Lety do vesmíru jsou stále velmi nákladné, hlavně pokud jde o objem a hmotnost nákladu, který je nutné do kosmu vynést. Bylo by pochopitelně nejlepší brát s sebou do vesmíru jen to, co mise nutně potřebuje. U součástek mnoha zařízení je ale obtížné odhadnout, co bude nutné během pobytu ve vesmíru vyměnit. Vesmírné agentury proto ve stále větší míře vsázejí na 3D tisk, který umožňuje astronautům vytisknout si přímo ve vesmíru to, co je zrovna potřeba.

Na Mezinárodní vesmírné stanici probíhají pokusy s 3D tiskem již delší dobu. Až doposud se ale jednalo o tisk nejrůznějších plastů a podobných materiálů. Letos v srpnu se ale podařilo dosáhnout významného milníku, když tiskárna Metal 3D Printer poprvé ve vesmíru úspěšně vytiskla kovový objekt.

Metal 3D Printer

Jde o první produkt ze čtyř, které by měly být v rámci tohoto úvodního experimentu vytištěny, a poté dopraveny zpět na Zemi k analýze kvality. Tu budou mít na starosti experti nizozemské technického centra ESA ESTEC, kteří převezmou dva vytištěné objekty. Po jednom objektu dostanou k analýze odborníci v centru pro výcvik astronautů v Kolíně nad Rýnem a Dánská technická univerzita.

3D tisk kovových objektů ve vesmíru je součástí úsilí ESA o vytvoření vesmírné cirkulární ekonomiky, která by co nejvíce vyráběla a recyklovala přímo ve vesmíru. Pokud budou takové tiskárny dlouhodobě zprovozněny v kosmickém prostoru, ať už na orbitě anebo třeba na Měsíci, mohly by vyřešit podstatnou část logistiky spojené s dopravou potřebných součástek ze Země.

Král Já I. z filmové pohádky Sůl nad zlato myslel jen na sebe a v tom byl typickým představitelem lidské civilizace. Chování jednotlivých lidí totiž formuje extrémně vyvinutá schopnost vnímat svoje já. Lidé se sami sobě líbí i nelíbí, někteří jsou na sebe hrdí a jiní se za sebe stydí. Jde o unikátní lidskou vlastnost, nebo ji najdeme i u zvířat?

Konce lidských monopolů

Vědci zabývající se chováním a nervovou činností živočichů už si zvykli „nikdy neříkat nikdy“. Dříve jsme byli přesvědčeni, že se od zvířat lišíme výrobou a užíváním nástrojů. Pak jsme ale zjistili, že totéž zvládají i šimpanzi a dnes víme, že výroba a užívání nástrojů je v přírodě velice rozšířená. Mistrně ji zvládají dokonce tvorové s „ptačím mozečkem“, například novokaledonské vrány.

Jako iluze se ukázal i předpoklad, že jen lidé mají morálku. I zvířata chápou, že některé zisky nejsou fér. Když například nabídnete potkanovi oblíbenou potravu a zároveň potrestáte jiného člena potkaní komunity elektrickým šokem, přestane odměňovaný nabízený pamlsek velmi brzy přijímat. Za utrpení „kamaráda“ mu chutné sousto nestojí.

Ani na kulturu nemá lidstvo monopol. Zvířata neskládají sonáty a nepíšou romány, ale kulturu ve smyslu dovedností a životního stylu, jež se předávají učením, dobře znají. Například mezi velrybami kosatkami dravými najdeme skupiny s diametrálně odlišnými zvyky, loveckými postupy, jídelníčkem a způsoby komunikace. Přitom nejde o adaptaci na prostředí, protože skupiny obývají tytéž oblasti a prostředí je tedy totožné. Oba životní styly slouží kosatkám zhruba stejně dobře. Je to stejné, jako když se někdo narodí v Čechách – pak mluví česky a k obědu si dává knedlík, zelí a vepřovou. Jiný člověk narozený na čínském venkově zase mluví čínsky a pochutná si na rýži a pečeném psovi.

Schopnost vnímat sebe sama není ani u člověka úplnou samozřejmostí. Novorozenec si své „já“ rozhodně neuvědomuje stejně košatě jako dospělý člověk. K plnému vnímání sebe sama se musíme dost složitě propracovat. Jsou něčeho podobného schopna i zvířata? A jak hluboko se ke svému „já“ dokážou prodrat?

Zrcadlo dá odpověď

Každému, kdo má doma psa nebo kočku, je jasné, že zvíře si samo sebe uvědomuje. Stejně tak se zdá nezpochybnitelné, že sebeuvědomění je vlastní našim nejbližším zvířecím příbuzným, především pak lidoopům. Od pocitů a dojmů však vede k vědeckým důkazům dlouhá a trnitá cesta. Pokud byly prováděny testy, jež měly prokázat zvířecí sebeuvědomění, účastnila se jich většinou zvířata chovaná v zajetí a mnohá z nich byla navíc podrobena poměrně intenzivnímu výcviku. Můžeme z výsledků takových pokusů vyvozovat závěry o sebeuvědomění divokých, volně žijících živočichů? Vědci se v odpovědi na tuto klíčovou otázku stále neshodnou.

Už více než třicet let se pro testování sebeuvědomění používá Gallupův zrcadlový test pojmenovaný po psychologovi Gordonovi Gallupovi Jr. ze State University of New York v americkém Albany. Princip testu je jednoduchý. Když se podíváme do zrcadla a uvidíme, že máme ve vlasech zapletený suchý list, podvědomě po něm sáhneme, abychom ho odstranili. Tím jsme prokázali sebeuvědomění. Chápeme, že na obraze v zrcadle jsme my a že list do našich vlasů nepatří. Tuto schopnost získáváme zhruba ve věku dvou let. Děti mladší osmnácti měsíců v zrcadlovém testu „propadají“. Při poznávání sebe sama v zrcadlovém testu sehrává hlavní roli pravá polovina mozku a malé děti nemají tuto činnost pravé hemisféry ještě plně rozvinutou.

