Vědci se ve snaze objevit ve vesmíru technologicky velmi pokročilé civilizace nevzdávají. Odborníci Institutu SETI a dalších výzkumných center nedávno uskutečnili první rozsáhlé pátrání po technosignaturách cizích civilizací daleko za hranicemi Mléčné dráhy.

Pátrání probíhalo na nízkých frekvencích rádiových vln (100 MHz), kde vědci hledali stopy aktivit, které by bylo možné považovat za technologické. Chenoa Tremblayová ze SETI a její kolegové k tomu využili Murchinsonovu radioastronomickou observatoř, která se nachází v odlehlé oblasti Západní Austrálie.

Civilizace jiných galaxií

Murchinsonova observatoř nabízí široké zorné pole v rádiové oblasti, díky čemuž mohli vědci zahrnout do jednoho pozorování zhruba 2 800 cizích galaxií ve směru pozůstatku supernovy v souhvězdí Plachet, přičemž asi u 1 300 přibližně známe jejich vzdálenost. Pátrání po případných signálech až doposud probíhalo jen v rámci Mléčné dráhy. Radioastronomové tímto výzkumem podstatně rozšířili oblast pátrání. 

Jak vyplývá ze studie zveřejněné na preprintovém serveru arXiv, šlo o první pokus pátrání po technosignaturách ve vzdálených galaxiích, který ale očividně nepřinesl žádné stopy mimozemských civilizací. Vědci si nicméně pochvalují získané zkušenosti, které bude možné uplatnit v navazujících projektech.

„Tento výzkum představuje významný pokrok v našem úsilí detekovat signály případných pokročilých civilizací,“ pochvaluje si Tremblayová. „Velké zorné pole a nízké frekvence rádiových vln dělají z Murchinsonovy observatoře ideální nástroj pro podobný výzkum. Naše výsledky teď poslouží při přípravě budoucích pozorování.“

Fosilie, které by zachycovaly nejen vzhled nějakého organismu, ale i související ekologické vztahy, bývají vzácné. Aldo Benites-Palomino z Curyšské univerzity a jeho tým měli výjimečné štěstí. Podařilo se jim objevit pozůstatky třetihorní sirény, vodního savce z čeledi dugongovitých. Nebohá siréna posloužila jako potrava hned dvěma nelítostným predátorům.

Fosilie sirény rodu Culebratherium ze spodního miocénu, stará asi 20 milionů let, pochází z geologické formace Agua Clara, z lokality jižně od města Coro na severozápadním pobřeží Venezuely. Jde o část lebky a obratle. Na objevených kostech je patrné, čím si siréna prošla v posledních chvílích svého života i po smrti. Výzkumu třetihorního dramatu v těchto dnech zveřejnil odborný časopis Journal Of Vertebrate Paleontology.

Drama sirény, krokodýla a žraloka

Kosti nebohé sirény nesou jasné stopy železného stisku krokodýlí tlamy, které navíc odpovídají lovecké strategii krokodýlů, kdy se lovec zakousne do kořisti a pak divoce rotuje kolem své podélné osy, přičemž se snaží kořist udusit a rve z ní kusy masa. V tomto případě se krokodýl zakousl siréně zepředu do tlamy a útok byl zřejmě fatální.

To ale nebylo vše. Na nalezených kostech sirény jsou patrné také stopy po útoku žraloka. Kromě toho vědci objevili i zub žraloka Galeocerdo aduncus. Tento žralok, který byl blízkým příbuzným dnešního žraloka tygřího (Galeocerdo cuvier), se zřejmě přiživil na tom, co ze sirény zbylo po hostině krokodýla.

„Prozkoumali jsme jeden z velmi málo fosilních nálezů, které zachycují útok více druhů predátorů na jedinou kořist,“ pochvaluje si Benites-Palomino. „Tato fosilie rovněž odhaluje potravní řetězce v dané oblasti v období spodního miocénu.“ V dnešní přírodě je běžné, že se na jednom těle kořisti nakrmí více různých predátorů či mrchožroutů. Ve fosiliích se ale takové scény odrážejí jen výjimečně.

Známý fotograf Christophe Courteau mačká spoušť fotoaparátu a vzápětí ho drtivý úder do prsou sráží k zemi. Gorilí samec Akarevuro se mihne kolem a mizí v husté vegetaci horského lesa. Otřesený muž se těžce sbírá. Nechce se mu věřit, že útok samce gorily horské přestál jen s krvavým šrámem na čele. S ohledem na to, že právě čelil namol opilému gorilímu obrovi, vyvázl skoro zázračně.

