Při těžkém poranění mozku může dojít k tomu, že pacientovi sice zůstane zachována funkce mozkového kmene, včetně řízeného dýchání a činnosti srdce, jinak ale nevnímá okolí, nereaguje na podněty a není schopen komunikace. Jde o takzvaný vegetativní stav a pro odborníky je stále do značné míry záhadou, i pokud jde o další osud pacienta.

Yelena Bodienová z americké Harvardovy univerzity s početným týmem spolupracovníků zkoumala data o celkem 241 pacientech v různých formách vegetativního stavu, kteří za normálních okolností nereagovali na vnější podněty. Pacienti pocházeli ze šesti různých zařízení ve Spojených státech a v Evropě, kde byli v péči lékařů během minulých 15 let.

Zkoumání skrytého vědomí

Při použití ústních pokynů se u těchto pacientů neprojevila žádná běžně viditelná reakce. Jak ale zjistila Bodienová a její kolegové, zhruba u jedné čtvrtiny takových pacientů se po ústním pokynu projeví reakce zřetelná při zobrazení magnetickou rezonancí nebo elektroencefalografií (EEG). Tento fenomén se označuje jako „skryté vědomí“. Výsledky výzkumu v těchto dnech zveřejnil odborný časopis New England Journal of Medicine.

„Někteří pacienti s poškozením mozku nejeví známky toho, že by vnímali okolní svět,“ vysvětluje Bodienová. „Jak se ale zdá, zobrazování magnetickou rezonancí nebo EEG říká, že to u části z nich neplatí. Přináší to závažné klinické, vědecké a také etické otázky. Mohli bychom například této skutečnosti využít ke komunikaci s takovými pacienty?“

S výzkumem týmu Bodienové se ale také pojí určité problémy. Vědkyní analyzovaná data pocházejí od různých badatelských týmů a jsou shromážděné za poměrně dlouhé časové období. Standardizace podobně různorodých výstupů bývá problematická, což komplikuje jejich vzájemné srovnání. Během výzkumu se rovněž ukázalo, že u dalších 112 pacientů, kteří reagují na ústní pokyny, se zmíněné projevy patrné na magnetické rezonanci nebo na EEG objevily jen ve 38 procentech případů. Výzkum vegetativního stavu bude nepochybně pokračovat.

Rudolf Mrva (1873-1893) se proslavil jako policejní konfident, jehož svědectví pomohlo v roce 1893 zadržet téměř osmdesát mladých příslušníků radikálního pokrokového hnutí. V následném procesu s takzvanou Omladinou bylo 68 z nich odsouzeno dohromady k 96 rokům vězení. Mezi odsouzenými se nacházeli i pozdější významní představitelé českého veřejného života jako Alois Rašín nebo Stanislav Kostka Neumann. Mrva samotný se však procesu nedočkal, protože byl v předvečer Štědrého dne roku 1893 zavražděn dvěma svými přáteli, které měl společně s dalšími omladináři udat. Díky zájmu dobového tisku i pozdějším vzpomínkám se nám o kdysi slavném konfidentovi dochoval dostatek informací, díky kterým můžeme jeho krátký, ale neobyčejně zajímavý život zrekonstruovat. 

Pražský Rigoletto 

Rudolf Mrva se narodil 29. března 1873 v rodině rukavičkáře Františka Mrvy a jeho ženy Johanny. Rodinné poměry nebyly šťastné, manželé žili odděleně a malého chlapce vychovávala jeho teta Anna Kerauschová. Po předčasném úmrtí otce i matky Mrva jako sedmnáctiletý převzal rukavičkářskou živnost. K jejímu vedení ale neměl dobré předpoklady. Od narození měl slabou tělesnou konstituci, byl hrbatý a často stonal, takže se mu nedostalo dobrého vzdělání. To mu vynahrazovala jeho bohatá fantazie a romantická povaha. Rád četl „krváky“ a dobrodružné romány a věřil, že se jednoho dne sám proslaví. 

Začal proto používat přezdívku Rigoletto z Toskány po vzoru hrbatého klauna z Verdiho opery a také v roce 1890 založil tajný spolek „Podzemní Praha“, v němž s kamarády hledali poklady v pražských sklepeních, ve kterých kopali tunely. Po odhalení jejich činnosti stanuli mladíci na jaře roku 1893 před soudem kvůli krádeži a sbírce zbraní, která byla nalezena u Mrvy doma. Soudce ale obviněné nakonec osvobodil, protože se podle něj jednalo o pouhou mladickou nerozvážnost. O Mrvovi se díky této aféře poprvé psalo v tisku, což mu snad zalichotilo a dodalo odvahy pokračovat v dobrodružném životě. 

Byl opravdu konfidentem? 

Mladíkově romantické povaze tehdejší doba přála. V Čechách právě vrcholilo dlouho střádané politické a nacionální napětí, v Praze se konaly četné protivládní demonstrace. Studenti se dopouštěli různých provokací, například ničili císařské orly na poštovních schránkách nebo na zdi psali hanlivé výroky o hlavě rakouského mocnářství. Nad Prahou byl proto v září roku 1893 dokonce vyhlášen výjimečný stav. Mrva samotný se tehdejších protivládních akcí s chutí účastnil a podobně jako další mladíky také jeho občas zadržela policie. Jenže na rozdíl od většiny svých druhů byl vždy brzy propuštěn na svobodu. Kvůli tomu se začalo objevovat podezření, že s úřady spolupracuje a že jde o provokatéra. Bylo tomu ale skutečně tak? 

Například historik Jiří Pernes se na základě studia úředních pramenů domnívá, že Mrva policejní konfident v pravém slova smyslu nebyl. Nedostával žádnou finanční odměnu a také pro policii systematicky nepracoval. Na druhou stranu, při výsleších skutečně pověděl mnohé o svých kolezích z pokrokového tábora a také si vymýšlel další obvinění. Například potvrdil existenci tajného protistátního spolku Omladina, který byl přitom policejním konstruktem. V následném procesu došlo i kvůli jeho svědectví k odsouzení desítek údajných spiklenců. 