Také lidoopi v zrcadle poznají, když se na jejich zevnějšku něco změní. Vědci nechají obvykle zvířata, aby se prohlížela v zrcadle a zvykla si na svůj obraz. Pak jim nenápadně (např. v narkóze) nabarví část těla, kterou zvíře bez zrcadla nevidí. U šimpanze to může být například obočí nebo ucho. Následně má zvíře možnost vidět se v zrcadle. Pokud si uvědomuje, že v zrcadle není obraz jiného jedince, ale jeho samého, obvykle začne nabarvenou část zkoumat. Pozoruje ji v zrcadle, snaží se jí dotknout. Tím má zkoušku zrcadlovým testem zdárně za sebou.

Zrcadlový test zvládají bez větších problémů šimpanzi, bonobové, gorily a orangutani a také mnohem menší jihoamerické opice kosmani. Podobně zdatně si vedou i někteří kytovci, především delfíni skákaví a kosatky dravé.

Malá sloní zrcadla a stračí nálepky

Sebeuvědomění bylo dlouho připisováno savcům, kteří mají velmi výkonný mozek a navíc žijí pospolitě ve složitě organizovaných skupinách. Není pochyb o tom, že v takovém prostředí je důležité, aby každé zvíře registrovalo reakce na své chování a přizpůsobovalo se jim. Základním předpokladem pro zvládnutí tohoto úkolu je uvědomovat si sebe sama. Proto ani tolik nepřekvapilo, když se k elitnímu klubu zvířat schopných sebeuvědomění připojili sloni. Tito savci vynikají inteligencí a zároveň žijí v rodinných společenstvech poutaných velmi košatou sítí vazeb.

Klíčový pokus uskutečnili američtí vědci v newyorské zoo v Bronxu. Slonům namontovali do výběhu obří zrcadlo s rozměry 2,5×2,5 metru. Sloni si prohlíželi obraz v zrcadle a bavili se tím, že před ním opakovali série některých pohybů. Důkladně zkoumali i vlastní zrcadlo. Využili také příležitosti prohlédnout si části těla, které obvykle nevidí, například vnitřek vlastní tlamy. Sloni zjevně nepropadali omylu jiných druhů zvířat, která vnímají svůj obraz v zrcadle jako cizího příslušníka vlastního druhu. Nakonec vědci namalovali slonům na čelo skvrnu, kterou zvířata bez zrcadla nemohla vidět. Někteří sloni si skvrny nevšímali, ale někteří jí v zrcadle věnovali zjevnou pozornost. Zaznamenali, že k nim nepatří.

Image

Čtěte také

Sloni prošli testem inteligence, který nezvládnou dvouleté děti

Přitom byli sloni podobně testováni mnohokrát před tím, ale vždy bez úspěchu. Vedoucí výzkumného týmu Joshua Plotnik je přesvědčen, že příčinou bylo použití příliš malých zrcadel, v nichž slon viděl jen nepatrnou část svého obřího těla. Na základě fragmentu celkového obrazu se nedokázal identifikovat. Ostatně i my bychom asi měli velký problém poznat se v zrcadle, kde bychom viděli třeba jen centimetr čtvereční své tváře.

Okruh zvířat, jež úspěšně zvládnou Gallupův zrcadlový test, se v poslední době rozšířil i o tvory, u kterých bychom to nečekali. Nedávno se podařilo s pomocí tohoto testu prokázat sebeuvědomění u straky obecné. Ptáci si nejprve zvykli na to, jak vypadají v zrcadle, a pak jim vědci umístili pod zobák malou barevnou nálepku. Bez zrcadla straky nálepku nevidí. Když se s ní v zrcadle zahlédly, snažily se jí ze všech sil zbavit.

Pachová zrcadla zatím chybí

Už v osmdesátých letech minulého století upoutala velkou pozornost studie, ve které uspěli při zrcadlovém testu holubi. Dodatečně se však ukázalo, že úkol zvládli teprve po velmi náročném tréninku. Netrénovaní ptáci si při zkoušce sebeuvědomění ani „neškrtli“. I proto byl úspěch netrénovaných strak při Gallupově zrcadlovém testu obrovským překvapením.

Zkoušku sebeuvědomění zatím nesložili kočky a psi a podobných případů selhání zvířat při testech sebeuvědomění existuje nepřeberné množství. Nemusí to však nutně být chyba živočichů, ale těch, kdo je zkoušejí. Například kosmani měli s testem potíže, pokud skvrna namalovaná na jejich hlavě neporušila kontrastní vzor srsti různých barev. Pro rozeznání sebe sama je totiž pro tyto opice důležitý celkový obraz hlavy a nikoli jeho detaily. Omezená vypovídací schopnost Gallupova zrcadlového testu byla patrná i při pokusech s domácími prasaty.

Když dostanou prasata do výběhu zrcadlo, rychle poznají, že odraz není cizí zvíře. Dokonce zvládnou i úlohu, při které nevidí skrytou potravu přímo, ale jen díky odrazu v zrcadle. Prase je schopné si celou situaci srovnat v hlavě a potravu podle zrcadlového odrazu vyhledá. Když ale namalujeme praseti na záda barevnou skvrnu, ponechá je to naprosto chladným. Není divu. Podobných „fleků“ má na těle vzhledem ke své zálibě ve válení v blátě vždycky dost a navíc jsou skvrny pokaždé někde jinde. O jeden flek víc nebo méně – to pro prase nic neznamená.

Gallupův zrcadlový test je stavěn pro člověka. Lidská mysl je zařízena na příjem informací v obrazové formě, a tak vnímáme většinu světa kolem sebe a nakonec i sebe sama především zrakem. Podobně jsou na tom i lidoopi. Mnoho tvorů ale na zrak nespoléhá a řídí se čichem nebo sluchem. Je vysoce pravděpodobné, že také sebe sama vnímají jako soubor vůní nebo spektrum zvukových signálů. Pokud se změní jejich vzhled, nevěnují tomu valnou pozornost, protože pachový či zvukový obraz zůstal nenarušený. Vědci se snaží vyvinout pachové a zvukové obdoby zrcadlového testu a je téměř jisté, že s jejich pomocí se dozvíme o zvířatech spoustu nových a překvapivých informací.

