Italská Ravenna, centrum stejnojmenné provincie, leží asi 120 km jižně od Benátek a dnes představuje hlavně turistický cíl a průmyslové město. Pyšní se však opravdu bohatou historií: Někdejší sídlo římských císařu a později byzantských králů patří k historicky vůbec nejvýznamnějším městům Itálie. V jeho centru najdete opravdové architektonické skvosty pocházející již z 5. a 6. století. 

Kostely, baziliky a mauzolea dokládají neuvěřitelnou zručnost dávných umělců, ale i mísení řecko-římských stavitelských tradic, stejně jako křesťanské ikonografie a orientálních a západních stylů. 

Mezi lety 402 a 476 byla Ravenna sídlem posledních císařů Římské říše. Po sesazení Romula Augusta v roce 476 se na krátké období dostala pod nadvládu germánského krále Odoakera, načež ji dobyl ostrogótský panovník Theodorich. Od roku 784 pak město patřilo papežům.

Osm skvostu stavitelství

K perlám raně křesťanské architektury patří osm památek: Dominuje jim mauzoleum Gally Placidie z roku 430 s bohatou mozaikovou výzdobou, která odráží římskou architektonickou tradici. Neonova křtitelnice ortodoxních z počátku 5. století s mozaikovým stropem zase představuje jeden z nejkrásnějších a nejlépe dochovaných světových příkladů baptisterií (raně křesťanských staveb sloužících ke křtům).

Trojlodní bazilika Sant’Apollinare Nuovo postavená za vlády ostrogótského krále Theodoricha vykazuje silný byzantský vliv a samotné Theodorichovo mauzoleum z roku 520 je jediným dochovaným hrobem barbarského krále ze zmíněného období. Pozoruhodná je přitom i konstrukce stavby: Střechu tvoří celistvý kus istrijského vápence o hmotnosti pres 300 tun. Chrám San Vitale z éry císaře Justiniána pak mnozí považují za jeden z nejdokonalejších příkladů použití byzantských prvků v italském stavitelství.

Německý Reichswehr a posléze i Wehrmacht kladly na plamenomety značný důraz – navazovaly konec konců na rozsáhlé vývojové a bojové zkušenosti císařské armády. Dlouho však užívaly modely pocházející z první světové války. Ty ale byly tak těžké, že je často muselo obsluhovat více mužů. Základní úkol německých konstruktérů tedy spočíval v odlehčení plamenometů.

Image

Čtěte také

Ohnivé souboje na východní frontě (1): Duel plamenometů ROKS-3 vs. Flammenwerfer 41

Prvním výsledkem se stal Flammenwerfer 35, známý i pod zkratkou FmW 35. Z technického hlediska se dosti podobal zbrani Flammenwerfer M.16, tedy standardnímu modelu z časů Velké války, a nutno dodat, že ono odlehčení se příliš nepovedlo, protože zbraň připravená k boji i tak vážila 36 kg. Voják nesl na zádech dvě nádrže, jednu se zápalnou směsí oficiálně zvanou Flammöl 19 a druhou obsahující stlačený dusík, který zastával funkci hnacího média. Zmíněná směs se vyráběla z oleje a dehtu, ačkoliv později se sahalo i k různým náhražkám, zejména látkám vznikajícím syntézou z uhlí – s postupující válkou Německo na tento zdroj paliv sázelo stále víc. Pro zapalování směsi na konci šlehovky sloužil malý vodíkový hořák.

Osvědčená pětatřicítka

Plamenomety Flammenwerfer 35 náležely do výzbroje zvláštních útvarů německých ženijních vojsk a mimořádně se osvědčily zejména při dobývání opevněných objektů během tažení v Polsku a v západní Evropě. Nadále však vadila značná hmotnost zbraně a Wehrmacht kategoricky požadoval lehčí zbraň. Němečtí konstruktéři se zkusili vrátit ke koncepci lehkého plamenometu Weschselapparat (běžně přezdívaného „Wex“), který vznikl za první světové války a vyznačoval se jiným konstrukčním pojetím. 

Místo dvojice válců se na zádech obsluhy nacházela prstencová nádrž s hořlavinou, uprostřed které byla umístěna druhá, menší, s hnacím plynem. Aplikace stejného řešení na plamenomet Flammenwerfer 40 se ale pro frontové podmínky ukázala jako příliš choulostivá. Sériových kusů se vyrobilo poměrně málo a inženýři se museli vrátit k rýsovacím prknům. Potřebu inovace podtrhovaly mimo jiné i čerstvé zkušenosti z východní fronty, kde se plamenomety Flammenwerfer 35 potýkaly se značnými problémy, a to především kvůli nízkým teplotám. Německá konstrukce ventilů se do mrazů nehodila a docházelo rovněž k rychlé degradaci pryžových hadic. Největší potíže ale byly s vodíkovým hořákem, který se v mrazu obvykle vůbec nevznítil. 

Sovětská inspirace

Ještě v roce 1941 tedy začal vývoj nového typu, který vstoupil do služby v roce 1942 pod označením Flammenwerfer 41. Vrátil se ke konstrukci se dvěma válcovými nádržemi, ty se ale podstatně zmenšily a inženýrům se povedlo odlehčit i další prvky zbraně, takže nový typ vážil pouze 22 kg včetně 7,5 litrů zápalné směsi. Oproti plamenometu FmW 35, jehož nádrž pojala skoro 12 liltrů hořlaviny, šlo sice o podstatné zhoršení, pokles hmotnosti se ale jevil jako důležitější. Podařilo se také o něco prodloužit dostřel, který za vhodných podmínek činil přes 30 metrů. 

Nejdůležitější změnu v praktickém užívání zbraně ale znamenal způsob zapalování. Němci se v tomto případě zřejmě inspirovali ukořistěnými sovětskými ROKS-2, neboť na šlehovku zbraně FmW 41 umístili zapalovací zařízení s deseti pyropatronami. Vznikl tak mnohem spolehlivější a z hlediska obsluhy komfortnější plamenomet, který se navíc lépe hodil pro podmínky válečné produkce, a německé továrny proto mohly dodávat větší počty. Stále se jednalo o součást arzenálu útočných ženijních oddílů sloužících původně zejména k ničení a „čistění“ pevností a jiných odolných objektů. 

Postupná změna strategické situace však vedla ke stále častějšímu nasazování plamenometů v obraně. Ve výzbroji Wehrmachtu se později objevily i jiné typy, mimo jiné technicky vysoce zajímavý jednorázový Einstossfl ammenwerfer 46, který vznikl primárně pro výsadkové jednotky. FmW 41 však zůstával standardní zbraní až do závěru války. Během posledních bojů v ulicích a troskách Berlína se tak odehrálo několik nemilosrdných střetnutí plamenometných jednotek německé a sovětské armády.

Rok 1814 byl jedním z nejtěžších v životě Napoleona Bonaparteho. V důsledku smlouvy z francouzského Fontainebleau, sepsané v dubnu 1814 mezi zástupci Rakouska, Ruska a Pruska na straně jedné a Napoleonem na straně druhé, byl vojevůdce zbaven postavení francouzského císaře a musel se uchýlit do vyhnanství na ostrove Elba.

Právě palác ve Fontainebleau byl místem, kde se měl excísař pokusit spáchat sebevraždu. Od smrti zastřelením jej uchránil jeho pobočník markýz Armand Augustin Louis de Caulaincourt, který z dvou pistolí odstranil střelný prach. Napoleon se proto neúspěšně pokusil sprovodit ze světa pomocí jedu. Dobrovolný odchod ze světa mu nevyšel a dvě pistole vykládané zlatem a stříbrem později Napoleon věnoval Caulaincourtovi na památku jeho oddanosti v oněch těžkých časech.

