Periodická tabulka čítá 118 prvků, přičemž 94 z nich se ve vesmíru vyskytuje přirozeně a zbytek vznikl uměle v laboratorních podmínkách. Podle vědců však existuje pouze minimální pravděpodobnost, že by se na Zemi podařilo objevit nějaký další „přírodní“ element: Posledním takovým se stalo v roce 1939 francium. Zmíněných 24 syntetických prvků bylo vytvořeno v letech 1940–2002 a vznikly manipulací s jádry atomu, například v urychlovačích částic. Všechny mají v jádře víc než 104 protonů – rekord náleží oganessonu se 118 – a za běžných podmínek jsou vysoce nestabilní, takže se rozpadají v řádu milisekund.

Výroba dalších hypotetických prvků však nereálná není a vědci v současnosti hledají metody, jež by to umožnily. Klíčovou roli hraje kombinace vhodného počtu protonů a neutronů, čímž by se dal teoreticky vytvořit i stálejší element.

Slunce už dávno ztratilo na síle, když k nákladnímu autu pod namířenými hlavněmi kozáků pochodovala skupinka 19 mužů ze Zákřova a dalších obcí ležících východně od Olomouce. Někteří z nich už skoro nemohli chodit, sténali. Měli zlomené ruce či nohy a ostatní se je snažili podpírat, byť sami jen otupěle potlačovali vlastní bolest po hodinách bití a mučení. Konečně jsou všichni na korbě nákladního automobilu, jehož řidič poté i s doprovodem vyrazil do lesa u osady Kyjanice, asi 10 kilometrů od Zákřova, ale už na území Říšské župy Sudety. Když auto zastavilo, muži dostali pokyn sesednout. V následujících minutách byli všichni postříleni…

Mrtvá těla pak kozáci spolu s těmi, kteří i po střelbě ještě žili, odnesli do dřevařské boudy, kterou následně zapálili. „Jak muselo být mému tatínkovi, jestli ještě trochu vnímal a věděl, že tam má svého kluka. Jak hoří, a pomoc nebyla žádná,“ vzpomínala Svatava Kubíková, rodačka ze Zákřova – vesnice, která se v dubnu 1945 stala jedním ze symbolů nacistického teroru v posledních dnech druhé světové války. Vesnice, kde smrt nerozsévali němečtí příslušníci Waffen-SS, ale muži z kozáckého praporu 574 společně se dvěma gestapáky. To vše v den, kdy Adolf Hitler slavil své poslední, šestapadesáté, narozeniny. 

Proti partyzánům

Dramatický příběh malé vesničky Zákřov na Olomoucku, jež je nyní součástí obce Tršice, se v obecném povědomí krčí ve stínu tragédie Lidic, Ležáků nebo Javoříčka. Přitom je jedním z nejkřiklavějších příkladů nacistické bestiality v samém závěru války, kdy na území protektorátu operovaly speciální protipartyzánské jednotky. Ty pátraly po odbojářích, příslušnících zahraničních výsadků a zvláště na východě terorem odrazovaly obyvatele tamějších vsí od pomoci partyzánům. Touhu proti okupantům „něco“ dělat naopak v lidech podporovala skutečnost, že přes střední Moravu často procházely kolony zubožených zajatců z táborů v Horním Slezsku a také transporty vězňů z vyklízených koncentračních táborů, především z Osvětimi. Obyvatelé se snažili těmto nebožákům na prahu smrti pomoci alespoň propašováním jídla a někdy u sebe schovali i případné uprchlíky.

V oblasti mezi Olomoucí, Prostějovem, Přerovem a Lipníkem nad Bečvou navíc mezi lety 1944–1945 operovala řada partyzánských skupin, které se často přemisťovaly z místa na místo. V lokalitě Tršic a Velkého Újezdu šlo především o odbojové skupiny Juraj, Javor a Lvice. Ke konci války se mnozí členové odbojových skupin rekrutovali z řad mladých mužů z jiných částí protektorátu, kteří na Moravě budovali zákopy proti postupující Rudé armádě.

S tím, jak partyzánů a jejich akcí přibývalo, povolali proti nim nacisté kozácký prapor 574 pod velením kapitána Panina, původem z Kavkazu. Tato protipartyzánská jednotka byla zformována v Berdičevě na Ukrajině koncem roku 1943 a skládala se ze tří rot donských kozáků, přičemž každá měla sílu zhruba 150 mužů. V praporu se nacházelo i několik Němců, kteří vykonávali zejména roli prostředníků mezi svým útvarem, gestapem a německými protipartyzánskými oddíly. 

Primární úkol kozáků v tomto prostoru spočíval v zajištění odsunové silnice Olomouc–Hranice na Moravě a ve vyčištění Oderských vrchů od partyzánských skupin. Prapor byl sice motorizovaný, ovšem jeho muži využívali i koně, protože se s nimi vojáci při hledání odbojářů lépe pohybovali v lesích. Zvláště pamětníci tehdejších událostí příslušníky kozáckého praporu označovali za „vlasovce“, ale tito vojáci příslušníky Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova nebyli.

Kozáci se nejprve snažili zjistit, u kterých obyvatel obcí v místě jejich nasazení nacházejí partyzáni podporu. Vysílali proto na výzvědy své muže vydávající se za uprchlé ruské zajatce. Ačkoliv byli obyvatelé Zákřova opatrní, přece jen se ke kozákům dostaly informace o tom, že tamější lidé jsou, nebo minimálně byli, s partyzány v kontaktu. Němci se na základě těchto zpráv rozhodli k odvetné akci, kterou posvětil velitel přerovského gestapa SS-Obersturmführer Karl Streit. Jako přidělenec gestapa byl ke kozáckému praporu přidělen kriminální asistent Ernst Geppert a zákřovské operace se účastnil ještě olomoucký rodák Josef Hykade, agilní gestapák dobře mluvící česky. Neblahou roli sehrál i tršický konfident gestapa Bedřich Hodulík.

Rozhodoval seznam smrti?

Akce začala večer 18. dubna 1945. Zhruba 350 kozáků Zákřov obklíčilo, aby z něj nemohl nikdo uniknout, a poté se asi třicítka ozbrojenců vydala hledat partyzány přímo do vsi. Po dvou místních mužích, které vojáci mylně považovali za odbojáře, zahájili palbu. Incident se stal roznětkou k úderu dalších kozáků, kteří začali rabovat a zapálili usedlost rodiny Švarcových. Podle některých svědectví se pomocí granátů pokusili podpálit i další domy. Hlavně ale zatýkali, a to nejen tamější muže i ženy, ale také ty, kteří z okolí přispěchali pomoci s hašením hořícího stavení. „Všichni se snažili pomáhat, hasil snad každý. Tatínka ale postřelili,“ líčila Zdeňka Calábková, v té době sedmiletá.