Žaludek jako kvasná nádoba

„Bylo to, jako kdyby do mě vrazil vlak,“ popisuje střet Courteau. „Za normálních okolností se gorily drží plaše stranou návštěvníků, ale tentokrát to bylo jinak. Akarevuro byl příliš rozrušený a opilý. V tomto ročním období gorily přímo šílí po bambusu – po jeho kořenech i stoncích. Problém spočívá v tom, že když sežerou příliš mnoho bambusu, má to nepříznivý vedlejší účinek: fermentaci.“

Zkušený fotograf přírody je přesvědčený, že gorilí žaludek funguje jako kvasná nádoba a vláknina z bambusu se tu účinkem mikroorganismů mění na alkohol. Útok gorilího samce proto Courteau jednoznačně přičítá alkoholu kolujícímu Akarevurovou krví.

Prozaické vysvětlení ataku

Může se gorila opít po bambusových hodech? Vědci to prakticky vylučují. Gorily mají podobný žaludek jako člověk. Jejich žaludeční šťávy obsahují velké množství kyseliny chlorovodíkové a jsou silně kyselé. V takovém prostředí nepřežijí bakterie, které by dokázaly kvasit cukry na alkohol. Podobně jako u lidí můžou i u goril sacharidy kvasit v tlustém střevu. Ale ani při tomto procesu nevzniká alkohol, kterým by se gorila mohla opít. Jde o úplně jiný druh kvašení, než jaký se používá při výrobě alkoholických nápojů.

Pokud by navíc mohla rostlinná potrava v žaludku goril kvasit za vzniku většího množství alkoholu, pak by se tato zvířata dostávala do opojení při konzumaci jakékoli rostlinné potravy a nikoli jen po bambusových hodech. Odborníci připouštějí, že gorily pojídající mladé bambusové výhonky bohaté na sacharidy mohou mít zvýšené hladiny krevního cukru, a jsou proto energičtější. Bambusem se však opít nemohou. Proč tedy Akarevuro na Christopha Courteaua zaútočil? Znalci života goril horských se shodují na tom, že se fotograf nejspíš dostal příliš blízko ke zvířeti a to se cítilo ohrožené. Gorila reagovala tak, jak je v podobných situacích zvyklá.

Sloni „pod vlivem“

Příběhů o zvířecích opilcích koluje spousta. Z opilosti jsou často viněni například sloni afričtí konzumující plody stromu Scelerocarya birrea zvaného marula. I tohle podezření je však liché. Přezrálé plody spadlé na zem sice kvasí a obsahují určité množství alkoholu, ale sloni dávají přednost čerstvému ovoci, které trhají přímo z větví. Kvasící ovoce ze země nesbírají.

I kdyby se slon nacpal zkvašenými plody marulového stromu k prasknutí, nedostane do sebe dost alkoholu na to, aby dostal své mnohatunové tělo do podroušeného stavu. Musel by sežrat čtyřnásobek toho, co se mu vejde do útrob, a navíc celý den žíznit, aby vypitá voda alkohol neředila. 

Přesto nelze vyloučit, že má strom schopnost uvést slony do stavu, kdy nad sebou ztrácejí kontrolu. Na vině ovšem nejsou plody, ale marulová kůra, kterou sloni rádi loupou a požírají. Mohou přitom konzumovat i larvy brouků z rodu Polyclada. Ti pod kůrou žijí a jejich těla obsahují toxiny, jež jsou podstatně silnější než alkohol. Místní domorodci je s oblibou využívají k výrobě šípových jedů. Sloni tak nemusí být opilí, ale mírně přiotrávení.

Cukr jako lék na opilost

Poměrně vysoké koncentrace alkoholu mají v krvi někteří kaloni hodující na kvasícím ovoci nebo nektaru. Pokud mají kaloni na výběr, alkoholu se vyhýbají. Při nedostatku potravy ale přestanou být vybíraví a mohou zkonzumovat značná množství alkoholu. Zkvašené ovoce stromů rostoucích ve Střední Americe obsahuje až 5 % etanolu a kaloni mohou mít po jeho konzumaci v krvi i přes 3 promile! Ani v tomto případě však nelze hovořit o opilosti, protože tito živočichové jsou vůči účinkům alkoholu výjimečně odolní. Dokážou se bez problémů orientovat echolokací a úspěšně manévrovat za letu, i když mají v krvi takové množství alkoholu, které by člověka vážně ohrožovalo na zdraví. 

