Se slovem epesní se častěji setkávala starší generace, ale občas ho můžeme zaslechnout dodnes. Má přitom pozitivní, pochvalný význam a odpovídá výrazům jako výborný, skvělý či znamenitý. Už na první pohled jde o slovo neslovanského původu, konkrétně o výpůjčku z němčiny, případně ovlivněnou jazykem jidiš. 

Pochází ze spojení epes rádes, které se vyvinulo z původního německého etwas rares. V němčině etwas znamená něco a rar(es) je vzácný, takže celá fráze značí doslova něco vzácného. Ze standardního německého etwas vzniklo argotické ebbes či eppes možná prostřednictvím jazyka jidiš. Podle některých výkladů k uvedené proměně došlo specificky v mluvě židovských obchodníků, kteří takto vychvalovali své zboží jako něco vzácného, exkluzivního a luxusního.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Astronom Burkhard Militzer z Kalifornské univerzity v Berkeley se v článku, publikovaném nedávno v odborném časopisu PNAS, pokusil rozklíčovat, proč data sondy Voyager 2 ukazují, že magnetická pole Uranu a Neptunu nejsou, na rozdíl od magnetických polí Země, Jupiteru nebo třeba Saturnu, dipolární. Magnetická pole dvou ledových obrů totiž vypadají ve srovnání s jinými planetami Sluneční soustavy velmi chaoticky.

Magnetické pole Země vzniká díky procesu zvanému geodynamický efekt, který probíhá v jejím jádru. V případě Uranu a Neptunu vzniká magnetické pole podle Burkharda Militzera jiným způsobem – v jejich plášti.

Olej a voda

Pláště obou ledových obrů jsou si podobné. Tvoří je stlačená voda v superkritickém stavu, což je termodynamický stav mezi kapalinou a plynem, který nastává při teplotě a tlaku vyšším, než jsou kritické hodnoty pro danou látku, metan a čpavek, přičemž tyto vrstvy jsou vzájemně oddělené podobně jako voda a olej. 

Počítačové simulace vytvořené na základě dat sondy Voyager 2 naznačují, že magnetické pole u obou planet vznikají díky konvekci v nejsvrchnější části pláště. Ta by podle Militzera mohla dosahovat do hloubky až 8 000 kilometrů s tlakem až 60 000krát vyšším, než je tlak na povrchu Země. Spodní části se na magnetickém poli nepodílejí vůbec, nebo jen ve velmi minimálním rozsahu. 

Ověřit pravdivost této teorie nebude v nejbližších letech zřejmě možné. Definitivní odpověď by totiž mohla přinést vesmírná mise, která by magnetická pole obou planet prozkoumala na místě. Žádný ze zvažovaných projektů ale v současné době není v dostatečně pokročilé fázi. 

Jako nejreálnější se v tuto chvíli jeví mise Uranus Orbiter and Probe, která patří mezi širší priority NASA. Podle aktuálních plánů by mohla do vesmíru zamířit v roce 2031 a k Uranu by dorazila v někdy okolo roku 2044. Pro Neptun byl navržen koncept Neptune Odyssey, který by mohl odstartovat ve stejném časovém okně, jeho schválení ale závisí na rozhodnutích NASA o prioritách financování.

Zhruba před 6 miliony let se objevila lidská linie, která vedla až k našemu druhu Homo sapiens. Celkově dnes známe přes 15 druhů, které hrály významnější či méně významnou roli ve vývoji člověka. Mezinárodnímu týmu odborníků se nyní vůbec poprvé povedlo nalézt důkazy o pobytu dvou různých druhů lidské linie ve stejnou dobu na stejném místě. 

Kevin Hatala z Chathamovy univerzity v Pittsburghu a jeho kolegové tyto důkazy objevili v blízkosti dnešního jezera Turkana v Keni. Výsledky jejich výzkumu právě zveřejnil vědecký časopis Science.

Dva druhy lidí na jednom místě

Badatelé při průzkumu lokality s fosilními nálezy narazili na dávné stopy druhů lidské linie, z nichž vyplynul velmi zajímavý příběh. Stopy říkají, že přibližně před 1,5 milionem let v těchto místech a prakticky ve stejnou dobu pátrali po potravě nejmladší australopitékové Paranthropus boisei a nám evolučně bližší lidé Homo erectus.

