Vědci se domnívají, že nepatrné kousky plastů, které se uvolňují ve stále větším množství z nejrůznějšího plastového odpadu, představují hrozbu pro lidské zdraví. Toto nebezpečí může nabývat různých podob. Jak prozradil nedávný výzkum evropského týmu, kousky nanoplastů se mohou vázat na molekuly antibiotik a sabotovat tím léčbu.

Lukas Kenner z rakouské Lékařské univerzity Vídeň a jeho spolupracovníci ve výzkumu použili pokročilé modely struktury běžných plastů, které tvoří částice nanoplastů, včetně polyethylenu, polypropylenu, polystyrenu a nylonu 6,6. Výsledky jejich experimentů nedávno zveřejnil vědecký časopis Nature.

Nanoplasty versus tetracyklin

Badatelé zkoumali navázání částic nanoplastů na molekuly běžného širokospektrálního antibiotika tetracyklinu. Ten se používá k léčbě mnoha rozmanitých infekcí od syfilis až po bakteriální infekce kůže nebo plic. Kenner a jeho kolegové zjistili, že se nanoplasty mohou vázat na molekulární úrovni s tetracyklinem, i velmi pevně, a mohou omezovat nebo i zcela blokovat schopnost lidského těla tetracyklin vstřebávat.

Kenner se domnívá, že když nanoplasty vytvářejí shluky nevstřebaných molekul antibiotik, mohou vytvářet perfektní živnou půdu pro bakterie, které se stávají rezistentními vůči dotyčnému antibiotiku. V takovém případě by nanoplasty vlastně otočily účinek antibiotik na hlavu. Namísto potlačování infekce by přispívaly k šíření rezistentních bakterií.

„Navázání molekul tetracyklinu bylo obzvláště silné v případě nylonu,“ popisuje Kenner. „Nylon je přitom jedním z hlavních zdrojů nanoplastů a mikroplastů v místnostech. Často se uvolňuje z textilu a dalších materiálů a proniká do těla při dýchání nebo i jinými cestami.“ Výsledky tohoto výzkumu jsou dalším z hlasů, které volají po co nejrychlejším řešení problému s nanoplasty a mikroplasty. 

Nejjasnější hvězdou souhvězdí Lyry je Vega, blízká hvězda spektrální třídy A, která patří k nejstudovanějším hvězdám na obloze. Pozorujeme ji ve vzdálenosti pouhých 25,3 světelných let. Z našeho pohledu jde o mladou hvězdu, která se zrodila před necelým půl milionem let a je tedy asi desetkrát mladší než Slunce.

Zároveň je ale Vega také asi dvakrát hmotnější než Slunce, což znamená, že bude existovat asi desetkrát kratší dobu. Lze říct, že Slunce i Vega jsou zhruba v polovině svého života. Vegu obklopuje prachový disk, který sahá do vzdálenosti přes 150 AU a už dlouho zajímá astronomy, kteří v něm hledají případné exoplanety.

Pozorování prachového disku

Snahy objevit exoplanety v disku Vegy byly doposud marné. Ve vzdálenosti asi 60 AU od Vegy je sice v disku nepříliš výrazná mezera, žádné stopy po přítomnosti větší planety se ale objevit nepodařilo. Existence planety menší než Neptun sice vyloučená není ale ani pro ni žádné indicie neexistují. Každopádně se ukazuje, že disk Vegy má výjimečně hladkou strukturu, která ho odlišuje od většiny ostatních známých disků tohoto typu.

Na prachový disk Vegy se nedávno zaměřily oba nejvýraznější vesmírné dalekohledy dneška. Hubbleův dalekohled pozoroval vnější část disku a halo, které se rozprostírá od vzdálenosti 80 do 230 AU od Vegy a Webbův dalekohled se zaměřil na infračervené záření disku. V obou případech šlo o mimořádně detailní pozorování – Hubble zaznamenával mikronové částice, Webb částice o velikosti zrnek písku. Studii založenou na pozorování Hubbleova dalekohledu zveřejnil preprintový server arXiv, stejný server publikoval i výsledky pozorování Webbova dalekohledu.

Oba výzkumné týmy, které tato nová pozorování prováděly, potvrzují, že disk Vegy je opravdu velice hladký, a že v něm nejsou žádné stopy po exoplanetách. Na jednu strana je to zklamání, protože Vega se nachází blízko a bylo by zajímané studovat mladé planety u takto velké hvězdy. Zjištění ale nijak neumenšuje výjimečnost prachového disku Vegy, jehož výzkum by nás mohl přivést k hlubšímu pochopení vývoje planet. 

