Mezinárodní vesmírná stanice (ISS) funguje na oběžné dráze od roku 1998. Největší a také nejdražší technologický projekt v lidských dějinách má na starosti pět kosmických agentur: kanadská CSA, evropská ESA, japonská JAXA, americká NASA a ruský Roskosmos, přičemž každá z agentur je zodpovědná za správu a kontrolu vlastních částí stanice.

Životnost stanice se po dlouhých 26 letech nezadržitelně chýlí ke svému konci, ostatně není divu – proti původním plánům již řadu let přesluhuje. Spojené státy, Japonsko, Kanada a ESA se zavázaly provozovat stanici do roku 2030, Rusko se na provozu chce podílet alespoň do roku 2028. Co se bude dít po tomto datu?

Mezinárodní vesmírnou stanici čeká podobný osud jako někdejší Mir, který kroužil kolem Země 15 let a v březnu 2001 zamířil do atmosféry k řízenému zániku. Zatímco ruský komplex vážil „jen“ 130 tun, více než stometrová ISS váží okolo 450 tun. Konec ISS tak bude podstatně náročnější a zřejmě půjde i o velkolepou podívanou.

Kosmický remorkér

Před ruským vojenským vpádem na Ukrajinu se o „stažení“ ISS do atmosféry měly postarat ruské kosmické lodě Progress, podle čerstvého prohlášení NASA ale má stanici na její poslední cestě doprovázet kosmický tahač z dílny SpaceX. Zařízení, označované jako U.S. Deorbit Vehicle, má zajistit deorbitaci ISS tak, aby bylo možné vyloučit ohrožení obydlených oblastí.

Samotný proces deorbitace má podle Michala Václavíka z české kosmické kanceláře probíhat v několika krocích – ze své „pracovní“ oběžné dráhy ve výšce 370 až 460 kilometrů sestoupí ISS na výšku 220 až 270 kilometrů spontánně – vlivem odporu atmosféry. Čtyři dny před zánikem ISS upraví U.S. Deorbit Vehicle její výšku na 165 až 220 kilometrů, přičemž o další snížení se postará tření atmosféry. Během závěrečného oběhu či dvou by se měla stanice dostat na předpokládanou výšku okolo 130 kilometrů. 

Zhruba v této fázi přijde ke slovu finální zážeh, kterým kosmický tahač sníží výšku stanice až na 50 kilometrů. Během této části sestupu by mělo dojít k destrukci ISS a jejímu celkovému zániku. Zbylé trosky mají dopadnout do neobydlených oblastí Tichého oceánu.

Jednorázová zakázka v celkové výši 843 milionů dolarů (zhruba 20 miliard korun) se podle NASA týká pouze vývoje U.S. Deorbit Vehicle. Stroj má poté provozovat sama vesmírná agentura a předpokládá se, že kosmický tahač zanikne společně s ISS během vstupu do atmosféry. K dispozici má být minmálně rok před plánovaným koncem provozu stanice. Náklady na samotný proces řízeného zániku ISS NASA ve svém prohlášení neupřesňuje.  

V Orionově rameni, které je součástí spirální galaxie známé jako Mléčná dráha, se nacházejí stovky milionů hvězd. Jednou z nich je Slunce, jež by nebylo ničím zvlášť zajímavé, kdyby kolem něj neobíhalo osm planet, z nichž jedna je dosud jediným známým místem ve vesmíru, kde existuje život. 

Sluneční soustava zahrnuje vedle planet i nespočet planetek, měsíců a dalších těles. Zrodila se asi před 4,6 miliardami let, během kterých prošla řadou proměn. Jednou z nich byla i srážka mladé Země s Theiou, hypotetickou protoplanetou dosahující velikosti zhruba jako Mars. Má se za to, že právě tato monumentální kolize dala vzniknout Měsíci, jenž od té doby Zemi doprovází. 

Ačkoliv dnes máme o uspořádání Sluneční soustavy poměrně dobrou představu, není to tak dávno, co v očích astronomů vypadala zcela jinak, a její zkoumání bezpochyby v budoucnu přinese ještě řadu pozoruhodných objevů. K jakým poznatkům dospěla lidská civilizace během seznamování s prostorem našeho planetárního systému?

Pomocníci při určování času 

Lidé oblohu pozorovali odjakživa, ale v dobách před vynálezem dalekohledu se astronomové museli spoléhat pouze na vlastní oči. Ty pochopitelně upoutávaly nejnápadnější objekty na obloze – Slunce a Měsíc. Sledování těchto dvou těles mělo pro lidi praktický význam. Jejich pravidelné pohyby totiž dávným zemědělským společnostem umožnily vytvoření delších časových jednotek a snadnější orientaci v čase, a tím pádem i lepší schopnost plánovat do budoucnosti. Na různých místech světa dokonce vznikaly astronomické observatoře orientované podle západů a východů Slunce či Měsíce. Podle některých hypotéz k nim patří i proslulý jihoanglický komplex Stonehenge. 

Velmi brzy si lidé všimli také několika „toulavých hvězd“ neboli planet, které se chovaly jinak než ostatní „stálice“, jejichž vzájemné rozestavení na nebi zůstává neměnné. Tato „neposlušná“ a zdánlivě chaoticky se pohybující kosmická tělesa ve starověku zajímala evropské, čínské i americké pozorovatele. Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn se zařadily po bok Slunce s Měsícem (často také označovaných jako planety).

Kdo koho obíhá? 

V antice se vynořila celá řada důmyslných modelů, které měly objasnit skutečné uspořádání světa, respektive kosmu. První otázkou bylo, jak vůbec vypadá samotná Země. Například řecký filozof Thales z Milétu si ji představoval jako desku obklopenou vodou. Že je kulatá, směle tvrdil už v 6. století př. n. l. Pythagoras. S tím souhlasil i Aristoteles, jenž Zemi umístil do středu vesmíru a předpokládal oběh všech planet (včetně Měsíce a Slunce) kolem ní po dokonale kruhových drahách. 

Ačkoliv se ve starověkém Řecku objevovaly i modely, jež do centra všehomíru umisťovaly Slunce, geocentrický systém zvítězil, a to i díky alexandrijskému matematikovi Klaudiu Ptolemaiovi (asi 100 až asi 170). Ten ve slavném díle Almagest sepsaném ve 2. století představil velice důmyslný model pohybu planet, které měly obíhat po menších kruzích (epicyklech), jejichž střed následně opisoval větší kružnice (deferenty). Ptolemaiův systém (po dalších drobných úpravách) dokázal vysvětlit různé záludnosti v pohybu planet a uměl velmi dobře předpovědět, kde se budou nacházet v budoucnosti. I proto se udržel téměř půldruhého tisíciletí, než jej po dlouhém boji svrhl heliocentrický systém představený Mikulášem Koperníkem (1473–1543), který do centra Sluneční soustavy i celého vesmíru umístil Slunce a ze Země udělal jen jednu z jeho oběžnic.