„Těmto předmětům přikládám velkou hodnotu, protože mi je Napoleon věnoval v roce 1814 ve Fontainebleau, když odjížděl, jako připomínku věrnosti a náklonnosti, kterou jsem mu vždy prokazoval,“ napsal markýz Caulaincourt svému synovi, když mu pistole po své smrti v roce 1827 odkázal.

Obě vzácné zbraně si poté předávali Caulaincourtovi potomci, dokud se nedostaly do rukou francouzské aukční síně Osenat. Ta je na počátku července nabídla v aukci, kde je za 1,69 milionu eur (v přepočtu zhruba 41 milionů korun) získal nejmenovaný kupec.

Jaký bude další osud obou vzácných zbraní ale zatím není jasné. Francouzské ministerstvo kultury je vyhlásilo za národní poklad a zakázalo jejich vývoz ze země. Pistole tak mohou Francii opustit pouze dočasně. Francouzská vláda má navíc 30 dní na to, aby novému majiteli pistolí učinila finanční nabídku na jejich odkoupení.

Jak zjistil už před více než 100 lety Albert Einstein, gravitace ovlivňuje plynutí času. V rámci naší každodenní zkušenosti jde jen o nepatrné rozdíly. Pokud se ale jedná o extrémní rychlosti či hmotnosti, mohou mít rozdíly v plynutí času praktické důsledky. Týká se to i plynutí času na Měsíci.

Když na Měsíci přistávali astronauté programu Apollo, neměli tehdy vědci k dispozici dostatečně přesné atomové hodiny, které by mohly detekovat rozdíly v plynutí času v porovnání se Zemí. Na Měsíci působí asi šestina pozemské gravitace a její vliv na plynutí času tehdy neměl praktický význam.

Relativita na Měsíci

Časy se ale změnily. „Dnes používáme extrémně přesné systémy, jako například GPS navigaci, která pracuje s časem až na úrovni nanosekund,“ uvádí inženýrka navigačních systémů NASA Cheryl Gramlingová z Goddardova kosmického střediska. „Pokud budeme chtít podobnou navigaci na Měsíci, kde je na povrchu mnoho nebezpečných míst, musíme brát relativistické efekty v úvahu.“ 

Přesná hodnota rozdílů v plynutí času mezi Zemí a Měsícem zůstávala dlouho neznámá. Fyzik NASA Slava Turyshev z Laboratoře tryskového pohonu a jeho spolupracovníci nyní využili moderní technologie a spočítali, že čas na Měsíci běží v porovnání se Zemí rychleji o 56,02 mikrosekundy za jeden pozemský den. Výsledek práce Turysheva týmu by mohl najít uplatnění při stanovování lunárního času, důležitého například pro budoucí mise programu Artemis.
 

V mozkových buňkách zemřelých pacientů s Alzheimerovou nemocí se často nacházejí „zauzlované“ řetězce proteinů tau, které za normálních okolností vyztužují axony – vlákna spojující nervové buňky navzájem. V mozku pacientů s Alzheimerem se vyskytují v přehnaně fosforylované formě, která tvoří „uzly“.

Část odborníků se domnívá, že tyto uzly proteinů tau poškozují a zřejmě i zabíjejí nervové buňky. Dřívější výzkum přinesl léky, které se pokoušely cílit na zauzlované tau proteiny, jejich úspěch byl ale jen omezený. Nová léčba mezinárodního týmu, který vedli odborníci Texaské univerzity, by v tomto směru možná mohla znamenat průlom.

Léčba skrz nos

Neurovědec Sagar Gaikwad a jeho kolegové se rozhodli použít nosní sprej, díky němuž lék snadněji pronikne k mozkovým buňkám. Přípravek zahrnuje specifickou protilátku, aby rozpoznal a zničil toxickou formu proteinů tau. Podrobnosti výzkumu nedávno vědci zveřejnili v odborném časopisu Science Translational Medicine.

Badatelé léčbu otestovali na laboratorních kulturách s lidskými neurony a na myších modelech s toxickými proteiny tau v mozku. Jednorázová aplikace nosního spreje s novou léčbou vedla k podstatnému vymizení zauzlovaných proteinů tau. O dva týdny později se již u těchto myší projevilo zlepšení kognitivních schopností.

Je to nadějné. Zároveň to ale bohužel automaticky neznamená, že taková léčba bude mít úspěch. Ve skutečnosti se již několikrát opakoval scénář, kdy nový lék či léčebný postup fungoval v buněčných kulturách a u pokusných zvířat, ale u lidí to nezabralo. Snad se tentokrát na pacienty s Alzheimerovou chorobou usměje štěstí.

Na zarážející skutečnost narazila při studiu chování vrabců domácích dvojice vědců Matteo Griggio a Herbert Hoi z Institutu etologie Konrada Lorenze ve Vídni. Samci s tmavě zbarveným peřím na hrdle jsou pro samičky nejatraktivnější. Čím větší je tato skvrna, tím je pravděpodobnější, že samec bude ovládat nejlepší teritorium, ve kterém pak odchová mladé.

Krása není podmínkou

Vědci náhodně rozdělili 96 samců do dvou skupin – v jedné skupině byli vrabci s uměle zvětšenou tmavou skvrnou na hrdle, ve druhé pak ti s malou či průměrně velkou skvrnou.

Poté bylo sledováno chování 85 samiček a doba, kterou trávily s konkrétními samci. „Zjistili jsme, že méně atraktivní samičky, tedy samičky s nízkou váhou a horší tělesnou kondicí, dávají přednost samečkům s malou skvrnou,“ říká Griggio. „Raději se spokojí s neatraktivním partnerem, než by riskovaly, že nenajdou žádného.“ Podle vědců má toto chování pro méně přitažlivé samičky své výhody. Neatraktivní samci totiž věnují rodičovským povinnostem více času než jejich krásní, dominantní kolegové.

Idea kolektivizace, česky zespolečenštění, vycházela z myšlenek socialistů 19. století o rovné a sociálně spravedlivé společnosti. Jednalo se o rozsáhlý proces, který rozvrátil celou sociální vrstvu – soukromé rolnictvo tvořící důležitý pilíř tehdejší společnosti. Kolektivizace měla velký dopad i na život ostatních obyvatel venkova, neboť narušila tradiční sociální vazby a kulturní zvyklosti, nehledě na to, že vykořenění lidí z jejich rodiště poznamenalo jejich vztah k půdě a venkovu. 

V rámci tohoto procesu byli soukromí zemědělci nuceni převádět svůj majetek do jednotných zemědělských družstev, měnit časem prověřený způsob hospodaření a také způsob života vlastních rodin. Ti neoblomnější přitom byli různým způsobem ze strany totalitní moci perzekvováni. Celý proces zespolečenštění měl na svědomí tisíce zničených životů a lidských tragédií. Navíc mnohde podnítil i neblahé změny v krajině a celkovém rázu českého a moravského venkova.

Ruský vzor a domácí tradice

Kolektivizace venkova ale nepředstavovala specificky československou záležitost, za vzor posloužil především Sovětský svaz. První společenská hospodářství začala v bolševickém Rusku vznikat již krátce po Říjnové revoluci (1917) a šlo o takzvané komuny, kolchozy a tozy (tovariščestva po obščestvennoj obrabotke zemli). K urychlení celého procesu došlo po V. sjezdu Všesvazové komunistické strany (bolševiků) v roce 1927 a konečným impulsem se stalo stranické usnesení o tři roky později. 

