 druhů orchidejí, mezi nimiž se vyjímá Paphiopedilum neboli střevíčníkovec, který mnozí považují za nejkrásnější orchidej rostoucí v Evropě.

Národním parkem se oblast stala v roce 1949 a na jeho vzniku měl zásluhu i původem český chemik – pozdější předseda Jugoslávské akademie věd – Gustav Janeček, který roku 1893 založil Spolek za zkrášlování Plitvických jezer. V roce 2009 byla v místě slavnostně odhalena jeho pamětní deska. Unikátní chorvatský poklad navštíví ročně víc než milion turistů: Vodní plochy přitom mohou obdivovat z přírodních chodníčků vedoucích přímo přes jednotlivá jezera.

Všichni známe koncept nezdravého jídla. „Každý z nás má denně 24 hodin na práci, spánek, jídlo a zábavu. Kvůli vysokým požadavkům nemáme čas připravovat si zdravá a výživná jídla, proto využíváme rychlé občerstvení,“ vysvětlují dietologové. Objednávání nezdravého jídla nás nestojí skoro žádný čas a podle amerických odborníků má také vysoce návykovou povahu.

Konkrétní slaná, sladká a velmi tučná jídla mají lví podíl na celonárodním prodeji potravin ve Spojených státech amerických. Výzkumníci používají pro tyto potraviny odbornější termín zohledňující „přesně namíchanou a lákavou kombinaci soli, tuku a cukru“. Říkají jim „hyperchutné potraviny“.

HPF neboli „hyperchutné“ potraviny

„Hyperchutné“ neboli „hyperpalatabilní“ potraviny (HPF) obsahují nezdravé tuky, jednoduché sacharidy a chlorid sodný (běžnou kuchyňskou sůl) ve specifickém „prahovém“ množství navozujícím uměle odměňující zážitek v podobě „hyperchuti“. „(Tyto potraviny) manipulují lidským mozkem, který nepřijímá signál o plnosti žaludku, tím pádem jíme dál a dál bez přestávky a vystavujeme se vážným zdravotním potížím,“ uvádí webová stránka neurosciencenews.com.

„Hyperpalatabilním potravinám se dá těžko odolat. Za to může unikátní kombinace živin poskytující skoro až orgasmický zážitek z jídla,“ uvádí Tera Fazzinová, asistentka psychologie na Univerzitě v Kansasu a ředitelka Centra pro výzkum závislostí. „Účinky potravin se rapidně mění, pokud mají například vysoký obsah tuku, ale žádný cukr, sůl nebo jiný typ rafinovaných sacharidů.“ To znamená, že stačí malá změna a potraviny už do kategorie „hyperchutných“ nespadají.

Tabákové vs. netabákové společnosti

Vědecká studie US tobacco companies selectively disseminated hyper-palatable foods into the US food system: Empirical evidence and current implications, jejíž autorkou je právě psycholožka Tera Fazzinová, porovnala tabákové koncerny vlastnící mimo jiné i potravinářské řetězce s potravinářskými společnostmi nespadajícími pod žádný tabákový koncern, a to s ohledem na hyperpalatabilitu prodávaných pochoutek.

Tým po přezkoumání stovek dokumentů zjistil, že tabákové společnosti, které v 80. letech 20. století značně investovaly do amerického potravinářského průmyslu, „účelně zaplavovaly“ americký trh hyperchutnými potravinami. „Soustředili jsme se na více zdrojů dat, abychom zjistili, jakým způsobem byly americké tabákové společnosti zapojeny do propagace a šíření hyperchutných potravin a jejich implementace do celosvětového trhu s potravinami,“ řekla Fazzinová.

Neodolatelně tučné, neodolatelně sladké

Výzkum psycholožky Fazzinové odhalil, že u potravin prodávaných tabákovými společnostmi je o 29 % větší pravděpodobnost, že se zařadí do kategorie „tučné a slané HPF“ (fat-and-sodium hyperpalatable), a o 80 % větší pravděpodobnost, že se zařadí do kategorie „slané HPF obsahující uhlohydráty“ (carbohydrate-and-sodium hyperpalatable), než u potravin nenabízených tabákovými firmami.

„V roce 2018 nastalo mírné srovnání, kdy se nasycení HPF tukem a solí blížilo k 60 % a nasycení sacharidy a solí bylo takřka 20 %; bez ohledu na to, zda potraviny na trh uváděly tabákové, nebo netabákové konglomeráty,“ dodává Fazzinová.

Navzdory tomu, že se tabákové společnosti v polovině roku 2000 zbavovaly vlastnictví potravinářských řetězců, má dodnes více než 57 % potravin vysoký obsah tuku a soli a 17 % potravin vysoký obsah cukru a soli, a to bez ohledu na předchozí vlastnictví řetězce tabákovou společností, což ukazuje, že tyto potraviny už pevně zakotvily v běžné stravě a jen tak z ní nezmizí. Další výzkum má zvážit vazby mezi průmyslovými odvětvími, aby bylo možné posoudit potenciální dopad na veřejné zdraví.

Záměr společností není znám

Výzkumníci z Univerzity v Kansasu prozkoumali data z veřejného úložiště interních dokumentů tabákového průmyslu, aby určili vlastnictví konkrétních tabákových společností, a navíc shromáždili nutriční údaje z amerického Ministerstva zemědělství, aby odhadli, kolik potravin bylo „účelně hyperchutných výhradně na základě vlastnictví tabákovými firmami“. 

