Pákistán patří k zemím, o nichž se můžete doslechnout řadu stereotypů. Někteří ji považují za nábožensky příliš vyhraněnou, jiní poukazují na tamní problémy s heroinem nebo teroristickými organizacemi. Reálná zkušenost je však na hony vzdálená reportážím, jež se schválně zabývají obskurními či extrémními tématy – a vidět je to již na hraničním přechodu s Indií. V roce 1947 se tehdy ještě britská kolonie rozdělila na hinduistickou a muslimskou část, přičemž Pákistán vznikl z druhé jmenované. Sousedící státy proto dodnes nezapřou jistou rivalitu, kterou ovšem média do značné míry zveličují.

Když například zamíříte z Indie do druhého největšího pákistánského města Láhauru, ležícího relativně blízko hranic v provincii Paňdžáb, poznáte přechod mezi zeměmi už zdálky: Jmenuje se Wagah a sousedé se tam mezi sebou denně „pošťuchují“. Na obou stranách pochodují vojáci a ve vzduchu se vznáší soupeřivost. Na indické polovině se však zároveň tancuje, hraje hudba, a celkový výjev tak připomíná scénu z bollywoodského filmu. Na straně Pákistánu naopak posedávají postarší vousatí muži a přihlížejí, jak chodí indickou show sledovat jejich spoluobčané v čele s dětmi.

Těžce vydřená vodka

Také po překročení hranic a odbavení standardních procedur působí pákistánská část oproti indické upjatěji. Z náboženských důvodů se tam například nesmí pít alkohol. Vynalézavý cestovatel se ovšem díky sociálním sítím dokáže setkat se spoustou místních mladých, kteří mu pomohou na zkostnatělost země zapomenout. Stále jsou to lidé, kteří se rádi baví a milují život, takže když je požádáte, zda by vám nezkusili sehnat například pivo, udělají, co bude v jejich silách. Namísto chmelového moku sice můžete skončit s ruskou vodkou, kterou pak musíte popíjet potají – přesto se pro vás takřka neznámí cizinci vystaví riziku, a ještě za vás ilegální láhev zaplatí. Mně osobně ji věnovali se slovy, že respektují můj životní přístup, stejně jako já respektuju jejich. Proto nemají problém s tím, že požívám něco pro ně zakázaného. 

Životní energii i pokoru ucítíte v třináctimilionovém Láhauru na každém kroku. Přelidněné ulice sice působí téměř klaustrofobicky, zároveň jsou však plné života a zajímavých setkání. Někde narazíte na děti jedoucí na velbloudovi, jinde zase spatříte chlapce s pestrobarevným opeřencem nebo například vozíčkáře, jak si navzdory fyzickému omezení hrají s míčem. Místy jsem si tak připadal jako v nějakém videoklipu plném nelogických, ale zároveň přirozených scenérií. 

Doma u guvernéra

Skrz Facebook se přitom neseznámíte pouze s nadějnou mládeží. V duchu naprosté bezprostřednosti se vaším průvodcem může stát třeba i ředitel největší pákistánské banky, který shodou okolností narazil na váš profil. O chvilku později už sedíte v jeho luxusním autě a užíváte si komentovanou projížďku metropolí: Vidíte Bádišáhovu mešitu, která tvoří vedle Tádž Mahálu hlavní představitelku mughalské architektury, Láhaurskou pevnost s kořeny sahajícími až do 16. století či monumentální sloup Minar-e-Pakistan, čnící do výšky sedmdesáti metrů. 

Když se rozhodnete provokovat štěstí a požádáte o alkohol, využije ředitel své konexe a tentokrát skutečně dostanete pivo. Společně se pak vypravíte na návštěvu do pákistánské verze Bílého domu s odpovídající barvou, kde v současnosti sídlí guvernér Muhammad Baligh Ur Rehman. Nejenže si s vámi politik potřese rukou, ale také odhalí míru tolerance Pákistánu, jakou byste nečekali – já jsem se k němu kupříkladu nachomýtl v okamžiku, kdy zahajoval atletické klání hendikepovaných.

V podobném duchu vás pak místní rovněž upozorní, že v láhaurském policejním sboru působí i transžena. O její změně pohlaví všichni vědí, a přesto ji respektují, takže může být plnohodnotnou součástí společnosti. Láhaur tím podtrhuje skutečnost, že i v zemích opředených stereotypy a silně sevřených vírou žijí lidé, kteří respektují právo ostatních na poklidnou existenci. Tolerancí si přitom v mnoha ohledech nezadají se Západem, a v některých směrech jsou možná i trochu napřed. 

Ničivá erupce Vesuvu v roce 79 našeho letopočtu pohřbila Pompeje a další římská města v okolí. Jen v Pompejích a Herculaneu mohlo v té době žít kolem 30 tisíc lidí, z nichž nemalá část nalezla smrt v extrémně žhavých pyroklastických přívalech a proudech. Pyroklastické přívaly jsou řidší, proudy zase hustší, smrtící jsou ale oba. Doposud bylo objeveno jen asi 1 500 obětí a stále se nacházejí další.

Archeologové nedávno objevili v oblasti označované jako Regio IX při průzkumu místnosti „Area 33“, dvojici doposud neznámých obětí. Jde o ženu středního věku a mladého muže, kteří byli polapeni v místnosti, kde hledali útočiště. Pyroklastický materiál je tam ale nakonec zahubil. Zajímavý objev publikoval v italském jazyce odborný časopis E-Journal of the Excavations of Pompeii.

