Kanadský tým pod vedením Iana Hohma z University of British Columbia nedávno přišel s překvapivým zjištěním: Naše morální hodnoty se nemění pouze během života, ale přinejmenším v některých zemích znatelně kolísají i v průběhu roku.

Na jaře a na podzim

Na webovém portále Yourmorals.org shromažďují sociální psychologové prostřednictvím dotazníků data ohledně toho, jak účastníci experimentu podporují pětici sledovaných morálních hodnot: Jedná se o loajalitu neboli oddanost skupině a udržování vztahů; respektování autority a pravidel; čistotu v náboženském slova smyslu, včetně dodržování tradic; péči a laskavost vůči druhým; a nakonec spravedlnost a rovné zacházení.

Hohm s kolegy analyzovali odpovědi zhruba 230 tisíc dobrovolníků, zaznamenané v průběhu více než deseti let – a zjistili, že jejich vztah k uvedeným morálním hodnotám se během roku mění. Nejvýrazněji se to projevilo vzhledem k loajalitě, autoritě a tradicím. Podle odborníků jde spíš o konzervativní hodnoty zdůrazňující skupinovou soudržnost, neboť mají blízko ke společenským normám. Respondenti na ně přitom kladli větší důraz na jaře a na podzim.

Podobný sezonní cyklus konzervativních hodnot vykazují také menší soubory dat z Kanady a Austrálie. Ukázalo se rovněž, že jsou výkyvy výraznější v oblastech, kde panují extrémnější klimatické rozdíly mezi ročními obdobími. Pouze ve Spojeném království se podobný jev neprojevil, aniž by zatím badatelé zjistili proč.

Role úzkosti

Jak prokázaly již dřívější studie, sezonními cykly se vyznačují také úzkostné stavy. Díky porovnání s příslušnými daty pak Hohm s kolegy objevili nápadnou a zcela logickou souvislost s proměnami sledovaných „morálních nálad“: Američané trpí vyšší mírou úzkosti na jaře a na podzim neboli v době většího důrazu na konzervativní hodnoty.

Podle odborníků lidé zažívající úzkost a nejistotu zcela pochopitelně hledají útočiště ve skupině, jež jim přináší pocit většího bezpečí – a víc tedy tíhnou ke zmiňovaným tradičním hodnotám. Naopak v létě jejich podpora klesá, což by mohlo souviset s ústupem úzkosti díky většímu množství slunečního světla, pohybu či společenských aktivit a častějšímu pobytu v přírodě. Zároveň v zimě, konkrétně kolem Vánoc, může míru úzkosti ovlivňovat volno v práci či ve škole a víc času stráveného s rodinou i přáteli.

Náladová společnost

Popsaná zjištění mohou mít podle autorů studie značný vliv na fungování lidské společnosti. Příklon ke konzervativním hodnotám obecně znamená méně tolerance. Během roku se tak může citelně měnit společenský postoj například k pandemickým opatřením, přistěhovalcům či předsudkům vůči jakýmkoliv odlišnostem. Stejně tak načasování voleb či soudních procesů by mohlo v konečném důsledku ovlivnit jejich výsledek.

Jak sami autoři výzkumu upozorňují, uvedená zjištění určitě neplatí pro každého člověka. Navíc vliv na morální hodnoty jedince je na individuální úrovni poměrně malý. V případě populace jako celku se však díky společnému podporování hodnot může rozdíl projevit mnohem významněji. 

Když jde o infarkt, je čas doslova faktorem života a smrti. Čím rychleji je infarkt diagnostikován a léčen, tím menší jsou škody na srdeční tkáni a lepší vyhlídky pacienta. Potíž je v tom, že infarkty mohou být zákeřné a jejich rozpoznání nemusí být jednoduché. Symptomy infarktu se navíc u různých pacientů mohou velmi lišit.

Nejednou se stává, že pacienti s podezřením na infarkt musejí absolvovat standardní krevní testy, které lékařům řeknou, zda jde skutečně o infarkt či nikoliv. Jde o testy biomarkerů, jako je enzym kreatin kináza nebo protein troponin, jejichž přítomnost signalizuje vážné poškození srdečního svalu. Výsledky těchto laboratorních testů ale bývají mnohdy k dispozici za jednu až dvě hodiny, což je v případě infarktu příliš dlouhá doba.

Bleskurychlá diagnostika

Odborníci americké Univerzity Johnse Hopkinse navrhli čip, který díky speciálnímu uspořádání nanostruktur na svém povrchu, umožňuje detekci biomarkerů infarktu během pár minut. Ve srovnání s dnešní diagnostikou jde o významné zlepšení. Detekce čipem navíc funguje i v situacích, kdy je v krvi pacienta jen velmi malé množství zmíněných biomarkerů. Design nového čipu představuje odborný časopis Advanced Science.

„Srdeční infarkty vyžadují okamžitý zásah lékaře. Proto má zásadní význam rychlá a správná diagnóza, což ale může být velmi obtížné,“ popisuje vedoucí výzkumu Peng Zheng. „S naší novou technologií je možné velmi rychle a přesně určit, zda má dotyčný pacient opravdu infarkt.“

Klíčem k fungování nového čipu je jeho povrch vytvořený na křemenném podkladu. Tvoří jej nepatrné nanopyramidy z atomů zlata a křemíku. Jde o kombinace kovu (zlato) a dielektrika (křemík), tedy látky schopné polarizace po vložení do elektrického pole. Toto uspořádání usnadňuje spektroskopickou analýzu krevního vzorku. Vývojáři věří, že v budoucnu by se tento čip mohl stát součástí domácích zařízení pro diagnostiku infarktu.

Vědci se shodnou, že kvazary jsou velmi jasně zářící centra vzdálených galaxií s aktivní supermasivní černou dírou. Taková velmi hmotná černá díra hltá okolní plyn s prachem a její bezprostřední okolí vyzařuje ohromné množství energie. Kvazary díky tomu patří nejzářivějším objektům ve vesmíru.

Kvazary jsme ale objevili také ve vesmíru, který pozorujeme v době, kdy byl starý jen pár set milionů let. Pro vědce je proto záhadou, jak tak masivní a energetické objekty mohly objevit za tak krátkou dobu vývoje vesmíru. Jedním z možných vysvětlení je, že tyto pradávné kvazary vznikaly v oblastech s vysokou koncentrací hmoty, kde byly hustě uspořádané prvotní galaxie.

Kvazary z úsvitu vesmíru

Když se ale Anna-Christina Eilersová z Massachusettského technologického institutu (MIT) a její spolupracovníci podívali do velmi mladého vesmíru s pomocí Webbova dalekohledu, zjistili, že je to ve skutečnosti komplikované. Prozkoumali pět kvazarů starších než 13 miliard let a přišli na to, že se nacházejí ve velmi různém prostředí.

Některé z těchto kvazarů se opravdu vyskytují ve velmi „hustém“ vesmíru a v jejich blízkosti je více než 50 dalších galaxií, jak předpokládají modely vzniku kvazarů. Další ze studovaných kvazarů jsou ale v naopak velmi pustém vesmíru, kde je jen několik málo galaxií. Výsledky pozorování kvazarů uveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal.

„Navzdory dosavadním představám jsme s kolegy zjistili, že kvazary v dávném vesmíru v průměru nejsou v dostatečně hustém prostředí na to, aby mohly vzniknout předpokládaným způsobem,“ shrnuje Eilersová. „Některé z těchto kvazarů se vyskytují doslova uprostřed ničeho. V tuto chvíli nemáme vysvětlení pro to, jak mohly vzniknout.“

Házmburkové dostali Budyni nad Ohří od krále Jana Lucemburského, který ji směnil za jiné pozemky. Mocný rod pak pevnost proměnil v pozdně gotický hrad s vodním příkopem. To však není vše, čím Zajícové udivovali. Tito mocní šlechtici byli totiž muži velkého světa. 