Kaloňům ve zvládání alkoholického opojení zřejmě pomáhají cukry obsažené v ovoci či nektaru. Vědci dlouho přičítali tento efekt cukru fruktóze. Nově to potvrdily experimenty s kaloni egyptskými. Jakmile těmto zvířatům stoupne v krvi hladina alkoholu, vyhledávají potravu bohatou na fruktózu. Upřednostňují ji před jídlem bohatým na jiné cukry, například na glukózu. Mají k tomu dobrý důvod. Fruktóza je totiž chrání před nežádoucími účinky alkoholu lépe než glukóza a další cukry. Výjimkou je řepný cukr sacharóza. Ten sice kaloňům od opilosti neuleví, ale zvířata ho přesto milují – v opilosti i za střízliva. Je to dáno jeho silně sladkou chutí, které kaloni prostě nedokážou odolat.

Když má opice „opici“

Ještě odolnější než kaloni je k účinkům alkoholu tana péroocasá. Významnou složku její potravy tvoří nektar vylučovaný květními pupeny palem rodu Eugeissona. Tato sladká tekutina kvasí a obsahuje skoro 4 % alkoholu. Je to jako kdyby tento drobný savec den co den, od rána do večera popíjel desetistupňové pivo. Přesto nejeví nejmenší příznaky podroušení. Je to tím, že alkohol se v těle váže na molekuly kyseliny glukuronové, jež vzniká k cukru glukózy, a tím jej zneškodní.

Tany mají evolučně blízko k primátům, kteří jsou však k alkoholu vnímaví. Neschopnost odolávat alkoholickým účinkům zdaleka neplatí jen pro člověka. Když se k alkoholu dostanou makaci, zavdávají si zcela bez zábran. Hladina alkoholu v krvi jim rychle vystoupí nad 0,8 promile a na opicích je to vidět. Motají se, padají a zvracejí. Některé pijí tak dlouho, dokud omámené alkoholem neusnou. 

Osaměle žijícím opicím chutná alkohol víc než zvířatům žijícím ve skupině a opičí samotáři nejraději popíjejí na konci dne. Vědci z toho usuzují, že lidský alkoholismus má poměrně hluboké evoluční kořeny. Našim pravěkým zvířecím předkům zachutnal, když sestoupili z korun stromů na zem a místo čerstvého ovoce trhaného přímo z větví jedli nakvašené popadané plody.

Vesmírný dalekohled Jamese Webba se tentokrát zaměřil na fascinující hvězdnou porodnici, mladou mlhovinu NGC1333, vzdálenou asi 1 000 světelných let, která se nachází v souhvězdí Persea. 

Astrofyzik Ray Jayawardhana z americké Univerzity Johnse Hopkinse a jeho spolupracovníci využili jedinečnou citlivost Webbova dalekohledu v infračervené oblasti k pátrání po nejméně zářivých objektech této hvězdné porodnice. Cílem výzkumu bylo nalezení odpovědi na otázku, jak malá mohou být tělesa, která vznikají stejným způsobem jako klasické hvězdy, tedy zhroucením kusu mlhoviny?

Potulní obři ve hvězdné porodnici

Jayawardhanův tým objevil v rámci spektroskopického průzkumu mlhoviny NGC1333 šest objektů, které zřejmě jsou potulnými exoplanetami. Jejich hmotnost odpovídá planetám, nejsou ale gravitačně svázané s žádnou hvězdou. Jedna z těchto potulných exoplanet je dokonce obklopená prachovým diskem a představuje doposud nejlehčí objekt, u kterého jsme podobný disk našli. Výsledky zajímavého výzkumu zveřejní odborný časopis Astronomical Journal a prozatím jsou publikované na preprintovém serveru arXiv.

Ve všech případech jde o plynné obry o hmotnosti cca 5 až 10 Jupiterů. Přestože by Webbův dalekohled mohl ve zkoumané mlhovině odhalit i menší potulné objekty, žádné takové tam nenašel. Pokud neměl smůlu, mohlo by to znamenat, že tito potulní obři, odpovídající velikostí masivním exoplanetám, jsou nejmenšími objekty, které mohou vznikat stejným způsobem, jakým se rodí hvězdy – tedy zhroucením části mlhoviny.

Neznamená to, že nemohou existovat i podstatně menší potulné exoplanety. Jak se ale zdá, takoví tuláci se nejprve zrodí u nějaké hvězdy a až pak se stanou potulnými, obvykle v důsledku působení gravitačních sil. Vědce zaujala především přítomnost prachového disku u jednoho z potulných obrů. Je to solidní důkaz ve prospěch představy, že takový tulák doopravdy vznikl stejně jako hvězda.

Naši předkové nepochybně věděli o přírodním světě víc než my dnes. Znali ovšem jen to, s čím měli osobní zkušenost. A tak se stalo, že při tvoření názvů cizokrajných zvířat došlo k několika nešťastným záměnám. Kupříkladu české slovo slon bylo převzato z turkotatarských výrazů arslan či aslan, které však v původním jazyce označují lva.