Z kosmodromu na Floridě včera po několika odkladech kvůli špatnému počasí odstartovala v lodi Crew Dragon posádka mise Polaris Dawn. Čtveřici astronautů čeká řada úkolů, hlavně se ale pokusí o historicky první komerční výstup do volného kosmického prostoru. Posádku tvoří čtveřice civilistů: velitel Jared Isaacman, pilot Scott Poteet, specialistka Sarah Gillisová a specialistka a lékařka Anna Menonová.

Pro Isaacmana, miliardáře a zakladatele společnosti Shift4, jde již o druhou cestu do vesmíru. V roce 2021 absolvoval třídenní let kosmickou lodí Crew Dragon na (taktéž ryze civilní) misi Inspiration4. Pro zbývající část posádky jde sice o vesmírnou premiéru, nejedná se ale o vyslovené zelenáče. Sarah Gillisová je ve SpaceX zodpovědná za výcvik astronautů a Anna Menonová pracuje na vývoji operačních a nouzových postupů při pilotovaných letech lodi Dragon. Při řadě letů také působila jako ředitelka mise a starala se o komunikaci s posádkou. Scott Poteet je pro změnu zkušený bývalý pilot amerického letectva.

Cílem mise je dosažení vyšší polohy nízké oběžné dráhy (LEO). Zatímco během mise Inspiration4 dosáhla posádka apogea 585 km od Země, během aktuální mise by se měla dostat až do vzdálenosti okolo 1 400 kilometrů. Od dob programu Apollo se žádný člověk nevydal tak daleko.

Minimálně mediálně nejzajímavější částí mise bude bezesporu plánovaný výstup do otevřeného vesmírného prostoru, který mají absolvovat Isaacman a Gillisová. Vedle premiéry neprofesionálních astronautů půjde také o premiéru technickou – Isaacman a Gillisová absolvují výstup v nových skafandrech SpaceX. Kromě toho čeká posádku také hromada vědecké práce. Na svou pětidenní „služební cestu“ si přibalili zhruba 40 vědeckých experimentů a v plánu je také demonstrační spojení s družicemi Starlink pomocí laseru.

Právě tady sídlilo nakladatelství, které v květnu 1724 začalo slavně prodávat Obecnou historii pirátů, knihu sepsanou kapitánem Charlesem Johnsonem. Dílo tak pozoruhodně obsáhlé, a přesto nesmírně poutavé, že se rozprodalo prakticky okamžitě. Po dvou letech se dočkalo rozšíření na dva svazky, dobralo se bezpočtu překladů a ve sběratelských edicích vychází ještě dodnes. Naprostým trhákem zůstalo vlastně po tři staletí. 

Čím že tak mocně na čtenáře zapůsobilo? Rozhodně ne jen volbou tématu anebo proto, že piráty psalo ještě postaru, jako pyráty. Šlo o objevnost, s jakou v šestnácti kapitolách dopodrobna rozepisovalo životy nechvalně proslulých pirátských kapitánů anglického původu. Zahrnovalo všechny od Henryho Averyho přes Martela, Robertse, Lowa, Černovouse – Teache až po Spriggse. A v dodatcích pak se zvláštním přihlédnutím k dalším známým posádkám a též k ženským „pyrátům“ Mary Readové a Anne Bonnyové. Takhle podrobná biografie tu zkrátka ještě nebyla, fascinovala každou ze svých 304 stran. Těch zajímavostí a nevšedně podrobných výpovědí! 

Autor neznámý 

Jen vydavatelé tehdy tušili, že za tímhle opusem nestála mravenčí práce s archivními materiály a perfektní znalosti informovaného autora. Onen vševědoucí spisovatel, kapitán Charles Johnson, totiž ve skutečnosti nikdy neexistoval. Šlo o pseudonym, umělecké jméno toho, kdo si většinu těch šťavnatých detailů vycucal z prstu. O to, kdo přesně byl tím spisovatelem, se odborníci historických věd a literární znalci dodnes přou. 

Nicméně existují slušné indicie pro to, že knihu nesepsal nikdo menší než Daniel Defoe, stvořitel Robinsona Crusoea. Nejsilněji to naznačuje asi fakt, že zatímco o kapitánovi Johnsonovi mlčí lodní deníky, záznamy admirality, archivy Britského královského námořnictva i Východoindické společnosti, Defoe kapitána toho jména vsadil hned do pěti svých knih. A podobnosti jeho prve vydaných textů o pirátech jsou s Obecnou historií často až zarážející. 

Dosud najisto neznámého autora můžeme pochválit za čtivost a pestrost, už ovšem ne za pečlivou faktografickou správnost. Zvláště u toho novějšího dvousvazkového rozšířeného vydání. Třetina jmen pirátů v něm totiž prokazatelně nikdy neexistovala a nemálo dodatků o pirátských činech, organizaci, jejich pravidlech a svobodných korzárských republikách můžeme z větší míry považovat za fiktivní. 

Pohroma moří? 

Pro skutečné dějiny pirátství ale byla Obecná historie pirátů jen tou první pohromou. Tu druhou servíroval o 159 let později spisovatel dobrodružné literatury Robert Louis Stevenson. Jeho román Ostrov pokladů se stal zkrátka fenoménem. Jenže k už tak trochu nepřesným informacím z Obecné historie přibalil nános klišé. Chůze po prkně, černé známky pro zrádce, truhlice se zakopanými poklady zaznačené v tajných mapách. Stevenson se postaral o to, že legendy o pirátech dostaly pořádně romantický nádech. Dodal k nim to, co z nich učinilo dokonalý materiál pro filmy, seriály a počítačové hry. 

Ovšem o dost horší materiál pro solidní historické bádání. Hezky to shrnuje Rebecca Simonsová, historička, která na solidním bádání o pirátech vystavěla svou docenturu: „Prakticky všechny znalosti o pirátech v popkultuře pocházejí z Ostrova pokladů. A koho ten fenomén osloví a chce v něm zapátrat hlouběji, nedostane se většinou přes velmi zkreslený výklad Obecné historie pirátů.“ Co je tedy o pirátech skutečně doloženo a co je tím čtivým balastem? 

