Evropská observatoř Gaia, která byla vypuštěna v prosinci 2013, má za úkol s mimořádnou přesností mapovat polohu a pohyb více než miliardy hvězd v Mléčné dráze. Nejde o nikterak snadný úkol, vesmír je pro pozemskou techniku mimořádně nepřátelským prostředím. V posledních měsících ji ohrožuje nejen kosmický prach, ale i nejsilnější sluneční bouře za posledních 20 let.

Jedna rána za druhou

Letos v dubnu zasáhla observatoř vysokou rychlostí částice menší než zrnko písku. Stejné částice, známé jako mikrometeoroidy, každý den shoří po milionech v zemské atmosféře. Gaia se však nachází 1,5 milionu kilometrů od Země v druhém Lagrangeově bodě Slunce-Země (L2), kde není chráněna zemskou atmosférou. Na podobné střety je sonda stavěná a v drtivé většině případů pro ni nepředstavují žádný vážný problém.

Dubnový střet byl ale jiný. Mikrometeoroid, který observatoř zasáhl, se pohyboval nejen velkou rychlostí, ale zasáhl sondu i v nevhodném úhlu. Výsledkem tohoto střetu bylo poškození vnějšího krytu observatoře a narušení jejích citlivých přístrojů.

V době, kdy se inženýři v řídícím středisku snažili problém vyřešit, přišla druhá rána. Jeden ze 106 CCD snímačů, které observatoř pro svá pozorování využívá, vypověděl po více než 10letém zápřahu službu. Šlo bohužel o poměrně důležitý snímač, jehož úkolem bylo vyhodnocování a selekce získaných dat. Příčina vzniklých problémů je nejasná. Gaia měla původně ve vesmíru fungovat šest let a je proto možné, že si opotřebení přesluhující elektroniky vybírá svou daň.

Ve stejné době navíc sonda musela čelit stejnému proudu nabitých částic ze Slunce, které v květnu způsobily velkolepé polární záře, viditelné v mnoha oblastech na Zemi.

Přesluhující, ale stále ve skvělé kondici

„Gaia obvykle odesílá na Zemi více než 25 gigabajtů dat denně. Toto množství by bylo mnohem větší, pokud by software sondy neprováděl automatickou selekci a neodstraňoval falešně detekované hvězdy. Oba nedávné incidenty ale tento proces narušily. V důsledku toho začala sonda generovat obrovské množství falešných detekcí, které zahltily naše systémy,“ vysvětluje Edmund Serpell, provozní inženýr mise sondy Gaia ve společnosti ESOC.

Vzhledem k obrovské vzdálenosti pochopitelně není možné observatoř fyzicky opravit. Vědcům v řídícím centru se ale podařilo upravit její software tak, aby eliminoval většinu falešných detekcí. Díky tomu se Gaia mohla opět vrátit do rutinního provozu. Servisní zásah navíc inženýři využili i k úpravě ostření jejích dalekohledů. Výsledkem jsou jedny z nejkvalitnějších dat, jaké během celé své mise observatoř poskytla.

Co jsou a kde se nachází Lagrangeovy librační body?

Pro každou soustavu dvou vesmírných těles (v tomto případě pro Slunce a Zemi) lze nalézt pět významných bodů v souřadném systému, který se otáčí společně se spojnicí obou těles. To ukázal již v roce 1772 francouzský astronom Joseph Louis Lagrange.

Tři librační body leží na přímce spojující obě tělesa (L1, L2 a L3). Jejich vzdálenost závisí na poměru hmotností obou těles. Zbývající dva body tvoří vrcholy rovnostranných trojúhelníků (L4 a L5).

V libračních bodech se vyrovnává gravitační působení obou těles – nepřevažuje zde vliv ani jednoho z nich. Pokud se v těchto oblastech nachází malé třetí těleso (např. družice), nezmění dlouhodobě bez zásahu vnějších sil svoji polohu.

V posledních letech je právě do těchto bodů vypouštěno mnoho kosmických observatoří: z bodu L1 je nerušený výhled na Slunce, z bodu L2 lze zase bez problémů pozorovat vzdálený vesmír. A to vše s minimální spotřebou pohonných hmot na korekce dráhy.

V soustavě Slunce-Země jsou body L1 a L2 vzdáleny od Země přibližně 1,5 milionu kilometrů, nacházejí se však v opačných směrech.

V poledne 4. března 1966 odstartoval Nguyễn Hồng Nhị stíhat bezpilotní letoun Ryan Firebee, mířící k Hanoji. Brzy překonal rychlost zvuku a pak zachytil cíl na palubním radaru. Když se dotáhl na asi 900 m, vypálil: „Viděl jsem raketu, jak míří přímo na trysku. Bezpilotní letadlo se po zásahu sklonilo doleva a střemhlav se zřítilo k zemi.“ 

Proti pilotovaným letounům se ale tolik nedařilo. Ukázalo se totiž, že letci mají velké potíže sledovat obrazovku radaru a zároveň reagovat na úhybné manévry protivníka. Jako velmi nespolehlivé se též ukázaly rakety R-3S, neboť jen za duben a květen jich stíhači odpálili 14, aniž by jedinkrát zasáhli. Teprve 7. července 1966 Trần Ngọc Síu sestřelil stíhací bombardér F-105 Thunderchief. 

