Podpůrná plavidla, která americká námořní terminologie označuje jako kategorii Auxiliary, se zpravidla netěší velkému zájmu médií a veřejnosti, protože zastávají nepříliš atraktivní (ačkoli mnohdy vysoce důležité) role. Slouží například jako logistická, výcviková, výzkumná či zkušební, přičemž posledně zmíněná funkce někdy ukrývá velmi zajímavé záležitosti.

Prokazuje to mimo jiné loď USNS T-AGM-23 Observation Island, která zakončila kariéru jako plavidlo s radiolokátory pro monitorování zkoušek raket. Řadu let ale plnila jinou roli, jelikož nesla označení USS EAG-154 a sloužila coby unikátní testovací platforma k odpalování vyvíjených námořních balistických střel Polaris a Poseidon.

První kroky k novým raketám

Zrod plavidla Observation Island těsně souvisel s vývojem amerických nukleárních ponorek a jejich výzbroje, především balistických střel, které se zpočátku (což stále představuje poměrně málo známý fakt) vyvíjely v kooperaci s pozemní armádou. Ta v roce 1954 vydala požadavky na balistickou raketu středního dosahu (více než 2 400 km) a firma Rocketdyne zahájila práce, z nichž pak vzešel design střely SM-78 alias PGM-19 Jupiter. Vzbudil též zájem námořnictva, které sledovalo iniciativy armády a letectva v oboru nosičů jaderných zbraní, a proto se chtělo připojit. Mezi vysoce postavenými admirály tehdy sice panoval skepticismus vůči balistickým střelám, zvláště kvůli jejich kapalným palivům a okysličovadlům, protože do takové rakety by se před startem musel natankovat kerosin a kapalný kyslík, jenže jiná technologie tehdy prostě nebyla k dispozici.

Dne 2. prosince 1955 tedy armáda a námořnictvo oznámily, že se společně podílejí na vývoji nové rakety středního doletu, která za několik měsíců dostala jméno Jupiter. Navzdory zmíněné skepsi existovali také admirálové, kteří vývoj raket velmi podporovali, a to zejména ten nejvýše postavený, a sice náčelník námořních operací admirál Arleigh Burke, jenž nařídil založení speciálního úřadu pro řízení tohoto projektu. Dne 16. února 1956 vydal pokyn k přestavbě tří podpůrných lodí na platformy spojené s programem, jenž dostal označení FBM (Fleet Ballistic Missile).

Pozornost se potom obrátila k nákladním plavidlům třídy C4, která se začala stavět již za druhé světové války, a v programu se pokračovalo i po konci konfliktu, byť pomalejším tempem. Navíc se přešlo na upravený design C4-S-1, jenž dovoloval dopravu nákladu o váze až 14 000 tun a stal se známým i jako třída Mariner, neboť všechny exempláře měly v názvu toto slovo. Admirálové si tedy vyhlédli tři lodě, které nosily jména Garden Mariner, Empire State Mariner a Prairie Mariner, a rozhodli o jejich převedení do stavu válečného námořnictva.

Plány konverze trojice plavidel

Úřad pro lodě čili BuShips (Bureau of Ships) mezitím pracoval na projektech konverzí. Každé ze tří plavidel mělo zastávat odlišný specifický účel, čemuž odpovídalo také přiřazení nových oficiálních označení EAG-153, EAG-154 a EAG-155, kde písmenná zkratka sdělovala, že lodě patří ke kategorii Experimental, Auxiliary, Miscellaneous (experimentální, pomocné, různé).

První, tedy upravený Garden Mariner, měla sloužit k vývoji inerciálního navigačního systému, který reprezentoval nezbytnost pro navádění raket a provoz ponorek. Plavidlo Empire State Mariner neboli EAG-154 bylo určeno přímo pro samotné vypouštěcí zkoušky střel a Prairie Mariner se měl coby EAG-155 proměnit ve stále pokusnou, ale v podstatě již bojeschopnou platformu, na níž se měla nacházet šestice plně funkčních balistických raket.

Odráželo to skepticismus, který se vztahoval ke zvažovanému zacházení s kapalinovými raketami na ponorkách. Ostatně řada nehod, jež potkaly tyto zbraně v sovětském námořnictvu, napovídá, že se Američané obávali oprávněně. Část vedení US Navy proto soudila, že bude vhodnější rakety umístit spíše na hladinové lodě, jež zajistí větší prostor a bezpečnost pro práce s palivem a okysličovadlem. Tomu proto odpovídaly i první návrhy plavidla EAG-154 a EAG-155, které obsahovaly nádrže na kerosin a kapalný kyslík, zabudované z bezpečnostních důvodů na opačných koncích trupu (palivové vpředu a kyslíkové vzadu).

Na zádi zkušebního plavidla EAG-154 se měla nacházet startovací rampa pro jednu střelu Jupiter, zatímco v případě EAG-155 bylo studováno několik možností rozmístění šestice těchto střel, kromě nich měla loď obdržet i protiletadlový systém Tartar pro vlastní ochranu. Námořnictvo převzalo tři jednotky třídy Mariner v září 1956, jenže již v létě toho roku došlo k zásadní změně, neboť čerstvé studie prokázaly možnost výrazného zmenšení jaderných hlavic, což by dovolilo rovněž zmenšení samotných raket. A to znamenalo možnost sáhnout k balistickým střelám na tuhé palivo.

Proměny díky tuhému palivu

Ostatně už předtím admirálové požádali i o vývoj derivátu rakety Jupiter na tuhé palivo, který se označoval jako Jupiter-S (Solid), avšak zůstalo pouze u plánů, protože by prakticky šlo o naprosto odlišnou zbraň. Armáda o něco takového nejevila zájem, jenže výpočty z léta 1956 přinesly průlom. Právě díky nim se námořnictvo odhodlalo zahájit samostatný projekt nové, podstatně menší balistické střely na tuhé palivo. Ze společného programu tedy US Navy v prosinci 1956 vystoupilo a požádalo konstruktéry o design oné nové zbraně, z níž se posléze stala slavná raketa UGM-27 Polaris.

