Vědci a inženýři dlouhodobě pracují na vývoji nejrůznějších asistenčních technologií, jež by umožnily svobodný pohyb paraplegickým pacientům. Mezi ty nejpokročilejší patří korejský exoskelet WalkON, který byl poprvé představený v roce 2016. Jeho nejnovější, v pořadí již čtvrtá verze, označovaná jako WalkON Suit F1, je v mnoha ohledech unikátní. Exoskelet WalkON Suit F1 si totiž dokáže sám dojít k nepohyblivému člověku, vyzvednout ho z vozíku a odkráčet s ním.

Hlavní předností nového exoskeletu je, že se obejde bez asistence dalších osob. Zatímco jiné exoskelety vyžadují pomoc asistentů, kteří nepohyblivého člověka do exoskeletu upevní, WalkON Suit F1 se dokáže pohybovat jako „humanoidní robot“ a k člověku na vozíku si sám dojde. Je také vybaven systémem předního dokování, což znamená, že paraplegický uživatel může zůstat sedět, zatímco se exoskelet sám instaluje kolem jeho těla a nohou.

Kyborgský šampion

Novinka doznala proti předchozím verzím řadu změn – vývojáři zapracovali na systému řízení těžiště, což umožňuje pohyb bez podpůrných holí a uživatelé tak mohou bez omezení používat i ruce. Zařízení také využívá systém pro vizuální detekci překážek.

Pokročilé schopnosti exoskeletu WalkON Suit F1 představili jeho vývojáři na letošním Cybathlonu – „kyborgské olympiádě“ organizované švýcarským technologickým institutem ETH. Cílem této akce, které se letos zúčastnilo 66 projektů z 25 zemí, je podpora vývoje asistenčních technologií.

Účastníci letošního kyborgského klání museli v časovém limitu zvládnout řadu úkolů – pohybovat se mezi překážkami, přesouvat krabice, zvládnout chůzi bez pomoci berlí, projít úzkými dveřmi a zavřít je za sebou nebo třeba pracovat na přípravě jídla v kuchyni.

Exoskelet WalkON Suit F1 si dokázal poradit se všemi nástrahami a jako jediný zvládl všechny úkoly ve stanovém limitu. Stříbrnou medaili vybojoval tým švýcarských vývojářů a bronz připadl thajskému týmu. Medailové pořadí ale není v tomto případě tím nejdůležitějším. Technologie, které se na akci představily by v budoucnu mohly najít uplatnění v asistenčních projektech a usnadnit tak život nepohyblivým lidem.

Jedním z prvních významných objevů Hubbleova dalekohledu byly snímky prachoplynových disků čerstvě zrozených hvězd Mlhoviny v Orionu, což je jedna z nejbližších hvězdných porodnic. Některé z těchto disků patřily objektům, které se zdály příliš malé na to, aby šlo o klasické hvězdy. Mohlo se ale jednat o hnědé trpaslíky – objekty, které nejsou dost hmotné na to, aby se na nich zažehla fúze vodíku. Vědce tehdy velmi zajímalo, zda hnědí trpaslíci, kteří byli objeveni jen krátce předtím, mohou mít také planety. 

Odpověď na tuto otázku se ukrývala právě v Mlhovině v Orionu – pokud by se podařilo potvrdit, že Hubblem detekované objekty jsou skutečně hnědými trpaslíky, šlo o by o potvrzení možné existence planet u objektů tohoto typu. Hubbleův dalekohled ale nebyl pro definitivní rozřešení této hádanky dostatečně výkonný a k prvnímu oficiálnímu objevu exoplanety u hnědého trpaslíka došlo až o 14 let později.

Potvrzení od Webba

Od zmíněného pozorování Hubbleova dalekohledu letos uplynulo už 34 let, a přestože je tato vesmírná observatoř stále v provozu, máme dnes k podobným úkolům k dispozici mnohem lépe vybavená zařízení. Tím nejvýkonnějším je Webbův dalekohled, který je ideální právě pro pozorování slabě zářících objektů.

Kevin Luhman z Pensylvánské státní univerzity a jeho kolegové provedli u několika objektů objevených Hubblem spektroskopická měření v oblasti infračerveného záření a podařilo se jim potvrdit, že 20 z objektů, které tehdy pozoroval Hubbleův dalekohled, je chladných natolik, že jde s velkou pravděpodobností o hnědé trpaslíky. Nejmenší z těchto trpaslíků má hmotnost pouhých 0,5 procenta Slunce, což odpovídá zhruba pěti Jupiterům. Výsledky kontrolního pozorování vědci zveřejnili v polovině října na preprintovém serveru arXiv.

