Hlavním sídlem SpaceX se stala obří pětipatrová budova v losangeleské průmyslové čtvrti Hawthorne, kde působí i mnoho dalších velkých jmen letectví a kosmonautiky: například Boeing, McDonnell Douglas, Lockheed Martin, BAE Systems, Northrop Grumman a také vzdušné a kosmické síly USA. Podobně vysokou koncentraci aerokosmického průmyslu byste nikde jinde na světě nenašli, ovšem ředitelství SpaceX vystupuje i v tlačenici špičkových technologických firem do popředí.

Velikostí i tvarem sice budova dokonale zapadá mezi ostatní, zato vyniká bílou barvou a zaujme na první pohled. Před hlavním vchodem totiž stojí první stupeň Falconu 9, jenž stavbu převyšuje více než dvojnásobně. S plochou přesahující 55 000 m² se centrála SpaceX řadí k největším výrobním závodům v Kalifornii. Z logistického hlediska přitom zaujímá velice výhodnou polohu, pouhých pár ulic od mezinárodního letiště a nedaleko průmyslových námořních doků v Long Beach. V přímém sousedství se pak kromě několika továren zaměřených převážně na strojírenskou výrobu nachází také malé vnitrostátní letiště.

Kancelář Elona Muska

Hlavní sídlo SpaceX lze rozdělit na dvě části: na ředitelství s kancelářskými prostory a řídícím střediskem a na továrnu. Průčelí budovy dominuje velká zeď se zrcadlovými skly a s hlavním vchodem. Hned za ním se rozprostírá rozlehlá vstupní hala a navazuje na gigantický „open space“, tvořící mozek celé společnosti. Ve svých kójích tam pracují stovky lidí, od vrcholových manažerů a obchodních zástupců až po programátory a strojní inženýry.

V popsané části má kancelář i Elon Musk. Pokud se ovšem domníváte, že jakožto hlava několika úspěšných firem a nejbohatší člověk planety pracuje v honosné a prostorné místnosti plné drahého nábytku a uměleckých děl, nemůžete být dál od pravdy. Ve skutečnosti se totiž ani nejedná o kancelář v pravém slova smyslu, nýbrž o další běžnou kóji v rohu otevřeného prostoru, která je pouze nepatrně větší než ostatní. Podnikatel zastává názor, že izolace v uzavřených kancelářích nijak nepřispívá k efektivitě práce a znemožňuje rychlou komunikaci. Jeho stůl však zdobí různá ocenění a upomínky na úspěchy SpaceX, fotografie jeho dětí, množství knih a spousta předmětů ze soukromého života.

Po obvodu kancelářského prostoru se pak nacházejí prosklené zasedací místnosti, nesoucí velká jména spojená s dobýváním vesmíru – například Apollo, Wernher von Braun nebo Robert Goddard. Zajímavý prvek některých z nich představuje automatické zatemnění skel po vstupu, takže zákazníci jednající o projektech s utajeným charakterem mohou mít soukromí. Stěny kancelářských prostor pak zdobí velkoformátové fotografie, zachycující třeba start Falconu 1, Dragon přilétající k ISS, přistání prvního stupně Falconu 9 a další významné okamžiky z historie společnosti. Kdybychom si však všechna ta jména zasedacích místností a snímky s kosmickou tematikou odmysleli, vypadal by interiér stejně jako v každé jiné větší firmě v okolí. Totéž už ovšem nelze tvrdit o druhé části budovy.

Technici, svářeči i páječi

Zatímco kancelářské prostory tvoří mozek firmy, mnohem větší část budovy zaujímá továrna coby tlukoucí srdce SpaceX. Uvnitř obřího otevřeného prostoru s lesklou světle šedou epoxidovou podlahou, bílými stěnami a bílými sloupy podepírajícími strop se ukrývá svět stovek lidí, strojů, kusů raket, motorů, kosmických lodí a všudypřítomného hluku a pohybu.

SpaceX proslula mimo jiné tím, že si téměř vše vyrábí vlastními prostředky. Na jednom konci továrny se proto nacházejí několikera velká vrata s nakládacími rampami, kudy do haly proudí veškerý surový materiál. Masivní kusy plechu se přepravují o kousek dál, ke svářečkám velkým jako dvoupatrová budova. Na jedné straně elektrotechnici v bílých pláštích pájejí základní desky a další elektroniku, na straně druhé specialisté v prosklené čisté místnosti pracují na nové kosmické lodi Dragon. Jinde zase zaměstnanci instalují kabeláž na raketové motory. Na jednom místě jsou vyrovnané hotové stupně připravené k odeslání, kousek dál se dokončují další a v jiné části haly se stejné díly lakují. Stovky lidí jsou v neustálém pohybu a proplétají se mezi desítkami všemožných kusů raketové techniky.

