Jupiterův měsíc Io je nejvíce vulkanickým tělesem Sluneční soustavy. Na jeho povrchu se nachází kolem 400 sopek, z nichž soptí současně vždy nejméně okolo 150. Astrofyzik Alessandro Mura italského Národního institutu astrofyziky a jeho kolegové nedávno detailně prostudovali povrch měsíce Io s využitím dat získaných italským spektrometrem Jovian Infrared Auroral Mapper (JIRAM), který pracuje na palubě meziplanetární sondy Juno při její misi na orbitě Jupiteru. Podrobnosti výzkumu nedávno zveřejnil odborný časopis Communications Earth & Environment.

Jak vypadá pekelný svět?

„Pomohlo nám vysoké prostorové rozlišení infračervených snímků zařízení JIRAM a také to, že Juno obíhá Jupiter v příznivé pozici vůči měsíci Io,“ vysvětluje Alessandro Mura. „Díky tomu jsme zjistili, že se po celém povrchu Io vyskytují jezera lávy, vyplňující útvary, které připomínají pozemské kaldery.“

Podle astrofyziků jsou nejlépe zmapované oblasti měsíce Io pokryty zhruba ze 3 % lávovými jezery, která jsou zároveň zodpovědná za nejčastější formu vulkanismu. Podobná lávová jezera známe například na Havaji. Na měsíci Io ale mají tato jezera podle všeho stěny vysoké stovky metrů a nemůžeme tak spatřit, jak se láva z těchto jezer rozlévá po povrchu měsíce. Jezera se podle vědců naplňují magmatem z podpovrchových rezervoárů a opět se do nich vylévají, což způsobuje pohyby lávy.

Lidé, stejně jako další savci, mají v těle různé typy tukových buněk. Bílé tukové buňky obsahují velké kapky tuku a slouží především jako zásobárny energie. Lidé, kteří mají těchto buněk příliš mnoho, trpí nadváhou nebo jsou obézní. Naproti tomu hnědé a nedávno objevené béžové tukové buňky nevytvářejí rozsáhlé zásoby energie, ale spalují ji na teplo. Proto může být hnědý a béžový tuk přínosem pro regulaci tělesné hmotnosti. Vědci si doposud mysleli, že k cílenému vytvoření béžového (či hnědého) tuku je nutné použít kmenové buňky, což znamená nevyhnutelné komplikace.

Béžový tuk rychle a snadno

Jak ale ukázal nedávný výzkumu dvojice amerických odborníků, který publikoval odborný časopis Journal of Clinical Investigation, vytvoření buněk béžového tuku může být mnohem jednodušší. Stačí potlačit produkci jediného proteinu KLF-15, o němž je z dřívějška známo, že hraje roli v metabolismu a fungování tukových buněk.

Liang Li a Brian Feldman z Kalifornské univerzity v San Franciscu geneticky upravili laboratorní myši tak, aby jejich bílé tukové buňky neobsahovaly protein KLF-15. Zjistili, že u těchto myší dochází k přeměně bílého tuku na béžový, což je z hlediska boje s obezitou velmi slibné. Pokud by se nám podařilo potlačit protein KLF-15 nějakým léčivem u lidí, mohlo by to vést k podstatnému omezení množství tělesného tuku.

Pokud by taková léčba fungovala, přineslo by to řadu výhod. Užívání dnešních prostředků proti obezitě provázejí nežádoucí vedlejší účinky, což by v tomto případě nejspíše odpadlo. Účinek léčby cílící na protein KLF-15 by také měl být dlouhodobý, protože tukové buňky mají relativně dlouhou životnost.

Slovo svastika pochází ze sanskrtského výrazu „suastika“, což znamená „být dobrý“. Význam slova je tedy jasný – symbolizuje štěstí a přízeň osudu. O tom, kde ve skutečnosti leží kolébka svastiky, vedou badatelé dosud spory, nejstarší nálezy na území Íránu nicméně pocházejí asi již z 5. tisíciletí př. n. l. Svastiku však lidé znali a uctívali nejen v Mezopotámii a Indii, ale i v Číně, Evropě, předkolumbovské Americe a v Africe. Záhadu, jak se symbol mohl rozšířit napříč kontinenty, vědci dosud nerozluštili.

Magie vířícího kříže

Většina z nás si pod pojmem svastika vybaví kříž s rameny ohnutými do pravého úhlu a zalomenými ve směru hodinových ručiček. Jde o tzv. pravotočivou svastiku, jež neblaze proslula jako symbol Hitlerovy moci. Proč si vůdce vybral právě tento znak, je nasnadě – má znázorňovat svět mužské síly, přeneseně pak symbolizovat štěstí a vítězství, tedy i válečné úspěchy.

Jenže nejde zdaleka o jediný typ svastiky, s nímž se můžeme setkat. Zejména ve východní Asii a také v Jižní Americe často narazíme na svastiku levotočivou: říká se jí rovněž swavastika nebo sauvastika a symbolizuje ženský princip spojený s plodností nebo přeneseně s duchovní obrodou. Takto je vnímána především v Jižní Americe a ve střední Africe, kde si ji ženy dokonce nechávají vytetovat do oblasti podbřišku.

Koloběh života a smrti

V Indii se svastika odpradávna považuje za symbol dobra a štěstí a objevuje se jako znamení na svatyních, domech, ale dokonce i na hrudnících a čelech novorozenců. Její čtyři ramena představují v hinduistickém pojetí životní koloběh sestávající z narození, života, smrti a nesmrtelnosti. Pravotočivou svastiku přitom Indové přisuzují bohu Ganéšovi, který zosobňuje mužský princip nebo též světlo a život, zatímco levotočivá má přináležet bohyni Kálí a symbolizovat podzemní dráhu slunce, tmu, smrt a zkázu.

Čínští buddhisté zase považují levotočivou svastiku za vnitřní zdroj všeho a návrat k božskému. Zalomený kříž se často objevuje na sochách Buddhy jako jeho „pečeť srdce“, čímž se stává vůbec nejposvátnějším znamením. Po mnohá staletí vnímali znak podobně i šaolinští mniši nebo vyznavači taoismu.

Záhadology jistě potěší, že název pro zdejší svastiku znamená v překladu „pocházet z nebe“. Švýcarský spisovatel Erich von Däniken by jistě dodal, že nám ji věnovali mimozemšťané. Ostatně také podle legendy indiánského kmene Hopi představuje svastika spojení s mimozemskými civilizacemi: má totiž znázorňovat vzor, který předkové v dávných dobách následovali, když cestovali ven z Oraibi – středu vesmíru.