V oblasti rozkládající se asi 100 km na západ od Ciudad de México se každý podzim odehrává podivuhodná scéna. Na místo se slétají miliony – možná až miliarda – monarchů stěhovavých: V jednu chvíli zaplní oblohu a jejich křídla vydávají zvuk podobný šumění deště. Oranžový hmyz se poté shlukne v relativně malé lesní lokalitě a pokryje tamní stromy v takovém množství, že se dřeviny pod jeho tíhou ohýbají. 

S nástupem prvních jarních dnů pak motýli stanoviště opouštějí a osm následujících měsíců putují do „rodné“ východní Kanady a zpět. Během každé takové sezony přijdou na svět čtyři generace. 

Hlavně nekřičet 

Přezimování monarchy stěhovavého je jedním z nejdramatičtějších projevů hmyzí migrace na Zemi. Zmíněný druh se na zimu zabydluje v Mexiku celkem ve čtrnácti koloniích, přičemž osm z nich má pod „křídly“ Reserva de biosfera de la mariposa monarca. Vznikla již v roce 1980, s cílem zachovat přirozené životní prostředí monarchů – především borovicových, dubových a jedlových lesů. Chráněná lokalita o rozloze přes 56 000 hektraů se nachází v nadmořské výšce 2 000–3 500 metrů a návštěvníci musejí dodržovat řadu pravidel, mimo jiné zákaz křičení. Motýli totiž na stromech spí a při ostrém zvuku mohou spadnout a poškodit si křídla.

Pro vědce je navíc rezervace cenným zdrojem informací pro výzkum. Stále totiž zůstává záhadou, proč a jakým způsobem se přesně oranžový hmyz na své zimní stanoviště přesouvá.

Nový výzkum je pokračováním rozsáhlého měření Emanuela a Jana Roubalových z roku 1923, které je dodnes svým způsobem unikátní. Otci a synovi Roubalovým se už ve 20. letech minulého století podařilo neobvykle detailně a precizně popsat měřené parametry a vytvořit podrobný seznam středních škol, jež se pokusu zúčastnily. Díky tomu mohli vědci z Technické univerzity v Liberci (TUL) nasimulovat podobné podmínky a provést stejné testování.

Opakování pro sto letech

V roce 1923 se výzkumu zúčastnilo sedmadevadesát gymnázií z celého tehdejšího Československa, přičemž osmdesát bylo z Česka a sedmnáct ze Slovenska. Otec a syn Roubalové, tj. významný tělocvikář a člen Sokola Emanuel a jeho potomek, lékař Jan, otestovali několik tisíc dětí starších jedenácti let. „Nejprve je změřili a zvážili. Posléze žáci z vybraných tříd prošli kondičním testem a testem tělesné zdatnosti,“ uvádí Lukáš Rubín, akademický pracovník z katedry tělesné výchovy a sportu Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické TUL, který je zároveň spolugarantem studie.

Podobného scénáře se drželi i liberečtí výzkumníci. K testování si vybrali patnáct víceletých gymnázií na území Česka a pět ze Slovenska. Dohromady v součinnosti s učiteli tělesné výchovy otestovali takřka pět tisíc žáků ve věku od jedenácti do devatenácti let. V manuálu, který obdržela každá z vybraných škol, stálo, že se „děti zváží a změří a následně projdou testy motorické výkonnosti, tedy skokem do dálky z místa, hodem míčkem do dálky z místa, shyby podhmatem a rychlostním a vytrvalostním během“.

Neumějí házet, ale skáčou dobře

Začít můžeme pozitivním zjištěním – dnešní děti se ve skoku do dálky z místa oproti minulosti zlepšily. Výkonnost (zejména) ve skoku do dálky koreluje s tělesnou výškou a jak potvrzuje Lukáš Rubín, dnešní děti „jsou až o třináct centimetrů vyšší a deset kilogramů těžší než jejich tehdejší vrstevníci“, což má na hodnoty tělesné zdatnosti obrovský vliv. Plusové body dostali žáci nejen ze skoku do dálky, ale také z rychlostního běhu, což výzkumníci z TUL hodnotí pozitivně.

