Když se v roce 1954 z oceánu poprvé vynořil hrozivý Godzilla, nikdo ještě netušil, že se právě zrodil kult. Obrovské monstrum, které srovnalo se zemí velkou část Tokia, se sice podařilo zahnat, ale nikoliv zlikvidovat. Vracelo se proto v dalších filmech, jichž se dodnes jen v Japonsku natočilo 33. Poslední z nich, Godzilla Minus One, se na plátnech objevil loni a jde o pomyslný restart série.

Nic tedy nenasvědčuje, že by se čas gigantické bestie krátil – už proto, že se v Americe objevila její kopie v sérii pěti filmů a zmíněné „monstroverzum“ má hodnotu zhruba 2,5 miliardy dolarů. Godzilla v něm bojuje nejen s lidmi, ale také třeba s King Kongem, přičemž v následujícím snímku spolu „tlapu v tlapě“ stanuli proti mnohem větší hrozbě… Z přerostlého ještěra zkrátka v průběhu sedmi dekád vyrostla celebrita. Za jejím zrodem přitom nestála ani tak touha pobavit publikum, jako spíš upozornit na reálná nebezpečí hrozící lidstvu.

Přestože v češtině se o legendárním monstru často mluví v ženském rodě, ve skutečnosti se jedná spíš o „něj“ či „ono“ (viz Samec, nebo samice?). Godzilla, v originále vyslovováno „godžira“, se zrodil za japonské společenské krize v hlavě slavného režiséra Iširó Hondy. Od konce druhé světové války tehdy uplynulo teprve pár let a země vycházejícího slunce, stojící na straně poražených, zažívala krušné časy: Ke kapitulaci ji přinutila dvojice atomových bomb shozených na Hirošimu a Nagasaki. Národ sražený na kolena musel otevřít hranice, císař ztratil božské postavení a Japonsko procházelo řadou změn. Jizvy způsobené nukleárními výbuchy, které zabily přes sto tisíc lidí, se hojily velmi pomalu a bolestivě.

Kráčející zkáza

V popsaném tíživém klimatu přišel Honda s konceptem monstra, jež se zhmotnilo právě z válečné apokalypsy. Původ Godzilly se sice v průběhu desítek filmů mírně měnil, ale obecně jde o stvoření, kterému vdechla život radiace, a z pomyslného spánku ho probudily nukleární experimenty. Když pak v prvním snímku začne devastovat Tokio, nechává za sebou spoušť, jež má odkazovat k hrůzám jaderných explozí. Destrukce v jeho podání je univerzální a postup takřka nezastavitelný – stejně bezcitný, efektivní a zničující jako nukleární arzenál.

Ačkoliv tedy Godzillu samozřejmě ztvárňuje herec v masce a rozbíjí město, které je viditelně modelem, sdělení snímku na rozdíl od jeho speciálních efektů nezestárlo. Národ, jenž jadernou hrůzu zažil na vlastní kůži, o ní podával metaforickou výpověď sloužící jako varování. Rovněž již zmíněný film Godzilla Minus One režiséra Takašiho Jamazakiho se odehrává na konci druhé světové války: Zemi vycházejícího slunce v něm však místo amerických hlavic devastuje právě Godzilla a zlomený národ se ve snaze bojovat s monstrem semkne.

Obránce lidstva

Následující filmy už se ovšem nemohly nést ve stejně depresivním duchu. Koncept, kdy Godzilla zničí kus města, ale poté, co je zahnán, se vrátí a roztočí kolotoč destrukce nanovo, totiž začal být jednotvárný. Z nelítostného ještěra se tak do jisté míry stal obránce lidstva, protože se jeho univerzum rozšířilo o nová nebezpečí. Ať už šlo o tříhlavého krále draků Ghidoraha, obří radioaktivní můru Mothru, či mimozemské monstrum Hedorah útočící smogem, všichni dobývali svět, který si Godzilla zvolil jako své teritorium. Proto s nimi tedy bojoval, ale ve vysloveně kladného hrdinu se nikdy neproměnil: I když se postavil hrozbě, jíž čelilo lidstvo, nebral na člověka ohledy. Po bitvách zmíněných postav tudíž zůstávala zničená města v apokalyptické krajině… 

Japonci každopádně Godzillu milují, ovšem v zahraničí ze začátku neměl zrovna na růžích ustláno. Ve Spojených státech se sice promítaly speciální adaptované verze japonských filmů, ale Američané chtěli značku vytěžit víc a natočit k žánru vlastní příspěvek. Režisér Roland Emmerich, kterého proslavil Den nezávislosti, tak v roce 1998 vyslal stvůru pustošit New York, nicméně jeho počin sklidil spíš vlažný ohlas kritiky i diváků. Ačkoliv se americká verze Godzilly zaplatila, distribuční společnost TriStar Pictures od ní čekala víc. Zrušila proto dvě plánovaná pokračování a namísto nich vznikly animované filmy.

