Nemilosrdná realita poziční války na západě z let 1914–1918 nenechala francouzské kavaleristy na pochybách, že kůň definitivně pozbyl své místo na moderním bojišti. Na rozdíl od jiných armád, kde jezdectvo představovalo zpomalující prvek vývoje, ve Francii se právě jízdní důstojníci stali hlavními zastánci mechanizace, tedy použití vozidel k boji i k přepravě.

Na úvod ještě vyvrácení jednoho mýtu: existuje hluboce zakořeněný omyl, že AMD-35 je průzkumný automobil. To ale vyvrací jak sám název vozidla, tak i koncepce obrněného jezdectva. Ve 20. letech vývoj směřoval k potřebě jiných obrněnců pro pěchotu a jiných pro kavalerii. Odlišovaly je úkoly, které měly plnit, ale i způsob, jakým toho měly dosahovat. Navíc došlo ke kompetenčním sporům, když si pěchota nárokovala rozhodující slovo v oblasti tanků, zatímco vliv jezdectva se měl omezit jen na kolové obrněnce. Kavaleristé obešli problém prostě tím, že všechny své budoucí projekty označovali jako obrněné automobily (Automitrailleuse), ať už měly kola, nebo pásy. Stanovili přitom potřebu tří hlavních kategorií.

Souboj koncepcí

První představovaly stroje průzkumné neboli Automitrailleuse de Reconnaisance – AMR, kde pojem průzkum znamená získávání informací pozorováním a bojem na čáře dotyku bojujících stran, v kontaktu a spolupráci s vlastními jednotkami a bez pronikání do sestavy protivníka. Pro takovou činnost jezdectvo vybralo dvoumístné kulometné tančíky Renault AMR-33 a 35.

Pro zvědné úkoly měly být určeny Automitrailleuse de Découverte – AMD. Zvědná činnost přitom spočívala v hlubokých průnicích do sestavy a týlu protivníka buď za účelem zisku informací, nebo provádění nájezdů i výpadů proti jeho zázemí, napadání velitelských stanovišť, dopravy, zásobování a spojení, rozvracení jeho sestavy a bojové morálky. Tyto úkoly měly plnit kolové obrněné automobily, maximálně soběstačné a schopné i několikadenních operací desítky kilometrů v nepřátelském týlu. Jejich dalšími atributy byla velká rychlost na silnici a dostatečná průchodnost v terénu, stejně jako nezávislost na podpoře vlastních jednotek a zásobování. Nemohly ale chybět ani bezdrátové spojovací prostředky dlouhého dosahu.

Poslední kategorii představovaly bojové Automitrailleuse de Combat – AMC určené k podpoře předchozích typů a ke střetnému boji s protivníkovými obrněnci. Měly to být střední tanky se silnou výzbrojí a odolným pancéřováním. Tak vznikly stroje Renault AMC-34 a 35 a posléze i nejúspěšnější francouzský tank SOMUA S-35.

V praxi měly všechny tři kategorie spolupracovat tak, že průzkumné jednotky vyhledají v nepřátelské sestavě slabé místo či mezeru, do které proniknou zvědné síly, bojující prakticky v obklíčení. Úkol AMC spočíval v poskytování ochrany průzkumným strojům před protivníkovými tanky a podpoře průlomů zvědných strojů frontou i zajišťování jejich návratu do vlastních linií.

V souladu s popsanou koncepcí Francouzi organizovali také jednotky vyzbrojené panhardy. Pro čtyři lehké mechanizované divize byly stavěny takzvané kyrysnické pluky, jejichž součást tvořily vždy dvě eskadrony AMD-35, každá po 21 bojových a jednom spojovacím stroji. Pro lehké jezdecké divize bylo postaveno pět pluků obrněných automobilů (RAM), kde jedna ze šesti eskadron byla vybavena celkem 13 panhardy. Konečně pro průzkumné oddíly (GRDI) sedmi motorizovaných divizí (DIM) vzniklo vždy po jedné eskadroně se 17 vozidly.

Originální řešení

Nový vůz začal vznikat na základě specifikací jezdectva pro zvědný obrněný automobil z konce roku 1931. Vojáci přitom požadovali na tu dobu fantastické výkony: maximální rychlost 70 km/h, dojezd 300 km a průchodnost terénem, srovnatelnou s lehkými tanky. Do soutěže se přihlásila i automobilka Panhard & Levassor, která vývoj svěřila Louisi Delagardemu. Ten po zvážení požadavků zvolil (místo obvyklé stavby na civilním podvozku) novátorské řešení šasi pomocí integrace zavěšení kol přímo do pancéřové skříně. Výbornou průchodnost terénem zajišťovala velká kola o průměru jednoho metru. Konstruktéři museli vyřešit také problematiku obutí – slabého místa tehdejších obrněnců. Použili nízkotlaké silnostěnné pneumatiky s drátěnou kostrou, vyplněné uvnitř korkovou hmotou, takže ani vícenásobný průstřel nezhoršil jejich jízdní vlastnosti. Z dostupných fotografií je přitom patrné, že ani sebevíce poničená vozidla s průstřely v oblasti podvozku nemají splasklé pláště. Také proto vozy nepotřebovaly náhradní kolo.

Trup měl klasickou konstrukci s pancéřovými plechy síly 20, 13 a 9 mm, nýtovanými na úhelníkový rám. Pohon zajišťoval vzadu umístěný spolehlivý benzinový čtyřválec Panhard dávající výkon 77 kW při 2 000 otáček za minutu, který přes čtyřstupňovou převodovku dokázal 8,5 t těžkému vozidlu udělit na silnici rychlost až 72 km. Objem nádrží 140 litrů vystačil na 300 km jízdy. Typický prvek představovalo oboustranné řízení pro jízdu vpřed i vzad.

Sílící výzbroj

Na trupu měla místo otočná věž APX-3, vyráběná státními dílnami v Puteaux, v níž se soustředila výzbroj. V první variantě šlo o smíšené dvojče složené z posledních novinek v oboru automatických zbraní: velkorážního (protiletadlového) 13,2mm kulometu Hotchkiss Mle30, spřaženého s 7,5mm kulometem Reibel (MAC 31C), což byla, viděno optikou roku 1932 a škálou úkolů vozidla, naprosto dostačující výzbroj. Kulomet Reibel byl vyvinut pro výzbroj opevnění a obrněných vozidel, kapacita zásobníku činila 150 ran a kadence 750 ran za minutu. Vývoj tanků ale ve 30. letech nabral takovou rychlost, že byl nakonec jako hlavní zbraň zvolen poloautomatický kanon Hotchkiss SA-34 ráže 25 mm s vysokou úsťovou rychlostí 950 m/s a kadencí až 20 ran za minutu. Zásoba munice pro něj činila 150 ran, pro kulomet 3 750 nábojů.