Živý div 

Jan IV. Zajíc z Házmburka podnikl cestu až do daleké Palestiny a své zážitky shrnul v bohatě ilustrované knize, která vyšla pod názvem Sarmacia aneb Zpověď českého aristokrata. Protože však tušil, že bude obtížné mu uvěřit, dovezl domů na důkaz svých slov živého draka. Alespoň tak to muselo jeho poddaným připadat, když plaza vypustil do hradního příkopu. Zázraku však budyňské podnebí nesvědčilo a zanedlouho uhynul. Majitel se ovšem odmítl se vzácným zvířetem jen tak rozloučit a nechal ho vycpat. Preparátor odvedl výtečnou práci a díky němu dnes můžeme konstatovat, že oním drakem nebyl nikdo jiný než skutečný nilský krokodýl. Toho můžeme v Budyni obdivovat i dnes. 

Dobrodružnou cestou však kousky Jana Zajíce zdaleka nekončily. Nejen že na svém panství pořádal rytířské turnaje, roku 1552 se dokonce rozhodl zorganizovat ukázku obléhání města Turky. Celá taškařice měla mít i výchovný a preventivní rozměr, neboť chtěla obyvatele připravit na skutečné nebezpečí hrozícího vpádu. Tuto myšlenku akce bezpochyby naplnila, neboť řada obyvatel onoho prosincového dne skutečně uvěřila, že je sídlo pod machometánským útokem.

Křížení různých druhů je nedílnou součástí dění v přírodě. Současný nárůst vzniku mezidruhových hybridů ale hrozí přerůst v „babylonské zmatení“ pozemských forem života.

Objevitel nových želv

Newyorský veterinář William McCord byl na přelomu 80. a 90. let minulého století hvězdou mezi amatérskými odborníky na želvy. S pomocí svých čínských a hongkongských spolupracovníků dovezl z Číny do Spojených států řadu unikátních říčních i suchozemských želv. Mnoho z nich pak s přispěním profesionálů popsal jako zcela nové druhy, které byly velmi rychle zapsány na seznam vážně ohrožených živočichů. 

Pozlátko z McCordovy skvělé zoologické „fasády“ se však začalo vzápětí odlupovat. Americké úřady totiž odhalily, že veterinář je zapojen do jednoho z největších mezinárodních gangů ilegálně obchodujících s ohroženými druhy plazů. Vzápětí se pod drobnohled některých zoologů dostaly i druhy želv popsané McCordem. James Parham z University of California v Berkeley provedl genetické analýzy a došel k šokujícímu závěru. Z více než deseti McCordem popsaných druhů želv je pro vědu nový jen jeden! A nejméně šest „druhů“ jsou ve skutečnosti mezidruhoví kříženci. 

Vymírající druhy na objednávku

Parham se opakovaně vypravil do Číny a navštívil tam několik farem, které chovají tamější druhy želv. Prodávají je na maso, ale i jako zdroj surovin pro tradiční čínskou medicínu. Želvy různých druhů se v těchto chovech nejednou mezi sebou kříží a vznikají mezidruhoví hybridi. Právě z těchto zdrojů pocházely exempláře, které McCord dovážel do Ameriky a popisoval je jako nové druhy. 

Například želva popsaná McCordem jako Mauremys iversoni byla ve skutečnosti křížencem želvy krátkonosé (Mauremys mutica) a želvy třípásé (Cuora trifasciata). Další McCordova želva Cuora serrata vznikla zkřížením želvy hranaté (Pyxidea mouhoti) a želvy žlutočelé (Cuora galbinifrons). Čínští podvodníci dokonce různé druhy želv křížili zcela cíleně, aby mohli hybridy prodávat západním zoologům jako vymírající druhy z volné přírody. 

Cizí, nebo vlastní peří? 

Případy, kdy genetický materiál potomků pochází od příslušníků různých druhů, se zdaleka neomezují jen na zvířata chovaná společně v zajetí. I ve volné přírodě k mezidruhovému páření dochází a u některých skupin živočichů se to děje poměrně často. Jako názorný příklad lze uvést rajky (Paradisaeidae) žijící na Nové Guineji, Molukách a ve východní Austrálii. 

Samci těchto ptáků jsou nápadní pestrými barvami, kovově lesklým peřím a nejrůznějšími „péřovými ozdobami“. Samičky jsou o poznání méně výrazné. Tam, kde se areály výskytu rajek různých druhů překrývají, mohou samci při výběru partnerky „sáhnout vedle“. Oplodní tak samičku jiného druhu a z jejích vajíček se líhnou ptáci, v jejichž vhledu se kombinují znaky obou rodičovských druhů. Mnozí z těchto hybridů byli popsáni jako samostatné druhy. 

Druhový zmatek a neuvážené škrty

Dvacátého září 1944 ulovil australský kapitán Neptune Blood v papuánském údolí Waghi ptáka, jakého vědci nikdy předtím – a ani nikdy potom – neviděli. Rajka byla popsána jako nový druh a na počest svého objevitele obdařena vědeckým jménem Paradisaea bloodi čili rajka Bloodova. Dnes už mezi čtyřiceti vědou uznanými druhy rajek nefiguruje. Není pochyb o tom, že kapitán Blood ulovil křížence rajky volavé (Paradisaea raggiana) s rajkou modrokřídlou (Paradisaea rudolphi). Spolu s „rajkou Bloodovou“ bylo ze seznamu druhů rajek vymeteno třiadvacet dalších hybridů. 

 

Někdy však mohlo být se špinavou vodou mezidruhových kříženců vylito z vaničky i dítě v podobě vzácného druhu rajky, jenž dlouho unikal pozornosti přírodovědců a dnes může být už vyhuben. Ve své knize Ztracené rajky se ornitolog Errol Fuller pozastavuje nad tím, že ze seznamu „pravých“ rajek byla vyřazena rajka Janthothorax bensbachi. Tento pták je znám z jediného exempláře uloveného v roce 1894 Nizozemcem Bensbachem v novoguinejském pohoří Arafak. Rajku později ornitologové označili za hybrida rajky malé (Paradisaea minor) s rajkou štítnatou (Ptiloris magnificus).

Errolu Fullerovi se ovšem zdá krajně nepravděpodobné, že by se zástupci těchto dvou druhů spletli a vzájemně se zkřížili. Na to je mezi nimi příliš velký rozdíl jak ve velikosti, tak i ve zbarvení a řadě dalších znaků. Bensbachova rajka navíc nenese mnoho rysů, které by bylo možné připsat dědictví po rajce malé nebo rajce štítnaté. 

Mýtus o neplodnosti

Nevíme, nakolik byli hybridi rajek životaschopní nebo dokonce plodní. Mnoho mezidruhových kříženců má však plodnost narušenou přinejmenším u jednoho pohlaví. U ptačích hybridů postihuje neplodnost přednostně samice, u savčích mezidruhových kříženců se s narušenou plodností potýkají většinou samci. Neplodnost hybridů však nepředstavuje železné pravidlo. Naopak, spousta mezidruhových kříženců plodí potomky bez nejmenších obtíží a ti se pak mají čile k světu. 

Americký rak Orconectes rusticus žil původně v povodí řeky Ohio. S přispěním rybářů, kteří jej používali jako návnadu při lovu ryb, se rozšířil na rozsáhlá území Severní Ameriky. Na svém postupu se střetával s rakem druhu Orconectes propinquus a křížil se s ním. Nad rakem Orconectes propinquus pak měl navrch nejen vetřelec Orconectes rusticus ale dokonce i kříženci obou druhů. Mezidruhoví hybridi tak významně přispívají k tomu, že Orconectes propinquus vyklízí pozice a z volné přírody pomalu ale jistě mizí. 

Mezidruhové křížení jako záchrana

Podobně zdatní jako kříženci raků jsou i mezidruhoví kříženci galapážských pěnkav označovaných často jako pěnkavy Darwinovy. Právě výzkum těchto galapážských pěvců totiž významně přispěl ke zformování Darwinovy evoluční teorie přírodního výběru. 

