Na místech, která navštěvuje velké množství lidí, vzniká prakticky vždy problém s odpadky. Lidští uklízeči mají plné ruce práce, která je ale někdy nad jejich síly. Vědci a inženýři proto už nějakou dobu pokukují po robotickém řešení. Jak ukazuje nově zveřejněný projekt, mohli by to být i robopsi.

Robopes VERO (Vacuum-cleaner Equipped RObot) vznikl v laboratoři Italského technologického institutu. Jde o šikovného malého čtyřnohého robota, který je trénovaný k vyhledávání a sbírání odpadků. Za tím účelem je vybavený vysavačem, který nese na zádech a čtyřmi sacími hadicemi, připevněnými k jednotlivým končetinám.

Robopsí vysavač

VERO je v podstatě upraveným robopsem AlienGo čínské společnosti Unitree. Jde o relativně drahý, solidně pohyblivý model, určený spíše k výzkumným účelům. Jeho cena se pohybuje kolem 50 tisíc dolarů (zhruba 1 milion 160 tisíc Kč). Nejspíš by ale nebyl problém udělat vysávacího robota z nějakého „lidového“ modelu, jako je překvapivě zdatný Unitree Go 2, jehož cena se pohybuje okolo 1 600 dolarů (37 tisíc Kč).

Italští inženýři vyvinuli robopsa VERO primárně k vysávání cigaretových nedopalků, což je jeden z nejhojnějších typů odpadků současnosti. VERO k tomu využívá dvojici kamer a konvoluční neurální síť. Neurální sítě tohoto typu často slouží k analýze vizuálních dat. Vysávací robopes dokáže najít pohozené cigaretové nedopalky a na základě těchto dat si naplánuje cestu tak, aby přes identifikovaná místa přecházel a ve vhodnou chvíli aktivoval sací hadice. 

Takzvané temné století, neboli Saeculum obscurum, bylo pro svatopetrskou stolici obdobím chaosu, nejistoty a naprostého úpadku papežského úřadu. Mezi léty 872 a 965 se na trůně vystřídaly více než dva tucty papežů. V období let 896 a 904 to byl dokonce nový papež každý rok! Svatí otcové se v Římě střídali jako figurky na orloji. A právě v začátcích této éry temna se odehrál podivuhodný případ papeže Formosa. Jediného příslušníka nejvyššího katolického úřadu, kterého exhumovali proto, aby stanul před soudem. 

Kořistník 

Formosus se narodil nejspíše v roce 816 v Římě. O jeho životě nevíme prakticky nic až do roku 864, kdy jej jmenovali kardinálem arcidiecéze římského přístavního předměstí Porto. Už o dva roky později se ale začal odvíjet jeho kuriózní životní příběh. V roce 866 ho totiž Mikuláš I. jmenoval papežským legátem v Bulharsku. Jeho diplomatické cesty jej zavedly také do Francie, kde se jeho cesty zkřížily s karolinskou dynastií, jež tehdy vládla ve Franské říši rozdělené na tři státy. 

V roce 875 doručil nově zvolenému vládci Západofranské říše Karlu Holému Formosus psaní, v němž zval papež Jan VIII. krále do Říma, aby v městě měst přijal císařskou korunu Svaté říše římské. Karel byl na císaře opravdu pomazán 29. prosince téhož roku. Ne všichni ale byli spokojení. Politická opozice v řadách jeho vlastní rodiny zlověstně kroužila kolem Karla jako hejno supů. Na císařskou korunu si totiž dělal zálusk také Ludvík II. Němec, král říše Východofranské. S korunovací Karla nesouhlasila ani Engelberga, vdova po zesnulém císaři Ludvíku Pobožném. 

V Římě zavládl strach z invaze. Formosus rozhodně nechtěl být mezi těmi, které rozlícený Ludvík v Římě potrestá, a tak vzal nohy na ramena. Po cestě jen tak mimochodem vydrancoval několik klášterů, snad aby měl z čeho žít ve svém exilu v Tours. V dubnu následujícího roku svolal papež synodu, která Formosovi nařídila vrátit se do Říma. Uprchlíkovi se ale nechtělo. Za to mu papež odebral jeho svěcení a exkomunikoval ho z církve. Obvinil Formosa také z toho, že usiluje o to, aby se stal v Bulharsku arcibiskupem. To podle tehdejších pravidel církve nebylo možné – arcibiskupská zadnice mohla sedět pouze na jediném stolci naráz. Papežové se totiž báli, aby arcibiskupové nehromadili příliš mnoho moci a vlivu. 

Aby toho nebylo málo, přidal Jan VIII. k obviněním také to, že Formosus se měl příčit rozhodnutí císaře a spiknout se za účelem zničení papežské stolice. Jeho situaci rozhodně nepomohl ani jeho hladový nájezd na římské kláštery. Bylo ale očividné, že ve skutečnosti jde o politické spiknutí proti jeho osobě. Stal se personou non grata. 

Pravdou je, že Formosus byl opravdu v Bulharsku mimořádně oblíbený a bulharský vládce Boris Křtitel si velmi přál, aby se římský legát stal místním arcibiskupem. Ke jmenování ale nikdy nedošlo. V té době se také Formosus vydal do Konstantinopole, kde se setkal s korutanským vévodou Arnulfem, který pro sebe chtěl získat italskou korunu. Ani tato schůzka mu při obviněních z konspirace nepomohla, protože Arnulf byl synem Ludvíka Němce, o kterém už víme, že zrovna nefandil korunovaci Karla Holého císařem. 

Kajícník 

Formosovi nezbylo, než se před papežem Janem kát. V roce 878 přislíbil, že se už do Říma nikdy nevrátí a nezhostí se už nikdy ani kněžských povinností. Nejenže se tak zbavil vyobcování z církve, ale po smrti papeže Jana jej jeho nástupce Marinus I. znovu jmenoval do funkce arcibiskupa. Díky tomu mohl Formosus pokračovat ve své církevní kariéře. 

V říši se také změnily politické poměry. Roztříštěnou Franskou říši v 80. letech znovu sjednotil Karel III. Tlustý. Ale už o pár let později na scénu dějin znovu vešel Formosův starý cařihradský známý – Arnulf. Úspěšným pučem se mu podařilo jednotu říše rozbít. Stal se králem Německa a získal značný politický vliv. V pěti nástupnických státech Franské říše (tedy ve Francii, Německu, Burgundsku, Provensálsku a Itálii) se rozpoutal boj o císařskou korunu. A komu nakonec spočine na hlavě? O tom měl rozhodnout papež Formosus.

V nesnázích 

Moment, papež? Ano, opravdu! Formosus, ještě nedávno vyhnanec na útěku, byl 6. října 891 kardinálskou konkláve jednohlasně zvolen za papeže. Co přesně k jeho podezřele hladké volbě vedlo, to bohužel nevíme, ale zřejmě se jednalo o politické machinace v rámci boje o císařskou korunu. Zářný úspěch? Z hlediska církevní kariéry určitě, ale Formosus si snad nemohl vybrat horší chvíli. 