O intencích a motivech jeho počínání však mnoho nevíme. Mladík snad chtěl před úředními orgány působit důležitě a možná opravdu dostal nabídku určité spolupráce s vidinou odměny, což připouští i Pernes. Mrva by však zřejmě nikdy nebyl dobrým konfidentem, protože ani na své přátele nepůsobil důvěryhodně a o jeho možném napojení na policii se mluvilo ještě dříve, než mohlo reálně vzniknout. Proto se také jeho pokrokářští soudruzi rozhodli lstí zmocnit Mrvova deníku, který měl jeho kontakty s vyšetřovateli dokazovat. Deník se následně dostal do rukou předního mladočeského politika Josefa Herolda, který jej v říjnu roku 1893 během jednání rakouského parlamentu využil jako doklad toho, že nepokoje v Praze jsou podněcovány policií a jejími spolupracovníky. Řečník Mrvu sice přímo nejmenoval a zmínil pouze jeho přezdívku Rigoletto z Toskány, ta ale byla v Praze všem dobře známa. O Mrvově vině v tu chvíli už nikdo nepochyboval.

Předvánoční mord 

S Mrvou se po jeho „odhalení“ přestala stýkat většina jeho dřívějších přátel, lidé se začali vyhýbat jeho obchodu, a mladý rukavičkář byl dokonce fyzicky napaden na ulici. Od té doby se proto stranil veřejnosti, ven vycházel především v noci a většinu času se skrýval u sebe doma na Malé Straně. Tam jej navštěvovali jen dva jeho o něco mladší druhové Otakar Doležal a František Dragoun, kteří byli také vyšetřováni v procesu s Omladinou. Ani oni nepochybovali o Mrvově zradě a rozhodli se jej potrestat. K vraždě se ale odhodlali teprve večer před Štědrým dnem roku 1893. 

Toho dne přišli k Mrvovi na návštěvu, chvíli s ním hráli karty, a když rukavičkář začal zdobit vánoční stromek, oba se na něj vrhli. Dragoun začal Mrvu škrtit a Doležal mu vrazil dýku do srdce. Konfident byl okamžitě mrtev a mladíci z místa činu utekli, už druhý den je ale chytila policie a oba se k činu doznali. Za vraždu byli posléze odsouzeni k desetiletému těžkému žaláři. Pro zajímavost můžeme dodat, že zatímco Doležalova stopa se po propuštění z vězení ztrácí, Dragoun pracoval jako autodrožkař na Žižkově a zemřel teprve v roce 1946 jako jeden z posledních omladinářů. 

Ohlas zločinu 

Zpráva o vraždě známého udavače se ještě ten večer roznesla po Praze, kde vyvolala značné pozdvižení. K domu, kde Mrva zemřel, několik následujících dní proudily davy zvědavců. Události samozřejmě věnovala patřičnou pozornost většina českých i německých novin, které přinášely detailní informace o posledních dnech Mrvova života i vraždě samotné. Při tom se rozvířily i nejrůznější spekulace a polemiky, například se vedly debaty o tom, kdo nese mravní odpovědnost za konfidentovu smrt.

O tom, že se případ stal hlavním námětem rozhovorů nejen pražské společnosti, svědčí i dochovaná korespondence současníků. Podrobnosti smrti „detektiva“ Mrvy popsala kupříkladu Josefína Kounicová ve svém listu skladateli Antonínu Dvořákovi, který právě pobýval v New Yorku. Historik Josef Pekař zase informoval svého učitele Jaroslava Golla, že o pražskou vraždu se živě zajímali také obyvatelé Erlangenu, bavorského města, kde se Pekař právě zdržoval. 

Pozornost pražského obecenstva přitáhl i Mrvův pohřeb, kterého se účastnilo velké množství zvědavých diváků, a také samotný proces s Omladinou, při němž byl zavražděný často zmiňován, protože především na jeho výpovědích obžaloba studentů stála. Například Alois Rašín během procesu vyjádřil lítost nad tím, že se jej Mrva nedožil a jeho svědectví kvůli tomu nemohlo být konfrontováno ze strany jeho dřívějších soudruhů. Pokud by se tak opravdu stalo, Mrvova role v celém procesu by se snad vyjasnila, avšak malostranský Rigoletto by při tom pozbyl mnoho z tajemna, kterým je dodnes opředen. 

Druhý život 

S odstupem času lze říci, že Mrvovi se jeho dávný sen splnil. Ještě za svého života se proslavil a přinejmenším na několik desetiletí po své smrti se zapsal do české paměti, i když asi ne tak, jak si sám představoval. Jeho jméno se stalo běžně používaným synonymem pro udavače a konfidenty, a v tomto významu Rudolfa Mrvu zmiňuje dokonce i Masarykův slovník naučný z roku 1929. 

Označení „mrva“ zakořenilo rovněž v dělnickém prostředí jako nadávka pro stávkokazy nebo zrádce socialistického hnutí. Například Klement Gottwald v roce 1934 sliboval všem „nenapravitelným mrvům“, že se s nimi uvědomělí dělníci vypořádají. Na přelomu 40. a 50. let ale výraz „mrva“ znali už jen „starší soudruzi“ a také podle tehdejšího Rudého práva byla Mrvova „bezvýznamná osobička dávno zapomenuta“. Ani na začátku 21. století na tom Mrva není lépe a zdá se tak, že se z této tragické postavy pomalu stane pouhá polozapomenutá kuriozita moderních českých dějin.

Asi před stoletím jsme zjistili, že se Galaxie v Andromedě, největší galaxie v našem blízkém okolí, nevzdaluje, ale naopak přibližuje k Mléčné dráze. Odborníci postupně dospěli k závěru, že se Galaxie v Andromedě s Mléčnou dráhou asi za 4,5 miliard let srazí a obě galaxie splynou. Pro případné pozorovatele pozemské oblohy by to byla fascinující podívaná, i když na osudu většiny hvězd a planetárních systémů by se taková srážka příliš neprojevila.