Opačným extrémem byl ale hod míčkem do dálky z místa. Statistické údaje totiž ukázaly, že existují děti, které míčkem nejspíš nikdy v životě neházely. „Při testování jsme narazili na děti, které při porovnání s hodnotami z roku 1923 nebyly schopné přehodit hranici patnácti metrů a dost pravděpodobně házely míčkem poprvé,“ vysvětluje vedoucí katedry tělesné výchovy a sportu TUL Aleš Suchomel. Lukáš Rubín doplňuje: „Některé děti skutečně měly problém hodit míčkem pod daným úhlem, aby doletěl co nejdál. Zničehonic jim vyklouzl z ruky a lidé se museli krýt, protože míček letěl dozadu za základní čáru.“

Hlavní problém – nekonzistentnost

Vedoucí katedry tělesné výchovy a sportu TUL Aleš Suchomel upozorňuje na jednu alarmující skutečnost, a tou je nekonzistentnost ve výsledcích měření. Myšleno tak, že „skáčou“ z extrému do extrému. „Všimli jsme si extrémních hodnot v tělesné hmotnosti dětí, a to na obou stranách spektra. A taktéž v pohybových schopnostech tělesně nezdatných jedinců. Zatímco v roce 1923 byla populace mnohem homogennější, dnes značně přibylo těchto extrémů.“ 
Navzdory množství pozitivních zjištění se přece jen ukazuje, že tělesné nezdatnosti přibývá. Jedinci zaostávající v kondičních aktivitách, kteří dosahují extrémně nízkých hodnot v pohybové zdatnosti, přitom představují potenciální zdravotní riziko spojené s výskytem civilizačních onemocnění (zejména těch kardiovaskulárních) souvisejících s nedostatkem pohybu. Stručně řečeno jsme se v otázce tělesné zdatnosti vrátili na úroveň po první světové válce, což není dobrá zpráva, trend je navíc nadále klesající.

Tělocvik nestačí

Autoři studie vidí hlavní problém nikoliv ve školních aktivitách, ale především v rodině. Lukáš Rubín, který jako první poznamenal, že se trend tělesné zdatnosti dětí vrací na úroveň po první světové válce, doplňuje, že změna bude vyžadovat čas a komplexní přístup. Jednoduše řečeno upozorňuje na to, že dvě hodiny tělocviku týdně nejsou všespásné a moc velkou změnu neudělají. „Není to pouze záležitost škol a hodin tělocviku, svou roli hraje především rodinné zázemí,“ podotýká.

„Zlepšení kvality tělesné výchovy na školách je esenciální,“ dodává Lukáš Rubín. Podle něj je potřeba nesoustředit se výhradně na známkování, ale na motivování žáků k pohybu příjemným způsobem. „Aby děti měly radost z pohybu. Ukázat jim různé druhy pohybových aktivit a dát jim čas a prostor, aby si našly oblíbený sport.“ Klíčem k úspěchu je podle Rubína přimět žáky zamilovat si sportování natolik, aby se mu sami po škole chtěli ve svém volném čase věnovat.

Nové obory na univerzitě

Výzkum TUL ukázal propastný rozdíl mezi dětmi, jež se sportu věnují už nějakou dobu, a těmi, které pohybu vůbec neholdují. Citelné rozdíly v kondici náctiletých popisuje novodobá studie následovně: „Na jedné straně máme výkonné sportovce ze sportovních klubů, kteří ve všech testovacích disciplínách uspěli na jedničku, a na straně druhé jsou tu děti, které nesportují a v konkrétních disciplínách, jako je hod míčkem, shyby nebo vytrvalostní běh, vůbec neobstály.“

V reakci na tento nelichotivý trend se TUL rozhodla založit dva nové studijní programy – tělesnou výchovu orientovanou především na vzdělávání a sport se zaměřením na zdravý životní styl. Absolventi těchto programů se naučí své klienty motivovat k větším pohybovým aktivitám a ukázat jim, co je to radost z pohybu a že sportování umí být i zábavné a hlavně zdraví prospěšné. K tomu dopomůže propracovaný systém odborných praxí ve spojení s vybalancovanou porcí teorie.

„Absolventi nových studijních programů najdou uplatnění ve volnočasových organizacích či spolcích, v podnikatelské sféře, jako jsou například wellness a fitness centra, regenerační střediska, veřejné lázně nebo v institucích samosprávy a státní správy,“ dodává na adresu programů skládajících se ze tří po sobě jdoucích semestrů Lukáš Rubín. Slibuje si od nich velké věci, protože zpráv o tělesné nezdatnosti českých a slovenských dětí přibývá, a to i ze základních škol.

