Většina potravin a nápojů, s nimiž se dnes v obchodech setkáváme, je distribuována v nejrůznějších obalech. Obaly na jedné straně sehrávají důležitou roli, zejména pokud jde o prevenci šíření patogenů a kvalitu potravin, současně ale mohou představovat i zdravotní riziko.

Potvrzuje to i nedávná studie týmu Birgit Geuekeové ze švýcarské neziskové nadace FPF (Food Packaging Forum), kterou zveřejnil odborný časopis Journal of Exposure Science & Environmental Epidemiology.

(Ne)bezpečné obaly

Geuekeová se zaměřila na více než 14 tisíc známých látek, které se běžně vyskytují v potravinových obalech a zjišťovala přítomnost těchto látek ve výsledcích pěti různých programů biomonitoringu lidí. Srovnání ukázalo, že řada těchto látek se objevuje ve vzorcích lidské moči, krve a mateřském mléce.

Konkrétně šlo o 3 601 látek, přičemž 80 z nich představuje podle vědců vysoce rizikové chemikálie. Badatelé identifikovali bisfenoly, perfluorované a polyfluorované alkylové látky (PFAS), ftaláty, kovy i některé těkavé organické sloučeniny.

„Naše výsledky dokládají, že materiály používané jako obaly potravin v řadě případů nejsou zcela bezpečné, a to i v případech, kdy vyhovují aktuálním předpisům,“ shrnuje závěry Jane Munckeová, kolegyně Birgit Geuekeové a spoluautorka studie.

Podle švýcarských vědců není řada látek obsažených v obalech stále dostatečně prozkoumána a nejsou dostatečně prozkoumány ani jejich možné účinky na lidské zdraví. Vědci doufají, že se jejich studie stane základem pro úpravu stávajících předpisů a vývoj bezpečnějších obalových materiálů.

Energie vyzařovaná slunečním povrchem neboli fotosférou má původ v samotném jádře hvězdy, kde vzniká při tzv. termojaderné fúzi: Uvolňuje se tam při slučování jader vodíku na jádra helia ve formě velmi tvrdého elektromagnetického záření, které se z místa vzniku vzdaluje rychlostí světla. 

Proniká ovšem sluneční látkou, jež je v nitru stálice poměrně hustá. Foton tak zpravidla zvládne urazit maximálně zlomek milimetru, než potká částečku hmoty – proton či elektron – a rozptýlí se na ní. V důsledku se změní jednak směr letu světelné částice a nezřídka i její energie, tedy frekvence. Následný let sice statisticky odpovídá teplotnímu spádu, a směřuje tedy ven ze Slunce, ale jednotlivé zmíněné události posílají fotony do všech směrů. 

Podobných „srážek“ potká sledované kvantum energie celá řada a z původně vysokoenergetického fotonu se postupně stává sprška zmíněných částic s menšími energiemi. Opakovaným rozptylem se přitom cesta k povrchu poněkud prodlužuje: Numerické modely ukazují, že střední doba letu kvanta energie od vzniku v jádře k vyzáření z povrchu Slunce činí asi 170 tisíc let.

Za první republiky představovalo Československo čokoládovou velmoc. Po první světové válce však začal celý „sladký průmysl“ upadat a Češi postupně o poctivou čokoládu ztráceli zájem. V posledních letech dochází k opětovnému příklonu ke kvalitě, za kterou si ovšem také připlatíme. 

Vysoká škola čokolády

O změnu v pojetí zmíněné pochoutky usiluje i Šárka Robinson Pomahačová. Kvůli sladkým tabulkám opustila slibnou dráhu sommelierky a vydala se studovat mezinárodní institut degustátorů čokolády v Amsterodamu. Jako jeho absolventka představuje špičkovou odbornici, přičemž bezpečně pozná asi čtyři sta druhů čokolády. V Česku jsou takové specialistky pouze dvě a na celém světě jich nenajedeme víc než tři stovky. 

Podle české degustátorky nemá často produkt, který běžně koupíme za pár korun, s pravou čokoládou nic společného: „Jedná se o čokoládovou pochoutku, v podstatě zbytkové kakao se spoustou aditiv, která tam nemají co dělat. Za všechny bych jmenovala leštidla, jež by se podle mě rozhodně jíst neměla.“ Podle Robinson Pomahačové bychom u kvalitní hořké čokolády neměli ve složení na obalu najít nic kromě kakaové hmoty, kakaového másla a cukru.

Když práce chutná 

Bez degustátorů čokolády by se neobešel žádný výrobce, ať už produkuje ve světovém měřítku, nebo v malé rodinné firmě. Netradiční povolání přitom může hodně zkomplikovat i obyčejná rýma a týden před degustací je třeba vynechat alkohol či kořeněná jídla. 

Posuzuje se hořkost, sladkost, slanost, vůně, ale i tvar či lom. Abyste si čokoládu správně vychutnali, neměli byste ji kousat, nýbrž cumlat. „Jako první se hodnotí barva a struktura tabulky. Absence šedivého povlaku například svědčí o tom, že neprošla tepelným šokem. Posuzuje se i lom – pokud čokoládu zlomím, měla by takzvaně lupnout. Jestliže žádný zvuk nevydá, většinou to znamená, že obsahuje jiný tuk než kakaové máslo,“ vysvětluje česká degustátorka.

Slaný karamel i anýz 

Za svou kariéru již zkusila přes 1 400 tabulek a ochutnala i takové speciality jako čokoládu s mravenci, slaninou či uzeným čajem. Trendy v nejoblíbenějších příchutích se ovšem každý rok mění. Zatímco v minulosti nejvíc „letělo“ chilli, dnes se na prvních příčkách drží slaný karamel.

