Triumf Sasů u Deorhamu předznamenal novou vlnu vítězných bitev, v nichž vetřelci zlomili moc domácích keltských království a pustili se do významného rozšiřování svého panství. Tento zlom ale nepřišel hned. Muselo uplynout více než století, aby invaze germánských kmenů začala přinášet viditelné výsledky. Navíc v době, kdy přišli první Germáni do Británie, aby se tam usadili, nepředstavovali zdaleka největší potíž na ostrově. Mnohem závažnější ohrožení znamenali pro romanizované Britony útočníci ze severu a západu. 

V obklíčení 

Píše se rok 408 a římské ozbrojené síly odcházejí z Británie, provincie, kterou si tvrdě vybojovaly a téměř čtyři století hájily. O dva roky později, na základě reskriptu císaře Honoria, se Británie stala zcela nezávislou na Římu. Přesto se Římané domnívali, že ji opouštějí dočasně a že se znovu vrátí. Avšak vlivem neblahých okolností v samém srdci říše byl římský odchod konečný a k obnovení provincie již nedošlo. 

Netrvalo dlouho a z Británie se stalo bojiště. Příčinou největších potíží se na počátku 5. století stali Piktové a Skotové, a to nejen na severu, ale na území celé někdejší římské provincie. „Jakmile se Římané obrátili k domovu, objevily se ohavné hordy Irů a Piktů. (…) Když poznali, že naši spojenci se vrátili domů a už nepřijdou, nabyli většího sebevědomí než jindy a zabrali domácím obyvatelům celé nejsevernější území až k valu,“ vypráví o bouřlivých letech po odchodu Římanů Gildas, britonský duchovní, který ve svém spisu De excidio et conquestu Britanniae podává svědectví o událostech 5. století. 

Britonové žádali o pomoc západořímského vojevůdce Aëtia a stěžovali si: „(…) barbaři nás vyhánějí k moři a moře nás žene zpět k barbarům, takže jsme se ocitli mezi těmito dvěma druhy záhuby: buď nás zabijí, nebo se utopíme.“ Jenomže Aëtius měl zcela jiné starosti, zaměstnávaly ho boje s germánskými kmeny v Galii a později také Hunové. A tak Britonové zůstali v obraně své země i životů sami. 

Sasové přicházejí 

První muž Říma Aëtius na pomoc nepřišel, bylo tedy třeba hledat pomoc jinde. Počátkem čtyřicátých let 5. století získal titul velekrále (pendragona) Vortigern, který ve snaze zabránit nájezdům irských pirátů na severozápad dnešního Walesu a také opakovaným kořistnickým výpravám Sasů na jihu a jihovýchodě ostrova pozval na pomoc britonského krále ze severu, Cuneddu z Gododdinu. Toho však opět využili Piktové a vpadli do bývalé římské provincie od severu. Co tedy mohl Vortigern dělat? Přijal osvědčenou římskou strategii a uzavřel spojeneckou smlouvu s barbary proti barbarům. A tak k roku 449 bývá datován adventus Saxonum, kdy (nejen) Sasové začali osídlovat Británii, avšak fakticky se na ostrově příležitostně usazovali už od 4. století. Podle Anglosaské kroniky byli těmito prvními žoldnéři germánští Jutové, vedení bratry Hengistem a Horsou. 

Vortigern však nedomyslel možné důsledky jejich pomoci. Poté, co zatlačili Pikty na sever, přestali smlouvu dodržovat a obrátili se proti Britonům. Již roku 455 došlo mezi Vortigernem a bratry Hengistem a Horsou k bitvě u Aylesfordu. O dva roky později byli Britoni vytlačeni z Kentu, a jak uvádí Anglosaská kronika, pod různými saskými vůdci následovaly další bitvy. 

Století nekonečných válek 

Od té doby, co Vortigern pozval Juty do Británie, začalo dlouhé období germánské invaze na ostrov. Jedna dlouhá loď za druhou přivážela nové osadníky – Angly, Sasy a Juty, kteří patřili mezi nejzaostalejší germánské kmeny. O podobnosti s vyspělou kulturou Gótů nebo Vandalů nemůže být řeč. Britonům tak vyvstal mnohem krutější a vážnější soupeř, než jakého dosud poznali. Bylo by ovšem chybou považovat toto období za boj Keltů proti Germánům. Během nesčetných válek mezi malými ostrovními královstvími docházelo k účelovým spojenectvím všech se všemi, záleželo na konkrétním cíli a potřebě. 

Přece jen ale spory mezi Anglosasy a Britony převažovaly. Válečné štěstí se přiklánělo tu na jednu, tu na druhou stranu až „do roku, kdy byla obléhána hora Badon. To byla zřejmě poslední porážka těch lotrů (Anglosasů) a zdaleka ne ta nejmenší,“ líčí slavnou událost učenec Gildas. Vítězství u Badonu datované někde mezi roky 493 a 516, bývá spojováno s postavou proslulého vůdce a válečníka Artuše, o němž hovoří i několik dobových pramenů. 

Germánští nájezdníci přicházeli z jihu a východu a zde se také rodila jejich první království. Jutové si pro sebe podrželi Kent a ostrov Wight, Sasové založili svá malá království na jihovýchodě dnešní Anglie – na východě Essex, na jihu Sussex a na západě Wessex, jenž byl nejblíže kontaktu s domácím obyvatelstvem, které se postupně stahovalo do dnešního Cornwallu a Walesu. Anglové pak obsadili střední a východní Anglii, vytvořili království Mercie, Bernicia a Deira. 

Bod zlomu 

Germány obsazená území nebyla příliš velká, převážná část ostrova stále patřila domácím královstvím. Ke změně došlo na přelomu 6. a 7. století. K roku 577 uvádí Anglosaská kronika stručný zápis: „Zde Cuthwine a Ceawlin bojovali proti Britonům a zabili tři krále, Coinmaila, Condidana a Farinmaila na místě, které se jmenuje Deorham, a zabrali tři města: Gleawanceaster a Cirenceaster a Baþanceaster.“ Z tohoto krátkého svědectví můžeme dovozovat, že Sasové z Wessexu se v bitvě mohli utkat s koalicí britonských království a jejich porážkou se jim otevřela cesta ke třem významným, donedávna římským městům. 