Raději ho přejmenujeme

Americký Godzilla nakonec dopadl tak neslavně, že se od něj jistým způsobem distancovali také Japonci, kteří ho ve svém univerzu pojmenovali Zilla. Stal se tudíž zcela novou příšerou, jež nemohla pověsti své předlohy uškodit. Američany nicméně prvotní nezdar neodradil. Než se ovšem do série pokusili zapojit znovu, nechali raději špatné vzpomínky vyblednout. Jejich další film se v kinech objevil až v roce 2014 a tentokrát pod hlavičkou Legendary Pictures, jež drží značku v zahraničí dodnes.

Ačkoliv se původní smysl Godzilly z novějších snímků postupně vytrácí a z obří alegorie se stává spíš zábavné monstrum, jeho dopad na světovou kulturu nelze přehlédnout. Japonský ještěr stál u zrodu filmového žánru kaidžú, který balancuje na pomezí sci-fi a fantasy. Dominují mu sice Japonci, ale ani v zahraničí nezůstal nepovšimnut: A tak zatímco na jedné straně k němu Američané přispěli sérií Pacific Rim, z opačného pólu pochází severokorejský počin Pulgasari.

Čestný občan

Godzilla se postupně proměnil v milovanou filmovou ikonu a posloužil jako předloha akčních figurek, roztomilých plyšáků i velkých sběratelských modelů. Po boku dalších příšer se objevuje v počítačových či stolních hrách a mimo jiné má svou hvězdu na chodníku slávy v Hollywoodu. Steven Spielberg tvrdí, že jej film Godzilla, King of the Monsters! z roku 1956 zásadně inspiroval při natáčení Jurského parku a nemalý vliv měl také na jeho Čelisti z poloviny 70. let. 

Japonci o „svém“ monstru rádi mluví jako o největší hvězdě domácí filmové scény, a v roce 2015 mu dokonce udělili čestné občanství. Během slavnostního ceremoniálu v tokijské čtvrti Šindžuku byla u sídla společnosti Toho, která Godzillu točí, odhalena obrovská hlava ještěra. Dostavil se přitom i herec v původním kostýmu, načež mu chtěl starosta Keniči Jošizumi předat certifikát občanství. Jelikož ovšem ruce obleku nedovolovaly listinu uchopit, musel ji převzít ředitel Toho Minami Ičikawa. Godzilla zkrátka změnil svět, a přestože jeho původní sdělení dnes již tolik nerezonuje, nadále zůstává významným kulturním fenoménem. 

Za teplých nocí se v červnu a červenci v Evropě i jinde ve světě objevují fascinující tance světlušek, brouků z čeledi světluškovitých (Lampyridae). Svou září dávají světlušky o sobě dávají vědět sexuálním partnerům, někdy ale tímto způsobem lákají kořist nebo naopak odrazují predátory. 

Nově objevená světluška Flammarionella hehaikuni dokazuje, že noční tance plné světel byly k vidění již během období křídy, v tomto případě asi před 99 miliony let. Paleontologové, které vedl Chenyang Cai z Čínské akademie věd, objevili druhohorní světlušku v myanmarském jantaru, který je již řadu let zdrojem mnoha pozoruhodných objevů. Podrobnosti objevu a popis nalezené světlušky shrnuje odborný časopis Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences.

Tajemstvím zahalené světélkování

Světélkování světlušek způsobuje luciferin, který za přítomnosti luciferázy oxiduje na oxyluciferin za vzniku světla. Jde o vysoce efektivní přeměnu, při které nevzniká žádné teplo. U dospělců slouží světélkování k hledání partnera, samice jsou jednak schopny podle charakteru světla rozlišit správný druh, jednak mohou v rámci druhu upřednostňovat určitý typ světla nebo záblesků. 

Bioluminiscence ale slouží také jako varování predátorům – světélkující hmyz tím dává svému okolí najevo, že obsahuje lucibufaginy – steroidní pyrony, způsobující, že jsou světlušky pro predátory nepoživatelné.

Zatímco účel bioluminiscence světlušek je poměrně dobře prozkoumaný, jen velmi málo toho víme o tom, jak a kdy přesně k této dovednosti přišly.

Nedávný výzkum naznačuje, že bioluminiscence se u světlušek objevila dříve než odpudivé lucibufaginy. Lze tedy předpokládat, že varování predátorů nebylo původním účelem bioluminiscence světlušek a jako pravděpodobnější se jeví možnost, že původním smyslem světélkování bylo usnadnění při hledání partnera.

Pověst o duchovi Krkonoš má hluboké kořeny, trvalo však dlouhá staletí, než dostal své jméno, Rýbrcoul a od roku 1824 také Krakonoš. A rovněž až v 19. století nabyl podoby pohádkového hrdiny s dlouhými vousy, dýmkou, holí a kloboukem, kterou známe z oblíbených Krkonošských pohádek (1974–1984). 

Vladař přírody, postrach horalů 

Před průmyslovou érou představovala pohraniční pohoří s hlubokými hvozdy cosi tajemného, nebezpečného a neznámého. Od středověku je navíc osídlovali Němci, kteří se od vnitrozemských zemědělců lišili jazykem a zčásti i způsobem života. Klimaticky nevlídným horám vládly démonické postavy a horských duchů se v lidových vyprávěních najde hodně. Například německé pohoří Harz má své Brockenské strašidlo, Brdy pana Jana a Bílé Karpaty zase Šumpelu. Původ jejich vzniku lze vysvětlit náhlými proměnami počasí v horách. Nenadálé deště a bouřky, sněhové laviny, ozvěny mezi skalami, mlžné a sněhové čepice, mohutná mračna, to vše musel podle představ našich předků někdo ovládat. 