Ze vzpomínek pamětníků vyplývá, že zatýkání se odehrávalo za základě jakéhosi seznamu, který měli kozáci připravený pravděpodobně nějakým konfidentem. Podle svědectví Olgy Glierové jeden z vojáků tento lístek při razii ztratil. „U každého jména byly značky. Kdo poslouchal rozhlas (zakázané zahraniční vysílání, poznámka autora), tam byla u jeho jména vlnovka. Kdo měl mít zbraň, u toho byl malý revolver,“ popisovala. Po ztrátě seznamu prý probíhalo zatýkání víceméně náhodně. Zadržení byli nejprve umístěni v domě rodiny Závodníkovy, posléze ale došlo k propuštění žen, dětí a mužů starších 50 let. 

Následujícího rána ve čtvrtek 19. dubna kozáci odvezli 23 zadržených mužů do nedalekého Velkého Újezdu. Nešlo jen o muže ze Zákřova, ale i z Tršic, Velké Bystřice či Doloplaz, kteří byli v době útoku poblíž a snažili se pomoci s likvidací požáru. Po prvních výsleších byli čtyři ze zajatců propuštěni. Mezi nimi i konfident gestapa Bedřich Hodulík z Tršic, který sice po válce u soudu dostal trest doživotního žaláře, díky amnestii ale nakonec brány věznice opustil v roce 1961. Zda právě on sestavil onen „seznam smrti“, který jeden z kozáků při razii ztratil, se zjistit nepodařilo – ostatně ani jeho přímý podíl na masakru nebyl nikdy zcela prokázán. 

Zbylou devatenáctku nešťastníků čekaly dva dny martyria brutálních výslechů, mučení, žízně a hladu. Onoho druhého dne – v pátek 20. dubna – kozáci, jako by chtěli oslavit 56. narozeniny Adolfa Hitlera, vydatně popíjeli a se stoupající hladinou alkoholu vzrůstala i brutalita jejich chování k zajatým mužům ze Zákřova a okolí. „Mezi pozůstatky devatenácti obětí se nenašla ani jediná neporušená stehenní kost,“ stojí v zápise z poválečného exhumačního protokolu.

Večer následovala již dříve popsaná scéna. Zmučení, chůze mnohdy téměř neschopní nebožáci byli nahnáni na korbu přistaveného nákladního vozu. Kozáci je odvezli do lesácké osady Kyjanice, kde byli popravováni střelou do týlu. Roli katů s největší pravděpodobností sehráli příslušníci přerovského gestapa Josef Hykade a Ernst Geppert. Mrtvá či polomrtvá těla skončila v dřevařské boudě, kterou poté kozáci obložili dřevem, polili benzinem a zapálili. Teprve tím „Akce Zákřov“ skončila.

Hrob museli odkrýt Němci

Místo zločinu se druhý den pokusili zamaskovat příslušníci německé pohraniční policie, kteří spáleniště rozhrabali a ohořelé zbytky těl zasypali zeminou. Lokalitou navíc procházely německé hlídky. Příbuzní zavražděných tak o osudu svých blízkých ještě řadu dalších dní nic nevěděli. Zbylí obyvatelé Zákřova se navíc mnohdy raději dál schovávali a chodili spát do sklepů, protože kozáci se i v dalších dnech tu a tam v obci a jejím okolí objevili. 

První rudoarmějské jednotky 4. ukrajinského frontu na Olomoucko dorazily až 5. května. Nejtěžší boje poté probíhaly západně od Šternberku, kde se první dva dny dařilo jednotkám Wehrmachtu držet ústupovou cestu z Olomouce do Litovle. Olomouc byla nakonec osvobozena až 8. května, celý kraj pak o den později. 

Hrůzná pravda o osudu nezvěstných mužů vyšla najevo až 12. května. Hromadný hrob spálených torz lidských těl museli vykopat Němci z blízkých obcí. Ostatky byly při pietním aktu o dva dny později uloženy v hromadném hrobě v Tršicích, kde se dodnes nachází pomník. Spravedlnost pro hlavní aktéry z řad gestapa – tedy Ernsta Gepperta a Josefa Hykadeho – přišla několik let po válce. Oba byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni. 

Kdo byl zapojený do odboje?

Ačkoliv partyzáni ze skupin operujících v okolí Zákřova v této vesnici v době akce kozáckého praporu 574 již nebyli, podle historika Pavla Kopečka se mezi 19 zavražděnými nacházeli kromě náhodných obětí i lidé do odbojových aktivit skutečně zapojení a také někteří žijící v ilegalitě. Ve své studii o odboji na Přerovsku a v dalších lokalitách střední Moravy mezi ně řadí Josefa Musila, Františka Švece a Josefa Jahna, kteří dříve patřili k takzvané Velkobystřické partyzánské skupině. V inkriminované době se ukrývali v Tršicích a onu tragickou noc se vydali na pomoc lidem v Zákřově. 

V dřevařské boudě našli svou smrt také zákřovští občané Josef Marek a Jan Plánička, kteří byli zapojeni do činnosti odbojové organizace Lvice. Zahynul také hlavní spolupracovník partyzánského oddílu Juraj v Zákřově Jan Ohera, jenž předtím například ukrýval uprchlé sovětské zajatce. Naproti tomu třeba jednadvacetiletý Jaroslav Žák přijel k příbuzným do Zákřova právě 18. dubna z Brna, aby tam nalezl bezpečné útočiště před spojeneckým bombardováním. 

Chichén Itzá jsou slavné ruiny významného mayského města, které mělo zásadní vliv na celou oblast zhruba v letech 600 až 1000 našeho letopočtu. Jde o jedno z nejzachovalejších měst mayské civilizace, které se těší nesmírně popularitě. V roce 1967 zde byl v chultúnu (podzemním skladovacím prostoru) poblíž legendární Studny obětí objeven masový hrob, který obsahoval ostatky více než stovky dětských obětí.

Rodrigo Barquera z německého Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii a jeho spolupracovníci prozkoumali tyto ostatky. Analyzovali DNA 64 obětovaných a vyčetli z ní zajímavé podrobnosti o jejich osudu. 

Chlapecké oběti v masovém hrobu

Barquera s kolegy zjistili, že všichni obětovaní byli chlapci a obětováni byli v průběhu několika set let – konkrétně v období mezi lety 500 až 900 našeho letopočtu. Asi čtvrtina z nich byli blízcí příbuzní a byly mezi nimi dva páry jednovaječných dvojčat. Výsledky poněkud mrazivého výzkumu zveřejnil vědecký časopis Nature.

„Většina z nich zemřela ve věku 3 až 6 let,“ popisuje Barquera pro Live Science. „Vzhledem k příbuznosti chlapců se zdá, že se obětování často týkalo jenom určitých rodin. Nebyl obětován jen tak někdo. Zřejmě šlo o velkou poctu.“ 

Jakým způsobem obětovaní chlapci zemřeli není jasné. Na kostech nejsou známky žádného násilí a zřejmě nebyli do jámy vhozeni. Podle Barquery mohli být otráveni, což by ale měl potvrdit až navazující výzkum. 