Jak si někdo mohl splést slona se lvem? Docela snadno, pokud žil v době, kdy cestování nepatřilo k běžným záležitostem a o existenci fantastického zvířete zvaného slon u nás vědělo jen několik osvícených, a to ještě z doslechu. 

Podobná nepříjemnost se přihodila u živočicha, jemuž dnes říkáme velbloud. Jeho pojmenování čeština přejala prostřednictvím gótského slova ulbandus, které zas vychází z latinského elephantus – což neodkazuje k velbloudovi, nýbrž ke slonovi. Pak z toho člověk nemá být jelen! 

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Pramenná základna k životu sázavského opata je sice poměrně hojná, jedná se však především o hagiografické legendy, které Prokopův obraz podle svých potřeb postupně upravovaly a vylepšovaly. Vznikl tak modelový světec odlišující se od ostatních zemských patronů především svým „lidovým češstvím“, jež z něj v předhusitské době učinilo takřka symbol odporu proti expandujícímu německému živlu. 

Život v chudobě 

O dětství Prokopa nevíme téměř nic, ačkoliv pozdější vrcholně středověké legendy v čele s Vita maior nás zaplavují detaily o chlapcově zbožnosti, rozvážnosti, mírnosti a podobně. Jednalo se o dobovou tendenci vylíčit světce jako jedince dokonalé už od dětství. Z historických a antropologických bádání se usuzuje, že budoucí opat přišel na svět někdy kolem roku 970. Jeho rodištěm se podle Kroniky Mnicha sázavského stala malá vesnička Chotouň, která fungovala jako hospodářské zázemí přemyslovského hradiště Stará Kouřim. Prokopova rodina patřila nejspíše k vrstvě svobodných sedláků, kteří disponovali získanou (propůjčenou) půdou.

Hagiografické materiály hovoří o tom, že Prokop byl ženatý a měl syna Jimrana. Někdy kolem roku 1000 pak přijal kněžské svěcení. Nutno říci, že kněžská kariéra v té době ještě obvykle nebyla spojena se záviděníhodným zajištěním. Pražský biskup Vojtěch (ve funkci 982–996) z rodu Slavníkovců dokonce v jednom ze svých kázání hovořil o tom, že kněží poslední čtvrtiny 10. století byli chudí a jejich bídu zmírňoval pouze manželský svazek, protože bez svých družek by prý zemřeli hlady. Podle historika Petra Sommera se stal Prokop knězem nejspíše proto, že se ztotožnil s křesťanským náboženstvím. 

Znalý staroslověnského písma 

Pozdější legendy uvádějí, že budoucí světec získal vzdělání na Vyšehradě. Avšak pražský Vyšehrad s kněžskou školou vznikl až po Prokopově smrti. Většina badatelů se proto přiklání k názoru, že sázavskému opatovi se dostalo individuálního vzdělání. Ještě více jak 100 let po jeho smrti existovalo nařízení, podle něhož měl mít každý kněz svého žáka, který by mu zároveň přisluhoval. Prokopa si tedy patrně vzal k ruce nějaký starší zkušený kněz, a jelikož byl znalý staroslověnštiny a příslušného písma, dědictví svatého Konstantina a Metoděje, předal svému žákovi i toto učení. Přesná identita Prokopova mentora není známa, pravděpodobně se ale jednalo o pátera sloužícího při kostele kouřimského hradiště. V tomto chrámu pak nejspíše získával své první kněžské zkušenosti také budoucí opat sázavského kláštera. 

Legenda Vita minor tvrdí, že ještě před odchodem do samoty se stal Prokop mnichem. Tato informace je poněkud zarážející. Zatímco kněz s rodinou nebyl v Čechách na začátku 11. století ničím neobvyklým, ženatý mnich představoval i v tehdejší velmi povrchně christianizované české společnosti jev naprosto nemyslitelný. Podle legendy se zřekl domu, manželky, majetku, příbuzných i přátel z lásky ke Kristu. Posvátné kánony církevních sněmů ale zakazovaly kněžím opustit manželku pod záminkou zbožnosti. Pokud se tedy Prokop skutečně stal mnichem, podle kanonického práva tak mohl učinit pouze ve dvou případech: buď po ovdovění, anebo poté, co se jeho žena stala jeptiškou. 

