V polovině 30. let 20. století začalo mnoho letectev zvažovat koncepci zcela nově pojaté stíhačky. Mělo jít o dvou motorový stroj se silnou výzbrojí soustředěnou v přídi a schopností operovat na dlouhé vzdálenosti. Tento trend zachytili i v USA u společnosti Lockheed, kde postupně vykrystalizovala podoba s trupovou gondolou a dvěma nosníky ocasních ploch. Měla mít moderní příďový podvozek umožňující lepší výhled při pojíždění po zemi a kapkovitou kabinu s vynikajícím výhledem do všech stran. Oproti podobným strojům této koncepce ale neměla druhého člena osádky – zadního střelce.

Prototyp vzlétl v lednu 1939 a americké letectvo opravdu zaujal, proto zadalo objednávku. Jako první do výzbroje v červenci 1941 zařadilo 36 kusů verze P-38D. Ty již měly pancéřování kabiny, neprůstřelné čelní sklo a samosvorné obaly palivových nádrží. Na podzim je pak ve výrobě nahradily P-38E. Od okamžiku vstupu USA do války zakázky na firmu Lockheed jen pršely a v květnu 1942 začala sériová výroba P-38F, které měly dva pylony pro zavěšení přídavných nádrží nebo pum. Výzbroj zůstala stejná, tvořil ji kanon a čtyři velkorážní kulomety v přídi.

Dlouhá cesta

V létě 1942 se ve Velké Británii začala formovat 8. letecká armáda, která měla rovněž disponovat jednotkami lightningů. Přelety přes Atlantik probíhaly severní trasou přes Island a právě zde 14. srpna poručík Elza Shahan od 1. stíhací skupiny (Fighter Group, FG) sestřelil německý průzkumný Fw 200 Condor. Během příštího měsíce se ve Velké Británii zformovaly 1. 14. a 82. FG vyzbrojené P-38. Každá se skládala ze tří perutí po 16 letounech. Žádný z pilotů však dosud neměl bojové zkušenosti.

Dne 8. listopadu se Spojenci vylodili v Maroku a Alžírsku, a jakmile pěchota obsadila první letiště, začali na novou frontu přesouvat jednotky včetně 1. a 14. FG. Cesta z Anglie probíhala podél pobřeží neutrálního Portugalska a několik lightningů zde muselo nouzově přistát a zůstalo v internaci. Podmínky na afrických základnách, původně patřících Francouzům věrným vládě ve Vichy, byly dost spartánské a ničím nepřipomínaly komfort ve Velké Británii. Pozemní personál dokonce musel v prvních dnech doplňovat palivo z kanystrů.

Doprovodné mise

Bojové operace zahájila jako první 14. FG, která vyslala své stroje na hlídku v okolí letiště 20. listopadu. Už příští den pak doprovázela Boeingy B-17 bombardující německou základnu v tuniském El Aouina. Na mohutný svaz zaútočily Messerschmitty Bf 109 a poručík Carl Williams jeden z nich sestřelil, čímž otevřel skóre lightningů ve Středomoří. Hned příští den se do operací zapojila i 1. FG. Brzy ráno 29. listopadu vyrazila osmička jejích stíhaček na přepad německého letiště v Gabès. Velké škody tam nenapáchaly, zato cestou domů se jim podařilo nachytat osamělý Messerschmitt Bf 110 a kapitán Newell Roberts a jeho číslo poručík Jack Ilfrey jej po krátké honičce poslali k zemi. Vítězství si oba rozdělili na poloviny. Jeden z vítězů později uvedl: „Dva členové osádky po nouzovém přistání vyskočili z kokpitu a začali utíkat pryč. Bylo to dost zábavné pozorovat, protože byli uprostřed pouště a nikde kolem se stejně nemohli schovat.“ 

Už 2. prosince se ke stejnému německému letišti vydaly čtyři lightningy a tentokrát jim přepad vyšel na výbornou. Od plochy se zrovna odlepily čtyři stíhačky Bf 109 a došlo k zuřivému souboji. Ilfrey dostal dvě z nich, pak se ale objevily další a začalo jít do tuhého. Pokoušel se kličkovat před smrtícími dávkami a vymáčknout ze svého letounu maximum. Do stroje ale bubnovaly střely a později se ukázalo, že utržil 248 zásahů! Bylo neuvěřitelné, že pilota donesl domů.

Zvýšení rychlosti

Na druhý svátek vánoční doprovázely stroje od 1. skupiny formaci bombardérů Boeing B-17 při náletu do oblasti Bizerty. Němci proti nim zvedli stíhačky od skupin I./JG 53 a také od II./JG 2. Američané po boji ohlásili tři vítězství, z toho dva Focke-Wulfy Fw 190 nárokoval Ilfrey. Na začátku roku 1943 zahájila bojové lety třetí skupina s lightningy – 82. FG. Ta už měla ve výzbroji nové P-38G s motory Allison V-1710-55. Maximální rychlost stoupla na 644 km/h. Na dvoumotorový stroj byly poměrně obratné.

Po zavedení posilovačů křidélek dokázaly vést i boje v zatáčkách, při kterých jejich piloti užívali manévrové polohy vztlakových klapek. Už na strojích P-38F-15 a všech následujících šly klapky vychýlit na osm stupňů až do rychlosti 400 km/h, čímž se pod statně zlepšila obratnost při nízkých rychlostech. Přesto rozměry a hmotnost prázdného letounu kolem pěti a půl tuny byly znát. Nejčastější protivník „blesků“ ve Středomoří Messerschmitt Bf 109 G vážil prázdný jen dvě a čtvrt tuny.

První polovina října se ponese ve znamení dorůstajícího Měsíce, a tudíž i čím dál světlejších nocí. Ještě za soumraku zahlédneme nízko nad jihozápadem Venuši, kterou s nástupem noci vystřídá Saturn v souhvězdí Vodnáře. S pozdním večerem se pak nad severovýchodem v Býkovi objeví i Jupiter. A zatímco výhled na prvního zmíněného plynného obra se bude po zbytek roku zhoršovat, u Jupitera zavládne přesně opačná situace. Poslední jasnou planetou říjnové oblohy se stane Mars v Blížencích, ukáže se ovšem až necelou hodinu před půlnocí, a to rovněž nad severovýchodem.

Saturn získá 14. října ozdobu v podobě značně zakulaceného měsíčního kotouče, který se k němu hned zvečera přiblíží na vzdálenost necelého jednoho úhlového stupně. Zajímavé divadlo sehraje zemský průvodce také 19. října, kdy mezi 20:00 a 23:00 SELČ projde okrajem otevřené hvězdokupy Plejády v Býkovi, čímž se mimo jiné ocitne i v blízkosti Jupitera. 

Pozůstatky hvězdných explozí

A co slíbené hvězdné vraky? Těch si můžete v průběhu jedné noci prohlédnout hned několik, přičemž následující výběr zahrnuje zejména ty, s nimiž si poradí i menší dalekohled. Jelikož se ovšem jedná o průsvitné planetární mlhoviny a v jednom případě také o zbytky zářícího plynu po supernově, mnohem víc toho samozřejmě ukáže velký přístroj s objektivem o průměru alespoň 20 cm, nejlépe v kombinaci se speciálními mlhovinovými filtry (viz Jděte světlu naproti).