V továrně zpravidla současně vzniká 3–5 raketových stupňů a 30–40 motorů. Kromě toho tam ovšem firma vyrábí i základní desky počítačů, senzory, fotovoltaické panely, radiostanice či letové počítače. Prostor před vstupem do tovární části pak veřejnost zná asi nejlépe: Ze stropu visí nákladní Dragon první generace a velká skleněná zeď hned za ním kryje čtyři řady stolů po deseti stanovištích. Jedná se o řídící středisko, odkud se monitorují a řídí všechny starty a mise nákladních i pilotovaných lodí. Protilehlou stěnu potom pokrývají dvě velká plátna, na nichž lze sledovat veškerá data právě probíhajícího letu.

Zmíněná ožehavá otázka potrápila nejednoho milovníka kávy, a to i z řad vědkyň a vědců. Už v roce 1990 popsala efekt kávy na zrychlenou pohyblivost střev britská studie, pozorovala jej nicméně pouze u necelé třetiny lidí. Od té doby zkoumala vliv oblíbeného nápoje na celou zažívací soustavu řada prací. 

Badatelé zaznamenali zvýšenou tvorbu žaludečních kyselin, žluči i trávicích enzymů. Kromě zvýšené pohyblivosti hlavně tlustého střeva přitom káva ovlivňuje také složení střevního mikrobiomu. Zároveň je zajímavé, že se obsah trávicího traktu neposouvá rychleji z žaludku do střev, ale prostě jen ze střev ven. A jak to funguje? 

Nejspíš nejde o účinek kofeinu – minimálně ne výhradní. Klasická káva podporovala pohyblivost střev jen o něco víc než bezkofeinová verze, ale obě v daném ohledu fungovaly podobně v porovnání s pouhou vodou. Roli nehrála ani kyselost či teplota nápoje. Zvýšenou pohyblivost hlavně tlustého střeva, a tedy i pozorované následky tak nejspíš spouští vyšší produkce hormonů gastrinu a motilinu. Daná oblast si však žádá další výzkum. Stále například není jasné, jaké geny či jiné vlivy mají za následek, že ke zvýšené pohyblivosti střev dochází jen u některých lidí. 

Za Zeptej se vědce odpovídá Mgr. Kristýna Blažková, Ph.D., Stanford University, School of Medicine

Specifickou kulturu odlišnou od zbytku Španělska si Asturijci uchovávají dodnes, přičemž čerpají z keltského odkazu i ze silné křesťanské tradice. Turisty lákají především majestátní hory, jako vystřižené z výpravné fantasy ságy. Kouzlu Asturie však nepochybně podlehnou i milovníci malebných pláží, horolezci, poutníci směřující k ostatkům svatého Jakuba ve městě Santiago de Compostela a také nadšenci folklorní hudby.

Památníky v horách

Autonomní společenství Asturské knížectví, zkráceně Asturie, utváří hornatá krajina na jihu a pláže s černým a bílým pískem na severu. Kulturním centrem regionu s milionem obyvatel se stalo město Oviedo, odkud mimo jiné vychází nejstarší trasa svatojakubské cesty nazývaná Camino Primitivo, jež se v délce 320 kilometrů vine mezi španělskými kopci a vesnicemi. 

Mezi horaly a horolezci se však větší popularitě těší národní park Picos de Europa, jehož horské vrcholy se tyčí do výšky přes 2 500 metrů. Domov orlů, kamzíků, vlků i početné populace medvědů ukrývá také křesťanská poutní místa. V údolí Covadongy se totiž v roce 722 odehrála bitva, na jejíž památku byla v 19. století vybudována bazilika Santa María la Real de Covadonga. Novorománská stavba z růžového vápence se dodnes skvěle vyjímá v okolní zeleni. Před ní se táhne promenáda Esplanade, která vás kolem místního muzea zavede až do jeskynní kaple Santa Cueva de Nuestra Señora. A nedaleko se pak nacházejí rovněž ledovcová jezera Enol a Ercina, souhrnně označovaná jako jezera Covadongy.