Početní anomálie 

Nejprve počty. Byť se z vyprávění často zdá, že moře a oceány se bukanýry jen hemžily, ve skutečnosti platili jen za zrníčko písku na pláži. Britské Královské námořnictvo rekrutovalo do svých řad 20 tisíc nedobrovolných odvedenců každý rok. Dalších 30 tisíc zrekvírovali podobně po městských krčmách a na ulicích pro potřeby obchodního námořnictva. K tomu musíme připočíst i dalších 20 tisíc poctivých dobrovolníků. Každý rok tak britská flotila posílali o 90 tisíc námořníků, a to v časech mírových. Za válek dosahovaly odvody dvou- až trojnásobku těchto čísel. 

Hned za Angličany se v těch počtech nacházeli Španělé, Portugalci, Nizozemci, Dánové, Italové a Francouzi. A piráti? Jejich počty se proměňovaly, dohromady ale nikdy nepřesáhly víc než čtyři tisícovky. Ve zlatých časech pirátství, za něž se dá považovat rozmezí let 1650 až 1730, bychom ve světových oceánech nenapočítali v jeden moment víc než dvaatřicet pirátských lodí. V poměru k ostatním plavidlům, obchodním či vojenským, jich bylo méně než půl procenta. 

V 90. letech 17. století bylo pirátství převážně záležitostí Indického oceánu. Mořští lupiči tu parazitovali na obchodních trasách mezi Indií a dnešním pobřežím Jemenu a Saúdské Arábie. Z kraje 18. století, mezi lety 1710 až 1720, se jejich spády přesunuly do Karibiku – ke španělským trasám směřujícím z Nového světa do Evropy, ale i k západoafrickému pobřeží. Tuto atlantickou část „obhospodařovalo“ přibližně 2 400 pirátů s dvacítkou lodí. 

Typologie 

Jak takový pirát vypadal? Typicky šlo o muže mezi čtrnácti až padesáti lety, nejpravděpodobněji sem ovšem spadali dvacátníci. Také byste se s nimi bez obtíží domluvili anglicky. Byť jeho srdce patřilo moři, každý druhý pirát pocházel ze staré dobré Anglie. Většina z nich žila původně v Plymouthu, Liverpoolu a Bristolu, zbylí přišli z předměstí Londýna. Další čtvrtinu počtů tvořili Američané – občané New Yorku, Bostonu, Charlestonu a Rhode Islandu. 

Zbytek se rozbíhal do mnohonárodnostní a multietnické směsi, sesbírané od Afriky až po Karibik. Přibližně 25 až 30 procent pirátů mělo „jinou než bílou“ barvu pleti. Rasové nebo etnické předsudky totiž provozovatele pirátského řemesla nijak nezatěžovaly. Ani vzdělání či společenský původ pirátů nenudily jednolitostí. Narazit se mezi nimi dalo na tesaře i proškolené lodní lékaře, negramotné kapsáře a zloděje z měst, galejníky a otroky uprchlé z plantáží. Ale též byste tu našli majitele plantáží, šafáře, aristokraty, rybáře a dělníky z doků. 

Každý druhý pirát měl za sebou zkušenost s plavbou po moři, a to na palubě anglické lodi. Každý pátý se stal pirátem poté, co na takové lodi propukla vzpoura. Řada námořníků se na šikmou plochu zločinu přidala poté, co jejich obchodní loď dobyli právě piráti. Násilné zverbování k pirátské posádce si ale nepředstavujte. Lidé přestupovali na opačnou stranu zákona dobrovolně a o své vůli. 

Zlato, zlato, zlato 

A určující motiv k provozování pirátství? Představa snadného zisku. Za rok takového „řemesla“ si mohli členové posádek vydělat stonásobek až tisícinásobek platu poctivého námořníka. Příklady totiž táhnou. A tak budoucí kriminálníky možná inspiroval příběh kapitána Thomase Tewa, který v roce 1693 uloupil z arabské obchodní lodi zlato, koření, hedvábí a slonovinu v tehdejší hodnotě 100 tisíc liber. Anebo je více než zaujal kapitán Avery, který o dvě léta později v Indickém oceánu dokázal vybrakovat lodě mughalského vládce Aurazngzeba – a přišel si na 600 tisíc liber. Příběh kapitána Averyho se vymykal z běžného průměru nejen tím, že dokázal „udělat“ poklad, jehož hodnota by dnes činila 130 milionů dolarů. 

On s tímto bohatstvím navíc dokázal zmizet a užít si ho. Přestože se stal vůbec prvním nejhledanějším mužem světa, nikdy ho nedopadli. Každý toužil takové skóre zopakovat, ale těch úspěšných, kteří by o svých pirátských dobrodružstvích mohli v důchodu vyprávět, zůstala jen hrstka. Ti šťastnější jen promarnili naloupené jmění po přístavních krčmách a v hazardu, drtivou většinu pirátů ovšem čekaly doživotní žaláře a šibenice. S určitými výjimkami. 

Amnestie 

Během válek o Španělské dědictví v letech 1701 až 1714 si kdokoli v Británii mohl zakoupit k provozování pirátského řemesla licenci. Pak směl drancovat lodě a přístavy nepřátel britské koruny legálně. Pirátství, ovšem jen na těch správných obětech, se stalo tolerovaným, a dokonce záslužným byznysem. Z nějž si mohli ponechat až 80 procent kořisti. Solidní investoři a bankovní domy přispívaly k pronájmu lodí a posádek, které se vydávaly plenit. Na tento model podnikání přistoupila většina evropských mocností. 

Piráti ale zpravidla po čase zapomněli, že platnost jejich licencí už ukončil smír mezi trůny. Anebo v honbě za ziskem útočili na nesprávné lodě. A tak se dostali na černou listinu, vypsali na ně zatykač. Cesta záchrany vedla zakoupením tzv. Generálního pardonu od jednoho z guvernérů přístavů. Představoval v podstatě velmi tučný úplatek, jenž se odváděl do státní nebo soukromé kasy nějakého vysokého úředníka. 