Začít můžete třeba u M57 alias Prstencové mlhoviny v Lyře, jež se skrývá zhruba uprostřed mezi stálicemi Gama a Beta Lyrae. V triedru ji spatříte jako slabou, mírně rozostřenou hvězdu s jasností 8,8 mag, nicméně v dalekohledu s objektivem o průměru 15 cm a víc se razantně promění: S rostoucím zvětšením získá podobu okrouhlé skvrnky o úhlovém průměru 1,4′ × 1,1′, s lehce nazelenalým nádechem. Posléze se objeví i výrazné ztemnění středových partií, a nakonec zjistíte, že se díváte na úhledný prstýnek ladně se vznášející vesmírem.

Za dalším cílem se přesuňte do sousedního souhvězdí Lištičky, kde se však kvůli absenci jasných stálic „není čeho chytit“; proto bude lepší ze všeho nejdřív vyhledat hrot souhvězdí Šípu neboli hvězdu Gama Sagittae, viditelnou pouhýma očima. Od ní pokračujte 3° na sever, klidně jen s triedrem 10×50. Do zorného pole vám tak vpluje světlá okrouhlá skvrnka, představující jednu z nejkrásnějších planetárních mlhovin. Nese označení M27, ovšem mnohem častěji se o ní hovoří jako o Čince. Ve větších dalekohledech se totiž v difuzním těle s jasností 7 mag a s úhlovým průměrem 8′ × 6′ objeví dvě protilehlá „vykousnutí“, která jí dodávají velmi charakteristický vzhled. 

Řasové mlhoviny

Na zcela jiný druh hvězdného vraku natrefíte v souhvězdí Labutě mezi hvězdami Epsilon a Zéta Cygni. Na rozdíl od planetárních mlhovin, které mají na svědomí málo hmotné stálice, stojí za zmíněným objektem nesourodý stelární pár – hvězdný obr a bílý trpaslík. Druhý jmenovaný na sebe totiž vázal hmotu z vnějších vrstev svého souseda tak dlouho, až se v nahromaděném materiálu zažehly jaderné reakce a trpaslík explodoval jako supernova.

Zářící cáry popsané grandiózní show dnes vytvářejí soustavu komplikovaných mlhovin, jež si pro svůj vzhled vysloužily přívlastek řasové. Na jejich nejjasnější segment narazíte 2,5° severovýchodně od stálice čtvrté velikosti 52 Cygni a za vynikajících pozorovacích podmínek ho i v malém dalekohledu s objektivem o průměru 6 cm rozlišíte jako mlhavý oblouk zhruba o délce 2°. Větší přístroje pak odhalí, že má nerovnoměrný tvar, od jihu na sever se zužuje a také ztrácí na jasnosti. 

V katalozích nebeských objektů naleznete na místě oblouku dvojici mlhovin NGC 6995 a NGC 6992. Jde však pouze o menší část „Řas“: Tu zbývající tvoří úhlově o něco větší, avšak méně nápadné mlhoviny NGC 6979, NGC 6974 a NGC 6960. Z uvedené trojice je vidět zejména ta poslední, v podobě světlého proužku vybíhajícího přímo od 52 Cygni směrem na jih. Budete však na ni potřebovat přístroj s objektivem o průměru nejméně 10 cm. Chcete-li si pozorování usnadnit, použijte mlhovinový filtr, který vám mimochodem skvěle poslouží i v následujícím případě. 

Vesmírné oko

Paradoxně se jedná o vůbec nejjasnější planetární mlhovinu – Helix neboli NGC 7293 ve Vodnáři. Nejjasnější ovšem nemusí nutně znamenat nejnápadnější, a to navzdory faktu, že dosahuje úhlového průměru čtvrt stupně. Vlastně právě v tom tkví zakopaný pes: Tabulková jasnost NGC 7293 sice činí 7 mag, ale daná hodnota se vztahuje k bodovému objektu. Pokud ji „rozprostřeme“ na plochu o průměru 0,25°, může nás výsledek pěkně potrápit. Zvlášť na přesvětlené obloze totiž mlhovina dokonale splyne s hvězdným pozadím. 

Chcete-li ji spatřit, přesuňte se 1° na západ od Ypsilon Aquarii. Ideálně po­užijte dalekohled s velkým zorným polem a malým zvětšením, v němž mlhovina dostatečně vynikne. Postřehnete ji už v triedru s objektivy o průměru 50 mm, bude však vypadat jen jako rovnoměrné, mírně oválné zesvětlení oblohy. Ve větších přístrojích, obzvlášť s mlhovinovými filtry, rozpoznáte i prstencovou strukturu s potemnělým středem, skrz který prosvítají stálice v pozadí. 

Ve Vodnáři nelze opomenout ani planetární mlhovinu NGC 7009, přezdívanou Saturn. Na nebi ji hledejte 1° západně od hvězdy páté velikosti Ný Aquarii. V malém dalekohledu vypadá jako slabá rozostřená stálice; pokud si ovšem vezmete na pomoc přístroj s objektivem 10 cm, lépe však 15 cm, a nasadíte alespoň stonásobné zvětšení, promění se v drobnou elipsu s úhlovými rozměry 40″ × 35″ a s lehkým modrozeleným odstínem. Velké dalekohledy s objektivy o průměru 25 cm a víc pak ukážou i dvojici droboučkých výčnělků dlouhých asi 15″, které z ní vybíhají na východ a západ. Právě díky nim získala svou přezdívku, neboť připomíná Saturn s prstenci. V dosahu amatérských přístrojů je navíc i bílý trpaslík čili extrémně husté a horké jádro hvězdy, z níž se mlhovina zrodila. Na nebi má jasnost 11,5 mag, tudíž ho vytušíte už v přístroji s objektivem o průměru 12 cm.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Vah, 23. října v 0:15 SELČ vstupuje do znamení Štíra.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná večer nízko nad jihozápadem
• Mars –  viditelný ve druhé polovině noci
• Jupiter – viditelný téměř celou noc kromě večera
• Saturn – viditelný celou noc kromě rána
• Uran – viditelný celou noc
• Neptun – viditelný celou noc kromě rána