První krok ke svobodě

Počátkem 8. století ovládali většinu Pyrenejského poloostrova Maurové, tedy muslimové arabského a berberského původu. Téměř celé dnešní Španělsko, Portugalsko a část jižní Francie tak tenkrát spadaly pod státní útvar Al-Andalus s centrem v Córdobě na jihu. Proti nadvládě muslimů se však postavil vizigótský šlechtic Pelayo žijící v Asturii, který zburcoval a získal na svou stranu okolní kmeny Vizigótů i Keltů.

Zmíněná bitva u Covadongy, kdy místní lidé pod Pelayovým vedením poprvé po dlouhé šňůře porážek nad maurskými vojsky zvítězili, znamenala počátek reconquisty – tedy znovudobytí středověkého Španělska křesťany. Nešlo však o žádnou rychlou záležitost. Reconquista sice odstartovala uvedeným vítězstvím nad Maury v roce 722, ale trvala až do konce 15. století: Teprve roku 1492 dobyli Španělé zpět Granadu, představující poslední baštu Arabů na Pyrenejském poloostrově.

Odkaz Keltů

Astursky dnes mluví asi 18 % obyvatel regionu. Jde o řeč blízkou kastilštině, tedy základnímu stavebnímu kameni současné španělštiny, a řadí se mezi románské jazyky odvozené z latiny. V tamních zvycích, a hlavně v místní hudbě však snadno odhalíte i keltskou stopu. Tradiční hudební nástroj představuje asturská gaita neboli dudy, jejichž konstrukce se velmi podobá zmíněnému instrumentu z Irska či Skotska. Hrají na ně místní muzikanti, když doprovázejí lidovou píseň zvanou asturianada, přičemž se k vyluzované melodii přidávají také zvuky flétny. 

Velký zájem o asturský folklor vzbudil obnovený rozmach tradic v 80. letech minulého století. V uvedeném období zažila keltská kultura oživení po celé Evropě, ale zejména ve Skotsku, Walesu, Severním Irsku a v Irsku.

Vydatná kuchyně

V pravé asturské kuchyni se mísí španělské chutě s germánskou a keltskou inspirací. Oblibě se těší spíš hutná jídla, protože práce v hornatém terénu dávala místním zabrat. Potřebnou energii skýtala tradiční polévka fabada uvařená z velkých bílých fazolí, s kousky slaniny, choriza a jelita. V Asturii však můžete ochutnat i populární španělské taštičky empanadas, plněné směsí cibule, rajčat, papriky a česneku.

Typický nápoj severošpanělského regionu pak představuje sidra neboli cider. Z láhve zvednuté vysoko v pravé paži se tekutina nalévá do malých skleniček držených ve výši boků a díky popsané vizuálně zajímavé technice se v cidru utvoří bublinky.

Republika dělníků a zemědělců

Populace Asturie od roku 1940 setrvale klesá, a to především ve venkovských oblastech. V porovnání s ostatními španělskými regiony hovoří tamní statistiky o nejnižší porodnosti a nejvyšší úmrtnosti. V důsledku stagnující ekonomiky navíc mnoho mladých lidí odchází. Od roku 1980 klesl počet obyvatel o sto tisíc a podle oficiálních odhadů jich v příštích dvou dekádách zmizí dalších sto tisíc. Populační kolaps přišel především s napojením země na společný evropský trh, protože málo výkonné farmy hospodařící na chudé půdě nemohly držet krok se zemědělskými giganty ze severnějších částí Evropy. Druhou ránu znamenalo hromadné zavírání uhelných dolů, jejichž provoz se přestal vyplácet.

Právě místní levicově orientovaní dělníci však v roce 1934 zorganizovali povstání proti fašistům, kteří se ve Španělsku dostali k moci o rok dřív. Pátého října 1934, krátce po zahájení stávky horníků, prohlásila skupina revolucionářů v Oviedu vznik Republiky dělníků a zemědělců Asturie – jak zněl oficiální název nového státu podporovaného španělskými komunisty. A jelikož asturští horníci disponovali díky své práci množstvím výbušnin i zbraní, vyslal generál Francisco Franco čtyřicet tisíc mužů, převážně členů cizineckých legií a vojáků z Maroka, aby revoluci uťali hned v zárodku.

Bílý teror

Vláda v Oviedu mezitím začala konfiskovat státní továrny a přidělovat půdu rolníkům. Přestože se ovšem Asturijci proti Francovi hrdě postavili, po čtrnácti dnech se museli vzdát, neboť jim chybělo střelivo. Zatímco na straně fašistů zůstalo tisíc mrtvých či zraněných, v asturských řadách šlo o desetinásobek. Dalších třicet tisíc lidí spojených s povstáním navíc nechal Franco uvěznit.