Till Sawala z Helsinské univerzity a jeho spolupracovníci teď ale poněkud kazí výhledy na úžasnou nebeskou show ve velmi vzdálené budoucnosti. Jak vyplývá z jejich doposud nerecenzované studie, zveřejněné na preprintovém serveru arXiv, pravděpodobnost srážky monumentálních hvězdných ostrovů je v příštích 10 miliardách let zhruba padesátiprocentní.

Nejistá srážka

Mléčná dráha ani Galaxie v Andromedě „nevisí“ v prázdném kosmickém prostoru. Obě galaxie náležejí do zhruba 10 milionů světelných let velké Místní skupiny galaxií, obsahující okolo 30 galaxií (včetně těch trpasličích). Galaxie v Andromedě jsou společně s Mléčnou dráhou sice největší a nejhmotnější, to ale neznamená, že by na ně nepůsobily gravitační silou další galaxie Místní skupiny. Díky tomu vzniká galaktická varianta slavného „problému tří těles,“ tedy problém výpočtu budoucího pohybu, v tomto případě více než tří těles, která se navzájem gravitační ovlivňují.

O problému tří těles je známo, že je výpočetně neobyčejně náročný. Když Sawala a jeho kolegové přidali do výpočtů pohybu Mléčné dráhy a Galaxie v Andromedě gravitační působení třetí a čtvrté největší galaxie Místní skupiny, Galaxie v Trojúhelníku a Velkého Magellanova oblaku, objevila se ohledně srážky Mléčné dráhy a Galaxie v Andromedě značná nejistota. Šance na srážku jsou tak podle vědců „jen“ zhruba jedna ku jedné.

Ve skutečnosti jde o oboustranně výhodnou, nikoliv však nezbytnou spolupráci. Mravence jednoduše přitahují kapky nektaru, které posévají zelené kališní lístky okolo poupat pivoněk: Jedná se totiž o skvělý zdroj potravy plný cukru a také aminokyselin, lipidů a dalších organických sloučenin. 

Na oplátku mravenci svého rostlinného hostitele bedlivě chrání a rázně zakročí proti škůdcům, kteří by si chtěli na poupatech skutečně pochutnat: Vetřelce bodají a koušou, stříkají na ně kyselinu a z rostlin je shazují. Jakmile pak pivoňka vykvete, neškodní hmyzí hodovníci ji opustí a přesunou se za potravou jinam. 

Přestože do kosmického prostoru již dřív zamířila celá řada „neprofesionálů“, za prvního kosmického turistu se pokládá americký podnikatel Dennis Tito, jenž v dubnu 2001 v lodi Sojuz TM-32 navštívil Mezinárodní vesmírnou stanici. Za cestu přitom zaplatil asi 12,5 milionu dolarů. Jinak by se také dalo říct, že kosmickým turistou je člověk, který se rozhodne z vlastní vůle letět do vesmíru a rovněž si svoji misi finančně zajistí.

Mimochodem, Tito by se rád do kosmu vrátil, už ho ovšem neláká kroužení okolo Země. Namísto toho si i s manželkou rezervoval místo ve vyvíjené lodi Starship společnosti SpaceX, jež se má ještě v této dekádě vydat k Měsíci. Nedávno přitom odhodlaný Američan oslavil 84. narozeniny.

Turistika na ruský způsob

Vesmírnou turistiku rozjelo Rusko, pro jehož kosmický program znamenaly lety platících zájemců vítaný příliv financí. Ostatně podobně si nechávalo platit i za mise profesionálů z jiných zemí a například v letech 2006–2022 mu doprava 72 astronautů na ISS vynesla zhruba čtyři miliardy dolarů. S příchodem amerických komerčních lodí zmíněný zdroj vyschnul, a země se jej proto snažila kompenzovat.

Pro její potřeby postačovaly dva Sojuzy ročně vyslané k vesmírné stanici, zatímco třetí se měl rezervovat právě pro účely kosmické turistiky. Daný model se podařilo odzkoušet v prosinci 2021, kdy v Sojuzu MS-20 letěl ruský kosmonaut Alexandr Misurkin a platící zákazníci Jusaku Maezawa a Jozo Hirano z Japonska, které jejich mise vyšla přibližně na 90 milionů dolarů.

Maezawa patří mezi investory SpaceX a stojí i za projektem dearMoon neboli za první pilotovanou misí lodi Starship k Měsíci, se skupinou vybraných umělců na palubě. Tady mimochodem narážíme na problémy s definicí kosmické turistiky: Zmínění umělci nebudou profesionálové v pravém slova smyslu, ale prošli náročným výběrem a neplatí start ze své kapsy. Jde tedy spíš o služební cestu než o turistiku.

Pro srovnání: Do projektu dearMoon se přihlásilo přes milion zájemců a uspělo jich osm, tj. jeden ze 125 tisíc. Když loni vybírala nové kosmonauty ESA, obdržela 22 523 přihlášek a zvolila z nich pět profesionálů, takže měla jednoho úspěšného na každých 4 500 adeptů. Zjednodušeně řečeno byl tedy výběr pro komerční misi dearMoon mnohem přísnější.

Konec ruských plánů

Ovšem zpět k Rusku: Ještě v roce 2021 schválila tamní vláda výrobu třetí lodi Sojuz, která měla v roce 2024 letět právě s platícími turisty, zatímco předchozí měly startovat v letech 2022 a 2023 vždy s jedním profesionálem a dvěma soukromými pasažéry. Nabídka dokonce zahrnovala speciální „zážitkový balíček“, kdy měl turista za příplatek zhruba 15 milionů dolarů absolvovat asi 200 hodin výcviku pro práci ve skafandru. Při návštěvě ISS by pak na hodinu a půl opustil bezpečí její paluby a mohl by se pohybovat ve volném prostoru.

Popsané plány však vzaly zasvé, když Rusko v únoru 2022 vtrhlo na Ukrajinu. Program ISS sice dál pokračuje, jako pověstná výjimka potvrzující pravidlo, ale současná mezinárodní situace kosmické turistice nepřeje. Společnost Space Adventures, která všechny turistické lety na lodích Sojuz zajišťovala, oznámila ukončení veškerých svých aktivit v zemi. A přestože zájem by zřejmě byl, hledat zákazníky mezi bohatými oligarchy aktuálně dost dobře nejde. Kdo může, ten se na sebe snaží neupozorňovat.

