Za dva týdny, které uplynou od vyklubání mláďat běžného druhu pěvců z vajec, nanosí každý rodič do hnízda kolem dvou tisíc kusů hmyzu. Z bezbranných písklat se díky tomu stanou mladí opeřenci, kteří dvacetkrát zvětší své tělesné rozměry. Na každý přílet rodiče mláďata reagují intenzivním „žebráním“ – natahují krčky, doširoka rozevírají zobáčky a loudí o sousto. 

Kdo dostane, kdo ne?

Čtvrt století vnímali biologové „žebrání“ mláďat jako „čestný signál“, kterým vyjadřují naléhavost svých potřeb. A stejně tak vědci předpokládali, že se ptačí rodiče na poctivost svých potomků spoléhají a nakrmí vždy toho nejpotřebnějšího, nejhladovějšího a nejslabšího. Když se však přírodovědci pozorněji zadívali do ptačích hnízd, zjistili, že se realita od teoretických předpokladů často zásadně liší. 

Mnozí ptačí rodiče ignorují právě nejslabší a nejpotřebnější mládě. Při krmení naopak dávají přednost ptáčatům, která jsou na tom nejlépe. Je tedy celkem pravděpodobné, že tito ptačí rodiče nevnímají „žebrání“ mláďat jako signál SOS těch nejslabších, ale naopak jako reklamu na přednosti, jimiž příroda obdařila jejich nejzdatnější potomky. Znamená to, že zatímco některá mláďata na hnízdě skutečně žebrají, jiná se naopak vychloubají. Proč různí ptáci volí různé strategie? Čím se při jejich výběru řídí? 

Žebrání na „půl plynu“

Teorie o tom, že „žebrání“ představuje „poctivou zprávu“ o míře naléhavosti, s jakou mládě potřebuje další porci potravy, se nechaly inspirovat teorií pohlavního výběru. Podle ní avizují živočichové potenciálním partnerům své kvality nápadným utvářením těla nebo náročným chováním. Notoricky známým příkladem takového nápadného pohlavního znaku jsou prodloužená pera páva korunkatého zbarvená nádhernými duhovými oky. Taková ozdoba je nápadná a navíc představuje pro samce významnou zátěž. Ti tak dávají své budoucí vyvolené najevo: „Podívej, jak jsem zdatný! Tohle všechno si můžu dovolit a pořád mi ještě zbývá dost sil na to, abych odolal všem nástrahám a přežil.“ 

Podobně náročným signálem demonstrujícím zdatnost je zpěv jinak nenápadného samečka rákosníka velkého. Pták na sebe upozorňuje a zpívání ho stojí nemalé úsilí. Intenzivně zpívající rákosník vydává až dvakrát tolik energie než pták, který tiše sedí na stéble rákosu. 

Tyto signály se dají jen obtížně „falšovat“. Sameček nemůže předstírat vyšší zdatnost, protože by ho to stálo příliš mnoho sil a on jich nemá nazbyt. Podobně by neměla ptačí mláďata předstírat, že mají větší hlad, než jaký opravdu pociťují, protože by tím zbytečně plýtvala energií. Na druhé straně však je v možnostech nejsilnějších mláďat investovat do žebrání více energie, než kolik jí mohou postrádat slabá ptáčata. Vědci proto předpokládají, že nejsilnější mláďata nežebrají „na plný plyn“ a dobrovolně ubírají na intenzitě, aby se dostalo i na jejich slabší sourozence. Může je k tomu ponoukat fakt, že se sourozenci sdílejí polovinu genů. Pokud se tedy vzdají části potravy, kterou by mohli díky vyšší zdatnosti vyžebrat navíc, dělají to nejen pro sourozence, ale také tak trochu pro sebe – tedy pro tu část genů, kterou mají se slabšími sourozenci společnou. 

Různé rodičovské strategie

Na první pohled to může vypadat, že spravedlivé dělení potravy mezi všechna mláďata na hnízdě je to nejlepší řešení. V přírodě jsme ale často svědky toho, že ptačí rodiče mají své oblíbence, kterým dopřávají na úkor méně oblíbených potomků. Ptáci k tomu někdy sami vytvářejí podmínky. Zdaleka ne u všech druhů ptáků se mláďata líhnou najednou a jsou věkově vyrovnaná. U některých druhů, např. u čápů nebo volavek, se mláďata líhnou z vajíček postupně a starší sourozenci mají nad těmi mladšími jednoznačně navrch.

Tým biologů pod vedením Stuarta Westa z University of Oxford se snažil najít v roztodivných strategiích ptačích rodičů nějakou logiku. Pro studii publikovanou ve vědeckém časopise Nature Communications posbírali data o péči o mláďata u více než 140 druhů ptáků. Potvrdili si, že například americká vlaštovka stromová (Tachycineta bicolor) patří k ptákům, kde se rodiče skutečně řídí tím, jak moc jednotlivá mláďata na hnízdě žebrají. Vlaštovky krmí přednostně toho největšího křiklouna, protože se spoléhají na to, že také nejhladovější.

Jiní ptáci, např. tereji modří (Sula nebouxii), mají občas tendenci nejintenzivněji žebrající mláďata ignorovat. Dudek chocholatý (Upupa epops) na žebrání potomků nedá a krmí přednostně největší mláďata. A rodiče australských pěvců amad Gouldové (Tachycineta bicolor) krmí své potomky podle toho, jak dobře mají mláďata vybarvené zvláštní ornamenty kolem zobáku. 