Image

Čtěte také

Sovětská stíhačka MiG-21: Ocelový hřebec rudého letectva (1)

Stále větším problémem se však stávalo opotřebení sovětských strojů, protože v průběhu let 1966 a 1967 prakticky nepřetržitě létaly. Tropické podnebí se na nich i přes jejich robustnost a jednoduchost konstrukce značně podepsalo. Pozemní personál tak musel několik z nejstarších strojů postupně odstavit a odeslat ke generálním opravám, další byly rozebrány na náhradní díly.

Proti stratofortressům 

Když se v roce 1972 nad severním Vietnamem opět rozhořely letecké souboje, představovaly „jednadvacítky“ páteř výzbroje „rudých“. Dne 18. prosince 1972 zahájili Američané bombardovací ofenzivu pomocí osmimotorových B-52 Stratofortress. Při náletu v noci z 26. na 27. prosince do akce vzlétl i příslušník 921. pluku Phạm Tuân, který svíral řídicí páku MiGu-21MF. Pomalu se přibližoval bez přídavného spalování, protože jeho plamen by ho na noční obloze prozradil pilotům doprovodných F-4. Pak kolem jeho migu prolétly dva modré pruhy – rakety. Bylo jasné, že je prozrazen. Proto zapnul forsáž a rychle se přibližoval k jednomu B-52. Ve vzdálenosti zhruba 1 000 m odpálil dvě rakety a začal prudce klesat. Do rádia zakřičel: „Vidím na nebi hořící bod. Akce ukončena, hoří, hoří!“ Pak se vrátil na svou základnu, kde bezpečně přistál. 

Velmi rušno bylo na obloze i v noci z 28. na 29. prosince. Piloti dostali informaci, že se blíží stratofortressy se silným stíhacím doprovodem, proti kterým odstartoval i Vũ Xuân Thiều. Za úkol měl probít se k B-52 a další dva piloti MiGů-21 ho měli chránit před stíhači. Když odhodil přídavné nádrže, dostal varování, že deset kilometrů za sebou má doprovodné phantomy. Pak ale v noční temnotě zpozoroval bombardér a po dalším přiblížení na něj odpálil své tepelně naváděné rakety. Nejméně jedna prý cíl zasáhla, B-52 ale stále nepadal. Zakřičel tedy do vysílačky: „Nechte mě jej dostat!“ Podle všeho se pokusil bombardér dorazit kanonem. Podle severovietnamské verze střílel až do posledního okamžiku a pak ho taranoval. Američané tu noc ale žádný stratofortress neztratili. Když začátkem roku 1973 boje utichly, byl nejúspěšnějším pilotem konfliktu Nguyễn Văn Cốc, který měl na účtě devět sestřelů. Mezi stíhací esa se zařadilo celkem 16 severovietnamských pilotů „jedenadvacítek“.

Další a další verze 

Na začátku 60. let výrobní závody v krátkém čase dodaly několik velmi podobných verzí vycházejících z přepadového MiGu-21PF. Byly určené hlavně na export a lišily se především různým stupněm zjednodušení avionického vybavení a typem radaru. Koncem roku 1962 pak začaly z výroby přicházet MiGy-21PFS, po krátké době produkce přeznačené na PFM. Ty už měly zvětšenou svislou ocasní plochu a výkonnější radar RP-21M. Dále pak identifikační systém vlastní–cizí typu SRZO-2 a také autopilota. Přibyl i pasivní varovný systém Sirena-3 pro informaci o zaměření nepřátelskou raketou. 

Velení si uvědomilo, že řízené střely nejsou při boji na krátkou vzdálenost k ničemu, a letoun této verze mohl nést kanonovou výzbroj v podobě dvouhlavňového GŠ-23 ráže 23 mm instalovaného v podtrupovém podvěsném pouzdře. Změnila se též kabina, která dostala pevný čelní štítek a do boku odklápěný překryt. Rychlost této verze dosahovala až 2 175 km/h. Stroje se vyvážely jak do zemí Varšavské smlouvy, tak na Blízký východ a mnoha dalších oblastí. Od roku 1970 se vyráběla verze MF, která měla čtyři místo předchozích dvou závěsníků na řízené střely, což značně rozšířilo její bojové možnosti. 

Stroj pro manévrový boj

Stroje těchto variant se velmi osvědčily, ovšem na konci 60. let bylo stále jasnější, že záchyty vysoko letících a velmi rychlých letounů jsou úkolem vhodným spíš pro pozemní raketové systémy. Naopak stoupala poptávka po stíhačkách schopných vést manévrový boj často i v přízemních výškách. Tam měly napadat nepřátelské bitevní letouny a vrtulníky. V únoru roku 1971 proto OKB MiG obdržela zadání na takovou modifikaci MiGu-21. Nový stroj poháněl výkonnější motor R25-300 o tahu 95 kN, k vyhledání cíle dostal lepší radar RP-22M a nesl i další moderní přístrojové vybavení. Do sériové výroby se dostal roku 1972 pod označením MiG-21bis. U pilotů si letoun velmi rychle získal velkou oblibu. Vykazoval totiž srovnatelnou obratnost a ovladatelnost s prvním sériově vyráběným modelem MiG-21F-13 a zároveň byl vybaven radiolokátorem a na svou dobu relativně moderní avionikou.

