Epidemiologové se netajili obavami dávno před covidovou pandemií. Říkali: „Celosvětové rozšíření vážného infekčního onemocnění je jen otázkou času.“ S odvoláním na španělskou chřipku z let 1918 až 1919 řadili mezi největší potenciální hrozby právě chřipkové viry. S koronaviry nikdo moc nepočítal. Možná i proto všechny nástup onemocnění covidem-19 tak zaskočil. Nebyli jsme připraveni ani materiálně, ani psychicky. Rozsáhlá protiepidemická opatření ochromila chod společnosti a drasticky změnila život miliardám lidí. V krajně vypjaté atmosféře nebylo jednoduché se orientovat v záplavě zpráv velmi různorodé kvality.

Covidová pandemie přinesla úmrtí, lidské tragédie a nedozírné ekonomické škody. Vyvolalo ji však onemocnění, které zdaleka nepatří mezi nejničivější. Z bezmála 800 milionů oficiálně potvrzených případů nákazy virem SARS-CoV-2 tvoří úředně deklarovaný počet obětí na životech 0,87 %. Lidstvo se mohlo utkat s mnohem účinnějším zabijákem a pak by byly následky neskonale horší. Například při nákaze virem Nipah umíralo v roce 2023 v Indii 40 až 70 % nakažených. To, že se podobně smrtící mikrob neobjevil, neznamená, že nikdy nepřijde. V blízké nebo vzdálenější budoucnosti se ho zřejmě dočkáme. Otázka, zda jsme na takovou pohromu připraveni, je proto vysoce aktuální.

Hlídání rezervoárů chorob

Známe asi 1 600 původců infekčních onemocnění člověka, přičemž  přes 60 % pochází z domácích nebo volně žijících zvířat. Odborníci se proto nejvíc obávají propuknutí chorob, jejichž původci žijí nenápadně ve zvířecím hostiteli. To nemusí nijak zvlášť vadit, ale u člověka mohou vyvolávat závažné choroby. Ostatně původce covidu, SARS-CoV-2, je s vysokou pravděpodobností zvířecího původu, stejně jako jeho předchůdci, koronaviry vyvolávající onemocnění SARS a MERS. Zvířecího původu jsou i viry eboly, HIV nebo chřipky H5N1.

V případě SARS a MERS se podařilo vystopovat původ virů u netopýrů. Ti byli zřejmě i původními hostiteli SARS-CoV-2. Vítána je proto jakákoli aktivita, která sleduje v populacích volně žijících zvířat výskyt virů potenciálně přenosných na člověka. Netopýři figurují na seznamu prověřovaných druhů nejvýše. Například americká Agentura pro mezinárodní rozvoj schválila v říjnu roku 2021 výzkumný program Discovery & Exploration of Emerging Pathogens – Viral Zoonoses, ve kterém mělo konsorcium vedené experty z Washington State University školit v tuctu zemí odborníky na bezpečnou identifikaci virů vyskytujících se u volně žijících zvířat. Zároveň měli vědci vyvíjet strategie, jimiž lze předejít přenosu těchto virů do lidské populace.

V roce 2023 byl však program s plánovanou dotací 125 milionů dolarů bez velké publicity předčasně ukončen. Důvodem jsou obavy, aby k přenosu nákazy na člověka nedošlo během výzkumu při manipulaci se zvířaty či viry. O zrušení programu se významně přičinili politici, kteří argumentují tím, že podobný únik viru z laboratoří ve Wu-chanu mohl spustit pandemii covidu, i když řada odborníků poukazuje na fakt, že pandemie nemá s vysokou pravděpodobností laboratorní původ. Předčasné ukončení projektu proto považují za vážnou chybu. V této oblasti tedy neprobíhá příprava na další pandemie nejlépe.

Široká spolupráce na nových lécích

V počátcích covidové pandemie neměli lékaři v rukou prakticky nic a mohli pouze mírnit příznaky onemocnění. Bylo jasné, že vývoj léku zabírajícího specificky na koronavirus SARS-CoV-2 bude trvat příliš dlouho. Vědci proto vsázeli na antivirotika vyvinutá k léčbě jiných chorob virového původu nebo na léky, které sice byly vyvinuty pro úplně jinou léčbu, než jsou virová onemocnění, ale náhodou zabírají proti SARS-CoV-2. Z existujících antivirotik se uplatnil remdesivir a nirmatrelvir. Z plejády léků, jež byly původně určeny k léčbě jiných chorob, neúčinkoval proti covidu žádný. Je zřejmé, že pokud má lidstvo účinně bojovat s budoucími pandemiemi, musí dojít k radikální změně ve vývoji léků. Cestu ukazuje vývoj některých preparátů proti SARS-CoV-2, i když přicházejí až po opadnutí pandemie.

K vývoji nových léků fungujících specificky proti koronaviru SARS-CoV-2 spojilo síly 212 vědců ze 47 institucí v patnácti zemích. Ti provedli screening 70 komplikovaných molekul, z nichž každá měla velikost třetiny až poloviny molekul běžných antivirotik. Výzkumníci hodnotili, jak dobře se tyto molekuly vážou na bílkovinu Mpro, která je nutná k průniku koronaviru SARS-CoV-2 do buněk nakaženého člověka. Nejnadějnější molekuly vědci vzájemně kombinovali, takže získali kolem 500 nových látek, a ty opět testovali proti virové bílkovině Mpro. Podařilo se jim tak objevit hned několik slibných molekul, které by v budoucnu mohly sloužit jako léky.

Z vývoje nového léku proti covidu, jehož výsledky před časem zveřejnil vědecký časopis Science, vyplývá hned několik povzbudivých zpráv. V krizové situaci se podařilo mobilizovat velkou skupinu badatelů, kteří navázali vysoce efektivní spolupráci. Na projektu nepracovaly jen univerzitní týmy, ale zapojily se do něj i soukromé farmaceutické firmy. Výsledky byly k dispozici poměrně rychle a v případě naléhavé potřeby by mohlo být pracovní tempo mezinárodního konsorcia ještě vyšší. V neposlední řadě přinesl projekt prakticky využitelné výsledky, když našel hned několik látek se silnými antivirotickými účinky. To je pro boj s příštími pandemiemi velký příslib.

