Lionel Kenneth Phillip Crabb se narodil 28. ledna 1909 v Londýně do nepříliš majetné rodiny obchodního cestujícího. V mládí vystřídal řadu zaměstnání, mimo jiné se stal příslušníkem obchodního loďstva. Po vypuknutí druhé světové války nejprve nastoupil k dělostřelectvu, v roce 1941 přešel k námořnictvu, což rozhodlo o jeho další kariéře. 

Pochybná výstroj

V té době se Britové obávali útoku italských potápěčů, dobově označovaných jako žabí muži, kteří na trupy spojeneckých lodí umisťovali přísavné miny. V přístavu Gibraltar proto vznikl zvláštní oddíl, který měl podobným hrozbám čelit. Díky technické zručnosti a nadšení pro potápění se členem tohoto týmu stal i Crabb. U kolegů si vysloužil přezdívku Buster, odvozenou od podobnosti jeho příjmení se jménem amerického sportovce a herce Bustera Crabbea. „Lovci min“ zpočátku pracovali v poměrně primitivních podmínkách. Měli k dispozici takzvané Davisovy záchranné přístroje s jednoduchými, zastaralými kyslíkovými maskami. Zcela chyběly plavecké ploutve. 

Vítanou kořistí se proto staly skafandry dvou italských diverzantů, které se podařilo zneškodnit 8. prosince 1942. Jedním z mrtvých (zabila je hlubinná nálož) se stal poručík Licio Visintini, účastník několika předchozích útoků na Gibraltar a bratr úspěšného stíhacího pilota. Vybavení zabitých Italů následně používal Crabb a jeho společník Sydney Knowles. V příštím roce se oba muži účastnili vyšetřování nehody letounu, na jehož palubě zahynul vůdce polského exilu Władysław Sikorski.

Z lovce vraků agentem rozvědky

Krátce poté Crabb získal funkci velitele potápěčů v severní Itálii a řídil odminování přístavů v Benátkách a Livornu. V letech 1945–1947 se účastnil čištění palestinského pobřeží od min. Potápění se věnoval i po odchodu do civilu, zúčastnil se průzkumu několika historických vraků. Mimo jiné se zajímal o španělskou válečnou flotilu zničenou při bouři roku 1588. Také pomáhal vyšetřovat příčiny nehod dvou britských ponorek. Později se vrátil do služeb vojenského námořnictva. Na podzim 1955 oznámil úmysl odejít do penze kvůli rostoucímu věku a zdravotním problémům. Ty údajně vycházely i ze záliby v alkoholu a cigaretách. 

Sydney Knowles později uvedl, že jej Crabb v říjnu 1955 požádal o pomoc s prozkoumáním trupu sovětského křižníku Sverdlov stejnojmenné třídy, kotvícího tehdy v Portsmouthu. Podle Knowlesova pozdějšího svědectví tehdy potápěči zdokumentovali zvláštní typ lodního šroubu. Pokud se historka zakládá na pravdě, nejspíše už tehdy Crabb jednal z popudu britské tajné služby MI6 (rozvědky). 

Rozvědka zkušeného potápěče prokazatelně najala na následující misi, k níž došlo 19. dubna 1956. V Portsmouthu tehdy opět zakotvil křižník třídy Sverdlov, tentokrát šlo o loď jménem Ordžonikidze, na jejíž palubě přicestoval na diplomatickou návštěvu první tajemník KSSS Nikita Chruščov spolu s předsedou rady ministrů Nikolajem Bulganinem. Rozvědka žádala Crabba, aby detailněji prozkoumal lodní šroub a protiponorkové nálože, které loď nesla. Crabb se měl Knowlesovi svěřit, že akci provede s dalšími potápěči. Z mise se nikdy nevrátil…

Smrt, nebo zajetí?

Vzhledem k tajné povaze jeho úkolu úřady samozřejmě nemohly Crabbovo zmizení přiznat. Podle oficiální verze se ztratil během testování nového potápěčského vybavení v zálivu Stokes. Sovětské úřady však vydaly prohlášení, že v den Crabbova zmizení byl v blízkosti křižníku Ordžonikidze zpozorován žabí muž. Až o 14 měsíců později dvojice rybářů u ostrova Pilsey objevila mužský trup bez hlavy a rukou, proporcemi odpovídající Crabbově postavě. Tehdejšími metodami se tělo nepodařilo identifikovat. Jeho totožnost nedokázala spolehlivě potvrdit rodina ani přítel Knowles. Ten následně vypověděl, že mrtvola na sobě měla zelený gumový oděv připomínající armádní potápěčskou výstroj. Ani Knowles ovšem nedokázal na těle najít jizvy, podle nichž by Crabba spolehlivě poznal. Jeden z patologů pověřených ohledáním mrtvoly později tvrdil, že se mu jizvy podařilo objevit. Soudní lékař nakonec úředně uzavřel šetření s tím, že mrtvým je Lionel Crabb. 

Ačkoliv se tedy Crabbovo tělo oficiálně našlo, vyšetřování okolností jeho úmrtí vyznělo do ztracena. V průběhu 60. let poslanci John Kerans a Marcus Lipton usilovali o vypátrání potápěčova osudu. Jejich šetření navzdory veškeré snaze přineslo pouze rozličné neprůkazné teorie. Ty zahrnovaly tvrzení, že zmizelý je držen v moskevské věznici Lefortovo, že přeběhl a pod falešnou identitou slouží Sovětům nebo že podstoupil „vymytí mozku“ a byl obrácen proti Velké Británii. Pro všechny domněnky ovšem chyběly hmatatelné důkazy. 

Až po skončení studené války se v 90. letech Crabbův osud stal opět předmětem debat. Došlo k odtajnění části dokumentace, byť většina zůstává utajena až do roku 2057. Situace po pádu SSSR alespoň umožnila badatelům a novinářům využít zdroje ze sovětské strany.