Poté, co byl Karel Tlustý odstraněn, připadla císařská koruna Widovi ze Spoleta. Část církevního kléru stranila tomuto italskému králi a jeho synu Lambertovi, kterého Wido pro jistotu nechal korunovat spolucísařem. Tehdy musel Formosus spolknout velmi hořkou slinu, když ho Wido donutil, aby mu syna pomazal. Druhá část duchovních nicméně projevovala svou přízeň Arnulfovi Korutanskému. 

Na stranu starého známého se přidal i Formosus, který Wida z duše nenáviděl a chtěl jej z Itálie vyhnat. Arnulf a Wido se spolu v Itálii střetli už v roce 894. Německému králi se podařilo dobýt všechna území na sever od Pádu. To ale nestačilo. O rok později sice Wido zemřel, ale císařskou korunu si přivlastnil jeho syn Lambert. S tím se Formosus nemohl smířit! Odvážil se tak konečně vzbouřit a pozval Arnulfa, aby obsadil Řím. Chtěl tak Itálii nadobro zbavil vlivu znepřátelého rodu Spoletských. 

Strhla se bitva. Obranu Říma vedla Lambertova matka- regentka Agiltrude, jejímž plánem bylo původně zlikvidovat karolinské vládce v jednotlivých státech bývalé říše. Z bitvy vítězně vzešel Formosův favorit Arnulf, který už už začal svou kštici připravovat na usazení císařské koruny. A opravdu: Formosus pomazal Arnulfa 22. února 896 na císaře Svaté říše římské. Papežův plán na uchopení moci se perfektně vydařil a karolinské dynastii se podařilo zachovat rozhodující vliv v Itálii. Anebo ne? 

Zvrat 

Jak už to tak bývá, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, a tak co čert nechtěl – nedlouho po korunovaci stihla Arnulfa mrtvice. Dokončit tak výpravu do Spoleta, kde chtěl patrně zabít Lamberta i z Říma prchnuvší Agiltrude, už nezvládl. Zbídačený a napůl chromý císař se musel vrátit domů do Německa – na nosítkách. Tento osudový zásah shůry vrazil Formosovi klín do jeho skvěle rozjetých plánů. A začaly se také odpočítávat poslední dny jeho života. Jakmile Arnulf opustil Itálii, jako by v ní nikdy ani nebyl. V Miláně sice zanechal jako vzdorokrále proti Lambertovi svého levobočka Ratolda, ale nebylo to nic platné. 

A co víc – 4. dubna 896 papež Formosus zemřel – zřejmě ze stresu, které mu způsobovala nastalá situace, a ze strachu z návratu Lamberta a jeho pomstychtivé matky-císařovny. I tak se ale dožil na svou dobu úctyhodného věku osmdesáti let! Možná už prostě nadešel jeho čas. Nebo jej ve skutečnosti otrávila Agiltrude, jako se to říkalo o ochrnutém Arnulfovi? Některé prameny také naznačují, že Formosa zabil vzbouřený dav Římanů, který už měl dost neustálého hazardování s bezpečím města a stranil Spoletským. Kdo ví, jak to doopravdy bylo? 

Kormidlo dějin každopádně nabralo jiný směr. Arnulf až do své smrti o tři roky později nedokázal řádně vykonávat své vladařské povinnosti. Na výsluní dějin naopak vstoupil Lambert. Bryskně obnovil vládu nad celou Itálií jižně od Pádu, ale hlavně toužil po pomstě na proradnému zrádci Formosovi. Že mu unikl do záhrobí? Inu, nevadí! Aspoň se nebude bránit, syčák jeden! 

Pomsta na mrtvole 

Na papežském stolci se mezitím děly věci. Hned po Formosově smrti zvolila konkláve za papeže devadesátiletého starce Bonifáce VI. Na svatopeterském stolci vydržel pouhých patnáct dní! Po Bonifácovi konečně padla volba na Štěpána VI. Šlo o Lambertova oblíbence a v dějinách měl splnit jediný úkol: vykonat pomstu rodu ze Spoleta na zesnulém Formosovi. 

V lednu 897 do Říma i s početným vojenským kontingentem a se svou matkou vstoupil Lambert. Na jeho pokyn nechal Štěpán svolat synodu, která započala soudní proces s více než sedm měsíců mrtvým ex-papežem. Lambert nařídil vytáhnout Formosovu trouchnivějící mrtvolu z hrobky a usadit ji na stolec, ze kterého dříve vládl církvi. Účastníci hrůzyplné podívané se chvěli nejen strachy, ale také zhnusením – nejen z pohledu na shnilého umrlce, na kterém dosud v průvanu vlálo papežské roucho a další insignie spojené s úřadem nástupců svatého Petra, ale také ze Štěpánova a Lambertova chování. Exhumace bývalého papeže byla něčím neslýchaným a do té doby nemyslitelným! Soudu ale nemohlo v tu chvíli už nic zabránit. 

Za zesnulého pontifika měl mluvit jmenovaný diákon. Poté papež Štěpán vyjmenoval Formosovy prohřešky. Nebyly nové. Shrnovaly vlastně obvinění, které proti Formosovi vznesl před lety Jan VIII. Štěpán hřímal: „Když jsi byl biskupem v Portu, jaký duch ambicí tě vedl, abys usurpoval posvátný římský stolec?“ Formosovo červy rozežrané tělo nehnulo ani brvou. Soud pak nepřekvapivě shledal před špičkami spoletských mečů nebožtíka vinným a nechal z jeho těla strhat všechna posvátná roucha a odznaky. Poté mu sám Štěpán uťal tři už skoro uhnilé prsty – právě ty, kterými jako papež žehnal světu. 

Synoda nakonec prohlásila Formosovo papežství za neplatné a zrušila všechny jeho výnosy. Následně mrtvolu oděli do laického roucha a rychle ji zakopali na římském hřbitově pro cizince. Ani to ale nakonec Lambertovi nestačilo. Vzápětí nechal Formosu znovu vykopat, jeho mrtvolu svázat, zatížit a svrhnout do Tibery. Pomsta byla dokonána. 

Chaos v Římě 

Synoda mrtvých měla ještě dohru. Zatímco se Lambert vrátil ke svým vladařským povinnostem, jistě spokojený s výsledkem makabrózního tribunálu, v Římě se rozpoutaly nepokoje. Nálady veřejnosti se otočily v neprospěch Štěpána VI., kterého lid považoval za zhůvěřilého hanobitele ostatků. O pár dní později navíc Tibera vydala Formosovo tělo a rozšířily se zvěsti o tom, že koná zázraky. Římem zahořelo lidové povstání, které nakonec vedlo ke Štěpánově konci. Davy jej svrhly, uvěznily a neznámý vrah ho v červenci nebo srpnu 897 uškrtil v jeho kobce. 

