Inspiraci k založení útvaru určeného pro vysokohorský terén našli Američané roku 1940 na poněkud nečekaném místě. Světová veřejnost tehdy sledovala hrdinný boj nepočetné, ale houževnaté finské armády se sovětským agresorem. Ten sice zimní válku nakonec vyhrál, vysoce pohyblivé lyžařské oddíly ze země tisíce jezer mu ale způsobily těžké ztráty.

Iniciativní záchranář

Za oceánem udělaly výkony finských oddílů dojem mimo jiné na prezidenta Národní lyžařské patroly (obdoba naší Horské služby) Charlese Dolea. Uvědomil si, že existence jednotek pro boj v extrémním terénu i teplotách by prospěla také americkým ozbrojeným silám, a jelikož mu nápad nedal spát, rozhodl se za něj lobbovat na ministerstvu války. 

V září 1940 se myšlenka dostala až na stůl náčelníka štábu americké armády generála George Marshalla, jehož zaujala, a rozhodl se takový útvar uvést v život. Administrativní soukolí se rozjelo na plné obrátky a v listopadu spatřila světlo světa Armádní lyžařská hlídka. Oddíl o velikosti čety se zformoval v táboře Camp Murray a tvořil součást 41. divize. Dalšímu růstu napomohly obavy vrchního velení z nepřipravenosti řadových jednotek na případný zimní útok na severovýchodní pobřeží, stejně jako vědomí, že Wehrmacht disponuje třemi elitními horskými divizemi. Problém ale spočíval v tom, že v celé americké armádě nikdo neměl potřebné zkušenosti – boji v mrazivých podmínkách se dlouhé roky věnovala jen minimální pozornost.

Přesto se Washington rozhodl pojmout novinku velkoryse a prvotní návrhy počítaly s deseti divizemi. Nedostatek personálu záhy srazil ambice na třetinu, jenže i redukovaný plán se ukázal jako nereálný. Mnozí vysocí důstojníci navíc nebyli vzniku horských jednotek nakloněni a vyjadřovali pochybnosti, zda lze tak úzce specializovanou formaci o velikosti divize vůbec provozovat. Jejich námitky smetly na podzim 1941 ze stolu zprávy z Balkánu, kde řecké horské oddíly dokázaly zadržovat v albánských horách mnohem početnější italské síly.

Výcvik s olympioniky

Povzbuzen těmito zkušenostmi vydal Marshall 22. října 1941 pokyn k ustavení prvního batalionu budoucí horské divize, přičemž podstatnou část výcviku měli vést instruktoři Národní lyžařské patroly. Náhoda tomu chtěla, že 87. horský pěší prapor byl aktivován k 8. prosinci, tedy pouhý den po japonském úderu na Pearl Harbor. 

Čest hostit netradiční jednotku připadla základně Fort Lewis ve státě Washington. Nábor dostala na starost opět lyžařská patrola, což z ní učinilo možná jedinou civilní rekrutační agenturu v dějinách druhé světové války. Důvod této volby byl jednoduchý – plánovači usoudili, že bude jednodušší naučit zkušené lyžaře střílet než řadové pěšáky lyžovat. Doleovi pomocníci vyrazili do škol, univerzit i lyžařských klubů a přivedli řadu špičkových sportovců. 

Prapor se  postupně rozrostl na pluk a jeho příslušníci procházeli výcvikem v drsných podmínkách, které zahrnovaly třeba výstupy na horu Mount Rainier. Stratovulkán o výšce 4 392 m n. m. je s 26 ledovci a více než 90 km² sněhových polí nejvíce zaledněným vrcholem Spojených států, takže si nováčci sáhli až na dno. Není bez zajímavosti, že úvodní část tréninku měl na starost olympionik Rolf Monsen. Sportovec norského původu soutěžil ve skocích na lyžích, coby běžkař i v severské kombinaci. Za USA zápolil pod olympijskými kruhy hned třikrát, přičemž nejlepšího výsledku dosáhl roku 1928 šestým místem na skokanském můstku ve Svatém Mořici.

Jak počet příslušníků útvaru narůstal, vyvstala potřeba rozsáhlejšího zázemí. Vojáci se tak záhy přestěhovali do nově vybudovaných kasáren v coloradském výcvikovém táboře Camp Hale. Ani tentokrát nešlo o náhodnou volbu, neboť základna leží ve výšce 2 800 m n. m.

Zrod elity 

V červenci 1943 už nic nebránilo ustavení 10. lehké divize (alpské) pod velením brigádního generála Lloyda Jonese. Do tabulkových stavů 16 000 mužů však stále chybělo 7 500 vojáků, takže nadřízení svazek doplnili příslušníky 30., 31. a 33. divize. Příchod „blátošlapů“ měl neblahý vliv na morálku elitních horalů a při dalším výcviku přinesl spoustu problémů.