Jejich názvy jsou sice již anglosaské, není ale problém určit, o která se jednalo: Gleawanceaster (římské Glevum) – Gloucester, Cirenceaster – Cirencester a Baþanceaster–Bath. Wessexský král Ceawlin byl otcem Cuthwinea, ten se králem ale nikdy nestal a život po otcově svržení z trůnu roku 592 strávil v exilu. Ceawlina Anglosaská kronika zmiňuje hned pětkrát, a to v souvislosti s bitvami. Čtyři z nich vedl s Britony a jednu proti Kentu – ta se stala prvním zaznamenaným konfliktem mezi germánskými královstvími v Británii, odehrála se roku 568 u Wibbandunu. 

Čtvrtou Ceawlinovou bitvou byl výše citovaný střet u Deorhamu (zřejmě dnešní Dyrham), kde Wessex dosáhl zásadního vítězství. Získáním tří měst na západě ostrova s přilehlým územím totiž Sasové odřízli Britony žijící severně od řeky Severn a Bristolského zálivu od soukmenovců z jihu. Od té doby si začali germánští dobyvatelé připisovat další významné zisky a jejich moc rostla. 

Vítězné tažení 

Bitva u Deorhamu znamenala první velký úspěch po velmi dlouhé době a zároveň se stala předzvěstí dalšího vývoje na válečném poli. Tak se roku 600 stalo, že na severu utrpělo v bitvě u Catraethu (dnes Catterick) katastrofální porážku vojsko válečníků z království Gododdin, jehož centrem byl dnešní Edinburgh. Pád Gododdinu pak uspíšil vznik Northumbrie, velkého království Anglů, vytvořeného spojením Bernicie a Deiry. Za porážkou Gododdinu stál král a byl to rovněž on, kdo roku 603 přemohl v bitvě u Degsastanu koalici severních království, vedenou králem Áedánem mac Gabráinem z království Dál Riata (též Dalriada), založeného irskými Skoty na západním pobřeží dnešního Skotska.

Do třetice stojí za zmínku drtivé vítězství Anglosasů mezi lety 605 a 616 v bitvě u Chesteru, kde se nacházela stará římská legionářská pevnost. Zde spojená vojska Northumbrie a Mercie rozdrtila armádu britonských království Powys a Rhos. Tento úspěch ale zároveň položil základy mocenského soupeření mezi anglosaskými královstvími Wessex a Mercie, které trvaly až do 9. století, kdy se objevil nový nepřítel – vikingové z Dánska.

Nejmenším zástupcem čeledi hominidů (Hominidae) je dnes šimpanz bonobo (Pan paniscus), někdy též označovaný jako šimpanz trpasličí, který v dospělosti dorůstá výšky necelého metru a váží okolo 50 kilogramů. Ostatní dnešní hominidé, tedy šimpanzi, gorily a lidé, jsou podstatně větší. V minulosti ovšem žili i podstatně menší hominidé.

Dokládá to i nový nález z německého Hammerschmiede na periferii Augsburgu. Antropologové zde nedávno objevili dva fosilní zuby a kolenní čéšku doposud neznámého hominida, kterého vědci pojmenovali Buronius manfredschmi. S odhadovanou hmotností pouhých 10 kilogramů - což je přibližně hmotnost kočky, jde o nejmenšího známého lidoopa.

Nejmenší z hominidů

Na lokalitě Hammerschmiede se těží jíl. Fosilie buronia byla objevena ve vrstvě z období miocénu, z doby před asi 11,6 miliony let. Shodou okolností byla před pár lety na stejném místě a ve stejné vrstvě objevena fosilie jiného, většího hominida Danuvius guggenmosi. Podle odborníků jde o první známý případ společného soužití dvou různých hominidů z období evropského miocénu.

Badatelé se domnívají, že přestože buronius a danuvis obývali stejný prostor, žili velmi odlišným způsobem života. Tvar nalezené kolenní čéšky a odhadovaná celková velikost naznačují, že menší buronius zdatně šplhal po stromech a živil se měkkými listy a plody, zatímco danuvius byl na svou dobu překvapivě vzpřímený, což naznačuje, že trávil většinu života na zemi. Podrobnosti o okolnostech objevu vědci zveřejnili v odborném časopisu PLOS One.

Lidoopové z Evropy

Pokud pomineme Homo sapiens, který obývá všechny kontinenty, žijí dnes lidoopové pouze v tropických pralesích střední Afriky a jihovýchodní Asie. V minulosti ale bývala domovem řady druhů lidoopů i Evropa. Všechny tyto evropské druhy vyhynuly během pozdního miocénu, tedy v období před 11,63 až 5,33 miliony let. Smrtelnou ránu jim podle vědců pravděpodobně zasadily místní klimatické změny. 

Přibližně před 9 miliony let došlo k přeměně velké části evropských (pra)lesů na kultury, které bychom dnes zařadili mezi pastviny. To dramaticky změnilo životní prostředí a potravní nabídku lidoopů, kteří tento prostor obývali. Zda byl obětí této změny i Buronius manfredschmi lze bohužel jen spekulovat.