Medicejské hvězdy 

Zlomovým okamžikem pro celou astronomii se stal vynález dalekohledu na počátku 17. století. První přístroje přibližující vzdálené předměty byly podle všeho vyrobeny v Nizozemsku a brzy se začaly šířit Evropou. V roce 1609 se o nich doslechl fyzik a astronom Galileo Galilei (1564–1642), který tehdy působil na univerzitě v italské Padově. Záhy jich zkusil několik sestrojit a na přelomu let 1609 a 1610 s jejich pomocí učinil několik stěžejních objevů. Nejprve objektiv svého dalekohledu zaměřil na Měsíc a v rozporu s všeobecnou představou, že je jeho povrch hladký, zjistil, že jej pokrývají četné nerovnosti jako ten zemský. 

Mimoto odhalil, že Mléčná dráha není mlžným pásem, ale seskupením ohromného množství hvězd, a všiml si, že Venuše prochází různými fázemi jako Měsíc. Největší úspěch zaznamenal v lednu 1610, kdy se pustil do pozorování Jupiteru. V blízkosti planety si všiml několika malých hvězdiček, jejichž poloha i počet se každou noc měnily. Jednou byly vidět tři, příště dvě a někdy čtyři. 

Galilei si uvědomil, že se jedná o tělesa, která kolem Jupiteru obíhají jako Měsíc kolem Země, a na počest toskánského velkovévody Cosima II. Medicejského je nazval Medicejské hvězdy. Dnes je známe pod jmény, jež jim dal německý astronom Simon Marius: Io, Europa, Ganymedes a Callisto. Galileiho objevy předznamenaly další překotný vývoj astronomie podnícený vynálezem dalekohledu a zároveň přinesly silný argument proti stále oblíbenému geocentrismu.

Kruh jako žádný jiný 

Galileiho oku neunikl ani Saturn, který v 17. století stále platil za nejvzdálenější planetu od Slunce (či od Země v případě geocentrického modelu). Italský astronom si všiml jeho podivného tvaru a připadalo mu, jako by byla planeta trojitá. Po zkušenosti s Jupiterem se domníval, že pozoroval Saturnovy oběžnice. O to větší bylo jeho překvapení, když v roce 1612 na planetu dalekohled namířil znovu, avšak tentokrát vypadala dokonale kulatá. A aby toho nebylo málo, o čtyři roky později zjistil, že domnělé objekty jsou zpět, dokonce ještě větší než dříve, a navíc se jevilo, jako by byly připojeny k povrchu planety. Galilei, aniž by o tom měl tušení, pozoroval Saturnovy prstence, jejichž viditelnost se ze Země periodicky mění a jednou za čas, když se dostanou do roviny s okem pozorovatele, nejsou vidět vůbec. 

Že jde o prstenec, který obklopuje planetu, ale není s ní přímo spojený, zjistil v roce 1655 nizozemský astronom Christiaan Huygens, jenž měl k dispozici výkonnější teleskop než jeho italský kolega. Huygens také objevil největší Saturnův měsíc. Ten o téměř dvě století později anglický astronom John Herschel pojmenoval Titan. Důležitým zjištěním přispěl k ranému zkoumání Saturnu také italsko-francouzský astronom Giovanni Domenico Cassini, který v roce 1675 pomocí na svou dobu obřího dalekohledu spatřil prstenec v nikoliv jednolité podobě, nýbrž s mezerou uvnitř, jež ho rozděluje na dva prstence. Tato škvíra nese na počest svého objevitele název Cassiniho dělení. Dnes víme, že prstenců je kolem Saturnu ještě víc.

Netušený přírůstek 

Po obratu k heliocentrickému systému se Země stala „jen“ jednou z oběžnic Slunce a počet planet se ustálil na šesti. Zlom nastal v roce 1781. Postaral se o něj anglický hudebník a astronom William Herschel (1738–1822), který nebesa zkoumal dalekohledem vlastní konstrukce. V noci 13. března si při hledání dvojhvězd všiml neznámého objektu, jenž byl jasnější než okolní „stálice“, a navíc se, jak začalo být brzy zřejmé, pohyboval. Nadšený Herschel tak dospěl k přesvědčení, že objevil kometu. Pohyb tělesa sledoval i v následujících týdnech a nebyl sám. Zpráva o objektu na obloze se šířila – vedle astronomů proměřujících jeho polohu se o něj zajímali i matematici, kteří se pokoušeli vypočítat jeho dráhu. 

Zanedlouho vyšlo najevo, že se nejedná o kometu, nýbrž planetu obíhající Slunce za drahou Saturnu, což byl naprosto revoluční objev. Herschel chtěl novou planetu pojmenovat na počest tehdejšího britského panovníka Jiřího III. Georgium Sidus neboli Hvězda krále Jiřího. Název se však neujal, stejně jako některé jiné, včetně jména Herschel po svém objeviteli. Časem zvítězil návrh německého astronoma Johanna Elerta Bodeho, který s odkazem na řeckého boha nebes přišel s označením Uran.

Drobotiny na obzoru 

Objev planety Uran přirozeně rozpoutal dohady, zda Sluneční soustava neukrývá i nějaká jiná tajemství. Vodou na mlýn hledačům nových světů byla skutečnost, že dráha Uranu odpovídala takzvanému Titiovu-Bodeovu pravidlu, které popisovalo pravidelnosti ve vzdálenosti dosud známých planet od Slunce. Tedy s jednou výjimkou. Mezi Marsem a Jupiterem zela záhadná mezera, kde by podle zmiňovaného pravidla planeta být měla, avšak nikdo tam zatím žádnou nenašel. 

Až prvního ledna 1801 si italský astronom a matematik Giuseppe Piazzi (1746–1826) všiml tělesa, jež zprvu pokládal za kometu. Výpočet její dráhy nicméně ukázal, že to kometa není a mohlo by se jednat spíše o další planetu. Dostala jméno Ceres na počest římské bohyně úrody a obilí. Dlouho ovšem planetou nezůstala, jelikož byla velmi malá, ale hlavně se v následujících letech ve stejném prostoru postupně podařilo objevit další planetky: Pallas, Juno a Vesta. Bylo zřejmé, že podobných těles tam bude nejspíš mnohem víc. Dnes tyto objekty tvoří takzvaný hlavní pás planetek. 

Spekulovalo se o jejich možném vzniku rozpadem větší planety, nicméně tato hypotéza se dnes nejeví jako moc pravděpodobná. Spíše to vypadá, že jde o materiál z dob formování Sluneční soustavy, kterému gravitace Jupiteru nedovolila, aby se zformoval v plnohodnotnou planetu, či „smetí“ vyvržené do tohoto prostoru jinými planetami.

