Přibližně každý čtvrtý člověk a planetě nemá přístup k vodě z vodních toků a jezer a jeho přežití proto závisí na podzemních zdrojích vody. Koncem tohoto století se ale mohou stovky milionů lidí ocitnout v situaci, kdy kvůli postupujícím změnám klimatu budou připraveni i o tuto nejistou zásobu vody. Může se proměnit v toxickou žumpu.

K těmto závěrům dospěl výzkumný tým, v jehož čele stála Susanne Benzová z kanadské Dalhousiovy univerzity a německého Technologického institutu v Karlsruhe. Vědci k těmto závěrům dospěli na základě modelů mapujících vliv oteplování planety při různých klimatických scénářích na teplotu podzemní vody. Ukázalo se, že při pesimistickém vývoji by až téměř 590 milionů lidí mohlo přijít o pitnou podzemní vodu. Zneklidňující závěry výzkumu nedávno publikoval vědecký časopis Nature Geoscience.

Problém v podzemí

„Pokud jde o vodu v souvislosti s globálním oteplováním, obvykle se z pochopitelných důvodů soustředí pozornost na počasí a dostupnost povrchové vody,“ vysvětluje hydrolog Dylan Irvine z australské Univerzity Charlese Darwina. „Jak se ale ukazuje, musíme se zaměřit i na to, co se děje s vodou pod zemským povrchem.“

Je pravda, že vrstvy půdy a hornin nad zásobárnami podzemní vody nepohlcují teplo tak, jako třeba mořská voda. Stačí ale, aby se teplota podzemních vod zvýšila o jediný stupeň nebo dva a může dojít ke katastrofě. Klesne obsah kyslíku, rozmnoží se nebezpečné bakterie a ve vodě se rozpustí větší množství těžkých kovů, jako arsen nebo mangan.

Podle Benzové se to vlastně už děje. Již dnes žije zhruba 30 milionů lidí v oblastech, v nichž je podzemní voda teplejší, než by měla být podle nároků na pitnou vodu. Znamená to, že ji není bezpečné pít bez předchozí úpravy, jako je například převaření. Dochází také k ohřívání trubek s pitnou vodou, které jsou uložené v zemi. Tento vývoj povede ke zvyšování nákladů na pitnou vodu, což zasáhne především chudší oblasti.

Na počátku 13. století roztříštěné mongolské kmeny sjednotil vládce Temüdžin zvaný Čingischán. Do svého skonu v roce 1227 vytvořil říši, která sahala od Čínského moře po břehy Kaspiku. Před smrtí ji rozdělil mezi čtyři ze svých mnoha synů, z nichž jeden měl být velkým chánem, kterému budou ostatní podléhat. Severozápadní část říše dostal Džoči, a byla proto nazývána Ulus Džočiho (ulus – mongolsky úděl), později buď Velký ulus (Ulu ulus), nebo ulus právě vládnoucího panovníka. 

Dnes obvyklý název Zlatá horda začali používat až ruští kronikáři ve druhé polovině 16. století. Termín horda (v mongolštině ordu) znamenal původně vojenský tábor či sídlo panovníka. Ještě než Čingischán zemřel, byl jeho syn Džoči v únoru 1227 zavražděn, a tak velký chán rozdělil jeho ulus mezi tři Džočiho syny. Části – hordy se označovaly podle mongolské tradice barvou. Nejdále na východě ležela Bílá horda, vedle ní Modrá a na západě Zlatá pod vládou Džočiho syna Batua. Tomu byli ostatní bratři podřízeni, proto byl později celý ulus označován jménem hlavní části. 

Chán Batu 

Čingischán měl při výběru šťastnou ruku. Chán Batu (vládl 1227–1255) byl vynikající vojevůdce a zděděný ulus rozšířil na západ. S Kumány (Polovci), povolžskými Bulhary a ruskými knížaty se Mongolové střetli už dříve. Roku 1235 však právě pod vedením Batua podnikli Mongolové z celé říše nové tažení na západ. Brzy dobyli hlavní město povolžských Bulharů Bulgar, následně rozdrtili Polovce v dolním Povolží a počátkem roku 1238 zaútočili na ruská knížectví. U Kolomny si hravě poradili se čtyřikrát slabšími Rusy a dobyli sídelní město velkoknížete Vladimir. Dva roky nato padl Kyjev a Mongolové pokračovali dál, až k polské Lehnici, kde jejich tažení vyvrcholilo vítěznou bitvou (1241). Evropu tehdy zachránilo jen to, že v dalekém Karakorumu zemřel velký chán Ögödej, a velitelé z Činsgischánova rodu se obrátili na východ, aby nezmeškali volbu nového vládce. 

Podmaněná území byla podřízena Mongolské říši, respektive Batuovu ulusu. Povolží a Krym k ní byly přivtěleny přímo, ruská knížectví jako vazalské státy. Batu dokázal nová i starší území konsolidovat do fungujícího státního útvaru. Musel, protože velký chán mongolské říše Güjük, který nastoupil roku 1246, byl Batuovým nepřítelem a Batu byl nucen posílit svou armádu vojsky podmaněných Bulharů a Polovců. Vojenskou pomoc mu musela poskytnout i vazalská ruská knížectví, k nimž zaujal sice tvrdý, ale korektní postoj. 