Nový prvek do mýtu o bohovi Krkonoš přinesli během 13. a 14. století hledači pokladů a horníci z Francie, německých oblastí a později Italové, kteří na horách hledali drahé kovy či arzenopyrity do benátských sklářských hutí. Rýbrcoula považovali za jednoho z permoníků a mezi horaly šířili povídačky o jeho ďábelských skutcích, aby je udrželi mimo případná naleziště. Duch měl mít podobu mnicha svádějícího poutníky z cesty, havířský úbor se totiž podobal mnišské kápi. 

Takto jej vylíčil i protestantský kněz Havel Žalanský ve spisu O zlých angelích neb ďáblích, nejstarší česky psané zmínce o duchovi z roku 1618. Žalanský navazoval na německá podání z 16., či dokonce 15. století, ovšem dochovaná jen v mladších opisech. Ve Vídeňském rukopisu (1680) stojí: „Tyto štoly (při Černé hoře) bylo nutno udělat široké, poněvadž se odtamtud v noci musí kvůli ranní bohoslužbě nebo permoníkovi vyfárat, po nešporách se nesmí pracovat, nýbrž se musí odejít, a to pro svéhlavost duchů, zvlášťě Ribenzahla (…).“

Lámal vazy, pomáhal léčit 

V textech ze 17. století vystupuje jako vládce nejvyšších českých hor, strážce podzemních pokladů a s pozdějším příchodem bylinkářů do hor se stal i jejich patronem. Jezuita Bohuslav Balbín (1621–1688) v první knize Rozmanitostí z historie Království českého věnované přírodopisu sepsal vše, co se o pánovi Krkonoš dozvěděl z ústního podání i četby. 

V kapitole O Obřích horách, které Němci nazývají Riesen-Gebürge, Češi však názvem odvozeným z řečtiny Krkonošské hory ho nazývá Spectrum (Zjevení), Daemon nebo Ribenzall. Balbín zdůraznil české pojetí Krakonoše a podle něj duch hor „nesnáší, když se mu (německy) říká Ribenzall“. Podle něj byl Krakonoš, nabývající různých podob od lovce s planoucíma očima po skřítka, především aktérem spravedlnosti, který se sice může mstít pomocí přírodních katastrof, urazí-li ho někdo, ale zabíjet nechce. Paralelně však kolovala i temná podoba Rýbrcoula: „V jámách a škvírkách mezi skalami se často nacházejí mrtvá těla lidí, kterým pravděpodobně onen Rübezhal zlomil vaz“ (Jelenohorské pamětihodnosti, 1726). 

Velkou vlnu zájmu o Rýbrcoula, který tím zároveň opustil vlastní území Krkonoš a vstoupil do světa literatury, odstartovala německy vydaná kniha Démonologie slezského Rýbrcoula (1662) z pera mistra lipské univerzity J. P. Praetoria. Někteří univerzitní vzdělanci pak vystupovali proti škodlivosti krakonošovské báje, jež straší prostý lid, na druhou stranu ovšem dál vznikaly (pseudo)vědecké krakonošologie. 

Obrozený Řepočet 

Čeští obrozenci se Rýbrcoula chopili hned roku 1794, kdy Václav Matěj Kramerius vydal knížku lidového čtení Rybrcol na Krkonošských horách. V příběhu na motivy pohádky Tři zlaté vlasy děda Vševěda vystupuje duch hor jako zlatohlavý jinoch, syn českého knížete a saské princezny, který umí kouzlit. Od přelomu 18. a 19. století totiž kritické osvícenství střídal pohádkami a bájemi fascinovaný romantismus a s ním se šířil také patriotismus, takže Krakonoše si přivlastňovali Češi, Němci a od poslední třetiny 19. století také pomáhal utvrzovat slezskou identitu.

Ještě v nacistickém Německu zpívaly jednotky SA ze Slezska: „Tam, kde pověst, co všude znají,/ o Rýbrcoulovi bájí,/ tady jsi, můj slezský kraji.“ Němci v něm hledali odlesk germánských bohů hromu či bouře, slavjanofilové zase atributy nejvyššího boha polabských Slovanů Svantovíta, případně kouzelníka typu českého Žita. Jiní ho považovali za reálného člověka posedlého ďáblem, podle dalších to byl z Itálie přivandrovalý mnich, nebo rytíř jménem Rubens von Dal.

Českým vlastencům ovšem nevyhovovalo duchovo jméno, a tak Čelakovský vytvořil kalk z němčiny Řepočet, na což reagoval Klicpera v baladě Krkonošská kleč (1824), v níž se poprvé objevil Krakonoš. Klicpera po svérázném výkladu četby Krameria do Krkonoš umístil kouzelnickou školu, již navštěvoval i Krakonoš, z něhož udělal slovanského bůžka. 

