Pulzar představuje rychle rotující neutronovou stálici, jejíž magnetické pole se vzhledem k ose rotace sklání. V jeho ose pak těleso vysílá elektromagnetické záření, včetně rádiových a rentgenových vln. Vzhledem k rychlému otáčení hvězdy se zmíněné záření jeví jako pulzující signál a je pro nás dobře viditelné, pouze pokud směřuje k Zemi.

Magnetická pole magnetarů jsou ještě o mnoho řádů silnější. S intenzitou až 10¹¹ T mohou ovlivnit chování atomů na povrchu hvězdy a také způsobovat výbuchy energie v podobě silných rentgenových záblesků a záření gama. Magnetary tedy neprosluly ani tak pulzujícími signály, jako spíš občasnými a o to intenzivnějšími záblesky.

Dnešní Namibie na jihu Afriky je vyprahlá a pustá. Před 280 miliony let, zhruba uprostřed období permu na konci prvohor, to byla krajina močálů a jezer, v nichž žila pozoruhodná stvoření. Byl mezi nimi i na tehdejší poměry obrovský a evolučně archaický čtyřnožec, který nejspíš byl nejobávanějším dravcem tehdejších mokřadních ekosystémů.

Americký paleontolog Jason Pardo z Fieldova přírodopisného muzea v Chicagu a jeho spolupracovníci popsali tento doposud neznámý druh z permských bažin jako Gaiasia jennyae. Radují se z toho, že mají k dispozici další střípek doposud jen částečně kompletní skládačky rané evoluce čtyřnožců. Popis gaiasie v těchto dnech uveřejnil prestižní vědecký časopis Nature.

Lovec z bažin

Když badatelé narazili ve formaci Gai-As na severozápadě Namibie na fosilie gaiasie, nejdřív si mysleli, že jde o nějakou velikou konkreci. Brzy šokovaně zjistili, že to je masivní fosilie, ke které našli ještě fosilie tří dalších jedinců. Studovaná oblast se v permu nacházela podstatně dál na jih než dnes, zhruba na úrovni dnešního nejsevernějšího okraje Antarktidy.

Země se tehdy oteplovala po nedávném zalednění. Oblasti kolem rovníku vysychaly, ale v blízkosti pólů dosud vydržela bažinatá krajina s monstry, jako byla gaiasia. S délkou těla zhruba 2,5 metrů, z čehož asi 60 centimetrů připadalo na mohutnou hlavu, mohla být vůbec největším tvorem tohoto typu.

TIP: Mohutný permský predátor Anteosaurus byl překvapivě hbitý stroj na zabíjení

„Gaiasia měla velkou plochou hlavu připomínající toaletní prkýnko,“ popisuje s nadsázkou Pardo. „Celou přední část její tlamy přitom vyplňovalo množství velikých a nebezpečně vypadajících zubů.“ Badatelé na gaiasii našli řadu spíše primitivních znaků, což mohlo souviset s tím, že v bažinách poblíž tehdejších pólů přežívaly starobylejší typy čtyřnožců.
 

Rostlina přirozeně rostoucí na štěrkovitých terasách podhorských říček a potoků v Japonsku se sice zapsala do historie relativně pozdě, ale o to výrazněji. Zná ji celý svět a lidé často rádi podléhají jejímu pikantnímu kouzlu. Nastrouhané oddenky Eutrema japonicum, česky eutremy japonské, jsou totiž využívány pod názvem wasabi. Eutrema je poněkud nesprávně nazývaná japonský křen, ale ve skutečnosti má mnohem blíže k ředkvičkám. Jak ale souvisí se solidním historickým bádáním nad papyry a pergameny? Víc než by se zdálo. 

Problémy s houbami 

Že si můžeme přečíst o tom, co ve všední den zažíval jistý úředník Merer v sedmadvacátém roce panování faraona Chufua, je vlastně ohromná náhoda. Jeho papyrový deník vedený ve formě hieroglyfických záznamů se totiž vzácně zachoval nepoškozený. Alespoň jeho první dva svitky. Takové štěstí drtivá většina záznamů na papyrech neměla. Když nejsou skladovány v optimálních podmínkách, nepřekvapivě podlehnou zkáze. Nejčastěji pak houbám a plísním, které je coby organický materiál rozloží. První egyptologové toho o kontrolovaných podmínkách skladování převzácných písemností za optimální teploty a vlhkosti mnoho nevěděli. A tak se i nemálo z těch objevených papyrů z údolí Nilu stalo léty nečitelnými. 

Kolonie hub a plísní prorůstající povrch svitků je přitom velmi nesnadné odstranit bez poškození podkladu. Houby se nedají jen tak seškrabávat skalpelem a papyry není možné máčet do nějakého bělidla. I kdyby snad nedošlo k narušení materiálu, mohl by se tím znehodnotit pigment a písmo. Využívány byly výpary etanolu, ale jejich užití má řadu omezení. A rovněž moc neprospívají zdraví výzkumníků. Válka, kterou egyptologové vedli s houbami a plísněmi, dosud pro historické vědy nevypadala nadějně. Ale teď se to asi trochu mění k lepšímu, díky objevu mikrobioložky Velkého egyptského muzea – Hanadi Saadové. 

Pikantní nápad 

V roce 2014 si totiž vědkyně dopřála dovolenou v Japonsku, kde mimo jiné podlehla kouzlu chutí wasabi. A poučena o přirozených antibiotických vlastnostech té pálivé dobroty si na cestu domů přibalila i pytel čistého prášku namletého z oddenků eutremy japonské. Její záměr byl vlastně prostý. Chtěla otestovat, jestli se wasabi dokáže poprat s houbami a plísněmi na papyrech. Nedoufala, že by se tohle vítězství obešlo bez následků pro papyry, ale hodlala dát experimentu šanci. 

Napoprvé tedy s kolegy ozkoušela vliv výparů z wasabi na uměle vytvořených pergamenech. Podle starého postupu „vyrobili“ nové pergameny, pokreslili je různými inkousty a nechali je teplem vystařit. Poté na ně nanesli houbové kultury a spory plísní. Následně pergameny umístila do speciálního dvoukomorového vakuově uzavřeného inkubátoru. V jedné suché komoře odpočíval pergamen prorůstající houbou, v druhé „mokré“ komoře si leželo zavodněné wasabi. Podstatné bylo, že výpary, které lidem běžně vhánějí slzy do očí, se mohly z lázně dostat k pergamenu. A zjevně „donutily slzet“ i kolonie plísní a hub. To antibiotické klima se jim vůbec nelíbilo…

Levná a šetrná 

Žádný výzkum samozřejmě není tak přímočarý. Ani slovutní egyptologové si nemohou dovolit nakládat nenahraditelné tisícileté svitky do japonského koření jen proto, že se někde objevil trochu slibný výsledek. V sázce je totiž příliš mnoho. Proto se rozjela vlna navazujících experimentů: s různými materiály, odlišnými formáty uměle vyrobených papyrů, s odlišnými kulturami hub a plísní. Saadová postupně rozpracovala celý protokol postupů, které měly posílit čisticí efekt a minimalizovat rizika pro papyry a na nich nanesený pigment. 