Zdaleka ne každý pirát ale nastřádal dost, aby se takové amnestie mohl dobrat. Konkrétně Britové se tím, že zpočátku organizované pirátství podporovali, dostali do pořádné kaše. Ničemové vysílaní proti španělským lodím se pak obrátili i proti jejich lodím. A stáli je víc než války s nepřáteli. V rozmezí let 1710 až 1726 piráti vyplenili a poškodili 2 200 britských obchodních lodí. Víc, než kolik v předchozích letech dokázala vojenská loďstva Francie a Španělska dohromady. Udělali tím pořádný zářez do akceschopnosti britské obchodní flotily, nicméně určující ránu jí nedali. Piráti byli pořád o dost menší nepříjemnost než zrádné útesy, mělčiny v nezmapovaných vodách a hurikány. 

Bratrství 

Zažitá představa o anarchii panující na pirátských lodích dostává pod palbou historiků pořádně na frak. Společenský původ nebo barva pleti tam sice roli nehrály, hlasovalo se a rokovalo týmově, ale přísná pravidla rozhodně nechyběla. Na palubě kapitána Edwarda Lowa se zakazovalo opilství, jinak by zaúřadovala devítiocasá kočka. Výprasky se tu nešetřilo, chodilo to tu stejně jako na lodích britské obchodní flotily. U Rackhama nesměli sloužit ženatí muži. Kapitán George Lowther požadoval, aby piráti před vyplutím složili pojistné, kterým by v případě ztráty končetin kompenzovali „pracovní neschopnost“. Roberts přísně dbal na dodržování večerky a to, aby jeho piráti neponocovali při svíčkách. 

Podíly z hypotetického zisku se dělily ještě před vyplutím a sepisovaly se do smluv. Majitel lodi, investoři expedice a dodavatelé výstroje si ukousli ten největší díl, aniž by riskovali vlastní krk. Kapitán, jeho „první muži“, pobočníci a kormidelníci dostali víc než prostí mořští vlci. Svůj život nicméně upisovali třeba za dvě tisíciny něčeho, co předem vůbec jisté nebylo. Posádka dávala svůj život všanc kvůli zisku, a na kapitánovi záleželo, aby jim přiměřený výdělek zajistil. Slabí, nerozhodní nebo nepoctiví kapitáni, jejichž velení negenerovalo očekávaný zisk, mohli a bývali svou posádkou přehlasováni. Změny ve velení bývaly poměrně časté. 

Krev na vlnách 

Piráty si netřeba idealizovat, byli to samozřejmě sprostí námořní lupiči a vrazi. Ovšem ani takoví neměli zájem ohrožovat své vlastní životy. I když se násilí rozhodně nevyhýbali, jejich hlavním cílem bylo přesvědčit oběti, aby se vzdaly svého nákladu bez boje. Každá námořní bitva přinášela už ze svého principu velký risk. Znamenala ztráty na obou stranách, potažmo poškození vlastní lodi, a dokonce ztroskotání. Piráti nechtěli umírat, chtěli především vydělávat. „Nebylo to tedy bezuzdné vraždění, spíše různé spektrum odstupňovaného násilí,“ vysvětluje Simonsová. 

Teror, mučení a znásilňování k repertoáru pirátů patřily, ale většinou znamenaly jen prostředek, jak přinutit pasažéry k vydání skrytých cenností. A nezbýval na to povětšinou čas. Obchodní loď, kterou by piráti fatálně poškodili, by jim už nikdy další snadno dostupnou kořist nedovezla. Velmi podstatnou roli hrálo i to, že společnosti měly náklad lodí štědře pojištěný. Kapitáni obchodních lodí riskovali jen ztrátu své reputace, ale necítili zpravidla potřebu umírat kvůli cizímu zboží v podpalubí. Nemohli se vzdát „jen tak“, ale v podstatě k přepadení přistupovali velmi věcně. 

Prostě práce… 

Posádky pirátských lodí vnímaly to, co dělaly, jako řemeslo. Špinavé sice, ale potenciálně velmi výnosné. Dobrodruzi zpravidla nevydrželi plout déle než jeden nebo dva roky. Pokud nezazářili anebo nepadli, vrátili se zpět ke své předchozí existenci. Často se také obrátili k „jistotě“ práce na obchodních lodí, kde se, se svými bývalými kolegy, při přepadení setkali. I z toho pak plynula relativně nízká míra násilí. 

Kapitáni pirátských i obchodních lodí (a jejich posádky) se často osobně znali. Vysedávali u štoudví rumu v těch samých krčmách v bahamském Providence, na Bermudách anebo v Charlestonu. Pirátské řemeslo brali jako určitou část svého života, ale nikoliv poslání. V podstatě všichni se chtěli znovu začlenit do spořádaného života na pevnině. Nikdo nechtěl zůstat korzárem na doživotí. Opanovat oceány, založit anarchistickou nirvánu, zakopávat truhly se zlatem na atolech? O nic z toho piráti neusilovali. Tyhle atributy jim přimysleli až spisovatelé v 18. a 19. století…

Odražený nájezd

• Dieppe 1942

V polovině roku 1942 nevypadala situace pro západní Spojence nijak růžově. Sovětský vůdce Stalin navíc stále intenzivněji tlačil na představitele USA a Británie, aby ulehčili východní frontě invazí do západní Evropy. Pro Churchilla a Roosevelta však zůstala primárním cílem již připravovaná invaze do severní Afriky. Přesto se oba státníci v červnu 1942 ve Washingtonu dohodli, že podniknou na západoevropském pobřeží alespoň časově omezenou operaci. Tak se zrodila de facto první vyloďovací akce Spojenců za druhé světové války. Vojáci měli za cíl provést průzkum bojem a získat zkušenosti s výsadkem namířeným proti opevněnému přístavu, které se budou hodit při pozdější velké invazi. A také měla tato akce ukázat Stalinovi, že Západ pro otevření druhé fronty alespoň něco dělá.

