Jihoamerické lamy jsou ceněné hlavně pro své maso, kůži a vlnu. Těla těchto příbuzných velbloudů ale ukrývají mocný nástroj, který by mohl najít uplatnění v lidské medicíně v boji proti nezávažnějším onemocněním.

Vědci zjistili, že imunitní systém lam dokáže v případě, kdy je vystavený virové nákaze, produkovat protilátky, které se nepodobají ničemu, co známe z lidského imunitního systému. Vedle klasických protilátek produkují tito sudokopytníci (podobně jako například žraloci) i miniaturní nanoprotilátky, schopné proniknout i tam, kam se běžné protilátky nedostanou.

Jak vysvětluje vedoucí výzkumu Jianliang Xu z amerického Národního institutu zdraví (NIH), běžné protilátky jsou na molekulární úrovni příliš velké a jen obtížně hledají vhodné místo na povrchu virové částice. Nanoprotilátky produkované imunitním systémem lam jsou nejen zhruba desetkrát menší, jsou navíc také ohebnější, což jim usnadňuje jejich práci.

Hybridní superzbraň

Vědci využili této superschopnosti a vytvořili hybridní protilátku, jejíž část pochází z lam krotkých (Llama glama) a část je lidská. Podobné nanoprotilátky by mohly představovat účinný nástroj v boji proti nejnebezpečnějším virům, jaké známe, včetně například viru HIV.

Při vývoji hybridní protilátky vědci vpravili do lamího těla látku obsahující část obalu částice viru HIV. Nanoprotilátky z lamy poté badatelé nechali splynout se široce neutralizujícími lidskými protilátkami, schopnými zneškodnit více kmenů HIV, známými z dřívějška od některých pacientů. Vznikly tak zhruba desetkrát účinnější hybridní protilátky. Podle vědců tyto kombinované nanoprotilátky dokážou potlačit zhruba 96 % z 208 známých kmenů viru HIV.

Přestože cesta k účinné léčbě bude ještě dlouhá, vědci věří, že podobné protilátky by se v budoucnu mohly stát účinným nástrojem nejen v boji proti viru HIV ale i proti dalším nebezpečným patogenům ohrožujícím lidstvo. Podrobnosti o vývoji hybridních protilátek zveřejnil odborný časopis Advanced Science.

Varani komodští (Varanus komodoensis) jsou největší žijící ještěři, dorůstají délky bezmála tří metrů a v dospělosti váží přes 50 kilogramů. Pocházejí z několika indonéských ostrovů, kde se živí téměř jakoukoli kořistí. Na jejich jídelníčku běžně figurují ptáci, timorští jeleni, divoká prasata či vodní buvoli a známé jsou i kanibalské útoky na nedospělé jedince vlastního druhu. Kvůli ničení životního prostředí a nelegálnímu lovu jsou ohroženi vyhynutím a ve volné přírodě jich podle odhadů zbývá už jen okolo 3 500.

Zuby jako břitva

V nejnovější studii tým vedený vědci z londýnské univerzity King's College použil pokročilé zobrazovací metody spolu s chemickými a mechanickými analytickými technikami ke studiu zubů odebraných z různých exemplářů varana komodského a mnoha dalších žijících i vyhynulých plazů, včetně jiných varanů, krokodýlů, aligátorů či dinosaurů.

Vědci objevili železný povlak na zubech varanů, když si všimli, že špičky a pilovité hrany jejich zubů jsou pokryté vrstvou oranžového pigmentu. Při bližším zkoumání zjistili, že sklovina obsahuje koncentrované železo, které zuby činí mimořádně tvrdými a odolnými proti opotřebení, což varanům pomáhá cupovat a trhat kořist.

Železný povlak byl nejvíce patrný na zubech komodského draka, podobné vrstvy bohaté na železo ale byly pozorovány i na zubech jiných plazů. „Vypadá to, že by mohlo jít o skutečně přehlížený, ale rozšířený rys zubů plazů,“ říká hlavní autor studie Aaron LeBlanc.

Zakřivené, pilovité zuby varanů komodských mají podobný tvar jako zuby masožravých dinosaurů, například Tyrannosaura rexe. Ve studii, publikované v časopise Nature Ecology & Evolution, se LeBlanc a jeho tým rozhodli využít této podobnosti k získání dalších informací o tom, jak mohly být zuby dinosaurů používány za jejich života.

Přestože na mnoha zubech živých plazů vědci identifikovali zesílený železitý povlak, na žádné z dinosauřích fosilií se jim jej najít nepodařilo. Podle vědců mohly být železné povlaky přítomny i u masožravých dinosaurů. Železo se mohlo časem jednoduše ztratit, což naznačuje skutečnost, že se ho nepodařilo nalézt na zkamenělých zubech plazů blízce příbuzných komodským drakům. Objev by podle vědců nakonec mohl vést k novým technikám péče i o lidské zuby, například k regeneraci skloviny.

Mezi nejzajímavější události srpnového nebe bude patřit maximum meteorického roje Perseid, které letos připadá na 12. srpna. V tento den vstoupí Země na své cestě kolem Slunce do proudu drobných prachových částic, které se v minulých staletích uvolnily z jádra komety Swift-Tuttle. Některá tato tělíska zamíří přímo k Zemi a při průletu atmosférou se rychle ohřejí a vzápětí vypaří. My pak zahlédneme světelný doprovod takového zániku – meteor. Meteory vypadají jako světlé body prolétající ve zlomcích sekundy křížem krážem oblohou, často s nápadnou světlou stopou. S pomalými družicemi či poblikávajícími letadly si je tudíž rozhodně nespletete. 

Slzy svatého Vavřince

V případě proudu prachových částic z komety Swift-Tuttle se nám zdá, že padající hvězdy vylétají jakoby ze souhvězdí Persea a právě proto se jim říká Perseidy. První záznamy o jejích průletech pochází z Číny z roku 36 našeho letopočtu. Čínští, japonští i korejští hvězdáři je pak sledovali několik dalších století. Také v našich zemích se srpen zapsal jako měsíc „hojnosti padajících hvězd“. A to především kolem 10. srpna, kdy se vzpomíná na svatého Vavřince.

Odtud název „Slzy svatého Vavřince“. Tento italský mučedník byl jedním z církevních hodnostářů, kteří strážili majetek v Římské říši. Jelikož ale všechno rozdal chudým, byl za trest popraven císařem Valeriánem. Od té doby prý padají z nebe jeho třpytivé slzy.

Do hlubin Laguny…

Z planet Sluneční soustavy budou k vidění Venuše (večer nad západem), Jupiter i Saturn po celou noc a Uran s Neptunen ve druhé polovině noci. Planety Merkur a Mars jsou během srpna bohužel nepozorovatelné.

Pokud se vám naskytnou výborné pozorovací podmínky daleko od všech rušivých zdrojů světla, můžete se během horkých srpnových nocí postupně ponořit do říše rozeklaných mlhovin. A protože je léto, tak kde jinde než v souhvězdí Střelce, jímž procházejí nejhustší části Mléčné dráhy? Zadíváte-li se uvedeným směrem, budete hledět vstříc skrytému jádru naší Galaxie, které od nás dělí asi 26 tisíc světelných roků.