Chybějící základy

Ředitel Masarykovy základní školy v Plzni Antonín Herrmann už v dubnu loňského roku reagoval na tiskovou zprávu České školní inspekce, která (v mnohem menším měřítku než v Liberci) hodnotila tělesnou zdatnost mládeže na školách. „Až 72 % školaček získalo podprůměrné hodnocení,“ prozradil. Žáci základních i středních škol prošli testováním v několika sportovních disciplínách a výsledky byly alarmující.

„Nejhorší výsledky měly dívky druhého ročníku středních škol. Přes pětačtyřicet procent z nich dosáhlo výrazně podprůměrného hodnocení, sedmadvacet procent podprůměrného, sedmnáct a půl procenta středoškolaček bylo průměrných, osm procent nadprůměrných a pouze dvě a půl procenta se zařadila do výrazného nadprůměru,“ vyjmenovává Herrmann. Podle dalších pedagogů, kteří mají ke klesající úrovni tělesné zdatnosti mezi dětmi co říct, za vším stojí chybějící základy.

„Děti nám tu neumějí třeba obyčejný kotrmelec nebo driblovat s basketbalovým míčem, neumějí dokonce ani pořádně chytit míč. Musíme je to pak naučit od základu. Kdyby to celá třída uměla, mohli bychom hrát všichni pohromadě třeba basketbal a studenty by tělocvik víc bavil,“ míní učitel tělesné výchovy Střední průmyslové školy strojnické a Střední odborné školy profesora Švejcara v Plzni Jan Konvář. Nevzdává se však naděje, protože vidí pokroky. „Mám tu kluky, kteří se nikdy v životě ke sportu ani nepřiblížili. Teď chodí sami do fitness centra. Zapůsobila na ně totiž informace, že s takovou životosprávou, kterou mají teď, budou mít ve třiceti vleklé zdravotní problémy,“ dodává. 

Velký hladomor | 1315

Možná největší středověký hladomor zasáhl většinu Evropy. Dlouhá zima a nekonečné deště vedly k neúrodě. A zbytky plodin, které se podařilo vypěstovat, zdecimovaly hordy hlodavců. Mezi lidmi se ještě prohloubila sociální nerovnost, trpěli především ti nejchudší. Zemřely miliony obyvatel. Hladomor odstartoval krize a katastrofy, které zasáhly evropské státy i církev ve 14. století.

Neúroda v Českých zemích | 1770

Jeden z nejtragičtějších hladomorů nastal za vlády Marie Terezie. Způsobila jej neúroda a špatná hospodářská situace po sedmileté válce. Nedostatek jídla a nemoci, které pronásledovaly podvyživenou populaci, zapříčinily smrt až 500 tisíc lidí (asi 15 % obyvatelstva), především na venkově.

Holodomor | 1932

Neboli sovětský hladomor zasáhl hlavní oblasti produkce obilí, nejdrtivěji dopadl na území Ukrajiny, Kavkazu a západní Sibiře. Zapříčinila ho nucená kolektivizace, konfiskace úrody a pronásledování kulaků. Spolu se suchem a neúrodou to zcela rozvrátilo zemědělskou produkci a hlady zemřelo odhadem devět milionů lidí, z toho téměř čtyři miliony Ukrajinců.

Bengálský hladomor | 1943

Válka odčerpávala zdroje i pozornost britské vlády, která neprovedla dostatečná opatření, aby v Bengálsku zabránila katastrofě. Stále se zvyšující počet obyvatel nedokázalo stagnující zemědělství uživit. Během války pak došlo k inflaci, která zapříčinila prudký růst cen a ti nejchudší neměli dostatek prostředků na obživu. Hovoří se až o třech milionech obětí.

Chaos v Súdánu | 1984

Sucho a politická nestabilita hrály hlavní roli v mnohých afrických hladomorech. Súdánská vláda bojovala proti masivním protestům a neúrodu a nedostatek potravin už příliš neřešila. Navíc vzbouřenecká Súdánská lidová osvobozenecká armáda praktikovala taktiku partyzánské války, a tím bránila distribuci potravin. Ti, kteří emigrovali, zase zatěžovali ekonomiku sousedních zemí a záviseli na humanitární pomoci.

Gonio, ve starověku známé jako Asparos, je velká římská pevnost nebo spíše opevněné město, které Římané vybudovali na samotném jihu Gruzie v Adžárii, asi čtyři kilometry od hranic dnešního Turecka. Ve 2. století našeho letopočtu tvořilo posádku pevnosti až 1 500 římských legionářů a šlo o jedno z významných center Římské říše v oblasti Kolchidy.