Pochybná svědectví

Od počátku 90. let se objevilo několik „zaručených“ zpráv různých svědků. Jeden ze členů tehdejší posádky sovětského křižníku Ordžonikidze uvedl, že mužstvo bylo o misi britského potápěče Lionela Crabba předem informováno prostřednictvím „krtka“ uvnitř MI6. Na britského vyzvědače si proto počkal oddíl potápěčů, kteří ho zabili noži. Tuto verzi potvrdil také bývalý příslušník sovětského námořnictva Eduard Kolcov. Ten v roce 2007 v televizním rozhovoru uvedl, že Crabba osobně zabil nožem. Jinou verzi přinesl někdejší důstojník sovětské námořní rozvědky Josef Zwerkin, podle kterého odstřelovač hlídkující na palubě křižníku zpozoroval ve vodě potápěče a zabil ho střelou do hlavy. Ani jedna z uvedených výpovědí ovšem nezmiňuje přítomnost dalších žabích mužů, kterou naznačoval Knowles i některé z odtajněných dokumentů MI6.

Bývalý šéf KGB Vladimir Semišasny v dokumentárním pořadu z roku 1996 zmínil, že „Crabbova aféra byla vyřešena elegantně“. V době incidentu však Semišasny zastával pouze nižší stranické funkce, takže případné informace mohl mít pouze z doslechu. Celkově však teorii o zabití Crabba posádkou křižníku dávají smysl. Jelikož na lodi cestovali vrcholní politici v čele s Chruščovem, mohla se domnívat, že potápěč plánuje atentát pomocí přísavné miny. V takovém případě by nepřekvapilo, že by Sověti rovnou přikročili k jeho likvidaci, aniž by se jej snažili zajmout. 

Jiný pohled na věc měl odborník na potápění Rob Hoole, podle něhož Crabbovu smrt zřejmě zavinila závada vybavení. Podobný názor zastával i jeden z pracovníků MI6, kteří misi plánovali, Nicholas Elliott. Zůstává však otázkou, zda nechtěl uvedenou výpovědí zakrýt fakt, že podcenil situaci a poslal Crabba do sovětské pasti. Ostatně k Elliotovým přátelům patřil dvojitý agent a pozdější přeběhlík Kim Philby. Snad právě on celou misi vyzradil. Došlo-li skutečně k úniku informací, mohlo se tak ovšem stát také vinou samotného Crabba, který o chystané akci nepříliš obezřetně hovořil s Knowlesem a pravděpodobně i dalšími přáteli.

Konspirace MI5?

Z řady teorií se vymyká hypotéza spisovatele Tima Bindinga, který v roce 2005 vydal Crabbův beletrizovaný životopis. Později autor uvedl, že jej krátce po vydání knihy kontaktoval Syndey Knowles s šokující informací. Potápěč prý hodlal přeběhnout do SSSR. Jelikož šlo o uznávaného válečného hrdinu, kontrarozvědka MI5 nechtěla riskovat skandál v případě jeho zatčení a soudního procesu. Proto měla nechat Crabba zavraždit. Po nalezení neidentifikovaných ostatků v roce 1957 prý Knowles čelil tlaku, aby mrtvého označil za Crabba. Když chtěl v roce 1989 svou verzi příběhu zveřejnit, stal s Knowles údajně cílem pokusu o vraždu.

Celá teorie, ať již vytvořená samotným Knowlesem či následně Bindingem, se jeví jako nepravděpodobná. Crabbovi přátelé ani životopisci nenašli doklady o jeho komunistickém smýšlení nebo jiných důvodech k emigraci do Sovětského svazu. I kdyby skutečně měl zmíněný záměr, není jasné, jak by se mohl do SSSR dostat. Zároveň zůstává otázkou, zda Crabb znal nějaká státní tajemství či jiné důležité informace, jejichž význam by ospravedlnil jeho likvidaci. Takové řešení by ze strany MI5 bylo extrémní, navíc i způsob údajné vraždy a jejího následného vyšetřování se jeví jako zbytečně komplikovaný. Pokud by Crabba odstranili sami Britové, stěží by zvolili cestu, kterou by riskovali diplomatickou roztržku se SSSR. V neposlední řadě lze pochybovat, že by Knowles měl možnost získat o podobném komplotu spolehlivé informace.

Chruščov terčem útoku?

S další dosti spornou teorií přišel spisovatel a bývalý námořník Christopher Creighton v knize Cíl Chruščov (The Krushchev Objective) z roku 1987. Jedná se o beletrizovaný autobiografický text. Podle něj někteří činitelé tajných služeb plánovali na trup křižníku během pobytu v Portsmouthu umístit nálože, které by následně explodovaly při zpáteční plavbě. O plánu se měl dozvědět lord Louis Mountbatten, který se obával, že smrt sovětského lídra povede k jadernému konfliktu. Proto prý pověřil Crabba a Creightona odstraněním výbušnin. Crabb pak měl zahynout během plnění úkolu. Dále Creighton spekuloval o vině tajných služeb na Mountbattenově smrti při pumovém útoku v roce 1979, připisovaném irským republikánům. Vzhledem k románovému charakteru své knihy se však Creighton nemusel snažit předkládaná tvrzení doložit důkazy. 

Paradoxně existují i protichůdné hypotézy, jež naopak předpokládají, že Crabb měl za úkol umístit na křižník minu a Chruščova zlikvidovat. Pro všechny uvedené verze ale chybějí konkrétní doklady. V napjaté atmosféře tehdejší suezské krize ale nelze vyloučit, že Britové či Američané mohli atentát na prvního tajemníka KSSS minimálně zvažovat. Provedení útoku během cesty sovětského státníka na britské ostrovy lze ale hodnotit jako extrémně riskantní a nepříliš pravděpodobné.

Otázky zůstávají

Navzdory řadě nejasností se jako nejpravděpodobnější jeví, že Crabb zemřel již v den své mise. Nic nenasvědčuje tomu, že by skončil v zajetí. Rovněž verze o zběhnutí či o vraždě ze strany britské kontrarozvědky postrádají jakékoliv solidní indicie. Zda se příčinou smrti stala nehoda nebo zásah sovětských námořníků, zůstává otázkou. Stejně tak není jasné, zda ostatky nalezené u ostrova Pilsey skutečně patřily Crabbovi. Vzhledem k trvajícímu utajení řady dokumentů zatím nelze posoudit, zda zpravodajské služby po Crabbově zmizení vyvinuly nějakou iniciativu pro jeho záchranu, nebo se pouze spokojily s ututláním citlivé mise a s vytvořením krycího příběhu. 