Ve službách nacionalismu 

Později na druhé straně Krkonoš v Schreiberhau (dnes Szklarska Poręba) zřídili ti Němci, kteří holdovali velkoněmeckému nacionalismu, Halu ság vyzdobenou mimo jiné obrazy ztotožňujícími Rýbrcoula se starogermánským Wotanem. Mohli se opřít o publikaci vydanou roku 1884 Rakouským krkonošským spolkem ve Vrchlabí, která tvrdila, že Krkonoše jsou odpradávna vlastí Němců a Rýbrcoul nejvyšším germánským bohem. 

Na pokus učinit z Rýbrcoula německého hrdinu reagoval Alois Jirásek v dramatu Pan Johanes (1909). Čechy v této alegorické báchorce zastupuje princezna Kačenka, vládkyně Orlických hor, již ohrožuje německý Rýbrcoul, „zlej duch, kterej na horách číhá“. Hra rychle zapadla, a proto v Čechách zakotvil pozitivní obraz vládce Krkonoš. Pohled české národní literatury se začal odlišovat od té německé, jenž se ustálil za třicetileté války, ve chvíli, kdy vyprávění o Krakonošovi výchovně zacílila na dětského čtenáře, tedy od sedmdesátých let 19. století. Tehdy se „náš Krakonoš“ zmenšil do vousatého, dobráckého a laskavého dědy s fajfkou. 

Do tlumoků a pohádek 

Po polovině 19. století Krkonoše ztrácely punc tajemného prostoru a lidi místo nevyzpytatelných bůžků přírody ohrožoval „zlej duch kapitalismu“. V roce 1860 vydal pražský nakladatel Josef Richard Vilímek st. humoristický almanach Krakonoš. V básničce Domov Krkonošanův, jejíž poslední sloka zní „Kde domov můj!/ Krakonoš tam druhdy dlíval,/ z podivínů šašky míval,/ v pověstí dlí dosavad,/ vzpomíná naň horan rád“, posílá druhdy obávaného pána hor do světa nostalgie. 

Krkonoše se stávají cílem turistů, vždyť už od konce padesátých let 19. století mohli do podhůří dojet vlakem. Chudí domorodci začali návštěvníkům kromě občerstvení nabízet suvenýry s figurkami Krakonoše, nyní dobrosrdečného horala a pohádkového hrdiny. Část příběhů o Rýbrcoulovi sice zmizela s vysídlením Němců po roce 1945, ale díky Krakonošově vazbě na české i německé prostředí například přežily jeho sochy v Trutnově a Janských Lázních, třebaže se svým vzezřením liší od Krakonoše českých pohádek. Ve Slezsku, které po druhé světové válce připadlo Polsku, se psalo Pryč s germánským Rýbrcoulem, ale v současnosti i tam slaví úspěchy vyprávění o Krakonošovi, pardon Liczyrzepovi.

Ostře sledovaný sluneční cyklus oficiálně vstoupil do svého maxima. V těchto dnech to oznámily americké agentury NASA a NOAA, společně s Mezinárodním panelem pro předpovědi slunečního cyklu (SCPP). Jde sice jen o předpověď, protože s jistotou lze maximum určit až po skončení celého cyklu, odborníci svou předpověď ale staví na rozsáhlých zkušenostech z předchozích slunečních cyklů.

Sluneční maximum představuje období v jedenáctiletém slunečním cyklu, v němž Slunce dosáhne největší aktivity. Obvykle to znamená, že se na něm vyskytuje velký počet skvrn a bývá bouřlivější. Slunce teď prochází 25. slunečním cyklem, počínaje rokem 1755, kdy bylo zahájeno systematické sledování slunečních skvrn.

Sluneční maximum pod drobnohledem

Slunce se momentálně chová poněkud nevypočitatelně, takže je poměrně složité odhadnout, co se vlastně bude dít. Prozatím to vypadá, že sluneční maximum přišlo o kousek dříve, než se podle zkušeností s minulými cykly očekávalo. Aktuální 25. sluneční cyklus začal v prosinci 2019 a měl by trvat do roku 2030. Vrchol slunečního maxima tak měl připadnout na léta 2025 až 2026.

Pro astronomy je sluneční maximum svátkem a nabízí mnoho příležitostí k výzkumu. Podle odborníků se sluneční maximum 25. cyklu, které by mělo trvat zhruba rok, stane doposud nejlépe prozkoumaným maximem v historii. 

Na výzkumu Slunce během tohoto slunečního maxima se budou podílet zejména tři hlavní hráči vybavení nejnovějšími technologiemi. Na Havajských ostrovech je připravený pozemní Solární dalekohled Daniela K. Inouyeho (DKIST). V těsné blízkosti Slunce operuje americká sonda Parker Solar Probe a v podstatně větší vzdálenosti evropská vesmírná observatoř Solar Orbiter (SolO). Na pozorování bouřlivého Slunce se ale budou samozřejmě podílet i další sondy a observatoře, které jsou v provozu.

Německý amatérský archeolog si připsal pozoruhodný objev. Pomocí detektoru kovů objevil velký antický poklad ukrytý v keramické nádobě. Objevený depot ukrýval téměř tři tisíce římských mincí a více než 200 úlomků stříbra s vyvedenými geometrickými vzory. Už sama velikost pokladu si zasluhuje pozornost, ještě mnohem zajímavější ale místo nálezu. 