Archeologové polsko-gruzínského týmu zde během vykopávek narazili na pozoruhodný artefakt – starověkou zlatou obětinu božstvu války. Jde o tenký zlatý plíšek, na němž je řecky napsáno věnování božstvu, kterým byl Jupiter Dolichenus – bůh obzvláště oblíbený mezi římskými legionáři. Jde o velmi zajímavou postavu tehdejšího náboženství – původně cizího božstva, kolem kterého vznikl v římských dobách pozoruhodný kult.

Kult Jupitera Dolichena

Jupiter Dolichenus byl božstvem války a vítězství. Jeho jméno kombinuje „tradičního“ boha nebes, bouří a blesků (Jupiter) a „vypůjčeného“ boha bouří (Baal-Hadad/Dolichen) pocházejícího ze starověkého města Doliche, dnešního Dülüku na jihu Turecka u hranic se Sýrií. 

Podle archeoložky Natalie Lockleyové z Varšavské univerzity se kult Jupitera Dolichena šířil v Římské říši jako jedno z významných mystérií a největší popularity dosahoval mezi 1. a 3. stoletím našeho letopočtu. Lidé tehdy věřili, že obětování darů tomuto božstvu jim zajistí štěstí v bitvě a přinese vítězství. Archeologové se domnívají, že by se v Goniu mohla nacházet i zatím neobjevená svatyně Jupitera Dolichena.

Kromě zlatého plíšku archeologové objevili i pec k vypalování amfor, což potvrzuje, že kolchidské amfory, běžně používané v oblasti Černého moře, byly vyráběny přímo zde. Dalším z nálezů je lis na víno a zbytky mozaiky, která se zřejmě původně nacházela v budově velitele římské posádky. 

Neptun se nachází 4,5 miliardy kilometrů od Slunce a v jeho atmosféře panuje teplota −218 °C. Rozhodně se však nejedná o neměnnou „zmrzlou“ planetu, neboť i v tak velké vzdálenosti má sluneční energie svůj vliv. Kromě toho disponuje planeta rovněž vlastními zdroji a vyzařuje přibližně 2,6× více energie, než dostává od naší hvězdy. V její atmosféře navíc můžeme pozorovat velmi bouřlivé počasí. 

Když v roce 1989 prolétala kolem Neptunu kosmická sonda Voyager 2, změřila tamní maximální rychlost větrů na 2 400 km/h (což představuje zhruba dvojnásobek rychlosti zvuku). V té době přitom panovalo na jižní polokouli léto. Vznikající víry dělají z Neptunu bouřlivou planetu a v porovnání s tamním prouděním jsou pozemské hurikány jen slabým vánkem. 

Sonda vyslala na Zemi také snímky zachycující Velkou temnou skvrnu – anticyklonu o rozměrech 13 000 × 6 000 km, za jejímž vznikem stojí právě vysoká rychlost proudění. Podobala se Velké rudé skvrně na Jupiteru. Tuto nejsilnější bouři na jižní polokouli poslední planety solárního systému pak doprovázela Malá temná skvrna, nacházející se ještě jižněji. 

Když se o pět let později zaměřil na Neptun Hubbleův vesmírný dalekohled, tmavá skvrna již neexistovala. Místo ní se objevila obdobná skvrna na polokouli severní a jižní hemisféru naopak opanovala světlá skvrna o průměru 4 000 km.

V polovině 30. let začali němečtí experti zvažovat realizaci staré myšlenky instalace polního kanónu na odolný pásový podvozek. Samohybné dělo (užívá se i název útočné dělo) by dokázalo doprovázet tankové nebo pěchotní jednotky a podle potřeby jim poskytovat palebnou podporu. Roku 1936 se prosadil projekt bezvěžového vozidla na podvozku středního tanku Panzer III, zcela nově navržená korba byla uzavřená ze všech stran. Na vývoji se podílely koncerny Krupp, připravující pancéřové části, a Daimler Benz, pracující na podvozku a pohonném systému.

V roce 1937 vznikla nultá série čítající pouhých pět vozidel. Vozy využívaly podvozek ještě ze staré verze tanku Panzer III Ausf. B, tedy s osmi pojezdovými koly. Nástavba byla u nulté série svařena z obyčejného plechu, což snižovalo náklady, neboť vozidla sloužila výhradně ke zkušebním účelům.