„Myslím, že začínáme objevovat single origin tabulky, tedy jednoplantážní jednodruhové čokolády. Popularitě se těší i různá tropická ovoce, například džekfrut, maracuja apod. Hodně oblíbená jsou také netradiční koření jako fenykl, tymián, badyán a anýz,“ vypočítává odbornice. Podle ní je rovněž nutné k tabulce přivonět: Někdy tak totiž zachytíte nepatřičný odér. Například „závan“ rajského protlaku, kůže či dřeva mají na svědomí především vadné kakaové boby. 

Kvalitní čokoláda může být nejen hořká, ale i mléčná nebo bílá. Cena „poctivé“ tabulky se přitom pohybuje okolo 100–200 korun. Kdo by chtěl ovšem ochutnat skutečný unikát, může si připlatit za nejdražší čokoládu světa: Padesátigramová tabulka To’ak Chocolate vyjde asi na osm tisíc korun. 

Z nové analýzy paleontologických nálezů vyplývá, že neandertálci a lidé začali pohřbívat své mrtvé ve stejnou dobu a ve stejné oblasti. Dělo se tak přibližně před 120 tisíci lety v Levantě, tedy na území dnešního státu Izrael a v jeho blízkém okolí. Bylo by velice zvláštní, pokud by šlo o úplnou náhodu. Co asi mohlo přimět naše lidské předky a naše blízké příbuzné, aby začali pohřbívat své mrtvé?

Co prozradily hroby z Levanty?

Jak zjistili Ella Beenová z Telavivské univerzity a Omry Barzilai z Univerzity v Haifě, nejstarší známé pohřby lidí druhu Homo sapiens pocházejí z izraelských jeskyní Qafzeh a Skhul. Nejstarší doklady o pohřbívání neandertálci máme z jeskyně Tabun, nacházející se rovněž v Izraeli. Dokonce jde ve všech případech o severní část dnešního Izraele a uvedené jeskyně dělí sotva pár desítek kilometrů. Výsledky výzkumu izraelských vědců nedávno publikoval odborný časopis L’Anthropologie.

Badatelé současně upozorňují, že ani lidé ani neandertálci si podle všeho nepřenesli zvyk pohřbívat své mrtvé ze své původní domoviny. Nejstarší známý pohřeb druhu Homo sapiens pochází z africké Keni z doby před 78 tisíci lety. Neandertálci pocházejí z Evropy a všechny pohřby v jejich domovině jsou mnohem mladší než ty z Levanty. Proč právě v Levantě došlo k tomu, že se lidé i neandertálci rozhodli své mrtvé pohřbívat? A proč jsou pohřby právě v těchto místech tak početné?

Beenová s Barzilaiem se domnívají, že motivací k praxi pohřbívání byla tvrdá konkurence mezi lidmi a neandertálci. Levanta byla před 120 tisíci lety velmi frekventovanou křižovatkou, kde se neustále setkávali lidé a neandertálci. Pohřbívání tak mohlo představovat způsob, jak si oba druhy vymezovaly svá území.

Stejné a přesto jiné

Pohřby lidí a neandertálců měly podle vědců řadu věcí společných. Oba druhy pohřbívaly mrtvé všeho věku, což naznačuje, že uctívaly zesnulé bez ohledu na to, zda se jednalo o kojence, dospívající nebo dospělé. Společně se zesnulými ukládali lidé i neandertálci do hrobů nejrůznější pohřební dary, zejména zvířecí ostatky. 

Mezi pohřby neandertálců a Homo sapiens ale vědci zaznamenali i řadu rozdílů. Autoři studie například uvádějí, že neandertálci pohřbívali své mrtvé většinou uvnitř jeskyní, buď v jejím středu nebo u stěn, zatímco moderní lidé pohřbívali své mrtvé obvykle mimo jeskyně – na jeskynních terasách nebo v blízkém skalním úkrytu. Zatímco Homo sapiens ukládali mrtvé vždy na záda v ohnuté poloze, u neandertálců se zdá, že na poloze nezáleželo. Naši příbuzní také často do hrobů vkládali kameny, které mrtvým sloužily jako opěrka hlavy. Homo sapiens zase dávali přednost spíše rituálním předmětům, například mušlím.

Zda si hmyz uvědomí, že potřebuje pauzu, protože už nezvládá létat a bzučet, zatím s jistotou nevíme. A možná to nikdy ani nezjistíme. Nicméně stejně jako u lidí, rovněž aktivitu hmyzu limitují zásoby energie, kterou ke své práci potřebují svaly a získávají ji z uložených zásob. 

Hmyz, tak jako člověk i další obratlovci, využívá k pohybu energii uloženou ve formě sacharidů, tuků a bílkovin. Zmíněné zásoby ovšem nejsou nekonečné a po jejich vyčerpání se nevyhnutelně dostaví únava, kdy intenzivní aktivita dočasně skončí. Takové chování vědci pozorovali v několika studiích.

Další experimenty poukazují i na hmyzí spánek, který nemusí být zcela rovnocenný tomu našemu. Při pokusech přivodili odborníci včelám jeho nedostatek pomocí přístroje s magnety: Jednu skupinu opatřili ocelovými značkami a druhou měděnými, načež zařízení rušilo z odpočinku pouze včely, které měly ocelové, a tudíž magnetické značky. Informace o lokalitách vhodných k opylování si dělnice navzájem předávají pomocí tance, jímž sdělují směr a vzdálenost uvedených míst. Včely, které byly ze spánku pravidelně rušeny, poté tancovaly méně přesně než jejich kolegyně spící normálně. Ačkoliv tedy nevíme, zda si hmyz únavu opravdu uvědomuje, nepochybně k ní dochází. Někteří „šestinozí“ se dokonce potřebují i vyspat! 