Kolektivizaci v Sovětském svazu provázelo nesmírné utrpení obyvatelstva nezřídka spojené i s jeho fyzickou likvidací. I za tuto cenu se podařilo ve druhé polovině 30. let tento proces „úspěšně“ ukončit.  V souvislosti s násilnou politikou a zabavováním obilí však vypukl v SSSR hladomor, který nejvíce postihl Ukrajinu. Odhady počtu obětí se různí. Černá kniha komunismu udává 6 milionů obětí. Z toho 4 miliony na Ukrajině a po jednom milionu v Kazachstánu a na severu Kavkazu. Některé odhady jsou nižší, ale všechny vypovídají o zločinném a velmi násilném provádění myšlenky společného hospodaření na venkově.

Družstevní ideje se však od druhé poloviny 19. století začaly prosazovat i na českém venkově. Rolníci výpomoc družstev potřebovali a společné podnikání se stalo nezbytnou součástí moderního způsobu hospodaření. U jejich zrodu hrála roli také snaha překonat nebo zmírnit negativní jevy panujícího hospodářského řádu a zlepšit postavení sociálně slabých a středních vrstev společnosti na základě solidarity, spolupráce a vzájemné pomoci.  Základní myšlenku lze shrnout heslem „Co jednomu nemožno, to všem dohromady snadno“ pocházejícím od Františka Cyrila Kampelíka (1805–1872). Ten patřil mezi průkopníky svépomocných úvěrních družstev, po něm nazývaných kampeličky. Všechna měla společné to, že vstup do nich byl dobrovolný a stát do jejich chodu nezasahoval. Není náhodou, že tato tradiční družstva byla po únoru 1948 likvidována.

Komunistická cesta na venkov

Zemědělská politika československých komunistů procházela dynamickým vývojem. Zatímco v meziválečném období na českém a moravském venkově velké úspěchy nezaznamenali, po válce se jim otevřela cesta k úspěchu i proto, že agrární strana přestala existovat. Na voliče zapůsobila proklamovaná vazba se SSSR, který byl vnímán, zcela oprávněně, jako osvoboditel většiny území Československa. Komunistická strana se nepodílela na žádné z prvorepublikových vlád, a nenesla tak přímou odpovědnost za kolaps demokracie. Na rozdíl od ostatních stran dokázali komunisté vytvořit velice hustou organizační strukturu, což šlo ruku v ruce s počtem členů (v březnu 1946 to bylo 1,1 milionu). Rozhodující faktor představovala skutečnost, že se komunistům podařilo prosadit do Košického vládního programu řadu ze svých požadavků a obsadit rozhodující funkce u ministerstev nebo odborů.

Jednou z nejdůležitějších tváří kolektivizace byl komunistický politik slovenského původu Július Ďuriš (1904–1986). Post ministra zemědělství vykonával v letech 1945 až 1951. Jednalo se o velice důležité ministerstvo, a to především proto, že KSČ, pokud chtěla uspět ve volbách, musela získat venkovské obyvatelstvo, což se jim nakonec podařilo. Velmi medializovaná byla Ďurišova vystoupení v předvolební kampani na jaře 1946, kdy podepisoval dekrety o vlastnictví půdy, které osobně předával rolníkům v pohraničí.

Kolchozy nebudou!

Výsledek voleb ukázal, že komunisté byli ve svých snahách úspěšní. V dubnu 1947 na manifestaci rolníků v Hradci Králové vyhlásili další program zemědělské politiky, který lze shrnout do hesla „půda patří těm, kdo na ní pracují“. Ďuriš patřil v rámci KSČ mezi radikály, a i z toho důvodu se hodil k prosazování tvrdé linie na venkově. 

Komunisté v této době ještě naoko kolektivizaci odmítali, sám Gottwald ještě v roce 1948 prohlásil: „Kdo bude strašit s kolchozy, patří k rozvratníkům a záškodníkům. Napříště pamatujte, že každý, kdo k vám přijde s takovým šuškáním do vsi, patří k záškodníkům a rozvratníkům, které jsme právě z našeho veřejného života vyhnali a vy, jejich agenty, kteří k vám přijdou do vsi, žeňte také svinským krokem!“ Ve skutečnosti však velmi rychle přejali sovětský vzor a se zespolečenštěním a likvidací soukromého hospodaření počítali. Jedním z důvodů byl i ten, že mezi tradičními rolníky neměla KSČ nikdy své příznivce, naopak. Ti byli spíše konzervativní přívrženci lidové strany nebo dřívějších agrárníků. Kolektivizace tak představovala příležitost, jak tuto skupinu, těšící se na venkově velké vážnosti, potlačit.

Jednotná zemědělská družstva

Proces samotné kolektivizace u nás se nejčastěji vymezuje lety 1949 až 1960. Mezníky zde tvoří vydání zákona č. 69/1949 Sb., o jednotných zemědělských družstvech (JZD), který vstoupil v platnost 15. března 1949.  Druhý mezník je vznik Československé socialistické republiky v červenci 1960, kterému předcházelo právě dovršení kolektivizace vesnice, jak naznačil novoroční projev prezidenta republiky Antonína Novotného. Nebylo tomu tak ale všude a v některých horských oblastech kolektivizace probíhala o deset i dvacet let později.

Předstupeň vzniku samotného družstva představoval takzvaný přípravný výbor. Ten měl za úkol shromáždit dostatečné množství přihlášek a zajistit předpoklady k fungování družstva. Často však zůstalo jen u toho prvního a družstva vznikala mnohdy více na papíře než skutečně. Nejrychleji vznikala JZD v českém a moravském pohraničí, kde hospodařili osídlenci z řad drobných zemědělců, dělníků nebo řemeslníků, kteří půdu získali v rámci jejího přidělování po odsunutých Němcích. Není náhodou, že v těchto regionech měla politika KSČ největší podporu. Hrálo zde roli mnoho faktorů, ale stěžejní byl sociální původ osídlenců (častý byl dělnický původ) a zcela jistě dobře zvládnutá propaganda KSČ, která přidělení pozemků velmi umně prezentovala jako svoji zásluhu.

Vzhledem k neúspěchu první vlny kolektivizace a neochotě i odporu kladenému zemědělci přistoupili komunisté k jiné taktice. Již neprosazovali rychlé a masové zakládání JZD, ale přechodné budování dvou až tří vzorových družstev v každém okrese, která by měla ostatním zemědělcům ukázat výhody společného hospodaření. První vlna zahrnuje velice krátké období, kdy proti sobě stála v protikladu velká očekávání KSČ a realita československého rolníka, který byl spíše konzervativní a k novým věcem odtažitý. 

Ani to ale nevydrželo dlouho a na počátku roku 1950 rozhodlo předsednictvo ÚV KSČ o urychleném provedení kolektivizace. S tím šla ruku v ruce celostátní kampaň za přechod JZD na vyšší typy, zesílil také tlak na soukromé zemědělce, aby do družstev vstupovali.

Venkovští nepřátelé

Samotný proces zespolečenšťování se pak pojil s tažením proti části tradičních rolníků, které komunisté považovali za odpůrce režimu. Opět pomohl sovětský vzor. Slovo „kulak“ pochází z ruštiny a existovalo už dávno před začátkem kolektivizace v sovětském Rusku, která se stala vzorem i pro Československo. Do češtiny ho lze přeložit jako pěst a v našem prostředí se začalo užívat až po druhé světové válce. Někdy se přímo zaměňovalo s pojmem vesnický boháč. Šlo o ideologickou nálepku a cejch, který měl dotyčného očernit, a proto je nutné ho uvádět v patřičném uvození.