Ze všeho nejdřív prozkoumejte Lagunu neboli M8, jednu z nejhezčích emisních mlhovin, jaké tuzemská noční obloha nabízí. Na světlém letním nebi ji spatříte i pouhýma očima, přičemž se bude podobat jasnému „útržku“ Mléčné dráhy. Z něj se pak při pozornějším pohledu vyklube oválná skvrna s jasností asi 4,5 mag a s úhlovým průměrem přibližně 1°. Najdete ji snadno: Stačí se od hvězdy třetí velikosti Gama Sagittarii vydat 6° na sever mezi stálice 1 a 4 Sagittarii, dosahující zhruba 5 mag.

A jak vypadá Laguna v dalekohledu? První pohled přinese překvapení v podobě otevřené hvězdokupy NGC 6530, jež s ní úzce souvisí. Laguna totiž představuje obří molekulové mračno, místo vzniku nových stálic včetně těch, jež utvářejí právě NGC 6530. Zmíněná hvězdokupa se v menším přístroji jeví znatelně protáhlá, s jasným středem, a při jejím severozápadním okraji září hvězda šesté velikosti 9 Sagittarii. Větší dalekohledy pak v útvaru s jasností 5 mag a s úhlovým průměrem asi 14′ rozliší zhruba tři tucty stálic osmé až desáté velikosti.

Samotnou Lagunu lépe ukáže teprve větší přístroj, ideálně obří binokulár: M8 totiž dosahuje úhlových rozměrů zhruba 1,5° × 0,6°. Její nejnápadnější část se rozkládá jihozápadně od již zmíněné 9 Sagittarii a má průměr asi 10′. Přesunete-li se z uvedeného mlhavého fragmentu směrem na jihovýchod, vystřídá zářící plyn temná proluka, díky níž dostala M8 označení Laguna. Za ní pak následuje druhá část zářící mlhoviny, ovšem méně zřetelná. Vine se od severovýchodu na jihozápad a její okraj zasahuje až k otevřené hvězdokupě NGC 6530.

Trojitý Trifid 

Další, neméně slavná mlhovina se rozkládá jen kousek od Laguny a má s ní mnoho společného. Podobně jako M8 ji protínají pásy temných prachových mlhovin, a to natolik výrazně, že si vysloužila pojmenování Trifid alias M20. Ve větších dalekohledech se totiž jeví jako trojklanná – zkrátka složená ze tří samostatných dílů. Naleznete ji přitom vcelku snadno. 

Od stálice páté velikosti 7 Sagittarii při západním okraji Laguny postupujte 1,3° na sever a poté se pozorně dívejte: Uprostřed zorného pole by se měla objevit těsná dvojice hvězdiček osmé velikosti a v tu chvíli budete hledět do jižní části Trifidu, odkud se radiálně rozbíhají neprůhledné pásy tmavých prachových mračen. Leží mezi námi a mlhovinou, přičemž ji poměrně symetricky dělí na tři klínovité části. Abyste je však spatřili zřetelněji, budete potřebovat dalekohled s objektivem o průměru alespoň 20 cm. Ve větších přístrojích začne být patrný ještě další temný filament, a ze tří jasných mlhavých segmentů se tak stanou čtyři. Dohromady na nebi zaujímají plochu o průměru asi 0,3°.

M20 sestává z jasných emisních mlhovin a ze severu k ní přiléhá mnohem méně nápadná mlhovina prachová, kterou se rovněž můžete pokusit s velkým dalekohledem najít. Nejprve vyhledejte osamělou stálici sedmé velikosti, jež se nachází v úhlové vzdálenosti jen 8′ od zmíněné těsné dvojice hvězdiček v centru Trifidu. Pokud okolo ní spatříte nezřetelný difuzní závoj, budete na stopě oné prachové mlhoviny.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Lva, 22. srpna vstupuje Slunce do znamení Panny.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – nepozorovatelná
• Mars – viditelný v druhé polovině noci
• Jupiter – viditelný v druhé polovině noci
• Saturn – viditelný téměř celou noc kromě večera
• Uran – viditelný v druhé polovině noci
• Neptun – viditelný téměř celou noc kromě večera

Zajímavé úkazy v srpnu 2024

• 4. srpna – setkání Marsu a Aldebaranu z Býka (5°) ve druhé polovině noci nad východem; asi 6° směrem na východ pozorovatelný i Jupiter
• 9. a 10. srpna – srpek Měsíce poblíž Spicy s Panny na večerní obloze nízko nad jihozápadem
• 12. srpna – pravděpodobně v odpoledních hodinách nastane maximum činnosti meteorického roje Perseid; meteory se proto vyplatí sledovat 12. 8. ráno anebo v noci z 12. na 13. 8.
• 13. a 14. srpna – dorůstající Měsíc poblíž Antara ze Štíra na večerním nebi nad jihozápadem
• 15. srpna – setkání Marsu a Jupitera (0,3°) na ranní obloze; zhruba 8° směrem na jihozápad pozorovatelný i Aldebaran a 17° na západ pak Plejády
• 20. srpna – setkání téměř úplňkového Měsíce a Saturnu na nočním nebi; nejblíž (0,3°) si budou za svítání 21. 8. nad jihozápadem; následně se na denní obloze odehraje zákryt Saturnu Měsícem: začátek úkazu v 5:35 SELČ u levého horního okraje Měsíce, konec v 6:33 SELČ u pravého dolního okraje
• 26. srpna – na ranní obloze vysoko nad východem projde Měsíc v poslední čtvrti přes Plejády z Býka: v jejich těsné blízkosti se ocitne zhruba ve 4:00 SELČ, načež bude hvězdokupou procházet až do východu Slunce v 6:00 SELČ; poblíž bude pozorovatelný také Uran a níž nad obzorem směrem na jihovýchod i nápadný Aldebaran, Jupiter a Mars
• 27. a 28. srpna – seskupení ubývajícího Měsíce, Marsu, Jupitera a Plejád i Aldebaranu z Býka ve druhé polovině noci: 27. 8. Měsíc asi 8° od Jupitera, 28. 8. asi 4,5° od Marsu
• 30. srpna – úzký srpek Měsíce poblíž Polluxe z Blíženců na ranním nebi

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Fridrich z Donína (asi 1574–1634) pocházel z velmi rozvětveného rodu, jehož původ bychom mohli vystopovat ve středověkém Slezsku. Jeho členové vždy žili na hranicích českých zemí se Saskem, a tak se několik jejich linií usadilo nejen v Čechách či ve Slezsku, ale také v říšském prostoru. 

Rodinný život 

Fridrich pocházel z chudší újezdecké větve, jež vlastnila tvrz Bílý Újezdec u Smečna a také nedaleké Nové Strašecí a Unhošť. Jmění rodiny se však ztenčilo dělením mezi jednotlivé syny. Fridrichovi pak zůstal jen statek Bílý Újezdec a několik vesnic. Ze začátku to vypadalo, že mu skromnější zázemí nebude vadit. Mladý katolík studoval u jezuitů v Praze a později v bavorském Ingolstadtu. V rámci kavalírské cesty navštívil na přelomu let 1593 a 1594 Itálii, a dokonce se oženil se sestrou svého souseda, později velmi mocného Jaroslava Bořity z Martinic a na Smečně. Isolda, jak se Donínova manželka jmenovala, však už v roce 1605 zemřela.