V čelní stěně byla lafetována jediná zbraň vozidla, krátkohlavňový kanón StuK 37 L/24, odvozený z tankového kanónu, použitého v původních verzích středního tanku Panzer IV. Používala se protipancéřová munice K.Gr.rot Pz. o hmotnosti 6,8 kg a úsťové rychlosti 380 m/s, tříštivotrhavý Sprenggranate 34 o 5,72 kg a úsťové rychlosti 420 m/s, dále kumulativní Gr 38 HL/C o hmotnosti 4,4 kg a úsťové rychlosti 450 m/s. Náměr se pohyboval v rozmezí –10° až +20°.

Dlouhý kanón, silnější pancíř

Prvním sériovým modelem se stal Sturmgeschütz III Ausf. A, postavený ve 30 exemplářích. Továrna je dodala mezi prosincem 1939 a dubnem 1940. Vozidlo již mělo standardní podvozek z tanku Panzer III Ausf.F, tvořený na každé straně šesti pojezdovými koly, hnacím a napínacím kolem a třemi kladkami. Beze změny zůstal i motor, převodovka a řada dalších komponentů. Osádku tvořili čtyři muži, vpředu vlevo seděl řidič, za ním střelec, vzadu velitel a vedle něj nabíječ. Čelní stěna byla silná 50 mm, boky 30 mm.

Následovala produkce verze Sturmgeschütz III Ausf.B na podvozku z Panzer III Ausf.H s širšími pásy. Těchto vozidel Němci postavili již 320 exemplářů. Sturmgeschütz III Ausf.C měl upravené díly korby, zejména v oblasti uložení kanónu. Na jaře 1941 jich bylo smontováno 100 kusů. Téměř identický Sturmgeschütz III Ausf. D vyráběli v létě téhož roku, vzniklo jich 150. Následující Sturmgeschütz III Ausf. E měl upravený kryt radiostanice a počet kusů munice se zvýšil ze 44 na 50. Do března 1942 jich továrnu opustilo 284 exemplářů.

Stávající kanón ale již přestával vyhovovat nárokům bojiště, útočná děla totiž stále častěji plnila roli mobilních protitankových prostředků a kanón s krátkou hlavní neměl dostatečný balistický výkon k proražení silného pancéřování sovětských středních tanků T-34. Ke změně došlo u stroje Sturmgeschütz III Ausf.F. Ten dostal nový kanón StuK 40 shodné ráže 75 mm, ovšem s hlavní dlouhou 43 ráží (oproti 24 rážím u dosavadního typu). Na stropu bojového prostoru se nově objevil elektrický ventilátor, inovováno bylo také radiovybavení. Významné zdokonalení představovalo zesílení čelního pancíře na 80 mm. Jako doplňková zbraň se objevil kulomet MG 34 ráže 7,92 mm ovládaný nabíječem. Do července 1942 bylo zkompletováno 364 exemplářů. Odvozeným modelem se stal Sturmgeschütz III Ausf.F/8, nesoucí dlouhohlavňový kanón StuK 40 L/48 s hlavní dlouhou 48 ráží. Podvozková část pocházela z tanku Panzer III Ausf.J, kde byla zadní stěna korby zesílena na 50 mm. Od září do prosince 1942 bylo těchto strojů vyrobeno 250 kusů.

Nejpočetnější varianta – „Géčko“

Následovala varianta vozidla Sturmgeschütz III Ausf. G. Boky nástavby byly zešikmeny, čímž se zvýšila odolnost proti ostřelování. Kulomet na stropě nástavby dostal ochranný štít z pancéřového plechu. Na řadu strojů byly instalovány plechy přídavného pancéřování, zvaného Schürzen. Krylo podstatnou část boků a chránilo samohybné dělo především před zásahy kumulativních granátů. V pozdějších fázích války plechy nahradily rámy s ocelovým pletivem.

U posledních vozidel se použilo dálkové ovládání kulometu z bojového prostoru, takže nabíječ nemusel riskovat otevření poklopu a vysunutí horní části trupu z pancéřové ochrany korby, aby mohl kulomet ovládat přímo manuálně. Část vozidel dostala druhý kulomet, spřažený s kanónem. Zásoba dělostřelecké munice u této modifikace stoupla na 54 kusů, některé stroje dostaly na boky také baterii zadýmovacích granátometů ráže 90 mm. U pozdějších vozidel byla na strop bojového prostoru montována výmetnice protipěchotních šrapnelových projektilů.

V průběhu výroby se zkoušelo nahrazení pojezdových kol s pryžovou obručí koly celoocelovými. Od roku 1943 se používal nový odlévaný štít kanónu, přezdívaný Saukopfblende, který výrazně pozměnil dosavadní vzhled vozidla. Produkce tohoto stroje probíhala až do samotného konce války a vzniklo jej celkem 7 834 exemplářů. To bylo přibližně stejně jako všech variant středního tanku Panzer IV.

