Na potvrzení existence propastí v měsíčním povrchu jsme čekali opravdu dlouho. Neodhalilo je ani mapování pomocí amerických sond Lunar Orbiter ke konci 60. let, a dokonce ani fotografování z oběžné dráhy v rámci programu Apollo. Rozlišení tehdejších záběrů a rozsah mapování k objevu propastí jednoduše nestačily. První z nich se proto povedlo identifikovat až v roce 2008, na snímcích z kamery s rozlišením deseti metrů umístěné na japonské sondě Kaguja. O řád přesnější pozorování uskutečněná americkým automatem Lunar Reconnaissance Orbiter navíc ukázala, že nejméně dvě z uvedených propastí mohou vést do podzemních jeskyní neznámého rozsahu.

Příslib existence lunárních kaveren tak motivoval pátrání po propastech, jež do nich ústí. Na detailních záběrech měsíčního povrchu se postupně podařilo rozlišit přes dvě stovky propastí různých tvarů a velikostí. Většina zmíněných zvláštních útvarů byla přitom nalezena v oblastech, které roztavil dopad velkých kosmických těles. V blízkosti impaktních kráterů se totiž nacházejí rozměrné dutiny, jež se zformovaly při rychlém ochlazení roztaveného terénu. Výdutě se pak v daných lokalitách mohly vytvořit také v důsledku úniku plynů z taveniny na povrch.

Vyschlé řeky lávy

Dopady cizích kosmických těles nepředstavovaly jedinou dramatickou událost, jež dokázala roztavit ohromné části měsíčního povrchu. Zejména na přivrácené polokouli se totiž před více než dvěma miliardami let odehrávala čilá vulkanická činnost: Z aktivních center tryskala na povrch žhavá láva a postupně zalila obrovské plochy strnulého lunárního světa. Popsaným způsobem vznikla tmavá měsíční moře.

K pozůstatkům zmíněné dávné sopečné činnosti patří koryta, jež tekoucí láva do měsíčního povrchu vymlela. Například Schröterovo údolí alias Vallis Schröteri, připomínající plazícího se hada, vychází z protáhlé deprese o průměru asi deseti kilometrů, přezdívané Kobří hlava. Údolí se na své zhruba 150 kilometrů dlouhé trase k Oceánu bouří postupně svažuje až o čtyři kilometry a jeho meandry vypadají jako některé řeky na Zemi. Široké je až deset kilometrů a v maximu dosahuje hloubky jednoho kilometru.

Pokud ovšem povrch „lávové řeky“ postupně ztuhne do pevné krusty, může se pod ním po odtoku lávy vytvořit volný prostor. Tyto tzv. lávové tunely vznikají i jinými způsoby, třeba vyklenutím povrchu či průnikem magmatu z hlubin a jeho následným odtokem. Všechny popsané případy dobře známe z okolí pozemských sopek, ať už jde o islandskou Raufarhólshellir, Cueva del Viento na Kanárských ostrovech nebo Opičí jeskyni v americkém státě Washington. Největší lávové tunely na Zemi potom najdeme na Havaji, kde například jeskynní systém Kazumura měří téměř 66 kilometrů.

Okna do neznáma

I když do lávového tunelu na Měsíci, nebo dokonce na Marsu dosud žádný pozemský průzkumník nevstoupil, máme o existenci zmíněných podzemních prostor pádné důkazy. Jak ze Země, tak z jejího souputníka či z rudé planety totiž známe řadu neobvyklých kráterů připomínajících korálky navlečené na niti. Na Měsíci se už podařilo identifikovat 27 takových řetězových propadlin.

Nejznámější příklad nabízí Hyginusova brázda neboli Rima Hyginus o délce zhruba 220 kilometrů, v jejíž centrální části se nacházejí dvě rozsáhlé mělké prohlubně, považované geology za sopečné kaldery. V ose popsané průrvy, široké až tři kilometry, pak i amatérský dalekohled ukáže přes tucet kráterů měřících v průměru asi půldruhého kilometru. Při bližším pohledu je patrné, že nejde o typické dopadové krátery: Jejich val nevystupuje nad okolní krajinu, takže připomínají spíš široké propadliny. I když se vznik Hyginusovy brázdy pojí s vulkanismem, nejedná se o pozůstatek lávového tunelu. V daném případě totiž sledujeme propadliny podél zlomové linie, jejíž směr se láme přímo v kráteru Hyginus.

Vhodnější kandidáty pro hledání lávových tunelů na Měsíci proto představují klikaté brázdy, jaké se vyskytují například v sopečné oblasti Marius Hills. Právě tam byla objevena vůbec první lunární propast, o průměru 65 metrů a hloubce 34 metrů. Pro srovnání: Macocha coby rekordmanka střední Evropy má průměr 174 × 76 metrů a hloubku 138,4 metru. Každopádně už prvotní záběry nově identifikované měsíční propasti jasně odhalily, že se mezi stěnou a dnem jámy rozkládá jakási zastíněná oblast, což naznačuje další prohlubeň. Jak daleko dovnitř sahá? Je široká jen pár metrů, nebo se otevírá do většího podzemního tunelu? Zmíněnou otázku se nyní snaží vědci vyřešit.

Nebezpečná krajina

Na budoucí obyvatele Měsíce rozhodně nečeká přívětivé prostředí. Tamní povrch nechráněný atmosférou bez ustání ostřelují kosmické projektily různých velikostí a podle odhadů The Planetary Society ho denně zasáhne zhruba stovka meteoroidů o rozměrech pingpongového míčku. Střet s takto rychle letícím objektem by mohl znamenat smrt astronautů, nebo přinejmenším poškození obytných modulů.

Lunární krajinu navíc bombarduje kosmické záření a přes den i nabité částice slunečního větru. Odhaduje se, že při zvlášť silných slunečních erupcích ztratí náš souputník až dvě stě tun povrchového materiálu. Další nepříjemnost představují velké změny teplot, které za místních nocí klesají až 178 stupňů pod nulu, zatímco přes den se na rovníku mohou vyšplhat i ke 124 stupňům. Značné problémy by mohl způsobit také prach zvířený při startech zásobovacích raket. 