Souboj počtářů 

Uran přitahoval pozornost astronomů, kteří si všímali, že na jeho pohybu něco nehraje. Jak se zdálo, dráha planety se od té předpovězené lišila, což mohlo mít různé příčiny. Jednou z nich bylo působení nějaké neznámé síly, například další velké planety. A co na tom, že ji zatím nikdo neviděl. Třeba by se dal postup obrátit a její polohu spočítat na základě odchylek v Uranově dráze. Tato myšlenka takříkajíc visela ve vzduchu a její uskutečnění se nezávisle na sobě ujali přinejmenším dva výteční počtáři. Prvním byl mladý anglický matematik a astronom John Couch Adams, který polohu hypotetického tělesa spočítal v roce 1845, nedokázal ovšem nikoho přesvědčit, aby planetu na předpovězeném místě skutečně hledal. 

Druhým teoretickým lovcem Neptunu byl francouzský matematik Urbain Le Verrier (1811–1877), jenž své výpočty zveřejnil v roce 1846 a stále je zpřesňoval. Ani on ale přinejmenším ve Francii nenacházel nikoho, kdo by mu dopřál sluchu, a proto se obrátil na německého astronoma Johanna Gottfrieda Galleho z berlínské observatoře. Ten se společně se svým studentem Heinrichem Louisem d'Arrestem do hledání planety pustil vzápětí po obdržení propočtů a kosmické těleso skutečně našel blízko místa, kde se mělo nacházet. Sluneční soustava se tak rozrostla na osm planet, přičemž ta nejnovější byla na Le Verrierův návrh pojmenována Neptun podle římského boha moří.

Záhada rudé planety 

S poznáváním Sluneční soustavy stále častěji rezonovala otázka, jestli je Země opravdu jediným místem, kde bují život. Ohromnou senzaci proto v roce 1835 způsobila novinová zpráva o pozoruhodných obyvatelích Měsíce, které se podařilo spatřit obrovským teleskopem. Záhy ovšem vyšlo najevo, že šlo jen o novinářskou kachnu. Měsíc vpravdě nepůsobí jako vhodné místo pro život, ale co třeba Mars? Právě kolem něj se koncem 19. století rozpoutala nefalšovaná horečka. 

Do značné míry za ni mohl americký obchodník a amatérský astronom Percival Lowell (1855–1916), jenž nechal v roce 1894 ve Flagstaffu v Arizoně postavit observatoř, která dnes nese jeho jméno a měla primárně sloužit pro pozorování rudé planety. Hned o rok později Lowell o Marsu sepsal knihu, v níž tvrdil, že podobně jako někteří jiní astronomové na jeho povrchu spatřil jakési kanály, a dospěl k přesvědčení, že se jedná o dílo inteligentních bytostí. Rozvíjením této teorie a její obhajobou před skeptickými odborníky strávil řadu let, avšak víceméně bez úspěchu. Mnohem populárnější se představa inteligentního života na Marsu stala u laické veřejnosti a pronikla i do populární kultury, jak dokládá klasický román Válka světů Herberta George Wellse (1898).

Ten malý vzadu 

Hvězdáři pátrali po nových planetách. Prvotní neúspěch při hledání hypotetické planety Vulkán mezi Merkurem a Sluncem je neodradil. Zčásti za pokračování jejich snah opět mohl pohyb Uranu. Jeho dráha totiž ani po započítání vlivu Neptunu neodpovídala předpovědím, což naznačovalo, že by se za ním mohlo nacházet další neznámé těleso. S největší vervou se do hledání domnělé „Planety X“ pustil opět Percival Lowell, který k tomu využil i tehdy mladou metodu astrofotografie. Ani nesmírné úsilí ale k výsledku nevedlo. Po Lowellově smrti v hledání pokračoval ještě americký astronom William Henry Pickering, leč také bez úspěchu.

Zlom nastal v roce 1929, kdy na Lowellem založenou observatoř nastoupil tehdy třiadvacetiletý Clyde W. Tombough (1906–1997), jehož hlavním úkolem se stalo pátrat po neznámém objektu za Neptunem. Systematicky zkoumal hromady fotografických desek a 18. února 1930 našel, co hledal – planetu, jejíž existenci následně potvrdilo i přímé pozorování a která dostala název Pluto podle boha podsvětí. Do jisté míry byla ovšem zklamáním. 

Nejenže obíhala po značně excentrické dráze, ale byla také velmi malá, tím pádem nemohla zodpovídat za pozorované odchylky v pohybu jiných planet. Časem se navíc ukázalo, že se v dané oblasti nacházejí i jiná podobná tělesa a bylo nutné rozhodnout, co s tím. Aby se počet planet Sluneční soustavy neúměrně nerozrostl, Pluto o svůj planetární status v roce 2006 přišlo a stalo se zástupcem nově vytvořené kategorie trpasličích planet, do níž se dostala mimo jiné i Ceres objevená roku 1801.

Perly byly odjakživa považovány za ztělesnění dokonalé krásy. Krásy křehké, věčné a velmi žádané. Již staří Římané si jich slovy Plinia Staršího cenili coby „nejcennějších ze všech cenných věcí“ a bohatí patricijové za ně neváhali platit horentní sumy. Během středověku se jimi zdobily sakrální předměty a perly se staly symbolem čistoty Panny Marie. V období velkých zámořských objevů, kdy do Evropy začaly proudit vzácné perly z dalekých kolonií, se naopak proměnily ve znamení exotického luxusu a imperialistického bohatství. 

Otrokův nález 

Někdy v této době začala i pouť La Peregriny skrze staletí. Uvádí se, že ji našel snad již v roce 1515 jistý otrok afrického původu na ostrově Santa Margarita, v současnosti náležícím do panamského Perlového souostroví. To o pouhé dva roky dříve pro Evropany objevil mořeplavec Vasco Nuñez de Balboa. Onomu otrokovi měl nález nevšední perly, jejíž rozměry jsou zhruba dva centimetry na délku a centimetr a půl na šířku, vynést propuštění na svobodu. Co se však dále dělo s perlou samotnou, není zcela jasné. 

Název perly má v překladu kromě uvedené poutnice ještě další možné významy. Ve starší španělštině slovo peregrina znamenalo zvláštní, neobvyklá, či dokonce cizokrajná a přesně taková tato perla vždy byla. Není to však jediné jméno, které v minulosti nosila. Bývala označovaná také jako La Sola či La Única, tedy jediná, respektive jedinečná, anebo také La Margarita nejspíše podle místa svého původu. 

Je to ona, nebo není? 