Definitivní přechod k tuhému palivu znamenal i přepracování plánů plavidla EAG-154, ze kterých proto zmizely palivové a kyslíkové nádrže. Zmizela také nedůvěra vůči ponorkovým raketám, kterou snad nejvíce vyjadřoval admirál Hyman Rickover, mnohdy považovaný za „otce“ atomových ponorek. Vize podmořské flotily s raketami na tuhé palivo ho uchvátila a z někdejšího skeptika se stal nadšený zastánce zbraně Polaris.

Dalším logickým důsledkem se potom stalo zrušení přestavby Prairie Mariner na raketový nosič EAG-155, jelikož s balistickými střelami už se počítalo výhradně pro ponorky. Námořnictvo si loď sice nechalo, provozovalo ji ovšem pouze jako nákladní pod názvem USS APA-249 Francis Marion. Plány přestavby lodě Garden Mariner na platformu pro vývoj nové navigační soustavy ale pokračovaly a upravené plavidlo se dostalo do služby 3. prosince 1956 pod jménem USS EAG-153 Compass Island.

Nejnáročnější konverze však čekala loď Empire State Mariner, jež vstoupila do služby 15. prosince 1958 a obdržela označení USS EAG-154 Observation Island. Neznalý pozorovatel by ji při zběžném pohledu zřejmě i nadále považoval za nákladní, ačkoli by si možná všiml množství antén a zvláštního poklopu na zádi. Každopádně ale šlo o unikátní testovací platformu.

Zkoušky polarisů a poseidonů

V lednu 1959 se vydala na první plavbu americká loď Observation Island, která měla vertikální odpalovací šachtu. Nacházela se na pravoboku mezi nástavbou a přistávací plochou pro helikoptéru a kryl ji masivní poklop, dobře patrný i při vnějším pohledu. Nejdříve se provedla série testů inertních střel bez motorů, při nichž se prověřilo elementární fungování tohoto prvku. 

Pomyslný „velký den“ nastal 27. srpna 1959, kdy loď Observation Island poblíž Floridy uskutečnila první odpálení balistické rakety UGM-27 Polaris na moři. Na plavidle pak proběhly některé změny, díky nimž mohly následovat další zkušební starty, avšak tentokrát již s kompletními raketami vybavenými i naváděcími systémy. Při těchto testech proto asistovalo také plavidlo EAG-153 Compass Island. Uskutečnilo se celkem šest zkoušek raket Polaris, než se admirálové odhodlali provést první vypuštění z ponorky, ke kterému došlo 20. července 1960, kdy střela vzlétla z USS SSBN-598 George Washington.

Plavidlo Observation Island ale pořád poskytovalo velmi cenné služby, jelikož jeho palubní optické a elektronické senzory získávaly data, se kterými se pracovalo při dalším vývoji. Do služby sice vstoupila raketa UGM-27A Polaris A-1, už se ovšem rodila i zdokonalená varianta UGM-27B Polaris A-2, jež slibovala prodloužení doletu z 2 200 na 2 800 km. Dne 1. března 1961 tedy z šachty na palubě Observation Island poprvé odstartovala tato nová verze a 17. června 1962 se odehrála první zkouška další podoby UGM-27C Polaris A-3 s doletem 4 600 km.

Raketoví inženýři ale již pracovali i na střele nové generace, která potom dostala označení UGM-73A Poseidon C-3 a vedle dosahu prodlouženého na 5 200 km nabízela schopnost nést až deset jaderných hlavic. Plavidlo Observation Island tudíž prodělalo další úpravu, při níž dostalo druhou svislou šachtu a nové radiolokátory, a 16. srpna 1968 provedlo první odpálení střely Poseidon. To už se však začínal rýsovat i konec služby této výjimečné lodě.

Nové úkoly a velká návrat

Technologie ponorkových střel pokročily natolik, že se speciální hladinová testovací loď jevila jako nadbytečná, a proto Observation Island dne 1. ledna 1972 opustila službu. Několik let nečinně vyčkávala, ale na rozdíl od mnoha jiných vyřazených plavidel neputovala do šrotu. Její uplatnění při monitorování zkoušek raket z ponorek totiž inspirovalo myšlenku, že by se mohla specializovat výhradně na tento úkol.

V roce 1977 se proto loď přesunula do podřízenosti velitelství Military Sealift Command, které se stará vesměs o různá podpůrná, respektive nebojová plavidla nesoucí označení USNS (United States Naval Ship). Následovala další modifikace Observation Island, avšak tentokrát již podstatně nápadnější. Z její zádě zmizely vertikální šachty i přistávací plocha pro vrtulník a na tomto místě se objevil obrovský radiolokátor s elektronickým směrováním paprsku AN/SPQ-11 Cobra Judy, jenž byl vytvořen ke sledování drah balistických raket a vesmírných objektů na vzdálenost tisíců kilometrů. Loď obdržela též dva mohutné kulové kryty na nástavbě, pod nimiž se skrývaly parabolické antény k zachycování signálů, a spolu s konverzí získala i nové oficiální označení USNS T-AGM-23, jméno Observation Island však zůstalo.

Do služby se oficiálně vrátila 1. července 1977 a záhy se vydala na první z mnoha plaveb, během nichž monitorovala americké i zahraniční raketové testy. Pomáhala tím při vývoji nových zbraní a současně mohla dohlížet na plnění odzbrojovacích dohod. O rozsahu tohoto sledování vypovídá skutečnost, že každý rok strávila na oceánu okolo 260 dnů. 

V roce 2008 se podílela i na pokusném sestřelení družice za pomoci námořní protiraketové střely SM-3, jenže její přístrojové vybavení už navzdory modernizacím nevyhovovalo. Dne 25. března 2014 byla tudíž vyřazena a její poslání převzala zcela nová loď T-AGM-25 Howard O. Lorenzen. Provoz plavidla Observation Island však nadále představuje výjimečnou kapitolu historie amerického námořnictva.

Muž, po němž se jmenuje známý výměnný program pro vysokoškolské studenty, byl za života sám velkým cestovatelem, jenž si každou podniknutou cestou cíleně rozšiřoval obzory. Přídomkem „Rotterdamský“ se hlásil k svému rodišti, Rotterdamu v Brabantsku, které v době jeho narození (mezi lety 1466–1469) tvořilo součást Burgundského Nizozemí. 