Symbol Ježíšova vzkříšení

Neméně zajímavou kapitolu představuje i svastika jako symbol raného křesťanství. Nejstarší pronásledovaní učedníci Krista ji totiž používali jako svůj tajný znak - „crux dissimulata“. Mnohé katakomby, kam se tehdy věřící ukrývali, dodnes zdobí svastiky odkazující na vzkříšení Ježíše s řeckým nápisem „Život života“. Lze je tak interpretovat jako točící se „kola vesmíru“, která mají symbolizovat vnitřní pohyb duše procházející životem, smrtí a opětovným vzkříšením. Spojitost svastiky s křesťanstvím dokládá i fakt, že se používala jako symbol na kněžských ornátech přibližně až do konce 15. století.

Ozdoba piva i Coca-Coly

Svastiku znali keltští druidové; skandinávští Vikingové jí říkali „Thorovo kladivo“ a chápali ji jako ekvivalent Kristova kříže. Ještě počátkem 20. století se v Americe tiskly mince pro štěstí s čtyřlístkem, králičí packou a svastikou. Zalomený kříž však objevíme také na některých výrobcích firmy Coca-Cola nebo na etiketách piva značky Carlsberg. 

Když se tedy v roce 1921 poprvé rozvinul Hitlerův rudý transparent s černou svastikou v bílém kruhu, nebyl znak pro svět vlastně žádným velkým překvapením. Pozdější hrůzy války však podnítily až fanatickou snahu vymýtit svastiku z povrchu zemského. Je však třeba si uvědomit, že zvrácený vůdce dávný znak prostě jen ukradl. Jako symbol štěstí, znovuzrození i duchovní obrody jej lidé znali dlouhá tisíciletí před ním. 

Kolo zrození

Tzv. kolo života, kolo dharmy nebo též dharmačakra patří mezi nejstarší buddhistické symboly reprezentující Buddhovo učení a jeho cestu k osvícení. Nejstarší nálezy symbolu pocházejí z dob panování významného indického buddhistického vládce krále Ašóky (304–232 př. n. l.). Znak můžeme interpretovat jako soulad božského a individuálního principu v člověku i v přírodě. Osm paprsků kola (může se vyskytovat i jiný počet) přitom zpodobňuje osm částí vznešené duchovní stezky. Další verze dharmačakry mají 12, 24 a 31 paprsků a 24paprskovou verzi najdeme také například na indické vlajce.

Vítězství ducha nad hmotou

Menora patří k jednomu ze základních symbolů judaismu a název tohoto sedmiramenného svícnu je odvozen od hebrejského označení pro lampu či světlo. Sedm ramen svícnu má jednak odkazovat k sedmi dnům stvoření, jednak symbolizovat hořící keř, který podle Tóry spatřil Mojžíš na hoře Sinaj. Mystická židovská nauka kabala vidí v menoře především duchovní obrodu spojenou s vítězstvím ducha nad hmotou: šest světel se spojuje ve světle sedmém a nejvyšším, které zároveň zahrnuje všech šest světel nižších. 

V guvernorátu Asijút ve středním Egyptě se nachází město Mér. Nedaleko něj je známé archeologické naleziště se starověkou nekropolí. Mimo jiné tam byla nalezena krásná keramická, přibližně 20 centimetrů velká soška hrocha. Je glazurovaná, modře zbarvená a je vyzdobená lotosy. Byla objevena v šachtě u hrobky správce Senbiho, který působil za vlády faraonů 12. dynastie. Modrá soška hrocha pochází zhruba z let 1961 až 1878 před naším letopočtem a má i své vlastní jméno: „William the Hippo.“ Sošku tak pokřtila rodina kapitána Hilaryho Masona Raleigha v satirickém článku týdeníku Punch z roku 1931.

Jednonohý hroch

Asi nejzajímavější na sošce hrošíka Williama je, že byla nalezena bez tří nohou. Zdá se, že byly záměrně ulomeny již v době jejího uložení do hrobky. Zřejmě šlo o akt, který měl zabránit hrochovi, představovanému soškou, aby řádil na onom světě a šířil tam chaos, jak to dělali hroši tohoto světa.

Egypťané znali hrochy velmi dobře a věděli, co tato zvířata dokážou. Navzdory zjevu evokujícímu dobráckého tlouštíka je hroch velmi nebezpečné zvíře. Jsou silní, rychlí a agresivní, zvlášť pokud se k nim někdo neopatrně přiblíží. Ve starověku byli hroši postrachem egyptských rybářů i zemědělců. Útočili na lodě i na úrodu v okolí Nilu a často po sobě zanechávali spoušť. Dokládá to i záznam na jednom z egyptských papyrů, referující o bídné úrodě: „polovinu sežral červ a zbytek hroši.“

Egypťané s hrochy bojovali a snažili se je pomocí harpun lovit. Počínaje zhruba rokem 3000 před naším letopočtem se v egyptském umění objevují scény s vládci, kteří vítězí nad hrochy. Dlouhou dobu měli navrch těžkotonážní býložravci. Nakonec ale převážil tlak moderní civilizace a počátkem 19. století hroši z egyptské přírody definitivně zmizeli.

Většina zdrojů uvádí, že první plamenomet v moderním smyslu zařadila do výzbroje německá armáda, která ho také poprvé nasadila v boji, ačkoli dle některých pramenů si tento „úspěch“ nárokuje carské Rusko. V každém případě ale platilo, že plamenomety různých států fungovaly v zásadě stejně a sestávaly z podobných součástí. Voják nesl na zádech dvě nádrže, první s hořlavou směsí a druhou se stlačeným plynem, který fungoval jako pohonné médium. Plyn svým tlakem způsoboval transfer hořlaviny hadicí do takzvané šlehovky, tedy směrovací trubice v rukou vojáka, kde také probíhalo zažehnutí. Z ústí šlehovky posléze vycházel proud hořící směsi, která měla ulpět na povrchu cíle. Přenosné plamenomety mívaly krátký dosah, většinou do 30 metrů, ale v krutých bojích o zákopy či pevnosti se nesmírně osvědčily.

Výborně maskovaná zbraň

Mimořádná účinnost plamenometů vyvolávala u nepřátel strach a paniku, avšak ruku v ruce s ní přicházela nenávist vůči plamenometčíkům. Ti proto představovali jeden z hlavních terčů palby odstřelovačů, kulometčíků i obyčejných pěšáků, protože díky šlehovkám, nádržím a ochranným oděvům bývali na bojišti obvykle snadno rozpoznatelní. Některé armády se proto rozhodly poskytnout svým plamenometčíkům i určitý druh maskování. Nejvíc v tomto směru učinila jednoznačně Rudá armáda, která chtěla navázat na někdejší rozmach plamenometů v carském Rusku. Na přelomu 20. a 30. let vznesli vojáci na sovětský průmysl požadavek, aby vyvinul nový typ zbraně, který se bude vyznačovat menší nápadností, aby se jeho obsluha na pohled podobala prostému pěšákovi.