Za Zeptej se vědce odpovídá Mgr. Matěj Miláček, Entomologický ústav Biologického centra AV ČR

Trochu to připomíná Havlovu hru Odcházení. Do ústraní však v tomto případě neodcházel vládní politik, ale císař. A se svým odchodem musel dávno ve skrytu duše počítat. Narodil se totiž se zdravotními problémy a dokonce měl pověst prosťáčka – byť neoprávněně. Ale vezměme to od začátku… 

Ferdinand V. vstoupil do dějin jako jedna z nejrozporuplnějších osobností, co kdy usedly na náš trůn. Narodil se s velkou hlavou, ale Čechové si jej překvapivě oblíbili, což pro Habsburky rozhodně nebylo pravidlem. Jak to? Zlí jazykové tvrdí že coby muž mdlého ducha trpěl nezdravou dobrotou. Ale my už dnes víme, že to je hodně velká a nepravdivá zkratka, která se vžila, ačkoliv skutečnost byla mnohem složitější. 

Každopádně Ferdinand po celý svůj život myslel na dobročinnost. Pomáhal nejubožejším, a to mu pravděpodobně vyneslo popularitu. Zcela zaslouženě. Ani ke svým sloužícím se nechoval krkavčím způsobem. A k jeho dobrému jménu v mysli našeho národa patrně přispělo i to, že poté, co se musel vzdát koruny, usídlil se právě na našem území. Žil na Pražském hradě a v létě pravidelně pobýval na svých zámcích v severočeských Zákupech a v Ploskovicích. Jak ale životní příběh Ferdinanda V. začal? 

Nevzdělavatelný 

Když se v panovnické rodině narodí syn, tedy následník trůnu, slaví se. V tomto případě však potomek svým rodičům moc radosti nedělal. Už pouhým okem bylo vidět, že tady není něco v pořádku. Ta velká hlavička! Zdání neklamalo. Vypadalo to dokonce, že Ferdinand bude nevzdělavatelný. V době kdy, jiné děti už uměly číst a psát, on vůbec nevěděl, co to nějaké učení je. Vzdali to s ním. Chudáček navíc trpěl epilepsií. Zdálo se, že je odepsaný. 

Jenže nebyl. Nakonec to totiž s jeho výchovou přece jen zkusili, a ukázalo se, že chlapec ledacos dožene. Po pár letech uměl prakticky všechno, co potřeboval. Jízda na koni? Proč ne? Cizí jazyky? Jistě. Hned několik! Byl to buď zázrak, nebo nerozum, ale následník nakonec skutečně usedl na trůn. Musel pouze slíbit, že se nebude do vládnutí příliš plést. Úředníci se zaradovali. Skýtalo jim to volné pole působnosti, na jaké by za jiného panovníka mohli zapomenout. Nikdo tedy moc neprotestoval. Rozhodně ne kníže Metternich, který se v této době stal přímo zosobněním moci. 

Dějiny ovšem píší vítězové a po revolučním roce 1848 se Metternich musel uklidit do ústraní. A stalo se něco překvapivého: Ferdinand nevadil tak jako on! Jenže tento stav netrval dlouho. V prosinci 1848 přiměla rodina Ferdinanda odstoupit a přenechat vládu synovci Františku Josefovi. Odcházet z vrcholu je jistě těžké. Platilo to v 19. století stejně jako dnes. Před Ferdinandem zela náhle těžko snesitelná prázdnota. Co teď dělat? Jaký dát svému životu smysl? 

Stínový dvůr 

Co je stínová vláda, to všichni víme. Ferdnand samozřejmě nehodlal podkopávat pozici vlastní rodiny a nebudoval žádné paralelní mocenské centrum. Přesto si doslova vydupal existenci čehosi, co bychom mohli nazvat stínovým dvorem. Když totiž odešel na předčasný císařský „důchod“, neměl vůbec jistotu, že bude moci dožít důstojně jako císař. Zůstanou mu jeho sloužící? Bude to u něj stále vypadat jak na císařském dvoře? Ukázalo se, že Ferdinand není takový prosťáček, jak by se zdálo. To, že ho odstavili od moci, rozhodně neznamenalo, že si dále nezasloužil, aby ho oslovovali císařská milosti. Podařilo se mu vyřešit otázku financování dvora, a díky tomu povznesl prestiž Pražského hradu, který si vybral za své sídlo. 

K jeho cti nutno říci, že se přitom nechoval jako sobec a tyran. Měl pochopení pro to, když někdo z dvořanů nechtěl do Prahy, ale raději by zůstal ve Vídni. Lidé dostali příležitost se rozhodnout. Asi šlo o těžkou volbu, ale historici mají další důvod, proč přidat Ferdinandovi plusové body. Žádný exodus sluhů a služek se nekonal.

Ferdinandovi a jeho ženě Marii Anně zůstal reprezentativní dvůr a jejich život se dále odehrával na úrovni. Kuchyně, sklep, cukrárna, to vše slibovalo příjemné požitky. A dvořané? Být u dvora mělo také své výhody. Měli nárok na služební byt. Pokud se nenacházel přímo v objektu, dostávali příslušníci dvora na zajištění bytových potřeb peníze. Navíc mohli využívat lékařské péče od kapacit, které měl k dispozici sám Habsburk. Zbytky z císařského stolu se nevyhazovaly, a tak dvořané ochutnali vybranou kuchyni, a to zcela legálně. Ferdinand dětem svých dvořanů pomáhal platit vzdělání. Pravidelná dovolená? Takový nárok tehdy neexistoval, ale požádat se dalo a dvořané odjížděli například do lázní, bylo-li třeba. 