Mezi dvacítkou potvrzených hnědých trpaslíků vědci identifikovali i dva objekty, u nichž Hubbleův dalekohled nalezl slabě zářící disky. Jde o dva nejméně zářící, a také nejméně hmotné prachoplynové disky, na jaké jsme doposud ve vesmíru narazili. Podle Kevina Luhmana to znamená, že Webbův dalekohled bude mít v Mlhovině v Orionu ještě spoustu práce. Objektů, které by mohly být hnědými trpaslíky, se totiž ve zmíněné oblasti nachází stovky.

Dian Fosseyová studovala chování goril horských od roku 1966 až do její dodnes nevyjasněné vraždy, k níž došlo o dvacet let později. Popsala složité sociální vazby zmíněných ikonických živočichů a připravila půdu pro jejich ochranu. Díky nemalému odkazu americké primatoložky dnes tedy můžeme gorily horské spatřit v jejich přirozeném prostředí, a to pouze na třech místech světa: v národních parcích Virunga a Volcanoes v Demokratické republice Kongo, respektive ve Rwandě, a v ugandském národním parku Bwindi.

Populace obývající prales poslední zmíněné rezervace zahrnuje asi 450 goril rozdělených zhruba do 50 rodin a několik osamělých jedinců. Pouze 21 tlup je ovšem tzv. habituovaných, takže k nim mohou zavítat turisté. Každá rodina jich denně přijme maximálně osm a zbytek zvířat navštěvují buď velmi sporadicky vědci, nebo s nimi neprobíhá žádný kontakt.

Roušky pro jistotu

Brzy ráno se všichni zájemci sejdou v centrále parku ve vesnici Buhoma, jež patří mezi výchozí body ugandských výletů za gorilami a kde jim místní předvedou krátký kulturní program. Poté se cestovatelé rozdělí do skupin odpovídajících jednotlivým gorilím rodinám, přičemž některé z nich čeká v závislosti na poloze zvířat nejprve cesta džípem a teprve poté prodírání se džunglí. Vždy záleží na tom, kde se která tlupa nachází a zda zrovna setrvává na místě, nebo se dala do pohybu. Pozice habituovaných rodin hlásí dvojice stopařů, kteří jsou jim neustále nablízku.

Na dodržování přísných nařízení potom dohlížejí také dva průvodci. Turisté například musejí od goril zachovávat sedmimetrový odstup. Dané pravidlo se však nejčastěji porušuje a strážci to do značné míry tolerují. Další povinnost představuje rouška: Gorily mají totiž velmi podobnou DNA jako člověk, takže je ohrožují lidské nemoci. Rovněž je třeba minimalizovat jejich stres. Návštěvníci tedy nesmějí hlasitě mluvit, měli by se vyvarovat prudkých pohybů a nepoužívat při focení blesk. Slovo průvodce platí bez výjimky a turisté se musejí držet pohromadě.

Peníze, nebo život

Gorily návštěvníky vnímají, zvědavě si je prohlížejí, ale nepovažují je za vetřelce či nepřátele. Pokud začne být rodina trochu nervózní, vydá signál v podobě hrdelního mručivého zvuku a stopaři jí podobným způsobem odpovědí, čímž ji uklidní. Díky své neustálé přítomnosti se totiž stali jakousi vnější součástí tlupy. Většinou však při návštěvě panuje všeobjímající klid a zvířata se obecně soustředí hlavně na jídlo a na sebe. Hodina v blízkosti mohutných primátů s moudrými pohledy donutí skoro každého návštěvníka k zamyšlení nad uspěchaností civilizovaného světa – jenže právě ten zachraňuje majestátním tvorům život.

Díky horentním sumám, které návštěvníci za setkání s gorilami platí (v Bwindi jde zhruba o 800 dolarů), zůstává jejich přirozené prostředí zachováno a získávají také ochranu před pytláky. Ještě v 80. letech docházelo v uvedené oblasti k masivnímu odlesňování. Dospělé gorily lovili pytláci na maso, mláďata kradli jako domácí mazlíčky a ruce, nohy či lebky zvířat patřily k ceněným artiklům na černém trhu. Místní léčitelé a šamani používali části jejich těl k obřadům, neboť gorily se v Ugandě považují za symbol velké síly. Primáti navíc vycházeli z pralesa ven a ničili úrodu na okolních polích, za což si často vysloužili rychlou smrt… 

Ztracený domov

Platby od turistů tvoří nemalou část rozpočtů zemí s populacemi goril, takže dostatečně motivují tamní vlády, aby prales zachovaly a neprodaly jej těžařským společnostem. Kolem džungle se navíc vysazují čajovníky, které prý gorilám příliš nevoní. Když na ně tedy narazí, obvykle je to přiměje hledat potravu jinde, tudíž nepustoší pole. Díky turismu a odkazu Dian Fosseyové dnes počet goril horských ve střední Africe roste, v zajetí však naopak nepřežívají – nejspíš proto, že jim chovatelé nedokážou nahradit pestrou stravu džungle, kde se zmínění tvorové živí asi 140 druhy rostlin.