Jádro svazku tvořil 85., 86. a 87. pluk, které podporovala trojice praporů polního dělostřelectva namísto čtyř obvyklých u ostatních divizí. Dále se v sestavě nacházela spojovací, zásobovací a ubytovací rota, průzkumný a zpravodajský oddíl či ženijní a lékařský prapor.

Vzhledem k určení divize dostávali vojáci specializované vybavení včetně vozidel pro operace na sněhu. Nejpočetněji byl zastoupen lehký pásový transportér M29 Weasel, který uvezl čtyři muže. Kromě přepravní role mohl sloužit jako velitelský, spojařský či sanitní stroj. „Devětadvacítka“ dokázala též bez úhony překonávat pole protitankových min, neboť její váha 1 700 kg vyvíjela na terén tak malý tlak, že nedocházelo k aktivaci smrtící munice. Další vybavení tvořily kupříkladu bílé kamuflážní uniformy a lyže.

Prvním bojištěm se pro 10. divizi měla stát Itálie. Nasazení se ale odkládalo a v červnu 1944 se formace přesunula do Camp Swift v Texasu, aby se připravila na rozsáhlé manévry. Nadřízení je ale zrušili, protože horalé neměli dost času pro aklimatizaci na nízkou nadmořskou výšku a vyšší teploty. Přes tyto potíže přišla 6. listopadu 1944 vzpruha, neboť se 10. lehká divize transformovala v plnohodnotný horský svazek. Jejím rozpoznávacím znakem se stala insignie se dvěma bajonety zkříženými do tvaru X neboli římské desítky, to vše vyvedené v barvách národní trikolory.

Proti Němcům i horám

Do Evropy se horští bojovníci začali přesouvat na přelomu let 1944–1945, nově pod velením generálmajora George Hayse. Nejprve se 11. prosince na parník Argentina nalodili příslušníci 86. pluku a podpůrných oddílů, kteří po jedenáctidenní plavbě dosáhli neapolského přístavu. Zbývající dva regimenty vypluly 4. ledna na palubě transportního plavidla West Point a cíle dosáhly v devíti dnech. Ženijní a logistické útvary mezitím chystaly vše potřebné, aby se divize mohla zapojit do boje. Velení ji začlenilo do IV. sboru, jenž tvořil součást 5. armády.

Do 8. ledna 1945 se příslušníci 86. pluku dopravili do lázeňské obce Bagni di Lucca poblíž hory Belvedere, kterou měli spolu s okolními výšinami v nadcházející ofenzivě obsadit. Šlo o důležitý cíl, o jehož zdolání se řadové divize strýčka Sama už třikrát marně pokusily. Pokud by horalé uspěli, otevřela by se Spojencům cesta směrem do Pádské nížiny.

V polovině měsíce se 10. horská divize začala soustřeďovat ve výchozích pozicích nedaleko Pisy, k 20. lednu se její pluky shromáždily na linii mezi Belvedere a údolím řeky Serchio. Američané nejprve zajistili své pozice, jež měly odolat případnému protiútoku sil Osy, a poté zahájili operaci Encore. Horské oddíly se ve spolupráci s brazilskou 1. divizí pokusily vytlačit německé dělostřelce z palpostů v severních Apeninách na hranici mezi Toskánskem a regionem Emilia-Romagna. Zatímco Brazilci měli obsadit Monte Castello a Vergato, Američané dostali na starost samotnou oblast Belvedere. V noci 18. února pak zdolali při zlézání hřebene Riva převýšení 450 m a udeřili na vrchol Monte della Torraccia. Po čtyřech dnech těžkých bojů cíl obsadili a přestáli i sedm protiútoků.

Skrz italská pohoří

Začátkem března se divize probojovala až do pozic 24 km od Boloně. Zatímco brazilská pěchota dobyla Castelnuovo, 85. a 87. pluk obsadil horu Monte della Spe a Castel d’Aiano. Tím přeťal německé zásobovací linie vedoucí do Pádské nížiny a zmařil nepřátelské snahy o přeskupení. Pátá armáda se díky tomu mohla pustit do další ofenzivy, kdežto 10. horská divize přešla na tři týdny do obrany v očekávání německého protiútoku. 

Po stabilizaci situace obnovili horalé 14. dubna 1945 postup a napadli protivníka v oblasti severně od Monte della Spe. Po třech dnech se divizi podařilo prorazit linie Wehrmachtu a zamířit přímo do Pádské nížiny. Tam Američané obsadili městečko Montegiorgio a zajistili takticky cenná sídla Pradalbino a Bomporto. Překážku v podobě řeky Pád pokořili na padesátce lehkých člunů a 25. dubna dosáhli Verony, poté ale u vesnic Nago a Torbole narazili na tuhý odpor. Přesto američtí horalé dokázali překonat Gardské jezero a do konce měsíce dobýt městečka Gargnano i Tremosine, čímž odřízli nepříteli ústupovou cestu do Brennerského průsmyku. 