Už nějakou dobu víme, že počet obyvatel planety v dohledné době dosáhne vrcholu a pak začne zvolna klesat. Podle nedávno zveřejněné zprávy OSN „World Population Prospects 2024“ k tomu dojde dříve, než uváděly předchozí odhady. Pro planetu je to nepochybně dobrá zpráva, především dílky snížení tlaku na životní prostředí.

V současné době žije na Zemi zhruba 8,1 miliardy lidí. Podle uvedené zprávy dosáhne počet lidí na planetě maxima 10,3 miliard kolem roku 2085, tedy zhruba za šedesát let. Pak začne klesat. Na konci 21. století by se měl počet obyvatel Země pohybovat kolem 10,2 milionů. Je to asi o 700 milionů méně, než předpovídaly modely před 10 lety.

Uvadající porodnost

Zpráva OSN vychází z detailních předpovědí vývoje počtu obyvatel ve 237 zemích a oblastech celého světa. Za změnou odhadu vývoje celkového počtu lidí je celá řada faktorů. Základní příčina je ale prostá – v mnoha částech světa mají lidé méně dětí. Týká se to především řady zemí s velkým počtem obyvatel.

V jejich čele je Čína, která bývala učebnicovým příkladem země s rychle narůstající populací. Také Říše středu ale nedávno zaznamenala pokles počtu obyvatel, poprvé od šedesátých let minulého století. Jde o trend, který můžeme sledovat v mnoha dalších zemích, včetně Japonska, Thajska, Itálie, Španělska, Portugalska nebo Jižní Koreje.

V nejméně 63 zemích světa už došlo k tomu, že populace dosáhla maxima a začala klesat. „Demografické parametry se v poslední době rychle vyvíjejí,“ uvádí Junhua Li z odboru pro ekonomické a sociální otázky (DESA) při OSN. „V některých zemích klesá porodnost rychleji, než jsme předpokládali.“

Malá ropucha zelená obezřetně pátrá po něčem k snědku. Ve vlhkém přítmí pod kamenem ji zaujala broučí larva, která se nedá přehlédnout. Nejenže se neukrývá, dokonce na sebe upozorňuje neustálým pohybem tykadel a háčkovitých čelistí. Mává jimi na všechny strany, jako kdyby hlásala: „Haló, tady jsem!“

Žába vystřelí na kořist svůj dlouhý lepivý jazyk. Larva reaguje rychlým protivýpadem, při kterém se ropuše zakousne do hlavy. Rozhodně se nehodlá nechat jen tak spolknout a usilovně se brání. Žába si cpe larvu přední nohou do tlamy, ale kořist se odmítá podvolit. Sevření jejích čelistí ani na okamžik nepolevuje.

Vytrvalý protivník

Zápas s mnohem menší kořistí má nečekaný vývoj. Ropucha nakonec upouští od snah larvu spolknout a zoufale usiluje o to, aby nepříjemného trapiče setřásla. Ani to se jí ale nedaří. Larva dál srdnatě vzdoruje a po chvíli přechází do protiútoku. Zasazuje žábě hákovitými čelistmi řadu těžkých ran a žabímu útočníkovi začíná jít o holý život. Kdyby ropucha mohla, určitě by svůj atak ráda vzala zpět. Na to je však pozdě. Záhy je přemožena a larva se pouští do hostiny. Když nacpaná k prasknutí odlézá do ústraní, zbývá z žáby jen hromádka kostí...

Zápolení žáby s larvou připomíná zápas Davida a Goliáše a larva vítězí díky dokonalé strategii. S výjimkou vábících pohybů tykadel a čelistí se nehýbe, ale je v dokonalém střehu. Na žabí útok dokáže bleskově zareagovat, i když rozevření tlamy a vymrštění lepivého jazyka zabere ropuše pouhou desetinu sekundy. Larva se okamžitě zakousne do útočníka a pak prokáže obrovskou výdrž, když odolá všem pokusům o setřesení. Rychlá reakce, hbitost, síla a vytrvalost – to jsou její hlavní zbraně.

Stoprocentní výměna rolí

Žáby běžně konzumují hmyz, včetně brouků a jejich larev a oběti se pochopitelně útokům predátorů brání. V případě dvou druhů střevlíkovitých brouků z rodu pestřeců (Chlaenius), konkrétně Epomis dejeani a Epomis circumscriptus, však nabyla obrana takové účinnosti, že si živočichové vyměnili role. Brouci a jejich larvy vystupují jako lovci a žáby, například ropucha zelená (Pseudepidalea viridis), rosnička Savignyho (Hyla savignyi) nebo skokan Bedriagův (Pelophylax bedriagae), byly vmanévrovány do role kořisti. Epomis circumscriptus loví i mloky skvrnité (Salamandra salamandra) nebo čolky pruhované (Ommatotriton vittatus).

Dospělci brouků Epomis dejeani a Epomis circumscriptus se živí různými drobnými živočichy a nepohrdnou ani mršinou. Žábami si jen doplňují jídelníček. Larvy těchto pestřeců se na lov žab specializují a o jinou kořist nejeví zájem. Umění lovu zvládly dokonale a jsou ve svých útocích stoprocentně úspěšné.

Spolknutý zabiják

Larva prochází třemi vývojovými stádii a v každém z nich se živí žábami. Malé larvy žijí spíše jako paraziti. Zakousnou se do těla obojživelníka a sají jeho tělní tekutiny. Když se potřebují svléknout, aby mohly pokračovat ve vývoji, svou kořist pustí. Velké larvy se nespokojí jen s tím, že žábě doslova pijí krev. Konzumují i její tkáně a oběť obvykle zabijí. Žáby, které přežily atak larvy pestřeců, si nesou po zbytek života velké jizvy po ranách způsobených čelistmi útočníka.

O tom, že larvy jsou skutečně nekompromisní zabijáci, svědčí případ, kdy se ropuše zelené podařil zcela výjimečný kousek a larvu spolkla. V útrobách ji však udržela jen dvě hodiny. Larva zřejmě brutálně útočila kusadly na stěny ropušího žaludku a žába byla donucena nepoddajnou kořist zvrátit. Vyvrhnutá larva dlouho neváhala a znovu na ropuchu zaútočila. Tentokrát úspěšně. Svou kořist zabila a sežrala.

Výjimka nebo pravidlo?

Střevlíky a jejich larvy lovící žáby teprve před časem popsali izraelští vědci vedení Avitalem Gasithem z university v Tel Avivu. Z přírody známe více výměn rolí mezi kořistí a lovcem. Často však jde o vynucenou obranu nebo kořist jednorázově využije situace, kdy je predátor v nevýhodě. Příklad broučích larev, které obrannou reakci rozvinuly k dokonalému mistrovství a specializovaly se na lov svého úvodního predátora, je zcela výjimečný. Fenomén však nemusí být omezen jen na Gasithem sledovanou lokalitu v Izraeli. Naznačuje to zpráva z Japonska z roku 1821, v které je zmíněn úspěšný lov střevlíka Epomis nigricans na místního skokana černoskvrnného (Rana nigromaculata).

Dějiny medicíny jsou plné úžasných příběhů, nečekaných objevů i důmyslných inovací, které zachránily miliony životů. Obsahují však i nespočet slepých uliček, na jejichž počátku stála mnohdy upřímná víra v nový prostředek či metodu, ale občas také prostá vypočítavost a touha šarlatánů vydělat na zoufalství pacientů. Mezi podivné praktiky lze zařadit i medicínský kanibalismus. 

Nutnost i volba 

Konzumace části nebo celého těla jedince stejného druhu v lidech vyvolává podivnou směs znechucení a fascinace. V přírodě se však jedná o chování poměrně běžné a mnohem rozšířenější, než si dříve vědci mysleli. Lidé praktikovali kanibalismus odjakživa a archeologické nálezy naznačují, že pojídání jedinců vlastního druhu nebylo ničím neobvyklým ani pro naše pravěké předky. Nejčastěji se lidé ke kanibalismu uchylovali pod tlakem nepříznivých okolností, například během válek, hladomorů a různých katastrof, ovšem dobře známé jsou i případy vrahů, kteří pozřeli části těl svých obětí. 

V Evropě představovala konzumace těla jiného člověka přísné tabu a lidojedství bylo považováno za jeden z typických znaků divošství. Nicméně skutečnost nebyla zdaleka tak hrůzná, jak si ji vykreslovali evropští dobyvatelé, aby ospravedlnili krvavé podmaňování jiných kultur. A ani Evropané nebyli úplně nevinní. Nezřídka měl kanibalismus rituální charakter a pozření těla zesnulého příbuzného bylo vrcholným projevem úcty. Důkazem, jak škodlivé takové počínání může být, představují příslušníci novoguinejského kmene Fore, u kterých se touto cestou předávalo z generace na generaci nebezpečné onemocnění známé jako kuru, jehož příčina se dlouhé roky vzpírala odhalení. Dnes se kuru považuje za takzvané prionové onemocnění (priony jsou infekční bílkovinné molekuly), k jehož šíření mezi novoguinejskými domorodci přispíval zejména zvyk konzumovat mozek zemřelého. Po vymýcení kanibalismu zmizelo i kuru. 

Jak zatočit s epilepsií? 

Pozoruhodnou formou kanibalismu je medicínský kanibalismus, tedy pojídání různě upravených i neupravených lidských tkání a orgánů nebo pití tělních tekutin za účelem léčby rozličných zdravotních neduhů. Ve starověkém Římě se léčivé schopnosti připisovaly například ještě teplé krvi zabitých či umírajících gladiátorů. Lékař Aulus Cornelius Celsus (asi 25 př. n. l. až 50 n. l.) ji ve svém díle De medicina doporučoval jako lék na epilepsii a v podobném duchu se později vyjádřil i přírodozpytec, filozof a historik Plinius Starší (23–79). 

Víra v léčivou či povzbuzující moc krve se udržela po téměř dva tisíce let. Renesanční italský filozof a lékař Marsilio Ficino radil pití tělesné tekutiny dospívajících, jelikož věřil, že jejich čerstvá krev dokáže člověku navrátit ztracenou vitalitu. Podobné názory zastával i slavný alchymista a lékař Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, známější jako Paracelsus (1493–1541). 

K požití krve jakožto poslední naději se koncem 15. století zřejmě uchýlil papež Inocenc VIII. Tomu byla údajně podána krev tří desetiletých chlapců, což si někteří badatelé vykládali jako první příklad transfuze v dějinách, nicméně je pravděpodobnější, že krev pouze vypil. Ještě v 19. století prý v Dánsku a zřejmě i jinde v Evropě lidé navštěvovali popravy s hrníčkem v ruce, aby si do něj nechali napustit trochu teplé krve usmrceného zločince. Pro nejchudší vrstvy se jednalo v podstatě o jediný lék, který si mohly dovolit. 

Namleté mumie 

Evropský medicínský kanibalismu dosahoval vrcholu v 15. a 16. století. Velmi oblíbeným léčivým prostředkem byl tehdy prášek vyráběný drcením mumifikovaných těl, jenž se přidával do nápojů, mastí nebo obvazů a měl pomáhat při celé řadě neduhů – od krevních sraženin a pohmožděnin po epilepsii nebo žaludeční problémy. Podle svých zastánců poskytoval také úlevu od bolesti a měl protizánětlivé účinky. 

Původně se na přípravu prášku používaly mumie přivezené z Egypta. Ty se však brzy i kvůli zákazu dovozu staly nedostatkovým zbožím, jenže poptávka ani v nejmenším neutichala, a proto nastala potřeba zajistit nové zdroje. Lze jen spekulovat, odkud se materiál pro výrobu mumiového prášku bral, nicméně můžeme předpokládat, že jej zajišťovali lupiči těl, kteří možná ne vždy čekali na přirozený skon dárců, a vhod přišla i těla popravených trestanců. 

Jak následně mumii vyrobit, radil v knize Pharmacopoeia Medico-Chymica z roku 1656 německý lékař a farmakolog Johann Schröder (1600–1664): „Vezměte čerstvé, zachovalé mrtvé tělo rusovlasého muže (ježto mají řidší krev, a proto i znamenitější maso) starého asi 24 let, který byl popraven a zemřel násilnou smrtí. Nechte mrtvolu den a noc ležet ve svitu slunce a měsíce – musí ovšem panovati dobré počasí. Maso nakrájejte na kousky a posypte myrhou a trochou aloe. Kousky pak na několik dní namočte do alkoholu, na 6 či 10 hodin je pověste, znovu namočte a nakonec je nechte vysušit na suchém a stinném místě. Budou podobny uzenému masu a nebudou zapáchat.“ 

Obdobné návody se objevovaly i jinde, avšak v 18. století začala popularita prášku z mumií, který mimo jiné doporučoval i filozof a vědec Francis Bacon, uvadat, třebaže dostupný byl ještě na začátku minulého století. Zajímavé je, že celé pozdvižení kolem této medicínské metody podle všeho vzniklo špatným překladem, jak ve své knize o kanibalismu píše současný biolog Bill Shutt. Pod arabským slovem mumiya se totiž neskrýval prášek z namletých těl, nýbrž druh živice (směsi přírodních uhlovodíků, například dehet nebo asfalt), která se na Blízkém východě používala k léčebným účelům. Stejné označení později dostaly egyptské mumie kvůli předpokladu, že zmíněnou látku obsahují. Odtud už byl jen krůček ke spojení skutečných mumií s blahodárnými účinky. 

Tuk, kůže i lebka 

K léčbě se kromě krve či prášku z mumií používaly i jiné části lidského těla, od lebky a jiných kostí po tuk. Ten měl pomáhat při potížích s klouby a přispívat k hojení jizev. Často se věřilo, že na problém s danou partií je nejvhodnější lék připravený právě z ní. Na jaterní onemocnění se proto hodil prášek z usušených jater, kůže byla ideální na kožní potíže a drcená lebka na bolesti hlavy, záchvaty, křeče a podobné neduhy. Anglický lékař a průkopník zkoumání mozku Thomas Willis (1621–1675) doporučoval pít nápoj vyrobený z drcené lidské lebky a čokolády jako pomoc při mrtvici a krvácení. V knize Ternary of Paradoxes se ve prospěch podobných medikamentů vyjádřil vlámský chemik a lékař Jean Baptiste van Helmont (1580–1644). 

Anglický král Karel II. Stuart ( 1660–1685), který měl zálibu v chemii a matematice (vybudoval si i vlastní laboratoř), užíval během svých posledních dnů kapky, jejichž důležitou ingredienci tvořil prášek z lebky rozpuštěný v alkoholu. Těsně před smrtí dostával od lékařů čtyřicet kapek tohoto elixíru denně. Pozoruhodný nápoj dokonce pil z nádoby zhotovené z lidské lebky, aby léčbu podpořil, ale zjevně bez úspěchu, protože o několik dní později zemřel. 

Kapky připravené rozdrcením téže části těla předepsali lékaři před smrtí k úlevě od bolesti i anglické královně Marii II. Stuartovně ( 1689–1694). Prášek z lidské lebky se doporučoval také k léčbě epilepsie a podle dochovaných záznamů se k danému účelu používal ještě v polovině 19. století. Jednomu skotskému chlapci trpícímu onemocněním léčitel podal nápoj vyrobený z této ingredience dokonce ještě v roce 1909. 

Přetrvávající paradox 

Přestože byly léky připravované z mrtvých těl poměrně běžnou součástí evropské medicíny a měly významné zastánce, zaznívala na jejich adresu i kritika. Proti praxi využívání mumií nebo těl popravených lidí se koncem 16. století vyjádřil francouzský královský chirurg Ambroise Paré (1510 až 1590). Souzněl s ním i jeho krajan, myslitel a humanista Michel de Montaigne (1533–1592), jenž poukazoval na pokrytectví těch, kdo odsuzovali kanibalské praktiky domorodých Američanů a jiných „divochů“, zatímco sami užívali léky připravené z mrtvých těl. Většina lidí ale zjevně prášek z lebky či různých orgánů, krev nebo tuk z umrlců vnímala jako odosobněnou hmotu, jejíž konzumaci přirozeně nelze pokládat za kanibalismus, třebaže dnes bychom to za kanibalismus označili. Ukazuje to také na rozostřenou hranici mezi kanibalismem a chováním, které jím už není. Podle nejpřísnějšího měřítka by se totiž za kanibalismus dalo považovat i pití mateřského mléka. 

Medicínský kanibalismus měl dlouhou tradici také v Číně, kde se v průběhu posledních dvou tisíc let jako lék používaly nejrůznější části lidského těla, od vlasů a nehtů po kosti, srdce, játra nebo placentu, jejíž obliba v tomto ohledu roste v poslední době i na Západě. Kromě tohoto dočasného orgánu se v Číně údajně konzumovaly také lidské plody, a to dokonce ještě nedávno. V polovině devadesátých let 20. století ověřovala čínská reportérka ve městě Šen-čen zvěsti, že nemocnice prodávají potracené plody ke konzumaci, a v roce 2012 světem proletěla zpráva o tom, že jihokorejští celníci zabavili přes 17 000 kapslí, které měly obsahovat prášek vyrobený z masa potracených plodů či mrtvě narozených dětí. Potravní doplněk sliboval podpořit vitalitu a libido konzumenta. 

Úřady v souvislosti s nálezem varovaly, že pokud použitá tkáň nebyla sterilizovaná, může vzhledem k potenciálně obsaženým bakteriím, virům a jiným patogenům představovat vážné zdravotní riziko. Spekulace o tom, že se v Číně lidské plody stále konzumují, přiživil počátkem tisíciletí čínský performanční umělec Ču Jü, který se nechal vyfotit, jak připravuje a jí údajně šestiměsíční lidský plod. Fotografie se záhy stala virální.

V souhvězdí Malíře se ve vzdálenosti asi 510 světelných let nachází objekt PSR J0437−4715. Jde o pulzar – rychle rotující neutronovou hvězdu, která se zrodila ze supernovy při zániku masivní hvězdy. V tomto případě jde o tzv. milisekundový pulzar, protože rotuje tak rychle, že se otočí jednou za 5,75 milisekund. Jeho rytmus je tak neuvěřitelně stabilní, že předčí i lidmi vytvořené atomové hodiny.

Pulzar PSR J0437−4715 je vzhledem ke své relativní blízkosti a vysoké jasnosti v hledáčku vědců již zhruba tři desítky let. Stále toho o něm ale nevíme dost. S novou troškou do mlýna nyní přichází Devarshi Choudhury z Amsterdamské univerzity, který se svými kolegy provedl náročná měření s mnoha výpočty, jejichž výsledkem jsou překvapivé podrobnosti o pulzaru PSR J0437−4715 a o jeho magnetickém poli. Ukázalo se, že dotyčný pulzar má poloměr pouhých 11,4 kilometru, jeho hmotnost ale odpovídá 1,4násobku hmoty Slunce.

Choudhuryho tým při svém výzkumu využil data získaná rentgenovým teleskopem NICER (Neutron Star Interior Composition ExploreR), který pracuje na palubě Mezinárodní vesmírné stanice. O náročné výpočty se následně postaral nizozemský národní superpočítač Snellius.

Pro vědce jde o velký úspěch. „Doufali jsme, že budeme schopní přesně vypočítat poloměr pulzaru. Doufali jsme také, že bychom mohli zmapovat magnetické póly na jeho povrchu a doložit, že se nenacházejí přímo naproti sobě,“ uvedl Choudhury. „Nakonec se nám povedlo obojí.“

Norští archeologové v loňském roce zkoumali pozoruhodnou lokalitu u Fredrikstadu na jihu Norska, vzdálenou asi 80 kilometrů od Osla. Jde o místo, kde se nachází množství zvláštních kamenných kruhů. Jednotlivé útvary, které mají v průměru okolo dvou metrů, jsou většinou vystavěné kolem centrálního kamene. Pod nimi vědci objevili zbytky keramiky a spálené kosti, což naznačuje, že jde o pohřebiště.

Malé děti pod kamennými kruhy

Když ale archeoložka Guro Fossumová a její kolegové prostudovali nalezené kosti, čekalo je velké překvapení. Prakticky ve všech hrobech byly pohřbeny děti, většinou ve věku 3 až 6 let. Na pohřebišti jsou pochováni jen dva dospělí, v hrobech nacházejících se na okraji pohřebiště. Podle archeoložky je vyloučené, že by se jednalo o oběti epidemie či přírodní katastrofy.

Kamenné kruhy s dětskými hroby (vědci jich zde napočítali 41) se nacházejí v oblasti bohaté na kulturní dědictví. V minulosti zde bylo objeveno množství skalních rytin, znázorňujících převážně námořní výpravy a obrazy související s uctíváním Slunce. 

Většina dětí zde byla pohřbena mezi lety 800 a 200 před naším letopočtem, tedy v době, kdy v této oblasti přecházela doba bronzová do doby železné. Nález dětského pohřebiště takového rozsahu je nejen v Norsku ale i v Evropě je zcela výjimečný a vyvolává spoustu otázek. Proč byly děti pohřbeny zvlášť? Proč právě tam? A proč se takové pohřby praktikovaly několik set let? Přestože vysoká dětská úmrtnost v této době není nijak překvapující, rozsah pohřebiště odborníky zaskočil. 

Podle Fossumové by odpovědi na alespoň část otázek mohl přinést navazující výzkum, v jehož rámci vědci hodlají prozkoumat obsah nalezených keramických nádob. Podle vědkyně se zdá, že ne všechny sloužily k uložení spálených kostí. Některé se nacházely v místech mimo hroby a vědce bude velmi zajímat jejich obsah. 

O podzemních jeskyních na Měsíci se spekuluje již nejméně 50 let. Jejich existenci se ale zatím nepodařilo prokázat. Lorenzo Bruzzone a Leonardo Carrer z univerzity v italském Trentu jsou ale přesvědčeni, že se jim nyní podařilo nalézt dlouho chybějící důkaz.

Podle vědců se jedna z podzemních jeskyní nachází na skalnaté pláni zvané Moře klidu (Mare Tranquillitatis). Jde shodou okolností o místo, kde před 55 lety přistáli astronauté při misích Apollo 11, Apollo 16 a Apollo 17. Z Moře klidu pochází i minerál tranquillityit, který na Zemi dopravila posádka Apolla 11.

Existenci podzemní jeskyně, sahající až do hloubky okolo 100 metrů, vědci odvozují z nové analýzy radarových dat, které shromáždila během roku 2010 sonda Lunar Reconnaissance Orbiter. Vědci data analyzovali pomocí nově vyvinutých technik pro zpracování signálu a získané výsledky naznačují, že se ve zkoumané oblasti nachází podzemní jeskynní komplex. Z jeskyně podle vědců dokonce vede světlík směrem k povrchu.

Podle Helen Sharmanové, první britské astronautky, která cestovala do vesmíru, by tato jeskyně mohla sloužit jako skvělé místo pro vybudování lidské základny. Předpokládaná hloubka a profil jeskyně ale podle ní naznačují, že ke vstupu bude třeba využít lano, tryskový batoh nebo výtah.

Výcvik, výšková převaha na koňském hřbetě a kvalitní výzbroj postupně učinily z těžkého jezdce nepřemožitelného válečníka, k jehož udolání by obyčejní pěšáci potřebovali mnohonásobnou přesilu. Důležité je, že tito jezdci obvykle nebojovali za žold ani za jiné dočasné odměny, přestože i v této době fungovali žoldnéři (například Normané v jižní Itálii). Většinou však zkrátka prokazovali věrnost svému pánu, čímž položili základ jedné z důležitých rytířských ctností. Ani v 11. století ovšem ještě nemůžeme mluvit o rytířstvu. Ke skutečnému dovršení proměny potřebovali rytíři ještě kulturní a ideologický podklad.

Jak zkrotit krutost

Kněží, faráři i mniši mohli během 11. století často jen bezmocně přihlížet, jak křesťanští jezdci plení kláštery, kostely či církevní vesnice a polnosti. Samotné přijetí křesťanské víry jim v tom nezabránilo. Jelikož katolická církev sama je ze své podstaty nebojová, mohla si na svou obranu najmout maximálně nějaké ty žoldnéře, případně mohli biskupové či arcibiskupové vytvořit vlastní ozbrojené družiny. To však bylo církevních hodnostářů nedůstojné. A tak křesťanští učenci začali přemýšlet o tom, jak tuto neporazitelnou vojenskou sílu zkrotit vlastními zásadami, aby namísto páchání škod byla církvi spíše k užitku. 

Prvním zásadním impulsem pro vznik rytířstva se stalo vyhlášení první křížové výpravy na koncilu v Clermontu roku 1095. Papež Urban II. zde jasně deklaroval myšlenku, že je hanebné, když křesťanští bojovníci válčí mezi sebou, a namísto toho je nasměroval k výpravě proti nevěřícím a ještě k tomu přidal vznešený cíl osvobození Kristova hrobu. Možná měl tak trochu v úmyslu zbavit se těch nejhorších válečníků s nízkými morálními kvalitami, když všichni věděli o bohatství muslimských zemí a nemohli odolat vidině bohaté kořisti, která se přitom dá získat. Navíc by svatý boj odměnilo spasení, protože na rozdíl od bezbožného vzájemného pobíjení křesťanů je boj proti nevěřícím Bohu milý a funguje jako určitá forma pokání a následného rozhřešení za předchozí hříchy.

Řád válečníků

Urozené účastníky první křížové výpravy v letech 1096–1099 už můžeme nazývat se vší vážnosti rytíři, přestože je dohromady spojoval vlastně jen onen cíl osvobození Božího hrobu. Nicméně tento společenský stav či vlastně řád válečníků nevznikl jen tak z ničeho. O ordo militum hovoří už prameny během 11. století, které jasně rozlišují laiky bojující od laiků obdělávajících půdu. Od papeže bylo vyhlášení křížové výpravy jistě geniálním tahem, avšak samo o sobě by nestačilo. Křižáci ještě nevytvořili rytířský stav. Navíc církev měla v úmyslu svázat svými pravidly všechny těžké jezdce, což zpočátku činila hlavně formou zákazů – nenapadat neozbrojené lidi, nevylupovat kostely, nezapalovat mlýny a domy, nevymáhat peníze násilím. 