Zdá se, že od té doby se Fridrichovi přestalo dařit. Už se znovu neoženil a svým štědrým mecenášstvím a půjčkami zadlužil zděděný statek natolik, že jej musel v roce 1611 prodat. Dokonce ani jeho katolictví mu po Bílé hoře nepomohlo. Do nákupu konfiskátů se pro nedostatek financí nemohl zapojit a kupil jeden dluh za druhým. Když v lednu roku 1634 zemřel, jeden jezuita žádal úřady, kterým kdysi Donín půjčil peníze, aby mu přispěly nějakou menší částkou aspoň na pohřeb: „Po něm se pak nic nenachází, co by k pohřebu těla jeho mrtvého mohlo nápomocné bejti. Nebo ode tří let skůro almužnou pobožnejch lidí v tom světě živ byl.“ Fridricha přežili dva z jeho bratrů, jako nekatolíci však odešli do exilu. 

Šlechtic na cestách 

Vraťme se tedy raději do veselejších let a přibližme si šlechticovy cesty. Fridrich podnikl v nejšťastnějších dobách svého života čtyři výpravy a jím sepsaný cestopis se tedy dělí na čtyři nestejně velké části. V letech 1588–1589 pobýval ve Vídni, a to zřejmě na dvoře arciknížete Arnošta, odkud pak podnikl krátký výlet do Uher. V roce 1592 se vydal s bratrem studovat do Ingolstadtu a v díle se tomu věnuje v části Cesta do Bavor. Třetí a nejkratší úsek popisuje jeho kavalírskou cestu do Itálie v letech 1593–1594. 

Po velké odmlce se pak Fridrich z Donína vydal na druhou cestu do Itálie, kterou absolvoval na přelomu let 1607–1608 po smrti manželky. Tato část, nazvaná Loretánská pouť, je nejobsáhlejší, ačkoliv zahrnuje „jen“ asi šest měsíců putování. Etapa však měla charakter zbožné cesty. Šlechtic vyrazil z Prahy přes České Budějovice a Pasov do prvního poutního místa, bavorského Altöttingu, proslavené mariánské svatyně. Pak pokračoval přes Mnichov a Innsbruck, na přelomu roku překonal Alpy a stanul v Miláně. „Mediolán město veliké a mocné, v pěkné a veselé rovině položené, mezi největšíma městy vší Europy může počteno býti, třikráte sto tisíc lidu v sobě (…) obsahujíc.“ 

Když si město dostatečně prohlédl, vydal se k moři do Janova, který Donína uchvátil, i když tu strávili jen tři dny: „Město jest lidné, velmi bohaté a ku podivu slavnými, velikými a nad míru nákladnými domy a paláci tak okrášlené, že všecka jiná města Vlaské země (Itálie, pozn. red.) a snad i celé Europy v tom převyšuje.“ Bohatství města pan Fridrich jednoznačně spojoval s obchodem. 

Za svatým Františkem 

Pak už chvátal na jih a cílem bylo další poutní místo. Přes Luccu, Pisu a Florencii dorazil do Assisi, aby si v městě i okolí prohlédl místa spjatá se svatým Františkem a svatou Klárou. Dlouho se ale nezdržel, protože hlavní cíl ležel nedaleko. Do Loreta přijel 16. února, „a tak předsevzatou pouť z milosti a opatrování Božího šťastně vykonali. Pán Bůh rač z toho pochválen býti.“ Jak sám Donín poznamenává, „město nevelké jest“, ale „pro svatý dům blahoslavené Panny Marie skrze ruce andělské z Nazaretu do Dalmacie, potom do marky Ankonitánské přenešený, po všem světě známý“. Jen v Loretu se zdržel pět dní. 

Cesta po Itálii 

I když Donín úspěšně vykonal svou pouť, neobrátil své kroky hned k domovu, ale procestoval ještě střední a jižní Itálii. Nejprve se vydal do Říma, kam přijel na sklonku února, aby hned absolvoval (jak se to v dané roční době dělávalo) krátký výlet do Neapole. Po návratu ještě strávil něco času ve Věčném městě, ovšem nezůstal až do Velikonoc, jak by se dalo čekat. Už 16. března vyrazila jeho skupina na sever a přes Sienu se dostala do Florencie, kde se zdržela několik dní u medicejského dvora. Následovala klasická cesta přes Bolognu s návštěvou Ferrary, Parmy, Piacenzy, Cremony a Mantovy. Pak už směřoval do Benátek, kam připlul s velkými potížemi o Velikonocích. 

Donín nejprve zmeškal loď z Padovy, a proto jel okolo řeky Brenty vozem k moři. Cesta s výhledem na letohrádky místní šlechty jej uchvátila, ovšem záhy se dostavily problémy. Pobřeží bylo totiž postiženo povodněmi, a tak se nemohli dostat až k moři: „Tak velmi nebezpečně a nepohodlně, neb voda do vozů dosahovala a naše tlumoky zmákala, jeti sme počali.“ Naštěstí cestovatele míjela menší bárka, která je naložila, a tak vpluli do laguny. 

Dobový covid 

Pak je však zastavila stráž u vnější hráze a nechtěla je pustit dále, dokud nepředloží všechny příslušné doklady s potvrzením, že nepřicházejí z morem nakažené země. Ačkoliv měl náš cestovatel některé doklady k dispozici, neměl potvrzení z Loreta ani z Říma, a tak ho stráž dále nepustila. Vysvětlování zpočátku nepomáhalo: „Ale hluchým sme mluvili, neb ihned všecky nás na bárce aristovali, a aby žádný z nás z bárky nechodil, poručili.“ Dokonce mu vytáhli loď na souš. Tak ho stráž nechala dvě hodiny a radila se, zda šlechtice a další neodvézt do speciální karantény za městem, kam se podezřelí cizinci zavírali na 40 dní, aby se prokázalo, že netrpí infekční chorobou. 

Toho se samozřejmě pan Donín velmi obával. Naštěstí se mu ale podařilo dostat se k dohlížejícímu úředníkovi a po delší rozmluvě a přemlouvání dosáhl toho, že jejich cesta byla volná. Ještě ale nebylo vyhráno, protože ho hned vzápětí v laguně zastihla bouře: „Vítr do plachty silně vál a nám naši lodí hrubě naklonil, takže sme se nemálo obávali, aby ji nepřevrhl.“ Fridrich to komentoval tak, že si tehdy ověřil pravost přísloví „kdo se nerad modlí, aby k moři šel“, protože se všichni začali na vodou a větrem zmítané bárce modlit.

Prosby k nebi byly vyslyšeny a poutníci se ve zdraví dostali do Benátek „děkujíce Pánu Bohu, že nás z tolika nebezpečenství vyvésti ten den ráčil“. V městě na laguně pak Fridrich zůstal skoro týden a samotné Benátky si v cestopise vysloužily jeden z nejdelších zápisů, protože přitahovaly svou cizokrajností a odlišností. V druhé půli dubna absolvoval cestu přes Alpy do Innsbrucku a přes Linec a jižní Čechy konečně 4. května 1608 dorazil do Prahy, kde skončilo poslední Donínovo velké putování.

Chicago je třetí největší město Spojených států. Přímo v něm žijí asi tři miliony lidí a včetně předměstí je tzv. „Chicagoland“ domovem deseti milionů Američanů. Jen málokdo by asi v tak hustě zalidněném prostoru čekal početnou populaci kojota prérijního (Canis latrans). Přesto vědci odhadují, že na území Chicagolandu žije asi dva tisíce těchto psovitých šelem.