Když pak německá vojska v Itálii 2. května 1945 kapitulovala, připadly 10. horské divizi strážní a bezpečnostní úkoly. O tři dny později navázala u rakouské hraniční obce Nauders kontakt s oddíly Wehrmachtu, jež pod tlakem americké 7. armády ustupovaly na jih. Obě strany se dohodly na přerušení palby, které umožnilo nepříteli pokojně vstoupit do zajetí. 

Do 8. května, kdy boje v Evropě definitivně skončily, přijala divize kapitulaci řady menších útvarů. Posléze se podílela na obsazování i správě okolí Terstu a italsko-slovinského příhraničí. K 20. květnu se Američané přesunuli do Udine, kde se připojili k britské 8. armádě, která měla bránit pronikání levicových jugoslávských oddílů na západ. Tím se bojová cesta jediné horské divize US Army v rámci druhé světové války završila. 

Jedno z nejméně pohostinných míst naší planety se rozkládá na více než devíti milionech kilometrů čtverečních a nepřestává se rozrůstat. Na základě nalezených skalních maleb a zkamenělin však víme, že kdysi na Sahaře prosperovaly rostliny, živočichové i lidé. V minulosti se suché a vlhké klima v oblasti střídalo přibližně každých 20 tisíc let, přičemž za hlavní příčinu vědci považují změny v zemské ose, jejíž sklon určuje množství dopadajícího slunečního světla. Maximální míra oslunění zesiluje monzunovou aktivitu, která přináší víc srážek a vlhkosti – a naopak méně světla znamená i méně dešťů. Proměna přitom probíhá velmi rychle: Když k ní zhruba před šesti milénii došlo naposled, zmizely traviny a stromy během pouhých 200 roků.

Pokud by se přirozené cykly odehrávaly bez vnějších zásahů, zazelenala by se Sahara znovu zhruba za 14–15 tisíc let. Silnější srážky by obnovily větší vodní plochy a oživily by savanu. Současný růst teplot však přirozený rytmus narušuje a ani odborníci si nejsou dalším průběhem jistí. Klimatické modely se liší, nicméně podle převládajícího názoru by mohlo globální oteplování nástup dalšího vlhkého období na Sahaře urychlit.

Vzhledem k dlouhé frontě nákladů vynášených raketami SpaceX se firma rozhodla postavit si vlastní kosmodrom, aby se nemusela přizpůsobovat podmínkám stávajících státních komplexů, odkud létají nosiče z rodiny Falcon. První oficiální zprávy o popsaném záměru se na veřejnosti objevily už v roce 2011, načež začala jednání s představiteli různých amerických států. Potenciální lokality pro stavbu nového areálu se nacházely na Aljašce, v Kalifornii, na Floridě, v Texasu, ve Virginii, Georgii a Portoriku.

V roce 2014 bylo formálně oznámeno, že se vítězem výběru stala texaská pobřežní lokalita Boca Chica u města Brownsville na hranici s Mexikem. Federální letecká správa, jež k výstavbě kosmodromu udělila souhlas, zmiňovala ve své zprávě plán až na 12 startů Falconů ročně, z čehož se maximálně ve dvou případech mohlo jednat o Falcon Heavy a první vzlet se měl odehrát nejdřív v roce 2016. Kromě toho dokument hovořil o plánovaných zkušebních suborbitálních letech dalších raketových strojů.

Hvězdná základna

Boca Chica skýtala celou řadu výhod. Jednak jde o pobřežní oblast s bezpečným střeleckým sektorem mířícím východně na moře. Dále se měl nový kosmodrom nacházet relativně nedaleko od testovací základny McGregor a nabídnout stovky pracovních míst v kraji s vysokou nezaměstnaností i kriminalitou. V neposlední řadě by potom ležel tak blízko rovníku, jak je to jen v USA možné, takže by rakety díky rotaci planety získaly větší nosnost. Kromě toho se spekulovalo o přistávání prvních stupňů Falconů na Floridě, kterou dělí od texaského pobřeží příhodná vzdálenost. Rakety by tak nemusely provádět návratový zážeh ani dosedat na plovoucí plošiny v moři. 

Po udělení stavebního povolení se však kromě terénních úprav dlouhé roky téměř nic nedělo a navzdory extrémnímu nárůstu tempa firma stále zvládala odbavovat všechny své mise z ostatních kosmodromů. V místě zamýšlené rampy se totiž nacházela podmáčená půda a mokřady, které se nejdřív musely vysušit a stabilizovat. Během zdlouhavých úprav terénu bylo na místo dopraveno 240 000 m³ nové půdy a teprve na přelomu let 2018 a 2019 staveniště významněji ožilo. Kromě výstavby budov a další infrastruktury se tam pod širým nebem svářely a kompletovaly rané prototypy Starship a o několik měsíců později započaly i letové zkoušky. Falcony 9 ani Falcony Heavy z Boca Chica nakonec nikdy nevzlétly, a tak to i zůstane. Kosmodrom pojmenovaný Starbase se však stal středobodem vývoje, konstrukce a testování lodi Starship a jejího nosiče Super Heavy.