Na galapážském ostrově Floreana žijí vedle sebe pěnkavka hmyzožravá (Camarhynchus pauper) a pěnkavka malinká (Camarhynchus parvulus). V 60. letech minulého století se na ostrov dostala moucha Philornis downsi, která klade vajíčka na hlavu mláďat pěnkavek. Z vajíčka se vylíhne larva, která se uhnízdí v dýchacích cestách mláděte a saje tam krev. Při silnějším napadení více larvami mláďata hynou. Pokud ptáčata přeci jen přežijí, mívají v dospělosti poškozené a deformované dýchací cesty.

 

Pěnkavka hmyzožravá je k infekci mušími larvami mnohem náchylnější než její podstatně menší příbuzná. Vědci se proto obávali, že pěnkavka hmyzožravá brzy vyhyne. Pták si ale našel pozoruhodnou cestičku k záchraně. Samičky pěnkavky hmyzožravé se stále častěji páří se samci pěnkavky malinké a samečky vlastního druhu ignorují. Zřejmě je to tím, že samci pěnkavky malinké nemívají dýchací cesty poškozené mušími larvami a lépe proto zpívají. Pro samičky pěnkavky hmyzožravé jsou atraktivnější než jejich vlastní samci, kteří přišli o hlas. 

Na ostrově rychle přibývá mezidruhových kříženců a ti jsou k larvám much odolnější než původní populace pěnkavky hmyzožravé. Nelze vyloučit, že pěnkavka hmyzožravá zmizí a nahradí ji nový druh vzniklý z mezidruhového hybrida.

Když na konci 14. století vymřely severské monarchie po meči, příležitosti se chopili meklenburští vévodové. Albrecht III. byl zvolen švédským králem, zatímco jeho synovec Albrecht IV. usiloval o dánský a norský trůn. Čáru přes rozpočet jim ale udělala dánská princezna a provdaná norská královna Markéta, která zajistila vládu nad Dány a Nory pro svého syna, načež se jí po jeho smrti chopila sama. Rovněž využila velké nespokojenosti švédské šlechty s Albrechtem III. a vytáhla proti němu do války. 

Brousek a rubáš 

Meklenburčan si „Švédů málo vážil“ a zaplnil království německými „cizáky“, kterým věnoval nejlepší hrady a léna. V jedné z kronik se o tom psalo: „Draví ptáci se pak usadili vysoko na vrcholcích hor, protože Němci po mnoho let utlačovali říši.“ Nakonec si švédští říšští radové dodali odvahy a v roce 1388 zvolili Markétu I. „zplnomocněnou paní a doživotní zákonnou vladařkou“. 

Albrecht III. mohl puknout vzteky, protože ho o trůn připravila žena. Podle legendy prý Markétě před rozhodujícím střetnutím poslal brousek s radou, aby jej jako monarcha „bez kalhot“ použila k broušení šicích jehel či krejčovských nůžek a spíše se věnovala domácím pracím. Srdnatá panovnice mu na oplátku údajně poslala rubáš, aby ho použil v nadcházející válce jako prapor. 

V roce 1389 pak Markéta zvítězila u Åsle. Střetnutí popsal lübecký kronikář Detmar: „Král tolik toužil po boji a měl tak naspěch, že se ani všichni jeho muži nestačili připravit (…). Prohrál bitvu se všemi pány a rytíři, již byli v bitvě s výjimkou těch, kteří uprchli (…). Neopatrně zavedl své vojsko do hlubokých bažin, z nichž se nedokázalo tak rychle vrátit.“ Triumfující královna pak údajně darovala zajatému rivalovi šaškovskou čepici. Albrecht se ale odmítl zříct trůnu, proto byl spolu se synem Erikem uvězněn. 

Nebezpečná cháska 

Meklenburčané se v boji proti Markétě nejen chopili mečů a platili žoldnéře, ale také povolili městům Wismar a Rostock obchodovat se zbožím získaným na dánské a norské koruně. Jednalo se o takzvané kaperství, tedy oprávnění zajímat nepřátelské lodě. Od středověku až do počátku 19. století bylo běžnou mezinárodní praxí, že státy nebo panovníci pověřovali soukromé námořníky s kaperskými neboli lapacími loděmi, aby jejich jménem zajímali, plenili nebo potápěli plavidla nepřátelských či konkurenčních národů. 

Cílem bylo především poškodit námořní obchod protivníka. Místo mzdy si tito námořníci mohli ponechat část nebo celou válečnou kořist. Přísně vzato se nejednalo o pirátství, neboť piráti jednali protiprávně a na vlastní pěst, sami rozhodovali, kterou loď kterého národa napadnou, a volně nakládali s kořistí. 

V osmdesátých letech 14. století začaly Baltské moře brázdit lapací lodě, jejichž posádky tvořili zchudlí šlechtici, nezaměstnaní námořníci, chudí rybáři či příslušníci nižších sociálních vrstev ze statků a měst. Jeden z hanzovních kronikářů si o nich poznamenal: „Nelze ani popsat, jak zhýralý a zlý druh lidí ze všech koutů země, od sedláků a měšťanů až po ouřady a jiný naskrz luzný lid, který chtěje bez práce zbohatnout, se nechal zlákat vidinou obohacení na úkor dánských a norských poddaných. To se zpočátku zdálo věru jako přínosná věc, jelikož nepříteli tím byla působena nemalá škoda, když však taková cháska jednou dostane volnou ruku, je přetěžko udržet ji od konání věcí zlých.“ Kapeři přepadávali dánské lodě a ukořistěné zboží prodávali na trzích hanzovních měst Rostock a Wismar.

Z lapačů lupiči

Lapačům v meklenburských službách se dostalo přízviska vitálští bratři neboli vitaliáni (z německého Viktualien – potraviny, nebo z francouzského termínu pro zásobovače z doby stoleté války vitailleurs). Název souvisel se zásobováním Stockholmu lapači po moři v devadesátých letech 14. století, kdy město odolávalo dánským vojskům jako poslední bašta Meklenburčanů. Méně často se vitaliánům také říkalo rovnostáři (z německého Likedeeler), což někteří historici interpretovali jako označení pro členy demokratického společenství, jehož příslušníci si byli rovni a o vše se dělili stejným dílem. Takový výklad nicméně nemá oporu v dobových pramenech. Ve skutečnosti se vitaliáni nijak výrazně nelišili od žoldnéřů v pozemní válce, neboť neváhali měnit strany, takže se klidně nechali najímat i od Dánů. 

Boje na mořích ale na konci 14. století neustaly ani po vyřešení sporu o severské trůny, jelikož vitaliáni pokračovali ve své loupeživé činnosti a stali se z nich skuteční piráti. Mnoho přístavů dokonce zcela vydrancovali, takže lodní doprava na Baltském moři téměř ustala, což mělo katastrofální důsledky zejména pro hanzovní obchod. 

Vzhledem k této situaci se nelze divit, že lodě hanzovních měst zacházely se zajatými vitaliány jako s obyčejnými piráty bez ohledu na jejich výsadní listy. Když je námořníci zajali, zavřeli je například do sudů, v nichž byly díry kvůli dýchání. Jakmile dorazili do domovského přístavu, sudy vyložili a zajaté námořníky sťali. 

Na přelomu 14. a 15. století vyslali hanzeaté proti škůdcům na moři několik výprav. V roce 1400 mířila jedna do Východního Fríska, během ní bylo pobito a zajato mnoho loupeživých vitaliánů. Při jiné výpravě se vrátili do Hamburku se třiceti zajatci, kteří byli popraveni ve čtvrti Grasbrook. Za každou hlavu, kterou kat sťal a poté napíchl na kůl, dostal osm šilinků (přibližně dnešních 18 000 Kč), zatímco jeho sluha si vydělal 20 šilinků za kus za to, že bezhlavá těla uložil do rakví. V roce 1401 porazily posádky hamburských lodí piráty na Vezeře, odkud si odvezly 73 zajatců. Mnozí z nich zemřeli ještě cestou na následky zranění, zbylí byli opět zkráceni o hlavu. 