„Záměr těchto společností nám dosud není znám,“ uvádí Fazzinová. „Můžeme ale potvrdit existenci náznaků, že tabákové společnosti se v době, kdy stály v čele našeho potravinového systému, důsledně zapojovaly do vývoje a rozšiřování hyperchutných potravin. Jejich zapojení bylo svou povahou selektivní a odlišné od firem nevlastněných mateřskou tabákovou společností,“ dodává.

Výzkumníci z Kansasu uvedli, že svůj výzkum založili na dřívější práci psycholožky Laury Schmidtové z Univerzity v San Francisku. „Tým kolem Schmidtové zjistil, že stejné tabákové společnosti, na které jsme při zkoumání narazili my, byly už dříve zapojeny do vývoje a prodeje slazených nápojů americkým dětem a teenagerům. Šlo o obrovskou marketingovou strategii zaměřenou na rasové a etnické menšiny v USA, které prý podobné nezdravé nápoje kupovaly zdaleka nejvíce,“ řekla Fazzinová.

Proč jen je to tak chutné?

„Většina položek v klasické nabídce potravin spadá do kategorie hyperchutných,“ poznamenává Fazzinová. „Realita je taková, že v dnešní době už je dost obtížné vystopovat jídlo, které by nebylo hyperpalatabilní. V každodenním životě jsou potraviny, jimiž jsme obklopeni, většinou ty hyperchutné. Oproti tomu potraviny, jež nám tolik nechutnají, jako čerstvé ovoce a zelenina nebo speciální výživa, buď nacházíme těžko, nebo si je nemůžeme moc dovolit, protože jsou dražší.“

Málokdo z nás si uvědomuje, že coby lidstvo trpíme nedostatkem potravin, které jsou zdravé a zároveň chutné (např. sladké, šťavnaté, skvěle chutnající jablko), a z toho důvodu je mnohem jednodušší koupit hotová jídla, jež máme doslova na dosah ruky, peněženky i oblíbenosti, protože je navíc nemůžeme přestat jíst. „Použití metrik hyperpalatability je způsob, jak lze regulovat složení potravin, které jsou navržené na navození závislosti,“ zamýšlí se Fazzinová.

„Hyperchutné potraviny kombinují přísady, jež vytvářejí efekt, kterého nikdy nedosáhneme, pokud je budeme jíst samostatně,“ říká člen výzkumného týmu na Kansaské univerzitě. „Nikoho asi nepřekvapí zjištění, že se tyto kombinace v přírodě ve skutečnosti nevyskytují a naše těla nejsou tak úplně připravena je zvládnout. Extrémně aktivují systém odměňování uložený v mozku a nevratně naruší signály plnosti putující ze žaludku.“

Konzumenti hyperchutných potravin jsou náchylnější k obezitě a s ní souvisejícím zdravotním následkům, i když se nechtějí přejídat. „Tato jídla jsou navržena tak, aby vás přiměla sníst jich více, i když vlastně nechceme,“ dodává na závěr Fazzinová. „Není to jen o naší slabé vůli, mohou za to kombinace přísad, které zmatou mozek natolik, že nevydá signál plnosti ani po snědení třetího burgeru nebo páté sladké tyčinky.“ 

Monitorovací stanice britské vládní agentury BGS zaznamenaly minulý víkend v okolí skotského hlavního města neobvyklou seismickou aktivitu. Původcem slabého zemětřesení byly koncerty americké zpěvačky Taylor Swift, které se konaly na edinburghském stadionu Murrayfield.

Podle seismologů se každý ze tří večerů řídil podobným vzorcem, nejsilnější aktivitu ale vědci zaznamenali během hitů ...Ready for It?, Cruel Summer a Champagne Problems.

Skotská část turné pensylvánské rodačky se těší enormnímu zájmu publika – během víkendu koncert přilákal okolo 220 tisíc hudby chtivých posluchačů. Nejintenzivnější byla podle dat BGS páteční show, významné hodnoty ale vědci zaznamenali během všech tří večerů.

„Události byly zaznamenány citlivými vědeckými přístroji určenými k identifikaci i té nejmenší seismické aktivity na vzdálenost mnoha kilometrů, vibrace vyvolané koncertem pravděpodobně nepocítil nikdo jiný než ti, kteří se nacházeli v bezprostřední blízkosti,“ uvádí na svém webu BGS. Národní síť monitorovacích stanic BGS zaznamená každoročně okolo 300 přirozených zemětřesení, přičemž pouze 10 % z nich má dostatečnou intenzitu, aby je pocítili i lidé. Kromě přirozených otřesů vědci zaznamenávají také „indukované seismické události“ způsobené lidskou činností.

Není to poprvé, kdy koncerty americké hudebnice propojily svět showbyznysu a seriózní vědy. Slabé zemětřesení zaznamenali v souvislosti s koncerty Taylor Swift také během loňského července a září vědci ze Seattlu a Los Angeles. Během nich vědci naměřili otřesy o síle 2,3 stupně.

Včela má milionkrát méně neuronů než člověk, přesto se v mnoha ohledech projevuje velmi rozumně. K nejznámějším projevům včelího intelektu patří výměna informací prostřednictvím „tanců“. V přírodě přitom nenajdeme mnoho systémů komunikace, kdy je k předávání informací používáno symbolů. Kromě včel to zvládnou už jen primáti včetně člověka.

