„Bylo uvedeno venatio se lvy a levharty,“ zní nejstarší zmínka o zápasech v aréně, v nichž vystupovala zvířata. Tato stručná zpráva římského historika Livia (59 př. n. l. – 17 n. l.) se vztahuje k roku 186 př. n. l., kdy generál a politik Marcus Fulvius Nobilior uspořádal hry k oslavě svého řeckého tažení. 

Pro větší slávu 

Utkání divokých tvorů v amfiteátru se stala velmi populárními a jejich provedení se časem různilo – kromě soubojů s lidmi bojovala zvířata proti sobě nebo ukazovala naučené dovednosti podobné novodobým cirkusovým číslům. V aréně se s nimi utkal člověk zvaný bestiarius. Mohlo jít buď o odsouzence k smrti, nebo o dobrovolníka zápasícího pro zisk a slávu. Lovů na zvířata se obvykle účastnil trénovaný profesionál venator. Ani jednoho z účinkujících ale nelze označovat za gladiátora. Základní myšlenkou her venationes bylo ovládnutí nezkrocené přírody člověkem, což plně odpovídalo římské mentalitě, která chtěla vše podrobovat své vůli. 

Zvířecí zápolení mělo navíc nezanedbatelný politický a ekonomický význam. Přes značná rizika mohlo pořadateli přinést bohatství i oblibu, proto ty nejvěhlasnější boje pořádaly velké osobnosti římských dějin. Roku 58 př. n. l. zorganizoval Pompeiův podporovatel Marcus Aemilius Scaurus okázalé hry, jejichž součástí bylo i venatio. Publikum mohlo sledovat „podivuhodná a dříve neobyčejně vzácná zvířata“, jak o mnoho století později referoval historik Ammianus Marcellinus, vyprávějící o nilských krokodýlech a hroších. 

Scaurovy hry předčil samotný konzul Pompeius Magnus (106 až 48 př. n. l.) o tři roky později, když Římanům předvedl dva nejoblíbenější druhy zvířat – slony a lvy, jichž prý tehdy bojovalo šest set. Očitým svědkem Pompeiových her se stal Marcus Tullius Cicero, římský politik, řečník a filozof, který z krvavé podívané nebyl příliš nadšený: „Jaké potěšení může najít vzdělaný, kultivovaný muž v tom, když neuvěřitelně silné zvíře roztrhá na kusy docela bezbranného člověka nebo lovcův oštěp probodne nádherné zvíře? (…) Nic nového jsme neviděli.“ 

Zvířata jako popravčí 

V roce 46 př. n. l. byl Pompeius poražen Juliem Caesarem (100–44 př. n. l.) u Farsalu a vítěz hodlal uspořádat hry, které by předčily venationes jeho protivníka. Hlavním bodem se mělo stát utkání se lvy jako dokonalými symboly divokosti přírody. Během prvních čtyř dnů jich v aréně bylo zabito čtyři sta. Caesar představil také nové, dosud nevídané zvíře – takzvaného cameloparda, který „vypadá ve všech ohledech jako velbloud, až na nohy, které nemá všechny stejně dlouhé, zadní jsou kratší. Hned od zadku se postupně zvedá, takže působí dojmem, jako by lezl někam vysoko; (…) kůži má skrvnitou jako levhart“. Tak popisuje Cassius Dio (asi 165–235) žirafu, jež naplňovala touhu Římanů po novinkách a senzacích. Tento římský historik referoval též o hrách uspořádaných roku 80 u příležitosti dokončení největšího amfiteátru římského světa, dnes známého jako Koloseum.

Během venationes bylo do arény nasazeno na 9 000 zvířat ze všech koutů země, od slonů a tygrů po zubry či nosorožce. Neochočení tvorové byli v římských arénách také prostředníky výkonu rozsudku smrti – takzvaný damnatio ad bestias jedince odsuzoval k roztrhání zvířetem. Častým a oblíbeným katem býval medvěd, jakožto nejpopulárnější zabiják arény po kočkovitých šelmách. 

