První polovinu profesní dráhy zasvětil František Pustina lesnictví, ve druhé pak působil jako vodohospodář, přičemž začal vskutku ambiciózním úkolem – v roce 1961 byl pověřen vyvoláním umělých atmosférických srážek.

3. července 1963 se od země opravdu odlepil sportovní letoun, aby vystoupal do předepsané výšky 1 400–1 900 metrů. Na křídlech nesl šest hořáků, z nichž mělo letadlo infikovat jeden mrak jodidem stříbrným. Každá pochodeň hořela asi dvě minuty, dým nasával stoupavý proud a vtahoval jej do oblaku. A náhle zapršelo – umělé srážky padaly rovnou do vodní nádrže Klíčavy na Křivoklátsku. Z úspěšného pokusu se nakrátko stala senzace a všechny stránky tehdy plnily titulky: „Pustina se rozhodl poručit přírodě!“

Vhodná mračna

Pokusy s ovládnutím počasí přitom začaly již během druhé světové války. Tehdy velitelé armád doufali, že když poručí přírodě, získají navrch zejména v leteckých bitvách. Teoretické znalosti sice existovaly, ale praxe dost pokulhávala. Situaci změnil až pokus inženýra Pustiny a mladých fyziků z Akademie věd. V Československu však mělo vyvolání srážek zcela jasný a praktický význam: navýšit stav vody v nádržích, aby bylo v případě potřeby odkud čerpat. 

„Poručení dešti“ pak probíhalo poměrně složitě. K vytvoření umělých srážek byly především nutné vhodné, tzv. smíšené mraky, které při teplotách pod bodem mrazu zadržují ledové krystalky, vodní páru a přechlazené ledové kapičky. Aby vznikla průměrná dešťová kapka, musí se těchto kapiček spojit zhruba půl milionu. V jedné kapce jich ale může být až desetkrát tolik.

Experiment světového významu

Napětí par nad krystaly ledu je menší než nad kapičkami, takže se voda na ledových krystalech sráží. K tomu je ovšem nezbytná přítomnost těchto krystalů v dostatečném množství. František Pustina proto do mraku přidal jodid stříbrný s podobnou strukturou, jakou mají krystaly ledu. Zmíněný mrak přitom spadal do kategorie Cumulus congestus; šlo tedy o typický letní oblak s tmavým spodkem a s horní částí prozářenou sluncem.

O převratnosti Pustinova objevu svědčí i fakt, že se dnes bouřky stejným způsobem pokoušejí vyvolávat například v Číně nebo v Izraeli. U nás však byly výsledky mnohaletého výzkumu zcela zastíněny událostmi Pražského jara, které měly kromě vědecké oblasti dramatický dopad i na Pustinův rodinný život. Jeho žena byla tou dobou navštívit příbuzné ve Švédsku, odkud se pak se synem nemohla vrátit, zatímco Pustina zůstal s druhým synem u nás. Ani opakovaným žádostem o shledání rodiny úřady nevyhověly, a manželé se tak znovu setkali až po dvaceti letech.

Vojenská kariéra se stala jasnou volbou pro řadu potomků vrcholných politiků i diktátorů. V době míru se jednalo o relativně snadnou cestu, často umetenou vlivnými rodiči. Za války se ale situace změnila třeba už jen proto, že děti vysoce postavených osob mohly v případě zajetí čelit silnému nátlaku. Své by o tom mohl vyprávět třeba nemilovaný Stalinův syn Jakov. Otcovu nepřízeň hraničící s nenávistí „získal“ už sňatkem s židovskou tanečnicí a snad i proto za války sloužil jako pouhý poručík dělostřelectva. V létě 1941 byl u Smolenska zajat, v koncentračním táboře Sachsenhausen si nepochybně vytrpěl své a k dovršení všeho otec odmítl nabídku jeho výměny za zajatého polního maršála Friedricha Pauluse. Bezvýchodnou situaci Jakov vyřešil vběhnutím do elektrického plotu, přičemž dodnes není zřejmé, zda se jednalo o sebevraždu nebo o pokus o útěk.

Osudy šťastné i tragické

V nacistickém Německu se děti vrcholných funkcionářů dle zákona nesměly vystavovat nebezpečí, údajným cílem bylo zachování národního genofondu. Všichni se ale zákonem neřídili a v tomto směru si nejaktivněji vedla rodina Karla Dönitze. Zatímco admirálův zeť Günter Hessler se vyznamenal jako úspěšný ponorkový velitel, syn Peter naopak první bojovou plavbu na ponorce U-954 nepřežil. 

Rodinnou tragédii těžce nesla především matka, a tak druhý syn Klaus námořnictvo z blíže nespecifikovaných zdravotních důvodů opustil (spekuluje se o epilepsii) a zahájil lékařská studia. O prázdninách 1944 ale staré kamarády navštívil a zúčastnil se krátké bojové mise k britskému pobřeží. „Jeho“ torpédový člun však padl za oběť francouzskému torpédoborci La Combattante a Klaus Dönitz mezi zachráněnými trosečníky chyběl.

Zlobivý Churchill

Italský diktátor Benito Mussolini si na počet dětí stěžovat nemohl a dva z jeho synů si našli cestu ke službě v ozbrojených silách. Oba zvolili letectvo, ale zatímco pro staršího Vittoria bylo létání spíš jen jedním z mnoha koníčků, Bruna Mussoliniho kolegové považovali za talentovaného pilota a svědomitého důstojníka. Účastnil se mnoha bombardovacích misí v Habeši, ve Španělsku a v Řecku a od roku 1941 zalétával první prototypy těžkých čtyřmotorových bombardérů Piaggio P.108. Právě jeden ze zkušebních letů se mu v srpnu 1941 stal osudným, když poblíž základny v Pise nad příliš těžkým strojem ztratil kontrolu a po nárazu do domu zahynul. 

Manželům Churchillovým se narodilo pět dětí, ale jen jeden syn – Randolph. Tak trochu zlobivé dítě se otec pokusil ukáznit umístěním do vojenského učiliště v Etonu, a přestože po studiích Randolph zvolil kariéru novináře, jeden turnus v husarském pluku ho neminul. Za války pracoval jako zpravodajský důstojník v Káhiře a v roce 1944 byl vysazen v Jugoslávii jako člen britské mise při štábu maršála Tita. Se štěstím vyvázl ze všech německých protipartyzánských operací, vysloužil si Řád britského impéria a do civilu odešel v hodnosti kapitána.

Bojovný mariňák

Ve Spojených státech amerických navlékli vojenskou uniformu všichni čtyři synové prezidenta Franklina D. Roosevelta. Nejstarší James (narozen 1907) dostal krátce po otcově znovuzvolení do Bílého domu v roce 1936 přímo hodnost podplukovníka námořní pěchoty, což se ve sboru i u veřejnosti setkalo s vlnou nevole. James pak pracoval pro svého otce a začátkem roku 1937 dostal oficiální funkci prezidentského administrativního asistenta. Protože se dále množily stížnosti na nemístný nepotismus, vzdal se „Jimmy“ Roosevelt v září 1939 udělené hodnosti a odešel do civilu jako kapitán námořní pěchoty v záloze. Přestěhoval se do Hollywoodu, kde v roce 1940 založil menší filmovou společnost.