Pro Asturijce, stejně jako pro jiné španělské menšiny, nastaly krušné časy. Jejich jazyk čelil ve veřejném životě cílenému potlačování a vyšší úřednické posty získávali Španělé narození jinde než v Asturii. V roce 1936 se Franco prohlásil hlavou státu a začalo období „bílého teroru“, jež trvalo až do roku 1944. Frankisté tvrdě potírali jakoukoliv opozici a pořádali politické procesy s těmi, kdo se jim v minulosti postavili. Temná éra si vyžádala až 400 tisíc obětí z řad Francových odpůrců, především katolíků a zástupců levicových hnutí. Ze sevření fašistické diktatury se země vymanila teprve v roce 1975. 

Lidé ovlivňují své okolí, což má následky, které nemusí být na první pohled zřejmé. Například znečištění nemusí postihovat jen ekosystémy a organismy, které v něm žijí, ale i přírodní atmosférické jevy. Jak nedávno zjistil výzkumný tým americké univerzity Jamese Madisona, znečištěné ovzduší je pravděpodobně spojené se zvýšenou četností blesků při bouřkách.

Geograf Mace Bentley a jeho spolupracovníci prostudovali data získaná během více než půl milionu bouří, které se v průběhu více než 12 let objevily nad americkými městy Washington a Kansas City. Ukázalo se, že více jemných částic v ovzduší (aerosolů) je spojeno s vyšším počtem úderů blesku. Závěry tohoto zajímavého výzkumu nedávno uveřejnil odborný časopis Atmospheric Research.

Doping pro bouřku

„Znečišťující částice v atmosféře fungují jako kondenzační jádra,“ vysvětluje Bentley. „Do mraků se dostanou se vzestupnými proudy a v mracích poté ovlivňují elektrické náboje a přispívají k větší produkci blesků.“ 

Bentleyho tým se zaměřili především na částice PM2,5 (mikročástice do velikosti 2,5 mikrometrů) a částice PM10 (do 10 mikrometrů). Analýza ukázala, že na tvorbu blesků má vliv spíše hustota částic v atmosféře než jejich velikost. Také se ukázalo, že zatímco více částic v atmosféře znamená více blesků, pokud je částic příliš mnoho, počet blesků zřejmě klesá. Důvodem by pak mohla být ztráta energie uvnitř bouřky.

Výsledky výzkumu byly podobné ve Washingtonu i v Kansas City. Podle Bentleyho se zdá, že míra znečištění dokáže ovlivňovat bouřky a množství blesků, kdekoliv ve světě. Souvislostem mezi znečištěním a bouřkami se vědci hodlají zabývat i nadále. V dalším kroku by svá zjištění rádi ověřili i v dalších koutech světa. Vědci rovněž hodlají přidat více měření, aby získali ucelenější představu o tomto jevu.

V tropických lesích jihovýchodní Asie může návštěvník spatřit „létající hady“. Zástupci nejméně pěti tamějších hadích druhů šplhají do korun stromů a potom se skokem vrhají do vzduchu. Tělo se jim silně zploští tím, že doširoka roztáhnou žebra a had pak lépe klouže vzduchem. Často urazí větší vzdálenost do dálky, než o kolik se propadnou k zemi. Jejich trajektorie může se zemským povrchem svírat i úctyhodně ostrý úhel 15°. Létající hadi ale nikdy nevyvinou takový vztlak, aby překonali sílu zemské tíže. 

Had se během letu vlní, jako kdyby se plazil po zemi. Pomáhá si tak s udržením rovnováhy. K mistrovským kouskům hadí „navigace“ patří obraty. Za letu dokážou vykroužit až pravoúhlou zatáčku. Ani přistání jim nedělá potíže a většinou dosednou na zem bez nejmenší újmy na zdraví.

Létající kalmaři 

Vědcům dlouho motali hlavy kalmaři peruánští (Dosidicus gigas). Překonávali poměrně velké vzdálenosti za tak krátkou dobu, že to odporovalo zdravému rozumu. Vědci věděli, že kalmar tak rychle plavat nedokáže, i když využívá k pohybu tryskový pohon (nasaje vodu do tělní dutiny a prudkým stahem svalů ji pak vypudí). Tajemství kalmařího cestování prozradil vědcům trpasličí kalmar druhu Sthenoteuthis pteropus. 