Jsou tací, kteří mají za to, že nejstarším vyobrazením La Peregriny je Tiziánův portrét španělské královny Isabely Portugalské, manželky Karla V. Jiní tento názor zpochybňují a tvrdí, že Isabela je vyobrazena s perlou podobného stáří i tvaru, avšak menší velikosti, nesoucí jméno La Pelegrina. Pravou La Peregrinu měl totiž do Španělska přivézt až Karlův syn Filip II. Španělský poté, co mu ji z úcty daroval panamský správce Diego de Tebes. Filip II. tuto perlu začlenil mezi klenoty koruny španělské, které se kvůli své historické i symbolické hodnotě v královské dynastii dědily z otců na syny. 

Pochybnosti o tom, zda se jedná o La Peregrinu, či La Pelegrinu, panují i v případě portrétu Marie I. Tudorovny, druhé manželky Filipa II. Španělského, od Anthonise Mora z roku 1554. Aktuálně se však má zato, že pravou La Peregrinu získal Filip II. až po smrti Marie I. Tudorovny.

V majetku španělských královen 

Patrně nejstarším nesporným vyobrazením La Peregriny tedy zůstává portrét Anny Habsburské, poslední manželky Filipa II. Španělského, zhotovený rovněž Anthonisem Morem v roce 1570. La Peregrina je na něm součástí brože zvané Joyel Rico de los Asturias, jejíž střed tvoří obří diamant El Estanque. Brož byla vyhotovena pro Anninu předchůdkyni na španělském trůně, Alžbětu z Valois. Anna Habsburská si brož na znamení svého původu nechala podložit zlatým dvouhlavým orlem. 

Manželka Filipa III. Markéta Habsburská je na portrétech od Juana Pantoji de la Cruz z období kolem roku 1606 zachycena s klasickou podobou brože Joyel Rico de los Asturias. Tato brož byla po mnoho generací tradiční ozdobou španělských panovnic. V majetku španělské královské rodiny zůstala do roku 1808. 

Výjimečnosti La Peregriny neodolal ani Markétin manžel Filip III., který nechal perlu dočasně vyjmout z brože a jehož klobouk zdobí coby solitérní šperk na jezdeckém portrétu z dílny Diega Velasqueze. Na klobouk si perlu později připnul i Filip VI., když se jeho dcera Marie Tereza v roce 1660 vdávala za „Krále Slunce“ Ludvíka XIV. I další ze slavných malířů, tentokrát Petr Paul Rubens, zvěčnil La Peregrinu vsazenou do dědičné brože hispánských vladařek, která se proměnila v jeden ze symbolů Španělské monarchie. 

Mocná elita 19. století 

V roce 1808 se perly zmocnil uzurpátorský král Josef Bonaparte, který ji zprvu věnoval své manželce Julii Clary. Po neslavném konci své vlády v roce 1813 si vzal perlu zpět a odvezl ji s sebou do Ameriky. Později ji ve své poslední vůli odkázal pozdějšímu francouzskému prezidentovi a císaři Napoleonovi III., který ji v roce 1848 z finančních důvodů prodal.

La Peregrinu koupil zámožný anglický markýz James Hamilton de Abercorn pro svou manželku Luisu. Jelikož Luisa tvrdošíjně odmítala nechat perlu provrtat, podařilo se jí klenot při několika společenských příležitostech ztratit. Traduje se, že jednou jej zoufalá majitelka hledala dokonce i mezi polštáři na sofá v Buckinghamském paláci. Perla se každopádně nikdy zcela neztratila a v držení rodiny Abercorn zůstala až do roku 1914.

Prestižní šperk celebrit 

Mezi lety 1914 a 1969 vlastnili perlu postupně dva soukromí majitelé, z nichž jeden ji nechal ve špičce provrtat, čímž její váha klesla na zhruba 56 karátů. Ani to však nezabránilo tomu, aby byla dne 23. ledna 1969 vydražena v New Yorku za astronomickou částku 37 tisíc dolarů. Šťastným kupcem byl herec Richard Burton, jenž šperkem obdaroval svou tehdejší manželku Elizabeth Taylorovou. Na tuto dražbu však dolehl stín skandálu: členové bourbonské dynastie začali prohlašovat, že vydražená perla není pravou La Peregrinou, neboť ta se údajně do držení rodiny vrátila v době vlády Alfonse XIII. Španělského na počátku dvacátého století. Aukční síň samozřejmě pravost bourbonské perly popřela, ne všichni oborníci si však byli zcela jistí, která z perel je La Peregrina a která La Pelegrina. 

Hollywoodská star Liz Taylorová o svém luxusním daru nikdy nepochybovala a perlu nechala zasadit do ikonického náhrdelníku z rubínů a diamantů vytvořeného pařížskou firmou Cartier, s nímž se objevila v několika filmech. I ona však dokázala perlu ztratit a na poslední chvíli ji tahala z tlamy svému psíkovi, jak se lze dočíst v hereččině autobiografii nazvané My love affair with jewels (2002). 

Po hereččině smrti v roce 2011 se La Peregrina opět ocitla v aukční síni, tentokrát v Londýně, kde se její cena vyšplhala na devět milionů eur. Totožnost jejího nového majitele není známa, nicméně i tentokrát vznesli potomci Bourbonů stejné námitky jako v roce 1969, takže pravostí perly si stále nemůžeme být jistí a osudy obou klenotů nejspíše zůstanou propletené navždy.

Armádní příručky dělí odminování na humanitární a vojenské. V prvním případě je jeho cílem ochránit civilisty před minami rozesetými během války po krajině a zpravidla k němu dochází až po skončení konfliktu. My se budeme věnovat druhému typu odminování přímo během samotných bojů, kdy se ženisté snaží zajistit bezpečnou cestu minovým polem pro mužstvo i techniku. Místo vytváření průchodů se někdy jeví jako snazší „čertovu zahrádku“ obejít, nicméně nepřítel ji občas naklade tak, aby vás všechny okolní cesty zavedly zpět do vražedné zóny. Další riziko pro ženisty představuje fakt, že sami tvoří oblíbený cíl – když je protivník pobije, postup se logicky zastaví. Aby přežili ostřelování, potřebují intenzivní krycí palbu od spolubojovníků, případně pomoc kouřové clony.

S detektorem v ruce

Nejběžnější manuální metoda detekce pozemních min vznikla za druhé světové války a do dnešních dnů prošla jen drobnými úpravami. Ženisté nejprve odstraní z oblasti vegetaci a následně ji rozdělí na pásma. V každém pruhu pak postupuje voják s ručním detektorem kovů neboli minohledačkou. Jakmile dojde k pozitivnímu kontaktu, zapíchne pod objekt sondu a zjistí, zda jde skutečně o minu. Pokud ano, nastupují pyrotechnici. 