Crabbův příběh inspiroval Iana Fleminga k napsání bondovky Thunderball z roku 1961, jejíž hlavní zápletka se také týká utajené podmořské mise. Snad i Bondovy problémy s životosprávou, zmiňované v příběhu, se částečně inspirovaly pozdním obdobím Crabbova života. V roce 1958 vznikl také film Tichý nepřítel, volně inspirovaný Crabbovým a Knowlesovým válečným nasazením ve Středomoří.

Marsovský rover Perseverance v příštích dnech zahájí novou, v pořadí již pátou, vědeckou kampaň, jejíž součástí je výstup na západní okraj kráteru Jezero, kde až doposud rover operoval. Začátek nové vědecké mise je naplánován na 19. srpna a očekává se, že výstup bude Perseverance trvat nejméně měsíc. Podle vedoucího projektu Perseverance Arta Thompsona z JPL je rover ve vynikající kondici.

Dvě z prioritních oblastí, které má Perseverance prozkoumat, vědci označují jako „Pico Turquino“ a „Witch Hazel Hill“. Snímky marsovských orbitálních sond naznačují, že v Pico Turquino se nacházejí starobylé zlomy, které mohly být způsobeny hydrotermální aktivitou v dávné minulosti.

V oblasti Witch Hazel Hill se mají pro změnu nacházet vrstvené materiály, které pravděpodobně pocházejí z doby, kdy na Marsu panovalo zcela jiné klima než dnes. Jde hlavně o světlé horniny podobné těm, které byly již dříve nalezeny v oblasti „Bright Angel“. Vzorky, která zde Perseverance odebral, vykazují chemické znaky a struktury, jež by podle vědců mohly souviset s dávným marsovským životem v dobách, kdy se v oblasti nacházela tekoucí voda.

Dosáhnout vrcholu kráteru ale nebude snadné. Na Perseverance čeká zhruba 300metrové celkové převýšení a místy bude muset zdolat strmá stoupání se sklonem dosahujícím až 23 stupňů. Zvolená trasa podle vědců představuje kompromis mezi možnostmi roveru a vědeckým zájmem. 

Kolumbijskému národnímu parku Chiribiquete přezdívají místní obyvatelé „dům jaguára“, což pravděpodobně souvisí s faktem, že jejich předkové divokou šelmu uctívali coby symbol moci a plodnosti. Dochovala se po nich také mimořádně bohatá paleta pradávného umění: V pouhých 60 skalních útočištích napočítali odborníci 75 tisíc pozůstatků po originálních piktografech, z nichž nejstarší se datují 20 tisíc let do minulosti. Vznikaly přitom až do 16. století, kdy na jihoamerický kontinent pronikli evropští kolonizátoři. 

Dosud nekontaktované přírodní národy žijící v srdci pralesa však pokračují v tvorbě dodnes. Nástěnné malby znázorňují zejména lov, bitvy, tance a obřady související s kultem jaguára, přičemž se předpokládá, že odrážejí ucelený systém tisíciletých posvátných představ, jež se pokoušejí vysvětlit vztahy mezi vesmírem, přírodou a člověkem. 

Domov bohů

Kromě toho oblast o rozloze téměř 40 tisíc čtverečních kilometrů, tedy asi jako polovina Česka, představuje příklad jedinečného ekosystému s ohniskem zvlášť bohaté biodiverzity, jež skýtá prostor pro přirozený vývoj a vzájemné působení mezi různými druhy fauny a flóry. Přispívá k tomu rovněž přítomnost několika stolových hor tepui, což v jazyce domorodých indiánů znamená doslova „domov bohů“. Impozantní geologické struktury ční vysoko nad koruny stromů, jsou obtížně dostupné, a po celá tisíciletí si tak uchovávají obdobné botanické i zoologické složení. 

Vedle tropického deštného lesa zahrnuje park i křovinné vegetace nebo zaplavené traviny a savany, přičemž tam biologové dosud napočítali 1 801 druhů rostlin, 209 druhů motýlů, přes 410 druhů ptáků a 82 druhů savců, nemluvě o početném zastoupení endemických obojživelníků a ryb. V Chiribiquete pak našla mimo jiné domov třetina všech netopýrů kolumbijské Amazonie, konkrétně 52 druhů. 

Jižní část Velkého kalifornského údolí tvoří Údolí svatého Jáchyma (San Joaquin Valley), kterým protéká stejnojmenná řeka. Přestože tam panuje polopouštní až pouštní podnebí, díky závlahovému zemědělství jde o jednu z nejproduktivnějších oblastí na světě. Lidé tam ale musejí čelit i jiným nástrahám.

Skrytá hrozba v poušti

Potvrzuje to událost, ke které došlo po letošním ročníku hudebního festivalu elektronické hudby i dalších hudebních žánrů Lightning in a Bottle, který se konal v oblasti Buena Vista Lake, v jižní části Údolí svatého Jáchyma. Právě tato část Kalifornie je totiž místem s nejvyšším výskytem zákeřné mykózy, které se říká údolní horečka.

Chorobu, též známou jako kokcidioidomykóza vyvolávají dva druhy vřeckovýtrusných hub z čeledi kazirohovitých – Coccidioides immitis a Coccidioides posadasii. Na jihu Údolí svatého Jáchyma a v menší míře i v sousedních pouštních oblastech Spojených států a severního Mexika, se lze nadýchat spor těchto hub, které se nacházejí v ovzduší. Asi u 40 procent zasažených lidí se projeví akutní infekce, která se naštěstí nešíří mezi lidmi navzájem.

Přibližně 3 až 5 procent takto infikovaných se z akutní fáze nezotaví a přecházejí do fáze chronické, která může končit ochrnutím nebo i smrtí. Houbová infekce se šíří do plic, kostí, kloubů i do měkkých tkání včetně mozku. Spolehlivá léčba v tuto chvíli není známá a choroba často uniká diagnóze, protože se podobá chřipce, zápalům plic nebo dalším podobným chorobám. Mezi nejohroženější patří lidé s oslabenou imunitou.

Festivalu se účastnilo zhruba 20 tisíc lidí a tři účastníci již byli hospitalizováni s vážným průběhem údolní horečky. Podle odborníků je možné, že nakažených mohou být stovky, možná i tisíce lidí. Závažné případy tak mohou ještě dlouho přibývat, neboť údolní horečka může dospět do závažného stavu i roky po samotné nákaze. 