Následně zvolený papež Theodor II. svolal další sněm, který k úlevě většiny duchovních zrušil výnosy synody. Formosus byl rehabilitován a jeho tělo konečně důstojně pohřbeno ve Svatopetrské bazilice se všemi papežskými insigniemi a poctami. I Teodorův následník Jan IX. v roce 898 potvrdil anulování synody mrtvých a navíc nechal všechny dokumenty s ní spojené zničit, přičemž exkomunikoval sedm tehdy se účastnících kardinálů. Navíc zakázal, aby se kdy v budoucnu soudy s mrtvolami konaly. To nicméně znovu ohrozilo Lamberta. 

Pakliže bylo Formosovo panování platné, mohla být platná i císařská korunovace Arnulfa! Nakonec tak na dalším koncilu v Ravenně došlo ke kompromisní dohodě: Lambert uzná Formosovu rehabilitaci, pokud papež svatosvatě prohlásí, že Arnulfova korunovace byla neplatná a že císařský titul Svaté říše římské náleží jen a pouze Lambertovi. Císař se s papežem následně dohodl na tom, že z titulu své funkce bude on a všichni po něm podle starých karolinských zvyklostí spolurozhodovat o volbě papeže. A že Lambert naopak uzná legitimitu zvolení Jana IX. Ruka ruku myje, chtělo by se říct závěrem…

Byl tedy případ Formosus definitivně uzavřen? Ne tak docela. V souladu s tehdejší tradicí střídajících se papežů jeden z dalších svatých otců – Sergius III. nakonec Formosovo odsouzení potvrdil a rozhodnutí o jeho rehabilitaci anuloval. Navíc nechal na hrobku Štěpána VI. napsat pochvalný epitaf. Sergius byl totiž jedním z biskupů, kteří před lety Formosa odsoudili. Je snad třeba další ilustrace toho, jak chaotické poměry tehdy v Římě, v dobách papežské temnoty, vládly? Soudy s nebožtíky se už ale naštěstí neopakovaly!

Nejslavnější a také největší bouří Sluneční soustavy je Velká rudá skvrna na Jupiteru, kterou pozorujeme už nejméně 350 let. Jde vlastně o obrovský hurikán, kde se vítr pohybuje rychlostí několika set kilometrů za hodinu. Koncem 19. století měřila Velká rudá skvrna v průměru asi 41 tisíc kilometrů. Od té doby se ale znatelně zmenšuje, do dnešního dne více než o polovinu. Nejkratší průměr této planetární elipsy přitom zůstává víceméně stejný. Vědci si s tímto chováním Velké skvrny příliš nevědí rady.

Kanibalismus bouří

Zajímavé vysvětlení nabízí se svými spolupracovníky doktorand z Yaleovy univerzity Caleb Keaveney. Jejich výzkumný tým se zaměřil na vztah mezi Velkou rudou skvrnou a menšími krátkověkými bouřemi, které se občas objevují v její blízkosti. Badatelé provedli sérii 3D simulací s využitím modelu pro atmosféry planet EPIC (Explicit Planetary Isentropic-Coordinate), ve kterých studovali chování Velké skvrny a menších bouří. Jejich výzkum nedávno publikoval odborný časopis Icarus.

Ze simulací vyplynulo, že se Velká rudá skvrna vlastně živí menšími bouřemi, podobně jako Mléčná dráha požírá okolní malé galaxie. Simulace ukázaly, že v přítomnosti menší bouří Velká rudá skvrna roste. Pokud nejsou k dispozici, zmenšuje se. Podobné chování atmosférických útvarů pozorujeme i mnohem blíž, v pozemské atmosféře.

Keaveney a jeho kolegové si všimli, že se podobným způsobem chovají „kupole horka“ – útvary, které se na Zemi čím dál častěji objevují v tryskovém proudění vzduchu v atmosféře a hrají klíčovou roli při vzniku neblahých jevů, jako jsou vlny veder a rozsáhlá sucha. Stejně jako v případě Velké skvrny, i existenci kupolí horka podporují menší útvary, jako jsou atmosférické víry a anticyklony.

Vědci se donedávna domnívali, že na americké kontinenty vstoupili lidé asi před 13 tisíci lety, když přešli přes pevninský most v Beringově průlivu. V posledních letech se ale v Severní i Jižní Americe objevují archeologické nálezy, které dokládají, že lidé obývali oba dnešní americké kontinenty mnohem dříve.

Tento scénář potvrzuje i nová studie, kterou v těchto dnech zveřejnil odborný časopis PLOS One. Paleoantropolog Miguel Delgado z argentinské Národní univerzity La Plata a jeho kolegové zkoumali fosilní pozůstatky glyptodontida rodu Neosclerocalyptus a objevili na něm stopy po zpracování uloveného zvířete lidskými lovci.

Glyptodontidi (vyhynulí savci z čeledi Glyptodontidae), byli gigantičtí příbuzní dnešních pásovců, kteří žili na amerických kontinentech a zmizeli společně s dalšími zástupci megafauny koncem nejmladší doby ledové. Zhruba dvoumetrový Neosclerocalyptus patřil mezi glyptodontidy střední velikosti.

Pochoutka z glyptodonta

Zkoumané kosti pocházejí z  nálezu nekompletní fosilie na březích říčky Reconquista, která protéká periferií metropole Buenos Aires. Radioizotopové datování i geologické datování sedimentů svorně určily, že fosilie pochází z doby před 21 090 až 20 811 lety, kdy vrcholila doba ledová. Zdá se tedy, že na území dnešní Argentiny už tehdy žili lidé.

Delgado a jeho tým pečlivě prozkoumali 32 nalezených stop na kostech obřího pásovce. Pomocí statistických analýz a dalších metod dospěli k závěru, že nejde o náhodné škrábance, ale že se skutečně jedná o stopy po nástrojích používaných tehdejšími lidmi.

Americký džíp zůstává nejznámějším terénním automobilem všech dob, což ostatně prokazuje i fakt, že samo jeho jméno se stalo synonymem pro terénní vůz. Ve službách německé armády zastával podobnou roli „kaďour“, jak se u nás po válce přezdívalo automobilu VW 82. Ten ale za americkým vozem z hlediska kvality jednoznačně zaostával. Obě armády však provozovaly i plovoucí obměny těchto dvou konstrukcí, a to typy Ford GPA a VW 166 Schwimmwagen, ačkoli jejich zrození motivovaly výrazně odlišné požadavky.