Předvídání virů

Za velký úspěch boje s covidem lze označit rekordně rychlý vývoj mRNA vakcín a jejich prakticky bleskové otestování. Bohužel, SARS-CoV-2 se mění rychleji, než vědci na počátku pandemie předpokládali. Vznikají stále nové a nové varianty koronaviru, proti kterým už neúčinkují léčebně podávané protilátky, a také imunita navozená očkováním u nich ztrácí na síle. Ukazuje se, že změny dědičné informace viru se zrychlují při léčbě antivirotiky a zběsilé tempo nabírají, pokud se koronavirem nakazí od lidí zvířata. Při zpětném přeskoku ze zvířat na člověka hrozí, že se lidskou populací začne šířit silně pozměněná varianta koronaviru.

Vývoj virů nedovedou vědci předvídat a léky i vakcíny vyvíjejí proti variantám viru, které už v době nasazení léků či vakcín nebudou existovat. Už léta se s tímto problémem pere vývoji vakcín proti chřipkovým virům. Očkovací látky proti koronaviru SARS-CoV-2 nejsou výjimkou. Poslední vakcína, jíž se začalo očkovat na sklonku léta 2023, byla vyvíjena proti variantě viru, jež byla po světě rozšířena počátkem roku 2023. Dnes už ji nahradily jiné varianty.

Původce covidu se může teoreticky vyskytovat ve více modifikacích, než kolik je elementárních částic ve vesmíru. Většina teoreticky možných variant viru by však byla nefunkční. Ale i tak zbývá nepřeberné množství variant, jež by se mohly snáze šířit populací a vyvolávat vážnější onemocnění. V reálu se z nich však uplatní jen pár. Nyní se ukazuje, že na tyto „úspěšné“ varianty koronaviru SARS-CoV-2 by mohla s předstihem upozorňovat umělá inteligence. Umí to například počítačový model EVEscape, který představili ve studii publikované vědeckým časopisem Nature britští a američtí bioinformatici vedení Yarinem Galem z University of Oxford a Deborou Marksovou z Harvard Medical School.

Technologie vs. pandemie

Model EVEscape se na koronaviru SARS-CoV-2 soustředí na změny tzv. spike proteinu neboli proteinu S, jehož molekuly trčí z viru na všechny strany. Protein slouží viru k zachycení na povrchu lidských buněk a umožňuje mu průnik do jejich nitra, kde se pak virus množí, a tím poškozuje tkáně. Proto je znalost proteinu S důležitá pro vývoj vakcín i léčebných protilátek. Vakcína mRNA zajistí v těle člověka tvorbu proteinu S a na ten pak reaguje imunitní systém mobilizací obranných mechanismů. Při podání protilátek dojde k jejich navázání na protein S, a tím i ke zneškodnění viru. SARS-CoV-2 tomu může uniknout, pokud se v důsledku změn dědičné informace pozmění jeho protein S. Ten však nesmí ztratit schopnost vazby na povrch lidských buněk, protože pak už by se virus nemohl množit.

V současné době už EVEscape „věští budoucnost“. Probírá desítky tisíc nových variant viru SARS-CoV-2, které mohou každý týden vznikat, a upozorňuje na ty, jež s sebou nesou zvýšené riziko šíření covidu či závažného průběhu onemocnění. Každé dva týdny vědci zveřejňují žebříček nových potenciálně nebezpečných variant koronaviru. Rychlé určení míry ohrožení novými variantami koronaviru umožní reagovat s předstihem na koronaviry, jejichž šíření je spojeno se zvýšenými zdravotními riziky. Spolehlivé předvídání variability virů a předpovědi nových variant, jež se patrně prosadí, pomohou i při vývoji vakcín a léků. Vědci by se mohli vymanit z vleku událostí a připravovat vakcíny a léčebné protilátky s předstihem. Pokud by hrozil výskyt skutečně nebezpečné varianty viru, bylo by možné vytvořit zásobu vakcín a protilátek předem.

Program, který je volně k dispozici, zvládá s vysokou spolehlivostí také předpovědi vývoje virů HIV a chřipky. Vědci učí umělou inteligenci předvídat vznik nebezpečných variant dalších původců infekčních chorob. Pracují například na virech Lassa či Nipah, které mohou za určitých podmínek vyvolat pandemii. Je to obtížný úkol, protože o těchto virech se zatím nepodařilo nashromáždit dostatek informací a EVEscape nemá pro předpovědi dostatečnou oporu.

Popelka jménem science communication

Vývoj nových vakcín, léčebných protilátek a antivirotik se naplno neuplatní, pokud budou společností kolovat dezinformace, na jejichž základě budou lidé závažnost pandemie bagatelizovat nebo budou bojkotovat léčbu či očkování. Součástí příprav na nové pandemie je proto i osvěta a vzdělávání široké veřejnosti, což je v době nadvlády sociálních sítí zapeklitý úkol. 

Zásadní roli tu sehraje obor označovaný jako „science communication“. Ten je často mylně chápán jako synonymum „vědecké žurnalistiky“. Ta sice tvoří jeho nedílnou součást, ale sama o sobě na boj s dezinformacemi nestačí. Jasně se to ukázalo už během covidové pandemie. Hodnověrné, vědecky podložené informace hledala jen část populace. Vědečtí novináři tak často hovořili a psali pro ty, které nebylo třeba přemlouvat k dodržování protiepidemických opatření a kteří chápali, že je očkování chrání a jeho přínosy jsou neoddiskutovatelné. Tyto důležité informace však zcela míjely ty, kteří informacím z oficiálních zdrojů nevěřili, čerpali dezinformace z pochybných zdrojů a ty pak šířili na sociálních sítích.

Do této sociální skupiny nedokáže sebelepší žurnalista vnést podložené informace tak, aby je lidé vzali za své. To může zajistit jen koordinovaný tým odborníků, jako jsou psychologové, sociologové, experti na „public relations“ a mnozí další. Ti dokážou identifikovat cílové skupiny, jež stojí mimo oficiální informační kanály, a umějí vybrat takové způsoby komunikace, kterými tyto lidi osloví. V tomto ohledu jsme v přípravě na budoucí pandemie přinejlepším na samém začátku. 

Od konce starověku uplynula velmi dlouhá doba. V dnešním Egyptě se přesto stále nalézá mnoho pozůstatků dávných časů. Archeologové s nimi mají spoustu práce. Jednu věc ovšem nacházejí velice vzácně – poklady s cennostmi, tedy zlato, stříbro, drahokamy a umělecká díla. Takové předměty se zpravidla ukládaly do hrobů, ty ale ještě ve starověku bývaly vykrádány a pro dnešní archeology zbyly jen tretky. V egyptském přístavu Damiettě na břehu Středozemního moře ale měli vědci velké štěstí. Podařilo se jim zde objevit hroby s neporušenými poklady.