Dalo by se říci, že život u dvora probíhal k oboustranné spokojenosti. Vztah mezi zaměstnavatelem a jeho zaměstnanci rozhodně nepřipomínal nějaké bezohledné vykořisťování. Když se některý dvořan, který měl odpracován potřebný počet roků, choval nevhodně a neplnil své povinnosti, nečekalo ho nic horšího než odchod na penzi. Na tu mívaly ostatně nárok i vdovy či vdovci po bývalých dvořanech. 

Sociální cítění měl jak vidno Ferdinand poměrně silné a například často churavějícím sloužícím vysokého věku, kteří neodešli na odpočinek, protože by jim peníze nestačily, se jejich pracovní neschopnost běžně tolerovala. Někoho vykopnout na ulici, to nepatřilo k bontonu. 

Placené mlčení 

Zajímavý je pohled na výplatní listiny jednotlivých členů císařova okolí. Když se řekne topič, zní to asi dost podřadně. Proto překvapí, že tuto profesi neradno podceňovat. Jednak si musíme uvědomit, že se netopilo někde ve sklepě v kotelně, ale přímo v kamnech v obytných prostorách. Příjem takového topiče byl kupodivu vyšší než třeba u sekretáře, zpovědníka, kuchaře či cukráře! Proč? Vysvětlení je prosté. Topič díky své práci vykonávané v prostorách obývaných excísařem nahlížel do nejintimnějšího soukromí svých pánů. Vynášet něco ven, to bylo nežádoucí. Tudíž se nabízela jednoduchá úvaha. Sloužící, který má slušný příjem, se bude bát, aby o místo nepřišel a raději si nebude pouštět pusu na špacír. Vyšší plat byl odměnou za diskrétnost a taktní mlčení. 

Přesto se stávalo, že delikátní detaily utekly ven. Z historických análů víme, že Ferdinand trpěl plynatostí a patrně i kvůli tomu s ním jeho manželka raději neobědvala. Sám Ferdinad se svému neduhu podle dochovaných svědectví poměrně nevhodně smál, což jeho choť rozčilovalo. Císař se zkrátka v některých ohledech nelišil od posledního sedláka své země, a to ani pokud šlo o místy nevkusné žertování. Že by na všech těch řečech o prosťáčkovi přece jen byl kousek pravdy? 

Zábava 

Kromě dobrého jídla, laskominek a pití si excísařský pár dopřával také umělecké požitky. K tomuto účelu si u dvora drželi mimo jiné takzvanou předčitatelku. Rádi ale poslouchali také hudbu v podání zajímavých interpretů. Mezi dvořankami bychom tehdy nalezli Kateřinu Cibbini pocházející z rodiny slavného hudebníka Koželuha. Zdědila po otci nadání a stejně jako on komponovala. Stýkala se též s předními hudebními osobnostmi doby. Muzicíroval zde také Jan Nepomuk Škroup – bratr dnes známějšího Františka Škroupa, autora naší hymny.

Návštěva zámků v Zákupech a v Ploskovicích však i dnes na první pohled prozradí, jaká byla asi největší Ferdinandova vášeň. Excísař miloval zahradničení. Jistě nepřekvapí, že ke dvoru patřil také kvalifikovaný zahradník. Ale aby ruku k dílu přiložil sám Habsburk? Ferdinand se o tuto činnost poměrně aktivně zajímal, pokud mu to zdravotní stav dovoloval. Ty chvíle se bohužel tenčily. Pohybový aparát přestával sloužit a císaře nakonec museli nosit. 

V Zákupech se mohl kochat architektonicky cennou zahradou, jejíž základ vznikl už v době baroka v 17. století. V Ploskovicích se sázely stromy, ve skleníku se pěstovaly ananasy. Pokojný život, který byl mnohem poklidnější než v dobách, kdy Fedinand panoval, navíc vedl i ke zlepšení jeho zdravotního stavu. Stres, který opadl, patrně přispěl k tomu, že epileptické záchvaty ustoupily. Císař stonával spíš běžným způsobem, když se například nachladil a nebo si poranil nohu na procházce a podobně. Dalo by se říci, že ústup z politických pozic byl pro něj nakonec požehnáním. 

Pravidelnost 

Říká se, že my Češi jsme úřednickou pedanterii a byrokracii zdědili po Rakušanech. Pohled do úředních dokumentů zachycujících život dvora či jeho účetnictví je toho dokladem. Ale i jiné aspekty ukazovaly na jistou míru puntičkářství. Dvůr se řídil poměrně pravidelným kalendářem. Ferdinand nejprve v létě zajížděl do Zákup, protože Ploskovice dosud nebyly upraveny dostatečně luxusně. Bylo mimo jiné potřeba dostavět patro a dům pro početné dvořany. 

V Ploskovicích se císař na dovolené objevil poprvé v roce 1854, tedy o tři sezóny později než v Zákupech. Od té doby šlo ale o pravidelnou zastávku. Před létem se dvůr objevil v Ploskovicích, na letní měsíce zamířil počátkem července do Zákup a v říjnu se zase zdržoval v Ploskovicích. Později, když byla až k Zákupům zavedena železnice, se harmonogram poněkud změnil a zastávka v Ploskovicích už nebyla na cestě zpět do Prahy výhodná. Dvůr tedy v pozdějších letech mířil ze Zákup rovnou na Pražský hrad vlakem.