Na špičkové úrovni bylo také spojovací vybavení, neboť každý stroj disponoval radiostanicí: řadové vozy typem ER-29 pracujícím ve fonickém nebo morseovém režimu s dosahem 5 km za jízdy a 10 km za klidu. Stroje velitelů čet a eskadron měly stanici ER-26ter Mle35 s dosahem 30, potažmo 60 km. Konečně speciální spojovací vozidla disponovala stanicí ER-27 s dosahem až 150 km. 

Čtyřčlennou osádku tvořil přední řidič a radista (současně zadní řidič) v trupu, zatímco ve dvoumístné věži seděl vpravo velitel a vlevo střelec. Měli k dispozici dva zaměřovače typu L-700, takže palbu mohli vést oba. Do stroje se dalo nastoupit dveřmi po obou stranách trupu, v zadní části věže a poklopem na jejím stropě.

Po zkouškách a přijetí typu do výzbroje započala výroba čítající 218 kusů před vypuknutím druhé světové války a dalších zhruba 160 exemplářů do června 1940. Kromě standardních strojů opustilo továrny menší množství velitelských rádiových vozů s pevnou věží bez výzbroje a v projektu byla připravena též varianta s novou věží Renault s kanonem SA-35 ráže 47 mm. Protože se dodávky věží opožďovaly, bylo ke konci bojů v červnu 1940 k dispozici kolem 70 podvozků, na nichž vznikly varianty nouzového stíhače tanků osazením buď 25mm kanony SA-34, nebo 47mm 
SA-35 s různými druhy ochranných štítů. Zoufalou situaci na frontě už toto úsilí ale zvrátit nemohlo.

Do boje

Německý útok na západě započal 10. května 1940 oboustrannými bleskovými manévry. Spojenci v souladu s plánem „Breda-Dyle“ vyrazili do Belgie, přičemž nejsilnější mechanizovaný svazek, Priouxův Jezdecký sbor, složený z 2. a 3. lehké mechanizované divize (DLM) s 650 obrněnci a 7 000 vozidly, překonal za den vzdálenost 220 km s panhardy v čele. Jim také náleží prvenství ve střetu s obrněnci nepřítele, když se v poledne 11. května 1940 utkaly tři AMD-35 od 12. kyrysnického pluku 3. DLM v krátkém boji se stroji 35. tankového pluku, v němž francouzská vozidla ve chvíli bez vlastních ztrát doslova vyhladila čelní německou tankovou četu. 

Od počátku v souladu se svým výcvikem praktikovali Francouzi taktiku „udeř a uteč“, která se v jejich podání velmi osvědčila. Významné úlohy pohyblivé zálohy se panhardům dostalo také v první velké tankové bitvě historie u Hannut a Gembloux v Belgii ve dnech 12.–14. května 1940, v níž se střetla masa Priouxova Jezdeckého sboru s 850 stroji 3. a 4. tankové divize Wehrmachtu Hoepnerova XIV. motorizovaného sboru. 

Vozidlům AMD-35 ale velení v průběhu bojů a kvůli stále se zhoršující situaci na frontě nutilo roli rychlých stíhačů tanků, pro kterou sice vůbec nebyla konstruována, ale přesto se i v ní výborně osvědčila. Operovala v malých skupinkách, často bez kontaktu s vlastními jednotkami a částečně i v týlu nepřítele, maximálně využívajíce momentu překvapení. Vzhledem k obvyklé početní převaze protivníka a slabému pancéřování nevyhledávala boj v otevřeném terénu, ale podnikala krátké palebné přepady z úkrytu s následnou okamžitou změnou stanoviště. Osádky vyvinuly i taktiku léčky, kdy jedno vozidlo čety představovalo návnadu, která předstíraným ústupem přilákala německé tanky před hlavně zbylých ukrytých strojů. 

Nadstandardní radiovybavení umožňovalo flexibilní koordinaci jak mezi jednotlivými vozy, tak i s velitelstvím na velké vzdálenosti. Kanon 
SA-34 měl i přes malou ráži 25 mm solidní průbojnost 50mm pancíře na vzdálenost 600 m, čím představoval reálnou hrozbu pro všechny typy německých tanků. 

Panhardy tradičně plnily úlohu jak předvoje útočných akcí, tak i zadního voje ustupujících formací, protože v nouzi dokázaly snáze uniknout. To vše z nich činilo velmi užitečný a oceňovaný bojový prostředek, oblíbený u osádek, které mu daly přezdívku „Pan-Pan“. Ta vznikla jak z názvu výrobce, tak z charakteristického zvuku střelby kanonu SA-34. Dobré zkušenosti se spolehlivostí a bojovou efektivitou vozidla měly pozitivní vliv na sebejistotu kavaleristů, kteří si až do závěru bojů i přes citelné ztráty uchovali vynikající bojovou morálku. To vše dělalo z AMD-35 velmi účinnou zbraň, která si ze soubojů s tanky protivníka odnesla pozitivní bilanci při relativně nízkých vlastních ztrátách.

Příběh na pokračování

Pád sladké Francie ale zdaleka neukončil kariéru Panhardů 178. Po úspěšném typu okamžitě sáhli triumfující Němci a 45 kusů zůstalo ve výzbroji čtyř kyrysnických a čtyř dragounských pluků ve Svobodné zóně neokupované části země. V souladu s podmínkami příměří jim byl vymontován kanon, nahrazený druhým kulometem, nicméně za zády kontrolních komisí Osy probíhal v oddělení „Camouflage du Matériel“ (CDM) vichistického generálního štábu další vývoj s cílem zvýšit bojovou hodnotu „Pan-Panů“. Tajně se vyráběly nové, větší svařované věže, vyzbrojené kanonem SA-35 ráže 47 mm, postupně dodávané k plukům s panhardy tak, aby v případě obnovení bojů proti Němcům mohly být okamžitě namontovány a stroje se staly plnohodnotnými zbraněmi. Okupace Svobodné zóny v listopadu 1942 to ale znemožnila. 