V roce 2009 fotil kalmary Sthenoteuthis pteropus u brazilského pobřeží amatérský fotograf Bob Hulse. Jeho fotoaparát pořizoval v rychlém sledu jeden snímek za druhým. Hulse přitom mířil objektivem na maličké kalmary vyskakující z vody. Vědci byli přesvědčeni, že hlavním motivem pro akrobatické skoky nad hladinou je strach hlavonožců z dravců. Když však provedli analýzu snímků, zjistili zrychlení těla kalmarů a rychlost jejich letu. A nestačili se divit. Kalmaři létají nad vodou pětkrát rychleji, než plují pod hladinou. 

Pro výskok z vody používají tito hlavonožci stejný tryskový pohon jako pro plavání. Vyskakují nad hladinu, aby ušetřili energii a zrychlili cestování. Kalmaři podnikají plavbu dlouhou až tisíc kilometrů na místa, kde se pak rozmnožují. Cesta je náročná. Samice během této pouti dokonce požírají některé samce, aby se udržely při síle. Další způsob, jak ušetřit energii nutnou pro zplození potomstva, představují lety nad vodní hladinu. 

Létající ryby

Několik desítek druhů ryb žijících v teplých tropických mořích dokáže vyskočit z vody a poměrně dlouho letí vzduchem na silně protažených prsních ploutvích, které jim slouží jako křídla. Ryby takto překonají vzduchem vzdálenost až 400 metrů. Létají rychlostí kolem 70 km/hodinu a vystoupají až do výšky šest metrů. Jejich let trvá i 45 vteřin a ryba je s to za letu i do určité míry manévrovat. Obvykle ale nejsou rybí lety delší než 50 metrů. 

Ryby se snaží letem nad hladinou uniknout pronásledování predátorů. Potřebnou rychlost pro výskok z vody získají rychlými pohyby ocasu. Kmitají ocasem s frekvencí až 70krát za sekundu. Někdy před dopadem do vody stáhnou ocas k hladině a rychlými pohyby ocasu naberou rychlost k novému letu. Přitom jsou s to změnit směr. Při letu nespoléhají jen na sílu svých křídlovitých ploutví, ale využívají i tahu vzduchu za valící se mořskou vlnou. 

První ryby s dlouhými prsními ploutvemi se objevily už v druhohorách před 240 miliony roků. Dnešní létající ryby jsou ale potomky mnohem mladší evoluční větve, jejíž počátky sahají asi 66 milionů let do minulosti.

Meziplanetární prostor se rozkládá mezi jednotlivými planetami a objekty Sluneční soustavy, přičemž není prázdný, ale obsahuje celou řadu složek. Především se jedná o elementární částice látky, zejména ionty lehkých prvků jako vodíku nebo helia, nicméně zastoupení v něm přirozeně mají i prvky výrazně těžší. Paletu iontů pak doplňuje značné množství volných elektronů. V okolí Země bychom v krychli o hraně jednoho centimetru napočítali v průměru asi deset takových částic.

Dále jde o mikrometeoroidy, tedy malé částice nebo úlomky meteoroidů létající volně prostorem, jež mohou vzniknout při srážkách větších těles či pocházet z mezihvězdného prostoru. A v neposlední řadě kosmos zaplavuje elektromagnetické záření: V naší soustavě samozřejmě představuje významný faktor záření sluneční, ale k celku přispívají i vzdálenější zdroje. Představa meziplanetárního prostoru jako ideálního vakua tak neodpovídá realitě.

Malá Friedl se narodila do vídeňské židovské rodiny. Brzy ale přišla o matku a vychovával ji pouze otec. Vlastnil na kraji města prodejnu s papírenským zbožím, a protože měl svou dceru na starost sám, nebylo divu, že s ním trávila v práci dlouhé hodiny. Jak zabavit malé dítě? V papírnictví to šlo snadno. Kreativní dítě si rychle udělalo společníky z pastelek, barviček a papíru. Malováním trávila veškerý volný čas a bylo očividné, že této vášni by se mohla věnovat i v rámci svého budoucího studia.

Zatímco konzervativní vídeňská společnost neviděla příliš ráda, když se dívky pouštěly do studia tehdy spíše mužských oborů, umění jim tolerovala. A tak ani dívka z běžné měšťanské rodiny neměla nouzi o výborné učitele. Nejdříve ji okouzlila fotografie a chvíli se dokonce věnovala i textilní tvorbě. Po maturitě na vídeňské umělecko-průmyslové škole nastoupila na tehdy nesmírně prestižní, ale do jisté míry také kontroverzní školu Bauhausu ve Výmaru, kde zůstala dalších šest let. 