Tvrdost vůči slabým 

O tom, zda se rodiče budou řídit intenzitou žebrání mláďat, nebo pro ně nebude prvořadým vodítkem, rozhoduje prostředí, v němž ptáci žijí. Pokud skýtá dobře předvídatelné množství potravy, mohou ptáci „nastavit“ velikost snůšky vajec na odpovídající úroveň. Mívají mláďat „tak akorát“ a snaží se, aby všechna přežila. Za těchto podmínek dostává potravu vždy ten nejhladovější, nejpotřebnější. Rodiče se ze všech sil snaží, aby se žádné mládě nedostalo do kritické situace, která by ho těžce postihla nebo dokonce zabila. 

Pokud ale ptáci žijí v prostředí, kde je někdy potravy dostatek a jindy je jí zoufale málo, nevědí na začátku snůšky, do čeho jdou. Obvykle se početnou snůškou vajec připraví na nejlepší možnou variantu. Když pak zavládne bída, je zřejmé, že některá mláďata nepřežijí. Rodiče se proto soustředí přednostně na krmení těch nejsilnějších, která mají nejlepší vyhlídky na přežití. Slabé jedince prostě obětují. 

Pozoruhodnou strategii péče o mláďata si vyvinuly lysky americké (Fulica americana), které kombinují oba přístupy. Zpočátku preferují mezi svými mláďaty ta nejsilnější a na žebrání nedají. Když pak slabá mláďata uhynou a počet potomků se tak zredukuje na únosnou míru, přepnou rodiče do druhého režimu. Snaží se, aby všechna zbývající mláďata přežila a krmí přednostně ta, která to momentálně potřebují nejvíc a nejsilněji žadoní o potravu.

Dnešní syrská vesnice Umm el-Marra, která se nachází východně od Aleppa, bývala významným městským centrem Předního východu v rané době bronzové. Šlo o jedno z prvních městských sídel v této části světa. Zřejmě jde o město Tuba, které s mnoha dalšími dobyl během své výpravy do Sýrie mocný faraon Thutmose III. z 18. dynastie starověkého Egypta.

Na této lokalitě prováděl v letech 1994 až 2010 vykopávky tým archeologů americké Univerzity Johnse Hopkinse a dalších institucí, který vedl Glenn Schwartz. Vědci zde objevili prastaré hrobky s mnoha cennými předměty. V roce 2004 učinili archeologové významný objev, když v jedné hrobce z doby asi 2400 let před naším letopočtem objevili čtyři keramické válečky velikosti lidského prstu, s vyrytými symboly.

Abeceda rané doby bronzové

Válečky se symboly jsou od té doby v centru pozornosti vědců. Schwartz a jeho spolupracovníci se domnívají, že jde o nejstarší známý záznam s využitím abecedy, tedy sady znaků, písmen, které odpovídají hláskám, případně slabikám daného jazyka. V tomto případě by šlo o semitský jazyk. Stáří nálezů potvrdilo radiokarbonové datování. Kromě keramických válečků vědci v hrobce objevili šest koster, šperky ze zlata a stříbra, keramiku, kuchyňské náčiní a také kopí.

Keramické válce byly podle vědců pravděpodobně provrtané a mohly sloužit jako štítky popisující obsah nádob, jejich původ nebo majitele. Bez možnosti rozluštění písma jde ale jen o spekulace.

Pokud mají badatelé pravdu, jde o posun data nejstaršího známého záznamu abecedy zhruba o 500 let do minulosti. „Odborníci si doposud mysleli, že abecedu vynalezli někde v oblasti Egypta po roce 1900 před naším letopočtem,“ líčí Schwartz. „Naše nálezy jsou ale starší a z jiné části světa. Ukazuje se, že by historie abecedy mohla být jiná, než se původně zdálo.“

Zavedení abecedy ve společnosti podle profesora Schwartze ve svém důsledku změnilo způsob života lidí, jejich myšlení a komunikaci neboť zpřístupnilo psaní nejen společenským elitám, ale i široké veřejnosti. 

Jméno člena nacistické strany Horsta Wessela nesla za druhé světové války cvičná plachetnice německého námořnictva, divize pancéřových granátníků SS i těžká stíhací eskadra Luftwaffe ZG 26. Němci z něj ve své době udělali modlu. O žádného svatouška však rozhodně nešlo. Narodil se v Bielefeldu 9. října 1907 do silně věřící, ale také velmi nacionalisticky smýšlející rodiny. Mladému Horstovi se dostalo dobrého vzdělání a po absolvování gymnázia začal studovat práva na berlínské univerzitě. Velmi těžce nesl německou porážku v první světové válce a nehodlal se s ní smířit.

Z právníka pouličním rváčem

Už od 15 let byl členem několika národně a nacionalisticky orientovaných organizací. Některé se také projevovaly silně militaristicky. Sám Wessel tvrdil, že jeho cílem je nastolení národní diktatury v Německu. I když pocházel z dobrých poměrů, často se pohyboval v prostředí dělnických kolonií a navštěvoval hostince s tou nejhorší pověstí. Tam se často setkával s levicově orientovanými vrstevníky, zvláště pak s komunisty, které prý nesnášel.

Koncem roku 1926 se stal příslušníkem Hitlerovy NSDAP. Brzy se seznámil s Goebbelsem a ve straně si přes své mládí začal pomalu získávat vliv. Stále studoval práva, zanechal toho až roku 1929 a stal se vedoucím jedné z pouličních buněk v berlínském předměstí Friedrichsham. Někdy v té době také napsal slova k bojové písni Die Fahne hoch! (Zvedněte vlajku!), která se později nazývala podle něj Horst Wessel Lied. Melodii převzal ze starší lidové tvorby, která bývá mylně také připisovaná jemu.

