Impozantní stratovulkán Mount Adams v Kaskádovém pohoří je s výškou 3 743 metrů nad mořem druhým nejvyšším vrcholem státu Washington. Ačkoliv nesoptil už více než tisíc let, geologové tento vulkán stále pokládají za aktivní. Nejnovější události jim podle všeho dávají za pravdu.

Odborníci z americké Geologické služby během letošního září detekovali na této sopce šest zemětřesení. Jde o dramatický nárůst proti normálnímu stavu. Na Mount Adams vědci obvykle zaznamenávají jedno zemětřesení za dva až tři roky. Jde tak o nejvyšší počet zemětřesení detekovaných na této sopce během jednoho měsíce od počátku měření v roce 1982.

Sopkotřesení

Otřesy o magnitudě 0,9 až 2 zaznamenala seizmická stanice, která je vzdálená 11 kilometrů jihozápadním směrem od vrcholu Mount Adams. Na zemském povrchu nebyly otřesy patrné. Nápadné zvýšení intenzity otřesů na vulkánu si získalo pozornost v odborných kruzích. Podle geologů nemusí zvýšený počet zemětřesní automaticky znamenat, že hrozí bezprostřední erupce. V současné době nejsou podle vědců žádné náznaky, že by intenzivnější zemětřesení vulkánu, který se tyčí asi 110 kilometrů severovýchodně od metropole Portlandu, bylo důvodem k obavám.

TIP: Mount Erebus: Nejjižněji položená aktivní sopka planety chrlí zlatý prach

Geologové situaci ale neberou na lehkou váhu. Týmy Vulkanické observatoře Kaskády (CVO) a Seizmické sítě Pacifického severozápadu (PNSN) se chystají instalovat na Mount Adams soustavy dočasných seizmických stanic. Jejich úkolem bude detailně měřit sílu, přesné místo a také hloubku seizmické aktivity na tomto americkém vulkánu. Data z těchto stanic by měla prozradit více o tom, co přesně se děje v nitru vulkánu.

Dopravní letadla pohybující se nadzvukovou rychlostí zmizela z oblohy již před více než 20 lety. Poptávka po superrychlé letecké dopravě tím ale nezmizela a vývojáři se od té doby snaží přijít s použitelnou a ekonomicky smysluplnou náhradou.

Jednou ze společností, které jsou v popředí tohoto úsilí, je například startup Boom Supersonic. V roce 2016 ohlásili ambiciózní plány pro nadzvukovou komerční dopravu v cenách obchodní třídy dnešních podzvukových letů. Jejich nadzvukový Overture letos absolvoval první letové testy a pro komerční nasazení má být k dispozici někdy po roce 2027.

Overture má létat dvojnásobnou rychlostí zvuku, existují ale i koncepty mnohem rychlejších letounů. Patří mezi ně i projekt americké společnosti Venus Aerospace, která vyvíjí hypersonické letadlo s vlastním motorem Venus Detonation Ramjet 2000 lb.

Letoun s názvem Stargazer bude určený až pro 12 pasažérů a trasu z New Yorku do Tokia má zvládnout za pouhých 90 minut. Francouzský Concorde dokázal urazit přibližně poloviční vzdálenost mezi New Yorkem a Londýnem za méně než čtyři hodiny. 

Hypersonický letoun má dosahovat až šestinásobku rychlosti zvuku a jak napovídá jeho jméno, cestujícím má během letu ve výšce 52 000 metrů nabídnout výhled na hvězdy. První let hypersonického letounu Stargazer se má uskutečnit již příští rok.

Kdybychom měli vybrat ten „nej“ exponát třeboňského archivu, nepochodíme. To, co činí archiv, jehož centrála sídlí v malebném jihočeském městečku, tak výjimečným, totiž není jedna konkrétní listina či jeden určitý rukopis. Je to naopak vzácně celistvě a kontinuálně uchované svědectví o minulých dobách tvořené pestrou mozaikou nejrůznějších typů archivních materiálů týkající se všech společenských vrstev a odvětví lidské činnosti. Jeho brány jsou otevřeny všem, svá tajemství nicméně archiv odhalí jen těm, kteří vytrvají v pilném studiu a zdolají všechny nástrahy v podobě starých písem a starých jazyků. 

Středověký základ 

Nejhlubší kořeny slavného třeboňského archivu by bylo patrně třeba hledat v mohutných zdech středověkého hradu Rožmberk. Zde byly nejpravděpodobněji uloženy nejstarší rodové písemnosti před tím, než se páni z Rožmberka v roce 1302 přestěhovali na Český Krumlov, krátce před tím uvolněný jejich blízkými příbuznými, vymřelými pány z Krumlova. 

Záznamy ze 14. až 16. století naznačují, že „ladule a škatule“ i truhly všemožných rozměrů obsahující především pergamenové listiny byly uchovávány jednak „ve sklepích“ a jednak v hradní kapli sv. Jiří, tedy v suché a dobře chráněné části sídla. Nejstarší soupis tehdejších archiválií pochází ze 60. let 14. století a obsahuje 99 listin. O necelá dvě století později bylo již listin na pět set. Tyto písemnosti byly pro Rožmberky nesmírně důležité, protože právě jejich prostřednictvím prokazovali své majetkové nároky, svou urozenost i svou starobylost. 

Ukládání archiválií proto věnovali patřičnou pozornost a již před polovinou 16. století se můžeme setkat s prvním věcně tříděným „Registrem majestátóv a privilegií“, který byl dílem tehdejšího rožmberského kancléře a zároveň archiváře Václava Albína z Helfenburku. K zevrubnému uspořádání archivu Rožmberky dost možná přiměl požár Pražského hradu v roce 1541, během nějž lehla popelem velká část zemských desek a všem šlechticům bez rozdílu tím pádem vznikla nutnost nalézt a nechat znovu úředně zaevidovat všechny důležité listiny.

Přesun do Třeboně 

Do města na břehu rybníka Svět se tehdy již značně rozsáhlý rožmberský archiv dostal na přelomu let 1601 a 1602, kdy poslední z Rožmberků, pan Petr Vok, prodal kvůli dluhům císaři Rudolfu II. (1575–1611) rodové rožmberské sídlo v Českém Krumlově a svou rezidenci přenesl právě do Třeboně. Kromě hodnotnějšího zámeckého zařízení, zásob potravin, šatstva či uměleckých předmětů si sebou odvezl též svou rozsáhlou knihovnu a celý rodinný archiv vyjma písemností vážících se přímo k českokrumlovskému panství: „Novembris 16. z poručení Jeho Milosti vladaře Václav Březan k přestěhování bibliotéky ze zámku Krumlova na Třeboň počal toho dne knihy do truhel sklízeti a skládati. Přes dvě neděle s nimi práci vedl. Nakladl 23 truhly plné, papírem a slámou po stranách, aby se nestlačily, opatřil. Zimním časem, když dobrá sanice byla, na Třeboň voženi.“ 

Pro posledního potomka slavného rožmberského domu, který svá poslední léta dožíval s vědomím jeho neodvratně se blížícího zániku, byl právě archiv významným nástrojem pro uchování rodové paměti. Péči o něj proto svěřil odborníkovi na slovo vzatému, již zmíněnému Václavu Březanovi. 

Neklidné roky 

Osudy rožmberských statků včetně jejich písemné pozůstalosti nabraly nicméně po smrti Petra Voka z Rožmberka v roce 1611 spíše turbulentní charakter. Po nečekané smrti jediného přímého synovce Petra Voka Jana Zrinského ze Serynu v roce 1612, připadlo na základě dědické smlouvy rožmberské jmění Švamberkům. Ti si jej ale příliš dlouho neužili, neboť jim byl veškerý majetek v roce 1620 zkonfiskován za účast na stavovském povstání proti císaři Ferdinandu II. (1619; 1620–1637). Třeboňské panství včetně archivu si ponechali Habsburkové a po desetiletí se zde střídali různí správci. Svěřeným písemnostem očividně příliš pozornosti nevěnovali, neboť nahodilé zprávy z této doby uvádějí, že je archiv v naprostém nepořádku, skříně jsou prázdné a listiny i spisy vyházené z truhlic. 

Část archivu týkající se panství Rožmberk, Nové Hrady a Libějovice byla navíc v roce 1628 vydána jejich novým majitelům, Buquoyům, čímž došlo k definitivnímu zániku původního Březanova ukládacího systému. V roce 1637 byla Třeboň dána do zástavy polskému králi Vladislavovi IV. Vasovi, který si vymínil, že rožmberský archiv má být uspořádán a posléze předán české komoře v Praze. Při této příležitosti vznikl rámcový soupis archiválií, k jejich převezení navzdory opakovaným Vladislavovým urgencím kvůli liknavosti jihočeských úředníků nedošlo. 

Zde se sluší říci, že naštěstí, neboť v opačném případě by býval třeboňský archiv stihl tentýž osud, jaký potkal rožmberskou knihovnu. Ta totiž do Prahy převezena byla, v roce 1647 se stala válečnou kořistí švédských vojsk a dodnes tvoří součást švédské národní knihovny ve Stockholmu. 

Velká reforma 

Stabilitu vrátili archivu až knížata ze Schwarzenbergu, kteří rožmberský archiv získali spolu s třeboňským panstvím a zámkem v roce 1660. Schwarzenbergové tradičně dbali na správné uchovávání písemností – sami ostatně vlastnili rozsáhlý rodový archiv ve Vídni. Osm truhlic se starými rožmberskými listinami i množství dalšího zděděného písemného materiálu proto svěřili do péče svým registrátorům. Těch se během téměř tří staletí schwarzenberské držby vystřídalo mnoho generací. Nad jiné z dlouhé řady více či méně erudovaných a zapálených archivářů vynikají archivní a registraturní ředitel Martin Forch a justiciár Karel Jakub Battista, kteří se na přelomu 18. a 19. století stali duchovními otci tak zvané velké archivní reformy. 

Jejím cílem bylo uspořádat v té době již značně obsáhlý schwarzenberský archiv podle jednotného systému tak, aby bylo možno kdykoliv vyhledat jakoukoliv písemnost. Práce na archivní reformě trvaly tři desetiletí a náklady se vyšplhaly na více než půl milionu zlatých rýnských, výsledek se ale beze sporu vyplatil. Podle zprávy registrátora Karla Aujeského z roku 1834 byl třeboňský archiv v takovém stavu, „že i v případě, že by archivní personál vymřel, mohla by nyní potřebné spisy vyhledat i zcela nezkušená osoba.“ 

Reformě neunikl ani starý rožmberský archiv, který byl v této době rozčleněn do čtyř umělých sbírek. První z nich jsou známá Historica, do nichž byly vřazeny archiválie vážící se k politickým, vojenským, církevním i kulturním dějinám jak českým, tak obecně evropským. Další tři tvoří Cizí rody, Cizí statky a Cizí doly, u nichž slovíčko „cizí“ vyjádřilo skutečnost, že se nejednalo o písemnosti schwarzenberské, nýbrž především rožmberské a švamberské. 

Mekka historiků 

Ačkoliv archivní reforma vznikla v první řadě z interní potřeby Schwarzenbergů a souvisela se správou jejich držav, stal se moderně uspořádaný archiv lákadlem pro historiky. Jeden z prvních a zároveň nejvýznamnějších odborníků, který v letech 1824-1868 studoval třeboňské archiválie a objevil mnohé zde uložené písemné poklady, byl František Palacký. Ten na třeboňský archiv opakovaně pěl chválu a v závěru své kariéry shrnul svou zkušenost takto: „Třeboň je pro mě posvátnou Mekkou a tou bohdá dlouho zůstane i pro příští generace českých dějepiscův.“ 

A nemýlil se. Během následujících let do Třeboně zavítala řada vědců od Augusta Sedláčka a Antonína Gindelyho, přes Josefa Šustu a Jaroslava Golla až po Jaroslava Pánka či Jaroslava Čechuru. Přístup do archivu však nikdy nebyl omezen pouze na velikány historické vědy. Knížata ze Schwarzenbergu své archivy – neboť k Třeboni v roce 1892 přibyl archiv v Českém Krumlově, kam knížecí rodina nechala z Vídně převézt svůj obrovský rodinný archiv a písemnosti svých úřadů – od konce 19. století otevírala i široké veřejnosti a za symbolický poplatek nechávala zájemce nahlížet do jinak nepřístupných depozitářů. Tyto prohlídky bývaly komentované, doprovázené odborným výkladem archivářů a podle dochovaných návštěvních knih se těšily velkému zájmu. 

Do nové doby 

Zmíněný převoz schwarzenberského rodinného archivu do Českého Krumlova (kde se mimochodem tento výjimečný fond nachází dodnes) souvisel s přestěhováním sídla celého ústředního knížecího archivu do českokrumlovské rezidence, čímž Třeboň ztratila své dosavadní výsadní postavení. Tato situace však netrvala příliš dlouho, jelikož válečné a zejména poválečné změny ji pasovaly na sídlo státního (nejprve krajského a později oblastního) archivu. Tento centrální úřad během 50. let postupně převzal do své správy všechny zestátněné šlechtické a velkostatkové registratury včetně českokrumlovské či jindřichohradecké s písemnou pozůstalostí pánů z Hradce, Černínů či Paarů. 

Do své současné podoby pak třeboňský archiv dorostl v roce 2002, kdy mu v důsledku zrušení okresů byly podřízeny všechny někdejší okresní archivy v jižních Čechách. Ty vznikly počátkem 50. let jako součásti tehdejších okresních národních výborů a jejich úkolem bylo mimo jiné ukládat písemnosti nejrůznějších institucí v rámci okresů. Jmenovitě se vedle okresních úřadů a výborů jednalo například o archivy měst a obcí, škol či soudů a o farní archivy uložené na základě depozitní smlouvy s příslušnými církvemi. 

Začleněním okresních archivů pod třeboňskou centrálu se dovršila geneze olbřímí pokladnice plné písemných skvostů pocházejících z devíti století její nepřetržité existence a psaných v mnoha jazycích, jejíž jedna část – rožmberská Historica – byla v roce 2000 prohlášena za jednu z aktuálně celkem tří archivních národních památek České republiky.

V květnu 1845 vyrazila z anglického Greenhithu britská námořní expedice pod velení zkušeného kapitána Johna Franklina. Expedici tvořily lodě HMS Erebus a HMS Terror s celkem 129 muži posádky. Cílem expedice bylo objevit Severozápadní průjezd, kterým by bylo možné proplout severně od Kanady z Atlantiku do Pacifiku.

Expedice skončila naprostou katastrofou a smrtí všech zúčastněných. V září 1846 obě lodě uvízly v mase ledu u Ostrova krále Viléma. Posádka tam strávila dvě zimy, přičemž většina námořníků zemřela i s kapitánem Franklinem. Zbytek mužů vyrazil na jih, ale všichni cestou zahynuli. Osud posádky je stále do značné míry obestřený tajemstvím.

DNA z jámy na Ostrově krále Viléma

V průběhu let byly objeveny vraky obou lodí i mrtvá těla mnoha námořníků. Archeolog Douglas Stenton z kanadské Univerzity ve Waterloo a jeho kolegové odebrali DNA ze stoličky člena posádky, jehož čelist byla v roce 1993 nalezena s více než 400 kostmi nejméně 13 lidí v jámě na Ostrově krále Viléma.

Porovnání DNA tohoto zubu se vzorky 25 žijících příbuzných členů Franklinovy expedice ukázalo příbuzenskou shodu u Nigela Gambiera spřízněného s Jamesem Fitzjamesem, důstojníkem, který byl původně zvažovaný jako velitel expedice, ale nakonec byl zamítnut kvůli příliš nízkému věku. Pozoruhodný objev nedávno zveřejnil odborný časopis Journal of Archaeological Science: Reports.

Fitzjames byl v prosinci 1845 britskou Admiralitou povýšen do hodnosti kapitána, ale nikdy se to nedozvěděl. Po smrti kapitána Franklina v červnu 1847 se stal velitelem tehdy již plavby neschopné lodi HMS Terror. V květnu nebo červnu 1848 ale zahynul během cesty na jih. V době smrti mu bylo 35 let. 

Zatímco příčina smrti Fitzjamese zůstává neznámá, na základě známek kanibalismu na nalezených kostech dospěli vědci k závěru, že Fitzjames posloužil svým druhům jako zdroj potravy. To dokazuje, že v době jeho smrti muselo být několik jeho druhů stále naživu. Objev ale také dokresluje zoufalost situace členů expedice, kteří neváhali sníst svého kapitána.

Nejstarší důkazy o osídlení oblasti dnešního druhého největšího města Portugalska pocházejí zhruba z 8. století př. n. l. Tehdy se při ústí řeky Douro, jež se vlévá do Atlantiku, usadili Keltové a založili tam osadu Cale. Okolo roku 136 př. n. l. dobyl region římský generál Decimus Iunius Brutus Callaicus, který si uvědomil jeho strategickou polohu a položil základní kámen přístavu Portus Cale. 

Římané v lokalitě setrvali až do éry stěhování národů a Portus Cale následně střídal panovníky: Začátkem 8. století mu vládli severoafričtí Maurové, ale během reconquisty jej získal Vímara Peres, kterého Alfons III. Veliký pověřil znovudobytím území uzmutého muslimy. Peres uspěl a mimo jiné se poté stal prvním portugalským hrabětem.

Zachránce Porta

Portus Cale pak těžil ze své strategické polohy: Proudilo do něj bohatství z kolonií a na cestu odtud vyráželi křižáci. Když postupem času cena koření dováženého z Asie klesala, podařilo se průmysl podpořit vinařstvím, jehož produkty zachutnaly hlavně Angličanům. Po napoleonských válkách oblast sevřela bouřlivá léta a pro změnu propukla válka občanská. Situaci nakonec uklidnil až slovutný „zachránce Porta“, brazilský císař a portugalský král Dom Pedro. 

Dnes metropole nabízí návštěvníkům pohostinnost i šarm. Staré centrum patří od roku 1996 na seznam UNESCO a není náhodou, že se Porto stalo Evropským hlavním městem kultury pro rok 2001. Pokud máte rádi procházky, jistě vás potěší, že je město zmíněné formě „přepravy“ velmi nakloněno. Pouze se musíte smířit s tím, že některé jeho části vyrostly na kopcích. Například historickou čtvrť Ribeira doslova protkávají úzké křivolaké uličky, kde nezřídka narazíte na schody a zdolávání výškového rozdílu se jednoduše nevyhnete. Tamní domy pak mnohdy působí, jako by se navzájem podpíraly, a řadu z nich pokrývají modré kachličky s různými motivy zvané azulejos.

Eiffelova stopa

Prohlídku zahajte ideálně na nábřežní promenádě Cais da Ribeira, kde můžete obdivovat žulové arkády a navštívit obchody, restaurace i kavárny. Objednejte si třeba typickou francesinhu, tedy bílý chléb s třemi druhy masa zapečený se sýrem a vejcem, a k tomu samozřejmě skleničku portského. Na milovníky sladkého čeká národní pochoutka pastel de nata – dortík tak dobrý, že by se na něm dala vypěstovat závislost. A zatímco si budete pochutnávat na pečivu, můžete se kochat výhledem na řeku, na níž kotví výletní lodě i malebná tradiční nákladní plavidla barcos rabelos.

Nad Dourem se klene symbol města – grandiózní, skoro 200 metrů dlouhý dvoupatrový most Krále Ludvíka I. z roku 1886. Pokud vám svou konstrukcí připomene Eiffelovu věž, nepůjde o pouhé zdání. Jeho stavitel Théophile Seyring totiž s Gustavem Eiffelem úzce spolupracoval. Po horní mostovce ve výšce 45 metrů projíždí rychlodrážní tramvaj, v Portu označovaná jako metro. Dá se však po ní i přejít pěšky a nabízí se odtud nezapomenutelné výhledy. Na protějším břehu ve Vila Nova de Gaia na vás pak čeká řada vinných sklepů, kde můžete hojně ochutnávat…

Pozor, ať nezakopnete

Severní břeh zas nabízí spoustu turistických pozoruhodností. Nad staré město se vypíná katedrála, jejíž kořeny sahají až do 12. století. Za návštěvu rozhodně stojí gotická křížová chodba s nádhernými azulejos, na nichž jsou vyvedeny obrazy z Mariina života a motivy z Ovidiových Metamorfóz. Z terasy před svatostánkem se naskýtá impozantní pohled na město a stojí tam také často fotografovaný pranýř. Hned vedle katedrály pak uvidíte bývalý biskupský palác, jednu z nejkrásnějších barokních staveb v zemi. 

Z řady historických budov vyčnívá svým opulentním interiérem kostel sv. Františka, jemuž se říká také „zlatý“. Na výzdobu interiéru totiž v 18. století padlo přes 200 kilogramů plátkového zlata, které tak spatříte nejen na oltáři, ale i na stropě a sloupech. V magickém prostředí se mimo jiné konají koncerty a podzemím svatostánku se vinou středověké katakomby. Sousední burzovní palác Palácio da Bolsa, poněkud strohá budova z poloviny 19. století, zas ukrývá opulentní Arabský sál: Zdobí jej pozlacené filigránské arabesky, inspirované granadskou Alhambrou. Intarzie z různobarevných dřev na podlaze vedlejšího sálu přitom působí tak plasticky, že dané iluzi možná podlehnete a sem tam na zcela rovné ploše zakopnete…

Tisíce modrých kachlíků

O pár set metrů dál na sever vévodí celé čtvrti další symbol Porta: Tzv. věž Kleriků neboli Torre dos Clérigos měří 75 metrů, takže se řadí k nejvyšším budovám v zemi, a kdo zvládne jejích 240 schodů, toho čeká úchvatný výhled na panoráma města i jeho okolí. Milovníci azulejos by si neměli nechat ujít ani nevelkou kapli Capela das Almas de Santa Catarina, kterou pokrývá asi 16 tisíc zmíněných půvabných kachlíků. A komu by to nestačilo, může zavítat o několik bloků dál do kostela Igreja do Carmo, kde azulejos zdobí celou vnější boční stěnu. V sousedním rokokovém svatostánku Igreja dos Carmelitas lze navíc obdivovat fascinující pozlacené dřevořezby.

Nádraží obvykle nebývají v centru turistického zájmu. Estação São Bento nedaleko katedrály ovšem představuje perlu, kterou by neměl vynechat žádný milovník železnice. Vzniklo v roce 1916 na místě bývalého kláštera a také v jeho případě se můžete pokochat nádhernými azulejos: Na zdech jich tam najdete víc než 20 tisíc.

Škola Harryho Pottera

Mezi další lákadla Porta rozhodně patří rušné tržiště Bolhão, kde vám budou oči přecházet z nabídky zeleniny, ovoce, a hlavně ryb. Koupit tam ovšem můžete třeba i domácího mazlíčka… Kdo chce zažít nefalšovaný šarm Belle Époque, zamíří do vyhlášené kavárny Majestic na nákupní třídě Rua de Santa Catarina. Další perlu tvoří knihkupectví Lello na ulici Rua das Carmelitas: Secesní interiér z roku 1906 s působivým schodištěm nabízí pastvu pro oči, přičemž J. K. Rowlingová v době psaní svých slavných knih o Harrym Potterovi ve městě žila a magický interiér Lella ji prý inspiroval v případě školy čar a kouzel v Bradavicích. Zájem turistů je každopádně tak velký, že jde zřejmě o jediné knihkupectví na světě, kde se vybírá vstupné.

Areál nadace Serralves pro změnu zahrnuje muzeum moderního umění, vilu a park, v jejichž podobě se mísí modernistické vlivy s art deco. Blíž k centru pak najdete koncertní halu Casa da Música od prominentního nizozemského architekta Rema Koolhaase, jež se otevřela v roce 2005. Spektakulární futuristická budova s proskleným interiérem přitom nabízí širokou paletu koncertů, od klasiky až po techno… V Portu si zkrátka přijde na své každý. 

Zpočátku startovala SpaceX se svou první raketou Falcon 1 z testovací raketové základny na tichomořském atolu Kwajalein. Jednalo se však o nouzové řešení a bylo jasné, že chystaný středně těžký nosič Falcon 9 bude potřebovat řádnou vzletovou rampu na americkém kontinentu. Proto firma v roce 2007 uzavřela smlouvu s letectvem na pronájem komplexu LC-40 na vojenském kosmodromu na mysu Canaveral, jenž dnes spadá pod kosmické síly. Dřív ho využívaly rakety Titan III a IV, které se z něj mezi léty 1965 a 2005 vydaly na 55 misí.

Rok po uzavření smlouvy zahájila SpaceX potřebnou rekonstrukci areálu a jeho úpravu pro chystaný Falcon 9. Práce zahrnovaly především instalaci nových nádrží na kapalný kyslík a letecký petrolej, výstavbu haly pro integraci nosiče a nákladu i přípravu kolejového přepravníku, který raketu vyveze na rampu a zvedne ji do vertikální polohy. První Falcon 9 dorazil na LC-40 už na konci roku 2008 a na startovací ploše byl poprvé zkušebně vztyčen v lednu 2009. Premiérový start se pak odehrál v říjnu 2010.

Jedna raketa za druhou

Od té doby se rampa na LC-40 stala nejčastěji používanou na světě a zároveň nejvytíženější z těch, odkud létá SpaceX: Falcon 9 z ní do konce listopadu 2023 odstartoval 157krát. Za dobu svého provozu se komplex několikrát modernizoval kvůli změnám a vývoji rakety, ale v roce 2016 utrpěl i významné poškození, když nosič explodoval během příprav na rutinní statický zážeh před startem. Kromě rakety a jejího nákladu byla zásadně narušena také okolní infrastruktura a opravy trvaly téměř rok. Každopádně v uplynulých měsících se komplex dočkal zásadního vylepšení: Na rampě totiž vyrostla nová obslužná věž s přístupovým ramenem pro posádku, takže odtud budou moct létat pilotované lodě Crew Dragon.

Rampa s bohatou historií

Po ukončení provozu raketoplánů měla NASA na svém kosmodromu dva velké nepoužívané startovací komplexy, LC-39A a B. Z obou do té doby létaly právě raketoplány a ještě před nimi z nich startovaly rakety Saturn V, pro něž celá infrastruktura vznikla. Rampa na LC-39B měla v budoucnu sloužit pro novou supertěžkou raketu SLS, zatímco LC-39A by zůstal „ladem“. Kosmická agentura jej proto nabídla k pronájmu, přičemž zareagovala řada zájemců včetně Blue Origin či ULA, které zvažovaly jeho sdílené používání. V roce 2014 však NASA podepsala smlouvu na dvacetiletý pronájem se SpaceX.

Pro mise s posádkou

Práce na přestavbě LC-39A začaly prakticky okamžitě. Z obslužné věže byly demontovány stovky tun oceli, které tvořily otočnou konstrukci sloužící k přípravě raketoplánů před startem. Celá rampa se modernizovala a dočkala se kilometrů nového potrubí pro vedení pohonných látek i dalších nezbytných plynů a kapalin. Později na ní vyrostlo rovněž futuristické otočné rameno pro přístup posádky a na perimetru startovacího komplexu vznikla nová hala pro skladování a horizontální integraci raket a nákladů. Stojí přitom na známé cestě, po níž dřív jezdily obří pásové transportéry Crawler, vozící sestavy raketoplánů a Saturnů V z budovy VAB na rampu.

Primární účel druhého startovacího komplexu na floridském pobřeží měl spočívat v zajištění náročnějších startů, zatímco ty rutinní by zůstaly na bedrech LC-40 sousedního vojenského kosmodromu. Infrastruktura na LC-39A se tedy od počátku připravovala především pro pilotované mise Crew Dragonu a pro starty Falconu Heavy vyžadující složitější přípravu, která by jinak mohla narušit vysokou kadenci SpaceX. První Falcon 9 z rampy vzlétl v únoru 2017 a premiérový start s posádkou se odehrál v květnu 2020. Zmíněný komplex zvládne zatím jako jediný zabezpečit start Falconu Heavy, což by se však mělo brzy změnit.

Nejen pro Starship

Možnosti využití LC-39A se mají v nejbližší budoucnosti významně rozšířit. U. S. Space Force coby důležitý zákazník SpaceX totiž z mnoha různých důvodů vyžaduje pro některé své náklady vertikální integraci s nosičem. Za uvedeným účelem vyroste přímo na rampě nová mobilní obslužná věž s jeřábem, která nejen umožní umístit náklad na již vztyčený Falcon Heavy, ale také zabezpečí přístup obsluhy ke všem klíčovým součástem rakety a nákladu. Komplex pak rozšíří i druhá vzletová rampa: Staví se od roku 2021 a má sloužit výhradně pro Starship.

Starty nedaleko centrály

Vandenbergova základna kosmických sil (dříve letectva) měla od samých počátků existence SpaceX představovat první kosmodrom, odkud hodlal Elon Musk startovat. K danému účelu prošel místní komplex SLC-3W úpravou pro obsluhu startů Falconu 1, přičemž tam byla zmíněná raketa v roce 2005 dokonce vztyčena na rampě a provedla statický zážeh. Nakonec však odsud k nebi nikdy nezamířila.

Od roku 2011 si SpaceX na kosmo­dromu pronajímá komplex SLC-4 se dvěma startovacími rampami. Mezi roky 1963 a 2005 je využívaly rakety Atlas–Agena a Titan III a IV. Východní rampu SLC-4E přestavěla firma v letech 2011–2013 pro podporu startů Falconu 9. Západní SLC-4W si pak začala pronajímat až v roce 2015 a vybudovala na ní svou třetí přistávací plochu pro první stupně Falconů, označovanou jako LZ-4. Jako jediná tak leží v přímém sousedství startovací rampy.

UFO nad městem?

Vzhledem ke geografické poloze s volným střeleckým sektorem na jih slouží Vandenbergova základna pro starty raket na polární oběžnou dráhu. Falcon 9 se na ni odsud poprvé vydal v září 2013, ale v několika následujících letech byla jeho kadence startů ze západního pobřeží velice nízká. V posledních letech se však situace značně změnila a na počátku roku 2023 uzavřela SpaceX s vedením základny smlouvu ještě na pronájem komplexu SLC-6: Bude z něj létat nejen Falcon 9, ale také Falcon Heavy, který na polární dráhu dosud nikdy nemířil.

Specifikum startů Falconu 9 z kalifornského kosmodromu spočívá v tom, že komplex SLC-4 leží na pobřeží, zatímco nejbližší veřejná silnice vede víc než 12 km daleko – přičemž je odděluje vrchovina dosahující výšky okolo 600 m, kterou z většiny zabírá uzavřený vojenský prostor. Starty raket tam tudíž sledovat nelze. Jelikož ovšem všechny nosiče míří na jih, prolétají relativně blízko Los Angeles, kde se nachází ředitelství SpaceX. Pokud se tedy startuje v noci, dá se přímo z firemní centrály pozorovat světelná stopa Falconu 9 a úchvatné atmosférické úkazy, vytvářené jeho spalinami. V takových případech pak v metropoli registrují značné množství hlášení o pozorování UFO.

V roce 1715 odešel na věčnost nejtypičtější absolutistický panovník, Král Slunce Ludvík XIV. (1643–1715). Za svého života vystavěl ve Versailles nejhonosnější palácový komplex všech dob. Jeho posedlost stavbami, reprezentací a válčením ale Francii velmi vyčerpala, proto většina země přivítala nový liberální a tolerantní režim, kdy se vlády místo pětiletého Ludvíka XV. (1715–1774) ujal regent – vévoda Filip Orleánský. 

Laskavé regentství 

Tento chytrý, vzdělaný, šlechetný, tolerantní a mírumilovný synovec Ludvíka XIV. měl smysl pro umění, hrál v Molièrových a Racinových hrách, skládal hudbu i opery a vynikl také jako talentovaný malíř a rytec. Současně podporoval vzdělání, byl nadšeným chemikem a rovněž projevil mimořádný vojevůdcovský talent. Jako přesvědčený ateista se vysmíval náboženství, miloval krásné ženy a života si užíval plnými doušky. Jeho éra byla proto nazývána „laskavým regentstvím“, neboť každý si dělal, co chtěl. 

Nejbližším příbuzným Ludvíka XV. byl jeho strýc, španělský král Filip V., proto v případě smrti nezletilého panovníka hrozilo, že by se pod jednou vládou spojily Španělsko a Francie. Aby tomu zabránil, uzavřel regent Filip Orleánský raději spolek s Velkou Británií, Nizozemím a římsko-německým císařem. Jeho členové totiž nehodlali dopustit, aby Filip V. porušil svůj závazek z roku 1713, že dědická práva na francouzský trůn nebude uplatňovat on ani jeho potomci. 

Část francouzské aristokracie, takzvaná španělská strana, ale byla s uzavřením spolku nespokojena. Solí v očích jí byl zejména iniciátor protišpanělského spojenectví, ministr zahraničí Guillaume Dubois. Šlechtici ho nesnášeli, v jejich očích byl totiž ambiciózním přivandrovalcem, neboť se vypracoval ze skromných poměrů do vysoké funkce. Podle jednoho z dvořanů se v něm svářely „všechny možné neřesti o to, která se stane jeho pánem. Lakomství, zhýralost a ambice byly jeho bohy, proradnost, pochlebnictví a otroctví jeho prostředky, a dokonalá bezbožnost jeho odpočinkem“. 

Degradovaný princ krve 

Na základě torzovitých pramenů většina historiků usoudila, že spiknutí proti regentovi zosnoval roku 1718 španělský diplomat Antonio del Giudica, kníže z Cellamare. Rodák z Neapole to ve službách španělského krále dotáhl až na generála a mimořádného vyslance u francouzského dvora. Jeho plán schválil španělský první ministr Giulio Alberoni, který též pocházel z Itálie, ale na rozdíl od urozeného knížete se narodil v rodině prostého vinaře a kariéru udělal přes katolickou církev a náruč jednoho maršála. Dokázal se však nakonec vetřít do přízně španělské královny a jako první ministr usiloval o posílení španělského vlivu na Apeninském poloostrově i v celé Evropě. 

Plán nahradit regenta Filipa španělským monarchou nebo jedním z jeho synů nadchl nejen madridský dvůr, ale též vévodský pár z Maine. Menšina badatelů podpořila verzi, že převrat naplánovala vévodkyně z Maine a získala pro něj manžela Ludvíka Augusta i Alberoniho. Vévoda byl nejoblíbenějším synem Ludvíka XIV. a jeho oficiální milenky, paní de Montespan. Ludvík XIV. ho povýšil na vévodu z Maine, generála, správce dělostřelectva, guvernéra Languedoku a prince královské krve. Dokonce mohl zdědit korunu v případě, že by všichni dědicové v přímé pokrevní linii zemřeli.

Podle královy závěti se měl stát předsedajícím regentské rady, hlavním vychovatelem a poručníkem Ludvíka XV. a velitelem dvorské gardy. Jakmile se Král Slunce odebral ke svým předkům, regent Filip Orleánský požádal pařížský parlament o vyhlášení regentem v plném rozsahu se všemi právy. Odvolával se na to, že je královým nejbližším příbuzným z řad skutečných princů krve a že by se o moc neměl dělit s velmoži vzešlými z nemanželského lože. Členové parlamentu si poté vymohli obnovení práva vznášet námitky proti královským nařízením, a následně Filipovi vyhověli. Vévoda z Maine přišel o funkce i veškerý vliv a byl mu odňat i titul prince krve. 

Madame Lucifer 

Panovačnou a nadutou Ludviku Benediktu, vévodkyni z Maine, manželův náhlý pád z Olympu neobyčejně rozzuřil. Byla princeznou z vedlejší královské linie Bourbon-Condé a mimo jiné pravnučkou našeho zimního krále Fridricha Falckého. S nadšením vystupovala v divadelních představeních a podporovala řadu umělců, například filozofa a básníka Voltaira. Na rozdíl od svého poněkud plachého manžela byla odvážná, měla prudký temperament a v záchvatech vzteku fackovala nejen služebnictvo, ale i chotě. Říkalo se o ní, že má ostré žihadlo podobně jako včela na jejím erbu a řídí se heslem: „Jsem sice malá, ale rány dávám kruté.“ 

Pro úplnost dodejme, že regent Filip Orleánský byl švagrem vévody z Maine, neboť si musel vzít jeho sestru – krásnou a vtipnou Františku Marii de Blois. Po smrti svého otce Ludvíka XIV. se tato „bastardka“ stala první dámou Francie coby regentova choť. Je popisována jako ztělesnění pýchy a lenosti. Celé dny proležela na pohovce, mlsala sladkosti, nebo se třikrát či čtyřikrát do týdne opíjela. Na druhou stranu ale měla také smysl pro pořádek a schopnost prosadit se. Manželovi přinesla velkolepé věno ve výši dvou milionů livrů a k tomu 350 000 livrů roční apanáže (pradlena si musela vystačit s 24 livry ročně). Manželé se nicméně brzy odcizili, vévodkyni vadily rychle se střídající manželovy metresy, zpravidla herečky nebo prostitutky. Na její výtky regent nedbal a před přáteli o ní mluvil jako o „Madame Lucifer“. O spiknutí proti svému manželovi údajně věděla a tajně ho podporovala. 

Nepovedená fraška 

Z vysoké šlechty patřili mezi spiklence i vynikající diplomat, kardinál Melchior z Polignaku nebo proslulý muž volných mravů a lamač dámských srdcí Louis François, vévoda z Richelieu, příbuzný slavného kardinála a prvního ministra známého z románů o třech mušketýrech Alexandra Dumase. Navzdory svému nepříliš hlubokému vzdělání vynikal vévoda z Richelieu jako diplomat a generál a měl tehdy milostný poměr s jednou z regentových dcer.

Pruský král Fridrich II., který si od kardinála z Polignaku koupil sbírku antického umění, v jednom ze svých děl popsal záměry spiklenců: „Španělsko mělo vylodit loďstvo na bretaňském pobřeží, (…) uvěznit krále a vévodu orleánského, svolat generální stavy a španělského krále nechat jmenovat poručníkem Ludvíka XV. a regentem Francie.“ 

Spiklenci ale postupovali nedbale, vévodkyně z Maine všude verbovala další spoluspiklence, z nichž ji někteří špehovali ve prospěch vlády. Podle Voltaira přišlo rozhodující udání od jedné pařížské bordelmamá. Jeho vyprávění převzal i Fridrich II. a ve své knize uvedl: „Tajný písař knížete Cellamareho byl jedním z klientů Fillony, která byla dobře známá tím, že ve svém domě pořádala tajné orgie. Regent a kardinál Dubois využili ženiných schopností při více než jedné příležitosti. Jednoho dne našla Fillona španělského úředníka v zádumčivé náladě, která pro něj obvykle nebyla typická. Protože se jí nepodařilo zjistit důvod jeho nálady, poslala za ním obratnou a mazanou dívku, která ho přiměla pít a mluvit. V jeho opilosti ho dívka prohledala. Listiny, které měl u sebe, se Filloně zdály tak důležité, že je okamžitě odnesla regentovi. Ten nechal úředníka na místě zatknout. Všichni účastníci spiknutí byli odhaleni.“ 

Podle jiné verze dali konspirátoři kompromitující dokumenty, včetně dopisů od vévodkyně z Maine a vyslance prvnímu ministrovi Alberonimu, přepsat neloajálnímu kopistovi z královské knihovny – Jeanovi Buvatovi. Vyděšený Buvat urychleně o všem informoval ministra Duboise. Ten mu nařídil, aby listiny opsal a odevzdal, aby mohl zjistit, kdo další je do spiknutí zapleten. A tak byly přepsané dokumenty doplněné o nešifrované seznamy spiklenců uschovány do falešného dna kočáru, jímž se domů vracel jeden španělský kněz spolu se synem zkrachovalého bankéře. 

Policie kočár poblíž Poitiers zastavila, prohledala a našla kompromitující písemnosti. O všem byl informován regent, který konspirátory přikázal pozatýkat. Tajná akce tak skončila dříve, než byla pořádně připravena a než se stala skutečnou hrozbou pro stávající režim. Spíše připomínala nepovedenou frašku. 

Pomoc z Bretaně 

Španělští agenti navázali kontakty s bretonskými šlechtici, nespokojenými s regentovou politikou, především se zvýšením daní. Bretonský sněm se vládě postavil na odpor. Poté, co byli napadeni státní výběrčí daní, regent vyslal do Bretaně vojáky, aby v případě potřeby vybrali daně násilím. V jejich čele stál maršál Pierre de Montesquiou, hrabě d'Artagnan, podle jehož bratrance d'Artagnana vytvořil spisovatel Alexandre Dumas světoznámého románového hrdinu. Bretonští stavové se nechtěli podvolit, takže znovu neschválili navýšení daní. Některé z nich nadchla myšlenka, že by se Bretaň odtrhla od Francie. Do jejich čela se postavil markýz de Pontcallec. 

Plánem bylo zatknout regenta na jedné z jeho vyjížděk poblíž Paříže, dosadit do funkce regenta španělského krále, jehož vojíni by se vylodili v Bretani a Poitou, aby pomohli povstalcům. Konspirátoři se při uskutečňování plánů spoléhali na ozbrojené bandy ilegálních obchodníků se solí. Poté, co Cellamareho spiknutí ztroskotalo, povstali Pontcallecovi muži sami. Zanedlouho ale byli rozprášeni vládními 15 000 vojáky, neboť se jim ze strany obyvatel ani španělské monarchie nedostalo dostatečné podpory. Na jaře 1720 byli čtyři z předáků včetně markýze na náměstí v Nantes popraveni.

Pontcallec se stal bretaňským lidovým hrdinou, o němž se zpívalo v nejedné tklivé baladě. Je vždy vylíčen jako odvážný mladý vlastenec, bojující z lásky ke svému lidu a své zemi. V jedné z balad se zpívá: „Nebohý chudý lide, ten, kdo tě živil, šatil a podporoval, je mrtev. Muž, který vás, lid Bretaně, miloval, je mrtev (…). Zemřel, jako umírají mučedníci a světci. Vy, kteří jste ho zradili, buďte prokleti.“ Ve skutečnosti ale žádným hrdinou bez bázně a hany nebyl. Pontcallec, potomek slavného, leč zruinovaného bretonského rodu sloužil nejprve deset let v armádě a po návratu na svůj hrad se živil pašováním tabáku. Byl rovněž vášnivým lovcem a měl pověst autoritativního, dokonce drsného a násilnického statkáře. 

Mírné tresty 

Dva týdny před Vánocemi nechal regent hlavní spiklence pozatýkat. Kdyby byl věřící, mohl se inspirovat pasáží v Bibli: „Na hlavu těch, kdo mě obkličují, ať padne utrpení, na němž se jejich rty umluvily. Ať na ně dopadne žhavé uhlí, ať je Bůh do ohně srazí, do vířivých proudů, aby nepovstali. Pomlouvač se v zemi neudrží, zlovolného násilníka stihne náhlá zkáza.“ Jako ateista a politický realista dal přednost umírněnosti. Kníže z Cellamare byl dva měsíce vězněn na zámku Blois a poté vyhoštěn. Ve Španělsku pak dosáhl prestižní funkce v kastilské správě a až do smrti se těšil králově velké úctě i přízni. Vévodkyně z Maine byla vypovězena do Dijonu, zatímco její manžel uvězněn v renesanční pevnosti Doullens. Po dvou letech měli povoleno se usídlit na svém zámku v Sceaux, kde vévodkyně obnovila dvůr, ale vévoda se držel stranou politického života a pečoval o sbírku knih. 