Problémy a konkurenční boj

Historie vzniku amerického džípu, oficiálně známého pod jménem Willys MB, popřípadě také v licenční podobě jako Ford GPW, představuje sice spletitý, zato však poměrně známý příběh. Poněkud méně se ale ví, že když US Army v červnu 1940 formulovala specifikace na budoucí lehký terénní vůz s nosností čtvrt tuny, z nichž nakonec vzešel džíp, počítala i s dalším typem, tentokráte ovšem obojživelným. Tvar karoserie měl navrhnout Roderick Stephens Jr., slavný konstruktér jachet a také autor úspěšného plovoucího nákladního prostředku DUKW. 

Vznikl tak design, který vypadal vlastně jako zmenšenina DUKW, jenže od počátku se potýkal se splněním váhových limitů. Navzdory tomu se v projektu pokračovalo, avšak firmu Willys Overland, jež měla získat zakázku na sériovou výrobu, příliš vytěžovaly dodávky džípů, a tudíž armáda oslovila automobilku Marmon-Herrington. Tam se začal rodit prototyp, zájem ovšem mezitím projevil také gigant Ford, kde už začínala licenční výroba džípů. 

V časovém presu

Fordovi inženýři disponovali daleko většími možnostmi, takže dokázali zhotovit prototyp mnohem rychleji. Výsledek se od vozu Marmon-Herrington na pohled lišil pouze málo, avšak používal jinou technologii stavby. Oba prototypy značně překračovaly hmotnostní limity, což znamenalo podstatně hlubší ponor, takže testy od začátku napovídaly, že schopnost plavby bude podmíněna klidnou hladinou. Ze zkoušek nakonec vyšel vítězně vůz Ford GPA, což se zpravidla vykládá jako General Purpose Amphibian, jenže ve skutečnosti šlo o zkratku klasifikace „Government, P, Amphibious“, kde písmeno P značilo rozvor 80 palců. 

Začátek výroby spěchal, protože vojáci chtěli své plovoucí vozy nasadit už při prvních výsadkových operacích plánovaných na podzim 1942. Termíny se povedlo dodržet, takže se malý počet obojživelných fordů stihl na podzim zúčastnit invaze do severní Afriky. Výsledky ovšem potvrdily to, co naznačily zkoušky, totiž že se nejedná o právě nejpodařenější konstrukci.

Mokro uvnitř

Stephens usiloval o co nejlepší plavební vlastnosti, takže navrhl karoserii poměrně velkou, jenže armáda zároveň trvala na technické příbuznosti se „suchozemským“ džípem. Ve výsledku tak vůz Ford GPA představoval podvozek džípu (respektive Fordu GPW), ke kterému byla přivařena „člunová“ karoserie z ocelových výlisků. To se ukázalo jako špatná kombinace, a to například kvůli dlouhým převisům vpředu i vzadu, které výrazně zhoršovaly pohyblivost v terénu. 

Ford GPA tedy velice často zapadal do bahna a měl problémy i při vjezdu do vody či výjezdu z ní. Hluboký ponor znamenal, že původní slibné výpočty neplatily, a proto vůz mohl plavat rychlostí nanejvýše 8 km/h, a to pouze na klidné hladině, protože jinak vnitřek zalévaly vlny. Neobešel se bez sklopného vlnolamu na přídi a vojáci někdy montovali i pomocné stěny okolo celého vozidla. Pohon ve vodě zajišťoval lodní šroub zastavěný v záďovém tunelu, za nímž se nalézalo kormidlo.

Úspěch na východě

Do krátkého výčtu předností vozidla Ford GPA náležel zpětný chod šroubu, díky němuž mohl na vodě také couvat, což většina obojživelníků nedokázala. Navzdory velkým rozměrům karoserie se vyznačoval stísněnými prostory pro vojáky, takže dopravil jen tři plně vyzbrojené muže s výstrojí a radiostanicí, byť nouzově se do něj mohla vmáčknout i pětice osob. Právě to se poté stalo běžným uspořádáním i v Rudé armádě, která obdržela téměř čtvrtinu vyrobených amerických obojživelníků. Západní Spojenci nasadili vozy Ford GPA v několika operacích v jižní a severozápadní Evropě, ale výsledky vesměs zaostávaly za očekáváním, neboť „Seep“ (Sea Jeep), jak se vozu přezdívalo, měl často potíže se strmými břehy řek. 

Na východní frontě panovaly poněkud odlišné terénní podmínky, a proto si Rudá armáda těchto vozů cenila více a úspěšně je nasadila i v rámci berlínské operace. Posléze objednala i výrobu domácí kopie GAZ-46, zatímco západní armády vozy Ford GPA zpravidla rychle vyřazovaly a prodávaly soukromým zájemcům, kteří je upravovali pro nejrůznější účely.

Pokusy profesora Porscheho

„Vodník“, jak se u nás legendárnímu německému obojživelníku VW 166 Schwimmwagen běžně přezdívá, se začal rodit také v červnu 1940. Německá armáda musela během bojů v Polsku a Francii často překonávat řeky, jejichž obránci zničili mosty, takže se objevily požadavky na plovoucí terénní automobil pro velitele, průzkumníky a ženisty. Ferdinand Porsche tedy dostal otázku, zda by na základě velitelského terénního vozu VW 87 dokázal vyvinout i plovoucí prostředek. Na tomto místě jen dodejme, že VW 87 (někdy zvaný KdF 87) představoval verzi slavného „kaďoura“, tedy lehkého automobilu VW 82 Kübelwagen (neboli KdF 82), ovšem s odlišným pohonem a karoserií. 

Původní podoba měla pohon pouze zadních kol a hranaté plechy, kdežto VW 87 dostal pohon všech čtyř kol a elegantní karoserii slavného „brouka“. Profesor Porsche se záhy pustil do dalších pokusů s VW 87, při nichž prověřil jeho schopnost udržet se na vodě, kdežto jeho kolega Erwin Komenda navrhl novou karoserii ve formě vodotěsné „vany“. Tak se zrodil plovoucí automobil VW 128, který v létě 1941 prodělal tovární zkoušky. Ty přinesly pozitivní výsledky, ale následné vojskové testy na východní frontě již vyznívaly výrazně odlišně. Podle armády se totiž jednalo o vozidlo značně složité a křehké. 

Slavný profesor mezitím získal objednávku na lehký dopravní prostředek pro ozbrojený průzkum také od Waffen-SS, a proto se rozhodl VW 128 přepracovat a vytvořit nový obojživelný vůz, který odpoví na kritiku armády a zároveň vyhoví požadavkům esesmanů. Na konci léta 1941 se tudíž objevil prototyp označený VW 166. Od svého předchůdce se lišil zejména lépe tvarovanou „vanou“ s menšími rozměry, což se projevilo mimo jiné podstatně lepší terénní průchodností. Stinnou stránkou se stala nutnost použít mnoho nově vytvořených komponentů podvozku, což silně omezilo technickou příbuznost s VW 82 a VW 87. Parametry nového vozu však působily natolik slibně, že vojáci souhlasili a počátkem roku 1942 začala sériová výroba.