Bystrý levoboček 

Erasmus Desiderius Rotterdamský, jak si sám začal říkat, byl nemanželským dítětem. Zatímco jeho matka Markéta pocházela z rodiny lékaře, o otci mnoho nevíme, snad jen že se jmenoval Rotger Gerrit (někdy též Gerard) a později působil jako kněz. 

Chlapec se od nejútlejšího věku projevoval bystrou inteligencí a už ve čtyřech letech začal navštěvovat místní školu, v níž se vyučovalo v latině. Jen co trochu povyrostl, poslali ho studovat do 140 km vzdáleného Deventeru. Už ve 13 letech se ale Erasmus vrátil domů, protože ve městě vypukl mor. Mezitím zemřeli oba jeho rodiče, a tak se ho ujali poručníci. Ti viděli, že se snadno učí, takže ho vypravili za dalším vzděláním do města Hertogenbosch k Bratřím společného života. 

Řeholní společenství vycházelo z myšlenkového hnutí devotio moderna, které usilovalo o hlubokou vnitřní zbožnost. Erasma zdejší pobyt neoslovil, později dokonce označil zde strávené tři roky za „ztracené“. Přesto v něm zřejmě něco z této doby utkvělo, jelikož nad podstatou pravé křesťanské zbožnosti sám celý život přemítal. V osmnácti letech pak na přání poručníků vstoupil do augustiniánského kláštera poblíž Goudy a připravoval se na povolání kněze. Jenže vzhledem k tomu, že se duchovními mohly stát jen manželské děti, musel nejdříve dostat církevní dispens (výjimku z normy). 

Zpozdilost pařížské univerzity 

Po vysvěcení se stal nejprve sekretářem biskupa v severofrancouzském Cambrai, jenž si ho v roce 1493 vybral pro jeho schopnosti. Díky tomu mohl opustit svůj klášter, do kterého se už nikdy nevrátil. Touto prací získal prestižní post, jenomže Erasma více než kariéra zajímalo další studium. 

S biskupovým svolením se po dvou letech vydal na nejslavnější francouzskou univerzitu Sorbonnu, která ovšem jím vkládaná očekávání nenaplnila. V jeho očích poněkud zamrzla v čase, protože byla stále v zajetí neplodných teologických půtek mezi zastánci učení dvou vlivných myslitelů 13. století – Tomáše Akvinského (tomisté) a Dunse Scota (skotisté). Erasma takové hašteření nezajímalo, netoužil se přehrabovat ve středověké scholastice, nýbrž se chtěl dozvědět více o dědictví antiky, zejména její literatuře a filozofii. Oživený zájem o toto historické období se vynořil už před nějakou dobou spolu s italskou renesancí, ovšem na Sorbonně zatím v kursu nebyl. 

Za největší přínos pařížského pobytu tak student z Rotterdamu považoval skutečnost, že se seznámil s několika zde pobývajícími humanisty. Tito přívrženci směru, jenž Erasma oslovoval, usilovali o skutečnou lidskost (latinsky humanitas), jíž mohl člověk dosáhnout hlubokou vzdělaností založenou na důkladném studiu literatury, filozofie a estetiky. Vrchol těchto odvětví spatřovali právě v dílech starého Řecka a Říma, která proto bedlivě studovali a překládali. 

Antické klasiky Erasmus hájil hned v jednom ze svých prvních spisů zvaném Proti barbarům. V těchto filozofických dialozích označuje za barbary ty, kteří starověká díla odsuzují. Vyzdvihuje vysokou hodnotu a ušlechtilost knih, které si zaslouží být čteny, přestože se jejich autoři vlastně řadili mezi pohany, neboť žili ještě před příchodem Krista na zem. Zvláštní pozornost pak Erasmus věnoval křesťanským autorům starověku, tedy církevním otcům a myslitelům prvních staletí křesťanství, a zejména původním, nepřeloženým biblickým textům. 

Na sever i na jih 

Mezi jeho humanisticky zaměřené přátele patřil William Blount, lord z Montjoy (asi 1478–1534), pozdější vychovatel anglického krále Jindřicha VIII. Jejich setkání značně ovlivnilo Erasmův další život. V roce 1499 s ním odcestoval do jeho rodné Anglie, kde poznal další inspirativní osobnosti, s nimiž cítil spřízněnost. Byl mezi nimi i anglický právník, politik a učenec Thomas More (1478 až 1535), autor slavné Utopie, jemuž Erasmus později věnoval své proslulé dílo Chvála bláznivosti. 

Nejen More, ale také další humanističtí učenci jako John Fisher či John Colet, se pro něj stali zdrojem inspirace a celoživotního přátelství. Studovali latinsky píšící autory starověku a učili se i řečtinu, aby se mohli nezprostředkovaně dostat ke druhé významné části klasické vzdělanosti. Za pozornost stojí, že se neomezovali jen na učená pojednání, Erasmus například do latiny přeložil rovněž díla věhlasných starověkých dramatiků Euripida a Lúkiana. 

Mezi lety 1506 a 1508 si pak myslitel vyplnil velké přání, když procestoval kolébku antické civilizace, Itálii. Navštívil všechna tehdejší významná centra vzdělanosti, kam patřily Boloňa, Padova a Řím. Také této cesty využil k navázání nových kontaktů a rozšíření vzdělání. Na univerzitě v Turíně si dokončil univerzitní kurikulum ziskem doktorátu z teologie a v Padově si zase prohloubil své znalosti řečtiny. Když v roce 1509 nastoupil na anglický trůn nový král Jindřich VIII., jenž se zdál jeho myšlenkám nakloněný, vyslyšel Erasmus nabídky tamních přátel a odcestoval opět na Britské ostrovy. Zde kolem roku 1511 dokončil své již zmiňované dílo Chvála bláznivosti, jež je ironickým pohledem na společnost, na niž nahlíží optikou lidských slabostí. 

Jak reformovat církev? 

Křesťanství a církevní reforma byly dalším velkým tématem, jemuž Erasmus Rotterdamský věnoval mnoho přemýšlení a inkoustu. Coby k propagátorovi nápravy církve k němu zpočátku vzhlížel i Martin Luther (1483–1546), ovšem brzy se jejich cesty rozešly. Na rozdíl od zběhlého augustiniánského mnicha nehodlal jít cestou odtržení od stávající církve, ale usiloval o její vnitřní uzdravení. Byl toho názoru, že skutečnou reformaci je možné uskutečnit jen nápravou mravů a vzděláním. Stejně tak se později distancoval od švýcarských protestantských reformátorů kolem Jana Kalvína.

S Lutherem se navíc střetl v několika polemikách, například ohledně pojetí svobodné vůle člověka. Erasmus ji hájil a vyzdvihoval její důležitost pro dobrý křesťanský život, zatímco Luther ji neuznával. Stavěl do popředí víru v Boha, která jediná může přinést spásu. Erasmus Rotterdamský před zarputilými náboženskými boji dával přednost toleranci a smířlivosti, čímž může být blízký lidem dneška. Za úkol křesťana považoval jednat podle Kristova příkladu lásky a milosrdenství k bližním, ne slepě zachovávat vnější předpisy. 

Jakýmsi shrnutím Erasmových názorů na toto téma je Příručka křesťanského rytíře, v níž vysvětluje, co je skutečné křesťanství. Ve zkratce se jedná o následování Krista, tedy nejvyššího příkladu dobra. Nepřekvapí, že vedle upřímné zbožnosti a mravného života je k němu podle něj potřebná také humanistická vzdělanost. 

Šiřitel nebezpečných myšlenek 

Erasmus Rotterdamský proslul též vydáním původní řecké verze Nového zákona, k němuž připojil vlastní latinský překlad a výkladové komentáře. Šlo o velice novátorský počin, protože ke svatým textům přistupoval jako filolog, podroboval je tedy zkoumání a kritice jako jakýkoliv jiný text. Opravil tak latinský překlad pořízený sv. Jeronýmem, takzvanou Vulgatu, dosud považovaný za nedotknutelný. Za zmínku stojí, že právě Erasmovu verzi použil o pár let později Martin Luther pro svůj slavný překlad Nového zákona do němčiny. 

Věroučné spory se stoupenci protestantismu i katolictví přinesly Erasmovi mnoho nepřátel, proto se v závěru života stáhl do ústraní. Usadil se v Basileji, avšak když se město přidalo k protestantské reformaci, odcestoval do německého Freiburgu, kde v letech 1529–1535 vyučoval na univerzitě. Až do své smrti horlivě psal a překládal. Vedle psaní vlastních textů se stále věnoval ediční činnosti, vydal spisy jak raně křesťanských autorů (sv. Jeronýma či sv. Augustina), tak římských klasiků (Cicera, Ovidia a Plinia).

Zemřel v roce 1536 v pokročilém věku 67–70 let a místo posledního odpočinku nalezl v basilejské katedrále. Ještě po smrti byl však považován za nebezpečného – některá jeho díla zařadila tehdejší katolická církev na index zakázaných knih, protože v nich autor nezaujal dostatečně kritický postoj vůči protestantské církvi. Hranice mezi povolenými a zakázanými knihami byla přitom mnohdy nepředvídatelná, a tak se na listu objevila nejen jeho teologická díla, ale i populární sbírka přísloví Adagia. Svou dobu v mnohém předběhl, opětovného uznání se Erasmovým myšlenkám dostalo až za osvícenství v 18. století.

Únik vzduchu, který NASA označuje za potenciální hrozbu „katastrofického selhání“ části ruského modulu, trápí obě agentury již několik let. Únik pochází z přechodové části (PrK) ve služebním modulu Zvezda, která je oddělena od zbytku modulu a slouží jako spojovací prostor s nákladními loděmi Progress.

NASA a Roskosmos se neshodují na příčinách prasklin ani na jejich možných důsledcích. Ruští inženýři se domnívají, že praskliny vznikly v důsledku „vysoké cyklické únavy“ způsobené mikro-vibracemi, zatímco zástupci NASA je připisují kombinaci různých faktorů, jako je tlak, mechanické napětí, vlastnosti materiálu a vlivy prostředí. 

Posádky stanice se s problémem vypořádávají tak, že pokud není třeba přístup k nákladní kosmické lodi Progress, přechodová část se od zbytku stanice uzavírá. Podle Michaela Barratta, astronauta NASA, který se v říjnu vrátil po téměř osmi měsících pobytu na stanici, je toto řešení sice nepohodlné, ale relativně funkční.

Pokrok v mezích možností

Únik vzduchu v modulu PrK byl hlavním tématem setkání NASA a Roskosmosu, které proběhlo letos v září v Moskvě. Podle nové zprávy zveřejněné NASA obě agentury zkoumají sváry v modulu Zvezda jako pravděpodobný zdroj úniků.

Aktuální situace je dle NASA lepší, než byla na počátku roku, kdy únik dosáhl zatím nejvyšší úrovně. Následné opravy snížily rychlost úniku zhruba o třetinu, stále ale zůstávají předmětem obav.

Zatímco Roskosmos považuje provoz ISS za bezpečný a nehrozí podle něj katastrofické selhání, NASA vyjadřuje obavy ohledně strukturální integrity PrK. Obě agentury nicméně souhlasí, že budou pokračovat ve společném vyšetřování a přizvou k němu i odborníky z akademické a průmyslové sféry.

Šest let po americkém dobrodružství vydal Cabeza de Vaca v roce 1542 v Zamoře relaci o své cestě. V třiceti osmi kapitolách Zprávy, již podal Alvar Núñez de Cabeza de Vaca o tom, co se stalo v Indiích na výpravě guvernéra Pánfila de Narváez… popsal zkušenost z velkoryse připravené španělské výpravy za hranicemi tehdy známého světa. Přes pečlivé přípravy skončila katastrofou. Poté, co utonul ve vodách Mexického zálivu nedaleko ústí Mississippi po měsících hledání nové zlaté říše velitel výpravy Pánfilo Narváez, převzal vedení podniku právě pokladník expedice Cabeza de Vaca s cílem dovést stále ještě početný korpus účastníků zpátky do civilizace. Nakonec dorazil v dubnu roku 1537 do Nového Španělska pouze se třemi muži, jedinými přeživšími z původně více než pětisetčlenného Narváezova oddílu. 

Za zájmy krále

Alvar Núñez Cabeza de Vaca je sice pro část odborníků zabývajících se španělskou Amerikou poloviny 16. století svými kladnými vyjádřeními o indiánech výjimkou, ale na druhé straně se v řadě ohledů dalším účastníkům conquisty podobal. Ani u něj se například historikové neshodují na datu narození. Podle většinového názoru přišel na svět ve městě Jerez de la Frontera roku 1492 či 1495 (též 1480). S otazníky hovoří autoři také o jeho původu – jeden z conquistadorových předků, Martín Ahaja, měl být za reconquisty (znovudobývání Pyrenejského poloostrova katolíky na muslimech) pastevcem, který ukázal v roce 1212 před bitvou u Navas de Tolosa skupině křesťanských rytířů tajnou cestu a umožnil jim projít nepozorovaně arabskými oddíly. Ústí stezky označil kravskou lebkou (španělsky cabeza de vaca), jež Martínu Ahajovi pak dala jméno, a jeho čin mu pomohl k povýšení do řad šlechty krále Alfonse VIII. s příznačnými znaky v erbu v podobě kraví hlavy. 

Málo údajů našli biografové i pro první léta Cabezova života. Za nespornou považují účast šlechtice na válkách s Francií. Blížila se totiž doba, kdy se hlavní osou mezinárodní politiky v západní části Evropy měl stát španělsko-francouzský zápas zosobňovaný postavami francouzského krále Františka I. a španělského panovníka Karla I. (od roku 1531 císař Karel V.), kteří bojovali o postavení hegemona. Cabeza de Vaca se osobně přesvědčoval o narůstajícím nepřátelství mezi panovníky v oddílech Svaté ligy, když se v roce 1512 v řadách protifrancouzské koalice účastnil bitvy u Raveny a v následujících měsících srážek ve městech Gaeta a Boloňa. O rok později byl už zpět ve Španělsku ve službách rodu vévodů z Medina Sidonia, který se od počátku devadesátých let 15. století intenzivně zajímal o španělskou atlantickou expanzi. 

Cabeza de Vaca pobýval v této době většinou v Seville a musel registrovat krizi, do níž se Kastilie dostávala. Vrcholila na přelomu druhého a třetího desetiletí takzvaným povstáním komunerů – měst a drobné šlechty proti absolutistickým ambicím Karla I. Velká šlechta, mezi jejíž přední reprezentanty patřil i vévoda z Medina Sidonia, se přiklonila po počátečním váhání na stranu panovníka, což určilo i místo Cabezy de Vaca v konfliktu a jeho počínání v této době. Bojoval proti komunerům v Seville, působil jako vévodův emisar při jednáních s kastilským regentem a pozdějším papežem Hadriánem, účastnil se obsazení centra komunerů Tordesillasu a v dubnu 1521 i bitvy u Villalaru, v níž byli komuneři poraženi a jíž povstání prakticky skončilo. 

Ke klidu zbraní ovšem nedošlo, neboť se František I. pokusil využít vnitřních problémů protivníka k posílení vlastních pozic. Bojů se účastnil i Cabeza de Vaca, v bitvě u Puente de la Reina v Navaře přispěl ke zmaření ambice francouzského panovníka na získání této části Pyrenejského poloostrova. 

Neplánovaný cíl 

Pozornost španělských elit a veřejnosti nepoutaly však ve dvacátých letech pouze události na poloostrově a v přilehlém Středomoří. Španělé, či možná v této době spíš Kastilci, Aragonci a Katalánci, jevili velký zájem také o zprávy z druhé strany Atlantiku. V roce 1519 dospěl Hernando Cortés do centra Aztécké říše Tenochtitlánu, kde se potvrdily pověsti o obrovských pokladech v podobě zlatých a stříbrných artefaktů. Po dobytí, vydrancování a úplném zničení největšího města kontinentu v létě roku 1521 se vracely z Nového světa do Sevilly stovky účastníků Cortésovy expedice s bohatou kořistí a další stovky hidalgů snily s odkazem na příklad Cortésových conquistadorů o amerických drahých kovech. Usilovali u dvora o jmenování do čela výprav, které měly dosáhnout za mořem stejného úspěchu jako Cortés. Ne každý měl ovšem takovou pověst a kontakty, aby jmenování dosáhl. 

Jedním ze šťastných byl Pánfilo Narvaéz, který získal jméno úspěšného válečníka při dobývání Kuby. Potom sice bojoval jen se střídavými úspěchy na americkém kontinentě, kde přišel o oko, i přesto však patřil k uznávaným conquistadorům a s touto pověstí se v roce 1523 vrátil do Španělska. 

Tam stále přicházely zprávy o nových objevech na březích Mexického zálivu, odkud pronikali Španělé na východ a severovýchod do oblasti, již nazývali po úspěšné výpravě Ponce de Leóna Floridou. Právě Florida se měla stát cílem další expedice, v jejímž čele stanul v roce 1527 Narváez. Pro svůj podnik získal asi šest set mužů (vojáků, námořníků a kolonistů), mezi nimiž se nacházel i Cabeza de Vaca. 

Dne 17. června vyrazily lodě z přístavu San Lúcar de Barameda přes Atlantický oceán. Zakotvily teprve u ostrova Hispaniola, aby tady expedice doplnila potraviny a vodu. Zásobování ale vázlo, proto se zastávka protahovala. Čtyřicet mužů navíc využilo příležitosti k dezerci, a tak nakonec trvalo skoro šest týdnů, než mohla výprava pokračovat v plavbě k břehům Kuby. Zde nenabrala jenom vodu a potraviny, ale částečně doplnila i stav mužstva a Narváez koupil stádečko koní. 

Počasí ale expedici nepřálo. Během několika bouří zahynulo šedesát mužů, proto všichni uvítali velitelovo rozhodnutí plout na sever k Floridě. Tady se o Velikonocích 1528 vylodily čtyři stovky mužů v zálivu Tampa, zmapovaném v roce 1521 Ponce de Leónem. Cabeza de Vaca o dosažení Floridy napsal: „K pevnině jsme dorazili v úterý dvanáctého dne měsíce dubna a plavili se podél pobřeží.“ 

Na pokraji smrti 

Dále výprava postupovala po souši k západu, zatímco její lodě pluly podél pobřeží. Během pochodu přišla ve srážkách s indiány o řadu svých členů. Už značně demoralizovaná spory o směru a způsobu dalšího postupu se dostala až k Apalačskému zálivu. Narváez prosazoval opuštění lodí a pokračování po souši, Cabeza de Vaca měl jiný názor: „(…) lodě bychom opouštět neměli, dokud je nezakotvíme v bezpečném a obydleném přístavu. Připomněl jsem mu, že kormidelníci si nejsou zcela jisti, v ničem se neshodnou a ani nevědí, kde vlastně jsou, a koně jsou v takovém stavu, že kdyby nastaly nějaké potíže, vůbec k ničemu by nám nebyli.“ Narváez sice argumenty vyslechl, ale nedal se jimi přesvědčit, a když se k němu připojili další členové vedení expedice, bylo o výsledku rokování rozhodnuto. 

V sobotu 1. května 1528 vyrazily tři stovky Španělů (čtyři desítky z nich na koních) k západu, každý s přídělem dvou liber sucharů a půl libry špeku. Ačkoliv jim cestu komplikovalo bahno a početná jezera, jezírka a potoky, nacházeli tu dostatek potravin – zejména kukuřici na indiánských políčkách, zvěř a ptactvo. Občas narazili na nepřátelské indiány, jejichž šípy představovaly největší nebezpečí. Brněním sice pronikly jen výjimečně, ale řada mužů utrpěla i tak vážná zranění, neboť střelci někdy zasáhli otevřené spoje mezi jednotlivými částmi. Evropané museli uznat mistrovství indiánů v ovládání luků: „(…) střílejí z nich až na dvě stě kroků tak obratně, že nic neminou.“ Přitom neochotně přiznávali, že sami nejsou schopni jejich luky z dubového dřeva ani natáhnout. 

Avšak zdaleka největším problémem byl zdravotní stav mužstva, který fakticky znemožňoval další pochod. Narváez proto navrhl postavení člunů, což se neobešlo bez potíží. Španělům chyběl potřebný materiál, nástroje i znalosti. Přesto během srpna dokázali s nemalou mírou improvizace postavit pět desetimetrových lodic, jejichž plachty zhotovili z vlastních košilí. V těchto týdnech utratili všechny koně. Jejich maso snědli, žíněmi ucpali škvíry v trupech člunů a z kůží vyrobili měchy na vodu. 

Dne 22. září mohla malá flotila vyplout, když předtím nazvala místo, jež opouštěla, Zátokou koní, jako projev vděčnosti čtyřnohým druhům. Na každém člunu se tísnilo skoro pět desítek mužů a minimum zásob, takže borty vystupovaly jen několik centimetrů nad hladinu. 

Už po prvních dnech plavby došly zásoby kukuřice i poslední sladká voda a zoufalí Španělé začali pít vodu mořskou, což stálo život pětici z nich. Další zahynuli ve srážkách s indiány. Výpravu nakonec zachránila sladká voda, na niž přeživší členové narazili v ústí řeky. V indiánské vesnici našli také „mnoho kukuřice již zralé ke sklízení“. Podle relace Cabezy de Vaca proto děkovali Bohu za záchranu životů: „(…) že nám pomohl v tak velké nouzi, všechny tyto strasti pro nás byly totiž nezvyklé, a tak jsme se cítili velmi unaveni a vyčerpáni hladem.“

Hrstka přeživších 

Již brzy se měli Španělé přesvědčit, že potíže nekončí. Ztráceli totiž jeden člun za druhým, až jim nezbylo než pokračovat po souši. Procházeli poté vesnicemi různých etnik, jejichž chování k cizincům se diametrálně lišilo. Někde je přijímali s otevřeným nepřátelstvím, takže setkání končila střety s mrtvými na obou stranách i pokusy o zotročení podivných vetřelců, jinde projevovali indiáni zájem o výměnu komodit v podobě potravin nebo mušlí. Postupem času získali Španělé pověst léčitelů, byť většinou uzdravovali jen vkládáním rukou na nemocné či foukáním, doprovázeným modlitbami, nechybělo ale ani vynětí hrotů šípů uvízlých ve svalech. Nakonec z celé expedice zůstala pouze skupinka čtyř mužů: uznávaný vůdce čtveřice Cabeza de Vaca, Alfonso del Castillo, Andrés Dorantese a jeho černý otrok Estebánico.

V severní části místokrálovství Nové Španělsko, v dnešním severním Mexiku, narazili po osmi letech zase na Španěly. Na řece Sonora se setkali s jezdci Diega de Alcatraze, kteří pátrali po „divokých indiánech“ (jen ty mohli podle španělských zákonů poddaní koruny zotročit a prodat). Jezdci nevěřícně zírali na skupinku mužů promlouvajících srozumitelnou kastilštinou, kteří se nápadně podobali indiánům nejen svým oděvem, ale též barvou kůže. Zrzavé vlasy a vousy vůdce skupiny však neodpovídaly ničemu, co Španělé mezi indiány kdy viděli. Odlišoval se i další z mužů, jehož rysy a barva jasně svědčily o africkém původu. 

Po několika dnech dospěla čtveřice do osady San Miguel de Culiacán, kde guvernér nabídl krajanům řádné oblečení a jiné vymoženosti bílé civilizace včetně postelí. Evropský oděv jim ovšem působil velké odřeniny a v postelích nemohl nikdo z nich usnout. Cabeza de Vaca tak místo díků poznamenal: „(…) nemohli jsme šaty nějaký čas nosit a spát jinde než na zemi.“ 

Osudy navrátilců 

Z Culiacánu zamířila čtveřice do hlavního města místokrálovství, kam dospěla 25. července 1536. Tady se po téměř osmi letech definitivně rozešla. Vůdce expedice se vrátil přes Veracruz a Lisabon do Evropy, kde ho s jistou prodlevou čekalo jmenování guvernérem v Paraguayi. Odjel sem v roce 1540, po dobrodružné cestě objevil vodopády Iguazů a zamířil k západu. Jeho cíl představovalo Peru s bohatými stříbrnými doly, kam se ovšem už nedostal. O úřad jej připravil Domingo Martínez de Irala, který sice svého vítězství nevyužil k fyzické likvidaci konkurenta, jak se ve španělských koloniích této doby stávalo, ale nechal jej deportovat do Španělska, kde Cabeza de Vaca stanul před soudem. Po jistých peripetiích byl obžaloby z finančních machinací a administrativních prohřešků zproštěn, a nakonec získal i malou penzi. Informace o jeho smrti jsou značně rozporné, zemřel zřejmě před rokem 1559 ve Valladolidu.

Další členové Narvaézovy expedice Alfonso del Castillo a Andrés Dorantes se vrátili s Cabezou de Vaca do Španělska jen dočasně. Splnil se jim sen, s nímž odjížděli do Ameriky – dočkali se bohatství. Andrés Dorantes se oženil v Novém Španělsku s bohatou vdovou a po její smrti vstoupil do nového manželského svazku, opět s vdovou, vlastní sestřenicí Paulou. Zemřel kolem roku 1550 jako dobře zabezpečený muž. 

S vdovou se v Novém Španělsku oženil i Cabezův druh Alonso del Castillo. Po smrti manželky ovšem musel žádat kvůli chudobě po úřadech nějakou penzi, jeho další osudy jsou potom neznámé. Dorantův černý otrok Estebánico, který absolvoval celé putování Texasem, sloužil na Cabezovo doporučení na konci třicátých let páteru Marcosovi při jeho hledání bájných sedmi měst Ciboly. Byl při své misi asi v roce 1539 údajně zabit indiány Zuñi, podle jiné verze příběhu ovšem nezahynul, zůstal mezi pueblany a do španělského světa se nikdy nevrátil.

Sluneční aktivita zahrnuje celou řadu dramatických jevů, včetně slunečních skvrn, slunečních erupcí nebo slunečního větru. Tato aktivita se průběžně mění během zhruba 11letého slunečního cyklu. Samotný cyklus je víceméně daný a pravidelný, ale současně je poměrně obtížné předpovídat jeho konkrétní průběh. Procesy související se slunečním cyklem jsou příliš složité na jednoduché předpovědi.

Zkáza na nízké oběžné dráze

Sluneční aktivita právě probíhajícího 25. cyklu je zhruba 1,5× intenzivnější, než odborníci očekávali. Bouřící Slunce doslova devastuje satelity na oběžné dráze, především ty, které operují na nízkých oběžných drahách. Jen před pár dny předčasně shořely v atmosféře tři cubesaty Binar-2,3 a 4, kosmického programu Binar australské Curtinovy univerzity. Cubesaty obíhaly Zemi teprve dva měsíce a podle původních plánů měly pracovat ještě další čtyři měsíce.

Důvodem konce mise trojice univerzitních satelitů je zvýšená sluneční aktivita, která kromě jiného dodává vnějším vrstvám pozemské atmosféry více energie a atmosféra se v důsledku toho poněkud nafukuje. Satelity, které se pohybují pod hranicí zhruba 1 000 kilometrů, se musejí potýkat s razantním nárůstem atmosférického tření. Něco takového může narušit jejich pohyb a v některých případech i vyvolat katastrofální pád satelitu do hustých vrstev atmosféry, kde nakonec nevyhnutelně shoří.

V uvedené problematické zóně se nachází celá řada významných satelitů, včetně například konstelace Starlink a pod uvedenou hranicí se také pohybuje Mezinárodní vesmírná stanice. Satelity Starlink i vesmírná stanice mají k dispozici orbitální pohon, s jehož pomocí se mohou dostat zpátky na původní dráhu a eliminovat tak zvýšené tření. Jde o více či méně nákladnou ale řešitelnou komplikaci. Podobný luxus si ale nemůže dovolit řada univerzitních satelitů, které orbitálním pohonem nedisponují.

Krevní tlak patří k významným parametrům zdravotního stavu každého člověka. Vysokým krevním tlakem (hypertenzí), trpí podle lékařů každý třetí Čech. Hypertenze přitom představuje závažný stav, který obzvláště při dlouhodobém působení zásadně přispívá k rozvoji chorob kardiovaskulární soustavy, včetně infarktu myokardu a mrtvice. Ohroženy jsou ale i další orgány, jako například ledviny. Až polovina lidí s vysokým tlakem se nedožívá průměrné délky života a je tak v nejlepším zájmu každého udržovat krevní tlak na zdravé úrovni.

Každý pohyb pomáhá

Jak toho docílit? Podle epidemioložky Jo Blodgettové z Londýnské univerzity to vlastně není nic složitého. Pozitivní vliv na krevní tlak má podle ní pohyb. Ten v případě hypertenze krevní tlak snižuje, a to bez ohledu na konkrétní fyzickou aktivitu. Tvrzení Blodgettová dokládá výsledky své studie, kterou v těchto dnech zveřejnil časopis Circulation. 

Pro podstatné snížení krevního tlaku podle Blodgettové stačí v řadě případů i pouhých pět minut cvičení denně. Může jít v podstatě o jakékoliv cvičení nebo i intenzivnější pohyb, jako je třeba jízda na kole nebo chůze do schodů. 

Pár minut takového pohybu vede v průměru k poklesu systolického krevního tlaku o 0,68 mmHg a diastolického tlaku o 0,54 mmHg. Platí zde přitom přímá úměra – delší aktivity vedou k většímu zlepšení krevního tlaku. Například nahrazení 21 minut sezení stejnou porcí cvičení, vede k poklesu systolického tlaku až o 2 mmHg. Studie vychází z analýzy dat získaných z nositelných zařízení u 14 761 účastníků výzkumu.