Tehdejší bulvár si na ní často smlsl a žurnalisté ji nazývali „lákadlo sebevrahů“. Několik mužů si prý vzalo život jen proto, že si ji prostě nemohli dovolit. Skutečně se s nimi nemazala! Když jí jeden ze zákazníků nabídl deset tisíc franků za společně strávenou noc, odmítla ho se slovy, že almužny nebere… 

Únik z chudoby 

Caroline Otéro nazývaná též La belle Otéro, byla příkladem toho, kam až to lze i bez patřičného původu, vzdělání či zázemí dotáhnout. Zaujímala výsadní postavení mezi luxusními kurtizánami všech dob. Narodila se jako nemanželské dítě opraváře deštníků a žebračky v severozápadním Španělsku. Rodina žila s šesti dětmi v nuzné chatrči pod jednou střechou společně s domácím zvířectvem. Otec neměl řádné zaměstnání, a tak se rodina držela nad vodou příležitostnými pracemi a hlavně žebrotou, do níž byla zapojena i malá Augustina. Tak se totiž Caroline původně jmenovala. Není tedy divu, že se snažila z této bezútěšné situace co nejdříve uniknout. 

Když v necelých jedenácti letech zažila brutální znásilnění, rozhodla se o několik měsíců později utéci z domova. Do rodného města se neplánovala nikdy vrátit. Jak vydělat? Nejdříve pracovala jako domácí služka a po nějaké době se začala živit – podobně jako jiná hezká děvčata – prostitucí v různých španělských městech. Pak ji osud zavál do Marseille, kde provozovala nejen prostituci, ale povýšila i na tanečnici. Tam si její krásy všiml ředitel místního divadla, který jí dopomohl k zázračné kariéře. 

Odvezl ji do Paříže, kde jí zaplatil profesionální hodiny tance. Udělat pár kroků na jevišti a odhalit intimní partie mohlo stačit v zatuchlém baru v Marseille, ale na Paříž to bylo málo. Nicméně ani odborná výuka nedokázala z Caroline udělat dobrou tanečnici. Chyběl jí talent a kritika jí to dávala zřetelně najevo. Nicméně sebevědomá Caroline si z toho nic nedělala. Věděla, že i tak její obdivovatelé padají po pár jejích figurách doprovázených ohnivými výkřiky „Olé“ do extáze. V té době se už uváděla Bizetova opera Carmen, na jejíž hudbu Caroline s nebývalým úspěchem tančila.

Úspěch v Americe 

Carolinin objevitel mohl být spokojený – její kariéra se rozjela naplno. Získala angažmá ve Folies Bergère, kde její popularita vzrostla. Nakonec dostala nabídku vystupovat v New Yorku. Tam se z ní stala definitivně tanečnice a kurtizána velkého světa. Zajímali se o ni muži, které z Evropy neznala – boháči, kteří své miliardy využívali k tomu, aby dali najevo své úspěchy a nadřazené postavení. K tomu jim sloužily i krásné ženy – herečky, zpěvačky, kurtizány. Tito zbohatlíci své milenky okatě zahrnovali přepychovými dary, aby ukázali, co všechno si mohou dovolit. 

Jednoho takového – miliardáře Williama K. Vanderbilta – ulovila v Americe i Caroline. Věnoval jí jachtu a zahrnoval ji zlatem a drahokamy. A nebyl zdaleka sám. V Americe se Caroline naučila požadovat stále víc a víc, takže její milenci museli pořádně hluboko sáhnout do peněženky. Sebevědomí jí tím jenom rostlo. Vytvořila si zajímavou teorii: „Když byl viděn nějaký pán v mé společnosti, jeho prestiž vzrostla. Od té chvíle byl považován za mimořádně bohatého.“ 

Pletla hlavy 

Po svém návratu do Evropy u těchto manýrů zůstala. Obrážela evropské metropole, kde vedle divadelních vstoupení nabízela i soukromá taneční vystoupení. Končila samozřejmě v posteli a ona si to vše nechala pořádně zaplatit. Proslavilo ji především její vystoupení v Petrohradě, kde ležela na obrovském stříbrném podnose zcela nahá zakrytá jen průsvitným závojem. Zdobily ji jen vzácné prsteny na rukou i nohou. Od té chvíle o ni začali jevit zájem i nejvýznamnější evropští vládcové. 

Prvním byl monacký kníže Albert I., který ji uviděl v Paříži. Doslova ho uchvátila. Jeho prostřednictvím přišla ke svému druhému královskému milenci – belgickému králi Leopoldu II. O tom se vyjádřila, že nebyl zpočátku moc velkorysý, ale že ho to rychle naučila. Naštěstí prý byl mimořádně chápavý žák. Získala od něj nejen šperky a peníze, ale i vilu v Ostende. 

Jen na ruském carském dvoře prý získala šest milenců včetně cara Mikuláše II. Mluvila o něm jako o Míšovi a hodnotila ho jako mimořádně štědrého. O něco méně ji obdarovával pruský král Vilém II., kterému jeho laskavost příliš nevěřila. Měla pocit, že se přetvařuje. Tušila, že je to neústupný a autoritářský člověk. On ji naopak obdivoval, líbil se mu její temperament – jak dokázala bohapustě klít či rozbíjet křišťálové skleničky. To ženy v Prusku nedělaly! Nejméně velkorysý se jí jevil syn královny Viktorie a budoucí britský panovník Edward VII. V té době ho ještě nazývali Bertie. Ten si to však u ní vylepšil tím, že uměl skvěle milovat a prý s ním byla legrace jako s nikým jiným. Těch urozených amantů měla samozřejmě více.

Zemřela v chudobě 

Caroline dokázala za svou kariéru nahromadit obrovské jmění. Nikdy předtím ani potom nenasadila žádná kurtizána tak horentní ceny jako ona. Dostávala nejen miliony, ale tradovalo se, že vlastní jednu z nejcennějších sbírek šperků. Nechyběl v ní perlový náhrdelník bývalé francouzské císařovny Evženie, manželky Napoleona III. Hovořilo se i o náhrdelníku Marie Antoinetty, ale v tomto případě se nejspíš nejednalo o originál. Kromě toho vlastnila palác v Paříži, vilu na Azurovém pobřeží a jachtu. Zatímco její ctitelé doslova žebrali o její přízeň, ona všechny chladně odmítala a do nikoho se prý nikdy nezamilovala. 