Vědce překvapilo, že v hrobě jsou pouze obětovaní chlapci. V podobných mayských hrobech s oběťmi se obvykle nacházejí buď jen samotné dívky anebo dívky společně s chlapci. Badatelé by proto rádi zjistili, proč v tomto případě Mayové obětovali výhradně chlapce.

Genetické analýzy rovněž ukázaly, že dnešní obyvatelé oblasti, kde se nachází Chichén Itzá, jsou s těmito obětmi spřízněni. Nejsou to pochopitelně přímo jejich potomci, protože chlapci byli obětováni velmi mladí, obětovaní chlapci ale zjevně pocházeli z místních komunit. Geneticky jsou jim velmi podobní, s výjimkou některých genů související s imunitou, což ukazuje na intenzivní vliv infekcí, které do této oblasti zavlekli evropští kolonisté.

Ptačí vejce představuje „konzervu života“. V nitru bytelné schránky tvořené skořápkou a podskořápečnými blánami se v obalu z bílků nachází bezkonkurenčně nejobjemnější buňka živočišné říše – vlastní vajíčko se zásobou žloutku.

Zahřívat, nebo chladit?

Ptačí vaječná buňka je oplozena spermiemi otce v těle matky, kde zárodek také absolvuje první bouřlivou fázi vývoje. Ve slepičím vejci se zárodek za pouhých čtyřiadvacet hodin před snesením rozroste na 60 000 buněk. Jen pro srovnání, zárodek savců včetně lidského se během prvních 24 hodin stihne rozdělit jen jednou a je tvořen dvěma buňkami.

Úspěšný vývoj ptačího zárodku vyžaduje poměrně vysokou teplotu. Rodiče proto vejce zahřívají. V době hnízdění jim vypadává peří na břiše a vznikají tzv. hnízdní nažiny. Ptáci se dotýkají vejce holou kůží nažin a tím je zaručen vysoce efektivní přenos tepla. Některé druhy ptáků se obejdou bez těchto lysin, např. sovy, kormoráni nebo terejové, jiní si je pracně vytvářejí. To platí o kachnách, které si peří na břiše v období hnízdění samy vyškubávají. 

Péče o vejce v hnízdě ale zdaleka nespočívá jen v zahřívání. Rodič vajíčka v pravidelných intervalech obrací, aby byla všechna rovnoměrně zahřívána a žádné nezastydlo. U některých ptačích druhů se v náročném sezení na vejcích střídá otec a matka.

V tropických krajích hrozí zárodku v ptačím vejci přehřátí, a tak se můžeme střetnout s případy, kdy rodiče vejce v hnízdě chladí. Například rackové a rybáci si máčejí peří na břiše a přilétají na hnízdo se zásobou „chladící kapaliny“. Délka sezení na vejcích je různá. Mláďata datlů se vyklubou už po deseti dnech; albatrosi sedí na vejcích osmkrát déle.

Výsadní postavení prvorozenců

Ve sneseném vejci se může vývoj zárodku na nějakou dobu zastavit, což nabízí ptákům různé možnosti péče o budoucí potomky. Mohou sedět na vejcích od samého počátku a mláďata se vyvíjejí postupně podle toho, v jakém pořadí matka vejce snesla. Matka také může počkat s inkubací vajec až na chvíli, kdy snášku dokončí. Pro život mláďat má zvolená strategie dramatické následky.

Když matka sedí na vejcích průběžně, líhne se mládě z prvního sneseného vejce dříve než jeho sourozenci. Nejstarší mládě je díky náskoku před mladšími sourozenci silnější, vymůže si obvykle na rodičích i více potravy a tím svou převahu ještě posiluje. Vzniká začarovaný kruh,  z něhož prvorozenci těží a mladší mláďata na něj doplácejí. Rodiče dávají v mnoha případech přednost právě silným prvorozencům, protože ti skýtají lepší záruky předání rodičovských genů příští generaci.

Mladší sourozenci jsou často biti nejen od sourozenců ale i od rodičů a výjimkou není ani infanticida či siblicida – tedy zabití mláděte rodiči nebo sourozenci. Platí to například o čápech bílých (Ciconia ciconia), jejichž rozměrná hnízda zdobí vrcholky komínů v mnoha vesnicích a městech. Výzkumy španělských zoologů ale odhalily právě u čápů důkazy, že „druhorozená“ mláďata na tom nejsou až tak zle. Během prvních týdnů života na hnízdě jsou čapí prvorozenci bezkonkurenčně největší, nejsilnější a projevují nejvyšší životaschopnost. Tím ale jakoby svou výhodu vyčerpali a v dalších letech už si vedou zdatněji druhorozenci. Z afrických zimovišť se vracejí na jaře domů podstatně dříve a jsou úspěšnější nejen v získávání životních partnerů, ale i v odchovávání mláďat.

Na stejné startovní čáře

Zcela jinak než u čápů je tomu u severoamerických pěvců strnadců pruhohlavých (Emberiza godlewskii). Jejich samičky kladou jedno vajíčko denně a v hnízdě sedí na třech až pěti vejcích.  Během snášky má samička spoustu dalších povinností, nejvíce času jí zabere shánění potravy. Proto usedá na vejce až ve chvíli, kdy je snáška v hnízdě kompletní. V té chvíli se také začnou ve vejcích vyvíjet embrya. Vejce snesená jako první tak nejen přicházejí o svůj náskok, ale ještě navíc jsou jejich zárodky oslabeny nejdelším čekáním na znovuzahájení vývoje. Mláďata se z nich často vůbec nevyklubou. 

Na první pohled lajdácká péče o vajíčka má za úkol vyrovnat rozdíly mezi mláďaty. Při opožděném usednutí na vajíčka je sice často „odepsáno“ první snesené vejce, ale ze zbylých vajíček se s vysokou pravděpodobností vyklubou zhruba stejně silná mláďata. Žádné z nich nemá nad sourozenci výrazně navrch a neodstrkuje je od potravy přinášené rodiči.

Hormonální doping levobočků

Ptačí matky ovlivňují rychlost vývoje zárodků ve vejci a životaschopnost mláďat i tím, že ukládají do snesených vajíček porci pohlavních hormonů. Ty působí podobně jako doping anabolickými steroidy u sportovců. Větší porce hormonů zajistí mláděti rychlejší růst a větší zdatnost. Samičky kanára ukládají během snášky do vajec stále více hormonů. Mláďata se klubou postupně a bez hormonální podpory by hrozilo, že starší a silnější mláďata budou své mladší sourozence odstrkovat. Nejmladší potomci se ale díky nejvyšší dávce hormonů vyvíjejí nejrychleji a do značné míry tím svůj handicap vyrovnají.