„Vývoj té metody je vzrušující,“ vypráví mikrobioložka. „Je to relativně snadná a levná technika, která nevyžaduje žádné syntetické chemikálie.“ Proces je zdravější jak pro badatele, tak i pro samotný papyrus. 

Na jeden průměrný vzorek papyru se středně těžkou až těžkou houbovou infekcí je přitom zapotřebí jen asi 20 až 25 gramů prášku wasabi. Saadová si pochvaluje i to, že výpary z Eutrema japonicum napomáhají nejen s likvidací houbové infekce, ale též se pozitivně promítají do pevnosti zkřehlých a trouchnivějících papyrů. Je to zkrátka významný krok, byť zatím ne obecně přijímaný. 

Skeptická zůstává například Marieka Kaye, která vede restaurátorské oddělení sbírek Michiganské státní univerzity. Tato instituce mimochodem vlastní tu největší sbírku papyrů v Severní Americe. Připouští, že houby a plísně jsou problémem, byť spíše u starých knih než papyrů. Ve Státech je totiž čistí od mikrobiálního nánosu s pomocí výparů etanolu, a nedosahují přitom vůbec špatných výsledků.

Ráda by otestovala oba přístupy takříkajíc proti sobě, na skutečném historickém materiálu. Pokud by se wasabi skutečně ukázalo spolehlivější, přirozeně by se k němu přiklonila též. Než ale bude takové testování provedeno, dala by přednost spíš využití wasabi v restauraci než při restaurování. První setkání tisíciletých papyrů z údolí Nilu a relativně novodobého dochucovadla z Japonska je tak na spadnutí a může přinést velmi chutný výsledek.

Ve druhé světové válce se německé tanky proslavily coby hrot útočné síly třetí říše, daleko méně se však ví o snahách vilémovské říše v tomto oboru za předchozího konfliktu. Není to ovšem zase tolik překvapivé, protože Němci poslali do sériové výroby jediný typ tanku. Jednalo se o těžký a jednoduše řešený A7V, jichž navíc vzniklo žalostně málo, a tak nastala paradoxní situace. Armáda císaře Viléma II. provozovala víc ukořistěných obrněnců Dohody než tanků, které zhotovily německé továrny.

První projekty a varování špionů

Tyto hubené výsledky však nelze svádět na zanedbaný vývoj či technickou zaostalost Německa, protože první úvahy o pásových bojových vozidlech se objevily již před válkou. Do diskusí se zapojil například rakouský důstojník Gunther Burstyn, jenž navrhl na tehdejší dobu dost pokrokově řešené vozidlo Motorgeschütz, které mělo mít dokonce otáčivou věž. Nebyl s ním úspěšný ve Vídni, a proto návrh předložil v Berlíně, kde jej sice také nakonec odmítli konzervativně smýšlející důstojníci, ale přesto vzbudil zájem. Vedle mužů, jejichž vojenské myšlení ustrnulo v 19. století, totiž v německé armádě působili i tací, pro něž Burstynovy myšlenky znamenaly podporu jejich vlastních úvah.

Také německé zbrojovky se pomalu začínaly zabývat návrhy obrněných bojových vozidel s jiným než běžným kolovým podvozkem. Objevovaly se i vskutku groteskní nápady – například „pozemní křižník“, s nímž přišel Friedrich Goebel, měl kráčet na kloubových nohách. Postupně však převládl názor, že pro bojové obrněnce budou ideální pásy. Ostatně s tímto prvkem měli Němci zkušenosti, neboť znali pásové traktory amerických společností Holt či Best, které užívali jako dělostřelecké tahače. Úvahy samozřejmě pokračovaly i po vypuknutí války, jenže armádní byrokracie zatím nejevila zájem.

Změny se začaly dostavovat až s tím, jak německé zpravodajské služby informovaly, že Britové chystají cosi, co by mohlo prolomit „zákopový pat“ na západní frontě. Navzdory přísnému utajování se Němci o vývoji prvních tanků něco málo dozvěděli. I tak ale znamenalo první nasazení pásových obrněnců v dubnu 1916 na Sommě pro naprostou většinu císařských vojáků šok. Vypracováním adekvátní odpovědi bylo v listopadu 1916 pověřeno oddělení motorových vozidel na ministerstvu války, oficiálně zvané Abteilung 7 Verkehrswesen des Allgemeinen Kriegsdepartements. Krkolomné označení se zpravidla zkracovalo do podoby A7V.

Improvizace Josepha Vollmera

Právě takto tedy vznikl též název prvního německého tanku, jehož hlavním konstruktérem se stal nadaný kapitán Joseph Vollmer, který stál v čele onoho oddělení. To vzniklo již v roce 1915, jenže zpočátku se zabývalo primárně nákladními vozidly na kolových i pásových podvozcích (například Marienwagen). Až po bitvě na Sommě obdrželo zadání vyvinout obrněné bojové vozidlo. Jednou z cest se jevilo postavit obrněnec na šasi Marienwagenu, ale Vollmer od začátku tušil, že tudy cesta nepovede a že je třeba vytvořit cosi úplně nového, ovšem současně se nalézal pod silným tlakem. Důstojníci generálního štábu, kteří ještě nedávno hleděli na projekty pásových obrněnců s pohrdáním, teď požadovali něco podobného, a pokud možno okamžitě.

Vollmer tudíž vsadil na improvizaci, když doporučil použít podvozky z traktorů Holt, respektive jejich německých licenčních kopií. Tank A7V tudíž dostal pásy, uvnitř kterých se točil pár hnacích kol, pár napínacích kol, patnáct párů pojezdových kol (odpružených vinutými pružinami) a konečně šest párů horních kladek. Pohon zajišťovaly dva benzinové agregáty Daimler (každý s výkonem 75 kW) usazené na motorové plošině uprostřed podvozku. O přenos výkonu se staraly dvě převodovky Adler, díky kterým se mohla celá platforma pohybovat rychlostí 16 km/h vpřed i vzad, a tak byl A7V nakonec rychlejší než britské tanky. To bylo poněkud paradoxní vzhledem k faktu, že Britové vytvořili své obrněnce především coby útočné nástroje pro průlom nepřátelských linií, kdežto Němci si představovali A7V spíše jako „pojízdnou pevnost“ pro podporu pěchoty. 

Vedle toho se ale objevovaly další požadavky, protože ministerstvo války uvažovalo i o tom, že by obrněnec mohl sloužit také pro převoz pěšáků či nákladů na frontě. Jednalo se sice o vcelku progresivní nápady, jenže časté změny specifikací ztěžovaly Vollmerovi práci.