Kulomet pro esesáky

Mezi důležité odlišnosti VW 166 náležel i čep pro montáž 7,92mm kulometu MG 34 (později MG 42) na karoserii před spolujezdcem, aby se vyhovělo specifikacím Waffen-SS na vozidlo, jež zastane také úlohu ozbrojeného průzkumu. Kromě řidiče a spolujezdce mohl VW 166 přepravit další dva muže, ačkoliv vzhledem k malým rozměrům jim nemohl nabídnout zrovna nejlepší pohodlí. Neposkytoval ani žádný prostor pro náklad, a tudíž se výstroj a jiné vojenské nezbytnosti zpravidla nacházely všelijak provizorně uchycené na karoserii. VW 166 plaval za pomoci sklopného lodního šroubu na zádi, jehož montáž ostatně reprezentovala další rozdíl od původního VW 128. Na tom se totiž šroub nalézal na motoricky ovládaném závěsu, ovšem u zjednodušeného vozidla VW 166 použil profesor Porsche manuální sklápění, k čemuž sloužil hák uchycený ke krytu tlumiče výfuku.

Výborné frontové zkušenosti

Změna směru se i ve vodě běžně prováděla natočením předních kol, avšak příležitostně si vojáci pomáhali pádlem a lopatou, které se převážely upevněné na kapotě. Toto náčiní jim přišlo vhod také proto, že VW 166 na hladině nemohl couvat. Konstruktéři mysleli na nutnost zvládat strmé břehy řek či jezer, a tak vybavili „vodníka“ i uzávěrkami diferenciálů a speciální převodovkou, která měla kromě čtyř běžných stupňů i zvláštní pátý stupeň pro velice pomalý chod. První sériové vozy směřovaly trochu paradoxně do severní Afriky, kde se jejich obojživelnost dala využít jen sporadicky. 

V létě 1942 dorazily další série na východní frontu, kde si VW 166 záhy získal velkou oblibu. Osvědčil se zejména jako výkonné průzkumné a štábní vozidlo, poradil si s těžkým terénem a zvládal i extrémní klimatické podmínky. Dobré služby odváděl též na západní frontě, kde se zařadil mezi nejžádanější druh kořisti, a užívali jej také někteří američtí či britští důstojníci. Porscheho vynikající design odolává i zubu času, takže ještě dnes různí nadšenci provozují stovky funkčních „vodníků“.

Nápad na královskou ochranu jistých výsad nebyl úplně nový. V původním pojetí představoval patent panovníkův soukromý výnos, který nebyl pečetěn – v zásadě šlo o typ královského dopisu stvrzující vůli vladaře, a v praxi měl tedy váhu zákona. Patent zaměřený na garanci určité ekonomické výhody se poprvé objevil v roce 1449: Tehdy Jindřich VI. podepsal „letter patent“ pro skláře Johna z Utynamu, jímž mu povolil vyzdobení nově založené školy v Etonu prostřednictvím „tajné metody“, na kterou dotyčný obdržel právo exkluzivního užívání po dobu 12 let. O sto roků později získal sklář Henry Smith od Jindřicha VIII. výhradní právo prodávat barevné „normanské sklo“ vyráběné jeho vlastní metodou, kterou nesměl nikdo napodobit.

Ve stejné době se v Benátkách udílely zvláštní patenty na ochranu literárních děl před neoprávněným tiskem a kopírováním, z čehož angličtina přejala slovo „copyright“. Za vlády Alžběty I. se udílení letter patentů stalo vítaným zdrojem státních příjmů. Zmíněnou formou královna prodávala šlechticům či korporacím tzv. monopoly, výsadní práva třeba na dovoz soli, prodej pepře či výrobu papíru. Jejich obvyklými vlastníky se stávali dvořané s přístupem k panovnici a s dostatečnou hotovostí, kteří pak u soudu vymáhali poplatky od všech, kdo se danou oblastí reálně živili.

Dusivé monopoly

V roce 1598 podepsala Alžběta I. patent o monopolu na dovoz, výrobu a prodej hracích karet pro ambiciózního dvořana Edwarda Darcyho, který vystoupal až do její tajné rady. Patent byl veden snahou regulovat a omezit podivnou novou vášeň v podobě hraní karet a jeho jazyk odrážel královnin osobní názor, že by měli poddaní zaměstnávat nečinné ruce něčím lepším než barevnými obrázky, jež je připravují o peníze. Bohužel pro Darcyho – který získal oprávnění regulovat míru hazardu v Anglii, a přitom se tím obohatit – došlo roku 1601 v parlamentu k velké bitvě, k níž se schylovalo řadu let.

Na monopoly škrtící podnikání si stěžovali nespokojení zástupci nižších stavů. Nicméně jejich petice a pokusy o změnu zákona narážely na hluché uši královny i zlou vůli vysokých šlechticů, kteří takto ještě víc bohatli. Střet s parlamentem patřil k nejtvrdším za celou dobu Alžbětiny vlády a panovnice nakonec pod tlakem svolila, že se budou moct královská privilegia přezkoumávat u soudů.

Klíčový spor

Řada právníků následně s vidinou zbohatnutí přemluvila různá obchodní sdružení a podnikatele, aby udílené monopoly u soudů napadali. Mezi takto přesvědčené patřil rovněž obchodník Thomas Allein, který se rozhodl ignorovat Darcyho patent na karty. A tak se na konci září 1602 v hlučné a přeplněné soudní síni starého normanského paláce ve Westminsteru, kde souběžně zasedaly čtyři nejvyšší anglické soudy, dostal na přetřes případ Darcy versus Allein. Zmíněný obchodník totiž začal dovážet z Nizozemí hrací karty a vysoce postavený dvořan jej zažaloval za narušení svého monopolu.

Klíčovou roli v případu sehrál právník Edward Coke, jenž krátce předtím zaujal post nejvyššího státního zástupce. Současně však proslul svým odporem k monopolům, které dle jeho názoru škodily drobným řemeslníkům a připravovaly je o výdělky. Coby zástupce koruny u nejvyšších soudů nicméně musel hájit Darcyho. Ve snaze držet se svého přesvědčení vůči monopolům, a přitom chránit zájem klienta i právo koruny udílet patenty předvedl sofistikovanou akrobacii. Argumentoval přitom, že vzít Darcymu právo prodávat karty je jako vzít cínařům právo prodávat hrnce. K jeho velkému potěšení pak tato dokonalá šaráda vyústila v prohru na plné čáře. Nejvyšší soudce monopol zrušil jako porušení zvykového práva, s důležitým odůvodněním: Koruna nemůže udělit výsadu prodeje pro soukromý prospěch osoby, která věc přímo nevyrábí a o jejím původu nic neví.