Pirátský ostrov 

Pod vedením urozeného meklenburského šlechtice Albrechta von Pecatela, který býval stockholmským hejtmanem, dobyli vitaliáni v roce 1394 část ostrova Gotland a jeho hlavní město Visby si zvolili za svou základnu. Odhaduje se, že útočiště jich na ostrově našly dva tisíce. Vitaliáni představovali pro pobřežní státy po dlouhou dobu značnou hrozbu, neboť z ostrova podnikali loupežné výpravy nejen po Baltu, ale i do Severního moře a narušovali obchodní spojení. V roce 1395 se však Markéta I. dohodla s meklenburskými vévody, že jim ponechá Visby, zatímco sama obsadí zbytek ostrova a společně ukončí řádění námořní soldatesky. 

Vévoda Erik Meklenburský, nyní již bývalý švédský následník, přistál s vojáky na ostrově a na jaře 1397 se mu podařilo dobýt město Visby. Dlouho si však jeho krás neužil, protože již v létě podlehl morové ráně. Pro úplnost dodejme, že byl švagrem Jana Zhořeleckého, třetího syna našeho Karla IV. Lucemburského. Po Erikově smrti vitaliáni využili příležitosti, aby s novým správcem ostrova uzavřeli dohodu a obnovili pirátskou činnost. Tehdy došla řádu německých rytířů, kteří vládli Prusku, trpělivost. 

Na jaře 1398 se jejich čtyřtisícová armáda vylodila ze čtyřiaosmdesáti lodí na gotlandském pobřeží a během tří týdnů si ostrov zcela podrobila. Vitálští bratři jim ovšem kladli houževnatý odpor, sváděli krvavé boje jak o Visby, tak o malá polní opevnění a zákopy rozeseté po celém ostrově. Zlom ale nastal poté, co rytíři blokádou znemožnili dalším vitaliánům přispěchat druhům na pomoc, a své řady posílili o čerstvé vojáky z řádového státu. Obsazením Gotlandu přišli vitaliáni o nejdůležitější základnu, a protože hanzovní města pro ně zůstala pod politickým tlakem řádu německých rytířů jako loděnice a prodejní centra uzavřena, museli si přeživší hledat nová loviště. 

Mnozí se přesunuli do Severního moře na pobřeží Fríska, okolí ústí Emže a Vezery, jiní přepadávali hanzovní lodě u ústí Labe, přičemž měli zvláštní zájem o plavidla z Hamburku a Brém. Díky rychlým lodím dokázali bleskově přepadnout a vyloupit i těžká hanzovní nákladní plavidla. Jejich hlavním cílem byla kořist, nikoliv boj, takže ti námořníci, kteří se nepostavili na odpor, byli obvykle jen hozeni přes palubu. Další vitaliáni se nadále účastnili bojů v Baltském moři na různých stranách, později mnoho z nich vstoupilo do služeb řádu německých rytířů, kteří jim jako zkušeným válečníkům odpustili pirátskou minulost, aby je mohli zapojit do války s Polskem. 

Hrdinové legend 

Od 15. století vzniklo mnoho legend o námořních zbojnících, kteří brali majetek bohaté vrchnosti a ochraňovali slabé a porobené. Mimořádné místo mezi polovybájenými hrdiny zaujímal vitálský kapitán Klaus Störtebeker. Toto jméno si údajně vysloužil díky své zálibě v alkoholu. Odkazuje totiž na dolnoněmeckou frázi „Stürz den Becher“, neboli „Kopni ho tam“, jelikož prý měl na ex vypít čtyřlitrový pohár piva nebo vína. 

Kapitán pravděpodobně pocházel ze severoněmeckého hanzovního města Wismar. V městském archivu je doložen zápis, že dva mladíci byli vypovězeni z města, protože ve rvačce způsobili jinému měšťanovi zlomeniny. Muž, který se do potyčky zapojil, je zapsán jako Nicolao Stortebeker. Je tedy možné, že tento mladík později vstoupil do dějin jako Klaus Störtebeker. Podle jiných vyprávění se narodil do šlechtické rodiny a díky tomu, že dokázal přetrhnout železný řetěz jako strunu, vitaliány přesvědčil, aby ho přijali mezi sebe. Velmi záhy se stal jejich kapitánem a prokázal svou neohroženost a statečnost, takže se stal jedním z klíčových vůdců vitaliánských bratrů. 

K jeho nejznámějším společníkům patřil Gödeke Michels, který údajně vyrostl jako syn sedláka na ostrově Rujána. Než se přidal k vitaliánům, měl na místním statku pracovat jako nádeník. Podle legend se Michels a Störtebeker přesunuli k pobřeží Španělska poté, co se v Severním moři báli obchodníci vyplout se svými loděmi ze strachu před piráty. I v jižní Evropě se o kořist dělili s ostatními „bratry“ rovným dílem. Výjimku představovaly pouze relikvie svatého Vincence, jež ukradli z jednoho kostela a které pak nosili pod košilí. Díky tomu prý získali odolnost proti pořezání a průstřelu; žádný meč ani dýka, žádná kuše, puška ani karabáč je nemohly zranit, natož zabít. Nicméně se v Störtebekerovi a Michelsovi občas hnulo svědomí, proto prý každý z nich věnoval katedrále hanzovního města Verden sedm oken, aby odčinili svých sedm smrtelných hříchů. V jedné z vitráží se nachází Störtebekerův znak – dva převrácené poháry. Oba piráti měli rovněž rozdávat chléb místním chudým. 

Po vyhnání vitaliánů z Baltského moře museli opustit úkryty na Rujáně i dalších místech, ale našli dobré přátele ve Východním Frísku, kde mohli znovu prodávat svou kořist. Dařilo se jim zejména v Marienhafenu. Dodnes zde najdeme mnoho připomínek na Störtebekera, například kanál zvaný Störtebekertief nebo kruhy na hřbitovní zdi, ke kterým údajně připevňoval své lodě. Jeden z místních pánů Keno tom Broke se podle legendy stal jeho tchánem, když se jeho krásná dcera do odvážného a mocného muže zamilovala a následovala ho na loď. 

Zlatý poklad 

Hamburčané, kteří už měli řádění Störtebekera a Michelse dost, proti nim v roce 1401 vypravili novou flotilu. Hlavní loď se jmenovala Pestrá kráva. V jedné staré lidové písni se zpívá, že má silné rohy a řve na moři. Lodi velel její majitel, mladý válečný hrdina Šimon z Utrechtu, jenž si mezi hamburským lidem získal nesmrtelnou slávu. Tento Holanďan, který se přistěhoval do Hamburku, kde získal občanství, u Helgolandu porazil a zajal Klause Störtebekera na jeho lodi Skvělý pes. Podařilo se mu to díky zrádci, který do kormidla Störtebekerovy lodi nalil roztavené olovo, takže se nedala ovládat. V jiné verzi se prohra vysvětluje zničením hlavního stěžně palbou z děl hamburských lodí. Šimon z Utrechtu úspěšně velel hamburské flotile i později, a to v boji proti pirátům v Severním moři. Za své zásluhy byl jmenován čestným starostou. 

Klaus Störtebeker a jeho sedmdesát dva společníků bylo odsouzeno k trestu smrti. Jejich hlavy byly na výstrahu jiným pirátům nabodnuty na kůly, které lemovaly břehy Labe. K rozsudku smrti a popravě se taktéž váže několik legend. Po vyhlášení rozsudku smrti prý Störtebeker městské radě nabídl, že pokud ho osvobodí, předá jim zlatý řetěz, který by se táhl kolem celého města. To však rada odmítla. Mnoho lidí se poté marně pokoušelo legendární zlatý poklad najít. 