Popsaná vládní ochrana má ovšem i negativní stránku, a to v podobě ztráty životního prostoru kmenů, které donedávna prales s gorilami sdílely (viz Vyhnání z džungle). Komunity obývající okolní krajinu dnes každopádně nabízejí procházky po vesnicích a možnost nahlédnout do života místních zemědělců. Nejrozšířenější plodinu představuje káva, jež ostatně patří k nejdůležitějším vývozním artiklům Ugandy. Kavárenská kultura však ještě k okraji džungle nedorazila, takže nabízený šálek přijímejte s opatrností – nápoj totiž může být velmi slušný, ale také opravdu hrozný.

Opít se banánem

Ve vlhkém a tmavém prostředí některých místních opuštěných domů se pěstují žampiony. Občas narazíte i na čajovník a všude rostou banánovníky, z jejichž plodů vesničané dělají „pivo“ – vlastně jen čistý kvas – anebo pálenku. Banány se přitom nesbírají zralé či přezrálé, nýbrž zelené a nechávají se „dojít“ ve vyhřáté zemi. Pěstitelé se tak snaží vyhrát boj o úrodu s nejrůznějšími škůdci a zvířecími nenechavci, kterých se v okolí pralesa vyskytuje nespočet.

Zajímavý fenomén ve vesnicích představuje také výtvarné umění. V tamních školách se totiž klade důraz na rozvoj kresby a malby, protože se uvedenými dovednostmi dá docela dobře živit. Krásná a originální díla mají turisté rádi a vzpomínka na gorilí pohled vytvořená lokálním umělcem ozdobí domácí stěnu daleko lépe než jakýkoliv uniformní obrázek z hobby marketu. Navíc tak ugandské gorily zůstanou v životě návštěvníka mnohem déle než jen onu povolenou hodinu. 

V jihovýchodním Uzbekistánu byla nedávno objevena dnes již dlouho zaniklá středověká města, označovaná dnešními názvy lokalit Tashbulak a Tugunbulak. Pro archeology jde o fascinující případ rozsáhlého městského osídlení, které zhruba v 6. až 11. století, tvořilo součást systému Hedvábné stezky.

Donedávna neznámá města se nacházejí ve vysokohorském prostředí, v nadmořské výšce kolem 2 000 až 2 200 metrů, na křižovatkách horských cest Hedvábné stezky. Ve své době šlo o centra obchodu a životně důležité zázemí pro obchodníky.

Horská centra obchodu

Archeolog Michael Frachetti z Washingtonovy univerzity v St. Louis a jeho spolupracovníci narazili na první stopy existence těchto horských měst v roce 2011, během cesty říčním korytem na vrchol jedné z místních hor. Na jednom místě si badatelé všimli nepříliš zřetelných pohřebných mohyl. Obyčejný smrtelník by si jich nejspíš nevšiml, ale trénovaní archeologové je nemohli přehlédnout.

Objeveným osídlením byl tehdy Tashbulak, spíše menší opevněné město. V nové studii, kterou právě zveřejnil vědecký časopis Nature, badatelé popisují také objev dalšího, ještě podstatně většího horského města Tugunbulak, které je od Tashbulaku vzdálené jen zhruba pět kilometrů. Obě města důkladně zmapovali s využitím dronu s laserovým systémem pro dálkový průzkum (LiDAR).

Tugunbulak se rozkládal na ploše asi 120 hektarů. Archeologové na místě objevili pozůstatky impozantního opevnění a mnoha budov. Podle Frachettiho a jeho kolegů představují Tugunbulak s Tashbulakem jednu z největších horských městských zón středověku v celé Asii, která podle všeho měla zásadní význam pro fungování této části Hedvábné stezky.

Spory venkovských starousedlíků a lidí, kteří se na venkov přestěhovali z města, jsou koloritem řady vesnic a vísek. Dokládá to i poněkud delikátní spor, mířící k francouzskému soudu.

Manželský pár, který se před třemi lety přestěhoval do obce Bourgoin-Jallieu, žaluje svého souseda, kvůli nesnesitelnému kokrhání jeho kohouta. Kohout je podle žalobců příliš hlučný a otravné kokrhání zní podle nich dnem i nocí. Manželé prý kvůli tomu trpí poruchami soustředění, nedostatkem spánku a celkovou únavou. 

Žalovaná strana oponuje, že kohout je ve volném výběhu jen přes den, konkrétně od devíti ráno do osmi večer a jeho pobyt venku hlídá automatický systém, který ptáka uzavírá v kurníku v přesně stanoveném čase. Ricco, jak se kohout jmenuje, se podle majitelů projevuje jak se na správného kohouta sluší a patří – ráno přivítá den zhruba patnáctinásobným zakokrháním, přes den se ale projevuje spíše výjimečně. To ostatně mají potvrzovat i další sousedé.