Popravy byly často inscenované jako dramatizace známých mytologických příběhů. Například za vlády císaře Domitiana ( 81–96) došlo k ukřižování známého lupiče Laureola v roli Prométhea, kterého místo orla klovajícího játra pokořil kaledonský medvěd, přivezený až z oblasti dnešního Skotska. Podobně byl roku 80 roztrhán odsouzenec v roli pěvce Orfea během velkých her císaře Tita ( 79–81).

Poloostrov Paracas a stejnojmenná přírodní rezervace se nacházejí asi dvě stě kilometrů jižně od peruánského hlavního města Limy, odkud lze jednoduše přicestovat meziměstským autobusem. Název Paracas přitom v místním jazyce znamená „písečný déšť“ a odkazuje na časté písečné bouře na tamním pobřeží.

Kladka či seismograf?

K nejznámějším lákadlům přírodní rezervace patří petroglyf známý pod názvem Candelabro. Zhruba 180 metrů vysoký a 60 centimetrů hluboký obrazec ve tvaru svícnu je vyrytý do severního svahu poloostrova a ve svých knihách jej proslavil záhadolog Erich von Däniken: Na základě neověřené informace, že španělští dobyvatelé objevili v prostředním rameni petroglyfu dlouhý provaz, spisovatel spekuloval, že se mohlo jednat o součást systému kladek k vytahování nákladů z lodí. Podle jiných představ údajné lano odkazovalo na gigantický seismograf, schopný zaznamenat otřesy země nejen v Peru, ale i ve zbytku planety. Nebo snad šlo o symbol navádějící mimozemšťany na přistávací dráhy na proslulé planině Nazca?

Pravda se hledá jen stěží. Předpokládaná doba vzniku obrazce kolem let 500–300 př. n. l. vychází z datace keramiky nalezené v okolí. Podle místních námořníků se však jedná o osm století starý symbol trojzubce inckého boha stvořitele Virakoči. Petroglyf je každopádně viditelný na vzdálenost téměř dvaceti kilometrů a usnadňuje orientaci všem lodím, které k poloostrovu Paracas připlouvají.

Město mrtvých

Jestliže obrazec rozeznatelný jen z moře či ze vzduchu rozjitří fantazii všech hledačů senzací a tajemna, pozůstatky kultury zvané Paracas ji rozbouří jako divoké vody omývající místní rozeklané pobřeží. Zmíněná kultura totiž nehostinný poloostrov využívala k pohřbívání svých zesnulých, a to zhruba od 7. století př. n. l. do roku 200. Nejprve se ostatky ukládaly do tzv. cavernas neboli hrobek ve tvaru láhve, zatímco pozdější hrobky označované jako necropolis připomínaly spíš podzemní města.

Mumifikovaná těla zabalená do vrstev látky a spočívající v poloze plodu dodnes vzbuzují řadu otázek. Mnohé lebky nesou stopy trepanace, tedy chirurgického zákroku, při němž se do lebeční kosti prorazí otvor. Nálezy ukazují, že dotyční přežili a podle dorůstajících kostí kráčeli po světě ještě mnoho dalších let. V oblasti se rovněž podařilo objevit množství protažených lebek, jež následně inspirovaly nejen tvůrce filmu „Indiana Jones a tajemství křišťálové lebky“ k výrobě ústředního artefaktu – ale také zástupy ufologů, kteří se snaží spojit kulturu Paracas s mimozemskými civilizacemi.

Tajuplné motivy

Spekulacím záhadologů nahrávají rovněž textilie halící zemřelé. Několik vrstev plášťů o rozměrech kolem 1,5 × 2,5 metru zdobí nádherně vyšívané motivy létajících figur s tak přesvědčivou geometrickou abstrakcí, že by mohly skutečně zpodobňovat případné mimozemské návštěvníky. Vedle nich se objevují i shluky symbolů a podle některých odborníků jde možná o neznámé písmo dávných civilizací. Stejné postavy se pak nacházejí na keramice odkryté v hrobech.