Tajemství včelích tanců odhalil ve čtyřicátých letech minulého století německý přírodovědec Karl von Frisch a vysloužil si za to Nobelovu cenu. Dnes jsou popisy včelích tanců nedílnou součástí všech učebnic etologie (vědní obor v rámci zoologie, který zkoumá chování živočichů) a bereme je jako neoddiskutovatelný fakt.

Tance „v neděli“ a „ve všední den“

Obecně známými projevy včelího chování jsou tance v kruhu, které označují výskyt bohatého zdroje potravy v těsné blízkosti úlu, a tance ve tvaru osmičky, jež určují směr, kterým je třeba letět za potravou, i vzdálenost, jakou je při tom třeba překonat. Kromě nich byly v posledních letech odhaleny ještě dva typy tanců. Pokud se dělnice vrátí s nákladem do úlu a zastihne tam větší počet včel, které složily náklad pylu či nektaru a nemají se k dalšímu letu, tančí dělnice mobilizační „natřásavý tanec“, kterým láká lelkující družky na dno úlu a následně je ponouká k výletu za potravou. Naopak, pokud dělnice zastihnou v úlu jen málo kolegyň starajících se o donesenou potravu, volí jiný typ tance, kterým povolávají ostatní včely do práce na plástvích.

Jak už to bývá, ukazuje se i u včelích tanců, že náš pohled na ně byl poněkud zjednodušený. Pokusy, při kterých Karl von Frisch rozluštil „řeč včel“, navozovaly notně nepřirozené podmínky. Německý přírodovědec dával do blízkosti úlu jeden vydatný zdroj potravy a sledoval, jak na to budou včely reagovat. Tak to ale běžně v životě včel nechodí. Zdrojů potravy bývá více, jsou obvykle rozptýlené na větší ploše a nacházejí se různě daleko od úlu. Rozdíl mezi pokusem a realitou může být stejně propastný jako rozdíl mezi nedělí a všedním dnem na malé vsi. V neděli míří většina obyvatel na mši do kostela, v pondělí se rozprchnou každý za svou prací.

Když se vědci podívali do včelího úlu během jeho „všedního dne“ nestačili se divit. Najednou se včelí tance nezdály tak důležité. Dělnice, která přiletí do úlu s potravou sice „tančí“, aby dala vědět, odkud se vrátila, ale plným 93 % včel, které se s jejím tancem seznámí, je to úplně jedno. Pro potravu letí tam, kde byly při svém minulém letu mimo úl. Dělnici se tancem podaří „přemluvit“ jen malou část osazenstva úlu. Ani tyto včely ale nemusí označený zdroj potravy navštívit.

Ukazuje se, že jsou při „čtení“ zpráv zprostředkovaných tancem přeci jen poněkud „natvrdlé“. Některé shlédly taneční zprávu v padesáti reprízách, několikrát se podle této instrukce pokusily najít potravu a ani jednou neuspěly.

Tanec je jen pojistka

Nabízí se otázka, zda jsou včelstva s tak špatnou úrovní taneční komunikace vůbec normální. Nejsou snad právě kvůli tomu odsouzené k záhubě při dnes řádící „chorobě kolapsu včelstev“? Toto podezření se podařilo bezpečně vyvrátit. Vědci zkonstruovali úly, kde jsou plástve natočeny tak, aby tanec včel nedával správné údaje o zdroji potravy, a sledovali, co tahle informační diverze v úlu způsobí. Nestalo se vůbec nic. Včely, které se nemohly správně dorozumět tancem, byly ve sběru potravy stejně úspěšné jako ty, jež i nadále tančily tak, jak to popsal před více než šedesáti lety Karl von Frisch.

Zdá se, že včely tanec svých družek okázale ignorují. K čemu je jim potom tenhle nadmíru složitý systém komunikace dobrý? Ukazuje se, že jde o velmi důležitou pojistku. Tanec je jen jedním komunikačním kanálem. Kromě zprávy v něm zakódované, vnímají včely vůni a chuť potravy, kterou s sebou do úlu přináší úspěšná dělnice. Vidí také, kterým směrem jejich družky vylétají za potravou. Není ani reálné, aby všechny včely kolem tančící dělnice vnímaly tanec kompletně. Některé z něj nevidí skoro nic a musí se spolehnout na vůni nebo chuť potravy. Některé dobře zachytily informaci o směru, kterým je potřeba letět za potravou, ale „přehlédly“ údaje o vzdálenosti zdroje potravy. Jiné dělnice se naopak dozvěděly, jak je to k potravě daleko, ale netuší, kterým směrem je třeba letět.

V situacích, kdy je z nějakého důvodu nedostatek jiných signálů, například když potrava nevoní nebo nemá typickou chuť, nabývá tanec na důležitosti. Najednou se včely o tančící dělnici zajímají a řídí se striktně jejími instrukcemi tak, jak to pozoroval Karl von Frisch.

Dělba práce řízená vaječníkem

Velkou záhadou je dělba práce mezi dělnicemi jednoho včelstva. Některé se starají o úl a nové potomstvo, jiné vylétají ven a shánějí potravu. Dokonce i v zásobování úlu existuje specializace. Některé dělnice nosí domů hlavně pyl, jiné mají slabost pro sbírání nektaru. Včelstvo potřebuje dělnice všech profesí a to ve správném poměru. Jak toho dosáhne?