A císařovna? Ta dávala nejprve přednost Itálii, dokud to šlo. Po válečných prohrách a územních ztrátách však od roku 1867 do svého oblíbeného Benátska nejezdila a trávila dovolenou s manželem v severních Čechách. Až smrt císaře přerušila tuto dovolenkovu tradici. Císařovna sama už do Ploskovic a do Zákup nezajížděla a dožila své dny na Pražském hradě. Svého manžela, který naposledy vydechl roku 1875, následovala o devět let později. Sláva ploskovického zámku však neuhasla docela. Za první republiky objekt užívalo Ministerstvo zahraničí a pod stromy vysázenými Habsburkem se tak procházeli diplomaté nově vzniklého Masarykova státu.

V době ruské občanské války (1917–1922) působila na území někdejší východní velmoci celá řada dohodových intervenčních vojsk. Kromě snahy o zamezení „vývozu“ bolševismu většina z nich sledovala především vlastní ekonomické a územní zájmy. Tyto faktory představovaly také hlavní motivaci Tokia, které vyslalo do Ruska několik desítek tisíc vojáků.

Choutky Tokia

Japonsko vyhlásilo 23. srpna 1914 v souladu se svými spojeneckými závazky válku Berlínu a o dva dny později také Vídni. Japonci se přesto do konfliktu nezapojili příliš aktivně. Největším počinem se tak stalo obsazení jediné významné německé základny na Dálném východě – přístavu Čching-tao. Spojené japonsko-britské námořní a pozemní síly během několikatýdenního obléhání zlomily odpor zcela odříznutých obránců, k nimž se přidal ještě rakousko-uherský křižník Kaiserin Elisabeth s několika Čechy na palubě. Centrální mocnosti tak v listopadu 1914 ztratily důležitý záchytný bod v této oblasti. 

Do dalších vojenských akcí se japonské po zemní jednotky nedostaly a do války zasáhlo jen námořnictvo, které vyslalo několik plavidel do Středozemního moře. Důležitým mezníkem se ale stalo svržení carského režimu v Rusku a následná bolševická revoluce (listopad 1917). Noví mocipáni uzavřeli v březnu následujícího roku s Centrálními mocnostmi mír a boje na východní frontě ustaly. Smlouva ale mír nepřinesla a země se propadla do občanské války. Možnost rozšíření bolševismu do dalších zemí nedala dohodovým politikům spát. Hrozba zavlečení této nákazy na Dálný východ vypadala zcela reálně, navíc se tam nacházelo obrovské nerostné bohatství i enormní množství vojenského materiálu. Panovaly obavy, aby se nedostal do rukou Centrálních mocností.

Podobné úvahy měli i politici v Tokiu, které nemělo s Ruskem zrovna vřelé diplomatické vztahy už od vzájemné války z let 1904–1905. V Japonsku rovněž pošilhávali po Vladivostoku, protože zásobami nacpaný přístav představoval důležité obchodní a strategické centrum. Na generálním štábu císařské armády vznikl v únoru 1918 plánovací výbor pro Sibiř, jehož členové zkoumali možnosti vojenského zásahu do občanskou válkou zmítané země, kde chtěli vytvořit nezávislý nárazníkový stát. Generálové navrhovali zaútočit na dvou frontách – od Vladivostoku po Chabarovsk podél řeky Amur a také přes čínskou Východní železnici, čímž by došlo k odříznutí ruské Transsibiřské magistrály u jezera Bajkal. Japonská vláda ale nakonec tento ambiciózní plán smetla ze stolu.

Třenice mezi spojenci

I přes britsko-japonské spojenecké smlouvy kontaktoval Londýn na konci roku 1917 Američany o možnosti společné intervence na Sibiř, aniž by svůj krok předem konzultoval s Tokiem. Britové sice později Japonce do svého plánu zasvětili, ale vzájemná nedůvěra už zůstala. Royal Navy vyslalo do Vladivostoku pancéřový křižník Suffolk, ale císařské námořnictvo jednalo rychleji. 

Kontradmirál Kató Kandži dostal za úkol spojence předstihnout a díky značnému úsilí posádky bitevní lodi Iwami vplul tento obrněnec do vladivostockého přístavu 12. ledna 1918 – dva dny před Suffolkem. Katóova vlajková loď Asahi pak dorazila 17. ledna – přítomnost válečných plavidel měla demonstrovat sílu, povzbudit protibolševické síly a v neposlední řadě měli muži na jejich palubách pomoci obnovit veřejný pořádek. To se však nestalo a ozbrojený dav ve Vladivostoku vzal útokem japonský obchod, kde zabil jeho majitele. 

Vláda v Tokiu v reakci nařídila námořní pěchotě, aby začala obsazovat město. Z britského plavidla se vylodila pouhá stovka mariňáků, jež ale sloužila jen k ochraně vlastního konzulátu. Americké síly vůbec nezakročily, ačkoliv prezident Woodrow Wilson v červenci 1918 žádal po Tokiu 7 000 vojáků, kteří by v rámci mezinárodních koaličních sil o síle 25 000 mužů měli podpořit čs. legionáře a zároveň zajistit velké množství válečného materiálu uskladněného ve Vladivostoku. Japonská vláda po hašteřivých diskusích v parlamentu souhlasila, že do Ruska vyšle 12 000 vojáků – ti ale měli vlastní velení a součástí koaličních sil se nestali.