Störtebekerova loď Skvělý pes byla prodána rejdaři. Ten se pustil do rozřezávání lodi a narazil na poklad ukrytý v dutých stěžních. Jeden byl naplněný zlatem, druhý stříbrem a třetí mědí. Šťastný rejdař nechal ze zlata vyrobit korunu pro věž kostela svaté Kateřiny v Hamburku. Jiná legenda uvádí, že všechny odsouzence bezchybně sťal sám kat Rosenfeld. Když ho za to jeden z členů městské rady pochválil, odpověděl prý, že to nic není, že by stejně mohl popravit celou shromážděnou radu. Kat byl na to vzat do vazby a připraven o hlavu. 

Opěvovaný škůdce 

Je pozoruhodné, že pirát Störtebeker žije v hamburské tradici jako čestná a hrdinská postava, a to navzdory škodám a hrůzám, které způsobil hamburským obchodníkům a námořníkům. V roce 1878 nalezli dělníci nedaleko popraviště lebku probodnutou železným hřebíkem. Byla vystavena jako Störtebekerova lebka v Hamburském historickém muzeu. Artefakt ale provázela smůla, protože byl nejdříve ukraden, ale po necelém roce opět nalezen a vrácen do muzea. 

Později byl svěřen kanadským forenzním odborníkům, kteří nicméně nedokázali objasnit, komu lebka patřila. Kosti byly příliš staré na to, aby z nich bylo možné izolovat genetický materiál, který by vědci mohli porovnat s žijícími jmenovci. Podle hamburského muzea je však pravděpodobné, že lebka muže popraveného mezi lety 1390 a 1450 patří jednomu z vitálských kapitánů. 

Na místě, kde byl Störtebeker sťat, stojí od roku 1982 bronzový pomník od sochaře Hansjörga Wagnera, který mimo jiné zhotovil i pověstnou fontánu ledních medvědů v berlínské zoologické zahradě. Dvoutunová bronzová postava zobrazuje piráta svlečeného a svázaného krátce před popravou. Na podstavci stojí nápis: „Boží přítel, nepřítel světa“, tedy motto vitálských bratří. Jedná se o ojedinělý případ, kdy město postavilo pomník svému úhlavnímu nepříteli a popravenému zločinci.

V arizonském Poozeu je k vidění na sedm tisíc fosilních exkrementů neboli koprolitů, jež pocházejí jak od hmyzu, tak od velkých savců. Kurátorovi Georgi Frandsenovi se navíc podařilo získat vzorek výkalů, o kterém se předpokládá, že pochází z tyranosaura. Z analýzy fosilizovaného výměšku vyplynulo, že dávný tvor příliš neztrácel čas žvýkáním a kořist polykal po velkých kusech.

Zmíněný koprolit se zároveň dostal do Guinnessovy knihy rekordů, a to díky své délce 67,5 centimetru a šířce 15 centimetrů. Výjimečný exemplář, vážící více než devět kilogramů, byl objeven na soukromém ranči poblíž města Buffalo v Jižní Dakotě v létě 2019.

Přestože se brány Poozea v arizonském Williamsu otevřely teprve letos v květnu, samotná sbírka má za sebou poměrně bohatou historii. George Frandsen, který se fosilizovaným výměškům věnuje již od svých 18 let, svou sbírku vystavoval od roku 2014 v online galerii a exponáty zapůjčoval různým muzeím. Letos svůj koníček přetavil v plnohodnotné zaměstnání – dal sbohem práci ve zdravotnictví a otevřel si muzeum fosilních exkrementů. Vedle rekordního zápisu největšího fosilního koprolitu se také může pochlubit největší sbírkou koprolitů na světě. V roce 2015 jeho sbírka čítala 1 277 kousků a od té doby se výrazně a utěšeně rozrůstá. 

Vojenské využití vesmíru patřilo k prvním myšlenkám v období, kdy se praktická kosmonautika vynořovala na obzoru dějin. Prvotní návrhy a ideje se týkaly vojenské rozvědky: Špionážní družice měly svému provozovateli poskytovat významnou výhodu v podobě snímků oblastí, které by se jinak zachytit nedaly. A nikoliv náhodou sloužil první program umělé družice ve Spojených státech, nazvaný WS-117L, právě k rozvědným účelům. V jeho rámci bychom však našli i velmi zajímavou odnož, určenou podle všech náznaků pro zcela jiný náklad než špionážní kamery či aparaturu zachycující elektronické signály nepřítele. Pokud by šlo všechno hladce, Američané by možná vedle kabin Mercury získali další prostředek k vyslání člověka do kosmu. Otázkou zůstává, zda by se o tom svět vůbec dozvěděl…

První nebyl mírový

Přestože se první umělou družicí ve vesmíru stal v říjnu 1957 sovětský Sputnik, nejednalo se o první takový projekt. Primát náleží programu označovanému zprvu jako Project 1115 a posléze WS-117L. Světlo světa spatřil v roce 1953 ve Spojených státech, s cílem vyvinout automat pro snímkování zemského povrchu, ideálně pak území Sovětského svazu. Jinými slovy, první umělá družice měla představovat špionážní stroj. 

Z programu WS-117L postupně vzešly tři rodiny družic určených ke sběru informací. Samos a Discoverer, známý také pod krycím názvem Corona, byly určeny k fotorozvědce, eventuálně ke shromažďování elektronických signálů, zatímco automaty Midas sloužily jako systém včasného varování před sovětskými balistickými střelami. Všechny tři rodiny se nakonec dočkaly realizace a každá z nich absolvovala minimálně několik startů, s různými výsledky. V dalších dekádách se postupně odtajňovaly aspekty jejich vývoje a částečně také využití, mnoho otazníků však stále zůstává. A jeden z největších, u konkrétního typu družice Samos, zajímá znalce historie pilotované kosmonautiky již dlouho. Ano, opravdu „pilotované kosmonautiky“.

Seznamte se: Samos

Družice řady Samos byly vyvíjeny od roku 1956, nejdříve v rámci programu WS-117L. V prvotní fázi nesly pojmenování Sentry, jež se však v roce 1959 změnilo na Samos. Zmíněná rodina zahrnovala dvě základní větve: Řada Samos-E sloužila k fotografické rozvědce a Samos-F byla určena pro zachycování elektronických signálů protivníka neboli SigInt.

Stejně jako u dalších družic dané řady, i zde existovaly jednotlivé verze či generace opatřené v názvech číselnými indexy. Samos E-1 a E-2 měly nést fotoaparáty s relativně nepříliš výkonnou optikou. Snímky se měly automaticky vyvolávat přímo na palubě mokrou metodou a následně oskenovat světelným paprskem. Fotoelektrické články by pak převedly fluktuace jasu jednotlivých míst na filmovém pásu na elektrické signály, jež by se přenášely vysílačem k anténám pozemních sledovacích stanic. U Samosu E-3 se kromě vylepšené optiky počítalo s novým systémem uchovávání dat pomocí elektrostatického pásu. Všechny tři verze tedy měly fungovat na principu dálkového přenosu informací.

Oproti tomu u Samosu E-4, E-5 a E-6 se předpokládal návrat filmu na Zemi. U „čtyřky“ měl mapovací fotoaparát zabírat velké území s nižším rozlišením, projekt byl ovšem záhy po započetí vývoje zastaven. Verze E-5 a E-6 měly naopak nést vysoce výkonnou optiku, jež by umožňovala zachycovat pás území o šířce několika stovek kilometrů a v případě E-6 získat snímky s rozlišením zhruba 2,5 m. „Šestka“ tudíž dostala do vínku výkonnější aparaturu, mezi oběma verzemi však existoval ještě jeden nápadný rozdíl, a to ve tvaru a rozměrech kapsle s optikou a filmy: Zatímco u Samosu E-6 byla poměrně štíhlá, přičemž hezky navazovala na pohonný a stabilizační stupeň Agena, zavalité tělo Samosu E-5 tvořilo na vršku Ageny jakýsi podivný hranatý hřib, protože průměr kapsle činil asi 183,5 cm. V prehistorii zmíněné verze bychom pak našli jeden návrh, který větší rozměry vysvětluje.