Všechny popsané komplikace by vyřešil vhodný úkryt v podobě lávového tunelu či jeskyně. Takový prostor by poskytl ochranu před meteoroidy, kosmickým zářením i nabitými částicemi ze slunečních erupcí, a kromě toho by zajistil příhodnou teplotu, jež se v trvale zastíněných částech lunárních propastí pohybuje kolem sedmnácti stupňů. Klíčem ke stabilní teplotě jsou podle vědců převisy objevených propastí, díky nimž se zastíněná místa přes den příliš nepřehřívají a v noci z nich naopak teplo neuniká. 

Vrátíme se do jeskyní?

V oblasti Moře klidu, Moře touhy a poblíž kráteru Marius objevili odborníci už několik propastí s velmi strmými svahy, které ústí do volných podzemních prostor, jež se však navenek nijak neprojevují. Nejsou nad nimi žádné viditelné trhliny ani propadliny, které by svědčily o nestabilním povrchu. Odhady jeho mocnosti navíc naznačují, že kromě zřícení v důsledku dopadů velkých meteoroidů či silných otřesů půdy by mohla mít většina zmíněných prostor dostatečně stabilní strop.

Naši dávní předkové žili v jeskyních. Čeká nás tedy při osídlování Měsíce návrat do podobných příbytků? To zatím nevíme. Než se lunární lávové tunely dostanou na seznam lokalit vhodných pro výstavbu trvalých základen, čeká nás ještě důkladný průzkum. Pomoct by s ním mohla například mise Moon Diver, s cílem vyslat na zemského průvodce dvoukolový automatický rover, který by se spustil do sto metrů hluboké propasti v Moři klidu. NASA však zmíněnou výpravu nepodpořila. 

Další možnost představuje čtyřkolový minirobot PitRanger, financovaný z programu NASA Innovative Advanced Concepts Program. Má vážit asi patnáct kilogramů a na dokončení požadovaných úkolů by měl jen dvanáct dní, protože by zcela závisel na sluneční energii během lunárního dne. S nástupem noci by přišel o svůj jediný energetický zdroj a jeho mise by skončila. Realizace podobných projektů však zatím zůstává v nedohlednu.

V roce 1974 byly poblíž vesnice Hadar v Etiopii nalezeny fosilní pozůstatky Lucy, slavné samice australopitéka Australopithecus afarensis. Paleoantropologovi Donaldu Johansonovi se tehdy podařilo objevit zhruba 40 procent kostry tvora, který žil asi před 3,2 miliony let. Poznatky, které jsme díky jeho objevu získali, významně ovlivnily naše představy o původu a vývoji člověka.

Lucy byla vysoká něco málo přes metr a vážila asi 29 kilogramů. Na první pohled se podobala spíše šimpanzům a měla i podobě velký mozek. Stavba její pánve a nohou byla ale téměř stejná jako u moderních lidí, což naznačuje že Lucy zřejmě stála a chodila vzpřímeně. Nový výzkum evropského týmu paleoantropologů ukazuje, že neméně šikovné byly i ruce slavné Lucy.

Ruce v lidské linii

Jana Kunzeová z německé Eberhardovy-Karlovy Univerzity Tübingen a její kolegové detailně prostudovali kosti rukou tří druhů australopitéků – Australopithecus afarensis, Australopithecus africanus a Australopithecus sediba, které následně porovnali s kostmi rukou lidoopů a zástupců rodu Homo. Zaměřili se přitom na místa, kde se na kostech rukou upínají svaly. Výsledky jejich výzkumu zveřejnil odborný časopis Journal of Human Evolution.

Proč jsou právě ruce našich dávných příbuzných pro vědce tak zajímavé? Z jejich detailní stavby je možné nepřímo odvodit, co tito dávno vyhynulí předchůdci člověka svýma rukama dělali. 

Analýza svalových úponů australopitéků ukázala, že jejich ruce byly schopny manipulace s předměty. Svaly starších druhů, jako Australopithecus afarensis (3,7–3 miliony let) a Australopithecus africanus (3,7–3,4 miliony let), vykazovaly mix lidských a lidoopích znaků. Novější druh Australopithecus sediba (1,95–1,78 milionu let) měl ruce více podobné lidským.

Za klíčové svaly pro manipulaci vědci považují první hřbetní mezikostní sval, který umožňuje precizní úchop mezi palcem a ukazováčkem, což je pro manipulaci zásadní, a také malíček. Australopitékové podle vědců pravděpodobně využívali svaly malíčku při každodenních činnostech, jako bylo zpracování potravy nebo používání nástrojů.

Zjištění paleoantropologů je zajímavé i s ohledem na dřívější nálezy nejstarších nástrojů. Ty úplně nejstarší, které můžeme připsat našim předkům, byly nalezeny v etiopské Goně a jsou staré 2,6 milionu let. Ještě o 750 tisíc let starší kameny nesoucí stopy po opracování pocházejí z keňské Lomekwi. U těch ale není úplně jasné jasné, čí ruka je držela. Za první tvůrce nástrojů přitom vědci považují zástupce druhu Homo habilis, kteří žili přibližně před 2,4 až 1,4 milionu let. 

V kontextu aktuálního výzkumu Jany Kunzeové je tak možné, že moderní používání nástrojů se objevilo dávno předtím, než vznikl rod Homo a nástroje mohla vyrábět a používat nejen Lucy, ale i další australopitékové již před více než třemi miliony let.

V 70. letech čelil Sovětský svaz sílící vnitřní krizi. Země se potýkala s korupcí a především se sílící nedůvěrou ve slibované brzké vítězství socialismu. S globálním rozvojem technologií a růstem životní úrovně se zvýraznily sociální rozdíly v sovětské společnosti. Jednotou východního mocenského bloku také otřásly události roku 1968 v Československu stejně jako rozsáhlé sociální nepokoje v Polsku v prosinci 1970. 