Zajímavé úkazy v říjnu 2024

• 6. října – setkání úzkého měsíčního srpku a Venuše (11°) na soumrakové obloze velmi nízko nad jihozápadním obzorem
• 7. října – úzký měsíční srpek poblíž Antara ze Štíra na soumrakovém nebi nízko nad jihozápadem
• 14. října – setkání dorůstajícího Měsíce a Saturnu na noční obloze; nejblíž (0,8°) si budou kolem 21:00 SELČ
• 18. října – setkání Marsu a Polluxe z Blíženců (5,6°) na nočním nebi
• 19. až 21. října – seskupení Měsíce, Jupitera, Plejád i Aldebaranu z Býka na noční obloze; 19. 10. mezi 20:00 a 23:00 SELČ projde Měsíc okrajem Plejád, v následujících dnech pak bude pozorovatelný poblíž Jupitera; směrem na východ níž nad obzorem bude viditelný i Mars
• 20. října – v noci nastane maximum meteorického roje Orionid
• 23. října – seskupení Měsíce, Marsu a Polluxe z Blíženců ve druhé polovině noci; v okamžiku východu nad severovýchodní obzor se tělesa shromáždí na ploše o průměru kolem 6°
• 26. a 27. října – ubývající Měsíc poblíž Regula ze Lva na ranním nebi
• 31. října – extrémně úzký srpek Měsíce poblíž Spicy z Panny za svítání těsně nad jihovýchodem

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Co je otravnější? Oslepující tiráda billboardů a reklamních tabulí vnucujících bezkonkurenční životní pojištění či nejlepší last minute dovolenou, nebo koncert různých zvuků doléhajících k našim uším ze všech světových stran? Na začátek si musíme ujasnit, co to vlastně audiovizuální smog je. Definice totiž není úplně jednoznačná.

Vizuální nepořádek

Vizuální smog se vztahuje k věcem, které narušují přirozenou a člověkem vytvořenou krajinu. Dobrým příkladem jsou billboardy, inženýrské sítě, ale i odpadky v koších. Agresivní reklamy vystavené na veřejných místech mají prokazatelně negativní vliv na zdraví a pohodu, protože způsobují únavu očí, rozptýlení a celkově nepříjemné pocity z pobytu v zastavěných městských prostorách.

Profesor na Zemědělské fakultě v polském Lublinu Szymon Chmielewski správně poznamenal, že „zatímco internetovou nebo televizní reklamu můžeme vypnout, tu venkovní nikoli, což činí z veřejného prostranství cennou komoditu pro inzerenty.“ Soukromě sponzorovanou veřejnou infrastrukturu tedy lze chápat jako „narušitele“ zasahujícího do kontroly nad veřejným prostorem a ovlivňujícího chování lidí a tok městského života. Schválně, co uvidíte jako první, když se venku rozhlédnete?

Když se podíváme kolem sebe…

První dojem z jakéhokoliv prostředí vzniká vizuálním zpracováním okolní krajiny. Indický výzkumník Milan Kumar Jana ve své studii Visual Pollution Can Have A Deep Degrading Effect On Urban And Suburban Community: A Study In Few Places Of Bengal, India, With Special Reference To Unorganized Billboards poznamenává: „Jedná se o konglomerát budov promíchaných s přírodním prostředím. Tato nerovnoměrnost vytváří vizuální znečištění, které ovlivňuje pohodu a kvalitu života komunity, snižuje estetickou přitažlivost, ekonomické zdraví a občanský smysl.“ 

To vyvolává psychickou averzi a ovlivňuje duševní a fyzické zdraví všech lidí v sousedství. Vizuální znečištění lze definovat jako neorganizované vyhazování odpadků, přehršel billboardů, kabelů, drátů, opotřebovaných budov, nahromaděných stavebních materiálů nebo graffiti, což ovlivňuje schopnost člověka vychutnat si pobyt venku a prakticky mu to neumožňuje. Tým indických výzkumníků, Milan Kumar Jana a Tanaya De, se v roce 2015 pustil do rozsáhlého studování života v Kalkatě a vlivu vizuálního smogu na psychiku obyvatel.

Ošklivé městské zástavby

„Porovnali jsme oblasti vizuálně příjemné a nepříjemné a sledovali jsme psychiku obyvatel a jejich vrozený instinkt vizuálně zhodnotit kvalitu prostředí,“ uvedl vedoucí týmu Milan Kumar Jana. Zkoumali také tzv. společenskou zdvořilost v chování kolem odpadků v odpadkových koších a kladli si otázku, zda je lidé jen rozpačitě obejdou, nebo na ně upozorní někoho z městských služeb.

„Zjistili jsme, že vizuální smog je v městech všudypřítomný. V každé větší městské části jsme narazili na billboardy, které byly špatně uspořádané, roztrhané, umístěné téměř ve všech koutech a často rozbité, kdy z nich trčely jen nevzhledné kovové trubky. Našli jsme je v obytných oblastech, a dokonce i před sociálními institucemi, jako je škola, nemocnice, kostel a chrám,“ popsal Tanaya De. Tato nevzhledná „výzdoba“ vytváří nelibost mezi občany. Ti postrádají občanský smysl, estetická přitažlivost komunity klesá, čímž je zákonitě ovlivněno i psychické zdraví.

Nejen estetika

Vizuální smog je úzce propojený s obavami z nemocí, jako je astma (každodenním míjením košů na pevný odpad) a infekce způsobené hmyzem, který se kolem nich vznáší. Další problémy mají řidiči, kteří často kvůli oslňujícím billboardům přehlédnou dopravní značení. Zdravotní problémy způsobuje i magnetické pole kolem kabelů, jež mohou zkratovat, což je extrémně nebezpečné zejména na podmáčených silnicích. Ptáci bývají zasažení elektrickým proudem z odhalených kabelů.

„Máme potvrzeno, že pohled na krásné prostředí plné zdravé zeleně člověka povzbuzuje a uklidňuje jeho duši. Ošklivý vizuál spouští naopak podrážděnost. Děti vyrůstající v blízkosti vizuálního smogu začínají být otupělé a přestávají chápat nutnost nápravy. To má za následek změny charakteru, což homogenizuje zcela jedinečnou identitu komunity a zhoršuje se celý životní styl,“ varuje na závěr své studie Milan Kumar Jana. Druhý typ znečištění, audio smog, je na tom podobně – také třísní především průmyslově agilní města.

Před hlukem není úniku

Audio smogu se říká také hlukové znečištění a jde o nežádoucí nebo nadměrný hluk, který má škodlivé účinky na lidské zdraví, divokou zvěř a kvalitu životního prostředí. Hlukové znečištění běžně vzniká v průmyslových zařízeních a na pracovištích, ale pochází také z dálniční, železniční a letecké dopravy a venkovních stavebních činností. Podle Evropské agentury pro životní prostředí je audio smog každoročně zodpovědný za dvanáct tisíc předčasných úmrtí a osmačtyřicet tisíc případů ischemické choroby srdeční.

„Audio smog ubližuje nejen lidem, ale i zvířatům. Podle americké National Park Service má hlukové znečištění obrovský dopad na životní prostředí a vážně poškozuje divokou zvěř tím, že jí narušuje cykly rozmnožování a odchovu mláďat, a dokonce urychluje vyhynutí některých druhů,“ vysvětlují členové společnosti Iberdrola zabývající se ochranou životního prostředí. Efekt audio smogu na lidské zdraví je taktéž alarmující.

Účinky hlukové zátěže

Kromě toho, že neustálý hluk poškozuje sluch (tinnitus a hluchota), může dalšími způsoby ničit lidské zdraví, zejména u velmi mladých a velmi starých lidí. „Vyvolává dušnost, zrychlený puls, vysoký krevní tlak, bolesti hlavy a v případě extrémního hluku gastritidu, kolitidu, a dokonce i infarkty,“ upozorňují lékaři. Audio smog vyvolává také záchvaty stresu, únavy, deprese, úzkosti a hysterie u lidí i zvířat.