Porážka Německa v květnu 1945 postavila Francii před nutnost co nejrychleji znovu vybudovat ozbrojené síly, a tak zcela přirozeně padla volba na AMD-35, disponující stále značným vývojovým potenciálem. Aby se stroj dostal na dobovou úroveň, byla pro něj vyvinuta nová věž FL-1 téměř kruhového půdorysu s kanonem SA-35 a vůz označovaný nově jako typ 178B dostával nové čtyřválcové vznětové motory Panhard 4HL. Mezi lety 1945 a 1947 sjelo z linek 200 nových vozidel, sloužících v severní Africe, Džibutsku, na Tahiti i Nové Kaledonii, na Madagaskaru a v Indočíně. S rozpadem francouzské koloniální říše pak vozy přešly do služby v armádách nástupnických států, zejména Sýrie a Vietnamu. Teprve v 60. letech se završila takřka třicetiletá kariéra tohoto úspěšného vozidla, bezkonkurenčně nejdéle sloužícího typu své kategorie. 

AMD-35 navíc stál u zrodu řady celosvětově úspěšných vozidel podobné koncepce, která je rozvíjena dodnes. Již v průběhu války inspiroval vznik britského Daimleru Mk.I (vyrobeno 2 700 kusů) nebo amerického obrněnce Staghound T17E1 (4 000 kusů). 

Bytová krize, která byla patrná už v době první světové války, se naplno projevila až po jejím skončení. Do Prahy přicházely z menších měst a venkova za vidinou lepšího živobytí tisíce lidí. Často však jejich sny končily na městské periferii v některé z nouzových kolonií, kterých v krátké době vznikly desítky. Nárůst počtu bytů totiž nešel ruku v ruce s potřebami rozvíjejícího se hlavního města, které navíc využívalo mnoho budov k reprezentativním a úředním účelům. Nespokojené obyvatelstvo nezřídka reagovalo pouličními demonstracemi, stávkami nebo v extrémních případech rabováním obchodů a zabíráním bytů. Prvním velkým projevem lidové nespokojenosti byly sociální bouře – šibeničkové demonstrace – už v květnu 1919. 

Bytová krize 

Důležitou roli hrála změna postavení Prahy, která se z provinčního města monarchie stala hlavním městem státu. Počet obyvatel začal výrazněji narůstat až ve druhé polovině 20. let. Pro porovnání, v roce 1910 měla Praha a později připojené obce 616 631 obyvatel, v roce 1922 to bylo 688 647, nešlo tedy o rozdíl nijak výrazný. V roce 1930 však počet obyvatel činil už 848 768. Velký nárůst zapříčinilo masové přistěhovalectví různých sociálních skupin, nejvíc dělnictva, ale také úředníků a dobře situovaných vrstev obyvatel. Nedostatek vhodných, a především levných bytů vedl ke vzniku hromadného bydlení, přelidněných místností, nouzových kolonií, ale jsou známé i případy osidlování cihelen, vápenek nebo slují. 

Problém se dokonce stal námětem pro prozaické dílo Pražské bahno od spisovatele Karla Ladislava Kukly z přelomu 20. a 30. let 20. století, kde se k nevyhovujícímu bydlení uvádí: „Azyly a příbytky pražských tuláků byly odjakživa mimo kořalen a krčem posledního řádu zejména cihelny, podzemní doupata, taková jako už vzpomínaný hotel Díra, stoky i skalní jeskyně, které jsou i teď, jaká ironie, v osmém roce naší samostatné republiky, posledním útočištěm nejchudších a nejubožejších řádných občanů Velké Prahy a našeho státu!“ 

Nutno dodat, že případy nouzového bydlení jsou známé už koncem 18. století, kdy byly pro dělníky získávány starší opuštěné stavby, například letohrádky. O zhruba 100 let později existovaly případy přespávání v dílnách smíchovských přádelen a sirkáren. Až ve 20. století se tento jev stal častějším a nabyl v případě Prahy masovějších rozměrů. 

Nouzové kolonie 

Problematika nevyhovujícího bydlení se týkala především dělnických čtvrtí, kde byla roku 1921 přelidněna polovina bytů. Nouzové kolonie vznikající většinou nelegálně na periferii města měly podobu dřevěných a plechových baráků, vyřazených železničních vagónů nebo maringotek. Můžeme rozlišit čtyři základní typy takovýchto sídel: 

• Zahrádkářské kolonie vznikající na zahradách postupným přistavováním a obezdíváním obydlí s tím, že jejich existence byla tiše tolerována. Nejvýznamnější nouzovou kolonií tohoto typu v Praze byl Krejcárek. 
• Kolonie na vlastním pozemku. Velice málo rozšířený typ, a to hlavně kvůli finanční náročnosti. Příkladem je dodnes dochovaná kolonie Za Horou v pražském Hloubětíně. 
• Neudržované obecní kolonie. Vznikaly na pronajatých obecních pozemcích. Úskalí života na těchto místech (například Čína ve Vysočanech) spočívalo v tom, že město do jejich údržby a infrastruktury téměř neinvestovalo. 
• Udržované obecní kolonie. Ty budovaly obce, které také investovaly do jejich infrastruktury. Příkladem mohou být Arizona a Mexiko v Jinonicích. 

Určit přesný počet nouzových kolonií není a pravděpodobně nikdy nebude možné. Ve Velké Praze se jich nacházelo několik desítek, možná až 60. V roce 1930 existovalo v Praze zhruba 3 000 obytných nouzových staveb s téměř 15 000 obyvateli. Bydleli v nich většinou dělníci pracující v průmyslových závodech na periferii města. Sociální status a ekonomická situace do určité míry tyto lidi předurčovala k radikálnějšímu smýšlení. Není proto náhodou, že tam mnoho svých voličů nacházela především Komunistická strana Československa. 

Co na to radnice? 

S kritickou bytovou situací se snažilo vyrovnat vedení hlavního města. To bylo po celou dobu první republiky v rukou politiků Československé strany socialistické (od roku 1926 nazvané Československá strana národně socialistická). V letech 1922, tedy od vzniku Velké Prahy, do své rezignace v roce 1937 město vedl právník Karel Baxa, po němž převzal pomyslnou štafetu zkušený komunální politik a zastupitel Petr Zenkl. Ten byl mimořádně důležitou osobou, protože stál v čele Ústředního sociálního sboru. Jeho jméno bylo také spojeno s Ústředním sociálním ústavem hlavního města Prahy, nazvaným Masarykovy domovy v Krči (dnešní Thomayerova nemocnice). 