Vlastní názor si ostatně můžete udělat sami v Museo de Sitio Julio C. Tello, které ukázky pohřebních předmětů i další artefakty paracaské kultury vystavuje. Za pozornost však stojí rovněž samotná budova: Moderní dílo architektonického studia Barclay & Crousse, dokončené v roce 2016, souzní s okolní písečnou krajinou. Muzeum respektuje tamní klima systémem přirozené ventilace, chrání exponáty díky vhodně umístěným oknům, a prý je dokonce inspirováno samotnými textiliemi.

Mimozemská knihovna

Vraťme se však ještě na chvíli k mimozemšťanům. Když už spekulace nad skutečnými nálezy z regionu nestačily, vznikl v 60. letech minulého století jeden z největších archeologických podvrhů v dějinách. Snad poptávka po předkolumbovských artefaktech v té době zapříčinila, že se po záplavách na řece Ica začaly mezi sběrateli objevovat andezitové kameny, na nichž byly vyryty prapodivné věci – pravěké ryby a dinosauři, operace lebky i císařské řezy prováděné zvláštními bytostmi.

Odborníci je datovali pomocí tehdy dostupných metod, tedy radiokarbonovou analýzou organických zbytků z vrstev, v nichž se zhruba čtyřicet tisíc kamenů údajně našlo. Dospěli přitom k závěru, že vyobrazení pocházejí z éry dinosaurů. Zrodila se tak teorie, že jde o relikty po mimozemšťanech, kteří v dávné minulosti navštívili Zemi, geneticky vytvořili člověka a zase odletěli. Do kamenů údajně vyryli své tehdejší znalosti, načež je lidstvu zanechali jako prehistorickou knihovnu.

Vrtačka a smirek

Největší sběratel a propagátor popsané teorie, lékař Javier Cabrera, se díky záhadným kamenů proslavil i za hranicemi Peru. Fotily se s ním mnohé významné osobnosti, včetně španělské královny. Chcete-li tedy na vlastní oči spatřit největší sbírku kamenů údajně pocházejících z nedaleké dinosauří lokality Ocucaje, vydejte se do města Ica: Na tamním náměstí Plaza de Armas se nachází Museo Scientífico Javier Cabrera, přičemž syn dnes již zesnulého sběratele vám o nálezech rád povypráví a zavede vás i do skladu hned s několika tisíci domněle vzácných kusů.

Zkoumání pomocí mikroskopu každopádně ukázalo, že se na kamenech nacházejí zbytky smirkového papíru. Dokonce i pohled pouhýma očima naznačuje, že k výrobě posloužil nějaký moderní nástroj, snad zubní vrtačka. Nesrovnalosti vykazují také samotné obrazce: Některé například zpodobňují císařské řezy prováděné u dinosaurů, ačkoliv se jednalo o vejcorodé živočichy. Navíc kameny znázorňují jen druhy známé už v 60. letech 20. století. A především se největší tehdejší překupník „nálezů“ Basilio Uchuya u soudu přiznal, že je sám vyráběl.

Na ptačí ostrovy

Kromě archeologických památek a teorií o mimozemských civilizacích láká Paracas i na nádhernou přírodu. Na vlastní kůži tam můžete pocítit písečný déšť, vznikající v důsledku neutuchajícího větru v drsné krajině. Paracaské pobřeží lemuje nepochybně nejdivočejší moře, jaké jste kdy viděli. Obzvlášť úchvatné výhledy nabízejí pláže Supay, Yumaque či Roja, nicméně vzhledem k nevyzpytatelným proudům tam platí zákaz koupání. Na některých místech pak můžete dokonce narazit na zkameněliny prehistorického podmořského života.