Poklad byl objeven ve Westerwaldu poblíž vesnice Herschbach, přibližně v půli cesty mezi Kolínem nad Rýnem a Frankfurtem nad Mohanem. Místo se nachází zhruba 18 kilometrů severně od římského Hornogermánského limitu, vojensky chráněné hranice oddělující někdejší Římskou říši od území germánských kmenů.

Stříbrný úplatek?

Mnoho z nalezených mincí je bohužel kvůli nepříznivým podmínkám ve velmi špatném stavu a doposud se podařilo identifikovat jen zhruba stovku z nich. Všechny pocházejí ze třetího století našeho letopočtu. Většinu z nich představují takzvané antoniniány, mince, které jako první nechal razit císař Caracalla od roku 215. Původně se tyto mince vyznačovaly vysokým obsahem stříbra, jeho obsah v pozdějších letech ale postupně klesal. 

Část mincí byla podle archeologů ražena v Římě, většina ale pochází z Kolína nad Rýnem, tehdejšího významného centra na severu Římské říše. Jakým způsobem se poklad dostal za hranice říše ale není jasné. Podle archeologů mohlo jít o úplatek germánským kmenům, který je měl odradit nebo naopak povzbudit k útokům na Římskou říši. Jasné není ani to, proč byly mince ukryté v horách u Westerwaldu, kde se v té době nenacházela žádná známá germánská sídla.

Účel úlomků stříbra s geometrickými vzory zatím není úplně jasný. Vědci je hodlají prozkoumat pomocí počítačové tomografie a pokusí se rekonstruovat jejich původní podobu. Pokud jde o keramickou nádobu, která byla v době nálezu pokladu rozbitá, její provedení potvrzuje, že poklad je římského původu a že pochází ze třetího století, zřejmě těsně po roce 270. Z této doby známe celou řadu pokladů. Je ale naprosto výjimečné, aby byl nalezen takto velký římský poklad mimo území Římské říše.

Československá branná moc jako jedna z mála na světě se vyznačovala tím, že měla většinu výzbroje domácí konstrukce a výroby. Našli bychom ovšem určité výjimky, například u letadel a protiletadlových zbraní, kde se občas muselo ministerstvo národní obrany uchýlit k nákupu v zahraničí.

Nejlepší kanon na světě

Nejdále se s nákupem postoupilo u obrany proti letadlům, kde se kvůli prodlužování vývoje domácích typů zbraní muselo přistoupit k hledání alternativy v zahraničí. V 1935 tak došlo ve Švýcarsku k objednávce kanonů Oerlikon, které se zavedly jako 20mm kulomet vz. 36. I když se jednalo o vynikající zbraň, tak nedokázala pokrýt veškeré potřeby vojáků. Proto se v roce 1937 začala hledat další výzbroj, ideálně v ráži 35 až 40 mm, která by zacelila mezeru mezi kulomety a kanony větší ráže. Bohužel domácí zbrojovky nedokázaly tento požadavek rychle uspokojit, znovu se tak muselo pátrat v zahraničí. 

Výběr padl na produkt švédské zbrojovky AB Bofors, ve které v roce 1930 vznikl dnes již legendární 40mm lehký protiletadlový kanon, původně určený pro námořnictvo. Ale jelikož se jednalo o zbraň se skvělými parametry, jednoduchým ovládáním, velkou úsťovou rychlostí a výkonnou municí, došlo k jejímu zavedení i pro pozemní jednotky. Jak vzrůstala u vojsk síla letectva a zhoršovala se mezinárodní politická situace, začala se projevovat i zvýšená poptávka o obranu proti němu. Proto licenci koupily kromě Velké Británie a USA také Polsko, Maďarsko i další země. Není divu, že o tuto zbraň projevila zájem také Praha. 

Miliony za licenci

Ministerstvo národní obrany oslovilo obchodního zástupce firmy AB Bofors v roce 1937 a na začátku roku 1938 dorazila ze Švédska odpověď s příslibem prodeje, avšak s požadavkem na přibližné počty kusů zbraní v případné objednávce, aby byli schopni určit podmínky obchodu. Nejprve armáda uvažovala o koupi čtyř kusů děl, ale nakonec se její představitelé usnesli, že pro zkoušky budou ideální dvě baterie. Tedy osm zbraní se dvěma záložními hlavněmi, 16 000 kusů normálního střeliva s 500 zásobníky a 3 000 ran pro provedení zkoušek. 

V případě, že by vše proběhlo zdárně, počítalo se s následnou licencí pro výzbroj 25 baterií čili 100 kusů 40mm protiletadlových kanonů Bofors L/60 společně s 200 000 kusy munice. Cena se vyšplhala na 16 milionů korun, nebyly v ní však zahrnuty náklady na výrobu případné série děl, ale pouze poplatek mateřské firmě za licenční práva.

Vlastní výroba, nebo nákup?

Protože tlačil čas a armáda velmi spěchala, aby obchod proběhl co nejdříve, došlo k podpisu smlouvy na konci července 1938. Nakonec bylo dohodnuto, že Švédsko dodá jeden kus zbraně ještě v roce 1938, aby na ní mohly začít vojenské zkoušky. K předání ostatního objednaného materiálu mělo dojít do března 1939. Plánovalo se, že v případě zavedení a rozběhnutí licence se první kusy začnou objevovat u útvarů přibližně v dubnu 1940. Výrobu měla zajišťovat Zbrojovka Plzeň, tedy jediný výrobce dělostřelectva u nás. 