Čtrnáct let ochrany

Patent se tak mohl napříště udělovat pouze při prokázání fungující výrobní metody či představení nového výrobku, na něž se měla ochrana vztahovat. V roce 1623 se pak Cokeovi podařilo zhmotnit zásady zmíněného rozsudku v „zákoně vztahujícím se k monopolům a výjimkám, včetně jejich vynucování a propadání“. Parlamentní norma zakázala udílet všechny typy monopolů, s jedinou výjimkou – pokud žadatel doložil, že právě on zavedl novinku jako „pravý a prvotní objevitel“. V takovém případě mohl dostat výlučný monopol na 14 let: Jelikož standardní učňovská doba činila sedm roků, znamenaly dva cykly vyškolení učňů v nové metodě zároveň hranici, kdy bylo ještě možné udržet vynález mimo všeobecnou známost.

Cokeovy zásady se dočkaly velké úpravy v roce 1709. Tehdy parlament vydal zákon o copyrightu, v němž sjednotil úpravu pro výrobní postupy a vydávané knihy zavedením zastřešujícího konceptu „duševního vlastnictví“. A přestože úřady v Benátkách a Nizozemí udílely „copyright“ již koncem 15. století, anglický zákon z roku 1623 přinesl zásadní přelom: Patentová ochrana totiž poprvé nezávisela na vůli krále a úřadů, ale stala se zákonným nárokem každého výrobce. 

Kometa Tsuchinshan-ATLAS, formálně známá jako C/2023 A3, byla objevena počátkem roku 2023. Jedná se o dlouhoperiodickou kometu z Oortova oblaku. Vědci odhadli, že její dráha sahá až do vzdálenosti přes 90 tisíc AU, po které by měla oběhnout Slunce jednou za miliony let. Ke Slunci by měla dorazit 27. září a astronomové očekávali, že během svého přiblížení nabídne nádhernou podívanou. Optimistické odhady hovořily o jasnosti srovnatelné s nejjasnějšími hvězdami oblohy.

Teď se ale zdá, že namísto toho přijde studená sprcha. Známý astronom českého původu Zdeněk Sekanina, který pracuje v Laboratoři tryskového pohonu NASA v kalifornské Pasadeně, zveřejnil na preprintovém serveru arXiv doposud nerecenzovanou studii, podle které se kometa Tsuchinshan-ATLAS rozpadá.

Jak odhadnout kometu

Když se kometa blíží ke Slunci, rozpouští se její led a tryská z ní plyn a prach, který vytváří koma a ohon. Zároveň funguje jako „pohon“ a do jisté míry zrychluje pohyb kometárního jádra takzvaným negravitačním zrychlením. Na základě tohoto zrychlení a parametrů komety lze odhadnout, jak proletí kolem Slunce a jak bude viditelná. I když komety jsou velmi nevyzpytatelné, Zdeněk Sekanina je přesvědčený, že se Tsuchinshan-ATLAS rozpadne úplně, a to ještě před tím, než se přiblíží ke Slunci. 

Světoznámý expert na komety, si všiml, že C/2023 A3 nezvýšila svoji jasnost takovým způsobem, jak na základě její velikosti, rotace a rychlosti pohybu jejího jádra vědci očekávali. Ještě nápadnějším znamením podle vědce je, že se kometa nezjasňuje ani v těsné blízkosti Slunce. Sekanina má za to, že to lze vysvětlit probíhajícím rozpadem kometárního jádra. Podle něj to skončí tak, že se kometa Tsuchinshan-ATLAS rozpadne na kousky natolik malé, že už je nebude možné našimi přístroji pozorovat. Bohužel to vypadá, že žádná slibovaná kometární show se na podzim konat nebude.

Národní park Širetoko se rozprostírá v severním cípu japonského ostrova Hokkaidó, na poloostrově Širetoko, jehož větší část se mezi světové dědictví UNESCO zařadila v roce 2005. Výraz „širetoko“ v sobě spojuje dvě slova z jazyka domorodých obyvatel a v překladu znamená „místo, kde vyčnívá země“. Oblast patří k nejméně dostupným v celém Japonsku: Dostanete se tam převážně jen pěšky nebo lodí. Jde přitom o jeden z důvodů, proč se tamní příroda dochovala tak neporušená.

Schůzka s plachým medvědem 

Národní park Širetoko ukrývá především jeden z nejzajímavějších ekosystémů na světě. Tamní moře pravidelně zamrzá a při následném jarním tání lze ve vlnách pozorovat kvetoucí řasy. Mořská fauna zas tvoří základní složku potravy suchozemských živočichů, včetně medvěda hnědého, který loví různé druhy lososů. Zmíněná šelma patří k největším svého druhu v Japonsku a v parku přitom narazíte i na její nejpočetnější populace. Turisté se však obávat nemusejí: Huňáči jsou poměrně plaší, a při procházce tak stačí cinkat třeba malou rolničkou. 

Plejtváci i horká lázeň 

Jedinečný ekosystém zahrnuje i řadu vzácných či endemických druhů, včetně sovy rybí. Lokalita má také zásadní význam coby stanoviště celosvětově ohrožených ptáků a mnoha lososovitých ryb. V neposlední řadě se pak staly pobřežní oblasti parku Širetoko sezonním útočištěm četných mořských savců: například lachtana ušatého, kosatky dravé či ohroženého plejtváka myšoka. 

Ke značné turistické oblibě parku přispívají i další přírodní atrakce, především vodopády Kamuiwakka napájené horkým pramenem, u nichž si můžete dopřát příjemnou lázeň, či pět jezer Širetoko, která v dávné minulosti zformoval výbuch blízké sopky.

V posledních lezech se ukazuje, že postupující globální oteplování komplikuje pořádání mnoha sportovních podniků, včetně olympijských her. Zimní olympijské hry se mohou potýkat s nedostatkem sněhu, letní olympiády zase mohou postihnout zničující vedra. Vědci i sportovci se obávají, že by se to mohlo stát i letos během nadcházející olympiády v Paříži.

Paříž hostila letní olympijské hry dvakrát, v roce 1900 a pak v roce 1924, tedy přesně před 100 lety. Od té doby se průměrná teplota v Paříži zvýšila asi o 1,8 °C. Jak uvádí nová zpráva Rings of Fire: Heat Risks at the 2024 Paris Olympics, kterou vydala Britská asociace pro udržitelný sport společně se zájmovou skupinou pro otázky klimatu FrontRunners, mezi lety 1947 a 2023 zasáhlo Paříž zhruba 50 vln veder.

Olympiáda vedra

Například v létě 2003 postihla Francii zničující vedra, v důsledku nichž zemřelo více než 14 tisíc lidí. Kvůli globálnímu oteplování je výskyt takových extrémů desetkrát pravděpodobnější. V centrální části Paříže vzrostlo riziko úmrtí kvůli horku o 70 procent. Podle zmíněné zprávy je zcela reálné, že Francii v době olympiády takové vedro zasáhne.

