Mnohá zvířata, jako třeba ptáci, potkani nebo netopýři, mají v mozku neurální obvody, tedy skupiny specializovaných mozkových buněk, které jim pomáhají udržet tělo orientované v prostoru. Obzvláště důležité je to u tvorů schopných letu, kteří musí současně vnímat všechny tři dimenze prostoru. Až doposud ale bylo překvapivě málo známo o „navigačním“ mechanismu člověka.

Výzkumný tým německých a britských odborníků, který vedl Benjamin Griffiths z Mnichovské univerzity, nedávno vystopoval mozkovou aktivitu, která odpovídá „neurálnímu kompasu“ nebo přesněji řečeno „neurálnímu gyroskopu“ v lidském mozku. Vědci ke svému výzkumu, jehož závěry zveřejnil časopis Nature Human Behavior, využili 52 zdravých dobrovolníků, u nichž vědci sledovali aktivitu jejich mozku pomocí elektroencephalografu (EEG). V následných experimentech jim pomohlo dalších 10 dobrovolníků, kteří mají v mozku implantované elektrody kvůli léčbě nemoci, typicky kvůli epilepsii. Vědci díky tomu mohli pozorovat mozkovou aktivitu při pohybech hlavy a očí v ještě větším detailu.

Navigace v mozku

Ukázalo se, že „gyroskop“ se v lidském mozku nenachází jen v jedné konkrétní oblasti a lidská prostorová orientace je výslednicí spolupráce několika mozkových oblastí. Na provozu „gyroskopu“ se podílí mediální temporální lalok, o němž je známo, že souvisí s tvorbou paměti, parietální kůra, kde dochází k propojování informací z různých zdrojů a parahipokampus, který slouží k rozeznávání známých míst.

Pochopení mechanismů, prostřednictvím kterých mozek „pilotuje“ lidské tělo v každodenním životě, může přispět nejen k základnímu výzkumu fungování mozku, ale také například k léčbě neurodegenerativních onemocnění. Podle Benjamina Griffithse by výzkum mohl posloužit i k vylepšení navigačních technik u robotů a umělých inteligencí.

Nejznámější projekt supertěžkého tanku v Hitlerově říši (a patrně i v historii vůbec) představuje PzKpfw VIII Maus, s nímž přišel profesor Ferdinand Porsche a jehož hmotnost se vyšplhala na ohromujících 189 tun. Programů této kategorie však vzniklo daleko více, protože gigantickým zbraním se v Německu dařilo pozoruhodně dobře. Adolf Hitler se totiž dokázal snadno nadchnout pro nejrůznější projekty netradičních zbraní bez ohledu na jejich užitečnost. Je nutné objektivně přiznat, že v některých případech sázel na správné myšlenky, přinejmenším stejně často však podporoval i nápady zcela nepraktické. Přesně to platilo i o gigantických tancích, neboť kromě Porscheho monstrózní „myši“ se Hitlerovy podpory dočkaly i návrhy od značky Krupp. První z nich nesl název PzKpfw VII Löwe a zahrnoval několik studií, jež počítaly s děly kalibru 105 či 150 mm a s hmotností obrněnce až 90 tun.

Image

Čtěte také

Hypotetický souboj ocelových gigantů (1): Duel těžkých tanků T28/T95 vs. E-100

Konkurence pro myš

Tento stroj sice zůstal jenom na papíře, Kruppovi inženýři však začali pracovat na novém programu s vývojovým jménem „Tiger-Maus“. Podle jejich názoru totiž Porscheho PzKpfw VIII Maus představoval příliš komplikovanou a zbytečně těžkou konstrukci. Soudili, že nový typ gigantického obrněnce by měl v maximální míře užívat již existující prvky a řešení, a proto se pustili do projektování vozidla, které v podstatě představovalo zvětšenou kombinaci obrněnců Tiger a Panther.

Díky této snaze o technickou příbuznost se koncept „Tiger-Maus“ začlenil do širší iniciativy, na níž němečtí inženýři dle pokynu armády pracovali od roku 1943 a jež nesla název Entwicklung-Panzer. Mělo jít o „rodinu“ různých, ovšem technicky blízkých obrněnců, které by v budoucnu nahradily všechny dosavadní typy tanků. Čísla za písmenem E uváděla přibližnou hmotnost. Kromě lehkých typů E-10 a E-25 do projektu spadal i E-50 jako náhrada středního pantheru a E-75 coby nástupce těžkého obrněnce Tiger a následně i supertěžký E-100, jak znělo nové označení návrhu „Tiger-Maus“.

Zlepšení odolnosti

Projekt Entwicklung-Panzer nesporně představoval krok správným směrem, protože by podstatně pomohl ke zjednodušení logistického a technického zázemí dosud extrémně roztříštěného typového spektra německých obrněnců. Paradoxem tak zůstává, že z oněch pěti zamýšlených typů se praktické realizace dočkal pouze ten nejméně užitečný, totiž supertěžký E-100. 

Svou roli v tom zřejmě opět sehrála vášeň Adolfa Hitlera pro obří zbraně. Firma Krupp ale byla příliš vytížena jinými úkoly, takže dokumentaci pro výrobu korby předala společnosti Adler, kde se začalo se stavbou prototypu, kdežto Krupp měl dodat věž. Ta v zásadě vycházela z věže pro PzKpfw VIII Maus, takže nesla kanony ráže 128 a 75 mm, ovšem konstruktéři uskutečnili některé změny, díky nimž se jim podařilo zlepšit její odolnost při zachování hmotnosti.

E-100 měl nicméně představovat výjimku z výše zmíněného pravidla o čísle sdělujícím hmotnost, jelikož se u něj kalkulovalo s váhou přes 120 tun. To si vyžadovalo instalaci velmi výkonného motoru, a proto měl nový tank dostat vyvíjený agregát Maybach HL 234, který by mu na silnici propůjčil rychlost okolo 40 km/h. Prototyp se však musel spokojit s klasickým agregátem Maybach HL 230 P30, který by zajišťoval rychlost jen zhruba poloviční. Vzhledem k vysoké hmotnosti měl E-100 obdržet i zcela nové, metr široké pásy, aby se dosáhlo přijatelného tlaku na půdu. 