Nežádoucí 

Do Vídně se vrátila coby zkušená výtvarnice, která měla jasnou vizi o své profesi. Založila ateliér a věnovala se designu interiérů, přebalům knih a také textilnímu návrhářství. Byla silná, nezávislá a nesmírně tvůrčí. Její divoká svoboda ale neměla trvat dlouho. Jakmile klerofašistická vláda ve Vídni zjistila, že výrazná umělkyně vstoupila do komunistické strany a u občanské války ve Španělsku stojí jasně za jeho demokratickým směřováním, bylo zle. 

Politická situace v Rakousku se zhoršovala už od začátku 30. let a Friedl putovala do vězení. Po propuštění si velmi dobře uvědomovala, že ve Vídni zůstat nemůže. Kam ale dál? Odjet zpět do Výmaru nepřipadalo v úvahu. Na cestu do zahraničí neměla dostatek financí ani odvahy. Zamířila proto do Prahy, kde žila její vzdálená rodina. Provdala se tu za svého bratrance Pavla Brandejse a z nespoutané rakouské umělkyně se stala zralá žena, která se sice stále zajímala o umění, ale už ne z čistě estetického hlediska, ale se záměrem zlepšit jím život běžných lidí. Zatímco v mládí doslova chrlila nápady a jednou skicou za druhou, její pražské období můžeme charakterizovat jemností, zasazením do kontextu situace a snad i jakýmsi tajemstvím. Temperament 20. let zmizel a nad Friedl naopak visela temná mračna politického napětí. 

Politika se neptá 

Přišel rok 1938 a události rychle nabíraly na obrátkách. Brzy mnohým došlo, že pro židovské obyvatele není Československo bezpečné. Friedl opět stála před rozhodnutím, kam odjet a zachránit si tak život. Zatímco poprvé se rozhodla správně a našla v Praze bezpečí, podruhé už toto štěstí neměla. Díky úsilí přátel se ji sice podařilo získat cestovní pas, vízum i povolení vycestovat do Palestiny, rozhodla se ale jinak. Zůstala se svým manželem. A tato oddaná láska se jí později stala také osudnou. 

Na začátku 40. let museli opustit nejen svůj byt, ale také Prahu. Přesunuli se tedy do Hronova, kde pracovali v textilní továrně. Ani tady jim ale klid dlouho nevydržel. V zimě roku 1942 nastoupili do transportu do Terezína. Ještě před tím se Friedl zbavila většiny svých obrazů. Mnohé rozdala a některé sama zničila. V ghettu začala její další životní etapa. Jak jinak než spojená s uměním. A protože se už před válkou aktivně zajímala o psychologii a nový fenomén arteterapie, našla uplatnění i mezi tisícovkami deportovaných Židů bez vidiny budoucnosti. 

Beznadějné místo 

Terezín plnil na začátku 40. let stále funkci jakési „výkladní skříně“. Nacisté ho používali k propagandě a utužování představy, že Židé se zde nemají vlastně „až tak zle“. Sloužila k tomu řada naaranžovaných fotografií a koneckonců i vykonstruovaný dokument natočený z návštěvy zahraničního červeného kříže. Zelená prostranství, květiny, sportující mládež a odpočívající senioři… Lidé v produktivním věku se tu prý mohou realizovat v řadě profesí potřebných k fungování ghetta. Město samotné spravovala židovská samospráva. Měli k dispozici biograf, vlastní banku i kavárnu… 

Realita se ale diametrálně lišila. Mezi zdmi města se tísnily tisícovky lidí. Panovaly zde strašné hygienické podmínky a ubytování v bývalých vojenských barácích nevyhovovalo v mnoha ohledech. Lidé tu trpěli zimou, chybělo jim jakékoli vybavení ale i soukromí. Nedostávalo se jim jídla, o kvalitě ani nemluvě, hrozili se budoucnosti. To vše nejvíce dopadalo na děti. Mnohé se propadaly do apatie, jiné zase reagovali zvýšenou agresivitou. Zatímco malé děti mohly bydlet se svými matkami, starší děti se rodičům odebíraly a umisťovaly do speciálních kasáren. Dospělí tvrdě dřeli v práci a jejich potomci spíše bezprizorně bloumali ulicemi. Vzdělávání bylo zakázáno, ale přesto se našli jednotlivci, kteří pro děti zakládali speciální malé třídy. Jejich chod vždy hlídal jeden z dobrovolníků – strážil, zda se k místu neblíží některý z vojáků a strážných. 