Podpora od císaře

Tanky navíc pro Němce neznamenaly prioritu, a tak projektu A7V hrozilo, že se „utopí“ v byrokracii na ministerstvu. Naštěstí měl Vollmer dobré politické kontakty a dařilo se mu získávat pro vývoj tanků podporu. V dubnu 1917 tak vznikl první tank A7V, nejprve vlastně jen podvozek pro pojezdové zkoušky, jenž se následně změnil v cosi, co bychom dnes nejspíš označili za „technologický demonstrátor“. Na podvozku se totiž objevila maketa korby z dřevěných desek. Projekt vzbudil i pozornost císaře Viléma II., jenž si pokusné vozidlo prohlédl 19. června 1917 na polygonu Marienfelde u Berlína. Panovník, jehož romantická duše jevila nadšení pro každou nezvyklou novinku, projekt pochválil, což se samozřejmě odrazilo i v posílení Vollmerovy pozice v přetlačování s úředníky. 

V říjnu 1917 byl hotov první skutečný tank A7V a vznikaly další exempláře, protože armáda se po několika změnách názorů rozhodla, že chce až stovku strojů, pro něž se vedle zkratky A7V užíval též pojem „Sturmpanzerwagen“. Korby pocházely od firem Krupp a Röchling, což vysvětluje mírně odlišný vzhled různých kusů. V každém případě měl A7V vzhled víceméně symetrické ocelové „krabice“, jež měla na své horní straně hranatou velitelskou nástavbu. V té se nalézala místa velitele a řidiče, kteří měli dobrý rozhled po okolí díky šesti průzorům. Vedle toho pracovalo v rozměrném obrněnci šestnáct vojáků, kteří si na rozdíl od svých protivníků ve stísněných a extrémně nepohodlných britských tancích mohli pochvalovat lepší podmínky. Vysoká teplota, zplodiny motorů a jiné faktory ale dělaly službu v tanku A7V i tak dosti náročnou.

Působivá výzbroj

Potřeba početné posádky vycházela z pozoruhodné výzbroje A7V, která byla řešena tak, aby pokrývala prakticky celé okolí vozidla. Několik strojů dostalo po osmi kulometech Spandau MG 08, tedy po dvou v čele, v zádi a v každém boku, ale jako standard se pak ustálila výzbroj šesti kulometů vzadu a v bocích s tím, že do čela byl vestavěn kanon. Paradoxně však nešlo o zbraň německého původu, jednalo se o ukořistěný britský kanon Maxim-Nordenfelt ráže 57 mm. Některé exempláře Němci získali v Belgii, kdežto další pocházely z Ruska. Každou ze sedmi zbraní obsluhovali dva muži, tedy střelec a nabíječ. Zbylí dva členové osádky sloužili jako mechanici u motorů, někdy však tuto funkci plnili nabíječi, takže osádka bývala menší. Pro kanon mělo být podle předpisů vezeno 180 nábojů (90 šrapnelových, 54 protipancéřových a 36 trhavých), jenže v praxi se nakládaly mnohem větší zásoby – někdy až 400 granátů. Kanon dokázal vést mířenou palbu na dálku až 2,7 km, největší dostřel činil až 6,4 km. Zásobování kulometů probíhalo z pásů na 250 nábojů; ke každé zbrani příslušelo 40–60 pásů, takže střelci mohli mít k dispozici až 15 000 nábojů ráže 7,92 mm.

Podle původních plánů měl tank dostat rovněž plamenomet, ve skutečnosti k tomu však nikdy nedošlo. Zvažovaly se také jiné varianty výzbroje, například montáž 20mm automatických kanonů Becker místo několika kulometů, ale také v tomto případě zůstalo jen u plánů. Osádky se však leckdy nespokojily jen s tím, co předepisovaly tabulky, a proto často do tanku nakládaly i lehký kulomet LMG 08/15 ráže 7,92 mm. Jednotlivé kusy A7V se od sebe odlišovaly nejen rozdíly v korbě, ale také dalšími drobnostmi, jelikož produkce probíhala v podstatě „kusově“, a nakonec armáda převzala jen dvacet kusů. Každý z nich měl třímístné číslo (první číslice byla vždy 5) a většina z nich dostala také „osobní“ jméno (Wilhelm, Schnuck, Mephisto, Cyklop, Hagen, Nixe, Nixe II, Siegfried, Wotan, Herkules, Lotti či Prinz Oskar).

Nestabilní kolos

Již v září 1917, tedy ještě před dodáním prvního kusu, vznikla první tanková jednotka v Německu, a to oddíl Sturm-Panzer-Kraftwagen-Abteilung 1. Velel mu kapitán Greiff a do jeho výzbroje bylo následně předáno prvních pět exemplářů A7V. Oddíl ihned zahájil výcvik a v lednu 1918 provedl demonstrační terénní cvičení u Sedanu. Ukázalo se však, že A7V hodně zaostává za očekáváním.

Na pevném povrchu se pohyboval docela rychle, kdežto zaostával v průchodnosti terénem. Vysoká korba znamenala větší prostor pro osádku, avšak současně byla též příčinou vysokého těžiště. To vedlo k nestabilitě A7V a občas tak hrozilo převrácení ocelového monstra. Nejednou se rovněž stalo, že obrněnec uvízl v zákopu. Výsledky tak vzbudily rozpaky, a proto armáda vydala pokyn zastavit výrobu po oněch dvaceti kusech. Ty pak putovaly ke třem oddílům po pěti, kdežto zbývajících pět vozidel sloužilo pro výcvik, jako zálohy nebo pro samostatné operace.

Historická premiéra

Jako první zamířil do ostrého boje oddíl č. 1 kapitána Greiffa, a sice 21. března 1918 u kanálu St. Quentin na severu Francie, nasazení však zůstalo daleko za očekáváním. Z pětice A7V totiž tři na frontu vůbec nedojely kvůli poruchám, takže do boje promluvily pouze dva obrněnce, když pomohly odrazit útok britských pěšáků. Naopak hned druhé nasazení A7V vstoupilo do válečných dějin velice významně, jelikož 24. dubna 1918 se u Villers-Bretonneux odehrál první souboj tanků v historii.

Němci nasadili hned třináct A7V a tank č. 561 „Nixe“ se utkal s trojicí britských obrněnců Mark IV. Dva zničil, ale sám utrpěl zásah, který znamenal smrt jednoho člena osádky a zranění dalších, a tak se Němci raději uchýlili do bezpečí. Druhý tankový střet se odehrál ještě téhož dne, tentokráte za účasti A7V č. 525 „Siegfried“, který bojoval proti velké přesile tanků Mark IV a Medium Mark A, přesto jich však dokázal pět zničit či poškodit. Další stroje A7V ale vyřadily poruchy a vozidlo „Mephisto“ ukořistili vojáci Dohody.

Další operace a experimenty

Další operace „ocelových krabic“ se odehrály například v květnu 1918 u Soissons nebo na začátku června 1918 u Port de la Pompelle (východně od Remeše). V červenci a srpnu následovaly další boje, ale stále platilo, že A7V reprezentuje poněkud problémový typ vozidla. V některých případech bojovala pouze menšina původně vyčleněného počtu vozidel, protože poruchy zpravidla vyřazovaly víc tanků než palba nepřítele. Přesto však docházelo i k situacím, kdy si A7V vedly vskutku dobře. Do bitvy u Remeše vyrazilo 15. července 1918 do útoku hned osm obrněnců A7V, jež se dostaly do cílové oblasti a prorazily francouzské linie, aniž by byl nějaký ztracen. Je ale příznačné, že se této akce zúčastnilo též dvacet tanků Mark IV, které Němci ukořistili a poslali do boje. Vilémovská armáda tak nakonec provozovala více obrněnců Dohody než vozidel domácího původu.