Drama v místnosti Area 33

Žena, která zemřela ve věku zhruba 35 až 45 let, byla nalezena schoulená na posteli. Muž nebo spíše mladík byl mladší 20 let, zahynul pohřbený zbořenou zdí. Dvojice se zřejmě uchýlila do místnosti, která se zdála být odolnou. Když se ale vedlejší místnost naplnila sopečným materiálem, byli v pasti. Na mladíka se zřítila zeď, žena asi žila o něco déle, než ji pohltil žár pyroklastického materiálu.

Žena měla u sebe cennosti, včetně drahých zlatých náušnic a souboru zlatých, stříbrných a bronzových mincí. Zřejmě se je snažila dostat do bezpečí, ale jak uvádějí vědci na webu Archaeological Park of Pompeii, nakonec se z nich stala ženina pohřební výbava. Žena u sebe měla také svazek klíčů, které mohly souviset s truhlou, jejíž pozůstatky byly objeveny poblíž.

Místnost Area 33 se nachází v budově 10 (Insula X), na severovýchodním okraji Pompejí, poblíž brány Porta di Nola. Vědci během vykopávek rekonstruovali vzhled místnosti Area 33 pomocí sádry, kterou nalili do dutin v sopečném materiálu. Získali tak odlitky dřevěného nábytku v místnosti, včetně postele, kde zahynula žena, převrácené stoličky a dřevěného stolu s mramorovou deskou.

Kdo všechno skončil během církevní historie u hořícího kůlu? Když pomineme hromadná upalování zejména španělské inkvizice a hon na čarodějnice, najdeme pěknou řádku zajímavých osobností. Na hranici neskončili pouze Johanka z Arku nebo Jan Hus… Zřejmě prvním kacířem, jehož jméno nám historie zachovala, byl kněz kuriózního jména Ramihrdus. 

V letech 1076 a 1077 prý vedl svou vlastní náboženskou sektu. Jeho osobní odluka od církve nakonec vedla k tomu, že odmítal z rukou dalších katolických kněží přijímat svátost oltářní. K soudu ho povolali poté, co svým odmítnutím urazil i samotného biskupa. Hájil se tím, že dle jeho názoru je kněžstvo zkažené a prohnilé. A tedy přijmout od nehodných kněží hostii by znamenalo rouhat se Bohu.

Ramihrdův tribunál se odehrál v období, kdy se papež Řehoř VII. pokoušel církev reformovat. I sám Svatý otec usiloval o zavedení všeobecného kněžského celibátu. Ramihrdus tak nemusel smýšlet jako kacíř, ale prostě mohl, stejně jako papež, odmítat smilstvo kněží, kteří se v té době ještě běžně ženili. Rozsudek soudu neznáme, protože do něj nakonec zasáhl rozzuřený dav, snad aby heretik nemohl nadále vypovídat proti kněžím. V chatrči, kde ho drželi, ho nakonec upálili. Proto ho můžeme považovat za prvního evropského kacíře, který zároveň zemřel mučednickou smrtí. Inu, vždycky záleží na úhlu pohledu…

Spalovač křížů

Hereze francouzského vzdělance Petra z Bruis a jeho následovníků zvaných Petrobrusiáni otřásla v první třetině 12. století církví v samých základech. Těžko si v očích Říma představit horšího rouhače. Petr odsuzoval prakticky vše, na čem církev v jeho době stála. On sám byl mimořádně zbožným knězem, ale úřadu ho zbavili pro poněkud neortodoxní výklad křesťanství. Mezi léty 1117 a 1120 působil jako potulný kazatel v Dauphiné a Provensálsku a shromáždil kolem sebe relativně početnou sektu. Výčet petrobrusiánských zločinů proti církvi čítá mnoho bodů, proto uveďme jen to nejdůležitější. Odmítali třeba křest dětí. Věřili, že pouze osobní víra každého jedince může spasit lidskou duši. Nechodili do kostela, neboť se domnívali, že Bůh je všudypřítomný a jeho svatostánkem je jednota těch, kteří v něj věří. Od roku 1079 se v katolické církvi rozšířila nauka o transsubstanciaci, která vykládala, jak při svatém přijímání dochází k proměně hostie a vína na tělo a krev Krista. Petr z Bruis i toto učení považoval za šarlatánství a totální výsměch opravdové, upřímné víře, kterou podle něj kněží nahrazovali teatrální mystifikací.

Jeho následovníci také odmítali modlitby a přímluvy za mrtvé. Patrně totiž věřili, že pokud byli zesnulí spaseni, není důvod se za ně už modlit, a pokud ne, tak si své uvržení do pekla zasloužili. Radikálně se také stavěli proti katolickému uctívání svatého kříže. „Copak je na tom kusu dřeva, na němž Kristus tolik vytrpěl a na němž byl tolik pohaněn, něco k uctívání?“ ptali se. Jejich nenávist ke kříži dokonce vyústila v to, že náboženské relikvie s křížem cíleně ničili, a dokonce spalovali na hranicích! A právě tento akt rouhání se Petrovi stal osudným. Někdy kolem roku 1131 v jihofrancouzském klášteře Saint-Gilles pálil na hranici kříže, když se k němu přiřítil pobouřený dav. Jeho vlastní oheň se mu stal osudným. Lidé jej upálili v ohni, který sám zažehl.

Papežštější než papež

V páté knize Nového zákona – ve Skutcích apoštolů – se píše: „Všichni věřící byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali pozemky a majetky a rozdělovali všem, jak kdo potřeboval. Chválili Boha a všem lidem byli příjemní.“ Ve středověku a ještě dlouho poté ale platilo, že je lepší nebrat raději nic doslovně. Gerard Segarelli byl neurozený, chudý a negramotný mladík. Svou nevzdělanost si kompenzoval mimořádnou zbožností. Usiloval o přijetí do františkánského kláštera, protože chtěl žít s Kristem v absolutní chudobě a pomáhat druhým. Františkáni jej ale odmítli.