Zenkl se na poli sociální péče pohyboval již jako karlínský komunální politik a lze ho plným právem označit za duchovního otce Masarykových domovů, projektu považovaného za vrchol sociální péče města Prahy, který neměl v Evropě obdoby. Snažil se pomáhat ale také tím, že podporoval bytovou výstavbu i v době hospodářské krize a zvyšující se nezaměstnanosti. Faktem ale zůstává, že počet vyhovujícího a důstojného bydlení byl po celou dobu první republiky nedostatečný. Situace se začala měnit až v 50. letech minulého století se vznikem prvních sídlišť. V letech 1919 až 1933 došlo k vybudování 4 090 bytů o 7 722 místnostech. 

Kolonie v zahrádkách 

Zmíněné nouzové kolonie pak mohly obyvatelům Prahy poskytnout alespoň skromný domov. Jedna taková, nazvaná Židovské pece, se nacházela mezi jižním svahem stejnojmenného kopce a Malešickou ulicí v městské části Žižkov. Vyrostla na polích nedaleko starých Strašnic. V polovině 30. let bylo jižně od ní vybudováno nákladní nádraží Žižkov (do té doby se na jihu od kolonie nacházela jen usedlost Červený dvůr). Kolonie patřila mezi ty zahrádkářské, tedy obytné stavby vznikly na zahradách pravděpodobně už v první polovině 20. let minulého století. 

Domky nebo jiné typy provizorních staveb se tam budovaly nelegálně, často pod rouškou tmy. Zahrádky se ale u domků přece jen nacházely. Obyvatelé si na nich přilepšovali pěstováním ovoce a zeleniny, chovaly se husy, králíci a kachny. Mezi pamětníky se objevovaly opakované zmínky o tom, že některé obydlí představovaly vyřazené železničního vagóny, což byl také jeden z typů nouzového bydlení. 

Židovské pece patřily mezi ty menší kolonie. Podle statistických údajů se zde v roce 1930 nacházelo 26 nouzových domků. V dalších letech se rozrostly jen málo, protože podle interního materiálu ze schůze rady Ústředního národního výboru Hlavního města Prahy z roku 1956 víme, že se na Židovských pecích nacházelo 37 domků se 129 obyvateli. Většina z těchto stavení, konkrétně 32, se měla do roku 1960 vyklidit a zbourat, a to z důvodu jejich zdravotní i stavební závadnosti. Jak už bylo časté, tyto plány se neuskutečnily a ke skutečné likvidaci docházelo až o pět let později. 

Díky terénnímu etnografickému výzkumu z 60. let minulého století víme, že v nouzové kolonii Židovské pece bydleli především dělníci, což platí obecně pro všechna sídla tohoto typu. Díky poněkud kuriózní zprávě z Rudého práva můžeme odvodit, že v roce 1923 se na Židovských pecích budoval vodovod. Tento komunistický deník totiž 7. prosince 1923 přinesl zprávu, že kočí Václav Sládek spadl na rozkopané cestě na Židovských pecích do jámy a zlomil si nohu. Podle svědectví jedné pamětnice sem byl vodovod skutečně zaveden krátce po jejím nastěhování, roku 1925. K zavedení elektřiny došlo až v roce 1946. 

Skromné bydlení 

A jak takové stavby vlastně vznikaly? Nechme promlouvat manžele Goldsteinovy, kteří zde žili: „K obytné místnosti jsem přistavěl malou kůlničku na uhlí, pak jsem ji trochu zvětšil, nakonec jsem ten přístavek udělal ještě větší, chtěl jsem to mít jako dílnu (chodil jsem do továrny, ale jako zámečník jsem doma dělal nějaký meloušky), postavil jsem tam kamna a ženský mne pak vystěhovaly, byla z toho kuchyň.“ 

Paní domu pak vzpomínala: „Čekala jsem pátý dítě, měli jsme málo místa, tak jsme z přístavku udělali kuchyň a dílna se udělala v kůlně na dvorku. Do kuchyňky se vchází z pokoje a zvenčí – v létě jsme chodili do domu vždycky kuchyňkou, v zimě jsme dveře zvenku do kuchyňky zavřeli a ucpali, aby jimi nešla zima, a chodilo se dovnitř původní síňkou (ta je bez stropu, má prkenné stěny, po žebříku se odtud vylézá na půdu – půda je dost velká, dalo se na ní sušit hodně prádla. Na půdě je po zemi položeno staré linoleum. Střecha je z prken pokrytých dehtovým papírem – každý rok se musil dávat nový, jinak zatékalo.) Kuchyňka je prkenná, stěny jen obílené.“ 

Jak už bylo zmíněno, nouzová kolonie Židovské pece zanikla v polovině 60. let minulého století. Její obyvatelé dostali možnost nastěhovat se do nově vybudovaných bytů, což pro mnoho z nich byl obrovský šok. Život v kolonii totiž mnohem víc připomínal vesnický než velkoměstský život. Současný stav ani v nejmenším nepřipomíná někdejší podobu kolonie, po které už nenalezneme žádné památky. Prostor mezi jižním svahem parku Židovské pece a Malešickou ulicí je zastavován bytovými domy. I z toho důvodu došlo na území někdejší nouzové kolonie k vytvoření nových ulic Olgy Havlové a Dagmar Burešové.

Krokodýl Johnstonův (Crocodylus johnsoni) žije ve sladkovodních biotopech u severního pobřeží Austrálie. Jde sice o menší druh krokodýla, jako predátor ale zastává významnou roli v místních ekosystémech. Zároveň jde o kulturně významného živočicha pro původní obyvatele Austrálie. V poslední době jsou tito plazi vážně ohroženi invazními ropuchami obrovskými (Rhinella marina).

„Sladkovodní krokodýli jsou velmi zranitelní na konci období sucha, kdy ubývá dostupná voda,“ vysvětluje bioložka Georgie Ward-Fearová z Macquarieho univerzity. „Shlukují se v místech se zbývající vodou a strádají hlady. Na stejných místech se bohužel také objevují invazní ropuchy, na které pak krokodýli velmi často narazí. Problém je v tom, že ropuchy jsou pro tyto plazy smrtelně jedovaté. Výsledkem je mnoho mrtvých krokodýlů.“

Jak se učí krokodýli

Ward-Fearová a její kolegové ve spolupráci s původními australskými obyvateli z kmene Bunuba a úřady Západní Austrálie nedávno v terénu ověřili účinnost nové metody ochrany krokodýlů před jedovatými ropuchami. Výsledky experimentu, který probíhal v letech 2019 až 2022, zveřejnil odborný časopis Proceedings of the Royal Society B.