Zadání se chopili Viktor Kljujev z 846. konstrukčního vojenského závodu a Michail Sergejev z institutu NIIChM (tedy Vědecko-výzkumného institutu chemického průmyslu). Výsledek jejich snahy proto obdržel název ROKS – rancevoj ogněmjot Kljujeva i Sergejeva (přenosný plamenomet Kljujeva a Sergejeva), kterého však nakonec vzniklo jen několik málo kusů. Standardním modelem se totiž stal až následující typ ROKS-2, který vznikl v polovině 30. let. Konstruktéři splnili zadání vyžadující co nejmenší nápadnost zbraně – nová šlehovka svým vzhledem silně připomínala standardní sovětskou pušku Mosin-Nagant, neboť vznikla na základě jejího dřevěného těla. 

Dvojice nádrží na zádech obsluhy dostala obal, který působil jako obyčejný vojenský batoh. Jelikož navíc muži ve službách Rudé armády obvykle nosili dlouhé kabáty, stačilo ochranný oděv jen opatřit stejnou barvou, aby celkové maskování působilo věrohodně. Mnohé detaily se zcela skrýt nedaly, zejména hadice spojující šlehovku s „batohem“ či nástavec na ústí hlavně, v zápalu boje si však takových drobností všiml jen málokdo. Zmíněný nástavec sloužil k zapalování směsi a obsahoval zásobník s deseti pyropatronami, které ve skutečnosti vznikly jednoduchou úpravou nábojnic slavné pistole Tokarev TT ráže 7,62×25 mm.

Spektrum hořlavých směsí

„Batoh“ na zádech vojáka obsahoval dvě nádrže a reduktor tlaku. Jako hnací médium se totiž uplatňoval stlačený vzduch, který se nacházel v malé nádrži s tlakem až 150 atmosfér. Reduktor musel tuto hodnotu nejprve snížit zhruba na desetinu, než vzduch putoval dále a vytlačil směs z hlavní nádrže do šlehovky. Rychle se rozvíjející sovětský chemický průmysl se také zasloužil o širokou škálu hořlavých směsí pro různé situace a podmínky. 

Plamenomety řady ROKS si příliš nevybíraly – pálily dokonce i surovou ropu, ačkoli šlo jen o nouzové řešení. Nejběžnější náplň nádrží tvořilo 50 % mazutu, 25 % petroleje a 25 % benzinu. Šlo o standardní řídkou směs, která se dala ještě zahustit práškem pro vyšší přilnavost. Vedle různých ropných derivátů patřil mezi možné přísady i uhelný dehet nebo oleje rostlinného původu. V závislosti na výsledném složení se měnil i dosah, který mohl činit i přes 40 metrů.

Prapory plamenometčíků

Plamenomet ROKS-2 se opravdu osvědčil, což dokazoval i fakt, že v sestavě každého střeleckého pluku Rudé armády figurovala speciální jednotka, která čítala 20 těchto zbraní. Jejich kvality se potvrdily i během obrany proti německé invazi, nicméně vyšlo najevo, že ROKS-2 je výrobně příliš složitý. Produkce tak v roce 1942 přešla na zjednodušený vzor ROKS-3. Základní parametry sice zůstaly v podstatě shodné, avšak nádrže už postrádaly maskovací vzhled batohu a také šlehovka vypadala jinak, ačkoli pořád alespoň trochu připomínala pušku Mosin-Nagant.

V menších počtech se dodávala kompaktnější podoba, jejíž šlehovka měla vzhled pistole. Zjednodušení konstrukce však především umožnilo navýšení sériové produkce, zatímco masivní dodávky ropy od západních Spojenců dovolovaly výrobu potřebného objemu zápalných směsí. Rudá armáda tedy mohla stavět celé roty a posléze dokonce i prapory, z nichž každý čítal 240 plamenometů. Zbraně řady ROKS zůstaly ve výzbroji až do 50. let, kdy je začal nahrazovat modernější typ LPO-50.

Dokončení: Ohnivé souboje na východní frontě (2): Duel plamenometů ROKS-3 vs. Flammenwerfer 41 (vychází v úterý 16. července)

V severofrancouzském Abbeville najdeme pomník z roku 1907, jehož autorem je sochař Raoul Delhomme. Součástí díla je sugestivní reliéf, na němž vidíme výjev mučení výrazně stylizovaný jako utrpení nějakého světce. Štíhlý a půvabný mladý muž se prohýbá v zádech, zatímco mu jeho katani vrážejí do holení hřeby. Vše se děje za asistence jakéhosi mnicha, písaře a lehce znuděného soudce. Scénu doprovází text, že má jít o památku mučednické smrti mladého rytíře odsouzeného za to, že nepozdravil procesí. O koho se však jedná? 

Církev pod palbou 

François-Jean Lefebvre, rytíř de La Barre se narodil v sídle Férolles ležícím 17 kilometrů od města Orléans, a to 14. září roku 1745. V devíti letech přišel o matku, a když mu bylo sedmnáct, zemřel i jeho otec. Rodina disponovala úplným minimem prostředků, její jméno ale mělo jistý zvuk. Chlapcův předek byl totiž guvernérem Nové Francie, tedy rozsáhlých držav, které země galského kohouta vlastnila v Severní Americe. Dobré pověsti se ovšem člověk nenají, a tak byli François-Jean a jeho starší bratr Jean-Baptiste posláni do Abbeville, kde se jich ujala jejich příbuzná, která byla abatyší v Notre-Dame de Willencourt. 

Získat záštitu mocné katolické církve mohlo vypadat jako skutečná výhra. Nacházíme se však ve Francii 18. století, jejíž konfesní situace byla velice složitá. Velkou roli hrál kalvinismem ovlivněný jansenismus, který roku 1713 odmítl papež Klement XI. (pontifikát 1700–1721), čímž z jansenistů učinil ostré kritiky tepající chování čelních představitelů katolické církve. Mezi příznivce kalvinismu patřili i hugenoti, jejichž náboženské vyznání bylo přímo protiprávní a kteří byli k přestupu do katolického tábora nuceni takzvanými dragonádami (termín je odvozený od příslušníků jízdní pěchoty, již měli nevěřící přimět ke konverzi násilím). Vedle zmíněných nechyběli ve Francii ani kvakeři, Židé, muslimové a mnozí jiní. 