Tažení proti této skupině obyvatel probíhalo několik let, ale vztah režimu k nim nebyl od počátku otevřeně odmítavý. Rolníci s vyšší výměrou půdy mohli vstupovat do JZD a nebylo výjimečné ani to, že se stávali jejich předsedy. V oficiálních stranických materiálech z roku 1950 se objevují výzvy k tomu, aby tažení proti „kulakům“ probíhala s opatrností, aby nedošlo k panice mezi středními rolníky. 

Vše se mělo změnit na jaře 1951, kdy se postup proti velkým sedlákům vyostřil. Vlastníci pozemků byli znevýhodněni i tím, že se svého majetku nemohli zbavit rozdělením mezi rodinné příslušníky nebo dobrovolným výkupem ve snaze uniknout z kategorie „kulaků“. V prvním případě tomu zamezoval zákon č. 139/1947 Sb. z 23. července 1947, o rozdělení pozůstalosti se zemědělskými podniky a zamezení drobení zemědělské půdy. Nařízením byla stanovena minimální výměra hospodářství. V řepařské oblasti to bylo 5 ha, v obilnářské 8 ha, bramborářské 10 ha a pastvinářské 15 ha.

V pokynech ministerstva zemědělství pro národní výbory z 24. ledna 1951 stojí: „Nabídky vesnických boháčů na dobrovolný výkup půdy podle zák. č. 46/1948 Sb. učiněné z jakýchkoli důvodů nesmějí být nadále v žádném případě přijímány a půda, na níž se hospodaří, nesmí být podle cit. zákona vykupována.“  Naopak docházelo k nucenému vykoupení jejich strojů, což pochopitelně znemožňovalo hospodaření a ve svém důsledku i plnění předepsaných dodávek. Na neplnění dodávek se vázala další omezující nařízení. Další omezení souviselo s přídělovým systémem. Potravinové lístky se nepoužívaly pouze v době války, ale v ČSR to bylo až do roku 1953. Zemědělci, kteří neplnili dodávkové povinnosti, mohli být znevýhodněni tím, že jim nebyly lístky vydány.

Výhody kolektivizace. A co z ní zbylo?

Po téměř celá 50. léta provázelo kolektivizaci mnoho problémů. Až ve druhé polovině 50. let se dá hovořit o zlepšení práce zemědělských provozů. Souvisí to s rozšířením mechanizace zemědělské výroby, příchodem zkušenějších odborných pracovníků, užíváním umělých hnojiv a množstvím dalších faktorů. Bez ohledu na množství negativních jevů položil proces kolektivizace v dalších desetiletích předpoklady k potravinové soběstačnosti země. Ta byla ale vykoupena používáním těžké zemědělské techniky a nadměrnou chemizací. To přinášelo a stále přináší problémy v podobě eroze půdy a jejího vyčerpání. Po pádu režimu se k soukromému hospodaření se vrátilo jen malé množství zemědělců. Až v posledních letech se začínají objevovat ve větší míře soukromníci, kteří jsou k přírodě šetrní a navazují tak na své předky. 

Když se Elon Musk při svém nedostatku empatie zachová nevhodně k někomu mimo SpaceX, Gwynne Shotwellová situaci vždy uklidní. Přestože má stejně jako zakladatel společnosti ostrý jazyk a vznětlivou povahu, dokáže na rozdíl od něj přijmout roli smiřovatele sporů. Díky tomu řídí i každodenní chod firmy, a ponechává tak Muskovi volné ruce pro dlouhodobou strategii, návrhy produktů, marketing a motivaci zaměstnanců. Stejně jako všichni ostatní vysoce postavení lidé ve SpaceX je ochotná držet se mimo záře reflektorů a soustředit se na svou práci a cíle společnosti.

Dívčí zápal pro chlapecké věci

Narodila se 23. listopadu 1963 jako Gwynne Rowleyová na předměstí Chicaga, coby druhá ze tří dcer umělkyně a neurochirurga. Byla příkladnou dívkou – slušně vychovaná, vždy upravená a se samými jedničkami. Ačkoliv ve škole neprojevovala výraznější zájem o vědu či technologie, v běžném životě u ní existovalo dost náznaků, že není tak docela jako ostatní děvčata: Sekala doma na zahradě trávu, pomáhala otci namontovat basketbalový koš či postavit plot a sama si opravovala kolo. Odmalička ji zajímaly automobily, a když jednou vyzvídala, jak funguje motor, koupila jí matka knihu podrobně vysvětlující jeho konstrukci i princip. „Po přečtení jsem byla zapálená do motorů, převodovek a diferenciálů,“ podotkla Shotwellová. Na rozdíl od jiných velkých osobností kosmonautiky ji však v dětství nefascinoval vesmír. Na sledování prvního přistání lidí na Měsíci si sice vzpomíná, ale jedním dechem dodává, že ji nijak zvlášť nezajímalo.

Na střední škole si nadále udržovala výborný prospěch, hrála basketbal v univerzitní lize a připojila se k družstvu roztleskávaček. Neměla ovšem konkrétní představu, čím by chtěla být. Naštěstí matka pomohla dceři najít správný směr, když jí ve druhém ročníku řekla, že by se měla stát inženýrkou. Shotwellová pak se smíchem vzpomínala na svou reakci: „A co vlastně inženýrka dělá? Řídí vlaky?“ (anglické „engineer“ znamená i „strojvedoucí“). Matka ji následně vzala na víkendovou konferenci Sdružení inženýrek v Illinoiském technologickém institutu, a právě tam Gwynne spatřila svou vytouženou budoucnost.

Na počátku byl kostýmek

„Byla jsem protivná puberťačka. Na tu konferenci jsem nechtěla. Ale v tamním výboru seděla jedna strojní inženýrka a její přednáška mě fascinovala. Měla vlastní firmu, kde vyvíjela konstrukční materiály šetrné k životnímu prostředí, a také se zajímala o solární energii. Její práce mě uchvátila, ale snad ještě víc mě fascinovaly její šaty,“ svěřila se Shotwellová. „Po přednášce jsem za ní zašla a bavila jsem se s ní o jejím kostýmku – i o její práci. Domů jsem odjížděla rozhodnutá stát se strojní inženýrkou. Myslím, že kdyby nebyla tak perfektně oblečená, nešla bych za ní.“ Na ono sobotní odpoledne Gwynne s odstupem vzpomínala jako na určující moment své kariéry.

Od té doby měla jasný cíl a začala se mnohem víc věnovat fyzice. Po střední škole přesně věděla, kam dál: Podala jedinou přihlášku na Northwestern University – a byla přijata. Na tamní lékařské fakultě učil její otec, ona však zamířila na fakultu strojní, kde později získala bakalářský titul ze strojního inženýrství a následně i magisterský z aplikované matematiky. Tentokrát už ovšem nevynikala prospěchem, patřila spíš k průměru a zejména v laboratorních pracích byla podle vlastních slov „naprosto otřesná“. Postupně se však vypracovala, a nakonec studium ukončila jako nejlepší ve třídě. 

Tahle práce není pro mě

Její první kroky po škole směřovaly do IBM. Pohovor absolvovala 28. ledna 1986 – téhož dne přitom explodoval při startu raketoplán Challenger. Ať už Shotwellovou její potenciální zaměstnavatel nepovažoval za vhodnou kandidátku, nebo byla při interview natolik rozrušená ztrátou sedmi lidských životů v přímém přenosu, zaměstnání u počítačového giganta nezískala. Zkusila to tedy ve svém oblíbeném automobilovém průmyslu a nastoupila do Chrysleru. 