Aspoň zčásti je tato dělba práce dědictvím z dob, kdy předci včely medonosné žili samotářsky a museli si dělat všechno sami. Samotářská včela naklade vajíčka a následně se sama stará o larvy a shání pro ně potravu. Když odchová jedno pokolení potomstva, může celý cyklus opakovat. Aktuální náplň práce diktuje včele překvapivě stav jejích pohlavních žláz.

U včel a zřejmě i dalších druhů společenského hmyzu, jako jsou např. mravenci, došlo k rozdělení úloh tak, že některé samičky potlačily určité fáze životního cyklu. Matce zůstala zachována jen fáze kladení vajíček. Dělnice mají tuto fázi životního cyklu potlačenou a zůstala jim jen práce – péče o vajíčka a larvy, údržba a budování hnízda a shánění potravy.

A tak je to zařízeno i na úrovni jednotlivých molekul. Klíčem pro řízení pracovní specializace včelích dělnic je bílkovina vitelogenin. Ta se ukládá ve velkých množstvích do vajíčka. Proto dosahují koncentrace vitelogeninu v těle samotářské včely maxima ve chvílích, kdy je včela připravena klást vajíčka a má aktivní pohlavní žlázy. V té době zásobuje samotářská včela své hnízdo velkými porcemi pylu. Po nakladení vajíček se pohlavní žlázy samotářské včely zklidní a hladiny vitelogeninu klesají. To přinutí včelu ke změně preferencí. Začne nosit do hnízda nektar důležitý pro odchov larev.

Objevitelky a staromilky

Většina dělnic včely medonosné je sterilní. Nemají plně vyvinuté pohlavní žlázy a nemohou klást vajíčka. Některým se ale pohlavní žlázy rychle dovyvinou, například když včelstvo přijde o matku. I v tom se však jednotlivé dělnice liší. Některým stačí k dosažení plodnosti jen málo. Mají pohlavní žlázy zvětšené a tělem jim kolují zvýšené hladiny vitelogeninu. Při sběru potravy mimo úl preferují pyl před nektarem. Jiné dělnice mají pohlavní žlázy hodně zakrnělé, obnova pohlavní činnosti je nad jejich síly a v těle mají málo vitelogeninu. Specializují se na sběr nektaru. Mechanismy, které řídily život samotářských předků včely medonosné, úplně nezanikly. Fungují sice jen částečně, ale dovolují včelám účinně řídit aktivity celého včelstva.

Je zajímavé, že i v rámci tohoto obecného plánu si včelí dělnice udržují určité individuální rysy. Některé z dělnic vylétajících mimo úl mají „dobrodružnou povahu“ a nedělají skoro nic jiného, než že podnikají průzkumné výpravy a hledají nové zdroje potravy. Jiné létající dělnice se raději drží v úlu a za potravou létají na místa, která dobře znají.

Stejně jako lidé, i hvězdy procházejí celou řadou vývojových stadií, přičemž některé z nich mají skutečně bouřlivý život. Slunce k nim však naštěstí nepatří. Poté, co prodělalo neklidnou pubertu ve fázi proměnné hvězdy T Tauri, se ustálilo na tzv. hlavní posloupnosti, kdy je každá stálice nejstabilnější. V jeho jádru se slučuje vodík na helium, ohřátý plyn společně s tlakem záření vzdoruje gravitaci a hvězda se na škálách stovek až tisíců let příliš nemění. 

Výkon termojaderného reaktoru jen pomalu roste a v důsledku se velmi zvolna zvětšuje sluneční průměr. Je tomu tak již déle než 4,5 miliardy let a dalších více než šest miliard zůstane situace stejná. Potom Slunce přejde do stadia rudého obra, což už je ovšem jiný příběh. 

V období křídy, asi před 100 miliony let, brázdil nebe nad dnešním Queenslandem v Austrálii nelítostný predátor s nebezpečně vyhlížejícími podlouhlými čelistmi s mnoha ostrými zuby. Jejich tvar napovídá, že se živili především rybami a hlavonožci. Jde o nový druh pterosaura, který byl nalezen u vesnice Richmond v centrálním Queenslandu.

Pterosaura, který dostal jméno Haliskia peterseni, objevil v listopadu 2021 Kevin Petersen, kurátor regionálního muzea Kronosaurus Korner v Richmondu, když pracoval na jiné fosilii. Haliskia je odvozená z řeckého výrazu „mořský fantom.“ Jak uvedla pro platformu IFL Sciece Adele Pentlandová z Curtinovy univerzity, která vedla studii popisující nového pterosaura, Petersen si všiml kosti, rozbité jako vaječná skořápka, což mu napovědělo, že jde o dutou a lehkou kost pterosaura.

Nejúplnější drak Austrálie

Fosilie haliskie představuje nejvíce kompletního pterosaura, který byl kdy objevený v Austrálii. Do úplně kompletního pterosaura má tento nález daleko. Představuje asi 22 procent jedince. Fosilie pterosaurů se ale nacházejí vzácně a bývají velmi fragmentární, právě kvůli jejich velmi lehké stavbě. Jejich tělo bylo skvělé na let, ale velmi nevhodné pro fosilizaci. Popis nového pterosaura zveřejnil vědecký časopis Scientific Reports.