Urputný Lockheed

Na začátku roku 1958 byla v relativní tichosti vyhlášena soutěž na předběžný koncept kabiny pro program Man in Space Soonest, v jehož rámci chtělo americké letectvo alias USAF dostat v co nejkratší době do vesmíru člověka. Svůj návrh podala i firma Lockheed: Jednalo se o kabinu o rozměrech 2,7 × 4,3 m usazenou na vrcholu stupně Agena, byl zde však malý problém – kabina měla větší průměr než Agena a s tehdejší úrovní znalostí o aerodynamice představoval hřibovitý tvar něco, co nebudilo přílišné nadšení. Společnost tehdy nepochodila, ale nehodlala se vzdát.

Už o pár měsíců později proto dodala návrh kabiny, jež měla velmi úzký průměr odpovídající Ageně. Z hlediska aerodynamiky se tedy jevila bezproblémově, nicméně astronautovi uvnitř nabízela pouze nesmírně stísněné podmínky. Ani tentokrát Lockheed neuspěl, ale v srpnu 1958 přišel s dalším konceptem, údajně velmi podobným tomu z jara: Kabinu ve tvaru komolého kužele o rozměrech 2,13 × 1,52 m a hmotnosti necelých 1 400 kg měl do vesmíru opět dopravit nosič Atlas–Agena. Návrh dával na výběr ze dvou typů tepelného štítu a zahrnoval i dva brzdicí motory na tuhé pohonné látky.

Přestože letectvo veškeré uvedené koncepty zamítlo, jednalo se podle všeho o jakési „testovací kolečko“, než Lockheed vyslal svůj návrh do soutěže o vývoj a výrobu lodi pro civilní program Mercury pod křídly NASA. Když pak vesmírná agentura vybrala konkurenční projekt od firmy McDonnell, zdálo se, že může Lockheed minimálně pro nejbližší dobu na vstup do pilotované kosmonautiky zapomenout.

Podivné zadání

Jak jsme se však již mohli přesvědčit, představitelé firmy oplývali značnou urputností a ani tentokrát se nedali jen tak vyřadit ze hry. Rozhodli se ovšem jednat de facto na vlastní pěst, a navíc ne úplně otevřeným způsobem. Okolnosti jim přitom hrály do karet. Na počátku roku 1959 vedení letectva a Agentury pro pokročilé výzkumné projekty ARPA rozhodlo, že bude třeba v rámci projektu Sentry inovovat techniku tak, aby se zajistilo lepší rozlišení. Verze E-1 a E-2 neměly dle papírových předpokladů zcela uspokojovat nároky zpravodajské komunity, proto bylo nutné přijít s něčím novým. A oním vylepšením se měla kromě výkonnější optiky stát rovněž návratová kapsle.

Požadavky byly přitom definovány velmi zajímavě a nezvykle. Došlo k určení hrubých rozměrů návratové kapsle, ovšem kamerový systém se měl vyvíjet až návazně. Letectvo vlastně definovalo vnější rozměry stroje a žádané rozlišení a teprve podle něj měl vznikat zbytek. Kontrakt na výrobu kapsle a integraci systémů přitom obdržela – firma Lockheed. Na jaře roku 1959 se obrátila na společnost Itek, která již měla zkušenosti s vývojem kamer pro program Corona. Zadání znělo, aby kamera v módu specifických cílů fotografovala oblast o rozměrech 56 × 56 km s rozlišením 1,5 m a v módu snímání větších ploch rozlišila v oblasti měřící 111 × 111 km objekty o velikosti 3 m. Snímky měly být stereoskopické a systém měl také zvládnout určit s velkou přesností polohu cíle. S prvním testovacím startem se počítalo na začátku roku 1961.

S jistým zpožděním pak přišla poměrně nezvyklá direktiva: Kamera se měla nacházet uvnitř přetlakové návratové kapsle, s interiérem naplněným dusíkem o tlaku zhruba 0,5 atmosféry, s teplotou okolo 21 °C a s vlhkostí udržovanou na 50 %. Zemi přitom měla snímat skrz okno z opticky čirého materiálu. Zajímavý technický detail představoval způsob, jakým se měnilo zorné pole kamery: Před průzorem s objektivem se vně kapsle nacházelo výkyvné zrcadlo a zajišťovalo pohled žádaným směrem, přičemž se na konci mise odhazovalo. Druhou technickou „lahůdku“ tvořil pohyblivý objektiv. Jelikož byl poměrně dlouhý a těžký, mohl by narušovat centráž kapsle při návratu. Speciálně vyvinutý mechanismus jej tedy na začátku návratové sekvence zatáhl směrem k jejímu dnu.

O stabilizaci a dodávku energie se měl postarat stupeň Agena-B, na jehož přední části návratová kabina spočívala. Na konci letu by se pak kapsle odpojila, zažehly by se její dva brzdicí motory a po průletu vrchní vrstvou atmosféry by se o zpomalení na odpovídající sestupovou rychlost postaral padák. Ve finální fázi měla kapsli právě za zmíněný padák zachytit trapéza nesená transportním letounem C-130. Nikdy předtím se přitom v rámci amerického programu nepočítalo s tím, že by snímací zařízení sdílelo stejný prostor s filmy, jež se měly vrátit na Zemi. Do jisté míry tak design Lockheedu kopíroval sovětský program Zenit, který představoval de facto zástěrku pro vývoj pilotovaných Vostoků. Systém dostal označení Sentry E-5 a v roce 1959 se program přejmenoval na Samos. 

Nelogická konstrukce

Nutno říct, že požadavek na tlakování kabiny byl minimálně v segmentu amerických špionážních družic velmi nezvyklý. Zmíněné sovětské Zenity jednak sloužily jako zástěrka pro vývoj pilotovaných lodí, a tlakování navíc potřebovaly kvůli zajištění teplotních podmínek pro funkci palubní elektroniky, jež se chladila cirkulací vnitřní atmosféry. Americké stroje řady Corona se však konstruovaly tak, že kamera pracovala ve vakuu a teprve po expozici se filmové pásy schraňovaly do návratových kapslí.

V daném ohledu šel Samos E-5 proti proudu a svým způsobem měl nelogickou koncepci. Proč do kapsle umístit celou optickou aparaturu, konstruovat složitý systém naklápění zrcadla a přidávat zbytečnou hmotnost navíc instalací okna z dokonale čirého materiálu? Za vším nejspíš vězel oportunismus firmy Lockheed, jež tajně doufala, že její šance v pilotovaném dobývání vesmíru ještě přijde. Projekt tiše podporovali i představitelé letectva a popsanou podivnou symbiózou bylo docíleno toho, že v případě potřeby mělo USAF k dispozici stroj schopný nést na palubě živého tvora.

Není tajemstvím, že se v řadách amerického letectva nacházel nejeden přívrženec pilotovaných kosmických letů čistě pro vojenské účely. Zřejmě nejagilnějším z nich byl generál Bernard Schriever, stojící v čele velitelství Air Research and Development Command, pozdějšího Air Force Systems Command, které mělo mimo jiné na starosti vývoj nových zbraňových systémů. Právě Schriever od roku 1958 opakovaně přicházel s návrhy na vyslání zástupce USAF za hranice atmosféry. A v květnu 1961, krátce po letu Jurije Gagarina, situace podle všeho konečně dozrála.
 

Robotické ruce nejsou v dnešní medicíně úplnou novinkou a v některých oborech medicíny již dokonce předčí ty lidské. Stále ale existují oblasti, kde se ani ty nejpokročilejší robotické ruce rukám lékařů nevyrovnají. Ruce zkušeného lékaře dokážou zastat velmi širokou škálu funkcí, navíc s minimálními energetickými nároky. Něco takového je velmi obtížné zahrnout v jediné technologii. 

Podle vyjádření čínských vývojářů se jejich robotická novinka dokáže lidským rukám vyrovnat ve schopnosti vnímat hmatem, ať už na povrchu anebo hlouběji v těle. Podrobnosti o nové robotické ruce představuje odborný časopis Cell Reports: Physical Science.