Neobvyklé jméno 

Většina současných historiků zastává názor, že budoucí světec přijal mnišství někdy před rokem 1009 v pražském Břevnovském klášteře a stal se tak benediktinem. Nejstarší mužský monastýr založil roku 993 kníže Boleslav II. (967/972–999) spolu s pražským biskupem Vojtěchem. Klášter v jeho počátcích obýval řecko-latinský konvent, který sem přivedl právě výše zmíněný Slavníkovec z římského Aventina. V době Prokopova příchodu byl ale nejspíše již Břevnov plně latinský a veden jinak než před masakrem Slavníkovců na Libici v roce 995. Přesto tu budoucí světec získal své řecké jméno Prokopios, přičemž řecká jména se v tehdejších Čechách s výjimkou pražského benediktinského monastýru objevovala naprosto ojediněle. 

Roku 1009, nedlouho po složení mnišských slibů, Prokop opustil své řádové bratry a odešel do poustevnické „samoty“. Podle Vita minor si vyhledal jakousi jeskyni nad řekou Sázavou nedaleko kouřimského hradu, odkud předtím vyhnal hejna démonů, a začal v ní bydlet. Pasáže z legend však naznačují, že se nejednalo o žádnou neobydlenou pustinu. Okolí sázavské jeskyně totiž bylo údajně hustě osídleno, což dokládají i archeologické nálezy, a Prokop přicházel s tamními obyvateli do živého kontaktu. Pověst o jeho ctnostech a zbožnosti se v okolí postupně šířila, a on dokonce začal vystupoval jako autorita, pro jejíž přímluvy a rady si přicházelo množství lidí. Po Kristově vzoru pečoval také o chudé a sirotky. 

Setkání s knížetem 

Po čase Prokop vybudoval nad jeskyní dřevěný kostel Panny Marie a svatého Jana Křtitele a kolem něj shromáždil skupinu zbožných bratří, kteří přijali řeholi svatého Benedikta. Podle Mnicha sázavského se měl poustevník kolem roku 1032 setkat s knížetem Oldřichem (1012 až 1034). Panovník na lovu pronásledoval jelena a náhodou se ocitl blízko Prokopovy poustevny. Setkání s budoucím světcem udělalo na Přemyslovce ohromný dojem. Zvolil si jej za svého duchovního otce a po poradě se svými lidmi se rozhodl přeměnit poustevnu na klášter a z Prokopa chtěl učinit jeho opata. Poustevník se ale zdráhal. Teprve Oldřichův nástupce Břetislav (1034–1055) ho dokázal přemluvit, aby přijal opatskou hodnost. 

Díky iniciativě přemyslovských knížat se tak podařilo přeměnit poustevnu v benediktinský monastýr. Jeho zvláštností byla slovanská liturgie, která se v něm udržovala po celé 11. století. Klášter tak navázal na dědictví někdejších bratrů ze Soluně, svatého Konstantina a Metoděje. Tamní benediktini vytvořili v Sázavě řadu významných slovanských památek a klášter proslul i jako místo, kde chudí a nemocní nacházeli zastání a uzdravení. Opat Prokop vedl klášter téměř 20 let, zemřel 25. března 1053 v kruhu svých žáků, mezi nimiž nechyběl ani jeho syn Jimram a synovec Vít. Ostatky jednoho z patronů české země spočinuly v dřevěném chrámu, který se svými bratry během života vybudoval, a novým opatem se poté stal Prokopův synovec Vít. 

Slovanský monastýr ale čekaly krušné časy. Kníže Spytihněv II. (1055–1061) Prokopovy žáky z kláštera vypudil a na jejich místo dosadil německého opata a latinský mnišský sbor. Vyhnaní řeholníci odešli do Uher a šest let pobývali v baziliánském slovanském klášteře ve Visegrádu. Do Sázavy se vrátili až roku 1061, kdy byli povoláni nazpět knížetem Vratislavem II. (1061–1092). Definitivní konec slovanské liturgie v klášteře přišel v prosinci 1096. Tehdejší kníže Břetislav II. nařídil mnichy definitivně vypudit a jejich písemnosti zničit. Monastýr poté obsadili benediktini latinského obřadu. 

Zrození světce 

Již krátce po své smrti začal být Prokop uctíván jako významná osobnost a zakladatel kláštera. Jeho hrob navštěvovaly zástupy lidí a množila se svědectví o zázracích, které ctihodný opat vykonal, ať již za svého života, nebo po smrti na přímluvu osob, jež se k němu modlily. Začal rozkvétat nový světcův život – život věčného nebeského přímluvce. 