Paleontologové z fosilie vyčetli, že haliskie měla rozpětí křídel asi 4,6 metrů. Patřila do skupiny anhangueridů (čeleď Anhangueridae), pterosaurů z období spodní a počátku svrchní křídy, kteří patřili k posledním ozubeným pterosaurům. V mladších vrstvách období křídy, na jejímž konci všichni pterosauři vyhynuli, nacházíme jen bezzubé druhy.

TIP: Největším létajícím tvorem Austrálie byl děsivý drak Thapunngaka shawi

„Na objevu haliskie mi přijde nejvíce vzrušující, že k němu došlo v těsné blízkosti fosilní lokality, která je přístupná pro veřejnost,“ prozradila Pentlandová. „Vykopávky u Richmondu nemají v celé Austrálii srovnání, jsou nesmírně bohaté na fosilie. Je klidně možné, že příští fosilii pterosaura objeví nějaký turista.“
 

Staří Římané umějí pořád překvapovat. Už v roce 213 př. n. l. si odhlasovali, že vystavovat své jmění na odiv veřejnosti je odznakem pokleslých mravů a hlouposti, a není to ani trochu důstojné. Proto přijali historicky první zákon proti přepychu. Ten ukládal všem obyvatelům rodící se říše obecné náležitosti nošeného oděvu, které nesměly být porušeny. Konzulové si na sebe mohli vzít „luxusní“ purpurovou tógu jen během oslav a přehlídek, ale jinak nikoliv. Zákon vydržel jen 20 let, ale později se k němu Římané ještě několikrát vrátili. Podobně si pak roku 1634 zakázali nošení fešáckých oděvů puritáni z Plymouthu v Novém světě. Zlaté a stříbrné vyšívání, zdobené krajky i přepestré oděvy považovali za projev marnivosti.

Žlutá je krásná

Benátská republika založila své bohatství na mezinárodním obchodu. Jejich námořníci a trhovci, vracející se z exotických zemí, přiváželi spoustu peněz. A po měsících plavby byli poněkud nevybouření. Žádali si služeb placených společnic, ale hnáni svou touhou v ulicích kolem Castelleta a Rialta oslovovali s nabídkou i ženy, které prostitutkami nebyly. Což bylo poněkud nevhodné. 

Pokleslost a mravní úpadek tehdy městská rada vyřešila originálně. Kromě oficiálních veřejných domů (se zdaněnými příjmy) v roce 1420 prosadila jednotné ustrojení lehkých žen: jejich barvou se stala „frivolní“ kanárková žluť. Pak už se to námořníkům nepletlo. Zákon přežil i slávu a pád Benátek.

Chyťte se za nos!

Jedovaté slovo směrem ke svým vladařům utrousili angličtí venkované jistě nejednou, potíže přišly až během normanské nadvlády. Zakladatel dynastie Vilém I. totiž krajně nelibě nesl přídomek, který si u Britů vysloužil. Ne, nevadilo mu, když se o něm hovořilo jako o Normanovi. A titul Dobyvatel mu snad i lichotil. Problém měl s Vilémem Bastardem. Ano, jeho otec a matka nebyli sezdaní. A proto učinil z urážky panovníka trestný čin. Co vás za trest čekalo? Výprask, tučná pokuta a veřejná hanba na náměstí. Při stání u pranýře jste se museli celý den držet za nos a vysvětlovat kolemjdoucím, co jste způsobili. Ke cti to novému králi zrovna nepřidalo. A tak prosadil alespoň obecný trest za klevety a nelichotivé pomluvy.

Bez pranýře?

Město, vesnice, nebo osada? V Anglii o tom mají jasno už od roku 1405. Tehdy přijatý zákon je dodnes platný, respektive nikdy nebyl zrušen. A co řešil? Ukládal každé vedené farnosti, aby v centru svého sídla, typicky na náměstí nebo tržišti, nachystala pranýř. V něm pak mohli strávit nemilý čas, vystaveni posměchu, opovržení a metanému nahnilému ovoci a zelenině, všichni narušitelé veřejného pořádku: opilci, klevetnice, zlodějíčci, rváči a lháři. Sídlo, které pranýřem k této bohulibé činnosti nedisponuje a není tak způsobilé k výkonu práva, nemůže být městem ani vesnicí, ale jen pouhou osadou či venkovskou usedlostí.

Vousaté kratochvíle

Co je špatného na vousech? To už Tudorovec Jindřich VII. neprozradí. Roku 1447 je zakázal zvláštním ediktem. Velmi pravděpodobně šlo spíš než o nevraživost vůči faciálnímu ochlupení o doplňkovou formu „daně na hlavu“. Důstojný plnovous jste si ponechat mohli, ale museli jste si za to připlatit.

Život s vousy (tedy čímkoliv, co jste si podle citace zákona každé dva týdny neoholili) nebyl lehký. V krčmě jste měli za jídlo platit dvojnásobek ceny, stejně jako u přívozu. Rozhodnutí, které pobouřilo tehdy převážně vousaté právníky, ale nikdy nebylo mimo tudorovský dvůr oficiálně vymáháno. Daň z vousů se ujala i v carském Rusku. Za Petra I. vás mužné ochlupení vyšlo na 30 až 100 rublů ročně.