Do bezpečí velkoměsta

Kojoti původně obývali pouštní oblasti a travnaté pláně. Dnes však nacházejí příhodné podmínky k životu i v těsném sousedství člověka a v městském prostředí si vedou překvapivě dobře. O potravu nemají nouzi. Vybírají odpadky z popelnic a loví drobné živočichy, jako jsou veverky, myši nebo potkani. Často také hodují na mršinách zvířat sražených automobily. To je ale riskantní způsob obživy, protože přitom sami nejednou přijdou o život. V městském prostředí je právě srážka s autem nejčastěji příčinou úmrtí kojotů.

Ve srovnání s přirozenými nepřáteli, jako jsou vlci (Canis lupus), pumy americké (Puma concolor) nebo medvědi grizzly (Ursus arctos), nebo s venkovskými střelci, jsou však automobilisté celkem milosrdní. Kojoti mají proto v městském prostředí dvakrát až třikrát vyšší naději na přežití než na venkově či ve volné přírodě.

Věrnost až za hrob

Tým zoologů z Ohio State University pod vedením Cecilie Hennessyové sledoval systematicky bezmála tři stovky chicagských kojotů. Některá zvířata byla ve středu pozornosti vědců až deset let. Z nashromážděných dat vyplynula překvapivá skutečnost – městští kojoti si jsou bezvýhradně věrní. „Byl jsem překvapen. Neodhalili jsme jediný případ podvádění,“ tvrdí člen výzkumného týmu Stanley Gehrt. „Navzdory bezpočtu příležitostí k nevěře se jí kojoti nedopouštějí.“

Podobně jako mnoho dalších psovitých šelem, i kojoti prérijní žijí v párech. Samec a samice společně brání své teritorium a vzájemné pouto dávají najevo i společným vytím. Hlavním důvodem ke spořádanému „manželství“ jsou pro kojoty jejich potomci. 

Samice mívá v průměru šest mláďat, která jsou dlouhou dobu odkázána na péči rodičů. Byly však zaznamenány i vrhy o devatenácti mláďatech. Samotná matka by náročný úkol výchovy mláďat jen těžko zvládala. Otec pro samici a mláďata loví a chrání je před nepřáteli. „Rozvody“ jsou u kojotů vzácností. Mnohem častěji pro ně platí: „… dokud nás smrt nerozdělí“. Kojot si hledá nového partnera jen v případě, že jeho druh či družka přišli o život.

Genetický důkaz věrnosti

Ve volné přírodě byli nicméně kojoti několikrát přistiženi in flagranti. Vědci například pozorovali samice, které se během jediné říje stihly spářit s dvěma různými samci. Výjimkou nejsou ani samci, kteří se najednou starají o dvě různé samice s mláďaty.

Nezvratné důkazy o nevěře zvířat získávají vědci většinou genetickými testy rodičovského páru a mláďat. I na první pohled spořádaná rodinka vychovává nejednou „kukačku“, jejímž tatínkem je cizí samec. Cecilia Hennessyová a její spolupracovníci však nedokázali mezi kojoty žijícími v okolí Chicaga nalézt jediný takový případ. Všechna mláďata v doupěti patřila páru, který se o ně staral.

Zvířata in flagranti

Genetické testy zbořily nejeden mýtus o zvířecí věrnosti. U mnoha psovitých šelem vědci předpokládali, že je věrnost partnerských párů jen zdánlivá. Toto podezření se potvrdilo například u afrických psů ušatých (Otocyon megalotis), vymřením ohrožených vlčků etiopských (Canis simensis) nebo stále vzácnějších psů hyenovitých (Lycaon pictus). Rovněž drobné americké lišky šedohnědé (Vulpes velox) nebo lišky ostrovní (Urocyon littoralis) ze souostroví Channel Islands při kalifornském pobřeží byly genetickými testy usvědčeny ze značně „uvolněných mravů“.

O to větší překvapení představuje věrnost městských kojotů. Žijí totiž v podmínkách, které nevěře nahrávají. K záletnictví svádí například dostatek potravy. Páry lišek obecných (Vulpes vulpes) si za normálních podmínek zachovávají věrnost. V blahobytu se však nejednou dopouštějí „mravnostních poklesků“. Venkovské lišky si proto bývají věrné; lišky obývající oblasti městských aglomerací si naopak s partnerskou věrností hlavu nedělají. Podobně reagují na přebytek potravy i lišky polární (Alopex lagopus). V letech, kdy se přemnoží jejich obvyklá kořist, se chovají dost nevázaně. U vlčků etiopských přispívá k vysoké míře nevěry život na malém území, kde se zvířata často potkávají. Vlčci se zřejmě „mimomanželskými styky“ snaží vyhnout páření s příbuznými partnery a snižují tak riziko degenerace potomstva.

Jistota svědčí rodině 

Chicagští kojoti mají na první pohled všechny důvody k nevěře. Žijí v blahobytu popelnic a početných populací městských potkanů a veverek. Areály jednotlivých párů se překrývají. Během nočního lovu kojoti běžně naběhají čtyři kilometry. Rozhodně jim tedy nechybí příležitost k podvádění partnera. Přesto si zachovávají věrnost. 

Cecilia Hennessyová je přesvědčena, že právě věrnost napomohla kojotům v městském prostředí k prosperitě. Mají optimální podmínky pro odchování velkého počtu mláďat – žijí v relativním bezpečí a netrpí nedostatkem. K jejich plnému využití ale musí samice spojit síly se samcem. Absolutní věrností dává samice samci záruku, že všechna mláďata jsou jeho, a ten se proto může naplno věnovat otcovským povinnostem. Samec neriskuje, že promrhá síly výchovou potomků svého soka. 

Dlouho to vypadalo, že jediným tělesem Sluneční soustavy s oceánem je naše planeta. V posledních desetiletích ale postupně přibývají další kandidáti. Jsou to zejména měsíce plynných obrů, které jsou sice na povrchu zmrzlé, ale pod ledovou krustou mohou ukrývat velkolepé oceány, v některých případech dokonce i podstatně objemnější než jsou ty pozemské. Nově se k měsícům, které možná disponují podpovrchovým oceánem, připojil i Ariel, čtvrtý největší měsíc planety Uran.

Indicie ukryté v ledu

Už nějakou dobu víme, že se na povrchu Arielu vyskytuje velké množství zmrzlého oxidu uhličitého (CO2). Je to zvláštní, protože i na tak zmrzlém objektu by se takový led měl postupně odpařit. Zdá se proto, že ho tam nějaký mechanismus neustále doplňuje. Mezi odborníky dlouho převažovala představa, podle které na povrch měsíce Ariel působí elektricky nabité částice ovlivněné magnetosférou Uranu. Při tomto procesu by mohlo docházet k radiolýze, při které ionizující záření rozkládá molekuly a umožňuje chemické reakce produkující oxid uhličitý. Výzkumný tým, který vedl Richard Cartwright z americké Univerzity Johnse Hopkinse, ale nabízí alternativní vysvětlení. Podle Cartwrighta by se zdroj oxidu uhličitého nemusel nacházet vně Arielu, nýbrž v jeho nitru.