Řešila se i licenční výroba munice. Někteří vojenští představitelé zastávali názor, že ji náš průmysl bude schopen vyrobit sám a licence je zbytečná. Nakonec se tato varianta zavrhla, protože převládla potřeba co nejrychlejšího zavedení zbraně a tento způsob by mohl proces zbrzdit. Slibně rozjetý kontrakt, kdy došlo i k zaplacení první splátky, překazila mnichovská dohoda a následné omezení výdajů na armádu. 

V listopadu se sešla na generálním štábu komise, která řešila, co si počít s již nechtěnou objednávkou. Hned byl zavrhnut nákup licence, u zbylých, již objednaných zbraní, se dohodlo, že budou nabídnuty k prodeji. Nakonec se podařilo dojednat dohodu s Velkou Británii, která celý závazek převzala v rámci svého velkého nákupu u švédské zbrojovky. Posléze se přece jen českoslovenští vojáci za kanony Bofors objevili, ale bohužel až u našich jednotek v zahraničních armádách po vypuknutí druhé světové války.

Hurikány z Kolbenky?

Poněkud jiná situace panovala na poli letectví. V druhé polovině 30. let se začal řešit nástupce páteřního stíhacího typu Avia B-534, který sice ve své době patřil mezi kvalitní stroje, ale již zaostával za moderními typy, především pak za předpokládaným soupeřem v podobě německého Messerschmittu Bf 109. Hlavní slovo měla společnost Avia jako přední dodavatel stíhacích letadel ve 30. letech. Na jejích rýsovacích prknech se tak zrodil nadějný prototyp stíhacího letounu B-35, ale nečekaně se objevila konkurence. 

Na sklonku roku 1937 začaly přicházet k perutím RAF zbrusu nové stíhačky Hawker Hurricane, které ve své době představovaly jedno z nejlepších letadel své kategorie na světě. Jejích kvalit si brzy všimla i řada států, které se je ná sledně snažily získat pro sebe. K zájemcům patřila i firma Českomoravská-Kolben-Daněk, a. s., která se již delší dobu snažila narušit monopol leteckých továren Letov, Aero a především Avie. 

Pražský podnik již v té době spolupracoval s výrobcem motorů Rolls-Royce a měl tak zkušenosti s obchodem s Velkou Británií. Proto se zrodil plán na nákup letounu Hawker Hurricane, který měl být předveden naší armádě ve snaze získat lukrativní zakázku na stíhací letoun pro Československo.

Příliš pozdě

Tento nápad měl řadu výhod, například by odpadl složitý vývoj, který by trval dlouho, a výsledek by byl nejistý. Ale i u tohoto řešení se muselo počítat s obtížemi. S takto náročnou výrobou, kdy se jednalo o řadu nových postupů, neměli v ČKD žádné zkušenosti. Podobný problém se například objevil při licenční výrobě Avie B-71 (původně sovětský Tupolev SB-2), u které se dodání letadel neustále oddalovalo. Druhý a možná větší problém spočíval v tom, zda by vůbec Velká Británie povolila vývoz hurricanů. Již jednou veškeré snahy o obchodní transakce selhaly kvůli nezájmu britské strany – jednalo se o koupi lehkého bombardéru Bristol Blenheim Mk I. v roce 1937. 

Všechny tyto aspekty si vedení ČKD jistě uvědomovalo, ale i přesto dne 7. září 1938 na svém zasedání správní rada odsouhlasila pořízení jednoho letadla Hawker Hurricane za cenu 10 000 liber šterlinků za účelem ukázky představitelům československého armády. Protože si byli zástupci firmy evidentně jisti, že mohou uspět, rovnou přidali i opci letadel na případnou licenční výrobu za cenu 5 000 liber šterlinku za kus. 

Bohužel toto rozhodnutí se odehrálo v předvečer událostí, které vedly k podepsání mnichovské dohody, po němž ztratil nákup těchto strojů smysl, a tak se nikdy neuskutečnil. Nakonec i za knipl těchto strojů naši letci usedli a bojovali proti nacistickému Německu, ale až o dva roky později.

Dnes již notoricky známý snímek s „tváří Marťana“ poskytl záhadologům důkaz o mimozemských civilizacích už roku 1976, kdy jej na povrchu Marsu zachytila sonda Viking. Teprve až bližší pohled odhalil, že se jedná o pouhou hru stínů a lidské fantazie.

Podobné úlovky, jitřící naši fantazii, si v minulosti připsala například Mars Reconnaissance Orbiter a další vesmírné sondy a rovery. Nejnovějším příspěvkem v této kolekci je snímek, který na konci září pořídil na povrchu Marsu rover Perseverance. Fotografie pořízená pomocí jeho pravé kamery Mastcam-Z zachycuje objekt, připomínající tvář s jasně rozeznatelnýma očima, ústy, nosem i nosními dírkami.