Lodě z přístavu denně vozí turisty za pozorováním bohaté fauny na nedalekých ostrovech Ballestas či Isla Blanca. Skalnaté kusy souše poskytují útočiště stovkám lachtanů a několika párům tučňáků Humboldtových. Hnízdí tam řada druhů ptáků a mohou za bílé zabarvení ostrovů guánem, jež se v místě dlouhá léta těžilo (viz Ptačí poklad). Z paluby se dají pozorovat kolonie pelikánů, kormoránů, terejů či červenozobých rybáků inka, jak se překřikují a bojují o své místo na slunci.

Oáza mezi dunami

Milovníci adrenalinu se mohou nad svahy strmě padajícími do moře také proletět na paraglidu nebo si poloostrov projet v otevřené dvoumístné bugině. Půjčit si lze i jízdní kolo, ovšem cyklistika v neustálém protivětru není nijak příjemná.

Jen pár kilometrů za městem Ica se pak nachází oáza Huacachina ukrytá v písečné poušti, jediné svého druhu v Jižní Americe. Vesnička vyrostla kolem dnes již vysychajícího jezera a žije v ní asi jen stovka stálých obyvatel. Nabízí však hned několik restaurací a posezení u zelené vodní plochy, kde se dá spočinout se sklenkou pisca v ruce. Turisté s oblibou zdolávají na čtyřkolkách okolní působivě vysoké duny, a kdo chce na extravaganci ještě přidat, půjčí si na pár hodin prkno na sandboarding.

Pokud existuje metropole smogu, pak by to rozhodně mělo být indické Dillí. Podle průzkumů WHO a amerického institutu Health Effects Institute patří Dillí mezi města s vůbec nejhorším ovzduším na světě. Odborníci odhadují, že doslova vražedný smog v Dillí nenávratně ničí plíce asi 2,2 milionů dětí, které žijí v nejvíce zamořených oblastech.

Letošní rok není výjimkou. Z Nového Dillí opět přicházejí zprávy o smogu, který tentokrát přinejmenším padesátkrát překračuje doporučené denní limity Světové zdravotnické organizace (WHO). Dillí je dnes obří megapole s více než 21 miliony obyvatel, s čtyřikrát vyšší hustotou zalidnění než má například Praha. Mnozí z nich v podstatě nemají šanci před smogem uniknout.

Zima plná smogu

V oblasti Dillí dochází prakticky každou zimu k tomu, že chladnější teploty a pomaleji se pohybující masy vzduchu uvězní škodliviny přímo ve městě. Více či méně alarmující smogový stav obvykle trvá velmi dlouho, od poloviny října minimálně do ledna. Chudší lidé si v Dillí nemohou dovolit filtry na vzduch, ani nemohou zabezpečit proti smogu své domovy.

Jak uvádí společnost monitorující ovzduší IQAir, před týdnem dosáhly v některých částech Dillí měřené obsahy pevných prachových částic PM2,5 (částice menší než 2,5 μm) v ovzduší hodnot 806 mikrogramů na metr krychlový. To je více než 53násobek limitu doporučeného WHO. Přitom jde o částice, které pronikají do dolních cest dýchacích a mohou způsobovat zdravotní problémy.

Zdrojem tohoto smogu bývají farmáři, kteří spalují zbytky rostlin na polích, také továrny a doprava. Podle nedávné zprávy zveřejněné v New York Times, která je založená na vzorcích odebíraných po dobu pěti let z ovzduší a půdy, je podstatným producentem smogu i spalovna, ve které končí hory odpadků. V těchto vzorcích byly nalezeny alarmující hodnoty těžkých kovů, což je dalším velmi vážným zdravotním rizikem pro obyvatele Dillí.