Segarelli se tak rozhodl vykročit vlastní cestou a založil sektu Apoštolských bratří. V severní Itálii kolem sebe shromáždil skupinu následovníků, která šířila ideje chudoby, prostoty a společného vlastnictví – mimo jiné odmítala veškeré světské statky. Potulní mniši brázdili jižní Evropu, zpívali a šířili slovo Boží. Posléze se jejich vyznání rozšířilo i do Německa a Anglie. Církev za to nicméně Segarelliho krutě potrestala. Nemohla přece dopustit, aby si jen tak svévolně vznikaly nové církevní řády, nad kterými neměl Řím plnou kontrolu. 

A už vůbec papež nemohl strpět, aby někdo upozorňoval na to, že oficiální církev se proměnila především ve svatostánek hříchu, obžerství a hromadění bohatství. V roce 1300 tak Segarelliho upálili inkvizitoři v italském městě Parma. V jeho učení pak pokračoval Gerardův následovník Fra Dolcino. Po smrti původního vůdce sekty Dolcino s dalšími následovníky vystavěl pevnost v italských horách, kde po sedm let udatně vzdorovali nájezdům křižáků. Z poklidných hlasatelů bratrství se stali obávaní horští partyzáni, kteří přijali tezi, že zabíjení katolíků není hřích, neboť zabitím mohou osvobodit jejich duše ze zajetí ďábelského Říma. Prý také bez ostychu vyznávali fyzickou lásku.

Fra Dolcino ale nakonec v roce 1307 padl do rukou inkvizice. Místo soudu se dočkal extrémního mučení. Inkvizitoři ho vykastrovali a poté mu kus po kousku odřezávali kusy těla, které před ním spalovali. Církev upálila desítky jeho příznivců a pokoušela se o úplnou likvidaci jeho odkazu. To se ale nepodařilo. Fra Dolcino se stal kultovní osobností, na kterou se pro jeho odboj proti feudálnímu pořádku a církvi odvolávaly mnohé osobnosti Velké francouzské revoluce i pozdější socialisté. 

Odmítl sníst Boha

Ve Švédsku historikové zaznamenali pouze jediný případ upálení kacíře. Byl jím sedlák Botulf Botulfsson z vesničky Gotrröra. Zřejmě by klidně mohl v poklidu dožít do stáří, kdyby se dokázal přemoct a trochu zalhal. Příliš si stál na svém! Když v roce 1303 arcibiskup Nils Allesson dorazil na inspekci do místního kostela, kněz Andreas měl pro něj závažnou novinu. Jedna z jeho oveček prý nevěří v proměnu vína a chleba v krev a tělo Kristovo. To Allessona pobouřilo, protože považoval za své osobní poslání, aby se i ve Švédsku víra v transsubstanciaci ujala. Chtěl se v tom přiblížit zemím, kde studoval – Německu, Francii a Itálii. Náboženští činitelé si Botulfa předvolali a konfrontovali ho s jeho kacířským tvrzením. Tehdy ještě Botulf spolkl své ego a řekl, že si uvědomuje svůj zločin a že jej také hořce lituje. Biskup a kněz sedlákovi nařídili sedm let pokání! Teprve pak prý může znovu přijít ke svatému přijímání. 

A tak se Botulf za sedm let, během kterých měl možnost o problematice transsubstanciace usilovně přemýšlet, znovu dostavil před otce Andrease. Poklekl před něj a kněz se sedláka otázal: „Nu, Botulfe, jsem si jist, že nyní už věříš, že je Tělo Páně přítomné v hostii, že ano?“ Botulf pozvedl hlavu, pohlédl knězi do očí a pevně odpověděl: „Ne. Kdyby byl chléb opravdu tělem Krista, už byste ho dávno celého sežrali. A já tělo Krista jíst nechci! Nevadí mi prokazovat Bohu poslušnost, ale můžu to dělat jen tak, jak je pro mě možné. Kdyby někdo někoho snědl, copak by se ten druhý nechtěl pomstít, kdyby mohl? Jakpak by se tedy nepomstil ten, který má všechnu moc k tomu, aby tak skutečně učinil?“ Dovedeme si představit, že kněz oněmněl úžasem. A hrůzou. 

Písař později zapsal, že toto všechno Botulf řekl velmi spěšně a pak se „pozvracel z vlastní hříšnosti“ a že prý toho řekl ještě mnohem víc, ale písařova ruka se pro samou rouhavost těch řečí zdráhala to zapsat. Otec Andreas byl v takovém šoku, že Botulfa propustil. Teprve později, když arcibiskup znovu přijel na inspekci, si jej nechal předvolat, aby se ho tázal, zdali opravdu prohlásil taková otřesná slova. A co na to Botulf? Všechno přiznal. Odvedli ho do šatlavy v Uppsale a informovali ho o tom, že pokud své řeči neodvolá, upálí ho jako kacíře. A znovu se ozvala sedlákova pýcha: „Nu což, však ten oheň budu mít rychle za sebou.“ Arcibiskupovi došla trpělivost a 8. dubna 1311 Botulfa odsoudil k smrti na hranici.