Dědictví venkova

Celý spor by se nejspíš dal odbýt parafrází z cimrmanovské Hospody na mýtince: „přestěhovali se na venkov, ale kokrhali jim tam kohouti…“ Tak jednoduché to ale není. Francouzský venkov se podobně jako ten český, moravský a slezský dlouhodobě proměňuje. Zatímco v roce 1900 mělo Bourgoin-Jallieu jen okolo sedmi tisíc obyvatel, dnes je velikost zdejší populace více než čtyřnásobná. Mění se nejen velikost populace, ale i celkový ráz obce.

Podstatou soudního sporu se tak může stát otázka, zda je Bourgoin-Jallieu vesnicí, nebo není. Specifický ráz francouzského venkova totiž chrání zákon z roku 2021, který na vsích vymezuje „venkovské kulturní a smyslové dědictví“. Do něj patří nejen hlasitější projevy domácích zvířat, ale i například specifické pachy, tradičně spojované s venkovem nebo třeba vyzvánění kostelních zvonů.

Ve Francii přitom nejde o první spor tohoto druhu. Soudy v posledních letech řešily několik podobných případů a nejméně v jednom soudce nařídil žalované straně, aby kohoutí projevy omezila. Odsouzený majitel kohouta tehdy smutně poznamenal, že jeho vesnice tím ztrácí svůj venkovský ráz. V dalším kohoutím sporu rozhodl soudce přesně opačně a dal za pravdu majitelům zvířete. Celý spor se ale táhl dva roky. Na jihozápadě Francie řešil v roce 2019 soud příliš hlasité husy, v departementu Dordogne si zase rekreanti stěžovali na přespříliš hlasité cikády.  

Velkou zásluhu na uskutečnění výstavy měla pražská obchodní komora a její předseda Bohumil Bondy. Roku 1887 vznikla z jeho popudu komise, která nakonec ustanovila zřízení stálé výstavní budovy v bubenečském parku. O rok později se rozhodlo o termínu výstavy a jejím názvu. Schválené výdaje činily 1 132 000 zlatých. 

Podnik si vyžadoval postavení mnoha budov, což se ovšem potkalo s velkou nepřízní počasí. Navzdory povodni v září 1890 a silným mrazům na přelomu let 1890 a 1891 byla výstava slavnostně zahájena 15. května 1891. Událost doprovázely Dvořákovy fanfáry a úvodní projev pronesl arcivévoda Karel Ludvík. Později ji navštívil i sám císař František Josef I. 

Impozantní i bláznivé

Hlavní projektanti výstavy Bedřich Münzberger a Antonín Wiehl zastavěli společně s Františkem Thomayerem, který se staral o sadovou úpravu, plochu o rozloze 300 000 metrů čtverečních. Vyrostlo na ní 150 budov, kterým dominoval Průmyslový palác – první montovaná ocelová konstrukce kombinovaná se sklem u nás. Jeho konstrukce vážila 800 tun a ocelové oblouky měly rozpětí 38 metrů. Impozantní byla i dřevěná vstupní brána, ozdobená znaky čtyřiceti českých měst – na výstavišti stála až do roku 1952. Další významnou budovou byla Strojovna, kde vystavovali strojní expozice například Emil Škoda nebo Daněk a spol. 

Jednotlivé pavilony měly různorodou podobu. Například Pavilon českých papírníků vypadal jako staroegyptský chrám, Pavilon pěti českých železáren byl ve stylu francouzské renesance, před Cukrovarnickým pavilonem lákala návštěvníky obrovská homole cukru, Rybářský pavilon měl vesnický styl s pavlačí a rybníčkem, zatímco Pavilon českých turistů lákal na podobu gotického hradu. 

Z panské čtvrti ke Křižíkovi 

V takzvané panské čtvrti se nacházely pavilony šlechtických rodin, kde vystavovali například hrabě Černín, Harrach, kníže Lobkowicz nebo arcivévoda František Ferdinand d’Este. Jejich pavilony měly podobu loveckých zámečků a mysliven a chlubily se expozicemi lesního a polního hospodářství, které doplňovaly rodové zajímavosti, jako například zkrvavený oděv Viléma Slavaty vystavovaný hrabětem Černínem. Pozoruhodná byla i Česká chalupa s expozicí přibližující český venkov, Zahradnický pavilon se skleníky, Balonová aréna či Pavilon Retrospektivní výstavy s expozicí starožitností a lidových památek. 

Kromě toho stálo na výstavišti množství malých stánků, atrakcí, restaurací, vináren a pivnic, ba dokonce i japonská čajovna. K největším atrakcím patřila bezesporu Křižíkova fontána. Celý princip fungoval na proudící vodě, skleněných deskách, zbarvených sklech a elektrických lampách s parabolickými zrcadly. Každá lampa měla pohyblivý rám a jeho otáčení vytvářelo spolu s proudící vodou kýžené světelné efekty. Velice složité zařízení se stalo ozdobou i lákadlem celé výstavy.