Součástí vyšehradského opevnění je i nepravidelný pětiboký objekt stojící izolovaně nad vyšehradským tunelem v jihozápadním hrotu dnešního hrazení citadely. Stavba vznikla pravděpodobně v druhé polovině 14. století (někteří historici ji ale datují až do let 1550–1600). Jednalo se o takzvanou hlásku, která plnila strážní funkci a patrně sloužila také jako výtah vody a jiného nákladu z Vltavy. Po dobytí Vyšehradu husity roku 1420 se bašta proměnila ve zříceninu a stala se tak místem opředeným pověstmi a legendami. 

Nejdřív koupel a potom smrt 

Jedna z bájí praví, že kněžna Libuše nechala pod skálou u řeky vystavět dřevěnou lázeň. Ta se nacházela přímo pod kněžniným palácem a z hradu se do ní chodilo po dřevěných schodech krytou chodbou. Pokud byla kněžna unavena vladařskými povinnostmi, stačilo jí seběhnout po schodišti dolů do lázně, kde se bez velké ztráty času osvěžila a načerpala nové síly. V lázni se ale Libuše také scházela se svými milenci, a když se jich dostatečně nabažila nebo na ně žárlila, nechala je propadlem v podlaze či skalní proláklinou svrhnout dolů do řeky. Pokud nebyl po ruce žádný milenec, nechávala Přemyslova manželka metat z lázně do Vltavy alespoň odsouzené provinilce. 

Tato legenda pocházela z Francie, kde se totéž vyprávělo o Blance Burgundské, zapuzené manželce tamního panovníka Karla IV. Sličného (1322–1328). Do Čech se pověst dostala nejspíše za vlády Lucemburků, přičemž s verzí o prostopášné Libuši pak údajně přišli v 19. století pražští Němci, kteří se tak snažili „pramáti českého národa“ dehonestovat. Jiná varianta legendy spojuje zříceninu s českým králem Václavem IV. (vládl 1378–1419), který se tam měl zbavovat svých nepřátel. Ostatně nedokončené dílo básníka Karla Hynka Máchy Kat, pojednávající o setkání Václava IV. s jeho katem, se odehrává právě na Vyšehradě. 

Zlatá žabička a stříbrný kůň 

Podle další pověsti se pod skálou, na níž stojí Libušina lázeň, nachází jeskyně s uloženými poklady. Kněžna prý měla kouzelnou zlatou žabičku, která uměla prorokovat, kde a který vzácný kov se v zemi ukrývá. Tak věštila o stříbrných rudách v Kutné Hoře, o zlatých dolech v Jílovém, o mědi v Krušných horách či o železe ve Středohoří. Kněžna vyslala do tamních míst horníky a ti měli dobývat velké množství drahých kovů a přivážet je na Vyšehrad. Jednou prý donesli Libuši z Jílového tolik zlata, že vážilo víc než kněžna s Přemyslem dohromady. Panovnice nakázala vytesat pod knížecím palácem sklepy a všechny poklady tam uložit pro budoucí časy, až nebude v českých horách žádných drahých kovů. 

Z ryzího zlata pak dala ulít sochu sedícího boha v životní velikosti a vystavěla mu bohatý svatostánek. Ten bůh se jmenoval Zél nebo Zéla a byl bohem hornictví. Libuše jej uctívala a přinášela mu oběti, on na oplátku otvíral horníkům nitra hor a dopřával jim hojnost pokladů. 

I stříbra prý bývalo tehdy v Čechách tolik, že ho „tekly pod zemí potoky“. U Lipnice nalezli dělníci bohaté ložisko tohoto vzácného kovu. A když pak dolovali hlouběji, objevili v hlubinách země stříbrného oře v životní velikosti, tak umně zpracovaného, že by to žádný člověk nedovedl. Tohoto koně odvezli na Vyšehrad, kde jej kněžna vystavila lidem na odiv, a poté ho nařídila uložit do skalního sklepení k ostatním pokladům. Libuše také v těchto sklepeních pálila vonné oleje podzemním bohům, a to ve zlatých lampách, kterých bylo 120. A když se blížila hodina její smrti, uzavřela svým slovem všechny tyto poklady v lůně skály vyšehradské a těch 120 zlatých lamp tam prý dodnes hoří samo od sebe. 

Pokladů se údajně ve skále nachází více, než je jich na celém světě, a vyjdou na „světlo Boží“, až vyšehradští rytíři vyrazí Čechům na pomoc. Potom skála vydá své bohatství, z něhož Čechové zaplatí všechny dluhy své země, a ještě zbude tolik peněz, že přikoupí k vlasti české tolik zemí, kolik jich slunce za den obejde. 

Věčný strážce 

K pokladům ve sklepení dala Libuše lva, aby je hlídal. Avšak král zvířat si k sobě ve vyšehradské skále „přimnožil“ 12 malých lvíčat. S nimi sedí u pokladů a jednou za rok vyjde ven, vyleze na skálu a obhlíží českou zemi. Tehdy se mláďata probudí, jdou za ním a tážou se: „Udeřila již naše hodina?“ Starý lev zavrtí hlavou, zamrská ocasem a řekne: „Ne, ještě neudeřila naše hodina – spěte dál, moji malí lvíčkové.“ A mláďata se obrátí a jdou zas do nitra skály, tam si lehnou k pokladům a spí dál – rok po roce. 

Jen starý lev nikdy nespí a je stále na stráži. On ví o všem, co se v Čechách děje, a je bedliv pokynů Libušiných. A jakmile „udeří ta hodina“, zařve starý lev tak mocně, že skála pukne, rytíři vstanou a s nimi i 12 českých lvíčků, kteří do té doby pořád spí, aby pak měli dost sil roztrhat všechny nepřátele země české. A starý lev se z Vyšehradu nehne a bude tam strážit naši zemi až do skonání světa.

Průměrný člověk stráví dvacet šest let života spánkem a sedm dalších pouhým usínáním. Jen si považte, kolik volného času bychom získali, kdybychom uvedenou dobu netrávili v posteli… 

Maďarský voják Paul Kern si to nepotřeboval představovat, protože to zažil na vlastní kůži. V bdělém stavu strávil rovných čtyřicet let, tedy více než polovinu svého života.