Samičky volavek postupují opačně. Největší porci hormonů uloží do prvního sneseného vajíčka. První vyklubané mládě tak svůj náskok před mladšími sourozenci ještě zvyšuje. Když zavládne nouze a rodiče nestačí nosit dost potravy pro všechna mláďata v hnízdě, sáhne prvorozená volavka k brutálnímu řešení. Své mladší konkurenty napadne ostrými ranami zobáku a nakonec je zabije. Díky své převaze přitom ani moc neriskuje.

Samice některých ptačích druhů vypomáhají vydatnějším hormonálním dopingem potomkům, které zplodily v „mimomanželském“ svazku se samcem, který není jejich trvalým partnerem. Vejce oplodněná při záletech tak dopují například samičky australských pěvců zebřiček pestrých (Taeniopygia castanotis). Samičky hýlů mexických (Haemorhous mexicanus) hormonálně nejvíc dopují naopak vejce, která oplodnili neatraktivní, neduživí samci. Život hýlů mexických je krátký. Samička stihne vyvést mláďata obvykle jen dvakrát a nemůže si proto dovolit „vypustit“ námluvy jen proto, že dostupný samec není nápadníkem jejích snů. Bere každého, kdo je k mání. Vliv nekvalitních genů, jež potomci zdědí od nevhodného otce, kompenzuje matka vydatnou porcí hormonů uložených do vejce.

Holky a kluci na přání

Samičky ptáků produkují vajíčka, jejichž dědičná informace předurčuje, zda se z nich vyklube syn nebo dcera. Většinou snášejí vajíčka ve vyrovnaném poměru – polovina potomků jsou samci a polovina samice. Samice některých ptačích druhů ovšem mají tento proces pod kontrolou. Jak to dělají, zůstává pro vědce záhadou. 

Například samičky rákosníka seychelského snášejí v bohatých létech „holčičí“ vajíčka, z nichž se líhnou převážně dcery. Naopak v chudých létech snášejí „klukovská“ vajíčka a přivádějí na svět přednostně syny. Mají k tomu dobrý důvod. Dcery zůstávají v blízkosti rodného hnízda a pomáhají rodičům v péči o sourozence z pozdějších snášek. Synové odletí do světa a u rodného hnízda je už nikdo neuvidí. V chudých létech je výhodné, aby mláďata odletěla a neujídala z beztak skrovných porcí. V bohatých létech přítomnost dcer nevadí, protože potravy je dost pro všechny a jejich pomoc je vítána.

Isabella Parmská (1741–1763) měla vskutku prvotřídní původ. Dědečkem z otcovy strany byl španělský král Filip V., z matčiny nikdo menší než sám král Francie Ludvík XV. Zpočátku Isabella vyrůstala na dvoře svého královského dědečka v Madridu. Když jí bylo osm let, stal se její otec princ Filip parmským vévodou. Rodina tedy přesídlila do svého nového domova. Tady se mimořádně inteligentní Isabelle dostalo skvělého vzdělání. A rostla ve velkou krasavici. Ovšem už v raném dětství se u ní objevily sklony k depresím a melancholii. Několikrát projevila touhu jít do kláštera. Rodiče však tyto její plány či přání nesdíleli.

Původně se ani Josefovi nelíbilo, že ho rodiče chystají oženit. Neměl žádné zkušenosti, prožíval neuvěřitelný citový zmatek, který vystřídal strach a děs poté, co mu jeho otec František Štěpán Lotrinský vysvětlil, jaké radovánky ho v manželství čekají. Při pohledu na Isabellu zcela ztratil hlavu! A nejen on. Štíhlou krasavici si zamilovala i nová habsburská rodina a vlastně celá Vídeň. Marie Terezie mohla být spokojená, když viděla syna šťastného. Ovšem jeho štěstí, je-li to tak možné vůbec nazvat, trvalo zoufale krátce…

Manželské strasti

I když byl Josef pohledný mladý muž a tou nejlepší evropskou partií, pro Isabellu byl manželský život utrpením. Měla negativní postoj ke všem mužům, ale snažila se, aby ve Vídni nic nepoznali. Tělesnou lásku chápala jako něco nepatřičného a hříšného, denně se lekala Josefovy žádostivosti. Navíc neustále o sobě pochybovala - zda obstojí jako dobrá manželka, matka či budoucí panovnice. Trápilo ji Josefovo roztoužení, které neuměla opětovat, i veřejné očekávání, že co nejdříve porodí mužského potomka.

Jenže copak se mohla manželovi svěřit? Rozhovory o takových intimnostech mezi sebou manželé nevedli! Byla tedy uprostřed veselé císařské rodiny čím dál smutnější, ačkoli o ni všichni až přehnaně pečovali. Sama Marie Terezie jí dokonce věnovala hodiny svého drahocenného času a Josef by ji na rukou nosil! Kvůli své introvertní povaze si ale Isabella k sobě nikoho nepřipouštěla.

Tajná láska

Zvláštní vztah měla jen k Josefově sestře Marii Kristině (1742–1798), přezdívané Mimi. Ta měla mezi dětmi Marie Terezie zvláštní privilegia. Nejspíš díky tomu, že se narodila přesně v den matčiných pětadvacátých narozenin, a stala se tak k nelibosti svých sourozenců jejím miláčkem. S Isabellou navázala Mimi kontakt ještě před jejím příjezdem do Vídně. Jejich důvěrné přátelství považují historikové – a nejspíš právem – za lesbickou lásku. Jsou přesvědčeni, že Isabella byla do Marie Kristiny skutečně zamilovaná. Ovšem na to, zda Marie Kristina své city opětovala stejně vřele, se už názory různí.

Rozsáhlá korespondence mnohé napovídá, i když nese styl té doby. Švagrové si psaly denně, třebaže bydlely v jednom paláci. Po smrti Marie Kristiny, která zemřela ve Vídni v roce 1798, se Isabelliny dopisy objevily. Mariiny odpovědi se však nikdy nenašly. Nejspíš se o jejich zničení postarala sama po Isabellině smrti. Sebestředný Josef naštěstí netušil, co se odehrává mezi oběma mladými ženami. Miloval Isabellu s obrovskou naivitou, slepě věřil, že ji uspokojuje. Původně cudný muž naprosto propadl kouzlu milované ženy.

Těhotenství, potraty, neštovice

V březnu 1762 přišlo konečně na svět první dítě - děvčátko pojmenované po babičce Marii Terezii. Porod byl nekonečný a komplikovaný, Isabella se poddávala svým bolestem a očekávala, že zemře. Josef dlel celou dobu u jejího lůžka, něžně ji držel za ruku a všemožně se snažil jí svou přítomností ulehčit nejtěžší hodiny. Sama Isabela byla překvapená, že porod přežila. Představy smrti se dlouho nedokázala zbavit. Děsila se, že bude muset znovu podstupovat další těhotenství, alespoň tak dlouho, dokud neporodí následníka trůnu.