Metoda podmíněné chuťové averze je založená na tom, že odborníci učí krokodýly spojit si ropuchy s nepříjemnou otravou, aniž by je při tom ohrozili. Lidé kmene Bunuba a odborníci úřadu pro správu krajiny a vod (DBCA) nachytali stovky ropuch. Odstranili jim jedové žlázy a naplnili jejich těla látkou vyvolávající nevolnost a zvracení. Takto upravené ropuchy poté nabízeli krokodýlům.

Experiment byl velmi úspěšný. V místech, kde se ropuchy vyskytují již dlouhou dobu, poklesla úmrtnost krokodýlů o 95 procent a úspěch vědci zaznamenali i v oblastech, ve kterých se jedovaté ropuchy teprve zabydlují. Efekt navíc podle vědců přetrvával i po letech od skončení experimentu. Podobným způsobem by mělo být možné ochránit i další druhy, které čelí invazním vetřelcům. Obdobný postup vědci již před časem zkoušeli například při ochraně varanů žlutavých (Varanus flavescens).

Před 66 miliony let měla Země velmi špatný den. Z vesmíru přilétla planetka o velikosti hory a dopadla do mělkého moře u dnešní mexické části poloostrova Yucatán. Náraz uvolnil tolik energie jako 100 milionů jaderných bomb a vyryl do zemské kůry přes 200 kilometrů širokou jizvu. Náraz vyvolal monstrózní zemětřesení, obří vlny tsunami a ohnivé inferno. Globální teplota se prudce propadla a potravní řetězce se zhroutily, protože planetu dusily chuchvalce sazí a vypařených hornin, které zastínily Slunce. Více než polovina tehdy žijících druhů – včetně dinosaurů – v důsledku nárazu a následných klimatickým změn vyhynula.

Zatímco mexický kráter zkázy představuje cíl četných výzkumů, samotné těleso, které ho před 66 miliony let vytvořilo, zůstává poněkud v jeho stínu. Ostatně není se čemu divit: dopadající objekt se až na velmi drobné a široce rozptýlené částečky při katastrofické události takřka zcela zanikl. Vědci, kteří se povahou dopadnuvšího objektu zabývali, dlouhou dobu řešili otázku, o jaký typ vesmírného tělesa se mohlo jednat? Byla to kometa? Nebo šlo o zbloudilou planetku? A odkud k nám vlastně přilétla?

Svědectví vyryté do vzácného kovu

Odpovědi na podstatnou část těchto otázek, a i některé další, přináší nová studie zveřejněná v těchto dnech ve vědeckém časopisu Science. Podle Maria Fischer-Göddeho, geochemika z německé univerzity v Kolíně nad Rýnem můžeme takřka s jistotou vyloučit, že by katastrofu způsobil náraz komety. Chicxulubský impaktor byl podle něj nápadně uhlíkatou planetkou. Svá tvrzení vědec opírá o extrémně přesná měření izotopů ruthenia, vzácného prvku z rodiny lehkých platinových kovů.

Fischer-Gödde a jeho kolegové analyzovali celkem sedm izotopů ruthenia pomocí pokročilé techniky zvané multikollektorová hmotnostní spektrometrie s indukčně vázaným plazmatem. Vzorky vědci odebírali ze tří míst chicxulubského kráteru a pěti dalších kráterů z různých impaktů, k nimž došlo v průběhu uplynulé půl miliardy let. Kromě toho hledali ruthenium i v horninách starých přibližně 3,5 miliardy let.

V první fázi se vědcům podařilo s jistotou vyloučit, že by analyzované vzorky ruthenia mohly pocházet ze Země a na povrch je mohla vynést například vulkanická činnost. Ze studovaných dopadů z posledních půl miliardy let navíc pouze Chicxulub vykazoval zřetelně uhlíkatou směs izotopů ruthenia známých z vnějších oblastí Sluneční soustavy. Zabijákem dinosaurů byla podle vědců uhlíkatá planetka typu C, která k nám doputovala z oblasti rozkládající se až za oběžnou drahou Jupiteru. 

Antoni Gaudí i Cornet přišel na svět v červnu 1852 coby páté dítě kovotepce z Reusu a do katalánského hlavního města se přestěhoval v 17 letech. Nastoupil tam na přírodovědeckou fakultu a záhy pokračoval ve studiu architektury. Svůj první dům, u nějž rovnou uplatnil nepřehlédnutelný osobitý styl, nepodobající se žádnému tehdy známému slohu, navrhl v roce 1878 – zakázku dostal od majitele cihelny Manuela Vicense. 

Jeho další kariéru určilo především setkání s průmyslníkem Eusebim Güellem, který se stal Gaudího mecenášem, financoval jeho projekty a mimo jiné jej pověřil vybudováním zahradního města. Z toho sice nakonec sešlo, ale v Barceloně se dosud nachází významný park nesoucí právě Güellovo jméno. Gaudí pro rodinu svého podporovatele postavil i sídlo a poprvé v něm navrhl také interiér. V roce 1883 se pak dostal k projektu velkolepého kostela a zasvětil mu zbylých čtyřicet let života.

V souladu s naprostou oddaností své práci se nikdy neoženil a žil jako asketa a vegetarián. Když ho v červnu 1926 v nedožitých 74 letech srazila tramvaj, údajně měl na sobě šaty žebráka a identifikoval jej teprve jeho známý kaplan z chrámu Svaté rodiny. Gaudí zemřel v nemocnici a je pochován v kryptě Sagrady Familie, stejně jako iniciátor její výstavby Josep Bocabella. Celkem sedm děl výjimečného architekta se dostalo na seznam UNESCO a katolická církev v současnosti pracuje na jeho beatifikaci neboli prohlášení za blahoslaveného. 

Možná se vám to také stalo. Koupíte si v obchodě na pohled dokonale zralé pomeranče a doma nad nimi jen nevěřícně kroutíte hlavou. Jasně oranžové ovoce najednou vypadá poněkud nedomrle a nezrale. Podobnou zkušenost učinil před časem i psycholog Karl Gegenfurtner z univerzity v německém Giessenu a rozhodl se zjistit, čím je rozdíl ve vnímání barev ovoce způsobený. Může za to snad vhodné nasvícení nebo jde o jiný obchodnický trik?