Pochopitelně i tentokrát jde jen o hru světel a stínů. Podivuhodná schopnost našeho mozku rozeznávat obličeje i tam, kde nejsou, se nazývá pareidolie. Díky ní můžeme vidět Ježíšovu tvář na toustu, nebo vzpínajícího se nebeského oře v mracích.

Podle dřívější studie, která se fenoménem pareidolie zabývala, je na vině překrývání nervových mechanismů, které jsou aktivní při rozpoznávání obličejů. Popsaná „porucha“ se podle vědců rozvinula během evoluční adaptace: Člověk totiž potřebuje k přežití sociální interakce, při nichž se rozeznávání tváří a výrazů obličeje uplatňuje. Podle amerického astronoma a spisovatele Carla Sagana může jít o evoluční výhodu – rozeznání lidského obličeje při špatné viditelnosti či z velké dálky mohlo našim předkům pomáhat přežít.

Jak uvádí přední český odborník na dinosaury a pravěk Vladimír Socha na svém webu DinosaurusBlog, k letošnímu 16. červenci dosahoval celkový počet vědecky platných druhů druhohorních neptačích dinosaurů zhruba 1 523. Slovo „zhruba“ má potom vyjadřovat mírnou nejistotu, neboť asi desítku druhů z daného počtu některé důvěryhodné zdroje uznávají, zatímco jiné nikoliv. Každopádně hranice 1 500 druhů již byla překonána. 

K úplně prvnímu vědeckému popisu dinosaura došlo před 200 lety, v únoru 1824. Britský geolog William Buckland tehdy představil světu teropodního dinosaura Megalosaurus bucklandii. Od té doby se vědeckého popisu v průměru dočká 7,6 nového dinosauřího druhu za rok, přičemž víc než dvě třetiny ze souhrnného známého počtu se podařilo objevit v posledních třiceti letech. 

Hlavním důvodem, proč lidé potřebovali umět stanovit čas, bylo zemědělství. Rolník musel znát správný čas setí a byl závislý na správném odpozorování změn v přírodě, jež přinášelo střídání ročních období. Staří Egypťané například založili svůj kalendář podle cyklu pravidelných záplav řeky Nil. Vedle toho dokázali mnohé odvodit i přímo ze sledování hvězdné oblohy. Už na konci 3. tisíciletí př. n. l. byli schopní z pohybu souhvězdí Sirius rozpoznat roční cyklus. 

Také obyvatelé starověké Mezopotámie stanovili na základě pozorování noční oblohy a měnících se přírodních podmínek svůj časoměrný neboli chronometrický systém, podle řeckého slova chronos, česky čas. Orientace v čase byla neméně důležitá pro kultovní účely, které se zase úzce vázaly k přírodním cyklům. 

Cyklus, nebo linie? 

Ne všechny civilizace měly o čase stejné představy. Pro antického člověka, tedy obyvatele starého Řecka a Říma, bylo typické cyklické vnímání času, jež odviselo od opakujících se ročních dob a zemědělských cyklů. Oproti tomu židovství a po něm křesťanství přinesly odlišný způsob pojetí času, a sice lineární. Židé považovali za ústřední bod stvoření světa a čekání na Spasitele. Pro křesťany zase představovalo „startovací moment“ Kristovo narození do lidského těla a poté jeho vykupitelské dílo prostřednictvím smrti na kříži. Dokladem toho je také to, že dodnes naše civilizace vycházející z křesťanství používá letopočet odvozený od předpokládaného narození Ježíše Krista. 

Jak židé, tak i křesťané navíc vnímali svět jako vyvíjející se a zároveň konečný. Na lidské dějiny nahlíželi coby na pohyb spějící od počátku ke svému konci. Toto chápání času tak představovalo základní životní rámec člověka středověku, který věděl, že je smrtelný, ale že to hlavní přijde až po smrti. A že jednou, při druhém příchodu Krista na konci věků, bude vzkříšeno i jeho tělo. Zároveň však ani křesťanská civilizace nemohla zcela ignorovat zjevnou cykličnost, o niž se opíral zemědělský způsob života většiny tehdejších lidí. Středověké myšlení se proto snažilo sloučit obojí pojetí vnímání času – cyklické i lineární.

Jak dlouho trvá hodina 

Nejstarší přístroje měřící čas využívaly přírodní síly, například Slunce či vody. Určování času pomocí paprsků Slunce bylo velmi rozšířené právě ve středověku, kdy se sluneční hodiny běžně nacházely na budovách kostelů, klášterů, ale i na městských branách. Od doby antiky bylo známé také určování času podle délky stínu vrženého lidskou postavou. 

Je patrné, že už středověký člověk se potřeboval orientovat v časoprostoru. Základní časovou jednotkou byl tehdy den neboli doba, za kterou se Země jednou otočí kolem své osy. Už od starověku se den (světlá část) a noc (tmavá část) skládaly každá z 12 hodin. Tento způsob dělení pochází pravděpodobně ze staré Babylonie a oproti dnešku závisel na reálné délce obou částí, to je od východu do západu Slunce a od západu do východu. Ta se v průběhu roku pochopitelně mění, hovoříme tedy o takzvaných nestejných hodinách, což znamená, že letní denní hodina byla mnohem delší než noční, v zimě zase naopak. Vedle toho záleželo i na zeměpisné šířce. Čím blíže k rovníku, tím méně se s roční dobou mění čas východu a západu Slunce. Nestejná hodina v Římě tak mohla v dnešním přepočtu trvat mezi 44 a 76 minutami, na severu Anglie ale rozpětí činilo od 30 do 90 minut. 