Při přesunech po železnici se však měly (stejně jako u PzKpfw VI) používat užší pásy, ačkoli více než 120 tun vážící kolos by stejně vyžadoval speciální vagony. Právě ony pásy (stejně jako některé další důležité součásti podvozku) však továrna Adler od subdodavatelů nikdy nedostala, a tudíž prototyp ani nedokončila. Rozestavěného obra nalezli spojenečtí vojáci v dubnu 1945 a podrobili jej důkladnému zkoumání. Následně jej ale poslali do šrotu, což z historického hlediska nesporně znamenalo obrovskou ztrátu, protože E-100 představoval velice zajímavou ukázku jedné ze slepých uliček ve vývoji obrněné techniky.

Vskutku nová éra odstartovala v Československu až rok po uchopení mocenského monopolu komunisty v únoru 1948. První pětiletka, krajské zřízení nebo zakládání JZD, to všechno bylo uváděno v život v prvních měsících roku 1949. A hned v lednu 1949 došlo k přejmenování Zlína na Gottwaldov a národního podniku Baťa na Svit. Akt přejmenování ulic, náměstí či měst přitom není v dějinách výjimečný a netýkal se jen komunismu. Jde o důležitý symbolický nástroj likvidování zavržené minulosti ve veřejném prostoru. Právě proto nebyl po takzvaném prvním dělnickém prezidentovi Klementu Gottwaldovi, jehož kult právě vrcholil, přejmenován třeba Kolín, ale Zlín – globální výkladní skříň kapitalismu. 

Ve všem první 

Komunisté ovládli firemní město Zlín hned v květnu 1945 a v říjnu 1945 došlo ke znárodnění koncernu Baťa. Většina nových komunistických elit, předseda národního výboru Vilém Morýs i ředitel Baťovky Ivan Holý, však vzešla z dílen a kanceláří podniku rodiny Baťů. Shodovali se v tom, že i v poválečné éře chtějí navázat na mimořádné úspěchy zlínské produktivity a modernizace. 

Přejmenování tak zapadalo do jejich velkorysých projektů s cílem udělat ze Zlína vzorové město nového režimu. Stejně jako „za Bati“ chtěli být ve všem první, proto zde ještě před únorem 1948 stihli otevřít první podnikové jesle nebo první obytné domy, takzvané dvouletky. V létě 1948 pod záštitou Klementa Gottwalda, který byl v den volby prezidenta republiky jmenován i prvním čestným dělníkem n. p. Baťa, odstartoval I. mezinárodní motocyklový maraton zvaný šestidenní. Následně proběhl I. filmový festival pracujících a ředitel Ivan Holý oznámil výstavbu prvního televizního studia a vysílače v Evropě. 

Bez Klémy 

Únorové „vítězství lidu“ pak Morýsovi s Holým, kteří měli s pražským centrem nadstandardní vztahy i přímé letecké spojení, umožnilo realizovat i ten nejvíce ambiciózní plán. Když se v listopadu 1948 velkolepě slavily Gottwaldovy 52. narozeniny a při té příležitosti nad Zlínem zadunělo 21 dělových ran, bylo už o přejmenování města rozhodnuto, ačkoliv to prý Gottwald zprvu odmítal. Zároveň se z Baťovky stal národní podnik Svit, přičemž Ivan Holý chtěl továrnu přejmenovat hned v roce 1945, ale tehdy, ještě omezován nekomunisty, neuspěl. V anketě o názvu se sešlo údajně 2 860 návrhů, z nichž nejvíce hlasů obdržel Svit coby symbol úsvitu světlých zítřků, druhý skončil Botostroj (podle protibaťovského románu Svatopluka Turka) a mezi dalšími se objevovaly například Obuvia či OKO (Obuv každého občana). K otázce se vyjádřil i nejbližší Gottwaldův soudruh, Rudolf Slánský, který nedoporučoval žádný z dlouhých „ruských názvů (Dněprostroj atp.)“ a navrhoval Maják.

Gottwaldov se od ledna 1949 stal centrem stejnojmenného nového kraje a bylo k němu připojeno pět okolních obcí včetně Otrokovic s vizí, že bude vybudována průmyslově-sídelní aglomerace pro 120 000 obyvatel. Ne všichni však s novou skutečností souhlasili, protože cedule s nápisem Gottwaldov někdo opakovaně v připojených obcích poškozoval, takže musely být stráženy. 

Dvojí přejmenování, kterého se jeden z architektů poválečného Zlína – Vilém Morýs – nedožil, protože v prosinci 1948 zahynul při autonehodě, zakončil pompézní Týden města Gottwaldova. Do města zavítala vládní delegace vedená premiérem Antonínem Zápotockým, konaly se veselice, ohňostroje a byl položen základní kámen pomníku Klementa Gottwalda. Ten ale „své“ město nenavštívil.

Život langurů Bietových (Rhinopithecus bieti) je plný dramatických zvratů. Čínský zoolog Ming Li a jeho kolegové z čínské Akademie věd sledovali tyto opice v národním parku Baimaxueshan v provincii Yunnan nepřetržitě po dobu několika let. Mimo jiné se jim podařilo odhalit zajímavá fakta v souvislosti s infanticidou čili zabíjením mláďat. Ukázalo se, že tento brutální čin má mezi langury za úkol zlomit odpor samic vůči novým vůdcům tlupy.