Strašní ve válce, „laskaví“ v míru 

Centrum moci, která se soustředila v rukou mongolské aristokracie a vládnoucího rodu potomků Džočiho, leželo v Povolží, kde vzniklo i hlavní město, Saraj Batu (na sever od dnešní Astrachaně), jež stavěli křesťanští zajatci. Tady se také původní kočovníci začali usazovat, ovšem většina obyvatel vedla nadále kočovný způsob života (to se později ukázalo být jednou z příčin rozpadu, neboť sepětí povolžského centra a ostatních obyvatel Hordy postupně sláblo). K udržení říše přispívala tradiční mongolská politika – jak byli Mongolové strašní ve válce, tak byli „laskaví“ v míru. Porobenému obyvatelstvu nevnucovali žádné novoty, pouze tvrdě vyžadovali odvádění daní a vojáků. Jejich výboje nebyly zaštítěny náboženstvím, takže ani v tomto směru nevyvíjeli na původní obyvatelstvo žádný tlak. 

Sílu nového státu nejlépe dokládá fakt, že Horda přežila Batuovu smrt roku 1255 i následné boje o nástupnictví, z nichž vyšel vítězně jeho bratr Berke (vládl 1257–1266). Ten jako první pán Hordy přijal islám, čehož dokázal využít ku prospěchu říše. Do hlavního města přicházeli muslimští učenci, umělci i kupci z celého světa, pro které nechal vystavět mešity. Vedl války s Litvou, Byzancí i s ílchánem Hülegü, vládcem mongolského ulusu v Íránu. Když velký chán Kublaj vyslal do Ruska své výběrčí daní, nechala je knížata povraždit, ovšem s tichým souhlasem Berkeho, který odmítl posílat ruské peníze do Mongolska. 

Neklamná známka sebevědomí pána Zlaté hordy byla zároveň příznakem začínajícího rozkladu mongolské říše, jejíž obrovský celek zformovaný rychlými výboji nebylo možné bez pevných ekonomických vazeb udržet. Jestliže ještě Berke uznával formální svrchovanost velkého chána, jeho nástupce Mengu-Timur (vládl 1266–1280), Batuův vnuk, se již prohlásil za samostatného vládce a zpřetrhal svazky s východem. Vládci Hordy se stále více cítili být spíše součástí světa islámu než mongolské pospolitosti. Netrvalo dlouho a chán Uzbek (vládl 1313–1341) záhy po svém nástupu na trůn povýšil Mohamedovu víru na státní náboženství. To vyvolalo odpor u mongolské aristokracie, která z většiny vyznávala buddhismus a šamanismus, ale Uzbek jej utopil v krvi a nechal popravit 120 Čingischánových potomků. 

Za vlády Uzbeka a jeho syna Džanibeka dosáhla Zlatá horda mocenského vrcholu. Byl to nejrozsáhlejší a vojensky nejsilnější stát východní Evropy a Střední Asie. Centrum říše Uzbek přenesl severněji do Saraj al-Džedidi (Nového paláce), původně nazývaného Saraj Berke (soudí se, že město leželo poblíž dnešního Volgogradu). Sem plynuly obrovské příjmy z daní, z kontroly tranzitu na Volze, jež spojovala severomořsko-baltskou oblast s Orientem, i z obchodních transakcí Benátčanů a Janovanů, jejichž faktorie byly rozesety po pobřeží Černého a Azovského moře. Horda těžila ze své polohy na spojnici východu a západu, na trase důležitých karavanních cest. 

Stát jako armáda 

Na státním zřízení Zlaté hordy bylo znát, že vznikla jako stát nájezdníků, pro které byla válka hlavním způsobem obživy. Potřebám armády bylo podřízeno i správní členění. Země se dělila na okrsky podle toho, kolik poskytly vojáků. Od nejvyšších po nejnižší to byly desetitisíciny, tisíciny, setniny a desetiny. V jejich čele stáli podobně rozlišení úředníci, přičemž desetitisícníci byli nejvlivnějšími v zemi. Mimo to chán dosazoval do měst místodržitele s titulem darga, kteří dohlíželi na výběr daní. 

Chánové disponovali značnou vojenskou mocí, a protože armádu tvořili hlavně jezdci, uvyklí životu v sedle, nehrála při shromažďování vojska velkou roli ani značná rozloha říše. Panovníci udržovali i systém jízdní pošty, která umožňovala rychlou přepravu zpráv. Zvláště potom, co chánové přerušili vztahy s Mongoly a stali se zcela závislými na podpoře vlastního obyvatelstva, národy Zlaté hordy začaly do značné míry splývat. Převládaly národy turkické, a proto jejich jazyk posléze nahradil mongolštinu. Od 14. století i oficiální listiny chánů byly vydávány v turečtině. Přesto se obyvatelstvu Hordy říkalo Tataři. 