Nacistická strana tehdy sváděla se svými oponenty boj, který probíhal nezřídka v barech a hospodách, vedl se hlavně pěstmi a jeden z jeho tehdejších přátel uvedl: „Horst si vzal za svou zásadu Adolfa Hitlera, že teror lze zničit pouze protiterorem.“ Na konci 20. let v Německu opravdu na ulicích zuřily nepokoje blížící se občanské válce, které Hitler ještě dál rozdmýchával.

V hledáčku komunistů

V dětství Wessel při jízdě na koni utrpěl úraz, při němž si na několikrát zlomil ruku, což mu ji nenávratně zmrzačilo, kvůli tomu byl i na několik let osvobozen z tělocviku. Později ale začal cvičit. Zajímaly ho hlavně bojové sporty, konkrétně jiu-jitsu, u kterého nepotřeboval tolik hrubé fyzické síly. Názory na to, jak moc se osobně zapojoval do pouličních rvaček se různí a někteří autoři tvrdí, že o nich spíše psal, než že by v nich osobně vynikal. Násilí se ale Wesselovi stalo osudným.

Bydlel se svou přítelkyní v pronajatém bytě na berlínském předměstí  Friedrichsham. S majitelkou měl ale nějaké neshody ohledné nájemného a patrně ani nevěděl, že její zesnulý manžel byl komunista. Vdova se obrátila na manželovy známé o pomoc, a když jim řekla, že oním neplatičem je tehdy už známý nacista Horst Wessel, okamžitě souhlasili. Údajně jim i tvrdila, že existují seznamy berlínských komunistů, které má mít u sebe v bytě.

Pozdě večer 14. ledna 1930 opustila skupinka ozbrojených komunistů místní hostinec a vydala se na udanou adresu. Do domu vstoupili ale jen tři  čekal návštěvu, a tak jim otevřel. Jeden z nich, Albrecht Höhler, na něj zařval: „Ruce vzhůru!“ Podle některých verzí události se měl Wessel pokusit dostat ke své zbrani, Höhler ho ale vzápětí střelil do obličeje. Útočníci prohledali místnost, vyndali ze skříně pistoli a gumový obušek a odešli z místa činu zpět do nedalekého hostince, zásahu policie se tedy patrně nijak zvlášť neobávali.

Pasák, či hrdina?

Wessel nebyl na místě mrtev, i když kulka z pistole mu zasáhla krční obratel. Sanitka ho odvezla do místní nemocnice, kde ho ještě téže noci operovali. Vypadalo to, že dokonce přežije. Policie začala případ vyšetřovat, ale majitelka domu, která komunisty na svého podnájemníka zavolala, tvrdila, že se jednalo jen o roztržku mezi pasáky. Albrecht Höhle jím skutečně byl a Wessela za něj údajně považovala. Jeho přítelkyně, která v bytě bydlela s ním, se totiž dřív prostitucí opravdu živila. I několik dalších útočníků mělo kriminální minulost, což odpůrci politického výkladu události vždy zdůrazňovali. Podle všeho však hlavním důvodem střelby byla vzájemná nenávist berlínských nacistů a komunistů. 

Mezitím se léčba vyvíjela poměrně dobře, pak se ale dostavila otrava krve a 23. února Wessel zemřel. Nacistická strana se incidentu okamžitě chopila a na pohřeb, který se konal v Berlíně 1. března 1930, se sešlo snad až 30 000 jejích příznivců. Hlavní projev pronesl Joseph Goebbels a už v tu chvíli začal jeho pokus udělat z mrtvého mučedníka a vykreslit ho jako dokonalého nacionálního socialistu.

Ve své řeči přímo na pohřbu uvedl: „Když v budoucnu v našem Německu budou dělníci a studenti společně pochodovat, pak budou všichni zpívat jeho píseň a on bude pochodovat s nimi. Hnědí vojáci ji zpívají v každém koutě naší země. Děti ve školách, dělníci v továrnách a vojáci na cestách si ji budou popěvovat. Jeho píseň ho udělala nesmrtelným vojákem německé revoluce! Tak jako vždy, ruka na opasku, pyšný a vzpřímený, s jeho mladistvým úsměvem, v čele svých kamarádů, vždy připravený obětovat svůj život na této cestě.“ Pohřbu se chtěl původně zúčastnit i Adolf Hitler, jeho spolustraníci mu to však rozmluvili, protože silně levicový Berlín pokládali za velmi nebezpečné místo a báli se atentátu.

Zrození mučedníka

Policie všechny účastníky vraždy poměrně rychle pochytala. Albrecht Höhler uprchl do Československa, nebezpečí odhalení však zjevně podcenil a za nějakou dobu se vrátil do Berlína, kde se ho policii podařilo zatknout. Během procesu se přetřásalo, zda k vraždě došlo kvůli politice, sporům o nájemné, či kvůli Wesselově přítelkyni, bývalé prostitutce. Höhler nakonec dostal trest ve výši šesti a půl let. O tři roky později se ale nacisté chopili moci a případ znovu otevřeli. Při přelíčení, které již měli pevně v rukou, padly dva tresty smrti a několik dalších mnohaletých trestů odnětí svobody. Samotný vrah Albrecht Höhler byl na příkaz šéfa gestapa 20. září 1933 vyzvednut z vězení a u silnice zastřelen. 

Joseph Goebbels si právě Wessela vybral za příklad mučednické smrti za myšlenku národního socialismu. Zašel tak daleko, že ho několikrát přirovnal k Ježíši Kristu. Ve smrti mladého nacisty hledal paralely k jeho životu, což z dnešního pohledu vypadá zvláště morbidně: „Klidný a bez hnutí opustil matku a domov, postavil se do středu mezi ty, kteří ho neposlouchali a plivali  na něj. Jsem jeden z vás. Tak volá jeho mysl a skutky. Venku v proletářské čtvrti, vysoko nahoře v podkroví velkého činžáku, se staví mladý chlapec. Měl krátký život! Křesťanský socialista!“

Nacistický Ježíš Kristus?