Prst pro robodoktora

Vyšetřování pacientů lidským lékařem může být problém, především v zemích s méně vyspělým zdravotnictvím. V řadě případů scházejí vyškolení lékaři a pacienti čelí riziku, že jejich zdravotní obtíže nebudou včas a správně odhaleny. Další komplikací může být, že lidé nemusejí mít k lékařům důvěru, například když je má vyšetřovat lékař opačného pohlaví.

Jak potvrzují experimenty, robotický prst BSF (Bioinspired soft finger) zvládne vyšetření pohmatem na podobné úrovni jako lidský lékař. Odhalí cysty na velké ploše modelové tkáně. Také dokáže najít tepnu na zápěstí a změřit na ní tep. Z dostupných informací ale není jasné, zda by prst zvládl i více invazivní vyšetření.

Tvůrci robotického prstu prokázali, že jejich výtvor vnímá pevnost objektu a dokáže provést vyšetření pohmatem podobně jako lidský lékař. Dokáže například přesně měřit puls v reálném čase. V budoucnu by se podobné robotické prsty mohly stát součástí celého robolékaře, který by mohl do značné míry zastoupit lidské lékaře na základních vyšetřeních.

Dobové armádní manuály řadí polní dělostřelectvo mezi podpůrné druhy zbraní, které přispívají k výsledku vševojskových operací blízkou a kontinuální palbou ve prospěch pěchoty a obrněných sil. K hlavním úlohám kanonýrů patřila protibaterijní palba, ostřelování nástupových prostorů a nepřátelských záloh za frontovou linií, omezování pohybu v protivníkově týlu i narušení řetězce velení napadáním jeho složek. Plněním uvedených úkolů umožňovala polní artilerie US Army vést ofenzivní operace rychleji a do větší hloubky.

Různé úrovně mobility

Polní dělostřelectvo působilo v boji na relativně velké vzdálenosti, přičemž jeho koncentrovaná palba vykazovala značný ničivý i neutralizační potenciál. Aniž by baterie změnily své pozice, mohly střelbu rychle přesunout co do hloubky i šířky aktuálního bojiště. A pokud potřeba přesunu přece jen nastala, díky motorizaci se snadno přeskupily a zaujaly nová postavení. Taková flexibilita dovolila polnímu dělostřelectvu významně ovlivňovat výsledek bitvy. Jeho účinnost nicméně závisela na řadě faktorů – od korekce palby přes úzkou spolupráci s podporovanými jednotkami po efektivní komunikaci a velení.

Jednotlivé druhy polního dělostřelectva se lišily především úrovní mobility, a to v závislosti na typu přepravy. Děla tažená koňmi vykazovala skvělou pohyblivost a každý člen jednotky měl vlastní zvíře, v jehož sedle se přesouval. Díky tomu dokázalo hipomobilní dělostřelectvo snadno držet krok s klasickou kavalerií. Horské dělostřelectvo disponovalo odlehčenými modely zbraní, proto našlo uplatnění také v džungli a v dalších oblastech nedostupných pro jiné typy artilerie. K jeho nevýhodám patřila omezená mobilita, protože houfnice zpravidla táhli samotní vojáci a rychlost přesunu tak odpovídala maximálně tempu chůze. Z toho nicméně plynula i jedna výhoda, a to nehlučnost samotného transportu.

Kanony zapřažené za tahači, traktory či dalšími motorizovanými vozidly tvořily páteř polní artilerie, přičemž při pohybu po silnicích se jako nejmobilnější ukazovaly zbraně tažené nákladními automobily. Zapomenout nelze na samohybná děla instalovaná na kolových, pásových či polopásových platformách – k jejich benefitům patřila schopnost dostat se i na místa nedostupná pro tažené typy a především rychle měnit pozice bez nutnosti zdlouhavé přípravy. Na posledním místě manuály zmiňují výsadkové dělostřelectvo přepravované letecky a v některých případech schopné též shozu na padácích.

Od „prcků“ po těžké kusy

Z jiného úhlu pohledu dělili washingtonští teoretici polní dělostřelectvo podle schopností a účinnosti – tedy na základě ráže a hmotnosti. V praxi šlo o lehké, střední a těžké dělostřelectvo, přičemž všechny tyto kategorie mohly zahrnovat děla, houfnice i minomety. Za lehké považovala US Army 105mm houfnice a kanony menších kalibrů, na nichž si cenila vysoké pohyblivosti, schopnosti flexibilně přenášet palbu i rychlosti při zaujímání či opouštění pozic. To vše umožňovalo lehké artilerii poskytovat takřka kontinuální podporu útočícím jednotkám.

Střední dělostřelectvo se pohybovalo od 4,5palcových (114 mm) děl na jedné po 155mm houfnice na druhé straně pomyslné škály. Vykazovalo menší kadenci, ovšem vyšší účinek v cíli. Větší hmotnost projektilu i delší dostřel jej činily vhodnějším pro odvetnou palbu na protivníkovy baterie. Na druhou stranu, v obtížnějším terénu tyto zbraně trápila daleko horší mobilita.

Do třetice se jednalo o těžké dělostřelectvo neboli typy s kalibrem nad 155 mm. K jeho charakteristikám patřila nízká rychlost palby, nejvyšší účinek v cíli a nejdelší dostřel. Tvořilo preferovaný prostředek odvetné palby, umělo zasahovat cíle hluboko v nepřátelských pozicích a často se užívalo k posílení neutralizačního účinku lehké a střední artilerie. Jeho rozmístění i stažení nicméně vyžadovalo značnou časovou dotaci.

Napříč strukturou armády

Na bojišti bývalo polní dělostřelectvo organizováno do různých typů jednotek. Tu základní představovala baterie: nejmenší oddíl schopný samostatného působení, který disponoval vlastním personálem, prostředky pro manévrování, municí a údržbářskými i administrativními kapacitami. O stupeň výše stál dělostřelecký prapor sestávající z velitelství, dvou nebo více baterií (nejčastěji tří) a servisních oddílů. Měl taktickou i administrativní funkci a jednalo se o nejčastější jednotku povolávanou k provádění dělostřeleckých přepadů. Následovala skupina sestávající z takřka libovolné kombinace menších oddílů, nejtypičtěji 2–4 praporů. Její velitelství mohlo vzniknout dvěma způsoby – buď bylo od počátku vytvořeno pro celou skupinu, nebo došlo k povýšení velitelství některé z podřízených jednotek.

Divize, sbory i armády

Divizní dělostřelectvo vždy disponovalo vlastním velitelstvím s přidělenou velitelskou baterií a několika prapory – buď organickými, nebo připojenými k divizi pro konkrétní operaci. Jednotky trvale podřízené divizi se považovaly za minimální sílu vhodnou pro bojové nasazení – k akcím proti jiným než vyloženě slabým jednotkám Osy se k divizi automaticky přidělovaly další dělostřelecké složky. Podobnou strukturu dostala do vínku i brigádní artilerie.

O úroveň výše se nacházelo sborové dělostřelectvo, k němuž se v případě potřeby přiřazovaly útvary podřízených brigád, skupin a praporů. Pokud se v anglosaských pramenech objeví termín „artillery with the corps“, má se na mysli společně jak sborové, tak divizní dělostřelectvo. Jednotlivé armády vlastní organickou artilerií nedisponovaly – vrchní velitelství nebo velitel daného bojiště ji každé armádě přiděloval pro konkrétní operace. Na vrcholu organizační struktury se nacházelo právě dělostřelectvo vrchního velitelství, zahrnující veškerou artilerii s výjimkou té sborové a divizní.

S centralizovaným velením

Američané považovali polní artilerii primárně za ofenzivní prvek. Pro útok měly obsluhy rozmístit svá děla dostatečně dopředu, aby mohly naplno využít jejich dostřel a usnadnit soudržnost velení mezi podpůrnými a podporovanými formacemi. Prapor polního dělostřelectva zpravidla zaujímal postavení přímo v prostoru jednotky, jíž měl podporu zajišťovat. Nejblíže první linii bývaly baterie přiřazené na úrovni sboru či divize.