Poklady z nekropole

V nekropoli Tel el-Deir vědci objevili desítky hrobů s cennostmi, které do nich byly uloženy před více než 2 500 lety. V hrobech badatelé nalezli keramické nádoby, pohřební amulety a skaraby určené k ochraně zemřelých v zásvětí, sošky vešebtů, které měly pomáhat zemřelým, bronzové mince a náboženské symboly ze zlatých plíšků. Jde o propracované artefakty, které svědčí o zručnosti tehdejších řemeslníků.

Jedním ze zcela výjimečných zdejších nálezů je keramický džbán s 38 bronzovými mincemi. Mince totiž pocházejí z doby vlády Ptolemaiovců, kteří v Egyptě panovali mezi lety 305 až 30 před naším letopočtem. Podle archeologů jde o důkaz, že Damietta byla velmi dlouhou dobu významným přístavem a centrem obchodu v této části světa.

Vykopávky na lokalitě Tel el-Deir v Damiettě probíhají již řadu let. Archeologové zde odkrývají pohřební komplex, který sloužil k ukládání zemřelých během vlády 26. dynastie, v letech 665 až 525 před naším letopočtem. Nekropole je pro vědce velmi zajímavá i tím, že zde byli na jednom místě pohřbíváni chudí lidé společně s relativně zámožnými, takže zdejší nálezy představují poměrně pestrý obraz tehdejší egyptské společnosti.

Záznamy z infrakamer spolu s ultrazvukovým měřením potvrdily, že ježury australské (Tachyglossus aculeatus) provozují skupinové páření, při kterém je přítomna jedna samice a hned několik samců. Podle bioložky Gemmy Morrowové z Tasmánské univerzity je toto opatření nutné, protože samice se nerozmnožují každý rok a reprodukčně aktivních samic je tedy vždy méně než samců. Ti se ostatně snaží vyřešit nedostatek vhodných partnerek i jiným způsobem. Ze stavu hibernace se probouzejí asi o měsíc dřív a snaží se spářit s dosud hibernujícími samičkami.

„Samičky se na dobu páření proberou, ale po spáření znovu upadají do stavu hibernace, takže neexistuje jasný přechod mezi hibernací a aktivním pářením, což je velmi neobvyklé,“ vysvětluje Morrowová. 

Vědci doufají, že nové poznatky pomohou k záchraně ohrožených paježur žijících na Nové Guineji. Stejně tak by mohly být užitečné v případě, že by ježury napadla smrtící epidemie podobná rakovině tasmánských čertů.

Velení německého Širokomořského loďstva se nechtělo nechat překvapit a před základnou ve Wilhelmshavenu zorganizovalo složitý hlídkový systém. Středobodem se stal opevněný ostrov Helgoland, u něhož patrolovaly torpédoborce, za nimi operovaly ponorky a poslední linii tvořily minolovky s lehkými křižníky. Vzdálenou podporu poskytovaly rychlé bitevní křižníky admirála Franze von Hippera kotvící v ústí řeky Jade. V případě potřeby mohla z Wilhelmshavenu vyplout i „těžká kavalerie“ v podobě bitevního loďstva admirála Friedricha von Ingenohla. 

Propracovaný systém však měl několik chyb. Předsunuté jednotky neměly jednotné velení a v případě střetu s britskými těžkými silami mohly leda podat zprávu předtím, než je nepřítel pošle ke dnu. Hipperův svaz za odlivu nemohl opustit ústí řeky Jade a jeho podpora tak zůstávala problematická, což si německé velení dobře uvědomovalo. Hlídkovou linii proto tvořily jednotky buď schopné uniknout (torpédoborce, ponorky, část lehkých křižníků), nebo postradatelné staré křižníky vesměs třídy Gazelle, reaktivované z několikaleté konzervace. Jejich posádky se skládaly z velké části ze špatně vycvičených „odvedenců mimo pořadí“ – tedy z námořníků obchodního loďstva s problematickou či kriminální minulostí.

Zaútočme v přesile!

Na britské straně si chyb v německé organizaci všiml velitel ponorkové flotily komodor Roger Keyes. Jeho mládenci v ponorných člunech oblast kolem Helgolandu podrobně prozkoumali a Keyes na těchto nedostatcích postavil plán. Nešlo o nic složitého, na rozptýlené německé jednotky hodlal udeřit takovým seskupením, které by palebnou silu protivníka přečíslilo. Keyes se domluvil s velitelem Harwichského svazu komodorem Reginaldem Tyrwhittem, který poskytl dva moderní lehké křižníky se třemi desítkami torpédoborců. Krytí měly v případě potřeby poskytnout dva bitevní křižníky. Vyššímu velení, konkrétně admirálovi Johnu Jellicoeovi, se to ale zdálo málo. Do oblasti na poslední chvíli vyrazil další svaz viceadmirála Davida Beattyho (další tři bitevní křižníky) s eskadrou admirála Williama Goodenougha (šest lehkých křižníků). Jediná potíž spočívala v tom, že o těchto posilách Tyrwhittovi ani Keyesovi nikdo neřekl.

Bitva začala 28. srpna 1914 z rána, když německý torpédoborec G-194 spatřil britskou ponorku E-7. Hbitě se vyhnul dvěma torpédům a zahájil stíhání – přesně podle Keyesova plánu. Za dvě hodiny hlídky z G-194 zpozorovaly část Tyrwhittova seskupení a torpédoborec se raději ukryl v mlze. Meteorologický jev tak poprvé (a zdaleka ne naposledy) sehrál velkou roli. Britský svaz postupoval dál, než narazil na první hlídkovou linii. Torpédoborec V-1 zasáhlo několik granátů menší ráže, než mu na pomoc přispěchaly křižníky Stettin a Frauenlob. Němci se snažili protivníka přilákat na dostřel pobřežních dělostřelců na Helgolandu, ale neuspěli a oba křižníky se dvěma minolovkami inkasovaly několik zásahů. Na druhé straně utrpěl poškození křižník Arethusa a jeho rychlost klesla.

Když císařské lodě zmizely v mlze, komodor Tyrwhitt usoudil, že další boj nemá smysl, a nařídil zamířit na západ. Krátce po manévru se z mlhy vynořil torpédoborec V-187 a soustředěná britská palba – tentokrát už z lehkých křižníků admirála Goodenougha – ho potopila. Dunění děl kdesi v dálce německé kapitány přitahovalo jako magnet. Na scéně se znovu objevil Stettin, ale když jeho kapitán spatřil přesilu, urychleně se opět skryl za mlžný závoj. Umožnili mu to sami Britové, kteří v té chvíli zmatkovali a považovali Goodenoughovu posilu za nepřítele. Nakonec se vše ujasnilo, poškozený křižník Arethusa s několika torpédoborci vyklidil bojiště. To se ale na bojišti už objevily další německé křižníky Strassburg a Cöln. Po krátké přestřelce s britským křižníkem Fearless jeho kapitán Blunt požádal o pomoc Beattyho těžké lodě.