Vědci poukazují na stopy přítomnosti oxidu uhelnatého (CO), který by se na Arielu vyskytovat neměl. Oxid uhelnatý mrzne při –205 °C, aby byl ale stabilní a nepřecházel do jiného skupenství, je zapotřebí nižší teplota – konkrétně –243 °C. Taková teplota na Arielu ale není. Podle vědců se teplota na povrchu Uranova měsíce pohybuje „jen“ okolo –207 °C. Výskyt stabilního oxidu uhelnatého tak podle vědců podporuje hypotézu o existenci podpovrchového oceánu, z něhož by CO i CO2 mohl trhlinami unikat na povrch. Výzkum Cartwrightova týmu zveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal Letters.

Nová spektrální pozorování navíc naznačují, že na povrchu Arielu se mohou nacházet také uhličitanové minerály – soli, které mohou vznikat pouze interakcí kapalné vody s horninami. Jako nejpravděpodobnější zdroj oxidu uhličitého a uhelnatého vědci považují kombinaci obou faktorů, tedy radiolýzy a vlastního zdroje. Potvrdit či vyvrátit tuto tezi by mohla vesmírná mise, která by Uran a jeho měsíce důkladně zmapovala. Vzhledem k tomu, že mezi vědeckou obcí má výzkum Uranu velkou podporu, není vyloučené, že se jí v blízké budoucnosti dočkáme. 

Mezi jednotlivými jazyky existují rozdíly v tom, kolik mají různých slov pro barvy a jejich odstíny. Například v angličtině existuje pro barvy 11 základních slov: red, orange, yellow, green, blue, purple, pink, brown, black, white, a gray. (Výrazy jako navy, azure nebo třeba sky blue slouží k označení odstínů barev). Oproti tomu slovanská ruština používá pro modrou hned dva výrazy – světle modrá či pomněnková je голубо́й, kdežto tmavší modř se označuje jako си́ний. Podobně je na tom litevština, která ale patří do skupiny baltských jazyků. Tmavě modrá je v litevštině mėlyna a světle modrá žydra. To Norové si musí s označením modré vystačit se slovem jedním – blå. 

Podle nedávného výzkumu norských odborníků, které vedla Akvile Sinkeviciuteová používání jazyka s více výrazy pro různé odstíny určité barvy vede k tomu, že mozek mluvčího vnímá tyto odstíny snadněji, než člověk používající jazyk s omezenější výrazovou zásobou.

Dvacet odstínů modré

Vědci podrobili jednoduchému testu 106 dobrovolníků, kteří mluví litevsky, norsky nebo oběma jazyky současně. Dobrovolníci měli za úkol rozlišovat různé odstíny modré. Předtím si měli zapamatovat osm čísel, která jim byla řečena v určité řeči, čímž vědci chtěli u bilingvních respondentů aktivovat buď jeden, nebo druhý jazyk.

Ukázalo se, že pokud bilingvní účastníci „přemýšleli v litevštině“, rychleji rozlišovali mezi světle a tmavě modrou. V okamžiku, kdy ale přepnuli do norštiny, tato výhoda zmizela. Podobně dopadli i dobrovolníci, kteří používali pouze jeden jazyk – schopnost definovat různé odstíny byla u litevských mluvčích na vyšší úrovni než u rodilých Norů.

„Náš výzkum odhalil, že schopnost vnímat odstíny je ovlivněná použitým jazykem, v němž člověk právě přemýšlí,“ líčí Sinkeviciuteová. „Poodhalili jsme dynamický vztah mezi používaným jazykem a vnímání světa našimi smysly. Zdá se, že jazyk ovlivňuje to, jak si mozek během dětství vytváří kategorie pro barvy a jejich odstíny.“ 

Které vyprávění si však vybrat? Nejlepší bude začít látkou, která je dobře přístupná, ale zároveň není pokládána za národní symbol. Jako ideální se proto jeví například pověst o lucké válce, jak ji popsal Alois Jirásek. 

Válka dravců a divokých psů 

Před dávnými a dávnými časy panoval v Čechách kníže Neklan. Byl to muž mírný a laskavý, ale na jeho vládě ležel temný stín, protože v těsném sousedství se rozkládala mocná Lucká říše, které vládl krutý Vlastislav. Řemeslem Lučanů byla válka a vzkvétající česká země jim připadala jako ideální kořist, proto netrvalo dlouho a po Lucku se zase rozjeli verbíři. Každý muž, který byl vyšší než tasený meč, musel do války, a kdo neuposlechl, toho čekala smrt oběšením. To ale nebylo vše. Vlastislav požadoval také odevzdání všech dravých ptáků, protože i ti se měli proměnit ve vojáky, stejně jako zuřiví psi vlčího plemene. 

Zvěst o chystané válce pronikla i do Chlumčanska, kde stála malá dědina, jíž vládl muž jménem Straba. Bojovník žil jen se svou macechou a mladou ženou z kmene Čechů, kterou si přivedl jako kořist z tažení. Česká čarodějka mu však kouzly omámila smysly, a tak si ji nakonec vzal za ženu. To od něj nebylo moudré. Krásná vědma novou vlast ze srdce nenáviděla, stejně jako muže, kterého si nevybrala. Hněv však dokázala dobře tajit, takže byl Straba přesvědčen, že je mu vroucně oddaná. 

Někoho ale čarodějka přece jen neošálila, a to manželovu macechu, která byla také vědma. Když se tedy mladý hospodář chystal do války, přišla za ním a důtklivě ho varovala. Prozradila mu, že české kouzelnice mají mocnější čáry, a proto bohové přiřknou vítězství právě Čechům. Straba se však může zachránit, pokud bude přesně dbát jejích rad. Jakmile začne boj, musí se utkat jen s tím, kdo na něj jako první zaútočí. Soupeře má bodnout, ale nesmí ho dorazit. Jakmile útočník padne k zemi, musí mu uřezat obě uši a pak se tryskem vydat domů. 

Vojsko hledá velitele 

Zatímco Vlastislav chystal válku, kníže Neklan se zavřel ve svých komnatách a třásl se hrůzou. Strach ho paralyzoval natolik, že ani nesvolal bojovníky. Nebýt toho, že se zpráva rychle roznesla, zastihli by Lučané české vojsko zcela nepřipravené. Bojovníci se však shromáždili sami a nyní bylo na Neklanovi, aby oblékl zbroj a postavil se do jejich čela. Do toho se ale mírnému knížeti nechtělo. Nejprve se vymlouval na slabost, poté na nemoc a nakonec na to, že ho oslabují zlé síly. 

Mladý hrdina Čestmír z toho měl těžkou hlavu. Bylo mu jasné, že kníže padne první ranou nebo se do pole vůbec nevydá. V každém případě bude bojeschopnost Čechů oslabena a mizivá šance na vítězství se tak ještě zmenší. Přemýšlel, jak z té šlamastyky ven, a nakonec dostal nápad. V noci tajně vstoupil do knížecích komnat a zanedlouho již ze dveří vyšel bojovník, ve kterém podle zbroje všichni poznali knížete Neklana. Češi zajásali, začali se šikovat k boji a domnělý vládce mezi nimi projížděl na vraném koni a dodával jim odvahy. 