Své ohromné jmění nakonec promrhala v kasinu v Monte Carlu. Žila z mizerné penze, kterou jí kasino poskytovalo z vděčnosti za miliony franků, které tam kdysi prohrála. Zemřela v Nice úplně chudá a osamocená v roce 1965…

Zatímco rover Perseverance na povrchu Marsu pilně shromažďuje vzorky, vědci na Zemi si drbou hlavy. Již nějakou dobu je totiž zřejmé, že ambiciózní mise Mars Sample Return (MSR) se v původní podobě rozhodně neuskuteční.

Původní plán počítal s tím, že Perseverance shromážděné vzorky odloží na povrchu rudé planety, kde je v rámci mise Mars Sample Return sesbírá evropský robotický rover a dopraví je do přistávacího modulu. Z něj je měl na jaře 2029 vynést na oběžnou dráhu Marsu nosič MAV alias Mars Ascend Vehicle a připravit cenný náklad pro evropskou sondu ERO neboli Earth Return Orbiter (s plánovaným startem v roce 2026). Úkolem sondy ERO byla následná doprava vzorků zpět na Zemi, s plánovaným přistáním v roce 2031. Nákladný plán, který by podle nejnovějších odhadů vyšel až na 11 miliard amerických dolarů, později doznal několika dílčích změn. 

Tou nejzásadnější byla změna ve způsobu dopravy vzorků do přistávacího modulu – nově je měl doručit přímo rover Perseverance. Původní plán měl sloužit jako záloha pro případ, že by Perseverance nebyl schopen vzorky doručit. Další navrhovanou změnou byl způsob vyzvednutí záložních vzorků uložených na povrchu – vzhledem k úspěchům marsovského dronu Ingenuity, neměl mít sběr vzorků na starosti rover, ale dvojice dronů označovaných jako Sample Recovery. 

I takto upravený koncept ale NASA nepovažuje za realistický, především kvůli vysokým finančním nákladům, což ostatně potvrdil i loňský audit, který mimo jiné ukázal, že při zachování původní architektury mise Mars Sample Return nelze očekávat návrat vzorků před rokem 2040. Odhadované náklady ve výši 9 až 11 miliard dolarů jsou navíc zhruba třikrát vyšší než rozpočet z roku 2020, který hovořil o 3,8 až 4,4 miliardách dolarů. Již tehdy se přitom hovořilo o prodražování mise. 

Rychleji a hlavně levněji

Cenného nákladu se ale NASA nechce jen tak vzdát. Nově proto oslovila desítku firem, které mají přijít s vlastním konceptem dopravy vzorků na Zemi. Mezi oslovenými nechybí ani nejtěžší váhy vesmírného průmyslu – Aerojet Rocketdyne, Blue Origin, Lockheed Martin, Northrop Grumman, Quantum Space, SpaceX a Whittinghill Aerospace. Sedmičku oslovených doplňuje vlastní výzkumné centrum NASA, Caltech JPL a Johns Hopkins APL. 

„Návrat vzorků z Marsu bude jednou z nejsložitějších misí, které NASA podnikla, a je velmi důležité, abychom ji uskutečnili rychleji, s menším rizikem a s nižšími náklady,“ uvádí v prohlášení k vypsaným kontraktům administrátor NASA Bill Nelson. 

Oslovené společnosti mají nyní 90 dnů na vypracování vlastního konceptu dopravy vzorků z rudé planety zpět na Zemi. Dobrou zprávou je, že ani Evropa zřejmě nepřijde zkrátka – jedním z požadavků NASA je totiž zachování evropské části mise. 

Slyšíte ve slově lékořice spojení „léčivý kořen“? Sice se to nabízí, ale jde o chybný výklad stvořený lidovou etymologií. Ve skutečnosti za daným výrazem stojí pozdnělatinské slovo liquiritia, jež se vyvinulo ze starořeckého pojmu glykýrrhiza, což v překladu značí doslova „sladký kořen“. Lidová etymologie se tedy nemýlila docela… 

Lékořici určitě znáte také v podobě černých tyčinek přezdívaných „pendrek“. Daný výraz vznikl mnohem později a vděčíme za něj rakouské němčině. Snad vás na lékořicovou tyčinku nepřejde chuť, když prozradím její jazykový původ: Předlohou pro pendrek se totiž stalo rakouskoněmecké východisko Bärendreck, což můžeme přeložit jako „medvědí lejno“. Čeština si pak žertovný název přizpůsobila zkomolením.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Kromě osobních příběhů jednotlivých letců, kteří zvládli své děravé stíhačky či bombardéry dotáhnout zpět na základnu, jsou bezpochyby zajímavé i další osudy samotných letadel, která čekalo buď vyřazení, nebo nezbytná oprava. V prvním případě – pokud to bylo možné – obvykle došlo k dalšímu využití upotřebitelných dílů, neboť například Královské letectvo v průběhu války pochopilo, že opravovat poškozené stroje je snazší, lacinější a efektivnější než vyrábět stále nové. 

Repasované bombardéry

Skoro až neuvěřitelně například zní, že v roce 1943 bylo 55 % všech čtyřmotorových bombardérů Avro Lancaster dodaných k perutím složených z nových náhradních dílů a zachráněných či opravených částí poškozených letounů. Za období 1942–1945 by pak materiál použitý na opravu 3 816 lancasterů stačil na výrobu pouhých 622 nově postavených strojů. 

Klíčový byl v celém procesu systém hodnocení škod – ten se u jednotlivých letectev různil. Například u RAF se do roku 1940 používaly pouze tři kategorie: 1 – lehce poškozený, 2 – těžce poškozený a 3 – zničený. Od roku 1941 došlo k zavedení nepoměrně komplexnějšího systému. Pod písmenem U se skrývala nehoda bez poškození letounu, A znamenalo lehce poškozený stroj opravitelný u nejbližší, zpravidla mateřské jednotky RAF. 

A další písmena...