Historie jednoho převratu

Ve studii publikované před časem ve vědeckém časopise PLoS ONE popsali čínští zoologové zápas samce označovaného jako XSH se samcem XM, který v té době ovládal skupinku samic. V boji na život a na smrt samec XM prohrál a vyklidil pole se spoustou těžkých šrámů. Uchýlil se ke skupince mladých samců, kteří si nedokázali vybojovat harém samic, a za několik dní následkům zranění podlehl. Nový vládce XSH však neměl u samic na růžích ustláno. Jedna samička od něj utekla k jiné tlupě. Ostatní samičky nechtěly mít s novým samcem nic společného.

Ve vypjaté atmosféře ujely samci nervy a vztekle zaútočil na kojící samici. Ta si při zběsilém útěku nestačila vzít s sebou mládě a samec XSH se ho zmocnil. Chvíli je držel v rukou, ale to už na něj společně zaútočily samice z jeho odbojného harému. Samec se dal na ústup i s mládětem a nezacházel s ním v rukavičkách. Při jednom manévru zasadil malé opičce drápem hlubokou ránu do břicha. Vzápětí o ni ztratil zájem.

K těžce poraněné opičce se dostala její matka. Po dvou hodinách však mládě pohodila a nechala ho ležet bez pomoci. O pár hodin později opička zemřela. Hodinu na to už vědci pozorovali, jak matka zabitého mláděte nadbíhá novému vůdci opičí tlupy. Jakmile se s ním spářila, vzaly samce na milost i další samičky. Uznaly jeho nadvládu a nadále jej respektovaly jako vůdce.

Zabíjejí, aby „šetřili čas“

Vraždění mláďat vlastního druhu není ve světě zvířat ničím výjimečným. Vědci je dlouho považovali za patologický jev – za nenormální jednání zvířete vykolejeného stresem. Postupně však zjišťovali, že pro infanticidu existuje řada racionálních důvodů.

Časté je vraždění mláďat poté, co se jednotlivých samic nebo celého harému zmocní nový samec. Ten zahubí mláďata svého předchůdce. Kojícím samicím totiž nedovolují hormonální poměry organismu znovu zabřeznout. Smrt mláděte nastolí hormonální zvrat. Samice přijde záhy do říje, páří se s novým samcem a porodí jeho potomky. Z těchto důvodů zabíjejí mláďata například samci medvědů, lvů nebo pum amerických. U primátů byla infanticida poprvé pozorována při výměně vůdčího samce harému u hulmanů posvátných (Semnopithecus entellus), kteří jsou blízce příbuzní langurům.

Zabijácké „tety“

Mláďata ovšem nezabíjejí pouze dominantní samci. K tomuto činu se někdy z ryze zištných důvodů uchylují i samice, například samičky vodního brodivého ptáka ostnáka jihoamerického (Jacana jacana). U tohoto druhu se stará o mláďata samec a samice mají na starost obranu teritoria. O samce-vychovatele se vede mezi samičkami ostnáků nelítostný boj. Pokud je vysoce žádoucí samec zaneprázdněn péči o potomky jiné samice, může sokyně mláďata povraždit a tím uvolnit samce z jeho závazků.

K infanticidě dochází poměrně často i mezi blízce příbuznými samicemi v koloniích severoamerického hlodavce psouna prérijového (Cynomys ludovicianus). Vraždící „tety“ jsou vedeny osobním motivem. Zdroje potravy kolonie jsou omezené a zavražděním cizích mláďat zajistí samice blahobyt vlastním mláďatům, která se nemusí s nikým dělit. Zabijácké samice plodí více potomků. Ti jsou lépe živení a tudíž i životaschopnější.

Smrt zlomí vzdor

Infanticida pozorovaná čínskými vědci u langurů Bietových a jim blízce příbuzných langurů čínských (Rhinopithecus roxellana) na první pohled odpovídá vraždění mláďat, jaké známe od lvů a dalších zvířecích druhů a kdy je motivem snaha samce oplodnit co nejdříve samice, jež se starají o mláďata jeho předchůdce. Tomu však neodpovídá fakt, že změny samců v harémech langurů jsou poměrně časté, ale k infanticidě dochází jen vzácně.

Ming Li a jeho kolegové nabízejí vysvětlení téhle záhady. Převzetí moci nad harémem samic je sice na první pohled zcela jednoznačná záležitost, avšak rovnováha sil ve skupině opic uchvácené novým samcem zůstává nějakou dobu velmi vratká. Někdy samice nového samce poměrně rychle přijmou. Jindy se mu však vzpírají a pak není neobvyklé, když musí nechtěný samec svou pozici vyklidit a uvolnit místo dalšímu sokovi. Zabitím mláděte může nový samec revoltu samic zlomit. To potvrzují i pozorování ve skupině langurů čínských z šanghajské zoo.

Samice byly chovány ve stálých skupinách a samci k nim byli pouštěni jen na období páření. Tak se stalo, že se jeden samec vrátil do skupiny samic, kde jedna ze samiček pečovala o jeho mládě. Právě tato matka vedla proti otci svého mláděte několikadenní revoltu. Pak ale její mládě onemocnělo a muselo být od skupiny opic izolováno. Jen půl hodiny po odebrání mláděte se už odbojná samice se samcem smířila a pářila se s ním. Skutečnost, že se této samici v následujícím období tvořilo v mléčných žlázách mléko a ona se přesto se staronovým vůdcem tlupy pářila a nakonec s ním i zdárně zabřezla, nasvědčuje tomu, že odmítání samce nevyplývá z toho, že by se samice pářit nemohla. Samice pečující o mládě se pářit nechce. Samec pak může její odpor zlomit tím, že ji připraví o motiv jejího odporu – o mládě.

S historií píšící se „pouhých“ 10–35 milionů let patří malajsijské Kinabalu k nejmladším vulkanickým pohořím na Zemi. Stejnojmenná nejvyšší hora místního národního parku zatím „dorostla“ do 4 095 metrů nad mořem, k nimž ovšem každý rok přibývá dalších pět milimetrů. Vydáte-li se po jejích svazích vzhůru, stanete se svědky ohromující biologické rozmanitosti: Zatímco při úpatí se rozkládá nížinatý deštný prales, s přibývajícími metry se objevují dubové a jehličnaté porosty, až nakonec převládnou alpinské biomy, kde již nedokážou prosperovat vyšší dřeviny a nahradí je keře a luční vegetace. 