Molekulární mračna kosmického plynu a prachu už dlouho přitahují pozornost odborníků. Rodí se z nich hvězdy a planety. Z jednoho takového mračna vzniklo před miliardami let i naše Slunce s celou Sluneční soustavou. Vědce velmi zajímá, z čeho se taková mračna skládají a jaké v nich probíhají procesy.

Gabi Wenzelová z Massachusettského technologického institutu s početným týmem kolegů vystopovala v chladném molekulárním mračnu Taurus (TMC-1) molekuly polycyklického aromatického uhlovodíku. Toto mračno je od nás vzdálené asi 430 světelných let a jde o nejbližší velkou hvězdnou porodnici, kde právě vznikají nové hvězdy.

Odolný pyren

Vědci již dříve zjistili, že se ve vesmíru vyskytují ohromná množství polycyklických aromatických uhlovodíků (PAH). Nebylo ale jasné, které molekuly to konkrétně jsou. Tým Wenzelové zkoumal molekulární mračno Taurus v oblasti rádiových vln s využitím radioteleskopu Green Bank a objevil 1-kyanopyren, derivát pyrenu, který vzniká reakcí pyrenu s kyanovodíkem, velmi běžnou molekulou podobných mračen. Výsledky výzkumu publikoval vědecký časopis Science.

Nalezený uhlovodík se svými 26 atomy sice patří k jednoduchým a malým polycyklickým aromatickým uhlovodíkům, ale zároveň jde o momentálně největší uhlovodík, jaký jsme v kosmu zaznamenali. Odborníci si přitom dlouho mysleli, že ve vesmíru nemohou existovat molekuly s více než dvěma atomy.

Prostředí molekulárních mračen je drsné, plné tvrdého záření mladých hvězd. Jak se ale zdá, molekuly polycyklických aromatických uhlovodíků, jako je pyren a jeho deriváty, mohou být velmi odolné a takové podmínky vydrží. Loni bylo objeveno velké množství pyrenu na blízkozemní planetce Ryugu, zřejmě pocházejícího ještě z dob před vznikem Sluneční soustavy, což ukazuje, že je to velmi odolný a také běžný materiál v kosmickém prostoru.

Alcatraz míval pověst nejpřísnějšího amerického vězení a za jeho mřížemi se ocitl mimo jiné slavný Al Capone či nechvalně proslulý George „Machine Gun“ Kelly. Skutečně se ale jednalo o nejkrutější žalář, kde trestanci v příšerných podmínkách propadali šílenství a sahali si na život? A opravdu z něj nikdy nikdo neutekl, nebo ho v 60. letech minulého století zrušili proto, že nebyl tak dokonale zajištěný, jak se do té doby předpokládalo?

Rekordní věznice

Dnešní stejnojmenný ostrov, který se nachází zhruba dva kilometry od břehů San Franciska, objevil v roce 1775 námořní důstojník Juan Manuel de Ayala a vkročil na něj jako první Evropan. Vzhledem ke strategické poloze zhruba devítihektarové souše tam v 50. letech 19. století vyrostla vojenská pevnost, následně rozšířená o vězení: Již během americké občanské války se pak v místních celách ocitali sympatizanti Konfederace.

V letech 1910–1912 prošel ostrov omlazením a mimo jiné na něm vyrostla nová věznice. Táhla se na vzdálenost 150 metrů, takže se v té době údajně jednalo o nejdelší betonovou stavbu světa. Její zbudování stálo 250 tisíc dolarů, což by dnes odpovídalo necelým osmi milionům dolarů. Stále šlo ovšem o vojenskou káznici, která se na federální vězení přeměnila až po dalších rekonstrukcích a rozšířeních mezi roky 1933 a 1934. Tehdejší stavitelé přitom využili řadu původních materiálů a například mřížemi z cel armovali zdi.

Peklo obklopené vodou

Coby federální věznice se stal Alcatraz pomyslnou záchranou pro všechna americká vězení s jejich nejvíc problematickými trestanci. Obklopovaly ho kilometry ledové vody a od začátku se zamýšlel jako zařízení, odkud nebude možné uniknout. Tamní cely se proto začaly plnit extrémními případy, s nimiž si „na souši“ nevěděli rady. A podle toho také vypadala atmosféra uvnitř: Vězni denně procházeli více než desítkou kontrol, kromě stanovených období spolu nesměli mluvit a největší „potížisté“ končili na temných samotkách bloku zvaného Díra. 

Nálada ve věznici byla údajně natolik zdrcující, že si někteří odsouzenci sáhli na život – počínaje vrahem Edem Wutkem v roce 1937. Rufe Persful si prý zase z čirého zoufalství usekl všechny prsty jedné ruky sekerou ukradenou z hasičského vozu, načež prosil spoluvězně, aby mu amputovali i ty zbylé.