Problém Velšan

Anglické městečko Chester bylo během povstání, bouří, bojů za nezávislost a rebelií napadeno Velšany tolikrát, že po hořkých zkušenostech hrabě z Chesteru (později se z něj stane Jindřich V.) přistoupil roku 1403 ke slavné sérii diskriminačních zákonů zacílených na Velšany. Pokud žijí v Chesteru, nesmějí vlastnit koně, vůz ani dům. Velšané mohou navštěvovat jen vybrané podniky a sedět u zvláštního velšského, většinou velmi vratkého stolu. Nemohou jíst tuřínovou kaši! A od soumraku do úsvitu se pod trestem stětí hlavy nesmějí pohybovat po ulicích města. I tento ve středověku jistě praktický zákon nikdy nebyl zrušen – takže de facto stále platí.

Bacily ne!

Hygiena na prvním místě. A to jak pro lidi, tak pro koně. Zhruba z těchto základů vzešel roku 1606 zákon o hygieně veřejných prostranství vztažený na Suffolk a okolí. Dostihy tu mají tradici sahající do 12. století a během nich se město zaplnilo davy diváků. Koukala i chudina, která kapesníků nemajíc smrkala na zem. Což dodávalo ulicím zvláštní lesk. Nechutný zvyk navíc mohl vést k rozšíření nemoci na koně. Alespoň tak to viděli majitelé stájí a radní. Výsledek? Na veřejných prostranstvích tu dodnes nesmíte jakýmkoliv způsobem „vyfoukávat své nozdry“.

Připlatíte!

Daně nemá rád nikdo. Tedy kromě výběrčích daní. Jenže Vilém III. Oranžský potřeboval naplnit státní kasu. Boj proti katolicismu, který ze své protestantské pozice vedl, totiž ruinoval státní finance. Nejprve ty holandské, později anglické, irské a skotské. Jeho přístup k univerzálnímu zdanění se dá připodobnit k tudorovské dani z vousů. Rozhodl se totiž zpoplatnit okna. Nápad to není špatný: dům boháče má více oken, než nuzáka, a tak za svá okna zaplatí více, ne? Tohle pojetí se lidem nelíbilo: „Není to krádež za bílého dne, ale přímo krádež bílého dne!“ reptali a začali svá okna zazdívat. Zákon o zdanění oken platil od roku 1696 až do roku 1851.

Kouzla a čáry jsou legální

Anglický zákon o čarodějnictví z roku 1736 je vytříbenou ukázkou vlivu osvícenství. Britové jím totiž legalizovali čarodějnice a kouzelníky. Umět kouzla a čáry už není trestné (jak platilo od roku 1604) a už to vůbec není hodné upálení, jako se dělo ještě dříve. Být čarodějnicí nebo kouzelníkem je naprosto v pořádku. Ale pozor – zmíněný zákon zakazuje předstírat, že magické schopnosti máte. Pokud skutečná kouzla a čáry neumíte, nepokoušejte se tím ohlupovat lidi. Čekal by vás rok ve vězení a pořádná pokuta. Kouzla a čáry jsou prostě nezadatelnou doménou skutečných čarodějnic, nikoliv podvodníků a amatérů. Geniální!

Na nebožtíky

Promlčecí lhůta označuje dobu, za kterou už nesmí být vymáhána spravedlnost za spáchaný čin. S tím ovšem na Skoty nechoďte, mají paměť doslova až za hrob. Roku 1542 přijali „restituční“ zákon, který se týkal přečinů spáchaných již zesnulými osobami. Měl zajistit nápravu skutkové podstaty a žalovat jste při něm mohli i zesnulé. Ovšem nesmějí být pohřbeni více než 5 let, kostlivci tedy dál mohou spát ve svých „skříních“. Za zradu na národě se před soud dostala i skotská královna Marie Stuartovna. Pro potřeby soudního řízení bylo její tělo exhumováno a nabalzamováno.

Nabídka, která se neodmítá

Že je velká čest, nechat se pasovat na královského rytíře? Jistě, ale také to stojí spoustu peněz. Když pocházíte z venkova, musíte si pořídit dům v Londýně a být neustále po ruce, když vladař zavolá. K tomu si připočítejte slavnostní oděv pro účast na dvorních slavnostech. A to nemluvíme o vydržování suity panošů, ustájení bitevního oře a o výdajích na zbroj a zbraně. Když si to v roce 1233 Roger z Dudley spočítal, raději tu čest zdvořile odmítl. Tím ale pořádně rozhněval Jindřicha III. Zvlášť proto, že podobně jako Dudley smýšlela většina středostavovských šlechticů. Král následně přijal zákon, který odmítnutí pasování do rytířského stavu trestal konfiskací veškerého majetku. 

Už od nepaměti se řemeslníci a platnéři snažili ochránit bojovníky proti účinkům celé škály zbraní, se kterými se mohli na bojišti své doby setkat. Kožešiny nebo vrstvené textilie začaly s postupem času nahrazovat, respektive doplňovat kovové výstrojní součástky, kroužkové košile či celé kovové zbroje. Ty byly nejen těžké, ale i velmi drahé a náročné na výrobu. Ne každý si proto mohl takovou zbroj či její součástky dovolit a vyšší ochrana se stala výsadou prakticky jen bojující šlechty nebo příslušníků vybraných elitních jednotek. V každém momentě historie přitom vývojáři stáli před nelehkým rozhodováním mezi mobilitou a maximalizací ochrany, což jsou zpravidla vzájemně se vylučující požadavky.

Arcivévoda bez vesty

S vývojem války směrem k jejímu průmyslovému rozsahu a kvůli masové výrobě palných zbraní, výkonného a relativně levného střeliva, ale i změnám v taktice a zvětšování rozsahu bojových operací, které doslova „požíraly“ tisíce životů, vzrůstaly i požadavky na ochranu živé síly. Zejména vojáci dobře vycvičených a zkušených jednotek byli obtížně nahraditelní. 