Daný stav si dobře uvědomovalo i politické vedení v Moskvě. Brežněvova administrativa usilovala o určité zmírnění napětí ve vztahu k zemím NATO, jak prokázaly rozhovory o omezení strategických zbraní (SALT) v letech 1969–1972. Méně úspěšně si ale Kreml počínal při úsilí o stabilizaci domácího hospodářství a v boji s korupcí. Rostoucí nespokojenost s daným vývojem se projevovala i v prostředí ozbrojených sil.

Naivní idealista

Společenská atmosféra doby vyústila v obskurní vzpouru námořníků na fregatě Storoževoj v listopadu 1975, kterou vyvolal politický komisař plavidla kapitán Valerij Michajlovič Sablin. Šestatřicetiletý syn námořního důstojníka měl v té době za sebou již 19 let poměrně úspěšné služby, během nichž absolvoval Frunzeho námořní institut a působil na různých lodích Severní flotily. Leningradský rodák se od mládí vyznačoval otevřenou a poněkud naivní povahou. Již v roce 1962 napsal tehdejšímu sovětskému vůdci Nikitovi Chruščovovi dopis žádající o očištění komunistické strany od „zkorumpovaných elementů“. Za uvedenou iniciativu jej námořnictvo „odměnilo“ písemným pokáráním.

Navzdory neblahé zkušenosti vydrželo Sablinovi „očistné“ úsilí i nadále. V roce 1975 během služby v Pobaltí vymyslel ambiciózní a dobrodružný plán, jak zahájit obrodný proces v zemi a především ve straně. Rozhodl se převzít kontrolu nad lodí a plout z Rižského zálivu do Leningradu a odtud dále po Něvě ke křižníku Aurora, symbolu Říjnové revoluce roku 1917. Odtud pak hodlal rádiem odvysílat své poselství nabádající k boji s korupcí a ochraně vlasti před vnitřními i vnějšími nepřáteli. Později prý, dle svědectví některých účastníků, plán přehodnotil a rozhodl se pro vysílání z neutrálních vod, kam mohla fregata se vzbouřenci snáze doplout.

Povstalci ovládli loď

Mnohé detaily o průběhu vzpoury dodnes zůstávají zahaleny tajemstvím. Jeví se jako velmi nepravděpodobné, že by Sablin z počátku jednal sám. Řada svědků se při pozdějším vyšetřování nepochybně snažila zamlčet či marginalizovat svou účast. Jisté je, že v noci z 8. na 9. listopadu (v době výročí Říjnové revoluce podle juliánského kalendáře používaného v SSSR) Sablin odvolal kapitána fregaty Anatolije Potulného z můstku s odůvodněním, že se několik opilých členů posádky dopustilo výtržnosti. Následovala však internace velitele lodi v sonarové místnosti. 

Následně nechal Sablin svolat všechny důstojníky, předestřel jim svůj plán a nechal o něm hlasovat. Osm důstojníků se vyslovilo pro, sedm proti a ti byli též uvězněni. Vzbouřenci poté svolali posádku čítající zhruba 150 mužů. Politruk mužstvu vysvětlil svůj záměr a pro zvýšení motivace pustil shromážděným pasáž z filmu Křižník Potěmkin o vzpouře v carském námořnictvu v roce 1905. Po tomto vystoupení údajně mezi posádkou zavládlo nadšení pro revoluci. Loď tedy mohla vyrazit.

Dramatické pronásledování

Sablin původně zamýšlel vyplout až po rozednění, aby mohl svou cestu alespoň z počátku maskovat jako běžnou hlídkovou plavbu. Celá akce 
se však brzy ocitla v ohrožení. Jeden z důstojníků, který naoko hlasoval pro vzpouru, uprchl na břeh a zalarmoval stráže v přístavu. Naštěstí pro vzbouřence ostraha přístavu váhala a považovala oznámení za omyl či provokaci. 

Než hlídky stihly zareagovat, fregata vyplula směrem ke švédským teritoriálním vodám. Personál přístavu tak alespoň upozornil úřady. Mezi velitelským sborem námořnictva i politickými špičkami okamžitě zavládlo zděšení. Panovaly obavy, že posádka Storoževoje požádá o azyl ve Švédsku, podobně jako to o 14 let dříve udělal přeběhlík Jonas Pleškys, který poté předal své vědomosti o sovětském loďstvu CIA. Zatímco Pleškys přešel sám, nyní hrozilo, že se do rukou NATO dostane celá bojová loď s veškerým vybavením. Politbyro proto nařídilo zastavit Storoževoj za každou cenu.

Po stopách fregaty okamžitě vyrazilo 13 lodí a 60 letadel včetně středních bombardérů Jak-28. Ty provedly několik průletů a shodily do její blízkosti několik bomb, přičemž jedna loď zasáhla a zablokovala kormidlo. V západním tisku se později objevily nepotvrzené zprávy o obětech na životech, nejnadsazenější hovořily až o 50 mrtvých. Exploze poškodily strojní zařízení plavidla, které pak v dopoledních hodinách zůstalo bezvládně stát uprostřed moře. Stalo se tak pouhých 32 km od švédských vod. 

Zakrátko se k fregatě přiblížila pronásledující plavidla a na palubu vstoupil výsadek námořní pěchoty. Ten se však navzdory očekávání nesetkal s žádným odporem. Namísto toho se záhy ukázalo, že samotná posádka již zadržela Sablina. Ten byl při zatýkání za nejasných okolností lehce postřelen do nohy. Jeho chvatné zadržení pravděpodobně vycházelo ze snahy spoluspiklenců, kteří pochopili nevyhnutelnost porážky, se od celé akce urychleně distancovat a svalit veškerou vinu na Sablina.