Hluk nad 45 dB brání v usínání a kvalitním spánku. Podle Světové zdravotnické organizace by člověk před ulehnutím neměl být vystaven hlasitosti vyšší než 30 dB. Hluk má latentní účinky na chování, způsobuje agresivní chování a podrážděnost. Zajímavé je, že lidské uši potřebují více než šestnáct hodin odpočinku, aby vyrovnaly dvouhodinovou expozici hlasitosti sto decibelů. Jak ukazují studie, účinky audio smogu na zdraví se objevují jako přímý nebo nepřímý důsledek expozice hluku.

Podle průzkumu z roku 2018 může krátkodobé vystavení hluku dočasně zvýšit krevní tlak a viskozitu krve. Existuje také souvislost mezi dlouhodobým vystavením hluku a vyšším výskytem kardiovaskulárních onemocnění. Autoři studií naznačují, že k tomu dochází vlivem hlukového znečištění na hladinu stresových hormonů. Kanadská studie z roku 2018 zjistila, že preeklampsie (vysoký krevní tlak během těhotenství) se častěji vyskytovala u těhotných vystavených vyšším úrovním hluku.

Řešení audiovizuálního balastu?

Územní plánování je mnohdy považováno za méně prioritní při zmírňování znečištění hlukem. Mělo by to ale být přesně naopak, protože vytyčení územního plánu může při redukci audiovizuálního smogu pomoct. „Plochu pozemku je možné rozdělit do různých zón, např. pro obytné, komerční a průmyslové účely, aby se zabránilo soutěžení o půdu,“ vysvětluje Sritharan Sahanaová z Oddělení technologie ekosystémů na univerzitě ve Srí Lance.

Nárazníková zóna dokáže snížit dopad hluku z průmyslových do jiných, zejména obytných zón. Na silnicích v blízkosti budov citlivých na hluk lze stavět tzv. hluchové tunely, které mohou být dokonce i esteticky příjemné. Atraktivní prvky poskytují příjemné pocity z okolního prostředí, což také snižuje dopady vizuálního a hlukového znečištění. Studie brazilského týmu vědců v čele s Jeffersonem Dias de Oliveirou zkoumala vliv městské zeleně na občanský smysl a ochotu obyvatel trávit ve venkovním prostředí čas.

Málo zeleně?

Účastníci brazilského výzkumu hodnotili města bez zeleně negativněji než ta, kde se vyskytovaly přírodní prvky. „Kromě vysoké vegetační hodnoty je pro občana důležitým znakem rozmanitost atraktivních prvků. Absence vegetace mu usnadňuje vizualizaci antropických prvků ve vnějších oblastech města, včetně urbanistických předmětů, což opět jeho spokojenost snižuje na bod mrazu,“ upřesňuje de Oliveira. Vegetace přispívá ke snížení audiovizuálního smogu pohlcováním zvukových vln. Listy stromů totiž tvoří povrchovou plochu, jež absorbuje hluk.

Městská zeleň navíc vydává přirozené zvuky, které jsou lidmi vnímány jako pozitivní a dokážou „přehlušit“ hlukovou zátěž. Bariéry audio smogu však musejí být multifunkční, vhodně reagovat na terénní úpravy a podporovat dobré vizuální a zvukové kvality. Výzkum naznačuje, že existuje interakce mezi vnímáním vizuálních a akustických vjemů a že kvalita zvuku má podobný účinek jako vizuál, pokud jde o zmírnění stresu. Vědci to vysvětlují tak, že zrakem a sluchem vytváříme nejsilnější podněty.

Není smog jako smog

Na závěr je důležité poznamenat, že není smog jako smog. Například vizuální znečištění se projevuje na různých úrovních, od drobných případů, které ovlivňují jednotlivce, až po makro problémy, jež mají dopad na celou společnost. „Za vizuální znečištění můžeme považovat plastové sáčky zapíchnuté ve větvích stromů, reklamy s kontrastními barvami a obsahem až po celospolečenské dopady přelidnění a přetížených dopravních linek,“ vysvětluje Szymon Chmielewski.

Účinky audiovizuálního smogu mívají primární příznaky, jako je rozptýlení, únava očí, pokles názorové rozmanitosti, ztráta identity, pískání v uších, hluchota. Bylo také prokázáno, že zvyšuje biologické stresové reakce a narušuje rovnováhu hormonů v těle. Jako sekundární příznak se připojuje komplexní osobnostní krize, např. mnohovrstevné obavy z toho, v jakém prostředí budeme vychovávat svoje děti, jestli nepřijde energetická a ekologická krize nebo všeobecná ruptura veřejného zdraví. Audiovizuální smog se stává problémem číslo jedna a městská správa pomalu zavádí opatření logického uspořádání nepřehlédnutelných prvků v prostoru. 

Na konci září vydala NASA zprávu s názvem „Management rizik spojených s udržováním provozu ISS do roku 2030“, která se věnuje blízké i vzdálenější budoucnosti Mezinárodní vesmírné stanice. Z obsáhlé zprávy vyplývá, že NASA sice počítá s provozem stanice až do roku 2030, popisuje ale i některé problémy, které mohou vyvstat.

Jedná se zejména o možný nedostatek náhradních dílů, související s uzavřením některých výrobních provozů a možných problémů v zásobování ISS v důsledku zpoždění certifikace Starlineru.

Chátrání ruské části

Za nejpalčivější problém ale NASA považuje chátrání ruské části vesmírné stanice. Aktuálně největším problémem je podle zprávy malý modul PrK, který spojuje ruský dokovací port s modulem Zvězda. Únik vzduchu v tomto segmentu NASA poprvé zaznamenala již v roce 2019, zdá se ale, že se stav této části ISS stále zhoršuje. Podle některých zdrojů mělo na počátku letošního roku dojít k téměř čtyřnásobnému navýšení úniku vzduchu. 

Přestože přesná příčina netěsnosti není známá, podle odborníků NASA i Roskosmosu jsou hlavními podezřelými vnější a vnitřní sváry modulu Prk. Letos v květnu měla netěsnost dosáhnout v hodnocení NASA maximální míry rizika. Řešením je podle NASA dočasné nebo i trvalé uzavření této části ISS, což by znamenalo snížení počtu dokovacích portů.

Přestože se obě agentury shodují na příčinách i řešeních problému, v jednom klíčovém bodě se jim shodu nalézt nepodařilo. Podle NASA je Roskosmos přesvědčen, že bude schopen monitorovat a uzavřít průlez do servisního modulu dříve, než míra úniku dosáhne neudržitelné úrovně. Agentury se ale nedokázaly shodnout na definici bodu, kdy je míra úniku již neudržitelná.