Není tím řečeno, že se museli setkávat tváří v tvář. Zdá se ale, že je to možné, nebo že o sobě alespoň věděli, protože stejně jako dnes, i tehdy po sobě lidé zanechávali stopy přítomnosti. Oba zmíněné druhy sice představují nejběžnější druhy lidské linie dotyčného období, i tak se ale jedná o výjimečný objev. Nic podobného se vědcům doposud nalézt nepodařilo.

Objevené stopy jasně ukazují, že různé druhy lidské linie sdílely stejný čas a prostor na břehu východoafrického jezera, kde se nejspíš vyhýbaly stejným predátorům a čelily podobným problémům v každodenním boji o přežití. Dnes takovou zkušenost nemáme, protože jsme jediným druhem této 6 milionů let staré linie, který na planetě zůstal.

Definovat inteligenci je velmi složité, což trefně vystihl už v roce 1927 Charles E. Spearman. Tento britský psycholog a výzkumník na poli myšlení konstatoval, že inteligence se stala pojmem, který má tak mnoho významů, že v konečném důsledku nemá žádný. Obecně se v psychologii takto označuje schopnost řešit logické problémy, plánovat jejich řešení a komplexně jim rozumět, abstraktně myslet, rychle se učit a používat závěry plynoucí z předchozí zkušenosti. Jde tedy o komplexní soubor kognitivních dovedností; zahrnuje jak obecnou inteligenci, tak i specifické intelektové schopnosti, jako jsou verbální, neverbální či numerické dovednosti.

Mezi různými typy inteligence odborníci rozlišují už od druhé poloviny 20. století. Americký psycholog Howard Gardner si jako jeden z prvních uvědomil, jak odlišné jednotlivé druhy inteligence jsou, jak na sebe vzájemně působí a jaký mají při správném rozvoji potenciál. Ve své teorii mnohočetných inteligencí rozlišuje mezi jazykovou, hudební, logicko-matematickou, prostorovou, pohybovou, interpersonální, intrapersonální a přírodovědnou inteligencí. Vedlo ho k tomu to, čeho si všímají rodiče i učitelé i dnes – v jedné oblasti děti vynikají, v další jsou průměrné a v některé mohou i zaostávat.

Kritici teorie ale namítají, že Gardner nerozšiřuje definici inteligence, spíše ji jako pojem používá tam, kde jiní lidé mluví o talentu nebo nadání. Navíc neexistuje vědecky ověřený postup, jak jednotlivé druhy inteligence u lidí spolehlivým způsobem měřit. To se však netýká široké veřejnosti dobře známého hodnocení inteligenčního kvocientu, tzv. IQ testů.

Je vyšší IQ skutečně výhra v životní loterii?

Výzkumy prováděné pomocí měření mozkové aktivity, konkrétně pomocí elektroencefalografie (EEG), ukazují, že jedinci s vyšším IQ mají menší mozkovou aktivitu při řešení problémů než osoby s nižším IQ. Je však důležité si uvědomit, že schopnost učení se není pouze dána našimi kognitivními schopnostmi, ale také dalšími faktory, jako je zdravotní stav, motivace, pozornost, stres, sociální prostředí, emocionální stav a další vnější podmínky. 

Otázka, zda vysoká inteligence ulehčuje, nebo naopak komplikuje život, je komplexní a závisí na mnoha faktorech. Výzkumy, jako ten provedený americkým psychologem Lewisem Termanem ve 20. letech minulého století, naznačují, že lidé s vysokým IQ mají často vyšší platy a dosahují profesního úspěchu. Nicméně zároveň se ukázalo, že mohou být náchylnější k problémům, mezi něž se počítá vyšší rozvodovost, alkoholismus a riziko sebevraždy, život v osamocení či deprese.