Spíš komerční astronauti

Jako jediná společnost dnes tudíž kosmickou turistiku nabízí SpaceX. I když… Sama sice provozuje flotilu lodí Crew Dragon, z nichž čtyři aktivně létají a pátá se dokončuje, nicméně mise ve vlastní režii neposkytuje: Pronajímá vesmírná plavidla různým provozovatelům, kteří s jejich využitím realizují v kosmu vlastní plány.

Takto se uskutečnila třeba výprava Inspiration4 v září 2021. Americký podnikatel Jared Isaacman vzal s sebou na třídenní let trojici „turistů“, které spojila snaha získat přes 200 milionů dolarů pro nemocnici St. Jude Children’s Research Hospital v Tennessee: První členka posádky, Hayley Arceneauxová, tam působí jako zdravotnice a už coby desetiletá porazila rakovinu kostí. Christopher Sembroski si koupil los, přičemž výtěžek z loterie šel právě na konto nemocnice. Pilotku, profesorku geologie a dlouhodobou spolupracovnici NASA Sian Proctorovou pak Isaacman vybral z řady partnerů své firmy Shift4.

Misí Inspiration4 však jeho vesmírná odysea zdaleka neskončila. V únoru 2022 podnikatel oznámil, že se s firmou SpaceX dohodl na dalších třech letech do vesmíru! Expedice Polaris Dawn se čtyřmi astronauty se má uskutečnit na konci letošního srpna: Velitelem se stane Isaacman, pilotem Scott Poteet a letovými specialisty Anna Menonová a Sarah Gillisová, přičemž kromě prvního zmíněného jde o zaměstnance SpaceX. Isaacman a Gillisová pak mají uskutečnit historicky první výstup do otevřeného prostoru ve skafandrech nově vyvíjených Muskovou firmou. V případě obou zmíněných misí tedy musíme opět hovořit o „služebních cestách“, nikoliv o čistokrevné turistice. Ostatně i proto se v poslední době začíná používat asi přece jen výstižnější označení „komerční astronaut“.

Všichni chtějí kosmonauta

Záměrem dalšího uživatele lodí Crew Dragon, společnosti Axiom, je postupně vybudovat komerční stanici a pronajímat její kapacitu a služby kosmickým agenturám i dalším zájemcům. Pilotované mise mají tudíž firmě umožnit získat zkušenosti s přípravou a realizací letů do vesmíru. Dá se říct, že Axiom velmi přesně zná potřeby trhu, jehož lukrativní část tvoří právě komerční astronauti, nacházející se někde mezi narychlo připravenými turisty a profesionály. Mnoho zemí touží mít vlastního kosmonauta na oběžné dráze, a firma jim podobnou možnost nabízí. 

Mise Axiom 1 se v dubnu 2022 zúčastnil americký astronaut Michael López-Alegría a tři platící podnikatelé: Larry Connor z USA, Ejtan Stibbe z Izraele a Mark Pathy z Kanady. Na Axiom 2 v květnu 2023 letěla jako profesionál Američanka Peggy Whitsonová, dále John Shoffner coby jeden platící turista a kosmonauti Alí al-Qarní a Rajjána Barnáwíová ze Saúdské Arábie, jimž cestu zaplatil jejich stát. 

Axiom 3 odstartovala v polovině letošního ledna a vedle již zmíněného Lópeze-Alegríi coby velitele tvořila posádku trojice kosmonautů vyslaných jejich mateřskými zeměmi, a sice Ital Walter Villadei, Švéd Marcus Wandt a Alper Gezeravci z Turecka. 

Na misi Axiom 4 s předpokládaným startem na jaře příštího roku se pak mají – kromě nezbytného velitele (Peggy Whitsonové), což je podmínka NASA pro lety na ISS – vydat Shubhanshu Shukla z Indie, Polák Sławosz Uznański a Maďar Tibor Kapu. 

Ceny letenek firma nezveřejňuje, neoficiálně se však hovoří o rozmezí 50–100 milionů dolarů, s tím že daná částka zahrnuje kromě cesty na oběžnou dráhu i další služby. Například loni v říjnu došlo k podpisu dohody o realizaci britské národní mise, kdy by měl let čtyř kosmonautů vyjít na 200–250 milionů dolarů.

Čekání na raketoplán Delta

Víceméně pravidelné lety kosmických turistů, i když pouze na suborbitální dráhu, v současné době nabízejí jen dvě společnosti: Virgin Galactic britského podnikatele Richarda Bransona a Blue Origin někdejšího nejbohatšího muže planety Jeffa Bezose. Obě se ovšem potýkají s celou řadou problémů.

Virgin Galactic vznikla v roce 2004 a slibovala rozjet masovou suborbitální turistiku během půldruhého roku. Jenže technické překážky způsobily, že teprve nyní její raketoplán SpaceShipTwo startuje vcelku pravidelně: Od června 2023 do června 2024 uskutečnil sedm komerčních letů, vždy se třemi platícími zákazníky, velitelem, pilotem a zástupcem firmy coby instruktorem. Nechme nyní stranou, nakolik je podobný model po dvou dekádách a stamilionových investicích životaschopný. Pokud ovšem startují v průměru tři platící osoby měsíčně, a přitom Virgin Galactic už v první fázi přijala zálohy od 700 lidí, jak dlouho jí potrvá odbavit jen tuto „první generaci kosmických průzkumníků“?

Společnost proto chystá novou řadu raketoplánů Delta, jednodušších na výrobu, levnějších na provoz a snazších na údržbu. Technické detaily neznáme, ale víme, že flotila má začít vznikat příští rok, letové zkoušky mají přijít na řadu v roce následujícím a někdy od roku 2027 má odstartovat masový komerční provoz – přičemž totéž firma slibovala už před 19 lety. 