Moderní vs. zastaralé

Zmatená bitva mezitím pokračovala dál. Útok britských torpédoborců zahnal Strassburg zpátky do mlhy, ze které se naopak vynořil křižník Mainz. Jeho dělostřelci si vzali na mušku menší lodě, jenže vzápětí na bojiště přispěchaly čtyři Goodenoughovy křižníky a také Mainz se pokusil vyklidit pole. Přitom se ale připletl do cesty torpédoborcům, které kryly poškozenou Arethusu, a třebaže v zuřivé přestřelce zasáhl tři protivníky, po zásahu torpédem ztratil hybnost a v krupobití granátů klesl ke dnu. 

Po ztrátě Mainzu se zdálo, že se německá strana konečně vzpamatovala. Kapitáni nezávisle na sobě usoudili, že na britské lehké křižníky a torpédoborce snad ještě stačí, a na bojišti se objevily Strassburg, Cöln a nově též Stralsund. Do oblasti se plnou parou hnaly další tři křižníky v čele se značně zastaralým Ariadne. Jako první zahájil palbu Stralsund, jehož dělostřelci si vzali na mušku Fearless. Sotva se kanonýři trochu zastříleli, na scénu připluly Beattyho bitevní křižníky Lion, Queen Mary a Princess Royal, čímž se poměr sil definitivně změnil v britský prospěch. Těžká děla ráže 343 mm neměla se slabým pancířem císařských plavidel žádný problém a rychle vyřadila Cöln.

Jasný výsledek

Německou loď před konečnou zkázou dočasně zachránil příjezd stařičkého Ariadne, který „vykoukl“ z mlhy. Když jeho kapitán Hans Seebohm spatřil nezaměnitelné siluety bitevních křižníků, pokusil se zamířit do bezpečí, ale k manévru už nedostal příležitost a Ariadne zachvátily plameny. 

Zbývající císařské lodě zachránila před naprostou pohromou jen nepravdivá zpráva z královských torpédoborců o driftujících minách. Britové nechtěli riskovat, a tak raději stočili přídě k domovu. Bitevní křižníky ještě zdálky několika salvami „pozdravily“ Stralsund a Stettin a zmizely na západ. Na závěr se Beattyho svazu do cesty připletl nepohyblivý Cöln, jenž po dvou salvách klesl ke dnu, čímž bitva skončila. Křižníky Kolberg a Danzig připluly pozdě, ale aspoň pomohly zachránit většinu posádky Ariadne a jediného námořníka, který přežil zkázu Cölnu.

První měření hladinových sil skončilo jednoznačným vítězstvím Royal Navy. Německá Kriegsmarine odepsala křižníky Mainz, Cöln a Ariadne s torpédoborcem V-187, na britské straně utrpěl vážnější škody jen křižník Arethusa. Poměr lidských ztrát vyznívá ještě hůř. Britové přišli o 32 padlých a 55 zraněných, na německé straně zahynulo 712 námořníků, 145 utrpělo zranění a 419 skončilo v zajetí.

Rok 1990 hodnotili britští archeologové jako nadprůměrně úspěšný. V sérii ohromujících nálezů, které tenkrát učinili, proto poněkud zapadl „hřbitov“ u Westminsterského opatství. Jeho areál se ve 14. století nacházel na písčitém návrší s výhledem na Temži, ovšem nyní se už prakticky kryje s profilem Elverton Street. A menší pozornost mu byla věnována především proto, že nešlo o hřbitov s ostatky lidskými, ale zvířecími. 

Průzkum lokality sice běžel s menší intenzitou, nicméně se nezastavil po další tři dekády. Výkopové práce, skrývky a analýzy nálezové situace tu svou odborností zaštítili archeologové z univerzity v Exeteru. A že bylo nad čím bádat. Hrobových jam tu objevili 197! Ukládána do nich byla zvířata dvě staletí, nejvíce ale mezi lety 1425 až 1517. A není bez zajímavosti, že v 56 hrobech tu odpočívala těla sedmdesátky koní. Koňské hřbitovy byly unikátní i ve středověku, ale ve staré dobré Anglii jich už pár nalezeno bylo. Podobný takový vědci odkryli například na Jennings Yard u Windsoru. Ten z Elverton Street ale archeology fascinoval zachovalostí pohřbených ostatků. 

Nedotknutelní 

Středověké pohřby koňů sice předpokládaly úctu a smutek nad ztrátou věrného zvířecího druha, nicméně emoce nad zdechlinou zřídka převážila nad ekonomickou stránkou věci. Šlechtici své koně zpravidla pohřbívali až poté, co je zruční řezníci zbavili kůže, oháňky, kopyt a často i masité tkáně. Co na sešlém koni mělo nějakou hodnotu, prodalo se ještě před pohřbem, jakkoliv nepietně to zní. 

V případě Elverton Street to téměř neplatilo, většina koní zůstala v řekněme původním stavu. Archeology to zaujalo. Dalo se usuzovat, že zvířata pohřbená v tomto neobvyklém kontextu, s citem a nedaleko od klášterních zdí, musela být něčím mimořádná. Ostatně i fyziologie jejich kosterních pozůstatků vypovídala o jejich neobvyklosti. 

Tři z koní dosahovali v kohoutku výšky 15,3 dlaní, tedy 1,6 metru. Šlo o mohutná zvířata, kterých v tudorovské Anglii k vidění mnoho nebylo. Analýza srůstů dolních hrudních a bederních obratlů svědčila o tom, že koně vykonávali fyzicky náročnou práci. Jejich neopotřebené ohlávky a lebeční kosti ale proti tomu stavěly poznatek, že tato zvířata nebývala zapřažena. Tihle nadprůměrně velcí koně „nedřeli“ v postroji, ale pod sedlem. Muselo jít o koně válečné nebo turnajové. Elitní, chcete-li. 

O tom, že britská šlechta silně doceňovala význam takových koňů, velkých pochyb není. Historické zdroje naznačují, že král a další význačné historické osobnosti vynakládali nemalé prostředky do jejich chovu a výcviku. Dosud ale nebylo zřejmé, kam až byli při poptávce po plemenných koních ochotni zajít. A to doslova, jak nyní na nalezených ostatcích v praxi dosvědčili výzkumníci z týmu Alexe Pryora, vedoucího archeologického průzkumu na nalezišti v Elverton Street. 