Příčiny a důsledky

Existuje několik možných vysvětlení. Jedním z nich je fakt, že nadprůměrně inteligentní jedinci na sebe mohou klást příliš vysoké nároky, u kterých je vyšší riziko selhání a následných problémů. Nadměrná přemýšlivost a schopnost analyzovat situace mohou vést k úzkostem a přecitlivělosti. Dalším faktorem může být jejich tendence rozvažovat všechny dostupné varianty při řešení problémů, což může vést k nerozhodnosti a zdánlivé pomalosti až paralýze. V dnešní době, kdy společnost klade důraz na rychlost, výkon a rozhodnost, může takový člověk působit negativně. A nemusí jít jen o dojem – velká míra pochybností o správném řešení může být u lidí s vysokým IQ často oprávněná. Keith Stanovich z Torontské univerzity, který se věnoval zkoumání racionality, zjistil, že pragmatická rozhodnutí nejsou na hodnotě IQ nijak závislá.

Existuje všeobecně rozšířená domněnka, že inteligentní lidé umějí lépe zvážit důsledky svých rozhodnutí. Ve skutečnosti to často neodpovídá realitě – lidé s vyšším IQ se nezřídka chovají iracionálně. Například téměř polovina členů kanadského klubu Mensa věří v paranormální jevy. Studie ekonoma Jaye Zagorského také prokázala, že lidé s IQ nad 140 mají dvojnásobnou „šanci“ překročit limit na svých kreditních kartách.

Vrozené mantinely

Většina odborníků souhlasí s tím, že genetické faktory hrají při určování inteligence významnou roli. Studie naznačují, že geny mohou mít vliv z více než 75 %. Je však nutné si uvědomit, že genetika je pouze jedním z mnoha faktorů, které nás ovlivňují.

Působení prostředí, včetně výchovy, vzdělání, sociálního prostředí a dalších životních podmínek, hraje také zásadní roli. Jakmile si příroda „vykolíkuje“ svůj prostor prostřednictvím genetického potenciálu, ke slovu se dostávají další životní podmínky, jež rozvoj inteligence a kognitivních schopností dále formují a ovlivňují.

Dětství a raná výchova jsou obzvláště důležité, protože v tomto období se utvářejí základní kognitivní dovednosti a schopnosti, které budou mít na celoživotní vývoj jedince vliv. Kvalita výchovy, podpora vzdělání a stimulace prostředí mohou inteligenci posílit a rozvíjet, zatímco nepříznivé podmínky dokážou naopak brzdit její rozvoj.

Podle výzkumů se zdá, že genetické faktory mají největší vliv na obecnou inteligenci, zatímco u slovní zásoby či prostorové orientace je tento podíl pouze poloviční. Paměť je geny ovlivněna dokonce ještě z menší části, asi z jedné třetiny.

Raketový vývoj

Největší rozvoj mozku člověk zažívá do pěti let, kdy se dítěti vyvíjí 50 % mozkových spojů. Při nástupu do školy dozraje do tří čtvrtin a kolem dvanáctého roku se plasticita mozku pomalu omezuje. Mezi dvanácti až šestnácti lety člověk z hlediska schopnosti nasávat nové informace údajně dosahuje vrcholu.

Na druhou stranu ale intelektuální výkon neovlivňuje pouze biologická „kapacita“ mozku, ale i získané zkušenosti a znalosti – pokud máme k dispozici větší zásobu informací týkající se nějakého problému, jsme schopni ho řešit efektivněji. Výzkum provedený na londýnské University College proto naznačuje, že v období dospívání se může výška IQ výrazně změnit (až o deset bodů) přestože samotný kvantitativní výkon mozku už neroste. „Výpočetní“ schopnosti mozku pak začínají od 22 let dokonce klesat.

Inteligence však není omezena pouze na ryzí výkon v podobě IQ, ale zahrnuje i jiné aspekty, jako je emoční inteligence (schopnost vcítit se do pocitů jiných lidí a přizpůsobit se jim) nebo sociální inteligence (schopnost efektivně interagovat s ostatními) a další.

Psychologové a sociologové se shodují, že pro úspěch v reálném světě je klíčová právě emoční inteligence (EQ). Daniel Goleman, známý americký psycholog, tvrdí, že za vším, co člověk dokáže, stojí 20 procent IQ a 80 procent EQ. To naznačuje, že schopnost porozumění a řízení vlastních emocí, efektivní komunikace s ostatními a budování zdravých mezilidských vztahů jsou stejně důležité – pokud ne důležitější – než čistá kognitivní schopnost měřená IQ. 