Nicméně během 12. století postupně krystalizovala pravidla, která formuloval roku 1159 anglický duchovní a filozof Jan ze Salisbury. Ten psal, že rytíře (miles) si má vybrat do své družiny jeho budoucí pán nejen na základě fyzických (bojových) schopností, ale také podle morálních kvalit. Rytíř měl složit do jeho rukou vojenskou přísahu, která ho zavazuje k věrnosti. Rytíř má statečně bojovat v jeho službách, neutíkat z boje a dodržovat solidaritu se svými spolubojovníky. 

To už se dostáváme k rytířským ctnostem, zatím ovšem k těm, které by měly být platné v podstatě pro všechny vojáky v armádě ve všech dobách bez ohledu na jejich původ. Jan ze Salisbury k tomu ovšem přidává, že rytíř má sloužit jen do té doby, dokud jeho činy odpovídají křesťanským ideálům. Pokud by se biblickým přikázáním jejich pán zprotivil, pak jej má správný rytíř opustit. 

Zájmy církve

Zde už se dostáváme k vyššímu poslání rytíře jakožto vojáka Kristova (miles Christi). Jan ze Salisbury to doplňuje popisem obřadu, při němž rytíři symbolicky získají od svého pána meč. Ten mají ovšem obdržet v kostele a vzít jej z oltáře, což je zavazuje k vyšším morálním kvalitám než běžné vojáky. „Úkolem pravidelného rytířstva je ochraňovat církev, bojovat proti věrolomnosti, ctít klérus, chránit slabé před příkořími, zajistit mír v zemi a – jak káže přísaha – neváhat prolít krev za své bratry a v případě potřeby za ně položit život.“ Připomeňme, že v té době už vznikly dva velké rytířské řády, templáři a johanité, jejichž členové se plně oddali službě bohu s mečem v ruce. 

Nicméně to byl zcela jiný případ spojení mnišského řádu s válečnou službou, navíc ve 12. století omezený víceméně jen na Svatou zemi. V Evropě církev hodlala zkrotit světské rytířstvo. Ale železní jezdci se nedali tak snadno. Nechtěli si nechat mluvit do svých zvyků a už vůbec nehodlali poslouchat pátery, kteří jim kázali, kdy mají bojovat a kdy ne. Naštěstí církev našla nečekaného spojence ve světské literatuře – konkrétně v rytířských eposech. Ty se začaly hromadně šířit právě ve 12. století a šlechtici je znali daleko více než teologická kázání učenců. 

Populární romány

První z rytířských eposů, Píseň o Rolandovi, vznikl zřejmě už v 11. století. Popisuje hrdinskou smrt jednoho z družiníků Karla Velikého, který zahynul roku 778 v Roncevalském průsmyku v Pyrenejích při nenadálém útoku Saracénů. Je lhostejné, že ve skutečnosti se celá příhoda odehrála úplně jinak (mimo jiné útočili křesťanští Baskové). Poselství o sebeobětování Rolanda ve službě pánovi navíc v boji proti nevěřícím je naprosto zjevné. Ve 12. století pak přibyl další epos Píseň o Cidovi a zejména artušovské romány Chrétiena de Troyes a Geoffreye z Monmouthu. Legendy o rytířích kulatého stolu a hledání svatého grálu získaly popularitu v celé Evropě a rytířský ideál se začal pomalu usazovat i v hlavách méně zbožných šlechticů. 

V románech totiž rytířská morálka není podmíněná čistě náboženskými důvody, ale hlavně zaručuje vstup mezi vyvolenou elitu. Jen ti nejlepší z nejlepších se dokážou chovat správně za všech okolností a přijetí mezi rytíře (ještě ne pasováním) je k tomu zavazuje. Promítá se zde i motiv ochrany chudých a slabých, kteří se sami ochránit nedokážou. A s tím souvisí i ochrana dívek a žen, za jejichž čest se rytíři musí bít, aby dostáli svému poslání. Tímto způsobem dostávají artušovské romány i neskrývaný erotický náboj (například v příběhu o Lancelotovi a Guinevře), který se také musel středověkým šlechticům líbit více než náboženské poučování. 

Ideál není skutečnost

A tak zápas o kontrolu rytířstva skončil pro církev rozporuplným výsledkem. Na jednu stranu se kněžím podařilo vnutit bojovníkům víceméně křesťanské hodnoty promítající se do rytířských ctností, ale na stranu druhou zůstali světští rytíři od vlivu církve oddělení, pořádali turnaje proti její vůli a také si sami rozhodovali, koho přijmou do svých řad. Koncem 12. století pak můžeme spatřit prototypy rytířského chování třeba ve slavném Normanovi Vilému Maréchalovi či jeho pánu Richardu Lvím srdci, který se stal vzorem rytířského vládce. 

Na závěr je třeba zdůraznit, že mezi rytířským ideálem a realitou zůstával propastný rozdíl. Ve skutečnosti křesťanští bojovníci samozřejmě nepřestali bojovat mezi sebou a plenění klášterního zboží také nikdy neustalo. A zdánlivě paradoxní pojem loupežný rytíř, který se rozšířil zejména v pozdním středověku, pak mluví sám za sebe.