Vlastní zájmy

Po schválení ze strany politické reprezentace se velení císařské armády vrhlo do plánování sibiřské expedice. Velitelem japonských sil v oblasti se stal generál Otani Kikuzo, jenž dostal k dispozici 60 000–70 000 mužů. Tři pěší divize se 12. srpna 1918 přepravily z tokijského nádraží do Hirošimy, kde se nalodily na lodě směřující k Vladivostoku. Na ruském pobřeží pak začaly postupně obsazovat všechny významné přístavy a velká města na východě Sibiře. 

Ačkoliv spojenci počítali s intervencí pouze v okolí Vladivostoku, za pár měsíců japonská armáda pronikla podél Transsibiřské magistrály až k jezeru Bajkal a do Burjatska. Držela také čínskou východní železnici (tou dobou kontrolovanou Ruskem) vedoucí přes severní Mandžusko a oblast podél řeky Ussuri. 

S vojáky přišli také japonští obchodníci a zástupci významných firem, jako například Mitsubishi a Mitsui. Na kontrolovaném území vznikaly takzvané zaibacu (monopolní koncerny), v největších městech si podnikatelé zřizovali pobočky a do Ruska se z Japonska přesunulo také přes 50 000 civilních osadníků. Zpočátku poklidný postup císařského vojska ale záhy začaly komplikovat stále častější střety s bolševiky.

Na orbitě rudé planety aktuálně působí celá řada sond, které vědcům poskytují neocenitelná data. Na jejich základě sestavil Bart Root z nizozemské Technické univerzity v Delftu se svými kolegy mapu marsovského gravitačního pole, která odhaluje řadu zajímavých věcí. Výsledky svého výzkumu vědci představili na nedávné konferenci „Europlanet Science Congress,“ která se uskutečnila v Berlíně.

Gravitační mapa Marsu

Mapa ukazuje, že monumentální vulkán Olympus Mons, největší v celé Sluneční soustavě, zřejmě stále roste v důsledku působení sil v hlubinách Marsu. Mohl by to být důkaz stále probíhající vulkanické činnosti rudé planety. Vědci ale odhalili i zajímavé útvary v širším okolí severního pólu rudé planety, kde se zřejmě v minulosti rozkládal oceán. 

Pod dávnými sedimenty se zde nacházejí útvary, tvořené hmotou hustší než materiál v okolí. „Mohlo by jít o vulkanický materiál, nebo horniny zhutnělé nárazy,“ domnívá se Root.

Tyto útvary nejsou patrné na povrchu Marsu a odhalila je až gravitační mapa. Jde o materiál s hustotou o 300 až 400 kilogramů na metr krychlový vyšší než hustota materiálu v okolí. V okolí severní polární čepičky jich vědci napočítali okolo dvacítky. Přesná povaha těchto útvarů je ale zatím záhadou. 

Ráno 21. srpna 1968 se občané Československa probudili do úplně nové reality. Šok z pohledu na sovětské tanky a armády „spřátelených“ států zabírající česká a slovenská města byl obrovský, vždyť tomu nebylo ani 25 let, co byla Rudá armáda vítána v zemi jako osvoboditelka. Podle mnoha pamětníků, kteří v následujících měsících opouštěli Československo, byla okupace poslední kapkou, která je přiměla k odchodu z vlasti. Hranice na Západ byly otevřené až do 9. října 1969, zato politická situace v zemi se neustále zhoršovala, a tak se řada občanů rozhodla „volit nohama“ a odejít ze země. Podle zprávy StB z května 1970 odešlo během dvou let celkem 67 873 občanů ČSSR, mezi kterými byli nejen doktoři a inženýři, ale i vojáci, a dokonce 19 příslušníků SNB.

Solidarita s okupovanou zemí

Zásadní roli na relativně snadném opuštění socialistické republiky letech 1968 a 1969 sehrálo několik faktorů. Vedle Brežněvova prohlášení, že odcházet budou jen „kontrarevolucionáři“, kterým měl být povolen odchod okupačními jednotkami, to byly i reformy šedesátých let v Československu a situace ve svobodném světě. Od roku 1963 docházelo v ČSSR k uvolňování v oblasti cestovního ruchu a během pražského jara získalo pas a mohlo vycestovat legálně za hranice země velké množství osob.

Reformní proces v Československu se navíc setkal s pozitivním ohlasem a velkým očekáváním v západních zemích a právě okupace země vojsky Varšavské smlouvy u nich vyvolala velké pobouření a obrovskou vlnu solidarity. Ta se projevila ve formě otevřené náruče neboli benevolentně nastavenými imigračními pravidly pro přicházející „československé uprchlíky“, jak byli tito Češi a Slováci na Západě nazýváni.

Pomoc z Rakouska

Nejzásadnější roli pro otevření hranic na Západ sehrálo Rakousko a především jeden muž – Rudolf Kirchschläger, rakouský velvyslanec v Praze a v letech 1974–1986 spolkový prezident. Rakouská ambasáda v Praze začala po jeho příchodu, i přes opačné nařízení rakouského ministra zahraničí Kurta Waldheima, udělovat víza, kterých vydala v některých dnech až 1 500. Pro mnohé, jako byl sociální demokrat Přemysl Janýr nebo herečka Renata Olárová, to znamenalo možnost legálně opustit zemi a začít za hranicemi znovu.