Obě vojska se střetla na Turském poli. Když Lučané spatřili nepřátele, neubránili se úsměvu a Vlastislav dokonce prohlásil, že zvítězí, aniž by museli tasit. Proto přikázal, aby sokolníci nejdříve vypustili dravce. Nebe v okamžení zakryla černá křídla a rarohové, káňata a sokoli se chtivě vrhli na české vojsko. Koně se začali plašit, ale čeští bojovníci nezakolísali. Než se ovšem stačili vzpamatovat, vypustili Lučané divé psy a potom vyrazili sami, omámení vidinou rychlého vítězství. Těžce se však přepočítali. Češi se jim rozběhli vstříc a nade všechny vynikal kníže Neklan, který prošel luckým vojskem jako rozžhavený nůž máslem. Netrvalo dlouho a stanul před samotným Vlastislavem… 

Souboj dobra se zlem 

Oba hrdinové se srazili s nebývalou prudkostí. Rána střídala ránu, koně již začali umdlévat, ale muži zápolili dál a nejevili známky únavy. Náhle se Vlastislav zapotácel v sedle, obličej mu zalila krev a meč mu vypadl z ruky. Na několik tepů srdce se ještě snažil vzdorovat, ale zanedlouho již ležel na udupané zemi bez známek života. Úspěšný souboj dodal Čechům síly a ti na Turském poli dosáhli slavného vítězství. Jejich statečný vůdce se však z výhry radovat nemohl, protože i on našel smrt v bitevní vřavě. Zoufalí Češi se pak shromáždili kolem mrtvého těla. Jaké však bylo jejich překvapení, když v domnělém knížeti poznali mladého Čestmíra! S největšími poctami ho pohřbili přímo na bitevním poli a se smutkem v srdci se vrátili ke skutečnému vládci. 

Mezitím Straba štval koně tryskem a připadal si jako omámený. Vše bylo přesně tak, jak to popsala macecha. Jakmile se objevil na bojišti, zamířil k němu mladičký český bojovník a vztekle na něj zaútočil. Straba ho snadno shodil z koně, oštěpem ho přibil k zemi a zaživa mu uřezal obě uši. Pak už se na nic neohlížel a rychle ujížděl pryč. 

Na úsvitu třetího dne Straba dorazil domů, ale nikdo mu nevyšel v ústrety. Naplněný zlou předtuchou vběhl do světnice. Na loži pod plachtou leželo mrtvé tělo a okno bylo otevřené dokořán, aby duše zbavená světských pout mohla v klidu odejít. Strabu naplnila hrůza a rychle strhl tkaninu. Pod ní ležela jeho žena a uprostřed hrudi jí zela hluboká rána po úderu oštěpem. Když jí bojovník odhrnul hedvábné vlasy, vykřikl hrůzou. Čarodějka měla uřezané obě uši. To ona byla ten mladý bojovník, který se ho pokusil zabít. 

Vražda chlapečka 

Češi dosáhli na Turském poli slavného vítězství a mezi vznešenými zajatci nechyběl ani Vlastislavův pětiletý syn. Kníže Neklan však dítěti nedokázal ublížit, a tak dal chlapečka do výchovy muži jménem Durynk. Malý Zbislav si nového pěstouna rychle zamiloval a rok utekl jako voda. Jak se ale dny krátily a tmavly, zasmušovala se i Durynkova mysl. Neustále přemítal, zda náhodou nedostal nějaký pokyn, kterému jen špatně porozuměl. Znovu a znovu si představoval knížecí tvář, když dostával instrukci, že se má o chlapce řádně postarat. Nakonec došel k závěru, že si kníže nechtěl špinit ruce dětskou krví, a úkol předal jemu. 

Jednoho dne proto chlapečkovi nabídl, že se půjdou projít k řece. Blízko u břehu pak vysekal díru do ledu a vyzval Zbislava, ať se do ní podívá. Hoch sklonil světlou hlavičku a nadšeně pozoroval drobné rybky, které se shlukovaly k otvoru a kulatými pusinkami lapaly po vzduchu. Ve chvíli, kdy se mu ta podívaná líbila nejvíce, Durynk ťal a křišťálová voda se zbarvila krví. Vrah pak popadl zlatovlasou hlavu a vydal se ke knížeti. 

Neklan zrovna zasedal v radě, ale protože se Durynk tvářil tak závažně, udělil mu audienci okamžitě. Pěstoun vytáhl dětskou hlavu a dopodrobna vylíčil, že zabil hada dříve, než stačil někoho uštknout. S žádným vděkem se však nesetkal. Neklan se roztřásl hnusem a Durynkovi přikázal, aby si sám vybral způsob smrti. Buď skočí z vysoké skály, nebo se oběsí a případně může nalehnout na vlastní meč. Tento výběr mu dal kníže darem za věrnou službu malému pánovi. Durynk se pak oběsil na vysoké olši. 

Papež plive jed 

Dramatický příběh by nám ale dal snadno zapomenout na skutečný účel našeho pátrání. Abychom se dobrali pravdy, musíme vyslechnout jednotlivé svědky a těmi jsou kroniky. Z časových důvodů se budeme zabývat jen těmi nejzajímavějšími a postupovat směrem do minulosti, tedy ke zdroji. Je však nutné počítat s tím, že když dva dělají totéž, není to totéž. Tak jako v případě živých svědků bude i zde líčení události odrážet především osobní postoje jednotlivých kronikářů. Jako první dostane slovo Eneáš Silvius Piccolomini, který do našich dějin vstoupil jako papež Pius II. 

Podle Bohuslava Balbína se jen málokterému národu dostalo té cti, aby jejich dějiny sepsal sám svatý otec. To je rozhodně pravda, ale tato pocta byla při nejlepší vůli dvousečná. Papež totiž napřel všechno své vynikající vzdělání k tomu, aby Čechy co nejvíce očernil. Označuje je za zlé lidi, kteří se neustále přejídají a opíjí, a jejichž památný praotec byl podle něj vrah, který před spravedlností utekl na horu Říp. Není tedy divu, že i příběh lucké války pojímá Eneáš Silvius Piccolomini značně svérázně. S obrovským gustem líčí Neklanovu neochotu bojovat a jedním dechem dodává, že kníže byl spíše žena než muž. Hrdinu (kterému říká Styr) prý kníže k záměně uprosil. To však zbabělci nestačilo, a tak dokonce přistoupil k lidské oběti, jen aby si zajistil vítězství. 

Kronika, nebo pamflet? 

Pověst však najdeme v ještě starší kronice, a to ve veršovaném díle tak řečeného Dalimila. I tento autor má svá specifika a jedním z nejvýraznějších je jeho touha po rýmu. Pro verš udělal Dalimil téměř cokoli. Často opakoval podmět tam, kde stačilo zájmeno, a řádky přecpával slovesy. Občas však ani to nestačilo a v takové chvíli přicházelo na řadu ono Neználkovo „slunce-žblunce“. „V Lučště také bieše baba/ ta jmějieše pastorka, jemuž jmě bieše Straba.“ 

Není bez jisté zajímavosti, že i dále se jméno Straba objevuje toliko jako rým k baba. Pokud navíc dodáme, že Dalimilova kronika je první, kde se jméno Straba objevuje, pak se neubráníme pocitu, že si ho Dalimil prostě vymyslel. Jak jsme však viděli dál, výmysl se ujal a po staletí úspěšně předával. Namísto mladíka se v Dalimilově podání obětuje bohům oslice (v Maralíkově překladu orlice). 

