Nejvyšším stromem světa je zřejmě sekvoj vždyzelená (Sequoia sempervirens), jež patří do čeledi cypřišovitých (Cupressaceae). Tento dlouhověký strom s úzce kuželovitou korunou se dožívá věku kolem 1 200 až 2 200 let a jak název napovídá, má stále zelené listy. Sekvoj sice není největší strom z hlediska objemu a hmotnosti, ale svého příbuzného z rodu sekvojovců překonává maximální výškou. Existují neověřené záznamy o stromech, jež přesahovaly výšku 140 metrů, tato tvrzení však nelze plně doložit.

Stromy, které vyčnívají

Nejvyšším stromem, jehož výška byla podrobně ověřena, je jedinec nazvaný „Hyperion“. Tento strom ční 115,6 metru vysoko a roste v odlehlé části slavné rezervace Redwood National Park. Byl objeven v létě roku 2006 a následně prohlášen za nejvyšší žijící organismus. V dosažení výšky 380 stop (115,8 metru) stromu zabránilo pouze poškození jeho vršku datlovitými ptáky. Stáří Hyperionu činí podle odhadů asi 700 až 800 let a celý strom obsahuje zhruba 502 m³ dřeva. 

Mezi zástupci svého druhu však není jediným gigantem – výzkum ukázal, že existuje nejméně dalších 41 exemplářů sekvoje, které přesahují výšku 110 metrů a celé stovky stromů s výškou nad 100 metrů. Odhaduje se, že maximální teoretická výška těchto stromů nepřesahuje rozmezí 122–130 metrů, a to z důvodu gravitace a potenciálu vodního vzlínání v dřevních svazcích sekvojí. Australské blahovičníky a snad i douglasky však mohly být ještě vyšší, a to až do období velké komerční těžby v 19. a 20. století, kdy někteří jedinci údajně dosahovali výšky přes 120 metrů.

Průměr kmene sekvoje může ve výšce lidské hrudi dosahovat až osmi metrů (v případě objemově největšího jedince zvaného „Lost Monarch“), obvykle je to však podstatně méně.

Albínští sekvojoví parazité

Až do poloviny 19. století, kdy byla zahájena komerční těžba a odlesňování, se sekvoje přirozeně vyskytovaly na rozloze 2,1 milionu akrů, a to zejména podél kalifornského pobřeží. Dřevo těchto stromů velmi dobře odolává hnilobě, a proto bylo velmi často využíváno na výrobu železničních pražců po celé Kalifornii. Později tento materiál sloužil například pro výrobu nábytku, a jeho spotřeba tak rostla. V roce 1890 byl proto na západních svazích Sierra Nevady vyhlášen národní park Sequoia, kde se nachází významná část existujících porostů tohoto stromu.

V současnosti rostou sekvoje přirozeně pouze v západní části severoamerického kontinentu – ve státech Oregon a Kalifornie. Vyskytují se v pásu o délce 750 kilometrů a šířce 8–75 kilometrů, přičemž ti největší a nejtěžší jedinci se uchytili v hlubokých údolích a stržích, kde se dlouhodobě drží mlžný opar a vlhkost. Blízko oceánu však mnoho těchto stromů neroste, protože jim nevyhovují solné částice v ovzduší a písčitý podklad. Sekvoje jsou dlouhodobě vysazovány v mnoha dalších oblastech světa, například na Novém Zélandu, v Evropě, Na Havaji nebo v Mexiku.

Slovo redwood („červené dřevo“), které se pro sekvoje v USA často používá, pochází nikoliv překvapivě od barvy kůry stromu, a to zejména jeho mladých výhonků. Zajímavé je, že byla zjištěna existence přibližně padesáti „albínů“ mezi sekvojemi. Tyto stromy o maximální výšce asi 20 metrů nemají zelené barvivo chlorofyl a přežívají proto pouze jako parazité ostatních, kterým se napojují na kořenový systém. Podobné případy jsou sice sporadicky známé také u jiných druhů jehličnanů, prakticky nikdy se však takoví jedinci nedožívají plné dospělosti.

Nejtěžší mezi velikány

Jak bylo řečeno, největším (i když ne nejvyšším) stromem současného světa je druh sekvojovec obrovský (Sequoiadendron giganteum). Jde o jeden z pouhých tří druhů podčeledi Sequoioidae, do níž kromě sekvoje vždyzelené patří už jen metasekvoje čínská (Metasequoia glyptostroboides). Sekvojovce sice nedosahují výšky sekvojí, neboť se v průměru vydrápou do výšky „pouhých “ 50–85 metrů (rekordní jedinec měl výšku 94,8 metrů), ale přinejmenším sedm jedinců je mohutnějších a těžších než největší známý zástupce sekvoje „Lost Monarch“ s objemem 1 200 m³.

Sekvojovce mají v průměru 6–8 metrů široký kmen, rekordní jedinec měl však úctyhodných 17 metrů. V současnosti je rekordmanem strom zvaný „Generál Sherman“, který roste v kalifornské rezervaci Sequoia National Park. Generál Sherman je 83,8 metrů vysoký a celkový objem dosahuje neuvěřitelných 1 487 m³. Pro srovnání – největší zaznamenaný smrk Evropy nazývaný Affentalfichte, rostl do roku 1912 u bavorského Eichstädtu a jeho objem činil údajně kolem 50 m³. To znamená, že by se do rekordního sekvojovce vešel asi 30krát! 

Hmotnost „Generála Shermana“ je dnes odhadována na neuvěřitelných 2 145 tun, jde tedy o vůbec nejmohutnější známý jednotlivý organismus současné přírody. Podobných rozměrů však dosahuje také jedinec zvaný “Generál Grant“, jehož objem je odhadován na 1 320 m³. (Historicky byla ovšem ještě větší sekvoj vždyzelená, pojmenovaná „Lindsey Creek Tree“. Když strom v roce 1905 vyvrátila bouře, jeho hmotnost činila neuvěřitelných 3 300 tun a objem přesahoval 2 550 m³.)

Sekvojovce však drží i jiné rekordy. Jejich kůra může být mnohem silnější než u sekvojí a přesáhnout tloušťku 90 centimetrů! Obvod kmene činí u jednoho výjimečného jedince zvaného „Waterfall Tree“ celých 47 metrů. Nejširší zaznamenaná větev měří u báze ohromujících 3,9 metru na šířku. Sekvojovce se také dožívají vyššího věku než sekvoje – stáří některých se odhaduje až na 3 500 let. Přesto nejde o nejstarší známé stromy, těmi jsou totiž borovice osinaté, dožívající se ještě o celých 13 století vyššího věku. Jednotlivým nejstarším stromem pak je před dvěma lety ve Švédsku objevený smrk, jehož kmen je starý 600 let, ale kořenový systém má prý bezmála 10 000 roků.

Stromy, kterým se nechtělo věřit

Sekvojovec byl botaniky popsán až poměrně pozdě, neboť první pozorování se datuje k roku 1833. Stromy však byly již dlouho předtím známé indiánským kmenům, sídlícím v místech jejich výskytu, tedy v západní části pohoří Sierra Nevada. Indiáni si obřích stromů vážili a jejich často vykotlané dutiny využívali jako úkryty před nepřízní počasí. V roce 1841 zřejmě jako první běloch narazil na porost mamutích stromů cestovatel John Bidwell a poslal o něm zprávu na „civilizovanější“ východ. Jeho tvrzení ale zprvu nikdo nechtěl věřit a trvalo dalších několik let, než se cestovatelovo vyprávění o ohromných jehličnanech plně potvrdilo.

Od druhé poloviny 19. století již byla semena a šištice stromu ve velkém šířena a vyvážena na východ Spojených států i do Evropy, kde postupně vznikla celá řada kultivarů a variet. V Čechách dnes rostou pozoruhodní jedinci například v Ratměřicích na Benešovsku nebo v Kravsku na Znojemsku, nikde však ani zdaleka nedosahují rozměrů srovnatelných se severoamerickými giganty. Na své poměry zde ostatně nerostou ještě příliš dlouho, ve druhém případě jde o „pouhých“ zhruba 220 let.