Dva muži před soudem

Následovalo internování a vyšetřování všech členů posádky. Před soudem však nakonec stanuli pouze dva: Sablin a 20letý řadový námořník Alexander Šejn, jehož vůdce vzbouřenců jmenoval svým zástupcem. Ostatní účastníky revolty čekalo propuštění do civilu bez vojenských poct a výsluh. Netřeba dodávat, že mnozí nadále žili pod dohledem KGB.

Valerij Sablin si při soudním přelíčení v červenci 1976 vyslechl nejvyšší trest a jeho život skončil před popravčí četou 3. srpna téhož roku. Do poslední chvíle se nepovažoval za zrádce, ale za bojovníka za společenskou reformu. Roku 1994 jej posmrtně očistila rehabilitační komise, jejíž svolání iniciovali Sablinovi rodiče. Šejn strávil osm let ve vězení, po odpykání trestu žil v nuzných podmínkách.

Aby se fregata Storoževoj nestala symbolem odporu proti režimu, Moskva krátce po vzpouře v tichosti rozhodla o jejím převedení k Tichomořské flotile. Došlo také ke kompletní výměně posádky. Vyšetřovatelé si nejspíše uvědomovali, že Sablin a Šejn nebyli jedinými viníky. Veřejné poukazování na rozsah vzpoury by ale poškodilo pověst námořnictva. Proto soud raději přikročil k exemplárnímu potrestání hlavních viníků a tichému pardonování ostatních.

Rychlá reakce

Nad průběhem vzpoury zůstává viset nejeden otazník. Většina svědků o událostech vypovídala skoupě, nejednoznačně či vyloženě lživě. Lze předpokládat, že Sablin celou akci připravoval delší dobu a že do ní zasvětil další lidi. Zároveň se jeho plán v řadě ohledů jeví jako diletantský. Již samotná představa o vynucení reforem prostřednictvím rozhlasového projevu byla naivní. Rebelové zároveň podcenili reakci námořnictva, která se ukázala být rychlá a rázná. Také neodhadli smýšlení ostatních členů posádky, jak ukazuje útěk jednoho z důstojníků, který naoko předstíral souhlas se vzpourou. Sablin, jenž jakožto politický komisař disponoval řečnickým nadáním, zřejmě dokázal u mužstva vyvolat počáteční entuziasmus.

Lze předpokládat, že „revoluční zápal“ většiny námořníků nevycházel ani tak z ideových příčin jako spíše z obecné nespokojenosti s materiálními poměry, šikanou a dalšími dlouhodobými neduhy sovětských ozbrojených sil. Velká část námořníků si však pravděpodobně záhy uvědomila nereálnost plánu. V kritické chvíli se pak obrátili proti samozvanému veliteli ve snaze uniknout hrozícímu trestu.

Západ si oddychl

Zásadní otázkou zůstává, jak by Sablin a jeho následovníci postupovali, pokud by se jim podařilo dosáhnout švédského výsostného území a odvysílat zamýšlené poselství. Kdyby se poté vůdce revolty rozhodl požádat o azyl v království, část posádky by se proti tomu pravděpodobně postavila. Doboví západní analytici a komentátoři význam vzpoury většinou přeceňovali a optimisticky ji vnímali jako doklad klesající podpory režimu uvnitř ozbrojených sil. Předpoklad, že se tato revolta stane předzvěstí dalších vzpour, se ale nenaplnil. Pozdější pokusy novinářů vykreslit Sablina jako bojovníka proti komunismu měly s realitou pramálo společného. Podle pamětníků šlo naopak o přesvědčeného a idealistického leninistu. K jeho odkazu se ostatně dodnes hlásí i některá neomarxistická hnutí. 

Zatímco západní média vzpouru vesměs oslavovala jako projev nespokojenosti sovětského lidu s vládnoucím režimem, americký námořní atašé ve Stockholmu Thomas Wheeler správně podotkl, že pokud by se Sablinovi podařilo dosáhnout švédských vod, znamenalo by to pro tamní a potenciálně i americkou diplomacii závažný problém. Jestliže jednotlivcům prchajícím ze SSSR poskytovala skandinávská země běžně azyl, úřady by stěží byly ochotny riskovat roztržku se Sověty tím, že by vzaly pod ochranu celou posádku i s lodí. Podobný incident měl potenciál ohrozit probíhající jednání o omezení zbrojení mezi SSSR a NATO.

Na konstantinopolských hradbách si vylámali zuby Avaři, Arabové, Rusové i Bulhaři. Prošly bezpočtem obléhání a vždy městu posloužily jako spolehlivá jistota. Za téměř tisíc let existence tohoto opevnění ani jednou neselhaly. Ještě v dubnu roku 1453 by nejspíš nikdo nevsadili na to, že jejich obránci prohrají. Jenže časy se změnily. Před vnější opevnění Konstantinopole, tzv. Theodosiánských hradeb, těch asi nejsilnějších a nejimpozantnějších hradeb světa, totiž pod velením Mehmeda II. Dobyvatele nedorazilo 80 tisíc osmanských obléhatelů s holýma rukama, ale s pořádnými kanóny. A to byla velká novinka, proti nimž už reputace zdí nefungovala.

Poslední loď

Už počet obránců se kriticky podceňoval. Obyvatelé města ani vládci svým ozbrojencům příliš nedůvěřovali. A taky nechtěli zbytečně vydávat peníze na žold. Proč taky, když mají nezničitelné hradby, ne? To se ovšem 29. května 1453 ukázalo jako fatální chyba. Sedm tisícovek obránců zkrátka nedokázalo ustát nápor přesily. Po šesti týdnech kanonády nepřátelé pronikli za hradby.