Kolem roku 1850 docházelo k rozmachu železnice. Londýn sice disponoval několika nádražími, ale ta se vyskytovala spíše v širším centru a v okrajových částech, proto se začalo uvažovat nad jejich propojením se samotným srdcem metropole. Od tohoto nápadu zbýval už jen krůček k myšlence vytvoření stanic pro výstup mezi jednotlivými nádražími, což by vyřešilo přelidněnost a dopravní potíže uprostřed města. 

Předkládané žádosti o inovace však ztroskotávaly na politickém odporu a všechny byly zamítnuty. Nakonec byl v roce 1854 vydán Metropolitan Railway Act, který garantoval společnosti Metropolitan Railway provedení stavby a následný provoz podzemní železnice na šestikilometrovém úseku Paddington–Farringdon Street. Ten byl otevřen 10. ledna 1863 a zaznamenal obrovský úspěch. Jen za první den vyzkoušelo nový dopravní prostředek 38 000 osob. Nejstarší linka pak byla dokončena až v roce 1892, dosahovala délky 67 kilometrů a zahrnovala 34 stanic. 

Od páry k elektřině 

První tunely byly hloubeny poměrně mělce formou vykopání dostatečně velké díry. Následně došlo ke zhotovení stropu jako nosné části. Tento způsob počítal s volným prostorem pro stavbu a často ohrožoval stabilitu okolních budov. Mnoho z nich padlo za oběť metru jak úmyslnou demolicí, tak v důsledku poškození, jemuž následovalo jejich nutné odstranění. Z toho plynulo placení kompenzací, kvůli nimž se ražení metra prodražovalo. Cílem konstruktérů bylo neporušit charakter londýnských ulic a domů a pro zakrytí tunelu se nebáli využít kuriózní metody. 

V ulici Leinster Gardnes, kde od roku 1855 hloubili podzemní železnici, vznikla proluka mezi čistě bílými, draze vypadajícími domy. Aby tento prostor nekazil jinak jednotné vzezření bloku a nedělal tím zprostředkovaně metru špatnou reklamu, byly sem umístěny falešné domy, tedy fasády, které se na první pohled nelišily od vedlejších vchodů, avšak ve skutečnosti šlo o necelé dva metry tlusté zdi. 

Prvních čtyřicet let provozu metra se v londýnských tunelech pohybovaly lokomotivy, jejichž páru odvětrávaly venkovní cylindry. Horšímu ovzduší v podzemních stanicích se ovšem nedalo úplně předejít a elektrifikace tak představovala vítanou novinku. Došlo k ní mezi lety 1900–1914, přičemž nadzemní části, kterých je v rámci zdejšího metra poměrně hodně, po nějakou dobu nadále využívaly parní vozidla. Nově budované zastávky pak vznikaly za pomoci jiného typu ražení a vzhledem k častému křížení linek se nacházely hlouběji. 

Budování značky 

První dekády existence londýnského metra provázela určitá nejednotnost, kdy každou z linek provozovala jiná soukromá železniční společnost, neboť chtěla protáhnout svou dráhu z jednoho z jí spravovaných nádraží. Kromě Metropolitan Railway v Londýně figurovala také Great Western Railway či East London Railway Company. Ke sjednocení napomohlo schéma všech tras metra z roku 1908, jež vzniklo spoluprací všech provozovatelů a zaštiťoval ho název Underground (česky podzemní dráha). Cedule stejného značení byly umístěny před všechny stanice v centrálním Londýně a měly nalákat nové pasažéry k cestování metrem. 

K úplnému sloučení došlo až v roce 1933, kdy vznikl zastřešující celek London Transport, pod který nově patřily veškeré linky podzemky, autobusy i tramvaje. Samotné metro tehdy dostalo nový jednotný název London Underground, na nějž se výrazným způsobem dbalo, stejně jako na budování značky. 

Členitý, křížící se a především v centru velmi nahuštěný systém stanic a linek se mnozí pokoušeli přenést na papír. Vzniklá schémata sice pomáhala v rámcové orientaci, ale s přibývajícími zastávkami bylo stále těžší vše přehledně zachytit do jednoho plánku. Tohoto problému si všiml Harry Beck (1902–1974), který radikálně přeměnil mapu tak, že upustil od skutečného rozložení Londýna, použil rovné čáry a stejné úhly většinou o 45 stupních. Tím docílil daleko jednoduššího systému, v němž se snadněji orientovalo. 