Požáry pro další pokolení

Ve volné přírodě se dnes sekvojovce vyskytují pouze ve vyšších nadmořských výškách západní části pohoří Sierra Nevada. Rostou od 1 400 do 2 100 metrů nad mořem, a to na území o celkové rozloze pouhých 144 km². Mnohé z nich je možné spatřit na území chráněných přírodních rezervací. Vyhovuje jim klima typické suchými léty a zimami s množstvím sněhu. V současnosti prochází většina porostů sekvojovců postupným řídnutím vegetace, což je trend známý již od počátků evropské kolonizace kontinentu.

Pro úspěšné rozmnožení potřebují tyto stromy periodicky se opakující požáry, které odstraní nižší vegetaci, bránící v růstu malým semenáčkům. Samotným sekvojovcům požáry málokdy ublíží, protože je chrání velmi silná kůra. Aby bylo jejich rozmnožení co nejsnazší, zakládají správci parků pravidelně již od roku 1970 kontrolované požáry. Také přirozené požáry jsou většinou vítané, přestože ne vždy se tolerance k nim vyplatí. Například v roce 2003 byl takovým požárem výrazně poničen kmen obřího stromu „Washington Tree“, který se pak následkem poškození o dva roky později během sněhové vánice rozlomil v půli. Stromy jsou odolné vůči mrazu, a to až do teploty -31 °C, podmínkou je však udržení nezamrzlé půdy kolem jejich kořenů.

Sekvojovce i sekvoje jsou nesmírně pozoruhodné stromy, které v člověku vzbuzují úctu zejména svým neuvěřitelným stářím a impozantními rozměry. Byly tady již v dávném období druhohor a někteří žijící jedinci možná dosahují věku egyptských pyramid. Nezbývá než doufat, že se z jejich krásy a vznešenosti budou moci těšit také další lidská pokolení.

Kraj, kde kamenný kruh stojí, patřil po celou zaznamenanou historii feudálním pánům: Byl úrodný a poskytoval dobrou zemědělskou půdu, stejně jako pastviny. Vztyčené megality vytvářely neodmyslitelnou a tajemnou kulisu, přičemž tradiční vysvětlení jejich existence se pojilo s obry. Již v raném středověku se jednalo o „turistickou atrakci“ a roku 1130 ji Henry z Huntingdonu popsal jako jeden ze čtyř divů Anglie. Ještě na počátku novověku zůstával původ kamenů naprostou záhadou, ačkoliv tehdejší učenci měli určité teorie. V roce 1620 vyslal Jakub I. několik z nich na průzkum a výsledkem jejich práce se stalo zjištění, že objekt dozajista vztyčili Římané.

Místo špinavé a zubožené

V polovině 18. století už se zkoumání místa začalo vzdáleně podobat dnešní archeologii a badatelé dokázali identifikovat typické znaky v podobě přístupové cesty a astronomické povahy stavby, ačkoliv ji připisovali keltským druidům. Okolo roku 1850 se zrodila archeologie jako skutečná věda a sir John Lubbock přišel s tvrzením, které platí dodnes – že kamenný kruh představuje dílo neznámé kultury doby bronzové (viz Tajemná kultura).

Jenže v polovině 19. století už bylo zjevné, že se památka nenávratně rozpadá. Kvůli měkkému podloží a vydatným dešťům se mnohé kameny povážlivě nakláněly a jiné silně erodovaly. Lokalitu ve velkém navštěvovali první moderní turisté a s úctou k historii si hlavu příliš nelámali. V nedaleké vesnici si mohl kdokoliv zapůjčit kladívko a uštípnout si kus kamene coby suvenýr… Odpadky z pikniků se válely všude okolo, a když ke Stonehenge zavítal generál a nadšený archeolog Augustus Pitt Rivers, poznamenal si: „Nikdy jsem to místo neviděl tak špinavé a zubožené, plné válejících se králičích kostí a křídových nápisů na kamenech. Monument národního významu by měl být hlídán a chráněn.“

Hlavně ne stát

Majitel pozemku sir Edmund Antrobus si důležitost lokality uvědomoval, a dokonce zaplatil hlídače, aby kameny občas zkontroloval. Rozhodně však odmítal, aby stát vykonával nad památkou jakýkoliv dohled. Navíc archeologům zakázal byť jen sáhnout do země a měl dobrý důvod: Tehdejší archeologie ještě stále nevyvinula bezpečné techniky a postupovala velmi destruktivně. 

Přesto v parlamentu začaly zaznívat požadavky na státní ochranu historických monumentů, jež prosazoval právě Pitt Rivers. Nicméně vždy narazily na odpor lordstva, a výsledné zákony tak sice památky chránily, ale jejich začlenění na patřičný seznam vyžadovalo souhlas majitele. A sir Antrobus se zatvrdil. Na konci 19. století se ovšem udály dvě zásadní věci: V roce 1899 Edmund Antrobus zemřel – a o rok později se jeden z největších kamenů sesunul a rozlomil, což v novinách vyvolalo skutečný poprask. Monument dostal policejní ochranu a tlak na konfiskaci pozemků státem vzrostl. Dědicové pod hrozbou vyvlastnění konečně svolili k prodeji, ale měli tak vysoké finanční nároky, že k němu nakonec nedošlo.

Šlechetný dar národu

Za první světové války se bohužel Salisburská pláň ukázala jako ideální pro vybudování letiště a tréninkového centra pro pěchotu. Okolí se tak otřásalo při startech letadel i při dopadech ostrých ručních granátů, což stabilitu kamenů nutně ovlivnilo. Nakonec zasáhli úředníci, kteří dokázali armádu přesvědčit, aby cvičiště přesunula dál a uzavřela blízké cesty.

Budoucí dědic nicméně v roce 1914 zemřel v boji a jeho otec se o rok později zabil při nehodě. Panství bylo tudíž dáno k prodeji a právník Cecil Chubb, jenž v kraji vyrostl, pozemek koupil za pouhou dvacetinu původně požadované ceny. Jenže místo aby si nový majetek užil, napsal své vlasti dopis: „Stal jsem se majitelem pozemku a s hlubokým potěšením jsem přemítal nad možností, že zůstane ve vlastnictví mé rodiny po generace… Avšak bylo mi sděleno, že národ by jej ocenil ze všeho nejvíce, a proto jsem se rozhodl tohoto unikátního vlastnictví vzdát a národu jej tímto předávám.“ Potěšeni byli nejen správci památníků, ale také král, který Chubbovi následně udělil rytířský titul. 

Staví se tunel

Když se tedy v roce 1919 Stonehenge skutečně stalo národním památníkem, začalo se s jeho průzkumem i s pokusem o záchranu. Ačkoliv si archeologové uvědomovali, že je třeba zasahovat co nejméně, museli naklánějící se kameny zafixovat značně kontroverzní metodou: Megality nejprve vyzdvihl jeřáb, načež byly opět usazeny na vrstvu betonu, kterým se mimo jiné zalepily také praskliny. Další velké opravy se uskutečnily v 50. letech a od té doby absolvuje památka každých několik roků „facelift“. 

Největší změna ji však ještě čeká. Jen pár desítek metrů od kamenného kruhu totiž protíná krajinu hlučná rychlostní silnice A303, ničící jakoukoliv iluzi prehistorie. V roce 2020 tak vznikl nápad na vybudování tříkilometrového tunelu, jenž by svedl dopravu pod zem a vrátil by Salisburské pláni její původní podobu. Stonehenge se tak nejspíš dočká výhledů, jaké si zaslouží. 

Černým dírám se dřív přezdívalo „neviditelné hvězdy“. Uvažovalo se o nich již v 18. století v souvislosti s Newtonovou teorií gravitace a s naměřenou konečnou rychlostí šíření světla. Průlom v jejich chápání však nastal až s Einsteinovou teorií relativity. O pokroku na daném poli svědčí i fakt, že Nobelovu cenu za fyziku pro rok 2020 získali Roger Penrose, Reinhard Genzel a Andrea Ghezová právě za výzkum černých děr.

Spojení „černá díra“ má zajímavou historii. Za jednoho z jeho možných autorů se považuje americký fyzik Robert Dicke, který dané objekty přirovnal k „černé díře“ v Kalkatě, což byla neblaze proslulá vězeňská cela. Vžilo se pak tvrzení, že do černé díry lze pouze vstoupit, ale nikoliv se z ní dostat. Kdo další mohl stát u zrodu zmíněného termínu?