Když vypukla válka v Evropě, vrátil se k námořní pěchotě, jenže otec s ním zpočátku měl jiné plány. Vyslal syna na tajnou diplomatickou misi, během níž James vysvětloval vládám Číny, Egypta nebo Řecka, že Spojené státy za nějaký čas vystoupí z neutrality a zapojí se do válečného dění. V době přepadu Pearl Harboru už byl James doma a krátce poté se stal zástupcem velitele praporu plukovníka Evanse Carlsona – velkého obdivovatele akcí britských commandos. Mladý Roosevelt nadšení svého nadřízeného sdílel, oba vedli výcvik mariňáků směrem k přepadovým operacím a brzy se pro ně práce našla.

Když se američtí námořní pěšáci v srpnu 1942 vylodili na Guadalcanalu, vyšší spojenecké velení se ataky v jiných oblastech snažilo zmást japonské velení a roztříštit očekávaný japonský protiúder. Dokonce i dosud slabé britské Východní loďstvo opustilo Cejlon, aby simulovalo útok na Andamanské ostrovy, a dostalo se i na Carlsonovy nájezdníky. Přes dvě stovky mužů se vměstnaly do ponorek Nautilus a Argonaut a vyrazily k atolu Makin v Gilbertově souostroví.

Akce dopadla celkem dobře. Mariňáci téměř padesátku japonských obránců pobili, ponorky palubními děly zničily čluny s císařskými posilami a následoval triumfální návrat do Pearl Harboru. Za vzorné vedení operace a za záchranu tří vojáků z rozstříleného výsadkového člunu, kteří se pod palbou topili, byl major James Roosevelt dekorován Námořním křížem. 

Do akce se dostal také během bojů o Midway a na Aleutách, jenže pak do slibně se rozvíjející kariéry zasáhly zdravotní problémy. Na první linii musel na nějaký čas zapomenout, pracoval ve štábních funkcích, ale na podzim 1943 neodolal a na Makin se vrátil – tentokrát při jeho regulérním obsazení. Během třídenních bojů byl často viděn v předních pozicích a za to dostal další vyznamenání za statečnost – Stříbrnou hvězdu. Z aktivní služby odešel v srpnu 1945 a kariéru záložního důstojníka ukončil v roce 1959 v hodnosti brigádního generála. V poválečném životě se po vzoru otce věnoval aktivní politice a jen do Kongresu byl zvolen celkem šestkrát. Posledním počinem po všech stránkách činorodého muže byla podpora prezidentské kandidatury Ronalda Reagana. James Roosevelt zemřel v roce 1991 ve věku 83 let.

Krátkozraký letec

Druhému prezidentovu synovi, Elliottu Rooseveltovi (narozen 1910), učarovalo létání. Pro slabý zrak ho k letectvu nepřijali, a tak působil jako soukromý pilot, krátce pracoval jako ředitel malé letecké společnosti a díky činorodosti ho neminula ani funkce manažera rozhlasových pořadů pro společnost Hearst. Když v Evropě vypukla válka, pocit odpovědnosti vůči vlasti ho ještě jednou přiměl zkusit štěstí u letectva. Díky známosti s generálem Henrym Arnoldem v září 1940 obdržel kapitánskou hodnost a místo u průzkumné perutě na poloostrově New Foundland. Náplň Elliottovy práce tvořilo hledání vhodných míst pro budování nových základen na Labradoru, Baffi nově ostrově a v Grónsku, aby americké vzdušné síly mohly doprovázet britské konvoje s válečným materiálem co nejdál nad Atlantik. 

Později pracoval v logistice, jako zpravodajský důstojník a navzdory špatnému zraku jen jakoby mimochodem startoval k bojovým misím – například začátkem roku 1942 se významně podílel na dálkových průzkumných letech nad Saharou. Na konci téhož roku z fronty odešel a jako vojenský atašé doprovodil otce na konference s Churchillem do Casablanky, Káhiry a na setkání s Churchillem a Stalinem v Teheránu. Mezitím spolupracoval na nových technikách nočního leteckého fotografování a na podzim roku 1943 převzal velení průzkumného křídla od 8. letecké armády operujícího z Velké Británie. V květnu 1944 odcestoval na misi do Sovětského svazu a po návratu se soustředil na průzkum a likvidaci odpalovacích zařízení německých „zázračných zbraní“ V-1 a V-2. Vysloužil si hodnost brigádního generála, avšak po smrti otce a konci války v Evropě se pro Elliotta v letectvu „nenašlo vhodné umístění“ a v srpnu 1945 odešel do výslužby. Celkem absolvoval 89 bojových misí o celkové délce 470 hodin.

Po válce od matky Eleanor převzal správu rodinného majetku, což v jeho případě neznamenalo, že by se usadil. Nechvalně proslul několika skandály, které se točily především kolem žen, skupoval a prodával rozhlasové stanice a dva roky pracoval jako starosta Miami Beach. Pro podezření z korupce a napojení na organizovaný zločin Elliotta vyšetřoval senátní výbor a v roce 1968 se nejspíš pokusil zaplatit atentát na bahamského premiéra Lyndena Pindlinga, což však až do své smrti popíral.

V roce 1972 emigroval do Portugalska, odkud jej však o dva roky později vyhnala revoluce. Přesídlil proto do Velké Británie a posléze se vrátil zpět do USA. Asi nejúspěšněji si vedl jako spisovatel. Utřídil a ve čtyřech svazcích vydal otcovu korespondenci, sepsal jeho životopis a velký komerční úspěch zaznamenala série detektivních románů, v níž roli hlavního vyšetřovatele sehrála jeho matka Eleanor. Podílel se ale také na sepsání knihy, v níž odhaloval detaily z intimního života svých rodičů včetně vztahů svého otce s několika milenkami. Poslední léta Elliotta Roosevelta poznamenal horšící se zdravotní stav, přesto se dožil poměrně vysokého věku osmdesáti let.

Lovec ponorek

Třetí prezidentský syn, Franklin D. Roosevelt mladší (narozen 1914) vystudoval práva a humanitní vědy. Při té příležitosti se k otcově velké radosti podrobil výcviku záložních námořních důstojníků, jenž byl tehdy na vybraných vysokých školách poměrně běžnou záležitostí. Po studiích se několik měsíců věnoval právnické praxi, ale protože se psal rok 1941, vstoupil do amerického námořnictva jako nižší důstojník. Zvoleným plavidlem byl torpédoborec Mayrant, který v severním Atlantiku doprovázel konvoje z Kanady do Velké Británie a zpět. Shodou okolností právě Mayrant v závěrečné fázi plavby eskortoval britskou bitevní loď Prince of Wales do kanadské Argentie, kde se prezident Roosevelt setkal s premiérem Winstonem Churchillem.