Odříkání i svoboda

Bekyni mnišku u nás známe jako nočního motýla, který škodí jehličnatým lesům. Toto pojmenování dostala můra podle typického zbarvení šatů, které nosily původní bekyně – členky polomnišské sekty beghardů. Beghardi byli v průběhu 13. až 16. století zvláštní organizací, která zakořenila především v Nizozemsku a Belgii. Zakládali své vlastní komunity a usedlosti, v nichž žili prostým životem. Odvolávali se na to, že následují Krista životem v chudobě a odříkání. Rozvíjeli také různé dobročinné aktivity, pomáhali chudým a žebrákům poskytovali přístřeší. Beghardy a bekyně nejdříve nikdo za hrozbu nepovažoval. Členové řádu neskládali žádné přísahy a nejednalo se fakticky ani o mnichy či jeptišky. Ačkoliv bekyně přísahaly čistotu, nikdo jim nebránil z komunity kdykoliv odejít a vdát se. 

V oblasti Beneluxu a ve Francii začaly postupně růst takzvané bekináže, ve kterých bekyně přebývaly. Největší rozdíl mezi bekináží a klášterem spočíval v tom, že be­kyně si vzájemně byly rovné, neměly žádnou formální strukturu a samy si vytvářely pravidla, podle kterých žily. Tyto ženy vyvolávaly v prostých lidech obdiv i pohoršení. Někteří tvrdili, že jsou zbožnější než jeptišky, protože se neuzavírají za stěnami klášterů a vystavují se dobrovolně světu pokušení, kterému hrdinně odolávají. Pro jiné představovaly spolky pokryteckých bab, které běžné lidi urážejí svým ostentativním odmítáním normálního života a požitků, které nabízí.

Na konci 13. století napsala be­kyně Marguerite Poretová mystickou knihu známou jako Zrcadlo prosté duše. Spis se věnuje tématu splývání duše s nicotou, skrze což je dosaženo jednoty s Bohem. Právě tehdy se pravděpodobně sekta znelíbila církvi. Některé myšlenky obsažené v knize totiž provokovaly. Tvrdilo se tu, že duši, která se rozplyne v lásce Stvořitele, by měla příroda darovat vše, oč si žádá. To pobuřovalo. Církev si totiž tato slova vykládala jako rouhání. Tvrzení, že by se lidská duše mohla stát součástí Boha, a tím dospět do stavu, v němž se jí už během pozemského života netýkají zákony pozemského světa, byly značně nebezpečné. Daly se totiž vykládat tak, že k dosažení blaženosti a spásy člověk vůbec nepotřebuje církev. Stačí přece žít jako bekyně! 

Poretovou za tuto drzost církev upálila roku 1310 na hranici. Mezi jejími následovnicemi byla i be­kyně Na Prous Bonetová. Do sekty vstoupila v roce 1305 a ani upálení Poretové ji neodradilo od života, pro který se rozhodla. Od roku 1317 zastávala přední pozici mezi bekyněmi v Languedocu. Chtělo to značnou dávku odvahy, protože právě v těchto letech vrcholila inkviziční kampaň proti jejich řádu. 

V roce 1321 prožila Na Prous mystický žážitek. Ve vizi spatřila samu sebe jako vtělení božího slova. Začala šířit zprávy o tom, že se blíží konec světa. O čtyři roky později ji inkvizice zatkla. Zajímavé je, že se odvolávala na svobodu slova a vyznání. Jaké pokrokové názory! Další tři roky za to strávila v kobce a nakonec ji 11. listopadu 1328 upálili na hranici. Vykonání exekuce se odkládalo patrně z toho důvodu, že se papež obával nepokojů, které Bonetové smrt vyvolá u lidí v Carcassone a Montpellieru. Znali ji tam jako dobrou ženu. Ani to ji ale nezachránilo. 

Naše Galaxie obsahuje černé díry různých velikostí, od menších stelárních exemplářů až po centrální supermasivní monstrum, jež dostalo označení Sgr A* neboli Sagittarius A*. Znamená to tedy, že se nachází v pozici nejsilnějšího známého rádiového zdroje v souhvězdí Střelce, přičemž od Země jej dělí zhruba 25 800 světelných let.

Dnes víme, že rádiové záření detekované již v roce 1954 tvoří výsledek složité interakce supermasivní černé díry s okolím. Na základě dlouhodobých pozorování několika tzv. S hvězd, které ji přímo obíhají, se podařilo určit její hmotnost na 4,154 milionu sluncí. Ve srovnání s některými jádry v jiných hvězdných ostrovech jde tudíž o relativně malou supermasivní černou díru. Odpovídající Schwarzschildův gravitační poloměr činí asi 12 milionů kilometrů neboli 0,08 au, nicméně rádiová pozorování ukazují, že rozměr aktivní oblasti galaktického jádra přesahuje 45 au.

V dnešním hlučném světě se dostávají živočichové komunikující zvukem do svízelných situací. Často nacházejí příhodné podmínky k životu v blízkosti lidských sídel, ale musí se poprat s problémem, že se v rámusu tropeném lidmi navzájem neslyší. Někdy to řeší tak, že si více „křiknou“. Němečtí vědci zjistili překvapivě výrazný rozdíl v síle zpěvu berlínských a venkovských slavíků. Městští slavíci zpívající v hlučném prostředí, např. v parcích blízko komunikací se silným dopravním ruchem, přidávají na hlasitosti oproti slavíkům obývajícím odlehlé tiché kouty až 14 decibelů. Nejsilnější slavičí zpěv, jaký němečtí zoologové naměřili, dosahoval 95 decibelů! Srovnatelnému náporu čelí naše ucho, když se na něj ze vzdálenosti jednoho metru valí hluk motorové pily nebo rachot náklaďáku.