Kulka do hlavy

Zřejmě naposledy se jednatřicetiletý Kern vyspal ze 23. na 24. června 1915 – pokud se tedy dá hovořit o klidné noci v případě vojáků nasazených do první linie. Po nástupu do armády získal hodnost velitele roty a na východní frontě v polské Haliči vedl útok proti ruskému nepříteli. Jak uvádí článek otištěný v dubnu 1930 v americkém deníku Cumberland Times, v jednu chvíli pocítil lehký náraz do hlavy, zavrávoral, a zatímco padal k zemi, povšiml si drobného lesklého předmětu, který dopadl vedle něj.

Krátce před tím, než ztratil vědomí, jej stihl zvednout a vložit do kapsy. Kulka jej trefila do pravého spánku, roztříštila mu lebku a opět vyšla ven; Kern však jako zázrakem přežil a probudil se po více než třiceti hodinách na nemocničním lůžku ve Lvově. Po operaci jej lékaři nechali převézt do domovské Budapešti a teprve tady se ukázalo, že něco není v pořádku… 

Bezradní neurologové

Pacient se sice uzdravoval, zpočátku ho však trápily extrémní bolesti hlavy. Navíc zjistil, že má potíž usnout. Když spánek nepřicházel už několik dní – aniž by mezitím pociťoval známky únavy, ba naopak jej paradoxně vyčerpávala snaha usnout – rozhodl se mírně znepokojený vyhledat lékaře. Rentgenové snímky mozku však neprokázaly žádnou abnormalitu, a dokonce i špičkoví neurologové připustili, že jsou bezradní.

Bylo zjevné, že kulka musela poškodit některou z částí mozku zodpovědnou za navozování únavy a spánku, nicméně odborníky šokoval už jen fakt, že je něco takového možné – natož aby dokázali Kernovi umožnit návrat do říše snů. 

Dokonce i dnes, po více než sto letech, nikdo stále nepřišel s věrohodným vysvětlením a případ bdělého vojáka, o němž informovaly deníky v řadě zemí, se tak navždy zapsal do učebnic medicínských kuriozit. Kernův prapodivný stav podle všeho neměl žádné řešení, a tak se Maďar vydal hledat odpověď i za hranice. Procestoval takřka celý svět, strávil řadu týdnů v lázních, navštívil odborníky v Evropě, Spojených státech i Austrálii, ale všude jen krčili rameny.

Když nezabraly různé léky ani alternativní metody, nakonec mu nezbylo než dojít k závěru, že měl koneckonců štěstí v neštěstí – nejen že se z válečného zranění zotavil, ale navíc získal bonus v podobě osmi hodin času každý den, který mohl využít ve svůj prospěch. Během čtyřiceti let tak měl oproti ostatním k dobru 116 800 hodin.

Čas na noční život

Jednou se nechal slyšet, že za jedinou nevýhodu svého unikátního stavu považuje nákladný způsob života – protože měl vysoké výdaje za oděvy a obuv, zkoušel dokonce chvíli dvě zaměstnání. Ostatně kdo by nestál o zaměstnance, který si může do životopisu napsat „nepotřebuji spát“? Dlouhodobé pracovní nasazení se ale nakonec ukázalo jako slepá cesta, neboť Kern sice necítil ospalost, jenže vyčerpání se u něj přece jen projevovalo. 

Australský deník Adelaide Chronicle v lednu 1930 popsal denní režim, který se Paulu Kernovi nakonec osvědčil: Od devíti hodin ráno do dvou odpoledne pracoval v penzijním oddělení státní Sociální pojišťovny, mezi druhou a šestou se věnoval čtení či psaní. Následoval „noční život“ – od sedmi večer do sedmi ráno pobýval v nočních klubech a kabaretech, pak se vrátil domů, vykoupal se, nasnídal a mohl opět pokračovat v práci. Ospalý se necítil, pouze ojediněle zaznamenal bolest hlavy, jež se projevovala v případě, že nedopřál alespoň hodinu denně odpočinek očím.

K úžasu lékařů se u něj přes to všechno neprojevovaly žádné typické důsledky dlouhodobého nedostatku spánku, jako jsou poruchy paměti či nálady nebo různá onemocnění. Viditelným „vedlejším efektem“ bylo pouze třináct nabraných kilogramů, kvůli nimž už tak statná postava ještě zvětšila svůj objem. Lékaři se obávali, že trvalá bdělost si nakonec přece jen vybere svou daň – předpokládali, že absence spánku povede k relativně brzké smrti, protože Kernův organismus nebude mít příležitost si odpočinout. Bývalý voják však zemřel až v roce 1955 a dožil se tak krásných jedenasedmdesáti let. 

Benjamin Charlton z Vídeňské univerzity dokázal, že koalí samci se pomocí zvuků chlubí svou velikostí – čím větší jedinec, tím hlubší tóny vycházejí z jeho hrdla. I samci malého vzrůstu se ovšem dokážou ozvat způsobem, který může vyvolat dojem, že se v blízkém houští skrývá přinejmenším bizon. Od tak roztomilých, chlupatých zvířátek, která normálně prospí 19 hodin denně, by nikdo podobné zvuky nečekal a pro ty, kdo je nikdy neslyšeli, jsou opravdu překvapením. Cílem tohoto předvádění je přilákat samice a zastrašit konkurenci.

Charlton dále zkoumal, co koalům pomáhá k zesílení a prohloubení jejich hlasu a zjistil, že mají nízko položený hrtan, který jim umožňuje vydávat zvuky takového charakteru, jako by měli vokální trakt dlouhý 50 centimetrů. Hrtan se u koalů nachází na úrovni 3. až 4. krčního obratle a sval, který jej připevňuje k hrudní kosti, je ukotven v hrudním koši neobvykle nízko.

Charlton se navíc domnívá, že koalové využívají rezonanci orálního a nasálního traktu současně, aby zvuky, které vydávají, zněly jako projevy mnohem většího zvířete. Tato metoda na samice zřejmě zabírá. „Z evolučního hlediska je možné, že jedinci, kteří dokázali prodloužit svůj vokální trakt snížením hrtanu, měli v boji o samice výhody, což postupně vedlo k vývoji nízko posazeného hrtanu v celé populaci,“ vysvětluje Charlton.

Hluboko pod povrchem Marsu se pravděpodobně nachází rezervoár vody v kapalném skupenství. Popsali to vědci v nové analýze dat sondy InSight americké vesmírné agentury NASA, která zkoumala nitro Marsu a tamní seizmickou aktivitu.