Co se dalo dělat, aby si Konstantinopolští spasili holý život? Šlo jim o čas. V prvních desítkách minut se totiž dobyvatelé pustili do rabování a plenění. Než do jejich zástupů vnesli velitelé pořádek – a přesměrovali jejich chamtivost k zabíjení obyvatel – mohli se ti prozíravějí pokusit uprchnout. Kudy? Určité šance nabízel městský přístav. Bdělost osmanské flotily, která hlídala zátoku, totiž po prolomení hradeb na chvilku ochabla. Několika lodím se podařilo z Konstantinopole proklouznout. To okénko příležitostí se ale otevřelo na dost úzkou škvíru a paluba nabízela jen omezenou kapacitu. A za chvíli již „tekla ulicemi krev jako dešťová voda ve žlabech po náhlé bouři“.

Kdo nestíhal utéct, mohl se také uchýlit do pevnostního celku věží v tzv. Zlatém rohu. Tady se zabarikádovaly jednotky obránců z Kréty. A bili se jako lvi. Za osm hodin – to už se městem nesl jen nářek dobíjených a vítězný ryk Osmanů – dokázali způsobit dobyvatelům citelné ztráty. Vítězný Mehmed tedy zbývajícím obráncům učinil nabídku, která se neodmítá: volný průchod a svobodu. Na několik stovek vyvolených se tak usmálo štěstí. Na 30 tisíc přeživších, kteří ze zhruba milionu původních obyvatel zbyli, čekal neradostný osud: putovali totiž do otroctví.

Magdalene Thoresenová, nevlastní matka norského dramatika a básníka Henrika Ibsena o této oblasti v 19. století napsala: „Fjord je obklopen nejstrmějšími a člověk má skoro pokušení říct nejgrotesknějšími horami na celém západním pobřeží. Je nesmírně úzký a nejsou tu žádné prostory, kde by mohli žít lidé, protože skály se ve strmých rozervaných vrstvách šplhají prakticky rovnou z vody. Z rozeklaných vrcholů padají do fjordu pěnivé vodopády.“

Paní Thoresenová měla pravdu, že oblast fjordu je prakticky neobyvatelná, o čemž svědčí mnohé opuštěné farmy. Dvě se však přece jen zachovaly, i když k nim vedou tak strmé a neschůdné cesty, jakoby se tady jejich obyvatelé chtěli v prvé řadě ukrýt před světem.

Mezi četnými vodopády, které jsou stále ozdobou Geirangeru, vynikají dva, pojmenované Sedm sester a Nápadník. Leží naproti sobě na jednom místě fjordu a říká se, že Nápadník se neustále snaží namluvit si jednu ze sester. Budoucí existenci Geirangeru ohrožuje hora Åkerneset, která do fjordu zvolna eroduje. Masivní sesuv by způsobil tsunami, která by během deseti minut zasáhla několik měst včetně Hellesyltu a stejnojmenného Geirangeru.

V neděli 23. listopadu 1924 se čtenáři tehdejších New York Times mohli na šesté straně setkat s pozoruhodným článkem, doplněným reklamou na kožichy. Nadpis dotyčného článku čtenářům oznamoval: Zjistil, že spirální mlhoviny jsou hvězdné systémy: „Dr. Hubbell potvrzuje, že jde o ostrovní vesmíry; podobné našemu.“

Dotyčným odborníkem nebyl nikdo jiný než americký astronom Edwin Powell Hubble, který nejspíš neměl radost z toho, že redakce trestuhodně zkomolila jeho jméno. Článek ale přinášel zásadní sdělení, které dramaticky a navždy změnilo naše vnímání vesmíru. Hubble totiž zjistil, že dva nápadné objekty, tehdy označované jako „mlhoviny spirálního tvaru,“ jsou něčím jiným, než si všichni do té doby mysleli.

Ostrovy plné hvězd

Ukázalo se, že tyto „mlhoviny“ tvořené kosmickým plynem, prachem a hvězdami, se vlastně nacházejí mimo hranice Mléčné dráhy. Šlo o dvě spirální galaxie, které jsou největšími v našem galaktickém sousedství – Galaxii v Andromedě a Galaxii v Trojúhelníku. Podle dnešních odhadů existuje ve vesmíru několik bilionů galaxií.

Čtyři roky před oznámením existence jiných galaxií se ve Washingtonu odehrál vášnivý vědecký spor. Střetli se v něm dva američtí astronomové – Harlow Shapley a Heber Curtis. Podle Shepleyho výpočtů byla Mléčná dráha větší než se v té době odhadovalo a předpokládal proto, že se „spirální mlhoviny“ nacházejí uvnitř Mléčné dráhy. Naopak Curtis zastával názor, že se „spirální mlhoviny“ nacházejí až daleko za hranicemi Mléčné dráhy.

Dnes již víme, že pravdu měl Heber Curtis, Shapleyho metoda měření vzdáleností se nakonec ukázala jako zcela zásadní pro Hubbleův objev skutečné povahy „spirálních mlhovin.“ Dnes známe Hubbleovo jméno především díky Hubbleovu vesmírnému dalekohledu, který, podobně jako tenkrát astronom Hubble, zásadně změnil a stále mění náš pohled na vesmír.

Nárazové pití alkoholu je takové užívání alkoholu, při kterém člověk přijme 60 a více gramů čistého alkoholu při jedné příležitosti. Jde tedy o situaci, kdy během jednoho večera vypijete více alkoholických nápojů – například tři skleničky vína nebo tři dvanáctistupňová piva za sebou. Podle nového výzkumu amerických odborníků mají ale takové akce své následky, které se mohou projevit i po desítkách let.

Ředitelka Institutu neurověd Pensylvánské státní univerzity Nikki Crowleyová a její spolupracovníci díky experimentům na myších zjistili, že nárazové pití v mládí může vyvolat trvalé neurální změny, které připomínají situaci u lidí s demencí. Týká se to jak ženských, tak i mužských mozků.