Hlavně britské stroje se osvědčily, protože díky kosodélníkovému tvaru měly výrazně vyšší terénní průchodnost než A7V. Němečtí konstruktéři se inspirovali a vyrobili prototyp A7V-U, jenž byl řešený podobně jako britské obrněnce – s pásy obíhajícími po obvodu boků korby a zbraněmi v pouzdrech na bocích. A7V-U nesl dvě 57mm děla a čtyři kulomety. Jeho zkoušky začaly 25. července 1918, proběhlo i srovnání s tankem Mark IV, ale celý projekt skončil v září. Nový tank byl sice oproti britskému odolnější, měl však horší pohyblivost. Hlavní roli ale hrála skutečnost, že Německo stále více pociťovalo nedostatek zdrojů, což se pochopitelně projevilo také na bojišti. 

Poslední akce tanků A7V se odehrála 11. října u Iwuy (severovýchodně od Cambrai) a dopadla úspěšně, jenže o osudu císařství již bylo rozhodnuto. Jeden A7V ještě po válce využívaly oddíly Freikorps proti povstalcům v Berlíně a několik dalších si odvezla vojska Dohody. Do dnešních dnů se dochoval jediný kus – č. 506 „Mephisto“, jenž se nalézá v Queenslandu v Austrálii. Byly ale zkonstruovány dvě repliky, a to č. 563 „Wotan“ (součást sbírek muzea v německém Munsteru) a č. 504 „Schnuck“ (v tankovém muzeu v britském Bovingtonu). 

Někteří živočichové upadají do krátkodobého stavu omezené aktivity, při němž snižují celkovou úroveň metabolismu. Tento přechodný stav se označuje jako torpor. Upadají do něj většinou drobní živočichové, kteří nemají v těle dostatečnou energetickou rezervu a do problémů by je dostal třeba i noční pokles okolních teplot.

Torpor, hibernace a kryptobióza

Ze savců upadají do torporu někteří hlodavci a hmyzožravci. Mezi ptáky je noční torpor častý u kolibříků. Hibernací se živočichové vypořádávají s dlouhodobě nepříznivými podmínkami, především pak s mrazivými zimami, kdy by jen těžko sháněli potravu. Například sysel přibere na podzim 60 % tělesné hmotnosti, přičemž jen 17 % z toho připadá na svaly. Zbytek uloží do těla ve formě tukových zásob. Většina zimních spáčů sníží svou tělesnou teplotu z nějakých 36 °C na 2 až 3 °C. Sysel Parryův (Spermophilus parryii) z americké Arktidy si udržuje teploty těsně nad nulou jen v mozku a v krku. Teplota jeho končetin může klenout k -3 °C. 

Zimní spáči omezí i dýchání a srdeční tep a celkový metabolismus stlačí na jedno procento úrovně typické pro plnou životní aktivitu. Po celou dobu zimního spánku jsou odkázáni na tělesnou zásobu tuku. Nepřijímají potravu ani tekutiny, nevylučují trus ani moč. 

Ještě důkladněji se chrání před nepříznivými podmínkami drobní bezobratlí živočichové, jako jsou hlístice, želvušky nebo vírníci ze skupiny pijavenek. Ti dokážou své tělo odvodnit a následně přežívat po velmi dlouhou dobu s metabolismem stlačeným na absolutní nulu. Jakmile se dostanou do příhodnějších podmínek, z tohoto stavu, tzv. kryptobiózy, rychle procitnou. Ve stavu naprosto utlumeného metabolismu vydrží neuvěřitelně dlouhou dobu. Nedávno byly ve věčně zmrzlé půdě na březích sibiřské řeky Kolymy objeveny pravěké hlístice, které přečkaly bez úhony v kryptobióze 42 000 let. V laboratorních podmínkách rychle obživly a začaly se čile rozmnožovat.  

Mléčná dráha neputuje vesmírem sama. Provází ji družina satelitních trpasličích galaxií, které jsou mnohem menší a také mnohem méně zářivé. Astronomové jich zatím nalezli zhruba šedesát, což je podstata záhady trpasličích galaxií Mléčné dráhy. Naše modely vzniku a vývoje galaxií, založené na existenci chladné temné hmoty, totiž předpovídají, že by jich mělo být podstatně víc. Podle současných teorií zhruba okolo 220.

Tým astronomů, který vedl Daisuke Homma z Národní astronomické observatoře Japonska, nedávno objevil dvě nové satelitní trpasličí galaxie Mléčné dráhy, které dostaly jména Virgo III a Sextans II. Mohlo by se zdát, že je to dobrá zpráva, která nás přiblíží k vyřešení záhady. Ukázalo se ale, že tento objev situaci spíše ještě zhoršil. Výsledky výzkumu Hommova týmu uveřejnil odborný časopis Publications of the Astronomical Society of Japan.

Příliš mnoho galaxií

Galaxie Virgo III a Sextans II byly totiž nalezeny, z pohledu astronomů, na nejhorším možném místě. Hommův tým je objevil v oblasti oblohy, která byla prostudována v rámci projektu Hyper Suprime-Cam (HSC) Subaru Strategic Program (SSP). Vzhledem k velikosti této části oblohy by tam podle modelů měly být jen asi čtyři satelitní galaxie. Teď jich tam ale známe celkem devět. Když vědci extrapolovali tento počet na celou oblohu, dospěli k odhadu téměř 500 satelitních galaxií. Znamenalo by to nejen, že nám stále zbývá objevit mnoho satelitních galaxií (více než předtím), ale také že je jejich možný celkový počet v rozporu s dosavadními modely.

Ve hře je ještě možnost, že zmíněná oblast oblohy z nějakého důvodu obsahuje mnohem více satelitních galaxií, než se nachází jinde na obloze. Lze to ověřit jedině tak, že astronomové podobným způsobem prozkoumají další části oblohy a zjistí, kolik se tam nalézá satelitních trpasličích galaxií.

Na mořském dně se skrývá úplně jiný svět, než jaký známe. Mezi jeho největší divy patří soustavy hydrotermálních průduchů, obvykle utopené v temnotě velkých hloubek ve vulkanicky aktivních oblastech. Hydrotermální procesy v těchto nedostupných místech budují bizarní útvary, často obývané zvláštními organismy.

Gerhard Bohrmann z německého výzkumného centra mořských věd MARUM Brémské univerzity a jeho spolupracovníci nedávno objevili doposud neznámé pole hydrotermálních průduchů u pobřeží norského souostroví Špicberky. Nazvali ho Jøtul, podle obrů, kteří podle norského folklóru sídlí uvnitř hor. Jejich objev nedávno publikoval odborný časopis Scientific Reports.