Takový proces je zdlouhavý – jedna osoba za den zkontroluje nanejvýš 150 m² terénu. Za špatného počasí či v noci se vše ještě komplikuje. Nejde totiž „jen“ o likvidaci samotných min – ženisté musejí získat zpravodajské informace o typu použité munice a vzoru i hustotě jejího rozmístění, dále alespoň o rámcové rozloze pole a pozicích obránců. Přesto se manuální odminování díky své vysoké spolehlivosti stále používá. 

K jeho urychlení může pomoci nasazení psů speciálně vycvičených pro detekci výbušnin, v některých armádách se uplatňují i jiná zvířata včetně krys. Ty jsou dost chytré na to, aby trénink a úkol zvládly, a zároveň mají menší hmotnost než psi, takže minu vlastní vahou neaktivují. Bez zvířat i s nimi zůstává manuální detekce pro hledače vysoce riziková – když minu přehlédne nebo ji při označování omylem stlačí, hrozí mu okamžitá smrt. Velké množství „falešných poplachů“ kvůli kovovým předmětům v půdě zase může otupovat jeho pozornost a vést k neopatrnosti i únavě – v průměru dochází k nezáměrné detonaci asi u každé tisící až dvoutisící odhalené miny. 

Pokud armáda potřebuje zřídit průchod rychleji, obvykle sází na odminovací prostředky instalované na obrněnou techniku. Ty zavedené do praxe můžeme rozdělit na mechanické a výbušné, konstruktéři pracovali či pracují i na dalších metodách – například elektromagnetických.

Nemotorné stroje

Primitivní mechanické odminovače montované na vozidla se objevily za první světové války. Už tehdy se podle způsobu zřizování průchodů dále členily na pluhové, cepové (s nárazovým či bicím účinkem) a válcové/diskové, jež aktivují miny tlakem. V závislosti na své konstrukci zřizují mechanické odminovače buď kolejové, nebo plné průchody mezi minami. Raná odminovací vozidla představovala podle dobových dokumentů „nemotorná, nespolehlivá a málo výkonná zařízení“, která se teprve během následujících dekád dočkala vylepšení. 

V dobách druhého globálního konfliktu nejvíce pronikl do povědomí americký Sherman Crab – střední tank osazený rotačním bubnem s řetězy, které bičovaly půdu před obrněncem a iniciovaly zasažené miny. Pohon bubnu zajišťoval přímo motor vozidla a „korýš“ vytvářel v minovém poli průchod široký 2,7 metru. Britové si zase oblíbili Bullshorn Plough neboli tank Churchill se sklopným pluhem. 

Fyzika v akci

Z dobových snímků je zjevné, že se tato generace mechanických odminovačů vyznačovala vysokou mohutností, což platilo i pro americké traly z období těsně po druhé světové válce. Bývaly totiž konstruovány tak, aby odolávaly účinkům výbuchů velkého počtu protitankových min. Zatímco některé modely disponovaly třemi sadami diskových válců, jiné dostaly do vínku odminovací válec přes celou šířku mateřského obrněnce. 

Dnes se mechanické prostředky obvykle montují na hlavní bojové tanky, případně na speciální odminovací tanky. Jen výjimečně se lze setkat s jejich instalací na jiné kategorie techniky, například bojová vozidla pěchoty – příkladem může být lehký ruský typ KMT-10. Oproti 40. a 50. letům bývají taková zařízení lehčí, protože většinou slouží k odstraňování min pouze před pásy tanku. Ve vnitřním nevyčištěném pásmu mezi nimi se trhaviny přivádějí k explozi zařízením pro aktivaci protidnových min s takzvanými hůlkovými rozněcovači (prověšené řetězy, rám s mřížkou, tyče a podobně). Případně je likvidují výbušné odminovače, zpravidla vlečené nebo tažené za obrněncem.

Rozdrtit tlakem 

Podívejme se na jednotlivé druhy mechanických odminovačů detailněji. Ty s tlakovým působením mají obvykle podobu válců sestavených z kotoučových (diskových) sekcí upevněných na rámu, který se montuje na čelní pancíř tanku. Válec přivádí minu k výbuchu vlastní váhou a na jednotlivé disky je rozdělen proto, aby se zvýšil tlak na půdu. Kotouče navíc mívají vnější okraje opatřené hroty nebo vybíhají do úzké hrany, čímž vzniká bodové zatížení dostatečné k iniciaci tlakových rozněcovačů většiny protitankových min. Ty s méně pevným obalem a protipěchotní typy hmotnost válce rozdrtí, novější modely zajištěné proti pohybu/zdvihnutí zkrátka explodují. 

Některé válce konstruktéři vylepšili po obvodu rozmístěnými zářezy, které zabezpečují otáčení i v měkkém terénu a brání nakupení zeminy před odminovačem. Jednotlivé disky mohou dobře kopírovat povrch terénu, protože jsou instalovány na vodicí ose s možností pohybu ve vertikální rovině. Občas se samozřejmě stane, že výbuch miny iniciované přímo pod válcem dokáže kotouče – i přes jejich masivní provedení – poškodit. Uvádí se, že soudobé válcové odminovače přestojí čtyři až šest explozí protitankových min, které představují ekvivalent 8–10 kg TNT.

Vyorat místo brambor

Výhodou válcových prostředků je relativně vysoká rychlost práce: u lehčích modelů jde o 10–16 km/h a u těžších o čtyři až osm. K dalším benefitům patří možnost použít vozidla s těmito odminovači jako průzkumný prostředek a pro vyčištění silnic či jiného terénu s tvrdým povrchem. Velmi dobře se uplatňují při prověřování cest vytvořených jinými metodami a při zřizování průchodů ve spojení s výbušným odminovačem.

Mechanické pluhové odminovače definují armádní příručky jako prostředky pro zřizování průchodů v horninách nižších tříd, kde nedochází k velkému odporu proti pohybu, na nějž není motor tanku (ani samotný pluh) dimenzován. V oblastech s těžkými horninami nebo promrzlou půdou nelze takové pomocníky použít – radlice by zkrátka nepronikla pod povrch a pohonná jednotka obrněnce by se „zavařila“.

Základ pluhových odminovačů tvoří radlice s vyrývacími zuby instalovaná na rámu na čele vozidla. Buď jde o dvojici šikmých radlic umístěných před pásy tanku, nebo o jediný oboustranně zešikmený kus ve tvaru písmene V přes celou šíři vozidla. Za jízdy zuby rozrývají horninu a dostávají miny na povrch, aniž by je přiváděly k výbuchu (s výjimkou modelů zabezpečených proti zdvihnutí). Hornina s odkrytými minami se kupí na vnějších stranách radlice a tank projíždí brázdou uprostřed. Případné exploze min poškozují vyrývací zuby, nicméně odolnost jednotlivých modelů se v praxi liší. 