Nultý stupeň

V současnosti se komplex dělí na dvě části: Přímo na pobřeží se rozkládá infrastruktura se dvěma suborbitálními startovacími a přistávacími plochami, nádržemi a dalším zázemím. Především se tam ovšem nachází orbitální vzletová rampa s obslužnou věží pro Starship, jež představuje světový unikát – jedná se totiž o startovací, přistávací a přípravnou infrastrukturu v jednom. SpaceX ji proto označuje jako Stage 0, tedy nultý stupeň nosiče.

Zmíněná obslužná věž má dvě masivní ramena, jež se po ní dokážou vertikálně pohybovat, přičemž zachytí přistávající stupeň Super Heavy a přesně jej usadí na startovací stolec. Totéž pak provedou se Starship, kterou umístí na již připravený nosič. A mimo to jde s výškou 142 metry o nejvyšší obslužnou věž pro rakety na světě. O dva kilometry dál do vnitrozemí se pak rozprostírají výrobní prostory, skladovací haly, solární elektrárna o ploše 6,5 akru, dvě sledovací antény o průměru devíti metrů, řídící středisko, kanceláře a další potřebné zázemí. 

Prvního startu se kosmodrom dočkal v červenci 2019, přestože se jednalo pouze o nesmělý vzlet prototypu Starhopper do výšky 20 m. Během příštích měsíců a roků však následovaly další suborbitální lety pokročilejších prototypů Starship a postupně dosáhly výšky až 12,5 km. První start na oběžnou dráhu se odehrál 20. dubna 2023, čímž Starbase povýšila ze zkušební raketové základny na skutečný kosmický přístav a zároveň se stala již čtvrtým kosmodromem, odkud SpaceX v současnosti do vesmíru létá. 

Paleontologové se často radují z jediné nalezené kosti nebo otisku dávného tvora. Vzácně se ale mohou dočkat objevu lokality, která představuje celý „zkamenělý“ ekosystém se vším všudy. Platí to i pro výjimečně zachovalou lokalitu Lantern North, která se nachází ve formaci Wamsutta v americkém Massachusetts.

Lantern North reprezentuje prvohorní svět před zhruba 320 až 318 miliony lety, v období svrchního karbonu. Vědci zde odkryli fosilie více než 130 různých druhů organismů, včetně raných plazů, obojživelníků, pavoukovců, hmyzu, a také celé řady rostlin. Řada z nich představuje jedny z nejstarších nálezů dotyčných skupin. O podrobnostech objevu karbonského ekosystému informuje vědecký časopis Nature Communications.

Ekosystém z dávné minulosti

Kromě fosilií vědci narazili i na řadu dalších dávných záznamů, například na otisky stop nebo na nory, které poskytují cenné informace o chování organismů a jejich interakcích. Patří mezi ně i doklady o jedněch z nejstarších známých způsobech chování hmyzu, včetně kladení vajíček nebo produkce hálek.

Z tohoto období pozemské historie vědci znají spíše uhelné bažiny, v nichž se ukládal materiál pro budoucí uhelné sloje. Ekosystém Lantern North ale představuje spíše sušší, hornaté prostředí. Proto je pro paleontology velmi cenným a nabízí nový pohled na tehdejší biodiverzitu souše.

„Tato lokalita nám poskytuje bezprecedentní pohled na suchozemský ekosystém z klíčového období evoluce života na souši,“ potvrzuje Richard Knecht z Harvardovy univerzity. „Vidíme důkazy složitých interakcí mezi rostlinami a hmyzem a některé z prvních výskytů hlavních skupin živočichů, které později ovládly suchozemská stanoviště.“  Podle Knechta by budoucí výzkum lokality Lantern North mohl více osvětlit původ a ranou evoluci hlavních skupin živočichů a rostlin. 

V dobách stavby pyramid dosahovalo gramotnosti pouhé jedno procento obyvatel starého Egypta, a písaři tak představovali privilegované členy tamní společnosti. Vykonávali řadu administrativních funkcí, včetně vedení úředních záznamů a evidence daní. Dochované písemné i umělecké doklady přitom naznačují, že trávili spoustu času vsedě se zkříženýma nohama nebo vkleče a skláněli se nad listy papyru či hliněnými nebo dřevěnými deskami. A přestože se jejich práce nepovažovala za fyzicky náročnou, podle nové studie měla neblahý vliv na tělo a způsobovala devastaci kostry.