Určování času sluchem 

Tento systém převzala středověká církev a používala jej v klášterech pro rozfázování dne mnichů a řeholnic. Doba jejich pravidelných denních a nočních modliteb, takzvaných kanonických hodinek, se odvozovala od rozbřesku a soumraku. Byly to hora prima (východ Slunce), hora tercia (uprostřed dopoledne), hora sexta (poledne), hora nona (uprostřed odpoledne) a hora vesperarum (hodinu před západem Slunce). 

V průběhu let a podle jednotlivých klášterů mohlo docházet k různým posunům, stále ale platilo počítání podle výše uvedeného systému nestejných hodin. Kanonické hodinky klášterních komunit posloužily také k dělení světského, neboli občanského dne. Primu, tercii, sextu a další mohly lidem ohlašovat kostelní zvony. Toto hrubé dělení dne na větší časové úseky pro životní rytmus tehdejších lidí postačovalo. 

Obyvatelé středověké křesťanské Evropy se orientovali v čase zejména pomocí zvuku, tedy odbíjení, ať už kostelních zvonů, nebo mechanických hodin v pozdější době. Lidé se tak ve vnímání času spoléhali primárně na svůj sluch. Zvony mohly kromě poledne ohlašovat třeba také začátek a konec práce. Ve městech často avizovaly brzké otevření či uzavření bran. V některých oblastech nynějšího Německa a Itálie zase zvony vyzváněním oznamovaly centrálně nařízený konec otevírací doby krčem a náleven. Nedílnou součástí zvukové chronologické „mapy“ středověkých měst bylo od setmění do rozbřesku pravidelné vyvolávání ponocného. 

Na výpravu s hodinkami 

Vedle velkých fixních hodin se v 11. století objevily také malé přenosné sluneční hodiny, u nichž však nejprve docházelo vlivem přemísťování k určitým nepřesnostem v měření. S technickým a vědeckým rozvojem doby renesance pak došlo k významnému zpřesnění a nezávislosti jejich měření na zeměpisné poloze. Dalo se z nich také zjistit, kolik hodin uplynulo od východu Slunce a kolik jich zbývá do jeho západu. Od 15. století byly pro zámožné osoby k mání kapesní sluneční hodiny spojené s kompasem, které mohli využívat zvláště lidé vydávající se na cesty. Šlo zejména o královské posly či kupce. Sluneční systém samozřejmě fungoval jen přes den a za dobrého počasí. 

Vedle toho ale existovaly už od starověku také takzvané astroláby, přístroje odvozující čas od polohy hvězd. Dokázaly tedy určit čas v noci. Používali je především mořeplavci, protože podle hvězdných konstelací astroláby dokázaly stanovit i světové strany. Později se z těchto přístrojů vyvinuly takzvané noční hodiny zvané nocturlabium sloužící primárně k měření času v noci. 

Pokud se ve středověku lidé domlouvali na setkání, zřejmě si dávali sraz při východu či západu Slunce, v čas otvírání a zavírání městských bran nebo v poledne, svítilo-li Slunce. V případě delších cest byla časová vzdálenost mezi jednotlivými lokalitami jistě známá z obecné zkušenosti. Tyto informace se šířily od ucha k uchu, protože číst uměl málokdo a přístup ke knihám měla obecně jen elita. Čili třeba v Praze věděli, že do Berouna to na koni trvá přibližně půl dne, do Chebu pojedou asi dva dny a podobně. 

Méně světla, méně práce 

Obyčejný středověký člověk plynutí času v nejobecnější rovině vnímal podle pohybu Slunce na obloze. Důležitý mezník tak představovalo poledne, kdy Slunce dospívá ke svému nejvyššímu bodu. Zásadní bylo také střídání dne a noci, tedy světla a tmy. Určovalo dobu, kdy se mohli lidé věnovat práci. Tím, jak se trvání těchto dvou etap v průběhu roku zkracovalo či naopak prodlužovalo, se významně měnila lidská produktivita během dne. Od dob starověku byly souběžně známé také stejně dlouhé hodiny (horae aequales), ty však využívali pouze učenci jako astronomové či astrologové. Pro běžný život se dlouho nedaly zužitkovat, protože neexistovala zařízení, jež by je dokázala měřit v delších časových úsecích. 

Pokud někdo potřeboval stanovit kratší časový interval, mohl použít vodní hodiny, takzvané klepsydry (doslova zloději vody), které byly založené na postupném přelévání tekutiny, respektive přesýpání písku či jiného sypkého materiálu. Ve středověku se využívaly například v klášterech, kde bylo důležité určit čas pro dodržení denního rytmu mnichů. V řeholním společenství fungovala dokonce zvláštní služba pro udržování vodních hodin a jejich občasné seřizování podle hodin slunečních. Nevýhoda spočívala v tom, že v zimním období mohla voda v klepsydrách zamrznout, což byl problém hlavně v Záalpí.