Zajímavý obrat ohledně křesťanství proběhl už za několik let. Na jednom ze shromáždění NSDAP v Norimberku zazpívali mladí příslušníci Hitlerjugend píseň o tom, že: „Nepotřebujeme žádnou křesťanskou pravdu. Nenásledujeme Krista, ale Horsta Wessela.“ Křesťanství už pro Hitlera představovalo spíše konkurenční učení a svůj vztah k němu tedy NSDAP výrazně přehodnotila. Když vypukla druhá světová válka, o vojácích padlých v boji se pak často psalo, že se připojili k nebeskému praporu Horsta Wessela, čímž nacisté chtěli evokovat, že za ním vstoupili na nebesa, nebo spíše do starogermánské Valhaly. 

Nacisté měli i další podobné modly, jako například Lea Schlagetera. Tento bývalý císařský důstojník provedl v roce 1923 několik sabotáží na železnici ve Francouzi okupovaném Porúří. Ti ho dopadli, odsoudili a také popravili. Podobně také oslavovali i padlé ze svého nevydařeného puče. Nikdo ale kult Horsta Wessela nepřekonal. Jeho jméno ve 30. a 40. letech neslo mnoho ulic, náměstí a celých městských čtvrtí, po německé porážce ve druhé světové válce se ale opět přejmenovaly. Dnes se k jeho odkazu hlásí už jen příslušníci těch nejextrémnějších neonacistických skupin.

Stephanův kvintet je fascinující skupina pěti galaxií v souhvězdí Pegase, která tvoří kompaktní a gravitačně pevně vázanou skupinu. Kvintet je od nás vzdálený asi 300 milionů let a pro astronomy představuje velmi vděčný vesmírný útvar pro nejrůznější pozorování a výzkumy.

Oblast Stephanova kvintetu je vlastně vesmírnou křižovatkou, kde se protínají dráhy jednotlivých galaxií. V minulosti zde došlo ke galaktickým srážkám, o čemž svědčí „galaktické trosky“ v podobě ohromného množství uniklého kosmického plynu, tedy především vodíku.

Omračující srážka galaxií

Tento kosmický plyn by za normálních okolností nebyl příliš patrný. Shodou okolností ale ve Stephanově kvintetu právě probíhá další ohromující galaktická srážka, při níž se galaxie NGC 7318b sráží s galaxií NGC 7318a. Z našeho pohledu jsou galaxie prakticky nehybné, podle výpočtů vědců jde ale o srážku s rychlostí okolo 3,2 milionů kilometrů za hodinu.

Srážka vyvolala gigantickou rázovou vlnu, podobnou jako u nadzvukového letounu, ale mnohonásobně větší, která prolétá kosmickým plynem a díky obrovské energii zviditelňuje kosmický plyn, s nímž se setká. Právě na tuto srážku se s prvními pozorováními zaměřil pokročilý multiobjektový spektrograf WEAVE (William Herschel Telescope Enhanced Area Velocity Explorer), který byl nedávno uveden do provozu na Kanárských ostrovech, jako součást teleskopu Williama Herschela.

Marina Arnaudová z University of Hertfordshiru a její kolegové využili toho, že se rázová vlna galaktické srážky ve Stephanově kvintetu pohybuje hypersonickou rychlostí a zanechává po sobě stopu v podobě ionizovaného plynu. Jak uvádějí ve své studii, zveřejněné odborným časopisem Monthly Notices of the Royal Astronomical Society, díky detailním pozorováním odhalili dvojitý charakter rázové vlny. Vědci věří, že jejich výzkum přispěje k lepšímu pochopení evoluce galaxií.

Touha vzlétnout provázela člověka od starověku: Táhne se od bájného Daidala a Ikara přes Archytase z Tarenta, o němž Říman Aulus Gellius tvrdil, že na samohybném létacím zařízení urazil zhruba dvě stě metrů. O ovládnutí nebes snil anglický filozof Roger Bacon ve svých Dopisech o skrytých dílech umění i přírody, Cyrano z Bergeracu v Cestě na Měsíc nebo John Milton ve Ztraceném ráji. S návrhy létajících strojů přišel například Leonardo da Vinci, ale teprve vrcholná éra osvícenství přeměnila odvěký lidský sen ve skutečnost. Stalo se tak roku 1783, jen šest let před vypuknutím Velké francouzské revoluce.

Začalo to v papírně

Svůj přelomový nápad dostal Joseph  Montgolfier údajně cestou z Avignonu, během níž on i jeho manželka důkladně promokli. Když se pak žena sušila u krbu, v jednu chvíli se jí horkým vzduchem nadmul živůtek a začal se vznášet. Možná jde o pouhou legendu, která měla životy Josepha a jeho mladšího bratra Jacquese-Étienna patřičně okořenit. Jisté je, že starší ze sourozenců, který od roku 1774 působil jako ředitel rodinné papírny Réveillon, postupně načerpal z knih slušné znalosti o vlastnostech plynných látek. Papírové sáčky vyráběné v manufaktuře zkoušel plnit vodíkem i horkým vzduchem a následně je vypouštěl do okolí. Nečinil tak ovšem z dlouhé chvíle, nýbrž ve snaze najít pro papír nové využití.

Cesta k prvnímu pokusu s velkým balonem nicméně nebyla jednoduchá. Už od roku 1782 prováděli bratři řadu experimentů s horkým vzduchem, který při teplotě sto osmdesáti stupňů mění objem. Hledali však vhodnější materiál, protože skrz porézní papír jim plyn unikal.