„Díky dřívějšímu výzkumu jsme věděli, že nárazové pití bezprostředně ovlivňuje mozek,“ líčí Crowleyová. „Doposud jsme ale netušili, zda jde o trvalé změny v nervové tkáni, nebo jen o změny dočasné, které se časem zlepšují.“ S kolegy se proto rozhodli prozkoumat možné důsledky nárazového pití, které by se projevily v pozdějším životě, i když dotyčný člověk třeba úplně přestal na dlouhou dobu pít. Podrobnosti výzkumu zveřejnil odborný časopis Neurobiology of Aging.

Alkoholové večírky laboratorních myší

Pro svou studii vědci využili osmitýdenní laboratorní myši, kterým podávali etanol zředěný vodou v takovém režimu, který simuloval nárazové pití. Takto staré myši simulovaly lidské dvacátníky. Pak jim vědci etanol odepřeli na 9 až 12 měsíců, přičemž myši poté dosáhly věku, který odpovídá lidským čtyřicátníkům. Jak vysvětluje Crowleyová, myši jsou sice mnohem menší než my a žijí mnohem kratší dobu, ale jinak s námi sdílejí řadu podobností ve fyziologii, takže je na nich možné zrychleným způsobem modelovat lidské chování a vývoj v čase.  

Účinky etanolu vědci akcelerovali podáváním ve tmě, kdy se snižuje vizuální stimulace a naopak se zvyšují jiné smyslové podněty, například chuť nebo efekt alkoholu. Podobně jako u lidí se i u myší ve tmě snižují zábrany a může se zvyšovat chuť k riskantnějšímu chování, včetně nadměrného pití.

Výsledky naznačují, že nárazové pití má i po dlouhé abstinenci dopady na neuronální rovnováhu. Pyramidální neurony, které fungují jako „plyn“ v mozku, a GABAergní neurony, které působí jako „brzda“, ztrácejí v důsledku nárazového pití rovnováhu. Tato dysregulace se podobá změnám pozorovaným u lidí s kognitivním úpadkem – demencí nebo Alzheimerovou chorobou. Změny navíc zůstávají v mozkových buňkách patrné i po dlouhé době. Například „plynové“ neurony vyžadují více stimulace, aby se aktivovaly.

„Zatímco některé změny na neuronech se během abstinence vrací k normálu, existuje několik dlouhodobých účinků nárazového pití, které v nějaké míře přetrvávají,“ shrnuje Nikki Crowleyová.

Navzdory negativním účinkům nárazového pití otevírá studie podle vědců cestu k léčbě poškozených neuronů. Jednou z možností je například využití proteinu somatostatinu k opravě dysregulace způsobené alkoholem.

Planety se obvykle rodí z plochého disku prachu a plynu a jsou tak pro nás prakticky neviditelné. Prachoplynový disk totiž nově vznikající planety zakrývá. Za normálních okolností trvá nejméně pět milionů let, než se disk vyčistí natolik, aby bylo možné nově vzniklé planety našimi přístroji detekovat. V případě exoplanety TIDYE-1b ale měli vědci štěstí – její disk je nakloněný a exoplaneta svou mateřskou hvězdu obíhá pod jiným úhlem než prachoplynový disk.

Exoplaneta TIDYE-1b obkrouží svou mateřskou hvězdu jednou za devět dnů a podle vědců se v budoucnu stane superzemí nebo minineptunem, zástupcem početné rodiny exoplanet, které v naší Sluneční soustavě nemáme.

Exoplanetární novorozenec

Stáří objevené exoplanety vědci odhadují na pouhé tři miliony let a jde tak o jednu z vůbec nejmladších objevených exoplanet. Pro srovnání – Země je stará 4,5 miliardy let, a pokud by byla lidským padesátníkem, bylo by exoplanetě TIDYE-1b pouhých 12 dnů.

Exoplanetárního novorozence vědci objevili v molekulárním mračnu v Býku, což je rozsáhlá soustava temných mlhovin, vzdálená od nás zhruba 520 světelných let. Mateřskou hvězdou exoplanety je červená hvězda třídy M, která je přibližně o polovinu větší a než Slunce a o polovinu chladnější.

Samotná exoplaneta má hmotnost odpovídající 0,3 hmotnostem Jupiteru (95 hmotností Země) a poloměr téměř stejný jako Jupiter. Stále je ale zahalená vodíkovým obalem a po dokončení svého vývoje se podle vědců smrskne na dva až čtyři poloměry Země. Právě její velký poloměr a nízká hmotnost z ní činí zajímavého kandidáta pro budoucí pozorování pomocí vesmírného dalekohledu Jamese Webba.

Bylo slunečné letní ráno a většina lidí z vesnice odcházela na pole pokosit úrodu obilí, kterou se jim země v tomto roce rozhodla vydat. Mezi nimi se nacházeli i farní čeledíni, kteří dostali od svého otce představeného přesné instrukce, co mají zrovna dnes dělat. Co naplat, jen z modlitby a poplatků za služby svým ovečkám není farář živ. Jeho život rozhodně nebyl jen o křtech, svatbách a pohřbech, ale že se musel kromě svých církevních povinností vlastně i docela dost ohánět na hospodářství, aby si zajistil slušnější živobytí. 

Kněz hledá faru 

Být farářem v 17. nebo 18. století neznamenalo jít přesně tam, kam jej matička církev poslala, a mít vždy zajištěné přístřeší a práci. Lidé, kteří se stali duchovním v této době, si většinou museli místo sami aktivně hledat, a pokud se nedokázali uchytit v některé z farností, museli si živobytí hledat jinde. Právě možnosti obživy byly tím hlavním, i když ne jediným kritériem, které rozhodovalo při výběru nového místa. Pochopitelně jen málokdo by šel zcela dobrovolně na místo, kde by třel bídu s nouzí a sotva si mohl zaplatit jídlo. 

Za jakýsi ideál si můžeme představit faru, ke které přináleželo větší množství polností, pár krav s koňmi a dobrou čeládkou, která zvládala svoji práci zodpovědně. Samozřejmě, čeleď se vždy dala vyměnit, nicméně bylo nepochybně příjemnější přijít někam, kde všechno fungovalo tak, jak má. 