Záda, prsty, kolena

Odborníci analyzovali téměř 70 mužských koster nalezených v nekropoli v Abúsíru, kterou experti z Českého egyptologického ústavu zkoumají už několik dekád. Zhruba tři desítky tělesných pozůstatků z let 2700–2180 př. n. l. patřily podle písemných dokladů písařům, přičemž tým prostudoval celkem 1 767 kosterních znaků a porovnal je s ostatky starověkých Egypťanů, kteří vykonávali jiné povolání.

Egyptologové se navíc spojili se specialisty na namáhání a poškození kostí a společně pak odhalili, že degenerativní změny kloubů byly u písařů častější než u mužů jiných profesí. Konkrétně se jednalo o klouby spojující dolní čelist s lebkou, o pravou klíční kost, pravou pažní kost v místě styku s ramenem, první záprstní kost pravého palce, část stehna u kolene a také zejména horní polovinu páteře. Kromě toho kostry vykazovaly otlaky na obou kolenních čéškách a zploštění kosti v dolní části pravého kotníku.

Riziko povolání

Podle vědců jde o důkaz profesního přetížení způsobeného tím, že dotyční seděli se zkříženýma nohama nebo klečeli a hlavu měli po většinu času skloněnou vpřed. Stejně jako sezení u stolu a naklánění se při pohledu na monitor může poškodit páteř a krk, zažívali starověcí egyptští písaři zřejmě srovnatelné tělesné napětí z přílišného hrbení se nad papyrem.

Co se týká poněkud záhadné degenerace čelistních kloubů, podle autorů studie za ni nejspíš mohlo žvýkání konce rákosů a trav, aby vznikly hlavičky podobné štětcům. Poškození pravého palce zas možná způsobilo opakované štípání per. Přestože tedy písaři ve starověkém Egyptě tvořili elitu a jejich povolání patřilo k nejžádanějším, i jejich práce přinášela jistá zdravotní rizika. 

Krátce po smrti knížete Václava se našlo vhodné podhoubí pro jeho kult v Bavorsku, kde vznikly první svatováclavské legendy. Na přelomu 10. a 11. století se již Václavovo jméno objevuje v martyrologiu (seznamu světců) kláštera sv. Jimrama v Řezně.

Velké podpory se dostalo Václavovu kultu od císaře Oty II. (císařem 973–983), neboť Václav představoval typ panovníka-světce, jenž v Říši chyběl. Po přesídlení do Itálie proto Ota II. pověřil mantovského biskupa Gumpolda sepsáním svatováclavské legendy, která zprostředkovala příběh našeho knížete středověké západní Evropě i Kyjevské Rusi na východě.

Mezinárodní světec

Tam se kult svatého Václava objevil nejpozději za vlády Jaroslava Moudrého (1016–1054), jenž dal roku 1036 pokřtít jednoho ze svých synů jménem Václav (Vjačeslav). V genealogii rodu Rurikovců nacházíme dále v 11. a 12. století hned pět Václavů. To jasně signalizuje vstup svatováclavského kultu na Kyjevskou Rus, kde též legenda o svatém Václavovi posloužila jako vzor pro vznik legend o prvních ruských mučednících Borisovi a Glebovi, bratrech Jaroslava Moudrého.

Svatý Václav je jediným českým světcem, jehož svátek slaví katolická církev po celém světě. V bazilice svatého Petra v Římě má svůj vlastní oltář a vstoupil rovněž mezi pravoslavné svaté. Značné úctě se těší také v Polsku, což mimo jiné dokládá i sto let starý polský kostel svatého Václava v americkém Chicagu. 

Nejvíce vešel náš Václav na celém světě do obecného povědomí prostřednictvím anglické vánoční koledy Dobrý král Václav, zapsané v 19. století, která vypráví o milosrdenství a zázraku, který Václav vykonal na den svatého Štěpána.

Naše planeta a její průvodce na sebe vzájemně působí především svými gravitačními poli. Gravitace je síla přitahující hmotné objekty, přičemž její velikost závisí na součinu hmotností obou těles a je nepřímo úměrná čtverci jejich vzdálenosti. Výsledkem gravitačního působení Země a Měsíce je obíhání přirozeného satelitu kolem planety – přesněji řečeno, obě tělesa krouží kolem společného těžiště. A k důsledkům vzájemného oběhu patří i odstředivá síla. 

Oba objekty jsou ovšem prostorově rozlehlé, takže mají jejich gravitační síly složitější výslednice. A pokud vstoupí do „rovnice“ ještě síla odstředivá, a nakonec i gravitace Slunce, může se výsledná síla působící na dvě různá místa na Zemi výrazně lišit. 

Popsaný efekt se nejčastěji označuje jako „slapy“ a mezi jeho projevy řadíme například příliv a odliv. Měsíc k sobě více „přitahuje“ oceán na své straně a odstředivou silou vzniká podobná vlna na opačné polokouli. Proto v průběhu dne nastává příliv dvakrát, přestože se Země z pohledu svého průvodce otočí kolem vlastní osy pouze jednou.