Jeho první doložené použití pochází z Texaského sympozia relativistické astrofyziky na konci roku 1963. Spojení „černá díra“ se připisuje Johnu Wheelerovi, který jej rozšířil ve vědecké komunitě, ale už před ním ho nejspíš použili jiní. Dřív se uplatňoval termín „zamrzlé hvězdy“, kterému ještě předcházelo sousloví „neviditelné či temné hvězdy“. Já osobně jsem se s „černou dírou“ poprvé setkal v tátově vyprávění. Pamatuju si také, že jsme s bráchou dokola hrávali jednu hru na téma vesmíru a snažili se v ní černé díře vyhnout. Později jsem po těchto tajemných objektech pátral v literatuře s vesmírnou tematikou.

Zajímal jste se tedy o astronomii už jako dítě? Kdo vás k ní přivedl?

O vesmír jsem se zajímal od dětství a černé díry mě přitahovaly vždy. Podporu jsem měl v rodině, otec se kdysi věnoval astronomii jako koníčku, takže nám o kosmu hodně vyprávěl. Pamatuju si, jak jsme s rodiči pozorovali Halleyovu kometu, když mi byly tři roky. V dětství jsme také s bratrem čítávali knihy o vesmíru a sdíleli jsme nadšení z poznávání jeho záhad. Později mě inspirovaly publikace Jiřího Grygara a teorie relativity pro mě pak v průběhu studií představovala nejzajímavější část fyziky. Stále mě nepřestává fascinovat, jak Einstein dokázal přijít na propojení času a prostoru, hmoty a energie, a nakonec i gravitace a geometrie. Jeho velmi inspirativní způsob uvažování obdivuju dodnes.

Černé díry a singularita

Vědci si vznik našeho vesmíru představují jako „velký třesk“, tedy explozi hmoty z jednoho bodu – singularity. Myslíte, že by mohl kosmos vzejít z exploze černé díry?

O vzniku vesmíru toho stále moc nevíme. Víme jen, že na začátku byl mnohem, mnohem menší. Představujeme si ho zkoncentrovaný do jednoho bodu, singularity, a v tom se dá jistá podoba s černou dírou nalézt. Pak ovšem v určitý moment nastal Velký třesk a překotné rozpínání vesmíru, které pokračuje dodnes a stále se zrychluje, za čímž zřejmě stojí dosud neznámá temná energie. Nicméně stále netušíme, co bylo před Velkým třeskem a proč k němu došlo – a dost možná na to ani přijít nelze, protože první zprávy o našem vesmíru můžeme mít až z okamžiku krátce po Velkém třesku. Každopádně neočekáváme, že by známé černé díry v našem kosmu mohly explodovat a vytvářet nové světy.

Dokázal byste laicky přiblížit pojmy „horizont událostí“ a „singularita“?

Horizont událostí představuje místo, kde se úniková rychlost rovná rychlosti světla. Čím dál od černé díry budeme, tím menší bude úniková rychlost a tím snazší bude předejít „pádu“ dovnitř. Pod horizontem událostí je naopak pád do středu již nevyhnutelný, jelikož se nic nemůže pohybovat rychleji než světlo. Samotný střed se potom nazývá singularita, protože si tak představujeme veškerou hmotu zkoncentrovanou do jednoho bodu. „Představujeme“ je však silné slovo – vlastně vůbec neumíme popsat, jak by taková singularita měla vypadat. A hlavně ji není možné nijak pozorovat, protože se skrývá pod horizontem událostí.

Nachází se černá díra v srdci každé galaxie?

Pravděpodobně ano. Možná s několika výjimkami spočívá v centru každé galaxie superhmotná černá díra. Nevíme, zda černé díry vznikly až po zformování hvězdných ostrovů, nebo se naopak galaxie utvořily okolo již existujících velmi hmotných černých děr. Na uvedenou otázku snad přinesou odpověď dvě velké mise Evropské kosmické agentury, a sice rentgenová observatoř ATHENA a vesmírná gravitační laboratoř LISA.

Pokud by každá galaxie ukrývala černou díru, dal by se odhadnout jejich počet v celém vesmíru?

Počet galaxií v pozorovatelném vesmíru se odhaduje na dva biliony. Téměř v každé se bude nacházet jedna superhmotná černá díra a stamiliony těch hvězdných. Zdaleka však nejsme schopni je všechny objevit. Naše poznání se musí omezit na blízké černé díry, jejichž projevy můžeme zkoumat.

A mohl by naopak existovat vesmír bez černých děr?

Teoreticky ano. Nesměl by však zahrnovat hustá místa, jaká pozorujeme v centrech galaxií nebo v mračnech, kde vznikají těžké hvězdy. Takový vesmír by musel být prázdnější, než jak ho známe.

Jak se rodí gigant

Černé díry mohou měřit několik jednotek až desítek kilometrů, ale také miliardy. Jaký mechanismus jim umožňuje dorůstat tak obřích rozměrů?

Černá díra vzniká gravitačním kolapsem hmoty, když už mu nic nedokáže zabránit. Materiál se v ní koncentruje do tak malého objemu, že ho uzavírá zmiňovaný horizont událostí. Jde o myšlenou sféru, kterou můžeme považovat za hranici černé díry, kde se úniková rychlost rovná rychlosti světla. Cokoliv se dostane pod něj – ať už hmota, energie, nebo světlo – se již nemůže vrátit zpět. Horizont událostí tak definuje velikost černé díry, která v případě zhroucených hvězd skutečně dosahuje pouze několika jednotek až desítek kilometrů, ale v případě superhmotných černých děr v centrech galaxií i několika miliard kilometrů, což odpovídá rozměrům Sluneční soustavy.

Podle jedné z teorií vznikají černé díry coby konečná fáze života hvězd. Které typy stálic takto mohou zanikat?

Při zrodu hvězd se gravitačně smršťují mračna plynu, teplota a tlak uvnitř vzrostou a zažehnou se termonukleární reakce, kdy z jednoduchých atomů vodíku vznikají těžší prvky. Při popsaných reakcích se uvolňuje záření, jehož tlak poté vyrovnává gravitaci. Hvězda takto dokáže svítit až miliardy roků, v závislosti na svých rozměrech. Jakmile však palivo dohoří, smršťování pokračuje. Při hmotě hvězdného jádra odpovídající asi trojnásobku Slunce se elektrony spojí s protony v atomových jádrech a další hroucení materiálu zastaví tlak neutronů, jež se brání být ve stejných kvantových stavech. Při výrazně větších hmotnostech ovšem neznáme žádný fyzikální mechanismus, který by mohl gravitační kolaps zastavit. Nevyhnutelně tak vznikají černé díry.

Co se přesně stane, když se hvězda zhroutí v černou díru?

Ze zákona zachování energie a hybnosti vyplývá, že se při gravitačním kolapsu musejí zachovat hmotnost a rotace. Jde tedy o jediné dva parametry, které po hvězdě zbudou. Všechno ostatní, jako třeba její chemické složení, je navždy zapomenuto. Hmotnost černé díry je určující pro velikost horizontu událostí a pro přitažlivost, jakou bude působit na své okolí. A protože se hmotnost – přesněji energie – zachovává, bude černá díra na vzdálené okolí působit úplně stejně jako předtím hvězda.

Nic neroste věčně

Černé díry absorbují hmotu, ale nemohou nic vyzářit. Mohou tedy růst donekonečna, nebo existuje nějaká hranice?

S dopadající hmotou nebo i zářením černá díra roste a plocha horizontu událostí se zvětšuje. Takto narostly do obřích rozměrů superhmotné černé díry v centrech galaxií. Teoreticky by popsaný proces mohl pokračovat donekonečna, ale v kosmu neexistuje neomezené množství hmoty. Navíc se vesmír stále rozpíná a ředí, takže materiálu okolo černých děr potom nezbývá tolik. Největší z nich dosahují hmotnosti asi deseti miliard sluncí, což se stále pohybuje výrazně pod hmotností třeba naší Galaxie.

Může černá díra existovat i bez „potravy“ – tedy tam, kde se vyskytuje málo hmoty, kterou by mohla pohlcovat?