Největší palba do řad katolické církve však přicházela od těch, kteří koketovali spíše s ateismem či deismem a jejichž vírou se stal osvícený rozum. Mezi nimi vynikal François Marie Arouet známý jako Voltaire (1694–1778). Tento muž měl sice poměrně přátelské vztahy s papežem Benediktem XIII. (pontifikát 1724–1730), jeho Filozofické listy (někdy Anglické listy) ale byly vnímány jako výrazně proticírkevní, a to navzdory všem změnám, které v nich postupně provedl. Drama Mohamed sice alibisticky dedikoval Svatému otci, dílo nicméně představuje ostrý útok na všechna zjevená náboženství. V podstatě z něj vyplývá, že každá víra spočívá ve vychytralosti několika jedinců a hlouposti většiny. V díle Panna se pak filozof ostře obul nejen do katolické církve, ale i do počestnosti Johanky z Arku, a rozehrál nejrůznější výrazně erotické motivy. 

Už v roce 1751 tedy pařížský parlament zakázal vydávání jeho encyklopedie, která byla od té doby šířena tajně. Část duchovenstva považovala Voltaira za skutečného Antikrista, vlastnit jeho knihy bylo hříšné a trestné. 

Ožehavé kauzy 

Každá akce vyvolává reakci, na útoky na svou víru reagovali zjitřeně nejen kněží, ale také samotní věřící, kteří se tak stali popudlivějšími a snáze se radikalizovali. To vyústilo v řadu opravdu odpudivých excesů. Jeden z nich se odehrál v Toulouse, kde byl nalezen oběšený syn bohatého hugenotského obchodníka – Marc-Antoine Calas. Podle některých autorů spáchal mladý muž sebevraždu a otec, který se snažil ochránit synovo jméno nebo svou živnost, vše raději přearanžoval na vraždu. 

Pokud tomu tak bylo, dopustil se obrovské chyby. Podivné okolnosti úmrtí na něj totiž vrhly stín podezření umocněný tím, že jiný z jeho synů přestoupil ke katolictví. Obyvatelé Toulouse měli tedy jasno: otec druhého syna zabil, aby zabránil jeho konverzi – hugenoti by své děti raději zamordovali, než jim dovolili vstoupit do ráje. Šedivý čtyřiašedesátiletý Jean Calas byl zadržen a vydán na mučení. Spisovatel Victor Thaddeus scénu popsal následovně: „Je připjat za zápěstí k velkému železnému kruhu na zdi svého vězení, za nohy k jinému na podlaze – provazy jsou napjaty, až všecky jeho údy jsou vykloubeny, neboť jeho tělo je vytaženo několik palců nad jeho normální délku. Pak je doň nalévána hrdlem voda, až jeho tělo je dvojnásob nabubřelé. Tato mučení jsou prováděna velmi chytře, s častým podáváním osvěžení, takže nezemře.“ Calas však trval na své nevinně a trval na ní i 10. března 1762, když ho na náměstí v Toulouse lámali v kole, dokud neskonal. 

Toto drama se odehrálo přesně v roce, kdy François-Jean Lefebvre přišel o otce a následně byl s bratrem odeslán do Abbeville. Jelikož je z Toulouse do daného města pěkný kus cesty, měl mladík jiné starosti než se zaobírat smrtí nějakého hugenotského staříka.

V novém domově se Lefebvrovi podle všeho žilo opravdu dobře. Dne 8. srpna 1765 se tu konala bujará pitka, které se účastnila místní zlatá mládež. Následujícího rána byl však nalezen poškozený kříž, který dříve zdobil zdejší most. Zdroje, které hovoří o tom, co vše se ráno našlo, se značně rozcházejí. V každém případě byl delikt brán nesmírně vážně a na místo incidentu ihned dorazil státní žalobce. Stín padl na „obvyklé podezřelé“, tedy místní flamendry, mezi něž patřil i François-Jean. Pijani prý často zpívali písně neuctivé k církvi, a dokonce se holedbali tím, že kdysi nesmekli před procesím (nebo nesmekli až v průběhu onoho tahu městem, případně nesmekl jen mladý rytíř). 

Mezi obviněnými byla samá zvučná jména včetně syna bývalého starosty. Vlivní otcové ovšem nezvedené ratolesti včas uklidili a potomek bývalého starosty byl dokonce poslán až do Pruska. Zůstal jen rytíř de La Barre, který neměl tolik možností a prostředků, a také jistý mladičký Moisnel. 

Mučení a poprava 

Počet těch, na nichž by bylo možné vykonat spravedlnost, se tak značně zúžil. Kola soudní mašinerie se přesto roztočila naplno a nálada byla stejná jako v případu Calas. Došlo k výslechu čtyřiceti svědků, ale o ničení krucifixu nikdo nic nevěděl. Předmětem výpovědí se tak stávalo spíše předchozí neuctivé chování spojené se stížnostmi na „tu dnešní mládež“ (samotný rytíř při výslechu zmínil, že někdy zpíval košilatou píseň o bohu plodnosti Priapovi). Našla se však nová a vysoce přitěžující okolnost. V majetku urozeného neznaboha byl nalezen Voltairův Filozofický slovník a tři další „pohoršlivé“ knihy. Zdálo se tedy, že by mladík mohl být volnomyšlenkář koketující s osvícenstvím. To rozhodlo. 

Dne 28. února 1766 byl de La Barre odsouzen v Abbeville za bezbožnost, rouhání a svatokrádež k smrti. Hlavními přitěžujícími okolnostmi se mu stalo nesmeknutí před procesím, posměšné písně a záliba ve Voltairovi. Rozsudek ale musel být potvrzen v Paříži, k čemuž došlo 4. června 1766, kdy patnáct z pětadvaceti soudců schválilo předchozí verdikt. Odsouzenci zbývala poslední šance na záchranu života – osobní zásah krále Ludvíka XV. ( 1715–1774). Ten se ale ve prospěch mladíka odmítl angažovat. 

Prvního července 1766 byl de La Barre mučen tak, že mu byly holeněmi prohnány hřeby. Následovala poprava, po níž bylo jeho tělo naraženo na kůl společně s výtiskem Voltairova slovníku. Tak skončil první život rytíře a mohl začít ten druhý. 

Když se Voltaire dozvěděl o procesu, rychle uprchl do zahraničí, odkud se pustil do protiofenzivy. Jeho obhajoba měla dvacet stran a důkladně rozebírala neadekvátnost zvoleného trestu. Filozof se případu rytíře de La Barre věnoval i ve svých úvahách o spravedlnosti. Zrušení verdiktu sice nedosáhl, ale o neblahé kauze se dozvěděla celá Evropa a Moisnel byl propuštěn na svobodu. Nedlouho poté přišla Velká francouzská revoluce, která přinesla rytířovu rehabilitaci. Mladý sličný muž se náhle hodil (na rozdíl od čtyřiašedesátiletého kupce Calase) jako symbol všech nespravedlivě stíhaných. 