Protože na přípravu operace Jubilee (jak byl výpad na francouzské pobřeží nazýván) dostali vojáci málo času a účastnily se jí omezené síly, spíše než o vylodění se hovoří o nájezdu. Cílem se stalo město Dieppe, o kterém se předpokládalo, že v něm není umístěna příliš kvalitní posádka. Navíc nad plážemi měla roztáhnout ochranný deštník RAF. Hlavní výhodou asi 6 000 vojáků se měl stát moment překvapení. S takto rozdanými kartami připlula invazní flotila 19. srpna 1942 po třetí hodině ráno k Dieppe. Zpočátku šlo vše hladce, ale potom levé křídlo flotily náhodou narazilo na německé čluny. Následná přestřelka zburcovala jednotky Wehrmachtu, které okamžitě zahájily palbu.

Pobřežní baterie i Luftwaffe zasáhly proti vetřelcům s brutální silou. Po devíti hodinách pekla se přeživší vojáci stáhli a odpluli. Zahynulo více než 1 100 mužů, přes 2 100 jich padlo do zajetí. Většina tanků byla buď zničena, nebo padla do rukou Wehrmachtu. Tři desítky vyloďovacích člunů Němci potopili, RAF odepsala stovku letadel. Němci ztratili jen 300 mužů a 40 letounů. Přes katastrofální výsledek nebyl nájezd zbytečný – spojenečtí velitelé zkušenosti z Dieppe využili o dva roky později v Normandii. Potřeba mnohem pečlivějšího plánování, nutnost oslabení obrany palbou lodních děl a bombardováním, vybavení jednotek větším množstvím specializovaných plavidel i obrněné techniky – to vše stihli Spojenci do 6. června 1944 uvést do praxe. Vojáci padlí u Dieppe tak zachránili život mnoha svým následovníkům v den D.

Mariňáci proti samurajům

• Guadalcanal 1942

V roce 1942 začaly vyloďovací operace také na pacifickém válčišti. Po zničení jádra flotily japonských letadlových lodí v červnové bitvě u Midway se spojenecké velení rozhodlo pro první rozsáhlejší ofenzivní akci. Při hledání vhodného místa pro úvodní vylodění se americký prst na mapě zapíchl do Guadalcanalu v Šalamounových ostrovech. Důvod byl jednoduchý: Japonci potřebovali Spojence napadat letecky a po Midway se jim nedostávalo letadlových lodí. Proto na Guadalcanalu začali budovat letiště, z něhož chtěli útočit na nepřátelské zásobovací trasy. Americká rozvědka se o letišti dozvěděla v červenci a okamžitě začaly přípravy na vylodění. Operace dostala název Watchtower a – slovy jednoho z účastníků – proslula „tím, že v ní chybělo snad vše, co si dokážete představit“. 

Úkol obsadit letiště na ostrově dostala 1. divize námořní pěchoty pod velením generála Alexandra Vandegrifta. Koncem července se jednotka o síle 16 000 mužů přemístila na Fidži, odkud vyrazila ke Guadalcanalu na palubách 75 válečných a transportních lodí. Jejím cílem se stal také blízký ostrůvek Tulagi.

Vylodění, při kterém Američané improvizovali na každém kroku, začalo 7. srpna 1942. Na Tulagi mariňáci narazili na tuhý odpor 1 500 Japonců, který zlomili až dalšího dne. Na Guadalcanalu naopak rychle rozprášili dvě tisícovky vojáků a stavebních dělníků a obsadili nedokončené letiště. Pomocí ukořistěné techniky dráhu dobudovali a pojmenovali Henderson Field – na počest námořního pilota sestřeleného u Midway.

Japonci se okamžitě začali pokoušet dobýt letiště zpět a vysílali na ostrov posily na rychlých torpédoborcích. V krvavých bojích Vandegriftovi námořní pěšáci odráželi jeden útok za druhým. Přes utrpěné ztráty americká posádka na Guadalcanalu díky posilám rostla a koncem roku čítala 50 000 mužů. Definitivně byly pokusy Japonců o znovudobytí ostrova zlomeny v listopadu, začátkem února 1943 jejich jednotky ostrov opustily.

Úder na špičku boty

• Itálie 1943

Po obsazení Sicílie se jako logický krok jevil „skok“ do Itálie, který hodlal Eisenhower učinit tak rychle, jak to jen půjde, a přípravy na překročení Messinské úžiny probíhaly dnem i nocí. Jejich intenzitu popsal válečný zpravodaj: „Deset dnů proudilo ohromné množství vojáků a aut do míst na pobřeží, odkud měly vyplout invazní lodi. Jenom ten, kdo si dovede představit desetinásobný předválečný pouliční provoz v Londýně, si může udělat představu, jak to vypadalo na sicilských cestách.“

Invaze začala na špičce italské boty v prostoru města Reggio di Calabria v noci na 3. září 1943. Spojenci poučení z předchozích vylodění nejprve nechali úřadovat bombardéry a dělostřelectvo, teprve poté se ve 4:30 britské a kanadské jednotky 8. armády vylodily. Přestože invazní síly téměř nenarazily na odpor a okamžitě se vydaly na sever, jejich postup byl kvůli náročnému terénu a nepřátelským léčkám pomalejší, než se očekávalo.

Když pak Itálie 8. září kapitulovala, stály proti Spojencům „pouze“ německé jednotky. Těm se však podařilo odzbrojit italské pozemní síly a zabránit jejich přechodu na stranu Britů a Američanů. Aby Spojenci posílili své pozice na poloostrově, zahájili 9. září druhou fázi vylodění – u Salerna začali z lodí vyskakovat na břeh vojáci 5. armády generála Marka Clarka. Relativně malý počet mužů – pouhých pět divizí – Spojenci kompenzovali vzdušnou nadvládou, kdy letectvo likvidovalo nepřátelské pokusy o protiútoky. Navíc 9. září vpluly do tarentského přístavu britské válečné lodě a vysadily 1. paradesantní divizi. Riskantní akce (přístav byl zaminován a chyběly informace, zda posádky italských lodí dodrží kapitulaci) se vyplatila a Spojenci se v Itálii uchytili na třetím strategickém místě.