Jinou strategii uplatňují australské žáby. Mnohé z nich se ozývají hlubokými hlasy, které se sice v nenarušené přírodě dobře nesou nad vodní hladinou, ale v městech a v blízkosti silnic zanikají v hluku aut. Například hlas samečka australské paropuchy Limnodynastes dumerilii mívaly samičky šanci zaslechnout až na vzdálenost 800 metrů. Dnes ale zaniká v hluku dopravy a samičky vzdálené více než 100 metrů už samečka neslyší. Do výhody se proto dostaly žáby s vyššími hlasy, protože ty je v nízkofrekvenčním hluku lépe slyšet. V australských městech tak už posunuly své volání o něco výše žáby rosnice Litoria ewingii. Některé žáby žijící v hlučném přírodním prostředí přešly na komunikaci v extrémně vysokých frekvencích a dorozumívají se aspoň z části ultrazvukem.

Jednu z velkých záhad Stonehenge představuje tzv. Oltářní kámen. Zda tento dvoumetrový a šest tun vážící megalit, který se nachází uvnitř známého kamenného kruhu, v minulosti sloužil jako oltář vlastně nevíme. Stejně tak nevíme ani to, kdy se stal součástí slavného monumentu a nejistá je i jeho původní pozice. Podle dřívějších výzkumů je pravděpodobné, že jej dávní stavitelé na dnešní místo dopravili někdy v době 2 500 let před naším letopočtem. 

Dlouhou dobu byli odborníci přesvědčeni, že Oltářní kámen pochází z velšské formace Senni Beds, kterou od Salisburské pláně dělí úctyhodných 120 kilometrů vzdušnou čarou. Nová studie ale tuto tezi zásadním způsobem zpochybňuje.

Pískovcový obr ze Skotska

Vzorky Oltářního kamene prozkoumal s pomocí nejmodernějších technologií Anthony Clarke, který se zaměřil na stopy apatitu, rutilu a zirkonu – minerálů, u kterých známe dobu jejich rozpadu, a které tak slouží jako „geologické hodiny“ při datování studovaného materiálu.

Ukázalo se, že Oltářní kámen obsahuje minerály staré 450 milionů až dvě miliardy let. Podle geologů to s 95% pravděpodobností ukazuje, že Oltářní kámen nepochází z velšské formace Senni Beds, nýbrž ze severovýchodní části Skotska. Konkrétně z Orkadské pánve, která se rozkládá od Orknejských ostrovů až po dnešní město Inverness, ležící jen tak mimochodem u známého jezera Loch Ness.

Po souši, nebo po vodě?

Orkadskkou pánev dělí od Salisbury zhruba 800 kilometrů. Jak ale neolitičtí lidé dokázali na tak velkou vzdálenost přepravovat tak obrovský náklad? Pokud pomineme zásah mimozemských pomocníků, zbývají pouze dvě možnosti – cesta přes četná údolí a husté lesy po souši, nebo cesta po vodě.

Doprava po souši by podle odhadů trvala nejméně deset let a je otázkou, zda by vůbec byla pro tehdejší společnost uskutečnitelná. Odborníci se proto přiklánějí spíše k druhé možnosti. Důkazy o mořeplaveckých schopnostech neolitických obyvatel dnešní Británie existují. Prokazatelně již před 5 000 lety fungoval obchodní ruch mezi Ostrovy a pevninskou Evropou. Přes kanál La Manche putovala zvířata nebo třeba keramika. Mohli tedy dávní neolitičtí mořeplavci dopravit po vodě i šestitunový monolit? Nejen na tuto otázku nyní budou hledat odpověď vědci celého světa, neboť jak ukazuje i příklad Stonehenge, každá nová odpověď přináší i řadu nových otázek.

Do svého vstupu do války v dubnu 1917 se Spojené státy držely stranou světového konfliktu. Jejich neutralita představovala výhradně politický akt, který nikterak neomezoval mezinárodní obchod. Americké zbrojařské firmy měly poměrně volnou ruku v prodeji svého zboží, ale realita značně nahrávala státům Dohody. Britská námořní dominance de facto vyšachovala Centrální mocnosti z nákupů v zámoří. Zbraně a munice tak proudily do Velké Británie, Francie a ve velkém množství také do Ruska. 

Dohoda realizovala nákupy přímo u amerických firem nebo prostřednictvím společností v Kanadě. Objem dovozu vojenského materiálu představoval značnou logistickou operaci vyžadující kumulaci materiálu na skladovacích místech před jeho expedicí na evropské bojiště. S ohledem na to, že válka probíhala poměrně daleko, zůstávala bezpečností opatření často zanedbatelná. Tato skutečnost neunikla vilémovské tajné službě.

Hra špionů

Centrem německých špionážních aktivit se do roku 1917 stalo velvyslanectví ve Washingtonu D. C., z nějž působil Johann Heinrich von Bernstorff. Nejednalo se o elitního diplomata, za kterého se vydával, nýbrž šlo o operativce tajné služby. Využití diplomatických služeb pro krytí špionážních operací v neutrální zemi dalo Němcům ideální možnost, jak na území USA zbudovat tajnou síť agentů. Díky silným emigračním vlnám z Německa, které mířily do Spojených států ve druhé polovině 19. století, se za oceánem nacházela rozsáhlá německá menšina. Z ní pak Berlín rekrutoval sabotéry a vyzvědače. Za novým životem mířili rovněž někdejší občané Rakouska-Uherska, kteří se také dali pro podobné aktivity získat. 