Zpočátku ji nová práce uspokojovala: Absolvovala kurz automechanika a poté se podílela na vývoji motorů. Když pak v oddělení narazila na dva nevyužívané superpočítače Cray, dlouho neváhala a začala na nich provádět numerické analýzy i simulace výkonu ventilů a dalších součástek motoru. Postupně jí ovšem stále víc vadila hromada byrokracie a všemožných omezujících nařízení, včetně toho, kdo smí s čím pracovat. „Jednou jsem vzala do ruky nějaký nástroj a nahlásili mě za porušení pravidel,“ vzpomínala. „Jindy jsem otevřela láhev tekutého dusíku a zase mě nahlásili. Začala jsem si říkat, že moje práce není tím, co jsem od ní očekávala.“ Netrvalo tudíž dlouho a vrátila se na alma mater, aby se vrhla do doktorského studia aplikované matematiky. Ani zpátky na univerzitě však nevydržela dlouho.

Jako ryba ve vodě

Jednoho dne roku 1988 narazila Gwynne v kampusu na starého známého profesora, který nyní pracoval v losangeleské společnosti The Aerospace Corporation. Dotyčný ji pozval do firmy na pohovor, slovo dalo slovo a Shotwellová po pouhých devíti měsících na škole odešla pracovat do aerokosmického průmyslu. The Aerospace Corp. představuje v prvé řadě federální výzkumné středisko, zabývající se vývojem, výzkumem a poradenstvím ve všech oblastech kosmických aplikací – a to pro vládní, vojenské i komerční subjekty. Shotwellová se tam proto cítila jako ryba ve vodě, přičemž pracovala coby inženýrka různých systémů pro kosmické aplikace, ale zastávala také pozici projektové manažerky.

V jednom z projektů měla například vyvinout model, který znázorňuje teplotní fluktuace v nákladovém prostoru raketoplánu a jejich vliv na jednotlivá zařízení různých nákladů. V té době mimo jiné publikovala desítky prací na nejrůznější témata, od konceptuálních návrhů malých družic přes integraci nákladů pro raketoplány až po rizika kosmických lodí vstupujících do atmosféry. S ubíhajícími roky jí ovšem i v Aerospace Corp. začaly vadit určité věci, zejména nesmírně pomalý vývoj svazovaný byrokracií. „Nechápala jsem, jak může vojenská družice vznikat patnáct let. Bylo zjevné, že můj zájem o tu práci pomalu ochabuje,“ svěřila se.

Touha stavět družice

Po deseti letech v oboru se přála posunout dál a na základě získaných zkušeností věděla přesně, co ji baví a na co by se chtěla nejvíc zaměřit. „Z Aerospace jsem odešla, protože jsem toužila stavět družice,“ uvedla. V roce 1998 se proto stala ředitelkou divize kosmických systémů v Microcosm Inc. Zmíněná společnost se zaměřuje na vývoj a inovace různých systémů pro kosmické aplikace, s cílem značně snížit náklady na vesmírné mise, a to zejména pro ozbrojené síly. 

Šlo přesně o ten typ malé a dynamické soukromé firmy, který Shotwellová hledala. „Za dlouhé roky v Aerospace Corporation jsem zjistila, že vládní instituce pracují určitým způsobem, zatímco komerční sektor má ke stejné práci úplně jiný přístup. A tak jsem začala pátrat po příležitostech v soukromé sféře a skončila jsem v téhle malé firmě, kde mi svěřili docela velkou zodpovědnost.“ Její pracovní náplň se přitom v mnoha ohledech vzdálila od klasické inženýrské práce a zahrnovala mnoho povinností obchodního zástupce hledajícího nové zákazníky – což ovšem dokonale sedlo její optimistické a extrovertní povaze. Díky kombinaci svých znalostí, zkušeností, sebedůvěry a přímého jednání si tak vybudovala pověst silné obchodnice. 

Drzost se vyplácí

V roce 2002 se setkala při obědě s bývalým kolegou z Microcosmu Hansem Königsmannem, který přešel do nově vzniklé firmy Space Expoloration Technologies – jako její zaměstnanec číslo čtyři. Nadšeně Shotwellové vyprávěl, jakým způsobem se v čerstvě založené společnosti snaží dosáhnout levnější dopravy do kosmu, a Gwynne souhlasila, že se tam přijde podívat. Vzhledem k hrstce lidí pracujících tou dobou ve SpaceX samozřejmě narazila i na Elona Muska, a když procházela kolem jeho stolu, spontánně pronesla: „Elone, ráda vás poznávám. Fakt byste tady ale potřebovali nějakého obchodního zástupce.“ Netoužila přitom po dané pozici sama, jen chtěla na základě svých zkušeností poskytnout dobrou radu. „Prostě to ze mě vypadlo. Bylo to hrozné a velice neslušné.“ 

Možná neslušné, nebo naopak natolik odvážné, že to Muska zaujalo a ihned začal Gwynne zpovídat. Druhý den jí pak jeho asistentka volala s nabídkou, aby nastoupila jako viceprezidentka oddělení obchodního zastoupení. A tři týdny poté se Shotwellová stala zaměstnankyní SpaceX s pořadovým číslem sedm. Jak později uvedla, průzkum vesmíru tehdy stagnoval. Ji však uchvátily plány firmy probojovat se nekonečnou státní byrokracií, snížit cenu za dopravu nákladu na oběžnou dráhu a provětrat zatuchlý kosmický průmysl. „Od začátku jsem věděla, že pokud to nedokáže SpaceX, tak nikdo. Kdybychom neuspěli, byla jsem ochotná úplně odejít z aerokosmického průmyslu a prodávat nemovitosti nebo tak něco. Naštěstí k tomu nedošlo.“

Doslova nás okouzlila

Po nástupu do SpaceX vkládala Shotwellová veškerou energii do prodejů jejich služby, tedy dopravy nákladů na oběžnou dráhu. Ještě než poprvé vzlétl Falcon 1, dokázala prodat asi deset startů, což bylo naprosto nevídané. Sama po letech zhodnotila, že šlo nejspíš o její největší přínos pro firmu. V roce 2008 se jí pak podařil přímo grandiózní počin. Falcon 1 měl tehdy za sebou již tři neúspěšné starty a SpaceX byla v koncích. Shotwellová se proto i s Muskem vydala do Washingtonu, za tehdejším ředitelem NASA a zároveň bývalým kontraktorem SpaceX Michaelem Griffinem. Jednání se vydařilo a firma získala od kosmické agentury lukrativní smlouvu v hodnotě 1,6 miliardy dolarů na vynášení nákladů na ISS. 

Shotwellová také několik let jednala se společností Iridium, která plánovala obnovu své stárnoucí satelitní konstelace a potřebovala na ni získat půjčku ve výši 1,8 miliardy dolarů. Investory sice nadchla velice nízká cena za start Falconu 9, zároveň je však nanejvýš znepokojovalo, že raketa ještě nikdy neletěla. Pouhých několik dní po její úspěšné premiéře v roce 2010 proto Gwynne zamířila do Paříže, aby po dlouhých pěti letech dotáhla jednání do konce. Investorům Iridia prezentovala schopnosti nosiče, jeho podporu ze strany NASA a pustila jim i video z prvního zdařilého startu. Ředitel firmy Matt Desch s ní poté podepsal smlouvu na vynesení celé druhé generace družic Iridium NEXT ve výši 492 milionů dolarů. „Gwynne nás doslova okouzlila,“ uvedl. Kromě toho Shotwellová v následujících letech vedla jednání o více než 50 startech Falconu 9, čímž své společnosti zajistila zakázky v souhrnné hodnotě přes pět miliard dolarů.