Rychlost odminování pluhem se pohybuje od pěti do 16 km/h v závislosti na konkrétním zařízení i hornině a pro svou jednoduchost se v současnosti jedná o nejrozšířenější druh odminovacího systému. Sází na něj například ženijní vozidlo britské armády Trojan AVRE (Armoured Vehicle Royal Engineers) na podvozku tanku Challenger 2.

Inspirace krabem?

Do třetice patří mezi mechanická zařízení bubnové odminovače neboli cepové a bicí prostředky. Mají podobu mechanicky poháněných bucharů, které tlučou do země a těmito nárazy přivádějí miny k výbuchu. Anebo je aktivují či odhazují stranou společně s horninou pomocí bicích elementů (ocelových palic, řetězů se závažími a podobně) upevněných na rychle rotující hřídeli – ve stylu zmíněného Shermanu Crab.

Ačkoliv vojáci zprvu hodně sázeli na variantu s buchary, ukázala se jako tak konstrukčně složitá a provozně poruchová, že se od ní v praxi upustilo. Odminovače s bicími prvky jsou mnohem jednodušší a výkonnější, ovšem také mají své mouchy. Udržování hřídele s cepy v konstantním otáčivém pohybu vyžaduje značně výkonný motor tanku. Aby odminování bylo opravdu spolehlivé, praxe ukázala, že se stroj musí sunout hlemýždím tempem: obvykle v rozmezí 0,2–5 km/h. A nevýhodou je i víření velkého množství prachu, jež demaskuje vozidlo a ztěžuje orientaci jeho osádce. K benefitům se naopak řadí vytvoření plného průchodu, kdy odminovač povrchové i zapuštěné miny odhazuje do stran.

Dokončení: Zamezit smrtící explozi (2): Jaké jsou techniky odminování? (vychází ve čtvrtek 4. července)

Ve vzdálenosti asi 460 světelných let od Sluneční soustavy se v oblasti souhvězdí Hadonoše nachází soustava mezihvězdných mračen Rho Ophiuchi. Jde o jednu z nejbližších hvězdných porodnic, kde se přímo před našimi zraky rodí nové hvězdy. Jsou to malebná vesmírná mračna o celkové hmotnosti asi tří tisíc Sluncí, jejichž teplota se pohybuje mezi 13 až 22 kelviny.

Vzhledem k blízkosti mračen, tedy v měřítku galaxie, je tato hvězdná porodnice poměrně dobře prostudovaná. Týká se to i skupiny velice mladých hvězd, která je známá jako WL 20. Tato skupina byla prostudovaná nejméně pěti výkonnými teleskopy, včetně hvězdy WL 20S. Pak se ale do věci vložil Vesmírný dalekohled Jamese Webba.

Nečekaná dvojhvězda

Astronomka Mary Barsonyová z Institutu SETI a její kolegové pozorovali skupinu WL 20 s využitím zařízení MIRI (Mid-Infrared Instrument) na palubě Webbova dalekohledu. Díky ohromujícímu rozlišení, které Webbův dalekohled nabízí, astronomové zjistili, že dlouho známá hvězda WL 20S je vlastně fascinující dvojhvězda velice mladých hvězd, které vznikly před 2 až 4 miliony let.

Dvojice, která tvoří WL 20S, se blíží ke konci období samotného vzniku a stávají se z nich plnohodnotné hvězdy. Jak odhalila pozorování Webbova dalekohledu, z obou hvězd proudí polární výtrysky, shodou okolností prakticky stejným směrem. Jako by šlo o dvě vesmírné rovnoběžky. Dodatečná pozorování soustavou radioteleskopů ALMA prozradila, že kolem obou hvězd jsou nápadné prstence, v nichž zřejmě vznikají nové planety.

„Když jsme to viděli, doslova nám spadla čelist,“ líčí Barsonyová. „Studujeme skupinu WL 20 už celá desetiletí. Mysleli jsme si, že ji známe velmi dobře. Ale až díky zařízení MIRI jsme se dozvěděli, že WL 20S jsou vlastně hvězdná dvojčata se stejnosměrnými výtrysky hmoty. Bylo to pro nás šokující.“ 

Globální teploty trhají rekordy na všech kontinentech již řadu měsíců. Jen za jeden týden v červnu padlo 1 400 teplotních rekordů. Ve stejném období byly v indické metropoli Dillí objeveny desítky mrtvých těl. Šlo o lidi, kteří zemřeli zejména kvůli vlhkému horku, které je pro lidský organismus mnohem nebezpečnější než samotná vysoká teplota. V Řecku kvůli vedru zahynulo nebo zmizelo několik turistů a na cestě do Mekky letos zemřely stovky poutníků při teplotách šplhajícím k 52 °C.

Změna nebezpečných rozměrů

Spalující horko posledních dnů a týdnů přišlo navzdory předpovědím, podle nichž měl zneklidňující nárůst globálních teplot oproti předchozím letům postupně slábnout. Namísto toho miliardy lidí pocítily na vlastní kůži důsledky oteplování klimatu, v rozvojovém i rozvinutém světě. Stovky ze zmíněných teplotních rekordů padly ve Spojených státech, především na severozápadě a na východním pobřeží.

Odborníci považují tento vývoj za důkaz, že kvůli lidmi způsobeným změnám klimatu jsou dříve výjimečná katastrofální vedra již vlastně běžná. „Jak se zdá, změna klimatu už dosahuje nebezpečných rozměrů,“ varuje klimatický vědec Michael Wehner z amerického výzkumného centra Lawrence Berkeley National Laboratory. „Stále více lidí umírá kvůli oteplování planety.“

Vědci původně očekávali, že letošní léto bude o něco chladnější než to loňské, které bylo na severní polokouli nejteplejší za posledních dva tisíce let. Přispět k tomu mělo hlavně očekávané oslabení klimatického jevu El Niño. Na horku, které zachvátilo planetu, se ale tato změna příliš neprojevuje. Odborníci se obávají, že oteplování posunulo planetu do „nového klimatické území,“ které pro nás může být dost děsivé.

„Máme nejvyšší koncentraci skleníkových plynů za poslední tři miliony let. Oxid uhličitý zachycuje teplo, takže globální teplota roste,“ popisuje Michael McPhaden, vědec z Národního úřadu pro oceán a atmosféru. „Je to skutečně jednoduchá fyzika.“

Nemusíme jít daleko do minulosti. Celonárodní hladomor za Kulturní revoluce vyústil v úplnou epidemii kanibalismu. Tato drastická lekce nadále zůstává tématem, jež si Číňané připomínají jen opravdu velmi neradi. Mohli by tím koneckonců riskovat pobyt v doučovacím táboře. Ale případy z dávnější historie? Z té ještě dnes čínští dějepravci vyzvedávají příběhy, které sice s jinak všestranně zavrženíhodnými epizodami pojídání lidského masa souvisejí, ale přesto se zmiňují ve chvalných souvislostech. 