Sabotéři měli narušovat vývoz munice do Evropy. Důstojník rozvědky německého císařského námořnictva kapitán Franz von Rintelen vedl jako řídící důstojník v letech 1914–1917 řadu útoků pomocí takzvaných tužkových bomb. Jeho lidé mířili na nákladní lodě plující na starý kontinent, na něž pak umísťovali nálože o velikosti doutníku. Detonaci pak iniciovala kyselina postupně se prožírající mechanismem bomby, přičemž k explozi mělo dojít ve chvíli, kdy se plavidlo nacházelo na moři. Tyto bomby za celé tři roky způsobily škody v hodnotě 10 milionů tehdejších amerických dolarů a zasáhly celkem 36 lodí. Z důvodu nízké efektivity takových útoků ale Němci brzy upřeli pozornost na mnohem větší cíle – sklady a překladiště munice.

Vše na jednom místě

Na ostrově Black Tom nedaleko New Yorku se nacházelo největší takové zařízení na území Spojených států. Využívala jej převážně společnost Lehigh Valley Railroad Company a munice z něj měla směřovat zejména do Ruska. V červenci 1916 se v areálu nacházelo 910 tun dělostřelecké munice a nábojů menších ráží pro pěchotní zbraně. Dále tam bylo uskladněno 45 tun TNT. 

Není proto překvapením, že Black Tom přitahoval německou pozornost. Proniknout do skladiště se ale ukázalo složitější, než se původně zdálo. Předešlé úvahy o zapojení německých námořníků nebo přístavních dělníků se ukázaly liché, protože tyto skupiny přitahovaly značnou pozornost. Nakonec se do komplexu dostali dva agenti, kteří ve skladišti pracovali jako ostraha. 

Kurt Jahnke a Lothar Witzke založili v areálu 30. července 1916 v brzkých ranních hodinách několik malých požárů. Část strážných, která plameny objevila, raději ze strachu z exploze uprchla, zatímco ti statečnější se pustili do hašení. Chvíli po druhé hodině se ozvala první mohutná exploze, další výbuch přišel o 40 minut později. Jeho epicentrum se nacházelo ve skladišti č. 17, kde se nacházelo oněch 45 tun TNT.

Dopady

Z německého pohledu se sabotáž zdařila na výbornou. Většina zařízení na ostrově byla zničena nebo poškozena, zahynuli čtyři lidé a desítky dalších utrpěly zranění. Fragmenty ze skladiště zasáhly nedalekou sochu Svobody a dopadaly až na ostrov Ellis. Výbuch vyvolal také otřesy o síle téměř 5,5 Richterovy škály, které pocítili až ve 150 km vzdálené Filadelfii. Tlaková vlna zničila okna a poškodila budovy v okruhu 40 km. 

Škody na samotném komplexu Black Tom se vyšplhaly do výše 20 milionů dolarů. Ruská vláda kladla vinu na americkou společnost zajišťující skladiště, protože bylo jasné, že silně podcenila bezpečnostní opatření. V areálu zůstávala celá řada neosvětlených míst a u vstupu dokonce chyběla brána s vrátnicí, kde by pracovníci ostrahy mohli kontrolovat pohyb osob. 

Společnost Lehigh Valley Railroad se zavázala k novým dodávkám. Po skončení první světové války se pak dokonce obrátila na Německo s požadavkem na úhradu škod, avšak bezvýsledně. Tato žádost se znovu objevila koncem 30. let, kdy americko-německá Komise pro smíšené nároky označila jako hlavního viníka sabotáže císařské Německo a požadovala úhradu škod v hodnotě 50 milionů dolarů. Nacistická vláda to však odmítla a řešení problému přišlo až v roce 1953, kdy byl dluh stanoven na 95 milionů dolarů. Spolková republika Německo jej nakonec celý uhradila až v roce 1979.

Vyšetřování

Americký prezident Woodrow Wilson zpočátku nechtěl věřit, že by za výbuchem stály německé tajné služby. Zpočátku jej dokonce označoval jako „neblahý incident na soukromém železničním překladišti“. Vyšetřováním nakonec americká vláda pověřila Komisi pro mezistátní obchod (Interstate Commerce Commission). Ta zpočátku nepřišla s žádným převratným zjištěním a celá záležitost byla dál považována za nehodu, avšak brzy policie zadržela imigranta slovenského původu Michaela Kristoffa. Ten úřadům prozradil, že za výbuchem stáli císařští agenti, zatímco Kristoff v německé síti působil jako spojka. Pro nedostatek důkazů jej nakonec propustili a po vstupu Spojených států do války dokonce narukoval do US Army. Dvojce agentů Jahnke a Witzke uprchla do Mexika, ale druhého jmenovaného zadrželi v únoru 1918 na hranicích a obvinili ze špionáže. Během 20. let byl pak propuštěn a v Německu po svém návratu obdržel Železný kříž.

Za první světové války se úřadům v USA podařilo rozbít řadu německých zpravodajských buněk, avšak výbuch na ostrově Black Tom patří k triumfům císařských agentů, který odhalil slabiny v americké bezpečnosti. Důsledkem bylo mimo jiné přijetí zákona Espionage Act, jenž měl zajistit efektivnější boj proti špionáži a sabotérům.

V norimberském Germanisches Nationalmuseum, v sále č. 33, se nachází jediný exponát: v malé vitríně uprostřed místnosti stojí starý glóbus. Vytvořil ho roku 1492 kartograf Martin Behaim (1459–1507), píšící se latinsky Martinus de Bohemia, tedy Martin z Čech. Jeho role v dějinách zámořských plaveb a objevů není zdaleka jistá, zato v historii kartografie má své místo zcela zasloužené, a to jako tvůrce „zemského jablka“, prvního moderního glóbu. Navzdory jménu však o českého krajana v tomto případě bohužel nešlo. 