Symbol pro každého 

Příběh novodobého mučedníka inspiroval i kritika sociálních zlořádů Charlese Dickense (1812–1870). Ten v knize Příběh dvou měst napsal: „Francie (…) bavila se mimo to také humánními skutky, jako například tím, že odsoudila jakéhosi mladíka, aby mu byly uťaty ruce, aby mu jazyk byl vytržen kleštěmi a jeho tělo aby bylo za živa spáleno, poněvadž za deště nepoklekl, aby vzdal poctu jakémusi špinavému procesí mnichů, které před jeho zraky míjelo asi padesát nebo šedesát kroků od něho.“ 

Svobodným zednářům se pak mladík hodil jako archetypický stoupenec pokrokových myšlenek, a tak dali roku 1897 postavit sochu před baziliku Sacré-Coeur v Paříži. Ta byla později přenesena a nakonec odstraněna. Na druhotném místě ji ale nahradilo nové dílo z roku 2001 a za svatostánkem stále existuje ulice, která nese mladíkovo jméno. 

A tím se dostáváme na začátek našeho příběhu, k abbevillskému pomníku z roku 1907. Ani ten nevznikl ve vzduchoprázdnu. Na počátku 20. století charakterizoval francouzskou politiku značně proticírkevní tón. Vše vyvrcholilo roku 1905 radikálním zákonem o odluce církve od státu. Mladý rytíř se tehdy nesmírně hodil, tentokrát jako oběť katolictví. 

Ironií je, že vznikl pomník, který silně asociuje utrpení nějakého světce, a dokonce i pracuje s církevní terminologií, když jinocha označuje za mučedníka. Podle údajů na francouzské Wikipedii se u monumentu scházejí „volnomyšlenkáři“. Těžko však říct, k jakému odkazu se tím hlásí. S příběhem rytíře de La Barre totiž každý naložil po svém.

V roce 2009 odstartovala ze základny Vandenberg raketa Delta II, která do vesmíru vynesla infračervenou observatoř WISE (Wide-field Infrared Survey Explorer). Během své zhruba roční mise dokázala observatoř objevit vůbec prvního hnědého trpaslíka třídy Y nebo třeba přibližně 300 metrů velkou planetku 2010 TK7, ze které se později vyklubal první troján Země. Hlavním úkolem mise bylo ale celooblohové snímkování ve čtyřech vlnových délkách infračervené části elektromagnetického spektra.

Po naplnění cílů primární mise strávila observatoř několik měsíců ve stavu hibernace. V roce 2013 došlo k jejím znovuzprovoznění a pod novým označením NEOWISE se pustila do pátrání po blízkozemních objektech. Mezi její nejzajímavější úlovky patří například potenciálně nebezpečná 400 metrů velká planetka 2013 YP139 z Apollonovy skupiny nebo třeba kometa C/2020 F3 NEOWISE objevená v březnu 2020. Celkově má na svém kontě data o více než 44 000 objektech, včetně zhruba 3 000 těch blízkozemních, z nichž 215 observatoř sama objevila.

Úspěšná mise lovce planetek se ale po bezmála 15 letech chýlí ke svému definitivnímu konci. Poslední snímkování je naplánováno na 31. července, poté přejde observatoř opět do stavu hibernace a vlivem rozpínající se zemské atmosféry (souvisejícím s vrcholícím maximem 11letého slunečního cyklu) se postupně přiblíží k Zemi, kde na konci roku 2024 (nebo počátkem roku 2025) shoří v atmosféře.

Podle Amy Mainzerové z NASA, která má misi NEOWISE na starost, ale observatoř vlastně jisté pokračování čeká. Technologie a technické postupy, vyvinuté v souvislosti s misí WISE/NEOWISE, totiž najdou uplatnění v jejím nástupci – observatoři NEO Surveyor, prvním infračerveném vesmírném dalekohledu, určenému speciálně k lovu nebezpečných blízkozemních objektů. Jeho mise by měla odstartovat v září 2027. Podle Josepha Hunta, vedoucího projektu NEOWISE v Laboratoři proudového pohonu NASA v jižní Kalifornii, překonala družice WISE/NEOWISE všechna očekávání a získala obrovské množství dat, které bude vědecká komunita využívat po celá desetiletí.

Na hřbitově Chestnut Hill v Exeteru je několik řad náhrobků. Ty starší jsou vesměs zašlé a porostlé mechem, s málo čitelnými či zcela zmizelými nápisy. Výjimku představuje ten, na němž je vytesáno jméno Mercy L. a datum 1892. Do běla ohlazený kámen, který vypadá, jako by jej sem umístili včera, je pokrytý mincemi, ověšený náhrdelníky, obklopený umělými i živými květinami, hračkami, amulety a dárky. Čas od času k němu prý někdo položí umělé upíří zuby či lahvičku s čímsi, co vypadá jako krev. Jedná se totiž o místo posledního odpočinku devatenáctileté Mercy Leny Brownové, nejznámější protagonistky takzvané novoanglické upírské paniky, jíž toto šílenství na americké půdě zároveň vyvrcholilo a vyhaslo. 

Jsou tací, kteří i více než sto let po její smrti přísahají, že slýchají šepot linoucí se od jejího hrobu či že zde za tmavých nocí vídají tančit podivná světla. Jiní tvrdí, že se Mercy zjevuje umírajícím s jejich posledním výdechem, aby je ubezpečila, že umírání není tak zlé. Je stálicí strašidelných dětských povídaček i hvězdou pořadů zabývajících se paranormálními jevy. Co se muselo stát, aby se z obyčejné americké venkovanky stala legenda?

Krev v srdci 

Mercy Lena Brownová žila v Exeteru na Rhode Islandu, kde také v lednu 1892 zemřela. V dětském věku ztratila matku a o něco později i starší sestru, tehdy již bezmála dvacetiletou švadlenu Mary Olive. Obě skonaly na vleklou chorobu, během níž jako by se ztrácely před očima. Chřadly, bledly a postupem času také chrlily krev. 

Když se v roce 1891 příznaky stejné záhadné nemoci objevily i u Mercy a jejího bratra Edwina, začalo se mezi sousedy okamžitě šuškat o záhrobním rodinném prokletí, navzdory skutečnosti, že Mary Olive zemřela už roku 1884 a její matka Mary Eliza ještě nejméně o rok dříve. Mercyina brzká smrt 17. ledna 1892 obyvatelům z okolí Exeteru jejich podezření potvrdila a začali se vehementně domáhat exhumace a prohlídky těl všech tří žen. 