Nepřítel na talíři 

Příkladem může být král Čchu z dynastie Šang. Jeho příběh spadá do 11. století před naším letopočtem – do období legend a pověstí, které sami Číňani nazývají Časem Tří vznešených a pěti vladařů. Tím pádem jej nemůžeme považovat za zrovna věrný nebo doložený, ale spíše kanonický. Nicméně svou grafickou názorností si pozornost zaslouží. Onen Čchu totiž veřejně praktikoval kanibalismus jako akt spravedlivé pomsty. Přesněji: měl pozřít pokrmy z vyuzeného masa dvou konkurenčních feudálních pánů, kteří proti němu kuli pikle. Pro dalšího „zrádce“ zase nechal připravit polévku vyrobenou z masa jeho syna. Krále Wen z říše Čou přiměl tento pokrm přijmout na znamení totální porážky, jako uznání toho, že v Čou „už nemají nástupce“ a musí se Čchuovi podvolit. 

Není bez zajímavosti, že legendární dynastie Šang krátce po tomto ukrutném gastronomickém aktu nakonec vymřela a ona zdánlivě zdecimovaná dynastie Čou ji nahradila. Není tedy zřejmé, z jakého masa tu podivnou polévku uvařili. Možná měl král Wen těch nástupců víc. Pořád ale platí, že i když je v těchto pověstech zmíněno pojídání lidského masa, cenzory to ponechává v klidu. Historicky kanibalismus, prováděný v kontextu odvety a pomsty, se zatím zdá být v pořádku. 

Velký příběh hrdinství 

„Přijatelný“ je i o poznání lépe doložený příběh o obléhání města Suej-jang. K tomu došlo v roce 757 a šlo o jednu z mnoha kapitol povstání An Lu-šana. Ve zkratce: když se generál Čang Sün spolu s asi devíti tisícovkami svých věrných vojáků opevnil v městě Suej-jang, věděl, že šance na přežití má jen minimální. Armáda obléhatelů, která i s posilami čítala zhruba 150 000 mužů, totiž nebrala zajatce. 

Sün ale předpokládal, že s každým dnem, kdy jim vzdoruje a váže jejich ohromné množství, napomáhá tím ostatním spojencům konsolidovat roztříštěné síly. Zkrátka a dobře, svým marným bojem kupoval čas pozdějšímu vítězství. Bohužel město Suej-jang nedisponovalo pro obléhání dostatečnými zásobami. Obránci tak postupně snědli své koně a vylovili všechny ptáky i krysy. Nakonec se živili papírem, kůrou i listím stromů.

Situace se jevila bezvýchodná, smrt čekala prakticky na každého. A Sün ji jen trochu víc oddálil tím, že jako první setnul svou konkubínu a přikázal svým vojákům, aby její maso snědli a tím se posílili k další obraně. A nezůstalo u tohoto lidojedného počinu. V průběhu dalších dvou měsíců obránci města postupně kvůli jídlu vybili všechny ženy, po nich i starce a nakonec děti. 

Zkazky ze Suej-jang dost podrobně – a ne zrovna uvěřitelně – popisují, jak se tento hon za kaloriemi odehrával v naprostém pokoji a klidu. Lidé z města se nikterak nebouřili a sami se dobrovolně vydávali pod nůž. Věděli, že pokud hradby padnou, smrti stejně neuniknou. A takto aspoň pomohou obráncům. 

Když vojáci snědli posledního civilistu, začali pojídat své raněné. Poté losovali, kdo další přijde na řadu. Po čtyřech měsících se tak počet obyvatel města Suej-jang snížil na nulu, a počet jeho obránců na pouhé čtyři stovky. Tehdy generál Čang Sün seznal, že už to dále nejde – a nepřátelům se vzdal. Odmítl se ale přidat na jejich stranu, takže ho i s jeho věrnými podle očekávání zabili. 

Kanibal je hrdina 

Sebevražedná a notně kanibalská mise ale zjevně splnila svůj cíl, protože v marných útocích proti stále sytým obráncům ztratili obléhatelé neuvěřitelných 120 tisíc mužů. A jak předpověděl Sün, jeho spojenci si s nimi pak už poradili. Čang Sün a jeho postup při obraně Suej-jang by dnes jistě budil kontroverze. Ale i když nechal pobít a sníst dvacet až čtyřicet tisíc obyvatel města, které bránil, a pak kvůli masu pobíjel vlastní vojáky, oslavovovali jej jako hrdinu, vzor neochvějného odhodlání a síly. 

I když to byl řezník k pohledání, v čínských čítankách mají jeho lidojedné spády své čestné místo. Pro dobrou věc a ve jménu obrany státu se zkrátka kanibalismus toleruje. Komplikovaný pohled na státem legalizované pojídání lidského masa ale nabízí i „časy rozkvětu“ za panování dynastie Ming. Ta se usadila na trůnu v roce 1368 a vydržela u kormidla dalších 276 let. Éra vlády tohoto rodu se – minimálně v prvních sto letech své existence – považuje za období prosperity. 

Nasytit hladovějící 

Jen máloco to tak dobře dokládá, jako růst zdejší populace. Z nějakých 65 milionů vyskočila na 140 milionů lidí. Ještě kolem roku 1600 žila třetina z celkového počtu obyvatel planety Země v říši Ming! Nasytit takové množství ale nebylo nic snadného, a byť se – zprvu ještě nezkorumpovaná a souboji mocenských klik nepostižená státní administrativa – ze všech sil snažila, dílo se nedařilo. Lidem se nedostávalo živočišných bílkovin – masa. A toho se přičinlivě chytili všemožní kriminálníci a zločinci. Začali dodávat na trhy maso v objemu odpovídajícím poptávce – jen lidské.

Pochopitelně, že se tomu představitelé zákona pokoušeli bránit, ale s velmi chabými výsledky. Dodavatelské sítě „pojídačů lidského masa“ fungovaly napříč celou zemí. Perfektně organizované skupiny pracovaly v dokonalém utajení. Do tohoto zločinu se navíc postupně namočil kde kdo. Od hladovějících rolníků až po reprezentanty moci – státní úředníky. V některých provinciích se kanibalismus vyskytoval až epidemicky. Běda pocestnému, který by se do těch krajů vydal bez ozbrojeného doprovodu. 

Maso z krámu 

Císaři pochopili, že tenhle nelegální byznys nemohou vymýtit, a tak jej raději preventivně uzákonili. Ovšem s řadou podmínek: lidské maso muselo být na trhu řádně označeno. Řezníci museli dokázat, odkud pochází. Říše na tento sortiment také uvalila výraznou daňovou přirážku a systém kontrol. Za nesplnění všech těch podmínek se udělovaly drakonické postihy.