Většina dalších kritérií souvisela už spíše se samotnými schopnostmi hledajícího kněze. Ačkoliv se vždy a všude vyskytují jedinci, kteří značně přeceňují svoje síly, většina žadatelů o farnost měla celkem rozumnou představu o tom, na co stačí a na co ne. Starší faráři kupříkladu hledali nějaké menší, avšak dostatečně výnosné oblasti, kde by mohli spokojeně dožít. Začínající plebáni zase většinou chtěli jen dělat pomocníka, aby si svůj životopis dostatečně vylepšili před svou pozdější žádostí o samostatné umístění. 

Jako svého druhu pěkný příklad o tom, kterak si duchovní místo setrvání na bohatší lokalitě zvolil návrat do starého a jednoduššího působiště, může sloužit příklad suchdolského faráře Nasbergera. Ten se roku 1681 po 22 letech rozhodl usilovat o přechod na farnost ve Veselí, kam se nakonec skutečně dostal. Už po dvou letech ale z této veskrze lukrativnější, ale lidnatější adresy mířil opět do svého starého působiště, kde strávil zbytek svého života. 

Patron vs. farář 

Přijít, vybrat si působiště a pak se nastěhovat by bylo až příliš jednoduché a samozřejmě to tak nefungovalo. Osazování farností měli totiž na starosti buďto biskupové, anebo, ve většině případů, patroni. Těmi byla v drtivé většině vrchnost, na jejímž panství se knězovo nové beneficium mělo nacházet. Šlechta toto právo získala ve většině případů ve středověku, v době, kdy se na jejich náklady stavěly první kostely. Jak nám dokládají různé historické práce, jednalo se o velmi důležité právo, které si majitelé panství žárlivě střežili a v případě, že o něj z nějakého důvodu přišla, její zájem starat se o sakrální stavby výrazně poklesl. Příkladem nám může být situace na Valašsku po třicetileté válce, kde si přesně na tyto problémy stěžoval jistý probošt Hay. 

Důvody, proč tomu tak bylo, jsou nasnadě. Šlechta totiž měla velmi silný zájem na tom, aby farnost fungovala podle jejích představ. Ať už chtěla využívat některé farní majetky, snažila se vynutit si platby od farářů do vlastní kasy, nebo měla zájem dbát o to, aby nový duchovní nepřetěžoval své farníky. Důvodů tedy bylo víc než dost. 

Posouvat kritéria výběru do čistě ekonomické a protekční roviny by však bylo chybné. Nejen patroni, ale zejména církev měla velký zájem na tom, aby kněží, kteří v konečném důsledku nepečovali o nic menšího než o duše svých svěřenců, byli dostatečně způsobilí. Uchazeči tak museli projevit znalosti a zkušenosti, aby mohli být později takzvaně investováni. Hledělo se kupříkladu k jazykové vybavenosti, délce předešlé služby a také morální způsobilosti. Pečlivý výběr představoval nutnost, jelikož ve chvíli, kdy se nový prelát usadil, ho bylo velmi těžké odvolat. Dělo se tak jedině tehdy, pokud se nějak těžce provinil proti církevnímu řádu, nebo třeba ve chvíli, kdy se těžce zadlužil. 

Není pastýř jako pastýř 

Když se řekne, že farář pečuje o své ovečky, většina lidí si toto sousloví přebere metaforicky a do role oveček dosadí jeho farníky. Nicméně dříve to rozhodně neplatilo jen takto. Farář byl totiž, při ohledu na faru, kde působil, také hospodářem, který se musel starat o chov zvířat, polnosti a aktivně rozdělovat práci čeledi, která bydlela přímo na faře. Na tom, jak dobrý ve svém počínaní byl, posléze do velké míry závisela výše jeho příjmů. Pokud chtěl mít tedy nový duchovní ve svém působišti úspěch, musel se vzdělávat i v těchto oblastech, a to v mnoha ohledech dost aktivně. Většina nových plebánů totiž v těchto obdobích pocházela z měst, nicméně destinace, do kterých mířili, byly spíše venkovského charakteru. A tak se stávalo, že byl farář na venkově daleko více sedlákem než duchovním vůdcem a spíše než o církevních nařízeních bylo možné si s ním promluvit o tom, kde a jak zrovna seje, nebo jestli má dost hnoje na rozházení po poli. 

Oproti většině sedláků měla část kleriků tu výhodu, že kromě několika desítek strychů nebo měřic polí mohli užívat i kus lesa, část řeky, nebo měli dokonce malý rybník. Avšak nic není zcela zalité sluncem. Pomineme-li podhorské oblasti nebo farnosti s malou výměrou pozemků, faráři si často stěžovali i na kvalitu půdy, jež jim byla dána do užívání. Jedním z takových stěžovatelů byl kupříkladu i jistý Velovec, který užíval faru v Ledenicích mezi roky 1684–1688. V této době si mimo jiné stěžoval na to, že jeho louky nestačí na uživení veškerého dobytka, a byl proto nucen vyhánět na obecní pastvu. Aby takovéto užívání obecního majetku kompenzoval, musel sedlákům odpustit některé desátky. Tím však částečně opustil svoje výlučné sociální postavení a v jistém slova smyslu se stal skutečným sedlákem. 

Někdo k ruce 

Práce faráře byla náročná, a to bez ohledu na to, jestli šlo o starosti s farníky, nebo s vedením hospodářství. Velké farnosti, které vznikaly v pobělohorském období, mnohdy tolik lákavé z hlediska finančního výnosu, byly nicméně příliš velké na to, aby je jeden klerik zvládl efektivně spravovat. Na scénu tedy přicházejí pomocníci v podobě kaplanů a kooperátorů, pomocných kněží, kteří pomáhali se správou farnosti a prováděli běžné církevní úkony. Tito kněží však byli obzvlášť v 18. století v dosti ošemetné situaci. O jejich osudu totiž rozhodoval takřka výhradně farář. To on jim platil, přijímal je a propouštěl a vzhledem k tomu, že šance na vlastní faru byla v této době podstatně menší než dřív, spokojili se i s horšími podmínkami, než jim ve skutečnosti přináležely. Pomineme-li čeleď, která se starala o polnosti a zvířata, chybí ve výčtu ještě domácí služebnictvo, kostelníci nebo farní učitelé. 