Prvním známým dobyvatelem vrcholu se stal v roce 1851 britský koloniální správce Hugh Low a dnes láká Kinabalu dlouhé zástupy amatérských i profesionálních horolezců.

Půlmetrová pijavice

Národní park Kinabalu byl založen v roce 1964, a patřil tak k prvním chráněným územím svého druhu v Malajsii. Rozlohou dvakrát překonává Krkonošský národní park a stal se domovinou mimořádně pestré mozaiky živočichů i rostlin. Vědci tam dosud napočítali přes 4 500 druhů, z nichž 326 náleží k ptákům, přibližně stovka k savcům a více než 110 k suchozemským plžům. Ostatně bezobratlí se v lokalitě vyskytují v obzvlášť hojné míře, přičemž leckdy dosahují ohromujících rozměrů: Kinabalu se řadí k pouhé hrstce míst na Zemi, kde lze spatřit obří červenou pijavici Mimobdella buettikoferi dorůstající až půl metru nebo žížalu Pheretima darnleiensis, jež běžně měří kolem sedmdesáti centimetrů.

Kolos mezi květy

V roce 2000 označilo UNESCO region za centrum botanické rozmanitosti jihovýchodní Asie, neboť se tam vyskytují zástupci nejméně poloviny všech rostlinných druhů Bornea. K nejpozoruhodnějším příslušníkům říše flóry patří parazitické nezelené byliny z čeledi rafléziovitých, které se pyšní jedněmi z největších známých květů. Za zmínku stojí rovněž množství endemitů neboli druhů vyskytujících se pouze v dané oblasti, včetně masožravých láčkovek či orchidejí. 

Labutěnka obecná (Lacrymaria olor) je hodně zvláštní nálevník. Vědci ji znají od roku 1786, kdy byla poprvé popsaná, dodnes je ale tento sotva desetinu milimetru velký jednobuněčný organismus nepřestává udivovat. 

Díky svému „krku" připomíná labutěnka mikroskopickou verzi slavného monstra z jezera Loch Ness. Tuto část svého těla dokáže nálevník protáhnout až na sedminásobek své délky a dokáže jím šikovně pohybovat a vyhýbat se překážkám. Nedělá to ale jen tak pro zábavu. Labutěnka je ve skutečnosti nelítostným mikroskopickým lovcem, který se živí jinými prvoky menší velikosti, jako jsou různí bičíkovci nebo měňavky.

Mikroskopické origami

Dřívější pozorování ukázalo, že labutěnka dokáže svůj „krk“ nečekaně rychle aniž by při tom došlo k roztržení buněčné membrány, což by bylo pro jednobuněčného nálevníka pochopitelně fatální. Dvojice bioinženýrů z amerického Standfordu – Eliott Flaum a Manu Prakash nyní zjistila, že tato pozoruhodná superschopnost labutěnky tkví v úžasném biomechanickém systému. Její buněčná membrána i vnitřní buněčné struktury jsou z části složené jako origami. Mohou být díky tomu snadno rozložené a opět složené, kolikrát je třeba. Výsledky svého výzkumu vědci zveřejnili na začátku června v časopisu Science.

Ukázalo se, že tento systém labutěnky je velmi účinný. Při rozkládání a opětovném skládání „krku“ působí na buněčnou membránu jen malé síly a labutěnka se neroztrhne. Také jde o překvapivě energeticky velmi málo náročný proces. Labutěnka během svého života svůj „krk“ rozloží a opět zasune asi 20 000krát, aniž by to na ni mělo znatelný vliv. Asi není nutné zdůrazňovat, že by podobný „biologický zázrak“ mohl přinést ispiraci vývojářům nejrůznějších mikrobotů a podobných zařízení.

Černé díry mohou zářit díky jevu nazývanému Hawkingovo záření. Zmíněný koncept navrhl fyzik Stephen Hawking v roce 1974 a základní myšlenka zní, že v blízkosti horizontu událostí dochází ke kvantovým fluktuacím, při nichž se krátce formují páry částic a antičástic. Jednu z nich černá díra pohltí, zatímco druhá může z jejího dosahu uniknout, a gigantické monstrum tak postupně přichází o hmotu. Částice, jež unikne, vytváří velmi slabé tepelné záření, jeho intenzita je ovšem obvykle nicotná a dnešními přístroji nepozorovatelná.

Neměli bychom zapomínat ani na situaci, kdy se černá díra nachází v blízkosti dalších objektů, například hvězdy, a vzniká kolem ní akreční disk. Ten se pak stává zdrojem záření a jeho studiem lze jednak usoudit na přítomnost černé díry a jednak určit její vlastnosti. Nejde o vlastní záření černé díry, nicméně kosmické družice ho dokážou běžně pozorovat.

Roztomilá agrese představuje typický příklad ambivalentní reakce, která se projevuje kombinací pozitivních a negativních emocí a může sahat od úsměvu přes slzy až po prvky agrese – jako je právě sklon daný objekt či tvora kousnout či sníst. Vrozenou lidskou slabost pro vše hebké, huňaté a bezbranné popsal již Konrad Lorenz. Rakouský etolog si všiml, že lidé považují za roztomilá zejména zvířecí mláďata, a to díky společným rysům v podobě hlavy nepoměrně velké k tělu a výrazných kulatých očí. Při pohledu na ně se v mozku vyplavuje dopamin, známý jako hormon štěstí, jenž hraje stěžejní roli ve vytváření vazby mezi matkou a potomkem. Jde o přirozenou reakci, díky níž mají bezbranná mláďata větší šanci na přežití, neboť se nad nimi ostatní pravděpodobněji „slitují“. 