Průkopnické úspěchy

První výrobek o objemu tří metrů krychlových ještě vypustili potají ze dvora své papírny na pařížském předměstí Saint-Antoine poblíž Bastily. Pátého června 1783 už ovšem úspěšný vzlet exempláře o průměru asi jedenácti metrů předvedli šlechtě i měšťanům, shromážděným na tržišti ve městě Annonay na jihovýchodě země. 

Navzdory všeobecnému přesvědčení nevznikl balon z taftu, tedy z husté hedvábné tkaniny, ale tvořila jej dvojitá vrstva papíru. Uvedenou skutečnost ve své zprávě zdůraznil očitý svědek události, geolog Barthélemy Faujas de Saint-Fond. Po vypuštění balon vystoupal přibližně do výšky dvou kilometrů a vítr ho odnesl téměř tři kilometry daleko, přesto nakonec přistál bez jakéhokoliv poškození. Bratři Montgolfierové slavili úspěch, jenže to už se v Paříži – kde o nich kromě učenců nikdo nevěděl – pustili do práce schopní soupeři.

Vodíková konkurence

Roku 1766 objevil anglický fyzik Henry Cavendish plyn, který Francouz Antoine Lavoisier o sedmnáct let později nazval hydrogenem neboli vodíkem. Všeuměl Jacques Charles pak spolu s inženýry Annem-Jeanem a Nicolasem-Louisem Robertovými přišel na to, že lze balon plnit nejen horkým vzduchem, ale také právě Lavoisierovým vodíkem, jemuž říkal „hořlavý plyn“. 

V srpnu 1783 dokončili sourozenci Robertovi exemplář o průměru necelých 3,5 metru a objemu okolo pětatřiceti metrů krychlových, přičemž jeho plášť sešili z bílých a červených pruhů hedvábí impregnovaného gumou. Po čtyřech dnech plnění, 27. srpna, převezli balon na pařížská Martova pole (kde o století později vyrostla Eiffelova věž). Odtud se plavidlo během dvou minut vzneslo bezmála do kilometrové výšky a ve vzduchu strávilo tři čtvrtě hodiny. Vítr jej unášel severovýchodním směrem k více než dvacet kilometrů vzdálené vsi Gonesse, kde balon klesl k zemi a plyn v něm vybuchl. Vyděšení vesničané probodali splasklé „monstrum z nebe“ vidlemi, než je místní farář přivedl k rozumu.

Zlatá odpověď

Bratři Montgolfierové už v té době chystali odpověď v podobě většího horkovzdušného balonu, o objemu přibližně tisíce metrů krychlových a hmotnosti 450 kilogramů. Jeho azurově modrý plášť zhotovili ze segmentů bavlněného plátna, polepeného na obou stranách papírem. Hýřil žlutě a zlatě malovanými girlandami i alegoriemi Slunce, stále se u něj ovšem nepočítalo s posádkou. Zmíněný balon s výškou kolem jednadvaceti metrů navíc neměl kulovitý tvar, ale v horní část vybíhal do špice. 

První zkouška se měla konat 11. září 1783, a to opět v areálu papírny Réveillon. Ještě před vzletem se však vydatně rozpršelo a exemplář poškozený větrem i vodou se nakonec k nebi nevznesl. Celý vzduchoplavecký fenomén si tehdy každopádně získával slušnou publicitu. A pro snazší rozlišení se modro-zlatým horkovzdušným balonům bratří Montgolfierů začalo říkat montgolfiéry, zatímco bílo-červené vodíkové výrobky profesora Charlese prosluly jako charliéry.

Souboj s časem

Další pokus se měl na přání samotného Ludvíka XVI. odehrát na slavnosti ve Versailles 19. září 1783, tedy pouhý týden po pohromě, jež Montgolfiery potkala na předměstí Saint-Antoine. Lidé očekávali, že tentokrát už se balon vznese do vzduchu i s posádkou, ale král nehodlal připustit, aby kdokoliv z jeho poddaných riskoval život v tak nejisté věci. Souhlasil nicméně, byť po určitém naléhání, aby se pod horkovzdušnou konstrukci upevnila klec se zvířaty.

Montgolfierové se při stavbě nového exempláře pustili do horečného závodu s časem, a k určenému datu byl tedy oslňující modrý balon se žlutě malovanými ozdobami a girlandami hotový. Neměl tvar glóbu, spíš se vzdáleně podobal obrovské houbě s téměř kulovitou hlavou a nohou, skrz kterou se jako komínem vháněl před startem dovnitř horký vzduch z pece. Tělo bylo sešito a slepeno z bavlněného kanafasu, přičemž modrá a žlutá klihová barva pláště měly snížit propustnost látky.

Sláma a vlna

Už odpoledne 18. září vyrostlo na velkém nádvoří versailleského zámku osmihranné pódium, do jehož rohů se vyvázaly provazy k upoutání i natáčení montgolfiéry. „Spodek lešení byl určen k přípravám na produkci páry. Tato práce se měla dít pod velkou dírou, kterou zakrýval vrchlík stroje. V jejím středu a na zemi stála železná otevřená pec čtyři stopy vysoká a tři stopy v průměru, aby se do ní daly dávat hořlavé látky,“ psal již zmiňovaný geolog Faujas de Saint-Fond. Ve svém klíčovém svědectví dodával, že topiči přinášeli na ohniště slámu i vlnu a postupně ji přikládali, čímž se získávala pára. „Donesli i klec z vrbového proutí, v níž byla ovce, kohout a kachna, jakož i vše ostatní potřebné pro pokus,“ doplnil autor.