Mladý Franklin se schůzky na přání svého otce zúčastnil, stejně jako pozdější konference v Casablance. Potom dál pokračoval v námořní službě, než ji v únoru 1942 přerušil zánět slepého střeva. Po uzdravení se prezidentův syn vrátil na Mayrant už v hodnosti poručíka a ve funkci dělostřeleckého důstojníka. Na podzim 1942 byl Mayrant zařazen do svazu stovky lodí, z nichž se vylodila americká vojska u Casablanky v Maroku. Rooseveltův torpédoborec kryl americkou bitevní loď Massachusetts během dělostřeleckého souboje s francouzským obrněncem Jean Bart a potom ostřeloval pozice pobřežního dělostřelectva. Franklin Roosevelt jr. se již jako zástupce kapitána zúčastnil také vylodění na Sicílii v červenci 1943. Tentokrát šlo opravdu do tuhého, protože u Palerma blízký zásah letecké pumy na Mayrantu usmrtil pět a zranil šest námořníků. Roosevelt podle očitého svědka jednoho z nich odtáhl do bezpečí.

V březnu 1944 byl mladý Franklin Delano povýšen na nadporučíka, vrátil se do Spojených států a převzal velení právě dokončovaného eskortního torpédoborce Ulvert M. Moore. Rozdíl mezi eskortním a flotilovým torpédoborcem spočíval v nižší rychlosti a slabší výzbroji Rooseveltovy lodě, proto jeho primární úkol nespočíval v boji s hladinovými silami, nýbrž v protiponorkových operacích. V této úloze Ulvert M. Moore pracoval kolem malých letadlových lodí Corregidor a Tulagi a připsal si účast v úspěšné honičce na japonský podmořský člun I-12. 

Na začátku roku 1945 se Rooseveltův torpédoborec přesunul k Filipínám, kde japonské ponorkové velitelství zorganizovalo poslední velkou podmořskou ofenzivu. Zdálo se, že Ulvert M. Moore bude mít s ponorkami práce dost, ale místo toho se potýkal spíš s novou japonskou „zázračnou zbraní“ – se sebevražednými piloty kamikaze. V lednu 1945 si protiletadloví dělostřelci připsali první sestřel a vzápětí se loď vyznamenala záchranou trosečníků z těžce poškozeného torpédoborce Stafford, přičemž zlikvidovala další japonský stroj.

Nakonec ale ještě jednou došlo i na ponorku a Ulvert M. Moore poslal na věčnou hlídku nepřátelský podmořský člun s označením RO-115. Podobné úkoly plnila Rooseveltova loď i při vylodění na Okinawě, během něhož ovšem dostala nového kapitána. Nadporučík Roosevelt se po otcově smrti vrátil do Spojených států a po krátké dovolené nastoupil do kursu pro vyšší důstojníky. Jenže válka zanedlouho skončila a mladý vysloužilec se vrátil k advokátní praxi a nepohrdl ani politikou. V letech 1949–1955 v Kongresu zastupoval New York, při prezidentských volbách podporoval Johna Kennedyho, od nějž pak obdržel post náměstka ministra obchodu. Zemřel v 74 letech.

Obchodník a námořník

Nejmladší Rooseveltův syn John (narozen 1916) se na stránky světových deníků dostal už ve dvaceti letech – to když se na dovolené v Evropě popral se starostou francouzského města Cannes. Pak se mladík uklidnil, vystudoval a našel si práci na ředitelství řetězce obchodních domů Filene’s. Protože i on během studií absolvoval výcvik záložních námořních důstojníků, po krátkém váhání kariéru obchodníka opustil a na začátku roku 1941 vstoupil do válečného loďstva. Jako jediný ze sourozenců však nikdy žádné jednotce nevelel. Sloužil na základně v kalifornském San Diegu v zásobovacím sboru, jehož úkolem byla logistická podpora a uzavírání dodavatelských smluv se soukromými subjekty. Po přepadu Pearl Harboru požádal o převelení na bojovou loď, což ovšem jeho otec osobně zamítl. John se ale nedal a s otcem si věc korespondenčně vysvětlili.

V červnu 1942 se dočkal povýšení na poručíka a získal pozici zástupce zásobovacího důstojníka na letadlové lodi Wasp, která se právě přesunula ze Středozemního moře do Tichého oceánu. První bojovou akcí byla podpora vylodění námořní pěchoty na Guadalcanalu 7. srpna 1942. Invaze samotná se sice nesetkala s vážným odporem, nicméně flotila na moři musela čelit náletu dvou tuctů japonských bombardérů a na jeho odražení se podíleli i letci z Waspu. 

O dva týdny později se mezi americkými a japonskými letadlovými nosiči odehrála bitva u východních Šalamounových ostrovů, které se Wasp kvůli doplnění pohonných hmot nezúčastnil. V polovině září letadlová loď s nejmladším synem amerického prezidenta na palubě a s doprovodným svazem křižovala u ostrova San Cristobal, když se dostala na mušku japonské ponorky I-19. Kapitán Takakazu Kinaši mířil mimořádně přesně – tři torpéda poslala do hlubin Wasp, jedno poškodilo bitevní loď North Carolina a poslední „smrtonosný doutník“ zmrzačil torpédoborec O’Brien. Třebaže dvě stovky mužů zkázu Waspu nepřežily, John Roosevelt se šťastně zachránil a byl vyznamenán Bronzovou hvězdou.

Tím však pro něj frontová služba skončila. Na nějaký čas se vrátil za kancelářský stůl, ale v administrativní práci neviděl valný smysl. Námořnictvo proto po odsloužených patnácti měsících opustil a vrátil se k obchodním aktivitám v různých společnostech. Kromě toho zasedal ve správních radách mnoha firem, nějakou dobu se pletl do politiky v karibské oblasti a velké zisky mu zajistil byznys s uranem. Jako správný movitý Američan se věnoval také charitativním projektům, nesmiřitelný boj vyhlásil především následkům dětské obrny. Ačkoli byl z bratrů nejmladší, zemřel jako první, a to ve věku 65 let.

Zatmění Měsíce nebylo pro starověké Babylóňany jen zdrojem úžasu, i když ho nepochybně pečlivě pozorovali. Tyto nebeské události považovali za předzvěsti zkázy. Lunární zatmění staří Babylóňané podrobně analyzovali a vytvářeli klínopisné texty, které dokumentují různá znamení vyplývající z těchto zatmění.

Emeritní profesor Londýnské univerzity Andrew George a nezávislá badatelka Junko Taniguchiová prostudovali čtyři babylónské klínopisné tabulky, které pocházejí z počátku druhého tisíciletí před naším letopočtem a zjistili, že obsahují varování před zatměním Měsíce. Tabulky se více než století nacházely v depozitáři Britského muzea.

Varování v zatmění

Ukázalo se, že z těchto tabulek lze vyčíst, jak data a časy lunárních zatmění, společně s pohybem stínu Země přes Měsíc, předpovídají hrůzná neštěstí, jaká osud přichystal pro panovníka. Například zatmění v ranních hodinách podle klínopisných textů předpovědělo zánik dynastie ve městě Akkad. Zatmění pozorované večer zase mělo být předzvěstí moru. Výsledky zajímavého výzkumu nedávno publikoval odborný časopis Journal of Cuneiform Studies.