Beckův návrh z roku 1931 byl nejprve odmítnut, nicméně důsledkem ustanovení London Underground se začal využívat. Se společností tento technický kreslíř spolupracoval po dobu 27 let až do roku 1960. Jeho koncept si propůjčila další města napříč světem – obdobné mapy podzemních drah najdeme v New Yorku, Sydney, ale i v Praze. 

Dějinná role 

Důležitou funkci získalo londýnské metro během dvou světových konfliktů, kdy sloužilo jako úkryt před nálety. Zatímco během první války se využívalo spíše živelně bez promyšleného plánu, během druhé války došlo k cílené organizaci skrývání v metru, aby se předešlo přelidnění a byly zajištěny alespoň základní potřeby pro obyvatelstvo. Pro zajištění ještě většího bezpečí začala společnost London Transport budovat osm speciálních krytů pod existujícími zastávkami metra, z nichž se po vítězství Spojenců stalo muzeum, památník nebo útočiště pro imigranty ze Západní Indie.

Růst počtu linek a stanic nebyl ve 20. století exponenciální, ale přesto došlo k několika výrazným rozšířením. Zatímco v roce 1908 mělo londýnské metro 8 linek a přes 120 stanic, nyní zahrnuje 11 linek a 272 stanic o celkové délce tratí 402 km, po kterých se ročně sveze více než miliarda cestujících. 

Britská podzemka fungovala necelých třicet let od začátku provozu jako jediná na světě, stala se významnou pro rozvoj Londýna a inspirativní pro další velkoměsta, a to jak samotnou stavbou, tak v grafickém značení a budování jednotné značky. Druhý nejstarší systém metra byl otevřen až roku 1892 v Chicagu. V kontinentální Evropě se první podzemka rozjela v Budapešti roku 1896. Název metro byl přejat z označení prvního provozovatele Metropolitan Railway (metropolitní železnice) a v mnoha jazycích se stal obecným výrazem pro tento typ dopravy. Zůstává však paradoxem, že v současném Londýně se mu říká Underground nebo Tube. Výraz se neuchytil ani v USA, kde se většinou používá pojmenování Subway, ani v Německu, kde pod zemí projíždí převážně U-Bahn.

Hroch je tvor, který „klame tělem“. Ze všech afrických zvířat nejvíc připomíná slony a nosorožce, jenže jeho nejbližšími příbuznými jsou velryby a delfíni. Role, jakou tento tlustokožec sehrává v africké přírodě, se pak ze všeho nejvíc podobá úloze pacifických lososů v severoamerických řekách.

Kytovci a ústup z pozic

Před 60 miliony roků bychom potkali na Zemi sudokopytníky, kteří žili napůl ve vodě a napůl na souši. Před 54 miliony let se tito tvorové rozdělili na dvě evoluční větve. Na konci první z nich jsou dnešní kytovci – velryby a delfíni. Na konci té druhé je hroch obojživelný. Blízké příbuzenství velryb a hrochů dokládají nejen analýzy jejich dědičných informací, které sdílejí řadu rysů, ale také nálezy fosilií zvířat, která byla předky jak hrochů, tak velryb a vykazují s nimi mnohé společné anatomické znaky.

Ještě před 100 000 roky se pravěcí předci hrocha obojživelného (Hippopotamus amphibius) proháněli po většině území Evropy. Dnes tento obrovský býložravec, dorůstající hmotnosti až kolem čtyř tun, žije jen v subsaharské Africe. Vyskytuje se však už jen na zlomku svého původního areálu. Velikost celé hroší populace se odhaduje mezi 115 000 až 130 000 kusy. Dramatickou redukci početních stavů hrocha dokládá situace v Mozambiku. Během dlouhé občanské války, která skončila v roce 1992, tu počty těchto zvířat klesly řádově z tisíců na stovky.

V pozadí zájmu

Hroši mají celkem oprávněně pověst krajně nebezpečných zvířat. Říká se, že na jejich konto připadá více mrtvých lidí, než kolik jich zabijí lvi. Přesto je místní obyvatelé hojně loví pro maso, kůži i dlouhé špičáky. Navíc lidé na mnoha místech odčerpávají z řek tolik vody na zavlažování polí, sadů a zahrad, že se volně plynoucí toky na většinu roku promění ve stojaté tůně. Tak hrochům ubývají příhodné podmínky k životu.