Hydrotermální pole Jøtul 

Pole Jøtul se nachází v místech, kde geologové už nějakou dobu po hydrotermálních průduších pátrali, protože všude kolem už byly známé. Jde o takzvaný Knipovičův hřbet, který je součástí struktur severního konce Středoatlantského hřbetu, rozdělujícího Eurasijskou a Severoamerickou tektonickou desku.

K samotnému objevu došlo před dvěma lety, v červenci 2022, během expedice MARIA S. MERIAN (MSM109). Hlavní roli v něm sehrál dálkově řízený podmořský robot MARUM-QUEST, který narazil na hydrotermální průduchy na dně u Knipovičova hřbetu, v hloubce přes tři kilometry pod mořskou hladinou. Jde o velkou soustavu s aktivními i vyhaslými hydrotermálními průduchy.

Vědci si tento objev pochvalují, protože doplnil velké bílé místo na mapě hydrotermálních ekosystémů na „pohořích“ Středoatlantského hřbetu severně od Islandu. Můžeme se vsadit, že pole Jøtul teď čeká intenzivní výzkum, který zaměří jak na podmořské živočichy a mikroorganismy, tak i na detailní geologii a chemii zdejších pozoruhodných útvarů.

Lidstvu se prozatím „nepodařilo“ vyhubit žádný velrybí druh, přestože nakročeno k napáchání nezvratných škod jsme rozhodně měli. Podle prehistorických maleb na korejském archeologickém nalezišti Bangudae vyráželi tamní obyvatelé na lov velryb již před osmi tisíci let. Nicméně obživa lidí žijících v přímořských oblastech se svými následky zdaleka nemohla rovnat odvětví, jež se v 19. století začalo rodit na pozadí průmyslové revoluce: K vybíjení obrovských mořských savců tehdy motivoval velrybí olej a posléze také maso.

Písně keporkaků

Během 60. let 20. století pak údajně zahynulo na 700 tisíc velryb, což dělá z uvedené dekády tu nejkrvavější v dějinách společného soužití člověka a kytovců. Ochránci přírody sice bili na poplach, nicméně lidé zůstávali neteční. Zatímco totiž v očích velrybářů představovali gigantičtí tvorové plovoucí zásobárny surovin ke zpeněžení, pro obyčejnou veřejnost šlo o pouhé anonymní živočichy z hlubin oceánů. Neoplývali žádnou vlastností, která by společnost přesvědčila, že se vyplatí bojovat za jejich záchranu. 

Změna přišla v okamžiku, kdy se Roger a Katy Payneovi setkali s americkým námořním inženýrem Frankem Watlingtonem a získali od něj nahrávku podivných melodií zachycených hluboko v moři. Námořníci zmíněné zvuky slýchali relativně běžně a v dávných dobách se například věřilo, že jde o vábení sirén. Watlington je ovšem považoval za zpěv keporkaků – a měl pravdu. Z nahrávky vznikla v roce 1970 deska Songs of the Humpback Whale, tedy „písně keporkaka“, a prodalo se jí přes sto tisíc kusů. Především však znamenala první přiblížení velrybího světa veřejnosti a lidem konečně docházelo, že kytovci představují inteligentní stvoření žijící v komplikovaných společenstvech.

Album pomohlo i ke zrodu hnutí Save The Whales alias „zachraňte velryby“ a na jeho popud vstoupil již roku 1972 v platnost zákon Marine Mammal Protection Act, který americkým rybářům znemožnil kytovce lovit. Od roku 1986 pak platil zákaz komerčního zabíjení velryb pro všechny členy Mezinárodní velrybářské komise.

Klikání v oceánu

Velryby zkrátka stačilo „polidštit“ tím, že jim dáme hlas. Dnes však pomalu začínáme řešit, zda bychom mu nemohli také porozumět. A klíčovou roli zde sehrají programy umělé inteligence neboli AI, schopné strojového učení. Ukázalo se totiž, že například zvuky vorvaňů obrovských mají mnoho kontextuálních významů: Vždy se jedná o sérii jakýchsi klikání – krátkých zvukových pulzů. Několik kliků spojených do jednoho celku, jenž obvykle netrvá déle než dvě sekundy, pak vědci označují jako codu. 

Vorvaní cody se liší intenzitou, počtem kliknutí a intervalem mezi jednotlivými zvuky. Žádný z uvedených charakteristických prvků přitom není náhodný. Některé cody slouží k echolokaci a velryby se díky nim orientují v temných hlubinách oceánů, zatímco pomocí jiných komunikují se svými druhy. Klikání je ovšem natolik komplexní a specifické, že představuje hlavní odlišnost mezi jednotlivými vorvaními skupinami. 

Popsaní kytovci žijí v matriarchálních společenstvích a každé z nich má svoje specifické klikání, na jehož základě se zvířata dokážou rozpoznávat na dálku. Biologicky se tedy zástupci dvou skupin neliší, ale „mluví“ jinak – dalo by se říct rozdílným dialektem. Podobně jako obyvatelé Moravy a Čech si tudíž navzájem rozumějí, ale okamžitě také vědí, odkud pocházejí. Specifické dialekty jsou přitom velmi komplikované a mláďatům trvá i déle než dva roky, než se od dospělých adekvátní formu klikání naučí a začnou ji používat.

Pravidla pravopisu

Každá taková komunikace vyvolává reakci ostatních vorvaňů: Někdy velryby cody opakují, jindy se jejich volání prolíná. Dorozumívají se spolu přitom jak kytovci, kteří jsou si nablízku, tak i jedinci vzdálení kilometry. Vědci proto věří, že cody neslouží k pouhé identifikaci, nicméně další významy vydávaných zvuků zatím neznáme. K jejich rozklíčování navíc povede velmi náročná cesta, i když nám s ní pomůže umělá inteligence. 

V roce 2022 spojili odborníci z MIT, Cornell University a McGill University síly a vyvinuli AI, jež si na základě analýzy vzorků jazyka dovede osvojit odpovídající pravopisné a gramatické poučky. V praxi program dostane zásobu jazykových jevů a jejich rozborem si vytvoří představu o pravidlech, na nichž daná řeč stojí: Všímá si například, jak se používají pády, které koncovky se k nim vážou a jak to ovlivňuje okolní slova. Nejde samozřejmě o dokonalý model, nicméně již v roce 2022 dokázal po prozkoumání vzorku určit pravidla, jimiž se řídilo zhruba 60 % analyzovaného textu. Vědci přitom umělou inteligenci trénovali a testovali na učebnicích 58 jazyků a její výsledky byly vždy zhruba stejné. Program totiž nerozumí sdělením – všímá si pouze vzorců a jednotlivé věty redukuje na posloupnosti s proměnnými. Do značné míry proto funguje univerzálně a teoreticky by mohl pomoct i s velrybími codami.