Za vlády Přemysla Otakara I. a papeže Inocence III. pak došlo k Prokopovu oficiálnímu svatořečení. Slavnost proběhla 4. července 1204 přímo v Sázavě, tehdy již v kamenném chrámu, který vystřídal původní dřevěný kostel. Prokop se tak zařadil po bok zemských patronů svaté Ludmily, svatého Václava a biskupa Vojtěcha. Roku 1243 pak vznikl v českých zemích první kostel zasvěcený svatému Prokopovi. Jednalo se o kapli, kterou v Brně nechali postavit tamní měšťané. Podle vyprávění Kosmových pokračovatelů jej pak během památné bitvy u Kressenbrunu (12. července 1260) spatřil rytíř Jan, jak spolu se svatým Václavem, svatým Vojtěchem a pěti bratry pomáhá Čechům porazit uherské vojsko.

Vrchol Prokopova kultu 

Uctívání sázavského opata pochopitelně podporoval i Otec vlasti Karel IV. Krátce po svém nástupu na český trůn (1347) dal zasvětit Emauzský klášter na Novém Městě slovanským patronům, mezi nimi výslovně i svatému Prokopovi. Záhy dal světce vyobrazit také ve společnosti ostatních zemských patronů na Karlštejně v kapli svaté Kateřiny, a především na velké mozaice Posledního soudu nad Zlatou bránou do katedrály svatého Víta. Sázavský opat se tu přimlouvá u Spasitele za svůj lid. 

Panovník kromě toho exportoval světcův kult také za hranice, takže se Prokop objevil na oltáři svatého Václava ve Svatopetrské bazilice v Římě nebo v kapli cášské kapituly. Svého vrcholu dosáhl světcův kult v druhé polovině 14. století. Důvodem jeho rychle se šířící popularity mezi českým lidem se stalo rostoucí národnostní napětí v době předhusitské. Sázavského opata totiž vnímali obyvatelé českého království jako „Němcobijce“ a obhájce slovanské liturgie v boji proti „nesrozumitelné“ latině.

Prvotní dějiny suma halí nejistota. Historikové se však shodují, že se začaly psát zhruba před dvěma tisíci lety – kořeny sportu sahají až do éry Jajoi (300 př. n. l. – 300 n. l.). Záznamy o jeho zrození se nedochovaly, nicméně za prvního zápasníka se považuje Nomi no Sukune, kterému císař Suinin na přelomu letopočtu přikázal utkat se v ringu s protivníkem Taima no Kehaja.

Věrohodnější důkazy o historii suma pocházejí z 8. století, kdy se zápasení stalo nedílnou součástí japonského života. Klání se dělila do dvou proudů: V rámci cudži-zumo nastupovali do ringu vedle sumistů také samurajové. Zápasy nesvazovalo mnoho pravidel a nebylo výjimkou, že při nich borci umírali. Soupeřilo se hlavně o peníze. Na druhé straně „světského“ suma se nacházelo kandžin-zumo: Klání se odehrávala v šintoistických svatyních a sloužila především k pobavení přihlížejících – vybrané vstupné pak svatostánkům pomáhalo přežít. 

Tleskání a dupání

Právě v náboženské svatyni se zrodila i moderní podoba sportu: Od roku 1684 se v tokijském chrámu Tomioka Hačimangu konala regulérní klání, která organizoval bývalý samuraj Ikazuči Gondaju. Sepsal také pravidla zápasení a navrhl pro něj arénu. Obojí přitom s minimálními obměnami přetrvalo dodnes. S pevným řádem se okolo tokijské svatyně vytvořil sportovní klub a z nadšenců se stali profesionální zápasníci. 

V Japonsku sice existovaly další ligy suma – největší z nich sídlila v Ósace –, v roce 1926 se však spojily a vznikla celonárodní Nihon Sumó Kjókai, tedy Japonská asociace suma. Na šintoistické kořeny se nicméně nezapomnělo a dodnes jde o sport svázaný s mnoha tradicemi. Místa konání turnajů se považují za svatá. Také předzápasové rituály, jež obvykle trvají mnohem déle než klání, čerpají z náboženské minulosti a mísí ji se zvyky válečníků. Patří k nim například zvedání nohou a prudké dupání do země: Dávná technika šiki sloužila k zastrašování nepřátel před bitvou. Zápasníci rovněž tleskají – jedná se o náboženský zvyk a v šintoismu označuje začátek modlitby i její skončení.

Jak poznat sumistu

Tradice se ovšem vážou rovněž k životu zápasníků, kteří se těší mnoha výsadám, ale zároveň musejí ctít řadu povinností. Asociace drží pevně v rukou veškeré aspekty klání, nad sumisty má takřka absolutní moc a neváhá kohokoliv zbavit titulu či povolení vstoupit do ringu, pokud by nerespektoval stanovené zvyklosti.  