Angličtí fyziologové Mike Tipton a Jo Corbett z Laboratoře extrémních prostředí Univerzity v Portsmouthu ve své zprávě varují, že by závodění na olympijských hrách během horka mohlo vystavit sportovce podmínkám, které omezí jejich výkon, ohrozí zdraví a mohly by vést i k úmrtí sportovců.

„Horko s vysokou vlhkostí, komplikují výdej tepla lidským tělem do okolního prostředí, což ztěžuje životně důležitou regulaci teploty uvnitř těla,“ vysvětlují Tipton s Corbettem. „Vystavení horku po delší dobu nepochybně ovlivní výkony a možná i zdraví sportovců.“ 

Své o tom ví například novozélandský pozemní hokejista Hugo Inglis, který se olympijských her účastní již počtvrté. Na olympijských hrách v Tokiu v roce 2020 si jeho spoluhráči třikrát přetrhli podkolenní šlachy, což byl podle něj důsledek předzápasových ledových koupelí, které hráčům pomáhaly v parném počasí. Inglis se obává, že mnoho sportovců se „příliš bojí mluvit o tom, že musí hrát v tak vyčerpávajících podmínkách, protože se obávají, jak by mohli být vnímáni.“

Autoři zprávy vyzývají úřady, aby vše pečlivě sledovaly, reagovaly na případná vedra úpravami časového rozvrhu sportů, vylepšily bezpečnostní protokoly, a také zvážily sponzorství spojené s fosilními palivy.

Budoucí vévoda z Marlborough (1650–1722) pocházel z rodiny zchudlého šlechtice Winstona Churchilla, který věrně sloužil anglickému králi Karlovi II. (1660–1685) jako předák royalistů v Dolní sněmovně. Johnova sestra Arabella se stala vlivnou milenkou vévody z Yorku, pozdějšího krále Jakuba II. (1685–1688), s nímž navázala poměr roku 1665. V témže roce vstoupil mladý Churchill do služeb budoucího vladaře jako páže. 

Jeho vojenská kariéra se začala psát o dva roky později. Tehdy šestnáctiletý John Churchill, v němž by málokdo hledal budoucího vojenského génia, poklekl před svým pánem a žádal jej o propůjčení setniny některého z královských pluků. Vévoda ochotně souhlasil a zakrátko vyrazil Churchill se svou jednotkou do dalekých krajů. Několik let se toulal na anglických válečných lodích po Středozemním moři a účastnil se i expedice do Alžíru. 

Kariéra přes postel 

Po návratu na Britské ostrovy nalezl gardový důstojník pevné místo v srdci a loži své o devět let starší prostopášné sestřenky Barbary Villiersové. Žena honosící se titulem vévodkyně z Clevelandu byla toho času „oficiální“ milostnicí Karla II. Panovník prý údajně jednoho dne, když přistihl milence zrovna v nejlepším, pravil k Churchillovi bez nejmenšího hněvu: „Jsi lump, ale já ti odpouštím, protože ty to děláš, aby sis vydělal na chleba.“ 

Villiersová skutečně svého bratrance odměňovala nemalými finančními částkami, které ale John neutopil v pití a hazardu jako jiní důstojníci. Místo toho je rozumně ukládal a investoval. Zásadní význam pro něj měl sňatek se Sarah Jenningsovou uzavřený kolem roku 1678. Jeho žena totiž byla blízkou přítelkyní Jakubovy dcery, princezny Anny, a když se Anna později stala královnou, zůstala Sarah její blízkou důvěrnicí. 

Navzdory pikantním okolnostem svého společenského vzestupu platil mladý šlechtic za vynikajícího vojenského velitele. Poprvé na sebe výrazněji upozornil v bitvě na Sedgemoorské pláni v červenci 1685, která zmařila pokus vévody z Monmouthu o státní převrat. Přestože Churchill byl během střetu podřízen vrchnímu veliteli, hraběti Lousi de Durasovi, jeho administrativní a taktické dovednosti spolu s osobní odvahou v boji se ukázaly pro vítězství jako klíčové. Jako uznání za svůj přínos obdržel hodnost generálmajora. 

V roce 1688 se v Anglii vylodil se silným vojskem nizozemský místodržící Vilém III. Oranžský, aby vystřídal na trůnu nepopulárního Jakuba II. Churchill na králův příkaz vyrazil vstříc vetřelci do Salisbury, ale v noci z 23. na 24. listopadu přeběhl s částí vojska do protestanského tábora. Jakubovi II. zanechal dopis, v němž svou dezerci odůvodnil náboženskými principy. Nešlo však o pouhou pózu. John skutečně po celý život zůstal hluboce věřícím anglikánem. Všemi opuštěný panovník nakonec musel uprchnout ze země a na anglický trůn usedl Vilém III. 

Přehlížený vojevůdce 

Jenže k chladnému Holanďanovi si Churchill paradoxně hledal cestu hůře než k jeho katolickým předchůdcům. Nový panovník jej sice povýšil na generálporučíka a udělil mu titul hraběte z Marlborough, ale jinak příslušníkům bývalé stuartovské elity příliš nedůvěřoval. Proto ponechával generála v podřízeném postavení a raději se spoléhal na své nizozemské velitele. Uražený vojevůdce našel rychle společnou řeč s Vilémovými kritiky, a navázal dokonce kontakt s jakobity, tedy s přívrženci svrženého krále Jakuba II. 

Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. V roce 1692 panovník zbavil hraběte veškerých hodností a úřadů a zakázal mu přístup ke dvoru. Nějaký čas si John dokonce poseděl i v Toweru. Vězení sice bylo jen krátkodobé, přesto si získával novou důvěru ze strany Viléma jen pomalu. Vše se změnilo v březnu 1702, kdy na trůn usedla královna Anna Stuartovna ( 1702 až 1714), která Churchillovi po celou dobu zachovávala přízeň. V Evropě v té době zároveň propukla válka o španělské dědictví, v níž mohl Marlborough naplno rozvinout svého vojenského génia. 

Válečník a diplomat 

Příčinou rozsáhlého konfliktu se stal spor o následnictví na španělském trůně po smrti krále Karla II. ( 1665–1700). Francouzský panovník Ludvík XIV. chtěl španělské dědictví získat pro svůj rod. Jeho nároky však narazily na odpor takzvané Velké aliance. Tato koalice, reprezentovaná především Nizozemím, Anglií a Svatou říší římskou, vznikla roku 1701 s cílem zabránit francouzské hegemonii v Evropě. John Churchill se za této situace stal vrchním velitel vojsk Jejího Veličenstva a důležitá byla též jeho diplomatická úloha v jednání s nizozemskou vládou a habsburskými spojenci. 

