Počet známých měsíců stoupá: Astronomové objevují neustále nové průvodce planet. Zatímco společníka Země zná lidstvo od pradávna, o první objev přirozených satelitů u jiných planet se zasloužil Galileo Galilei, když roku 1610 nalezl čtyři největší souputníky Jupitera. Jeden z nich, Ganymed, je dokonce větší než Merkur. V současné době se však daří identifikovat i měsíce měřící pouhých několik kilometrů.

Díky kosmickým sondám, které zblízka studovaly obří planety, jsme o některých přirozených satelitech získali detailní informace. Jsou zajímavé i z hlediska možné přítomnosti třeba jen primitivního života. Jde především o Ganymed a Europu kroužící kolem Jupitera či o Saturnovy průvodce Titan a Enceladus.

Děs a Hrůza u rudé planety

Kolem Marsu krouží dvojice velmi malých měsíců nesoucích jména Phobos a Deimos – neboli „děs“ a „hrůza“ – přičemž se s největší pravděpodobností jedná o zachycené planetky z hlavního pásu mezi rudou planetou a Jupiterem. Větší Phobos o rozměrech 27 × 22 × 18 kilometrů se stal účastníkem mnoha kosmických srážek, což dokazují četné krátery na jeho povrchu. Při jedné kolizi vznikl též kráter Stickney, o průměru 9,5 kilometru. Náraz byl přitom tak silný, že málem skončil rozpadem měsíce.

Phobos krouží kolem mateřské planety ve vzdálenosti pouhých šesti tisíc kilometrů, tedy blíž než kterýkoliv jiný satelit ve Sluneční soustavě. Za jeden den zvládne téměř tři oběhy a vzhledem k tzv. vázané rotaci obrací k Marsu vždy tutéž polokouli. V důsledku působení slapových sil se však pohybuje po stále nižší dráze – po spirále smrti. Astronomové odhadují, že se zhruba za 30 milionů let dostane k planetě tak blízko, že spadne na její povrch a vytvoří obří kráter. Druhá možnost zní, že jej gravitace Marsu roztrhá na drobné úlomky, které pak zformují pozorovatelný prstenec.

Svět vulkánů

Na rozdíl od terestrických planet představují plynní obři skutečná království měsíců: Kolem Jupitera jich krouží 92, a okolo Saturnu dokonce 145. Jupiterovy čtyři největší souputníky – Io, Europu, Ganymed a Kallisto – označujeme jako galileovské, neboť je poprvé pozoroval Galileo Galilei v 17. století. Každý z nich přitom skrývá zcela odlišný, podivuhodný svět.

Io, coby nejvnitřnější ze zmiňované čtveřice, představuje geologicky nejaktivnější těleso Sluneční soustavy: Vědci na něm zaznamenali přes 400 sopek. Svou planetu neobíhá po přesně kruhové trajektorii, nýbrž po mírně výstředné elipse. Takový pohyb přitom znamená, že je-li souputník k plynnému obrovi blíž, krouží rychleji, a nachází-li se od něj dál, zpomalí. 

Zatímco na své dráze se Io pohybuje nerovnoměrně, rotuje naprosto pravidelně – což by nebylo nijak zvláštní nebýt faktu, že Jupiter představuje skutečně obří těleso, 318krát hmotnější než Země. Nastává tak zcela odlišná situace než v případě systému naší planety a jejího souputníka, jejichž hmotnostní poměr činí jen 81 : 1. Dlouhodobým působením slapových sil Jupitera se v delší ose měsíce vytvořila několikakilometrová výduť, jež by měla mířit neustále ke středu plynného obra, jenže se tak neděje. Výsledkem pohybu průvodce je proměnné gravitační působení planety a periodické natáčení výdutě vzhledem k Jupiteru. Jeho síly tudíž měsíc mačkají a natahují, čímž se nitro tělesa zahřívá.

V blízkosti pekla

První důkaz o sopečné činnosti Io přinesly snímky americké sondy Voyager 1, která kolem něj prolétla v roce 1979. Následný průzkum ukázal stovky vulkanických center, rozsáhlé proudy lávy a hory vyšší než Everest. Nejzajímavější kategorii tvoří deprese s příkrými svahy, označované jako patera. Dosahují průměru desítek až stovek kilometrů a největší z nich, Tvashtar Paterae, měří přes 300 kilometrů. Vědci na měsíci identifikovali zhruba 150 zmíněných formací, z čehož dvě třetiny jsou v současnosti aktivní. Tvarem velmi připomínají pozemské kaldery čili kotlovité prohlubně vznikající při kolapsu nebo naopak odstřelení vrcholové části sopky. 

Výzkumu bizarního světa se věnovala rovněž sonda Galileo, která mezi roky 1995 a 2002 uskutečnila 11 průletů, a mohla tudíž sledovat postupné změny vyvolané sopečnou činností. Její míra přitom překonala i nejsilnější vulkanickou aktivitu, jaká se dnes odehrává na Zemi. Io nám tak umožňuje poznat sopečné procesy, které probíhaly na modré či rudé planetě v počátcích jejich vývoje. Barevná pestrost povrchu měsíce je dána mimo jiné přítomností síry, jež má různou barvu v závislosti na teplotě, ale také dalších prvků – zejména silikátů.

Nabitý satelit

Io obíhá hluboko v Jupiterově radiačním pásu, kde se zachytávají částice slunečního větru a hodnoty radiace patří k nejvyšším v celé naší soustavě. Nabité částice pak velkou rychlostí dopadají na měsíc a vyrážejí z jeho povrchových vrstev neu­trální atomy v množství zhruba jedné tuny za sekundu!

Přenos nabitých částic, zejména z vulkanických erupcí, ovšem probíhá i od Io k plynnému obrovi. Mocná magnetosféra planety zachycuje ionty vyražené z povrchu souputníka, načež padají podél magnetických siločar k Jupiterovým pólům a vysokou rychlostí se srážejí s molekulami atmosférických plynů. Při popsaných kolizích vznikají specifické polární záře, pozorovatelné především v oboru rentgenového záření.

Nic netrvá věčně

Pouze Jupiter by na proměnu Io v rozžhavený svět nestačil. Samotné slapové působení gigantické planety by totiž excentricitu dráhy měsíce postupně snížilo k nule. Po výstředné trajektorii jej nutí obíhat jeho sousedé Ganymed a Europa. Io obkrouží plynného obra za 1,769 dne, zatímco u druhých dvou souputníků jde o 3,551, respektive 7,155 dne. Jejich oběžné periody se tedy nacházejí téměř přesně v poměru 1 : 2 : 4. Vzájemná gravitační vazba se nazývá rezonance a Io se v jejím důsledku pohybuje po poněkud výstředné dráze.

Rezonanční periody oběhu Jupiterových měsíců ovšem nemají trvalý charakter. Důkladná analýza ukázala, že se Io posouvá směrem k obří planetě, a jeho trajektorie se tak stává kruhovější. Naproti tomu Ganymed a Europa se od Jupitera vzdalují, tudíž zřejmě nezůstanou v rezonanci s Io déle než 100 milionů let. Vulkanická aktivita měsíčku tedy znamená pouhou epizodu v jeho dlouhé historii.

Voda = život?

Velká pozornost se upírá k Jupiterovu měsíci Europa. V prosinci 1997 se k němu sonda Galileo přiblížila na vzdálenost necelých 200 kilometrů a na pořízených snímcích lze rozlišit detaily o velikosti devíti metrů. Povrch tělesa pokrývají rozlámané ledové kry, které možná spočívají na tekuté vodě o hloubce až 100 kilometrů. Znamenalo by to, že se jí na měsíci vyskytuje třikrát víc než na Zemi. Vzhledem ke slapovému působení Jupitera mohou na Europě existovat podmořské „sopky“, které vodní oceán zahřívají. Co se týká živých forem, na naší planetě žijí v okolí podmořských vulkanických sopouchů kolonie organismů, a o podobné možnosti se tudíž uvažuje i v případě zmíněného satelitu.

Největší měsíc Jupitera i v celé Sluneční soustavě představuje Ganymed. Podařilo se u něj detekovat silné magnetické pole, což svědčí o přítomnosti skalnatého či kovového jádra o poloměru až 1 300 kilometrů. Nad ním spočívá horninový plášť a ledová slupka ukrývající kapalný oceán. Jde o jediný přirozený satelit s vlastní magnetosférou.

Nejvzdálenějším ze čtyř velkých průvodců Jupitera je potom Kallisto, jež čelí slapovému ohřevu nejméně. Velmi starý povrch pokrývá spousta značně erodovaných kráterů, nepovedlo se tam ovšem nalézt žádné známky přítomnosti vulkanismu. Data ze sondy Galileo napovídají, že by se pod povrchovou ledovou vrstvou mohl rozkládat slaný oceán.

Početná rodinka

Kromě velkých souputníků Io, Europy, Ganymedu a Kallisto je soustava přirozených satelitů Jupitera velmi početná. V současné době máme potvrzeno 92 těles, z nichž nejblíž krouží nepravidelný měsíc Metis o velikosti 60 × 40 × 34 kilometrů: Ve vzdálenosti 128 tisíc kilometrů vykoná jeden oběh za sedm hodin a pět minut.

Nejvzdálenější průvodce planety byl objeven v roce 2003 a obdržel předběžné označení S/2003 J2. Jedná se o dvoukilometrový kus skály ve vzdálenosti 28,3 milionu kilometrů, jeden oběh absolvuje za 979 dnů a kolem planety krouží proti směru její rotace. Opačným směrem obíhá přes 60 Jupiterových měsíců a zřejmě jde o zachycená tělesa. Kosmické sondy, které okolo plynného obra prolétaly nebo jej studovaly z oběžné dráhy, vyfotografovaly jen deset měsíců. Důvod je však zřejmý: Většina z nich dosahuje rozměrů pouhých desítek, nebo spíš jednotek kilometrů.

Jezera a moře na Titanu

Největší Saturnův měsíc Titan má silikátové jádro a kůru tvořenou vodním ledem, nicméně za teploty −179 °C dosahuje přítomný led stejné tvrdosti jako pozemské nerosty. Jde o jediný měsíc obklopený hustou atmosférou: Sestává z dusíku, metanu a etanu, přičemž její tlak o 60 % přesahuje zmíněnou hodnotu na Zemi. Plynný metan přechází do kapalné fáze za teploty nižší než −170 °C, na povrchu měsíce se pak vypařuje a formuje oblačnost, z níž vypadávají srážky v podobě metanového deště. Po dopadu na povrch stéká kapalný metan po svažujícím se terénu do říčních koryt, která jej přivádějí do níže položených míst. Tam vznikají jezera i moře a okolní povrch eroduje. Na Titanu se tedy odehrává obdoba pozemského koloběhu vody v přírodě, ovšem s metanem.

Radarové snímky povrchu měsíce odhalily řeku o délce přesahující 400 kilometrů. Vědci usoudili, že koryto zaplňuje kapalina, protože na radarovém snímku s vysokým rozlišením se tok jeví tmavý – podobně jako na Zemi. Objevená řeka ústí do velkého jezera Ligeia Mare o rozměrech 420 × 350 kilometrů, které se nachází na severní polokouli.

Průlet gejzíry

Zajímavý je rovněž Saturnův měsíc Enceladus o průměru 504 kilometrů. Sonda Cassini u něj totiž objevila obrovské gejzíry vodní páry, jež tryskají z popraskané ledové kůry zejména v oblasti jižního pólu, pojmenované „tygří pruhy“ podle vzhledu prasklin. Malé oblasti koncentrované v daném regionu jsou teplejší než jiná místa povrchu.

Cassini prolétla skrz gejzíry vodní páry a ledových krystalků a zkoumala drahocenné vzorky materiálu. Kromě vodní páry se ve výtryscích podařilo detekovat metan, oxid uhelnatý, uhličitý a jednoduché i složitější organické látky. Malý ledový souputník tak obsahuje vše, co život potřebuje: vodu, dusík, energii a organické látky.

Kryovulkanismus na Tritonu

Průlet kosmické sondy Voyager 2 kolem Neptunu byl naplánován tak, aby vyfotografovala velkou část povrchu okolo jižního pólu Tritonu, kde se podařilo objevit rozsáhlou polární čepičku. Působením slapových sil se nitro měsíce zahřívá, což vede k uvolňování dusíku z podpovrchových vrstev. Ten následně tryská ven v podobě fontán a gejzírů, v chladném prostředí zamrzá a jako „sněhové vločky“ padá na povrch. Na osvětleném povrchu Tritonu byla naměřena průměrná teplota −235 °C.

Vědci na měsíci rovněž objevili rozsáhlá „lávová“ jezera, z nichž jedno má průměr 175 kilometrů. Zřejmě je zaplňuje zmrzlá voda, nebo směs vody a čpavku, jež se dostala na povrch v důsledku slapového ohřevu. Sledujeme tam projevy tzv. kryovulkanismu. Druhý největší měsíc Neptunu představuje Nereida. Obíhá svou planetu po velmi protáhlé dráze, ve vzdálenosti 1–10 milionů kilometrů.

Nebezpečné srážky

Coby nejčastější útvary můžeme na povrchu měsíců pozorovat krátery, od miniaturních až po velká kruhová pohoří. Najdeme je jak na rozměrných, tak na malých průvodcích. Na některých se povedlo identifikovat natolik obří krátery, že nechybělo mnoho, a měsíce by při srážce zanikly. Jedná se například o Saturnův satelit Tethys s kráterem o průměru 400 kilometrů nebo Mimas s útvarem měřícím 130 kilometrů, což odpovídá asi třetině rozměru měsíce. Tethys a Mimas sdílejí ještě jednu zvláštnost: Jejich povrch se nezahřívá rovnoměrně – při pohledu na teplotní mapu zjistíme, že je v některých částech o 15 °C teplejší.

Ve Sluneční soustavě existují i velmi neobvyklé měsíce. Například Iapetus, se zajímavým pohořím táhnoucím se podél rovníku, připomíná při pohledu z dálky poněkud přerostlý vlašský ořech. Navíc jde o souputníka dvou „tváří“: Jedna polokoule je bílá jako čerstvý sníh, zatímco druhá je tmavší než černé uhlí. I na jeho povrchu pak najdeme velký kráter, o průměru 580 kilometrů.

Miranda provázející Uran pak zřejmě v nitru obsahuje malé množství silikátových hornin a organických látek. V době, kdy obíhala po eliptičtější dráze než dnes, ovlivňoval její geologickou aktivitu slapový ohřev. Díky tomu její povrch vypadá, jako by se rozbil při srážce s jiným tělesem a znovu se spojil dohromady.

Hlídači prstenců

Především u Saturnu se projevuje vliv tzv. pastýřských měsíců, jež obíhají uvnitř jednotlivých prstenců a při jejich okrajích. Gravitační vliv zmíněných souputníků zodpovídá za vytváření ostrých okrajů prstenců – zahánějí uniklé částečky hmoty zpět jako pastýři ovce do stáda. Zároveň způsobují dělení ozdoby v podobě mezer a vytvářejí v její struktuře vlny. Měsíce mají vázanou rotaci, tzn. že k planetě přivracejí stále stejnou stranu, podobně jako Měsíc k Zemi. Do uvedené rodiny patří například Pan, Atlas, Prometheus, Pandora, Epimetheus, Janus a některé malé, dosud nepojmenované satelity. Pastýřské měsíce najdeme také u Jupitera či Uranu.

Jiné měsíce mohou ovlivňovat pravidelný vzhled prstenců planet. Například malý Saturnův souputník Prometheus o velikosti 86 kilometrů narušuje při oběhu planety svým působením strukturu tenkého prstence F. Gravitace měsíce v něm vytváří periodicky úzké pruhy, přičemž je „ruční práce“ Promethea viditelná v podobě tmavých radiálních pásů, které ozdobu rozdělují. 

„V posledním desetiletí jsme svědky viditelného poklesu počtu kuřáků mezi mladými,“ připouští Thuy Leová z Michiganské univerzity. „Mezi staršími ale zastoupení kuřáků v podstatě stagnuje. S kolegy jsme chtěli názorně ukázat, že přestat kouřit má smysl v každém věku.“

Přestat se vyplatí

Badatelé využili data z různých národních zdrojů, která dokumentují zdravotní stav a příčiny úmrtí Američanů. Na jejich základě poté sestavili „tabulku očekávané délky dožití“ u lidí ve věku 35 až 75 let s ohledem na to, zda jsou kuřáci, abstinující kuřáci či nekuřáci. Data jednoznačně ukazují, že skoncovat s kouřením se vyplácí v každém věku.

Lidé, kteří skoncují s kouřením v 35 letech, přicházejí ve srovnání s nekuřáky v průměru „jen“ o 14 měsíců života. Pokud by ve svém zlozvyku pokračovali, jejich průměrná doba dožití se podle vědců zkracuje o více než 9 let. Skoncovat s kouřením se ale vyplácí i starším – přestat v 55 letech přináší v průměru 3,9 roku života navíc a seknout s kouřením v 75 letech znamená „bonus“ 3,7 roku života navíc. Výsledky studie shrnuje odborný časopis American Journal of Preventive Medicine.

Data navíc ukazují, že téměř 10 % lidí, kteří přestali kouřit v 65 letech žilo o nejméně 8 let déle než ti, kteří s kouřením nikdy nepřestali. O 4 roky déle žije i 8 % z těch, kteří se rozhodli skoncovat s kouřením ve svých 75 letech. 

Ve věku pouhých 35 let stanul James Gavin, již coby plukovník, v čele 505. paradesantního pěšího pluku. Ten byl zformován v červenci 1942 a Gavin tento útvar v podstatě vybudoval od základů. Osobně tvořil svým podřízeným extrémně obtížný výcvikový plán a spolu s nimi se účastnil pochodů i manévrů. Například v roce 1943 si stručně zaznamenal do deníku průběh jednoho takového cvičení: „Za 36 hodin pluk pochodoval více než 50 mil (zhruba 80 km), manévroval, zmocnil se nepřátelské letecké základny a bránil ji před protiútokem. Vojáci při tom všem nesli plnou polní a stravovali se pouze ze záložních přídělů.“

Image

Čtěte také

James Gavin: Zářná kariéra odvážného hocha ze sirotčince (1)

Již v dubnu však pluk mělo čekat prověření v ostré akci. Nejprve se Gavinovi muži vylodili v severní Africe, aby se tam připravili na chystanou invazi na Sicílii. Mělo se jednat o vůbec první americkou výsadkovou operaci provedenou útvarem této velikosti a její velitel byl na tuto skutečnost patřičně hrdý.

„Bude to velmi těžké, ale vím, že pokud neuspějeme, nebude to kvůli nedostatku úsilí. Jsem si jist, že se pluk bude bít do posledního muže. Budou bojovat tak, jak američtí vojáci ještě nikdy nebojovali.“ Vojáci 505. pluku nastoupili 9. července 1943 v tuniském Kajruvánu do letadel a zamířili přes Středozemní moře směrem k Apeninskému poloostrovu. Velké vylodění známé jako operace Husky mělo začít o 24 hodin později.

Hlavní cíl amerického 505. pluku při vylodění na Sicílii představovalo okolí města Gela, kde měli parašutisté přerušit důležité zásobovací tepny vedoucí k vyloďovacím plážím. Od samého začátku však výsadek provázely vážné problémy. V zóně seskoku panoval silný vítr, který vojáky pluku rozptýlil do širokého okolí. Samotný Gavin přistál mnoho kilometrů od plánovaného místa a navíc si při obtížném doskoku vymkl kotník. Podařilo se mu však shromáždit skupinu asi 20 mužů, s nimiž zamířil ke Gele. 

Vzhledem k probíhajícím přípravám na invazi a rozsáhlé spojenecké letecké a dělostřelecké činnosti panoval v celé oblasti zmatek. Gavinova malá jednotka se v jednu chvíli dostala do přestřelky s asi třemi desítkami italských vojáků a několik Američanů utrpělo zranění. Nakonec se však plukovníkovi nad ránem 11. července podařilo postoupit až k údolí Acate chráněnému hřebenem Biazzo. Po cestě Američané sbírali další skupiny výsadkářů a nakonec se jednotka rozrostla až na vyšší desítky mužů. Gavin zavelel k útoku na hřeben a po jeho obsazení tam rychle zřídil provizorní obranná postavení. Vítanou pomocí se staly dvě ukořistěné 75mm houfnice.

Celý den museli Američané odrážet protiútoky po četně mnohem silnější bojové skupiny ze stavu tankové divize Hermann Göring. Hřeben se však podařilo ubránit a Gavinovi muži dokonce vyřadili jeden PzKpfw VI Tiger. 

Navečer pak k jejich pozicím dorazily první americké shermany, které definitivně změnily poměr sil na bojišti. Úvodní vystoupení výsadkářů 505. pluku udělalo velký dojem, a to navzdory vysokým ztrátám, které formace utrpěla – v akci padl i Gavinův zástupce podplukovník Arthur Gorham. James sám však slízl smetanu, ve 36 letech byl povýšen na brigádního generála a jmenován zástupcem velitele 82. výsadkové divize. Za hrdinnou obranu hřebene Biazzo obdržel druhé nejvyšší americké vojenské vyznamenání, již zmíněný Kříž za vynikající službu (Distinguished Service Cross).

Na západní frontě neklid

Největší výzva však na Gavina i jeho podřízené teprve čekala. V zimě 1944 se celá 82. výsadková divize přesunula do Anglie, kde se začala intenzivně připravovat na dlouho plánovanou invazi do západní Evropy. Brigádní generál měl tentokrát vést silnou formaci složenou ze tří pluků a podpůrných jednotek nazvanou Force A. Hlavním cílem operace Boston, jak se rozsáhlý výsadek předcházející oboj živelnému vylodění jmenoval, bylo obsazení oblasti po obou stranách řeky Merderet o rozloze zhruba 26 km² a s centrem v podobě obce Sainte-Mère-Église. Tam měli výsadkáři držet pozice a bránit německému přísunu posil k pláži Utah.

Podobně jako nad Sicílií i tentokrát parašutistům zkřížilo plány počasí, k němuž se ještě přidala silná protiletadlová obrana. To vedlo k rozptýlení výsadku na výrazně větší ploše, než se plánovalo. Navzdory tomu dokázal 505. pluk dobýt Sainte-Mère-Église, další útvary však při plnění svých úkolů narazily na rozhodný odpor. K nejtvrdším bojům došlo u mostu přes Merderet u Manoir de la Fière, kde akce vedl sám Gavin. Američané tam ale museli čelit zuřivým protiútokům německého tankového ná hradního a výcvikového oddílu 100 posíleného o granátnický pluk 1057. Nepřítele se nakonec podařilo s velkým vypětím a ztrátami více než 750 padlých a zraněných odrazit. Na místě, kde se nacházel Gavinův zákop, dodnes stojí památník věnovaný jemu i celé 82. výsadkové divizi.

Neúspěch u mostu

Díky přesvědčivým výkonům v Normandii stoupala Gavinova hvězda stále výše. Na konci srpna 1944 převzal celou 82. výsadkovou divizi a stal se tak nejmladším divizním velitelem od dob občanské války. V této roli jej čekal další obtížný úkol, když na září naplánovali spojenečtí velitelé v čele s britským maršálem Bernardem Montgomerym ambiciózní operaci, která by v případě úspěchu skokově urychlila konec války. Mělo jít o úzkou souhru výsadkových a obrněných formací, přičemž první zmíněné by obsadily klíčové mosty přes nizozemské řeky, což by výrazně oslabilo možnosti německé obrany. Tankové síly by si poté prorazily cestu do severního Německa. V rámci operace Market Garden, jak se celá akce jmenovala, měla 82. výsadková divize zabezpečit město Nijmegen a hlavně tamní most přes řeku Waal.

Operace tentokrát zpočátku probíhala slibně a výsadkáři bez obtíží obsadili Groesbeecké výšiny, jejichž držení mělo zajistit plochy pro shoz zásob proti případnému německému protiútoku z nedalekého lesa Reichswald. Podařilo se také získat přechody přes některé vedlejší říční toky. Most přes Waal plánoval Gavin dobýt až později, aby pro tento úkol mohl koncentrovat co největší síly. To se však ukázalo jako jedna z hlavních chyb celé operace. 

Němci se rychle vzpamatovali z prvotního šoku a snahy výsadkářů o obsazení mostu ve večerních hodinách 17. září se jim podařilo opakovaně odrazit. Když pak o dva dny později do města dorazily spojenecké obrněnce, byl most stále ještě v nepřátelských rukou. Gavin proto na společné poradě amerických a britských velitelů navrhl plán souběžného útoku proti mostu a obojživelného výsadku na člunech, který nakonec slavil úspěch, a most se ocitl ve spojeneckých rukou. V té době však již celá operace nabrala třídenní zpoždění a šance na její úspěch byly v zásadě zpečetěny.

Během seskoku u Nijmegenu si navíc Gavin při dopadu na tvrdý podklad poškodil dvě meziobratlové ploténky. Doktor mu však po vyšetření řekl, že je v pořádku, a pravou podstatu zranění lékaři zjištili až po pěti letech během vyšetření v nemocnici. Gavin tak zůstal v aktivní službě až do konce války. Náplastí na nevydařenou akci se mu stalo alespoň říjnové povýšení na generálmajora.

Rozchod s armádou

Pod Gavinovým vedením čekala 82. výsadkovou divizi ještě jedna velká výzva v podobě německé ofenzivy v Ardenách. Formace byla tehdy nasazena jako strategická záloha zejména proti bojové skupině Peiper u obcí Stoumont a La Gleize. V lednu 1945 pak přešla do protiútoku a postoupila až k hranicím Říše a následně se dostala do Porúří, kde však již narážela pouze na sporadický odpor. Během posledních dnů války v Evropě pronikli Gavinovi muži společně s britskou 6. výsadkovou divizí přes Labe do městečka Ludwigslust, kde se podíleli na zajetí více než stotisícové 21. armády generála Kurta von Tippelskircha. Po konci války sloužila 82. výsadková divize do prosince 1945 jako součást spojeneckých okupačních sil v Berlíně. 

V poválečných letech působil Gavin v nejvyšších příčkách americké vojenské hierarchie, kde patřil k hlavním propagátorům úzké spolupráce leteckých a pozemních sil – čtyři roky pracoval jako vedoucí armádního výzkumu a vývoje. Navrhoval budování početných armádních složek schopných přepravovat se rychle na velké vzdálenosti za pomoci letadel a helikoptér a tyto útvary nazýval vzdušnou kavalerií. V roce 1958 v reakci na významné zkrácení rozpočtu pro armádní výzkum a vývoj odešel předčasně do důchodu.

Život veterána

V pozdějších letech působil v soukromém sektoru a také dva roky jako diplomat a velvyslanec ve Francii. Stal se také jedním z mála vysokých důstojníků ve výslužbě, kteří kritizovali válku ve Vietnamu. Nabídky na vstup do vysoké domácí politiky (někteří demokratičtí politici mu nabízeli kandidaturu v primárkách proti Lyndonu Johnsonovi) však odmítl. 

Zasloužilý veterán zemřel v 83 letech v roce 1990, pohřben byl na hřbitově vojenské akademie ve West Pointu. Někdejší sirotek, který musel lhát o svém věku, aby jej do armády vůbec přijali, zanechal také relativně hlubokou stopu v historické paměti. Po Gavinovi jsou pojmenovány ulice ve Spojených státech, Anglii i Nizozemsku, v Americe i v Evropě má také své památníky. Gavinovým pohárem se dodnes oceňují nejlepší jednotky v rámci 82. výsadkové divize. On sám se také coby poradce podílel na vzniku několika historických filmů, v nichž byl sám zpodobněn – mimo jiné ve slavném snímku The Longest Day (Nejdelší den).

Pro Evropany, s výjimkou Rusů obchodujících v Kjachtě na rusko-čínské hranici, byl obchod jinde v Číně zakázán. Kuang-čou se tak stal jakýmsi „zlatým ghettem“ plným bohatství, nejrůznějších národů a kultur, uzavřeným světem přísně vynucovaných pravidel i neopakovatelného kouzla. 

V rytmu monzunu

Příjezd a odjezd plavidel do Kuang-čou určoval monzunový rytmus. Lodě připlouvaly od června do září a odplouvaly od listopadu do února. Během celého roku tu přistávala i menší plavidla cestující okolo Filipín. Evropské lodě nejprve zakotvily v přístavu v Macau. Takzvaný supercargo, obchodník najatý vlastníkem nákladu na lodi a zodpovědný za veškeré obchodní transakce (po kapitánovi byl druhou nejvýznamnější osobou na palubě), zde vykonal zdvořilostní návštěvu u portugalského guvernéra ve městě. Získal tak informace o politické a ekonomické situaci v Kuang-čou. 

Lodě poté pluly na sever do místa, jemuž Číňané říkali Tygří brána (dnešní Humen) a Evropané Bocca Tigris, Tygří tlama. Šlo o úzkou soutěsku mezi ostrovy v ústí Perlové řeky do Jihočínského moře, jejíž skály údajně připomínaly tygří hlavu. Na skalách se tyčilo několik čínských pevností střežících vjezd do Kuang-čou. Tady lodě čekaly na vstup do Huangpu, kotviště ležícího necelých 20 kilometrů před Kuang-čou.

Čínský čaj

Nejvýnosnějším v Kuang-čou kupovaným produktem byl po více než sto let čaj. Často přinášel až 100% zisk. Tvořil naprostou většinu nákladu a jeho dovoz v 18. století trvale rostl v závislosti na tom, jak do evropské společnosti pronikalo pití čaje. Čínský čaj v tomto období neměl konkurenci, ve velkém se v té době téměř nikde jinde nepěstoval. Kvalitní čajové lístky rostly především v oblasti mezi Nankingem a Fu-čou, horší kvalitu měly ty na horním toku řeky Jang-c'-ťiang.

Keřík čaje žije 10 až 12 let a rodí každý čtvrtý rok. První sklizeň probíhá koncem března a začátkem dubna. Tyto nejmladší lístky tvořily takzvaný císařský čaj, který byl nejlepší a nejdražší a téměř vůbec nepřišel na trh. Druhý sběr probíhal v květnu a červnu. Tehdy se sbíraly rozvité šťavnaté listy, z nichž pocházelo nejvíce běžných čajů. Poslední srpnový sběr dával hrubší, levný čaj.

Všechny druhy čaje pocházely z téže rostliny, dělil je od sebe jen stupeň a způsob fermentace. Čaj byl nejprve zavadnut proudícím vzduchem, následně se nechal za kontrolované teploty a vlhkosti zoxidovat. Poté se sušil, aby se zabránilo další oxidaci. Následně se třídil podle velikosti a kvality lístků. Do Evropy byl dovážen v bedničkách pokrytých olověnou vrstvou. Ta zajišťovala čerstvost čaje během dlouhé cesty po moři. 

Hedvábí a porcelán

Až čtvrtinu dováženého zboží mohlo tvořit hedvábí, především hotové látky. Obchodní společnosti většinou podrobně specifikovaly, jaké typy, barvy, vzory a množství mají být nakoupeny, občas dávaly supercargům i vzorky látek a stanovovaly maximální nákupní ceny. Obchodníci dělali vše proto, aby zadání vyhověli, ale hedvábí byla poslední komoditou, která přicházela na kuangčouský trh, a protože evropské lodě nemohly promeškat dobu vhodnou k návratu do Evropy, supercargové často nakupovali hedvábí, které prostě bylo k dispozici.

Třetím nejpoptávanějším zbožím byl porcelán. Zpočátku nebyl v Evropě tolik populární, ale jeho obliba stoupala, jak se šířilo pití čaje. V Číně byl porcelán levný a často se nakupoval jako pacotill – zboží legálně dovážené námořníky a supercargy na základě smlouvy s výsadní obchodní společností. Pocházel především z provincie Kchang-si, kde se nacházely proslulé doly na kaolín. Bohatí Evropané si tak začali objednávat jídelní servisy se specifickými znaky, které byly často používány jako obchodní dary. Pokud nebyl k dispozici porcelán s předepsanými vzory nebo nebylo možné z časových důvodů zadat výrobu podle vzoru, do Evropy putoval běžný porcelán bílé a modré barvy.

Dá se říct, jak vypadala situace v Čechách a na Moravě před příchodem Římanů?

K zásadnímu přeskupení geopolitické scény došlo už na závěr prvního století před naším letopočtem a počátkem prvního století našeho letopočtu. Tehdy ustoupilo keltské obyvatelstvo: Částečně odešlo a částečně jeho populace klesla, nejspíš v důsledku ekonomických a ekologických vlivů. Od severu a západu se k nám pak začalo šířit obyvatelstvo, které dnes řadíme ke „Germánům“ – což dávám do uvozovek, protože Germáni, tak jak danému termínu rozumíme nyní, tenkrát neexistovali. Jde o výmysl Caesara, který tak nazýval každého, kdo žil na východ od Rýna. 

Je možné, že se takhle označovala nějaká tamní drobná skupinka, ale obecně si zmínění lidé říkali kmenovými názvy a nezahrnovali se pod nějaký zastřešující etnický termín.  Uvedené kmenové svazky byly velmi tvárné a ustavovaly se okolo jednoho významného vůdce, vládce nebo náčelníka. Římané je občas nazývali knížata či králové, ale jen proto, že latinská terminologie byla zvyklá na starověké civilizace. Dnes jim obecně říkáme náčelníci. 

Když jsem se díval na dějiny Markomanů a Kvádů, přišlo mi, že se jednalo o extrémně nestabilní útvary…

Nestabilní byly i v tom smyslu, že neumíme říct, kdo se k daným kmenům hlásil a kdo ne a v jaké vlastně době. Jejich názvy nám zachovali Římané, ale ti nepsali průběžné reporty z dobytého území – máme spíš útržky informací. Dochovaly se zprávy z počátku prvního století, máme zmínky od Tacita okolo roku sto, pak z období markomanských válek a potom až zprávy ze čtvrtého století, které se týkají Kvádů. Tacitus říká, že se veškeré uvedené kmeny zastřešují termínem Svébové. Ti všichni mezi roky čtyřicet a dvacet před naším letopočtem pronikali na naše území, nejdřív do české kotliny a později na Moravu. Ve stejné době však rozšiřoval svoje území římský stát a někdy v letech nula až dvacet se v oblasti Dunaje obě popsané sféry střetly.

Víme, jak zmíněné střetávání světů vypadalo?

Poté, co Germáni zkonsolidovali svá území a Římané upevnili vládu nad novými provinciemi, došlo na první kontakty. Byly mírové, hlavně obchodní a politické, ačkoliv se ozbrojený konflikt občas asi odehrál. Na straně Říma byla znát velká snaha o pečlivou vojensko-civilní správu: Uvedené dvě věci se nedají odlišit, protože civilní správu vždy obstarávali vojáci. Místodržitelem byl velitel legie, která sídlila v hlavním městě, přičemž nejblíž k nám leží Carnuntum v Dolním Rakousku. Ten vedl vyjednávání s místními náčelníky a byla vidět snaha, aby měl kontakt nějakou institucionalizovanou podobu. Římané chtěli podchytit vztahy smlouvami, které stanovily vzájemné závazky. Máme dobrý příklad na minci císaře Antonina Pia z let 140 až 144, na níž stojí „Kvádům byl dán král“. Mince fungovaly jako věstník, který něco sděloval, a Antonius Pius považoval za důležité, že Kvádům zasáhl do vnitropolitických poměrů a pomohl k moci určitému náčelníkovi.

Kdo takové vyjednávání vedl?

Můžeme si představit, že v dobách, kdy neprobíhaly žádné konflikty, se nějaký náčelník dostavil do Carnunta na politicko-obchodní jednání. Víme ale, že měli poměrně omezený manévrovací prostor. Ve stínu velmoci a tváří v tvář její vojenské síle jednali méně autonomně, a hlavně méně agresivně. Řekl bych, že to platilo po většinu času společné existence, ačkoliv mír určitě občas narušil nějaký vpád či loupežná výprava. Místní náčelníci žijící podél hranice se nemuseli chovat nepřátelsky – úplně stačilo, když přes své území nechali projet jiný kmen. 

Pro Římany bylo navíc životně důležité, aby fungoval obchod na jantarové stezce, která vedla od Jadranu přes východní Předalpí, Moravskou bránu a Velkopolsko až do Pobaltí. Jantar představoval vyhledávaný produkt a bezpečnost jeho transportu garantovali právě náčelníci, za což dostávali ze strany Říma poplatky a úplatky. 

Z pohledu náčelníků šlo zřejmě o rozumnou politiku. Máme však zprávy, jak na římský vliv reagovali běžní Germáni? Vytvářelo to ve společnosti tření?

Musíme vzít v potaz základní princip, na kterém kmeny fungovaly. Soudržnost takové komunity se odvíjela od úspěšnosti vůdce. Pokud náčelník dovedl pro svoje lidi zajistit půdu, bezpečí a stabilitu, tak ho akceptovali. Římané si bezpečí hranice zajišťovali tím, že náčelníkům poskytovali podporu, protože jejich zájem byl společný. Z archeologických nálezů víme, že se řada římských předmětů průběžně a ve velkém ocitala na území Germánů. Takže zboží proudilo směrem k náčelníkům, kteří ho poté rozdělovali svým poddaným.

Nicméně je pravda, že se mohl objevit někdo dostatečně vlivný, bojeschopný a s velkými ambicemi. Dotyčný věděl, že může na post náčelníka dosáhnout například vítězstvím nad Římany, čímž oslabí pozici stávajícího vládce. Je to však komplikovanější, protože i když Arminius dokázal v roce devět Římany porazit, nestalo se, že by se k němu všichni ostatní náčelníci najednou přidali. Typicky třeba Marobud, vůdce českých Markomanů, zachoval neutralitu. Nicméně v roce devatenáct ho nějaká jiná skupina s dostatečně silným vůdcem sesadila a musel i se svou družinou utéct. Novým vůdcem se stal Katvalda, na vrcholu ovšem vydržel jen dva roky, protože ho poté opět vyhnal jiný pretendent. V tom spočívala nestabilita zmíněných útvarů. 

A tady určitě přicházeli ambiciózní muži s rétorikou: „Proč byste tancovali, jak vám hrají Římani? Přidejte se ke mně, vydrancujeme provincii a přivezeme mnohem větší bohatství!“ Tak to bylo hlavně na počátku soužití, později už podobné věci nevidíme. Výjimku představoval nástup markomanských válek. Z útržků literárních pramenů se dá dovodit, že docházelo k něčemu podobnému – že náčelníci vzdálenějších kmenů tlačili na markomanské vládce, aby se přidali na jejich stranu a společně zaútočili na Řím. Takže to nebylo tak, že by Germáni čtyři sta let římské vměšování bez protestů akceptovali, ale ani protiřímské výboje se neodehrávaly nijak často.

Jak viděli Germány samotní Římané? Vnímali je pouze jako anonymní masu barbarů?

To je velmi složité. Velká část obyvatel Římské říše barbara nikdy neviděla, byli příliš vzdálení. „Barbar“ však a priori neznamenalo primitiv. Zmíněné slovo pochází z řečtiny a popisuje někoho, kdo mluví nesrozumitelným jazykem. V představách středomořských národů existovalo jisté klišé, že barbaři jsou sice prostí, ale stateční, čestní a bojeschopní. Došlo k určité idealizaci nezkaženého divocha. Nabízelo se jen minimum možností si ověřit, zda tomu tak opravdu je. Reálný kontakt s barbary měly výhradně vojenské složky, ale jejich správní záznamy se nedochovaly. Známe pouze literární prameny a ty mají tendenci daná klišé opakovat. Vyobrazení barbarů na římských památkách jsou také schematická: Jejich postavy mají vždy dlouhé vlasy a vousy, aby je běžní Římané na reliéfech snadno rozeznali.

Myslím si – ale jde jen o moji spekulaci – že Říman žijící v Římě nejspíš barbary pohrdal. Kdo neměl přístup k vodovodu, nechodil do lázní a nejedl správnou stravu, nemohl být přece na stejné úrovni. Určitý počet Germánů se samozřejmě na území říše ocital, ať už se jednalo o otroky, či námezdní vojáky v pomocných jednotkách. Kolektivní odsudky, jak je známe dnes, se však v antice nevyskytovaly. Později neměli Římané problém Germány coby vojáky povyšovat, což je dobře vidět ve třetím a čtvrtém století, kdy byli ti nejlepší vojáci germánského původu. A v oné dlouhotrvající agonii říše často právě Germáni zachraňovali Řím před jinými Germány.

Dalo by se ve zkratce říct, co vedlo k markomanským válkám?

Dnes panuje shoda, že šlo o souhru několika okolností. K těm dosud ještě málo prozkoumaným mohla patřit změna klimatu, přičemž i jeho relativně krátkodobé zhoršení dokázalo vážně ohrozit zemědělskou soběstačnost. V prvním a druhém století pak podle počtu hrobů a sídlišť vidíme neustále strmě rostoucí demografickou křivku. Takže pokud na vrcholu růstu populace nastal především na severu Evropy nedostatek potravin, mohlo to způsobit šok, který přiměl část kmenů z Pobaltí tlačit se na jih – kvůli získání půdy i udržení pozic náčelníků. K tomu od poloviny šedesátých let řádila v Římské říši pandemie nejspíš pravých neštovic, která mohla mít velký dopad na demografii, což muselo vést k velkým daňovým výpadkům a logistickým problémům.

Měly markomanské války nějaký jasný spouštěč?

Celý konflikt začal docela podivně. Dochovala se zpráva z roku 166, že několik tisíc Langobardů a Obiů překročilo Dunaj u Arabony, dnešního Győru. Jenže kmen Langobardů žil v oblasti Hamburku a Obiové byli také ze severozápadu Německa. Kde se tam tedy vzali? Vypadá to, že si snad vyjednali možnost přejít celé území Markomanů a Kvádů, aby si mohli zaloupit. Pak nám bohužel nějaké kamínky z mozaiky chybějí, ale následuje zmínka, že se deset kmenových náčelníků v čele s tím markomanským dostavilo do Carnunta. Požadovali, aby jim místodržitel Panonie umožnil usadit se na římské půdě nebo aby Římané přišli bránit tu jejich. Je tedy možné, že se celé jejich území ocitlo pod tlakem, a když povolili průchod jedné skupině, skončilo to pleněním – načež jim Římané pohrozili „tohle už nedělejte“. Jenže přicházely další a další skupiny, které žádaly o průchod, nebo dokonce lákaly místní válečníky řečmi o kořisti: „Přidejte se k nám, jdeme až do Itálie.“

Deset náčelníků už je hodně, nejednalo se tedy o lokální věc. A Římané ten problém pravděpodobně podcenili. Možná že neměli dost informací, možná že systém obrany založený na spřízněných náčelnících nebyl předtím vystaven takovému tlaku a nemuseli si uvědomit, co se děje. Pak máme zprávu z roku 169, kdy ohromná koalice Germánů náhle vtrhla do Panonie, a protože obrannou linii překonali snadno, dorazili po krásně vydlážděných silnicích až na sever Itálie. Současně vidíme i výpad do Dákie, dnešního Sedmihradska, takže tlak šel více směry. Mám dojem, že přesné příčiny těch válek zůstávaly do jisté míry neznámé i samotným jejich aktérům.

Když Římané dorazili na Moravu, založili u Mušova trvalý tábor. Víme o něm něco?

Když se jim podařilo germánské útočníky vytlačit, přešli do útočných operací, které se odehrávaly na území Germánů. Týkaly se především území Markomanů, ale i Kvádů v hranicích dnešního Slovenska a Sarmatů, kteří žili východně od Budapešti. Operace se odehrávaly ve dvou fázích: Mezi léty 172 a 175 tam Římané přesunuli velké množství vojáků, poté došlo k přerušení akcí kvůli vnitropolitickým potížím Marca Aurelia a roku 177 k jejich opětovnému obnovení. Trvaly pak až do Aureliovy smrti v roce 180. Během té doby vojsko postavilo řadu opěrných bodů, z nichž lze usuzovat na promyšlenou okupaci markomanského území. A Mušov ležel v samotném jeho srdci, žily tam místní elity a dochovala se řada bohatých hrobů. Na trase k němu, podél Dyje, vznikaly přístaviště a cesty. Mušovský tábor vyrostl jako hlavní centrum, odkud se měly koordinovat vojenské operace, a současně se z něj dala kontrolovat nejdůležitější část nepřátelské společnosti.

Znamenala zmíněná okupace předstupeň k vytvoření provincie Marcomania?

Ano. Alespoň to tak z archeologických nálezů vypadá, ačkoliv důkaz podat neumíme. Dokonce se v regionu pravděpodobně nacházela část Germánů, kteří stáli na straně Římanů, jak dokazuje královský hrob právě z doby válek. Od literátů víme, že tam chtěl Marcus Aurelius vytvořit provincii, což ovšem starověká historiografie často zpochybňovala. Až v posledních sedmdesáti letech se díky vykopávkám ukázalo, že měli pravdu. Kdyby vám totiž někdo ukázal mapu táborů, aniž by vám k ní dodal i příběh, stejně si řeknete: „To je jasné, oni dané území okupují.“ Trestná výprava by nikdy neinvestovala takovou energii do budování kotvišť a táborů podél přístupových cest.

A teď spekulativní otázka, což historici nemají rádi: Kdyby Marcus Aurelius zemřel o rok později a provincie by vznikla, dokážeme odhadnout, jak se mohly odvíjet dějiny Moravy a Čech?

Myslím, že by Římané nedokázali to území dlouho udržet. Víte, často se tvrdí, že se chtěl Marcův syn Commodus jen bavit a chodit do arény. Po otcově smrti celou expanzi zastavil a prostě se vrátil o dvacet let zpátky s tím, že „my budeme tady a vy zase támhle“, jako by se nic nestalo. Já se však domnívám, že narazil na ekonomickou realitu. 

Možná by Římané mohli provincii i nějaké desetiletí budovat, ale zhruba od třetí dekády třetího století už by ji nedokázali udržet vzhledem k tomu, v jaké vnitrostátní krizi se říše ocitla. Šlo by o jedno z prvních území, o němž by řekli, že je tak nákladné ho bránit, že jej raději vyklidí.

Podobně v sedmdesátých letech třetího století vyklidili Dákii – a tam se nacházely zlaté doly, zatímco tady nerostné suroviny nebyly. Zdejší expanze měla ideovou motivaci a zároveň se v danou chvíli mohla jevit jako prevence, aby Germáni naráželi na Dunaj. Jenže Germáni se mezitím vyvíjeli. V třicátých letech třetího století napadl dříve neznámý, ale ohromný kmenový svaz Alamanů hranice říše v Bavorsku takovou silou, že Řím po pár dekádách z území ustoupil. Později podnikali výpady přes Rýn směrem do Galie, kde dokonce vzniklo odtržené území, a Římu trvalo sedmdesát let, než konsolidoval své síly. Takže investovat do obrany vzdálené provincie by bylo zcela iracionální. Mohla by fungovat snad padesát let, ale nejspíš by padla jako první.

Mgr. Balázs Komoróczy, Ph.D. 

Archeolog a historik. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a doktorské studium absolvoval na Univerzitě Loránda Eötvöse v Budapešti. Od roku 2014 působil jako vedoucí Střediska pro archeologii doby římské a stěhování národů v Archeologickém ústavu Akademie věd v Brně a od roku 2022 je ředitelem zmíněného ústavu. Věnuje se zejména archeologii Římanů na našem území a vedl terénní výzkum na Hradisku u Mušova i v řadě římských polních táborů. 

Arthropleury byly fascinující členovci z příbuzenstva mnohonožek a stonožek. Před 345 až 290 miliony let obývaly rovníkové tropické pralesy i nelesní oblasti období karbonu a spodního permu. Šlo o největší suchozemské členovce jaké známe. Zřejmě všežravé arthropleury dorůstaly délky téměř tří metrů a vážit mohly až okolo 50 kilogramů.

Tito monumentální tvorové jsou pro vědu známí od poloviny 19. století, až doposud se ale nikdy nepodařilo nalézt fosilii arthropleury se zachovalou hlavou. Úspěšný byl až tým, který vedl paleontolog Mickaël Lheritier z francouzské Univerzity Claude-Bernard-Lyon-I. Jejich průlomový objev v těchto dnech zveřejnil vědecký časopis Science Advances.

Směsice znaků arthropleury

Obrovský členovec mátl odborníky od svého objevu. Znaky na jeho těle naznačovaly, že šlo o přerostlou mnohonožku. Bez hlavy to ale nebylo možné s jistotou potvrdit. Lheritier s kolegy prozkoumali fosilie dvou mladých arthropleur, které se podařilo objevit ve francouzské lokalitě Montceau-les-Mines. 

Snímky výpočetní tomografií odhalily na hlavách arthropleur tykadla, a také relativně malá kusadla, která připomínají kusadla stonožek. Kromě toho vědci odhalili také oči na stopkách, které jsou typickým znakem vodních živočichů. 

Vše tak nasvědčuje tomu, že arthropleura byla zvláštním mixem mnohonožek a stonožek. Podle vědců je dokonce možné, že mladé arthropleury trávily část života ve vodě. Objev tak sice přinesl řadu nových informací, ze samotné arthropleury se ale paradoxně stala větší záhada než dříve.

Když v roce 1867 došlo k tzv. vyrovnání a vznikl stát pod názvem Rakousko-Uhersko, který rovnoprávné postavení přiznal Uhrám, zasadilo to sebevědomí Čechů velkou ránu. Nezdálo se navíc, že by někdo uvažoval o podobném aktu vůči Čechům. Na českém území žilo také zhruba stejně tolik Němců a ti změnám bránili. Ovšem jistou vinu měli i sami čeští politikové. 

Jediná tehdy existující politická síla se nazývala Národní strana. Jejím členům se říkalo staročeši, a když se jim opakovaně nedařilo prosazovat své požadavky, vyřešili to zdánlivě jednoduše: přestali do říšského parlamentu chodit. Bohužel tak nejen přenechali pověstné volné pole rakouským Němcům, přišli navíc také o své mandáty.

Nová snaha 

Lidé myslící politicky si velmi rychle uvědomili, že se nechali zahnat do slepé uličky a je třeba na to jít jinak. V roce 1874 tak byla založena nová politická strana, jmenovala se vzletně: Národní strana svobodomyslná. Její členové se nazývali mladočeši. Chtěli pomalými kroky a vyjednáváním získávat nejen politické body, ale především spět ke kýženému cíli: posílit pozici českých zemí v rámci monarchie. Šlo to ale ztuha, žádné výrazné úspěchy se neobjevovaly a česká společnost byla stále více nespokojená. Projevovalo se to různě: od prostého nesouhlasu, různých vtipů až po radikalismus převážně mladých lidí, kteří se titulovali jako pokrokové hnutí. Nebáli protestovat i za hranicemi zákona, sdružovali se v různých spolcích, vydávali časopisy a pořádali nejrůznější nepovolené schůze a shromáždění. Hodila se jim kdejaká událost – například oslavy českých velikánů jako Jana Husa, Jana Amose Komenského či Karla Havlíčka Borovského. 

Pod husitskými prapory zpívali revoluční Marseillaisu a na Karlově mostě jednou chtěli strhnout sochu sv. Jana Nepomuckého. V květnu 1893 dokonce pověsili soše císaře Františka I. na krk oprátku se zcela jasným symbolickým vyzněním. Ani tím však demonstrace nekončily. V červnu se připomínala bitva u Lipan, následoval politický tábor na hoře Říp. Všechny aktivity se nesly v silném protihabsburském duchu. 

Pryč s tyranem! 

A do toho přišla velká státní oslava: narozeniny císaře Františka Josefa připadaly na 18. srpen a v roce 1893 slavil své pětačtyřicátiny. Oslavovalo se po celé monarchii. Císař sám pobýval v té době ve svém oblíbeném Bad Ischlu, ale velká oslava spojená s vojenskou přehlídkou a bohoslužbou se konala samozřejmě také ve Vídni. 

Slavit se mělo i v Praze, byť poněkud skromněji. V paláci kardinála hraběte Schoenborna připravili hostinu pro církevní, vojenské a zemské hodnostáře. Pro občany se pořádaly koncerty v ulicích vyzdobených lampiony. Ne všichni však chtěli vzdát monarchovi svou úctu. Stoupenci pokrokového hnutí chtěli naopak vyjádřit svůj nesouhlas s habsburskou politikou a připomenout tak české národní požadavky. 

Na pražském Jungmannově náměstí sídlila redakce plátku Nové proudy. Scházel se tam i hlavní štáb, který připravoval manifestaci proti císaři a provolání českých požadavků. Už před tím se radikálové snažili agitovat především mezi mladými lidmi. Společně se vydali na Staroměstské náměstí, kde měly vrcholit oslavy císařových narozenin koncertem 102. pěšího pluku. 

Pokud měli organizátoři radost z hojné návštěvy koncertu, brzy zjistili, že situace se vyvine jinak. Většina diváků totiž právě patřila mezi pokrokáře a sotva začal koncert, spustili rámus, křik a hvízdání. Dokonce zpívali polskou revoluční píseň Rudý prapor, ve které zaznělo také: „Pryč s tyrany, ať zhyne starý, podlý svět!“ Po koncertu pak demonstranti vyrazili do ulic a strhávali z veřejných budov symboly státu – černožluté orlice a plechové císařské orly. Druhý den se objevily i protistátní letáky. Policie provedla rozsáhlý zátah a zadržela i jejich autory, tři mladé muže kolem dvacítky. Vyšetřování a zatýkání pak pokračovalo i v dalších dnech. Kolem 10. září už sedělo ve vazbě třicet osm stoupenců pokrokového hnutí. 

12. září 1893 

Na svobodě ale zůstalo jádro onoho pokrokového hnutí. A začalo spolupracovat s mladočechy. Ti usoudili, že právě pokrokáři mohou být dobrými spojenci, a tak zatčené i veřejně podporovali. Vídeňská vláda si narůstající neklid dobře uvědomovala, ostatně její tajná policie pracovala efektivně a připravovala se na zavedení tzv. vlády pevné ruky. 

Ke střetnutí se hodilo 22. výročí tzv. reskriptu. V tomto zásadním dokumentu uznal císař František Josef I. práva Království českého, a dokonce slíbil, že se nechá korunovat českým králem. Sliby chyby! Ke korunovaci nakonec nedošlo a právě to Češi považovali za podraz. V den výročí se měly konat stovky schůzí a jedna z nich – organizovali ji mladočeši – na Žofíně. Úřady ji ale nepovolily a shromáždění rozehnala policie. Pokrokáři se odebrali do pražské restaurace U Choděrů, kde se sešlo několik stovek lidí. Nechyběly odvážné projevy, dav se v naštvanosti zdárně podporoval. Nakonec strhli ze stěny sochy císaře a císařovny. 

Výjimečný stav 

Policie zareagovala dalším zatýkáním a 13. září 1893 vyhlásila vláda nad Prahou výjimečný stav. Ten zostřil policejní dohled a zavedl cenzuru tisku. Ve věznicích skončili všichni významní aktéři demonstrací a protestů. Vídni se zdálo nemožné, že by vše zorganizovaly jen skupiny naštvaných mládežníků. Nového zemského místodržícího hraběte Thuna a policejního ředitele se proto ve Vídni důrazně dotazovali, co se to v té Praze děje. Jenže oni sami to nevěděli. Možná z alibismu či aby obhájili vlastní neschopnost, přišli s teorií, že se jedná o tajné spiknutí proti císaři. Dokonce mu našli jméno: Omladina. 

Dobový tisk pak ochotně opisoval policejní raporty o tom či onom členovi tajného spolku Omladina, který měl být zastřelen. Zřejmě se nikdo nezaobíral tím, do jaké míry jsou policejní informace pravdivé. Veřejnost zkrátka dostala vysvětlení, proč dochází k zatýkání a chystá se soudní proces. 

Proces 

Jistou věrohodnost policejní teorii o tajném spolku dodávaly informace zevnitř pokrokářů. Policii donášel dvacetiletý zamindrákovaný rukavičkářský učeň Rudolf Mrva. Těžko říci, zda šlo jen o hlupáka, šaška či slabocha, každopádně aby si dodal vážnosti, používal přezdívku Rigoletto Toskánský. S radikálními mladíky se scházel, a také se účastnil příprav proticísařských demonstrací. Když v inkriminovaném období mezi 17. a 18. srpnem 1893 došlo k zatýkání, on zůstal na svobodě. Tehdy ho začali podezřívat, že právě on spolupracuje s tajnou policií. Navíc se pro obžalobu stal korunním svědkem. Potrestali ho sami pokrokáři. Dva z nich ho navštívili doma a následně zavraždili. Pachatelé byli odhaleni a uvězněni. 

Soudní proces, v němž figurovalo celkem 76 obžalovaných, začal v budově c. k. zemského soudu v Praze 15. ledna 1894. Vinil zatčené z nejtěžších zločinů proti státu a veřejnému pokoji. Mladým mužům přesto nechybělo sebevědomí. Nepochybovali o své nevině. Také veřejnost netrpělivě a se zvědavostí čekala na výsledek. 

Před žalobci vystoupil například Alois Rašín, který byl už tehdy nadaným a obratným právníkem a ve své obhajobě popíral jak existenci Omladiny, tak informace získané od udavače Mrvy. Samotné soudní jednání provázely nepokoje a napětí. Když vynesla porota 14. února 1894 rozsudek, zněl takto: 68 obžalovaných bylo odsouzeno k odnětí svobody, udělené tresty se pohybovaly v rozsahu od dvou týdnů až po osm let. Odsouzence pak umístili do různých věznic – na Pankrác či na Bory u Plzně. Mnoho z nich to snášelo velmi těžce – zejména dlouhé pobyty na samotce. Jeden z nich, osmnáctiletý Jindřich Heller, samovazbu nevydržel a skončil v ústavu pro choromyslné. I další procházeli těžkými depresemi.

Následovníci 

Ani hrozba vězení však řadu mladých vlastenců neodradila od dalších aktivit. Pokračovaly jak spolky, tak znovuobnovené noviny. Většina veřejnosti s aktivitami pokrokářů sympatizovala. Odsouzení se postupně dostávali z vězení a ve společnosti požívali stále větší vážnosti. Poměry v Čechách se ale k lepšímu měnily až s nástupem nového ministerského předsedy Kazimíra Badeniho, který v říjnu 1895 zrušil výjimečný stav pro Prahu a v listopadu téhož roku udělil většině omladinářů amnestii. Řada odsouzených však tento akt z rukou rakouských úřadů odmítala přijmout. Alois Rašín protestoval, že pokud byli odsouzeni neprávem na základě vykonstruovaného obvinění, nemohou být ani amnestováni. Václav Čížek zase státnímu zástupci řekl: „Nemusím-li tu amnestii vzít, tak ji nechci. Já se o ni neprosil.“ Tři dny po propuštění se Čížek zastřelil… 

Paradoxně žádné spiknutí proti císaři ani tajný spolek Omladina neexistovaly. Šlo skutečně jen o neorganizovanou skupinu mladých lidí, kteří neskrývali své protihabsburské nálady a své vlastenecké přesvědčení vyjadřovali nahlas a s emocemi. Ale právě aktivity této mladé generace nazývané ‚pokrokáři‘ později přispěly i ke vzniku samostatného Československa.

Uvedené termíny slouží k popisu a kategorizaci exoplanet, přičemž pomáhají navodit jistou podobnost s tělesy Sluneční soustavy. Pojem superzemě označuje cizí oběžnice větší než naše planeta, které však nemusejí dosáhnout hmotnosti Jupitera. Očekává se, že mají pevný povrch a jsou nejspíš skalnaté nebo mohou zahrnovat značné množství povrchové vody.

Do kategorie superjupiterů patří exoplanety, jež svou hmotností největší oběžnici naší soustavy překonávají. Jsou téměř jistě plynné, mohou být nesmírně objemné, a pokud obíhají velmi blízko své mateřské hvězdy, mluvíme spíš o horkých jupiterech. A konečně superneptuny označují cizí planety podobné Neptunu, ale hmotnější, které mohou stejně jako ledoví obři v našem systému sestávat hlavně z plynných či ledových látek. Velmi podobně vznikla i kategorie minineptunů, tedy zřejmě tekutých těles s hmotností nepřesahující ekvivalent osmé planety Sluneční soustavy.

V dnešním světě poznamenaném lidskou činností se stává migrace na velké vzdálenosti pro živočichy rizikovým podnikem. Za poslední desítky let stavy mnoha zvířecích cestovatelů povážlivě klesly nebo tito tvorové z přírody zcela zmizeli. Pryč jsou doby, kdy mnohamilionová hejna severoamerických holubů stěhovavých na svém tahu na několik hodin zcela zastínila slunce. Tahy antilopy sajgy tatarské ve stepích a polopouštích střední Asie jsou už jen odleskem  bývalé slávy, protože jejich počty klesly za posledních dvacet let z milionu na pouhých 50 000 kusů.

V Evropě ubývá mnohem rychleji ptáků, kteří zimují v subsaharské Africe, než ptactva, jež žije celoročně na našem kontinentu. Důvody pro razantní úbytek zvířecích cestovatelů jsou zřejmé – ničení ekosystémů, nadměrný lov, změny klimatu a vytváření překážek, jež se staví stěhovavým zvířatům do cesty.

Lososí „výslužka“ na dlouhou cestu

Většinu zvířecích migrantů zatím ještě nepotkal osud vyhubeného holuba stěhovaného. V amerických národních parcích se stále prohánějí bizoni, jejich největší stáda jsou však stohlavá nejvýše tisícihlavá. To je zlomek původních stád čítajících statisíce či dokonce miliony jedinců. Do české říčky Kamenice se vrátil losos, ale počty ryb putujících sem k tření jsou zatím kapkou v moři ve srovnání s hejny, která táhla Labem před několika staletími.

Úbytek zvířecích cestovatelů má pro přírodu krajně neblahé následky, což je jasně patrné například na tahu pacifických lososů. V řekách západního pobřeží Severní Ameriky žije sedm druhů lososovitých ryb, jejichž život začíná a končí úžasnou poutí. Mladé rybky přicházejí na svět na horních tocích řek, kam se připluli vytřít jejich rodiče. Tyto rybky putují po proudu řek do oceánu, kde vyrostou a dospějí. Za rok či dva se změní ve velkou dospělou rybu a ta se vydá zpět na místo svého zrodu, aby tam zplodila další pokolení. Lososi si razí cestu proti proudu peřejemi a skalními prahy. Když se na trdlištích vytřou, hynou. Mrtvá rybí těla dřív představovala obrovský zdroj živin, především dusíku a fosforu, jež se každoročně přesouvaly z moře na horní toky řek. Přinesené živiny využívaly pro růst a množení mikroskopické řasy i živočichové, kterými se pak na své cestě k moři živili malí lososi. Tento plankton přispívá významně i k výživě dalších druhů menších ryb. Mladí lososi tak dostávali od svých mrtvých rodičů „výslužku“ na dlouhou cestu.

Paradoxní pozitiva nižší migrace

Odhaduje se, že před příchodem Evropanů migrovalo z Pacifiku do severoamerických řek každý rok zhruba 200 000 tun lososů. Stavba přehrad, masový lov, čerpání vody z řek pro zavlažování polí a další razantní zásahy přivedly mnohé lososí populace ke kolapsu. Odhaduje se, že dnes dosahuje celková biomasa migrujících pacifických lososovitých ryb jen 12 000 tun. To znamená, že horní toky řek dostávají jen 6 % dusíku a fosforu ve srovnání s dobou relativně nedávnou. Jaké dopady má takový úbytek živin pro říční ekosystémy vědci zatím netuší. Někteří odborníci vidí na úbytku lososů paradoxně i pozitivní momenty.

Kdyby dnes začali lososi migrovat stejnou měrou jako před staletími, mohlo by to mít pro řeky jen těžko předvídatelné následky. Lososi se dostávají do řek s organismem kontaminovaným nejrůznějšími toxickými látkami, od těžkých kovů až po pesticidy. Ty se po smrti ryb uvolňují do říční vody a jejich přítomnost začíná být patrná v usazeninách na dnu říček a potoků jinak panenské přírody. Kdyby se měl vrátit tah lososů do dob své největší slávy, stoupl by nejen přísun živin ale i přísun toxinů šestnáctkrát.

Hrozby úbytku a mikrovysílačky

Zatímco na úbytku lososů lze snad najít i pochybná pozitiva, v jiných případech se nenabízí ani taková laciná útěcha. Do Kanady a Spojených států přilétají každé jaro hnízdit z karibských a latinskoamerických hnízdišť tažní pěvci. Všichni dohromady váží asi 30 000 tun a denně zkonzumují zhruba 7 000 tun hmyzu. V době, kdy se starají o mláďata na hnízdě, je toto číslo několikanásobně vyšší. V lesích a dalších ekosystémech severního mírného pásu tak ubývá velké množství hmyzu, ale pokud ptačí tahy významně zeslábnou, stoupnou naopak hmyzí populace. To se může projevit nejen na zdraví lesních porostů, ale i na škodách, jež hmyz páchá na polích, sadech a plantážích.

Co by znamenal kolaps milionové populace pakoní v národním parku Serengeti pro tamější přírodu si lze jen těžko představit. Na jedné straně by zůstala nezkonzumována obrovská masa rostlinné hmoty, na druhé straně by byla tamější půda ochuzena o pravidelný přísun živin v podobě trusu a moči zvířat z migrujících stád.

Pokud máme najít cestu k záchraně migrujících druhů živočichů, musíme o jejich odyseách vědět co nejvíce. Není to jednoduchý úkol. O tažných pěvcích máme celkem hodně informací z evropských hnízdišť, ale mnohem méně víme o jejich životě na subsaharských zimovištích. Jejich jarní a podzimní pouti jsou prozkoumány ze všeho nejméně. Kudy ptáci létají? V kterou denní či noční dobu putují? Zastavují se cestou někde? Kde, na jak dlouho a co během přestávek dělají? Poslední dobou pomáhá odpovídat na tyto otázky technika. Díky miniaturizaci elektroniky a stále nižším nárokům na spotřebu energie při jejím provozu se podařilo vyrobit přístroje, které mohou bez velké újmy nosit po dlouhou dobu i poměrně malí živočichové. S jejich pomocí lze pohyb zvířecího cestovatele sledovat často doslova v přímém přenosu. Moderní přístroje unesou nejen drobní pěvci, ale dokonce i zástupci migrujících druhů hmyzu.

Ptačí kameramani a sledované kosatky

Moderní technika ovšem umožňuje nejen sledovat polohu přesunujících se živočichů, ale dokonce pořizovat z jejich cest obrazové záznamy. Albatrosi černobrví patří k velkým mořským tulákům. Do tajů jejich loveckých výprav na širé moře nahlédli britští a japonští vědci prostřednictvím miniaturního digitálního fotoaparátu. Kamera měla tvar válečku o průměru dvou centimetrů a délku třináct centimetrů. Vážila 80 gramů a pro albatrosa představovala stejnou zátěž, jako kdyby osmdesátikilový muž nesl na zádech dvoukilový batůžek.

Fotoaparát automaticky exponoval v půlminutových intervalech a v paměti měl kapacitu pro uložení 10 000 snímků. Čidla zamontovaná v kameře zaznamenávala i hloubku ponoru ptáka při lovu pod vodou a teplotu vody. Jeden albatros sice kameru utopil v moři, ale třem zbývajícím ji vědci dokázali odebrat a nasbíraná data vyvolat z paměti přístroje. Mohli se tak podívat na svět očima lovícího albatrosa. 

Většina snímků nabízela pohled na pusté mořské pláně. Tu a tam se mihl v záběrech ledovec nebo vzdálená rybářská loď. Překvapivě často se objevovaly na záběrech hřbetní ploutve kosatek dravých. Ukázalo se, že albatrosi blízkost stád těchto velryb úmyslně vyhledávají. Právě v blízkosti kosatek se totiž obvykle pouštěli do lovu. Paběrkovali na zbytcích kořisti velryb a zřejmě lovili ryby, vyplašené atakem kosatek. Bez svědectví fotoaparátů by zůstala tahle lovecká taktika albatrosů neznámá.

Rekordní dálkové lety

Snížení hmotnosti zařízení pro sledování pohybu na jeden a půl gramu dovolilo vybavit těmito přístroji i malé tažné ptáky, kteří by tradiční lokalizační aparatury neunesli. Toto zařízení zaznamenává intenzitu světla. S jeho pomocí lze určit přesně okamžik západu a východu slunce a zároveň i délku dne, z čehož se dá celkem přesně vypočítat, kde se pták v daný den nacházel. Pokusy prokázaly, že se opeřenci vypořádají s takovou zátěži stejně dobře jako s kroužky, jež se připevňují k ptačí nožce při tradičním sledování. S pomocí těchto lehkých lokalizátorů stopovali zoologové rekordně dlouhé tahy rybáka dlouhoocasého. 

Rybák dlouhoocasý váží jen sto gramů a rozpětí jeho křídel dosahuje 80 centimetrů. Hnízdí v Arktidě, odkud se pak vydává přes Atlantik k Antarktidě. Za rok nalétá kolem 71 000 kilometrů! Cestou k jihu urazí asi 35 000 km a denně zdolá v průměru 330 km. Při návratu do Arktidy uletí asi 25 000 km tempem 520 km za den. Při potulkách na zimovištích v jižních polárních krajích nalétá během pěti měsíců dalších 11 000 km.

Z Grónska létají rybáci do Weddelova moře u antarktických břehů buď podél Brazílie nebo naopak volí trasu kolem Kapverdských ostrovů na dohled od Afriky. Podle čeho si rybáci vybírají americký nebo africký kurz, není jasné. Zpátky se vracejí po zvláštní esovité dráze středem Atlantiku. Její tvar je dán převládajícím směrem větrů. Na jižní polokouli se snaží dostat vítr do zad tím, že stáčejí trasu proti směru pohybu hodinových ručiček. Na sever od rovníku je nutí převládající větry ke stáčení letu ve směru pohybu hodinových ručiček. Na jih letí bez větších zastávek. Když se vracejí na sever, zastaví se asi 1 000 km severně od Azorských ostrovů a krmí se planktonem a rybami, aby měli dost sil na pokračování v tahu.

Motýli na křídlech větru

Miniaturní elektronické detektory jsou tak lehké, že je unese i větší hmyz, např. sarančata. Mnohé druhy hmyzu ale migrují v tak velkých počtech, že jejich pohyb lze sledovat ze země radarem. Tato pozorování odhalila, že motýli a můry jsou s to nějakým způsobem zjistit, zda ve výšce vane vítr příhodným směrem. Pokud se jim takový vítr nabízí, využijí jej k rychlé migraci, při které ušetří spoustu sil.

Ani pak nejsou pouhou hříčkou větru. Když vzduch neproudí optimálním směrem, provádí motýl korekci, aby se dostal, kam potřebuje. Z toho je zřejmé, že motýli mají velmi dobře vyvinutý orientační smysl. Mnozí z nich využívají k orientaci slunce, ale výjimkou nejsou ani motýli, kteří se orientují podle magnetického pole Země.

Gramnegativní bakterie Comamonas testosteroni se běžně vyskytují v odpadních vodách. Občas vyvolávají infekce, například v dýchací, močové nebo nervové soustavě, které mohou vést až k zánětu mozkových blan. Kromě toho jsou ale komamonády účinné i při odstraňování různých nepříjemných chemikálií z okolního prostředí a poradí si i s plasty.

Nová studie vědců ze Severozápadní univerzity, zveřejněná v odborném časopisu Environmental Science & Technology, popisuje, co přesně tyto bakterie vlastně dělají. Tým, který vedla Ludmilla Aristilde, zjistil, že komamonády rozkládají polyethylentereftalát (PET) a přeměňují ho na potravu.

Bakterie Comamonas testosteroni podle vědců plast nejprve zpracují na nanoplasty. Poté pomocí speciálního enzymu dále rozrušují jeho strukturu až na jednotlivé monomery tereftalátu, z nichž se PET skládá. Když jsou s tímto procesem hotové, využijí zbytky plastu jako zdroj uhlíku k obživě. „Je úžasné, že tyhle bakterie vlastně zvládnou celý proces samy,“ pochvaluje si Aristildeová. „S kolegy jsme identifikovali klíčový enzym, který je zodpovědný za rozložení plastového materiálu.“

Polyethylentereftalát je velmi běžně používaný druh plastu. Je velmi odolný, což z něj dělá zásadní složku problematického plastového odpadu – představuje zhruba 12 % celkového množství plastového odpadu a zhruba 50 % veškerých mikroplastů v odpadní vodě. Objev amerického týmu otevírá nové možnosti pro vývoj technologií založených na geneticky vylepšených bakteriích, díky kterým bude možné likvidovat jinak velmi obtížně odstranitelný plastový odpad, který znečišťuje pitnou vodu i životní prostředí.