Velký vypravěč Dumas nebyl první, kdo uvedl mušketýrského velitele do literatury. Už sedmadvacet let po dʼArtagnanově smrti vydal Gatien de Courtilz de Sandras, nepříliš úspěšný spisovatel, v Kolíně nad Rýnem objemné Mémoires de Monsieur dʼArtagnan (česky z nich vyšel mezi dvěma světovými válkami výtah), dílo apokryfní, jímž historikům zkomplikoval život, neboť smíchal s fakty i hodně výmyslů a trvalo staletí, než se oddělila pravda od báchorek. Jaký tedy byl život skutečného dʼArtagnana?

Aby si vydobyl postavení mečem

DʼArtagnan se narodil někdy mezi roky 1611 a 1615 na venkovské tvrzi Castelmore nedaleko gaskoňského Auch, byl třetím ze sedmi sourozenců, pokřtili jej jako Charlese a během života nosil několik predikátů: de Batz po otci, de Castelmore podle rodiště a dʼArtagnan podle matčiných předků.

Patřil mezi chudou gaskoňskou šlechtu a ve velmi raném mládí odešel jako mnozí jiní do Paříže, aby si mečem vydobyl postavení. Cestu mu otevírali dva muži, velitel Královských mušketýrů Jean-Arnaud du Peyrer, hrabě de Troisville (Dumasův Tréville), a Antoine de Guiche, pozdější maršál a vévoda de Gramont (známý z Rostandova Cyrana z Bergeracu). Je pravděpodobné, že díky nim byl přijat do Francouzských gard, poprvé se ale v dokumentech objevuje až 10. března 1633, neboť jako Charles dʼArtagnan figuruje v seznamu prestižní jednotky v překladu zvané Jízdní mušketýři sloužící v královské gardě. Tak se totiž původně Mousquetaires du Roy, Královští mušketýři, jmenovali.

Služebník Jeho Eminence

Není známo, kde po odchodu od mušketýrů Charles dʼArtagnan sloužil, ani jakých tažení či bojů se během třicetileté války účastnil. Jeho jméno se objevuje až v souvislosti se zmatky a odbojem šlechty i parlamentu proti královně-regentce Anně Rakouské, vládnoucí po smrti Ludvíka XIII. místo svého nezletilého syna. Přesněji šlo o pět let trvající sérii rebelií (skončily roku 1653), které dostaly společné jméno fronda. 

Terčem nenávisti byl tehdy především kardinál Mazarin, královnin první ministr, a dʼArtagnan patřil mezi oddané služebníky Jeho Eminence. Byla to doba, již Dumas vylíčil v mušketýrském pokračování Po dvaceti letech. Když musel Mazarin do vyhnanství, tvořil náš hrdina jeho spojku, tajného agenta, kurýra mezi kardinálem a královnou, přičemž nepochybně vídal Annu Rakouskou, mluvíval s ní a nejspíš jej poznal i malý král. 

Známosti a zásluhy přece jen dʼArtagnanovi něco vynesly, získal hodnost gardového poručíka a o něco později si koupil úřad, který mu otevřel cestu ke dvoru, byť zněl z dnešního pohledu podivně: úřad kapitána královské voliéry. Dalších pět let válčil se Španěly ve vojsku maršála de Turenne ve Flandrech, i když není jasné, kde přesně, až si na něj roku 1658 mocní vzpomněli. Dokonce natolik, že se o tom zmínila Gazette de France, nejstarší francouzské noviny, které k 1. červenci napsaly: „Dne šestadvacátého minulého měsíce dorazil král k onomu městu Mardik. […]. Téhož dne složil pan d’Artagnan, bývalý kapitán v pluku Francouzských gard, do jeho rukou slib věrnosti a obdržel hodnost poručíka v kompanii mušketýrů.“

A protože kapitánporučík Mancini, velitel Šedých mušketýrů, se raději věnoval zábavám, velel kompanii v praxi náš hrdina. Nad sebou měl jediného nadřízeného, kapitána, a tím byl sám Ludvík XIV.

V blízkosti krále

Charlesi de Batz dʼArtagnan bylo kolem čtyřicítky, možná o něco víc, měl za sebou pestrý i namáhavý život a nyní se stal váženým člověkem. Byl faktickým velitelem Šedých mušketýrů a takřka denně se ocital v blízkosti krále, který miloval přehlídky, osobně výcviku mušketýrů přihlížel a často i velel. Stanul v čele jedné z nejprestižnějších jednotek v království, za což by mnozí dali jmění!

Nové postavení mu umožnilo požádat roku 1659 o ruku Charlotty Anny de Chanlecy, baronky de Sainte-Croix, poměrně zámožné urozené vdovy, kterou poznal, když doprovázel krále do Lille. Nešlo o vášeň, byl to sňatek z rozumu, který mušketýra do jisté míry situoval a u nějž svatební smlouvu podepsalo Jeho Veličenstvo i Jeho Eminence, což hovoří samo za sebe. Z tohoto svazku bude mít dva syny, vztah ale skončí odlukou.

Ona povinnost být s králem dʼArtagnana svazovala a připravovala o slávu, neboť nedlouho po jeho jmenování došlo blízko Dunkerque k bitvě v Dunes (podle jména nepatrné osady, leč podle terénu se jí říká spíše bitva v dunách). Maršál de Turenne zde 14. června 1658 na hlavu porazil vojska dona Juana dʼAustria a prince de Condé, což po vojenské stránce ukončilo více než dvě desetiletí trvající válku se Španělskem. Charles de Batz však musel zůstat s Ludvíkem XIV. mimo vřavu a Šedé mušketýry vedl do boje pan de Lauroide. Vyznamenali se tak, že odlesk vítězství dopadl i na dʼArtagnana.

Králův sňatek a Fouquetova aféra

Roku 1660 provázel dʼArtagnan krále do hraničního Saint-Jean de Luz, kde si Ludvík XIV. vzal španělskou infantku Marii Terezii, a při této příležitosti byla i podpsána španělsko-francouzská mírová smlouva. O rok později zemřel kardinál Mazarin, králův první ministr, a Ludvík XIV. se rozhodl, že na jeho místo už nikoho nejmenuje. Chtěl vládnout osobně, nikoli prostřednictvím a k tomu také potřeboval získat kontrolu nad financemi, nad nimiž dosud vládl vrchní intendant Nicolas Fouquet. Záminkou k jeho odstranění se stalo podezření, že účty falšuje ve svůj prospěch, z čehož získává astronomické částky.

Fouquet měl ale až příliš mnoho příznivců a jím vybudovaný systém financování by se mohl zhroutit, kdyby se vše neprovedlo v tajnosti a naráz. Neopatrnost mohla přivodit státní bankrot, možná i vzpouru, a k zatčení si proto Ludvík pečlivě vybral nejen čas i místo, ale i muže, jenž to provede.

Mělo se to stát v pondělí 5. září 1661 v Nantes při Fouquetově odchodu z audience u krále a d’Artagnan splnil delikátní úkol k Ludvíkově plné spokojenosti. Zatkl jej se svými mušketýry, aniž vzbudil pozornost, odvezl tajně z města a pak dopravil do Paříže, byť cítil ke svému vězni sympatie. Střežil vrchního intendanta po celý dlouhý proces, který sice neshledal vinu, leč král pak bývalého mocného muže odsoudil na doživotí do pevnosti Pignerol. Mušketýrský poručík jej tam dopravil, místo guvernéra pevnosti ale odmítl a králi se opovážil říci, že on je voják, ne žalářník!