Stíhač tanků i plamenomet

Vývoj na frontách způsobil, že se samohybné dělo vzdálilo od původně plánované role spočívající v palebné podpoře pozemních sil. Vzhledem k početní přesile tankových jednotek protivníků je Němci stále častěji využívali jako stíhač tanků či bezvěžový tank. Potřeba podpůrného děla však zůstávala, a proto roku 1941 vznikla varianta nazvaná Sturmhaubitze 42.

Největší změna oproti výše zmiňovaným modifikacím spočívala v nové výzbroji. Tou se stala lehká polní houfnice FH 18 ráže 105 mm. Měla hlaveň dlouhou 28 ráží, zásoba munice činila 36 granátů. Zpravidla se používaly tříštivotrhavé náboje a maximální dostřel se pohyboval na hranici 12 km. Produkce se rozeběhla roku 1942 a pokračovala rovněž do konce války. Samohybných houfnic bylo postaveno celkem 1 299 kusů.

Zajímavou variantou se stal samohybný plamenomet Sturmgeschütz Flammenwerfer, přestavěný Sturmgeschütz III Ausf.G, vyzbrojený namísto kanónu plamenometem ráže 14 mm. Zášleh hořlaviny zasahoval cíl vzdálený až 55 metrů. Těchto strojů postavili Němci pouze 10 a zřejmě sloužily zejména k výcviku. V roce 1944 je přestavěli na běžná samohybná děla.

Kromě toho vznikla během služby celá řada různých úprav provedených v polních dílnách nebo samotnými osádkami. Samohybná děla Sturmgeschütz byla zařazována k samostatným jednotkám, přiřazovaným k různým druhům útvarů. Nejnižší jednotkou byla četa (Zug) složená ze dvou strojů, z nich se stavěly baterie (celkem šest strojů ve třech četách) a ty tvořily samostatný oddíl Sturmgeschütz Abteilung složený ze tří baterií. Od června 1944 byly organizovány nové jednotky – Sturmgeschütz Brigade s 45 samohybnými děly (33 StuG III nebo StuG IV a 12 Sturmhaubitze 42).

Křest ohněm

Jediným bojištěm, kde se typ neobjevil, bylo Polsko roku 1939. Již při tažení do Francie v květnu 1940 byly nasazeny baterie 640, 659, 660 a 665. Každá bojovala na jiném úseku fronty, například baterie 640 doprovázela pluk Grossdeutschland a účastnila se s ním bitvy u Sedanu. Plánovalo se také jejich použítí při operaci Seelöwe, tedy v plánovaném, ale nerealizovaném vylodění v Británii. Stroje StuG III se zapojily do tažení na Balkáně v dubnu 1941, kde bojovaly 184. a 190. Sturmgeschütz Abteilung. Ve velmi omezeném množství se dostaly i do horkých pouští severní Afriky, byly zde však nasazovány pouze v síle čety nebo baterie. Poslední osádky kapitulovaly v květnu 1943 společně s ostatními silami Osy.

Nejvýznamnějším bojištěm se však pro útočná děla stala východní fronta, kde se účastnila již operace Barbarossa, tedy útoku proti Sovětskému svazu roku 1941. Sturmgeschütz III předsazovaly nedílnou součást tažení. Postupovaly k Moskvě i Ukrajinou, u Stalingradu zanikly 244. a 245. Sturmgeschütz Abteilung, další bojovaly v největší tankové bitvě historie u Kurska a později se pokoušely oslabit nezadržitelně postupující tankové svazky Rudé armády.

Poslední funkční stroje bránily hořící Berlín a jeden je úzce spojen i s českou metropolí. Při bojích v centru Prahy se snažil udržet prostor Staroměstského náměstí a palbou vytlačit povstalce. Během krvavého boje byla zasažena Staroměstská radnice a její křídlo z devatenáctého století zcela vyhořelo.

Samohybná děla samozřejmě nechyběla ani na západní frontě. Po spojeneckém vylodění v Normandii se účastnila ústupových bojů i poslední velké útočné operace v Ardenách. Kromě toho se vyskytovala i na italském bojišti a válčila s americkými vojsky, vytlačujícími německé jednotky z tvrdě hájených pozic.