Izotopy promluvily 

V rámci experimentu – prvního svého druhu, který byl proveden na pozůstatcích středověkých koní – odebrali 22 stoličkových zubů z patnácti jednotlivých zvířat. Do jejich skloviny vyvrtali několik otvorů, aby mohli provést izotopovou analýzu. Pak totiž mohli měřením poměrů izotopů stroncia, kyslíku a uhlíku přítomných v zubech porovnat profil typický pro různé zeměpisné oblasti v minulosti Evropy. Jinými slovy: dokázali přibližně stanovit, kde koně strávili prvních zhruba pět let svého života, než se dostali do Anglie. A z ostrovů jich skutečně mnoho nepocházelo. 

„Chemické znaky, které jsme naměřili v koňských zubech, jsou velmi charakteristické a velmi odlišné od všeho, co bychom očekávali u koně, který vyrostl ve Velké Británii,“ říká Pryor. „Naše výsledky poskytují přímé a bezprecedentní důkazy o tom, že obchodní zástupci panovnického dvora a dalších středověkých londýnských elit projížděli trhy s koňmi po celé Evropě. A hledali ty nejkvalitnější, které pak přiváželi do Londýna.“ 

Nejméně sedm z pohřbených koní do Anglie připutovalo z relativně chladných klimatických oblastí, pravděpodobně ze Skandinávie nebo západních Alp. Tři další pak z mimořádně vysoce radiogenních oblastí, pravděpodobně Španělska nebo jihu Itálie. Královští obchodní zástupci se skutečně nebáli zcestovat celou Evropu, často v riskantních dobách, jen aby přivezli ty nejlepší koně známého světa. Náklady takových výprav musely být astronomické.

Výzkum archeologů z univerzity v Exeteru dokládá, že obchod s koňmi měl v Evropě mezinárodní charakter. A že středověká londýnská elita se výslovně zaměřovala na koně té nejvyšší kvality, které mohla v evropském měřítku najít.

NASA stále řeší, jakým způsobem se Barry „Butch“ Wilmore a Sunita „Suni“ Williamsová vrátí z Mezinárodní vesmírné stanice. Dvojice astronautů se k ISS vydala na počátku června na palubě kosmické lodi Boeing CST-100 Starliner. Pro Starliner šlo o vůbec první let s posádkou na palubě. Přílet k ISS provázely komplikace s únikem pohonných látek a problémy s naváděcími tryskami. Testovací mise Boe-CFT měla původně trvat osm dní a oba astronauté se měli domů vrátit 14. června.

Houstone, máme problém

Nyní NASA opatrně připouští, že Wilmore a Williamsová možná vůbec nepoletí ve Starlineru. K návratu by podle vedoucího mise Steva Stiche využili kosmickou loď Crew Dragon společnosti SpaceX. Ta má k ISS vyrazit v 24. září a zpět by se měla vracet počátkem jara příštího roku. Pobyt obou astronautů by se tak pořádně protáhl. Z původních osmi dnů by se rázem stala zhruba devítiměsíční mise. Pro plánovanou misi Crew-9 by to znamenalo, že místo čtyřčlenné posádky by v září k ISS zamířila jen dvojice astronautů. Kosmická loď Starliner by se zpátky domů vrátila prázdná.

Z pohledu NASA jde o logické a patrně i nejméně bolestivé řešení. Méně nadšení budí nastíněný plán v Boeingu, jejichž již tak pošramocená reputace by tímto ještě více utrpěla. Zástupci Boeingu sice stále sebevědomě opakují, že jejich kosmická loď je bezpečná a nic nebrání jejímu návratu, realita je ale podle všeho jiná. Testy, které inženýři NASA ve spolupráci s Boeingem prováděli ve středisku White Sands, totiž ukazují problematické chování trysek při jejich zahřátí. Zpráva techniků zmiňuje možné roztažení a vytlačení teflonového těsnění a ztrátu výkonu trysek.

Definitivní rozhodnutí, jakým způsobem se Wilmore a Williamsová vrátí z ISS, má padnout v polovině srpna.

Vědci už asi 20 let tuší, že očkování proti nejrůznějším infekcím může snižovat riziko demence u seniorů. Tento vztah byl pozorován u nemocí, jako je záškrt, tetanus, dětská obrna nebo chřipka. Britští odborníci nedávno přišli na to, že by v tomto směru mohla být účinná i relativně nová vakcína proti pásovému oparu, která se používá od roku 2017.

Shingrix je vakcína s rekombinantní podjednotkou, která se používá k očkování lidí starších 50 let proti herpetickému viru VZV (Varicella zoster virus), původci planých neštovic a pásového oparu. Toto očkování, které patří k nejdražším v České republice, je pojistkou proti častým dlouhodobým následkům pásového oparu. Jak se nyní ukazuje, přínos tohoto konkrétního očkování je ještě mnohem širší.

Vakcíny proti demenci

Maxime Taquet z Oxfordské univerzity a jeho spolupracovníci analyzovali v souvislosti s demencí přechod z dříve používaného očkování Zostavax na zmíněné očkování Shingrix. Do výzkumu zahrnuli 103 837 lidí, kteří byli mezi říjnem 2014 a zářím 2017 očkováni vakcínou Zostavax a stejný počet lidí, které mezi listopadem 2017 a říjnem 2020 očkovali vakcínou Shingrix. Výsledky následně porovnali s vakcínou proti chřipce a kombinovanou vakcínou proti tetanu, záškrtu a černému kašli. Závěry svého výzkumu vědci zveřejnili na konci června v odborném časopisu Nature Medicine.

Ukázalo se, že obě vakcíny proti pásovému oparu, tedy Shingrix a Zostavax snižují riziko demence více než další studované vakcíny. Z této dvojice je přitom účinnější Shingrix, který brzdí nástup demence ještě o 17 procent efektivněji než Zostavax. Popsaný vliv byl patrný u obou pohlaví, přičemž výraznější byl u žen, které, jak již zjistil dřívější výzkum, jsou k rozvoji demence náchylnější.

Zatím není moc jasné, jakým způsobem očkování brání vzniku demence. Odborníci se domnívají, že zřejmě nejde o přímou ochranu, ale spíše nepřímý mechanismus. Virové i bakteriální infekce kromě dotyčného onemocnění také nepříznivě ovlivňují imunitní systém a s tím zřejmě také rozvoj demence. Potlačení patogenů očkováním oslabí takové procesy, což zvyšuje ochranu očkovaného před demencí. Zda uvedená teze skutečně platí, by měl prokázat další výzkum.