Černá díra potřebuje velkou koncentraci hmoty pro svůj vznik, poté již ne. Takže ano, může existovat i tam, kde je materiálu málo. Otázkou zůstává, jak by se v takovém místě zformovala. Z numerických simulací vyplývá, že může být černá díra vymrštěna například z hvězdokupy či z jádra galaxie při galaktické srážce. Následně může putovat vesmírem osamocená, bez okolní hmoty, přičemž je však samozřejmě mnohem složitější ji objevit.

A mohla by černá díra pohltit i celou hvězdu?

Pohlcování celých hvězd pozorujeme zejména u superhmotných černých děr v centrech galaxií a zmíněné události označujeme anglickým termínem tidal disruption events. Stálice se k superhmotné černé díře přiblíží, načež ji potrhají slapové síly, což se projeví jasným zábleskem. Po několik dalších měsíců pak plyn z roztrhané hvězdy dopadá na černou díru. Popsaný jev však nemůžeme sledovat u těch nejtěžších veleděr: Čím větší černá díra, tím menší zakřivení okolního časoprostoru a tím slabší slapové síly. Například v případě velmi hmotné černé díry v eliptické galaxii M87, o hmotnosti přesahující šest miliard sluncí, by hvězda zkrátka jen mírumilovně přešla přes horizont událostí a jednoduše by se nám ztratila z dohledu. 

Únik záření? Ne tak docela…

Podle Hawkinga by mohla černá díra energii také vyzařovat. Bylo by možné, aby tímto způsobem nakonec zanikla?

Pokud by takzvané Hawkingovo záření opravdu existovalo, mohly by se mikroskopické černé díry teoreticky vypařit, kdyby do nich nepadala hmota. Takový zánik si však neumíme představit u černých děr vzniklých gravitačním kolapsem hvězd nebo u těch, které se nacházejí v centrech galaxií. Srážkou černých děr vznikne jedna těžší, jak potvrdily i nedávno detekované gravitační vlny. Podle současných poznatků však z těchto objektů skutečně není úniku a nelze je ani zničit. Dá se říct, že neznáme žádný fyzikální mechanismus, jak by mohly efektivně zanikat.

Rotující černá díra kolem sebe vytváří takzvanou ergosféru. Co se v uvedené oblasti děje?

Částice v ní mohou získat energii na úkor rotace černé díry. Dost možná, že právě tam vznikají relativistické výtrysky hmoty, jež u některých černých děr pozorujeme.

Pokud z černé díry nemůže nic uniknout, jak se to daří zmíněným výtryskům?

Energetické výtrysky hmoty proudící ven z černé díry vznikají ještě nad horizontem událostí. Přesný mechanismus jejich utváření zatím neznáme, nicméně v blízkosti černé díry k němu panují příhodné podmínky. Pokud do ní hmota nepadá přímo, ale má formu rotujícího disku, je nucena obíhat až poloviční rychlostí světla. Při tření se zahřívá, přičemž se uvolňuje velmi energetické záření. Jak už jsem zmínil, v případě rotujících černých děr lze získat energii i na úkor jejich rotace. Zkrátka se dá říct, že v jejich těsné blízkosti dochází k velkým přeměnám hmoty na energii, což může vést k oněm pozorovaným vysoce urychleným výtryskům částic. A u superhmotných černých děr mohou sahat až do vzdálenosti milionů světelných let či do mezigalaktického prostoru.

Hvězdné i galaktické

Jaké typy černých děr rozlišujeme?

Podle způsobu objevu hovoříme o třech typech: Rentgenové dvojhvězdy představují binární systémy, kde jednu složku tvoří černá díra a druhou stálice, jejíž hmota na černou díru přetéká. Takových objektů známe zejména v naší Galaxii několik desítek. Prostřednictvím gravitačních vln se podařilo objevit dvojice černých děr, jež se srazily a vytvořily jednu těžší. A díky úspěšným pozorováním observatoře LIGO jich už známe víc než rentgenových dvojhvězd. Poslední typ reprezentují superhmotné černé díry v centrech galaxií. Pokud na ně dopadá hodně hmoty, mohou přezářit celý svůj hvězdný ostrov, takže je vidíme i na vzdálenost několika miliard světelných let. Jedná se o velmi jasná aktivní jádra neboli kvazary, jejichž vysokou svítivost lze vysvětlit právě dopadem materiálu. A známe jich už miliony.

Z hlediska počtu však patří k přebornicím takzvané hvězdné černé díry…

Černé díry hvězdných velikostí vznikají gravitačním kolapsem stálic a v každé galaxii se jich mohou vyskytovat až stovky milionů. A protože menších hvězd existuje víc než těch velkých, platí totéž i pro černé díry. Menšími z nich mám ovšem pořád na mysli poměrně hmotné objekty alespoň o trojnásobku hmotnosti Slunce.

Černé díry se skrývají pod horizontem událostí. Jakým způsobem je tedy můžeme pozorovat?

Poslední záření z černých děr k nám může přijít pouze z oblasti těsně nad horizontem událostí, kde září hmota padající dovnitř, a to typicky postupným nabalováním například ve formě disku. Zmíněnému nabalování se říká akrece a superhmotné černé díry s akrečním diskem patří mezi nejsvítivější objekty ve vesmíru. Zcela nově také můžeme pozorovat rozechvění prostoročasu způsobené srážkami černých děr. Lze je detekovat pomocí gravitačních observatoří, aniž bychom viděli záření okolní hmoty, a uvedeným způsobem můžeme objevovat dosud skryté černé díry.

Gravitační vlny

Zmíněné občasné srážky nazývají vědci z observatoře LIGO „tancem černých děr“. Proč k nim dochází a jaký je jejich mechanismus?

Je známo, že každá dvě tělesa na sebe působí gravitační silou, a černé díry samozřejmě netvoří výjimku. Jakmile se dostanou blízko k sobě, postupně se přitahují, až nakonec splynou – jinými slovy se srazí. Z obecné teorie relativity vyplývá, že se navzájem obíhající černé díry pomalu přibližují, přičemž se uvolňuje energie ve formě gravitačních vln. A ty jsou nejintenzivnější v okamžiku srážky. V případě historicky první detekce gravitačních vln se dvě černé díry o hmotnosti 36 a 29 sluncí spojily do jedné o ekvivalentu 62 sluncí. Snadno tak dopočítáme, že gravitační vlny odnesly ze systému energii odpovídající trojnásobku našeho Slunce. Uvedené vlny se poté šíří prostorem a jejich intenzita postupně slábne, jak se ve stále větším objemu rozmělňují.

Zhruba za patnáct let bychom se měli dočkat dvou kosmických misí zaměřených na výzkum superhmotných černých děr: Velká rentgenová observatoř ATHENA a gravitační observatoř LISA by měly odhalit, jak uvedené objekty vznikaly a jak narostly do dnešních obřích rozměrů…

Na výsledky zmíněných misí se nesmírně těším, neboť zřejmě přinesou ve studiu černých děr značný posun. Osobně mě také zajímá, jak blízko černých děr vznikají mohutné relativistické výtrysky. Mnoho nových informací získáme i pomocí budovaných sítí rádiových teleskopů. Naším cílem je rovněž odhalit středně hmotné černé díry v jádrech trpasličích galaxií, a pochopit tak předchůdce superhmotných černých děr v centrech velkých hvězdných ostrovů. Věřím, že s rozvojem instrumentální technologie nás v příštích letech čeká řada fascinujících objevů.

RNDr. Jiří Svoboda, Ph.D. (*1982)

Jiří Svoboda je vědeckým pracovníkem Astronomického ústavu Akademie věd. Vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, kde v roce 2010 získal doktorát. Poté obdržel prestižní ESA Fellowship a dva roky působil v astronomickém centru ESAC poblíž Madridu. Je držitelem Ceny Bernarda Bolzana, Fričovy a Wichterleho prémie. Ve svém výzkumu se zabývá zejména aktivními galaxiemi a rentgenovou astronomií. Vede juniorský vědecký tým zkoumající černé díry různých hmotností a je koordinátorem programu Akademie věd Vesmír pro lidstvo, v jehož rámci zajišťuje odbornou spolupráci na mezinárodních kosmických misích určených k vědeckému výzkumu vesmíru. Má na starosti české zapojení do velkých evropských projektů ATHENA a LISA, zaměřených na studium černých děr. Jako odborný poradce se podílel i na přípravě seriálu Gé­nius o Albertu Einsteinovi v produkci National Geographic.