Podobně jako u řady jiných vynálezů není ani u vah zcela jasné, kdy byly poprvé použity a kdo byl jejich vynálezcem. Systém rovnoramenných vah složených ze dvou ramen a misek se prokazatelně využíval už ve 3. tisíciletí př. n. l. v Egyptě, v oblasti údolí řeky Indus i v Číně. 

Základní pomůcka pro obchod 

Historie vynálezu je úzce propojena s potřebou lidí určit váhu a množství potraviny nebo suroviny. Stejně jako v případě měření si i při vážení museli lidé pomoct vlastním tělem, a tak se nejstaršími jednotkami, které občas stále používáme při vaření, stala hrst nebo špetka. Určování hmotnosti se taktéž pojilo s vývojem placení a peněz. Ještě v období před existencí unifikovaných mincí totiž bylo nutné odvážit požadované množství kovu (nejprve bronzu, později železa či stříbra) a tím pak zaplatit. 

V této souvislosti se nejstarším dochovaným systémem stal babylonský založený na šestkové soustavě. Největší jednotku této váhy představovala mina, kterou později převýšil talent o hodnotě 60 min. Ta se dělila na 60 šekelů, jimž se rovnalo 360 še. Slovo še v akkadštině znamenalo ječmen, což odkazovalo na často směňovanou surovinu. 

Výše uvedené jednotky se s drobnými odchylkami používaly v mnoha starověkých kulturách, přičemž některé výzkumy kladou jejich počátek až do oblasti Mezopotámie okolo roku 3000 př. n. l., jiné okolo roku 2000 př. n. l. Je zajímavé, že během procesu těchto šetření byly opakovaně nalézány úlomky a části bronzových předmětů, které měly vždy téměř stejnou hmotnost. 

Váhy fungovaly obdobně ve všech zmíněných oblastech. Na jednu misku se umístilo závaží a na druhou se vložil vážený předmět. Po vynálezu mincí odpadla potřeba vážení drahých kovů pro účely placení, mechanismus se však nadále hojně využíval při obchodu, zejména na tržištích. Rovnoramenné váhy později doplnil jazýček značící moment rovnováhy mezi oběma miskami. Především ve starověkém Římě se uplatnily i váhy nerovnoramenné zvané přezmeny. Ty byly většinou závěsné a fungovaly na principu posunování závaží po ose, jímž se v určitý moment dosáhlo rovnováhy. 

Učenci objevující a zdokonalující

Do historie se ve spojitosti s přístroji určujícími hmotnost vepsala historka z 3. století př. n. l. Tehdy řecký matematik a vynálezce Archimedes (287–212 př. n. l.) dostal od vládce za úkol zjistit, zda je jeho královská koruna vyrobena pouze z ryzího zlata, nebo i jiných kovů. Dle legendy ho řešení napadlo při pozorování vodní hladiny, která ve vaně stoupala, když ponořil své tělo. Následně měl nahý pobíhat po městě a vykřikovat „Heuréka!“, tedy že našel požadovaný způsob, jak určit složení královské koruny. Tak vznikl slavný Archimedův zákon: „Těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno vztlakovou silou, jejíž velikost je rovna tíhové síle kapaliny tělesem vytlačené.“ Na základě této myšlenky byla sestrojena hydrostatická váha, pomocí níž lidé určovali hustotu různých materiálů, tudíž dokázali rozlišit také zlato od jiných kovů. 

Dalším významným učencem, který se vrhl na zdokonalování procesu vážení, byl vzhledem k šíři svého záběru nepřekvapivě Leonardo da Vinci (1452–1519), který na konci 15. století vylepšil přístroj tak, že nebylo nutné poměřovat množství váženého předmětu na dvou miskách, nýbrž k určení přesné váhy postačovala jen jedna. Praktickým zásahem da Vinciho bylo také s tím související přidání stupnice, což zrychlilo a usnadnilo zjištění výsledné hmotnosti. 

Pozoruhodná židle 

Na začátku 17. století se italský lékař a vynálezce Santorio Santorio (1561 až 1636) pustil do svérázného experimentu. Pokusil se sestrojit takzvanou vážicí židli fungující na principu závaží. Pomocí ní určoval svou vlastní hmotnost a porovnával množství přijaté potravy a tekutin s množstvím výkalů a moči. Stále mu však vycházelo, že přijme mnohem více potravy, než kolik se jí za den zbaví. Jeho vysvětlení ve studii z roku 1614 znělo, že se tělo od látek oprostí „nepostřehnutelným vydechováním“. Santorio si po celé roky výsledky vážení svědomitě zapisoval, a přestože jeho židle nenašla větší uplatnění, položil nevědomky základy měření jako lékařské metody. 

