Tento snímek pořídil 19. července 1916 oficiální fotograf britské armády Ernest Brooks, který působil v létě 1916 jako oficiální fotograf britské armády na západní frontě. Zachytil na něm skupinu raněných královských vojáků doprovázenou německým zajatcem. V pozadí je pak k vidění také jízdní hlídka jedoucí pravděpodobně na frontu pro nešťastníky, kteří se nedokážou dostat do bezpečí sami.

Muži, z nichž většina utrpěla zranění končetin, jdou po cestě spojující první linii s obvazištěm zřízeným na území Bernafejského lesa. Před začátkem ofenzivy se v jeho části nacházelo opevněné postavení baterií německého dělostřelectva, které leželo nedaleko vesnice Montauban-de-Picardie. Tu už 1. července 1916 obsadili společnými silami příslušníci 30. a 18. divize. 

Místo posledního odpočinku

Boj o samotný les, jejž císařská pěchota úporně bránila, skončil až po dalších třech dnech a následně tam královská armáda zřídila obvaziště. V dnešní době se na místě nachází vojenský hřbitov. První padlí byli nedaleko obvaziště pohřbeni už 8. července 1916. Do října stejného roku se na něm nacházely ostatky 80 britských a jednoho německého vojáka a další postupně přibývaly až do dubna 1917. 

Na konci války se už jednalo o celkem 284 mužů, jedenáct hrobů však do roku 1918 rozmetaly dělostřelecké granáty. Když boje utichly, úřady nechaly prohledat okolí a všechna nalezená těla byla přesunuta a pohřbena na již existujícím hřbitově. Celkem tam tak dnes odpočívá 954 obětí války, z nichž je 529 identifikováno.

Pozdější československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk vydal na konci 19. století zásadní dílo nazvané Česká otázka, v němž se zamýšlel nad místem Čechů v historii. Podle něj tvořila hlavní osu dějin národa skupina protestantských osobností jako Jan Hus, Petr Chelčický, Jan Amos Komenský či František Palacký, které do světa vnášely humanitní ideály. Dílo těchto vynikajících mužů mělo tvořit páteř češství a také vybojovávat národu jeho místo ve světě. 

Proti této tezi se vymezila skupina historiků v čele s Josefem Pekařem. Ten proti Masarykově tezi o protestantském charakteru Čechů postavil jinou tradici – skutečný pilíř současného národa totiž podle něj netvořili středověcí filozofové, ale katolický selský lid 18. a 19. století. Jako jeden z příkladů uváděl Františka Jana Vaváka, rolníka a rychtáře v Milčicích. Ten ve svých rozsáhlých pamětech zachytil období tereziánských a josefínských reforem i francouzských revolučních válek právě očima konzervativního věřícího venkovana. 

Sedlák chalupníkem, chalupník sedlákem 

Rodová historie Vaváků odkazovala k dlouhé selské tradici a sám František Jan se domníval, že jeho předkové byli dokonce rytířského původu (což neodpovídalo skutečnosti, dle všeho šlo o takzvané dvořáky, tedy privilegované poddané). Vavákův děd Jiří přišel do Milčic roku 1676, kdy zde zakoupil poddanský statek, hospodu a řeznický krám. Rodina se rychle vyšvihla mezi elitu obce a zaujímala čelná místa ve funkcích vrchnostenské správy – otec Františka, Jan Antonín například vedl hospodaření Milčic a uváděl se jako vesnický „konšel“. Vavákům se také dlouho vedlo dobře ekonomicky, díky čemuž mohl jeden bratr známého písmáka Florián odejít na studia do Prahy (bohužel již roku 1753 zemřel), kdežto druhému Jiřímu otec zajistil dědičnou rychtu ve Lstiboři.

Sám František Jan se však narodil roku 1741 do velmi neklidné doby. Během slezských válek zrekvírovali jeho otci koně Prusové a nedlouho poté rodinný grunt poprvé vyhořel. Roku 1748 zasáhla dobytek v kraji morová epidemie a Vavákové přišli o 18 krav, načež o dva roky poté statek znovu vyhořel i se stodolami a desítkami kusů dobytka. Rodina se ocitla v obtížné situaci, musela prodat většinu polností a přestěhovat se do malé chalupy. 

V této době šlo o významný sociální sestup. Zpátky na vyšší příčky společenského žebříčku pomohl Františkovi až sňatek s dcerou místního sedláka Václava Poupy Barborou. Ten mu poté, co se tchán stal rychtářem zajistil významnou pozici v místní správě, když dohlížel na obecní jmění i vedení místních prací, jako byly opravy cest či stavby mostů. Po smrti starého Poupy roku 1778 pak zdědil jeho rozlehlý grunt a rok na to se stal rychtářem. V této době tak v necelých 40 letech představoval nejvýznamnější osobu v Milčicích. 

Víra a národ 

Zásadních vlivů, které poznamenaly Vavákovo dílo lze najít hned několik. V první řadě šlo o válečnou zkušenost. Jeho rodnou vsí se hned několikrát prohnala pruská i rakouská vojska, a on sám se v jinošském věku stal svědkem vojenských střetnutí. Již v 17 letech, roku 1758, tak vzniklo jeho první dílko: veršovaný popis bitvy u Kolína, která se odehrála o rok dříve. Selský synek se zde jednoznačně ztotožnil s rakouskou armádou jakožto „vojskem naším“ a nezapomněl zdůraznit ani boží pomoc, které se císařským během střetnutí dostalo. To již naznačuje druhý vliv, kterým se stala hluboká katolická zbožnost provázející jej po celý život. 

Ta se projevovala již mládežnického věku. Když například na začátku 60. let 18. století prováděl formanskou činnost pro rakouskou armádu postupující do Slezska, nezapomněl navštívit hrob arcibiskupa Arnošta z Pardubic v Kladsku. Roku 1763 zase cestoval do Prahy, aby se zúčastnil slavnostní mše při příležitosti jmenování nového českého primase Antonína Petra Příchovského, roku 1779 se v metropoli účastnil oslav 50. výročí svatořečení Jana Nepomuckého.

Právě pouť do Prahy pak symbolizuje třetí významný vliv, a tím bylo jeho vlastenectví a láska k národu. V metropoli navázal milčický sedlák řadu kontaktů hlavně mezi vlastenci – spřátelil se třeba s nakladatelem a novinářem Václavem Matějem Krameriem – a duchovenstvem, do Prahy se osobně vydal také při příležitosti korunovací Leopolda II. (1790–1792) a Františka II. (1792–1835) českými králi. Druhý zmíněný mu dokonce udělil audienci na Hradě, kde krátce rozmlouvali o vesnickém životě. 