Ve výsledku tahle „pochoutka“ vyšla asi třikrát dráž, než zrovna tak nedostupné vepřové. Ale legalizace, vysoká cena a kontroly – i to, že mohl každý vidět, kdo si tohle zboží kupuje, přinesly své plody. Nasládlé lidské maso v ústech těch, kdo si na něm chtěli pochutnat, pořádně zhořklo. A říše Ming si přijetím tohoto hodně kontroverzního zákona pojistila stabilitu. Obludné kanibalské hody lidožravců se překvapivě nekonaly, ale naopak postupně vymizely. 

Dílem i proto, že administrativa prosperující země se postarala o řadu nebývalých počinů v zemědělském hospodaření. Miliony lidí se tu tedy dokázaly nasytit bez toho, aby se pojídali navzájem. Státem legalizovaný kanibalismus dynastie Ming novodobé cenzory dráždí. Ale v čítankách dějepisu na něj ještě narazíte a nikdo jej nepopírá. Navzdory všem výhradám přinesl nezpochybnitelné výsledky. 

Něco ze sebe 

Nic ale netrvá věčně, ani vláda panovníků Ming. A když je nakonec nahradila mandžuská dynastie Čching, narazíme ještě na jednu historickou stopu kanibalů. Tentokrát z tradiční medicíny. V Číně se totiž odedávna věřilo, že lidské maso má „až božské“ a ozdravné účinky. Celá idea vycházela vlastně z podobných kořenů jako similia similibus curantur v Evropě. Tedy že podobné léčí podobné. Když se vám horší zrak, pomůže vám více očí… a tak podobně. 

Historie tohoto medicínského kanibalismu sahala hluboko. V 7. století doporučoval buddhistický mnich, učenec, cestovatel a překladatel Xuanzang člověčinu na nejrůznější lidské neduhy. Za dynastie Čching se tato lékařská praxe znormalizovala, ale rovněž s několika omezujícími pravidly. Předně, celý úkon musel být pro zdárné působení „léku“ dobrovolný. 

Dárce masa musel darovat kus sebe a současně musel mít s nemocným pacientem blízce osobní či příbuzenský vztah. Často šlo o potomka nebo zetě pacienta. A do třetice – pacient nesměl vědět, že pojídá maso člověka. Ona surovina musela být zamaskována v běžném jídle. Šlo vlastně o sebeobětování se – mládí poskytlo svou sílu vetchému stáří – skrze své mladé masíčko. Takový kanibalismus se považoval za zcela legální záležitost. 

Pokud tedy zabřednete do debaty s novodobým čínským cenzorem o jejich národní historii, pohlídejte si, k jaké formě lidojedství se vyjadřujete. Někdy je chválená a respektovaná, a jindy patří do sekce témat, o nichž se tu raději nemluví.

Je to „truhlice s pokladem“ a učiněný „zlatý důl“, tak okomentoval návrat čínské sondy Čchang-e 6 z odvrácené strany Měsíce profesor planetárních geověd James Head z Brownovy univerzity. Čínská sonda, která po téměř osmitýdenní misi přistála vnitřním Mongolsku, dopravila na Zemi vzácné vzorky z odvrácené strany Měsíce. 

Podle zástupců Čínské kosmické agentury se Čchang-e 6 podařilo získat asi dva kilogramy hornin. Vědci to považují za potenciálně průlomové, protože vzorky jim mohou přinést odpovědi na některé otázky související se vznikem planet. Odebrané horniny pocházejí z kráteru, který vznikl před asi čtyřmi miliardami let.

Poklad z Měsíce

Měsíc je na rozdíl od Země vychladlým tělesem, a nemá proto žádnou formou deskové tektoniky, která na Zemi překryla doklady o prvních několika miliardách let vývoje planety. „Měsíc je de facto zmrzlým obrazem toho, jak vypadala Sluneční soustava v rané fázi vývoje,“ vysvětluje význam získaných vzorků James Head. Vědci si slibují, že přivezené vzorky jim pomohou pochopit rozdíly mezi složením hornin na méně probádané odvrácené straně našeho souputníka.

Čína je jedinou zemí, jejíž sonda přistála na odvrácené straně Měsíce. Stalo se tak již podruhé, prvenství si v roce 2019 připsala Čchang-e 5. Jde o technicky náročnější proces, jelikož sonda musí urazit větší vzdálenost a poté přistát v obtížném terénu, kde je množství kráterů a málo rovného povrchu.

Úspěšná mise je dalším čínským krokem v rámci přípravy letu, jenž má na povrch Měsíce dopravit lidskou posádku. Tohoto milníku chce Peking dosáhnout do roku 2030. Představitel čínské vesmírné agentury pro pilotované lety Lin Si-čchiang již letos v dubnu uvedl, že pro tento účel jsou již vyvíjeny a testovány klíčové součásti a probíhá i výběr posádky. Přistání čínských tchajkonautů mají předcházet dvě robotické mise Čchang-e 7, která má zamířit do oblasti jižního pólu Měsíce v roce 2026 a Čchang-e 8, plánovaná na rok 2028, která má testovat možné využití lunárních zdrojů k budování výzkumné stanice. 

Všichni to známe. Po návštěvě fitcentra nebo aktivním sportování si rádi něco zakousneme. Dřívější výzkumy potvrzují, že aktivní sport nebo cvičení vedou ke zvýšenému příjmu stravy, ať už jde o psychologickou odměnu za vynaložené úsilí nebo o potřebu doplnění energie. Carolina Werleová z francouzské Grenoble Ecole de Management a její kolegyně si před pár lety položily otázku, zda může chuť k jídlu ovlivňovat i pasivní sledování sportu například v televizi.

Sport v televizi a jídlo

Ukázalo se, že sledování sportů u dobrovolníků zvyšuje spotřebu sladkostí. Není to ale celý příběh. Vliv na chuť k jídlu má i obtížnost sportů, které dobrovolníci sledovali. Poněkud paradoxně, čím obtížnější sport byl, tím byla spotřeba sladkostí diváky nižší než při sledování sportů s nižší kalorickou zátěží.

Jak je to možné? Badatelky se domnívají, že sledování sportů vede k pocitu zástupného plnění cílů fyzické aktivity. Jinými slovy, když se sledující vžívají do sportu, mají pocit, že oni sami vykonávají takovou aktivitu, což je povzbuzuje k jídlu, stejně jako skutečná sportovní aktivita. U fyzicky méně náročných aktivit je podle vědkyň snazší vžít se do pocitu vlastního vynaloženého úsilí a tím i splnění fyzického výdeje a související odměny. Vzhledem k blížící se olympiádě by s tím lidé měli počítat. Pokud se snažíte držet dietu, vyplatí se sledovat fyzicky náročnější sporty – možná vám to pomůže odolat další tabulce čokolády.