Výstavbu baterie, která se nacházela asi osm kilometrů severně od města Bayeux, zahájili Němci v září 1943 a dokončit se ji podařilo v dubnu následujícího roku. Sestávala především ze čtyř typizovaných železobetonových kasemat M272 (písmeno M označuje příslušnost k námořnictvu). Na každou z nich se spotřebovalo zhruba 600 m³ betonu a čyři tuny armovací ocele. Hlavní výzbroj tvořila čtveřice námořních děl TbtsK C/36 ráže 150 mm, které vyrobila plzeňská Škodovka. Dostřel těchto zbraní činil více než 20 km a granáty o hmotnosti 45 kg tak mohly zasáhnout americkou invazní pláž Omaha, britskou pláž Gold (v jejímž sektoru se baterie nacházela), ale i vzdálenější námořní cíle. 

Nic nezůstalo utajeno

Součástí baterie bylo také dvoupodlažní stanoviště řízení palby, které se nacházelo ve standardizované železobetonové pevnůstce typu M262A umístěné na okraji útesu, asi 300 m před postavením děl. Kromě toho nechyběly ani zpevněné muniční sklady a blízkou obranu objektů zajišťovala minometná postavení a kulometná hnízda typu Tobruk. Pro případ napadení ze vzduchu měli obránci k dispozici světlomet a čtyři postavení lehkého flaku ráže 20 mm. Vše propojovala síť zákopů a celý prostor baterie obklopovala minová pole a zátarasy z ostnatého drátu. Posádku tvořilo 184 důstojníků a mužů. 

Díky zprávám dodaným příslušníky francouzského hnutí odporu disponovali Spojenci poměrně přesnými informacemi o rozmístění jednotlivých prvků baterie i o její výzbroji. Jako součást příprav na vylodění zahájilo americké a britské letectvo v dubnu 1944 útoky proti pobřežnímu dělostřelectvu v oblasti Normandie. Baterie Longues-sur-Mer inkasovala kolem 1 500 zásahů leteckými pumami. Kasematy bombardování až na menší poškození odolaly, ale došlo ke zničení kabelů zajišťujících spojení mezi jednotlivými objekty. Poslední nálet na prostor baterie se odehrál v noci na 6. června 1944.

Den D

V okamžiku zahájení invaze byla bombami poškozena pouze jedna kasemata, u které se následně ukázalo, že během výstavby provedli francouzští nebo zahraniční dělníci sabotáž při přípravě betonu. Především však chybělo rychlé a efektivní spojení mezi stanovištěm řízení palby a obsluhami děl. V půl šesté ráno zahájil britský lehký křižník Ajax ostřelování baterie svými děly ráže 152 mm. O třicet minut později zahájila baterie palbu ve směru pláže Omaha. 

V 6.20 se němečtí dělostřelci zaměřili na kotvící britskou transportní loď Bulolo. Na palubě tohoto plavidla se nacházel štáb řídící vylodění na pláži Gold v čele s velitelem britského XXX. sboru generálporučíkem Gerardem Bucknallem. Kapitán tak musel nechat zvednout kotvy a dosud nepoškozená loď se urychleně přesunula mimo dostřel německých děl. Neutralizaci baterie pak dostaly za úkol britské křižníky Ajax a Argonaut. Jejich děla ráže 152 a 133 mm nejprve vyřadila z boje kasematu č. 4, následně v 8.45 přerušila palbu i zbylá německá děla, protože bylo nutné provést řadu neodkladných oprav. 

Později v průběhu dopoledne obnovila baterie ostřelování invazních pláží zbraněmi v kasematech 1, 2 a 3 a také jedním kořistním sovětským dělem ráže 122 mm zakopaným ve shora nekrytém palpostu. Spojenci odpověděli palbou z děl americké bitevní lodě Arkansas (ráže 305 mm) a dvou francouzských křižníků Georges Leygues a Montcalm (ráže 155 mm). Znovu se přidal i britský Ajax. Baterie následně přerušila palbu z dalších tří děl. Nepodařilo se však spolehlivě určit, která z lodí umlčela kterou zbraň ani v jakém pořadí došlo k jejich vyřazení z činnosti. 

Noví pánové

Poslední bojeschopné dělo pokračovalo ve sporadickém ostřelování pláže Omaha až do večerních hodin. Během následujícího dne se posádka baterie (v důsledku bojových ztrát zredukovaná na 120 mužů) vzdala britským vojákům, kteří se vylodili na pláži Gold. Němečtí dělostřelci z baterie Longues-sur-Mer vypálili během invaze 115 granátů, ale nepodařilo se jim zasáhnout ani jednu nepřátelskou loď. Jen dvojice britských křižníků vypálila proti baterii 170 ran, u ostatních plavidel údaj o spotřebované munici není k dispozici. 

Jakmile se Spojencům podařilo zachytit na pobřeží, začali na dobytém území budovat předsunuté základny pro stíhací, bitevní a kurýrní letouny. Jedno takové letiště britského RAF (nesoucí kódové označení B-11) vzniklo i na plošině přiléhající k baterii Longues-sur-Mer. Na střechu kasematy č. 4 umístili noví uživatelé dvojici protiletadlových kanonů a německý bunkr určený ke skladování munice využívali ke stejnému účelu. V noci na 6. července 1944 zničila muniční sklad exploze způsobená pravděpodobně odhozeným nedopalkem.

Baterie dnes

Všechny významné železobetonové stavby se dochovaly do dnešních dnů. V boji poškozená kasemata č. 4 je obehnána plotem z ostnatého drátu a nesmí se do ní vstupovat. Zbývající tři identické objekty jsou volně přístupné a lze si prohlédnout také jejich interiér. Na rozdíl od většiny německých dělostřeleckých baterií na francouzské části Atlantického valu, které se dochovaly do dnešních dnů, v Longues-sur-Mer jsou k vidění také původní děla, a to v překvapivě dobrém stavu. 

Volně přístupný je i dvoupodlažní bunkr určený k řízení palby. Filmaři jej na počátku 60. let využili při natáčení amerického válečného filmu Nejdelší den (The Longest Day). Cestou od kasemat k velitelskému stanovišti je možné prohlédnout si zbytky postavení světlometu a úkryt pro minomet. V prostoru někdejšího britského letiště se nachází pamětní deska, která připomíná, že základnu B-11 využívala mimo jiné i jednotka, v níž bojoval legendární francouzský stíhací pilot Pierre Clostermann.

Nizozemsko je podle globálního indexu inovací pátou nejinovativnější zemí Evropy (a sedmou na světě) a nové postupy se země snaží zavádět i v oblasti nízkoemisní politiky. Potvrzuje to i plán na vybudování farmy určené k pěstování řas, která bude otevřena v prostoru větrné farmy Hollandse Kust Zuid. Větrnou farmu HKZ tvoří 139 turbín, které se nacházejí na Severním moři zhruba 18 kilometrů od pobřežních nizozemských měst Haag a Zandvoort. Jde o první podobný projekt na světě.

Řasy na větrné farmě

Provoz řasové farmy by měl být zahájen letos na podzim. Rozloha farmy by měla mít rozlohu 5 hektarů a v prvním roce by měla vyprodukovat nejméně 6 tun řas. Za vznikem farmy stojí nizozemská nezisková společnost North Sea Farmers, která získala podporu fondu společnosti Amazon Right Now Climate Fund v hodnotě 1,5 milionů eur (asi 37,7 milionů Kč).

Pěstování řas představuje snadný způsob, jak z atmosféry odstraňovat oxid uhličitý. Jejich využití je ale mnohem širší. Vzhledem ke svým výživovým hodnotám nabízejí uplatnění například v potravinářství. Kromě základních živin obsahují látky jako hořčík, zinek, vitamín B12, jód, polynenasycené mastné kyseliny nebo třeba karotenoidy či flavonoidy. Produkty z řas se rovněž uplatňují při výrobě obalových materiálů, krmiv, kosmetických produktů či léčiv.

Řasová farma ve větrné farmě Hollandse Kust Zuid je pilotním projektem. Odborníci vyhodnotí data získaná jejich provozem a použijí je k dalšímu výzkumu využití řas pro snižování oxidu uhličitého v atmosféře.