Léčba krásou 

Terezínským ghettem prošlo na 11 tisíc dětí ze všech koutů Evropy. Děti starší dvanácti let musely pracovat, a tak se hůře dostávaly i ilegální výuce, která se v mnoha „barácích“ konala. Těm, kteří měli šanci se jich účastnit, přednášeli učitelé o literatuře, hudbě, filozofii nebo umění. Nešlo jen o to dohánět, o co děti vlivem okolností přišly a ještě zameškají. Pedagogové se především snažili odpoutat jejich myšlenky od traumatizujících zážitků, kterým byly vystaveny.

Umění se naopak provozovat mohlo. Dospělí i děti tak navštěvovali zkoušky pěveckého sboru, hráli v kapele, podíleli se na přípravě divadelních představení a malovali. A právě v tomto oboru se rozhodla realizovat i Friedl Dicker-Brandeis. Zatímco dříve měla snad jen desítku studentů v soukromých lekcích, tady je mohla počítat na stovky. Kreslení se brzy stalo hlavní náplní volného času terezínských dětí. Informace o tom, že v ghettu pobývá umělkyně, která studovala v Bauhausu, se rozšířila velmi rychle. 

Frield učila, navrhovala scénografie k představením, pomáhala s výrobou improvizovaných kostýmů. Hlavní cíl své práce ale viděla v pomoci traumatizované dětské duši. Vycházela z metod používaných v Bauhausu a kombinovala je se svými poznatky arteterapie. Touto metodou dokázala ovlivňovat dětské vědomí. I ty nejmenší motivovala k tomu, aby pomocí kresby vyjadřovaly svoje pocity, svoje touhy, strachy i vzpomínky. Zastávala názor, že kresba může dětem alespoň částečně navrátit pocit svobody, který ztratily. Pomůže jim navrátit jejich domovy, které musely opustit nebo členy rodiny a kamarády, které už možná nikdy neuvidí. 

Za necelé dva roky, které Friedl v Terezíně strávila, se jí podařilo uspořádat několik výstav prací svých žáků. Pro řadu svých studentů se stala výrazným formujícím prvkem v jejich budoucí umělecké kariéře. I ona se nakrátko opět vrátila k tvorbě a zkoušela sama na sebe praktikovat metody určené primárně dětem. Nemalovala výjevy z temné reality v ghettu, ale vzpomínky na život před válkou. Na divokost svého mládí i na klidný tok dní po emigraci do Prahy. 

Společně vstříc smrti 

V létě 1943 zorganizovala v ghettu přednášku o smyslu dětských kreseb. Dochoval se jen zachoval krátký psaný záznam, který dokazuje, jak pracovala se svobodomyslnou dětskou myslí: „Proč dospělí chtějí, aby se děti co nejrychleji podobaly jim samým? Dětství není předběžnou, nezralou etapou na cestě k dospělosti. Tím, že dětem předepisujeme cestu, odvádíme je od jejich vlastních tvůrčích schopností a sami sebe odvádíme od pochopení podstaty těchto schopností.“ 

Ve své práci s dětmi Friedl kombinovala mnoho svých talentů, ať už vrozených nebo získaných předchozími bohatými životními zkušenostmi. Mísilo se v ní ohromné charisma, elán, výborné výtvarné vzdělání, až psychologický vhled do dětské duše a snaha uplatňovat inovativní formy vzdělávání. Snila o tom, že napíše odbornou studii zaměřenou právě na zpracování dětského traumatu za pomoci terapeutické malby. To už ale nestihla. Na podzim téhož roku se dozvěděla, že její manžel bude transportován do Osvětimi. Na stejnou cestu se proto dobrovolně přihlásila i ona. Když přišel onen 6. říjen 1944, nastoupila oddaně do vlaku jedoucího do Osvětimi. Několik dní po svém příjezdu zahynula v plynové komoře. Bylo jí 46 let.

Americký miliardář Jared Isaacman a specialistka SpaceX Sarah Gillisová včera jako první neprofesionální astronauté absolvovali výstup do otevřeného vesmíru. Kosmická loď Crew Dragon v tu chvíli letěla rychlostí přes 25 tisíc kilometrů za hodinu ve výšce asi 730 kilometrů nad Zemí.

Riskantní operace, kterou SpaceX přenášela živě včetně záběrů z modulu, oficiálně začala přípravou skafandrů čtyř členů posádky. Jednačtyřicetiletý Isaacman následně prolezl úzkým otvorem lodi, ke které ho poutalo 3,5 metru dlouhé lano. Plavidlo ale úplně neopustil. Zatímco prováděl řadu jednoduchých testů mobility, přidržoval se ho alespoň jednou rukou nebo nohou. Usnadnila mu to speciální konstrukce připomínající zábradlí, pojmenovaná Skywalker. Po několika minutách ho vystřídala třicetiletá Gillisová. Cílem bylo mimo jiné otestovat nové skafandry SpaceX a práci se speciálně upraveným modulem.