„Poprvé se nám podařilo pořídit detailní snímek umírající hvězdy v galaxii mimo Mléčnou dráhu," říká Keiichi Ohnaka, astrofyzik z Universidad Andrés Bello v Chile. Hvězda WOH G64, která se nachází neuvěřitelných 160 000 světelných let od nás, byla zobrazena díky působivé ostrosti, kterou nabízí interferometr VLTI (Very Large Telescope Interferometer) na Evropské jižní observatoři (ESO). Nová pozorování ukazují hvězdu chrlící plyn a prach v poslední fázi před tím, než se stane supernovou.

„Objevili jsme kokon ve tvaru vejce, který těsně hvězdu obklopuje,“ říká Ohnaka, hlavní autor studie, která byla právě publikována v časopise Astronomy & Astrophysics. „Jsme nadšeni, protože to může souviset s drastickým vyvržením materiálu z umírající hvězdy před výbuchem supernovy.“

Umírající veleobr

Zatímco astronomové pořídili zhruba dva tucty detailních snímků hvězd v naší galaxii a odhalili jejich vlastnosti, nespočet dalších hvězd se nachází v jiných galaxiích, které jsou tak daleko, že jejich detailní pozorování bylo až doposud v podstatě nerealizovatelné. 

Nově vyfocená hvězda WOH G64 leží ve Velkém Magellanově mračnu, jedné z malých galaxií, které obíhají kolem Mléčné dráhy. Astronomové o této hvězdě vědí již desítky let a příhodně ji nazvali „hvězdným obrem“. Velikost tohoto červeného veleobra totiž předčí Slunce zhruba 2 000×.

Ohnak a jeho skupina se o tuto obrovskou hvězdu zajímali už dlouho. Již v letech 2005 a 2007 využili VLTI ESO v chilské poušti Atacama, aby zjistili více o vlastnostech hvězdy, a v následujících letech pokračovali v jejím studiu. Skutečný snímek hvězdy však stále unikal. S tím musela skupina počkat na vývoj jednoho z přístrojů druhé generace VLTI, GRAVITY. Poté, co porovnali své nové výsledky s předchozím pozorováním WOH G64, s překvapením zjistili, že hvězda za posledních deset let pohasla.

„Zjistili jsme, že tato hvězda v posledních 10 letech prochází výraznými změnami, což nám poskytuje vzácnou příležitost sledovat její život v reálném čase,“ říká Gerd Weigelt, profesor astronomie na Institutu Maxe Plancka pro radioastronomii v německém Bonnu a spoluautor studie. V závěrečné fázi svého života se červení veleobři, jako je WOH G64, zbavují vnějších vrstev plynu a prachu v procesu, který může trvat až tisíce let. „Tato hvězda je jednou z nejextrémnějších svého druhu a každá drastická změna ji může přiblížit k explozivnímu konci,“ dodává spoluautor Jacco van Loon, ředitel Keele Observatory na Keele University ve Velké Británii, který pozoruje WOH G64 od 90. let 20. století.

Astronomové se domnívají, že vyvržený materiál může být také příčinou ztmavnutí a neočekávaného tvaru prachového kokonu kolem hvězdy. Nový snímek ukazuje, že daný kokon je protáhlý, což vědce, kteří na základě předchozích pozorování a počítačových modelů očekávali jiný tvar, překvapilo. Domnívají se proto, že vejčitý tvar kokonu by mohl souviset buď s vyvrhováním materiálu hvězdou, nebo vlivem dosud neobjevené obíhající hvězdy.

S tím, jak hvězda slábne, je pořízení dalších detailních snímků stále obtížnější, a to i pro VLTI. Nicméně plánované vylepšení pozorovacích přístrojů dalekohledu, jako je budoucí GRAVITY+, slibují, že se to brzy změní. „Podobná následná pozorování pomocí přístrojů ESO budou důležitá pro pochopení toho, co se ve hvězdě děje,“ uzavírá astrofyzik Keiichi Ohnaka.

Tak jako všechny krásné pozemské věci, ani okouzlující Středozemní moře se všemi jeho romantickými zákoutími nevydrží věčně. Je vlastně jenom hříčkou deskové tektoniky, která po celé věky posunuje kontinenty a mění tvář Země. Jde o pohyby tektonických desek, které jako ledové kry plují na horkém a do značné míry tekutém svrchním plášti.

Oblast Středozemního moře je pozůstatkem dávného oceánu Neotethys, který se začal formovat těsně před počátkem rozpadu superkontinentu Pangea před zhruba 250 miliony let, počátkem období triasu. Tektonické desky se nezastaví a pozice kontinentů se průběžně mění, přičemž se mění i situace Středozemního moře.

Hrozba Africké desky

Asi největší hrozbu pro Středozemní moře, pokud jde o deskovou tektoniku, představuje Africká tektonická deska. Ta se už přibližně 100 milionů let nasunuje do Eurasijské desky a tato srážka, během které vznikly například Alpy, postupně uzavírá oblasti oceánu, které se nacházely mezi těmito tektonickými deskami.

Budoucí geologický vývoj Středomoří není úplně snadné předpovědět, protože je ve hře celá řada geologických mechanismů. Můžeme si být víceméně jistí, že za stovky milionů let vznikne nový superkontinent. Během jeho tvorby Středozemní moře bude s velkou pravděpodobností výrazně pozměněno nebo úplně zanikne. Velké změny ale mohou nastat mnohem dříve.

Zranitelnou pozici Středozemního moře názorně předvedla Messinská salinitní krize, ke které došlo na konci miocénu, asi před 6 miliony let. V důsledku zmíněných pohybů tektonických desek došlo k přehrazení Gibraltarského průlivu a Středozemní moře se stalo vnitrozemským mořem. Tou dobou bylo velmi teplo a moře rychle vyschlo. Středozemí se tehdy asi na půl milionu let proměnilo na obrovskou slanou pánev, než se pevnina v oblasti Gibraltaru opět protrhla a Středozemní moře se zase naplnilo vodou.

První kočárek vznikl na popud Williama Cavendishe, vévody z Devonshiru, který chtěl pořídit svým dětem pěknou hračku, s níž by se zabavily venku. Malý zahradní kočárek pro potěšení rodiny mladého aristokrata sestrojil přední anglický architekt, zahradní a interiérový designér William Kent (asi 1685–1748). Jednalo se o zmenšeninu klasického kočáru, již táhly kozy nebo jiná domácí zvířata drobnějšího vzrůstu. Ostatně kozy jako tažná zvířata pro potomky bohatých členů společnosti nepředstavovaly nic výjimečného, vozily dokonce i ratolesti amerického prezidenta Williama Henryho Harrisona (1773 až 1841) kolem Bílého domu. 

Ne tahat, ale tlačit! 

Kentův dopravní prostředek měl skořepinový tvar a na vícero místech ho zdobili hadi coby součást erbu rodu Devonshirů. Sedák byl vyroben ze sametu a baldachýn z hedvábí. Tato prvotina a její pozdější napodobeniny sice sloužily pro přepravu dětí, nicméně podle dobových nákresů rozhodně nešlo o praktické a pohodlné pomocníky pro zvládání každodenních úkonů. Umělecké provedení prvních kočárků ve všech ohledech odráželo bohatství lidí, kteří si tento luxusní výrobek mohli dovolit. Jeho vlastnictví se stalo módní záležitostí. Změnu v tomto ohledu přineslo až 19. století, kdy nové vynálezy a masová výroba rapidně snížily cenu a zvýšily funkčnost výrobků.

Pro rodiče nebo chůvy bylo poměrně náročné tahat kočárek za sebou, když dítě opratěmi pobízelo vypřáhnuté zvíře. Tento problém vyřešila madla k jeho obsluze, která začal na vozítkách prodávat Benjamin Potter Crandall ve třicátých letech 19. století v USA. Jeho první modely však v hračkářství nikdo příliš nekupoval a stále šlo spíše o přepychové zboží. Rodinný podnik převzal jeho syn Jesse Amour Crandall, jenž provedl četná vylepšení a získal patent na brzdy, držadlo na slunečník nebo skládací kočárek. 

Do každé rodiny 

Další inovace přinesl Američan Charles Burton, který v roce 1848 uvedl na trh tlačný tříkolový kočárek, jehož design byl velmi jednoduchý a zahrnoval vyvýšené madlo, připevněné ke koženému křesílku. Ve své domovině příliš neuspěl, a tak se rozhodl zkusit štěstí ve Velké Británii, kde se jeho vynález stal prodejním hitem a brzy ho toužil vlastnit každý, kdo chtěl něco znamenat. Tu nejlepší reklamu, jakou si Burton mohl přát, mu zajistila královna Viktorie (1837 až 1901), která si zakoupila tři jeho kočárky pro potřeby královské rodiny. 

V roce 1889 připevnil Afroameričan William Richardson ke košíku obdélníkového tvaru otočný kloub, čímž umožnil, aby se dítě v kočárku mohlo natočit směrem dopředu i dozadu. Dále upravil kola tak, že oproti jiným modelům neměla pevné osy, nýbrž se otáčela samostatně, což značně usnadňovalo jízdu. Součástí Richardsonovy konstrukce byly též zarážky zabraňující protočení košíku. Toto opatření zavedl vynálezce proto, aby „v rukou neopatrné a nekompetentní chůvy“ nedošlo přílišnou rotací ke zranění dítěte, jak zdůvodnil v patentové přihlášce. Jeho inovace definovaly moderní dětské kočárky používané dodnes. 

Na konci 19. století se vozítka pro miminka rozšířila mezi všechny sociální vrstvy, některé dobročinné organizace je dokonce poskytovaly zdarma chudým matkám, a ve společnosti se prosadila myšlenka, že procházky na čerstvém vzduchu prospívají dítěti i rodiči. Tlačení kočárků nicméně stále představovalo značné kondiční cvičení, neboť se jejich váha pohybovala kolem 22 až 25 kilogramů.

Černé díry jsou podivuhodné a velmi extrémní vesmírné objekty, kterým zatím ještě úplně nerozumíme. V jejich nitru se skrývá nepochopitelná fyzikální singularita, která je pro naše přístroje nedostupná. Kromě toho ale černé díry předvádějí pozorovatelné věci, které stojí za to, jako například impozantní polární výtrysky hmoty a energie.

Aby černé díry vůbec mohly vytvářet výtrysky, které proudí do vzdálenosti mnoha světelných let a nesou ohromující množství energie, potřebují podle našich dosavadních znalostí velmi silné magnetické pole. Astrofyziky přitom už dlouho trápí otázka, kde se takové extrémní magnetické pole černých děr vlastně bere?

Původ magnetického pole černých děr

Letitou záhadu se pokusil vyřešit výzkumný tým, který vedl Ore Gottlieb z Centra pro výpočetní astrofyziku amerického Institutu Flatiron v New Yorku. S kolegy nejprve simulovali celý život masivních hvězd, od jejich zrození až do zhroucení a následného vzniku černé díry. Během příprav simulací ale narazili na problém, jaký způsobem vlastně modelovat chování magnetických polí. 

Pro tvorbu ohromujících výtrysků černých děr je nejspíš nutné, aby měly k dispozici současně akreční disk hmoty a silné magnetické pole. Jenomže tyto dva faktory se na první pohled navzájem vylučují. Akreční disk potřebuje ke svému vzniku intenzivní rotaci objektu, ale silné magnetické pole přitom rotaci brzdí.

Tým Ore Gottlieba nakonec dospěl k závěru, že vznikající černá díra magnetické pole vlastně dědí. Při explozi supernovy nejprve vzniká takzvaná proto-neutronová hvězda, která se posléze zhroutí do černé díry. Proto-neutronová hvězda je obklopená akrečním diskem, který udrží část původního magnetického pole a „předá“ ho vzniklé černé díře. Výsledky výzkumu magnetismu černých děr uveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal Letters.