Na vrcholu

V reakci na její úspěchy, pracovní nasazení a vysokou míru kompetence ji Musk v prosinci 2008 povýšil na pozici prezidentky společnosti. Daný post přitom Shotwellová zastává dodnes, a proměnila se tak v druhou nejvýraznější tvář SpaceX. Coby provozní ředitelka má pod sebou prodej, marketing, výrobu, startovní a letové operace, právní záležitosti i finance. Zároveň zajišťuje jednání s NASA a dalšími vládními subjekty, takže firmu reprezentuje v Kapitolu, kde před Kongresem zaujala dokonalou vyvážeností dravosti, obchodní profesionality a hlubokých technických znalostí. Přesto jejím největším potěšením v práci zůstává sledování startů raket. „Nic nepřekoná radost z úspěšné mise“ svěřila se.

V uplynulých letech dosáhla SpaceX dlouhé řady významných prvenství, a přestože ovace směřují k Elonu Muskovi, obří zásluhu si připsala i Shotwellová. Z holčičky zajímající se o motory se stala jedna z nejvlivnějších postav aerokosmického průmyslu a také inspirativní osobnost a vzor nejen pro dívky. Na konci 70. let, kdy to ženy v typicky mužském prostředí neměly vůbec jednoduché, ukázala mladé Gwynne Rowleyové cestu stylově oblečená strojní inženýrka na víkendové konferenci. A ona dnes dělá totéž pro ostatní.

Rytíř, který se později velkou měrou „zasloužil“ o těžký úpadek křižáckých států, do Svaté země přibyl roku 1147 s druhou křížovou výpravou francouzského krále Ludvíka VII. Zatímco se většina evropských křižáků po krachu výpravy roku 1149 vrátila domů, Renaud de Châtillon se rozhodl zůstat. 

Narodil se zřejmě někdy mezi lety 1114 a 1125. Jeho původ je sice nejistý, ale všichni historici i kronikáři se víceméně shodují v tom, že doma ve Francii neměl žádný pořádný majetek, takže se vlastně neměl proč vracet. Zřejmě byl mladším synem nějakého hraběte. Vstoupil do vojska jeruzalémského krále Balduina III. (vládl 1143–1163), ale už po dvou letech odešel do Antiochie, kde se dal do služeb tamní mladé kněžny Konstancie, která se měla stát jeho žebříkem k moci a bohatství. 

Chudý rytíř knížetem

Připomeňme si, že hlavou křižáckých států v Palestině byl formálně jeruzalémský král, který měl pod sebou dva velmi suverénní vazaly ovládající vlastní velké území – knížete Antiochie (ten byl zároveň i vazalem Byzance) a hraběte z Tripolisu (čtvrtý stát Edessa byl ztracen roku 1144 po dobytí muslimy). A v majestátním, dobře opevněném městě Antiochii zrovna chyběl kníže, který padl roku 1149 v bitvě s muslimy. Jeho syn Bohemund III. byl teprve pětiletý, takže měl dostat regenta – nového manžela ovdovělé kněžny Konstancie. Jenže kněžna byla tvrdohlavá a odmítala návrhy na ženichy od krále Balduina i od byzantského císaře Manuela, až si nakonec tajně vzala roku 1153 právě Renauda ze Châtillonu. 

Je otázka, zda to udělala čistě ze vzdoru, nebo ji Renaud uchvátil jako skvělý milovník. V každém případě se z nemajetného francouzského rytíře stal antiochijský kníže. Odmítl složit lenní hold byzantskému císaři a stejně odmítl i poslušnost králi Balduinovi. Oba panovníci sice proti Renaudově nástupu protestovali, ale nakonec nezasáhli silou a rozhodli se přejít vše mlčením, protože chtěli spíše uklidnit situaci a budovat lepší vzájemné vztahy. Renauda však podcenili. 

Okamžitě po svém nástupu začal pořádat kořistnické výpravy do okolí. Při jedné z nich zavítal až do arménské Kilíkie, kde se však nakonec namísto plenění domluvil s tamním knížetem Thorosem, že uspořádají společnou výpravu na Kypr. Arméni vyznávali vlastní směr křesťanství a necítili se vázaní žádnými dohodami ani s Konstantinopolí ani s Jeruzalémem. 

Krvavý nájezd

Thorosovi šlo stejně jako Renaudovi výhradně o kořist. Kypr byl totiž velmi bohatý ostrov, kde se na rozdíl od Svaté země už asi sto let neválčilo, takže prosperoval a bohatl z obchodu. Patřil pod byzantskou vládu, ale císař Manuel zde nechával jen malou posádku, protože nepočítal s útokem. Na tak velkou výpravu Renaud ovšem potřeboval peníze, které v Antiochii neměl, a jediný, kdo mu je mohl poskytnout, byla církev. Kníže zatlačil na antiochijského patriarchu Aimeryho, jenž mu je ale odmítl dát. Renaud ho uvrhl do vězení, avšak statečný duchovní ani pak nepovolil. A tak ho křesťanský vládce dal mučit, způsobil mu krvavé rány na hlavě, které pak namazal medem, a přikázal přivázat milého patriarchu na střechu paláce, kde ho vystavil žhavému palestinskému slunci. 

Tomuto „přemlouvání“ už Aimery nemohl odolat, peníze Renaudovi dal a co nejrychleji utekl do Jeruzaléma. Tam vše povyprávěl králi Balduinovi, který byl pochopitelně velmi pobouřen, ale nemohl udělat nic jiného než poslat varování na Kypr. Jenže to dorazilo pozdě. Renaud s Thorosem vše urychlili a na jaře roku 1158 podnikli na ostrov nájezd ve stylu dávných vikingů. S místní nevelkou byzantskou posádkou se dlouho nezdrželi, místodržícího Jana Komnena (mimochodem synovce císaře Manuela) vzali do zajetí a pak zahájili nelítostné rabování, plenění kostelů i bohatých domů, zapalování, vraždění a znásilňování. 

Dosud kvetoucímu ostrovu způsobili během tří týdnů ránu, z níž se vzpamatovával dlouhá desetiletí. Když pak nemohli svou kořist ani naložit na lodě, prodávali část sebraného dobytka zuboženým obyvatelům nazpět. Některé zdejší aristokraty vzali jako rukojmí kvůli výkupnému a několik jich Renaud poslal císaři zohavených, aby vyjádřil své pohrdání Byzancí. A to šlo nikoliv o nepřátelské muslimy, ale o křesťany východního vyznání. 

Pokání a uvěznění

Není divu, že císař Manuel vzkypěl zlostí a okamžitě začal sbírat velkou výpravu, aby nájezdníky potrestal. Ještě na podzim téhož roku vtáhl do Arménie, odkud překvapený kníže Thoros uprchl, zatímco císař si Arménii podrobil. V té chvíli Renaud pochopil, že přecenil své možnosti a nemá nejmenší šanci tak velké síle vzdorovat. Chtěl se tedy poddat císaři a složit mu konečně lenní hold. Dokonce souhlasil s tím, že do svého města přijme byzantskou posádku, aby zajistila zájmy Konstantinopole. Jenže císaři už to bylo málo. Požadoval naprosté Renaudovo ponížení, než bude ochoten uvažovat o narovnání vztahů. A tak se antiochijský kníže vydal jen v prostém rouchu kajícníka k císařovu dvoru. Tam před císařem poklekl a pokorně prosil o smilování. Manuel ho však nějakou dobu okázale ignoroval a nechal ho dlouho prosit. 