Zatímco však někteří ostrovu přezdívali Hellcatraz, z anglického „hell“ neboli „peklo“, jiní si tamní podmínky naopak pochvalovali. Život na ostrově byl podle nich mnohem příjemnější než v jiných amerických vězeních a nemalou měrou se na tom prý podílela vynikající kuchyně (viz Bohatá tabule). Šlo ovšem o dvojsečnou zbraň, neboť relativní pohodlí Alcatrazu spolu s teplou vodou ve sprchách a absencí vybavení ke cvičení mělo vězně do jisté míry zhýčkat, a zabránit jim tak v útěku. Bez studené vody a posilovacího náčiní se totiž nemohli otužit a připravit na ledové vlny zálivu. Přesto se nedá říct, že by trestanci na svobodu nepomýšleli: Za dobu fungování Alcatrazu coby federální věznice se odehrálo čtrnáct pokusů o útěk, nicméně drtivá většina z nich skončila neslavně.

Stůj, nebo střelím!

Jako první pokoušel štěstěnu Joe Bowers, který v Alcatrazu pracoval ve spalovně odpadu. Neměl žádný komplikovaný plán ani dlouhodobou přípravu – prostě se rozhodl utéct, takže se 27. dubna 1936 před zraky všech vrhnul k oplocení a začal po něm šplhat vzhůru. Strážcům samozřejmě jeho snaha neunikla a křičeli na něj, aby slezl dolů. Bowers ovšem nereagoval, a jakmile se tedy dostal na hranu plotu, ozvaly se výstřely. Dezertér se zřítil do srázu na druhé straně a svým zraněním na místě podlehl.

Druhý pokus v prosinci následujícího roku byl překvapivě mnohem nadějnější: Theodore Cole a Ralph Roe po dlouhodobém úsilí konečně přepilovali mříže v okně dílny, kde pracovali. Vzniklým otvorem se pak vysoukali ven a doběhli ke břehu, načež skočili do vody. Toho dne však v oblasti zuřila bouře a mořské proudy byly velmi silné. Colea s Roem se již nepodařilo vypátrat, a ačkoliv se nenašla ani jejich těla, předpokládá se, že utonuli.

Z budovy věznice dokázala uniknout také řada dalších trestanců, jenže na břehu nastal neřešitelný problém. Mnozí se snažili bojovat, ale v sevření mezi rozbouřeným zálivem a ozbrojenou přesilou raději zvolili smrt a stráže je obvykle zastřelily. John Bayless se pro změnu v roce 1941 vzdal poté, co skočil do vody a zjistil, jak strašně je studená. O dva roky později se pokusil utéct i Floyd Hamilton se svými kumpány, ale na pobřeží většinu z nich pochytali či postříleli strážci. Hamiltonovi se nicméně povedlo nepozorovaně proklouznout, protože si hlídky myslely, že se utopil. Na přeplavání zálivu ovšem neměl dost sil, takže se dva dny ukrýval v malé jeskyni na pobřeží, načež se hladový a strhaný dobrovolně vrátil.

Masakr za mřížemi

V květnu 1946 se situace výrazně vyostřila, když šest vězňů přemohlo stráže, zmocnili se zbraní a rozpoutali událost, jež vešla do dějin jako „bitva o Alcatraz“. Vyzbrojení trestanci si vzali několik zaměstnanců věznice jako rukojmí a pokusili se dostat na svobodu. Jejich plán se však začal hroutit, jakmile zjistili, že žádný ze zajatých nemá klíče k bráně na dvůr. Než stihli problém vyřešit, rozezněl se poplach. Sam Shockley, Miran Thompson a Clarence Carnes situaci vyhodnotili jako beznadějnou a dobrovolně se vrátili do cel. Zato Joe Cretzer, Bernard Coy a Marvin Hubbard se rozhodli čelit zatčení se zbraní v ruce a svá rukojmí bez milosti postříleli. Měli přitom výhodu: Do bloku totiž vedl jen jediný přístup, který mohli kontrolovat střelbou z vyvýšené galerie. Po dvou dnech bezvýsledných pokusů tudíž strážcům nezbylo než přivolat posily.

Z nedalekých kasáren dorazily na ostrov dvě čety námořní pěchoty, vesměs veteránů z bojů v Pacifiku. A strhla se bitva, v níž mariňáci nakonec použili taktiku, která se osvědčila proti zakopaným Japoncům: Do oken pálili masivní salvy z kulometů a do střechy navrtali díry, kudy poté shazovali granáty na pravděpodobná místa úkrytů. Vzbouřence tak zahnali až do slepé chodby, kde je nakonec zastřelili. Thompson a Shockley posléze stanuli před soudem, který je za napomáhání pokusu o útěk a přihlížení popravě strážců odsoudil k smrti. Carnes, jemuž bylo tehdy teprve devatenáct let, dostal své druhé doživotí.