Čiré sklo se poprvé podařilo vyrobit italským sklářům v 16. století. Centrem produkce se staly Benátky, proto se tomuto sklu začalo říkat benátské. Svými vlastnostmi se blížilo přírodnímu křišťálu, bylo ovšem měkké a příliš se nehodilo k broušení. Již na přelomu 16. a 17. století začaly po celé Evropě vznikat sklárny, které chtěly vytvořit obdobu benátského skla, ideálně s ještě lepšími parametry. Nejúspěšnější v tom byli čeští skláři, kterým se podařilo zhotovit průmyslový křišťál vhodný k broušení a rytí. Novinka získala označení český křišťál a zpočátku se z ní vyráběly hlavně knoflíky, korálky a lustrové ověsy. Broušení probíhalo ručně a bylo velmi namáhavé. 

Teprve český rodák Daniel Swarovski přišel koncem 19. století se strojovým broušením, díky kterému získal světový věhlas. Výjimečných výsledků dosáhl Swarovski také experimentováním s množstvím oxidu olovnatého. Jeho sklo ho obsahovalo až 32 %, což zaručovalo maximální čirost a dokonalé optické vlastnosti. 

Dalším faktorem ovlivňujícím vzhled a lesk křišťálů byla jejich povrchová úprava. Firma chtěla vyrobit křišťálové sklo, které umožňuje lámat světlo ve spektru duhy, proto začala zkoušet různé nátěry. Roku 1956 přišla s efektem Aurora borealis neboli AB (polární záře), na němž spolupracovala s věhlasným módním návrhářem Christianem Diorem. Sklu dodává duhový vzhled a dodnes patří k nejžádanějším povrchovým úpravám. Později firma představila ještě efekty Volcano, Aurum či Dorado a nadále pracuje na nových v duchu hesla zakladatele společnosti: „Dobré je stále třeba zlepšovat.“ 

Inspirace na výstavách 

Daniel Swarovski se narodil 24. října 1862 v Jiřetíně pod Bukovou do německy mluvící rodiny. Byl synem svobodné matky Daniely Staffenové a v okolí velmi rozšířené příjmení Swarovski získal až v pěti letech po matčině sňatku s otčímem Franzem Antonem Swarovskim, brusičem skla ze Smržovky. Od mládí byl velmi zručný, a přestože rád hrál na housle a původně plánoval uměleckou dráhu, vyučil se pasířem (zpracovával kov za studena pro potřeby bižuterie). První praktické zkušenosti získal v otčímově dílně, kde pomáhal s výrobou broží, hřebenů a jehlic na klobouky. Později nastoupil na praxi do sklářské firmy Bratří Feixů (Gebrüder Feix) v Albrechticích v Jizerských horách, kde vytvářel niklové formy, ale také ručně brousil sklo, z něhož se pak zhotovovaly knoflíky, korálky a ověsy pro křišťálové lustry. 

Zástupci firmy viděli ve Swarovském velký talent, roku 1881 se proto rozhodli poslat tehdy sotva devatenáctiletého mladíka na zkušenou do světa. První destinací byla Paříž, kde tehdy probíhala Mezinárodní výstava elektřiny (Exposition internationale d'Électricité). Albrechtická firma chtěla zjistit, zda by se díky této energii dala ruční výroba skleněných knoflíků nějak zmechanizovat. Swarovski byl z výstavy nadšený. Získal mnoho poznatků o využití elektrické energie, navíc se tu setkal s Františkem Křižíkem, který zde ještě coby neznámý český inženýr prezentoval svou obloukovou lampu. V dalším roce se podobná elektrotechnická výstava konala v Mnichově a roku 1883 také ve Vídni, kde se mladý Swarovski definitivně rozhodl, že sestrojí vlastní stroj na řezání a broušení křišťálového skla. Inspiroval se přitom inovacemi slavných vynálezců, jakými byli Ernst Werner Siemens nebo Thomas Alva Edison. 

Zázračný stroj 

V rakouské metropoli chtěl původně zůstat, jeho zaměstnavatelé ale byli proti a po pár měsících ho donutili k návratu do Čech. Swarovski se ovšem ihned osamostatnil a ještě roku 1883 si založil vlastní firmu v Lučanech nad Nisou, kde se chtěl zabývat výrobou bižuterie. Jenže přecenil síly a podnikání musel brzy ukončit. Vzdát se ale nehodlal. Roku 1886 se seznámil s Eduardem Weissem a společně založili sklářskou firmu Eduard Weiss & Co. se sídlem v Janově Dole. Přestože zaměstnávali až 70 lidí, ani toto podnikání nebylo úspěšné a záhy skončilo. Rok nato se Swarovski oženil s Weissovou dcerou Marií, s níž měl později tři syny – Wilhelma, Friedricha a Alfreda. 

Roku 1889 přijal nabídku firmy Gustav Strauss & Co. na místo technického poradce. Zde přišel na nové způsoby zhotovování poutek na knoflíky, kovových perlí i skleněných perliček, kterých dokázal najednou vyrobit až 120 kusů. Po dvou letech ale firmu opustil a vrátil se zpět do Jiřetína, kde tehdy podnikali jeho švagři Robert, Franz a Emil Weissové. Zde se mu konečně podařilo zkonstruovat první elektrický stroj na broušení šatonů (skleněných kamínků) a po úspěšných zkouškách si ho nechal roku 1892 patentovat. Dobře věděl, že konkurence by ráda jeho stroj okopírovala, snažil se proto celý výrobní postup tajit. 

Aby mohl rozjet výrobu, musel ale najít investora. Stroj představil svému pařížskému zákazníkovi Armandu Kosmannovi, který fascinován výsledkem souhlasil s investicí a stal se společníkem nově vzniklé firmy D. Swarovski & Co. Stroj pracoval na plný výkon v továrně v Janově Dole, kvůli stoupající poptávce se ale prostory, a především slabý vodní pohon generátoru staly brzy překážkou. Z těchto důvodů se firma rozhodla výrobu přemístit, a protože konkurence měla o vynález stále zájem, bylo rozhodnuto, že stěhování bude mimo Jablonecko. 

Tyrolské zboží 

Swarovski navštívil Linec, Salcburk i Graz, ideální místo pro podnikání ale nakonec našel až v tyrolském městečku Wattens nedaleko Innsbrucku. Stála zde bývalá tkalcovna, vybudovaná přímo na potoce Wattenbach s turbínou o výkonu 20 koňských sil. Obec, ve které žilo jen něco přes 700 lidí, měla vlastní nádraží, navíc ležela přímo na trase Vídeň–Paříž. Neposlední výhodou byla velká vzdálenost od Čech, tedy od možné konkurence. 

Roku 1895 si Swarovski tovární budovu pronajal a spolu se švagrem Franzem Weissem a Armandem Kosmannem založili ve Wattens novou firmu A. Kosmann, D. Swarovski & Co., zkráceně KS & Co. V podniku zpočátku pracovaly dva brusné stroje, avšak zájem o křišťálové kameny byl tak velký, že se jejich počet brzy zdvojnásobil. Po pěti letech zaměstnával podnik 100 lidí a do deseti let už 200. Roku 1899 začala firma používat nové logo s protěží, symbolem Alp, krásy a čistoty, které odkazovalo na rakouský původ křišťálu.

Zboží se začalo ve velkém exportovat do Francie, kde se krystaly Swarovski proslavily jako „pierres taillées du Tyrol“ (vybroušené kameny z Tyrolska). V německy mluvících zemích se jim říkalo jednoduše Tiroler Ware (Tyrolské zboží) a počátkem 20. století se už vyvážely i do Velké Británie a USA. Swarovského cílem bylo vyrábět „diamanty pro každého“. Nikdy se netajil tím, že jeho zboží je pouze napodobeninou drahých kamenů, a tato strategie se ukázala jako správná. Roku 1900 firma pronajatou továrnu koupila, neměla ale vlastní sklárnu, takže byla stále závislá na dodávkách surového skla z Jablonecka. Tento problém se podařilo vyřešit do roku 1913, kdy ve Wattens vyrostla nová výrobna křišťálu. Od této chvíle byla společnost naprosto soběstačná a počet zaměstnanců vzrostl na 800. 