Jenom slova nestačí

Jedna věc je však učit program chápat jazyky, kterým sami rozumíme, a něco jiného je zkoumat projevy, jejichž význam nám uniká. Současné stroje sice již dovedou odfiltrovat velrybí klikání sloužící k echolokaci, nicméně ze zbylého zvukového materiálu nejsou příliš moudré. Aby se dal k jednotlivým codám vztáhnout smysl, musíme jich zaznamenat obrovské množství – a navíc potřebujeme i kontext, ve kterém se odehrávají. Pokud například získáme početné záznamy komunikace dvou zvířat, může si AI při analýze zvuků všimnout pravidelně se opakujících vzorců, v nichž pak odliší třeba oslovení. V množství varovných signálů se zas mohou objevit totožné výstrahy, konkretizace nebezpečí a podobně. Z drobných poznatků pak postupně složíme mozaiku jazyka.

Aby se však měla umělá inteligence na čem učit, musíme jí v první řadě pořídit obrovské objemy studijního materiálu, což není právě snadné. V moři totiž nepanuje ticho, a jakékoliv zařízení určené k naslouchání velrybám tak musí především odlišit cody od zbytku podvodního šumu. Nahrávat je třeba pouze relevantní data a v daném ohledu nám pomohou technologie k rozpoznávání a izolování lidského hlasu. Již v letech 2019 a 2020 se přitom vědcům dařilo přiřazovat pomocí umělé inteligence jednotlivé nahrávky ke konkrétním skupinám vorvaňů.

Doma u vorvaňů

V rámci mezinárodního projektu CETI se například ve vodách kolem karibského ostrova Dominika rozmisťují autonomní bóje, které velrybí klikání nahrávají. Pohání je solární energie, takže mohou pracovat nonstop. Jenom zvuk však k odhalení smyslu velrybí komunikace nestačí. Speciální drony proto pomáhají hledat vorvaně přímo na moři, a jakmile vyplují k hladině, připevní jim na tělo neinvazivní sondy. Zařízení pak vedle zvuku zaznamenávají také videozáběry z okolí, hloubku, srdeční tep tvora, rychlost jeho pohybu i sílu proudů. Vzniká tak velmi komplexní balíček informací, které nám o chování vorvaňů poskytují barvitý obraz. 

Popsané i další technologie se nicméně teprve zavádějí do praxe a shromáždění dostatečného množství dat k analýze velrybí komunikace potrvá roky. Pro představu: Umělá inteligence GPT-3 se trénovala na stovkách miliard slov, zatímco iniciativa Dominica Sperm Whale Project získala od roku 2005 „jen“ desetitisíce vorvaních cod. Rozdíl tkví samozřejmě v tom, že model GPT-3 si mohl načíst bezpočet online textů, kdežto obsáhlá knihovna velrybích záznamů zatím neexistuje.

Chceme s nimi mluvit?

Je tedy možné, že velrybám jednoho dne porozumíme. Ještě předtím však musí dojít na dlouhodobý výzkum jejich životů a záznam nejen zvukových projevů, které ho provázejí. Otázkou zůstává, zda po pochopení samotného „jazyka“ zmíněných tvorů budeme také schopni s nimi jeho prostřednictvím komunikovat – a jestli bychom vůbec měli. Programy jako ChatGPT dovedou na základě jazykových pravidel promlouvat s námi; neexistuje tedy důvod, proč by posléze neměly umět vygenerovat i vorvaní cody. 

Nicméně každý, kdo s danou umělou inteligencí někdy pracoval, moc dobře ví, že si občas vymýšlí a často produkuje spíš bezduché konstrukty. Co když by velrybám předávala špatná sdělení? A nehrozí například, že AI vnese do vorvaní komunikace naše zvyklosti, které následně naruší způsob jejich dorozumívání? Ačkoliv vše popsané zní v současnosti spíš jako námět na sci-fi román, doba, kdy se podobnými otázkami budeme muset zcela vážně zabývat, už možná klepe na dveře… 

Když v květnu 2008 podlehla Irena Sendlerová zápalu plic, bylo jí úctyhodných 98 let. Za války prokázala mimořádnou odvahu, a sama se dokonce ocitla ve spárech nacistů, kteří ji zatkli a mučili. Přesto ji poslední fotografie zachycují coby stařenku s nesmírně laskavýma očima, jejíž tvář zdobí milý úsměv. Tak ji ostatně zpodobňuje i pomník vztyčený před čtyřmi lety v Moskvě: Jde o sochu ženy v životní velikosti, jež drží kytici květin jako symbol míru. 

Středoškolské vzplanutí

Irena přišla na svět ve Varšavě, vyrůstala však v nedalekém Otwocku: Když jako dvouletá onemocněla černým kašlem, usoudil její otec lékař, že by dcerce pomohl k uzdravení čerstvý vzduch. Nevědomky tak předurčil její budoucnost. V Otwocku totiž do jeho ordinace přicházeli zejména členové místní židovské komunity, které jiní lékaři většinou odmítali přijímat. Častým kontaktem s nimi si malá Irena brzy osvojila židovské zvyky a ještě před nástupem do první třídy uměla hovořit jidiš. Doktor Stanisław Krzyżanowski se však nedožil toho, jak jeho dcera dospěje a stane se jednou z klíčových postav polského válečného odboje. V roce 1917 podlehl tyfu a zanechal sedmiletou holčičku s ovdovělou matkou.

O deset let později dokončila Irena střední školu, hluboce zamilovaná do spolužáka Mieczysława Sendlera, svého budoucího muže. V 21 letech držela v ruce vysokoškolský diplom z práv a mladý pár se usadil ve Varšavě. Už krátce po svatbě však bylo oběma novomanželům jasné, že vztah vzešlý z nezralého středoškolského vzplanutí nemá budoucnost. Aby se vyhnula stále častějším neshodám, rozhodla se Irena pokračovat ve studiích. 

Trefa do černého

Zaujal ji tehdy relativně nový, perspektivní obor otevřený na varšavské univerzitě – sociální práce. Neobvyklá volba se ukázala jako trefa do černého. Už po první přednášce Irena zjistila, že má všechny vlastnosti nezbytné pro výkon náročné služby druhým. Okamžitě se proto přidala ke skupině dobrovolníků, která pod vedením profesorky Heleny Radlinské organizovala vzdělávací kurzy a právní pomoc pro chudé.  

Mnoho Ireniných přátel z univerzitních kurzů bylo židovského původu, tudíž jí nemohl uniknout útlak šířící se Evropou. Sílící vlny antisemitismu se v Polsku projevily obzvlášť výrazně: Postupně přibývaly restrikce omezující práva všech občanů neárijského původu – na přednáškách museli Židé například sedět v oddělených lavicích. Diskriminace nenechávala Irenu chladnou, a horlivě se proto přidávala k demonstracím i protestům organizovaným na podporu židovských obyvatel. Ze svého průkazu si dokonce vymazala slovo „árijský“, za což ji z univerzity vyloučili. 

Německo útočí

V té době zároveň vyvrcholila krize jejího manželství. Coby katolíci se však s manželem rozvést nemohli, proto se od sebe odstěhovali a každý šel dál vlastní cestou. Ta Irenina se nesla ve znamení pokračujících bojů s protižidovským hnutím. Tehdy už nebylo pochyb, že napjatá situace v Evropě spěje k válečnému konfliktu, a varšavské ulice sevřela atmosféra strachu. V září 1939 na polskou metropoli zaútočila luftwaffe. 