Crew Dragon nemá přetlakovou komoru, historickému výstupu proto předcházelo odtlakování celé kabiny lodi a vesmírné vzduchoprázdno tak zažili všichni čtyři členové posádky. Na palubě jsou kromě Gillisové a Isaacmana ještě Scott Poteet, pilot s dvacetiletou zkušeností u amerického letectva, a Anna Menonová, specialistka SpaceX.

Se světelným znečištěním se pojí řada negativních faktorů. Kromě toho, že významným způsobem omezuje naši schopnost studovat noční oblohu, způsobuje problémy i některým ptákům. Může ale nadměrné noční osvětlení škodit i našemu zdraví? Nový výzkum naznačuje, že světelné znečištění může představovat rizikový faktor pro rozvoj Alzheimerovy choroby, zejména u osob mladších 65 let.

„Světlo je velmi silný biologický faktor. Vystavení světlu v noci může narušit naše cirkadiánní rytmy,“ vysvětluje Robin Voigtová, odbornice na buněčnou biologii z Rushovy univerzity v Chicagu. „Cirkadiánní rytmy ovlivňují celou řadu dalších biologických mechanismů a typů chování. Narušení těchto rytmů může mít pro organismus škodlivé následky.“

Když světlo škodí

Tým Robin Voigtové analyzoval data federálního programu zdravotního pojištění Medicare z let 2012-2018 a data Středisek pro kontrolu a prevenci nemocí CDC o výskytu Alzheimerovy choroby, společně s daty o světelném znečištění, která poskytly satelity NASA. Výsledky zajímavého výzkumu v těchto dnech zveřejnil odborný časopis Frontiers in Neuroscience.

Ukázalo se, že u lidí ve věku 65 let a starších je vztah světelného znečištění k Alzheimerově nemoci těsnější než některé další známé faktory, včetně například alkoholismu. Do této věkové skupiny přitom spadá většina pacientů, u nichž byla nemoc diagnostikována. U lidí mladších 65 let bylo přílišné noční osvětlení spojeno s Alzheimerovou chorobou dokonce více než kterýkoliv jiný známý faktor.

„Dřívější studie prokázaly, že světelné znečištění narušuje spánek, způsobuje metabolické poruchy a zvyšuje riziko rakoviny. Naše studie je první, která nadměrné osvětlení spojuje s Alzheimerovou chorobou, a pokud vím, jsem první, kdo vyslovil hypotézu, že je to způsobeno narušením cirkadiánních rytmů,“ přibližuje docentka Voigtová.

Přestože povaha výzkumu Robin Voigtové vzbuzuje otázky příčinné souvislosti, jde nepochybně o zajímavá zjištění, která si zaslouží podrobnější zkoumání.

Zmíněná strategie přežití se v evoluci kukačkovitých vyvinula nezávisle hned třikrát, což znamená, že parazitické kukačky měly vždy spořádané předky, kteří si hnízdo stavěli. Jeho budování a starost o potomky představují náročnou činnost, takže je namístě hledat i jiné metody, jak předat své geny dál. 

Přizpůsobivý parazit

Parazitismus coby alternativní hnízdní strategie umožňuje naklást víc vajec, ale jejich přežití zůstává velmi nejisté. Kukačka se snaží dané nejistoty zbavit například tím, že může vajíčka rozmístit do hnízd různých hostitelů, a riziko tak rozprostřít. Dokonce se v průběhu své evoluce specializovala na odlišné druhy hostitelů, tudíž zvyšuje pravděpodobnost přežití potomků i tím, že nejsou odkázáni na jediný hostitelský druh. 

Není to ovšem tak, že by konkrétní kukačka vystřídala za život několik hostitelských druhů. Genetické analýzy odhalily, že samice tvoří jednotlivé genetické linie, specializované na konkrétní druhy hostitelů. 

Kukačce pomáhá k úspěchu při rozmnožování mnoho adaptací, včetně napodobování vajec i chování hostitelských druhů – například načasování snůšky podle hostitelů. Má rovněž schopnost odstranit jejich vejce či mláďata z hnízda, aby se snížila konkurence. A dovede také imitovat dravce, odehnat tak strážce hnízd a získat čas k rychlému nakladení vajec.

Za Zeptej se vědce odpovídá Mgr. Ondřej Fišer, Přírodovědecká fakulta, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích