Když Enric Bernat v roce 1958 zakládal vlastní společnost na výrobu lízátek, měl jasnou vizi a nemalé ambice. Dokonce se tehdy rozešel se svými dosavadními obchodními partnery, kteří chtěli pokračovat výhradně v produkci jablečných marmelád a v kulaté sladkosti na plastových tyčkách neměli důvěru. Ani v nejdivočejších snech se mu však tehdy nesnilo o tom, že se právě tento produkt v nedaleké budoucnosti stane ikonickou cukrovinkou milovanou napříč generacemi a že hodnota Bernatova podniku se bude pohybovat v řádech stovek milionů eur. 

Národní poklad 

Kulatá lízátka, která začal Bernat vyrábět, původně nesla název Gol, neboť se tvarem podobala „protagonistovi“ španělského národního sportu – fotbalovému míči. Ačkoliv se jim na trhu nedařilo tak, jak si jejich výrobce představoval, už v roce 1959 skoupil všechny patenty na kulatá lízátka, aby ze hry vyřadil možnou konkurenci, a uchýlil se ke změně názvu. Nový název Chups, jenž vychází ze španělského slovesa chupar, česky cucat či lízat, doprovodila v reklamní kampani chytlavá znělka „chupa, chupa, chupa Chups“, tedy „cucej, cucej, cucej Chups“. 

Lízátka nabízená v sedmi příchutích začala jít náhle na dračku. Obchodní název se následně ustálil v dnešní podobě Chupa Chups a v hovorové španělštině se tento výraz zakrátko stal obecným označením pro jakékoliv lízátko. V úspěchu pamlsku nezabránila ani na dobové poměry neslýchaně vysoká cena v hodnotě jedné pesety. Rodiče tato barevná lízátka považovali za kvalitní národní produkt, který rádi dopřáli svým ratolestem, a ve finále zaokrouhlená částka zaručovala vždy rychlý a komfortní nákup, protože nebylo nutné počítat drobné. 

Ačkoliv Chupa Chups nacházelo konzumenty převážně v řadách dětí, své milovníky získalo i mezi dospělými. Možná nejznámějším z nich se stal seriálový detektiv Kojak ztvárněný americkým hercem Telly Savalasem, který během řešení kriminálních případů konzumoval jedno kulaté lízátko za druhým. K popularitě sladkosti v její vlasti významně přispěl také fotbalista Johan Cruyff, hráč a později trenér FC Barcelona. Ten Chupa Chups začal propagovat poté, co přestal kouřit. Přidružená kampaň s hesly jako „Kuřte Chupa Chups“ či „Lízátka nezabíjejí“ a s baleními parodujícími cigaretové krabičky cílila na adolescenty a mladé dospělé, stejně jako reklamní spoty s Madonnou či Spice Girls. Chupa Chups se také stalo první cukrovinkou oficiálně zkonzumovanou v kosmu, když bylo v roce 1995 vyneseno na vesmírnou základnu Mir.

Sázka na žlutou sedmikrásku 

Sám Enric Bernat spatřoval podstatu úspěchu kulatých lízátek v kombinaci jednoduchosti a extravagantnosti jejich podstaty. Opakovaně se vyjádřil v tom smyslu, že lízat Chupa Chups je jako jíst bonbon vidličkou, a ačkoliv je vynález lízátka jako takového mnohem starší (náleží do období středověku), v případě Chupa Chups byl klíčový správný marketing. Ten pomyslně korunovalo logo vytvořené na zakázku v roce 1969 Salvadorem Dalím.

Traduje se, že Dalí měl návrh hotový za méně než hodinu a Bernat mu za něj vyplatil milionový honorář. Investice se nicméně bohatě vyplatila a žlutá sedmikráska s červeným nápisem se stala jedním z nejúspěšnějších log historie. Ve své době zdobila flotilu Seatů 600, která distribuovala laskominu do všech koutů Španělska a rovněž přispěla k její široké oblibě. Rozvoz osobními auty se rychle stal minulostí, ale viditelně umístěné logo nadále hrdě nese každičké lízátko, jichž se nyní celosvětově prodá na čtyři miliardy ve více než 100 různých příchutích.

Pokud budeme chtít zkoumat vzdálenější končiny Sluneční soustavy nebo dokonce osídlovat další světy, bude nutné astronauty nebo kolonisty něčím nasytit. Dřívější výzkumy ukázaly, že s existujícími technologiemi nejspíš nebude možné, aby kosmická loď uvezla dostatečné množství potravin pro lidskou posádku a řešení v podobě pěstování vlastního jídla má také své limity.

Výzkumný tým Institutu pro průzkum Země a vesmíru kanadské Západní univerzity nabízí velmi zajímavé řešení, které je založené na pěstování bakterií s využitím substrátu získaného na planetkách. Tímto způsobem by bylo možné získat poživatelnou a doufejme, že i chutnou biomasu.

Jedlé bakterie

Eric Pilles a jeho spolupracovníci v několika experimentech rozkládali materiál odpovídající materiálu planetek pomocí pyrolýzy. Podařilo se jim tímto způsobem získat živiny, které by mohly využít bakterie. 

Výsledky experimentů naznačují, že těleso velikosti planetky Bennu, která má rovníkový průměr 490 metrů a hmotnost přibližně 78 milionů tun, by tímto způsobem uživilo jednoho astronauta po dobu 600 let. Optimistický scénář tento odhad prodlužuje až na 17 tisíc let. Výsledky experimentů a jejich závěry vědci popisují v odborném časopisu International Journal of Astrobiology.

Badatelé připouštějí, že koncept využití materiálu planetek jako hnojiva pro bakterie při pěstování jedlé biomasy je stále v plenkách. Především zdůrazňují, že bude nutné velmi důkladně otestovat a vyladit biomasu, která při takovém postupu vznikne. Nejen proto, aby byla jedlá a astronauté se neotrávili, ale také aby byla chutná, což by mohlo být klíčové pro přežití dlouhodobých výprav, pro které je morálka velice důležitá. Problém by také mohlo představovat různé složení planetek a tedy různorodost dostupného materiálu.

Pokud se kdekoliv objeví zkratka ANZAC (Australian and New Zealand Army Corps), takřka okamžitě jako ozvěna následuje slovo Gallipoli. Tak se jmenuje poloostrov, který se nachází na evropské části dardanelského průlivu. Na něm se od dubna 1915 do ledna 1916 odehrávaly krvavé střety mezi osmanským vojskem a expedičními silami Dohody, v nichž dominovali právě vojáci sboru ANZAC. 

Šlo o ambiciózní pokus vyřadit z konfliktu Turecko (coby slabšího spojence Německa), který ale skončil tragickým neúspěchem. Australané a Novozélanďané ale záhy po stažení absolvovali další významné bitvy s poddanými osmanského sultána, a sice v pouštích Arábie, kde konflikt nakonec přivodil zhroucení postupně slábnoucí říše.

Australská milice

Gallipolská kampaň už byla popsána mnohokrát, takže se zde soustředíme jen na vojáky, kteří se jí na obou stranách účastnili. Britské politické a vojenské vedení se rozhodlo postavit do hlavní role jednotky z Austrálie a Nového Zélandu. Jejich příslušníci se již v té době cvičili v Egyptě, jelikož původní plány hovořily o jejich nasazení na západní frontě. Drsní Australané, jejichž zemi konec konců z velké části tvořila nemilosrdná poušť, se pro boj na Blízkém a Středním východě jevili jako velmi vhodní. 

Odvrácenou stránku této volby však představoval fakt, že většinou neměli (s výjimkou menšího počtu veteránů z druhé búrské války) žádné vojenské zkušenosti. V Austrálii dlouho fungovaly pouze milice, které stavěly jednotlivé státy federace, a teprve v roce 1911 došlo k zavedení povinné vojenské služby na úrovni celé země. V srpnu 1914 tudíž mohla vzniknout skutečná armáda. Takzvaný AIF (Australian Imperial Force) však tvořila jediná divize o zhruba 18 000 mužů pod britským velením, protože důstojníků a pod důstojníků bylo prostě málo.

Rodí se ANZAC

Nový Zéland zavedl povinnou vojenskou službu v roce 1909, takže záhy po propuknutí války mohl postavit síly NZEF (New Zealand Expeditionary Force). Stejně jako v případě Australanů se však nedostávalo kvalitních velitelů. Dobrovolníků se sice v obou zemích hlásily poměrně vysoké počty, v Austrálii jich však zpočátku nebyl dostatek na postavení druhé divize a na Novém Zélandu to nestačilo ani na jednu divizi. Ještě před zahájením operace proti Osmanům došlo ke spojení obou sil do sboru ANZAC. 

Ten tedy čítal dvě pěší divize (první australskou a druhou australsko--novozélandskou) a vedle nich ještě dvě jízdní brigády – australskou LHB (Light Horse Brigade) a novozélandskou NZMR (New Zealand Mounted Rifles). Tato elitní kavalerie měla zajišťovat zejména průzkum, kromě toho se však počítalo i s jejím nasazením do překvapivých křídelních útoků. Bojiště na Gallipoli ale pro takové akce nenabízelo právě ideální podmínky.

Zastaralé taktické postupy

U všech ozbrojených složek britské říše se od roku 1909 prováděl proces standardizace zbraní a výstroje, a tak se Australané a Novozélanďané v tomto směru nikterak nelišili od samotných Britů. Základní služební zbraň tvořila slavná opakovačka systému Lee-Enfield, zatímco o palebnou podporu se staraly těžké kulomety Vickers principu Maxim (ke kterým pak přibyly i lehké kulomety Lewis). Tabulková struktura divize ANZAC zahrnovala 26 kulometů a 36 dělostřeleckých zbraní, mezi něž patřily ze jména 18liberní (84mm) kanony či 4,5palcové (114mm) a 6palcové (152mm) houfnice.

Je ale vskutku pozoruhodné, že právě armády britské říše, jež se mohla chlubit špičkovým zbrojním průmyslem a patřila mezi průkopníky v zavádění technických novinek, zcela zjevně nedocenily obrovský nárůst palebné síly moderních zbraní, zvláště pak kulometů a lehkého dělostřelectva. 

Taktika australské a novozélandské pěchoty se tedy držela britských předpisů, které stále trvaly na tom, že klíč k průlomu nepřátelské obrany představuje postup sevřených útvarů pěchoty, který vyvrcholí bodákovým útokem. Poté měla infanterie obsadit co největší prostor a zcela rozdrtit nepřítele. Ačkoli již v době přípravy gallipolské kampaně existovaly jasné zprávy ze západní fronty po ukazující na zastaralost této taktiky, první útoky proti osmanským pozicím se prováděly právě podle oněch předpisů, což jednotkám ANZAC působilo těžké ztráty.

Kavalerie se v tamním terénu ukázala jako téměř nepoužitelná a jako vážný problém se projevila i absence ručních granátů. Ty by se sice pro zákopové bitvy hodily, v imperiálních armádách se však standardně vůbec neužívaly. Vynalézaví protinožci se tudíž pustili do výroby improvizovaných granátů. Přímo na bojišti se testovaly i nové taktické postupy, například útoky rozptýlených rojnic pěchoty, které dovedly lépe využít terénní krytí. Docházelo i k nočním operacím nebo „podzemním“ akcím, tedy kopání tunelů pod osmanskými pozicemi. Kampaň sice skončila porážkou a evakuací sil ANZAC, avšak získané zkušenosti se dočkaly uplatnění na jiných frontách.