Kategorie AC již symbolizovala středně poškozené letadlo neopravitelné u vlastního útvaru, zatímco písmeno B znamenalo těžké poškození s nutným převozem do smluvního opravárenského závodu. V případě kategorie C byl stroj použitelný již jen pro pozemní školní potřeby a písmeno E označovalo zcela odepsaný letoun. Kromě toho existovaly ještě podkategorie E1, E2, E3 a Em. První signalizovala, že vrak je vhodný k rozebrání na součástky, druhá jej předurčovala coby šrot, třetí znamenala, že stroj vyhořel, a čtvrtá indikovala jeho zmizení při bojovém letu, například po pádu do moře. 

Co na to Němci?

Také Luftwaffe měla svůj systém pro hodnocení škod – Němci spoléhali na procentuální vyjádření na škále od 0 do 100, přičemž vymezili celkem osm kategorií. Do 10 % šlo o lehké poškození (průstřely) opravitelné v krátké době přímo u letky. Rozmezí 10–24 % označovalo střední škodu od projektilů odstranitelnou menšími opravami u útvaru. Do intervalu 25–39 % spadaly stroje, jejichž stav musel být důkladně zhodnocen na vyšší úrovni. 

Potřeba výměny motoru, hydrauliky či jiného podobně komplexního systému spadala do rozmezí 40–44 %. O stupeň výše (45–59 %) se řadily těžce poškozené letouny, které vyžadovaly výměnu některé z hlavních částí v dílně vyšší úrovně. Kategorie 60–80 % označovala zničené stroje, které se daly použít na náhradní díly. Následovala sekce 81–99 %, kam spadala totálně zničená letadla. Stoprocentní ztrátu pak představovaly stroje zničené nad mořem nebo nepřátelským územím.

Když v roce 2008 zasáhlo čínský S’-čchuan zemětřesení o síle až osmi stupňů Richterovy škály, vyžádalo si přes 69 tisíc životů a statisíce dalších lidí skončily v nemocnicích. O domov přišlo na 4,8 milionu obyvatel a celkové škody se přiblížily 150 miliardám dolarů. Pro asijskou velmoc se přitom jednalo nejen o tragickou událost, ale také o kruté upozornění na nekvalitně vybudovanou infrastrukturu, která se v lidnaté zemi vyskytuje prakticky na každém kroku. Otřesy totiž ze všeho nejvíc poničily školy: Podle některých zdrojů pod jejich troskami zemřelo na dvacet tisíc dětí.

Všechny popsané budovy měly přitom jedno společné – šlo o novostavby. Děti bohužel doplatily na fakt, že kvůli kombinaci korupce a snahy developerů maximálně ušetřit nesplňovaly budovy ani zdaleka předepsané standardy bezpečnosti a zahrnovaly kritické konstrukční chyby. Pro uvedené novostavby se v Číně vžil pojem „tofu dreg“, který označuje neupotřebitelné zbytky z výroby tofu. Problémy zmíněných domů se sice nemusejí během prvních let projevit, ale jakmile přijde zemětřesení nebo třeba jen období dešťů či prudký vítr, zhroutí se k zemi jako domečky z karet.

Zkratky a korupce

Venkovské školy v daném ohledu představovaly to nejhorší místo pro bezpečí dětí. „V chudých oblastech začíná jejich stavba už tak s malým rozpočtem, který dál rozkrádají vládní úředníci, manažeři a podobně. Samotné budovy se tudíž stavějí jen ze zbytků peněz,“ vysvětlil čínský dělník, který si z pochopitelných důvodů nepřál uvést svoje jméno. Když tedy došlo na lámání chleba, budovy, jež měly podle zákonů odolat otřesům, nápor nevydržely.   

Stavební „zkratky“ a zpronevěra nejsou výjimečné ani v jiných zemích, ale Čína je „stavbami z tofu“ doslova posetá, přičemž do uvedené kategorie spadá vše od škol přes obří mrakodrapy až po standardní bytové domy. Výjimku netvoří ani mosty, jež se v Číně propadají každý rok, nicméně mezi léty 2011 a 2012 se jich zhroutilo hned šest. Nejhorší situace nastala ve městě Charbin, kde zřícená konstrukce zabila tři lidi. Jak je však vůbec možné, že čínská infrastruktura spočívá na tak vratkých základech?

Co odkážete dětem?

Počátky problému spočívají v přesvědčení běžných Číňanů, že jedinou hodnotnou věc, do níž lze vložit životní úspory a následně ji odkázat potomkům, představuje nemovitost. Od mužů se vlastnictví domu dokonce očekává, protože pokud se hodlají oženit a založit rodinu, podle tradice by měli mít vlastní bydlení. Co se však dalo před pouhými padesáti lety zařídit na vesnici svépomocí, není dnes již možné. Většina Číňanů žije ve městech: Jde o důsledek snahy komunistické vlády o urbanizaci, která začala v 80. letech, kdy bylo během pouhé dekády založeno 241 nových měst. V metropolích našlo domov 66 % čínských občanů a za deset let půjde o 75–80 %. 

Obrovskou poptávku po nemovitostech hodlaly stavební firmy za každou cenu vytěžit. Příliv peněz udělal z Číny v letech 2015 a 2017 největší trh s nemovitostmi na světě, čtyřikrát překonávající ten americký. Společnosti však záhy zjistily, že zdaleka nestíhají držet krok s vlnou objednávek, a přistoupily ke „kreativním“ řešením. Nechávaly dělníky často pracovat 24 hodin denně, v noci za mizerných světelných podmínek, a ohled nebraly ani na víkendy. Stavební postupy se obcházely, na všechno se spěchalo a kvantita hrála důležitější roli než kvalita. Na jednu stranu se tak mohou čínské firmy chlubit, že postaví desetipatrový dům za pouhých 28 hodin – jako to v roce 2021 zvládla Broad Group. Na stranu druhou se stavby nezřídka začnou časem hroutit, nefunguje v nich svod odpadů a například centrální hasicí systém není napojený na vodu.