Kapitánporučík d’Artagnan

Dvaadvacátého ledna 1667 se dostalo Charlesi d’Artagnanovi pocty nejvyšší, neboť dosavadní velitel kompanie úřad složil, a třebaže jej chtěli získat mnozí, převzal jmenování kapitánporučíkem z rukou samotného Ludvíka XIV. on. „Je to nejkrásnější úřad v království a jeho úkoly přinášejí nepřetržitý sled příjemných věcí. […]. Lze s ním srovnat jen úřad prvního šlechtice královských komnat,“ tak jej charakterizoval Colbert, jeden z nejmocnějších mužů Francie.

Téhož roku následoval další projev přízně, neboť v květnu byl d’Artagnan povýšen na brigádního generála jezdectva a dostal hraběcí titul. Poté vyrazil znovu do takzvané devoluční války se Španěly, tentokrát k hradbám Douai, které mušketýři ztekli jak na přehlídce, s hudebníky v čele, okázale lhostejní k palbě a tak impozantní, že se obránci nazítří vzdali.

Nedlouho nato se d’Artagnan přes králův zákaz osobně účastnil útoku na Lille, s kordem v pěsti utržil lehkou pohmožděninu a sklidil nadšení tak velké, že jej král ani nepokáral. V dalších letech mušketýrský velitel zatýkal velkého bouřliváka hraběte Lauzuna a vezl jej opět na Pignerol, zastával úřad vojenského velitele Lille a 1. května 1673 vyrazil s králem do války s Holanďany. Měla být jeho poslední.

Obléhání Maastrichu 

V půli června oblehlo na 40 000 Francouzů Maastricht, chráněný řekou Maasou a obehnaný věncem bastionů. Poté, co se sapéři (z francouzkého sapeur – podkopávat) dostali k předsunutým opevněním u brány Tongres, stála v cestě útoku jen demi-lune (česky půlměsíc, či ravelin), poněkud zdemolovaná dělostřelectvem, přesto ale mohutná. 24. června se ji podařilo dobýt v útoku, jemuž přihlížel král a kterého se účastnili i Královští mušketýři. d’Artagnan v něm utržil drobné zranění, avšak nazítří došlo k očekávanému holandskému protiútoku. d’Artagnan v té době obědval, jen osušil ústa a pravil: „Zdá se mi, že v ravelinu je horko jako v peci. Musíme jej dobýt zpět, dřív než se tam nepřítel zahnízdí.“

Panu d’Aligny dal třicet mušketýrů, šedesát gardistů a rozkaz, aby půlměsíc napadl z boku, on že zaútočí čelně, skrze hrdlo s barikádou, se zbytkem svých mužů a s anglickými šlechtickými dobrovolníky vévody z Montmouthu. Barikádu odděloval od samotného opevnění nekrytý, silně postřelovaný prostor a hrabě d’Artagnan prohlásil, že pronikat tudy by bylo šílenství, leč Monmouth chtěl jít vpřed. „V tom případě vás doprovodím,“ křikl na něj mušketýr a vyrazil.

Kombinovaný nápor měl úspěch, půlměsíc padl, avšak dʼArtagnan přišel za oním zátarasem o život. Mušketýři nemínili nechat tělo svého kapitánporučíka nepříteli a šli si pro ně v palbě do země nikoho. První čtyři byli zabiti, a teprve pan de Saint-Léger, poddůstojník Šedých, to dokázal.

Tělo pochovali před Maastrichem v hrobě, jehož místo upadlo v zapomnění. Sochu má kapitánporučík zhruba na místě, kde zemřel. Nedaleko brány, na niž útočil, je třída d’Artagnanlaan a kousek odtud vedou ulice Gascognelaan či Castelmorelaan, které připomínají mušketýrův původ. Najdete tady také ulici Athoslaan, Porthoslaan, Aramislaan i Musketierlaan.

V americkém Richmondu byla uvedena do provozu první vertikální farma svého druhu na světě, která má v indoorových podmínkách vyprodukovat zhruba 1 800 tun prémiových jahod ročně. Za projektem Plenty Richmond Farm stojí mezinárodní tým vědců, který si od projektu slibuje rozvoj nové fáze zemědělství.

Jahody pěstované na výšku

Projekt vertikální farmy je vyústěním šestiletého vývoje a přibližně 200 dílčích výzkumných projektů. Jahody a v budoucnu i další plodiny na ní vyrůstají v devět metrů vysokých konstrukcích. Celá farma přitom zabírá plochu méně než 3 700 metrů čtverečních (0,37 hektarů), což je jen zlomek plochy, jakou by pro stejně velkou úrodu zabrala tradiční plantáž. Na rozdíl od tradičního způsobu pěstování navíc plodiny z indoorové vertikální farmy nepodléhají sezónním výkyvům počasí.

První jahody z Plenty Richmond Farm se mají na trhu objevit již na počátku příštího roku. Podle guvernéra státu Virginie Glenna Youngkina tento projekt podporuje místní zemědělskou produkci a ekonomický rozvoj regionu a současně přispívá k ochraně životního prostředí.

Vertikální farmy už sice nějakou dobu existují, ale doposud se prakticky vždy zaměřovaly na pěstování salátu. Technologický pokrok v posledních letech umožnil, aby rozšířily nabídku i o jiné druhy plodin.

Richmondská vertikální farma je až o 97 % úspornější, pokud jde o spotřebu půdy a ve srovnání s konvenčním zemědělstvím spotřebuje až o 90 % méně vody. Nevyžaduje používání pesticidů a její kontrolované prostředí a kratší dodavatelský řetězec výrazným způsobem snižují riziko chorob pěstovaných plodin.

Pokud se budeme bavit o červených fazolích nebo fazolových luscích druhu Phaseolus vulgaris, bude se obsah toxických látek lišit. Jedovatost fazolí a fazolek se pojí především s přítomností tzv. fytohemaglutininů, které se řadí mezi lektiny. Zmíněné látky mají schopnost způsobovat shlukování červených krvinek a mohou vykazovat nepříznivé účinky na lidský trávicí trakt: Často jde o nevolnost, v horším případě o závažnější komplikace. Obzvlášť vysoké množství lektinů se nachází v syrových nebo nedostatečně tepelně zpracovaných fazolích. A zralé červené fazole jich obsahují víc než mladé zelené fazolky.

Obecně se doporučuje fazole před vařením několik hodin ponechat ve vodě, jelikož po namáčení a vaření se obsah lektinů výrazně sníží. Vhodné je vařit alespoň 15 minut, respektive 30 minut pro úplné odbourání lektinů: U fazolí klesne jejich obsah po 18 hodinách namáčení zhruba o polovinu a po následných 20 minutách vaření je pak téměř nulový. 