Mezi dubnem a zářím 1702 anglický vojevůdce dobyl Lutych a několik dalších pevností v Nizozemí držených Francouzi, za což mu byl povýšen titul z hraběte na vévodu z Marlborough. O dva roky později pak podnikl více jak 400 km dlouhý pochod z Flander do Bavorska, aby pomohl těžce zkoušeným habsburským spojencům. Tam se nejdříve spojil s říšskými oddíly vojevůdce Ludvíka Bádenského a společně napadli 2. července opevněný tábor Bavorů, kteří byli do roku 1704 spojenci Francouzů, na kopci Schellenberg poblíž města Donauwörth. Za své vítězství zaplatila alianční armáda 5 000 mrtvými a raněnými, ale získala volný přechod přes Dunaj, a navíc v bitvě zdecimovala nejlepší bavorské pluky. Následně se k Churchillovi připojil se svými vojsky i habsburský generál, princ Evžen Savojský, a 13. srpna 1704 se společně postavili Francouzům a Bavorům poblíž města Höchstadt. 

Oslnivé vítězství 

Přestože francouzsko-bavorská armáda měla mírnou převahu (zhruba 56 000 mužů oproti 52 000) a nacházela se ve výhodném obranném postavení, rozhodl se Marlborough zaútočit. Evžen Savojský měl zaměstnat bavorské oddíly na levém křídle mezi vesnicemi Lutzingen a Oberglau, zatímco vévodova pěchota napadla pravé křídlo opírající se o ves Blindheim. Francouzský velitel maršál Tallard za této situace usoudil, že ve středu formace se bojovat nebude, proto poslal většinu záloh do Blindheimu. Tím se dopustil chyby, která v podstatě rozhodla celou bitvu. 

Krátce poté totiž Evžen Savojský poskytl své císařské kyrysníky Churchillovi, který mezitím překročil potok Nebel a napadl oslabený střed francouzské armády. Tallard už neměl dostatek záloh, aby protivníkův nápor zadržel. Jeho muži ve středu formace byli rozprášeni a on sám padl do zajetí. Pravé křídlo francouzské armády tak zůstalo odříznuto v Blindheimu a po statečném, leč marném odporu nakonec kapitulovalo. Pouze oddíly na levém křídle, které vzdorovaly oslabeným šikům prince Evžena, se dokázaly zavčas stáhnout, a vyhnuly se tak úplnému zničení.

Marlborough s Evženem uštědřili toho dne nepříteli zdrcující porážku, která otřásla vojenskou prestiží Francie a ukončila její aureolu neporazitelnosti. Podle moderních odhadů přišla francouzsko-bavorská armáda o 13–20 tisíc padlých a raněných a dalších 13 tisíc mužů, včetně maršála Tallarda, padlo do zajetí. Ztráty spojenců pak činily zhruba 5 tisíc mrtvých a 8 tisíc raněných. Bavorsko bylo touto porážkou prakticky vyřazeno z války a jeho území až do konce konfliktu okupovala nepřátelská vojska. 

Princové dvojčata 

Ludvík XIV. si přál odčinit toto fiasko a v roce 1706 zahájili Francouzi nové tažení. Po počátečních úspěších v severní Itálii a Alsasku pobídl Král Slunce maršála Villeroye, aby zahájil ofenzivu také ve španělském Nizozemí, kde operoval Churchill. Vévoda z Marlborough mu vytáhl vstříc a 23. května se střetli u Ramillies. Anglický velitel zde použil podobnou taktiku jako v bitvě u Höchstadtu. Po zahájení útoku na francouzské levé křídlo obratně převedl své jednotky mimo dohled Francouzů, aby posílil střed formace, kde následně zaútočil a prolomil nepřátelské linie. Francouzi přišli v bitvě o 13–15 tisíc mužů a museli vyklidit téměř celé španělské Nizozemí.

V létě 1708 pak Francouzi vpadli do Flander a bez boje se zmocnili Brugg a Gentu. Marlborough byl zcela zaskočen, takovýto manévr nečekal. Vzpamatoval se až ve chvíli, kdy se k němu připojil princ Evžen. Společně pak vyrazili k městu Oudenaarde, kde 11. července došlo k rozhodující bitvě. „Princové dvojčata“, jak se Marlboroughovi s Evženem občas přezdívalo, v ní dosáhli dalšího velkolepého vítězství. Zatímco habsburský vojevůdce poutal dlouho nepřítele v blízkosti řeky Šeldy, Churchill provedl obratný manévr a rozdrtil pravé křídlo francouzské armády. Jeho plán obklíčit nepřítele z obou stran zhatilo zhroucení provizorních mostů, čímž přišel o nenahraditelné hodiny denního světla. 

Přesto byly výsledky ohromující. Francouzi ztratili nejméně 13 750 mužů a trvalo jim celý rok, než se z těžké porážky vzpamatovali. Spojenecká vojska následně získala zpět Gent a Bruggy a po 120denním obléhání kapitulovala 9. prosince i pevnost Lille. 

„Odměna“ za věrné služby 

V následujícím roce podnikli Marlborough a Evžen tažení do severní Francie, které vyvrcholilo 11. září 1709 bitvou u Malplaquet. Ačkoliv v ní „princové dvojčata“ dosáhli dalšího vítězství, utrpěli ohromné ztráty (nejméně 22 tisíc padlých a raněných). Vysoký počet obětí vedl ke sporům uvnitř Velké aliance, zda pokračovat ve válce, a výrazně otřásl Churchillovou popularitou v Anglii. Ačkoliv vévoda v následujících dvou letech ještě dosáhl řady úspěchů a dobyl několik francouzských pevností, propustila jej královna Anna někdy na přelomu let 1711 a 1712 ze svých služeb. 

Stalo se tak z důvodů ryze politických. Britská panovnice se rozkmotřila s Churchillovou manželkou a dostala se pod vliv Abigail Mashamové, sestřenice Roberta Harleye, který patřil k protiválečně orientovaným toryům. Poté, co se jeho strana v roce 1710 dostala k moci, byl Marlborough falešně obviněn ze zpronevěry veřejných prostředků. Vévodovi odpůrci jej neprávem osočovali z toho, že záměrně protahoval konflikt kvůli vlastní slávě a stavbě svého obrovského paláce v Blenheimu.

Churchill se vrátil do Anglie až v roce 1714, kdy na trůn usedl král Jiří I. (1714–1727), a opět se stal vrchním velitelem armády. Kvůli pokročilému věku a zklamání už však nemohl sehrát ve veřejném životě významnější roli. Zemřel 16. června 1722 ve Windsoru ve věku 72 let. Díky svým diplomatickým, vojenským a politickým schopnostem dokázal Marlborough po celou dobu války proti Ludvíku XIV. udržet nejistou koalici spojenců pohromadě. Nebýt vévody, moc Francie by se patrně nikdy nepodařilo zlomit. Kapitán Robert Parker, který pod Churchillem řadu let sloužil, o něm napsal: „Nikdy nerozpoutal bitvu, kterou by nevyhrál, a nikdy neobléhal místo, které by nedobyl.“