Nakonec Renaudovi velkoryse odpustil s tím, že musí dodávat vojáky do byzantské armády a přijme slibovanou byzantskou posádku do Antiochie. Navíc měl vzít ještě pravoslavného patriarchu, ale nakonec se dle dohody s králem Balduinem vrátil na své místo mučený Aimery. Bylo vidět, že císaři nejde o skutečné potrestání viníka, ale o zvýraznění vlastní moci a velikosti. Pan ze Châtillonu zaměřil své nájezdy proti muslimům. V roce 1160 se pokusil ukrást dobytek atabegovi Núr ad Dínovi, přičemž byl chycen a uvržen do vězení v Aleppu. Místní Turci nabídli jeho propuštění za výkupné, ale to nikdo nechtěl zaplatit, a tak zůstal krutý nájezdník v zajetí celých 16 let. 

Pán z Keraku

Člověk by řekl, že za dlouhá léta ve vězení i ostřílený hrubián Renaudova typu trochu zkrotne. Jenže turecké vězení bylo mírné, skoro až pohodlné, a když roku 1175 poskytli křižáci Aleppu podporu proti stále sílícímu egyptskému sultánovi Saladinovi, Turci z vděčnosti propustili příštího roku řadu křesťanských zajatců, mezi nimi i Renauda ze Châtillonu. Bývalý kníže už nemohl zpět do Antiochie, kde jeho žena Konstancie mezitím zemřela a vládl tam její syn Bohemund III. Nicméně protřelý bojovník znovu použil svého šarmu a oženil se s další bohatou vdovou. Tentokrát „ulovil“ Stefanii, držitelku Zajordánska, významných držav rodu de Milly. Stal se tak mimo jiné pánem mohutných křižáckých hradů Kerak (či Krak de Moab) a Montréal, ale hlavně se dostal do blízkosti mladého jeruzalémského krále Balduina IV. (vládl 1174–1185) stiženého malomocenstvím. 

Brzy se vypracoval až na jednoho z hlavních vůdců takzvané dvorské strany, která prosazovala tvrdost, nesmlouvavost a útočnou válku proti muslimům. Dnes bychom ji nazvali stranou „jestřábů“. Tvořili ji především šlechtici, kteří přišli do Svaté země z Evropy relativně nedávno. Na druhé straně „holubic“ stáli vesměs příslušníci starých rodů, které dorazily již s první křížovou výpravou a žily zde již po dvě až tři generace. Takže většina z nich se už na Blízkém východě narodila, zvykla si na zdejší prostředí a prosazovala umírněnější soužití s muslimy s tím, že válečné úsilí se má zaměřit hlavně na obranu stávajícího území. Hlavním vůdcem této strany byl Raimond III., hrabě z Tripolisu. Toho velmi nenáviděla Renaudova manželka Stefanie a neustále svého muže poštvávala proti němu. 

Piráti v Rudém moři

Zpočátku pán ze Châtillonu držel své válečné úsilí v rozumných mezích, když se účastnil například bitvy u Montgisardu (1177), kde podpořil krále Balduina IV. Až roku 1181 přepadl bezbrannou karavanu poutníků do Mekky, ač bylo v té době domluvené příměří. Saladin rozezleně žádal krále o navrácení zboží, ale ten mu sdělil, že není v jeho silách přesvědčit Renauda. Tak začala válka, v níž však Saladin neuspěl – vyslal poměrně velké vojsko, které muselo dvakrát ustoupit, takže Renaud se jen utvrdil v přesvědčení, že jedná správně. 

Na vlastní pěst si sestavil na Rudém moři poměrně velkou flotilu, najal si na ni bandu hrdlořezů a začal s nimi provozovat pirátství proti neozbrojeným poutníkům do Mekky. Opět se mu podařilo svou drzostí protivníky několikrát překvapit, získal ohromnou kořist a obsadil pevnost v Akkabském zálivu. Chtěl dokonce dobýt samotnou Mekku, byť se k tomu nakonec nedostal. Saladin proti němu vyslal trestnou výpravu, která piráty rozprášila, většinu jich popravila a získala zpět ztracené pevnosti, ale Renaudovi se podařilo i s družinou utéct. Vysloužil si však Saladinovu bezbřehou nenávist. 

Válka se Saladinem

Novou válku naplánoval sultán na příští rok 1183, kdy vstoupil do Galileje a nechal vyvraždit mnichy na posvátné hoře Tábor. Vytáhl proti němu králův nejbližší rádce Guy z Lusignanu, sám poměrně nerozhodný a neschopný muž, který však byl na straně „jestřábů“ a pod velkým vlivem Renauda ze Châtillonu. Saladin ani teď neuspěl, protože měl vojsko složené z mladých nezkušených bojovníků, a před rozhodující bitvou raději ustoupil. Jenže Guy příliš dlouho váhal a nepronásledoval ho. Není jasné, zda šlo o prozíravost (mohl mít informace o nějaké léčce) či zbabělost, ale zřejmě tím prováhal možnost zasadit protivníkovi zásadní úder a možná ho i dorazit. 

Po obvinění Guye ze zbabělosti se k moci u královského dvora na čas dostaly „holubice“ pod vedením Raimonda z Tripolisu. Ještě téhož roku pak Saladin oblehl Renaudův hrad Kerak, ale Raimond s jeruzalémskou armádou mu pomohl muslimy zahnat. Vypadalo to na dočasné příměří mezi všemi křižáky. Renaud dokonce na čas zastavil své kořistnické nájezdy. Jenže pak roku 1185 očekávaně zemřel malomocný král Balduin IV. a rok po něm neočekávaně i jeho malý sedmiletý synovec a následník Balduin V., za nějž vládl Raimond jako regent. V té chvíli „holubice“ ztratily své pozice a na trůn se dostal již zmíněný váhavec Guy z Lusignanu. Jeho prvním rádcem se pak nestal nikdo jiný než Renaud ze Châtillonu. 

Trvalo pouhý rok, než tito dva s podporou templářů i johanitů dovedli křižácké státy k naprosté katastrofě. Renaud znovu vyprovokoval Saladina přepadem bezbranné karavany, a tentokrát byla Saladinova odveta krutá a nemilosrdná. V bitvě u Hattínu roku 1187 naprosto rozdrtil obrovskou armádu křižáků, přičemž zajal i samotného krále Guye a s ním i Renauda. 

Následovala dramatická scéna, kdy sultán ve svém stanu nabídl králi vodu, což znamenalo v muslimské symbolice, že je jeho hostem a neublíží mu. Guy potom podal pohár i Renaudovi, což Saladina rozzlobilo, vyčetl Renaudovi všechny jeho zločiny, porušené sliby i křivé přísahy. Ten mu na to zpupně odpověděl, že takhle se chovali vždy všichni králové. Nato Saladin skočil na koně, nechal ho chvíli „vydusit“ a obhlédl své jednotky. Po návratu si vzal šavli a osobně mu usekl hlavu. 

Mnozí soudobí kronikáři Renauda obdivovali a označovali ho za hrdinského bojovníka s muslimy. Arabové mu přezdívali Vlk. Moderní historici ho však obvykle právem označují za zrádného padoucha.

Po porážce v první světové válce a podpisu Versailleské mírové smlouvy v červnu 1919 se německé námořnictvo stalo naprosto bezvýznamnou silou. S omezeným počtem lodí a personálního stavu nebylo vůbec myslitelné, že by se Německo mohlo znovu stát námořní mocností nebo dokonce pomýšlet na vedení války na moři. Jádro flotily mělo tvořit šest prastarých řadových lodí (Linienschiff) tříd Deutschland a Braunschweig. Ty se nevyznačovaly vysokou bojovou hodnotou už v roce 1914 a po náhlém potopení lodi Pommern i s celou posádkou v bitvě u Jutska v červnu 1916 kvůli dvěma zásahům torpédy následovalo okamžité stažení všech sesterských plavidel z první linie. Podobné restrikce jako na bitevní lodě se vztahovaly i na křižníky a torpédovky.