Za Zeptej se vědce odpovídá Ing. Filip Hládek, Laboratoř chemické robotiky CHOBOTIX; VŠCHT Praha

Mocný a bohatý norský král Olaf Tryggvason, pocházející podle ság „z krve obrů“, měl být „krásný, urostlý a silný mládenec, jemuž se ve sportovních hrách nikdo nevyrovnal“. Narodil se jako pohrobek a jeho matka ho před krvežíznivými a mocichtivými příbuznými zachránila tím, že z Norska uprchla přes Švédsko na Kyjevskou Rus. Když se Olaf v dospělosti vrátil do vlasti, zapojil se do výnosných nájezdů na západní Evropu. Poté si v roce 995 vybojoval otcovu korunu. 

Mstivá královna 

Po pacifikaci Norska se Olaf Tryggvason pokusil ovládnout část Švédska, když se ucházel o vdovu po prvním historicky doloženém švédském králi Eriku Vítězném. Sigrid, opěvovaná jako „nejmoudřejší ze žen a prorokyní v mnoha věcech“, byla pravděpodobně sestrou Boleslava Chrabrého, a tím pádem dcerou Doubravky České. Podle ság vlastnila rozsáhlá území, a proto byla zavalena žádostmi o ruku od mnoha ctižádostivých velmožů i vladařů. 

Olaf Tryggvason jí nejprve poslal velký zlatý prsten, jenž si obezřetná královna nechala ocenit vlastními zlatníky. Ti zjistili, že se jedná jen o pozlacenou mosaz. Podle jiné ságy se jednalo o velkou zlatou obruč z Thorovy svatyně v Lade. Královna prý „dala obruč rozseknout a ukázalo se, že je to jen pozlacená měď“. Tehdy vykřikla: „Obruč je falešná! Kdovíjaké úklady mi ještě chystá ten norský loupežník!“ Srdnatý Olaf ale nabídku ke sňatku přijel přednést osobně, přičemž Sigrid natolik oslnil, že mu byla ochotná záležitost s prstenem odpustit. 

Už už mu chtěla dát svůj souhlas, když vtom nápadník vyřkl svou podmínku – jeho nastávající se musí stát křesťankou. Tehdy se krásná a hrdá královna zarazila a pyšně odmítla zříct se víry svých předků. Prchlivý Nor ji poté uhodil rukavicí a vzkřikl: „Myslíš, že se ožením s takovou pohanskou čubou, jako jsi ty?“ 

Připomeňme, že za odmítnutí křesťanství trestal vlastní poddané smrtí, zmrzačením nebo výjimečně vypovězením ze země. Nicméně dvojnásobně ponížená Sigrid neocenila jeho „velkomyslnost“ a chladně mu prorokovala: „To mi jednou zaplatíš krví!“ Jako bohyně pomsty Nemesis se stala „tou, před níž není úniku“. Sigrid se nakonec provdala za Olafova zavilého nepřítele, panovníka Svena Vidlího vouse, který od roku 986 panoval Dánům. 

Zlato je znepřátelilo 

Olaf Norský a Sven Dánský se dobře znali, neboť společně podnikali loupežné výpravy na Britské ostrovy a po neúspěšném obléhání Londýna zpustošili velkou část jihovýchodní Anglie. Nicméně obrovské výkupné, které Angličané zaplatili, aby zabránili dalším nájezdům, si ponechal pouze Olaf. A aby toho nebylo málo, dokonce se oženil se Svenovou sestrou Tyry, která byla předtím proti své vůli provdána za vendského krále Burislava. Poté, co od něj utekla, nalezla ochranu právě u norského reka Olafa. Odtud pramenila nenávist mezi dvěma klíčovými panovníky vikinského severu. Dánský král uzavřel spojenectví s nevlastním synem, švédským králem Olofem Skötkonungem, aby poté společně štvali Nory proti Olafovi Tryggvasonovi. 

Norský král se proto v roce 1000 rozhodl k rázné akci. Vyrazil přes Baltské moře na jednání s polským panovníkem Boleslavem Chrabrým, aby ho získal na svou stranu a přemluvil k útoku na Dány a Švédy (podle jiné verze měla výprava sloužit k vymáhání věna od Tyryna bývalého manžela Burislava). Na jaře zorganizoval Olaf I. Tryggvason vojsko a počátkem léta vyplul z jižního pobřeží Norska s flotilou jedenácti lodí a 500 námořních bojovníků směrem k ústí Odry, kde během letních měsíců vedl jednání s polským panovníkem. Za králem mělo dorazit dalších 60 lodí norských sedláků, které se však k němu nepřipojily. 

Jeden z kronikářů to vysvětloval: „Když však Olaf shromáždil loďstvo, nastaly potíže, ve stanovený čas se dostavila jen část plavidel, a poté, co král vyplul vpřed s několika loděmi, se opozdilci obrátili zpět. Když Olaf viděl, že ho jeho krajané podvedli, rozhodl se vydat k Polákům a požádat je o vojenskou pomoc, neboť mu byli věrnými spojenci na jeho vikinských plavbách.“ 

Norský vládce každopádně dorazil se svým malým vojskem na polsko-pomořanské pobřeží poblíž ústí Odry a po jednáních s Poláky se vydal na zpáteční cestu, která se mu stala osudnou. Mezitím totiž Olafovi nepřátelé nezůstali nečinní. Pravděpodobně věděli o jeho flotile i o její velikosti. Zahájili tedy tajná jednání, během nichž se rozhodli zbavit nepohodlného Nora, který mohl být ve spojení s Poláky velmi nebezpečný. Samozřejmě se předem dohodli, jak si mezi sebe rozdělí jeho zemi. Poté shromáždili velkou flotilu o 82 lodích a vyrazili na lov.

Dlouhý had v pasti 

Události osudného 9. září 1000 popsal jeden islandský kronikář takto: „(…) když se (král Olaf I. Tryggvason) vrací po úspěšném vyjednávání s Boleslavem I., je přepaden a donucen k boji u ostrova Svold (Svolder) na pomořanském pobřeží, kde se spojenci skryli v zátoce.“ V jiném textu se psalo: „Bitva se odehrála na ostrově zvaném Svold (Svolder) nedaleko Pomořan, který se v severském jazyce nazývá Vendská země.“ 

Podle dalších pramenů mělo jedenáct lodí norského krále doprovázet jedenáct plavidel jómských vikingů, pololegendárních žoldnéřů, jejichž pevnost údajně ležela na jižním baltském pobřeží. K těmto 22 lodím se přidalo i 49 lodí polského knížete Boleslava I., v jejichž případě není jasné, jakému účelu měly sloužit. Neví se, zda se jednalo pouze o dopravní lodě naložené zbožím, nebo šlo o válečné lodě, které měly Olafovi pomoci v boji s jeho nepřáteli na moři, či dokonce při plánované invazi proti Dánsku. 