Kardinál Melchior z Polignaku, autor latinských básní, který sepsal manifesty spiklenců, musel odejít do vyhnanství do Flander. Vévoda z Richelieu byl uvězněn v Bastile, kde však nepobyl dlouho, neboť se za něj přimluvila jeho milenka, regentova dcera. Světoznámý spisovatel a myslitel Voltaire se od vévodského páru z Maine distancoval a stejně jako Richelieu usiloval o regentovu přízeň a záštitu. Přestože v poémě Henriada vychválil regentova praděda a zakladatele bourbonské královské linie Jindřicha IV. a odsoudil náboženský fanatismus a občanské neshody, vytouženou přízeň orleánského vévody se mu získat nepodařilo. Až později se mohl pyšnit rádoby přátelskými vztahy s pruským králem Fridrichem Velikým či ruskou carevnou Kateřinou II. 

Záminka k válce 

Francie využila aféry kolem spiknutí, do níž byli zapleteni španělští pohlaváři, aby v lednu 1719 vyhlásila Španělsku válku. Následovala tak Velkou Británii, Rakousko a Nizozemsko. Za formální důvody byly označeny intriky kardinála Alberoniho a vměšování do vnitřních záležitostí, ve skutečnosti Francouzům vadila snaha Španělů ovládnout Sardinii a Sicílii. Válka vedená v Itálii, severním Španělsku, Skotsku a Severní Americe brzy ukázala slabost španělské monarchie. Jako gesto dobré vůle Filip V. nejdříve odvolal Alberoniho ze všech funkcí, pak se mírovou smlouvou vzdal obsazených italských území a Francii udělil obchodní výhody. Kardinál Alberoni svou účast na spiknutí nepopíral ani na svém jednání neviděl nic špatného. Jenže z madridského dvora byl potupně vyhnán a musel se vrátit do rodné Itálie, kde ho většina tamějších vládců intenzivně nenáviděla jakožto strůjce španělské expanze. 

Ačkoliv se mu podařilo vyhnout zatčení janovskými úřady, skončil nakonec v papežském vězení. Za nového papeže byl propuštěn, spravoval Ravennu a vedl papežská vojska proti vzpurné malé republice San Marino. Poslední léta strávil v rodné Piacenze, kde deset let vedl nemocnici a poté školu pro chudé děti a mladistvé. Jako vyhlášený gurmán miloval vaření a do dnešních dob se po něm dochovaly recepty na speciality piacenzské kuchyně, například salámová roláda Coppa del Cardinale z vepřového masa nebo makaronový „dort“ Timballo Alberoni s krevetovou omáčkou, houbami, máslem a sýrem. 

Odhalení spiknutí značně pohoršilo Filipa Orleánského a otřáslo jeho liberálním lidumilstvím. Někteří dokonce tvrdili, že přemýšlel o tom, že se vzdá své funkce a uchýlí se do ústraní, ale Duboisovi se jej podařilo s odkazem na zájmy a blaho Francie od jeho úmyslu odradit. Regent si naopak své postavení upevnil, zvláště když se zbavil španělské kliky vedené jeho dlouholetými úhlavními protivníky, vévodským párem z Maine. Ve funkci však až do dospělosti Ludvíka XV. nesetrval, pět let po odhalení spiknutí totiž podlehl mrtvici.

Citace u Kříže za vynikající službu (Distinguished Service Cross) uděleného Jamesi Gavinovi během bojů na Sicílii popisuje jeho dovednosti a odvahu: „Dne 11. července 1943 za denního světla plukovník Gavin spolu s malou částí svého pluku zadržel a zahnal přesilu německé pěchoty a tanků, a to navzdory silné nepřátelské palbě a útokům obrněných jednotek, které se přiblížily až na 50 metrů od jeho velitelského stanoviště.“

„Tato úspěšná akce umožnila pěchotě 45. divize, která byla celý ten den zadržována, aby obnovila postup. Plukovník Gavin během celodenních bojů projevil schopnost chladnokrevného a odvážného velení, povzbuzoval a inspiroval své muže a svým hrdinským příkladem dosáhl rozhodující ho úspěchu tváří v tvář velmi nevýhodným podmínkám.“ Nepříznivé počáteční vyhlídky však budoucímu výsadkáři v cestě k cíli nebránily nikdy.

Příliš mladý pro armádu?

Mládí Jamese Gavina bylo skoro stejně dramatické jako jeho vojenský život. Narodil se roku 1907 irské imigrantce jako James Ryan, již ve dvou letech však skončil v brooklynském sirotčinci. Krátce nato jej adoptovali manželé Gavinovi z Mount Carmel v Pensylvánii, jejichž příjmení také přijal. Noví rodiče se sice k chlapci chovali laskavě, ale tíživá ekonomická situace jim neumožňovala zajistit mu radostné dětství, natož odpovídající vzdělání. Již v osmi letech tak malý James musel pracovat jako roznašeč novin, později si našel zaměstnání v místním holičství. Vědom si toho, že jej tam velké štěstí nečeká, nasedl v den svých 17. narozenin na vlak a odjel hledat lepší budoucnost do New Yorku.

Protože Gavina odmala bavily dějiny americké občanské války, rozhodl se zkusit kariéru v armádě. Náborový úředník zpočátku vyžadoval po nezletilém mladíkovi souhlas rodičů, ten však obratně zalhal, že je sirotek. Po krátkých peripetiích a jednom padělání úředního dokumentu nakonec ozbrojené síly Jamese Gavina přijaly do svých řad a ten 1. dubna 1924 slavnostně složil slib: „Navždy si budu pamatovat jméno důstojníka, kterému jsem přísahal, protože se jmenoval stejně jako jeden generál z občanské války – kapitán Buckner. Byl to první kapitán americké armády, kterého jsem kdy viděl, a byl jsem jím doslova unesen.“ 

Základní výcvik prodělal Gavin ve Fort Sherman v Panamě. Nadřízení si talentovaného mladíka rychle všimli a už po půl roce v uniformě se dočkal povýšení na desátníka. Přihlásil se do tamní vojenské školy, v jejímž rámci se připravoval na přijímací zkoušky na West Point. Ty pak skutečně úspěšně složil, nicméně také tehdy musel lhát o svém věku, aby jej na důstojnickou akademii přijali. Do prestižní školy nastoupil v létě roku 1925. Během několika měsíců tak hvězda ambiciózního mladého muže vystoupala do nečekaných výšin.

Příprava na válku

Po ukončení studií na West Pointu v roce 1929 nastoupil Gavin nyní již mladý důstojník na pěchotní školu ve Fort Benning, kde měl příležitost učit se od osobností jako George Marshall nebo Joseph Stilwell. Poté vystřídal řadu pozic na různých vojenských základnách po celých Spojených státech a na čas se vrátil i zpět na West Point, kde přednášel na fakultě taktiky.

Jestli však bylo pro Gavina něco typické, pak šlo o jeho touhu po dalším vzdělání. On sám například vzpomínal, že během pobytu ve Fort Sill v Oklahomě trávil většinu volného času v knihovně, zatímco jeho kolegové si užívali na večírcích nebo hráli pólo. Budoucnost viděl v nových technologických a taktických postupech, s obrovským zájmem sledoval začínající konflikt v Evropě a studoval německé nasazení nových zbraní od tanků po výsadková vojska.

V druhé polovině 30. let sloužil Gavin rok a půl na Filipínách a se zděšením konstatoval hrozivou nepřipravenost tamní posádky na případnou japonskou agresi. V jedné ze svých pozdějších vzpomínek uváděl, že americká armáda zůstala výzbrojí i taktikou vězet v zákopech první světové války. Po návratech do Států se v květnu 1941 dobrovolně přihlásil k nově vznikajícím výsadkovým jednotkám.