Tento úzký vztah k vlasti jej pak přivedl i k dějepisné a písmácké činnosti. Vavák si udělal seznam českých králů i českých a moravských biskupů, četl Hájkovu kroniku a knihy Adama Daniela z Veleslavína. V roce 1770 pak přistoupil k zásadnímu kroku a začal sám zapisovat místní i dějinné události. Při této činnosti nakonec vytrval bezmála půl století. Milčický rychtář nakonec zemřel 15. listopadu 1816 v obci, kde se narodil a kde strávil naprostou většinu svého života. 

Paměti konzervativce 

Vavákovo dílo samotné má několik vrstev. Kronikář často kompiluje cizí knížky (a dokazuje tak na sedláka úctyhodnou sečtělost), případně se odvolává na zprostředkované zprávy. Tu historicky nejcennější ale představuje jeho zachycení událostí na lokální úrovni obohacené o jeho vlastní úvahy a myšlenky. Získáváme díky tomu pozoruhodnou sondu do uvažování vesnického obyvatelstva druhé půle 18. a začátku 19. století. 

Vavák zásadním způsobem reflektuje například osvícenské reformy Josefa II. (1780–1790) – se kterým se mimochodem měl příležitost rovněž osobně setkat. Některé z nich bez obtíží přijal, jako například reformu katastru, jíž se s ohledem na svou funkci i zeměměřičské dovednosti také aktivně účastnil. K velké části z nich se však stavěl vyloženě nevraživě, což vycházelo z jeho v zásadě konzervativního světonázoru, který sám shrnul: „Tuším, my, sedláci abychom jen zůstali při starém. My máme naše pole stará, ba právě stará – mějme taky starou víru. Na ta pole svítí staré slunce, starý měsíc – nechtiž náš rozum osvěcuje staré umění starých otců a staré církve.“ 

V souladu s touto filozofií se negativně postavil třeba k josefínskému úsporném nařízení o pohřbívání zesnulých bez rakví. V roce 1786 na to konto ve svých pamětech zaznamenal: „Od dne 2. ledna v hradeckém kraji žádný víc mrtvý v truhle pohřben býti nesměl…Mnoho jiných smutných příběhů onde i onde stalo se, jako že při tom bez truhly zahrabávání úmrlci krev z úst hojně se vylila, oči na tvář vylezly, žebra praštěla a lámala se a tak dále. Bylo by o tom dlouho psáti.“ Pranic se mu samozřejmě nelíbily ani další novoty, jako například rušení klášterů. 

Odpor ke „kacířům“ 

Jakožto přesvědčenému katolíkovi ležela Vavákovi zvláště v žaludku protestantská vyznání. Sám na jejich adresu napsal: „…kacíři jsou jako ještěrky, kteréžto když se roditi mají, vyžerou se a vykousají z břicha matky své, matka pak umříti musí a tak života mladých jest smrt starých, tolikéž oni jedni z druhých se vyžírají a vykousávají a při plodu mladých staří hynou, a toť i písmo svaté mluví, že přestupníci ze zlého v horší upadají. Ale nebudu o tom již déle šířiti, neboť já povolaný k pluhu jsem.“ 

Vyhlášení Tolerančního patentu roku 1781 pak vnímal jako nepochopitelnou zradu a v prvních chvílích se jej snažil interpretovat jako dokument vydaný pouze pro cizince. Když pak začaly od katolické církve odpadat někteří Vavákovi sousedé, nesl to velice těžko a ve svých pamětech na nich nenechal nit suchou: „Když pak po Vánocích duchovní pastýři po koledě chodili, někde je do stavení ani pustit nechtěli, zavřevše dveře před nimi. Mnozí zas krucifix políbit aneb poklonu učinit se zpěčovali. Obrazy také po domích svých mající do pecí metali a pálili, neb je na padrť roztloukli, ale nákladnější raději katolíkům prodávali, a tak jim hned ta víra peněz přidávala…“ Spory mezi katolíky a protestanty později vedly i k zásadnímu narušení soužití v jeho obci Milčicích.

Ilumináti ve Francii 

Již v pokročilejším věku zastihla milčického rychtáře roku 1789 velká francouzská revoluce a s ní spojené nové války. Ze své pozice rychtáře se podílel na shánění dobrovolníků pro armádu, ale s Francouzi také tvrdě zúčtoval ve svém díle. Vinu dle něj nesli především osvícenci, kteří zbořili staré řády a uvrhli lid do bídy války. „Ti slovou ilumináti, dle jejich rozumu všecko prý od počátků bylo sprosté a hloupé. Všecka starodávná práva, ustanovení, řízení, vláda a panování, staré instituty, založení a obyčeje a co víc všecka náboženství… jest u nich hloupé a sprosté bláznovství.“ 

Diskontinuita a násilné odstřihnutí se od starých tradic a obyčejů vedlo podle něj v zemi k výbuchům svévole, násilí a anarchie. Svoboda se podle něj stala svobodou loupení a vraždění. „Vyhlásili přefalešnou svobodu a republiku po celé zemi, vyhlásili komisaře do měst a s nimi také gilotinu. Svým zlým a nenasytným žádostem uzdu pustili a co chtěli svobodně páchali.“ Zlovůli revolucionářů přičetl také hlavní vinu za rozpoutání války a všestranně varoval před jakýmikoliv sympatiemi vůči nim. Pokud by se jim snad podařilo zavést revoluční pořádky i u nás, vedlo by to k mravní i hospodářské katastrofě a pravděpodobně také k zániku českého národa. 

V době napoleonských válek pak po sobě také zanechal úsměvně znějí veršovanou vzpomínku na pobyt ruských vojsk v kraji. „Těch Rusů, našich hostí, již máme všichni dosti. Jestli tu dlouho budou, učiní zemi chudou, an prve málo měla, neb všechna zhubeněla skrz tak dlouhý čas vojny a živení lid zbrojný. Kdo ty Rusy trochu zkusí o škodách povídat musí.“

Vavákův svět se dnešnímu čtenáři může zdát až příliš konzervativní a bigotní. Je to ale svět prostého sedláka, který se hlavně vlastní pracovitostí a pílí domohl slušného postavení i úctyhodného vzdělání. Jeho dílo je jedinečnou sondou do uvažování českého venkovského lidu na počátku moderní doby.

Žijeme v určitém prostředí, které na nás, ať chceme nebo nikoliv, působí. Podle australských vědců může mít tvar a velikost místnosti vliv na naše kognitivní funkce. Badatelé ze dvou australských univerzit se zaměřili na to, jak výška stropu ovlivňuje výsledky studentů v testech. Ukázalo se, že vyšší stropy výsledky testů zhoršují.

Psycholožka Isabella Bowerová z Univerzity Jižní Austrálie a její spolupracovníci již dříve zjistili, že existuje vztah mezi kognitivními schopnostmi a vnímanou velikostí okolí. Tehdy k tomu použili sledování aktivity mozku a virtuální realitu. Nyní se svá dřívější zjištění rozhodli ověřit v praxi.

Zkoušky a stropy

V rámci rozsáhlého výzkumu badatelský tým analyzoval výsledky zkoušek 15 400 vysokoškolských studentů ze tří australských kampusů během 8 let. Vědci přihlíželi k tomu, jaké výsledky bylo možné očekávat vzhledem k práci studentů během kurzu – a jaké pak byly reálné výsledky zkoušek. Podrobnosti tohoto pozoruhodného výzkumu uveřejnil odborný časopis Journal of Environmental Psychology.

Badatelé zjistili, že v místnostech s vyššími stropy studenti dosahují horších výsledků ve srovnání se zkouškami v místnostech se stropy v běžné výšce. Tento vztah platí i při zahrnutí věku a pohlaví studentů, doby v rámci roku, předmětu zkoušky a předešlé zkušenosti studenta. Bowerová s kolegy zároveň přiznávají, že není jasné, jakým konkrétním mechanismem vyšší stropy na studenty působí. Kromě tvaru a velikosti místnosti může hrát roli i větší počet studentů, rozdílná teplota vzduchu nebo vlhkost. Budoucí výzkum by mohl napovědět víc.

V létě 1950 vypukla válka v Koreji a od listopadu tam operovaly sovětské stíhací pluky vyzbrojené vynikajícími stroji MiG-15, dosahujícími rychlosti přes 1 000 km/h, které překonávaly všechny západní konkurenty. Jejich dominanci zvrátil až příchod amerických F-86 Sabre v prosinci téhož roku. Tyto dva letouny se pak střetávaly v zuřivých vzdušných soubojích až do konce konfliktu v červenci 1953. Boje ukázaly, že jsou si prakticky rovny. To už ale v SSSR sloužily nové MiG-17 a od roku 1955 pak první nadzvukové MiG-19.

Zkušenosti z korejské války ukázaly, že k získání převahy nad nepřítelem je třeba lehký letoun překonávající protivníka v rychlosti, stoupavosti a dostupu. Také se potvrdilo, že manévrové souboje v zatáčkách jsou stále vzácnější a většinou jde o to na nepřítele rychle udeřit a zmizet. Tuto skutečnost si uvědomoval také konstrukční tým závodu OKB Mikojan–Gurevič. Ten v polovině 50. let experimentoval s mnoha testovacími letouny, které vycházely z MiG-19. Od něj se výrazněji odlišoval až Je-4, vybavený delta křídlem, který vzlétl poprvé v červnu 1955, ale jeho motor neměl dostatečný výkon. Až prototyp nesoucí označení Je-6/1 poháněný motorem R-11F-300 dosáhl požadovaných parametrů; poprvé se odlepil od vzletové dráhy 20. května 1958. Byl vyzbrojen dvěma 30mm kanony, pod křídlem se pak nacházela dvojice závěsníků pro rakety nebo pumy. Testy potvrdily vynikající výkony a ve výšce 11 400 m dosáhl rychlosti 2 100 km/h (M 1,97). Vystoupat dokázal až do 20 700 m, kam se dostal za pomoci přídavného spalování za osm minut a 25 sekund.

Do sériové výroby

Na základě Je-6 a dalších prototypů byla roku 1959 zahájena sériová výroba pod označením MiG-21F. Tato verze se snažila kombinovat vlastnosti klasického a záchytného stíhače. Létala rychlostí až 2 125 km/h a překonala tak rychlost Mach 2. Po vyrobení jen několika desítek kusů produkce přešla na variantu F-13, která kromě jednoho 30mm kanonu NR-30 nesla i dvě infračerveně naváděné protiletadlové rakety R-3, což byly kopie americké střely AIM-9B Sidewinder. Ještě ale neměla radar a mohla tak operovat jen za dne a za dobrého počasí. Široké veřejnosti se letouny poprvé představily 9. července 1961 na letecké přehlídce v Moskvě. 

Sovětské velení těžce neslo jakékoliv narušení svého vzdušného prostoru a chtělo zabránit přeletům amerických průzkumných strojů. Nové stíhačky proto začaly dostávat do výzbroje nejen útvary protivzdušné obrany, ale i letectva východního bloku včetně Československa. Stroje se exportovaly i do horké oblasti Blízkého východu. Už roku 1962 začaly přicházet první z přibližně 60 objednaných do Egypta a příští rok převzala 25 kusů i Sýrie. Zavádění moderní nadzvukové techniky se neobešlo bez problémů. Hlavní vinu na tom měla nízká úroveň výcviku jak pilotů, tak pozemního personálu. Odehrála se řada havárií a mechanici dokázali zajistit jen velmi nízký stav letuschopnosti. Příliš nepomohlo ani vyslání sovětských poradců a instruktorů.

První prolitá krev 

K vůbec prvnímu sestřelu letounu MiG-21 (a současně k prvnímu vítězství stroje Mirage III) došlo 14. července 1966, kdy kapitán Joram Agmon za použití palubního kanonu zvítězil nad syrským pilotem „jednadvacítky“. O nízké morálce arabských letců svědčil i incident z 16. srpna, kdy irácký pilot Munír Rúfá přelétl s úplně novým MiG-21F-13 k Izraelcům. Ti provedli jeho detailní analýzu a později stroj poskytli k testování i Američanům. 

Před začátkem šestidenní války (5.–10. června 1967) měli Egypťané asi 110 a Syřané dalších 40 kusů MiG-21. Většinu z nich ale hned v první den konfliktu zničil drtivý útok izraelského letectva ještě na základnách. Piloti zbylých se snažili vzdorovat, ale podle značně neúplných informací si během necelého týdne připsali jen čtyři sestřely.

Jména vítězů ani další podrobnosti nejsou stále známy, neboť režimy arabských zemí bádání leteckých historiků příliš nepřejí. Sovětský svaz okamžitě po podepsání příměří obnovil dodávky „jednadvacítek“ a ty ve výzbroji všech arabských zemí na přelomu 60. a 70. let postupně nahradily starší podzvukové stíhačky. I když oficiálně došlo k uzavření míru, stále se příležitostně utkávaly s izraelskými soupeři. 

Bez hlavňové výzbroje

Sovětské letectvo mimo frontové stíhačky potřebovalo i stroj vhodný pro útvary protivzdušné obrany. Oproti předchozí verzi dokázal nový MiG-21PF operovat v noci a za ztížených povětrnostních podmínek. Hlavní vylepšení však představoval palubní radiolokátor RP-21 Safír. Obsluhoval ho přímo pilot a kvůli přístroji musela být přepracována příď. Aby se těžiště nepřesunulo příliš dopředu, nenesl žádnou hlavňovou výzbroj. Pro boj proti vzdušným cílům šlo ale podvěsit dvě radarem řízené střely RS-2US nebo infračerveně naváděné R-3S. 

Po jejich vystřelení však zůstala stíhačka prakticky bezbranná a například v Československu se jí proto přezdívalo holubice míru. Provozní zkoušky ukázaly, že výkony radaru silně ovlivňuje odraz země a pod výškou 1 000 m je prakticky neúčinný. Obrazovka také musela dostat stínítko, aby pilot na matném displeji cíl dokázal rozeznat. Přes uvedené problémy ale šlo o skutečný přepadový speciál a na jaře 1962 začala sériová výroba.

Nejstarší doložený člen rodu jménem Diviš působil na dvoře knížete Soběslava už v první třetině 12. století. Jeho potomek Zdeslav pak roku 1242 založil nad řekou Sázavou hrad a pojmenoval ho podle svého znaku Sternberg, počeštěně Šternberk. 

Hrdinný obránce 

Zdeslav roku 1253 hájil Olomouc proti Kumánům. Tento střet sice skončil porážkou českých vojsk, ale zabránil nejhoršímu a tito takzvaní Polovci pak dále na Moravu nepronikali. Dobové prameny k tomu uvádějí: „Kumáni také, vtrhnuvše z Uher, nebo jiní zloději s nimi, zabili dne 25. června na Moravě u Olomouce mnoho tisíc křesťanů a bez počtu lidí utíkajících před nimi se utopilo. Také král uherský téhož času, přitáhnuv s nesčíslným množstvím svých a jiných národů, způsobil Moravě velké škody; některé zabil mečem, některé zajal a odvezl ze země, nešetře žádného pohlaví ani věku a skoro celou Moravu zpustošil loupením a pálením. Také mnohá opevnění, jež mohli, zpustošili a vypálili. Kostelní zvony a ostatky z rozbořených oltářů uloupili a odnesli s sebou; obracejíce kostely v popel, znesvětili kostelní svátosti, mnoho lidí ukřižovali na posměch Ukřižovanému.“ 

Zdeslav či některý z jeho synů pak vybudoval poblíž Olomouce hrad a pojmenoval ho stejně jako ten nad Sázavou. Rod se rozrůstal, rozštěpil se na několik větví v Čechách i na Moravě a jeho členové nadále zastávali významné funkce v zemi. Byli zemskými hejtmany, sudími i komořími a Albrecht Aleš ze Šternberka se stal biskupem ve Schwerinu (Zvěříně), Litomyšli, a dokonce i arcibiskupem magdeburským.

Pro kalich i proti němu 

Po vypuknutí husitských válek se většina příslušníků dynastie postavila na stranu Zikmunda Lucemburského. Zejména Petr Konopišťský ze Šternberka byl známý svým nesmiřitelným postojem vůči husitům. Přepadal poutníky, bojoval u Sudoměře a 11. listopadu roku 1420 stanul s katolickým vojskem pod Vyšehradem. Bitva však skončila vítězstvím husitů a Petr spolu se svým bratrancem Jaroslavem padl. 

I jejich příbuzný Aleš ze Šternberka byl nejprve při císaři Zikmundovi. Později ale přijal čtyři artikuly, přešel na stranu umírněných utrakvistů a bojoval i u Lipan. Jeho sestra se následně provdala za Jiřího z Poděbrad. 

Husitský král 

Není tedy divu, že Zdeněk ze Šternberka, pán na Konopišti, jako první poklekl a údajně zvolal: „Živ buď Jiří, král a pán náš milostivý.“ Tuto událost dodnes připomíná obraz Václava Brožíka. Leč zrovna Zdeněk, popisovaný jako člověk prudký a sobecký, dlouho věrným nezůstal. Byl jedním z iniciátorů Zelenohorské jednoty, která vladaři vytýkala nejen podporu měst a nižší šlechty, ale i jeho utrakvismus. Jiří byl přinucen řešit situaci silou. Dobyl hrady Konopiště a Český Šternberk a přinutil rebela k útěku ze země. 

Vyhnanec vstoupil do služeb Matyáše Korvína a zasadil se o to, že katolická šlechta Korvína zvolila roku 1469 v Olomouci vzdorokrálem. Za to byl odměněn úřadem nejvyššího zemského hejtmana. V nábožensky rozdělených českých zemích působili Šternberkové na obou stranách. Po potlačení stavovského povstání se ale přiklonili ke katolicismu. Proto rod nebyl nijak významně postižen konfiskacemi či nucenou emigrací a v druhé polovině 17. století ho čekalo povýšení do stavu říšských hrabat. 

Na oltář vědy a umění 

Do národního obrození pak zlatá hvězda zazářila mocnou silou. František Josef ze Šternberka patřil k čelným představitelům zemského vlastenectví. Díky němu vznikla Společnost vlasteneckých přátel umění, která měla zabránit ničení a vývozu cenných uměleckých předmětů. K tomuto účelu zřídil také obrazárnu, a aby pozvedl úroveň českého malířství, podílel se na zřízení Akademie výtvarných umění. Byl jedním ze zakladatelů Vlasteneckého (dnes Národního) muzea, kterému věnoval svou bohatou numismatickou sbírku. Poté, co se seznámil s mladým Františkem Palackým, zasadil se o jeho jmenování zemským historiografem. Vědec si ho nesmírně vážil a jeho osobu zhodnotil slovy: „Měl hlubší a důkladnější znalost českých dějin než kdokoliv z jeho současníků bez výjimky.“ 

Ještě větší proslulosti dosáhl Kašpar Maria ze Šternberka. Rodina s ním původně počítala pro církevní kariéru. Kašpar přijal nižší svěcení a církevní dráhu ukončil po neúspěchu diplomatické mise v roce 1805. Po smrti matky a bratra se pak vrhl na přírodní vědy, kterým zcela propadl. Věnoval se botanice, geologii, patřil k zakladatelům paleobotaniky a byl jedním z nejvýznamnějších přírodovědců první poloviny 19. století. Stal se předsedou Společnosti pro založení Českého vlasteneckého muzea, kterému později odkázal své paleontologické sbírky i knihovnu. Zůstala po něm řada vědeckých prací, nejvýznamnější je šestisvazkový popis pravěkého rostlinstva, a díky němu se v Praze usadil významný francouzský vědec Joachim Barrande. 

Hvězda nezná západu 

I v pohnutých dobách 20. století zůstali Šternberkové věrni své zemi. Jejich podpis nalezneme pod prohlášením české šlechty, kterým vyjadřuje příslušnost k českému národu. Ani za protektorátu si s okupanty nijak nezadali a nezaprodali se.

Přišel však únor 1948 a s ním konfiskace. Šternberkům se dostalo zvláštního privilegia. Hrabě Jiří Douglas směl jako jediný šlechtic v socialistickém Československu na Českém Šternberku zůstat – jako kastelán. Rodina však perzekucím neunikla. Nikdo nesměl studovat a nejstarší syn Zdeněk strávil pět let u Pomocných technických praporů, proslulých „černých baronů“. Většina příslušníků dynastie pak byla přinucena k emigraci. Po roce 1989 se ale rod vrátil a v restitucích získal hrad Český Šternberk zpět. Zdá se, že zlatá hvězda opravdu nezná západu.

Většina známých černých děr je buď extrémně hmotná, jako jsou supermasivní černé díry v jádrech velkých galaxií, nebo relativně malá, s hmotností menší než stonásobek hmotnosti Slunce. Černých děr střední hmotnosti známe jen málo a jsou považovány za vzácné chybějící články ve vývoji černých děr.

Jedna z těchto vzácných černých děr by se podle nové studie mezinárodního týmu vědců mohla nacházet v nejvnitřnější části kulové hvězdokupy Omega Centauri.

Hvězdokupa Omega Centauri se v mnohém od jiných kulových hvězdokup liší. Nachází se v ní přibližně 10 milionů hvězd a je zhruba 10× hmotnější než jiné známé velké kulové hvězdokupy. Její hmotnost se dokonce blíží menší galaxii. Část vědců se proto domnívá, že by ve skutečnosti mohlo jít o trpasličí galaxii, která z nějakého důvodu přišla o své vnější hvězdy. Jde také o jednu z mála kulových hvězdokup viditelných pouhým okem a v oblastech s tmavou venkovskou oblohou je její zdánlivý průměr velký téměř jako průměr Měsíce v úplňku.

Nevysvětlitelná rychlost

Teze o existenci černé díry v jejím centru není úplně nová. V roce 2008 přišla s teorií o černé díře střední velikosti v Omega Centauri astronomka Eva Noyola z Institutu Maxe Plancka. Vědkyně existenci černé díry tehdy odvozovala z neobvyklé rychlosti pohybu hvězd v jejím centru. Pozdější studie ale tuto tezi zpochybnily.

K velmi podobnému závěru ale nyní přišli i vědci, kteří analyzovali více než 500 snímků pořízených za poslední dvě dekády Hubbleovým dalekohledem. Vědci sestavili katalog, mapující pohyb zhruba 1,4 milionu hvězd a podařilo se jim identifikovat sedm hvězd, které se nacházely jinde, než by měly být. Rychlost pohybu těchto hvězd je podle vědců tak vysoká, že by měly překonat gravitační působení hvězdokupy a Omega Centauri opustit. Fakt, že jsou stále součástí hvězdokupy a rychlost jejich pohybu podle vědců naznačuje, že jsou přitahovány velmi hmotným objektem, jehož hmotnost je nejméně 8 200× vyšší než hmotnost našeho Slunce. Jediným možným objektem, který má takovou hmotnost, je podle vědců černá díra střední velikosti.

Pokud se existenci černé díry v hvězdokupě Omega Centauri podaří potvrdit, půjde o černou díru bližší, než je Sagittarius A – supermasivní černá díra v centru Mléčné dráhy. Tu od nás dělí 26 000 světelných let, kdežto hvězdokupa Omega Centauri je od nás vzdálená „jen“ 17 700 světelných let.

Prvních osmnáct let života strávil Kurt Gödel v rodném Brně, a protože byl jeho otec ředitelem a později i spolumajitelem textilní továrny, mohla si rodina postavit vilu, dopřávat dětem lekce klavíru a jezdit na výlety autem – Gödelovi jako jedni z prvních křižovali město v chrysleru. Luteránská výchova seznámila Kurta s náboženstvím jen zběžně a do deníku si později zapsal: „Náboženství jsou z větší části špatná, ale víra nikoliv.“

V roce 1916 nastoupil na gymnázium ve Vídni. Během studia pak prodělal revmatickou horečku i operaci slepého střeva. A přestože se plně zotavil, pramenila zřejmě ze zmíněné zkušenosti jeho celoživotní hypochondrie a přesvědčení, že má oslabené srdce. Navzdory nemoci prošel školou jako premiant a v roce 1924 ho přijali na vídeňskou univerzitu ke studiu fyziky, k níž navíc brzy přidal ještě matematiku a filozofii.

Hvězda pro akademiky

„Byla-li věda v Brně cítit ve vzduchu, pak Vídni dvacátých let přímo kolovala v žilách. Válka a zánik impéria nedokázaly zničit vášnivý zájem veřejnosti o intelektuální vývoj, který konkuroval proslulejší oddanosti města hudbě, divadlu a literatuře,“ popisuje americký historik Stephen Budiansky ve své knize Na okraji rozumu. Jenomže Vídeň té doby byla také silně protižidovská a daný postoj se nevyhnul ani univerzitní komunitě. Ba právě naopak: Akademikové antisemitismus rozdmýchávali, a vznesli dokonce požadavek, aby se všechny spisy židovských vědců v univerzitní knihovně označovaly Davidovou hvězdou – a to už na počátku 20. let, takže nešlo o ustrašenou reakci na léta třicátá.

Disertační práci obhájil Gödel v roce 1929 a téhož roku se také seznámil s rozvedenou a o sedm let starší Adele Nimburskou, kterou si později vzal. V té době vystoupil i s jednou ze svých zásadních přednášek, v níž položil základy počítačové logiky: „Nemusíme se starat o význam symbolů našeho systému, protože pravidla odvozování se k významu nikdy nevztahují. Pokud například dokážeme A a také to, že A implikuje B, jsme oprávněni dojít k závěru B, aniž bychom se museli zabývat tím, co A a B vlastně znamenají. Pravidla jsou ‚čistě formální‘. Mohl by je použít někdo, kdo o významu symbolů neví nic.“ 

Jak zatřást matematikou

Gödel neustal a vzápětí zveřejnil svoje dva nejznámější teorémy o neúplnosti, z nichž matematika a logika čerpají dodnes: Z prvního plyne, že žádný formální systém nemůže být zároveň úplný a bezesporný. Podle druhého pak bezespornost formálního systému nelze uvnitř daného systému dokázat. Brněnský rodák tím zásadně „naboural“ tzv. Hilbertův program, který o desetiletí dřív formuloval David Hilbert: Snažil se jím formalizovat matematiku na úroveň axiomů, tedy tvrzení, která se předem a bez důkazů považují za pravdivá. Podle nich pak hodlal dokázat všechny matematické věty. Pokud by byl Hilbertův program platný, bylo by možné i složité matematické systémy redukovat na jednoduché a pravdivé výroky.

Hilbertovy závěry se už v roce 1929 přednášely, Gödelova dedukce však ukázala jejich zpochybnitelnost – tedy že pomocí aritmetiky nelze dokázat bezespornost a úplnost aritmetiky samotné a že žádná teorie, jež by se dala použít k popisu všech matematických pravd, nemůže dokázat svoji vlastní bezespornost. Uvedené tvrzení bylo tak zásadní, že některé matematické semináře dokonce v roce 1930 přerušily výuku a Hilbertův program nahradily Gödelovou větou o úplnosti. V červnu 1932 ji pak vědec předložil coby habilitační práci a jeho školitel Hans Hahn nešetřil chválou: „Jde o vědecký úspěch prvního řádu, který vyvolal nejvyšší zájem ve všech odborných kruzích. A s jistotou lze předpovědět, že zaujme své místo v dějinách matematiky.“

Všední život je ztráta času

Ještě ve 30. letech se Gödel vydával za oceán pouze přednášet na Princeton, do New Yorku a do Washingtonu, ale po svatbě s Adele v roce 1940 se mu Amerika stala domovem. Odjet z druhoválečné Evropy však nebylo snadné: Na vízum čekal mnoho měsíců a do USA jel asi šedesát dní doslova kolem světa, protože kdyby směřoval přes Atlantik, hrozilo mu zatčení. Vyrazil proto po transsibiřské magistrále a přes Jokohamu.

V USA se mimo jiné ukázalo, že má velké nadání pro jazyky a dokáže své závěry formulovat stejně bravurně v angličtině i v němčině. Přesto na hojně navštěvovaných přednáškách psychicky trpěl: Studentům nebyl schopen pohlédnout do očí a po lekcích se nervově hroutil. Veřejné vystupování jednoduše vyvíjelo na introvertního útlého hypochondra příliš velký tlak. Neustále trpěl úzkostí, že se ukáže, „co je vlastně zač“, a obavami, že nezvládne naplnit očekávání plynoucí z jeho prvotních ohromujících úspěchů. K tomu všemu se přidal pocit, že nemá dost času na práci, a proto se jej rozhodl neztrácet malichernostmi – každý den se oblékal stejně a mimo jiné udržoval své pracovní místo v obsesivním pořádku. Jakékoliv narušení jeho systému pak znamenalo důvod k panice.

Manželství s „pradlenou“

Jako docent a později profesor princetonského Institutu pro pokročilé studium se intenzivně věnoval filozofii a pod vlivem svého přítele Alberta Einsteina i fyzice – zejména teoriím o cestování v čase. S Adele vedli nenáročný život v malém domku, kam své přátele nezvali ani zdaleka tak často, jak by se slušelo. Kurt se nechal slyšet, že většina lidí předstírá při osobním setkání mnohem víc nadšení, než ve skutečnosti cítí, což je pro něj velmi únavné. Navíc nechtěl marnit čas „tlacháním“. Adele pak mnozí popisovali jako nevzdělanou a „typickou německou pradlenu“. Dennodenně však svému muži doslova zachraňovala život, pečovala o něj a poskytovala mu zázemí, bez nějž by nemohl vytvořit své dílo.

Přátelství s Einsteinem po přesunu do Princetonu vzkvétalo. Intenzivní rozhovory přitom oba muži nevedli ani tak na půdě institutu, jako spíš ráno cestou tam a odpoledne při procházce domů. „Byli velmi rozdílní téměř v každém rysu osobnosti. Einstein byl společenský, veselý, hýřil optimismem a spoléhal na zdravý rozum. Gödel byl nesmírně formální, velmi seriózní, dost samotářský a nedůvěřoval zdravému rozumu jako prostředku k dosažení pravdy. Sdíleli však jednu zásadní vlastnost – oba se přímo a z celého srdce zabývali otázkami sídlícími v samém centru věcí,“ uvedl o nich Einsteinův student Ernst Straus.

Nevědí, co dělají!

„Naše rozpravy se týkaly především filozofie, fyziky a politiky. Často jsem přemýšlel, proč měl Einstein z rozhovorů se mnou radost, a myslím, že jednu z příčin lze hledat v tom, že jsem byl nezřídka opačného názoru a nijak jsem se tím netajil,“ uvedl matematik. Šlo o vítanou změnu oproti posvátné úctě, kterou géniovi 20. století prokazovala většina kolegů. „Gödela si váží nadevše,“ zapsal si do deníku jejich kolega Oskar Morgenstern – a dodal pronikavou poznámku: „Einstein vidí všechno velmi jasně, patologické rysy i genialitu.“ 

Patologické rysy se přitom netýkaly „jen“ Gödelových depresí a hlubokých pochybností o sobě samém, ale také běžného života. Během prvního roku v Princetonu vrátil prodejcům tři ledničky, protože měl pocit, že z nich uniká jedovatý plyn. S Adele se navíc několikrát stěhovali „za lepším vzduchem“. 

V roce 1951 museli Gödela hospitalizovat s žaludečními vředy, a jelikož se odmítal podrobit léčbě, skončil jeho „případ“ na stole nového ředitele Institutu pro pokročilé studium, jímž nebyl nikdo jiný než Robert Oppenheimer. Vynálezce jaderné bomby asi dost zaskočilo, když se stal ošetřovatelem napůl hysterického génia. Přesto mu zařídil tu nejlepší péči a uklidňoval ho, když trval na převozu do jiné nemocnice, protože „princetonští lékaři nevědí, co dělají“. 

Dva týdny v nemocnici

Bludy běsnící v Gödelově hlavě se stávaly čím dál hlasitějšími. Následovaly chmurné roky: Matematik sice získal profesuru, ale jeho stav se horšil. Dokázal pozřít jen jídlo, které mu připravila Adele. Jinak trpěl panickým strachem, že ho někdo otráví. Několikrát denně si měřil teplotu, sám sobě diagnostikoval řadu chorob, navštěvoval kardiology i psychiatry. A hladověl.

Postupně umírali jeho nejbližší přátelé, nejprve Einstein, pak Morgenstern, a sama Adele prodělala mrtvici. Gödel reagoval pokaždé stejně – méně jedl. Po Vánocích roku 1977 ho manželka přesvědčila, aby se nechal hospitalizovat. V nemocnici strávil dva týdny schoulený na posteli, načež podlehl následkům podvýživy: Vážil pouhých 29 kilogramů. Zemřel tak muž, který posunul chápání matematiky, logiky i filozofie. Matematik, jenž tvrdil, že „jakýkoliv problém, který před sebe lidská mysl dokáže položit, dokáže i vyřešit“. 

Paleontologické nálezy z Walesu dokládají, že rozsáhlé požáry řádily na Zemi už před 400 miliony let. Tehdy rostly na naší planetě rhyniové rostliny (Rhyniophyta), které měly vlastně jen stonek. Opravdové kořeny jim chyběly a v bažinaté půdě na pomezí vody a souše je kotvila podzemní část stonku. Neměly ani listy – jejich úlohu plnily větve.

Zuhelnatění stonků rhyniofytů dokládá, že tyto rostliny byly za svého života vystaveny působení ohně. Požáry však v té době nebyly příliš časté, protože koncentrace kyslíku v ovzduší byla výrazně nižší než dnes. S tím, jak kyslíku v zemské atmosféře přibývalo, hořela suchozemská vegetace ochotněji a častěji. Požáry řádily i v druhohorních kapradinových pralesích. Když se ve třetihorách rozmohly trávy, rozhořely se vysokými plameny tehdejší savany.

Oheň jako lovec i rolník

Příčiny pravěkých požárů byly stejné jako dnes. Zažehávaly je výboje blesků, sopečná činnost, jiskry vzniklé pádem kamenů na skálu nebo samovznícení. S příchodem člověka přibyl další významný zdroj požárů. Oheň se naučil využívat už člověk Homo erectus před 1,5 milionem let. V pravěku zakládali lovci požáry lesa nebo savany zcela cíleně, aby jim plameny nadehnaly zvěř tam, kde se stala snadnou kořistí. Poblíž dnešního francouzského Solutrée štvali pravěcí lidé divoké koně na strmé skalisko, z jehož vrcholu se pak zvířata zřítila až k úpatí skály. Odhaduje se, že na tomto místě postupně přišlo o život kolem statisíce koní. K jejich nadhánění zřejmě používali lovci i uměle založené požáry suchých stepních porostů.

Počátky zemědělství by byly nemyslitelné bez vypalování lesů. Například v Amazonii se naučili indiáni v předkolumbovských dobách zúrodňovat pralesní půdu s pomocí uměle založených požárů. Dřevo stromů nechali zuhelnatět a vzniklé dřevěné uhlí pak mísili s organickým odpadem. Postupně tak vznikala úrodná černá půda, která rodila i několikrát do roka bez toho, že by se z ní vyčerpávaly živiny. Toto umění sice upadlo v zapomnění s příchodem Španělů, ale dnešní indiáni lokality s půdou, kterou před staletími zúrodnili jejich předci, znají a dodnes je využívají k intenzivnímu zemědělství.

Časovaná bomba

V současnosti vzniká celá řada požárů v přírodě vinou člověka. Někdy je příčinou neopatrnost. Například v roce 2005 si vařil bezstarostný český turista v chilském národním parku Torres del Paine za silného větru polévku na benzínovém vařiči a způsobil rozsáhlý požár, při kterém lehlo popelem 160 kilometrů čtverečních jedinečných borovicových porostů. V řadě případů jsou požáry založeny zcela úmyslně vyšinutými jedinci, pyromany, nebo hlupáky, kteří si neuvědomují, jaké škody mohou svým hazardérstvím způsobit.

Lidé paradoxně přispívají k lesním požárům i tím, že se jim snaží zabránit. Čím déle v lese nehořelo, tím více se v něm hromadí mrtvé rostlinné hmoty – suchých stromů a keřů, větví, travin, listí, jehličí. To všechno může hořet. Les, který je v suché krajině náchylné k požárům chráněn ze všech sil před zapálením, se mění na časovanou zápalnou bombu. Ta nakonec přeci jen vzplane a pak je požár o to ničivější. Proto v některých oblastech přistupují lesníci zcela cíleně k vypalování lesů. Zakládají malé požáry, které pak drží pod kontrolou.

Nevítaná potrava plamenů

Rozsáhlé lesní požáry padají na vrub lidské činnosti i tam, kde člověk v dobré víře zalesnil oblasti, kudy se pravidelně přežene oheň. Zatímco bezlesé, travnaté porosty hoří rychle a příroda při nich není vystavena extrémním teplotám, zalesněné plochy hoří vydatněji, déle a vyvíjí se při nich větší žár. Například na Balkánu nerostly v některých oblastech lesy právě proto, že tam opakovaně zuří požáry. Zalesnění těchto oblastí situaci jen zhoršilo.

Někde přispělo ke zhoršení následků požárů úmyslné či neúmyslné zavlečení cizích rostlinných druhů. Platí to například o jedinečných jihoafrických vřesovištích známých jako fynbos. Ta jsou závislá na ohni. Semena některých rostlin fynbosu vzklíčí až poté, co prošla požárem. Jiné rostliny jihoafrických vřesovišť chrání podstatně choulostivější semena před plameny ve spoluprací s mravenci, kteří si odnášejí semena do zásobáren v podzemních mraveništích a uklidí je tak do bezpečí. Všechny tyto protipožární pojistky fungují jen díky tomu, že se při hoření fynbosu nevyvinou vysoké teploty. Zavlečení evropských borovic situaci od základu změnilo. Borové dřevo plné pryskyřic hoří vydatným plamenem a vzniklému žáru rostliny fynbosu a jejich semena neodolají. 

Rostlinní žháři

Na mnoha místech světa panují delší období sucha, při kterých se hromadí masa odumřelé vegetace vyschlé na troud. Oheň zažehnutý bleskem tu pak najde dostatek potravy, aby se rozhořel plnou silou. V takovém prostředí se ovšem udrží jen rostlinné druhy, které se dokážou s opakovaným vypálením vypořádat. Některé jsou k následkům ohně tolerantní, jiné dokonce nezbytně potřebují pravidelné požáry k životu. Názorným příkladem jsou australské blahovičníky čili eukalypty.

Pro většinu rostlin a živočichů horského blahovičníkového lesa a blahovičníkové buše je oheň zlým pánem. Pro eukalypty je dobrým sluhou. Blahovičníky se dokonce starají o to, aby si ohnivého sluhu povolali. Za letních veder se z kmenů i listí blahovičníků uvolňují těkavé, vysoce hořlavé organické látky a vzduch se mění na zápalnou směs. Té stačí skutečně jen velmi málo k tomu, aby vzplanula. Oheň se živí i cáry suché kůry visící z kmenů eukalyptů. Ve výhni požáru se uvolňují ze stromů další těkavé hořlavé látky a stoupající teplota uvede v místě požáru do pohybu vzdušné masy. Buš či les s blahovičníky hoří stejně dobře jako dřevo v dokonale táhnoucím krbu, do něhož někdo průběžně přilévá hořlavinu. Člověk nemá šanci takový požár uhasit. To dokáže zase jen příroda v podobě vydatných lijáků, které udusí plameny a ochladí krajinu.

Plamen života pro eukalypty

Při požáru horského blahovičníkového lesa vezme za své hustý podrost stromovitých kapradin, jež dorůstají výšky až deseti metrů. V konkurenci s kapradinami by semena blahovičníků neměla nejmenší šanci a eukalypty se o marný výsadek semen za těchto okolností ani nepokoušejí. Semena zůstávají celé roky uzavřená v plodech visících ve větvích stromů. Teprve když požár blahovičníkového lesa podrost vyčistí, žár plamenů zároveň roztrhá a rozevře plody, takže se z nich mohou uvolnit semena. Ta padají na uvolněnou půdu a během týdne vyklíčí.

Mladé blahovičníky rostou rychle a na mnoha místech vytvoří souvislý porost. Ten po pár týdnech připomíná pole se zeleným obilím a po několika rocích se promění v houštinu několik metrů vysokých stromků. Pod zemí i nad zemí vytvoří kořeny a větve mladých eukalyptů neproniknutelnou spleť, v níž se dokáže uchytit a přežít jen málokterá rostlina. Kapradiny nemají v této fázi nejmenší šanci. Dokonce i padesátiletý eukalyptový les je tvořen prakticky výhradně blahovičníky. Mezi těmi však začíná zuřit konkurenční boj. Vítězové rostou výše a rozpřáhnou větve svých korun do větší šíře. Poražené eukalypty strádají, chřadnou a hynou. Tím se prostor pod korunami blahovičníků uvolní pro kapradiny a jiné rostliny a les získává zpět svou původní tvář.

Horské blahovičníkové lesy nejsou požárem ohroženy. Naopak, les může zaniknout, pokud se požár dlouho nedostaví a vzrostlé stromy uhynou věkem bez toho, že by ve vypáleném podrostu vzklíčila jejich semena.

Jako Fénix z popela

V suchých oblastech jihozápadu Austrálie roste vegetace, která se od horského blahovičníkového lesa na první pohled odlišuje. I zde však hrají eukalypty klíčovou roli. Blahovičníky buše rostou roztroušeně a nebývají vyšší než šest metrů. Některé mají mohutný systém kořenů, z nějž nad zem vyrůstá hned několik slabých kmínků. Ty mohou během požáru podlehnout zkáze, ale kořeny zůstanou neporušené. Z velkých pupenů na kořenech rychle vyraší základy nových kmínků. Také semena blahovičníků z buše se vymaní z obalů plodů teprve v žáru ohně.

Podrost buše je úplně jiný než kapradinový podrost horského blahovičníkového lesa. Tvoří jej jedinečné rostliny, které jinde nerostou. Patří k nim i stálezelené stromy a keře banksie. Semena banksií jsou uložena v tvrdých dřevnatých měchýřcích, které za normálních okolností vzdorují snahám o otevření. Měchýřek banksie se otevře jen při požáru, když je plod vystaven vysokým teplotám. Tak mají semena banksie zajištěno, že dopadnou na půdu vyčištěnou ohněm. Mají dostatek místa, světla a navíc i živin z popela spálené vegetace.

Signály spuštěné žárem

Další podivuhodnou rostlinou buše dokonale uzpůsobenou opakovaným požárům je žlutokap (Xanthorrhoea johnsonii), kterému se pro jeho vzhled přezdívá „trávový strom“. Na několik metrů vysoké lodyze připomínající kmen stromu vyrůstá chochol tenkých, dlouhých listů podobných trávě. Každý rok shazuje tato mohutná jednoděložná rostlina listy ze spodku „koruny“ a jejich zbytky se slepí gumovitou hmotou do jednolité masy. Ta funguje jako ochrana proti žáru ohně. Požár sežehne chochol trávovitých listů, ale lodyha zůstane nepoškozená. Z jejího vrcholu pak rychle vyraší nové listí.

To není jediná proměna žlutokapů spuštěná požárem. Rostliny vystavené ohni produkují velké množství etylénu a ten pronikne do nitra lodyhy. Tento plyn funguje u rostlin jako signál pro celou řadu důležitých procesů. „Trávové stromy“ jsou etylénem z požáru donuceny k vytvoření obří šištice květů. Bez požáru vůbec nekvetou.

Mnohé rostliny buše přežívají dlouho ve stavu klidu. Jejich hlízy a cibule se skrývají pod zemí a na povrchu nic neprozrazuje jejich přítomnost. Když přijdou po požáru deště, rostliny se probudí k životu. Jak poznají, že dešti předcházel požár a buš je vyčištěný ohněm? Látky vzniklé hořením ulpí na povrchu země a vytvoří tam krustu. Ta se po vydatném lijáku rozpustí v dešťové vodě, která prosákne zemí a spaliny zanese k hlíze nebo cibuli. Tak dostane rostlina zprávu o ohni.

Tato signalizace není specialitou rostlin australského buše. Po požáru africké savany vyvolají ve vodě rozpuštěné spaliny klíčení semen některých rostlin. V botanických zahradách, kde nemohou počítat s účinky požáru, si při klíčení těchto rostlin vypomáhají tak, že semena vystaví kouři. V podstatě je vyudí.

Z kosmodromu Kourou ve Francouzské Guyaně poprvé odstartovala nová evropská raketa Ariane 6. Nosič nové generace má po téměř desetiletí vývoje nahradit předchozí model Ariane 5, který se do vesmíru poprvé vydal v roce 1996 a naposledy loni v červenci. Ariane 6 na nízkou oběžnou dráhu Země vynesla devět miniaturních satelitů a na palubě měla i řadu experimentálních prvků, které na orbitě nezůstanou. Jsou mezi nimi například dva návratové moduly, které si vyzkouší cestu z vesmíru zpět na Zemi.

Šestapadesát metrů vysoká raketa zažehla dva přídavné a jeden hlavní motor Vulcain ve 21:00 SELČ, po hodinovém odkladu způsobenému blíže nespecifikovaným „drobným technickým problémem“. Start rakety i následné oddělení obou boosterů proběhl přesně podle plánu a bez jakýchkoli potíží proběhlo o oddělení horního stupně po přibližně osmi minutách letu. Po zhruba hodině a šesti minutách od začátku letu se podařilo umístit na oběžnou dráhu první várku cubesatů a experimentů různých vesmírných agentur, společností, výzkumných ústavů a univerzit. 

„Je to historický den pro ESA a pro Evropu,“ uvedl po dosažení tohoto cíle šéf kosmické agentury Josef Aschbacher. 

Na rozdíl od nově vyvíjených amerických raket není nový evropský model ani částečně znovupoužitelný a na každou misi bude potřeba nový nosič. Představitelé Evropské kosmické agentury přesto věří, že si Ariane 6 dokáže vydobýt své místo na trhu. Hlavní předností nového nosiče by měla být nejen jeho očekávaná spolehlivost, ale i variabilita. Nová Ariane 6 má být podle konfigurace schopna vynášet do vesmíru až 20 tun nákladu, respektive 10 tun v konfiguraci se dvojicí boosterů, což by jí mělo umožnit vynášet nejširší spektrum nákladů – od největších a středně velkých družic až po malé cubesaty.

Pro Evropu je start nové rakety důležitým strategickým krokem, díky kterému se starý kontinent stává do značné míry nezávislým. „Náš každodenní život dnes závisí na informacích z družic, od telekomunikací a pozorování Země po předpovědi počasí nebo řešení katastrof. Je nepředstavitelné, aby Evropa neměla nezávislý přístup do vesmíru,“ řekl před dnešním startem šéf ESA Josef Aschbacher.