Do rodiny Antonínů se syn Rudolf narodil 24. března 1899 ve Dvoře Králové nad Labem. Toto místo se pro něj stalo zcela zásadní, že si ke svému rodnému příjmení přidal jméno „Dvorský“. Nejprve ho používal jako umělecký pseudonym, od roku 1925 si ale vyřídil úřední náležitosti nutné k tomu, aby se jím mohl vykazovat i v občanském průkazu. 

Od dětství bylo jasné, že má hudební talent. Hudba se stala jeho láskou, vášní a posléze i profesí. První skladby složil už ve svých šestnácti letech, a přestože vystudoval obchodní školu a nastoupil do práce jako úředník, rozhodl se odejít do Prahy a zkusit „něco s hudbou“.

Start v kabaretu 

A to se mu podařilo, když spolu s prací redaktora v hudebním nakladatelství pronikl coby interpret do kabaretu Červená sedma. Působili tam tehdy velmi populární zpěváci a hudebníci Karel Hašler a Jiří Červený a kabaretní scény patřily k oblíbeným kulturním scénám. V té době již několik let vysílal Československý rozhlas, díky kterému se mohla i hudba „z Prahy“ dostat do všech koutů země. K popularitě mladého hudebníka tak přispěl i jeho rozhlasový pořad, ve kterém zpíval s doprovodem a hrál na klavír. 

Poválečná léta byla lemována nejen vznikem Československé republiky, vlastního státu, ale také rozvojem kulturních aktivit. Dvorskému bylo pětadvacet let, když založil svůj první orchestr Melody Makers, se kterým vystupoval v různých pražských nočních klubech. O pět let později založil a další desetiletí vedl orchestr Melody Boys, který koncertoval v pražských luxusních hotelech, kavárnách a v letních měsících také v lázeňských městech. 

Šaramantní R. A. Dvorský se stával nepřehlédnutelnou hvězdou a dokázal se obklopit dalšími umělci zvučných jmen, mezi nimiž bychom našli například Inku Zemánkovou, sestry Allanovy, Vlastu Buriana, Hanu Vítovou či Zitu Kabátovou. Ve třicátých letech byli Melody Boys nejpopulárnějším orchestrem a jejich koncerty na Barrandovských terasách také pravidelně vysílal Československý rozhlas. Svým repertoárem, ve kterém kromě jazzu a swingu nechyběly ani lidovky, dokázal oslovit všechny věkové kategorie. 

Svět filmu 

Rychlý rozvoj filmového průmyslu a triumfální vstup zvukového filmu umožnil R. A. Dvorskému další uměleckou cestu. Nahrával hudbu k prvním českým zvukovým filmům. Z jeho písní Cikánka či Pohádka mládí se staly hity. Sám Dvorský si také ve filmu zahrál. Některé z nich – například U poklady stál, Dobrý voják Švejk či Lízino štěstí, si popularitu u diváků stále drží a patří mezi stálice televizních vysílání. 

Šíře záběru, příhodné podmínky a především podnikatelský talent R. A. Dvorského a jeho nasazení vyústily v nezvratné: koncem 30. let založil hudební nakladatelství. Dvorský vydával mimo jiné písně Voskovce a Wericha a k dovršení jeho mimořádné pozice v uměleckém světě přispělo i to, že získal angažmá v centru tehdejšího společenského života – v pražské Lucerně. Nikoho nepřekvapilo ani to, že si ve filmu Krb bez ohně (1937) zahrál hlavní roli. 

Konec éry 

Nástup nacistů k moci znamenal nejen pro R. A. Dvorského zásadní změnu. Goebbels vztah k jazzu formuloval v červnu 1939: „Jediný příspěvek Spojených států ke světovému kulturnímu dědictví představuje pouze zjazzovaná černošská hudba, která vlastně vůbec nestojí za pozornost.“ Bylo jasné, že je tím swingová a jazzová hudba označena za nežádoucí. V prvních létech ji alespoň trochu tolerovali. Dvorský absolvoval koncertní turné, a když se svým orchestrem zahrál písně kolínského kapelníka Františka Kmocha – který byl vnímán jako symbol českého vlastenectví, jeho popularita stoupla – a to i u mladé generace. 

Snaha přežít 

I přes různá nacistická cenzurní opatření si Dvorský zahrál spolu s orchestrem v několika filmech, např. Madla zpívá Evropě (1940) či ve filmu Kristián (1939). Pro německou gramofonovou společnost natočil několik českých lidových písní s německými texty, např. Jetelíček u vody nebo Čtyři páry bílých koní. Jeho snaha „nějak přežít“ tak nevybočovala z dobového kontextu. Nemáme informace, že by vyloženě kolaboroval s nacisty, ale stejně tak se nezapojil do odbojových aktivit. Na jedné straně stál Karel Hašler, kterého nacisté poslali do koncentračního tábora, a herečka Anna Letenská či spisovatel Vladislav Vančura, kteří skončili na popravišti. Na druhé straně se nacházeli aktivističtí kolaboranti z řad novinářů. Někde mezi tím se pohyboval R. A. Dvorský… 

Jeho kariéra a popularita pokračovala i během těch těžkých let. Mezi ústupky, které ve své apolitičnosti dělal, patřily také koncerty pro dělníky pracující v tzv. nuceném nasazení. Dokonce za to v roce 1943 dostal čestný diplom Národní odborové ústředny zaměstnanecké. Na jednom z koncertů, který se konal ve studené tovární hale, však onemocněl zápalem plic. Důsledky zahrnovaly i otevřenou plicní tuberkulózu. Léčba trvala několik měsíců a hrozilo, že Dvorský už zřejmě nebude moci zpívat. V dubnu 1945 rozpustil svůj orchestr a až do roku 1946 pobýval po nemocnicích. 

Po válce 

Přestože radostné osvobození v květnu 1945 a konec 2. světové války prožil Dvorský v nemocnici, atmosféra po válce mu přála. Sympatie k americké armádě se projevily i v poptávce po swingové a jazzové hudbě. Skvělou šanci dostal i díky smlouvě s jedním z největších amerických hudebních nakladatelství Mills Music. Dvorský měl mít přístup k největším soudobým americkým šlágrům, recipročně se mohl se svými autory představit v USA. 