Otec postižené rodiny George Brown se dlouhé týdny usilovně bránil, ale nakonec podlehl nátlaku a svolil k exhumaci těl svých zemřelých dcer i manželky, k níž došlo 17. března 1892. Z těla jeho ženy Mary Elizy zbyly pouze kosti a rovněž stav ostatků nejstarší dcery Mary Olive odpovídal očekávanému stadiu rozkladu po bezmála deseti letech v zemi. Naproti tomu tělo Mercy Leny, které bylo prozatímně uloženo do kamenné nadzemní krypty, jelikož ve zmrzlé půdě nebylo možné vykopat hrob, vypadalo i dva měsíce po smrti naprosto zachovale. Po důkladnějším ohledání se navíc zjistilo, že v jeho srdci je stále čerstvá krev. 

Řádění nemrtvé? 

V sousedské komunitě nebylo nadále pochyb o tom, že právě Mercy Lena je nemrtvou, která způsobila nejen skon své matky a sestry, ale nyní ze záhrobí usiluje rovněž o život svého bratra, až do nedávna statného mladého muže, jemuž ani dlouhý ozdravný pobyt na čerstvém povětří v Colorado Springs nedokázal navrátit bývalou sílu. V souladu s dobovým přesvědčením bylo její srdce vyňato z těla a spáleno. Popel byl následně smíchán s vodou a podáván Mercyinu bratrovi. Toto magické tonikum jej mělo ochránit před mocí nemrtvé sestry a zároveň zastavit postup jeho onemocnění. Žel, Edwin přes veškerou snahu zemřel o pouhé dva měsíce později. Mercyino tělo zbavené vnitřních orgánů bylo opakovaně vykropeno svěcenou vodou a pohřbeno teď již do řádného podzemního hrobu. 

Jediný z celé rodiny, kdo zůstal vůči řádění nákazy imunní, byl otec George Brown. Žil pak ještě dostatečně dlouho na to, aby se dozvěděl o skutečné příčině oné záhadné nemoci odborně zvané tuberkulóza, a dokonce se dočkal zahájení plošného očkování proti ní, které následně vedlo k jejímu takřka úplnému vymýcení. K zemřelým příbuzným na hřbitově Chestnut Hill se přidal až v roce 1922. 

Bledí a vyhublí 

V době, kdy byla otevřena rakev Mercy Leny Brownové a kdy její srdce pohltily plameny, měli obyvatelé severoamerické Nové Anglie za sebou už celé jedno století marného boje s podivnou nemocí, s níž si nevěděli rady a ve svém zoufalství ji přičítali na vrub nemrtvým. Nemoc přicházela bez varování a kosila celé rodiny, jejichž členy jako by něco sžíralo zevnitř. Nepomáhalo nic. Jakmile se objevil první příznak, bylo jasné, že nakažený po kratším či delším utrpení zcela zesláblý a vyčerpaný zemře. Dobové lidové léčitelství, doporučující například pití hnědého cukru rozpuštěného ve vodě, požívání vysokých dávek tvrdého alkoholu či častou jízdu na koni, nezabíralo. 

Vzhled nakažených byl navíc v posledních fázích choroby děsivý. Nemocní byli mrtvolně bledí, na kost vyhublí s temnými stíny pod očima a z úst se jim čas od času řinula krev. Není divu, že budili strach. Jeho semínka padala na velmi úrodnou půdu. Nová Anglie, která se rozkládá mezi státem New York a Kanadou v severozápadním cípu Spojených států, byla totiž v minulosti zcela jiná, než jak ji známe dnes. V době, o níž hovoříme, se jednalo o rurální, málo úrodnou oblast, v níž převážná část obyvatelstva žila roztroušená na odlehlých farmách. V roce 1893, tedy rok po případu Mercy Leny Brownové, se hustota zalidnění v oblasti Exeteru rovnala 17 obyvatelům na čtvereční míli. 

Pouze asi každý desátý Novoangličan byl členem církve a opravdu jen výjimečně někdo dosáhl vyššího než základního vzdělání. Místní faráři i příchozí misionáři opakovaně poukazovali na skutečnost, že rodiny neposílají děti do škol, skoro nikdo nemá doma bibli, natož aby ji četl, a že mezi osadníky jsou silně zakořeněné pověry, které pramení z folkloru původního domorodého obyvatelstva. Ačkoliv formálně i politicky byla Nová Anglie od konce 18. století součástí nově vznikajících Spojených států, kulturně zůstávala svébytná a vyčleněná, Jižany i Brity spíše opovrhovaná a trošku hanlivě přezdívaná „Yankeeland“. 

Kde žijí vampýři a čarodějnice 

Připomeneme-li, že v Nové Anglii, konkrétně v Salemu v Massachusetts proběhly na konci 17. století patrně nejslavnější hony na čarodějnice, nikoho nejspíš nepřekvapí, že právě zde se také údajně vůbec poprvé na americkém kontinentu objevilo slovo upír a krátce nato se zdejší obyvatelé potýkali s prvním případem vampyrismu na území USA. Nejstarší písemnou zmínkou o fenoménu novoanglické upírské paniky je upozornění otištěné v Connecticut Courant and Weekly Intelligencer z června 1784, jehož prostřednictvím nabádal willingtonský radní Moses Holmes místní obyvatelstvo, aby se mělo na pozoru před jistým „cizincem, doktorem Quackem“. Ten měl obcházet po okolí a snažit se přimět rodiny k otevření hrobů svých zesnulých a spálení jejich ostatků za účelem zabránění šíření tuberkulózy. 

První zdokumentovaný případ se odehrál na počátku roku 1793, kdy nechal kapitán Isaac Burton, vážený člen společenství věřících v Manchesteru ve státě Vermont, exhumovat ostatky své ženy Rachel. Nabyl totiž skálopevného přesvědčení, že poté, co byla jednadvacetiletá Rachel v roce 1790 svedena ze světa živých podivnou slabostí těla, stala se nemrtvou a nyní se jej snaží stejným způsobem připravit o druhou manželku Huldu. 

Věrohodné dostupné záznamy o tom, v jakém stavu bylo nalezeno Rachelino tělo, se nedochovaly. Její srdce bylo nicméně demonstrativně spáleno v kovářské výhni, aby se jí znemožnilo další nekalé počínání. Stejně jako v případě Mercy Brown, ani zde klopotná práce s vykopáním rakve z promrzlé půdy a pitvání několik let staré mrtvoly nepřinesla kýžené ovoce a nebohá Hulda zemřela ještě roku 1793. Netrvalo dlouho a začaly se jako houby po dešti objevovat další podobné případy. 

Oběti tuberkulózy 

Již v prvních desetiletích 19. století zmiňoval novoanglický tisk desítky exhumací domnělých vampýrů. Vše dokládají současné archeologické nálezy, které se děly a dějí spíše náhodně. V roce 1990 objevila skupina dětí hrajících si v blízkosti lomu na štěrkový kámen u města Griswold v Connecticutu několik starých hrobů. Při průzkumu lokality vyšlo najevo, že se jednalo o soukromý hřbitov jedné z místních farem, na němž bylo ve čtyřicátých a padesátých letech 19. století postupně pohřbeno 29 příslušníků zdejších rodin Waltonových a Rayových. 

Antropologická analýza a navazující bádání v písemných pramenech prokázaly, že většina pohřbených včetně několika malých dětí uložených ke spánku v hrubých rubáších a jednoduchých dřevěných rakvích zemřela na tuberkulózu, přičemž v roce 1845 zde proběhla hromadná exhumace s cílem identifikovat mezi zemřelými zdroj nákazy. Za ten byl očividně označen muž, jehož skelet spočíval v truhle označené iniciálami J. B. a číslicí 55, jež (jak se později ukázalo) odkazovala na jeho věk v době smrti. Při exhumaci mu bylo vyříznuto srdce a uťata hlava. Ta byla následně uložena zpět do rakve obličejem dolů a v oblasti krku zajištěna přes sebe položenými stehenními kostmi tak, že vytvářela známý symbol lebky se zkříženými hnáty. Událost vešla do povědomí pod označením „vampýři z Jewett City“ (Jewett City Vampires) podle názvu griswoldské čtvrti, v níž se hřbitov nachází.

Ohavná podívaná 

Podobných malých hřbitovů s jednotkami až nižšími desítkami pohřbů, které vznikaly při farmách, existovaly v Nové Anglii stovky. Jen malá část z nich však byla objevena. Právě v těchto lokalitách se odehrávala největší část exhumací a následných zásahů na ostatcích, které jinak církevní ani světské autority příliš neschvalovaly. Americký folklorista, rodák z Rhode Islandu a přední badatel angažovaný v tématu novoanglických upírů Michael Bell během své dlouhé kariéry nalezl a dosud zdokumentoval na osm desítek případů, kdy byla z důvodu podezření na šíření nákazy ze záhrobí provedena exhumace. Tyto případy časově pokrývají konec 18. a celé 19. století a geograficky se na západě blíží až k Minnesotě. 

V centru Bellova zájmu neleží pouze objevování zaniklých hřbitovů, nýbrž i práce s písemnými prameny, které jsou často schopny mnohem lépe osvětlit, proč a jak se živí uchylovali k profanaci hrobů svých mrtvých. V obsáhlé knize Food for the Dea. On the trail of New England’s Vampires Bell vyzdvihuje skutečnost, že vesničané obvykle z hrobů vykopávali nejbližší příbuzné, což pro ně muselo být obzvláště traumatizující. Vědec odhaduje, že během vlny upírské paniky proběhly řádově tisíce exhumací. Jen o malé části se přitom dochoval písemný záznam a z těchto záznamů je ještě drtivá většina skoupá na slovo tak jako ten pořízený jedním novoanglickým kazatelem, který byl svědkem takové „ohavné podívané“ 3. září 1810. 

Škodí z hrobů 

Extrémní četnost exhumací za účelem zastavení zla, které se údajně šířilo ze záhrobí, přičítají odborníci vesměs tradicím původního obyvatelstva, které se svými mrtvými zacházelo jinak, než jak bylo běžné v křesťanském světě, a jehož zvyky noví američtí osadníci částečně přejali. Svou roli začal hrát také společenský tlak, který na postiženou rodinu vyvíjeli sousedé, jako tomu bylo v případě nešťastného otce Mercy Leny Brownové. V zoufalé situaci během epidemií tuberkulózy představoval souhlas s exhumací v podstatě nejvyšší možné prokázání dobré vůle a snahu pomoci sousedské komunitě ochránit se před záhadnou nemocí. 

Na druhou stranu není jasné, co přesně se během exhumací dělo, neboť evidentně neprobíhaly podle jednotného vzorce. Jak písemné prameny, tak kosterní nálezy dokládají velkou variabilitu: někteří domnělí nemrtví byli zneškodněni useknutím hlavy, jiní vyjmutím a spálením vnitřních orgánů, další byli ohni obětováni celí. Určité komunity (jako v Jewett City) křížily stehenní kosti, zatímco jinde se spokojili jen s prostým obrácením těla tváří dolů. 

Bez zajímavosti rovněž není domněnka, s níž souhlasí naprostá většina badatelů, že sami novoangličtí venkované neoznačovali domnělé nemrtvé za upíry či vampýry a nežili v přesvědčení, že by vstávali z hrobů a chodili živým sát krev. Žili ve strachu, že jim nemrtví škodí ze svých hrobů, šíří záhadnou nemoc, jíž je zbavují síly, a snaží se rozmnožit své řady. V některých oblastech se dokonce věřilo, že jeden nemrtvý může obratem udělat nemrtvé ze všech zemřelých uložených na hřbitově, a exhumace proto někde byly doslova masové. 

Výplod fantazie přihlouplých vesničanů? 

Tím, kdo hovořil o vampyrismu a díky němuž nakonec novoanglická vampýrská panika získala své označení, jakkoliv bylo zavádějící, byl lokální tisk. A činil tak patrně pod vlivem komentářů z okolních států, jejichž obyvatelstvo obecně nahlíželo na události v Nové Anglii s despektem: „(…) zdá se, že jsme se propadli v čase do dob naprosté neznalosti a slepé pověrčivosti, a to ve státě, který sám sebe označuje za osvícený a křesťanský.“ Boston Daily Globe dokonce novoanglickou víru v upíry bagatelizoval do té míry, že její původ připsal významně omezeným mentálním schopnostem a oslabenému genofondu tamějších vesničanů, „kteří se už po generace často berou mezi sebou“ a nedokážou rozlišit realitu od báchorek. 

Pravda je, že komplexně zdokumentovaných případů je naprosté minimum a pokud bychom se na události v Nové Anglii v 19. století dívali pouze jejich optikou, nutně bychom museli dojít k podobnému závěru jako obyvatelé rozvinutějších částí Spojených států: nic moc zvláštního se nedělo a jednalo se spíše o jakousi kuriozitu. Kromě zmíněných případů Mercy Leny Brownové, vampýrů z Jewett City a manželek kapitána Burtona stojí za zmínku prakticky už jen případ Fredericka Ransoma, který zemřel na tuberkulózu 14. února 1817 a jehož otec jej nechal několik dní po pohřbu exhumovat a jeho srdce spálit. Tento případ se oproti ostatním vymyká skutečností, že k exhumaci bylo podle všeho přistoupeno z preventivních důvodů, aniž by byl tuberkulózou nakažen někdo další z blízkého okolí. 

Zvláštností také je, že se jednalo o univerzitního studenta z dobře zajištěné středostavovské rodiny, tedy z prostředí, v němž víra v upíry nebyla tak běžná jako u venkovského obyvatelstva. Nelze však opomenout tisíce dalších případů, jež dává tušit mravenčí práce badatelů. Odehrávaly se v ústraní a v atmosféře strachu, která novoanglický venkov svírala po celé století. Ačkoliv byli tamější upíři zcela odlišní od evropského pojetí založeného na postavě hraběte Drákuly, nebyli méně děsiví a v celosvětovém měřítku představují významný mytologický fenomén, jehož poznávání se bude prohlubovat současně s tím, jak budou přibývat nové nálezy.

Z lidské tváře je možné na první pohled vyčíst mnoho věcí. Čínští vědci nedávno zjistili, že se to týká i zdravotního stavu. Teplotní sken povrchové teploty tváře může podle vědců přinést diagnostické informace, aniž by bylo nutné pacienta nějak invazivně testovat.

Průměrná tělesná teplota u lidí s přibývajícím věkem klesá. Pokud ale jde o detailní rozložení povrchové teploty tváře a její změny, je situace mnohem komplikovanější. Čínský tým pořídil skeny teploty u celkem 2 811 Číňanů ve věku 21 až 88 let a získaná data zpracoval s využitím umělé inteligence. Výsledky zajímavého výzkumu v těchto dnech uveřejnil odborný časopis Cell Metabolism.

Zdraví ve tváři

Umělá inteligence odhalila několik charakteristických uspořádání povrchové teploty tváře, které se pojí s konkrétními zdravotními či metabolickými obtížemi. Také se ukázalo, že z rozložení teploty tváře je možné odvodit, zda dotyčný člověk stárne biologicky rychleji, nebo naopak pomaleji, než by odpovídalo jeho formálnímu věku.

Badatelé vytvořili model pro automatické hodnocení teplotního skenu lidské tváře. Tento model dokáže s asi 80% přesností určit, zda dotyčný člověk má nějakou metabolickou chorobu, jako je například steatóza jater nebo diabetes. Obecně se ukazuje, že lidé s takovou chorobou mají o něco vyšší teplotu tváře v oblasti očí, než by odpovídalo jejich věku a pohlaví.

TIP: Vědci vystopovali geny, které jsou zodpovědné za vzhled lidské tváře

Teplotní sken podle čínských vědců prozradí i to, zda má člověk problémy s vysokým tlakem. V takovém případě sken detekuje vyšší teplotu obličej v oblasti očí a zároveň tváří. Muži s vysokým krevním tlakem mají navíc ještě o něco chladnější nos. Studie čínského týmu má svá omezení. Zahrnuje pouze Číňany, takže bude nutné ověřit, zda pozorované vztahy fungují i u lidí z jiných koutů světa.

Osebergská loď byla nalezena ve vysoké mohyle o výšce 6,5 metru a délce přibližně 40 metrů. Během času však došlo k postupnému slehnutí pokrývky, takže se archeologové museli prokopat jen 2,5 metru hlíny. Komprese stovek tun jílu šťastně zakonzervovala celou komoru, takže i po 1 200 letech se dřevo lodi zachovalo z 95 %, a to i přesto, že váha mohyly člun prakticky rozdrtila.

Senzační nález 

Norská farma Oseberg leží přibližně 100 kilometrů jihovýchodně od Osla. V létě roku 1904 zde švédský archeolog Gabriel Gustafson a jeho norský kolega Haakon Shetelig vyzvedli zpod pohřební mohyly 21,58 metru dlouhou a 5,10 metru širokou loď typu karvi. Spolu s plavidlem byly nalezeny dvě ženské kostry a velké množství pohřební výbavy. Nález vyvolal skutečnou senzaci, takže Gustafson nechal kolem areálu postavit ploty a vztyčit cedule, aby nedošlo k poškození nebo ztrátám cenných artefaktů.

Vyzvednutí lodi zpod mohyly trvalo přibližně tři měsíce, tým expertů však potřeboval dalších 21 let, než se podařilo celé plavidlo zrekonstruovat a zrestaurovat. Podmáčené kusy vědci museli opatrně vysušit s využitím různých chemikálií, aby nedošlo ke smrštění dřeva. Každé prkno bylo ošetřeno lněným olejem a lakem, v 50. letech ještě navíc pryskyřicí. Díky tomu obsahuje obnovená veslice více než 90 % původního dřeva.

Dřevěný kabátek 

Konstrukce lodi takzvanou klinkerovou obšívkou je zvnějšku patrná „schodkovitým“ uspořádáním prken. Veslice dosahovala rychlosti až 19 kilometrů za hodinu. Archeologové také našli dobře zachovanou, metr dlouhou železnou kotvu. Stěžeň byl vyroben z borovicového dřeva a původně dosahoval výšky 12 nebo 13 metrů. Plachta se nedochovala, ale v útrobách člunu zůstaly zbytky stanů, které námořníci používali pro nocování na pevnině.

Po úspěšné rekonstrukci veslice na zahradě Univerzity v Oslu mohlo dojít k slavnostnímu odhalení pro veřejnost, ale nebylo jasné, kde by se mělo konat. Vzhledem k tomu, že na stejné zahradě právě probíhaly restaurační práce na dvou dalších dříve nalezených lodích, padlo rozhodnutí postavit pro plavidla zvláštní muzeum na poloostrově Bygdøy v západní části města. Po roce a půl detailního plánování byla roku 1926 osebergská loď po kolejích dopravena do přístavu, odkud na voru doplula do nového domova.

Plavidlo jen na svátek 

Jedním z nejkrásnějších prvků osebergské lodi je ornament na přídi i na zádi. Nález zpětně dal jméno celému raně vikinskému uměleckému stylu, jehož hlavním motivem byly „svírající bestie“, proplétaná a svinutá těla zvířat, která tlapami něco drží – okraje řezby, těla sousedních tvorů nebo sebe sama. Vzhledem k velké zdobnosti motivu se spekuluje, že loď nejen patřila zámožné osobě, ale nejspíš se používala především při slavnostních příležitostech.

Roku 1987 proběhl zajímavý projekt. Experimentální archeologové vyrobili přesnou repliku osebergské lodi podle nákresů z muzea, nicméně při první plavbě netrvalo ani 20 vteřin a veslice se potopila. Přitom foukal jen slabý větřík a loď neplula nijak rychle. Takto experimentálně se zjistilo, že se tehdejším stavitelům nepodařilo trefit přesný tvar těla člunu. Ale i takto neúspěšné projekty přispívají k dalším informacím o vikinském lodním stavitelství…