Další ohrožení velcí afričtí savci – sloni a nosorožci – se těší velké popularitě a svět se zasazuje za jejich záchranu. Hroši ale takové zastání nemají. Přitom nejnovější výzkumy dokazují, že sehrávají v africké přírodě klíčovou úlohu v koloběhu živin. Pokud nenávratně zmizí, poznamená to zcela zásadně nejen vodní, ale i suchozemské ekosystémy.

Úskalí hroších stopařů

Hroši stáli dlouho stranou zájmu přírodovědců. Důvodů bylo hned několik. Pozorování hrochů není jednoduché. Ve dne tráví většinu času ve vodě a moc k vidění z nich není. Nad hladinu jim obvykle vyčnívají jen uši, oči a nozdry. Navíc se na dlouhé minuty potápějí, aby se napásli na vodních rostlinách. Na souš vylézají v noci a pokračují v pastvě na travinách. Před rozbřeskem se vracejí zpět do vody.

Noční pozorování hrochů neztěžuje jen tma. Po západu slunce vycházejí na lov velké šelmy – lvi, levharti, hyeny – a před těmi je lepší mít se na pozoru. Velké nebezpečí představuje i samotný hroch. Nechvalné zvěsti o agresivitě těchto zvířat nelžou a člověk se před nimi jen těžko zachrání útěkem. Několikatunový kolos totiž v běhu vyvine rychlost 30 km/hod.

Překážky se staví do cesty i dálkovému sledování hrochů. Když jim vědci připnuli kolem krku obojek s vysílačkou, aby mohli hrochy nepřetržitě sledovat, zvířata se nepříjemné zátěže rychle zbavila. Nedělá jim problém přetáhnout obojek přes hlavu, protože mají velmi tlusté krky. První úspěchy při dálkovém sledování hrochů slavili vědci až tehdy, když jim do jejich tlusté kůže nastřelili na dálku šipky s miniaturním GPS zařízením. Tvrdá kůže tlustá místy až 15 centimetrů ale často hrotu vystřelené šipky odolá a účinnost takového značkování hrochů je proto nepříjemně nízká. Vědci tak například doposud přesně nevědí, na jak velké ploše se jednotliví hroši toulají během noční pastvy.

Největší losos na světě

Právě pravidelné přesuny hrochů mezi vodou a souší jsou klíčové pro formování afrických ekosystémů. Hroch za den zkonzumuje kolem 40 kilogramů potravy. Většinu jí spořádá na souši při noční pastvě. Ráno se vrací do vodního živlu, kde pobývá prakticky celý den a přitom vylučuje do vody velká množství trusu a moči. Působí tak jako výkonný transportér živin ze suché země do řek a jezer. V tom se hroši podobají pacifickým lososům, kteří vplouvají z vod Tichého oceánu do severoamerických řek, aby se na jejich horních tocích vytřeli a zplodili potomstvo. Po splnění rodičovských povinností lososi hynou a z jejich rozkládajících se těl se uvolňují živiny. Lososí tah je v podstatě živý dopravník transportující obrovská množství organické hmoty z moře do vnitrozemí. Během tahu jsou lososi potravou pro šelmy, především medvědy, ale i dravé ptáky, např. orly. Na lososích mršinách hodují havrani, lišky a další menší predátoři nebo mrchožrouti. S jejich močí a trusem se pak část živin z lososů dostává i na souš.

„Vnímáme hrocha jako mnohatunového lososa,“ říká americký zoolog Douglas McCauley z University of California v Santa Barbaře, který se výzkumu hrochů systematicky věnuje už řadu let.