Jak už to občas v životě bývá, radost a úspěch doprovázely obtíže a smutek. To se tehdy stalo i Dvorskému. Nadějný projekt přerušila smrt Dvorského jediného syna. Pětadvacetiletý hudebník stál na počátku slibné dirigentské kariéry a působil jako asistent Václava Talicha. Zdrcenému Dvorskému se zhoršil zdravotní stav a ocitl se opět na několik měsíců v nemocnici. Zbyl z něj zlomený a apatický člověk, kterého jaksi minul i komunistický únorový převrat roku 1948. 

Nové pořádky 

Velmi brzy však zjistil, že ať se chová, či jedná jakkoliv „apoliticky“, nový režim si ho stejně vybral za nepřítele. Elegán s motýlkem coby součást tzv. buržoazního světa představoval jeden ze symbolů první republiky. Navíc se na seznamu nežádoucího umění ocitl i jazz, o kterém „soudruh hudební vědec“ Antonín Sychra napsal: „Setkáváme se v jazzu se všemi typickými rysy úpadkové buržoasní hudby.“ Na některých místech už komunisté zakázali tančit boogie-woogie s oddůvodněním, že jde o černošskou hudbu. Tažení proti jazzu pokračovalo. 

Na kolenou 

Hned po únoru 1948 přišel R. A. Dvorský o své nakladatelství. Znárodnili ho a on sám se stal pouhým referentem. Nejprve ho zaměstnali v Hudební matici a po jejím brzkém zrušení pracoval v nakladatelství Orbis. Přestože se snažil žít nenápadně a k politice se nevyjadřoval, uvědomoval si, že už sama jeho existence bude do budoucna problémem. Začal přemýšlet, jak se dostat z totalitního komunistického státu pryč. A když mu americký nakladatel Jack Mills – ten, se kterým měl již dříve spolupracovat – nabídl, že když přijede do USA, nezůstane na dlažbě, rozhodl se. 

Československé úřady mu legální odchod na Západ zakázaly. Zbýval jen útěk. Dvorského přítel Pavel John pracoval jako radiotelegrafista u Československých aerolinií. Znali se velmi dobře přes Johnovu manželku, která dříve u Dvorského pracovala. John spolu s pilotem aerolinií Josefem Kautským připravili útěk: unesou při zkušebním letu dopravní letadlo, do kterého poté nastoupí ostatní uprchlíci. První termín se rýsoval okolo Vánoc 1949, ale Johnova manželka onemocněla, a tak útěk odložili na léto 1950. Ani tehdy se jim nedařilo – letadlo mělo poruchu. Náhradní termín si stanovili o týden později, ovšem ani tehdy letadlo nebylo schopné letu. Dvorský se po těchto neúspěších vzdal. 

Protistátní skupina?! 

O tři roky později, bylo to 16. září 1953, zatkla Dvorského státní bezpečnost. Prý plánoval útěk na Západ. Ocitl se ve vazební věznici v Ruzyni. Dle dostupných informací se nacházel v zoufalém psychickém stavu. Hrozilo, že se pokusí spáchat sebevraždu. Obžaloba ho vinila za pokus o opuštění republiky a spolčení k velezradě. 

Soudní jednání procesu nazvaného „Protistátní skupina R. A. Dvorského a spol.“ proběhlo v únoru 1954. Dvorský byl odsouzen k pětiletému trestu. Ironií osudu právě ve chvíli, kdy soud vynášel rozsudek, promítali v jednom z pražských kin film Kristián. Dvorský se odvolal a Nejvyšší soud mu trest snížil na 3,5 roku žaláře. 

Vězněm 

Byla to těžká léta. Už samo vězení zhoršovalo jeho zdravotní stav, znovu se navíc přihlásila tuberkulóza. Dozorci mu zakazovali i hrát na foukací harmoniku, kterou mu zaslali příbuzní. Potrestali ho také, když spoluvězně „nepovoleně“ učil anglicky. Jeho žádosti o propuštění byly jedna za druhou zamítány, stejně jako návrhy o prominutí zbytku trestu ze zdravotních důvodů. Podařilo se to až v květnu 1956, na zkušební dobu. 

Po návratu z vězení už bývalý král české taneční hudby neměl mnoho šancí na důstojný život. Mohl vystupovat jen příležitostně a jeho zdravotní stav se nijak nelepšil, a tak 2. srpna 1966 ve svých šedesáti sedmi letech vydechl naposledy. Hudební redaktor Gabriel Goessel o něm řekl: „Od počátku 20. let bylo jméno R. A. Dvorský nejen synonymem pro kvalitní taneční hudbu, ale hlavně pro férové obchodní praktiky a gentlemanské, profesionální vystupování a jednání za všech okolností – což jsou atributy, s nimiž se v oblasti naší populární hudby nesetkáváme právě často.“

Dne 11. listopadu 1914 vyhlásil osmanský sultán Mehmed V. válku dohodovým mocnostem. O tři dny později před istanbulskou mešitou Fatih, kde se shromáždil obrovský dav, vyzval šejk al-Islam Ürgüplü Hayri, nejvyšší náboženská autorita turecké říše, muslimy celého světa k džihádu proti Dohodě a sliboval jim, že pokud padnou v tomto svatém v boji, stanou se mučedníky. Poté procházely ulicemi osmanské metropole organizované masy lidí s vlajkami a transparenty a požadovaly „svatou válku“.

V celé říši přednášeli imámové při pátečních kázáních věřícím výzvu k džihádu. Prohlášení, které nesměřovalo jen k obyvatelům osmanské říše, ale také k milionům muslimů žijících v koloniích ovládaných dohodovými mocnostmi, bylo přeloženo do arabštiny, perštiny, urdštiny a tatarštiny a rozšířilo se po celém světě. V Londýně, Paříži a Petrohradě, kde se vlády už po desetiletí hrozily islámského povstání v muslimských částech svých říší, vyvolalo džihádistické provolání velké obavy. V jejich říších totiž žilo přes sto milionů muslimů.

Selektivní nepřátelé

Fatvy čerpaly z neobvyklého pojetí džihádu. Ve srovnání s předchozími výzvami ke svaté válce byla tato teologicky neortodoxní (ač nikoliv bezprecedentní), protože požadovala boj proti Britům, Francouzům, Rusům, Srbům a Černohorcům, ale ne proti křesťanským spojencům sultána, Německu a Rakousku-Uhersku. Džihád tedy neměl být klasickým „náboženským“ tažením proti všem, kdo nevěří v Mohameda. Protože se ale dohodové státy stavěly nepřátelsky k osmanské říši, pouze ony byly považovány za nepřátele islámu.