Já bych tě láskou sněd

Přesto některým lidem zároveň problesknou hlavou myšlenky jako „chtěl bych ho stisknout“ nebo „chtěl bych ho rozmačkat“. A právě na ně se zaměřila psycholožka Katherine Stavropoulosová z University of California v Riverside, jež zjišťovala, zda lze popsaný jev měřit v mozkové aktivitě. Shromáždila 54 dobrovolníků ve věku 18–40 let a každému z nich ukázala 32 fotografií rozdělených do čtyř skupin: dospělá zvířata, mláďata a dvě sady snímků dětí, z nichž jedna byla digitálně upravená tak, aby se zvýraznily juvenilní rysy – tedy například zmíněné velké oči a plné tváře.

Účastníci experimentu poté dostali za úkol vyplnit dotazník a zhodnotit, jak moc si při prohlížení každé fotografie připadali „rozněžnění“ a zároveň kolik roztomilé agrese pociťovali – jinými slovy, do jaké míry souhlasili s výroky typu „chci ho stisknout“ nebo „mám chuť do něj štípnout“. Výzkumníci pak pomocí elektrod na hlavě měřili, nakolik jednotlivé dobrovolníky po zhlédnutí snímků zaplavily emoce, a současně zjišťovali, zda mají nutkání o subjekty na fotografiích pečovat.

Nenechat se zahltit

Nejsilnější reakci – tedy víc roztomilé agrese, pocitu ohromení a sklonů k pečujícímu chování – vyvolaly obrázky mláďat, ať už byly počítačově upravené, či nikoliv. Elektroencefalograf ve spojitosti s nimi prokázal vyšší aktivitu v mozkových systémech zpracování emocí a rovněž v centrech odměny, jež regulují motivaci, pocity potěšení a touhy. Dohromady vzniká koktejl natolik pozitivních prožitků, že si mozek zřejmě vyvinul přirozený mechanismus, jak jej regulovat: agresivní reakci. 

Stavropoulosová tak potvrdila svou hypotézu, že se mechanismus odměny přímo pojí s pocity roztomilé agrese. V opačném případně by totiž hrozilo, že náš klíčový orgán doslova zahltí roztomilost, což by bylo kontraproduktivní. Jak vysvětluje badatelka: „Pokud by se vám dítě zdálo natolik roztomilé, že už by to na vás zkrátka bylo moc, pak byste se o něj nedokázali postarat a zemřelo by hlady.“ 

Dnes už je jasné, že na poloostrově Reykjanes v jihozápadní části Islandu skončilo 800 let relativního vulkanického klidu. Od roku 2021 se zde odehrálo hned osm významných erupcí a podle nové studie mezinárodního týmu, jehož součástí byl i Lukáš Krmíček z Vysokého učení technického v Brně a České akademie věd, budou v této oblasti podobné erupce pokračovat i další roky nebo i desetiletí.

Vědci odhalili, že tyto erupce zásobuje velmi mělce umístěný zdroj magmatu, který se nachází pouhých 9-12 kilometrů pod povrchem. Šířka této zásobárny žhavého materiálu, který se během erupcí valí na poloostrov Reykjanes, je zhruba 10 kilometrů. Tento zdroj magmatu je rozhodující pro budoucí vývoj a pro místní úřady to znamená, že erupce na Reykjanesu asi opravdu jen tak nepřestanou.

Mapování magmatu

Badatelé využili seismická data z vulkanických erupcí a detekcí zemětřesných rojů ke zmapování podzemí poloostrova Reykjanes. Ukázalo se, že erupce z oblasti vulkánu Fagradalsfjall z roku 2021 a erupce vulkanické oblasti Sundhnúkur z let 2023 a 2024 velmi pravděpodobně napájelo magma ze stejného zdroje. Potvrzují to i velmi podobné geochemické charakteristiky magmatu.

Historická data podle vědců naznačují, že zmíněná zásobárna magmatu vznikla někdy mezi lety 2002 a 2020. Po erupcích v roce 2021 se opět doplnila ze zemských hlubin a od té doby neustále napájí povrchové trhliny a průduchy. V podobném stylu to může pokračovat ještě dlouhou dobu. Výzkum vulkanického podzemí poloostrova Reykjanes v těchto dnech zveřejnil odborný časopis Terra Nova.

„Porovnání dnešních erupcí s historickými záznamy jasně ukazuje, že si poloostrov Reykjanes na Islandu jen tak neoddechne,“ přiznává vedoucí výzkumu, švédský geolog Valentin Troll z Uppsalské univerzity. „Lidé by se měli smířit s tím, že vulkanická aktivita potrvá další roky nebo i desetiletí.“ Stejně jako v podobných případech v dalších vulkanických oblastech světa ale platí, že sopky jsou nevyzpytatelné a že jen čas ukáže, jak se bude situace dále vyvíjet.

V průběhu 19. století svedly dvě starobylé říše – Turecko a Rusko hned čtyři války. V té poslední z nich (1877–1878) uštědřili carovi vojáci těm sultánovým tvrdou porážku a mimo jiné připravili „nemocného muže na Bosporu“ o významná území na Kavkaze. Osmanská říše se s těmito ztrátami nikdy nevyrovnala a po vypuknutí první světové války vycítila příležitost srovnat účty. Poté, co Němci uštědřili Rusům koncem léta 1914 bolestivé porážky ve Východním Prusku, zapojili se 29. října Turci do války bombardováním carových černomořských přístavů. Okamžitě ožil také Kavkaz, kde záhy vzniklo nové válčiště.

Dohoda viděla v této frontě možnost snadného vyřazení Turecka z války a ovládnutí klíčových ropných polí na Blízkém východě. Zároveň však toto bojiště odčerpávalo síly, které pak Rusům zoufale chyběly v Prusku a Haliči. Ofenziva ruského generála Georgije Bergmanna začala 2. listopadu slibně, avšak v polovině měsíce se Osmanům podařilo útočící vojska vrhnout zpět. Tímto úspěchem získali iniciativu na svou stranu a po vyhrocených diskusích o dalším postupu se nakonec rozhodli pro útok.