Třikrát víc než jinde

V 50. letech se podmínky v Alcatrazu postupně zlepšovaly: Vězni mohli hrát na hudební nástroje, o víkendu sledovat filmy, směli malovat i poslouchat rádio. Méně se také hlídala přísná pravidla ohledně ticha, a dokud si trestanci povídali šeptem, nechávali je strážci být. Zároveň ovšem budovy čelící slané vodě a přírodním živlům postupně chátraly, přičemž údržba a správa věznice byly extrémně nákladné. Z šetření vyplývalo, že každý tamní odsouzenec stál daňové poplatníky zhruba třikrát víc oproti jinému vězení – konkrétně asi deset dolarů denně. 

Když pak inženýři vypracovali návrh na rekonstrukci, vyšplhala se výsledná suma na pět milionů dolarů. V roce 1958 se sice s opravami skutečně začalo, ale kolem roku 1961 již stavebníci odhalili tolik dalších nedostatků, že Alcatraz považovali za „odepsaný“. Nikdo přitom netušil, že se schyluje k největšímu a nejambicióznějšímu pokusu o útěk, jaký kdy věznice zažila – a který nakonec definitivně zpečetil její osud.

S pečlivostí nejdál dojdeš?

Strůjcem geniálního plánu se stal vysoce inteligentní Frank Morris. On a jeho komplici – bratři John a Clarence Anglinové a také Allen West – strávili přípravami na svůj husarský kousek šest měsíců. Pomocí ukradených vyřazených pilek, lžic a dalších nástrojů postupně rozšiřovali ventilační šachty, jež se nacházely v celách pod umyvadly. Hluk kopání přitom maskovali například cvičením na hudební nástroje a vzniklé díry zakrývali kartonovými deskami, které si odpovídajícím způsobem nabarvili v kurzu malování.

Z cel se pak v noci skrz údržbářský koridor pravidelně přesouvali do opuštěného patra věznice, kde si zbudovali provizorní dílnu. Z nakradených pršiplášťů si tam ušili člun k přeplutí zálivu, a z překližky si dokonce udělali pádla. A aby je stráže nemohly odhalit, vyrobili si ze směsi mýdla, zubní pasty, betonového prachu a toaletního papíru makety svých hlav, které nabarvili a polepili vlasy sebranými u holiče. Výsledek potom pokládali na polštář, kdežto peřinu vycpávali oblečením a ručníky. Zatímco tedy pracovali v dílně, strážci si mysleli, že trestanci klidně spí.

Jedenáctého června 1962 byly přípravy u konce a vězni uvedli celý plán do chodu. West však bohužel doplatil na svou pečlivost: Když noc předtím usazoval mřížku ventilace zpátky do zdi, aby strážci přes den nepojali podezření, zajistil ji až příliš dobře. Provizorní cementová směs zatvrdla, a v rozhodujícím okamžiku se tak West nedokázal dostat z cely. Začal sice díru znovu prokopávat, ale než se mu to povedlo, byl už zbytek skupiny pryč. Neúspěšný dezertér se tedy nakonec smířil s krutou realitou, díru zapravil a vrátil se do postele.

Záliv nemá slitování

Morris s bratry Anglinovými se dostali údržbářským koridorem na střechu, načež postupně sklouzli kuchyňskou ventilační šachtou a po strastiplném klesání dlouhém patnáct metrů se ocitli na zemi. Následně přelezli dva bezmála čtyřmetrové ploty s ostnatými dráty a vyrazili na severovýchodní břeh, kde vysledovali slepá místa, kam nedosáhly reflektory ze strážních věží. Pomocí upravené tahací harmoniky nafoukli svůj provizorní člun a kolem desáté večerní vyrazili k ostrovu Angel, od kterého je dělily asi tři kilometry. A pak už je nikdy nikdo neviděl.

Každopádně se předpokládá, že se jejich troufalý útěk nakonec nezdařil. Z ostrova Angel se plánovali dostat na pevninu, ukrást auto i nějaké oblečení a poté se vydat každý jiným směrem po Americe. Ani dvanáct dnů po jejich zmizení však nikdo z přilehlého okolí nehlásil vloupání či krádež vozidla. Vyšetřování se proto uzavřelo konstatováním, že vězni utonuli v zálivu, jehož ledové vody dokázaly způsobit podchlazení už po dvaceti minutách.

Ztraceno ve vlnách

Jelikož se těla vězňů nikdy nenašla, řada lidí věřila v úspěch jejich útěku. Realita je však taková, že shodou okolností v tutéž noc zastavil na mostě Golden Gate své auto sebevrah Seymour Webb a vrhnul se do vody. Ačkoliv náhodný kolemjdoucí incident okamžitě nahlásil a na místě bleskově zasahovala pobřežní stráž, Webbovo tělo se nalézt nepodařilo. Trojice vězňů by tak nebyla první ani poslední, jejichž ostatky by tamní moře jednoduše pohltilo. FBI tedy vyšetřování uzavřela s tím, že trestanci utonuli.