Virgin Galactic původně přijímala rezervace na „sedadlo“ za 200 tisíc dolarů, později částku zvýšila na 250 tisíc. Následně rezervace přijímat přestala a oznámila, že letenka vyjde zhruba na 450 tisíc dolarů. Raketoplán Delta má přitom cenu srazit ke 100 tisícům. Budoucnost celého projektu je ale ve hvězdách – společnost Boeing, která s Virgin Galactic na projektu spolupracuje, loni odstoupila a ve hře jsou soudní pře kvůli nezaplaceným účtům.

Dílek do pestré skládačky

Pro firmu Blue Origin neznamená suborbitální turistika alfu a omegu podnikání, nýbrž pouze střípek z pestré skládačky kosmických programů. Na raketě New Shepard testuje Bezosova společnost technologie pro větší nosiče či pro své lunární moduly. New Shepard dosud letěl 23krát, přičemž od července 2021 do srpna 2022 absolvoval šest pilotovaných výprav, kterých se zúčastnilo 31 mužů a žen.

Celý program se pak zbrzdil, když raketa v září 2022 při bezpilotním letu selhala – respektive selhal její motor vinou vyšších provozních teplot v důsledku konstrukčních změn provedených před startem. Nicméně záchranný systém reagoval správně a kabinu s vědeckými experimenty dopravil včas do bezpečné vzdálenosti od vybuchující rakety. Firma mimochodem oznámila, že se jí krátce po nehodě ozvali zájemci o let právě na záchranném systému. Blue Origin ovšem zdůraznila, že nic podobného nenabízí a nabízet nehodlá. Vyšetřování nehody uzavřela Federální letecká správa (FAA) loni v září a další starty podmínila zhruba dvacítkou úprav. Na další „turistický“ let si tak New Shepard musel počkat téměř dva roky.

Firma uvádí, že má rozestavěných několik raket, aby mohla co nejdřív zvýšit kadenci startů – přesná čísla a data však nedodává. Veřejně přitom letenky nenabízí a zatím „pokrývá“ pouze své obchodní partnery. Přesto má údajně více než 100 zájemců o suborbitální zážitek. Z neoficiálních zdrojů pak víme, že by se cena pro jednu osobu měla pohybovat mezi 1,5 a 2,5 milionu dolarů. 

Poloha Belgického království mezi Francií a Německem nutila zemi se k některé z velmocí buď přimknout, nebo se pokusit stát zcela stranou. Jatka Velké války se sice odehrávala v severní Francii, nicméně i Belgie trpěla čtyřletou německou okupací, která zdecimovala její hospodářství a vytěžila zdroje. Postupem doby a vývojem spojeneckých válečných plánů začalo být zřejmé, že cílem Francie je především udržet možný konflikt mimo vlastní území, a Belgičané pochopili, že v případné příští válce se má bojištěm stát právě jejich země. Tomu se chtěli za každou cenu vyhnout a k radosti silného pacifistického hnutí se po vzoru sousedního Holandska rozhodli vyhlásil neutralitu. Král Leopold III. tak učinil v říjnu 1936.

Koncepce obrany

Zodpovědní činitelé si uvědomovali, že se jim nikdy nebude dostávat prostředků na vybudování armády schopné útoku potenciálního útočníka odolat a soustředili se proto na zachycení a zpomalení prvního náporu s tím, že v dalším vývoji již přejde tíha bojů na spojence. Vzhledem k nedostatku zdrojů omezili budování nákladných složek armády, jako je letectvo a tankové vojsko, omezené byly i zásoby pro živení boje. Upínali se také k pomoci zvenčí, ovšem tu v zárodku podvazovala belgická snaha dodržovat deklarovanou neutralitu. Nevznikly proto plány bojové součinnosti se spojenci, nemluvě o preventivním rozmisťování francouzských a britských jednotek na belgickém území.

Koncepce obrany spočívala v přehrazení nejnebezpečnějších směrů možného vpádu z Německa. Protože je Belgie rovinatým státem, vsadili vojáci na obranu vodních toků a plavebních kanálů coby nejvýraznějších přirozených protitankových překážek. První linie kopírovala Albertův kanál od Antverp k Maastrichtu, dále pokračovala podél řeky Mázy přes Lutych k Namuru a končila na francouzské hranici u Givetu. Belgičané, ale ani Francouzi nepočítali s dlouhodobou obranou Arden (viz Přes belgické hory), kde měl být veden jen pohyblivý boj na zdrženou k získání času.

Druhá, hlavní, linie obrany, zvaná též Koningshooikt-Wavre (K-W linie), byla budována v oblouku kolem Antverp a Bruselu podél řeky Dyle až k Nivelles. Rovinaté území mezi Wavre a Namurem, nazývané „díra u Gembloux“, bylo jako nejnebezpečnější útočný směr přehrazeno pásem Cointetových protitankových překážek. Belgičané předpokládali, že Wehrmacht právě tudy povede klíčový nápor do Francie a tím pádem i mimo jejich K-W linii, na jejíž proražení mu nezbude dost sil, a rozhodující boj tak Němci svedou se zemí galského kohouta.

Třetím a posledním pásmem odporu měl být takzvaný „Národní reduit“, vedoucí od ústí Šeldy ke Gentu a dále podél řeky Lys k pobřeží u Nieuportu. Tam mělo jádro armády zády k průlivu La Manche udržet alespoň část státního území, přečkat rozhodující bitvu mezi Němci a Spojenci a připojit se pak k protiofenzivě a vyhnání Němců z Belgie.

Pozemní jednotky

Pozemní armáda měla po přechodu na válečný stav 22 divizí v osmi armádních sborech, z toho šest mírových divizí pěchoty, z nichž každá za mobilizace postavila dvě další divize – jednu první, a jednu druhé zálohy. Dále byly k dispozici dva elitní svazky Ardenských myslivců (Chasseurs Ardennais), dvě jezdecké divize a jedna motorizovaná brigáda.

Standardní pěchotní výzbroj sestávala z pušek systému Mauser v ráži 7,65 mm, lehkých kulometů typu BAR 1918, Lewis, či FM-15 Chauchat nebo Madsen, zatímco těžké pěchotní zbraně zastupovaly převážně modely MG 08 a Hotchkiss M1914.

Mobilní součástí pozemní armády bylo jezdectvo. Kombinovaly se v něm tradiční hipomobilní pluky „Lanciers“ (kopiníků), „Chasseurs á cheval“ (jízdních myslivců) a „Guides“ (belgická kuriozita vzniklá z takzvaných Mázských kozáků) s jednotkami cyklistickými, motorizovanými a obrněnými. Chloubu představovala „Brigade de Cavaliers portés“, tvořená dvěma motorizovanými pluky „Lanciers“ a „Guides“, zesílenými eskadronou motocyklistů a lehkých tanků. Jízdní divize se skládala vždy ze tří pluků jízdních (hipomobilních) a dvou cyklistických, přičemž pluk byl u jezdectva nemajícího praporní stupeň jednotkou v síle praporu. Dále obsahovala kromě motorizovaného dělostřeleckého pluku, ženijního a spojovacího praporu i útvar motocyklistů a eskadronu tančíků, vybavenou stroji zahraničního původu. Šlo o osm francouzských jezdeckých tanků AMC-35 u 1. divize Ardenských myslivců a dále 42 lehkých tanků britského původu na podvozku Carden-Lloyd, vybavených otočnou věží s kulometem Hotchkiss ráže 13,2 mm u jízdních jednotek.

Budování opevnění

Nejrozšířenější obrněnec představoval kanonový tančík T-13, což byl obrněný podvozek typu Carden-Lloyd, osazený poměrně silnou výzbrojí francouzského kanonu SA-35 ráže 47 mm se spřaženým kulometem FN, opatřeným polokruhovým štítem, připomínajícím částečně otevřenou věž. Celkem měli Belgičané ve výzbroji okolo 200 kusů mírně se lišících variant B-1 až B-3, sloužících jako mobilní protitanková záloha u pěších jednotek. Belgické obrněné síly v počtu 250 tančíků ale byly roztříštěné do malých jednotek na podporu jezdectva i pěchoty, neboť velení preferovalo snahu „mít všude alespoň něco“ před ideou mohutné úderné jednotky.

Dělostřelectvo bylo částečně motorizováno, celkem disponovalo 1 338 hlavněmi převážně francouzské a belgické provenience. Nejtěžší typ polního děla představoval Canon de 12 cm L mle 1931 od společnosti Cockerill, v případě pevnostních nebo obléhacích děl ale Belgičané disponovali i těžšími rážemi včetně osmi francouzských 220 mm těžkých houfnic Mortier de 220 TR mle 1916. Obranu proti letadlům zajišťovaly dva pluky protiletadlového dělostřelectva sestávající z 12 těžkých (zbraně ráže 120 a 105 mm) a 30 smíšených baterií, kombinujících vždy tři děla ráže 76,5 mm s jedním 105mm. Pro obranu polní armády bylo dále k dispozici 60 kusů rychlopalných kanonů ráže 40 mm vyrobených na základě licence od švédské společnosti Bofors.

Snaha čelit překvapení a udržet pro obranu státu klíčové koridory, kterými by mohl nepřítel do vnitrozemí proniknout, vedla v souladu s popsanou koncepcí obrany k budování opevnění. V zásadě se jednalo o tři hlavní typy: v první řadě šlo o asi 20 modernizovaných starších pevností fortového typu v okolí Lutychu, Namuru a Antverp. Belgickou chloubu představovaly čtyři moderní tvrze, zesilující lutyšský pevnostní okruh: Aubin-Neufchateau, Battice a Tancrémont na pravém břehu Mázy a konečně i největší velkoskupina na světě, Eben-Emael, situovaná v místě, kde Belgii od Německa odděluje úzký pruh Holandského území, protkaný hustou sítí komunikací. Posledním prvkem byly předsunuté a mezilehlé linie, například podél Albertova kanálu, Mázy a již zmíněné postavení Koningshooikt-Wavre. Ty byly tvořeny řídkými pásmy či shluky objektů, z nichž lehké měly orientačně podobu čs. lehkého opevnění a střední našich pěchotních srubů, nicméně ve značně jednodušším a levnějším provedení, jejich výzbroj většinou sestávala z běžných polních zbraní.

Nebeské Thermopyly

Vzdušné síly sestávaly ze tří leteckých pluků, z nichž první byl pozorovací, vyzbrojený převážně dvouplošníky Fairey Fox a Renard R.31. Stíhací složku představoval 2e Régiment d´Aéronautique o třech perutích. Nejmodernější výzbrojí se mohla pyšnit první z nich, když letka 2/I/2 Aé „Chardon“ disponovala 11 britskými stíhačkami Hawker Hurricane Mk.I a druhá letka, 1/I/2 Aé „Cométe“ měla k dispozici 15 starších, ale stále poměrně výkonných dvouplošníků Gloster Gladiator Mk.I. Dvě letky druhé peruti, „Cocottes Rouges“ a „Cocottes Blanches“, obdržely 24 kusů relativně moderních italských Fiatů CR-42, ale na třetí peruť zbylo jen 28 obstarožních Fairey Foxů ve stíhací verzi. Z výzbroje třetího zvědného a bombardovacího pluku stojí za zmínku hlavně 16 moderních bitevníků Fairey Battle letky 5/III/3 Aé „Aigle Égyptien“.

Jednalo se tedy o sílu spíše symbolickou, a to jak počty, tak úrovní vybavení. Za takových podmínek se nedaly dělat zázraky a také se nekonaly. Například devět hurricanů bylo zničeno hned prvního rána po zahájení německé invaze na vlastním letišti těsně před startem. Naopak gladiatory a fiaty se do vzduchu dostaly a docílily i vícero sestřelů. Jedinou významnější akcí letectva se stal útok na mosty přes Albertův kanál dopoledne 11. května, který ale dostal rozměr antické tragédie. 

Zúčastnilo se ho devět bitevních strojů Fairey Battle s doprovodem šesti gladiatorů. Při příletu skupinu napadla přesila Messerschmittů Bf 109 E, nicméně šestice belgických stíhačů upoutala jejich pozornost na sebe, čímž umožnila bitevníkům průnik k mostům. Ty nicméně střežila silná protiletadlová obrana, která pět strojů poslala k zemi, zatímco šestý bombardér sestřelili stále poblíž bojující Belgičané, již uvyklí, že jakékoli letadlo ve vzduchu je německé. Přesto dvě osádky docílily zásahů, jednoho do vozovky mostu ve Vroenhoevenu, druhého do nájezdu mostu ve Veldwezeltu. Jelikož ale byly k dispozici jen 50kg pumy, Němci škody odstranili v řádu hodin. To ale nijak nesnižuje odvahu letců, kteří bez váhání nastoupili do takto sebevražedné akce, z níž se se štěstím podařilo vrátit jen dvěma poškozeným gladiatorům a třem prostříleným battlům, z nichž jeden havaroval při přistání na letišti. 

Statečný boj

Na jaře 1940 byla Belgie neutrální zemí žijící zdánlivě běžným mírovým stereotypem. Na rozdíl od Francie a Anglie se totiž s Německem nenacházela ve válečném stavu a snažila se alespoň navenek udržovat svou neutralitu, pročež opatření činěná na základě varovných signálů prováděla skrytě a polovičatě. Zatímco obyvatelstvo bylo v zájmu zachování klidu udržováno v nevědomosti, u vojska se naopak projevovala únava z opakovaných poplachů, neboť Německo svůj útok na západ mnohokrát odložilo. Tomu nakonec odpovídala míra překvapení ráno 10. května, které podceněním situace na belgické straně způsobilo některá známá selhání, především pád Eben-Emael a fatální zničení značné části letectva. 

Belgická armáda jako celek ale útočníkům kladla tvrdý odpor, přes citelné ztráty nedošlo k obklíčení žádné její významné části a přes prvotní šok začala realizovat své válečné plány. Chasseurs Ardennais vedli boj na zdrženou a brzdili postup německé ocelové laviny k Máze po celé tři dny. V noci na 12. května se pozemní armáda spořádaně stáhla na hlavní linii na řece Dyle kolem Bruselu a Antverp, jištěna francouzskými a britskými divizemi. Tím Němcům otevřela přístup ke Gembloux, kde proběhla do té doby největší tanková bitva mezi Priouxovým jezdeckým a Hoepnerovým XIV. motorizovaným sborem, v níž se Francouzům podařilo německý postup zastavit. 

Dne 14. května kapitulovalo Holandsko, především ale na jihu Wehrmacht překonal u Dinantu, Givetu a Sedanu řeku Mázu a začal k severu vysunuté Spojence obkličovat. Těžiště bojů se přesunulo jinam a britsko-francouzská podpora se začínala vytrácet. Belgičané proto 16. května, opět spořádaně, ustoupili za řeky Šeldu a Lys do „Národního reduitu“ a vydali tak Brusel. Na nové linii se jim dařilo odrážet německé útoky a držet plnou čtvrtinu svého území, přičemž protiútoky dokonce dobyli zpět dvě německá předmostí. Drama pak vyvrcholilo 27. května, kdy se Belgičané dozvěděli o britské evakuaci z pevniny.

Při posuzování událostí je potřeba mít na zřeteli, že na západě Německo neplánovalo vyhlazovací válku jako na východě, a jasně to deklarovalo. Belgičané pokračováním v boji neměli co získat, čím delší odpor by kladli, tím více zkázy a mrtvých by to jejich zemi přineslo. Jasně cítili, že to není válka jejich, ale velkých mocností, jejichž klání se svou nešťastnou polohou prostě připletli do cesty. I přes to, že nebojovali o holé přežití, nevedli si nijak špatně a samotní Němci je považovali za tvrdé protivníky. 

Když ale král Leopold III. viděl, jak Britové mizí z pevniny a Francouzi mají co dělat sami se sebou, ustupujíce na své území, uvědomil si, že osamocený odpor se zbytky armády a zásob a bez podpory spojenců by v „Národním reduitu“ neměl naději na úspěch ani dlouhého trvání. Vzal na sebe tedy odpovědnost a začal vyjednávat o kapitulaci, k jejímuž podepsání došlo 28. května 1940. Za cenu 6 000 padlých a 17 000 raněných tak Belgičané uhájili čest svého království, přičemž 18 dní tvrdé obrany není vzhledem k poměru sil a ve srovnání s událostmi počátku války vůbec špatný výkon. 

Legendární řeka Yukon vytéká ze Skalistých hor a pokračuje na západ, napříč celou Aljaškou a nakonec vytváří deltu, která ústí do Beringova moře. Proudící voda Yukonu ukusuje tající permafrost a odnáší stále větší množství sedimentu. V něm se skrývá toxická hrozba pro přírodu i obyvatele Aljašky – rtuť.

S postupujícím globálním oteplováním se Aljaška ohřívá až čtyřikrát rychleji, než kolik činí průměr pro celou planetu. Kvůli tomu se dostává do prostředí stále větší množství rtuti, která je obsažená v roztávajícím permafrostu. Vzhledem k povaze atmosférického proudění a k chemickým zákonitostem končí v Arktidě ohromné množství rtuti, které předčí jiné typy biotopů.

Jak změřit rtuť

Dosavadní odhady množství rtuti v prostředí vycházejí ze vzorků, které odborníci odebrali z permafrostu. Ty ale někdy až několikanásobně kolísají. Joshua West z Jihokalifornské univerzity v Dornsife a jeho kolegové proto vymysleli nový postup, díky kterému je možné určit množství rtuti v prostředí přesněji. Vědci se zaměřili na množství rtuti v sedimentech na březích řek a pobřežních písčinách. Novou metodu vědci otestovali na dvou lokalitách v povodí řeky Yukon – v Beaveru, ležícím asi 160 kilometrů severně od města Fairbanks a v Huslii, asi 402 kilometrů západně od Beaveru. Výsledky jejich výzkumu nedávno zveřejnil odborný časopis Environmental Research Letters.

Naměřené údaje potvrzují, že přesnější byly projekce, které počítaly s vyšší koncentrací rtuti. Podle Westa je naštěstí riziko, že se lidé otráví z vody, jen malé. Skutečnou hrozbou je podle něj rtuť obsažená v potravě. Toxická rtuť v současné době ohrožuje zhruba pět milionů lidí, kteří žijí v Severní Americe za polárním kruhem. Více než tři miliony z nich přitom bydlí v místech, kde by měl do roku 2050 roztát prakticky všechen permafrost.

Alžběta Durynská se narodila roku 1207 asi v dnešní Bratislavě. Její otec Ondřej II. nechvalně proslul jako jeden z nejhorších a nejnenáviděnějších panovníků z rodu Arpádovců. V důsledku jeho rozepří s domácí šlechtou byla dokonce zavražděna jeho první žena a Alžbětina matka Gertruda Meranská. Podle tehdejšího zvyku dívenku už ve čtyřech letech poslali z domu, a to na dvůr durynského lantkraběte Heřmana, kde se o 10 let později provdala za jeho následníka Ludvíka IV. Snoubenci, vychovávaní společně, k sobě od dětství pociťovali náklonnost. Možná i proto se mladý ženich rozhodl neposlechnout svou matku Žofii, která ho od svazku zrazovala. Ačkoliv se jednalo primárně o politický akt, manželé se dle dochovaných svědectví milovali a vzájemně podporovali. Z krátkého, pouze pětiletého manželství se narodily tři děti. 

Štědrá světice 

Novomanželé se usadili na hradě Wartburgu a jejich život se nesl ve znamení vypjaté zbožnosti. Zejména Alžběta trávila dlouhé hodiny na modlitbách a rozjímáním nad svou hříšností. Roku 1224 se poprvé setkala s žebravými mnichy řádu františkánů, jejichž ideály života v chudobě a pomoci bližnímu na ni udělaly velký dojem. Tehdy také došlo k seznámení s Konrádem z Marburgu. Tento apoštolský komisař se stal jejím zpovědníkem a jeho přísně asketický život princeznu naprosto okouzlil. Konrád sepsal jakýsi program života v chudobě a šlechtična slíbila splnit cokoli, co by nebylo v rozporu s jejími manželskými povinnostmi. 

Stala se ochránkyní chudých a trpících, rozdávala pracovní nástroje, pomáhala dlužníkům a v době velkého hladomoru nechala zbudovat několik špitálů, kde se sama starala o nemocné. Tou dobou byl její manžel právě na jedné ze svých cest, takže disponovala knížecí pokladnicí, jejíž veškerý obsah velkoryse použila na pomoc chudým. Pochopitelně si za to vysloužila tvrdou kritiku od zodpovědných úředníků. 

Život v chudobě 

Ludvíkovi však Alžbětino konání nevadilo. Po návratu domů se postavil na její obranu a bez výčitek se snažil získat další prostředky do knížecí pokladny. Ten rok byla naštěstí bohatá úroda, která pomohla hladomor i finanční potíže zažehnat. V době, kdy lantkraběnka čekala třetí dítě, vyhlásil císař Fridrich II. křížovou výpravu, ke které se přidal i Ludvík. Při čekání na nalodění v Itálii však ve vojsku vypukla morová epidemie a on jí padl za oběť. 

Alžběta pro svého manžela velice truchlila, ale nehodlala se podvolit svému poručníku a švagru Jindřichovi, který ji nutil, aby se znovu vdala. Nejprve i s dětmi utekla z Wartburgu a živořila pouze z almužen. Po urovnání vztahů se švagrem a zajištění budoucnosti pro své tři děti je na výzvu zpovědníka Konráda zanechala v péči rodiny a sama odešla do prosté chalupy vedle františkánského kláštera v Marburgu. Zde založila špitál a snažila se realizovat svůj ideál života v chudobě, zbožnosti a službě druhým. 

Těžká práce, půsty a neustálý kontakt s infekčními chorobami ji také nejspíš stály život. Zanedlouho, roku 1231, v pouhých 24 letech zemřela. O její brzkou kanonizaci se postaral právě Konrád, který také sepsal její první životopis. Alžběta Durynská byla prohlášena za svatou již roku 1235. Dnes je považována za patronku světlušek (budoucích skautek), vdov, sirotků, nemocných a charitativních sdružení.

Světoznámý německý hudební skladatel a klavírista Ludwig van Beethoven, žijící v letech 1770–1827, se potýkal s řadou vážných zdravotních problémů. Kromě ztráty sluchu ho trápily zažívací potíže, dvakrát prodělal žloutenku a jeho život pravděpodobně ukončilo onemocnění jater. 

Svědectví kadeří

Biochemici z Harvardu podrobili vzorky jeho vlasů nové analýze a výsledky publikovali v odborném časopise Clinical Chemistry. V Beethovenových kadeřích pocházejících ze dvou různých období skladatelova života odhalili 64krát, respektive 95krát vyšší hladinu olova oproti normálu. Uvedená množství přitom již lékaři považují za otravu olovem, která běžně vede ke gastrointestinálním i sluchovým potížím. 

Přesto nešlo o takové hodnoty, aby se mohly stát jedinou příčinou umělcovy smrti. S příznaky otravy Beethoven každopádně prokazatelně bojoval desítky let a podle vědců k jeho zdravotním potížím přispělo také až 14násobně zvýšené množství arzenu a rtuti v těle. 

Dobrovolná otrava

Jak se však nebezpečné látky v podobném objemu do jeho těla dostaly? Dle badatelů se patrně hromadily desítky let s jídlem a pitím. Beethoven měl v oblibě víno, vypil i láhev denně. Nevyhýbal se přitom ani levnému alkoholu z olovnatých sudů či s přídavkem octanu olovnatého, který tehdy běžně sloužil coby sladidlo a konzervant. V 18. a 19. století navíc olovo využívali i skláři, neboť jejich výrobkům propůjčovalo průzračnější vzhled. Hudebník si také rád dopřával ryby z Dunaje: Jenže do řeky se tenkrát vypouštěl průmyslový odpad, takže se ve vodních organismech ukládal arzen a rtuť.

Nahromaděné nebezpečné látky v těle tedy německému skladateli ztrpčovaly život, ale nezabily ho. Zároveň ovšem vědci uvádějí, že otrava olovem nejspíš přispěla k příčině jeho smrti, kterou se pravděpodobně stalo selhání jater.