Nepřipravený útočník

Osmanské síly, které se v prosinci 1914 začaly připravovat na ofenzivu, lze jen stěží označit jako plnohodnotné vojenské těleso. Necelým 120 000 mužů 3. armády chyběl dostatečný výcvik, organizace i vybavení. Turci neměli dostatek děl, kulometů ani teplého oblečení, což si v zimních měsících vybralo krvavou daň. Oproti tomu se však vrchní velitel armády Enver Paša (1881–1922) mohl opřít o podporu německých poradců. Hlavním cílem zimního tažení se stalo obsazení Sarikamiše, Karsu a přístavu Batumi, v ideálním případě pak otevření cesty na gruzínské Tbilisi.

Bránící se carova armáda předčila svého nepřítele téměř po všech stránkách, avšak porážky Rusů na západě přinutily velení přesunout část sil z Kavkazu proti Němcům. Vrchní velitel Kavkazské armády generál Nikolaj Judenič (1862–1933) se tak mohl spolehnout sotva na 60 000 vojáků. Důležitou pomoc představovaly také arménské dobrovolnické oddíly bojující za osvobození své domoviny od osmanské nadvlády.

Jatka u Sarikamiše

Turecký útok začal 22. prosince 1914 a krom ruského odporu se vojáci Envera Paši museli potýkat také se sněžením a hustou mlhou. Ta měla mimo jiné za následek také asi čtyřhodinovou přestřelku mezi tureckou 31. a 32. divizí, která si vyžádala na 2 000 padlých. Přesto v prvních dnech zaznamenala osmanská armáda úspěch a postoupila o několik desítek kilometrů až k městu Sarikamiš. Část ruských sil dokonce zpanikařila a dala se na spěšný ústup. Místodržící Kavkazu generál Ilarion Voroncov dokonce doporučoval stáhnout se ke Karsu a zorganizovat obranu tam.

Generál Judenič však takovýto postup odmítl a postavil se Turkům už u Sarikamiše. Útok na město z 29. prosince skončil pro 3. armádu neúspěchem, když během několika hodin přišla o 6 000 mužů, aniž dosáhla jakéhokoliv postupu. Rusové navíc souběžně s boji o město zahájili operace na křídlech s cílem jádro Enverovy armády obklíčit. Osmanské velení však tvrdohlavě trvalo na opakování ztečí proti ruským pozicím i po Novém roce a s ruskými protiútoky na křídlech si přílišné starosti nedělalo. Špatný odhad tak připravil sultánovi první velkou porážku ve válce. Ruské jednotky obsadily klíčové cesty a již 6. ledna 1915 se pod palbou ocitl i hlavní štáb turecké 3. armády. Celkem tři divize padly do zajetí, zbytek vojska včetně Envera Paši se dal na spěšný ústup k Erzurumu. Během bitvy o Sarikamiš přišli Turci o více než 60 000 mužů, kteří padli, umrzli, byli zraněni či zajati nepřítelem. Ztráta téměř 15 000 mužů a všeobecné vyčerpání však postihly i ruskou armádu. 

Rebelie ve městě Van

Porážka u Sarikamiše vedla na jedné straně k povzbuzení arménského hnutí za nezávislost na osmanské říši, na druhé straně ke zvýšení tureckého tlaku na nemuslimské obyvatelstvo země. Oslabená 3. armáda se v zimě 1915 snažila doplnit síly, jak se dalo. Krom přísunu čerstvých posil od jiných útvarů sáhla také k násilným odvodům místních mužů (mnohdy Arménů) či alespoň k jejich zapojení do příprav obranných pozic. Ke všemu docházelo k excesům ze strany nedisciplinovaných tureckých jednotek vůči místním vesničanům, které jen stupňovaly napětí.

V dubnu 1915 došlo ke konfliktu mezi arménskými sedláky a tureckými výběrčími daní, který přinesl přes 2 000 obětí. Poté, co Osmani přistoupili k represím vůči křesťanským elitám v oblasti, vypuklo ve městě Van povstání pod vedením Arama Manukiana. Ten také vyhlásil vznik nezávislé vlády s vlastními úřady, soudy či policií a požádal o urychlenou ruskou pomoc. Rozhořely se tvrdé boje mezi improvizovanou arménskou armádou a jednotkami věrnými turecké vládě. Ve městě a jeho okolí vyrostly barikády a zákopy, Arménům se dokonce podařilo vyrobit několik improvizovaných minometů. 

Do oblasti pod kontrolou vzbouřenců se začali stahovat křesťanští uprchlíci z širého okolí a situace brzy přerostla v humanitární katastrofu. Na území malého města se brzy shromáždilo více než 15 000 utečenců z okolních vesnic, pro které se nedostávalo jídla ani léků. Turci záhy začali ostřelovat město z děl a k Vanu zamířily formace 3. armády, které jej měly obklíčit a dobýt. Osmanský postup jako vždy provázelo rabování a masakry civilistů. Bitva o Van urychlila ruské přípravy na jarní ofenzivu. 

Jarní boje

V reakci na revoltu ve městě vyčlenili Rusové na levém křídle zvláštní síly na pomoc Manukianově vládě. Vanu měla pomoci 2. brigáda zabajkalských kozáků a také Araratská dobrovolná brigáda složená z ruských Arménů. Útok proti jednotkám turecké 1. expediční armády začal 6. května 1915 a donutil Osmany převelet část sil od Vanu na frontu proti Rusům. O týden později začala evakuace sultánovi věrného obyvatelstva z okolí přes přilehlé jezero a arménské síly postupně získávaly navrch. Když na místo 18. května dorazila ruská armáda, byl už Van de facto v rukou povstalců. O několik dní později navštívil město osobně generál Judenič, který po bouřlivém uvítání občany potvrdil vládu v její funkci.