Martin Behaim pocházel z norimberské patricijské rodiny, která přišla do Německa z Čech někdy během 13. století; sám již neměl k Čechám žádný vztah. Ačkoliv řada zdrojů včetně české Wikipedie stále chybně tvrdí, že jeho rodištěm je Český Krumlov – to je ale tradovaný omyl, možná rozšířený z knihy spisovatele Karla Fleissiga Za hvězdou mořeplavce Behaima. 

Tiskař portugalského krále 

Behaima si tedy jako krajana asi nárokovat nemůžeme, našli se však jiní mořeplavci z našich krajů, i když u dalšího z nich neznáme ani příjmení. Rodák z Moravy, který se pohyboval u portugalského dvora na přelomu 15. a 16. století, je dnes znám pod jménem Valentin Fernandes de Moravia († asi 1519). Zřejmě v Brně, nebo v Olomouci, se vyučil tiskařem; lze soudit, že nějaký čas žil v Německu, nejspíše v Norimberku, kde měl četné obchodní kontakty. Někdy počátkem 90. let 15. století působil v andaluské Seville a zřejmě se znal i s výše zmíněným Martinem Behaimem. První přesná zmínka se o něm dochovala z roku 1495, kdy v Lisabonu vyšla kniha Vita Christi (překlad díla teologa Ludolfa Saského), jejíž tiskař se označil jako Valentin de Moravia. Další tisky podepisoval již portugalským jménem Valentin (či Valentim) Fernandes, případně Fernandes de Alemán, Alemão či Valentin de Olomuc, a bezpečně ho identifikuje tiskařská značka s písmenem „V“, doplněná případně typickým motivem českého dvouocasého lva. 

V Lisabonu vydával a tiskl právnické (včetně zákoníků), náboženské i geografické spisy, mezi jeho práce ale patřil i vlastní překlad cestopisu Milión Marca Pola do portugalštiny (1502, pravděpodobně z latiny). Zároveň zastával řadu úřadů u dvora: stal se mimo jiné štítonošem královny Eleonory z Viseu, od roku 1503 byl agentem portugalského krále pro styk s cizími obchodníky, zejména bohatými kupeckými rodinami Welserů a Fuggerů (s titulem korektora trhu s kořením určeným pro Německo). 

Moravan v Africe 

Mezi léty 1506–1510 se Fernandes tiskařsky odmlčel – zřejmě v té době více cestoval: doložen je k roku 1508 v Arzile v dnešním severním Maroku, asi navštívil i souostroví Azory v Atlantském oceánu. Roku 1847 objevil knihovník Johann Andreas Schmeller v Bavorské státní knihovně v Mnichově soubor rukopisů, listin a map, který Fernandes posbíral a jenž se do střední Evropy dostal prostřednictvím humanisty Konrada Peutingera. Mezi dokumenty se našly i některé zprávy o portugalských objevech v Africe, námořní mapy a také dvě Fernandesovy vlastní práce: Popis Afriky (popisuje pobřeží od Ceuty po dnešní Gambii) a Popis ostrovů na západ od Afriky, s bohatým mapovým doprovodem. Tento soubor vznikl v druhém desetiletí 16. století a měl zřejmě sloužit jako podklad k dnes ztracenému či nedokončenému popisu Afriky. Fernandes stál také za kresbou nosorožce, kterou později zaslal přátelům do Norimberka a podle níž Albrecht Dürer vytvořil v roce 1515 slavný dřevoryt tohoto exotického zvířete. 

Posledním dokladem o Fernandesově životě byla opět vytištěná kniha, příručka Repertorio do tempos, o používání astrolábu a kvadrantu při navigaci lodí, doplněná nautickými tabulkami, která vyšla roku 1518. Krátce poté zřejmě zemřel, neboť v květnu 1519 jsou už zmiňováni jeho dědicové. 

Conquistador z Osoblahy 

Několik našich krajanů se objevilo i mezi objeviteli ve španělských službách. Nebyli mezi nimi žádní velitelé, ale najdeme je mezi běžnými conquistadory. Snad prvním, o kom (díky výzkumům olomouckého profesora Ivo Bartečka) víme, že se dostal na americký kontinent, byl Johann (či též Hannes) Berger de Hotzenplotz (*1502 – ?). Jeho příjmení odkazuje na jméno jeho rodiště, severomoravskou Osoblahu. Ta v té době představovala državu olomouckých biskupů, a tedy moravskou enklávu na území Slezska. 

Johann se v 17 letech jako jeden z pěti „Němců“ účastnil Cortézovy výpravy do Mexika, která dobyla Tenochtitlán – a na rozdíl od většiny dalších účastníků dobývání říše Aztéků přežil. Později se dostal do francouzského zajetí, následně bojoval v dnešní Kolumbii a Venezuele. Nakonec se ale vrátil do Mexika, kde se pod jménem Juan Alemán (Jan Němec) usadil ve městě Puebla de los Angeles (dnes je někdy zkracováno jen jako Puebla a jde o páté největší město Mexika). Prý se tu dokonce stal corregidorem, tedy něčím jako starostou. A jako jeden z mála dobyvatelů Ameriky nejspíše zemřel přirozenou smrtí. 