Badatelé se na základě analýzy textů na dotyčných klínopisných tabulkách domnívají, že tyto texty původně pocházejí z babylonského města Sippar. Nacházelo se na východním břehu řeky Eufrat, asi 69 kilometrů severně od Babylonu. Dnes leží v centrální části Iráku. Přesto, že tam byly objeveny tisíce klínopisných tabulek, o samotném Sipparu se toho ví jen málo.

Jak uvádějí George s Taniguchiovou, babylonská astrologie byla vlastně vysoce odborně pojatým věštěním. Události, které staří Babylóňané pozorovali na obloze, pro ně představovaly varovné zprávy bohů před blížícím se neštěstím. Astrologická pozorování, včetně sledování lunárních zatmění, tehdy byla součástí propracovaných postupů ochrany panovníka a usměrňování jeho chování, aby bylo v souladu s přáními bohů.

Jednomu Francouzovi to nedalo a oslovil přes vcelku rozšířený (a kupodivu herní) web napoleonské odborníky s žádostí, zda nevědí, odkud se příběh vzal. Ti asi také rádi hrají hry, neboť mu rychle odpověděli, že historku jako anekdotu vypráví v několikasvazkových pamětech generál Paul Thiébault, který bojoval mimo jiné i u Slavkova. Incident se neměl odehrát u Tylže roku 1807, ale už dříve, v první půli roku 1806 na zámku Grosbois u Paříže, který patřil maršálu Berthierovi, Napoleonovu náčelníkovi štábu. Maršál prý nabídl císaři hon na zajíce v parku, a ten, když zjistil, že se tam nenachází dost této zvěře, si počínal jako v čele armády – poručil, ať mu pro císařský lov obstarají tisícovku ušatců. Jeho přání vyplnili služebníci do puntíku… 

Odveta obklíčením 

„Konečně bylo vše uchystáno, očekávaný císař dojel, servíroval se skvělý oběd a pak se přistoupilo k hlavnímu bodu. (…) Berthier se radoval, že má tu čest poskytnout svému pánu očekávané rozptýlení, skrze něž se zaskví. (…) Bylo to k neuvěření. Všichni zajíci, kteří se marně pokoušeli uniknout střelám z nejvznešenější paže, se semkli a místo, aby se uchýlili k marnému útěku, se obrátili a jako celá falanga se na Napoleona vrhli. Překvapení i Berthierův vztek byly veliké. Musel se svolat bitevní sbor kočích s biči, kteří byli šťastni, že mohou vybojovat bitvu (…). Zajíci se dali na útěk, Napoleon byl zachráněn (…) a zdálo se, že vše je šťastně u konce, když tu souběžným obratem nalevo i napravo ti neúnavní zajíci císaře obklíčili, zuřivě se na něj z týlu vrhli, svoji kořist nepustili, zamotávali se mu do nohou, až klopýtal, a vítěze nad vítězi donutili troubit na ústup. Napoleon byl nakonec šťasten, že těch pár zajíců, co vnikli až do císařských kočárů, jej triumfálně neodvezlo jako poraženého do Paříže,“ psal ve svých pamětech Thiébault.

Osudný rozdíl 

Napoleon nebyl ani trochu dobrým, natož kultivovaným lovcem a jeho komoří Constant a gardový granátník Coignet vzpomínali, jak hony pořádané císařem (či pro něj) připomínaly jatka a hromadné pobíjení nakupené zvěře. „Lov trval dvě hodiny a během něj bylo zabito kolem šedesáti jelenů a laní. (…) Nikdy v životě jsem neviděl nic absurdnějšího než takové lovy, které přesto vytvářely honcům pověst obratných střelců. Vskutku velká obratnost zastřelit zvíře, které vám nadháněči přivedou takřka za uši, aby ho postavili přímo před ústí pušky,“ napsal o honu u Erfurtu roku 1808 komoří Constant. 

Vraťme se ale k historce generála Thiébaulta, který vysvětluje, proč se zajíci na Napoleona tak houfně vrhli: „Vše vyšlo najevo ve chvíli, kdy se přišlo na to, že vykonavatel Berthierových příkazů nedbal na to, že by mohl být nějaký rozdíl mezi zajícem a zajícem. Nakoupil zajíce chované doma místo zajíců divokých, z čehož vyplynulo, že domestikovaní zajíci považovali pány lovce včetně císaře za zelné hlávky a vrhli se na ně s o to větší hladovostí, že od rána nic nežrali. Dovedete si představit smích, jaký odhalení té záměny před tolika svědky vyvolalo, i Berthierovo zoufalství. Ten byl zahanben, styděl se a stěžoval si, že je na posměch, a pak pravil, že se už nikdy takto nesplete (…).“

Americká NASA intenzivně pracuje na programu Artemis, v jehož rámci se chtějí lidé vrátit na Měsíc, přičemž tentokrát by tam měli zůstat podstatně déle. Zájem o založení základen, nebo i kolonií na zemském souputníkovi, na Marsu či dalších tělesech Sluneční soustavy projevuje celá řada kosmických agentur a soukromých společností. Jsou takové plány realistické? A dokážeme vůbec jako druh žít jinde než na Zemi, kde jsme se vyvinuli a jejímž podmínkám jsme se víceméně přizpůsobili?

Problémy, a zase problémy

Naše evoluce proběhla v určitém prostředí s danými fyzikálními a chemickými parametry. Vytvarovala naše těla jistým způsobem, a pokud se tedy ocitneme v podstatně odlišném prostředí, obvykle selháváme jak fyzicky, tak i psychicky. Co se týká vesmíru, už jen kosmické záření a mikrogravitace představují zaručené zdroje potíží. Další zásadní problém spočívá v tom, že osídlování jiných světů bude náročné ekonomicky. Přízeň veřejnosti je vrtkavá a sehnat politickou podporu pro ohromně nákladné vesmírné projekty, které nabídnou bydlení jen zlomku pozemské populace, nebude snadné. Ve hře zůstávají i palčivé etické otázky, s nimiž nebývá úplně snadné se vypořádat.

Na loňské Konferenci analogických astronautů, která se uskutečnila ve slavném komplexu analogického výzkumu Biosphere 2 u arizonského Tucsonu, se žádný z uvedených problémů nezdál neřešitelný. V rámci zmíněného výzkumu lidé napodobují život na jiném kosmickém tělese s využitím jeho pozemského analogu. A poselství odborníků znělo, že žít ve vesmíru znamená v podstatě nevyhnutelný osud lidstva, který budeme muset časem naplnit.

Riziko povolání

Pobyt v kosmickém prostoru – ať už trvalý, nebo při cestě na jiný svět – přináší mnohá zdravotní rizika, s nimiž si současná medicína příliš neporadí. Dochází k poškození DNA, ke změnám v mikrobiomu, které mohou mít dalekosáhlé následky, k narušení cirkadiánního rytmu a k potížím se zrakem. V kosmu se rovněž zvyšuje riziko nádorů, ubývá kostní a svalová hmota, oslabuje se imunitní systém i srdce. Tělní kapaliny se v takovém prostředí pohybují směrem k hlavě, což může být v dlouhodobém horizontu patologické pro mozek. 