Do Versailles se už od rána sjížděli lidé z blízkého i širokého okolí, aby jim senzační událost neunikla, a v dalších hodinách houfy zvědavců jen houstly. „O desáté dopoledne zaplnily cesty z Paříže povozy a davy se valily ze všech stran. V poledne byly široké třídy i ulice k zámku, ba i okna a podkroví obsypané diváky. Vypadalo to, že vše, co bylo v národě největšího, nejslavnějšího a nejučenějšího, se domluvilo, že složí před očima vznešených panovníků a dvora slavnostní hold vědám,“ líčil atmosféru Faujas de Saint-Fond.

Vojáci královské gardy vytvořili kolem jeviště dvojitý kordon, aby se nikdo nedostal do blízkosti balonu. Ten zatím ležel na pódiu poněkud zplihle a spíš než letuschopné zařízení připomínal hromadu barevných látek, navršených bez ladu a skladu. Přesto si ho přišli osobně prohlédnout členové královské rodiny včetně Ludvíka XVI. a jeho manželky Marie Antoinetty.

Zvířecí vzduchoplavci

Těsně před jednou hodinou začalo plnění, ohlašované hlukem z topeniště. Plášť se nadouval překvapivě rychle, takže zakrátko už se pod montgolfiérou zvedala i klec s třemi domácími zvířaty. Nakonec stačilo jen přetnout provazy, aby se modro-žlutá bublina měřící 18,5 metru na výšku, 13,2 metru v průměru a vážící čtyři sta kilogramů vznesla k nebi.

Vzlet balonu, který v proutěné kleci unášel ovci a kohouta s kachnou, popsal Faujas de Saint-Fond následovně: „Stroj se nejprve zvedl do velké výšky a pak opsal k obzoru nakloněnou dráhu, kterou mu vnutil jižní vítr. V jednu chvíli se zdálo, že na pár vteřin zůstane na místě, což skýtalo velmi dobrý dojem. Poté pomalu klesl do lesa Vaucresson přibližně tři a půl kilometru od místa, odkud se vznesl.“ 

Balon se postupně dostal do výšky šesti set metrů a poté zvolna a bezpečně klesal. Ti, kdo k místu přistání dorazili jako první, tak mohli jen konstatovat, že ovce, kohout i kachna zvládli let zcela bez úhony. „Bylo jasné, že kdyby balon nesl lidi, nehrozilo by jim žádné nebezpečí,“ napsal později geolog.

První statečný

Vzletu balonu s posádkou už tedy nic nebránilo, a tak se mladší z bratrů pustil v zahradách na pařížském předměstí Saint-Antoine do konstrukce další montgolfiéry. Měla měřit dvacet metrů na výšku, šestnáct v průměru a její obsah byl propočtený na dvacet tisíc metrů krychlových horkého vzduchu. Spodní část balonu obepínala suknem potažená galerie z vrbového proutí, jež měla posádce umožnit nejen procházet kolem dokola, ale dokonce i řídit let přikládáním slámy, či naopak uzavíráním topeniště.

S prvními testy se začalo 15. října, avšak Jacques-Étienne ani Joseph do gondoly nevstoupili. Onu čest raději přenechali 29letému Jeanu-Françoisovi Pilâtru de Rozierovi. Mladý fyzik se v balonu v rámci zkoušek několikrát vznesl do výšky dané úvaznými lany, pokusy se nicméně neobešly bez rizika: Jednou například montgolfiéra skončila v korunách stromů a zachránila ji pouze de Rozierova duchapřítomnost. Během testů každopádně narostl počet zvědavců natolik, až se průkopníci vzduchoplavby začali obávat možného neštěstí, kdyby se snad balon zřítil mezi přihlížející. Král dal proto Montgolfierům k dispozici zahrady zámku La Muette na okraji Boulogneského lesíka.

Sto metrů nad zemí

Když 21. listopadu 1783 odbila jedna hodina po poledni, zaplnili zahrady a přilehlé okolí prostí i urození poddaní, aby spatřili dosud neviděné. Posádku tvořili Pilâtre de Rozier spolu s 41letým důstojníkem infanterie, markýzem Françoisem Laurentem dʼArlandesem. Pro francouzskou akademii věd se pak o jejich letu chystal sepsat zprávu Američan Benjamin Franklin.

Navzdory kalnému nebi i prudkému větru vystoupala montgolfiéra do stometrové výšky a diváci spatřili, jak jim vzduchoplavci mávají svými klobouky. Balon se několik minut vznášel nad Seinou, načež se vydal nad centrum města. Proletěl mezi Invalidovnou a vojenskou školou École militaire na Martových polích, poté nad kostelem sv. Sulpicia změnil směr a zamířil nad jižní okraj Paříže. Tehdy prý markýz zavelel k přistání: Montgolfiéra dosedla na návrší Butte aux Cailles blízko náměstí Place dʼItalie, davy jásaly a nadšený král povýšil bratry Montgolfiery do šlechtického stavu.

Ledoborec USCGC Healy (WAGB-20) je momentálně nejmodernějším a největším plavidlem tohoto typu, jaké mají Spojené státy k dispozici. Operuje ve službách Pobřežní stráže USA a slouží hlavně vědeckému výzkumu. Na palubě se nachází množství vědeckého vybavení a nabízí zázemí až 50 vědcům.

Ledoborec Healy nedávno završil první dvě fáze letošního výzkumného programu 2024 Arctic Fall a momentálně pokračuje v plavbě u pobřeží západní a severní Aljašky. Posádka i vědecké osazenstvo provádějí celou řadu vědeckých pozorování, a také mapují dno Čukotského a Beaufortova moře, kde je ještě mnoho neznámých míst. To přináší zajímavé nové objevy.