Požehnání i smrtící past

Hroch načerpá živiny pastvou na souši a odnese je s sebou do vody. Tam jejich část vyloučí s močí a trusem a nabídne je dalším obyvatelům vodní říše. Nabídkou nepohrdnou bakterie a řasy, které látky z hrošího trusu a moči metabolizují a využijí k růstu a množení. Hroší trus je základem jídelníčku některých druhů u dna žijících ryb. Mikroskopické bakterie a řasy slouží za potravu četným bezobratlým. Těmi se pak živí bezobratlí vodní predátoři, například dravé larvy vážek, nebo predátoři z řad obratlovců, třeba některé druhy ryb. Vážky a další druhy hmyzu, které dokončily vývoj ve vodě a následně žijí na souši, se stávají kořistí ptáků a hmyzožravých savců. Další predátoři se živí rybami. Rybolov přispívá i k jídelníčku místních obyvatel. Mnohé vysoce ceněné ryby rostou z živin, jejichž původ lze vysledovat až k hrošímu trusu.

Hroch většinou kálí ve vodě. Pokud si „odskočí“ na souši, prudce při tom kmitá ocasem ze strany na stranu a rozmetá trus na všechny strany. Trus rozprášený po vegetaci slouží jako značka pro vymezení hranic revíru. Samci dokonce využívají trus k vzájemnému soupeření. Nadřízení samci nastříkají podřízeným samcům trus na hlavu a tím jim dávají najevo, kdo je tu pánem.

Trus se ovšem může z životadárné hmoty a soupeřící značky změnit ve smrtonosnou nálož. Když se hroši během období sucha shromáždí v tůních, jež zbyly z volně tekoucí řeky, vyloučí každý z nich do vody denně kolem deseti kilogramů výkalů. Vysoká koncentrace živin nastartuje zpočátku intenzivní množení řas. Jak řasy umírají a jejich buňky se rozkládají, uvolněné organické látky na sebe vážou kyslík. Voda zbavená kyslíku a překypující organickými látkami se mění na černou břečku, v které nedokáže přežít nic živého.

Vyšší tempo transportu živin

Působení hrochů na vodní ekosystém se zdaleka neomezuje jen na přísun organických látek z trusu a moči. Prorážejí si koridory v husté vodní vegetaci, a tak zpřístupňují některé lokality zvířatům, jež by se sama hustě propleteným porostem neprodrala. Hroši často „plavou“ pod vodou tak, že „běhají“ po dně. Přitom zvedají mračna bláta a písku. Při vylézání na souš narušují celistvou pobřežní linii.

Hroši zasahují i do života suchozemských býložravců. Na svých nočních výpravách na břeh spásají pobřežní vegetaci a zároveň rostliny hnojí trusem a močí. Na těchto „hroších loukách“ se daří druhům rostlin s výživnými, šťavnatými listy. Tam, kam se hroši nedostávají, dominují naopak traviny, které ukládají většinu hmoty do tuhých a málo výživných stonků. Není divu, že se na hroších loukách často popásají například antilopy.

Vědci dlouho studovali transport energie a živin v ekosystémech v závislosti na proudění vody, intenzitě srážek, růstu a opětovném odumírání vegetace. Jak ale ukazují studie pacifických lososů nebo nověji afrických hrochů, zvířata přemisťují energii a živiny podstatně rychleji.

Jak se stopují živiny?

Jak je možné zjistit, co hroch sežral? A jak se sleduje další cesta živin, které hroch vyloučí s trusem? Vědci si vypomáhají měřením poměru izotopů prvků, které tvoří většinu organické hmoty – dusíku, uhlíku a fosforu.

V přírodě se tyto prvky vyskytují v několika různých formách – izotopech. Když rostliny syntetizují organické látky z vody, oxidu uhličitého, dusíkatých a fosforečných solí, nabírají si izotopy jednotlivých prvků v různých poměrech. Vodní rostliny tak mají například izotopy prvků zastoupené v jiném poměru než suchozemské traviny. V trusu zvířat jsou izotopy prvků zastoupeny ve stejném poměru, v jakém se nacházely v potravě. Analýzou trusu tak lze celkem přesně určit, na čem se hroch pásl. Analýzy organických látek z těl bezobratlých živočichů nebo ryb prozradí, nakolik přijímaly potravu vzniklou z živin pocházejících z hrošího trusu. Tak lze poměrně spolehlivě sledovat koloběh živin v přírodě.

Výzkum meteoritů občas zpestří fantastické zvěsti, že v nich byly objeveny stopy přítomnosti živých organismů. Nic takového se zatím nepotvrdilo a ve všech známých případech se ukázalo, že jde o kontaminaci pozemskými organismy. Zároveň ale neustávají snahy prokázat hypotézu panspermie, tedy že život může samovolně cestovat vesmírem a dostat se na nové světy.