Dodavatelé armád a policejních sborů ale neměli od druhé poloviny 19. století až po konec druhé světové války příliš inovativních možností, jak ohrožení čelit. Stále převládala kombinace kovu nebo tkanin. Objevovaly se proto ocelové pláty zašité do vest nebo vrstvené tkané textilie na bázi bavlny a později hedvábí. To ale bylo extrémně drahé a ochranu si proto mohli dovolit pouze ti nejbohatší. Arcivévoda František Ferdinand d’Este vlastnil jednu ze špičkových britských neprůstřelných vest s vrstvenou hedvábnou vložkou. Neměl ji však na sobě v den atentátu v Sarajevu 28. června 1914. Stejně by mu ale asi nepomohla, protože ho atentátník střelil do krku.

Radlice pro ochranu hrudi

Impulz pro vývoj balistické ochrany nastal zejména se změnou taktiky vedení boje v první světové válce. Válčící země se rychle poučily, že konflikt už se nevyřeší několika bitvami v otevřeném terénu, kdy proti sobě pochodují šiky nepřátelských vojsk. Jednalo se o totální válku, do které byla zapojena prakticky celá společnost včetně mobilizace širokých vrstev zpravidla nezkušených branců. 

Kulometná střelba, dělostřelecká a minometná nepřímá palebná podpora a úlomky střel při výbuších, ale i útoky na bodáky a boj muže proti muži často i improvizovanými bodnými a sečnými zbraněmi, denně kosily tisíce vojáků zahrabaných v blátivých zákopech. Ty sice fungovaly jako forma ochrany právě před šrapnely a dělostřeleckou palbou, ale zběsilé útoky přes „zemi nikoho“ mezi postaveními znepřátelených stran demonstrovaly, že generálové často považovali své pěšáky po vzoru bitev 19. století za spotřební materiál. 

S rozvinutím a prodlužováním bojů se však ztráty stávaly neúnosnými a stále urgentnější se jevila ochrana vojáka. Základním požadavkem se stala ochrana životně důležitých orgánů a hlavy bojovníků. Protože armádní logistika začátku 20. století nebyla na rozsah průmyslově vedené totální války připravena, vojáci si museli prakticky až do roku 1915 zpravidla pomoci sami. A to často i improvizovanými a poměrně bizarními řešeními. Vznikaly různé modely a kombinace kovových plátů a vrstvených tkanin či kožených dílů. Pro balistickou ochranu těla v prvních letech války často sloužily i kovové výrobky včetně radlic z pluhů nebo různých zbytkových plechů, které si vojáci „spíchli“ dohromady. Objevovaly se ale i drátěné košile nebo kovové součástky zašité do kabátů a vest. Nejen že byla taková ochrana nekomfortní, ale navíc značně omezovala pohyb uživatelů.

Ochrana hlavy

První sériově vyráběné ocelové pláty, které měly za úkol krýt břicho, hruď, stehna a slabiny pro prevenci junkčních krvácení (v místech, kde nelze použít škrtidlo) zejména po zásahu střepinami, přinesli Francouzi. Další inovaci představovaly ramenní chrániče nebo nákrčníky kryjící zranitelné podklíčkové tepny a částečně i krční tepny před střepinami při detonacích munice nad vojáky. Němečtí úderníci (Sturmtruppen) používali těžké ocelové brnění složené z několika kovových plátů. K sériové výrobě a širokému nasazení balistické ochrany trupu a krku však u žádné z válčících mocností během první světové války nedošlo. 

Pro ochranu hlavy se rozšířily kovové přilby s koženými popruhy a textilními vycpávkami, které začaly nahrazovat textilní nebo kožené pokrývky hlavy. Modely francouzských přileb Adrian, britská Brodie nebo německá Stahlhelm však více než jako prostředek balistické ochrany plnily funkci symbolu národní hrdosti a příslušnosti k některé z válčících stran. První sériově vyráběná francouzská helma M15 Adrian, zavedená v roce 1915, vycházela z kombinace hasičské přilby a přilby kyrysníků. Aby se předešlo úrazům hlavy kvůli výbuchům granátů nad zákopy, byl nahoru přidán hřeben pro efektivnější rozklad kinetické energie. Primárně však nesloužila k ochraně proti samotným projektilům, neboť helma neodolala ani pistolovému střelivu, nemluvě o munici odstřelovačů nebo projektilech pálených z kulometných hnízd. Adrian ani Brodie navíc nekryly kromě temena hlavy další citlivá místa na krku, kolem uší nebo na zátylku. 

Odolat výstřelu z pušky

Oproti tomu Stahlhelm, později modernizovaná a známá jako ikonický symbol německých vojáků ve druhé světové válce, se vyznačovala větší hloubkou a poskytovala krytí zátylku a uší. Poskytovala tak lepší ochranu a obstála často i proti výstřelům z pušek. Poprvé ji Němci masově nasadili v bitvě u Verdunu na počátku roku 1916. Byla sice výrobně relativně drahá (například oproti britské helmě Brodie, lisované z jednoho kusu oceli), její použití však vedlo k rapidnímu poklesu bojových ztrát. 