Opravdovým okénkem do hlubin kronikářovy duše je však postava zlého pěstouna. Durynk je totiž Němec a sám sebe jako Němec chválí, i když jeho jedinou zásluhou je, že úkladně zavraždil malé dítě. Jestli totiž Dalimil někoho opravdu nenáviděl, tak to byli právě Němci. Není proto divu, že někteří historici jeho dílo nepovažují za kroniku, ale za nenávistný pamflet. 

Ubohý oslíček 

Luckou válku popisuje i nejstarší česká kronika, které vzešla z pera kanovníka jménem Kosmas. Stejně jako u Dalimila se ani zde nehovoří o lidské oběti. Obětován je osel, o němž kronikář lítostivě podotýká, že je to „ubohý oslíček“ (miser asselus). Není divu, zvířátko je totiž rozsekáno na 100 000 kousků, aby mohl každý bojovník sníst jeden díl. Tím kronikář naznačuje, že českých bojovníků bylo 100 000, a to včetně hrdiny, kterému říká Tyr. Můžeme však takové číslo brát vážně? Samozřejmě nikoli a ani to tak nebylo míněno. Středověké kroniky totiž pracují po vzoru bible s určitými zavedenými čísly a zde je naznačeno pouze to, že českých bojovníků bylo hodně. 

Při našem pátrání jsme se již dostali opravdu hluboko do minulosti a přitom vidíme, že celý příběh proplul staletími bez závažnějších změn. Samotný Kosmas však jedním dechem dodává, že má toto vyprávění z doslechu, a dává nám tak radu, abychom se podívali po jeho vzorech. Jméno Tyr je nepochybně germánského původu, ale latinsky vzdělaný děkan v něm vidí slůvko tiro (mladý bojovník). 

Scéna, kdy si Tyr obléká Neklanovu zbroj, má jasný předobraz v antickém Patroklovi. V eposu Illias totiž hrdina Patroklos zastoupí uraženého Achillea a vypůjčí si jeho zbroj, aby ošálil spolubojovníky. Tyrova bojová řeč je pro změnu složena z citací z římského historika Sallustia. Pokud chceme najít předobraz Durynka, který naivně předkládá dětskou hlavu knížeti, musíme zalovit až v historikovi Plútarchovi. Tak, jako se Durynk chtěl zavděčit knížeti, se vrazi chtějí zavděčit Caesarovi a přinesou mu hlavu jeho soupeře Pompeia, kterého zradili. Doufají v bohatou odměnu, ale Caesar je nechá přísně potrestat a hlavního aktéra popraví.

Korfu nebo také Kerkyra, hlavní město stejnojmenného řeckého ostrova, vzniklo už v 8. století př. n. l. Jeho současnou podobu však do velké míry ovlivnila Byzantská říše, pod jejímiž křídly spočíval kus souše u dnešních řecko-albánských břehů po několik století. Právě byzantští stavitelé ve městě budovali opevnění proti Osmanům, přičemž Stará pevnost nyní tvoří součást dědictví UNESCO. 

Impozantní stavba se tyčí vysoko k nebi, a tak se z ní na jedné straně otevírá výhled na moře, jež brázdí malé čluny i luxusní plachetnice, a na straně druhé se před vámi v celé kráse objeví historické centrum. Teprve z vrcholku pevnosti spatříte členitost staré zástavby, v níž se snoubí byzantská i neoklasicistní architektura, stejně jako antický vliv.

Pod zelenou klenbou 

Nová pevnost vznikla za benátské vlády, ale současnou podobu získala až v 19. století a dnes slouží jako muzeum. Z dalších památek můžete obdivovat několik kostelů či pravoslavnou katedrálu Mitropolis z 16. století. Nad městem se pak tyčí zalesněný kopec, v jehož srdci se ukrývá Mon Repos – malý palác s parkem, který nechal vybudovat britský místodržící Frederick Adam. V roce 1921 se tam narodil princ Philip, budoucí manžel britské královny Alžběty II., a v místě chvíli pobývala i císařovna Sissi. Korfu si oblíbila natolik, že si dala nedaleko hlavního města postavit letní sídlo, zámeček Achillion.

Jednu z mála antických pamětihodností v Kerkyře představují pozůstatky starověkého chrámu Kardaki z dórské éry, jenž se nachází v rozlehlém zámeckém parku Mon Repos. Okolní olivové háje a další vzrostlé stromy lákají turisty k odpočinku pod zelenou klenbou – koneckonců Korfu se pro jeho hustý lesní porost přezdívá „smaragdový“ nebo také „olivový ostrov“. Z parku lze potom projít až dolů k moři,  do nějž se zakusuje dlouhé molo.

Řecká inspirace

Ačkoliv nyní ostrov patří Řecku, stále jde o místo, kde se setkávají nejrůznější kulturní vlivy. Nejsilnější otisk po sobě ovšem zanechala správa Velké Británie v letech 1815–1864, kdy se jednalo o její protektorát. Ostatně mnoho Britů tam potkáte i dnes a velký podíl na tom nesou také slavní bratři Durrelovi, kteří na Korfu žili s matkou a dalšími dvěma sourozenci. Gerrald Durrel napsal o jejich pobytu několik knih, například O mé rodině a jiné zvířeně, zatímco starší Lawrence se proslavil svou Černou knihou. Oba pak z času stráveného na ostrově čerpali inspiraci i v další tvorbě. 

Pozdější proslulá vyzvědačka přišla na svět 6. dubna 1906 v Baltimore v USA. Její otec, úspěšný bankéř, se navzdory dobovým společenským konvencím oženil s vlastní sekretářkou. Hmotné poměry rodiny umožnily Virginii získat kvalitní vzdělání a řadu cenných kontaktů. Část vysokoškolských studií strávila ve Vídni a zejména ve Francii, kde se seznámila s jazykem a kulturou. Tyto znalosti se jí měly o dekádu později velmi hodit. 

Po studiích se v roce 1931 dala do diplomatických služeb a působila na amerických ambasádách ve Varšavě, Tallinu, Vídni a tureckém Izmiru. Tam při lovu utrpěla vážné zranění, když se při neopatrné manipulaci se zbraní střelila do levé nohy. Ta jí následně musela být amputována pod kolenem. Hallová se tak do konce života neobešla bez protézy. 

Ačkoliv ji zdravotní hendikep omezoval v pohybu, pokračovala ve své práci. V září 1939 služebně pobývala v Paříži, a ačkoliv USA po vypuknutí války v Evropě zachovávaly neutralitu, sympatie k Francii vedly mladou diplomatku k rozhodnutí pomoci při její obraně. Proto se přihlásila jako pomocná síla ke zdravotní službě. 

Američanka v britských službách

Po porážce Francie na jaře 1940 se dostala přes Španělsko do Londýna, kde nastoupila do práce na americkém velvyslanectví jako administrativní síla. Nespokojenost s dosavadní pasivitou USA ji podnítila k hledání vlastní cesty, jak pokračovat v boji proti nacistům. Řešení se nabídlo v podobě nově založené britské zpravodajské a diverzní služby Special Operations Executive (SOE). Pro tu Hallová jako občanka neutrálního státu představovala ideálního agenta, jelikož se mohla na nepřátelských územích pohybovat legálně a bez složitě vytvářeného krytí. Navíc již z předválečné doby dobře znala Francii a další evropské země.