Nacistická kaňka 

Od roku 1908 se do výroby začali zapojovat i všichni tři Swarovského synové. Ve firemní laboratoři experimentovali s výrobou křišťálu a pomohli posunout kvalitu a rychlost produkce. Zdálo se, že dalšímu rozvoji firmy nic nebrání, přišla ale první světová válka a s ní i rapidní propad poptávky po broušených krystalech. Synové Wilhelm a Friedrich byli navíc povoláni k vojenské službě, takže chod firmy byl až do roku 1915 přerušen. Swarovski musel hledat nové možnosti podnikání. Roku 1917 proto začal s výrobou brusiva a brusných kotoučů, které rakousko-uherská armáda nutně potřebovala. Produkce byla natolik úspěšná, že o ni byl zájem i po skončení bojů. Roku 1919 se tedy transformovala do samostatné dceřiné společnosti Tyrolit. 

Ve dvacátých letech se Daniel Swarovski z vedení firmy stáhl a jeho místo zaujal nejstarší syn Wilhelm, milovník přírody a amatérský astronom. Vyvinul novou metodu broušení optických hranolů a čoček, v podniku zavedl výrobu brýlových skel a roku 1935 zkonstruoval i první dalekohled, čímž položil základ dalšímu odvětví firmy. V módě byly tou dobou také dámské šaty ozdobené blyštivými krystalky, které roku 1932 představila Marlene Dietrich ve filmu Plavovlasá Venuše. Firmu ale brzy zasáhla hospodářská krize a poté druhá světová válka. Během ní byla výroba opět na čas přerušena a zastavil se i veškerý vývoz.

Rodina chtěla podnikání udržet, Daniel Swarovski i všichni tři jeho synové se proto veřejně přihlásili k nacistické straně NSDAP. Politického života se nijak neúčastnili, Adolfu Hitlerovi ale ke 49. narozeninám poslali 100 tisíc šilinků na stavbu chaty v Tyrolsku. Po válce byli obviněni z kolaborace, po krátkém procesu ovšem dosáhli zproštění viny. „Stranické příslušnosti jsem využil pouze pro to, abych mohl vést jednání nezbytná pro chod firmy,“ hájil se u soudu Alfred Swarovski. 

Křišťálové světy 

Roku 1949 byla výroba brýlových skel a čoček vyčleněna do samostatné dceřiné společnosti Swarovski Optik se sídlem v nedalekém Absamu. Počet zaměstnanců zde brzy vzrostl na 170. O rok později pak vznikla i společnost Swareflex, vyrábějící reflexní a světelné dopravní značení. Znovu se zvýšil také zájem o bižuterii, která se zejména v padesátých letech stala obrovským hitem. Oblíbila si ji řada módních návrhářů, například Coco Chanel. Velkou zásluhu na této popularitě měl mimo jiné film Páni mají radši blondýnky z roku 1953, v němž se Marilyn Monroe objevila v šatech posetých krystalky Swarovski. 

Zakladatel společnosti Daniel Swarovski 23. ledna 1956 zemřel a do vedení podniku se postupně začali dostávat jeho vnuci Daniel II. a Manfred. O čtyři roky později se jim podařilo odkoupit podíl od potomků Armanda Kosmanna, čímž se firma definitivně stala majetkem rodiny. Při příležitosti olympijských her v Innsbrucku roku 1976 vytvořil závod první skleněné figurky. Křišťálová myš měla obrovský úspěch a zahájila novou éru maloobchodního prodeje sběratelských předmětů. Hned v následujícím roce přišla firma s vlastní kolekcí šperků a portfolio postupně rozšířila i o kabelky, náušnice, náhrdelníky, prsteny, hodinky a nejrůznější praktické doplňky, například pilníky na nehty. Roku 1988 se původní logo protěže změnilo na modernější labuť, která zůstala ve znaku firmy dalších 33 let (současné logo je tvořené pouze písmeny).

Ke stému výročí založení roku 1995 pak společnost hned vedle svého závodu ve Wattens otevřela vlastní muzeum křišťálů. Dostalo název Kristallwelten (Křišťálové světy) a má za cíl představit návštěvníkům křišťál ve všech možných podobách. Zvenku jistě každého zaujme reliéf alpského obra, uvnitř se zájemci mohou pokochat 17 místnostmi, které křišťálovým sklem vyzdobili světoznámí umělci. 

Firma Swarovski má v současnosti (včetně svých dceřiných společností) více než 25 tisíc zaměstnanců ve 40 zemích světa. Vede ji už pátá generace rodiny Swarovskich, která patří k nejbohatším v zemi. V roce 2022 měla podle odhadů majetek ve výši 3,75 miliardy euro.

Představa, kdy jsou majestátní savci, zvyklí na teplé podnebí, savany či pralesy s dostatkem potravy, hnáni zasněženými průsmyky Alp, po staletí povzbuzuje lidskou imaginaci. Navzdory populárním obrazům ale nesehráli Hannibalovi sloni v začátcích druhé punské války významnou strategickou roli a zimy následující po překonání středoevropského pohoří se dožil pouze jeden z nich. 

Náročný výšlap troubících obrů 

Kartaginský generál Hannibal (247 až 183/181 př. n. l.), jenž se přes Alpy vydal vstříc boji proti Římu, stoupal po zasněžených svazích až do výšky 3 000 m n. m. s vědomím smrtící hrozby sněhových i kamenných lavin. Postupoval po kluzkých a podmáčených cestách, které bylo nutné pro průchod slonů a koní upravit, zároveň se potýkal s útoky domorodých barbarských kmenů. Jeden slon denně spotřeboval asi 200 kg krmiva, což při 15denní cestě v počtu 37 exotických zvířat činilo přibližně 111 tun potravy. Dalo by se říct, že zázrakem nebyl fakt, že Hannibal slony přes Alpy převedl, ale že během výpravy pravděpodobně o žádného nepřišel, k čemuž musel vytvořit a udržet obrovský logistický aparát. 

Kartaginci pravděpodobně využívali dnes vyhynulý severoafrický druh slona žijícího na úpatí pohoří Atlas a podél pobřeží Maroka. Byl menší než jemu příbuzný slon africký i indický. Navzdory známému mýtu se předpokládá, že tito sloni na svých zádech nemohli mít připevněné věže s vojáky, takzvané howdah. Ochočené a vycvičené zvíře bylo užitečné jak v období míru k nošení těžkých a rozměrných předmětů či transportu osob, tak během válek k přepravě šípometů, kamenometů a obléhacích zařízení. 

Nejpoužívanější však bylo nasazení slonů jako jakýchsi těžkých zbraní. Kolos dosahující výšky 2,5 metru a hmotnosti 5 tun, který mohl vyvinout rychlost až 25 km/h, totiž představoval obtížně zastavitelnou valící se masu. Nejvýznamnější síla slona ale spočívala v psychologickém efektu, kdy obrovské zvíře děsilo nepřátelské vojáky i koně nejen svým vzezřením, nýbrž i neobvyklým pachem a troubením. 

Lukánští volové 

V souboji s drobnějšími tvory, jako jsou šelmy či lidé, se slon nepřítele snažil zašlápnout nebo odhodit kly. Na bojišti se však ukázalo, že ideální zbraní k sražení nepřítele k zemi, případně jeho zdvižení je chobot. Nebylo ale vůbec snadné jej slona naučit k tomuto účelu používat. Severoafrická zvířata vcházela do bitvy oblečena v lehké zbroji chránící hlavu a přední část těla. Látka nebo volská kůže mohla být přehozena i přes jejich záda pro ochranu boků.

Ke klům se připevňovaly čepele mečů a železné hroty. Antické prameny popisují, jak se mezi Římany při jejich prvním setkání se slony šířily fámy, že epeirský král Pyrrhos (319–272 př. n. l.) užívá na bojišti v jihoitalské Lukánii obrovské voly, kterým z hlavy trčí meče a hadovitá ruka. Tento popis pravděpodobně vojákům na odvaze nepřidal a slon si tak vysloužil přezdívku „lukánský vůl“.