Od každého borce se například vyžaduje, aby si nechal narůst dlouhé vlasy, z nichž se posléze splétá uzel připomínající účesy samurajů z éry Edo (1603–1867). Bez dané ozdoby nesmějí zápasníci vyjít na veřejnost, stejně jako nemohou opustit příbytek v ničem jiném než v předepsaných tradičních úborech. Sumistu zkrátka musíte na veřejnosti okamžitě poznat a podle jeho oděvu dál zjistíte, jak vysoký post v hierarchii zastává. 

Zkušenosti mají přednost

Od borců ze dvou nejnižších divizí se vyžaduje, aby na veřejnosti bez ohledu na počasí nosili tenkou bavlněnou róbu jukata a dřevěné sandály geta. Sumisté z následujících dvou divizí smějí mít přes jukatu přehozený kabát a místo dřevěných sandálů obouvají slaměné. Vrcholoví zápasníci oblékají hedvábné róby podle vlastního výběru a jejich hlavu zdobí komplikovaný uzel oičómage ve tvaru listů ginkga, který nosila středověká japonská nobilita.   

Podobně striktní jsou pravidla, která musejí zápasníci dodržovat ve stájích, v nichž jsou sdruženi a kde také obvykle bydlí: I tam se kvalita života sportovců odvíjí od jejich postavení v hierarchii soutěže. Takže zatímco méně zdatní zápasníci vstávají v pět hodin ráno, zkušení veteráni si přispávají. „Harcovníci“ mají vždy přednost, takže pokud potřebují zabrat cvičiště, mladíci jim uvolňují místo a věnují se různým pochůzkám nebo pomáhají s chodem stáje – uklízejí, vaří oběd, případně jdou na nákup. Z mnohých se rovněž stávají pomyslní sluhové elitních zápasníků: Například jim drží ručníky nebo jim otírají pot z čela.   

Snídaně je základ?

Trénink se neodehrává jako série předem připravených hmatů. Sumisté se do sebe pouštějí v provizorním ringu: Poražený z kruhu odchází, zatímco vítěz zůstává a čeká, až z přihlížejících vykročí nový vyzyvatel. Techniku a styl boje tak mladší zápasníci odkoukají od zkušenějších přímo v akci. 

Sumisté mají zakázáno snídat, a jejich první jídlo tudíž představuje oběd. Ti nejvýše postavení k němu usedají v 11 hodin, zatímco méně úspěšní přicházejí na řadu později. Základní stavební kámen stravy tvoří pokrm zvaný čankonabe: Hustý vývar s rybami, masem a zeleninou se obvykle jí s rýží a zapíjí se pivem. 

Zákaz snídaně a vydatný oběd mají zajistit, že budou zápasníci přibývat na váze. Nepřekvapí však, že podobný životní styl podrývá jejich zdraví – předpokládaná délka dožití u nich činí 60–65 let, což v Japonsku, kde muži v průměru umírají ve věku 81,1 roku, znamená velmi nízkou hodnotu. Mnoho zápasníků trpí cukrovkou nebo mají problémy s tlakem, vysoká zátěž kloubů navíc vyvolává artritidu.    

Trest smrti

Zejména mladé sumisty ohrožuje také „otužování“ – neboli fyzické násilí při výcviku. Začátečníky má zocelit bití dřevěnými meči šinai, jimiž se jinak soupeří v kendu. Pokud nedokážou udržet tempo se zbytkem skupiny, často čelí šikaně. 

V některých stájích dosahovaly tresty takové intenzity, že chybělo málo k vypuknutí skandálu. Nakonec k němu došlo v roce 2007, kdy Džun’iči Jamamoto, vedoucí stáje Tokicukadze, rozbil jednomu z mladíků o hlavu pivní láhev, načež ostatním nařídil, aby v násilí pokračovali. Sedmnáctiletý Takaši Saito ovšem zraněním podlehl a Jamamoto skončil s trestem odnětí svobody na šest let. 

Po obědě pokračují mladší zápasníci zvelebováním stáje, zatímco veteráni odpočívají nebo se věnují svým fanklubům. Večer mohou jít ven za zábavou, kdežto začátečníci obvykle zůstávají – noční život si mohou užívat jen v případě, že si je elitní sumisté vyberou jako doprovod. 

Srdeční arytmie je zdraví a život ohrožující stav. V takové situaci, především pokud jde o náhlou příhodu, může pomoci defibrilátor nebo chirurgicky vložený kardiostimulátor. Ten ale nemusí být vždy po ruce. Badatelé švédské Lundské univerzity nedávno vyvinuli alternativu, která by se časem mohla stát součástí výbavy lékárniček. 