Stejně jako před dvanácti lety v případě Maďarů zvládla Vídeň i v roce 1968 příliv uprchlíků na výbornou. Pomáhala celá společnost, ať již šlo o vládní i nevládní organizace nebo četné dobrovolníky. Ve Vídni, kde bylo nově příchozích nejvíce, byly zřízeny tábory se stovkami ubytovacích kapacit a uprchlíci zde dostávali zdarma jídlo i menší finanční obnos. Z rakouského hlavního města, kde působily ambasády mnoha západních zemí, pokračovali mnozí dále na Západ, především do Švýcarska, Kanady, SRN, Spojeného království, JAR nebo Austrálie. V samotném Rakousku nakonec zůstalo kolem 11 000 Čechů a Slováků.

Českoslovenští bratranci

Uprchlíkům pomáhaly v Rakousku mnohdy jednotlivci i celé rodiny a Češi a Slováci byli často s odkazem na společnou minulost nazýváni „bratranci“. Pozadu s pomocí nově příchozím ovšem nezůstala ani místní česká menšina. Právě Vídeň byla po Praze na přelomu 19. a 20. století druhým největším českým městem Předlitavska. Podle sčítání z roku 1911 se na území města nacházelo 102 974 občanů, kteří v domácnosti mluvili česky (skutečný počet Čechů byl zřejmě mnohem vyšší). Česká menšina disponovala rozsáhlou sítí škol, spolků a podpůrných organizací. Vznik Československa, perzekuce za 2. světové války a následná reemigrace do vysídleného pohraničí sice menšinu citelně zasáhly, ale stále zde existovala řada sdružení, které začaly přicházejícím nabízet pomoc.

Menšinový tisk vyzýval krajany k peněžitým sbírkám a zároveň nově příchozí informoval o možnostech bezplatného ubytování, získání stravy, lékařského ošetření nebo krátkodobé práce. Redakce českých periodik se proměnily v informační a poradenská střediska. Zástupci menšiny radili také v otázkách získání dokumentů potřebných k pobytu, popřípadě k vycestování do dalších zemí, přičemž rakouský rozhlas denně vysílal řadu oznámení pro uprchlíky v češtině. Pomoc nabízely celé krajanské spolky jako České srdce nebo Sokol Vídeň. Například v 10. vídeňském okrese přetvořil Sokol svoji halu na bezplatnou ubytovnu a stejně se zachoval i Školský spolek Komenský mající na starost místní českou školu. Přitom na individuální úrovni bylo podobných „domácích ubytoven a jídelen“ bezpočet. Pamětníci, kteří prošli uprchlickým táborem Traiskirchen, velmi často vzpomínali třeba na péči pátera Novotného.

Rozhádaná menšina

„Starousedlíci“ si od nově příchozích slibovali rozšíření a omlazení spolkové činnosti. Brzy se ovšem začaly projevovat první neshody. Česká menšina v Rakousku byla totiž od únorového převratu v Československu v roce 1948 rozdělená na dva přibližně stejně velké – ovšem znepřátelené – tábory. Jejich jablkem sváru byl postoj ke komunistickému režimu v Československu. V Rakousku, a především ve Vídni, existovala početná skupina Čechů s kladným postojem k Praze. Ta jim na oplátku nabízela podporu a nejrůznější benefity jako snadnější získání víz. V jejich čele stálo Sdružení Čechů a Slováků v Rakousku, které vydávalo i vlastní týdeník – Menšinové listy. Tato skupina postupně přebírala oficiální čs. stanoviska a nic na tom nezměnilo ani převzetí moci Gustávem Husákem v roce 1969. Nově příchozí se s touto částí menšiny, která ve svých „listech“ později obhajovala normalizaci, pochopitelně nemohli ztotožnit.

Ještě složitější situace panovala ve vztazích posrpnové emigrace s takzvanou demokratickou částí české menšiny, která byla sdružena v Menšinové radě české a slovenské větve v Rakousku. Ta se ostře stavěla proti komunistickému režimu v Praze, což zveřejňovala ve svých Vídeňských svobodných listech, a jejím ideálem zůstávala první republika a udržování odkazu T. G. Masaryka a E. Beneše. Nicméně nově příchozí byli většinou mladí lidé, kteří první republiku nikdy nezažili, a udržování tradic, jako šibřinky, jim bylo cizí. Jejich potřeba rychle získat práci a začlenit se do rakouské společnosti spolu s nechutí se angažovat v menšinových spolcích vedla starousedlíky k přesvědčení, že generace osmašedesátníků je „načichlá komunismem“ a ztratila masarykovské a vlastenecké cítění.

Uprchlíci začali být mnohými považování za „pouhé zlatokopy“, kteří přišli na „zlatý Západ“ jen kvůli penězům a lepší práci. Problém představovaly i obavy před aktivitami agentů StB, kteří měli mezi nově příchozími působit. Paradoxní bylo, že ze stejného důvodu – tedy ze strachu z StB a z možnosti ohrozit rodinu, jež zůstala ve vlasti – odmítali podílet se na menšinovém životě i nově příchozí.

Různá vidění světa

Avšak i posrpnoví emigranti se chtěli setkávat. Kvůli přetrvávajícím neshodám se „starou“ částí české menšiny si založili počátkem sedmdesátých let spolky vlastní. Přední místo mezi nimi zaujal Kulturní klub Čechů a Slováků v Rakousku, který spoluzaložil a dlouhodobě vedl již zmíněný Přemysl Janýr. Janýrovi, který se vypracoval mezi špičky rakouské sociální demokracie (SPÖ), se podařilo Kulturní klub zařadit mezi přední exilové organizace. Klub se zaměřil jak na pomoc nově přicházejícím uprchlíkům z Československa (mezi něž patřili od roku 1977 i signatáři Charty 77), tak i na pořádání kulturních akcí, které měly velmi často politický podtext – přednáška Anastáze Opaska, autorské čtení Pavla Kohouta, vystoupení Jaroslava Hutky a podobně.