Kvůli důsledkům delšího pobytu ve vesmíru zkoumala Sonja Schrepferová z University of California myši na palubě ISS. A zjistila, že v prostředí mikrogravitace tuhnou cévy vedoucí do mozku, což znamená pro astronauty komplikace po návratu na Zemi. Schrepferová a její kolegové přitom objevili molekulární buněčný mechanismus, který by mohl podobným změnám zabránit. Otázkou prý zůstává, zda jej použít: Tuhnutí cév může totiž mozku poskytovat významnou ochranu a jeho narušení by mohlo přinést další závažné obtíže. Badatelka se rovněž snaží astronautům pomoct s jejich velmi zatíženým imunitním systémem, jenž se u nich jeví starší, než by měl být, a pracuje pomaleji. Schrepferová proto poslala na oběžnou dráhu tkáňové čipy s biologickými vzorky od mladých zdravých lidí a s kolegy sleduje změny, ke kterým tam v buňkách a tkáních dochází.

Nebezpečné záření

Asi největší obavy ohledně dlouhodobého pobytu ve vesmíru se pojí s vlivem kosmického záření. Na nízké orbitě Země se s problémem víceméně vypořádáme, ale pro astronauty vydávající se dál od rodné planety půjde o větší komplikaci. Část zmíněného nebezpečného záření přichází od naší centrální hvězdy, obzvlášť při bouřlivém slunečním počasí, zatímco zbytek k nám putuje ze vzdálenějšího vesmíru.

Jak zdůrazňuje Dorit Donovielová z Baylor College of Medicine, vysokoenergetické částice kosmického záření mohou poškodit DNA, což by vedlo k rozvoji akutního syndromu z ozáření se všemi jeho negativními důsledky. Astronauti se budou muset účinně chránit, čímž se komplikuje stavba lodí pro vesmírné lety i základen na cizích tělesech. Poměrně dobré a jednoduché řešení skýtá vrstva vody, která zachytí většinu nebezpečných částic, především od Slunce. Posádky však mohou například pracovat na povrchu Měsíce či Marsu, kde by je mohl zasáhnout proud částic ze sluneční erupce nebo z výronu koronální hmoty. V současné době dokážeme takové náhlé události předpovědět s předstihem 20–30 minut, a to by nemuselo astronautům stačit. Každopádně kryty s vrstvou vody budou muset být vždy v dosahu posádek pohybujících se venku.

Zároveň není příliš reálné ochránit astronauty před kosmickým zářením zcela, hlavně pokud jde o to galaktické, jež bývá ještě energetičtější než záření od Slunce a proudí do naší soustavy prakticky neustále. Donovielová a její kolegové se proto soustředí na vývoj metod a léčebných postupů, které by posádkám pomohly řešit následky působení kosmického záření – zejména poškození DNA, k němuž bude docházet – a také by přispěly k prevenci popsaných nežádoucích účinků.

Psychika v ohrožení

I když inženýři a lékaři vyřeší, nebo alespoň zmírní nepříznivý vliv pobytu ve vesmíru na tělo, stále ještě bude nutné vypořádat se s psychickými obtížemi. Jak uvádí studie, kterou v roce 2021 zveřejnil odborný časopis Clinical Neuropsychiatry, astronauti či budoucí kolonisté čelí a budou čelit celé řadě psychických rizik. Hrozí jim problémy se zvládáním emocí, snížená duševní odolnost, a naopak vyšší sklon k úzkostem a depresím, potíže s komunikací v týmu, poruchy spánku, a v neposlední řadě všudypřítomný stres, jenž může vést k poklesu motorických i kognitivních schopností.

Stačí si představit malou skupinu lidí dlouhodobě žijících ve velmi stísněných podmínkách, kteří mohou podléhat „ponorkové nemoci“. Bude je obklopovat smrtící prostředí, jejich každodenní život v nepřirozeném cyklu dne a noci nejspíš poplyne monotónně a současně budou pod neustálou kontrolou pozemních operátorů, pečlivě sledujících každého z nich. Bude tudíž nutné vybrat psychicky velmi odolné a navzájem kompatibilní jedince – a přesto pro ně nepůjde o žádnou procházku růžovým sadem. Duševní potíže přitom mohou pro úspěch mise a samotné přežití posádky znamenat ještě větší nebezpečí než fyzické zdravotní problémy. Dané téma se objevuje v řadě vědecko-fantastických příběhů, a jejich konce nebývají úplně optimistické…

Musí se to vyplatit

Fyzické a psychické potíže astronautů představují nepochybně závažný aspekt přípravy budoucích pilotovaných misí. Přesto zmíněné obavy blednou před možnými ekonomickými těžkostmi. I v dobývání vesmíru totiž nakonec vždy hrají nejdůležitější roli peníze – kosmické lety a osídlování cizích světů zkrátka musí někdo zaplatit.

Matthew Weinzierl z Harvard Business School zkoumá ekonomické aspekty vesmírných misí a dlouhodobě se zajímá o poptávku po kosmických aktivitách. Vesmírné agentury se v minulosti zabývaly především překonáváním konkurentů z jiných zemí, společně s technologickými a odbornými záležitostmi, ale příliš nehleděly na to, jak by se mohly aktivity v kosmu v dlouhodobém horizontu ekonomicky vyplatit. Dokonce i soukromé aerokosmické společnosti, které dnes plní titulky světových médií, do značné míry závisejí na vládních zakázkách – ať už civilních, nebo vojenských. Mnozí lidé z vedení zmíněných firem přitom patří spíš mezi nadšence raket a satelitů než mezi protřelé obchodníky. A jak zdůrazňuje Weinzierlův kolega Brendan Rousseau, technická proveditelnost kosmického projektu ještě neznamená, že bude ekonomicky životaschopný.

Veřejnost? Spíš skeptická…

Na Zemi se na nově objevených či kolonizovaných územích obvykle nacházely a nacházejí cenné zdroje jako ložiska zlata, stříbra či ropy, případně úrodná půda. U vesmírných misí však již není budoucí ekonomický přínos tak jistý. I kdybychom narazili na zajímavé suroviny, jež se v řadě lokalit Sluneční soustavy nepochybně vyskytují, budeme je také muset dopravit na Zemi nebo zpracovat přímo na místě – což rozhodně nebude jednoduché a vyžádá si to doslova astronomické investice. Podle Weinzierla a Rousseaua jsou sice vesmírné aktivity ohromně inspirativní a mohou přinést pozoruhodné objevy či nové technologie, jenže inspirace účty nezaplatí. A mnozí daňoví poplatníci by s takovým pesimistickým pohledem nejspíš souhlasili. Milovníci vesmíru a kosmických technologií to zřejmě neuslyší rádi, ale většinu lidí v dnešní době vesmírná dobrodružství nijak zvlášť nezajímají.

Image

Čtěte také

Téměř polovina Britů by odmítla bezplatnou cestu na Měsíc

V průzkumu, který v roce 2018 provedla nezávislá americká agentura Pew Research Center, asi jen 13–18 % dotazovaných považovalo vyslání lidí na Měsíc či na Mars za naprostou prioritu v rámci aktivit NASA. V očích veřejnosti má přednost monitorování klimatu, sledování nebezpečných planetek nebo obecně kosmický výzkum. Veřejné mínění přitom ohromně ovlivňuje ochotu zákonodárců schvalovat nezbytné finanční prostředky na jednotlivé vesmírné projekty. Podobný průzkum agentury Morning Consult z roku 2020 dopadl ještě hůř: Pilotované výpravy na Měsíc či na Mars označilo za prioritu zhruba jen 7–8 % respondentů.

Proč létat na cizí světy?

Jak uvádí Brian Patrick Green ze Santa Clara University, v případě vesmírných aktivit představuje podpora veřejnosti vlastně etickou otázku. Lidé se podle něj ptají, proč bychom měli létat do kosmu a osídlovat cizí světy: Co tím získáme? Od NASA a dalších vesmírných agentur často slýcháme, že kosmické mise přinášejí nové technologie, které můžeme využít i na Zemi. Ekonomové však namítají, že cílené investice do spolehlivých společností by nejspíš podobné technologie přinesly též, a přitom rychleji i levněji. Podle Greena znamená dobývání vesmíru především zásadní výzvu, jež lidi sbližuje ve společném úsilí.

Zároveň je jasné, že budeme muset zmíněný přínos – který je spíš filozofického rázu – poměřovat s finančními náklady. Zůstává také otázkou, jaké směry v dobývání kosmu a průzkumu cizích těles bychom měli upřednostnit: Máme těžce vydobyté investice věnovat na zakládání lunárních či marsovských kolonií, nebo třeba na detailní průzkum Země, či na robotické sondy vyslané do vzdálených končin našeho solárního systému? V každém případě zatím podle všeho stále existuje dost nadšenců, kteří považují za smysluplné létat na Měsíc, Mars i další světy Sluneční soustavy a zkoumat je na vlastní kůži. 

První křížová výprava proti „českým kacířům“ skončila v létě roku 1420 potupným ústupem od Prahy. Vzrůstající moc husitů budila však nadále v cizině odpor a neklid. Proto papežský legát kardinál Branda Castiglione koncem května 1421 na popud porýnských kurfiřtů vyhlásil na říšském sněmu druhou křížovou výpravu proti husitům. Římský, uherský a formálně i český král Zikmund Lucemburský sice po jistém váhání s účastí na kruciátě souhlasil, ale z politických důvodů připravoval své tažení na Moravu a do Čech bez ohledu na operace kurfiřtů. Ti nakonec do Čech vtrhli na vlastní pěst. 

Zikmundova diplomacie 

Po říjnovém nezdaru kurfiřtů před Žatcem cítil Zikmund jisté zadostiučinění. Teprve poté vytáhl na Moravu s vojskem, složeným z Uhrů a rakouských sborů vévody Albrechta, kterému právě zasnoubil svou jedinou dceru a dědičku Alžbětu. Zikmund kombinoval vojenskou sílu s obratnou politikou a velmi mu záleželo na získání šlechty na svou stranu. Říjen a první půlku listopadu roku 1421 proto strávil na Moravě, kde se mu podařilo přimět k loajalitě téměř celou moravskou šlechtu. Ta 17. listopadu uzavřela pod královou záštitou landfrýd, který zpečetilo 56 moravských šlechticů. Morava se ocitla pevně v Zikmundových rukou, zbývalo už jen pokořit Čechy. 

Všechny cesty vedou k Hoře 

Husité správně předpokládali, že Zikmundův hlavní úder bude směřovat nejprve na Kutnou Horu, aby ovládl zdejší stříbrné doly. Proto již 31. října do města vstoupil hejtman pražského svazu Jan Hvězda z Vícemilic. Protože se však Praha nacházela v té době pod mocí kazatele Jana Želivského, promítl se jeho radikalismus i do vojska. V Kutné Hoře pražané (pražané s malým „p“ jsou míněni členové pražského svazu, ne obyvatelé města) nejen vyrabovali židovské ghetto, ale ničili i obrazy a sochy v kostelech. To zdejší měšťany, z nichž byla většina Němců a katolíků, naprosto znechutilo a zapříčinilo i jejich pozdější chování v kritických dnech, kdy se před městem objevil král Zikmund. 

Ten dlel zatím v Jihlavě, kde na počátku prosince přijal přísahu věrnosti českých pánů v čele s Oldřichem z Rožmberka a Čeňkem z Vartemberka. Ačkoli přicházela zima, tedy období, kdy se neválčilo, bylo všem jasné, že tentokrát sníh válečnou aktivitu neukončí a rozhodnutí padne v nejbližších týdnech.

Husitské svazy se pod hrozbou vnějšího nepřítele po čase opět spojily. Do Prahy vtáhl 1. prosince za jásotu davů Jan Žižka v čele táborského vojska. Odtud pak 8. prosince, po nezbytných poradách, vytáhl ke Kutné Hoře, následován o den později pražským vojskem. Také Zikmund se svou armádou mířil ke stříbrné pokladnici království. Z Jihlavy táhl přes Humpolec a Ledeč nad Sázavou. Zároveň další jeho oddíly vedly válku proti husitským městům ve východních Čechách, kde Uhři dobyli Poličku a zmasakrovali zdejší obyvatelstvo. 

Ven z hradeb

Husité pod Žižkovým velením očekávali nepřítele v Kutné Hoře. Čím více se však blížil, tím více si slepý hejtman uvědomoval, že kutnohorští měšťané a havíři nejsou z přítomnosti „božích bojovníků“ vůbec nadšeni. Odhodlal se tak k překvapivému kroku: místo aby se bránil za hradbami a příkopy královského města, raději 21. prosince, když se Zikmundova armáda objevila před městem, vyvedl své vojsko z Hory a rozhodl se nepříteli raději vzdorovat v otevřeném poli. Nehodlal riskovat, že během dobývání města otevřou místní obyvatelé křižákům brány a dojde k masakru v ulicích, do něhož se zapojí i kutnohorští havíři.

Žižka sešikoval své vojsko do vozové hradby na návrší západně od města před Kouřimskou branou a očekával nepřítele. Ten se blížil právě z tohoto směru a husité mu tedy bránili v přístupu k městu. Zikmund rozkázal svým rytířům několikrát zaútočit proti vozové hradbě, křižáci proti ní podle dobových zpráv hnali i hovězí dobytek, ale vše bylo marné. Jenže král dobře věděl, že to podstatné se neodehrává na bitevním poli před městem, ale uvnitř městských hradeb. 

Žižkova porážka? 

V Kutné Hoře se již delší dobu připravovalo protihusitské spiknutí. Jeho aktéři navázali spojení se Zikmundem a ve chvíli, kdy Žižka odrážel jeden útok za druhým, vpustili královy oddíly do města nechráněnou severní (Kolínskou) branou. Stalo se to, čeho se Žižka obával – křižáci spolu s katolickými měšťany rozpoutali masakr pražské posádky, která ve městě zůstala. Během několika hodin se situace husitského vojska změnila – teď bylo uzavřeno ve vozové hradbě mezi křižáckým vojskem a městskými hradbami, ovládanými nepřítelem. 

Při popisu následujících událostí mějme na paměti, že Jan Žižka byl v tu dobu už slepý na obě oči. Husité zůstali odříznuti od jakékoli pomoci i zásobování. To se uprostřed zimy prakticky rovnalo porážce, zvláštně když šance na únik se limitně blížila nule. Přesto Žižka usoudil, že pokus o únik je to jediné, co mu zbývá. Ještě za tmy nechal zrušit vozovou hradbu a zapřáhnout koně. Naložil děla na vozy a sešikoval své muže. S ranním rozbřeskem se pak s celým vojskem pokusil o průlom. 

Překvapení křižáci, na které ještě ke všemu pálila děla z vozů, nedokázali husity zastavit. Žižka se tak probil na návrší u Kaňku severně od města, kde dal ve výhodném postavení opět vybudovat vozovou hradbu a očekával další útok nepřátel. K tomu však již nedošlo. Křižáci byli zmateni a zaskočeni, navíc jejich momentální cíl, opanování Kutné Hory, byl splněn. K překvapení husitů je vůbec nepronásledovali. Ani Žižka nadále nepokoušel válečnou štěstěnu (ostatně už tak dokázal téměř nemožné) a odtáhl směrem ke Kolínu. 

Tříkrálové překvapení

Podle zvyklostí feudálního vojenství se takovýto útěk rovnal porážce. A protože si křižáci ani čeští či moravští páni ještě nezvykli na to, že husitská vojska hrají podle vlastních pravidel, oslavovali spolu se Zikmundem Žižkovu porážku. Všichni měli za to, že tím válečná kampaň pro letošek skončila. Král povolil svému vojsku, aby se rozptýlilo po kraji a vyhledalo si zimní kvartýry. Sám pak ve městě oslavil Vánoce a s nadějí vyhlížel do příštího roku. Vánoční veselí obvykle končilo na svátek Tří králů. A toho dne skončilo i veselí krále Zikmunda. Hlídky přinesly zprávu, které se ryšavý panovník zdráhal uvěřit. V Nebovidech mezi Kutnou Horou a Kolínem se objevilo vojsko – husitské vojsko pražanů i táborů a v jeho čele opět ten strašlivý slepý stařec! Co teď? 

Křižácké oddíly byly rozptýlené po celém kraji, jejich shromáždění by nemohlo trvat méně než den, spíš více. A husité mohli být v Hoře už za několik hodin, jízda snad ještě dříve. Mohlo by se zdát, že král propadl panice, ve skutečnosti však udělal to jediné, co udělat mohl – dal se na útěk. Spolu s ním opouštěli město jeho vojáci, katoličtí měšťané i němečtí horníci. Zadní voj křižáků město nakonec zapálil, aby stříbronosná Hora nepadla do rukou nepříteli. Noc z 6. na 7. ledna 1422 tak osvětloval požár pyšného města. Sloup ohně byl navíc jasným signálem pro křižáky v celém kraji, že je vše ztraceno. 

Nastal hromadný útěk, který spíše instinktivně směřoval zpátky na Moravu. Většina vojska ustupovala na Německý (dnes Havlíčkův) Brod. Husité byli prchajícím v patách. Existovalo dokonce nebezpečí, že se vítězům podaří zajmout i samotného krále Zikmunda. Také v tomto případě zafungovaly u křižáckého vojska feudální instinkty: každý velitel i rytíř si uvědomoval, že panovníka musí uchránit před zajetím třeba za cenu vlastního života. Tomu bylo podřízeno i veškeré úsilí zbylých křižáků. Husity bylo třeba zdržet. 

Krvavá anabáze

K prvnímu pokusu došlo u Habrů 8. ledna 1422, kde se podařilo zformovat pod vedením italského vojevůdce Filipa Scolariho alespoň část katolického vojska, která očekávala husity na jakémsi návrší. Je otázka, zda vůbec došlo k nějakému střetu, nebo se křižáci obrátili na útěk už při spatření husitů. Útěk v každém případě skončil masakrem. „Boží bojovníci“ vpadli mezi prchající a pobíjeli je po celou cestu z Habrů až k Německému Brodu. 

Teď už byli husité králi Zikmundovi opravdu v patách. Jeho vojáci je museli zdržet za každou cenu, aby mu umožnili útěk. A tak se ještě téhož dne odhodlali k zoufalému činu a pokusili se pronásledovatelům postavit u Německého Brodu. Na rozdíl od Habrů zde asi skutečně k nějakému střetu došlo, ale jeho výsledek byl rozhodnut předem. Mnoho bojovníků s křížem na hrudi zahynulo v nerovném boji či ve vodách Sázavy, když se pod prchajícím vojskem prolomil led. Utonout zde mělo více než 500 bojovníků. Jejich oběť nicméně nebyla marná, protože tím získali římskému králi dostatečný náskok. Panovník si však mohl oddychnout až v bezpečí jihlavských hradeb. Počty padlých během celého útěku lze jen těžko vyčíslit, různé zprávy uvádějí od 2 000 do 12 000 zabitých křižáků.

Masakr v Brodě

Husité pochopili, že další stíhání nepřítele nemá smysl. Sice porazili křižáky v poli, ale stále jim vzdoroval opevněný Brod, hájený katolickou posádkou pod vedením polského šlechtice Záviše Černého z Grabova. A tak 9. ledna ráno dal Žižka, který se po celou dobu účastnil pronásledování, rozkaz k útoku.

Obránci vzdorovali spíše symbolicky jediný den. Jejich hlavním cílem bylo spíše husity zdržet, aby mohlo uniknout co nejvíce křižáků na Moravu. Už 10. ledna souhlasil pan Záviš s jednáním o vydání města, během rozhovorů však proti Žižkovu rozkazu vtrhli do ulic někteří husitští bojovníci a rozpoutali zde masakr obyvatel i vojenské posádky, kterým se mstili za pobíjení svých souvěrců v Kutné Hoře. Na závěr město ještě zapálili. Pan Záviš spolu s dalšími vyjednavači tak byli téměř jediní, kdo toto běsnění přežil. Následujícího dne bylo tažení zakončeno slavnostní mší a pod dobytými křižáckými korouhvemi byli nejzasloužilejší bojovníci pasováni na rytíře.

Jakutsko nebo také Sacha představuje nejrozsáhlejší část centrální Sibiře. Nachází se zde obrovské množství surovin, včetně uhlí, ropy, zemního plynu, diamantů, a také zlata. Všudypřítomná těžba na jedné straně devastuje místní životní prostředí, na straně druhé dává velké příležitosti pro práci paleontologů.

Horníci poblíž vesnice Ojmjakon ve východním Jakutsku, jednoho z nejchladnějších trvale osídlených míst na planetě, nedávno otevírali nový zlatý důl. Narazili při tom na mumifikované pozůstatky nosorožce srstnatého (Coelodonta antiquitatis), u kterého se zachovaly některé měkké tkáně a také impozantní roh.