Hlavní směr ruské ofenzivy však nesměřoval na Van, nýbrž na klíčovou osmanskou pevnost Erzurum. Ačkoliv se v počáteční fázi bojů podařilo Turkům zaskočit carskou armádu protiútokem, postupně se projevila převaha carských zbraní. Osmanské 29. a 30. divize musely ustoupit o desítky kilometrů a 11. května padlo důležité město Malazgirt. Po krátké stabilizaci fronty na přelomu května a června obnovili Rusové 19. června ofenzivní operace, ale tentokrát jim štěstí nepřálo. Judenič podcenil turecké síly, což jim umožnilo podniknout úspěšnou protiofenzivu a uštědřit carským vojákům 26. července tvrdou porážku v bitvě u Malazgirtu. Díky téměř trojnásobné přesile se Osmanům podařilo získat město zpět a zatlačit Rusy na sever. 

Vítězství, které stálo Petrohrad skoro 10 000 mužů, významně pozvedlo tureckou morálku a sultánovi vojáci se nyní do útoku sami hnali. Město Van opět padlo do osmanských rukou, což vedlo k exodu několika set tisíc uprchlíků z oblasti. Rusové se už do konce roku na významnější akce nezmohli, a tak se na podzim fronta ustálila. Vzhledem k nepříznivému počasí nepředpokládalo turecké velení obnovení ruských útočných operací dříve než na jaře 1916, a tak soustředilo většinu dostupných posil do bojů na poloostrově Gallipoli. 

Judenič na postupu

Právě na moment překvapení čekali velitelé Kavkazské armády a na začátku ledna 1916 přešli do útoku. Rusové si pro novou ofenzivu zajistili početní převahu, kdy dokázali shromáždit více než 130 000 pěšáků a 30 000 jezdců. Ze vzduchu podporovalo operace 20 letadel Sibiřské squadrony. Navzdory kruté zimě zahájili muži 4. kavkazské střelecké divize lokální útoky, které měly odpoutat pozornost osmanských záloh. Plán vyšel a 14. ledna zahájila ruská armáda hlavní úder, jenž následujícího dne prorazil tureckou obranu. Za prchajícím nepřítelem vyslal Judenič kozáky, kteří nemilosrdně decimovali zadní voj ustupujících jednotek. Během čtyř dnů padlo město Hasankale – sídlo štábu 3. armády ležící nedaleko Erzurumu. Judeničovi muži také dokázali překročit Kargapazarský hřeben, který byl do té doby považován za neschůdný, a donutili tak k útěku turecké dělostřelce na pozicích okolo města. 

Erzurum představoval v roce 1916 jednu z největších pevností osmanské říše. Kromě dvou prstenců opevnění, řady menších pevnůstek a předsunutých pozic v okolí ji chránilo také 235 děl, tamní posádku posílilo v únoru dalších 40 000 tureckých vojáků. Kavkazská armáda zahájila ostřelování Erzurumu na začátku února, o několik dní později pak začal samotný útok. Hned první den obsadili Rusové forty Kara-Gobek a Tafet a významně se přiblížili centru města, do nějž nakonec jako první vjela 16. února kozácká jízda. Turci si uvědomili neudržitelnost situace a dali se na chvatný ústup. V rychle vyklizené pevnosti pak vojáci Kavkazské armády ukořistili stovky děl a historických praporů. Zůstaly zde také stovky raněných Turků v místní vojenské nemocnici, které nestihli obránci evakuovat.

Kromě ruské armády postupovaly také námořní síly, které zaznamenaly významný úspěch dobytím důležitého černomořského přístavu Rize. V reakci na neúspěchy na frontě stanul v čele osmanské 3. armády generál Mehem Vehib Paša, který se tak stal již třetím velitelem tohoto tělesa od začátku války. Turecké síly se ale už od počátku roku 1915 nacházely v permanentní krizi, takže ani on nedokázal zastavit další postup ruských zbraní.

Pád Trabzonu

Na začátku dubna 1916 rozdělil Judenič své síly na dvě části, a zatímco ta první postupovala na Bitlis a Mus, druhá vzala útokem strategicky důležitý přístav Trabzon. Také při dobývání tohoto města sehrála klíčovou roli Černomořská flotila. Již od ledna prováděla speciálně vyčleněná skupina generála Vladimira Liakova čítající bitevní loď Rostislav, dva křižníky, dva torpédoborce a několika menších plavidel obojživelné operace na pobřeží Černého moře. Na začátku dubna provedl tento svaz vylodění dvou kozáckých brigád o celkové síle asi 18 000 mužů přímo v Trabzonu. 

Ambiciózní operace se zdařila a Rusové získali klíčový přístav téměř bez boje. Obsazení Trabzonu jim umožnilo přisouvat po moři tolik potřebné zásoby a posily pro Kavkazskou armádu. I z toho důvodu přešla v této oblasti osmanská 3. armáda do protiútoku s cílem vytlačit nepřítele z města. V červnu se však protiofenziva vyčerpala a o měsíc později utrpěli Turci krvavou porážku v bitvě u Erzincanu. Do zajetí putovaly další desetitisíce sultánových vojáků a Trabzon zůstal s konečnou platností v ruských rukou.

V této době se také odehrál incident, při němž německá ponorka U-33 torpédovala ruskou nemocniční loď Portugal převážející raněné. S ohledem na to, že loď byla jasně označena a nenesla na palubě žádné zbraně, reagoval Petrohrad oficiálním protestem: „Carská vláda oficiálně protestuje proti novému porušení válečných obyčejů a přetrvávajícímu pohrdání mezinárodními konvencemi a smlouvami. Vláda vidí v tomto aktu nejen porušení mezinárodního práva, ale také akt pirátství, který musí odsoudit celý civilizovaný svět.“ Německo a Turecko odpověděly neurčitě a jakékoliv porušení práva odmítly s tvrzením, že plavidlo najelo na minu.