Na internetu se pak dá najít řada výpovědí nešťastných majitelů bytů v novostavbách, kteří se jednoho dne vrátili do vyplaveného domova, protože se v budově třeba protrhlo potrubí s odpadem. Za bydlení přitom většinou utratili celoživotní úspory, a nakonec jim zbyly jen oči pro pláč. Stavební firmy totiž na stížnosti buď nereagují, nebo si za opravu vyžádají horentní sumu. Státní zástupci pak podobné situace neřeší, jelikož realitní sektor představuje zásadní součást čínského HDP: Pozemky patří vládě a developerům se pouze pronajímají, z čehož do státní kasy plynou nemalé peníze. Firmy musejí v ideálním případě stavět rychle a levně, přičemž se zakázky rozdávají na základě politických konexí, a nikoliv schopností či zkušeností.

Plážový beton

Platforma YouTube je proto plná videí, jež zachycují, jak vítr odtrhává tepelnou izolaci z výškových budov, jak se hroutí stropy, propadají se střechy sportovních hal nebo se kroutí zábradlí na mostech. Během období dešťů nezřídka zatéká dokonce i do vládních budov a žádný majitel novostavby si nemůže být jistý, že se odpoledne vrátí z práce do obyvatelného domova.

Na vině přitom nejsou jen uspěchané postupy, ale také nekvalitní materiály či jejich nepochopitelné náhražky. Do základového betonu se například namísto štěrkopísku přidává písek z mořských pláží, jelikož je obzvlášť v pobřežních oblastech snadno dostupný a výrazně levnější. Obsahuje však zrníčka soli a dalších nečistot, která postupem času vlivem povětrnostních podmínek „pracují“. Výsledný beton se pevností nemůže poctivému materiálu rovnat a snadno se drolí. Na některých záběrech ze staveb ho dělníci bez jakékoliv nadsázky trhají rukama… 

Bambus i prázdné láhve

Někdy se i takto křehkým betonem šetří a stavbaři vkládají mezi výztuže například láhve od alkoholu…  Je možné narazit na záběry, kde dělník demonstruje „kvalitu“ oceli pro armování výškových budov: Kovový prut tlustý jako mužský palec několika údery o zem ohne a poté ho prostě rozlomí. Občas se přitom ocel nepoužívá vůbec a kov nahradí třeba bambusové pruty.

Stavební firmy se předhánějí v získávání zakázek a konkurují si snižováním cen i doby potřebné k dokončení projektu. Když tedy kontrakt uzavřou, jsou téměř na nule. Po nákupu kvalitních materiálů a zaplacení dělníků by jim pak zbyl profit méně než 10 %. Ke slovu tak přicházejí úplatky a další machinace, které z nákladů ukrojí nemalou část. Firma nakonec práci šidí jednoduše proto, aby nestavěla se ztrátou.

Domov pro celou Čínu

Lidová republika se tudíž ocitla v začarovaném kruhu a podle statistik z roku 2021 tam každý rok vznikalo 15 milionů bytů. Situace se přitom nezměnila, ani když zájem o nové bydlení začal klesat. Developerské společnosti jednoduše stavěly dál a chybějící peníze z prodejů nahrazovaly horentními bankovními půjčkami. Finanční sektor totiž nemovitosti vnímal jako vynikající investici a neměl důvod pochybovat, že by se mu peníze nevrátily.

Nejvýmluvnější příklad bezhlavého půjčování a nekonečného stavění bez poptávky představuje společnost Evergrande Group, jejíž dluh okolo roku 2020 přesahoval 310 miliard dolarů. Che Kcheng z národního statistického úřadu loni prohlásil, že by v nedokončených bytových projektech a v hotových, ale neobydlených stavbách Evergrande mohla žít celá populace Číny. Vláda proto musela zasáhnout: Změnila způsob, jakým si developeři mohou půjčovat peníze, a bublina Evergrande splaskla – od letošního ledna je firma v likvidaci.

Paříž na zelené louce

Realitní boom dal v Číně vzniknout nejen nekvalitním stavbám z tofu, které neblaze zasáhly do bezpočtu životů a tisíce jich také zcela zmařily, ale rovněž městům duchů. Zatímco běžně se tak označují obce, jež obyvatele postupně ztrácely, v lidové republice jde o nikdy neosídlenou zástavbu. Někde takřka na zelené louce vyrostly desítky výškových budov, jinde zas třeba napodobenina francouzské metropole včetně Eiffelovy věže: „Čínská Paříž“ o rozloze 31 km² se jmenuje Tchien-tu-čcheng, nachází se na východě země a v letech 2007–2013 tam žily asi jen dva tisíce lidí. V současnosti se sice jedná přibližně o třicet tisíc obyvatel, přesto zmíněné sídlo naplňuje svůj potenciál sotva z poloviny.

Nepravý kout Francie měl alespoň to štěstí, že ho stavitelé dokončili a lidé zabydleli. Umělé souostroví Ocean Flower Island, které firma Evergrande vytvořila u pobřeží ostrova Chaj-nan, dopadlo o poznání hůř. Stavbu zastavily nejen finanční problémy společnosti, ale také nesrovnalosti s pozemkovými zákony, a dělníci tak nedokončené domy opustili. Souostroví mělo být hotové v roce 2020, nicméně kvůli popsaným potížím leželo ladem tak dlouho, až ho firma „odepsala“. V roce 2021 pak po prošetření pozemkových komplikací dostala příkaz 39 staveb resortu zbourat.

Uvedené domy tak naštěstí půjdou k zemi dřív, než by případně mohly ohrozit životy nájemníků. O osudu spousty jiných nešťastníků se však nejspíš ani nedozvíme. Nekvalitní a hroutící se infrastruktura totiž nevrhá na světového hráče velikosti Číny nijak příznivé světlo, a země tedy dělá vše pro to, aby nepohodlná videa či stížnosti co nejrychleji mizely. 