Major výsadkář

Absolvoval výsadkovou školu ve Fort Benning a v hodnosti kapitána se stal velitelem roty C nově založeného 503. paradesantního pěšího praporu. Již brzy však znovu poskočil na služebním žebříčku, když byl díky svým rozsáhlým teoretickým znalostem povýšen na majora a pověřen zpracováním manuálu pro v USA nový typ vojska.

Jeho příručka s oficiálním názvem FM 31-30 Tactics and Technique of Airborne Troops (taktika a techniky výsadkových sil) vycházela hlavně z dosavadních německých a sovětských zkušeností a rychle jej katapultovala mezi nejvýraznější osobnosti rodících se „paragánů strýčka Sama“. V únoru 1942 absolvoval štábní kurs a krátce poté obdržel nelehký úkol: společně s několika dalšími důstojníky organizoval zrod 82. výsadkové divize – šlo přitom o první americkou formaci tohoto typu.

Už starověcí Římané označovali některé dny za nešťastné a považovali za nevhodné během nich podnikat cokoliv důležitého. Středověcí lidé jim pak říkali „egyptské dny“, pravděpodobně v souvislosti s tzv. deseti ranami egyptskými neboli pohromami, jež dle Bible postihly starověký Egypt. A když se ve 12. století začaly v zemích Koruny české objevovat rukopisné latinské kalendáře, nechybělo v nich ani upozornění na obávaná data. Vyznačování či soupisy nešťastných dnů se pak udržely až do poloviny 18. století.

Dvakrát do měsíce

Až do počátku 15. století se přitom data přinášející smůlu prakticky neměnila a jejich rozdělení bylo spravedlivé: Každý měsíc zahrnoval dva nešťastné dny – jeden na začátku, další ve druhé půlce. Konkrétně šlo o 1. a 25. leden, 4. a 26. únor, 1. a 28. březen, 10. a 20. duben, 3. a 25. květen, 10. a 16. červen, 13. a 22. červenec, 1. a 30. srpen, 3. a 21. září, 3. a 22. říjen, 5. a 28. listopad a 7. a 22. prosinec. Prakticky stejná data přitom najdeme ve všech evropských kalendářích, odchylky se vyskytly jen ojediněle. V uvedených dnech se lidé neměli vydávat na cesty, kupovat statky, uzavírat manželství či počínat děti, a vůbec se měli vystříhat jakékoliv činnosti, kterou chtěli završit úspěchem.

Proč se však jednalo právě o zmiňovaná data, dosud nevíme. Ve středověkých kalendářích na ně každopádně upozorňovalo přeškrtnuté D coby počáteční písmeno latinského „dies“ neboli „den“ a poměrně zřídka se pak u vyznačeného data objevila také nešťastná hodina.

Obezřetnost dle hvězd

V 15. a 16. století začaly nešťastné dny z českých kalendářů mizet. Namísto toho totiž vznikaly přímo soupisy tzv. vyvržených dnů, jejichž určování už nestavělo na tradici, nýbrž na konstelaci planet a hvězd. Data se tudíž pokaždé měnila, přičemž jejich seznamy vycházely většinou v lékařských sbornících, a to nikoliv náhodně.

Podle pražského středoškolského profesora Františka Vladimíra Vykoukala, který sepsal historii českých kalendářů, se tehdy hvězdopravectví s lékařstvím úzce pojilo. Astrologové měli za úkol především „oznamovati lidstvu, kterak má dle uskupení těles nebeských upravovati svůj život, co podnikati, čeho se v který čas vystříhati a tak dále“. Na základě postavení planet lékaři také stanovovali způsob léčby, včetně dnů vhodných třeba pro pouštění žilou. 
Součást popsaných sborníků často tvořily i víceleté kalendáře. Jejich opakovanou použitelnost umožňovalo vynechání názvů dnů v týdnu a přizpůsobily se i seznamy vyvržených dnů, takže rovněž platily víc než jeden rok.

Někdy šest, jindy žádný

Od dřívějších egyptských dnů se ty vyvržené v mnohém odlišovaly. Především už neplatilo, že každý měsíc zahrnuje právě dva: Někdy jich mohlo být i šest, jindy žádný. Například lékařský sborník z 15. století uvádí celkem 32 nebezpečných dnů v roce. Jejich počet a data se tedy soupis od soupisu lišily, ale výčet různých neštěstí číhajících na nebohého člověka byl poměrně ustálený. Zatímco egyptské dny druh nebezpečí nerozlišovaly, mezi vyvrženými daty v jednotlivých měsících existovaly podstatné rozdíly. Někdy se tak lidé měli vyvarovat ženění, jindy obchodu či třeba stěhování.

Už v roce 1620 neměl o práci „pranostikářů a kalendářníků“ valné mínění znamenitý český spisovatel Mikuláš Dačický a svůj názor vyjádřil i v díle Prostopravda. Přesto si astrologické předpovědi opět našly cestu do kalendářů.

Kdy nejlépe radu bráti

Koncem 16. století se tiskly nástěnné i knižní kalendáře, jejichž obsah tvořily zejména praktické informace: data křesťanských svátků, termíny prodeje odpustků, období městských trhů či doby vhodné pro různé hospodářské práce. Kromě toho se jejich součástí záhy stalo také zábavné čtení jako pranostiky, vtipné rýmovačky a historické přehledy. Ne každý kalendář sice obsahoval všechny uvedené rubriky, nikdy však nechyběly astrologické informace týkající se nejrůznějších oblastí života, včetně údajů o postavení planet a měsíčních fází.

Astrologové dokonce stanovovali dny vhodné například pro ostříhání či pobyt v lázni, určovali, kdy si nechat dobře poradit, tedy „radu bráti“, anebo za žádnou cenu nepožívat léky neboli „lékařství nepřijímati“. A zde vydavatelé kalendářů navázali na dřívější praxi vyznačování nešťastných dnů, k nimž ovšem nově přidali i jejich protipól, tedy dny šťastné. V českém kalendáři pro rok 1575 z dílny Václava Zelotýna z Krásné Hory, lékaře a profesora matematiky na Pražské univerzitě, sloužil k takovému označení symbol odkazovací ruky – u šťastných dat měla červenou barvu, u nešťastných černou.

Špatným dnům je konec

Vyznačování šťastných dnů se však nakonec v kalendářích neujalo. V pozdějších vydáních už je nenajdeme, zato počet jejich nešťastných protějšků neustále narůstal. Roční kalendář hospodářský a kancelářský od Michaela Crügnera pro rok 1693 jich zahrnuje 52, a Nový titulární kalendář od Kristiána Joachima z Chotěšova pro rok 1739 dokonce 67! Uvážíme-li, že se v uvedených dnech nedoporučovalo obchodovat, cestovat či pořizovat nemovitosti, staly se takové kalendáře překážkou hospodářského růstu.

S rozvojem lidského poznání navíc astrologie ztrácela svůj původně vědecký kredit, takže nepřekvapí, že Nový titulární kalendář od zmiňovaného Kristiána Joachima pro rok 1747 žádné nešťastné dny neobsahuje. Zcela v duchu panujícího osvícenství autor uvádí, že události v království nejsou důsledkem postavení planet a hvězd, ale mají jinou, vyšší příčinu – a to moudré, rozumné a prozřetelné správce, které ustanovil Bůh…