Významná střediska obchodu a řemesel byla v Povolží. Vedle hlavních měst Saraj-Batu a Saraj al-Džedidi to byla Kazaň, Bulgar, Azov na břehu stejnojmenného moře a města ve střední Asii. Po přijetí islámu města vzkvétala i přílivem kupců a řemeslníků z muslimských zemí, za chána Uzbeka a jeho syna Džanibeka dosáhla vrcholu. Velkou část řemeslníků ale tvořili zajatci, přesídlení z porobených území, či jejich potomci. 

Ruská knížectví 

Zvláštní postavení ve Zlaté hordě měla závislá ruská knížectví, jimž Mongolové ponechali samosprávu. Nicméně bez chánova souhlasu Rusové nemohli podnikat závažné politické kroky, museli odvádět daň a poskytovat vojáky do chánova vojska. Každý kníže před nástupem na trůn musel přijet do Saraje a převzít písemný souhlas, takzvaný jarlyk. Dokud chán uznával svrchovanost velkého chána v Mongolsku, musela ruská knížata pro jarlyk cestovat až do Karakorumu. 

Mongolská nadvláda prohloubila izolaci pravoslavné Rusi od západní Evropy, avšak hlavním problémem bylo ekonomické vykořisťování. Roku 1257 vyslal chán Berke na Rus své úředníky, baskaky a čislenniky. Čislennici prováděli soupis obyvatelstva kvůli výběru daní i vojenským odvodům, baskakové jako vyšší úředníci měli na daně i odvody dohlížet, hlavní baskak se usadil ve Vladimiru. Jelikož si výběrčí počínali poměrně krutě a Rusové se bouřili, knížata po roce 1320 chánovy úředníky vyhnala a daň pro chána vybírala sama. 

Zlatá horda také obratně využívala řevnivosti ruských knížat k jejich oslabování a příliš mocné panovníky se snažila eliminovat. Pozvání do chánova Saraje proto nejednou znamenalo rozsudek smrti. Ovšem pomoci Hordy se v boji o vládu často dožadovali sami Rusové. Na druhou stranu chán poskytoval knížatům vojska proti západním křižákům, kteří útočili z Pobaltí a Švédska. Už Alexandr Něvský po roce 1242 navázal takové spojenectví s Batuem i jeho bratrem Berkem. Když roku 1269 přitáhl pomocný oddíl Mongolů do Novgorodu, němečtí útočníci z obav před „Tatary“ raději uzavřeli mír. 

Kulikovo krvavé pole 

Uzbekův syn a nástupce Džanibek (vládl 1342–1359) byl velmi úspěšným panovníkem. Dobyl Ázerbájdžán a zdařile šířil ve své zemi islám. Alláh však od něj nakonec odvrátil svou tvář. Roku 1359 byl zavražděn a propukly vleklé boje o následnictví, jež říši oslabily. Na severozápadě expandovala Litva a vedle ní se začal pomalu utvářet nový ruský stát, jehož krystalizačním jádrem se stalo Moskevské knížectví. Slábnoucí moc Tatarů nedokázala jeho posilování zabránit. Roku 1374 vypuklo povstání proti Tatarům v Nižním Novgorodu. O čtyři léta později dosáhl moskevský kníže Dimitrij prvního významnějšího vítězství na řece Voži a pochopil, že i Tatary je možné porazit. 

Skutečnou vládu v Hordě tehdy měl správce Mamaj, který ale na trůn nemohl usednout, protože nepocházel z Čingischánova rodu. Nadto už ovládal jen část říše od Volhy na východ. Horda se poprvé musela proti Moskvě spojit se Západem. Mamaj uzavřel smlouvu s Litvou a pokusil se knížete Dimitrije porazit na Kulikově poli roku 1380. Bitva se pokládá za přelomovou událost v dějinách osvobozování Rusi od mongolského jha. Přispěl k tomu i její duchovní rozměr. Dimitrij se na počátku tažení zastavil v Trojickém klášteře, kde igumen (opat) Sergij Radoněžský udělil jeho vojsku požehnání. Zdůraznil, že pokud by se jednalo jen o světskou nadvládu, měl by se kníže raději vyplatit zlatem, protože ale jde o obranu víry, je třeba sáhnout po meči. Rusové tak vnímali nadcházející střet jako válku na obranu křesťanství. 

Ruské a tatarské vojsko se setkalo 8. září u ústí řeky Něprjavdy do Donu, na Kulikově poli. Tataři pod Mamajovým vedením byli asi dvakrát početnější a navíc očekávali příchod spojenecké litevské armády velkoknížete Jagella, vzdálené jeden den pochodu. Rusové museli svést bitvu dříve, než se obě vojska spojí. V tvrdém střetu získali Tataři převahu a ruská armáda byla na pokraji zhroucení, sám kníže Dimitrij byl těžce raněn. Tataři však museli do útoku nasadit všechny jednotky, které také utrpěly značné ztráty. Po osmi hodinách rozhodly boj čerstvé ruské zálohy, které vpadly vyčerpaným Tatarům do týlu a obrátily je na útěk. 

Když k místu dorazil litevský velkokníže, ani se neodvážil na Rusy zaútočit a raději se stáhl. Kroniky uvádějí, že ze 150 tisíc ruských vojáků se z krvavé bitvy vrátilo o něco více než čtvrtina. Ačkoli čísla je třeba dělit přinejmenším dvěma, dokládají obrovské ztráty, které na poražené straně nebyly jistě menší. Igumen Sergij a kníže Dimitrij, zvaný podle místa velikého vítězství Donský, se dočkali nesmrtelné slávy. Oba jsou pravoslavnou církví uctíváni jako svatí. 

Století úpadku 

Porážka Tatarů ale zdaleka neznamenala konec ničivých výpadů na Rus. Nový chán Tochtamiš, jenž přišel z východu a Mamaje porazil, se už roku 1382 pokusil svrchovanost obnovit a dobyl a vyplenil Moskvu. Nakonec ale před ruským vojskem ustoupil. Daleko větší problémy měl na východě, kde ohrožoval jeho říši obávaný Tamerlán. Po opakovaných porážkách byl Tochtamiš roku 1395 sesazen. Další chánové byli jen loutkami v rukou emíra Edigeje, Tamerlánova švagra. Tento obratný politik si udržel moc v Hordě i po Tamerlánově smrti roku 1406. K uznání své nadvlády přinutil rok nato i ruská knížata. Chány dosazoval a sesazoval a Horda byla alespoň formálně jednotná až do roku 1419, kdy Edigej zemřel. 

Po jeho smrti se státní útvar začal rozpadat. Postupně se oddělil chanát Krymský, Kazaňský, Astrachaňský a Sibiřský. V některých vládli potomci Džočiho, v Nogajské hordě na řekách Volha a Ural potomci emíra Edigeje. Zbytkem Zlaté hordy byla Velká horda mezi Volhou a Donem kolem hlavního města někdejší říše Saraj al-Džedidi.

Posledním významným panovníkem se stal Ahmed (vládl 1465–1481), který ovládl i Krymský chanát, uzavřel spojenectví s polským králem Kazimírem IV. a dvakrát se pokusil dobýt Moskvu. Rok 1480, kdy moskevský kníže Ivan III. Ahmeda porazil, je považován za definitivní konec nadvlády Tatarů nad Rusí. Po zavraždění Ahmeda roku 1481 se zbytek říše propadl do chaosu. Ránu z milosti mu roku 1502 zasadil krymský chán. Během 16. století pak Rusové dobyli nejen území Velké hordy, ale i Kazaňský, Astrachaňský a Sibiřský chanát. Později ovládli i ostatní území někdejší Zlaté hordy. S důsledky mongolské nadvlády v hospodářské, politické a kulturní sféře se však ruské země vypořádávaly po staletí.

Teprve nedávno vyšlo najevo, že neptačí dinosauři mohli vést život pod zemí. Na fosilních pozůstatcích asi čtyřmetrového thescelosaura z konce období křídy byly nalezeny stopy, které odpovídají zvířeti obývajícímu nory. Neuplynul ani rok a paleontologové hlásí nového neptačího dinosaura, který podle všeho rovněž hledal bezpečí pod zemí.

Nově popsaná Fona herzogae ze skupiny ptakopánvých dinosaurů, shodou okolnosti příbuzná thescelosaura, žila asi před 99 miliony let, tedy na přelomu spodní a svrchní křídy, na území dnešního Utahu. V té době tam byl velký mokřadní ekosystém s mnoha řekami, vklíněný mezi pobřeží velkého vnitrozemského oceánu na východě a horami s aktivními vulkány na západě. Klima tam bylo hodně horké a vlhké, jako v obrovském skleníku.

Život v podzemí

Odborníci Státní univerzity Severní Karolíny a Přírodovědného muzea Severní Karolíny nacházeli fosilie fony od roku 2013. Vzhledem k jejich výbornému stavu i některým nápadným znakům dospěli k závěru, že šlo o tvora se sklonem žít v podzemí. Jejich výzkum v těchto dnech zveřejnil odborný časopis The Anatomical Record.

Jak říká vedoucí výzkumu Haviv Avrahami, rozpoznat životní styl u dinosaurů nebývá jednoduché. Nálezy jsou často nekompletní a výklad objevených znaků nemusí být jednoznačný. V případě fony ale měli s kolegy štěstí. Objevili i víceméně kompletní fosilie, uložené v pozici, jaká odpovídala okamžiku smrti dinosaura. Okolnosti nálezů a uspořádání kostí přesvědčivě ukazují, že fona trávila pod zemí hodně času.

Fona byla malý býložravý dinosaurus, zhruba velikosti velkého psa. Podzemnímu životu odpovídají její velké bicepsové svaly, mohutné svalové úpony nebo srostlé kosti u pánve. To vše sloužilo k zajištění stability těla během hrabání. Stejně tak i vzhled končetin. Vše nasvědčuje tomu, že život pod zemí patřil mezi strategie druhohorních dinosaurů.

V roce 2018 vyšel článek s názvem Fatigue in Long-Haul Truck Drivers (Únava u řidičů dálkových nákladních vozidel), který se zaměřil na řidiče dálkových nákladních vozidel. Zkoumal, jak na ně působí únava z dlouhého řízení bez přestávky. Výzkumníci potvrdili, že významně ovlivňuje kvalitu života, a navíc zvyšuje riziko lidské chyby, což má dopad na bezpečnost na silnicích. „V roce 2015 způsobilo 400 tisíc kamionů dopravní nehodu, přičemž na vině byli unavení a usínající řidiči,“ popsaly autorky článku Jenni M. Wiseová a Karen Heatonová.

Hororová statistika

Z deklarovaného počtu nehod mělo 87 tisíc za následek zranění, přičemž více než čtyři tisíce osob zraněním podlehlo. Špičkové palubní systémy hlásily na prvním místě žebříčku příčin nehody „unavené a usínající řidiče“, následované „rozptýlením a/nebo nepozorností při řízení“.

„Za zmínku stojí zhoršená bdělost, poruchy koncentrace a zmatení pozornosti, což jsou všechno následky únavy,“ dodává Jenni M. Wiseová. Souvisí to podle ní mimo jiné s nepříliš reprezentativním zdravotním stavem většiny populace. „Lékařské statistiky z Centra pro kontrolu a prevenci nemocí potvrzují, že nejméně milion Američanů trpí chronickou únavou, která vede ke zvýšenému riziku lidského pochybení“. Únava ovlivňuje nejen kvalitu života, ale také kognitivní funkce, což zase zhoršuje schopnost řidiče bezpečně fungovat.

Do lvího chřtánu

Zemí, jež si o nepříjemnosti spojené s řízením na dlouhých trasách obrazně „říká“, je Japonsko. Tam mezi léty 1989 a 2013 vznikla dálnice dlouhá neuvěřitelných čtyři tisíce kilometrů, po níž se denně prohánějí řidiči, kteří mají tendenci šílenou vzdálenost zvládnout na jeden zátah. A z toho pramení vážné dopravní nehody.

„Únava a přepracování řidičů vedou ke smrtelným nehodám, mezi roky 2012 a 2013 jsme jich zaznamenali několik desítek,“ potvrzuje autor studie Detection of Fatigue in Long-Distance Driving by Heart Rate Variability (Detekce únavy při jízdě na dlouhé vzdálenosti pomocí variability srdečního tepu) Ryosuke Sugie. A nebyli by to Japonci, aby se nepustili do rozsáhlého výzkumu „únavy“, která za nepozorností řidičů stojí. Co vše se za tímto pojmem skrývá?

Autoři studie hodnotili únavu pozorováním srdeční frekvence, dýchání, pocení a mozkových vln u řidičů pravidelně brázdících pekelnou čtyři tisíce kilometrů dlouhou dálnici. Využili také tzv. test mrkání, jenž funguje na základě korelace mezi nízkým počtem mrknutí očí a výskytem dopravní nehody. Zásadním parametrem byla srdeční frekvence neboli práce srdce „zpomalená“ stereotypní činností, jednotvárnou krajinou a v neposlední řadě také teplem v kabině vozu.

Tréninkové podmínky

Ve výzkumu se potkali tři účastníci, kteří v úvodu experimentu odpočívali se zavřenýma očima, aby se zklidnili. Následně se rozvážně projeli městem; vědci jim nasimulovali poklidný městský provoz, v němž se pět minut projížděli, aby si zvykli na jízdu „pod drobnohledem“. Úvodní výcvik byl zařazen záměrně, protože ani jeden participant nebyl zvyklý řídit na simulátoru.

Účastníci se v druhé fázi hodinu projížděli po dálnici nejprve v pomalém, posléze v předjížděcím pruhu. Výzkumníci rozmístili na trať překážky a účastníci měli v první fázi za úkol se jim vyhýbat. Následně je vyzývali k monotónní jízdě bez přerušení, která v nich vyvolávala ospalost. „Implementovali jsme tzv. Hirou-bui shirabe (dotazník o vyčerpání těla) a Jikaku-sho shirabe (dotazník o subjektivní únavě), jež klasifikují subjektivní únavu do pěti kategorií: ospalost, nervozita, nepohodlí, zpomalenost a rozmazané vidění,“ vysvětluje Ryosuke Sugie.

Výsledky experimentu potvrdily, že dlouhé nepřerušované trasy mají na řidiče negativní vliv. Kromě únavy popisovali účastníci těžkou hlavu, nervozitu, suché oči, nepříjemné bolesti hlavy a očí, ztuhlá ramena, extenzivní zívání, bolavé paže, závratě, neklid a ztrátu motivace, rozmazané vidění, deprese, neschopnost jasně myslet, bolest zad a těžké nohy. Objíždění překážek trochu pomohlo koncentrovat pozornost, ale jen do doby, než se i z toho stala monotónní činnost.

„Kognitivní“ a emoční únava

Únava působící na řidiče je prožívána jako narušený kognitivní stav. Mezi atributy kognitivní únavy patří zhoršená bdělost, koncentrace a pozornost, což výrazně zhoršuje zpracování dat z prostředí. Tím pádem ruinuje schopnost zpracovávat situační data rychle a přesně za účelem bezpečného rozhodování. Podle studie Fatigue in Long-Haul Truck Drivers: A Concept Analysis existuje souvislost mezi kognitivní únavou a zvýšením srdeční frekvence kvůli požadavkům na kyslík v podmínkách zvýšené mozkové aktivity.

Únava může mít také podobu emočního vyčerpání. Mezi atributy emoční únavy patří pocitové vyčerpání, kognitivní odpojení a snížená motivace. Tímto způsobem je ovlivněno jak povědomí o prostředí, tak proces dodržování bezpečnostních předpisů na silnicích. Pokud řidiči kamionů často pracují přesčas a zaměstnavatel na ně vyvíjí extrémní tlak z hlediska výkonu, mohou se rozhodnout pokračovat v řízení navzdory fyzické únavě. Emocionální únava pramenící z vyčerpávajících úkolů může zhoršit hodnocení skutečného rizika, takže řidič bývá zranitelný vůči bezpečnosti.

Není to tak monotónní

Řízení není tak snadné jako sezení v křesle. Během cesty mění jedoucí vozidlo rychlost a vy se otáčíte společně s ním, zatímco na klikaté silnici se houpete spolu se zatáčkami. Všechny tyto faktory – silnice, vozidlo a provoz – ovlivňují pohodlí vaší cesty. Kývání, škubání a skoky si vybírají na těle daň, i když si to třeba neuvědomujeme. Mozek odpovídá za pohyb a zapojuje svaly, aby zajistil vzpřímené držení těla, což je energeticky nákladné, a je tím pádem těžší upadnout do „letargie“.

Na zvládnutí trasy v autě má vliv také rychlost jízdy. To je důvod, proč piloti formule 1 tolik trénují, aby zůstali ve formě. Ona totiž jízda rychlostí přes 200 km/h vyžaduje zvládnutí ohromného tlaku vyvíjeného na karoserii. Greger Huttu – mistr světa v iRacingu (virtuální simulátor jízdy) – zkusil řídit skutečné závodní auto. Několik kol jel extrémně rychle, téměř 160 km/h , ale pak se pozvracel do helmy, protože jeho tělo nezvládlo obrovskou sílu, která na něj působila. Závod vzdal v patnáctém kole. Dalo by se říct, že vyšší rychlost udrží člověka v bdělosti na úkor nepříjemného tlaku působícího na orgány; nižší rychlost a dlouhá monotónní cesta jsou příjemnější na organismus, ale zase únavnější.

Jak tu dlouhou cestu přežít?

Řidiči se často stávají oběťmi takzvané dálniční hypnózy neboli Highway Hypnosis, což je stav, kdy řídí jako omámení a zpomalí se jim mozková aktivita. Až šedesát procent řidičů uvádí, že řídí, když jsou ospalí nebo nedostatečně odpočatí. To a zjištění, že dopravní nehody jsou jednou z hlavních příčin úmrtí lidí ve věku od jednoho roku do čtyřiačtyřiceti let, dává vcelku dobré indicie směrem k problémům s únavou za volantem.

Jak si pomoct a lépe dlouhou trasu v autě přežít? Zkuste žvýkat! Odborníci na webu Driver’s Alert radí: „Jezte v autě zdravé svačiny. Klidně takové, co se dají déle žvýkat. Vyhněte se mastným a těžkým pochutinám, jako jsou hranolky, protože po nich se budete cítit malátně. Zkuste svačinku, kterou snadno uchopíte a nemusíte se bát, že ji rozlijete nebo vysypete.“ Vychutnávejte si nakrájené plátky jablek, banány, ořechy, müsli tyčinky, kuličky mozzarelly a krekry, dopřejte si obyčejné žvýkačky s nízkým obsahem cukru.

Nezapomínejte hodně pít! Nebojte se toho, že s přísunem tekutin budete muset víckrát zastavit na vykonání malé potřeby. Výhody pití většího množství vody převažují nad nevýhodami! Popíjení čiré tekutiny vám pomůže zůstat déle vzhůru a zároveň vyživovat orgány. Dehydratace může vést k řadě nepříjemných stavů, včetně bolestí hlavy a únavy, ale i k ledvinovým kamenům, a dokonce ke krevním sraženinám v nohách (což je, zejména pokud řídíte na dlouhé trase, cesta do pekel). Přestávky na toaletu vám umožní protáhnout si nohy, což zaručeně zlepší průtok krve a zvýší vaši pozornost. 

První hvězdy ve vesmíru vznikly relativně brzy po Velkém třesku. Uvedený termín označuje událost, při níž se kosmos zrodil z husté a horké singularity a začal expandovat. A s jeho rozpínáním a ochlazováním nastaly asi 100–300 milionů let po Velkém třesku i podmínky pro formování hvězd.

První takové objekty se skládaly téměř výhradně z vodíku a helia, s velmi malým množstvím těžších prvků. Označují se jako hvězdy populace III nebo také primordiální hvězdy, přičemž byly nesmírně masivní a horké, takže svítily velmi jasně a krátce. Jejich existence však představovala ve vývoji vesmíru klíčový moment, protože s pokročilejší fúzí ve svých jádrech vytvářely těžší prvky a uvolňovaly je do okolního prostoru. 

Uvedené prvky následně posloužily ke vzniku dalších generací stálic, včetně Slunce. Tyto mladší hvězdy byly bohatší na těžší prvky, z nichž se rovněž utvářely jejich planety. Už ovšem nemohly být tak obrovské jako stálice první generace, neboť příměs těžších chemických prvků učinila z hvězd hmotnějších než přibližně 100 sluncí nestabilní objekty.

Po tři generace chovali Swidbert Ott a Stephen Rogers z univerzity v Cambridgi v izolaci saranči všežravou (Schistocerca gregaria) a následně porovnali velikost a strukturu jejího mozku se sarančaty žijícími v hejnech. K překvapení všech se ukázalo, že ačkoli jsou samotářská sarančata větší, jejich mozek je o 30 procent menší. Byly v něm však lépe vyvinuty oblasti vyhodnocující zrakové a pachové vjemy.

U sarančí žijících v hejnech byly naproti tomu o mnoho větší ty části mozku, které zodpovídají za proces učení a zpracovávání komplexních informací. Tato sarančata totiž musí čelit změnám, které přináší život v neustálém pohybu napříč kontinenty uprostřed davu představujícího dravou konkurenci. Vyhrává ten, kdo se dostane jako první k potravě a kdo si dokáže zajistit, aby ho ostatní nesežrali. V takovém prostředí je větší mozek nutnou podmínkou.

Sarančata jsou podle Otta ideálním modelem pro studium vztahu mezi životním stylem, chováním a strukturou mozku. V době sucha, kdy panují drsné podmínky, se protloukají jako samotáři a jiným jedincům svého druhu se zdaleka vyhýbají. Když přijde období dešťů a vegetace se rozbují, začnou se shlukovat do obrovských skupin, putujících od místa k místu a neúprosně spásají každý ostrůvek zeleně. V tomto období se také páří a rychle rozmnožují.

Swidbert Ott se domnívá, že život ve velkých skupinách hledajících rozmanité a nepředvídatelné zdroje potravy, je klíčovým faktorem vedoucím k vývoji velkého mozku i u obratlovců.

V severozápadní části Peru se poblíž pacifického pobřeží nalézá údolí Zaña, které je důvěrně známé archeologům. Nacházejí se zde památky pradávných civilizací, jedny z nejstarších svého druhu v Americe. Jde například o nejstarší známé uměle vytvořené kanály Ameriky, které vznikly v prekeramickém období, zhruba před 4 500 až 6 700 lety.

Do stejného období spadá i původ ceremoniálního chrámu, který byl nedávno objeven v údolí Zaña. Archeologové odhadují, že stáří tohoto chrámu je 4 000 až 5 000 let. Vykopávky zde byly zahájeny 3. června a doposud se podařilo odkrýt zdi víceposchoďového chrámu.

Prastaré rituály

Mezi zdmi byly objeveny i kostry tří lidí. Podle všeho ale nešlo o běžné pohřby. Kostry byly uloženy s obětními dary, obalenými látkou. Z toho je možné usuzovat, že šlo o místo, kde probíhaly obětní rituály. Podle archeologů by mohlo jít o náboženský komplex, jehož výstavba by mohla spadat do stejného období, jako stavba slavných pyramid v Gíze (2580 až 2510 př. n. l.) nebo stavba slavného monumentu Stonehenge (3000 až 2400 př. n. l.).

Stěny chrámu jsou zdobeny složitými vlysy, které znázorňují lidská těla s ptačí hlavou, kočičími rysy a plazími spáry. Horní části zdí chrámu byly pokryty jemnou, rovněž zdobenou omítkou. Odkrytá část chrámu podle archeologů představuje centrální schodiště, z něhož bylo možné vystoupat na místo, kde se zřejmě odehrávaly náboženské rituály.

Badatelé rovněž odkryli další monument, tentokrát podstatně mladší. Pochází z let 600 až 700 našeho letopočtu, tedy z období, kdy v této oblasti dominovala civilizace Močiků, mimo jiné známá lidskými oběťmi. V oblasti archeologové nalezli i pohřbené dítě ve věku 5 nebo 6 let, které pochází z ještě mladšího období.

Stejně jako ostatní savci, i králové zvířat obvykle zívají, když relaxují nebo se nudí, a potřebují tedy zvýšit průtok okysličené krve mozkem. Ovšem detailní sledování dvou smeček čítajících celkem 19 zvířat prokázalo, že důvod k tomuto reflexivnímu chování může spočívat i v posilování sociální soudržnosti. 