Modul InSight pomocí seismografu zaznamenával čtyři roky otřesy z hlubin rudé planety. Za tu dobu jich zachytil více než 1 300. Analýza otřesů a toho, jak přesně se planeta pohybuje, odhalila „seismické signály“ přítomnosti vody v kapalném skupenství. Vědci zkoumali, jak rychle se seismické vlny šířily. Díky tomu bylo poté možné odhadnout, přes jaký materiál tak s největší pravděpodobností činily. Výsledky bádání vědců zveřejnil vědecký časopis PNAS.

Analýza předpokládá rezervoáry vody v hloubce asi deset až dvacet kilometrů v kůře Marsu. Podle Vashana Wrighta z Kalifornské univerzity, tam s největší pravděpodobností prosákla z povrchu před miliardami let, kdy byly na Marsu řeky, jezera a možná i oceány.

V posledních letech se její stále jasněji, že neblaze proslulé proteinové amyloidní plaky v mozku pacientů s Alzheimerovou chorobou jsou spíše symptomem a nikoliv nutně příčinou této obávané neurodegenerativní nemoci, která se objevuje u stále mladších lidí. Přesto se většina léčiv, které jsou pro tyto pacienty k dispozici, zaměřuje právě na tyto plaky.

Platí to i pro léky lecanemab a aducanumab, které schválil americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA). „Tato léčiva mohou vyčistit z mozku prakticky všechny plaky,“ tvrdí Istvan Mody z medicíny Kalifornské univerzity Los Angeles. „Přesto pak ale nejsou napraveny škody v neurálních spojích a neuronech.“ I po těchto lécích zůstávají pacienti s poškozenou pamětí.

Vyladění mozkových vln

Mody a jeho spolupracovníci proto obrátili svou pozornost k mozkovým vlnám gama, které podle dřívějšího výzkumu souvisejí s pamětí a kognitivními procesy. U lidí s Alzheimerem jsou tyto mozkové oscilace často potlačené. Badatelé nejprve zkusili mozky pacientů stimulovat z vnějšku, pomocí zvukových, vizuálních nebo transkraniálních signálů. Nemělo to ale kýžený efekt.

Poté se pokusili stimulovat mozkové vlny gama přímo v mozku, pomocí sloučeniny označované jako DDL-920. Tato látka potlačuje aktivitu významného neurotransmiteru GABA, který má velký vliv na centrální nervový systém. GABA totiž mimo jiné tlumí mozkové vlny gama. Závěry výzkumu v těchto dnech zveřejnil vědecký časopis PNAS.

Experimenty na geneticky upravených myších s Alzheimerovou nemocí ukázaly, že se Mody a jeho kolegové tentokrát trefili do černého. Po pouhých dvou týdnech, kdy myši dvakrát denně užívaly dávku léku s potravou, u nich došlo k takovému zlepšení paměti a kognitivních schopností, že se léčené myši vyrovnaly zdravým myším při hledání cesty v bludišti. Vědci zároveň nepozorovali žádné patrné vedlejší účinky. Pokud se tento úspěch podaří zopakovat i u lidí, mohl by vzniknout slibný lék. 

Princ Eduard se narodil 15. června 1330 anglickému králi Eduardovi III. a jeho ženě Filipě Hainaultské v ne zrovna jednoduché době. Zemi vládl milenec královy matky Isabelly, lord Roger Mortimer. Narození následníka však téměř osmnáctiletému Eduardovi III. dodalo odvahu postavit se uzurpátorovi. Mortimer byl svržen, zajat a nakonec také popraven. Již v té chvíli se stal malý princ Eduard zdrojem královy síly i úspěchu. 

Následník trůnu

Protože se narodil v otcově soukromém paláci ve Woodstocku, byl princ často označován jako Eduard z Woodstocku. Mladý následník byl vychováván na anglickém dvoře v duchu klasického středověkého rytířství a již od útlého věku se účastnil důležitých politických jednání. Když se v roce 1337 Eduard III. prohlásil dědicem francouzského trůnu a vypukla stoletá válka mezi Anglií a Franci, stával se po dobu otcových tažení malý princ formálně královským regentem. Vyrůstal společně se svou sestřenicí, krásnou dívkou Janou, známou jako „sličná panna z Kentu“. Jana byla o dva roky starší než Eduard a naprosto prince okouzlila. Ve dvanácti letech se ale tajně provdala za šlechtice Thomase Hollanda, s nímž žila až do roku 1360. Tři roky po jejich svatbě se Eduard stal princem z Walesu. 

Když bylo Eduardovi čerstvých šestnáct let, jeho otec usoudil, že je příhodná doba k rozsáhlé ofenzivě ve Francii. Více než 15 000 anglických a velšských vojáků se v červenci roku 1346 vylodilo v Normandii a vyplenilo přístavní město Caen. Angličané získali ohromné bohatství a mladý princ z Walesu byl u toho. U La Hogue jej 12. července otec slavnostně pasoval na rytíře podvazkového řádu (exkluzivní rytířský řád, který v Británii existuje dodnes). 

Ostruhy od Kresčaku

Povzbuzen počátečním úspěchem, překročil král Eduard III. Seinu a obrátil se proti Paříži, jenže to už mu vyrazila vstříc mnohem silnější francouzská armáda. Eduard neměl v plánu svádět s Francouzi rozhodující bitvy – chtěl především neustálými útoky a pleněním podkopat autoritu krále Filipa VI. Obrátil se proto na sever a začal ustupovat. Když mu však došlo, že jej Francouzi dohánějí, hledal vhodné místo, kde by mohl vybudovat dobrou obranou pozici. Našel ho poblíž Crécy-en-Ponthieu, neboli u Kresčaku. Anglické vojsko se opevnilo na vyvýšené pozici, budovalo příkopy a sázelo hříče (kovaní ježci používaní jako nástraha proti koním). Eduard přikázal šlechticům sesednout a podpořit neurozené ozbrojence a lučištníky. 

Anglická armáda byla odpočatá a čekala na francouzskou jízdu. Král se ujal velení druhého voje, zatímco princi Eduardovi předal řízení předvoje, který čekal největší francouzský nápor. Mladý Eduard v tom samozřejmě nebyl sám, pomáhali mu zkušení vojáci jako Thomas de Beauchamp, hrabě z Warwicku nebo rytíř John Chandos, kteří se také stali princovými přáteli. Mohlo by se zdát, že král riskoval až příliš, když vystavil svého následníka nebezpečí prvního voje. Na tyto námitky prý Eduard odpověděl: „Jen ať si chlapec dobude své ostruhy!“ Koneckonců, plán byl rozstřílet francouzskou jízdu velšskými luky na padrť ještě dříve, než by vůbec první řady obou armád mohly zkřížit zbraně. 