Vulkán ve stavu zrodu

Jedním z nich je i objev pozoruhodné podmořské struktury, která se v nepravidelném tvaru tyčí nad mořské dno do výšky zhruba 500 metrů. Jak ukazují data z rozboru vzorků vody na tomto místě, zmíněná struktura zřejmě chrlí do mořské vody vulkanický plyn. Badatelé se domnívají, že by mohlo jít o podmořský vulkán v rané fázi zrodu. Zda tomu tak skutečně je, ukáže až budoucí výzkum.

Ať už je povaha objevené struktury jakákoliv, v současné podobě podle odborníků nepředstavuje hrozbu pro mořeplavbu. Od hladiny ji aktuálně dělí zhruba 1 600 metrů.

„Analýzy sice ještě probíhají, ale už teď je jasné, že jde o vzrušující objev,“ nezastírá nadšení Meghan McGovernová, velící důstojnice výzkumné lodi NOAAS Fairweather, která se podílí na misi s vědci USCGC Healy. „Ukazuje nám, co všechno se může skrývat na mořském dně, obzvláště v málo probádaných končinách, jako jsou tyto.“

Vzdálení ledoví obři, které ani nevidíme pouhým okem, tedy Uran a Neptun, jsou pro nás stále záhadní. Teď se navíc ukazuje, že většina poznatků o Uranu, získaná díky průletu sondy Voyager 2 v roce 1986, může být závažným způsobem zkreslená. Zdá se totiž, že Voyager 2 míjel ledového obra za speciálních okolností.

Fyzik Jamie Jasinski z Laboratoře tryskového pohonu JPL NASA a jeho kolegové jsou přesvědčeni, že Voyager 2 prolétl kolem Uranu v době vzácné a intenzivní sluneční aktivity, která ledového obra významně ovlivnila a dočasně pozměnila jeho charakteristiky. Výsledky překvapivého výzkumu nedávno publikoval vědecký časopis Nature Astronomy.

Průlet za zvláštních okolností

Lidské přístroje prozkoumaly zblízka Uran pouze jednou. Byl to právě zmíněný průlet sondy Voyager 2, při němž sonda pořídila většinu údajů o planetě, z nichž vycházíme, během pouhých 6 hodin. Veškeré další informace o Uranu jsme získali díky pozemským a orbitálním dalekohledům, tedy z hodně velké dálky, která činí zhruba 20 AU.

V roce 1986 vědce překvapila magnetosféra Uranu. Byla velice zvláštní, značně asymetrická a s velmi intenzivními radiačními pásy, které ale postrádaly plazma, tedy ionizované částice o vysokých energiích. Tím se magnetosféra Uranu nápadně lišila od magnetosfér dalších planet Sluneční soustavy.

Jasinski s kolegy analyzovali dostupná data a zjistili, že Voyager 2 míjel Uran v době, kdy ledového obra zasáhl intenzivní proud slunečního větru. To způsobilo značně stlačení magnetosféry Uranu, oškubalo z ní plazma a vytvořilo radiační pásy bohaté na vysoce excitované elektrony. Kdyby Voyager 2 letěl kolem Uranu o týden dříve, setkal by se nejspíš s magnetosférou, která by byla prakticky stejná jako u Jupiteru, Saturnu a Neptunu. Zdá se, že bude nutné přepsat učebnice.

Svahy rezervace Mount Nimba porůstá hustý les i travnaté horské pastviny. Dominuje jí řetěz hor, které se tyčí až do 1 752 metrů nad hladinu moře. Díky jedinečné geografické a klimatické poloze jde o místo s ohromnou druhovou rozmanitostí zvířat i rostlin a jeden z pokladů západní Afriky. Oblast poskytuje útočiště 317 druhům obratlovců a více než 2 500 druhům bezobratlých.

Ohrožená hora

Mezi místní unikátní obyvatele patří vydříček malý (Micropotamogale lamottei), žijící pouze v této lokalitě o rozloze 5 000 km². Mezinárodní svaz ochrany přírody jej v roce 1990 zařadil na seznam ohrožených druhů, ale díky ochraně se mu daří lépe, a dnes je vedený jako „zranitelný“. Mezi další zdejší endemické obratlovce patří živorodá ropucha Nimba (Nimbaphrynoides occidentalis) nebo kriticky ohrožení netopýři pavrápenec Lamotteův (Hipposideros lamottei) a Myotis nimbaensis. 

V místě se vyskytují i ohrožení šimpanzi hornoguinejští (Pan troglodytes verus), schopní používat nástroje: Některé komunity ovládly drcení ořechových skořápek pomocí kamenů, jiné vybírají termity z hnízd stéblem, další se naučily využívat listy coby misky k pití. 

Hora Nimba je v současnosti roztříštěná kvůli těžbě mimořádně kvalitní železné rudy a v důsledku mokřadního rýžového zemědělství. Přestože se zmíněný materiál těží mimo rezervaci, ekosystém se určitým dopadům nevyhne. Těžební práce totiž způsobují stékání škodlivin do potoků, což ohrožuje vydry i další vodní živočichy – stejně jako obyvatele oblasti.

Tamní lesy sice neutrpěly žádná vážná poškození, o poznání hůř je na tom ovšem fauna, která se kromě nedaleké těžby potýká i s intenzivním pytláctvím. Potřeba půdy pro zemědělství a chov skotu také posílila tradiční techniky vypalování. Požáry se často nekontrolovatelně šíří do chráněných oblastí, což pro správu rezervace znamená nevítanou výzvu. 