„Lvi z jedné smečky navzájem kopírují své chování,“ popisuje etoložka Elisabetta Palagiová z univerzity v italské Pise, která pětiměsíční pozorování v Jihoafrické republice vedla. „Když vedle sebe ležela dvě zvířata a jedno z nich začalo zívat, druhé ho téměř vždy napodobilo. Pravděpodobnost, že to udělá, byla 139krát vyšší, než když bylo o samotě,“ přibližuje. 

Zívání je věda

Již dřív sledovali vědci nakažlivé zívání také u dalších sociálně žijících tvorů – například u šimpanzů, vlků, ovcí či slonů. Psi dokonce mnohdy zívají synchronně nejen s jinými příslušníky svého druhu, ale rovněž v reakci na totéž chování svého pána. Jiní živočichové pro změnu využívají zívání jako formu komunikace. Například u paviánů jde často o varovný signál a protivníka má zastrašit odhalení děsivého chřtánu. K podobnému účelu slouží zívání dokonce i rybám, třeba bojovnici pestré. Oblíbený akvarijní druh se vyznačuje mimořádnou agresivitou, přičemž útočí i na vlastní obraz v zrcadle. Po spatření potenciálního protivníka pak mnohdy oznamuje blížící se útok právě doširoka rozevřenými čelistmi.

Naopak u tučňáků se zívání uplatňuje jako forma namlouvacích rituálů a u hadů se jej pro změnu podařilo pozorovat bezprostředně po spolknutí kořisti. Plaz si tím pomáhá k roztažení dýchací trubice a optimalizuje uspořádání čelistních kostí. 

Jestli nás objevování exoplanet v okolním vesmíru něco naučilo, tak to, že se velmi často liší od planet, jaké známe ze Sluneční soustavy. A jak ukazuje případ exoplanety LHS 1140 b, platí to i o exoplanetách, které se nacházejí v tzv. obyvatelných zónách.

Když byla exoplaneta LHS 1140 b, jejíž mateřskou hvězdou je červený trpaslík LHS 1140, v roce 2017 objevena, odborníci ji považovali za zástupce skupiny minineptunů – relativně malých plynných planet s hustou atmosférou bohatou na vodík. Náročná analýza nových pozorování Webbova dalekohledu z loňského prosince, a také dat získaných dalšími vesmírnými dalekohledy jako Spitzer, Hubble nebo TESS, ale dovedla vědce k odlišnému závěru.

Superzemě s kapalnou vodou? 

Tým kanadské Montrealské univerzity, který vedl Charles Cadieux z Institutu pro výzkum exoplanet (iREx), je přesvědčený, že jde o terestrickou planetu, která by mohla mít atmosféru, dokonce snad bohatou na dusík a na svém povrchu i kapalnou vodu. Velikost exoplanety LHS 1140 b vědci odhadují na 1,7násobek Země a její hmotnost na 5,6násobek Země. Zdá se tedy, že by mohlo jít nikoli o plynný minineptun, ale spíše o terestrickou superzemi. Podle kanadských vědců jde o nejslibnější z blízkých exoplanet v obyvatelných zónách, tedy z těch které známe, kde by se mohly vyskytovat podmínky příhodné pro pozemský život. Recenzovanou, ale doposud nepublikovanou studii zveřejnila platforma arXiv.

Podle aktuálních planetárních modelů by exoplaneta LHS 1140 b měla být tvořená asi z 10 až 20 procent vodou. Pokud má atmosféru do určité míry podobnou pozemské a ne nějakou exotickou, mohlo by se jednat o ledovou planetu, připomínající obří sněhovou kouli. Vzhledem k vázané rotaci s její mateřskou hvězdou, by se v oblasti na trvale přivrácené straně mohl podle vědců vyskytovat kapalný oceán s průměrem okolo čtyř tisíc kilometrů a povrchovou teplotou okolo 20 °C. Přestože jde zatím jen o předběžné odhady, právě v této oblasti by podle vědců mohly panovat podmínky podobné těm, které známe ze Země.

Na odpověď si počkáme

Potvrzení prvotních předpokladů bude ale během na dlouhou trať, což si uvědomuje i jeden z autorů studie profesor René Doyon. Potvrzení existence atmosféry bohaté na dusík je sice podle něj v možnostech Webbova dalekohledu, vyžadovalo by ale velké množství pozorovacího času. „Potřebovali bychom ještě nejméně jeden rok pozorování, abychom potvrdili, zda má LHS 1140 b atmosféru a pravděpodobně další dva nebo tři roky, abychom potvrdili, zda se na ní vyskytuje oxid uhličitý. Zda na tomto světě panují podmínky pro pozemský život by vyžadovalo několik let pozorování.“

Vzhledem k omezené viditelnosti LHS 1140 b pomocí Webbova dalekohledu (JWST má možnost exoplanetu pozorovat maximálně osmkrát ročně) budou astronomové potřebovat ještě několik let, aby s jistotou potvrdili, zda se na ní skutečně nachází kapalná voda, oxid uhličitý a podmínky slučitelné s pozemským životem.