Toto prohlášení bylo ve shodě s osmanskou podporou panislamismu, od něhož si sultánové slibovali udržení jednoty v heterogenní říši. Ve skutečnosti hráli v této záležitosti hlavní úlohu berlínští představitelé – byli to totiž Němci, kdo prosazoval vyhlášení džihádu. Stratégové vilémovského Německa o tomto plánu diskutovali už nějakou dobu. V době vrcholící červencové krize, kdy se schylovalo k vypuknutí války, prohlásil Vilém I., že „celý mohamedánský svět“ musí být vyprovokován k „divoké vzpouře“ proti britské, francouzské a ruské říši. Krátce nato náčelník generálního štábu Helmuth von Moltke nařídil svým podřízeným „probudit fanatismus islámu“.

Němečtí agenti

Vzniklo několik plánů, z nichž nejpodrobnější vypracoval úředník ministerstva zahraničí Max von Oppenheim, přední odborník na současnou islámskou problematiku. Jeho Memorandum o revolucionalizaci muslimských teritorií našich nepřátel, vypracované v říjnu 1914, měsíc před vstupem Turků do války, nastínilo kampaň k podněcování náboženského násilí v muslimy obývaných oblastech dohodových kolonií a na periferiích jejich říší. Oppenheim označil islám za „jednu z našich nejdůležitějších zbraní“, která by mohla být „rozhodující pro vítězství ve válce“, a předložil řadu konkrétních návrhů včetně „výzvy ke svaté válce“. V následujících měsících založil Zpravodajskou službu pro Orient (Nachrichtenstelle für den Orient), která se stala centrem německé politiky a propagandy v islámských zemích. Po muslimském světě se pohybovali němečtí agenti a osmanští vyslanci, přičemž nejčastěji operovali s výrazy svatá válka a mučednictví. 

Berlín také organizoval mise za účelem podněcování vzpour v muslimských zemích ovládaných Dohodou. V prvních měsících války bylo na Arabský poloostrov vysláno několik výprav, které měly získat podporu beduínů a šířit propagandu mezi poutníky mířícími do svatých míst.

Němci se snažili podněcovat odpor proti anglo-egyptské nadvládě také v Súdánu a vyvolat povstání přímo v Egyptě. V Kyrenaice (východní část dnešní Libye, patřící tehdy ještě neutrální Itálii) se němečtí emisaři pokusili přesvědčit vůdce islámského hnutí Senusiů, aby zaútočil na Egypt. Po zdlouhavých vyjednáváních a převzetí značných finančních částek Senusiové konečně pozvedli zbraně a zaútočili na západní hranici Egypta; brzy je však Britové zastavili.

Mise do Iráku

Pokusy o vyzbrojení a podněcování k odporu mezi muslimy v severní a západní Africe ovládané Francouzi a Brity přinesly určitý úspěch, ale nepředstavovaly pro tyto mocnosti žádnou závažnou hrozbu.

Začátkem roku 1915 odcestovala německá mise do Iráku, aby se setkala s vlivnými mulláhy (vykladači islámu) ve svatých městech Nadžáf a Karbalá, centrech šíitského islámu. Přestože přední učenci vyhlásili podporu Turkům již koncem roku 1914, Němci pomocí úplatků přesvědčili několik dalších mulláhů, aby napsali další prohlášení o svaté válce. Následovali někteří šíitští duchovní vůdci v Íránu. Tato země byla považována za strategicky významnou a operovala zde řada německých agentů. Nejdůležitější ze všech misí vyslaných z Berlína však směřovala do Afghánistánu – k severozápadním hranicím britské Indie. Malou vojenskou skupinu vedl armádní poručík Oskar rytíř von Niedermayer a diplomat Werner Otto von Hentig. Po náročné cestě přes Arábii a Írán se emisaři sice dostali v září 1915 do Kábulu, ale nedokázali přesvědčit místní vůdce, aby se připojili k džihádu.

Císař, ne chalífa

Celkově však německo-osmanské snahy zapojit islám do jejich válečného úsilí selhaly. V hlavních městech Dohody vyvolala výzva k džihádu velké obavy mezi představiteli armád. Berlín a Istanbul však žádné větší povstání podnítit nedokázaly. Myšlenka, že by mohl být islám využit k vyvolání organizované revolty, se ukázala jako mylná. Vliv panislamismu byl značně nadhodnocen – muslimský svět byl zkrátka příliš různorodý. Ještě významnější ale bylo, že kampaň postrádala důvěryhodnost. Bylo příliš zřejmé, že muslimové mají být využiti pro zájmy centrálních mocností, ne pro skutečně náboženský cíl. Sultánovi Mehmedovi V. scházela náboženská legitimita a byl všeobecně daleko méně uznáván jako chalífa (nejvyšší duchovní autorita islámu), než doufali stratégové v Berlíně.

Nakonec však Dohoda džihádu čelila. Francouzi od počátku války rozšiřovali výnosy loajálních islámských duchovních popírajících sultánovu pravomoc vydat výzvu ke svaté válce proti Dohodě. Náboženští vůdci se aktivně zapojili do náboru dobrovolníků v muslimských oblastech francouzské koloniální říše, aby bojovali na evropských frontách. Britové odpověděli na výzvu Istanbulu k džihádu vlastní náboženskou propagandou: islámští duchovní napříč jejich říší povzbuzovali věřící, aby podporovali Dohodu a odsoudili Turky vyhlášený džihád jako bezohledný a vypočítavý podnik; navíc obvinili sultána z odpadlictví.

Úřady ruské říše také využily náboženské osobnosti k odsouzení německo-tureckého džihádu. Krátce po vyhlášení pěti fatev povolali nejvyšší islámští duchovní vyznavače Mohameda do zbraně proti nepřátelům romanovské říše. Nakonec se mnoho muslimů projevilo jako loajální francouzské, britské a ruské vlády. Statisíce jich bojovaly v jejich koloniálních armádách.

Na rozdíl od centrálních mocností dokonce Londýn dokázal vyvolat arabskou vzpouru na územích osmanské říše. Husajn ibn Alí al-Hášimí, emír Mekky, obvinil Turky z toho, že zaprodali čistotu islámu a zradili společenství věřících. Vládce na Bosporu povstalci obviňovali „z bezbožného popření své víry a svých lidských povinností“ a ze „zrady nejvyšších zájmů islámu“. V roce 1916 tak přešly kmeny obývající Arabský poloostrov na britskou stranu a přemohly tamní turecké posádky. Německo-turecký pokus o džihád zkrachoval.