Letos 24. dubna zemřel hned v den hospitalizace v nemocnici v mexické metropoli Mexico City 59letý pacient. Měl horečku, obtížně dýchal a celkově mu nebylo dobře. Lékaři provedli laboratorní testy a jejich výsledky spustily alarm mezi odborníky po celém světě. Jak v těchto dnech potvrdila Světová zdravotnická organizace (WHO), muž zemřel po nákaze ptačí chřipkou A(H5N2).

Jak upozorňuje WHO, jde o první případ laboratorně potvrzeného úmrtí s touto variantou ptačí chřipky. Zdroj nákazy zůstává neznámý. Dotyčný nebyl v přímém kontaktu s drůbeží ani s jinými ptáky. Ptačí chřipka H5N2 se v Mexiku vyskytuje, letos v březnu byla detekována u drůbeže ve státě Michoacán.

Chřipka H5N2

Podle vyjádření mexického ministerstva zdravotnictví nebyl dotyčný pacient v dobrém zdravotním stavu. Trpěl chronickým onemocněním ledvin, diabetem 2. typu a měl dlouhodobě vysoký krevní tlak. Ptačí chřipka tak nejspíš nebyla hlavní příčinou úmrtí, i když mu určitě přitížila. Pro odborníky to ale není až tak podstatné. Důležitý je už samotný přenos mezi ptákem a člověkem. Lékaři ihned otestovali všechny, kdo byli s pacientem v kontaktu a další případ už neobjevili. Zdá se, že se chřipka H5N2 stále nedokáže šířit mezi lidmi navzájem, což je velmi dobrá zpráva.

Ptačí chřipka H5N2 se vyskytuje u mnoha různých druhů ptáků, od drůbeže až po dravce a pštrosy. Nakažení ptáci většinou ani nevypadají nemocní, jsou ale známé i více patogenní typy viru, které vyvolávají závažnější onemocnění. Riziko, že se objeví schopný virus ptačí chřipky, který by se mohl šířit mezi lidmi, ale každopádně dál trvá. Mexické úřady zřídily v oblasti, kde žil zmíněný pacient, monitorovací systém a hodlají situaci dlouhodobě sledovat.

Hubbleův vesmírný dalekohled pracuje ve vesmíru od roku 1990, kdy ho vynesl raketoplán Discovery. V prostředí, které je vůči pozemským technologiím velmi nepřátelské, funguje poměrně spolehlivě již 34 let a stále podává velmi slušné výkony. Zároveň ale platí, že i přes čtyři servisní mise není životnost některých jeho komponentů nekonečná.

Na konci letošního dubna přešel Hubbleův dalekohled do bezpečného nouzového režimu, v němž neprobíhají vědecké operace. Nebylo to poprvé, v podobné situaci se teleskop nacházel i loni na podzim, během jara 2021 nebo v roce 2018. Všechny problémy přitom mají jednoho společného jmenovatele – poruchové gyroskopy, které slouží k udržování orientace dalekohledu ve vesmíru. 

Servisní mise v plánu není

Hubble má od poslední servisní mise NASA v roce 2009 na palubě celkem šest gyroskopů. Dnes jsou funkční už jen tři, včetně jednoho problematického kusu, u kterého se závady opakují. Představitelé NASA nyní oznámili, že převádějí Hubbleův dalekohled do režimu s jedním funkčním gyroskopem. Jde o nouzový plán, který má zajistit provoz Hubbleova dalekohledu na co nejdelší dobu. Druhý plně funkční gyroskop (poslední, který zbývá), bude ponechán v záloze. V plném vědeckém provozu by měl být dalekohled opět zhruba od poloviny června.

Miliardář a „rekreační“ astronaut Jared Isaacman již dříve navrhl NASA, že zaplatí a uskuteční novou servisní misi k Hubbleovu dalekohledu. NASA to ale odmítá, především kvůli obavám o další osud stárnoucího dalekohledu. Podle projektového manažera mise HST Patricka Crouse by podobná akce vyžadovala velmi důkladnou přípravu s nejistým výsledkem. Nezanedbatelnou roli hrají zřejmě i finance, neboť aktuální rozpočet počítá s postupným snižováním finančních prostředků na misi Hubbleova teleskopu.

„Věříme, že tento postup je nejlepší pro udržení Hubbleova dalekohledu v činnosti během tohoto desetiletí,“ vysvětluje Mark Clapin, ředitel divize astrofyziky NASA. „Většina pozorování by tímto krokem měla zůstat prakticky nedotčena.“ Co ale dotčeno bude, je vědecká produktivita dalekohledu, protože jeden gyroskop zkrátka pracuje pomaleji. Chybějící gyroskopy budou nově muset nahrazovat další palubní přístroje - zejména magnetometr ale i další senzory. Experti odhadují, že vědecký výkon Hubbleova teleskopu poklesne asi o čtvrtinu. 

V roce 1774 vydala Marie Terezie nový školský zákon, který pak v habsburské monarchii platil téměř sto let. Ve své době však vyvolal nemalé vášně. Postavil totiž proti sobě osvícence a zemědělce, kterým se nezamlouvala myšlenka, že by jejich děti měly chodit každý den pryč. Sedláci upřímně nechápali, k čemu by jejich potomkům mohlo být jakékoli vyšší vzdělání. V jejich očích bylo důležité zvládat jen základní polnohospodářské činnosti a zbytek se jevil jako přežitek. Školy přece odváděly neplacenou pracovní sílu, a navíc se pojily s výdaji, kterých byli ušetřeni jen ti nejchudší. 

Situace na univerzitě 

Reformátoři se však paradoxně museli vypořádávat i s problémy z druhé strany spektra. Osvícenská ideologie kladla oproti staršímu baroknímu světonázoru do popředí světskou stránku života. Ve vědě se nyní pěstovaly přírodovědné a „praktické“ obory. V našich zemích ale pražskou univerzitu (stejně jako veškeré střední a část základních škol) zcela ovládali jezuité, kteří byli ve své pedagogické činnosti dávno za zenitem. Proto se na Karlově univerzitě drilovala scholastická metoda, která měla za následek myšlenkovou a pedagogickou strnulost. Častým a kritizovaným nešvarem doby bylo bezduché memorování učebního textu beze snahy mu více porozumět. Jedním z hlavních požadavků reformátorů bylo tedy odstranění bezduchého drilu, nanicovaté intelektuální gymnastiky a neužitečných metafyzických teorií, čímž šli vlastně proti intelektuálnímu mainstreamu doby. 