Nosorožec z permafrostu

Na místo nálezu se vypravili odborníci ruské Severovýchodní federální univerzity (NEFU) a vyzvedli nalezený roh. Zbytek mumifikovaného nosorožce by měl být vyzvednutý během následujících měsíců. „Jde o unikátní nález,“ uvádí rektor NEFU Anatolij Nikolajev. „Umožní nám detailněji studovat historii této oblasti, její dávnou faunu, klima i geologické podmínky.“

Sibiřská permafrost nabízí takřka ideální podmínky pro dlouhodobé uchování těl organismů. Trvalý chlad způsobuje mumifikaci mrazem, dehydratuje měkké tkáně a uzamkne je jako v „časové schránce“. Objevy měkkých tkání, které jsou jinak velmi vzácné i u mladých fosilií, proto nejsou v případě nálezů v permafrostu úplně výjimečné. Mumifikovaného nosorožce srstnatého se zde podařilo v minulosti objevit již pětkrát. 

Pro odborníky jsou podobné objevy každopádně nesmírně cenné, protože pochopitelně prozradí mnohem více než pouhá kostra. Mimo jiné nabízí lepší šanci k získání DNA nebo k výzkumu na úrovni buněk.

Turisté jim přezdívají „žirafí ženy“ – jejich dlouhé krky zdobené mosaznými spirálami jsou celkem jednoznačnou pobídkou pro využití právě takového jména. Dívky z kmene Kayanů, který žije na hranicích Myanmaru a Thajska, tyto kroužky dostávají už jako malé děti. 

Tradice, která umírá

Dnes třiaosmdesátiletá Maria Khaing je jednou z nejstarších obyvatelek vesnice Pan Phet. Na sžívání s mosaznými ozdobami vzpomíná takto: „Začala jsem je nosit, když mi bylo osm. Táta žertoval, že vypadám jako kluk, a chtěl mi koupit zbraň, abych mohla lovit jako muži. Ale já mu řekla, že každá holka nosí kruhy a já je chci taky.“

Některým dívkám se první kroužky nasazují už ve čtyřech letech – a každý rok se přidávají dva další. V šestnácti, kdy dostanou poslední části celé ozdoby, už jejich šíji tíží kolem dvaceti spirál, které váží několik kilogramů. Tento mosazný límec pak nosí celý život.

„Nejdřív to bylo těžké, ale zvykla jsem si, je to pohodlné. Problémy nemám ani při jídle,“ říká Maria Khaing. Žen, jako je ona, ale postupně ubývá. Podle kulturních a sociálních antropologů jich v celém Myanmaru žije méně než sto. Ještě před několika dekádami se přitom počet „žirafích žen“ blížil ke čtyřem stovkám. Mladá dívčí generace se od tradice distancuje hlavně kvůli obtížím, které přináší. 

Krk není delší

Dnes už mosazné kruhy rozhodně nejsou v módě a proti tradici se postavila i Mariina dvacetiletá vnučka Za Za Oo: „Jsou těžké a nepohodlné. Nenosím je také proto, že toho o nich moc nevím.“ Spirály posazené na ramenou způsobují hlavně fyzické obtíže. Ženy, které si své krky takto zkrášlí, se nemohou rozběhnout, ani se normálně napít – to dokážou jedině s pomocí bambusového brčka. Při spaní si navíc musejí podkládat krk speciálním polštářkem. Nebezpečné je i nasazování spirál, které trvá asi třicet minut a na něž musejí být zvláště opatrné. Mu Tu, další z obyvatelek vesnice, komentuje tento proces slovy: „Pokud kruhy nasadíte špatně, můžete někoho i udusit.“

Dlouho panovala domněnka, že ženám se neustálým nošením kruhů prodlužují krky. To je ale optický klam – nošení neprodlužuje krk, ale znetvořuje tělo. Těžké spirály stlačují hrudní koš a způsobují deformaci klíčních kostí. Postupně klesají horní řady žeber a ramena vypadají jako součást krku, což ho zdánlivě prodlužuje – až na dvojnásobek.

Lákadlo pro turisty

Kvůli tenčícímu se počtu těchto žen jezdí do vesnice Pan Pet stále více lidí. Po ukončení bojů mezi etnickými militantními skupinami a myanmarskými vládními silami se Kayané vracejí zpět domů a proudí sem i turisté, kteří touží ženy vidět. Za jediný měsíc sem zavítalo téměř 300 zvědavců, kteří ve vesnici utratili v přepočtu více než 40 tisíc korun. Sedmačtyřicetiletá Mu Pye jejich zájem využívá k prodeji vlastních výrobků. „Nikdy nás neviděli a my zase je, takže jsme šťastné. A když si něco koupí, tak nám to udělá ještě větší radost, protože si tak něco vyděláme,“ pochvaluje si. 

Jak ale tradice nošení krčních spirál vznikla, už dnes nikdo neví. Existuje mnoho teorií – měly prý sloužit jako ochrana před šelmami nebo otroctvím (takové ženy údajně byly pro otrokáře méně atraktivní). Nebo se díky zdobeným krkům měly více podobat svým božským předkům, protože podle legendy jsou Kayané potomky krásné dračice a labutě. Ať už je to jakkoliv, dnes kruhy slouží především jako lákadlo pro turisty.

Hvězdy většinou sestávají z nejběžnějších prvků ve vesmíru, tj. z vodíku a helia. Převážnou část jejich hmotnosti, zhruba 70–75 %, tvoří první zmíněný, zatímco na helium připadá zbylých 25–30 %. Uvedené prvky představují produkty primární jaderné syntézy při zrodu vesmíru. Ve hvězdných jádrech se však odehrávají termonukleární reakce, při nichž se ve stálicích na hlavní posloupnosti Hertzsprungova–Russellova diagramu zmenšuje zastoupení vodíku ve prospěch helia. 

Nekonečná vesmírná pestrost ale nabízí i v tomto případě pověstnou výjimku – bílý trpaslík ze souhvězdí Labutě přezdívaný Janus je hvězdou dvou tváří. Jedna z jeho stran obsahuje ve svrchní vrstvě vodík a žádné stopy helia, zatímco jeho protilehlou stranu tvoří pouze helium.

Kromě uvedené dvojice obsahují hvězdy i mnohem menší množství dalších prvků. Ze vzniku vesmíru pochází jen minimum těžších prvků a jejich drtivá většina tvoří produkt jaderných reakcí v nitrech předchozích generací stálic. Prvky těžší než helium se souhrnně nazývají kovy a jejich celkové zastoupení se označuje výrazem „metalicita“, přičemž u hvězd hlavní posloupnosti pouze zřídka přesahuje několik málo procent. Dané množství závisí na věku a evoluční historii stálice: Mladé hvězdy obvykle zahrnují méně těžších prvků, zatímco jejich starší protějšky – zejména ty, jež prošly několika fázemi vývoje – mívají metalicitu podstatně vyšší.