Reformy s pomocí Německa

O Turecku se na počátku 20. století často mluvilo jako o „nemocném muži na Bosporu“, což poukazovalo na množství vnitřních problémů – zejména neefektivní státní správu a etnické napětí. Nedostatky ve vojenské sféře přesvědčivě dokládaly neúspěchy Osmanů ve válkách na Balkáně či v Libyi. Státy Dohody tedy předpokládaly, že boj proti takovému nepříteli bude snadným úkolem, ale zřejmě si nepovšimly změn, které ony porážky nastartovaly. Právě kvůli nim se do vlády osmanské říše dostali takzvaní mladoturci – moderně smýšlející reformátoři, kteří hodlali provést úplnou transformaci civilní správy i armády. Moc převzali v lednu 1913 a okamžitě se pustili do energických kroků, jež čerpaly inspiraci zvláště v Německu. Tato mocnost se proto stala i hlavním spojencem a ještě v roce 1913 vyslala do Konstantinopole silnou vojenskou misi, která měla pomoci se zaváděním „pruských“ reforem.

Z armády muselo odejít mnoho důstojníků, jimž byly kladeny za vinu zmíněné porážky. Na jejich místa nastoupili noví velitelé, od kterých se žádala i loajalita k hnutí „mladoturků“. Němečtí oficíři sice fungovali jako poradci, avšak leckdy vlastně přímo veleli, což vyvrcholilo tím, že funkci náčelníka osmanského generálního štábu zastával plukovník Friedrich Bronsart von Schellendorf.

Turecko roku 1914 zavedlo systém povinné služby, záloh a domobrany dle německého vzoru, jenže na jeho plnou realizaci už nestihlo dojít. Mobilizace po vstupu do války proběhla poměrně dobře – na počátku konfliktu čítala osmanská armáda asi 726 000 mužů. V březnu 1915 už dosáhla více než dvojnásobného stavu a o dva roky později sloužilo přes 2,8 milionu vojáků. 

Kvalita ale byla dosti proměnlivá, což zákonitě souviselo s nízkou popularitou vojenské služby a etnickou pestrostí sultánovy říše. Jednotky etnických Turků se tedy nacházely na mnohem vyšší úrovni než ty, ve kterých převládali například Arméni či Arabové, kterým se ostatně zpravidla přidělovaly jen pomocné a týlové úkoly.

Řešení nedostatku velitelů

Snaha zavádět „pruské“ reformy narážela i na fakt, že osmanská armáda neměla profesionální poddůstojnický sbor a že v ní sloužil (ve srovnání se západními státy) takřka absurdně malý počet důstojníků, kteří tvořili pouze 1,5 % celého stavu. Zcela chyběli i záložní důstojníci, což se v praxi řešilo tím, že při mobilizaci se na místa velitelů povolávali absolventi středních škol s nadějí, že díky svému vzdělání budou mít jakési předpoklady pro vojenské velení, což samozřejmě mnohdy neodpovídalo realitě. Pod vedením německých odborníků tudíž probíhaly kursy pro zrychlenou přípravu důstojníků v trvání 6–8 měsíců, jenže ani ty nestačily pokrývat ztráty. Velení armády tak začalo jako potenciální velitele povolávat i absolventy muslimských náboženských škol. 

Každopádně však narůstala závislost na Německu, což platilo nejen z hlediska velení a výcviku, ale i v materiální oblasti, protože Berlín dodával takřka veškerou výzbroj. Standardní zbraní se stala opakovačka Mauser specifické ráže 7,65×53 mm. Shodný náboj užívala i exportní obměna slavného těžkého kulometu Spandau MG 08, která se nazývala MG 09. Uplatňovaly se ale také starší opakovačky značky Mauser (především vzory 1887, 1890 a 1893) a další pušky. Němci dodávali také dělostřelecké zbraně, zejména výtečně polní kanony značek Krupp a Rheinmetall ráží 75 a 77 mm, ačkoli v menších počtech sloužily též například pro dukty značek Škoda a Schneider. Každá osmanská pěší divize tedy zahrnovala 24–36 polních kanonů. 

Rovněž osmanská taktika čerpala z německého modelu, který (podobně jako britský) preferoval útoky sevřených formací pěchoty. Částečně již ale odrážel i názory inovátorů doporučujících nasazování volnějších střeleckých rojnic, neboť ty se jevily jako méně zranitelné kulometnou a dělostřeleckou palbou. Tureckým velitelům ale většinou více vyhovovaly sevřené formace, jež (zdánlivě) umožňovaly lépe využít početní přesilu sultánovy armády. V praxi však takové útoky proti připravené obraně vojsk ANZAC zpravidla selhávaly a bojiště se plnilo mrtvolami osmanských pěšáků.

Stravování již dlouho bylo a je předmětem vědeckého zkoumání, stejně tak i populárně naučných časopisů a bulvárního tisku. Zatímco vědci převážně zkoumají optimální složení stravy, poměr jednotlivých součástí a ideální denní dávky různých prvků, novináři často lační po zprávách o superpotravinách, prodlužovačích života a zázracích výživy. Proto čas od času proběhne tiskem zpráva, jak ta či ona potravina úžasným způsobem vylepší či naopak poškozuje zdraví, přičemž názory se často během několika let otáčejí o sto osmdesát stupňů. Lidský organismus i strava jsou totiž natolik komplexní, že je velice těžké stanovit konkrétní a jasný vliv jedné složky.

Rozsáhlé teorie, že přebytek jedné složky nebo omezení jiné zázračným způsobem vylepší naše zdraví a prodlouží život, se opakovaně ukazují jako liché. Je nesporným faktem, že náš životní styl může ovlivnit kvalitu zdraví i délku života, nelze však v této souvislosti hovořit o nějakém jednoduchém pravidle, které by stačilo dodržovat pro dlouhý a spokojený život. Přesto v nedávné době vyšla studie, jež zásadním způsobem vyjasnila vlivy stravovacích návyků na délku života. Jednalo se o velmi náročnou studii, neboť v případě hodnocení vlivu stravy izolovaně je nutné vyloučit všechny ostatní.

Není jedna správná cesta

Studie, jež byla ukončena a publikována v loňském roce, doopravdy prokázala, že riziko předčasného úmrtí lze snížit vhodně zvolenými stravovacími návyky až o 20 %. Dobrá zpráva (nebo možná špatná pro ty, kteří mají rádi nesporné závěry) je, že neexistuje jednoznačný způsob, jak stravu upravit. Ve studii byly použity čtyři modely stravování, z nichž všechny měly významný vliv na prodloužení lidského života a snížení rizika kardiovaskulárních chorob či neurodegenerativních onemocnění.

Všechny čtyři modely dle očekávání sdílejí konzumaci většího množství celozrnných výrobků, ovoce, zeleniny, ořechů a luštěnin. S trochou skepse lze tedy poznamenat, že výzkum opravdu nepřinesl zásadně převratný objev. Jedná se však o nejkvalitněji provedenou studii v posledních letech, která se snažila o eliminaci všech ostatních vlivů působících na lidské zdraví kromě stravy.

Samotná studie vycházela z obecně uznávaného faktu, že dieta je jeden ze základních kamenů k udržení optimálního zdraví. Již podle zprávy Global Burden od Disease Study z roku 2017 je nezdravá strava odhadována jako jedna z hlavních příčin úmrtí, a to celosvětově. Důkazy pro toto tvrzení však byly spíše podpůrné a z velké části založené na výzkumech zaměřených na jednotlivé živiny či konkrétní potraviny a jejich vztah k úmrtnosti (čí úmrtí z konkrétních příčin). Například jak konzumace „toho“ a „toho“ ovlivní pravděpodobnost úmrtí na infarkt myokardu.

Lidé však nekonzumují ani izolované živiny, ani jednotlivé potraviny, spíše širokou škálu potravin s různými kombinacemi živin a jiných látek (třeba fytochemikálií, účinných látek rostlinného původu). Tyto látky mohou mít aditivní a synergické účinky („aditivní“ znamená, že se účinek látek sčítá, „synergický“ pak to, že se účinek násobí a výsledný efekt je větší než prostý součet účinků). Právě kvůli potenciální kombinaci účinků se vědci začali zaměřovat spíše na komplexní vzorce stravy.

Masivní studie

V návaznosti na vývoj poznatků a trendy ve stravování se od roku 2010 přesouvají doporučení DGA (Dietary Guidelines for Americans, stravovací doporučení pro Američany) od jednotlivých živin spíše ke stravovacím návykům a různým vzorcům. Tato doporučení jsou stále v platnosti a vztahují se k celému období života, tedy od narození až po stáří. Studie, o níž byla řeč v úvodu, byla prospektivní (to laicky řečeno znamená, že nejprve se stanoví, co a kdo se bude sledovat, pak teprve započne studie). Vzorek zahrnoval dvě skupiny, v nichž figurovalo 75 230 žen a 44 085 mužů; vynásobený počet osob s počtem let sledování dává neuvěřitelné číslo 3 559 056. Během této doby zemřelo 37 263 žen a 22 900 mužů. Jedná se tedy o masivní studii o velmi širokém záběru.

Byly stanoveny čtyři sledované stravovací přístupy: Index zdravého stravování (HEI-2015), skóre alternativní středomořské stravy (AMED), index zdravého stravování založeného na rostlinách (HPDI) a alternativní index zdravé stravy (AHEI). Poté se zkoumala souvislost mezi dodržováním či nedodržováním diety a celkovou úmrtností, případně úmrtími z konkrétních příčin. Pro ženskou část výzkumu byla použita data převážně ze studie zdravotních sester v USA, jež započala v roce 1976. Studie mužské poloviny startovala v roce 1986, obojí probíhalo převážně dotazníkovou metodou.

Vyloučeni byli účastníci studie, kteří na začátku hlásili kardiovaskulární onemocnění, rakovinu nebo cukrovku, aby výsledky nebyly zkresleny (tyto choroby totiž mohou vést k vynuceným změnám ve stravě, které pak neodpovídají skutečnému přístupu ke stravování). Také byli vyloučeni účastníci, kteří neposkytli o své stravě dostatečné informace, a ti, kteří měli denní energetický příjem nižší než 600 kcal (800 u mužů) nebo vyšší než 3 500 kcal (4 200 u mužů), aby byl eliminován vliv podvýživy či obezity. „Jedná se o jednu z největších a nejdéle probíhajících kohortových studií, která zkoumala doporučené stravovací návyky a dlouhodobé riziko předčasných úmrtí a úmrtí na závažné nemoci,“ popsal autor studie.

S alkoholem střídmě

Dr. Hu a jeho tým hodnotili účastníky skórovacím systémem podle toho, jak pečlivě dodržovali čtyři různé styly zdravého stravování, z nichž jsou všechny víceméně v souladu s aktuálními americkými dietními doporučeními. Prvním způsobem stravování byla tzv. středomořská strava, která klade mimořádný důraz na konzumaci ovoce, zeleniny, celozrnných výrobků, ořechů, luštěnin, ryb a samozřejmě velkého množství olivového oleje. Tento dietní vzorec klade důraz zejména na zdravé tuky (především mononenasycené) spolu s konzumací rostlinných potravin a umírněným pitím alkoholu.

Index zdravé rostlinné stravy pak upřednostňuje zejména veškeré rostlinné potraviny, záporné body však přiděluje všem živočišným produktům a veškerému alkoholu. „Tento model odrazuje dokonce i od relativně zdravých možností, jako jsou ryby nebo mléčné výrobky,“ dodává Hu. Stravovací plán penalizuje dokonce i nezdravé rostlinné potraviny, například některé potraviny na bázi brambor. „Lze si tedy snadno představit, že stoprocentní vegetariáni by se pohybovali pravděpodobně na horní hranici skórovacího rozmezí,“ dodává Hu, „ale lidé, kteří jedí hodně živočišných produktů či vysoce zpracovaná jídla s nadměrným obsahem sacharidů, by byli spíše na spodní hranici skóre.“

Index zdravého stravování je poměrně jednoduchý a sleduje, zda lidé dodržují základní výživová doporučení preferující zdravé rostlinné potraviny, ale penalizující červené maso či masné výrobky i konzumaci přidaného cukru, nezdravých tuků a alkoholu. Index alternativního zdravého stravování vyvinuli na Harvardské univerzitě, a jak tvrdí Hu, „používá nejlepší dostupné důkazy k tomu, aby zahrnul potraviny a živiny, které jsou nejsilnějšími důkazy spojeny s nižším rizikem chronických onemocnění. Výslovně jsou v něm zahrnuty ořechy, semena, celozrnné výrobky a co nejnižší spotřeba červeného masa, masných výrobků a nápojů slazených cukrem“. Střídmá konzumace alkoholu je v tomto systému povolena.

To už stojí za změnu

Poté, co byl podrobně vyhodnocen stravovací vzorec každé osoby, byli účastníci rozděleni do pěti skupin (kvintilů, tedy pětin), seřazeni od nejvyššího po nejnižší dodržování jednoho či více stravovacích vzorců. „Nejvyšší kvintil dodržování kvality stravy (tedy ti nejvzornější strávníci) ve srovnání s tím nejnižším se lišil asi 20% snížením úmrtnosti ze všech příčin,“ doplnil dr. David Katz, jenž je mimo jiné prezidentem a zakladatelem neziskové organizace True Health Initiative, globální skupiny expertů věnujících se důkazům založeným na medicíně životního stylu.

Podle dr. Hu zjistila studie také snížená rizika úmrtí na jiná chronická onemocnění, jestliže lidé během studie zlepšili svou stravu. Účastníci, kteří vylepšili skóre zdraví své stravy o 25 %, snížili riziko úmrtí na kardiovaskulární onemocnění o 6 až 13 % a úmrtí na rakovinu o 7 až 18 %. Došlo také k až 7% snížení rizika úmrtí na neurodegenerativní choroby, jako je např. demence. Snížení úmrtnosti na respirační onemocnění bylo mnohem vyšší, toto zlepšení snížilo riziko o 35 až 46 %.

V této velké kohortové studii tak byla zjištěna významná spojitost závislá na míře mezi dodržováním různých stravovacích návyků a celkovou úmrtností, a to po započtení všech potenciálních dalších narušujících vlivů. Mezi silné stránky této studie patří přímé srovnání rozmanitých stravovacích návyků, dlouhodobá a opakovaná měření diety, zahrnutí mnohočetných rasových a etnických skupin a pozorování souvislostí mezi skóre kvality stravy a úmrtností na respirační i neurologická onemocnění. Studie má však také svá omezení. Kvůli tomu, že údaje o stravě hlásili sami účastníci, určitá chyba měření byla nevyhnutelná. Dodané údaje však byly ověřovány a srovnávány s naměřenými hodnotami různých ukazatelů v krvi.

Zdraví a strava

Studie nemohla rozdílně zkoumat vliv jednotlivých složek, neboť se zaměřovala na souhrnný účinek živin a součástí stravy. Protože většina účastníků byla zdravotníky, může být také zobecnitelnost omezená. Studie nemohla prokázat ani jasnou kauzální souvislost mezi zdravou stravou a zdravotním stavem (tedy existenci důkazu, že jeden jev je příčinou druhého). Prokázala však jednoznačnou spojitost mezi těmito dvěma jevy. Skutečnost, že studie zjišťovala dietní návyky opakovaně po dlouhou dobu, pak dává tomuto závěru velký význam.

Podle dr. Hu plyne z výzkumu zřejmé sdělení: „Nikdy není příliš pozdě na to, abychom si osvojili zdravé stravovací návyky. Výhody zdravé stravy mohou být značné, bavíme-li se o snížení celkových předčasných úmrtí, ale také úmrtí z různých příčin zkoumaných studií.“ 

Dr. Hu pokračuje: „Lidé mají díky naší studii velkou flexibilitu ve vytváření vlastních zdravých stravovacích návyků. Ale pokud jde o společné zásady – jíst více rostlinných potravin a menší množství červeného masa, masných výrobků, přidaného cukru a sodíku –, měly by existovat bez ohledu na to, jaký druh stravovacího vzorce si chcete vytvořit.“

Chcete-li tedy vylepšit svůj jídelníček a zároveň si prokazatelně prodloužit život, existují minimálně čtyři vhodné způsoby (či jejich kombinace), jak takového úspěchu dosáhnout. Nechcete se řídit doporučeními až odněkud z Ameriky? Není problém – Česká společnost pro výživu sestavila soubor pravidel v souladu s WHO pod názvem „Výživová doporučení pro obyvatelstvo České republiky“. Asi vás však nepřekvapí, že se v něm dočtete téměř slovo od slova to, s čím přišli autoři studie Hu a Katz. 

Mount Everest, známý též jako Džomolangma nebo Sagarmátha, je nejen nejvyšším vrcholem Himálaje, ale i nejvyšší horou na Zemi. S 8 849 metry nad mořem převyšuje okolní vrcholy o více než 260 metrů. Mount Everest navíc rychlostí asi dvou milimetrů ročně stále roste.

Proč je právě Mount Everest takto monumentální? Za vyzdvižení nejvyšší hory světa i celých Himálají je přímo zodpovědná desková tektonika. Asi před 90 miliony let, v období svrchní křídy, se během rozpadu jižního superkontinentu Gondwany oddělila Indická tektonická deska a zamířila severovýchodním směrem. Urazila přibližně dva až tři tisíce kilometrů a zhruba před 50 miliony let se během eocénu začala srážet s Eurasijskou deskou.

Srážka desek a eroze vodou

Tato srážka stále probíhá. Indická deska se během ní postupně zasouvá pod Eurasijskou desku. Během tohoto procesu se uplatňují obrovité geologické síly, které zdvihají Himálaj i s Mount Everestem. Nejde o kontinuální růst. K růstu obrovského pohoří dochází v sérii zemětřesení, při nichž se uvolňují nashromážděné geologické tlaky. To ale není úplně všechno.

Jak zjistil čínsko-anglický výzkumný tým, k rekordní výšce Mount Everestu zřejmě přispěla řeka Arun, která protéká Himálají. Badatelé dospěli k závěru, že řeka před přibližně 90 tisíci lety, tedy hluboko v nejmladší době ledové, změnila svůj tok. Díky tomu došlo ke změně průběhu eroze v oblasti Mount Everestu, což rekordní horu odlehčilo. Mount Everest tím mohl získat celkem 15 až 50 metrů navíc. Výsledky čínsko-anglického výzkumu zveřejnil vědecký časopis Nature Geoscience.

Případ Mount Everestu ukazuje složitost dějů, které se v průběhu tisíců a milionů let podílejí na tvarování krajiny a zemského povrchu. Síly eroze jsou sice na první pohled nepatrné a mohou se často měnit, když ale působí dostatečně dlouho, je jejich vliv na krajinu obrovský. Tektonické síly zase souvisejí s procesy, které se odehrávají hluboko pod námi, současně se ale projevují i v krajině kolem nás.

Již v letech 1914–1918 přinesly posádky civilních lodí velké oběti na oltář vítězství. Král Jiří V. jejich úsilí ocenil oficiálním ustavením Britského obchodního loďstva (British Merchant Navy). Na začátku druhé světové války sloužilo na dopravních lodích celkem 144 000 námořníků, ale v průběhu konfliktu tento počet vystoupal až téměř k 200 000 mužů a žen z celého impéria. Ti opět v boji proti agresorovi krváceli, když jich 36 749 zemřelo, 5 720 padlo do zajetí a 4 707 utrpělo zranění. 

Šnečí rychlostí

Hned v září 1939 převzalo plnou kontrolu nad obchodním námořnictvem britské ministerstvo lodní dopravy. Zatímco posádky a jejich vybavení měly i nadále na starosti soukromé společnosti, ministerstvo neslo odpovědnost za přidělování plavidel jednotlivým válčištím a přesné určování úkolů. I když měla Velká Británie největší obchodní loďstvo na světě, musela se svými zdroji nakládat velmi uvážlivě. Plánovači správně předpokládali těžké ztráty a také nutnost zajistit plynulou přepravu mezi různými částmi impéria. Každou loď bylo třeba vytížit na maximum – pokud například přivezla na Střední východ posily, zpátky plula naložená zraněnými vojáky, kteří potřebovali delší zotavení v Británii. Velkou roli hrál také čas.

Kapitáni často nařizovali hospodárnou rychlost kolem 8–10 uzlů (15–18,5 km/h) a lodě dosahující 15 uzlů (27,8 km/h) se považovaly za velmi rychlé. Za této situace Britové pečlivě zvažovali trasy jednotlivých konvojů. Cesta z domácích ostrovů do Alexandrie kolem jižní Afriky trvala o řadu týdnů déle než kratší, ale podstatně nebezpečnější skrz Středozemní moře. V kritických letech 1940–1941 se tradičně riskující Churchill opakovaně střetával s admiralitou, když požadoval vyslání vojáků a tanků na Střední východ právě touto trasou.

Šlo nejen o čas, kdy se vojáci a tanky dostanou na pouštní frontu, ale také o další využití nasazených lodí. Vzhledem k tomu, že většina plaveb trvala řadu týdnů či měsíců, stihla jich každá loď jen několik ročně (například na obrovských rozlohách Pacifiku zvládla část amerických námořníků za stejné období pouhé tři plavby).

Neshody v rodině 

Britové se poučili z řádění německých ponorek v první světové válce a okamžitě po vypuknutí nepřátelství zavedli konvojový systém, který výrazně snižoval ztráty. Zároveň ale trvalo nějaký čas, než se desítky plavidel shromáždily v přístavu a poté vytvořily formaci. Admiralita skládala konvoje podle rychlosti, ale přesto některé lodě musely plout pomaleji, aby se celé procesí nerozpadlo. To všechno způsobovalo další časové prostoje, které omezovaly tolik potřebný dovoz. Na druhou stranu měla pomalá plavba občas i své výhody.

Britové několikrát vyslali na moře pěší divizi s tím, že popluje kolem mysu Dobré naděje a až u pobřeží východní Afriky padne konečné rozhodnutí, jestli je těchto posil třeba spíše na Středním východě, nebo v Indii. V jednom případě dokonce došlo k drobné roztržce mezi britskou a australskou vládou. Stalo se tak na začátku roku 1942, kdy vítězná japonská tažení v jihovýchodní Asii způsobila vážnou krizi. Většina australských vojsk tou dobou bojovala na Středním východě nebo v Malajsii a premiér země logicky žádal jejich stažení k ochraně vlasti.

Churchill to sice již dříve přislíbil, ale nyní chtěl jednu divizi přemístit do Barmy, kde by pomohla stabilizovat frontu. Zatímco vojáci pluli Rudým mořem a Indickým oceánem, mezi vrcholnými politiky probíhala výměna diplomatických depeší. Britský premiér předpokládal, že svůj australský protějšek přesvědčí o správnosti svých úvah, a dokonce v tomto směru i změnil rozkazy pro přepravní lodě. Ke svému velkému překvapení pak ale zjistil, že John Curtin trvá na svém a chce celou pěší divizi v Austrálii, čehož také dosáhl. Churchillovy vzpomínky na druhou světovou válku ukazují, že z něj hořkost nevyprchala ani s odstupem deseti let.

Jak shromáždit vojáky

Právě velké množství času potřebné k přesunům brzdilo britské a americké přípravy na velké vyloďovací operace. Velkou část lodní tonáže spotřebovalo zásobování armád v severní Africe a na Středním východě, takže Spojenci ani při nejlepší vůli nemohli vyhovět opakovaným sovětským žádostem o brzké otevření druhé fronty v západní Evropě. Britská či americká divize měla na plných stavech i s posilovými prostředky téměř 20 000 mužů a tisíce vozidel.

K jejich přepravě bylo třeba vypravit vždy jeden celý obsáhlý konvoj o desítkách lodí, který navíc musela před všudypřítomnými ponorkami hlídat velmi silná eskorta. I samotné provedení obojživelné invaze si vždy vyžádalo stovky či tisíce plavidel. V tomto případě bylo třeba dát si obzvlášť velký pozor i na to, jak přístavní dělníci lodě naložili.

Zmatky při vylodění

Nejdůležitější materiál se musel nacházet nahoře, zatímco méně podstatné věci ležely až na spodních palubách. Pokud se to nepodařilo, došlo k podobně nešťastným událostem jako u Anzia, kde se v lednu 1944 údajně již prvního dne vylodění vykládaly psací stroje, zatímco jednotky v první linii čekaly na munici a pohonné hmoty. Další limitující faktor představovala kapacita přístavů.

Vojska vyloděná v Alžírsku, na Sicílii či v Normandii potřebovala denně desetitisíce tun zásob. Výraznou pomoc v tomto směru představovaly výsadkové lodě, z jejichž ramp vyjížděly nákladní automobily přímo na pevninu a poté na frontu. Většinu lodí však bylo třeba vyložit pomocí jeřábů a posléze ručně. S tím rostla důležitost přístavních dělníků, které se Britové snažili předcházet. Už jen hrozba jejich stávky se totiž mohla velmi negativně projevit na plynulosti námořní dopravy. A na té Velká Británie závisela. Vždyť dovážela asi polovinu potravin a většinu pohonných hmot. 

Galaxie, které vidíme dnes, urazily dlouhou cestu od svých chaotických, nesourodých protějšků, které astronomové obvykle pozorují v raném vesmíru. „Podle našeho chápání vzniku galaxií očekáváme, že většina raných galaxií bude malá a neuspořádaná,“ říká Jacqueline Hodge, astronomka z Leidenské univerzity v Nizozemsku.

Tyto nesourodé rané galaxie se navzájem spojují a pak velmi pomalu získávají čím dál hladší podobu. Současné teorie naznačují, že aby galaxie byla tak uspořádaná jako naše Mléčná dráha – rotující disk s úhlednými strukturami, jako jsou spirální ramena - musely uplynout miliardy let vývoje. Objev galaxie REBELS-25 však tento časový rámec zpochybňuje.

Rotující galaxie

Ve studii, která byla přijata k publikaci v časopise Monthly Notices of the Royal Astronomical Society, astronomové prokázali, že REBELS-25 je nejvzdálenější silně rotující diskovou galaxií, jaká kdy byla objevena. Světlo, které k nám z této galaxie přichází, bylo vyzářeno v době, kdy byl vesmír starý pouhých 700 milionů let, což je jen pět procent jeho současného stáří. Uspořádaná rotace galaxie REBELS-25 je proto překvapením.

„Vidět galaxii, podobnou naší Mléčné dráze, která má silnou rotační dominanci, zpochybňuje naše chápání toho, jak rychle se galaxie v raném vesmíru vyvíjely v uspořádané galaxie dnešního vesmíru,“ říká Lucie Rowland, doktorandka na Leidenské univerzitě a jedna z autorek studie.

Galaxie REBELS-25 byla původně objevena při dřívějších pozorováních. Skupina už tehdy rozpoznala náznaky rotace, ale rozlišení dat nebylo dostatečně vysoké, aby mohla s jistotou objev potvrdit. Vědci proto provedli navazující pozorování s vyšším rozlišením, která potvrdila, že jde skutečně o galaxii lámající rekordy. „ALMA je jediným současným teleskopem s dostatečnou citlivostí a rozlišením, který umožňuje dosáhnout takového výsledku,“ říká Renske Smit, výzkumník z Liverpool John Moores University ve Velké Británii.

V datech se ale skrývají náznaky i dalších rozvinutých struktur podobných těm v Mléčné dráze, jako je středová protáhlá příčka, a dokonce i spirální ramena, i když k jejich potvrzení bude zapotřebí dalších pozorování. „Nalezení dalších důkazů o vyvinutějších strukturách by bylo úžasným objevem, protože by se jednalo o nejvzdálenější galaxii s takovými strukturami, která byla dosud pozorována,“ vysvětluje Rowlandová. Budoucí pozorování galaxie REBELS-25 spolu s dalšími objevy raných rotujících galaxií mohou změnit naše chápání raného vzniku galaxií a vývoje vesmíru jako takového.

Ušlechtilý kov, který vyniká tím, že nerezaví, vábil lidi svými vlastnostmi a krásou od té doby, co ho poprvé poznali. První zprávy o využití zlata k léčbě pocházejí od nejstarších civilizací Číny nebo Egypta, kde ho doporučovali přidávat do různých přípravků zabraňujících stárnutí. V Evropě se tento trend naplno projevil až v 16. století. Lektvary s drahým kovem žluté barvy pravděpodobně ochutnávali dvořané Rudolfa II. včetně dánského astronoma Tycha de Brahe, v jehož těle se po exhumaci v roce 2010 našlo značné množství zlata. 

V době raného novověku již byla běžně dostupná kyselina zvaná lučavka královská, která zlato dokázala zcela rozpustit a udělat z něj pitelný nápoj, jenž měl uzdravovat všechny neduhy. Na zázračnou tekutinu zvanou aurum potabile vzniklo velké množství receptů. Ty v některých případech souvisely s bájným kamenem mudrců, který měl přeměňovat neušlechtilé kovy ve zlato a uzdravit lidi ze všech nemocí. 

S medem či jednorožčím rohem 

Výroby roztoku se chopili alchymisté. Mezi seriózní učence věnující se těmto pokusům patřil Paracelsus (asi 1493–1541) původem ze Švýcarska. Během svého života zastával mnoho profesí včetně studia lékařství a alchymie. Na svou dobu se jednalo o kritického a pokrokového vědce, nicméně ani on se nevyhnul experimentům s přípravou pitelného zlata. Jeho recept se zakládal na destilaci alkoholu, v němž se po čtyři týdny louhovalo plátkové zlato. Podle pověsti tento „elixír života“ zpečetil Paracelsův osud – nápoje se chtěl zmocnit jeho pomocník, který jej proto údajně zabil. 

Tématem nápoje ze zlata se dlouhodoběji zabýval také Hieronymus Reusner. Tento německý učenec z přelomu 16. a 17. století zaznamenal velké množství pozoruhodných receptů. Například uvádí, že se lístkové zlato namáčelo v citronové šťávě a potom se roztok destiloval. Zbytky kovu v destilační baňce se pak smíchaly s krétským vínem a jablečnou šťávou. V jiném receptu se smísil med se solí. Tato hmota se vařila do doby, než se objevila pěna, poté se za pomoci destilace oddělila kapalina. To, co v baňce zbylo, se následně spojilo s cukrem, a po opětovné destilaci se vytvořená tekutina smíchala s prvně získanou kapalinou. Do tohoto roztoku se přidala lučavka královská, načež se začalo rozpouštět vyžíhané zlato. Jakkoliv mohou uvedené návody znít podivně, jde o ještě poměrně umírněné pokusy. V dalších pramenech se objevují například receptury, jejichž součástí je roh z jednorožce.

Nebezpečný pomocník 

Ačkoliv je zlato ve většině forem lidskému tělu zcela neškodné, existují sloučeniny tohoto těžkého kovu, které mohou zapříčinit otravu. Zatímco dnes je možné ji léčit takzvanou chelací, v dřívějších dobách se v jejím důsledku u pacientů rozvíjela anorexie, kolabovala játra a ledviny.

Přestože si v současnosti žádný seriózní vědec nedovolí tvrdit, že by mohlo zlato oddálit smrt nebo navrátit mládí, tento ušlechtilý kov má ve světě medicíny stále své uplatnění při léčbě revmatu a v zubním lékařství. Dále se zlato nachází v různých kosmetických doplňcích či gastronomických pochoutkách. Přestože nenabízí žádné blahodárné účinky nebo specifickou chuť, můžete se s ním setkat v dezertech i v šampaňském.

V 70. letech 20. století evoluční teoretici předpokládali, že samci savců nekojí, protože nejistota otcovství omezuje jejich snahu investovat do péče o potomstvo velké prostředky. Britští vědci nedávno přišli s teorií, že by kojení pouze matkou mohlo představovat evoluční strategii, s cílem omezit šíření škodlivých mikrobů.

Zásah evoluce

U většiny savců dostali i samci do vínku mléčnou tkáň a bradavky, takže mají rovněž potenciál kojit. U některých kaloňů dokonce víme, že v přirozených podmínkách nekojí vždy jen matky, ale také otcové. Proč se tedy stejná strategie neuplatňuje u většího počtu druhů? Samčí kojení evoluce zjevně potlačila: Laktaci spouštějí hormony jako prolaktin, jež jsou u samců obecně omezeny.

Jenže studie způsobu života drobné jihoamerické opice mirikiny Azarovy (Aotus azarae) přiměla vědce výše nastíněnou hypotézu ze 70. let zpochybnit. Samci zmíněného druhu totiž přebírají prakticky všechny role tradičně spojené s matkami: S mláďaty tráví 80–90 % času a samicím je předávají pouze na kojení. Přesto ani oni svým potomkům mléko neposkytují.

Riziko přenosu

Skutečný důvod by tak podle odborníků mohl souviset s mikrobiomem. Krmení novorozenců mateřským mlékem umožňuje přenos rodičovského mikrobiomu na potomka, což hraje klíčovou roli při utváření střevního prostředí. Pomáhá se tím rozvíjet imunitní systém kojence, ale vzniká také riziko kontaktu se škodlivými mikroby.

Matematický model ukázal, že pokud se na výživě podílejí oba rodiče, pravděpodobnost přenosu škodlivých mikrobů a jejich prosazení v populaci se v podstatě zdvojnásobí. Uvedené přitom převažuje nad výhodami, jež by mohla znamenat další výživa. Kojení matkou navíc dává smysl, jelikož v důsledku březosti a porodu předává svůj mikrobiom potomkovi tak jako tak.