Česká Vídeň se vznikem nových spolků opět rozdělila, tentokrát na třetiny, které spolu příliš nevycházely. V pozadí toho stál nejen generační rozdíl mezi jejími členy, ale podle historičky Jany Starkové i jiné „vidění světa“. Jak zmiňují někteří pamětníci posrpnové emigrační vlny: Kdo přišel po roce 1968 do Rakouska, byl v očích starousedlíků komunista a hospodářský emigrant. Chartisté, kteří přicházeli do Rakouska v rámci nabídky politického azylu rakouským kancléřem Brunem Kreiským, jako byl Pavel Kohout nebo Ivan Medek, se u starousedlíků setkali ještě s větším odmítáním, protože podle nich pomáhali zvrácený komunistický režim sami budovat. Vzájemné antipatie nepomohl překlenout ani takzvaný Volksgruppengesetz neboli rakouský zákon o národnostních menšinách, podle kterého byli Češi ve Vídni označeni za národnostní menšinu s nárokem na finanční podporu. Český poradní sbor při Úřadu spolkového kancléře se kvůli vzájemným neshodám podařilo ustanovit až v roce 1994.

Obroušení hran

Nakonec se ale většina z posrpnové emigrace velmi dobře začlenila do rakouské společnosti a po čase získala i chuť se více angažovat v menšinovém životě. Navíc uvnitř menšiny se vždy našli jednotlivci, kteří se spolu dokázali nejen bavit, ale i spolupracovat. I přes vzájemné výpady ve spolkovém tisku nebyly vztahy mezi jednotlivými členy znesvářených skupin (až na jejich vedoucí funkcionáře) tak napjaté. Nadto rok 1989 opravdu mnohé změnil. 

Zhroucení totalitního režimu v Československu, pád železné opony a otevření hranic na Západ – to vše mělo významný dopad na českou menšinu v Rakousku. Hrany, vyostřené léty vzájemných sporů, se začaly obrušovat. S novou generací Čechů, kteří začali do Rakouska přicházet za prací po otevření hranic v roce 1990, napětí způsobené bipolárně rozděleným světem postupně vyprchalo.  

I na středověké poměry nakládal Karel IV. s židy velmi nevybíravě. Jejich pronásledování bylo sice v říši již od 13. století běžné, ale za vlády slavného císaře a českého krále se staly pogromy prostředkem vypočítavosti, který využívali jak panovníci, tak města. Už při nástupu na trůn si Karel IV. upevnil moc tím, že výměnou za uznání císařem věnoval v červnu 1349 Ludvíku Braniborskému v Norimberku „tři nejlepší domy židů […] brzy potom, až oni samotní budou pobiti“ – což městská správa správně pochopila jako rozsudek smrti nad původními majiteli nemovitostí.

Zbaveni viny

Budoucímu císaři se zmíněný postup zalíbil, a v říjnu 1349 tak norimberskou radu zbavil povinnosti stíhat viníky a vyplácet odškodnění v případě, že „budou židé poškozeni proti vůli města“. Hodlal tím vyvolat pogrom; když se ovšem dva týdny nic nedělo, udělil městu právo srovnat židovskou čtvrť se zemí a parcely prodat, pokud mezi nimi postaví kostel a tržiště. Pátého prosince 1349 nastal velký pogrom, který měla na svědomí králem najatá posádka: Přivezla si s sebou podepsanou amnestii, jež ji zbavovala viny za veškeré činy spáchané proti židům. Během následujícího dvoudenního běsnění bylo pobito 560 židovských rodin. 

Dnes se na náměstí, které z centra židovské obce vzniklo, konají vánoční trhy. V zakládací listině tamního mariánského kostela Karel IV. oznamoval: „Pro nás, říši, město a měšťany samotné je užitečné a dobré, že všechny židovské domy v Norimberku [...] a židovská škola jsou nyní zrušeny, a mají se tam zřídit místa, která mají zůstat a na věky patřit celému městu.“ 

Bohatý a krutý

Norimberský případ nepředstavoval exces, nýbrž součást širší politiky. Židé ve středověku tvořili „majetek“ krále a ve svém nevolnictví mu zůstávali vydáni napospas. Počátkem června 1349, tedy krátce před norimberskými událostmi, například Karel IV. za 15 200 livrů zastavil všechny židy ve Frankfurtu nad Mohanem „svobodné vůli“ městské rady. Radní si zmíněný čin vyložili jako pobídku k akci: Koncem měsíce se frankfurtští občané shromáždili před židovskými domy a i s obyvateli uvnitř je zapálili – ještě předtím jim ovšem židé museli vydat své cennosti. Požár poškodil značnou část zástavby, nicméně Karel IV. vydal obci potvrzení, že vinu na pogromu nesou cizinci. Město tudíž nemuselo odškodnit obyvatele, kteří přišli k úhoně, a panovník dostal nemalou finanční kompenzaci.

Nepřekvapí tedy, že z 350 míst po celé Evropě, kde mezi roky 1348 a 1352 došlo k pronásledování židů, připadala zhruba polovina na svobodná říšská města a další třetina na Svatou říši římskou. Karel IV. z popsaných pogromů obvykle přímo těžil buď podílem na židovském majetku, nebo prostřednictvím pokut za vraždu osob pod jeho ochranou. Koncem 14. století byla již většina říšských měst bez židovského obyvatelstva a pronásledovaná komunita se v nich začala znovu usazovat až v 18. století.