Ukázalo se, že úroveň nasvícení v tomto případě nehrála nejdůležitější roli. Tou byla, možná poněkud nečekaně, barva síťky, v níž bylo ovoce zabalené. Oranžový obal totiž způsobil, že se ovoce zdálo oranžovější, než ve skutečnosti bylo.

Ve světě barevných iluzí

Vysvětlení tohoto podivuhodného triku tkví v tzv. Munker-Whiteově iluzi. Barvy vnímané lidskou myslí totiž neberou v úvahu pouze barvu objektu, na který se díváme, ale také barvy, které ho obklopují. Jinými slovy, změnou barvy obalu (v tomto případě oranžové síťky) měníme také naše vnímání celé oblasti a tím i ovoce uvnitř.

Podstatu Munker-Whiteovy iluze nastiňuje řada populárních obrazců kolujících internetem. V nejčastější podobě je znázorněn jako obraz složený s několika koulí, přes které jsou nakreslené různobarevné čáry. Koule, které na první pohled vypadají že jsou různobarevné, jsou ve skutečnosti všechny stejné a jejich barevné vnímání je dané jen optickou iluzí způsobenou překrývajícími čarami.

V jiné podobě demonstrují stejnou optickou iluzi obrazce s šedými obdélníky, které překrývá černobílá mřížka. Přestože jsou oba šedé obdélníky totožné, vlivem zkresleného vnímání se zdá, že obdélník v levé části je výrazně tmavší než ten vpravo.

Stejný trik podle německého psychologa používají i obchodníci, když balí ovoce a zeleninu do obalů odpovídajících zralým odstínům. Myslete na to nejen při nákupu pomerančů.

Před stovkami a někdy i desítkami tisíc let žily na území Severní Ameriky různé druhy chobotnatců. V chladnějších oblastech se vyskytovali především mamuti, zatímco další chobotnatci, jako například zástupci čeledi Gomphotheriidae, žili spíše v jižněji a více zalesněných oblastech. 

Z dřívějších paleontologických nálezů je zřejmé, že se mamuti během chladných období objevovali i v jinak velmi teplých oblastech jako je dnešní Florida nebo Mexiko. Pokud jde ale o území Mississippi, odborníci se až doposud domnívali, že se mu mamuti vyhýbali. Kromě teplého klimatu je zřejmě odrazovala i místní vegetace. Mamuti dávali přednost otevřeným pastvinám a oblast, kde se dnes rozkládá stát Mississippi býval hojně porostlý lesy. Jediný z dávných chobotnatců, o kterém prokazatelně víme, že se vyskytoval i u břehů řeky, která dala tomuto americkému státu jméno, byl Gomphotherium – chobotnatec známý pro svou typickou čtveřici špičatých a rovných klů, které čněly v páru z jeho horní i prodloužené dolní čelisti.

Mamut z Mississippi

Amatérský lovec fosilií Eddie Templeton ale nedávno učinil životní objev, který do jisté míry přepisuje historii chobotnatců v Mississippi. Ve strmém srázu v okresu Madison, tedy zhruba uprostřed státu Mississippi, narazil na přibližně dva metry velký kel. Amatérský paleontolog si nejprve myslel, že jde o fosilii mastodonta, později se ale ukázalo, že je to podstatně zajímavější nález – ukázalo se totiž, že jde o vůbec první mamutí kel, který byl kdy nalezen ve státě Mississippi.

Šťastný nálezce musel jednat rychle. Mamutí kly sice vypadají odolně, sluneční záření je ale dokáže rychle poškodit. Objevený kel, jehož hmotnost je asi 270 kilogramů, byl naštěstí z části pod vodou a přivolaní odborníci ho v měkkém substrátu stihli vykopat a zakonzervovat během jediného dne. 

Nejistý je zatím konkrétní druh mamuta, který kdysi kel nosil. Podle vědců se zcela jistě nejedná o kel mamuta srstnatého (Mammuthus primigenius). Ti se podle všeho tak daleko jižním směrem nevyskytovali ani během vrcholu ledových dob. Podle odborníků by se s největší pravděpodobností mohlo jednat o kel mamuta kolumbuského (Mammuthus columbi), který byl větší mamut srstnatý. Ve skutečnosti šlo o zástupce jednoho z vůbec největších druhů mamutů, kteří kdy obývali Zemi.

Zprávy o nemilosrdném nakládání s chlupatými tvory pocházejí už z prvního tisíciletí našeho letopočtu a byly rozšířené zřejmě po celé Evropě. Přestože existují doklady, že kočky v movitějších rodinách fungovaly už tehdy jako domácí mazlíčci, zároveň se ustálil zvyk je v určených dnech likvidovat, například pálit v ohni či topit. Odstraněním určitého množství koček se měli lidé osvobodit od zlých duchů a sil (viz Hra na kočku a myš). Dělo se to především během druhého týdne postního období, tedy v čase před Velikonocemi. 

Konkrétně k Yprám se pak váže rozhodnutí flanderského hraběte Balduina II. z roku 962, aby byly kočky shozeny z místní věže. Z toho se později vyvinula tradice vrhat každý rok o druhé neděli postní z věže městské tržnice dvě až tři kočky. Ty díky své mrštnosti pád mnohdy s větším či menším zraněním přežily. Lidé na prostranství dole se je pak schválně snažili chytat. Tak to alespoň popisují svědkové v pozdějším období. Zvyk se totiž v Yprách udržel až hluboko do novověku, konec mu odzvonil až počátkem 19. století, kdy se takové počínání začalo považovat za nevhodné. 

Návrat k tradici

Neobvyklou renesanci tradice zažila o 125 let později. V roce 1938 se občané znovu shromáždili u budovy městské tržnice, aby odtud svrhli kočky – ovšem tentokrát plyšové! Modernizované pojetí si získalo velkou oblibu a koná se v Yprách do dnešních dnů. Od roku 1955 lze hovořit o pravém kočičím festivalu, v nizozemštině Kattenstoet.

Zhruba třicetitisícové město nechvalně proslulé nejhoršími bojišti první světové války se tím úspěšně vymanilo ze stínu, které mu přichystaly dějiny, a vybudovalo si renomé, díky němuž ho zná celá Belgie. Jednou za tři roky o druhé květnové neděli se zde pořádá známý kočičí festival spojený s kostýmovanými průvody centrem, který vždy láká množství místních i turistů. Plyšové kočky se z věže stále házejí a zábavou dětí i dospělých je snažit se je dole pochytat. Ještě připomeňme, že kočičí festival se v Yprách konal právě letos o víkendu 11. a 12. května. Ten příští, v pořadí již 47. se uskuteční od 9. května 2027.

Vorpostenboot se dá do češtiny volně přeložit jako předsunutý hlídkový člun. Úkolem takové lodi bylo v podstatě cokoli, co souviselo s pobřežní službou – od doprovodu konvojů a jednotlivých plavidel přes střežení minových polí až po hledání nepřátelských ponorek a plnění úloh mobilních protiletadlových baterií. Jako lodní kategorie vznikly hlídkové čluny v Německu v první světové válce ozbrojením menších, vesměs rybářských nebo velrybářských lodí. Podobně si počínaly i další země a improvizovaně vyzbrojená civilní plavidla se objevila i u ostatních námořních mocností včetně Velké Británie, Francie nebo Ruska.

Všude se v roli pomocných válečných lodí více či méně osvědčily, a proto s novou mobilizací hlídkových člunů počítalo velení německého válečného loďstva také v mírovém období. To ovšem neznamenalo, že by se v té době potenciální hlídkové čluny speciálně projektovaly nebo stavěly. Jednoduše se kalkulovalo s tím, že v případě války námořnictvo vhodné lodě převezme.

Veteráni v akci

Teprve v roce 1937 dostali výrobci a zákazníci doporučení podpořené státní subvencí, aby se výtlak nových rybářských lodí pohyboval kolem 400 tun. Tak velké plavidlo už totiž dokázalo operovat na volném moři a uneslo tolik výzbroje, že se – jak německé velení věřilo – mohlo pustit do křížku s britskými torpédovými čluny MTB, ponorkami a s trochou štěstí a v patřičném množství i s lehkými jednotkami do velikosti korvet. Přibližně stejná velikost dále zaručovala rychlejší přeměnu na válečnou loď a také výzbroj se dala do určité míry standardizovat. Konkrétně se zpočátku jednalo o 88mm námořní dělo používané na ponorkách (se známou „osmaosmdesátkou“ nemělo nic společného, i munice se používala jiná) a jeden 20mm automatický protiletecký kanon. Časem protiletadlových zbraní přibývalo a od roku 1943 se jich na palubu vměstnalo až pět. 

Větší plavidla od výtlaku 500 tun zpravidla nesla výzbroj v podobě 75mm námořního děla doplněného o jeden nebo dva 37mm protiletecké kanony, až čtyři 20mm „flaky“ a také šest hlubinných náloží ve skluzech na zádi. Každé plavidlo obdrželo coby označení písmeno „V“ s číslem, za něž se připojovalo i původní civilní jméno. Posádky často zůstaly alespoň zčásti stejné, doplnili je jen mladší námořníci se základním výcvikem vedení záložními důstojníky – někdy i veterány z první světové války.

Jedna flotila za druhou

První takzvaná Vp-flotila (nakonec jich bylo 23) vznikla v souvislosti s přípravou invaze do Polska v červnu 1939, kdy námořnictvo zabavilo osm civilních plavidel. Během pouhých tří dnů lodě obdržely palubní výztuhy a nástavby nutné k umístění výzbroje, dalších 10 člunů námořnictvo posílilo o dva měsíce později. Když 3. září 1939 do války vstoupila Velká Británie, Kriegsmarine zmobilizovala další jednotky. Do konce polské kampaně už bylo ve službě devět flotil minimálně po osmi jednotkách se zřejmou snahou, aby každou flotilu tvořila když ne totožná, tak aspoň podobná plavidla. 

Nové posily dostaly za úkol chránit německou pobřežní dopravu v Severním a Baltském moři, což brzy vyústilo v první ztráty. Obávaným protivníkem se ukázaly být především britské ponorky. Několik útoků na ně nevedlo k žádnému výsledku a naopak, podmořský člun Sturgeon u ostrova Helgoland zničil první oběť – V 209 Carl Röver. O další ztráty se zapříčinily námořní miny, a tak se jedna z flotil zaměřila právě na jejich odstraňování. A brzy v tom nezůstala sama.

Stále stejná práce

Zranitelnost hlídkových lodí hraničící s nepoužitelností se ukázala také během invaze do Norska na jaře 1940. Vorpostenbooty kvůli nedostatku torpédoborců víceméně symbolicky střežily konvoje s vojáky a válečným materiálem, ovšem pokud byly napadeny, zmohly jen opravdu málo. Například v dubnu 1940 velitel ponorky Triton, korvetní kapitán Edward Pizey, odpálil salvu šesti torpéd na konvoj 11 nákladních lodí s doprovodem 15 torpédových člunů, stíhačů ponorek a hlídkových člunů. Ke dnu klesly dvě transportní lodě s devíti stovkami vojáků a hlídkový člun V 1507 Rau VI. Odvetný protiútok sice způsobil velký rámus, avšak ponorka vyvázla jen s nepatrnými škodami. 

Po dobytí Norska se práce hlídkových člunů změnila a přizpůsobila se jejich možnostem. Novým primárním úkolem bylo udržovat bez min koridory, kterými vyplouvaly německé ponorky na moře. To znamenalo jak souboje s britskými bombardéry, tak nebezpečnou práci při nekonečném tralování stále stejných úseků, které britské letectvo prozatím ne moc často, avšak v nevyzpytatelných intervalech minami zamořovalo. Protože velení Kriegsmarine považovalo stávající počet hlídkových lodí za naprosto nedostatečný, po obsazení Holandska tamním rybářům bez skrupulí zabavilo na tři stovky plavidel vhodných k úpravě na hlídkové čluny, minolovky a stíhače ponorek. Bylo jich skutečně zapotřebí, protože německou expanzí se těžce hájitelné pobřežní vody rozšířily od severního Norska až ke Španělsku a někdo je musel chránit. Britové si zranitelnost pobřežních tras dobře uvědomovali a s pokládáním min pokračovalo nejen letectvo, ale také ponorky.

Těžká služba ve sladké Francii

Některé německé Vorpostenboote u pobřeží Francie s trochou nadsázky dál plnily úlohu laciné „potravy pro děla“, a to jak v soubojích s všudypřítomnými minami, tak s britským letectvem. K již tradičním nepřátelům se roku 1942 při nájezdech k pobřeží připojily torpédové čluny a později dokonce i torpédoborce. Tak silný soupeř už byl nad síly hlídkových člunů, nicméně německé velení nic lepšího nasadit nemohlo. Dá se říci, že přes rostoucí ztráty měly ozbrojené rybářské lodě vlastně štěstí, že Britové neútočili častěji. Tak to šlo až do invaze v Normandii, během níž měl šéf námořního velitelství Západ admirál Theodor Krancke pořád k dispozici jen menší jednotky včetně 57 hlídkových člunů. Dva z nich byly ztraceny už v prvních hodinách během boje s britskými výsadkáři o most ve vesnici Bénouville, ostatní se – pokud to šlo – střetu s mocným nepřítelem vyhýbaly.

Někdy se ale boji vyhnout nedalo. Například 5. července 1944 se čtyři kanadské torpédoborce vrhly na stejný počet hlídkových člunů doprovázejících ponorku U-741 vyplouvající z Brestu. Výsledkem byla ztráta jednoho a těžké škody na dvou Vorpostenbootech. Podobných, ze strategického hlediska bezvýznamných, avšak krvavých střetů přibývalo a během srpna 1944 byly německé hlídkové čluny v západní Francii částečně zničeny a částečně uzavřeny v atlantských přístavních pevnostech. Odtud ještě vyplouvaly k občasným krátkým hlídkovým plavbám, ale protože jen spotřebovávaly čím dál vzácnější palivo, i tyto víceméně propagační mise brzy skončily.

Bojová kariéra hlídkových člunů ve Francii se dovršila demontáží zbraní a odchodem posádek k pěším útvarům. Zbývající jednotky v Norsku a severním Německu dál křižovaly kolem pobřeží a snažily se udržet bezpečné plavební koridory, jenže vzhledem k čím dál větší aktivitě RAF se jednalo o beznadějný boj. Britské letouny položily do moře takové množství min, že když v posledních dnech války všechny plavbyschopné ponorky vyrazily z Německa do Norska, celá řada jich do cíle nedorazila.

Boje s rudým loďstvem

Hlídkové čluny operovaly také na východní frontě. Jedna z Vp-flotil nechyběla už v plánech operace Barbarossa a časem se k ní přidávaly další. Spolu s jinými menšími plavidly Vorpostenbooty zajišťovaly námořní dopravu v Rižském zálivu a v několika případech v létě 1941 čelily výpadům sovětských torpédových člunů – jednou dokonce v čele s těžkým křižníkem Kirov.

Po uzavření Baltského loďstva v Leningradě se hlídkové čluny podílely na vytvoření minové blokády ve Finském zálivu, zásobování malých ostrovních posádek a na stíhání nepřátelských ponorek, kterým se do konce roku 1942 tu a tam podařilo uzávěrou proklouznout. Od jara 1943 se blokáda minových polí a protiponorkových sítí stala neprodyšnou i pro ponorky a malé lodě se „jen“ staraly o její údržbu. V červnu 1944 však rudoarmějci zahájili ofenzivu s cílem vyřadit z války Finsko a uzávěra ve Finském zálivu se dostala pod silný tlak sovětského letectva a výsadkových jednotek.

Do hořkého konce

Hlídkové lodě se svou nevalnou výzbrojí snažily obojživelné operace odrážet, někdy i úspěšně, nicméně útočníků bylo příliš mnoho a posádky jednotlivých ostrůvků nakonec musely být staženy do bezpečí. Ani u evakuací hlídkové čluny nechyběly a tato kapitola se uzavřela 5. září 1944, kdy Finsko se Sovětským svazem podepsalo příměří. Přeživší hlídkové čluny se vrátily nejen k východopruskému pobřeží, ale i ke klidnější práci v podobě ochrany námořní dopravy.

Znovu jen dočasně, protože když v zimě 1944–1945 sovětská armáda zahájila podél baltského pobřeží mohutný útok, námořnictvo vyslalo k ostřelování pobřežních pozic všechno, co uneslo aspoň jedno dělo. Hlídkové čluny u zoufalých akcí nesměly chybět a v posledních fázích války se podílely na operaci Hannibal, tedy evakuaci civilistů z Východního Pruska. Ta skončila až s německou kapitulací v květnu 1945.

Vorpostenboote nicméně ve své činnosti pokračovaly i po válce. Někdo musel moře vyčistit od minového nebezpečí a k danému účelu tou dobou v Německu nic lepšího nebylo. Posádky svou práci ukončily teprve v roce 1948, potom – pokud to technický stav umožňoval – se lodě vrátily k pokojnému rybolovu. Celkový počet hlídkových člunů zařazených do služby se vyšplhal k šesti stovkám, z nichž asi každý šestý se konce války nedočkal.

Letošní překrásné polární záře, které bylo možné pozorovat v České republice i bez speciálního vybavení, všem připomněly sílu našeho Slunce a také riziko, jaké představuje pro naši civilizaci. Slunce si občas rádo zabouří, což se projeví v podobě geomagnetických bouří, které sužují naše přístroje na orbitě i na zemském povrchu.

Problém je, že jak sluneční bouře, tak i následné geomagnetické bouře v bezprostředním okolí Země, je obtížné předpovídat. Současné systémy včasného varování obvykle dovedou upozornit na blížící se ničivou geomagnetickou bouři jen několik minut předem, což je doba, za kterou nelze takřka nic stihnout.

Včasnější varování

Italští odborníci z Univerzity La Sapienza v Římě a italské kosmické agentury ASI před časem představili projekt Helianthus, který počítá se se solární plachetnicí, vybavenou senzory pro měření potřebných parametrů. Projekt Helianthus by měl zajistit varování před blížící se geomagnetickou bouří se zhruba 100minutovým předstihem. Přestože ani tato porce času neskýtá příliš možností na přípravu, šlo by o podstatně zlepšení.

Dnešní detektory blížící se bouře tohoto typu jsou umístěné na nízkých oběžných drahách. Plachetnice Helinthus by podle dostupných informací měla umístit senzory někde mezi Zemí a Lagrangeovým bodem L1 soustavy Země-Slunce. Ten se nachází ve vzdálenosti asi 1,5 milionů kilometrů od Země směrem ke Slunci.

Zatím není jasné, zda projekt Helianthus dostane zelenou a financování potřebné k tomu, aby byl dotažený do konce. Už sice existují prototypy některých komponent pro takovou misi, ale na finální podobě plachetnice zbývá ještě hodně práce.