Jelikož největší světový oceán pokrývá téměř třetinu naší planety, jistě nepřekvapí, že se nejodlehlejší místo nachází právě v Pacifiku. Konkrétně se jedná o oblast mezi Jižní Amerikou a Oceánií, kde je vodní plocha nejrozsáhlejší a nejméně osídlená. Jde o jeden ze čtyř tzv. pólů nedostupnosti, tedy míst na Zemi, která jsou vzhledem ke své poloze nejméně snadno dosažitelná.

A právě pacifický pól nedostupnosti, známý také jako Point Nemo neboli „bod Nemo“, leží nejdál od jakéhokoliv pobřeží. Od nejbližší pevniny ho dělí 2 688 kilometrů: Zhruba ve stejné vzdálenosti se od něj nacházejí ostrůvek Motu Nui u pobřeží Velikonočního ostrova, atol Ducie náležející k Pitcairnovým ostrovům a ostrov Maher u Antarktidy. Jelikož v okruhu stovek kilometrů nevedou žádné pravidelné námořní ani letecké trasy, stávají se příležitostně nejbližšími lidmi kosmonauti na palubě Mezinárodní vesmírné stanice, pohybující se asi čtyři sta kilometrů nad povrchem planety. 

Pacifický pól nedostupnosti slouží vzhledem ke své odlehlosti i jako cíl pro navádění vysloužilých družic. Odborníci odhadují, že zde na mořském dně, v oblasti o rozloze asi 1 500 kilometrů čtverečních, spočívají trosky více než 260 kosmických lodí a satelitů. Jsou mezi nimi i zbytky kosmické stanice Mir, která kdysi bývala pýchou kosmického programu Sovětského svazu. 

Opačným extrémem je euroasijský pól nedostupnosti, tedy místo na pevnině, které leží nejdále od oceánů. Nachází se v severozápadní části Čínské lidové republiky a od nejbližšího pobřeží jej shodou okolností dělí velmi podobná vzdálenost jako pacifický pól nedostupnosti – 2 645 kilometrů.

Metan je velmi účinným skleníkovým plynem. V atmosféře absorbuje infračervené záření, které by jinak uniklo do vesmíru, čímž zvyšuje teplotu v nižších vrstvách atmosféry. I když je jeho koncentrace v atmosféře mnohem nižší než koncentrace oxidu uhličitého (CO₂), jeho schopnost absorbovat infračervené záření je přibližně 25–30krát silnější. Odborníci mu proto připisují zhruba třetinový podíl na oteplení planety od začátku průmyslové revoluce. 

Metan pochází z různých přírodních i antropogenních (lidských) zdrojů. Mezi přírodní zdroje patří mokřady, lesy, mořské ekosystémy, a také činnost některých mikroorganismů (například archaea v trávicím traktu skotu). Dalšími zdroji metanu jsou těžba a spalování fosilních paliv, zemědělství (zejména chov skotu), a také skládky.

Metan biologického původu

Dřívější výzkumy naznačovaly, že produkce fosilních paliv tvoří přibližně 30 % globálních emisí metanu. Nová studie Sylvie Michelové z Institutu pro arktický a alpinský výzkum INSTAAR na Coloradské univerzitě v Boulderu ale tuto tezi zpochybňuje. Podle Michelové byl nárůst metanu v zemské atmosféře v období mezi lety 2020 a 2022 způsoben především mikroby.

„Pochopení toho, kde se vlastně metan v atmosféře bere, nám pomůže připravit účinné postupy k omezování jeho emisí,“ vysvětluje Michelová. „Současně platí, že se musíme o emisích metanu dozvědět co nejvíce, abychom mohli odhadnout, jaké klima můžeme očekávat v dohledné budoucnosti.“ 

K identifikaci původu metanu vědci použili počítačové simulace a analýzu izotopů uhlíku. Metan z fosilních paliv totiž obsahuje větší množství uhlíku-13 než metan produkovaný mikroorganismy. Z toho je možné odvodit, odkud pochází. Mikrobiální emise metanu nyní podle vědkyně představují více než 90 % globálního nárůstu metanu. Nejasné zatím zůstává, zda zvýšení mikrobiálních emisí pochází z přirozených zdrojů (jako jsou mokřady) nebo z lidské činnosti (například zemědělství a skládky).

V zemské atmosféře prochází metan cyklem oxidace a reaguje především s hydroxylovými radikály (OH), což jsou vysoce reaktivní molekuly. Tato reakce produkuje formaldehyd (CH₂O) a další sloučeniny. Díky tomu u něj dochází k mnohem rychlejší degradaci než například v případě oxidu uhličitého. Zatímco CO₂ zůstává v zemské atmosféře až tisíce let, metan se v ní rozpadá během 10 až 12 let. Účinky metanu na zvyšující se teplotu jsou tak sice relativně krátkodobé, ale intenzivní. Snížení emisí metanu má tedy okamžitý a významný dopad na zpomalení oteplování planety.

Na otázku, proč jsou sochařská díla tak zohavená, se zaměřila Rachel Kousserová, profesorka dějin umění z City University of New York. Nabízí se samozřejmě praktické vysvětlení: štíhlý kamenný krk se při transportu zlomí o poznání snáz než tělo. Víme ale, že Římané sochy rozbíjeli schválně. Tento akt se nazýval „damnatio memoriae“ a římský senát jím mohl odhlasovat odsouzení památky obzvláště nemilovaného císaře. Pokud hlasování prošlo, Senát vymazal císařovo jméno ze záznamů, znehodnotil jeho portréty a sochy a zabavil pozůstalým majetek. To se stalo například nechvalně známému císaři Neronovi.

Římští sochaři dokonce někdy záměrně navrhovali své sochy tak, že se hlava na trup jen nasazovala. Tak se mohl nepohodlný obličej rychle vyměnit. Tyto případy poznáme podle sesazovacích otvorů i nápadně hladkého řezu. 

Hlavy však mohli řezat i bezohlední obchodníci s uměním. Dva artefakty – dvojitá cena! To zjistili například kurátoři muzea Getty, kam se takový kousek, rozdělený prokazatelně až ve 20. století, dostal. A když později u jednoho ze starožitníků potkali podezřele stejnou hlavu, jakou se socha pyšnila ještě ve 30. letech 20. století, neváhali, koupili ji a připevnili zase dohromady…