Virginia Hallová prošla zpravodajským výcvikem a v srpnu 1941 odcestovala do Vichy, oficiálně jako novinářka. Ve skutečnosti zde však vytvářela zpravodajskou síť a shromažďovala informace o poměrech na území francouzského loutkového státu. K jejím úkolům patřil také výběr lokalit pro seskoky parašutistů a shozy materiálu pro podzemní hnutí, stejně jako hledání únikových cest přes Španělsko. Těmi se mohli následně evakuovat Židé, pronásledovaní odbojáři a také sestřelení spojenečtí letci.

Ačkoli se USA na konci roku 1941 ocitly ve válce s Německem, vichistické úřady přítomnost americké „novinářky“ nadále tolerovaly, byť se ocitla pod přísnějším dohledem. Navzdory tomu se jí v únoru 1942 podařilo zorganizovat setkání agenta SOE Petera Churchilla (1909–1972) s předákem francouzského odboje Georgesem Duboudinem (1907–1945), jemuž britský zpravodajec kromě instrukcí předal také značné finanční prostředky. Hallová Churchilla doprovázela během dvou misí a vydávala se za jeho partnerku, jelikož samotný cestující by budil větší pozornost policie.

Na útěku

Během roku 1942 již nacisté z řady zdrojů věděli o „kulhající dámě“, jak jí francouzští odbojáři přezdívali, a gestapo usilovně pátralo po její identitě. Když na podzim 1942 Němci obsadili celé území vichistické Francie, následovala rozsáhlá vlna zatýkání. Za mřížemi se ocitlo i několik spolupracovníků Hallové, jíž nezbylo než uprchnout do Španělska. Náročný přechod Pyrenejí s dřevěnou nohou se pojí s humornou historkou: Hallová své protéze přezdívala Cuthbert. V poslední zprávě pro SOE před opuštěním Francie vyjádřila naději, že „Cuthbert nebude dělat potíže“. Operátor ve Velké Británii, který nechápal smysl poznámky, odpověděl: „Bude-li Cuthbert dělat potíže, eliminujte ho.“

Ve Španělsku zatkla Hallovou policie za ilegální přechod hranic, jako americkou občanku ji ale zastupitelské úřady USA rychle vyreklamovaly z vězení. Následující měsíce strávila – patrně s tichou podporou amerických diplomatů – organizováním únikových tras ve Španělsku. Během práce v ilegalitě obdržela Řád Britského impéria a na podzim 1943 požádala o možnost vrátit se do Francie. 

Znovu do akce

Koncem roku SOE Hallovou evakuovala zpět na britské ostrovy, aby se připravila na další misi. Jelikož Spojené státy již byly ve válce s Německem, mohla Hallová v březnu 1944 přejít pod velení Office of Strategic Services (OSS), americké obdoby SOE. Američané rádi využili služeb již zkušené agentky, která nepotřebovala další výcvik. V době, kdy se blížilo vylodění Spojenců ve Francii, se zpravodajská činnost v okupované zemi zintenzivňovala a o schopné operativce byla nouze. 

Hallová obdržela falešné doklady na jméno Marcelle Montagneová. Jelikož s protézou nemohla seskočit padákem, na místo určení v Bretani ji dopravil motorový člun. Pod krycím jménem Diane brzy navázala kontakt s odbojem ve střední Francii. Stejně jako při předchozím nasazení patřil k jejím úkolům výběr vhodných zón pro výsadky a úkrytů pro agenty a osoby pronásledované gestapem.

V červnu 1944, v souvislosti s vyloděním v Normandii, SOE a OSS spolu s francouzskou exilovou Ústřední zpravodajskou a operační kanceláří (Bureau Central de Renseignements et d’Action) spustily první velkou společnou operaci v Evropě. Akce s kódovým označením Jedburgh spočívala ve vysílání malých, zpravidla tříčlenných diverzních týmů do týlu nepřítele. Tyto skupiny měly zajišťovat spojení mezi odbojem a spojeneckým vedením a sabotážními akcemi podlamovat akceschopnost nepřítele. Právě pro tyto oddíly Hallová se svými spolupracovníky zajišťovala zázemí. Mimo to se podílela na výcviku tří praporů francouzských makistů (odbojářů). V neposlední řadě Hallová podávala do Londýna množství informací o pohybech a síle protivníkových jednotek.

S blížící se frontou nacisté stupňovali své úsilí k likvidaci odboje. Gestapo mělo útržkovité informace o americké vyzvědačce, pro niž používalo krycí jméno Artemis. Podle zachycených rádiových depeší ji nacisté považovali za nejnebezpečnější ze spojeneckých zpravodajců v oblasti. Sama Hallová ve styku s odbojem i v rádiové komunikaci s nadřízenými používala různá kódová označení včetně mužských jmen, což mělo zmást nepřítele. 

Díky skvělé organizaci odboje se po vylodění v Normandii podařilo osvobodit region Haute-Loire vlastními francouzskými silami ještě před příchodem spojeneckých pozemních sil. Ty dorazily v září 1944, čímž mise Hallové skončila.

Z týlu nepřítele za kancelářský stůl

O rok později, krátce po porážce Japonska, Hallová obdržela Kříž za vynikající službu (Distinguished Service Cross). Prezident Harry Truman si přál, aby k předání vyznamenání došlo při veřejném obřadu. Hallová však odmítla s tím, že jako stále činná agentka chce zůstat v utajení, protože doufá, že brzy obdrží další úkoly. Řád jí proto předal šéf OSS William J. Donovan při prosté soukromé audienci s vyloučením veřejnosti. Další ocenění přišla i z britské a francouzské strany.

Představitelé amerických tajných služeb v atmosféře nastupující studené války předpokládali, že se zkušenosti z tajných operací proti nacistům mohou brzy opět hodit. Veteránka SOE a OSS tak v roce 1951 přešla do služeb nově formované CIA. Zde se uplatnila především jako analytička se specializací na francouzské prostředí, které v 50. letech čelilo několika krizím v souvislosti s rozpadem koloniálního panství a válkami v Indočíně a Alžírsku. Američané se tak obávali rozšíření komunistického vlivu do Francie.

Hallová sloužila v Sekci zvláštních operací (Spe­cial Activities Division, SAD), která navazovala na činnost OSS a zaměřovala se na přípravu a realizaci diverzních a gerilových akcí. SAD během 50. a 60. let podporovala protikomunistická hnutí v Tibetu, Koreji, na Kubě a jinde a pracoval v ní rovněž bývalý operativec OSS Paul Gaston Goillot (1914–1987), za něhož se Hallová v roce 1950 provdala. Rodák z Paříže odešel již před válkou za prací do New Yorku, kde ho později naverbovala americká tajná služba, a prošel bojovým nasazením ve Francii. V době sňatku s Hallovou se v rámci CIA podílel na přípravě podkladů pro protisovětskou propagandu v zemích východního bloku. Brzy však agenturu opustil, protože začal pochybovat o přínosu své práce. Hallová dále sloužila u CIA do svého penzionování v roce 1966. Jako důchodci manželé žili na farmě v Marylandu. Virginia zemřela 8. července 1982, manžel Paul ji přežil o pět let.

Příběh Virginie Hallové se stal námětem pro film režisérky Lydie Pilcherové Liberté: A Call to Spy (Špionky) z roku 2019.