Boj pod deštěm šípů

Francouzský útok začal přípravnou střelbou najatých kušiníků z Janova. Protože těm ale za nedávného lijáku zvlhly tětivy, nebyla jejich střelba ani přesná, ani účinná. Navíc v důsledku rychlé anglické střelby (z luku se dalo vystřelit i 4x častěji než z kuše) jejich řady brzy prořídly. Netrvalo dlouho a Janované začali prchat. Když to viděl předvoj francouzské armády, rozčileně se vrhl nejdřív na prchající a pak na Angličany. Byli hrdí na svůj rytířský výcvik a věřili svým počtům – vždyť nad Angličany měli přesilu nejméně 2:1! 

Jenže vyvýšená pozice francouzské jezdectvo výrazně zpomalovala a dlouhé luky Velšanů odváděly svou krvavou práci velice dobře. Vlna za vlnou francouzské jízdy se tříštila o anglickou obranu. Hraběti z Alençonu, bratrovi francouzského krále, se však podařilo společně s útokem českého krále, slepého Jana Lucemburského, prorazit až k princi Eduardovi. Podle kronikáře Froissarta prý anglický následník dvakrát klesl při boji na kolena pod náporem nepřátelských ran, až ho nakonec musel vysvobodit jeho korouhevník, rytíř Richard Fitz-Simonn. 

Když vypadala situace kriticky, vyrazil z předvoje posel ke králi Eduardovi a žádal na něm naléhavě pomoc pro následníka trůnu. Král se prý jen zeptal: „Je můj syn mrtev, shozen z koně nebo tak těžce raněn, že se o sebe nemůže postarat?“ A když posel odpověděl, že není, odeslal ho Eduard pryč s tím, ať netlachá a nechá prince poznat, co to je válečná vřava. 

Nebylo to ale jen proto, že král Eduard chtěl být za každou cenu tvrdým otcem. Hlavní důvod spočíval patrně v tom, že nechtěl rozvolňovat svou obranou pozici a správně odhadl, že francouzský útok dlouho nevydrží. Princ si vedl v bitvě výtečně. Uhájil svou pozici a zahnal Francouze na útěk. Se západem slunce opustil bojiště i zraněný francouzský král Filip. Angličané ukořistili posvátnou korouhev Francie – Oriflammu a dobyli obrovské vítězství. Hvězda mladého kralevice začala prudce stoupat. 

Cesta na vrchol slávy

V roce 1355 vypršel uzavřený mír s Francií, během kterého se princ Eduard pravidelně objevoval na nejskvělejších evropských turnajích. Francouzi i Angličané se připravovali na další pokračování války. Anglický král jmenoval nyní již pětadvacetiletého Eduarda svým zástupcem v Gaskoňsku s pravomocí nad všemi anglickými državami ve Francii. V září se Černý princ přemístil do Bordeaux, odkud v následujícím měsíci vytáhl v čele mocné armády proti francouzským silám v Languedocu. Jádro jeho vojska tvořili opět proslulí velšští lučištníci s dlouhými luky, což byla asi nejlépe vycvičená a nejprofesionálnější jednotka své doby. 

Na tažení Languedocem nenašel Eduard rovného soupeře. Pálil a ničil vše francouzské, co mu přišlo do cesty. Jeho vojsko se zastavilo až u hradu Tours na Loiře, který jejich pokusům o dobytí vzdoroval. To dalo čas francouzskému králi Janovi Dobrému, aby shromáždil velké vojsko a vyrazil proti anglickému princi. Vše spělo k další velké bitvě. 

Eduardovi se u Poitiers moc bojovat nechtělo. Jeho unavené vojsko čítalo asi 2 000 lučištníků, 3 000 anglických ozbrojenců a 1 000 gaskoňských pěšáků. Oproti tomu Francouzi disponovali čerstvými silami a chystali se na něj s více než 8 000 jezdci a 3 000 pěšáky, což byla pravděpodobně jedna z nejsilnějších polních armád, jaké byly shromážděny za celé 14. století. 

Poučen úspěchem u Kresčaku, hledal Eduard vyvýšenou pozici, kde by mohl zaujmout defenzivní postavení. Nakonec ji objevil na jednom zalesněném svahu a angličtí vojáci začali horečně kopat příkopy a ostřit kůly. Podobně jako u Kresčaku se také celá anglická armáda připravovala k boji pěšky. Těsně před bitvou došlo k jednání, ve kterém se Eduard pokoušel odvrátit hrozící katastrofu. Nabídl Francouzům četné ústupky, a byl dokonce ochotný vzdát se anglické brány do Francie – přístavního města Calais. Ale král Jan II. si byl jist svým vítězstvím a nechtěl slyšet o ničem jiném než o úplné anglické kapitulaci. 

Dauphinova netrpělivost

Boj začali 19. září 1356 rytíři francouzského předvoje, vedení devatenáctiletým následníkem (dauphinem), kteří se vrhli poněkud ve spěchu na anglické lučištníky. Eduard totiž předtím přikázal přemístit vozy trénu více dozadu, což Francouzi mylně vyhodnotili jako známku nepřítelova ústupu. Určitou roli také mohla hrát dauphinova nezkušenost s jakýmkoli reálným bojem. Útočníky přivítala opět sprcha šípů. Ačkoli podle dobových kronikářů šípy nebyly schopné proniknout kvalitní plátovou zbrojí francouzských rytířů, napáchaly ohromné škody na jejich koních, což způsobilo ve francouzské linii chaos. K anglickým řadám se dostal včas jen zlomek francouzské síly a příliš dlouho tam nevydržel. Angličané odráželi vlnu za vlnou, ale brzy začali pociťovat únavu a Velšanům navíc docházely šípy. Boj se postupně vyrovnával, a to už do něj zasáhl i francouzský král Jan. 