V pozdním středověku a raném novověku se u nás nejčastěji pěstovala jablka (v odrůdách meduná, viničná, šípková nebo vrbová). Obvyklé však byly i hrušky, třešně, višně, trnky, slivoně (existují dvě hlavní skupiny slivoní, slivoň obecná a slivoň švestka), ořechy vlašské, kdoule, moruše, angrešt a vinná réva. 

Ve sklepích i varnách

Ovoce se uchovávalo čtyřmi různými způsoby. Malvice se jednak uskladňovaly ve sklepích při stálé teplotě. To se dělá dodnes, ale vyžadovalo to hluboké sklepy se stálou teplotou. Ovoce se také sušilo na speciálních pecích nebo na sítích zavěšených na půdě domu, v žádném případě na sluníčku, protože podle starých kuchařských knih by ztratilo barvu a přesušilo by se. Také se dělala takzvaná pracharanda, tedy jablka nebo hrušky usušené do tvrda a poté roztlučené v hmoždíři na prach. Tímto prachem se pak sladilo. 

Třetí způsob uchování ovoce je známý jako vaření povidel. Do povidel patřilo přezrálé a sladké ovoce. Zbavilo se všech jader, nakrájelo na menší kousky a nasypalo do čistého kotle. Kotel nesměl být připálený a nejčastěji se v domácnosti nacházel kotel vyhrazený jen na povidla. Pak se ovoce zhruba 24 hodin vařilo na mírném plameni. Ovoce se nesmělo zamíchat, jinak by se začalo připalovat a muselo by se míchat celých 24 hodin. Po těchto 24 hodinách (nebylo nutné vařit ovoce nepřetržitě, čas vaření se obvykle rozdělil do menších úseků) se vyvařila přebytečná voda a povidla se přelila do vypařeného hrnce, hrníčku či misky a překryla čistým jemným plátnem. Takto povidla vydržela na suchém místě i tři roky. 

Ve vesnicích fungovaly při mlýnech takzvané varny povidel. Šlo o velká topeniště s několika kotli, ve kterých byly veliké míchačky poháněné mlýnským kolem. Pak šlo vařit hodně povidel najednou a v jednom časovém úseku. Rodina si varnu mohla na určitou dobu pronajmout. Z ovoce se ale vařily i kaše. Dělaly se ze všech druhů ovoce a hojně se do nich přidávaly mandle, ořechy a rozinky. 

K velice populárním způsobům zpracování ovoce patřilo jeho kvašení. Jenže je tu otázka, zda jde opravdu o jeho uchování. Kvasily se všechny druhy ovoce a vyrábělo se z nich domácí víno a pálenky. Jistou pikantérií je, že největším producentem páleného alkoholu se staly kláštery, které měly dostatečné vybavení i znalosti pro výrobu destilátů.

První návrhy budoucího zámku Kačina vypracoval francouzský architekt Bernard Poyet, realizace se však dočkal teprve projekt saského královského architekta Christiana Friedricha Schurichta, přičemž do finální podoby výrazně zasahoval i sám investor. Samotná stavba probíhala v letech 1807 až 1824, neboť se práce z finančních důvodů protahovaly a některé části – například kaple – se vůbec nepodařilo dokončit. Plány přilehlého parku zhotovil ředitel vídeňské botanické zahrady Nicolaus Joseph von Jacquin.

Zámek sestává ze tří hlavních budov – obytné a reprezentační části, knihovny a divadla – které spojují půlkruhové kolonády zdobené mohutnými sloupy. Hlavní budova sloužila rodině, nacházely se zde také salony a taneční sál. V kolonádách samotných byly potom hostinské pokoje a část technického zázemí. V suterénu pak byly umístěny malé lázně s mramorovým bazénem. Kačina sloužila rodině až do druhé světové války, kdy byla kvůli dluhům posledního vlastníka Quida Thun-Hohenštejna v dražbě prodána Hitlerjugend. Po válce ji zkonfiskoval československý stát a od 50. let zde sídlí Národní zemědělské muzeum.

Chrám vědy 

Samostatně stojící budova knihovny představuje klenot sama o sobě. Tvoří ji obdélníková vstupní část se sloupořadím a velkorysá kruhová rotunda. V budově se kromě množství regálů s knihami – těch bylo v časech Jana Rudolfa Chotka v knihovně přes 7 000 – nacházely třeba také sbírky nerostů, astronomické přístroje a mohutná antická váza zobrazující pověst o založení Říma. V horní části objektu se potom nacházel byt knihovníka a archiváře. Symboly vědění na průčelích obsahují také odkazy na – v té době zakázané – svobodné zednáře.

Jednou z nejzásadnějších inspirací pro stavbu Kačiny se majiteli zámku Janu Rudolfu Chotkovi stala kavalírská cesta po Evropě. Roku 1769 vyrazil mladý aristokrat s doprovodem do Itálie, navštívil Milán, karneval ve Florencii a Velikonoce oslavil v Římě. Po cestě se k němu připojila řada dalších mladých šlechticů včetně budoucího císaře Josefa II. 

Z Itálie poté průvod zamířil do Francie, navštívil Lyon a roku 1770 se zúčastnil svatebního průvodu Marie Antoinetty. V Paříži se Chotek setkal s nejvýznamnějšími osvícenskými intelektuály své doby – baronem d´Holbach, botanikem Duhamelem du Monceau i encyklopedistou Denisem Diderotem. Na podzim roku 1770 se výprava přes Německo vrátila domů. Právě kavalírská cesta, na níž se seznámil s klasicistními zámky francouzských aristokratů i benátskými vilami, významně ovlivnila Chotkovy představy o požadované podobě rodového sídla.