Svědomitá náprava 

Nový školský zákon se připravoval dlouhých pět let. Celý proces započal pasovský biskup, když roku 1769 podal Marii Terezii uctivý návrh na reformu. Panovnice pověřila hraběte Rudolfa Chotka, nejvyššího kancléře v Čechách, aby vyšetřil stav obecného školství. Poté byla ve Vídni vytvořena komise, která měla na starost přípravu samotné změny, a v hlavním městě byla zřízena takzvaná „normální škola“, na které se zkoušely a pilovaly všechny nové pedagogické postupy. Posléze se tato škola stala vzorovým modelem pro ostatní ústavy v monarchii (odtud i samotný název „normální“ – tedy ta, která určuje normy vzdělávání). 

Do vedení byl povolán Johann Ignaz von Felbiger, v té době již proslulý pedagog, zodpovědný za zbudování moderní školské soustavy v Prusku. (Připomeňme jen, že protestantské Prusko bylo tehdy zapřísáhlým nepřítelem habsburského domu a Marie Terezie považovala tamního krále za svého soka). Dva roky po založení vídeňské normální školy, roku 1773, byl papežem zrušen jezuitský řád a školská komise se chopila své příležitosti. Již od počátku prací na reformě bylo jedním z jejích hlavních cílů prolomení církevního monopolu na vzdělávání. Kýženým ideálem učitele byl totiž namísto řádového duchovního loajální státní úředník. Komise značně zvýšila své úsilí a během jediného roku připravila zákon ke schválení. 

Moderní vzdělávání 

A jak měl zreformovaný ústav vypadat? Oproti dřívější živelné a nesystematické soustavě byla zaváděna jednotná organizace. Normální školy dbaly na standardizaci probírané látky a navíc i přezkušovaly budoucí učitele. Z dnešního pohledu až úzkoprsá uniformita a nesmyslně byrokratická přesnost měly ve své době opodstatnění, protože rozdíl mezi špičkovými domácími pedagogy a zapadlými venkovskými učiteli byl propastný. 

Nová soustava byla rozčleněna do tří úrovní, přičemž rozvoj středního a vyššího vzdělávání zanikal v obrovském rozmachu škol základních (triviálních). Během pouhých dvou dekád od vydání Všeobecného školského řádu se jejich počet zdvojnásobil. Navíc již nebyly zřizovány nahodile, ale podle pevného klíče, který se řídil církevní organizací. Při každém kostele, kde se mohlo sejít alespoň 80–100 žáků, musela být zřízena jedna škola. Ve větších sídlech pak figurovaly školy hlavní, které se spíše profilovaly na předměty potřebné pro měšťany. V hlavním městě každé z dědičných zemí habsburského soustátí také fungovala normální škola a při ní zřízená komise, která dohlížela na vznik a správný výklad vzdělávacího obsahu. 

Nově zavedená „povinná“ školní docházka se vztahovala na děti ve věku 6–12 let. Byla ale spíše formální, protože za její nedodržování nehrozila žádná sankce. Jednalo se o promyšlený tah. Počítalo se s pozdějším vynucováním, nejprve však Marie Terezie potřebovala vybudovat páteřní síť a hlavně navyknout své poddané na přítomnost školství v jejich životech. 

Nově, lépe, jinak 

Na triviálních školách se tedy vyučovalo v první řadě trivium (čtení, psaní, počty) a samozřejmě náboženství. Obzvláště koncepce náboženské výuky prošla bouřlivým vývojem. Zatímco za Marie Terezie byl víceméně zachován tradičnější náhled na věc, Josef II. se snažil náboženskou výuku transformovat. Nedílnou součástí výchovné stránky vzdělávání bylo i vedení k pracovitosti, poslušnosti a zodpovědnosti. Dříve hojně užívané tělesné tresty sice novým zákonem zakázány nebyly, mělo se ale od nich spíše ustupovat a namísto toho volit jiné metody a individuální přístup k žákům. 

Na vesnických a maloměstských školách se k triviu ještě přidávaly základy polnohospodářství, manuální výchova a podle možností občas i další předměty. Takováto vesnická škola byla většinou jednotřídní až dvoutřídní a zpravidla se o vše staral jediný učitel. Městské neboli hlavní školy obsluhovali tři až čtyři pedagogové (jeden z nich byl ředitelem). Každá škola měla mít povinně svého katechetu (světského duchovního) zabývajícího se náboženskou výukou. 

Vedle trivia a náboženství se ve 3 až 4 třídách vyučovaly základy písemného projevu, latiny, zeměpisu, dějepisu a také domácí, manuální a zemědělské práce. Součástí hlavních škol byly i specializované školy dívčí, ve kterých se obzvláště dbalo na ruční práce a textilní zpracovatelský průmysl. Pokud tomu nemohlo být jinak, bylo děvčatům umožněno, aby navštěvovaly vyučování společně s chlapci. 

Cílovým produktem osvícenského vzdělávacího systému měl být poddaný, který sice je do jisté míry erudovaný, v prvé řadě ale musí být loajální, pilný a poslušný. Takový člověk pak mohl svědomitě vykonávat svou práci ve státních službách coby úředník či voják, případně přispět do státní pokladny daněmi ze svého zvyšujícího se příjmu, kterého dosáhl inovacemi ve výrobě a zemědělství. Rozhodně ale přitom nebyl žádoucí svobodný duch. Naopak, navzdory svému osvícenskému původu se školský systém snažil volnomyšlenkářství spíše potlačovat.