V roce 1669 prezentoval svůj vynález francouzský matematik Gilles Personne de Roberval (1602–1675), jenž přinesl nový princip kladiny, kdy se hmotnost závaží rozprostřela natolik, že bylo lhostejné, kam se v misce položilo. Došlo tak k výraznému zpřesnění vážení, nicméně teprve vylepšení jiného Francouze Josepha Bérangera v roce 1847 přineslo masivní rozšíření Robervalova typu vah. Jeho zásahem se omezilo působení vnějších a třecích sil, čímž se ještě zlepšila citlivost a tím i přesnost celého procesu, a tento přístroj se pak mnohdy využíval i v druhé polovině 20. století. 

Osobní i veřejné váhy 

Angličan Richard Salter představil světu vážení na úplně jiném principu, když sestrojil pružinovou váhu, čímž zjednodušil a změnil způsob zjišťování hmotnosti. Salter vycítil obchodní příležitost, založil v roce 1760 firmu, začal jednoduché zařízení vyrábět ve velkém, a navíc své portfolio rozšířil o osobní váhu. 

Ještě podnikavější byl jeho synovec George Salter, za jehož vedení v 19. století se pružinové váhy (dnes označované jako mincíře) rozšířily do běžných domácností. Tento dědic firmy přišel také s veřejnými vahami, které umístil například k pobočkám pošty a díky nimž se každý mohl za jednu penci zvážit. Šlo nejen o pozitivní finanční benefit, ale zároveň o geniální marketing. Možná i proto funguje firma Salter dodnes, a přestože se její sortiment rozrostl, hlavními produkty zůstávají váhy všeho druhu.

Minulé století přineslo spoustu dalších proměn vah i vážení včetně zapojení elektroniky a nejmodernějších systémů. Přesto ale současnost zůstává v mnoha případech ovlivněna historií, například populární BMI (body mass index neboli index tělesné hmotnosti) má svůj původ ve výzkumech belgického matematika a sociologa Adolpha Queteleta, který tento systém představil ve své studii již okolo roku 1850. Vedle vah značky Salter či slovního obratu „jazýček na vahách“ jde o další pozůstatek historie vážení, který se dochoval dodnes.

Jako „vlka v rouše beránčím“ označujeme nebezpečného člověka, který vypadá neškodně. Toto přirovnání je založeno na lidmi uměle vytvořených kategoriích, v jejichž rámci byla vlkům přiřazena úloha těch zlých a ovcím hodných tvorů. Vlci a další šelmy se přitom ke svým bližním chovají mnohem „slušněji“ než většina na první pohled mírumilovných býložravců.

Zášť do vlastních řad

Agresivitu obvykle připisujeme zvířatům, jež příroda vybavila k zabíjení. Šelmy a dravci však kořist neusmrcují proto, aby vybili svou agresivitu; je to způsob jejich obživy. Když vlci strhnou jelena, není v tom ani za mák „zášti“. Proto vlci nikdy nevyhubí jeleny či jinou kořist, protože by si pod sebou podřezávali větev a odsoudili sami sebe k záhubě. Mezi lovci a jejich kořistí se obvykle vytvoří rovnovážný stav.

Agresivita se mnohem častěji projevuje ve vztazích mezi příslušníky téhož druhu. V boji o partnery, revír nebo zdroje potravy, bývají živočichové často mnohem urputnější a nesmlouvavější než při mezidruhových šarvátkách. Navzdory značné agresivitě vnitrodruhových bojů nebývá cílem rváčů připravit soka o život. Zabíjení soků je z evolučního hlediska nevýhodné. Divoká zápolení, v nichž hrozí zranění, stojí účastníky spoustu sil a provází je silný stres. Navíc může bojujícím soupeřům uniknout jiné nebezpečí. Například dvě rybky plně zabrané do rvačky o teritorium na korálovém útesu se mohou snadno stát obětí dravce, před nímž by za jiných okolností včas prchly do bezpečí.

Není divu, že se řada živočišných druhů snaží zápolení o život vyhnout. Některá zvířata převedla souboje do rituální roviny. Samci ptáků často soupeří zpěvem, pestrým peřím, leteckými manévry nebo výstavbou hnízda. I takové na první pohled ryze pacifistické střetnutí však může mít v případě remízy na této symbolické úrovni krvavou dohru.

Hlavou hlavu neprorazíš

Za symbol mírumilovnosti si lidé vybrali býložravce, například ovce. Jenže právě mezi býložravými sudokopytníky a lichokopytníky najdeme příklady silné agrese, která může mít za následek smrt příslušníků vlastního druhu.

Mnozí býložravci absolvují urputné boje bez větších následků jen proto, že jsou k zápasům dokonale přizpůsobení. Jedinci, kteří nebyli stavěni tak, aby vydrželi následky brutálních útoků, neobstáli v konkurenci zdatnějších protivníků a své „chabé geny“ nepředali potomkům. Dokonalejším útočným zbraním bylo možné čelit jen dokonalejší obranou. Tyto evoluční závody ve zbrojení dovedly některé býložravce k dokonalosti.