Nový muž na scéně

Judeničovým mužům se dařilo i na dalších částech fronty. Vítězství Rusů u Musu a po následných tvrdých bojích také obsazení význačné pevnosti Bitlis postavily osmanskou říši před vážný problém. Dohodovým silám se totiž otevřela volná cesta do Anatolie a Mezopotámie. Další úspěchy nepřítele by mohly vést ke spojení ruských sil s Brity postupujícími z opačné strany, v ohrožení se také ocitla klíčová ropná pole v okolí Mosulu. 

Situace však z pohledu centrálních mocností nebyla zase tak zlá, jak se mohlo zdát. Po odražení dohodového útoku proti Gallipoli v lednu 1916 se uvolnila část sil pro stávající fronty, Turci také mohli na Kavkaz převelet jednoho ze svých nejschopnějších velitelů Mustafu Kemala. Ten převzal velení osmanské 2. armády, která měla zabránit ruskému postupu do Mezopotámie. Osmanům se nejdříve podařilo stabilizovat frontu a zastavit soustavný ústup vlastních jednotek. Poté Mustafa Kemal naplánoval sérii protiútoků, díky kterým sultánovi vojáci dobyli zpět Bitlis i nešťastné město Van. 

Posily však proudily i Judeničovi a Rusům se podařilo narušené pozice rychle zacelit a zpevnit. Ani nadaný Mustafa Kemal spásu pro Turky neznamenal, protože v srpnu přešli Rusové do protiofenzivy a většinu území opět obsadili. Konec bojovým operacím pak přinesl až příchod zimy, která se měla tentokrát ukázat jako neobvykle mrazivá. Osmanská armáda se nacházela ve velmi zlém stavu a vojsku chybělo snad všechno včetně bojového ducha. Na konci roku 1916 tak dohodové síly ovládaly významný kus tureckého pohraničí s klíčovými pevnostmi Erzurum, Bitlis, městem Van a důležitým přístavem Trabzon. Naprosté dominanci nad nepřítelem se v té době těšila také Černomořská flotila, která takřka nerušeně podporovala pozemní síly. 

Ve víru revoluce

Plány na obnovení ruské ofenzivy v prvních měsících roku 1917 zhatily události na politickém jevišti. V březnu proběhla v Petrohradě revoluce, která svrhla cara, a obrovská říše se poprvé ve svých dějinách stala republikou. Revoluční duch zachvátil i armádu, vojáci začali volit vlastní sověty (rady) a odmítali pokračovat v boji. Množily se dezerce i případy rabování a aby toho nebylo málo, vypukla u Kavkazské armády epidemie tyfu. Ruské síly v oblasti se tak prakticky začaly rozkládat bez cizího přičinění. 

Dle některých historiků mohla armáda během několika měsíců přijít až o 100 000 mužů, což představovalo téměř třetinu všech dohodových vojáků v oblasti. Za účelem zpomalení naprostého rozpadu fronty vyzvala prozatímní vláda v Petrohradě ke zformování profesionálních vojenských uskupení z řad tureckých Arménů. V průběhu několika měsíců došlo k vytvoření pěti pluků pod velením generála Tovmase Nazarbekiana. Krom nich pak také došlo k vyzbrojení asi 50 000 arménských civilistů. Rusové pak nově vzniklým jednotkám krom ručních zbraní a munice dodali stovky kulometů a kanonů. Tito bojovníci za nezávislost tak záhy začali představovat jediný skutečně bojeschopný útvar na straně Dohody na tomto bojišti. 

Pro Turky představovaly revoluční události v Rusku dar z nebes. Navzdory situaci na opačné straně barikády si však ani oni nemohli větší ofenzivní akce dovolit. Okamžitě došlo k převelení pěti divizí z kavkazské fronty do Palestiny a Mezopotámie, kde osmanská říše čelila vážnému nebezpečí ze strany postupujících Britů, a situace na Kavkaze se tak víceméně stabilizovala. V době vypuknutí bolševické revoluce v listopadu 1917 stálo na bojišti proti sobě téměř 200 000 Rusů a 85 000 Osmanů. 

Válčit se však už nechtělo nikomu a erzurumské příměří ze 7. listopadu prakticky ukončilo rusko-tureckou válku v oblasti. Do konce roku opustila většina vojáků nově vzniklé republiky bojiště a jejich zbraní a výbavy se hbitě ujali Arméni, Gruzínci, pontští Řekové a další menšiny, které nijak netoužily po návratu sultánovy nadvlády. Navzdory příměří tak o klidu zbraní na Kavkaze nemohla být řeč. 

Běh na dlouhou trať

Poté, co Rusové vyklidili pole, zahájila turecká armáda generální ofenzivu. Dobrovolnické síly malých národů nedokázaly osmanský postup zastavit a nedávno téměř poražená 3. armáda obsazovala jedno město za druhým. Na mírových jednáních mezi bolševiky a centrálními mocnostmi v Brestu Litevském se nová Leninova vláda musela vzdát všech území, která Rusko získalo vítězstvím ve válce v roce 1878. Sultánova říše tak opět získala Kars a Batumi, vznikla nezávislá Kavkazská federace a v tajné klauzuli se Rusové zavázali odzbrojit arménské jednotky. Na to však bolševici neměli dost sil, navíc v těchto oblastech postupně začaly vznikat bílé jednotky bojující proti Petrohradu. 

Bělogvardějci podporovali arménský boj za nezávislost a pomohli zpomalit také osmanský postup. Tureckou ofenzivu se nakonec i s pomocí dohodových mocností podařilo zastavit zcela. Boje na Kavkaze ale trvaly ještě několik měsíců a jejich výsledkem se stala nedlouhá existence nezávislé Gruzie, Arménie a Ázerbájdžánu. Tu však v letech 1920 a 1921 ukončilo násilné připojení zemí ke vznikajícímu Sovětskému svazu.