Do posledního muže

• Pacifik 1943–45

V Tichomoří Spojenci po vítězství na Guadalcanalu v roce 1942 nelenili a zahájili ofenzivu, při které začali uplatňovat tzv. taktiku žabích skoků: nepostupovali při dobývání japonských držav z ostrova na ostrov, ale některá místa přeskakovali. Spoléhali na to, že izolované a vyhladovělé japonské jednotky na „přeskočených“ ostrovech později snadno porazí.

Šalamounovy ostrovy, Mariany, Palau

Vylodění začalo 2. ledna 1943 u Buny na Nové Guineji. Se skutečnými žabími skoky však Spojenci začali teprve v červnu na Šalamounových ostrovech invazí na Novou Georgii. Dne 15. srpna pokračovali vyloděním na ostrově Vella Lavella a začátkem listopadu na Bougainville. Vzhledem k rozloze tichomořského válčiště nelze na malém prostoru vypočítat všechny obojživelné operace, které Američané do konce války uskutečnili. Mezi ty nejvýznamnější se zařadila operace Forager, jejímž cílem se stalo obsazení souostroví Mariany a Palau. Ze zdejších letišť Spojenci plánovali vysílat těžké bombardéry B-29 na cíle v Japonsku. Po několikadenním bombardování nepřátelských pozic se 15. června 1944 na Saipanu vylodila 2. a 4. divize námořní pěchoty. Následovaly další výsadky, zejména o ostrůvek Peleliu se strhly krvavé boje, které předznamenaly budoucí těžké ztráty mariňáků. Dobytí ostrova stálo USA 1 800 padlých a 8 000 zraněných či nezvěstných – strategická hodnota tohoto kusu země přitom byla více než pochybná.

Iwodžima, Okinawa

Vysokým počtem padlých se vyznačovaly i další invazní operace v Tichomoří. Japonské posádky se na ostrovech dobře opevnily, často vytvořily systém podzemních bunkrů, které nedokázalo zničit ani bombardování. Odhodlání obklíčených vojáků nevzdat se a raději před smrtí zabít co nejvíce Američanů navyšovalo počty mrtvých a zraněných do děsivých čísel.

Symbolem krutosti války v Pacifiku se stala invaze na Iwodžimu zahájená 16. února 1945. Generál Tadamiči Kuribajaši proměnil ostrov v obrovskou pevnost. Navzdory zdrcující materiální i početní převaze Spojenců trvala bitva o strategicky významné místo více než měsíc. Američany stála téměř 7 000 mrtvých a 20 000 zraněných, z 21 000 obránců nepřežil skoro nikdo. Se stejným fanatismem bránili Japonci i Okinawu, jejíž napadení 1. dubna představovalo nejen největší obojživelnou operaci v Pacifiku, ale znamenalo i začátek útoku na samotné Japonsko. Dobytí ostrova stálo USA 12 000 mrtvých a asi 38 000 zraněných.

TIP: Boj o výšiny za druhé světové války: Císařští obránci sopky Suribači

Těžké ztráty způsobené pozemními jednotkami odmítajícími kapitulaci zvýšily u amerického velení obavy, jakou cenu si vyžádá invaze na mateřské ostrovy. Hovořilo se o ztrátě až milionu mužů. Tyto úvahy výrazně přispěly k rozhodnutí použít atomové bomby. Největší plánovaná invaze války – vylodění v Japonsku – se tak nakonec nikdy neuskutečnila. 

Nad severním a jižním pólem se na pomezí troposféry a stratosféry nacházejí rozsáhlé oblasti nízkého tlaku, takzvané polární víry či polární vortexy. Pod nimi leží masa velmi chladného a hustého polárního vzduchu. Tvar i vlastnosti polárních vírů se neustále pozvolna mění. V posledních letech je ale jejich chování stále nepředvídatelnější.

Antarktidský burák

Každou zimu ve stratosféře nad Antarktidou rychle cirkuluje ve směru hodinových ručiček prstenec mrazivého větru. Rotující masa studeného vzduchu má obvykle kruhový tvar, který obepíná kontinent. Letos v srpnu se ale nad Antarktidou vytvořil polární vír ve tvaru připomínající burský oříšek. Tvar polárního vortexu ale není jedinou anomálií. Aktuální modely amerického centra NASA pro globální modelování a asimilaci meteorologických dat (GMAO) také ukazují, že je nezvykle teplý a z hlediska síly větru i nezvykle slabý.

Podle odborníků je pravděpodobné, že letošní antarktidský „burák“ je velmi nestabilní a mohl by obrátit směr proudění větru, nebo se úplně rozpadnout. Něco podobného se naposledy stalo v roce 2002. Globální teploty tehdy překročily o 0,56 °C dlouhodobý průměr (1880-2001) a rok 2002 tak byl druhý nejteplejším v historii měření. Dnešní stav by podle odborníků mohl představovat ještě větší problém.

Už teď je nad Antarktidou v souvislosti nezvykle tvarovaným polárním vírem velmi abnormální horko. Teplota se stratosféře tam v červenci, tedy uprostřed antarktidské zimy, bývá kolem mínus 80°C. Letos se tam ale oteplilo až na plus 15 °C, což byl rekord v historii měření. Rekord nevydržel moc dlouho. Na přelomu července a srpna se sice stratosféra krátce ochladila, pak ale teplota opět vylétla na plus 17 °C. 

Jakým způsobem se bude dál vyvíjet antarktidské klima a zda existuje souvislost mezi letošními nadprůměrnými teplotami vzduchu v Antarktidě a ve stratosféře nad ní, je podle vědců v tuto chvíli jen velmi těžké předvídat.

První fotografie fenky Kabosu japonského plemene shiba se na internetu objevily v roce 2010. Její majitelka k nim dopsala text ve špatné angličtině a obrázky se proměnily ve virální senzaci. Pomyslné žvatlání začalo pronikat do psané komunikace, stejně jako snímky, které fenku zachycovaly rozvernou, nevěřící – zkrátka velmi lidskou, jak je u zmíněných psů zvykem. 

Kabosu měla nakonec tak velký vliv, že se dokonce stala tváří ironické kryptoměny Dogecoin a jednoduše představovala internetovou ikonu. Nyní ovšem podlehla leukémii, i když se dožila úctyhodných osmnácti let.