Židé se ocitli v hledáčku nacistů a energická Irena se okamžitě přidala k nově vzniklému odboji: Nadchla se pro nápad profesorky Radlinské zorganizovat tajný systém sociální podpory. K dívce se připojilo několik bývalých spolužaček a spolu plánovaly vybudování rozsáhlé sítě vzájemně propojených, ale nezávislých buněk poskytujících pomoc potřebným. 

Život za zdí

Už na podzim roku 1940 zvládal jejich systém podporovat několik tisíc Židů. Nacistický útlak však sílil: Na okraji Varšavy vyrostlo uzavřené ghetto a všichni židovští obyvatelé dostali příkaz se do něj sestěhovat. Svůj domov muselo opustit na čtvrt milionu lidí včetně řady Ireniných blízkých. Ze dne na den je oddělila vysoká zeď s ostnatým drátem, za níž Židé bojovali s tyfovou epidemií a umírali hlady kvůli mizernému zásobování. Odvážlivci ze zbytku města, kteří se snažili dovnitř propašovat jídlo, často končili s kulkou v hrudníku. Zastřelením se okamžitě trestal i jakýkoliv pokus o útěk.

Irenu však nezastavila ani hrozba smrti. Mladá odbojářka horečně sháněla padělané doklady, jež by přátelům zajistily falešnou identitu. Získala dokonce místo zdravotní sestry v židovské nemocnici na árijské straně ghetta a podařilo se jí obstarat propustku, díky níž mohla beztrestně překračovat linii oběma směry.

Děti v pytlích na mrtvoly

Když v roce 1942 začaly transporty do vyhlazovacích táborů, zřídila polská vláda tajnou organizaci Rada pro pomoc Židům, známou pod krycím názvem Żegota. Irena se rychle stala její členkou a záhy byla pověřena vedením tzv. dětské sekce. Pod jménem Jolanta navštěvovala v ghettu rodiny s malými dětmi a přesvědčovala rodiče, že má spolu se svými přáteli možnost odvést jejich potomky do bezpečí. Úplnou jistotu jim dát nemohla, přesto jí tamní matky důvěřovaly natolik, že byly ochotny začít své syny a dcery připravovat na budoucí život pod falešnou identitou. 

Navykaly je na jiná jména, učily je polsky, pomáhaly jim osvojit si katolické zvyky. Irena pro ně zajišťovala nové rodné listy a spravovala kartotéku s údaji, kam které dítě zamířilo. Přes zdi ghetta se dostávaly ven nejrůznějšími cestami: v rakvích či pytlích na mrtvoly jako domnělé oběti tyfu, zahrabané mezi odpadky, skrz kanály a ty nejmenší pak v krabicích. Každá operace vyžadovala nesmírně náročnou přípravu, přesto se díky Irenině skupině dařilo z ghetta pašovat desítky dětí denně. 

Ve spárech gestapa

Vysilující zápřah, poznamenaný neustálým strachem o život, trval víc než rok. Po celou dobu se Irena úspěšně skrývala před všudypřítomnými nacistickými hlídkami – dokonce i v dubnu 1943, kdy se Židé vzepjali k poslední vzpouře a zorganizovali houževnaté, přestože beznadějné povstání. Vedl jej pouze čtyřiadvacetiletý Mordechai Anielewicz: Probudil ducha odvahy v tisícovkách Židů, kteří přežili, a celý měsíc koordinoval statečné boje. 

Vzpoura ve varšavském ghettu se zapsala do dějin jako největší událost svého druhu, k níž během druhé světové války došlo. Přestože však zemřelo několik stovek německých vojáků, na straně Židů bylo obětí mnohonásobně víc a revolta jen vyburcovala nacistickou nenávist. Řada vůdčích osobností včetně mladého Anielewicze nakonec spáchala sebevraždu.

Během povstání se Ireně dařilo skrývat, ale v říjnu 1943 dostihlo gestapo i ji. Třiatřicetiletou Varšavanku zatkli a několik měsíců ji brutálně mučili, aby vyzradila klíčové informace o konspiraci. Dokázala však mlčet a nakonec ji odsoudili k popravě zastřelením.

Żegota ovšem po celou dobu usilovala o její osvobození a podařilo se jí podplatit jednoho z příslušníků SS. Ten Irenu v den plánované popravy, 20. ledna 1944, tajně propustil a její jméno připsal na seznam usmrcených. Hned po útěku vložila mladá žena veškeré záznamy o dětech zachráněných z ghetta do zavařovací sklenice a zakopala ji na své zahradě.

Nepohodlná světice

Teprve po skončení války, jejíž poslední rok prožila pod falešnou identitou, předala Irena všechny seznamy židovským organizacím – obsahovaly na dva a půl tisíce jmen dětí. Naprostou většinu z nich se podařilo díky precizně vedené dokumentaci dohledat, ovšem málokteré mělo ještě nějakou rodinu, kam by se mohlo vrátit. 

S koncem válečného konfliktu však nepřišly lepší zítřky. Nacisty se sice podařilo porazit, jenže k moci se dostali komunisti a v Ireně viděli nežádoucí osobu. Třebaže byla po celý život levicového smýšlení, komunistická ideologie jí zůstala cizí – a jako členka Żegoty si navíc vysloužila nálepku nepřítele, neboť ji považovali za součást západního odboje. Několikrát absolvovala výslech u Státní bezpečnosti a opakovaně jí hrozilo zatčení, rovnající se rozsudku smrti.

Strom v Aleji spravedlivých

Uznání za hrdinské činy, které během válečných let vykonala, se Irena Sendlerová dočkala nejprve od Izraele. Jako jedna z prvních obdržela od Památníku obětí holocaustu v roce 1965 ocenění Spravedlivá mezi národy, jež náleží osobnostem, které přispěly k záchraně Židů za války. Do Svaté země však mohla vycestovat až bezmála o dvě desetiletí později a v jeruzalémské Aleji spravedlivých tehdy zasadila svůj strom. Na počátku 90. let pak obdržela čestné izraelské občanství.

Zdálo se, že Polsko na svou hrdinku zapomnělo. Irena čekala přes půl století, než tam její zásluhy někdo znovuobjevil. Teprve v roce 2003 získala 93letá stařenka – tehdy již několik roků upoutaná na invalidní vozík – nejvyšší státní vyznamenání, Řád bílého lva. Nedlouho poté přišla dokonce nominace na Nobelovu cenu míru, švédská komise však rozhodla jinak: Ocenění toho roku přijal americký demokrat Al Gore za boj proti klimatickým změnám. O několik měsíců později Irena Sendlerová v rodné Varšavě zemřela. 