Nechvalnou roli sehrál Olafův vazal, velmož Sigvald, jehož Dánové podplatili, aby královu velkolepou loď zvanou Dlouhý had vlákal do pasti. Tato zrada vešla do vikinských básní. Nejvýznamnější islandský politik a historik středověku Snorri Sturluson střetnutí popsal: „Bylo krásné počasí a slunce jasně svítilo. Všichni panovníci (dánský a švédský) se vydali na Holm (Svolder) s velkou družinou a viděli, jak spousta (norských a polských) lodí vyplula na moře.“ 

Většinu norských a polských lodí nechali okolo ostrova bez problémů proplout. Když se však blížil mohutný královský Dlouhý had, řízený samotným Olafem I., na palubě s jeho nejlepšími válečníky, Sigvald začal signalizovat, aby plul za ním. Olafovu loď tak zavedl k úžině, z níž najednou vyrazili Dánové a Švédi na svých dračích lodích a Dlouhého hada obkroužily. Olaf a jeho bojovníci čelili přesile, neboť Sigvald do bojů nezasáhl a ke zradě přemluvil i jómské žoldáky. 

Místo králova skoku 

Podle jednoho z pěvců byl norský král napaden stejně, jako když vlci ze zálohy zaútočí na ovce. Olafovi bojovníci se bili statečně, zpočátku protivníkům dokonce způsobili těžké ztráty. Jenže později se velká dánská válečná loď Bardi přiblížila k Dlouhému hadovi natolik, že z ní nepřátelé přeskákali a zlomili poslední norský odpor. Tváří v tvář bezvýchodné situaci skočili králův polobratr, nejvyšší maršálek, a nakonec i sám jednatřicetiletý Olaf Tryggvason v plné zbroji do moře. Jeho čin vešel do písní jako legendární „králův skok“, kdy dal válečník přednost smrti ve vlnách před zajetím nepřáteli. Dochovaly se také dva runové kameny, které odkazují na tuto bitvu mezi vládci. Jejich nápis oplakává reka, který „našel smrt v boji králů“.

O královském hrdinovi napsali oslavné básně představitel německého poetického realismu Theodor Fontane, stejně jako norský dramatik a nositel Nobelovy ceny za literaturu Bjørnstjerne Bjørnson. Druhou z nich zhudebnil v roce 1872 nejvýznamnější norský hudební skladatel Edvard Grieg. Nutno dodat, že islandské a norské prameny tuto verzi nepodporují, podle nich norský král bitvu možná dokonce přežil nebo se chtěl zachránit, ale těžká zbroj ho stáhla ke dnu. 

Přesné místo námořní bitvy u Svolderu není známo. Prameny ho kladou do oblasti od úžiny Öresund mezi Dánskem a Švédskem až po ústí dnešního Peene (Pěna) či Odry. Na základě většiny zmínek v severských pramenech však lze v současnosti s poměrně velkou mírou jistoty tvrdit, že se odehrála u ostrova Vilm u jižního pobřeží Rujány a Greifswaldské zátoky mezi ostrovy Rujánou a Usedom (Uznojem). Vilm je hustě zalesněný ostrov dlouhý necelé tři kilometry, který se zvedá do výšky 37,5 metrů nad mořem, takže by byl pro přepadení ideální. 

Velký počet vikinských lodí s typickými barevnými čtvercovými plachtami mohl kotvit v hloubce ve vyčkávací pozici, tedy ve vodách mezi Vilmem a Rujánou, aniž by byl vidět z Greifswaldské zátoky. Byla zde také dostatečná hloubka pro nepřátelské dlouhé lodě. Jižně od Vilmu, ve středu Greifswaldské zátoky, blokoval únikovou cestu připlouvajícím Norům také ostrov Große Stubber s okolními mělčinami. Tyto geografické zvláštnosti, které dodnes způsobují značné potíže lodní dopravě a rybolovu, musely být v té době Olafovým nepřátelům dobře známy, takže mohli oblast využít při plánování léčky. 

Vítězný Vidlí vous 

Po bitvě si Švédové a Dánové Norsko rozdělili mezi sebe, takže Norové ztratili v Pobaltí veškerý vliv. Sven vládl svému norskému území prostřednictvím dvou jarlů. Jedním z nich byl vůdce protiolafské opozice Erik Haakonsson, který si za účast v bitvě vysloužil jako válečnou kořist Dlouhého hada, který se nepotopil ani nebyl zničen. Plavidlo se 34 páry vesel a délkou 45 metrů se stalo vzorem pro dvanáct „admirálských lodí“, které byly v letech 1000 až 1263 v zemi protáhlých fjordů postupně postaveny.

Po triumfu nad Nory se dánský král zaměřil na ovládnutí Britských ostrovů. Poté, co jeho vojska opakovaně porušila dohodnutá příměří a na anglickém území se začalo usazovat stále více vikingů, Angličanům došla trpělivost. Na svátek svatého Brice z Tours, 13. listopadu 1002, nařídil anglický král Ethelred pobít všechny dánské obyvatele, včetně Svenovy sestry Gunhildy. Tato akce se však minula účinkem, neboť ostrovy Dánů nezbavila. Naopak je ještě více vybudila k dalším lítým bojům, které završili o Vánocích 1013 obsazením celé země a prohlášením Svena anglickým králem. Koruny si ale dlouho neužil, protože skonal o pouhých čtyřicet dní později, 3. února 1014.

Druhy rodu myrhovník (Commiphora) z čeledi březulovitých rostou především v tropické a subtropické Africe a Asii. Některé z těchto rostlin se využívají ke sběru vonné pryskyřice, zvané myrha. Ve starověku šlo o ceněnou komoditu a její cena byla často podstatně vyšší než cena zlata.

Nedávno se objevil jeden myrhovník, jehož cena je ještě vyšší, přinejmenším pro vědu. Jeho příběh začal v osmdesátých letech, kdy odborníci prováděli vykopávky v jedné jeskyni v izraelské Judské poušti. Během vykopávek tam nalezli semeno, které pochází z let 993 až 1202 našeho letopočtu a je tedy zhruba tisíc let staré.

Semeno z jeskyně

Testy potvrdily, že semeno je životaschopné a vědci ho vyseli. Nedávno, zhruba po 14 letech dosáhl tento myrhovník, který vědci pojmenovali Sheba, dospělosti. Je vysoký asi tři metry a má se čile k světu. Odborníci ho průběžně zkoumají, studují jeho dřevo, listy i slavnou pryskyřici.

Sarah Sallonová z izraelského Výzkumného centra přírodní medicíny (NMRC) a její spolupracovníci přečetli DNA myrhovníku Sheba a následně provedli fylogenetickou analýzu. Výsledky vědce překvapily, neboť se ukázalo, že přestože jde o myrhovník, jeho DNA neodpovídá žádnému známému druhu myrhovníku. 

Teoreticky se sice může jednat o doposud neobjevený druh, který stále přežívá někde v poušti, podle vědců je ale pravděpodobné, že se ve skutečnosti jedná o vyhynulý druh. Další pozoruhodnou informací je, že může jít o keř s pryskyřicí, který  je zmiňovaný v biblických pramenech. Podrobnosti výzkumu izraelských vědců zveřejnil odborný časopis Communications Biology.