Galaxie obklopují hala plynu, nazývaná též cirkumgalaktické prostředí, která sice představují asi 70 procent běžné hmoty galaxie (bez temné hmoty). Výzkumný tým, který vedla Nikole Nielsenová z australské Swinburnské technické univerzity, nedávno detailně prostudoval toto prostředí u hvězdotvorné galaxie IRAS 08339+6517, vzdálené od Sluneční soustavy asi 270 milionů světelných let. Vědci využili pokročilé metody zobrazování, s nimiž detekovali mračno ionizovaného plynu až do vzdálenosti až asi 100 tisíc světelných let od centra dotyčné galaxie.

Plyn kolem galaxie

Takové mračno je mnohem větší než samotná galaxie, jejíž disk je patrný jen do vzdálenosti cca 7 800 světelných let od centra galaxie. Nielsenová a její kolegové vysledovali v této galaxii poměrně jasnou hranici mezi mezihvězdným prostředím uvnitř galaxie a cirkumgalaktickým prostředím, které ho obklopuje. Výzkum týmu Nielsenové nedávno zveřejnil vědecký časopis Nature Astronomy.

Pozorování cirkumgalaktrického média umožnilo zařízení Keck Cosmic Web Imager (KCWI), které pracuje na havajské Keckově observatoři. Jde o speciální spektrograf na teleskopu Keck II, který je jedním z nejcitlivějších svého druhu.

Výsledky výzkumu přispějí k pochopení procesů souvisejících se vznikem a vývojem galaxií, především pokud jde o galaktický plyn. Zároveň ukazují, že galaxie mohu vzájemně interagovat na mnohem větší vzdálenost, než by napovídala velikost jejich galaktických disků. Jak podotýká Nielsenová, je například velmi pravděpodobně, že tímto způsobem již dnes interaguje Mléčná dráha s Galaxií v Andromedě, ať už se spolu ve vzdálené budoucnosti srazí anebo nikoliv.

Pro výzkum evoluce zoonotických viróz, tedy virových infekcí, které se přenášejí z jiných druhů savců na lidi, je zásadní sledovat přenosy těchto virů mezi různými druhy. Významnou roli v evoluci zoonotických infekcí hrají chovy hospodářských zvířat. V dnešní době jsou již detailně zkoumané chovy tradičních hospodářských druhů, jako jsou prasata nebo drůbež. Velmi rizikové by ale mohly být i chovy kožešinových zvířat.

Potvrzují to i nedávná zjištění mezinárodního tým vědců, který prostudoval vnitřní tkáně 461 kožešinových zvířat, která uhynula kvůli infekci na kožešinových farmách v různých oblastech Číny. Badatelé kvůli tomu přečetli sekvence transkriptů RNA z těchto tkání, v nichž hledali stopy přítomnosti RNA i DNA virů. Varující výsledky výzkumu zveřejnil vědecký časopis Nature.

Viry z kožešinových farem

Vědci v tělech uhynulých zvířat objevili 125 virů, z nichž bylo 36 pro vědu zcela nových. 39 objevených virů vědci hodnotí jako potenciálně vysoce rizikové pro šíření mezi různými druhy živočichů. Badatelé identifikovali sedm koronavirů a zachytili i přenosy koronavirů mezi různými hostiteli. Byl mezi nimi i nový koronavirus psovitých šelem, který se přenesl na psíka mývalovitého a netopýří koronaviry, které se přenesly na norky.

V plicní tkáni kožešinových zvířat vědci odhalili tři různé varianty viru chřipky typu A – H1N2, H5N6 a H6N2. Byla mezi nimi i morčata, u nichž pak byly nalezeny další známé zoonotické viry, jako například původce nebezpečné japonské encefalitidy nebo savčí orthoreovirus. Největší počet vysoce rizikových virů vědci zaznamenali u psíků mývalovitých a norků.

Autoři studie naléhavě doporučují pravidelný a intenzivní monitoring kožešinových farem a chovů. Výsledky z Číny jsou podle nich varováním i pro další země. Chovy kožešinových zvířat mohou podle odborníků představovat tikající bomby budoucích pandemií. 

Asi před čtyřmi miliardami let zasáhla největší Jupiterův měsíc Ganymed mohutná planetka. Podle planetologa Naoyuki Hiraty z japonské univerzity v Kóbe se v důsledku této srážky významně posunula osa rotace tohoto největšího měsíce Sluneční soustavy.

Gigantická srážka

„Velké Jupiterovy měsíce Io, Europa, Ganymed a Callisto jsou všechny velmi zajímavé. Mě ale zaujaly koncentrické vrásy a trhliny kolem jedné oblasti na Ganymedu, které ukazují na náraz gigantického tělesa,“ vysvětluje Hirata. „Už víme, že šlo o dopad před asi čtyřmi miliardami let, doposud ale nebylo jasné, jak silný tento náraz byl a jaké měl následky.“

Stopy po dávném impaktu nejsou pro vědce žádnou novinkou a vědí o nich již od 80. let minulého století. Japonský planetolog si jako první všiml, že místo tohoto předpokládaného dopadu se nachází takřka přesně na poledníku odvrácené strany Ganymedu. Jde tak o místo, které se nachází nejdál od Jupiteru. Coby expert na simulace dopadů vesmírných těles Hirata spočítal, co mohlo způsobit, aby rotace Ganymedu vypadala tak, jak ji známe dnes. 

Výpočty japonského vědce naznačují, že se muselo jednat o planetku s průměrem okolo 300 kilometrů, která na Ganymedu vytvořila kráter o velikosti asi 1 400 až 1 600 kilometrů. Jen takto obrovské těleso mohlo vyvolat přesuny rozložení hmoty Ganymedu a posunout jeho osu rotace do nynější polohy. Objekt, který do Ganymedu tehdy narazil, musel být zhruba 20krát větší než těleso, které před 65 miliony let dopadlo do oblasti Yucatánu a ukončilo období druhohor. Podrobnosti výzkumu Naoyuki Hiraty zveřejnil odborný časopis Scientific Reports.