Na rozdíl od pomocných kněží byli kostelníci do značné míry nezávislí na faráři, jelikož spravovali zádušní majetek a volili se buďto z řad sedláků, nebo jejich pozici zastávali vrchnostenští úředníci. Ani učitelé nebyli často placeni pouze z farních peněz, ale na provoz školy se skládala celá obec. Farní služebnictvo, mezi které patřila nejčastěji kuchařka, služka a poslíček, bylo často nezbytnější než takový kaplan, protože zatímco okolní vsi mohl zvládat daný duchovní objíždět rychleji, jen těžko by si stihl doma ještě vařit a uklízet. Poslíček zase, věrný své profesi, stačil vyřídit spoustu prostých vzkazů, a všem tak zůstávalo více času na jejich vlastní práci, aniž by se museli dlouho tak, a především takové kuchařky se vybíraly především ze zámožnějších selských rodin. Kromě toho měly ženy, které na faře pracovaly, mít minimálně 50 let, aby se předcházelo různým pokušením. V praxi se na to však příliš nedbalo. 

Rozpory s venkovany 

Vztahy mezi lidmi jen málokdy bývají idylické, a to především ve chvíli, kdy se do těch vztahů připletou majetky. Právě peníze stály za většinou sporů, které na vesnici mezi venkovany a knězem vznikly. Lidem se často nelíbilo, že měli platit za udělení svátostí, v čemž nacházeli oporu i na nejvyšších místech, jelikož církevní právo zakazovalo požadovat tyto poplatky. Nicméně vzhledem k dlouhodobým zvyklostem mohli faráři žádat o příspěvek na svoji obživu s ohledem na stav farníka. Řečeno jinak, příspěvek měli platit zejména zámožnější lidé. Někteří faráři však neznali míru, a to především na chudých farnostech, kde jim příjmy z hospodářství nestačily k jejich dostatečné obživě. 

V praxi se tak nakonec celý proces systematizoval a docházelo k vytváření ceníků, jak například ukázal pro schwarzenberská panství ve svém výzkumu historik Pavel Pumpr. Štolové poplatky, jak se platby za svátosti nazývaly, však nebyly jedinými třecími plochami. Případy, kde bylo právo daleko více na straně církevních představitelů, souvisely zejména s pozemky. Především po bitvě na Bílé hoře totiž docházelo k tomu, že polnosti, které dříve patřily církvi, nezřídka začala uzurpovat vrchnost a poddaní. Dělo se tak ve chvíli, kdy byla fara neobsazená a později, když se dostavil nový duchovní, se všichni tvářili, že mu dané polnosti vlastně nikdy nepatřily. 

Velkou porci „zábavy“ si kněží užili i při vybírání desátků. Tyto platby, které měly svůj původ už dlouho ve středověku, byly často kráceny a poddaní se je snažili odvádět v co nejmenší míře. Kupříkladu farář jménem Voves na Nové Hůrce si roku 1681 stěžoval, že desátky z obce Sviny odmítají předávat jemu, ale pouze jeho kantorovi, a to ještě při užití „neslušných slov“. Co naplat, jednoduché to rozhodně neměl, ačkoliv mohl být ještě rád, že mu do svázaného obilí nenacpali drny a kamení, jako se tomu dělo v 19. století na Uherskohradišťsku. 

Morální poklesky 

Nepřístojného chování se však duchovní dopouštěli častěji a z valné většiny nijak nesouviselo s existenční nouzí. Mezi časté prohřešky, které se vyskytovaly takřka neustále, patřilo opilství. Ačkoliv mohli kněží na svých cestách zasednout do hospody a pití ředěného vína nebylo v tomto období nic neobvyklého (ze zdravotního hlediska to mělo spíše benefity, jelikož alkohol hubil parazity), mnozí plebáni sedávali v hospodách i nedaleko svého obydlí, mastili karty a nezřídka se i hádali. Problémy tohoto typu se však minimálně na Moravě snažila církev spíš zametat pod koberec. To však neznamenalo, že by byly zcela ignorovány, a ti nejtěžší alkoholici byli posíláni na léčení k Milosrdným bratřím do Prostějova. 

Ještě větším problémem bylo z hlediska mravní čistoty nedodržování celibátu. Po většinovém vykořenění představy protestantských duchovních, kterým bylo dovoleno uzavírat sňatky, začali sami lidé vyžadovat, aby se jejich plebán zdržel takovéto zábavy. Jako důkaz může sloužit velké množství různých udání, která se nám dochovala dodnes. Valná většina z nich se týkala především již zmíněného farního služebnictva, a sice kuchařky nebo jiné posluhovačky. 

K těmto obviněním se stavěli duchovní různě. Zatímco farář Jan Ristelhuber poté, co přiznal svůj poměr s hospodyní a v roce 1720 ji vzal po přeložení z Předmostí u Přerova do Dubicka s sebou, Tomáš Vlachynský, který obtěžkal svoji služku v Mysločovicích, házel vinu na svého kaplana. Aby mohli jejich případ řádně rozřešit, zavřeli je oba do církevního vězení a zmíněnou posluhovačku se jali hledat. Jak to s nimi dopadlo, už však nikdo neví. 

Život faráře na venkově zkrátka nebyl vůbec jednotvárný. Ať už se hádal s farníky, proháněl sukně, nebo byl příkladným duchovním, který se zodpovědně staral o všechny svoje ovečky, zcela určitě si nemohl nikdy stěžovat na nedostatek aktivity.