Injekční kardiostimulátor

Jde o injekční stříkačku s ultratenkou jehlou, která v případě potřeby uvolní do hrudi roztok s nanočásticemi. Ty se pak v kontaktu s tkání, mění na elektricky vodivý polymerní hydrogel, který kolem srdce vytvoří něco jako elektrodu. Místo vpichu poté funguje jako kontaktní bod pro externí zařízení, jako je třeba chytrý telefon. Díky tomu je možné měřit EKG nebo stimulovat srdce elektrickými pulzy. 

Podle tvůrců bude možné touto technologií řešit arytmii u pacienta až pět dní. Nejde o dlouhodobou léčbu, ale o prostředek pro záchranu v kritické situaci, který by pacientovi poskytl čas na cestu do nemocnice. Aplikovaný nanomateriál se poté vstřebá, takže jej není nutné chirurgicky odstraňovat. Podrobnosti o novém injekčním kardiostimulátoru vědci zveřejnili v odborném časopisu Nature Communications.

Injekční nanotechnologie zatím obstála v testech na pokusných rybkách a kuřecích embryích. Vytvořený nanogel měl požadované vlastnosti a neměl negativní vliv na aktivitu srdce. Vědci nezaznamenali toxické účinky ani změny chování u pokusných zvířat. Dalším krokem by měly být testy na prasatech či podobných zvířatech, která jsou bližší lidským proporcím.

Vývoj britských raketometů představuje specifickou kapitolu mimo jiné proto, že původně nemělo jít primárně o dělo střelecké zbraně, nýbrž o komplexy protivzdušné obrany. Předpokládalo se, že salvy raket mohou představovat efektivní nástroj proti letounům operujícím v malých výškách. Poměrně málo známým faktem dosud je, že se protiletadlové rakety UP-3 (Unrotated Projectile, 3-inch) ráže 76 mm opravdu uplatnily během bitvy o Británii a dosáhly několika sestřelů, ačkoli jejich celková efektivita působila dost rozpačitě. Položily ovšem základy pro další vývoj, ze kterého pak vzešlo několik typů neřízených raket různých účelů.

Ve vzduchu, na moři i na zemi

Na základě střely UP-3 vznikla letecká raketa RP-3, která používala stejný motor na tuhé palivo. Shodný pohonný agregát se potom uplatnil také u námořní rakety, jež se ale odlišovala jinou hlavicí, jelikož k motoru byla připojena náplň z dělostřeleckého granátu kalibru 127 mm. Střela užívala rotační stabilizaci, měla dosah přes 7 300 m a pro odpalování sloužily konstrukce, jež poněkud připomínaly strukturu pružinové matrace, takže se jim říkalo Mattress. 

Tyto zbraně se uplatnily zejména při podpoře výsadkových operací, pro něž vznikly speciálně upravené výsadkové čluny schopné vypustit velké množství projektilů během krátké chvíle. Raketa ovšem přitáhla také zájem britské armády a podplukovník Michael Wardell na jaře 1944 navrhl design pozemního odpalovacího zařízení na taženém přívěsu. Původní konstrukce měla 32 hlavní, a to čtyři řady po osmi, ovšem později se dodávalo provedení čítající 30 trubic, tedy pět řad po šesti. Rakety nabízely poměrně slušný dolet 7 225 m, ale problém před stavoval příliš dlouhý minimální dosah, který kvůli konstrukci systému činil 6 125 m. 

V akci příliš pozdě

Odpalovací zařízení mělo značně omezený rozsah náměru, jen mezi 23 a 45°, takže se nedala vést palba na krátké vzdálenosti. Místo složité přestavby odpalovacího zařízení však Britové zvolili jiné řešení, a sice rotační spoilery, které se montovaly na trysky motorů raket a narušovaly výtok prachových plynů, takže minimální dostřel se dal podle potřeby zkrátit až na přibližně 3 500 m. Raketomet, který dostal název Land Mattress, nebyl zrovna přesný, protože většina raket dopadala do čtverce o straně něco přes 200 m.

O přesnost však u takových zbraní koneckonců nikdy nešlo, protože raketomety sloužily zejména pro destrukci plošných cílů. Při překračování řeky Šeldy v listopadu 1944 se do boje zapojila první baterie, která za šest hodin vypálila přes tisíc raket. Armáda proto objednala další raketomety, ale výroba se rozbíhala jen pomalu, a tudíž se většina kusů dočkala nasazení až na asijském bojišti. Pro operace v džungli vznikla odlehčená varianta o 16 hlavních, jenže ta již do války nepromluvila. Raketomet Land Mattress lze označit za vcelku podařenou zbraň, která se ale dostala do sériové produkce příliš pozdě na to, aby mohla něco výrazně ovlivnit.