Vedle útvarů Wehrmachtu byl typ rozšířen také v obrněných jednotkách Waffen SS. S tímto vozidlem je spojena také kariéra nejednoho německého tankového esa, vždyť na něm zahájil svou bojovou kariéru i nejproslulejší tankista hitlerovských vojsk SS Hauptsturmführer Michael Wittman. Svou slávu si vydobyl především vysokým počtem zničených protivníkových tanků na východní i západní frontě, kde působil jako velitel těžkého tanku Tiger.

Nebyl však jediný, Hauptmann Bodo Spranz z 237. Sturmgeschütz Brigade dosáhl 76 vítězství právě na Sturmgeschützu, byl dokonce dekorován Rytířským křížem s dubovými ratolestmi. Heinz Deutsch dosáhl se svou osádkou 46 vítězství nad spojeneckými tanky v západní Evropě, Leutnant Georg Bose zase zničil 44 tanků Rudé armády. Během těžkého boje 28. července 1944 dokázal se svými muži zničit za jediný den jedenáct středních tanků T-34/85.

Zahraniční uživatelé

Vedle Německa používalo popsaný typ ještě několik států. Itálie dostala pět kusů a Španělsko deset, k větším odběratelům patřili ostatní němečtí spojenci, v jejichž armádách sloužil typ vesměs do poloviny 50. let. Malé množství používala i čs. armáda, ale po několika letech je prodala do zemí třetího světa. Bulharsko postupně odebralo 55 exemplářů verze StuG III Ausf. G, které tvořily výzbroj 1. praporu samohybných děl v Sofii a 2. praporu samohybných děl v Plovdivu. Finsko v letech 1943–1944 získalo 59 vozidel stejného provedení jako bulharská armáda. Útočná děla nasadilo do bojů s Rudou armádou, po uzavření příměří pak proti Wehrmachtu, jehož jednotky odmítaly opustit finské území. V létě 1944 odebralo celkem 40 StuG III Ausf. G Maďarsko. Řada z nich se účastnila bitvy o Budapešť a závěrečných bojů před maďarskou kapitulací.

Největším uživatelem mimo třetí říši se stala rumunská armáda, která v období 1943–1944 převzala 120 „Géček“. Zařadila je do stavu 1. tankové divize „Romania mare“, 2. tankové divize a oddílu samohybných děl v rámci 4. armády. Děla se účastnila bojů na východní frontě, po podpisu příměří v roce 1944 zůstala ve stavu rumunské armády. Používala je do počátku 50. let, kdy došly náhradní díly. Poslední zemí, která zařadila Sturmgeschütz III do výzbroje, byla Sýrie. Na počátku padesátých let získala menší množství děl z evropských států, které se jich jako přebytečných zbavovaly. Vozidla byla nasazena ještě za šestidenní války roku 1967, ale pak i poslední z nich Syřané vyškrtli ze stavu ozbrojených sil.

Lidé snili o solární energii z vesmíru již celá desetiletí. Na Zemi není místo, kde by Slunce svítilo nepřetržitě. Solární panely umístěné ve vesmíru, by ale mohly mít trvalý přístup ke slunečnímu záření, který by navíc nebyl komplikovaný pozemským počasím. Teď se zdá, že se solární orbitální energetika do pár let stane komerčně dostupnou záležitostí.

Britská společnost Space Solar se domluvila s islandskou energetickou společností Reykjavik Energy a iniciativou pro udržitelný rozvoj Islandu Transition Labs na vývoji vesmírné solární elektrárny, která bude počínaje rokem dodávat asi 30 MW elektřiny, což by postačilo pro 1 500 až 3 000 domácností.

Gigawatty z orbity

Tento solární systém bude těžit energii Slunce díky solárním panelům a následně ji bude vysílat na Zemi v podobě specifických rádiových vln na pozemní stanici, kde bude tato energie přeměněna na elektřinu pro rozvodnou síť. Technologie má být dostupná v různých variantách, přičemž ta nejrozsáhlejší má přijít ke slovu v roce 2036.

„Spolupráce s Reykjavik Energy je pro nás zásadním milníkem na cestě k rozjezdu orbitální solární energetiky,“ uvádí Kjartan Örn Ólafsson, výkonný ředitel Transition Labs. „Jejich zkušenosti z nich dělají perfektního partnera.“

Podle komentátorů je to nepochybně velmi ambiciózní plán a bude velmi zajímavé sledovat, jak uspěje. Doposud se zdálo, že orbitální energetika je v podstatě v plenkách. Teprve letos jsme byli svědky první demonstrace této technologie v kosmickém prostoru. Zařízení Caltechu přeneslo na Zemi pouhé miliwatty energie. Projekt pro Island má mít zhruba miliardkrát vyšší výkon.