Po rozmístění předsunutých hlídek se veškeré k nim přidělené dělostřelectvo rozložilo v okolí s úkolem je krýt. Takové hlídky musely počítat s tím, že se brzy budou znovu přesouvat, aby se udržely na hrotu postupu. Totéž platilo pro jejich artilerii, která se proto těšila z takřka absolutní přednosti na silnicích před ostatními jednotkami. Pokud Američané v témže sektoru zahájili současně hlavní ofenzivu a několik vedlejších útoků, měla být děla rozmístěna za útvary podnikajícími prvně zmíněnou akci. Kdyby to okolnosti dovolily a všechny směry útoku se nacházely blízko sebe, vyžadovala se od artilerie i paralelní podpora sekundárních směrů. 

Jestliže se podařilo včas vytvořit komunikační kanály mezi jednotlivými úrovněmi jednotek, preferovala US Army centralizované velení veškeré artilerii v oblasti ze stupně armády, sboru či divize. Když taková možnost neexistovala, muselo se spoléhat na decentralizované udílení rozkazů. Přesto se na velení z jednoho místa kladl maximální důraz a během operace na něj měly jednotky co nejrychleji přecházet. Teprve s dalším rozvojem ofenzivy se směla tato zásada porušit – kupříkladu jakmile se od hlavních úderných sil oddělily obchvatné útvary a zahájily klešťový manévr, přebírali jejich velitelé také řízení příslušných baterií.

Útok i defenziva

Některé operace kombinovaly jak obrannou, tak útočnou fázi, kdy US Army po odražení nepřátelského úderu přešla do protiútoku. Na prvotní etapu takového boje Američané obvykle shromáždili jen nezbytně nutný počet hlavní, zatímco většina dělostřelectva setrvávala v záloze – pečlivě maskovaná v okolních sektorech. Její obsluhy nesměly vypálit ani ránu, aby po zahájení protiofenzivy nepřítele zaskočily svou přítomností. 

Za specifický druh útočných akcí bylo považováno pronásledování ustupujícího protivníka. V takovém případě artilerie sehrávala dvě role. Za prvé měla vyvíjet přímý tlak na nepřítele – šlo o baterie přidělené k útvarům pohybujícím se největším tempem, které měly palbou uzavřít únikové cesty. Za druhé šlo o dělostřelectvo podřízené formacím provádějícím obchvat – pro takový účel se jako nejvhodnější jevily 105mm houfnice. Obkličovací operace vyžadovaly rychlé přesuny, proto měli logistici dbát na nepřetržité dodávky munice a paliva.

Pokud Němci, Japonci nebo Italové přinutili Američany k defenzivě, zaujímali dělostřelci pozice v sektoru podporovaného útvaru v rámci hloubkové obrany. Používaná doktrína vyžadovala, aby veškeré lehké dělostřelectvo a všechny střední houfnice byly schopny pokrývat prostor bezprostředně před hlavní obrannou linií. Od lehkých děl se očekávalo dynamické přenášení palby a podpora případných protiútoků v celé hloubce defenzivních postavení. 

Baterie rozložené nejblíže frontové linii zase měly poskytovat odvetnou palbu, překvapivými přepady narušovat koncentraci sil protivníka a zadržovat jeho postup. Ne náhodou dostávali dělostřelci v takových situacích přednost před ostatními druhy zbraní při výběru svých pozic. Pro těžké dělostřelectvo velitelé preferovali místa, kolem nichž se rozkládaly přirozené protitankové překážky v podobě obtížného terénu.

Kanonýři za pohybu

Při zaujímání obrany měli dělostřelci dbát na utajení nových pozic. Za klíčovou se považovala rychlá a zabezpečená komunikace, a proto se zřizovaly záložní linky, jež by v případě přerušení nahradily ty hlavní. U těch se ideálně volilo uložení kabelů pod zemí. Co nejrychleji měli Američané vytipovat též záložní umístění velitelských stanovišť. Za klíčový prvek úspěšné obrany manuály považovaly setrvání dělo střelectva v akci i tváří v tvář početní převaze nepřítele. Tehdy měla artilerie využít své mobility, rychle střídat pozice a být připravena na přesun i při pouhém náznaku, že aktuální postavení bylo prozrazeno. Počítalo se s klamnými opatřeními v podobě atrap děl nebo dočasných palpostů, mezi nimiž by se obsluhy se svými zbraněmi přemísťovaly.

Specifická pravidla vytvořila US Army i pro přesun artilerie mezi bojišti. Když se útvary pohybovaly v několika proudech, každý zpravidla disponoval nějakou dělostřeleckou jednotkou. Z ní se vyčlenili průzkumníci, kteří společně se spojaři postupovali před hlavními silami. Při denních přesunech měl velitel každého pochodového směru zvážit během rozmisťování artilerie celou řadu kritérií: taktické okolnosti, časový a prostorový faktor nebo stav silnic. 

Oproti tomu manuály konstatovaly, že při nočních přesunech má dělostřelectvo jen velmi omezenou bojovou hodnotu. Proto jeho útvary pod rouškou tmy postupovaly až na samém chvostu sestavy. Pokud se počítalo s pokračováním přesunu i za denního světla, měl velitel rozmístit baterie tak, aby jim usnadnil případné zapojení do akce hned po rozbřesku.

Jestliže okolnosti přiměly Američany pochod na delší dobu přerušit a nepřítel se nacházel nedaleko, pak zálohy, útvary na křídlech a zadní voj zřizovaly takzvané pochodové základny. Podpůrné oddíly v čele s dělostřelci měly zaujmout postavení na terénních vyvýšeninách a vytvořit systém hlídek – s důrazem na protiletadlovou obranu a defenzivu vůči obrněncům.

Zásobování a vyprošťování

Když musela americká formace v blízkosti protivníka přenocovat, budovala se předsunutá základna a velitel osobně určil dělostřelcům konkrétní místa k bivakování. Vybíral je s ohledem na to, aby mohli v případě potřeby co nejrychleji zahájit podpůrnou palbu za předsunutou obrannou linii. Baterie se rozmísťovaly rozptýleně a tak, aby pokryly nejpravděpodobnější přístupové trasy nepřítele i nejkritičtější směry, které nemohla uzavřít vlastní pěchota. Každý dělostřelecký útvar měl předem přidělené oblasti, do nichž by v případném boji pálil, stejně tak byla odzkoušena a připravena komunikace mezi jednotlivými složkami. 

Bez granátů byla děla vojákům k ničemu a manuály opakovaně zdůrazňovaly význam dobře zorganizovaného a nepřetržitého zásobování. Jeho páteří se v ideálním případě stávaly praporní muniční vlaky, které dovážely střelivo přímo z armádních skladů až do oblasti působení daného batalionu. Množství munice potřebné pro konkrétní operaci musel odhadnout speciálně určený dělostřelecký důstojník a své propočty konzultoval s výzbrojním důstojníkem, s nímž měl setrvávat v trvalém kontaktu. Podílel se i na určování míst, kam byla před zahájením boje uskladněna většina granátů. Část munice musela vždy zůstat v rezervě pro nenadálé situace a její sklady se dle předpisů měly nacházet mimo dostřel protivníkova lehkého dělostřelectva. 

Za servis a kontroly zbraní zodpovídaly opravárenské a zbrojířské jednotky sboru. Pokud nedokázaly pochroumané dělo zprovoznit, měly zajistit výměnu. Divizní oddíly tohoto typu měly na starost jen revize techniky a byly vybaveny pouze k provádění menších oprav. 

Závěrem dodejme, že manuály pro velitele zdůrazňovaly význam záchrany děl zanechaných na bojišti či předsunutých základnách. Stejně tak měly jednotky polního dělostřelectva využívat ukořistěné zásoby ve snaze ušetřit zdroje. Vyprošťování dělostřelecké techniky a její přepravu na sběrné místo zajišťovaly specializované útvary, jejichž příslušníci však nesměli svou prací bránit bojové činnosti ani zásobování.