Je poměrně zajímavé, že v armádě USA, i díky jejímu vstupu do války až v její konečné fázi od roku 1917, nedošlo k nasazení moderní balistické ochrany. I když probíhal vývoj jak nových přileb, tak prostředků k zaštítění životně důležitých orgánů, převzala US Army levnou britskou helmu Brodie. Nicméně výzkumné a testovací projekty konce první světové války přinesly výrazný posun v designu a balistické ochraně u prototypových výstrojních součástek, na což Američané navazovali v následujících konfliktech 20. století. Odhaduje se, že pokud by všichni vojáci na bojištích Velké války měli adekvátní ochrannou výstroj i při dané technologii počátku 20. století, nemuselo by během konfliktu dojít až ke třem čtvrtinám zranění a celkový počet obětí mohl být výrazně nižší.

Klisny zebry stepní (Equus quagga) vytvářejí stálou skupinu, jakýsi uzavřený dámský klub, který drží pohromadě a nové členky přijímá jen nerad. Samice setrvávají na jednom místě v areálu ovládaném jediným hřebcem. Ten panuje skupině klisen podobně jako paša harému a klisny jsou mu věrné.

Naproti tomu dospělé klisny zebry Grévyho (Equus grevyi) tvoří dočasné, velmi proměnlivé skupiny, které se potulují po rozsáhlém území. Během jediného dne mohou projít areály až čtyř různých hřebců a není tedy výjimkou, když klisna během říje vystřídá celou řadu nápadníků. O nějaké věrnosti se vůbec nedá mluvit.

Jakmile ovšem klisna zebry Grévyho porodí hříbě, je s toulkami konec. „Svobodné“ klisny často urazí na cestě od jednoho zdroje vody k druhému velké vzdálenosti, ale mládě by tak dlouhé přesuny nezvládlo. Matka se proto „přihlásí k trvalému pobytu“ v rajónu jediného hřebce. Drží se s mládětem u napajedla a zůstává věrná „domácímu pánovi“. Pokud přijde do říje, páří se výhradně s tímto hřebcem. Klisna se ovšem neusadí natrvalo. Jakmile její mládě odroste, připojí se matka ke skupině klisen a opět se vydá na toulky. Střídání životních stylů – usedlého a kočovného – je pro klisny zebry Grévyho ideální životní strategií.

Ve válce spermií

Podívejme se na situaci z hlediska druhého pohlaví. Hřebci zebry Grévyho si navzájem konkurují, i když se nemusí vůbec potkat. Soupeří na dálku o to, kdo se stane otcem hříbat přelétavých klisen. Jejich „zbraní“ jsou varlata a sperma. Čím častěji se hřebec při krátké návštěvě stáda klisen stihne s říjnou samicí spářit a čím více spermií přitom vpraví do jejího pohlavního traktu, tím větší je šance, že právě jeho spermie oplodní vajíčko a hřebec se stane otcem mláděte.

Evoluce vybavila hřebce zebry Grévyho pro tuto „válku spermií“ skutečně impozantně. Hmotnost varlat hřebce vážícího kolem čtyř metráků přesahuje jeden kilogram. Hřebec zebry stepní tolik spermií nepotřebuje, protože klisny jsou mu věrné. Váží o něco méně, kolem tří metráků. Varlata má ale ve srovnání se svým příbuzným maličká. Mají hmotnost pouhých 140 gramů.

Na západní polokouli Marsu se rozkládá gigantická a v mnoha ohledech výjimečná vulkanická planina Tharsis. Táhne se do vzdálenosti přes čtyři tisíce kilometrů a zvedá se do výšky až 10 kilometrů. Dominantami Tharsis jsou ohromné štítové sopky Olympus Mons, Ascraeus Mons, Pavonis Mons a Arsia Mons. Planinu tvoří neuvěřitelné množství vyvřelého materiálu. Je tak těžká, že zřejmě způsobila posuny kůry a pláště Marsu.

Na konci letošního května vzbudila rozruch „díra,“ která se nachází na planině Tharsis, konkrétně na svahu sopky Arsia Mons. Ve skutečnosti je na Tharsis podobných děr celá řada, obvykle na svazích vulkánů. Vidíme je jako velmi tmavé otvory, které vedou do podzemí, což přirozeně dráždí naší představivost.

Vulkanické díry

Jsou pro nás záhadné v tom smyslu, že přesně nevíme, kam vedou ani jak jsou hluboké. Mohou to být pouze několik metrů úzké vertikální jámy. Mohou to ale také být otvory do velkých jeskyní, možná propojených s dalšími podzemními prostory. Také by mohlo jít o vstupy do lávových tunelů, vzniklých při dávné soptění na planině Tharis, které by mohly vést do větších hloubek.

Jeskyně a tunely na Marsu velmi zajímají vědce a inženýry. Mohou totiž nabídnout perfektní prostory pro astronauty a kolonisty. Mars má velmi řídkou atmosféru a postrádá výkonné planetární magnetické pole. Lidé budou na povrchu rudé planety vystaveni až 50krát intenzivnějšímu záření než na Zemi. Proto by bylo rozumné skrýt se v podzemí.

Záhadné díry zajímají i astrobiology. Pokud vedou do rozsáhlejších prostor, mohou se tam skrývat místa s doposud nejpříhodnějšími podmínky pro život pozemského typu. Jistě by stálo za to je důkladně prozkoumat. V současné době jde o velmi zajímavé objekty pro výzkum, ať už s pomocí dálkově řízených robotů nebo s lidskými astronauty.