Použití výbušnin při ničení min a zřizování cest v jejich polích rozhodně není novinkou. Zpočátku se tak dělo velmi pracně – ručně nebo vysouváním táhlých náloží do minového pole. V současnosti hrají prim různé technické prostředky. Rozvoj výbušných odminovacích zařízení souvisí se snahou nahradit mechanické typy dokonalejším řešením, které si lépe poradí jak s masově pokládanými minami, tak s jejich moderními verzemi s vysokou odolností vůči nežádoucí manipulaci.

Image

Čtěte také

Zamezit smrtící explozi (1): Jaké jsou techniky odminování?

Explozí proti explozi 

Prostředky spadající do této kategorie využívají k odminování nálože, které se do „čertovy zahrádky“ vystřelují, vytlačují nebo zatahují. Fungují tak, že energie tlakové vlny generované při explozi vyvolá detonační impulz v rozněcovačích min. Velikost používané nálože bývá dimenzována tak, aby aktivovala veškeré miny v požadované šířce průchodu. 

Odminovací nálože přitom můžeme rozdělit na táhlé v pevném obalu (zpravidla jde o kovovou trubku plněnou výbušninou ve stylu torpéda Bangalore), táhlé ohebné (výbušnina se nachází v pružném obalu), táhlé víceramenné (složené z několika náloží umístěných vedle sebe v jedné rovině), síťové (tvoří je síť zhotovená z bleskovice nebo táhlých náloží) a soustředěné neboli odminovací střely. 

Místo ručního přenesení náloží do minového pole se osvědčilo jejich mechanické vlečení či vysouvání pomocí bojového vozidla, transport tažnou raketou odpálenou z mobilních i statických zařízení nebo vystřelování odminovacích projektilů z děl. Nejčastěji mají výbušné systémy podobu speciálních kontejnerů instalovaných na přívěsech. Jmenovat můžeme britský Python tažený za zmíněným obrněncem Trojan AVRE. Pracuje s táhlou náloží ve formě tkané hadice naplněné plastickou trhavinou, kterou pomocí nosné rakety dopraví do hloubi minového pole. Po dopadu na zem trhavina exploduje, čímž uvolní průchod o šířce sedm a délce 200 metrů.

Raketou proti minám

Koncepčně podobný systém vyvíjela v 60. letech pod označením ROD-200 také ČSLA. Čtyřkolový přívěs vezl tažnou raketu, skříň s gyroskopem, zásobník táhlých náloží, dvě časové rozbušky a baterii. Obsluha přivezla ROD-200 na palebné stanoviště vzdálené 90 metrů od minového pole a natočila jej bokem k cíli. Raketa s dostřelem 185 metrů přetáhla vzduchem soustavu táhlých náloží, které se pak automaticky odpálily. Vzniklý průchod měl délku až 95 metrů při šířce 3,7–4,5 metru. Sériová výroba se rozeběhla v roce 1963, jenže zakrátko byla z neznámých důvodů zastavena a vzniklo jen několik kusů. 

Popsané metody nejsou dostatečně účinné vůči některým pokročilým typům min – zejména nekontaktním s elektrickými rozněcovači. Proto konstruktéři mezi mechanické odminovací prvky (třeba válce a poloviny radlice) v minulosti instalovali různá zařízení k aktivaci protidnových min, která však obvykle dokázala přivést k explozi jen starší typy. Dalším krokem se proto stala instalace prostředků, jež byly schopny iniciovat i nekontaktní modely – šlo kupříkladu o válcová zařízení IDA (Improved Dogbone Assembly) nebo improvizovaně zavěšovanou ochranu v podobě řetězů a lan. 

Elektromagnetický puls 

Systematicky se tento problém začal řešit teprve v 80. letech. Generálové si totiž uvědomili, že protitankové miny s magnetickými rozněcovači, které k iniciaci využívají magnetické pole vytvářené kovovým trupem vozidla, výrazně zvyšují pravděpodobnost jeho zničení v porovnání s klasickými tlakovými minami. Protiopatření měla podobu takzvaných elektromagnetických tralů, které by tank opět vezl namontované na čelním pancíři. Generovaný puls by odpaloval miny dříve, než se k nim stroj přiblíží. Ve zdrojích se nejčastěji zmiňuje ruský EMT-7, testovaný na vozidlech T-72 a T-90, případně izraelský AMMAD (Anti Magnetic Mines Actuating Device) od společnosti ELTA Systems. O reálném nasazení takových systémů je dostupné minimum informací – vylepšený AMMAD Mk 2 se zřejmě používá v některých silně zaminovaných regionech Afriky.

V různé fázi výzkumu a vývoje se dnes nacházejí i další inovativní způsoby samotné detekce min. Akustické metody dokážou odhalit dutinu uvnitř jejich pouzder, inženýři pracují na senzorech zaznamenávajících výpary unikající z použitých trhavin. Výbušniny v pozemních minách lze objevit také pomocí neutronových sond nebo nukleární magnetické rezonance. Přes futuristické koncepty zůstává většina ozbrojených sil u mechanických metod odminování – s tím, že v posledních letech příslušná zařízení místo klasických tanků instaluje spíše na dálkově ovládaná vozidla. Ačkoliv na první pohled už na funkčním principu mechanických odminovačů není co vymýšlet, jistý prostor pro vývoj existuje. Konstruktéři usilují o implementaci nových materiálů, které by zařízení odlehčily, aniž by snížily jejich účinnost. Důraz se klade i na vyšší spolehlivost a rychlost odminování při zlepšení manévrovacích schopností nosného obrněnce.

Když je málo času

Právě tempo odhalování a ničení min dělá generálům nejvíce vrásek – jejich snem je vytvářet průchody tak svižně, aby se postup vojsk výrazněji nezpomalil. Dále mezi soudobé trendy spadá snaha o zřizování průchodů na větší vzdálenosti od předního okraje minového pole (jeden až pět km) a o větší délce průchodu (alespoň 300 metrů). Objevuje se též poptávka po univerzálnějších prostředcích, které „čertovu zahrádku“ odhalí a následně v ní samy vybudují průchod. 

Někdy nicméně nezbývá než se i v 21. století uchýlit k čisté improvizaci. Ruská armáda při invazi na Ukrajinu používá miny v masovém měřítku a neváhá jimi zaplavovat i zemědělskou půdu včetně polí a luk. Nedostatek odminovacích prostředků, jichž obránci ze zahraničí obdrželi jen asi 15 % oproti přislíbeným počtům, výrazně brzdí ukrajinskou protiofenzivu. Putinova vojska totiž na některých úsecích fronty zaminovala až 16 km široké pásy země a Ukrajinci musejí zkoušet, co se dá. Kupříkladu vypalují trávu a křoví ve směru k ruským pozicím a žár ohně nutí miny explodovat. 

Rýsuje se též další možnost, jak odminovací systémy suplovat, a to v poslední době často skloňovanou kazetovou municí. Dokáže jediným projektilem saturovat velkou plochu a ničit na ní nejen živou sílu a techniku, ale i miny. Možná proto moskevská propaganda spustila tak masivní informační kampaň proti dodávkám kazetové munice z USA – hustá minová pole jsou mnohdy tím jediným, co v některých směrech drží ruské linie pohromadě.