Ačkoli ji celá rodina hýčkala, Isabella se z porodu jen těžce vzpamatovávala. Dokonce sama Marie Terezie přikázala svému synovi, aby se k manželce choval ohleduplně a šetřil ji. Jenže kvůli Josefovu apetitu byla zanedlouho Isabella těhotná znovu. A znovu potratila a pak ještě jednou! To už si Marie Terezie nebrala servítky a natvrdo Josefovi přikázala, aby se ve státním zájmu v případě dalšího těhotenství choval zdrženlivě. Poslechl ji.

Na podzim 1763 vypukla ve Vídni obrovská epidemie neštovic. Nevyhnula se ani císařské rodině. Nakazila se i znovu těhotná Isabella. Oslabená infekcí v krutých bolestech předčasně porodila druhou holčičku. Ta ale po pár minutách zemřela. Isabellino trápení však ještě neskončilo. Zoufalý Josef ji starostlivě opatroval, bděl u ní ve dne v noci, modlil se a doufal v zázrak. Sám neštovice prodělal v dětství, takže se nemusel nákazy bát. Isabella však neměla nejmenší chuť s nemocí bojovat. Měla vysoké horečky, upadala do bezvědomí a několik dnů po porodu 27. listopadu 1763 umírá jednadvacetiletá stále ještě „novomanželka“ v Josefově náručí.

Zdrcenému muži se hroutí svět. „Žádná princezna, žádná žena nebyla jako ona. Byl jsem to já, kdo vlastnil tento poklad, o který jsem ve dvaadvaceti letech přišel…“ Isabella byla jediná žena, kterou hluboce miloval. Vůbec netušil, že ona ho nemiluje, lásku jen předstírá a je vlastně v manželství s ním velice nešťastná. Nedozvěděl se naštěstí ani o její lesbické orientaci, hovořil jen o „nejlepším manželství, jaké kdy existovalo…“

V bezprostředním okolí supermasivní černé díry Mléčné dráhy Sgr A* je snad úplně všechno zvláštní. Astronomové tam nedávno objevili skupinu mladých hvězdných objektů (YSO, young stellar object). Teď se ukázalo, že se tyto objekty chovají velmi zvláštně. Jinak, než vědci původně předpokládali.

Asi před 30 lety byly v těsné blízkosti objeveny takzvané S hvězdy. Řítí se kolem supermasivní černé díry rychlostí několika tisíc kilometrů za hodinu a supermasivní monstrum oběhnou během několika málo let. Odborníci původně předpokládali, že v těsné blízkosti supermasivní černé díry budou jen staré a slabě zářící hvězdy. S hvězdy jsou ale překvapivě mladé.

Hvězdný doprovod

V nedávné minulosti tam byly nalezeny zmíněné YSO objekty, podle všeho obklopené mračny prachu a plynu. Jak zjistil Florian Peißker z německé Kolínské univerzity a jeho kolegové, tyto YSO objekty jsou ještě podivnější než S hvězdy. Závěry výzkumu, do kterého se zapojili také vědci z brněnské Masarykovy univerzity, Karlovy univerzity a Akademie věd ČR, zveřejnil odborný časopis Astronomy & Astrophysics.

Ukázalo se, že YSO objekty jsou ještě podstatně mladší než S hvězdy. Jde spíše o zárodky hvězd než o hvězdy jako takové. Zároveň ale vykazují podobné chování jako S hvězdy a rovněž obíhají kolem supermasivní černé díry rychlostí několik tisíc kilometrů za hodinu. Jak s nadsázkou říká Peißker, takové hvězdné jesle u supermasivní černé díry Sgr A* opravdu nečekali.

Pohyby YSO objektů kolem černé díry na první pohled připomínají chaotické hemžení včelího roje. Peißker a jeho tým ale zjistili, že jejich pohyb je ve skutečnosti poměrně uspořádaný. YSO objekty i S hvězdy se pohybují v prostoru o přibližném tvaru disku, což zřejmě odpovídá působení gravitačních sil v extrémním prostřední okolo černé díry.

Když v roce 1871 ohromil německý obchodník Heinrich Schliemann archeologické kruhy odkrytím starořecké Tróji, jejíž přesnou lokalitu odhadl čistě na základě Homérova eposu – a navíc jen coby amatérský zájemce o antiku – neplánovaně odstartoval hotový boom. Ve starořecké mytologii se objevují zmínky o celé řadě dalších míst, která dlouho zůstávala jen v říši bájesloví a fantazie; nicméně Schliemannův překvapivý úspěch podnítil i další nadšence, včetně studovaných odborníků, aby zkusili své štěstí.

Britský archeolog a vášnivý sběratel Arthur Evans se zaměřil na Krétu, jež se mimochodem stala součástí Řecka až roku 1913. Vyhlédl si pozemek na vrcholu kopce Kefala nedaleko Heraklionu, kde se měl podle Homérovy Iliady tyčit proslulý palác. Nakonec tam strávil čtyřicet let života a utratil i většinu svého jmění.

Ironií dějin zůstává, že na stejném místě plánoval kopat také Schliemann, ale odradily ho vysoké náklady a povinnost odevzdat většinu nálezů turecké vládě. Evans byl coby syn zámožného starožitníka finančně daleko nezávislejší, a navíc dokázal využít změnu politické situace: Jen několik týdnů poté, co ostrov na sklonku roku 1899 získal nezávislost, zakoupil vytoužené dva hektary půdy. Předchozí majitel pozemků, jistý Minos Kalokairinos, začal s vykopávkami již dřív a jím objevené hliněné tabulky popsané neznámým písmem (viz Krétská šifra) Evanse přesvědčily, že se ocitl na správném místě. 

Nejvyspělejší civilizace

V průběhu prací jeho tým postupně nalezl přes dva tisíce podobných fragmentů. Jak Evans uvedl v dopise pro britský deník Times, přiměly ho k závěru, že má co do činění s nejranější vyspělou kulturou na evropské půdě. Dnes víme, že měl pravdu: Na Krétě skutečně vznikla historicky první pokročilá civilizace starého kontinentu, a to zhruba ve stejné době, kdy v Egyptě vyrůstaly nejstarší pyramidy. Evans tuto kulturu nazval podle legendárního krétského krále Minoa, který měl údajně obývat palác podobný tomu, jaký se před archeologem postupně odkrýval.

Podle básníka Hesioda i již zmíněného Homéra vládl Minos přibližně tři generace před trojskou válkou, podle čehož Evans zasadil vrchol jeho éry zhruba do roku 1400 př. n. l. Pozdější srovnávací studie zpřesnily dataci na rozpětí let 2700 a 1450 př. n. l., tedy více než dvě milénia před klasickým obdobím pevninského Řecka. I pro samotného Homéra tak Minojci představovali velmi vzdálenou minulost a jediné informace o nich mohl čerpat z mytologie. Pro srovnání: Na našem území koncem 3. tisíciletí př. n. l. vrcholila doba bronzová a rozvíjela se tzv. únětická kultura. I ta nejpočetnější osídlení čítala maximálně desítky domů a k největším budovaným objektům patřily kruhové svatyně podobné Stonehenge, vystavěné ovšem ze dřeva, a to v dnešním Sasku-Anhaltsku.

Oběti pro býky

Na Krétě mezitím začala vznikat městská centra, a to zpravidla na místě původních neolitických osad. Nejvlivnějším z nich se záhy stal Knóssos, přičemž tamní panovníci uplatňovali moc nad ostatními vládci na ostrově. Počet obyvatel lokality rychle narůstal a kolem 2. tisíciletí př. n. l. dosahovala místní populace až 18 tisíc lidí. V roce 1700 př. n. l. však oblast postihlo rozsáhlé zemětřesení, které původní zástavbu srovnalo se zemí. Na jejích ruinách ovšem brzy vyrostl nový komplex, údajně větší a přepychovější než ten původní. V době své největší slávy poskytoval Knóssos a město v jeho bezprostředním okolí domov až 100 tisícům osob.

Definitivní potvrzení, že se Evans „prokopal“ do někdejšího centra minojské civilizace, přinesly mimo jiné četné objevy vyobrazení býka – ať už na nádobách, pečetidlech, či nástěnných malbách. V krétské mytologii platil tur za božstvo: Býkům se přinášely oběti, v jejich přítomnosti se pořádaly rituální slavnosti, a koneckonců i rodiště boha Dia se podle tradice nachází na úpatí hory Ida, jejíž dvojitý vrchol připomíná býčí rohy. Sám Zeus pak býval zpodobňován právě jako býk, přičemž z jeho spojení s princeznou Europou vzešel pozdější král Minos. A podobně jako ve starověkém Egyptě, i na Krétě se panovník ztotožňoval s božstvem a byl uctíván stejným způsobem. Bájný netvor Minotaurus, jenž měl podle legendy obývat proslulý labyrint, byl potom Minoovým nevlastním synem.

Sekery v bludišti

Přestože se však labyrint s krétským palácem neodmyslitelně pojí, ve skutečnosti nikdy neexistoval a spadá pouze do říše bájí. Podnětem ke zrodu zmíněné pověsti se patrně stala samotná podoba rozlehlého komplexu čítajícího přes tisíc místností, kde nejspíš nebylo snadné se vyznat. Na většině stěn se pak dochovalo vyobrazení dvojitých seker, atributu boha bouře známého již z Přední Asie. A jelikož Řekové sekeru nazývali „labrys“, vzniklo takto i pojmenování komplikovaného bludiště s jedinou cestou ven. 

Na knósských zdech se ovšem zachovaly i jiné výjevy, vesměs mírumilovného charakteru: Převažují motivy přírody – známé je vyobrazení delfínů – a dále scény z běžného palácového života, včetně dvorních dam zabraných do hovoru nebo spoře oděných princů. 

Historiky zároveň značně překvapilo, že Minojci dokázali vytvořit funkční a relativně vyspělou síť kanalizace. Tekoucí voda byla zavedena do koupelen i hodovních sálů, a to s pozoruhodnou technickou důmyslností, jež v určitém ohledu předčila i pozdější římské mistrovství v budování akvaduktů. Pod podlahou procházelo terakotové potrubí a přístup ke kanalizačnímu systému umožňovaly kryté výlevky, umístěné v pravidelných rozestupech. V Knóssu tak mohly bez potíží fungovat i koupelny s hlubokými vanami, jež zvnějšku zdobily abstraktní vzory a zevnitř obrazy delfínů či ryb. Chyběly však kohoutky a odtoky, takže se předpokládá, že napouštění i vylévání vody zajišťovali otroci.

Betonový Disneyland

Arthur Evans si stanovil vskutku ambiciózní cíl: Rozhodl se palácový komplex vybudovat znovu, a to v co nejvěrnější podobě a bez ohledu na náklady. Pozdější archeologové mu mnohdy vytýkali přílišnou horlivost, kvůli níž ne vždy plně respektoval zásady oboru. Na druhou stranu, koncem 19. století ještě zdaleka nebyla ustavena konkrétní pravidla pro rekonstrukce památek. Evans každopádně dával odstraňovat horní vrstvu půdy a ani nezachovával nedotčený půdní profil s chronologickým sledem jednotlivých vrstev zeminy, jak se stalo zvykem později. Do hry se vložilo i počasí: Zimní deště narušily čerstvě odhalené masivní schodiště v trůnním sále, pod nímž se následně zhroutila klenba.

Ke zpevnění staveb pak britský archeolog neváhal využít beton i tam, kde konstrukci původně svíralo dřevo, a nekvalitní práci odvedl rovněž při restauraci fresek, z nichž mnohé složil chybně. Objevil se dokonce názor, že se vykopávky v Knóssu zvrhly v archeologický Disneyland, kde převážila senzace nad seriózním bádáním. Na Evansovu obranu je však třeba říct, že se pokusil vyvolat u veřejnosti nadšení pro dávnou minulost a dopřát moderním lidem pocit údivu nad zázraky někdejší architektury. A to se mu podařilo: Palác představuje nejnavštěvovanější místo na Krétě a loni v létě si jej denně prohlédlo pět tisíc turistů. 

Lehký kulomet DP-27, díky otáčivému zásobníku známý pod přezdívkou „gramofon“, zajisté patřil mezi nejlepší typy své kategorie. Jeho kvality potvrzuje i fakt, že se i v současné době občas objevuje třeba ve válce na Ukrajině, a to na obou stranách konfliktu. Jeho konstruktér Vasilij Děgťarjov (1880–1949) zjevně věřil, že se tato povedená zbraň může stát i základem nového těžkého kulometu, ale v tomto odhadu se zmýlil. Adaptace DP-27 pro tuto funkci totiž neuspěla a výsledkem se stalo jen obnovení produkce legendárních maximů.

K dokonalosti daleko

Přitom právě nahrazení vodou chlazených kulometů Maxim, v carském Rusku a SSSR známých též pod názvem PM vz. 1910, stálo u zrodu Děgťarjovova DS-39. Rudá armáda zadala požadavky v roce 1930 a již na konci roku byl vyroben první prototyp pro testy na střelnici. Kulomet s pracovním názvem DS (Děgťarjova, stankovyj) byl založen na designu DP-27 a užíval tentýž pohon odebranými prachovými FOTO plyny a stejnou konstrukci závěru, která sázela na zamykání a odemykání s pomocí dvou bočních klapek. Oproti kulometu DP-27 se však vyznačoval celkově mnohem robustnější konstrukcí a zejména jiným zásobováním střelivem – to se do zbraně dostávalo bočním přívodem z pásu, který pojal 250 nábojů ráže 7,62×54 mm. 

Kromě toho kulomet dostal ochranný štít a trojnožku, jenže právě ta se stala jednou ze slabin nové konstrukce. Výsledky prvních testů totiž nevyzněly zrovna ideálně a prototyp musel být opakovaně přepracován. Kromě jiné trojnožky tudíž dostal například dvojici rukojetí (zatímco na počátku měl pistolovou rukojeť) či žebrování hlavně. Významnou konstrukční změnu představoval přepínač dvou kadencí, takže kulomet pak dokázal střílet rychlostí 600 nebo 1 200 ran za minutu. První z režimů sloužil zejména proti pozemním cílům, kdežto s druhým se počítalo při střelbě na letadla.

Zpět k Maximu

Rudá armáda navíc opakovaně měnila svoje požadavky, a tudíž se vývoj výrazně protahoval. Přepracovaná zbraň tak do výzbroje vstoupila až 22. září 1939 pod názvem DS-39. Sériová produkce se rozběhla ve zbrojním podniku v Tule a nový kulomet zanedlouho absolvoval bojovou premiéru v zimní válce proti Finsku. Tam se ale rychle ukázalo, že navzdory zdlouhavému vývoji a různým úpravám má Děgťarjovův těžký kulomet k dokonalosti daleko. Podstata problémů ležela především v podavači a vyhazovači, neboť tyto součástky pracovaly s náboji a prázdnými nábojnicemi velmi hrubým způsobem, což často vedlo k oddělování střel a trhání nábojnic. Armádní předpisy proto záhy stanovily, že se kulomet DS-39 může používat jen s novým střelivem s ocelovými nábojnicemi namísto dosavadních a levnějších mosazných. 

To znamenalo vážnou komplikaci, kvůli níž byla sériová produkce na konci roku 1940 zastavena. Děgťarjov se pustil do úprav konstrukce, ale než stihl předložit výsledek, přišel německý útok, a tudíž Sovětský svaz raději obnovil výrobu zastaralých, ovšem osvědčených a spolehlivých maximů. V roce 1942 ještě vznikla zdokonalená verze DS-42, ale vojáci dali přednost modelu SG-43 od inženýra Petra Gorjunova. Celkem bylo vyrobeno na sovětské poměry relativně zanedbatelných 10 345 kulometů DS-39 a posledních pár dochovaných kusů tak dnes představuje velmi cenný sběratelský artikl.

Mezi dvěma největšími městy americké Louisiany – New Orleans a Baton Rouge, se táhne 137 kilometrů dlouhá oblast, kde se nachází neuvěřitelných více než 200 petrochemických závodů a rafinerií. Toto relativně malé území je zodpovědné za asi 25 procent petrochemické produkce USA.

Zmíněná oblast je nechvalně známá jako „rakovinová alej“ (Cancer Alley) a jde o velmi přiléhavé označení. Počet případů rakoviny a dalších závažných zdravotních problémů zde nápadně převyšuje obvyklé hodnoty ve Spojených státech. Není to žádná záhada. Petrochemický průmysl vypouští značné množství znečisťujících a často i zdraví nebezpečných látek.

Zamoření ethylenoxidem

Potvrzuje to i nedávný výzkum odborníků americké Univerzity Johnse Hopkinse, které vedl Peter DeCarlo. Pomocí dvou vozidel, která byla vybavena každé jiným vysoce citlivým systémem pro detekci ethylenoxidu, proměřili v únoru 2023 koncentraci tohoto velmi problematického plynu ve zmíněné „rakovinné aleji.“ Podrobnosti o svých zjištěních vědci zveřejnili v odborném časopisu Environmental Science & Technology.

Ethylenoxid (oxiran), což je vlastně nejjednodušší epoxid, má rozsáhlé využití v průmyslu. Jde ale o problematickou a velice nebezpečnou reaktivní látku. Je nesmírně hořlavý a výbušný a uplatňuje se dokonce v termobarických zbraních. Zároveň je velice toxický a jde o prokázaný karcinogen.

DeCarlův tým zjistil, že na řadě míst zkoumaného území ethylenoxid vyskytuje v alarmujících koncentracích, které více než tisícinásobně překračují hodnoty považované za bezpečné. Pro vědce šlo o šokující zjištění. V „rakovinové aleji“ se vyskytuje celá řada toxických látek a kancerogenů, které nepochybně působí na zdraví obyvatel, extrémně vysoké naměřené hladiny ethylenoxidu ale byly překvapením i pro zkušené badatele.

Kramářovy politické názory zůstávaly po sametové revoluci dlouhá léta pro veřejnost tabu kvůli jeho nekritické lásce k Východu. Teprve v posledních letech mu začínají historikové opět věnovat zaslouženou pozornost. Jeho vstup na politickou scénu byl mimořádně úspěšný. Přišel dokonale připraven a ochoten cokoli obětovat. Mohl si to dovolit. Na rozdíl od většiny politiků mu totiž nechybělo finanční zajištění, nikdy se nemusel živit jinou prací (poslanci dříve neměli stálý plat) ani shánět nevěstu s dobrým věnem. A přesto mu slibnou kariéru mohla snadno překazit láska… 

Skvělý start do života

Karel Kramář (1860–1937) se prostě uměl narodit. Jeho tatínek sice začínal jako obyčejný zedník ve Vysokém nad Jizerou, ale díky svým schopnostem a píli se dokázal brzy osamostatnit a vypracovat na vyhledávaného stavitele, majitele prosperující stavební firmy a cihelny. Celkem se mu narodilo pět dětí, ale dospělosti se dožil pouze Karel. Vyrůstal tedy jako hýčkaný jedináček značně fixovaný na rodiče.

Ambiciózní otec sice pro hocha chystal studia techniky a převzetí rodinné firmy, ale ten se v útlém věku zhlédl v „miláčkovi národa“ Františku Ladislavu Riegerovi, a bylo rozhodnuto. Plánoval si podle jeho vzoru kariéru poslance, což mu měla umožnit studia práv. Do školy začal chodit už coby pětiletý hoch. V roce 1871 pak zasedl do lavic prestižního malostranského gymnázia v Praze. Byl nejen vzorný student, ale pilně se učil i jazyky, hrál na housle a piano. Přitahovaly ho věci veřejné, zapojoval se do vlasteneckých spolků a vášnivě diskutoval.

Studentem pěti univerzit

Znalost jazyků (francouzsky, německy a rusky se domluvil dokonale, anglicky malinko hůř) mohl uplatnit hned po maturitě, která dopadla excelentně. Ač byl přijat na pražskou univerzitu, začal studovat v Berlíně, ve druhém semestru pak ve Štrasburku a teprve následující rok se vrátil do Prahy. Kromě práv se věnoval i státovědě (dnešní politologii) a národohospodářství i na další univerzitách – v Paříži a Vídni. Kratší studijní pobyty ho zavedly i do Anglie a Skandinávie. Je pozoruhodné, že na zahraničních studiích strávil tři a půl roku! 

Chvíli dokonce koketoval s myšlenkou věnovat se vědecké práci, učit na univerzitě, získat profesuru. Nicméně brzy změnil názor. Profesoři totiž museli nosit uniformu, a to se Karlu Kramářovi jevilo jako nepřijatelné. Stejně by se ale pro práci na akademické půdě příliš nehodil. Chyběla mu trpělivost a schopnost soustředění na drobné detaily. Měl však jiné kvality, které mohl uplatnit ve veřejném životě.

Raketový vstup do politiky

Původně se Karel Kramář hlásil k Masarykově realistické straně, kam ho přivedl jeho učitel z univerzity Josef Kaizl. O tuto partaj jevili zájem jak staročeši, tak mladočeši, dvě nejsilnější české politické strany. Před volbami roku 1891 se realisté spojili s druhými jmenovanými a v rámci jejich kandidátní listiny se Karel Kramář stal ve svých necelých jednatřiceti letech nejmladším poslancem Říšské rady. Část realistů se pak se souputníky rozešla, ale politik zůstal a udělal v této straně velkou kariéru. 

Od roku 1891 byl tedy poslancem a zůstal jím prakticky až do své smrti. Brzy získal funkci místopředsedy říšské sněmovny, stal se poslancem zemského sněmu a posléze se dostal i do čela mladočeské strany. Platil za skvělého řečníka a debatéra. Snažil se, aby se početná partaj stala přitažlivou i pro voliče.

Femme fatale

Mladému, bohatému, vzdělanému a mimořádně ambicióznímu Kramářovi na počátku devadesátých let 19. století prakticky nic nescházelo. Celý život hodlal zasvětit politice a nechtěl se nechat nikým a ničím omezovat. Ani ženami! Kontaktu s nimi se vyhýbal. Bylo dílem náhody, že svou osudovou lásku potkal v jednom z moskevských salonů. Původně plánovanou několikaměsíční cestu na Kavkaz mu totiž carské úřady nakonec nepovolily.

Oba vzplanuli na první pohled. Politikovi táhlo na třicet a byl svobodný, Naděžda Nikolajevna Abrikosová (1862-1936) měla o dva roky méně, byla vdaná a měla čtyři děti. Setkání bylo začátkem vášnivého a zpočátku přísně tajného vztahu. Ten změnil nejen životy těch dvou, ale také ženiny dosavadní rodiny. Zpočátku to vypadalo, že tento poměr nemůže mít šanci na úspěch. Rozluka manželství byla v pravoslavné církvi velmi složitou záležitostí. Viník, který porušil posvátný slib, totiž neměl právo uzavřít nový svazek.

Pohádka se šťastným koncem

Teprve po deseti letech – a to Karel Kramář nasadil všechny diplomatické páky a asi i nemalé finanční prostředky – se podařilo rozvod prosadit. Naděždin manžel si totiž nakonec založil v Rusku novou rodinu, a tak byla Kramářova vyvolená konečně volná. Komorní pravoslavný svatební obřad se uskutečnil v den nevěstiných osmatřicátých narozenin 30. září 1900 v Gaspře na Krymu. Za svědky šli básník Josef Svatopluk Machar, Karlův přítel a Naděždin obdivovatel, a slovinský slavista Matija Murko.

Politik toužil mít s Naděždou syna, který v jeho představách hrál důležitou roli v příštích dějinách Slovanů. Snažili se ale marně, dítě jim dopřáno nebylo. A tak si jeho paní jako náhradu našla zajímavou a nákladnou zálibu, které doslova propadla – budování honosných vil.

Fascinace Ruskem a Slovanstvem

Rusko hrálo v Kramářově životě významnou roli. A to nejen díky jeho těžce vybojované manželce. Se slovanskými ideály se seznamoval od dětství. I jeho politické uvažování bylo s touto zemí úzce svázáno. Zůstával zapáleným propagátorem moderní spolupráce Slovanů, která byla podle něj prostředkem, jak se vyrovnat s politickou převahou německého živlu v monarchii či čelit případné germánské agresi. Holubičí povahy Slovanů versus němečtí násilníci, to bylo jeho černobílé vidění světa. Významnou roli hrál pochopitelně v přípravách i realizaci slovanských sjezdů v první dekádě 20. století a horoval pro uskutečnění utopické ideje zřízení veleříše pod žezlem ruského cara.

Slabost pro Rusko se mu také málem stala osudnou. Po vypuknutí první světové války se zapojil jako jeden z prvních do činnosti Maffie, jež udržovala kontakty s exilem T. G. Masaryka. V květnu 1915, pár dní po nastěhování do pražské vily, byl zatčen a uvězněn. Důvodem jeho perzekuce se stala právě novoslovanská politika, kontakty s ruskými žurnalisty a činiteli a také to, že se odmítl podílet na prohlášení loajality vůči monarchii, vedoucí válku.

Národní mučedník

V červnu 1916 pak byl spolu s Aloisem Rašínem a dalšími dvěma provinilci odsouzen vojenským soudem k trestu smrti. Nepomohla ani poslanecká imunita, ani známost s předními muži monarchie. Vojenské kruhy rozhodly o exemplárním potrestání. Paní Kramářová se pokoušela udělat možné i nemožné, vyzývala manžela, ať podepíše cokoli, co by mu mohlo zachránit život. Jenže to politik, nejspíš také vlivem spoluvězně Rašína, odmítl. V listopadu 1916 měl být popraven.

Vše už bylo rozhodnuto a připraveno. Chyběl jen podpis Františka Josefa I. Ten však právě 21. listopadu zemřel a nový císař Karel I. si odmítl na počátku vlády potřísnit ruce krví. Kramářovi rozsudek zmírnil na 15 (podle jiných zdrojů 20) let a Aloisi Rašínovi na 10 let vězení. Ve vězení si pak politik pobyl až do poloviny roku 1917, kdy byl jako národní mučedník propuštěn.

Ústup ze slávy

Ač nepatřil k mužům 28. října, byl totiž na jednáních v Ženevě, politický kapitál získaný vězněním a dosavadními zásluhami zužitkoval po vzniku republiky jako její první premiér. Přesně to odpovídalo jeho i manželčiným ambicím. Funkci však zastával jen osm měsíců. Ve volbách 1919 byla totiž jeho strana (od března toho roku národně demokratická) poražena. Z vůdce národa se tak stává téměř bezvýznamným poslancem. Nesl to těžce. Nesplnil se mu ani jeho druhý sen – stát se po Masarykovi prezidentem…