Útok obyvatel Brazílie na amazonský deštný les má poměrně dlouhou historii. Když se tato portugalská kolonie v 19. století měnila na světovou velmoc v produkci kávy a třtinového cukru, padaly zakládaným plantážím za oběť rozsáhlé plochy pralesa. V krajině zůstaly tu větší tu menší ostrůvky původní vegetace, které zdaleka nehostí všechny organismy, jež les obývaly před příchodem kolonistů s pilami. Místo opustili především ptáci, pro něž je migrace nejméně problematická. Ve střípcích pralesa bychom dnes marně pátrali třeba po tukanech a jejich příbuzných (čeleď Ramphastidae) nebo větších zástupcích pestře zbarvených pěvců z čeledi kotingovitých (Cotingidae). Zástupci flóry zůstali kořeny připoutáni na místě a museli se s novou situací nějak poprat.

Menší plodí menší

Mezinárodní tým vědců vedený Maurem Galettim z Universidade Estadual Paulista v brazilském Sao Paulu se před časem zaměřil na změny, jakými prošly v přežívajících zbytcích pralesa palmy druhu Euterpe edulis. Galetti spolu se svými spolupracovníky nasbíral více než 9 000 semen z palem rostoucích na 22 různých vzájemně izolovaných porostech. Potvrdilo se tak již dříve tušené: v izolovaných fragmentech pralesní vegetace palmy rodí stále menší a menší semena, která jsou podstatně náchylnější k vyschnutí a nezajišťují spolehlivou obnovu porostů. Důvod této změny však nebyl jasný.

Galettiho tým publikoval v předním vědeckém časopise Science přesvědčivé důkazy o tom, že v pozadí zmenšování semen se skrývá drastický úbytek ptáků s velkými zobáky, jako jsou tukani. Ti polykají plody palmy a šíří semena s trusem. Jsou schopni pozřít i rozměrné plody s velkými semeny. Ve fragmentovaném pralese ale přežívají jen menší druhy ptáků, jako jsou například pěvci z čeledi lejskovitých (Muscicapidae). Menší zobáky dovolují těmto opeřencům konzumovat jen menší plody s menšími semeny.

Pokud už se lejsci krmí na palmě Euterpe edulis, pak si v úrodě plodů vybírají ty drobnější. To má na populaci palem vážný dopad. Mnoho drobných semen vůbec nevzklíčí a palmy tak pomalu z porostů mizí. Pokud už malé semeno vzklíčí, pak z něj vyroste menší, slabší a méně životaschopná rostlina. Tyto palmy pak rodí menší plody s drobnějšími semeny, na kterých už se lejsci a další menší druhy ptáků mohou snáze krmit. Zakrslá populace tak postupně nahradí mohutné palmy s velkými semeny.

Darwin v praxi

Zbytky amazonského deštného lesa jsou názornou ukázkou, jak funguje Darwinem objevený přírodní výběr. V nenarušeném pralese jsou palmy s drobnějšími plody a semeny v jasné nevýhodě a jen obtížně obstojí v konkurenci mohutnějších dřevin. Naopak silnější palmy jsou těmto podmínkám přizpůsobeny lépe. Díky tukanům a kotingám konzumujícím jejich velké plody se po pralese dobře šíří velká semena dorůstající průměru kolem 12 až 14 milimetrů.

Jakmile tukani a kotingy z lesa zmizí, situace se rázem obrací. Velké plody a velká semena najednou představují handicap a do relativní výhody se dostávají do té doby živořící palmy s menšími plody a drobnějšími semeny. „Druhořadá sorta“ semen měří v průměru kolem 8 milimetrů a vyrůstají z nich jen „neduživí“ jedinci. Jde o daň za to, že se šíření semen jako „náhradníci“ ujali mnohem menší lejsci.

Genetické analýzy prokázaly, že úroda menších plodů s menšími semeny je skutečně výsledkem evoluce, která proběhla poměrně rychle během jednoho století. Odstartovalo ji zakládání kávovníkových a třtinových plantáží v 19. století. „Tento evoluční trend zřejmě bohužel není omezen jen na palmu Euterpe edulis,“ vysvětluje Mauro Galetti. „Všeobecný a rychle postupující úbytek velkých obratlovců v jejich přirozeném prostředí s vysokou pravděpodobností vyvolává nepředvídané evoluční změny u mnoha druhů žijících v tropickém pásmu.“

Na jihozápadě Maroka se na pobřeží Atlantiku nachází přístav a známé turistické středisko Agádír. Nedaleko od něj se na mořském dně rozkládá přibližně 1,5 kilometru hluboký stejnojmenný podmořský kaňon, který se táhne severozápadním směrem v délce okolo 450 kilometrů. Podle nové studie, publikované ve vědeckém časopisu Science Advances, bylo toto místo během nejmladší doby ledové svědkem monumentální geologické události. 

Gigantická podmořská lavina

Mezinárodní vědecký tým geologů a sedimentologů zmapoval okolnosti a rozsah obří laviny, která před 60 tisíci lety do značné míry přetvořila ráz podmořského dna u pobřeží Maroka. Počátek gigantického sesuvu začal podle vědců relativně nenápadně – uvolněním zhruba 1,5 kilometru velké masy podmořské hmoty. Uvolněná hmota poté zhruba stokrát zvětšila svůj objem a trhla stěny podmořského kaňonu. Až 150 metrů velké kusy hornin, balvanů, štěrku, písku a bahna následně vytvořily přibližně 200 metrů vysokou lavinu, která se rychlostí 15 metrů za sekundu valila po dně Atlantského oceánu do vzdálenosti 1 600 km a smetla vše, co jí stálo v cestě. 

Badatelé své závěry opírají o analýzu více než 300 vrtných jader z dané oblasti, která byla získána během vědeckých výprav v průběhu uplynulých více než 40 let. Společně s nimi využili i seismická data a batymetrické údaje, týkající se hloubky oceánu.

Zatímco sněhové laviny a sesuvy hornin na pevnině dokáží zvětšit svůj počáteční objem čtyřikrát až osmkrát, pro podmořské sesuvy jsou extrémní až 100násobná zvětšení typická. Podobná zjištění vědci zaznamenali u mnohem menších podmořských sesuvů i v dalších koutech světa. Podle Dr. Christopha Bottnera z Aarhuské univerzity by mohlo jít o specifické chování podmořských lavin.

„Naše zjištění zásadně zpochybňují dřívější pohledy na podobné události. Až doposud jsme si mysleli, že velké podmořské laviny vznikají výhradně v důsledku velkých svahových poruch. Nyní se ale ukázalo, že mohou začínat i jako relativně malé sesuvy, které následně přerostou v extrémně silné a rozsáhlé obří události,“ vysvětluje další z autorů studie, profesor Sebastian Krastel, vedoucí oddělení mořské geofyziky na Kielské univerzitě. 

Zjištění mají podle vědců zásadní význam zejména pro posuzování rizik pro podmořskou infrastrukturu. Hlavně pokud jde o internetové kabely, přenášející téměř veškerý globální internetový provoz, jenž je klíčový pro všechny aspekty naší moderní společnosti. 

Velká rudá skvrna alias Great Red Spot či GRS patří mezi nejvýraznější meteorologické jevy ve Sluneční soustavě. Obrovská bouře na Jupiteru přetrvává již stovky let a během té doby prošla četnými změnami barvy, velikosti i tvaru. Jedná se o anticyklonu, kdy vzdušná masa obíhá oblast vysokého tlaku proti směru hodinových ručiček.

Svými rozměry přesahuje GRS až třikrát průměr Země, ale zároveň je značně proměnlivá. Přesný mechanismus vzniku bouře a okolnosti stojící za její nečekaně dlouhou existencí vědci zatím zcela nechápou, přesto zřejmě v budoucnu nic nebrání jejímu úplnému zániku. Danou alternativu podporuje chování skvrny v poslední dekádě, kdy se její intenzita i rozměr významně zmenšily, až odborníci začali spekulovat, že se již rozpadá.

Zanikání vzdušných vírů v atmosféře Jupitera je běžné: Menší bouře se obvykle formují v severním či jižním oblačném pásu, a jakmile je dál neživí rychlostní střih, tak zanikají nebo se spojují s jinými. Ostatně se zdá, že právě pohlcováním okolních bouří posiluje GRS svoji činnost. Předpověď jejího budoucího chování však zůstává velmi nejistá.