Pro mnohé milovníky záhad a romantických příběhů však jejich osud dál halí tajemství. Podobně propracovaný útěk každopádně podnítil důkladné vyšetřování, které podtrhlo strukturální problémy Alcatrazu – a nakonec vyústilo v rozhodnutí, že k roku 1963 věznice ukončí svou činnost. Dnes některé její části slouží jako expozice a ročně do nich zavítá na 1,5 milionu turistů. Zbytek ostrova se pak mimo jiné proměnil v rezervaci pro ohrožené mořské ptáky. 

Podle většiny vědců kdysi na Marsu existoval život, alespoň ve své mikrobiální podobě. Přestože se do jeho hledání zapojila řada sond, jednoznačný důkaz života na rudé planetě se nalézt nepodařilo. Všechna dosavadní zjištění jeho existenci naznačují s větší či menší mírou pravděpodobnosti. Podle nové studie vědců z JPL by mikrobiální život mohl prosperovat v kapsách pod ledem. Naznačují to experimenty, počítačové simulace i zkušenosti ze Země.

„Pokud se dnes snažíme najít život kdekoli ve vesmíru, marsovské ledové expozice jsou pravděpodobně jedním z nejdostupnějších míst, kde bychom měli hledat,“ tvrdí hlavní autor nové studie Aditya Khuller z Laboratoře tryskového pohonu NASA (JPL).

Život v ledovém skleníku

Podle Khullera je pravděpodobné, že se pod marsovským ledem vyskytují kapsy roztáté vody. Míra slunečního záření, pronikajícího přes svrchní ledovou vrstvu, by podle vědců měla být dostačující pro mikrobiální život a fotosyntézu. Potvrzují to počítačové simulace i experimenty. V ledových bazénech na Zemi, ve kterých vědci modelovali marsovské podmínky, dokázaly prosperovat nejrůznější mikroorganismy – řasy, houby a sinice.

Na povrchu Marsu se nachází dva druhy ledu – vodní led a led tvořený zmrzlým oxidem uhličitým. Vědci se zaměřili na vodní led, který podle dosavadních zjištění vznikl během marsovských dob ledových. Marsovský led (stejně jako ten pozemský) obsahuje částice prachu. Ty jednak pohlcují část slunečního záření a mění odrazivost ledu. Zahřáté prachové částce postupně rozpouštějí led pod sebou a propadají se do spodních vrstev. V okamžiku, kdy dojde k vyrovnání příjmu a výdeje akumulovaného tepla, vytváří tyto prachové částice mělké tůně roztátého ledu a ledový příkrov poté funguje podobně jako skleník.

Právě tyto kapsy vědci považují za potenciální zdroj marsovského mikrobiálního života. Svrchní ledová vrstva by podle počítačových simulací měla být schopná nejen bránit odpařování roztáté vody ale i chránit případné mikroorganismy před škodlivým vlivem slunečního záření. Podobné „kapsy života“ by podle vědců mohly být životaschopné až do hloubky tří metrů pod ledem.

Polyfluoroalkylové látky (PFAS), označované také jako věčné chemikálie, jsou velkou skupinou syntetických organických látek, které mají v molekule fluor. Jde o odolné látky s řadou zajímavých vlastností, které mají velmi široké využití. Mají ale také svou stinnou stránku – kumulují se v lidském těle a mnohé z nich jsou nebezpečné pro lidské zdraví.

Odborníci Geologické služby USA v těchto dnech zveřejnili ve vědeckém časopise Science odhady znečištění zdrojů pitné vody, v nichž se nachází detekovatelné množství věčných chemikálií PFAS. Z výsledků vyplývá, že asi 71 až 95 milionů Američanů, tedy více než pětina obyvatel USA, pije vodu s měřitelnou koncentrací PFAS.

Věčné chemikálie ve stopovém množství

Hydroložka Andrea Tokranovová a její kolegové doufají, že svým výzkumem pomohou veřejnosti i dodavatelům vody objasnit souvislosti znečištění látkami PFAS a přispějí ke strategickému plánování využití vodních zdrojů. Vědci také zveřejnili online interaktivní mapu USA, kde je možné si prohlédnout pravděpodobnosti výskytu látek PFAS.

Jde o první celonárodní odhady výskytu látek PFAS ve spodní vodě, která zásobuje veřejné i soukromé studny. Rovněž jde o první odhad množství lidí ve státě, kteří jsou potenciálně ohroženi spodní vodou s věčnými chemikáliemi PFAS. Studie zkoumala pouze přítomnost či nepřítomnost těchto látek ve vodě a nikoliv jejich koncentrace.

„Výsledky našeho výzkumu ukazují, že podzemní zdroje vody v USA, z nichž se získává pitná voda, jsou velmi běžně kontaminované látkami PFAS,“ potvrzuje Tokranovová. „Mohou pomoci s vytipováním oblastí pro odběr vzorků k budoucímu testování. Je to důležité zvlášť pro lidi, kteří používají vodu ze soukromých zdrojů a často nemají informaci o kvalitě vody.“