Berani amerických ovcí tlustorohých (Ovis canadensis) váží až dva metrické centy a během říje spolu zápolí o nadvládu nad harémem samic. Nejprve se zaklesnou za rohy a zkoušejí jeden druhého srazit na kolena. Pak odstoupí na několik metrů, rozběhnou se proti sobě a srazí se čelem nebo rohy. Děsivý náraz, jaký by u většiny živočichů skončil frakturou lebky nebo aspoň otřesem mozku, přestojí berani bez úhony. Rohy, lebka, páteř a krční svaly ovcí tlustonohých jsou na podobné nárazy dimenzované.

Nebezpečnější než grizzly

Ještě větší zátěži než berani ovcí tlustorohých jsou vystaveni samci pižmoňů severních (Ovibos moschatus), kteří dorůstají hmotnosti až 400 kilogramů. Také oni se při zápasech srážejí hlavami. Mohutné rohy i masivně stavěná lebka jim sice skýtají velmi dobrou ochranu, ale i tak každý osmý až desátý pižmoň umírá na následky zranění utrpěných při zápasech o samici.

Vysoce agresivní jsou během říje i američtí jelenci ušatí (Odocoileus hemionus). V zápasech o samice se nijak nešetří a na konci období říje je každý desátý dospělý samec zraněný. Jelenci si ale nevybíjejí agresivitu jen na příslušnících vlastního druhu. Nebezpeční jsou i neopatrným lidem. Pokud se říjnému samci připlete do cesty člověk, může na to šeredně doplatit. Po útocích říjných jelenců přijde každý rok v Kanadě o život více lidí, než kolik padá na vrub napadení medvědem grizzlym.

Zabijáci se zajištěnou zbraní

Šelmy jsou vybaveny nejúčinnějšími smrtícími zbraněmi a i při celkem nevinném škádlení by mohly jedna druhou lehce usmrtit. K takovým nehodám ovšem prakticky nikdy nedochází, protože právě z důvodu vysoké nebezpečnosti soubojů se u těchto živočichů vyvinuly nejdůkladnější pojistky proti vážnému poranění.

Ke zvířatům s nejdokonalejšími zábranami proti „zneužití“ smrtícího stisku zubů vůči bližním bezpochyby patří vlci. Vyvinuly se u nich reflexy, které jim nedovolí zakousnout se plnou silou do hrdla jiného člena smečky. Místo útoku si většinou vystačí s hrozbou, která se může stupňovat od nakrčení nosu až po otevření tlamy a vycenění zubů. 

Naopak podřízenost a nechuť k šarvátce dává vlk najevo nahrbením, skloněním hlavy, stažením oháňky mezi zadní nohy. Absolutní poddání se převaze druhého je signalizována tím, že si vlk lehne na záda a odkryje ničím nechráněné břicho. Většina konfliktů se vyřeší tímto bezkontaktním způsobem.

Příslušníkům vlastní smečky za normálních okolností může ublížit pouze vlk s těžce patologickým chováním. Naprostým tabu jsou pro dospělé vlky jejich mláďata a samice. Kdyby v lidské společnosti platilo úsloví „člověk člověku vlkem“ neměla by policie co na práci.

Války zvířecích gangů

Podobně jako vlci se proti agresi svých blízkých jistí lvi. Samci vytvářejí „gangy“, jejichž členy váže obvykle těsnější či volnější příbuzenské pouto. V rámci těchto skupinek si lvi téměř nikdy neublíží. Úplně jiné vztahy ovšem panují mezi konkurenčními gangy samců, jež usilují o nadvládu nad smečkou lvic. Při těchto střetech využívají lvi své zabijácké umění naplno. Lví samec se může dožít bez problému 15 nebo 16 roků. V přírodě však běžně uhyne na následky zranění utrpěných ve rvačkách s cizími samci ještě před dovršením věku deseti let.

Války mezi jednotlivými tlupami ovšem zdaleka nejsou výsadou šelem. V roce 1974 pozorovala slavná britská zooložka Jane Goodallová v tanzanijském národním parku Gombe válku mezi dvěma tlupami tamějších šimpanzů. Původně patřili všichni šimpanzi do jedné tlupy. Ta se však rozdělila na severní a jižní skupinu a každá obsadila vlastní revír. Záhy se mezi nimi rozhořela smrtící rivalita. Samci severní tlupy nakonec podnikali opakované nájezdy na revír jižní tlupy. Pronikali ve skupinkách na teritorium sousedů a pokud tam narazili na dospělého samce, společně jej zabili. Válka v rámci druhu, jenž je lidmi často považován za vrchol zvířecí rozumnosti a mírumilovnosti, skončila úplným vyhubením samců z jižní tlupy.