Lidem s kladným vztahem ke knihám se obvykle říká knihomolové, platí to však především pro ty, kdo je skutečně čtou. Náklonnost k literatuře totiž může mít i více podob: Například bibliofilství neboli knihomilství představuje lásku ke krásným výtiskům, jež bývají předmětem sběratelství a nezřídka jde o vzácné kusy. Nicméně sběratelem se svým způsobem může stát i člověk, který kupuje množství knih s úmyslem je skutečně přečíst. Přestože to nestíhá a svazky se mu jen hromadí, pořizuje si další a další s přesvědčením, že je opravdu potřebuje – a jednou přečte. Pro popsaný jev, jenž možná postihuje řadu z nás, se vžil japonský výraz „cundoku“.

Skutečný problém ovšem nastává, pokud dotyčný hromadí knihy, které mu nepřinášejí žádný užitek ani vnitřní hodnotu. Taková posedlost se typicky projevuje nákupem více výtisků stejného titulu a vydání, přičemž dotyčný sahá i k extrémním opatřením, aby další kusy získal. Psychologie zde hovoří o bibliománii, která však není vedena jako samostatná psychiatrická diagnóza, ale obvykle se považuje za příznak obsedantně kompulzivní poruchy.

V porovnání s naší nejbližšími příbuznými lidoopy náš druh Homo sapiens výjimečně dlouhé dětství. Jde o klíčové období lidského života, během kterého se rozvíjejí kognitivní dovednosti, nezbytné pro život v komplikované sociální struktuře. Mezi odborníky v současné době převládá názor, podle kterého velmi dlouhé dospívání u lidí vzniklo jako důsledek zvětšení mozku, který během svého vývoje potřebuje velké množství živin.

Christoph Zollikofer z Univerzity v Curychu a jeho kolegové ale tvrdí, že hypotéza „nejdřív velký mozek, pak dlouhé dětství,“ si žádá o důkladné přehodnocení. Dospěli k tomu detailní analýzou růstu výjimečně zachovalých zubů z lebky dávného teenagera rodu Homo, který žil na slavné lokalitě Dmanisi na jihu Gruzie, dnes překypující fosilními nálezy lidí i jiných druhů živočichů.

Lebka pod synchrotronem

Badatelé použili ke studiu vývoje zubů zmíněné lebky, jejíž stáří je přibližně 1,77 milionů let, synchrotronové záření, které jim poskytlo zařízení European Synchrotron Radiation Facility (ESRF) ve francouzském Grenoble.

Ukázalo se, že majitel zkoumané lebky zahynul asi ve věku 11 až 12 let. V té době už měl vyrostlé zuby moudrosti, podobně jako lidoopi srovnatelného věku. Současně se ale ukázalo, že zuby tohoto člověka rodu Homo dozrávají velmi podobně jako zuby moderních lidí. Lidé jako teenager z Dmanisi měli ve srovnání s lidoopy k dispozici mléčné zuby mnohem déle a rovněž se déle starali o děti. Zdá se, že velký mozek nezpomalil lidský vývoj během života, ale naopak prodloužení lidského dětství bylo předehrou pro vývoj velkého mozku.

„Není tajemstvím, že délka dětství ani úroveň kognitivních schopností nejsou přímo uložené ve fosilním záznamu,“ vysvětluje Zollikofer. „Musíme se spoléhat na nepřímé důkazy. Ideální jsou pro nás zuby, protože dobře fosilizují a navíc během svého růstu vytvářejí letokruhy podobné letokruhům stromů, takže je možné z nich odečítat věk.“

Delší dětství podle vědců mohlo sloužit k efektivnějšímu přenos kulturních znalostí mezi generacemi. Tím se zvýšila šance na přežití skupiny a vytvořily se podmínky pro pozdější zvětšení mozku a prodloužení života.