Výpravy horníků 

A ještě jedna skupinka našich krajanů se dostala do Nového světa krátce po jeho objevení. Již během prvních dekád 16. století se Evropou roznesly zprávy o ložiscích drahých kovů, které se tam nacházejí. Na jejich těžbě měly zájem i bohaté obchodnické rodiny z Německa, včetně známé bankéřské rodiny Welserů. Jejich faktor v Lipsku tak najal několik desítek dobrovolníků, především z řad středoevropských horníků. První skupina 16 mužů a jedné ženy, převážně z Čech a ze Slezska, vyrazila na cestu do Ameriky v červenci 1528. Přes Antverpy a Sevillu v prosinci téhož roku odpluli do Santo Dominga na ostrově Hispaniola. Víme o nich jen velice málo a známe jen jména některých z nich – Siegmund Enderlein se ženou, Hans Trumpel z Jáchymova či Valten Landhanns z Ziegenhalsu (z Głuchołaz v nynějším v Polsku, v těsné blízkosti Jeseníka). Dva měsíce po nich již v Seville byla druhá skupina horníků (24 mužů), následovala i třetí výprava, která byla „naverbována“ na území dnešního Slovenska. 

Celkem se do Santo Dominga dostalo kolem 50 dobrovolníků. Neúspěšné pokusy o těžbu na Hispaniole, tropické podnebí, chybějící lékařská péče a nesplněné sliby o bohatství způsobily rozpad skupiny horníků. Během osmi měsíců 18 z nich zemřelo, asi dvacítka zůstala v Americe a 11 se vrátilo do Evropy. Jejich mluvčí, Valten Landhanns, jenž se vrátil do Slezska, se v letech 1531 a 1533 pokoušel získat odměnu od Welserů, ale marně. Někteří z nich snad hledali štěstí při dalších welserovských expedicích do Venezuely, snad i později ve stříbrných dolech v dnešním Peru a Bolívii. Možná. Kam třeba zmizel Hans Trumpel z Jáchymova, kdo ví…

Ač by se tak mohlo z letmého pohledu zdát, náplní práce americké NASA zdaleka nejsou jen vesmírné mise. Agentura se dlouhodobě věnuje také monitorování klimatu, atmosféry, oceánů, a přírodních katastrof a vývoji nových technologií. Všechny tyto činnosti mají za cíl rozšiřovat lidské poznání, zlepšovat technologie a přispívat k rozvoji lidstva jak na Zemi, tak i mimo ni.

Jeden z méně mediálně sledovaných projektů americké NASA startuje právě v těchto dnech. Od poloviny letošního srpna do poloviny října vzlétne z Fort Sumner v Novém Mexiku celkem osm vědeckých balónů. V rámci těchto misí se má uskutečnit celkem 16 výzkumných misí, orientovaných na astrofyziku, heliofyziku a také na výzkum atmosféry Země.

Letní kampaň vědeckých balónů

„Letní kampaň letů z Fort Sumner je základem operací v rámci Programu balónů NASA,“ uvádí vedoucí tohoto programu Andrew Hamilton. „Nejde jen o velký počet misí, které tato kampaň zahrnuje, ale také o to, že na lety z Fort Sumner navazují další mise balónů ze základen v Antarktidě, na Novém Zélandu a ve Švédsku.“

Jednou z ostře sledovaných misí letošní balónové kampaně ve Fort Sumter je EXCITE (Exoplanet Climate Infrared Telescope), kterou vede Peter Nagler z Godardova kosmického střediska NASA. Klíčovým zařízením této mise je astronomický teleskop, který je určený ke studiu atmosfér exoplanet podobných Jupiteru v blízkém vesmíru.

Významnou součástí kampaně ve Fort Sumter je účast studentských projektů v rámci programu HASP (High-Altitude Student Platform). Platformy HASP 1.0 a 2.0 mohou nést při letu balónu až 12, respektive 24 studentských projektů. Zároveň jde o jedinečnou příležitost pro studenty a mladé inženýry, kteří mohou během misí vědeckých balónů získat cenné zkušenosti.

Brukev sítinovitá (Brassica juncea) je jednou z nejčastěji pěstovaných brukví. V Evropě je využívá jen okrajově, zato v Asii a v Africe je velmi rozšířenou plodinou. Pěstuje se kvůli olejnatým semenům, z nichž se vyrábí olej nebo třeba ostřejší typy hořčice. Především v Asii jsou oblíbené i kultivary s měkkými listy podobnými salátu, které se připravují mnoha různými způsoby.

V poslední době se brukve s měkkými listy prosazují i v Severní Americe. Ne každému ale vyhovuje poměrně palčivá chuť, kterou listy brukve sítinovité za normálních okolností mají. Americký startup Pairwise proto ve spolupráci s biotechnologickým koncernem Bayer vytvořil 10 různých odrůd brukve s méně palčivými listy.

Editovaná brukev

V Pairwise k tomuto účelu využili oblíbený genetický editor CRISPR. Vzhledem k tomu, že takto upravené rostliny neobsahují cizí DNA, jsou v USA i v některých dalších zemích vnímány legislativou jinak než tradiční geneticky modifikované plodiny. To usnadňuje jejich výrobu i následné uplatnění na trhu.

„Doufáme, že se editované brukve s méně palčivými listy objeví v amerických kuchyních ještě letos na podzim,“ věří Anne Williamsová z oddělení semen zeleniny koncernu Bayer. „Myslíme si, že si lidé doopravdy oblíbí jejich chuť.“ Editované brukve by si přitom měly udržet původní nutriční hodnotu.

Vše nasvědčuje tomu, že méně palčivé brukve jsou teprve začátek. Startup Pairwise již mezitím jako první na světě vyvinul, opět s pomocí editoru CRISPR, bezsemenné ostružiny. Editace DNA se stala zásadní metodou pro inovace v pěstování plodin i v dalších odvětvích zemědělství.