Versailles a Washington

Navíc celkový počet personálu v celém námořnictvu byl omezen hranicí 15 000 mužů. Vzhledem k tomu, že německé lodě se obvykle vyznačovaly značnou složitostí co do konstrukce a vybavení, a proto vyžadovaly početné posádky, mohly být obvykle v provozu pouze tři řadové lodě současně. Přísně regulovala mírová smlouva i případnou stavbu náhrad za stávající plavidla každé třídy. U řadových lodí a křižníků to bylo možné až po 20 letech služby. Maximální přípustnou ráži děl a závaznou definici toho, jak by se měl vypočítávat výtlak lodí, už ale podmínky nestanovovaly. 

Při zvažování stavby nových jednotek se nečekaně ukázala jako pro Němce výhodná ustanovení Washingtonské námořní smlouvy z roku 1922. V ní se pět vítězných mocností: Velká Británie, USA, Francie, Itálie a Japonsko zavázalo k drastickému omezení svých flotil, pokud jde o konstrukci, výtlak, počet jednotek a hlavní dělostřeleckou výzbroj pro bitevní lodě a křižníky. K nařízením mírové smlouvy z roku 1919 omezujícím německé námořnictvo se přitom nepřihlíželo. Při určování výtlaku nových jednotek německé námořní velení mlčky použilo takzvaný „Washingtonský výtlak“, který zavedl britskou imperiální tunu (1 016 kg) jako měrnou jednotku a nebral v úvahu zásoby paliva a vodu pro kotle. Pokud jde o dělostřeleckou výzbroj, byla situace pro Němce ještě příznivější, protože tu versailleská smlouva nijak nevymezovala.

Převratná konstrukce 

Stavba první nové jednotky po skončení války, lehkého křižníku Ersatz Niobe, začala v Kielu už 8. prosince 1921. Loď, přejmenovaná později na Emden, spustili na vodu až 7. ledna 1925. Důvody pro tak dlouhou stavbu spočívaly především v problémech s financováním (v Německu zuřila hyperinflace) i se získáváním materiálu. Mezispojenecká vojenská kontrolní komise (IMKK) navíc neschválila nový typ dvoudělových věží pro hlavní výzbroj (původně se počítalo s osmi 150mm děly ve čtyřech věžích, což by z Emdenu učinilo nejmodernější plavidlo své kategorie). Zdržení ale na druhou stranu přineslo i výhodu, neboť při konstruování většiny dílů mohlo být využito svařování elektrickým obloukem, které právě na počátku 20. let zažívalo svůj velký rozmach. Na rozdíl od dříve používaného nýtování to vedlo k větší pevnosti trupu při výrazné úspoře hmotnosti a větší těsnosti svařovaných spojů proti prosakování vody či oleje. 

Ve vojenských kancelářích i v konstrukčním úřadě Reichsmarine se také brzy začalo uvažovat o náhradě za staré řadové lodě. Kvůli omezení výtlaku na maximálně 10 000 tun byly problémy související s novým typem plavidla zřejmé – poslední během války dokončená třída bitevních lodí Bayern měla výtlak kolem 30 000 tun. Nejvyšší výtlak povolený výše zmíněnou Washingtonskou námořní smlouvou pro vítězné mocnosti činil 35 000 tun. Zdálo se, že naplánování a stavba „konkurenceschopné“ těžké válečné lodi připomíná řešení kvadratury kruhu.

Taktické úvahy 

Během připravování koncepce se rychle ukázalo, že ze tří určujících faktorů válečné lodi – výzbroje, pancéřování a rychlosti – musí být nutně jeden zanedbán ve prospěch ostatních. Na první pohled se jako jediné řešení jevila stavba takzvaných monitorů – lodí se silnou výzbrojí a pancéřováním, ale nízkou rychlostí. To pravděpodobně odpovídalo základní myšlence vítězných mocností, které chtěly pomocí daných konstrukčních a personálních omezení přeměnit německé námořnictvo ve vojenskou sílu použitelnou jen v Baltském moři. Tak by mohla vzniknout protiváha Sovětskému svazu a jeho námořním aspiracím, ale konkurovat s tímto typem lodí na světových oceánech by Němci nemohli. 

Do roku 1926 konstrukční oddělení (Konstruktionsabteilung) spočítalo a vypracovalo podle nejrůznějších návrhů plány celkem 18 projektů. Do vývojových prací se úzce zapojilo také oddělení loďstva v Námořním velitelském úřadě (Marinekommandoamt) v Berlíně, které zodpovídalo za vojenské a operační aspekty. Ale i jiná oddělení přispěla různými důležitými poznatky. 

Viceadmirál Hermann Bauer z námořního oddělení pro Severní moře – za války ponorkový velitel – odkazoval na pozitivní zkušenosti s dieselovými motory podmořských člunů, které zaručovaly dlouhou výdrž a zároveň vysoké zrychlení z nuly na plný výkon a tím i brzké dosažení maximální rychlosti. V důsledku toho dostaly dva lehké křižníky nové třídy Leipzig (kýl první jednotky této třídy byl založen v dubnu 1928) kromě parních turbín pohánějících dva šrouby ještě dieselové motory, které roztáčely třetí šroub. Dělostřelecká výcviková loď Bremse (stavba zahájena v roce 1931) už měla čistě motorový pohon.

Nejednotná admiralita

V oddělení loďstva (Flottenabteilung) pod velením námořního kapitána Wilfrieda von Loewenfelda se mezitím prosadil názor, že navzdory ostrému odporu Francie a Polska musí být Ersatz Preussen – jak zněl pracovní název nové třídy – navržena tak, aby mohla vést válku proti francouzským zásobovacím liniím jak u nepřátelského pobřeží, tak v Atlantském oceánu. To představovalo zásadní změnu oproti názoru admirála Alfreda von Tirpitze a jeho následovníků, že těžké lodě mají bojovat proti nepřátelské válečné flotile, zatímco obchodní válka bude úkolem křižníků. Za další, avšak sekundární úkoly, pokládalo oddělení flotily nasazení nových lodí v operační skupině na volném moři a v boji proti nepřátelským jednotkám v pobřežní oblasti Polska. Zejména náčelník oddělení flotily, jímž byl v letech 1929–1932 kapitán Hermann Boehm, se intenzivně podílel na formování a nasazování operačních skupin a jejich zásobování na moři.

Pancéřové lodě přirozeně tvořily jádro takových svazů. Velitel flotily admirál Walter Gladisch (funkci zastával v letech 1931–1933) patřil také k zastáncům tohoto nového typu námořní války, zatímco admirál Erich Raeder, od roku 1928 šéf velení námořnictva (Marineleitung), nad novými představami svých podřízených spíše váhal. Ve světle úspěchů dosažených pancéřovými loděmi za druhé světové války je zřejmé, že tehdejší plánovači byli při zvažování jejich nasazení velmi jasnozřiví. 

Hlavní teoretický základ pro plánování představoval požadavek, aby nová třída lodí dokázala překonat jakéhokoliv lépe vyzbrojeného protivníka v rychlosti a současně mohla slabší protivníky ničit svou silnější výzbrojí. Technické podmínky a z nich vyplývající taktické a operační možnosti by navíc měly být pro vítězné mocnosti natolik nepříjemné, že by Německo musely přijmout jako rovnocenného účastníka jednání o námořním odzbrojení. Zároveň by se mohla ustanovení versailleské smlouvy začít považovat za překonaná.

Dokončení: Obdivuhodná improvizace: Německé kapesní bitevní lodě (2) (vychází v neděli 21. července)