Dvě hodiny se Francouzi pokoušeli prorazit anglickou obrannou linii, ovšem štěstěna nebyla toho dne na jejich straně. Velšané dostříleli šípy a přidali se k pěchotě a k sesedlým rytířům. Černý princ bojoval uprostřed svého vojska s Johnem Chandosem a hrabětem Warwickem po boku. Francouzské jezdectvo se nemohlo kvůli neprostupnému terénu účinně prosadit. Eduard totiž rozmístil vojsko velice chytře tak, aby část byla chráněna bažinou u řeky, část porostlým svahem a část zásobovacími vozy. Dauphinova pěchota byla rázným anglickým protiútokem zatlačena. Pěšáci se stáhli, aby se přeskupili, ale když to viděl zbytek pěší francouzské armády, zpanikařil a začal utíkat. Marně je král Jan volal zpět do boje. Zdaleka však nebylo rozhodnuto. Francouzi se anglickému protiútoku bránili se značnou urputností. Jan přesto raději odeslal své dva syny z bojiště. 

Až tehdy zasáhla do boje jízdní záloha, kterou si Černý princ schovával celou bitvu. Bylo to ohromně riskantní, ale vyplatilo se. Angličanům se podařilo francouzský střed obklíčit ze všech stran a nakonec i prolomit jeho obranu. Nečekaný úspěch musel k smrti vyčerpaným Angličanům vhánět slzy do tváře. Francouzské šiky se rozpadly, většina Janova vojska uprchla. Francouzský konstábl (nejvyšší vojenský velitel) byl zabit i se svými dvěma maršály. Vojenská katastrofa krále Jana byla završena jeho osobním zajetím. Černý princ vešel do dějin jako pokořitel Francie. 

Velkorysý vladař 

Se slavnostním návratem do Londýna 24. května 1357 začalo asi nejšťastnější období princova života. V té době proslul svou velkorysostí, s jakou se choval k zajatému francouzskému králi, kterému dovolil vrátit se domů, a dokonce se s ním podle některých zpráv modlil v katedrále v Canterbury. O tři roky později byl uzavřen mír s Francií v Brétigny, který uzákonil všechny územní zisky Angličanů ve Francii. Výměnou za to se král Eduard vzdal nároků na francouzskou korunu. 

Ve stejném roce také ovdověla oblíbená sestřenka Černého prince, Jana z Kentu. Eduard dlouho neváhal a po získání potřebného papežského povolení kvůli blízké příbuznosti si ji vzal za ženu. Šlo samozřejmě o velký skandál a anglická šlechta reptala i kvůli tomu, že byla zmařena šance proměnit „politický kapitál“ královského sňatku lépe. Černý princ si mohl vzít kohokoli na světě a on si vybral anglickou šlechtičnu a přítelkyni z dětství! 

Eduard si ale prosadil svou. Otec jej roku 1362 jmenoval vládcem Akvitánie, kde si společně s Janou zřídili skvostný dvůr. V dochovaných účtech dvora v Bordeaux jsou zaznamenány štědré dary Černého prince pro jeho přátele, družiníky i služebníky, včetně nástrojů pro muzikanty a podobně. Mezi poddanými v Akvitánii však příliš oblíbený nebyl. Vnímali jej jako cizího vládce, vnuceného vojenskou mocí, který navíc neustále šroubuje daně do nesnesitelných výšin. 

Vleklá choroba

Roku 1367 se na Eduardův dvůr v Bordeaux dostavil osobně kastilský král Pedro I., aby slavného válečníka požádal o pomoc proti svému nelegitimnímu bratrovi Jindřichovi. Eduard další válečné dobrodružství neodmítl a s mohutnou armádou se vydal přes navarské soutěsky do boje. Krušné zimní tažení skončilo dalším slavným princovým vítězstvím v bitvě u Naveretta (Nájera), kde byla vojska vzdorokrále Jindřicha poražena, a Pedro mohl s Eduardovou pomocí zasednout na kastilský trůn. Bohužel, byl to již poslední odlesk slávy Černého prince. 

Pedro se na trůnu dlouho neudržel, brzy byl svržen, a dokonce zabit. Nákladné tažení navíc Eduardovi přivodilo finanční potíže, které řešil jako obvykle – dalším zvýšením daní. To už ale šlechticům, prelátům i měšťanům Akvitánie došla trpělivost a podali proti svému pánovi žalobu k francouzskému králi, jemuž Eduard formálně podléhal jako leník. 

Francouzský král Karel V. daň zrušil a poručil Eduardovi dostavit se do Paříže. Podle kronikáře Froissarta na to Černý princ odpověděl ironicky: „Velmi rádi se ve stanovený den dostavíme do Paříže. Přijedeme však s přilbou na hlavě a v doprovodu šedesáti tisíc mužů.“ 

Své hrozby ovšem už Eduard nesplnil. Zabránila mu v tom choroba, kterou si přivezl ze španělského tažení. Trpěl horečkami a průjmy a nakonec i vodnatelností, která mu dokonce zabraňovala usednout na koně. Možná i tato choroba, která musela čtyřicetiletého válečníka velmi iritovat, byla příčinou jeho popudlivého a krutého chování v posledních letech života. Nejvíce se to projevilo na případu odbojného města Limoges, které se krátce po opětovném rozhoření francouzsko-anglického konfliktu přidalo na stranu Francie. Černý princ, který řídil vojenské operace z postele, přikázal po dobytí města za použití podkopů vyvraždit veškeré obyvatelstvo. Nebyli ušetřeni starci ani ženy a děti.

Odchod Černého prince 

V lednu roku 1371 se Eduard vrátil do Anglie, předal vládu nad Akvitánií svému otci a poslední léta svého života strávil jako těžce nemocný člověk čekající na smrt. Král Eduard, přestože tušil, co přijde, byl z jeho úmrtí zdrcený. Bylo to poprvé v anglických dějinách, kdy královský otec přežil svého jediného následníka. Eduard, Černý princ z Walesu, zemřel 8. května roku 1376 ve Westminsteru a byl pohřben v canterburské katedrále pod nádherným bronzovým náhrobkem. 

Na jeho epitafu můžeme dodnes číst tato slova: „To, co jsi ty, byl jsem i já. To, co jsem já, budeš i ty. Nemyslel jsem nikdy na smrt, dokud jsem si užíval dechu. Na zemi jsem měl ohromné bohatství, země, poklady, koně i zlato. Ale nyní již jsem bídný ubožák ležící v zemi. Má krása již zcela povadla a mé tělo se rozpadlo až na kost.“