Nový argument ve prospěch panspermie přinášejí vědci britské Imperial College London, kteří zkoumali materiál planetky 162173 Ryugu. Britští badatelé zjistili, že tento materiál, který 6. prosince 2020 dopravil na Zemi návratový modul japonské sondy Hajabusa 2, velmi rychle kolonizovaly pozemské mikroorganismy. Materiál z planetky je sice uložený ve velmi přísně sterilních podmínkách, ale jak se zdá, pro mikroby to není velkou překážkou.

Kolonizace kousku planetky

Matthew Genge a jeho spolupracovníci analyzovali jen velmi malou část dovezeného materiálu planetky – analyzovaná částice A0180 měřila pouhý milimetr. Vzorek s touto částicí byl v neprodyšně uzavřeném kontejneru dopraven do vysoce sterilní místnosti, kde vědci v dusíkové atmosféře kontejner otevřeli a vyjmuli zmíněnou částici s pomocí sterilizovaných nástrojů.

Částici A0180 nejprve prozkoumali s využitím výpočetní nanotomografie a poté ji opakovaně sledovali v rastrovacím elektronovém mikroskopu. Na povrchu částice nalezli tyčinky a vlákna organické hmoty, které identifikovali jako pozemské mikroby. Zastoupení těchto útvarů se měnilo v čase takovým způsobem, že to odpovídalo mikrobiálním populacím. Výsledky výzkumu uveřejnil časopis Meteoritics & Planetary Science.

Vědci zpracovali statistiku populačních změn na zkoumané částici a dospěli k závěru, že mikroorganismy na této částici s největší pravděpodobností představují nedávnou pozemskou kontaminaci, k níž došlo během přípravy vzorku, navzdory všem opatřením . Vše nasvědčuje tomu, že přinejmenším pozemským organismům materiál planetky prostě „chutná.“

Svět, v němž žili starověcí Egypťané, byl jedovatých hadů plný. Různorodá nebezpečí, jejichž výsledkem mohlo být smrtící uštknutí, tu číhala všude a v mnohem větší míře než dnes. Lidé z království na Nilu se s tím dokázali obdivuhodně sžít a věděli, jak většinu uštknutých nešťastníků zachránit. Pokud narazili na neki, bát se nemuseli. Přestože měří až 240 centimetrů, neškodí. Ovšem setkání s kedjuu o velikosti ne o moc větší než ještěrka je mohlo stát život. Kněží by nad nimi hůl nezlomili, teoreticky by je ještě možná zachránili. Ovšem pokud by tehdejší Egypťany navštívil ikher – a ten se opravdu často do lidských obydlí vydával – bylo by případné zachraňování ztrátou času. Zemřeli by velmi rychle. 

Řeč je hadech – nejedovatých, jedovatých a těch opravdu smrtelně jedovatých. Nad očekávání detailně je popisuje tzv. Brooklynský papyrus. Svitek dlouhý 175 a široký 27 centimetrů sepsali pravděpodobně někdy kolem roku 450 před naším letopočtem. Zajímavý je nejen svou zachovalostí, ale také tím, že jako jeden z prvních papyrů zachycoval vědomosti staré medicíny z velmi specifické oblasti. 

Věda 

Brooklynský svitek je vůbec prvním literárním podkladem tzv. ofiologie, tedy vědy o hadech (spadá do herpetologie – vědy o plazech). Ve své podstatě tento dokument z období 30. dynastie dokládá, jak velmi hadi do každodenního života starých Egypťanů vlastně patřili. Popisuje obecnými slovy každý druh a udává nějaký jeho charakteristický rys: velikost, barvu, typické chování anebo akustický projev. Doplňuje též, k jakému božstvu ze staroegyptského panteonu vlastně přináleží. Jestli je ten který had vyslancem Dárce zeleně – Sobeka s krokodýlí hlavou, anebo třeba Ochránce Horního Egypta – Sutecha s hlavou hyeny. 

Kromě toho v popisu nechybí účinky a síla jejich uštknutí. A zásadní informace o tom, zda a jak je možné oběť nějak zachránit. Medicína, zoologie, ofiologie i archeologie si v tom jediném písemném artefaktu, Brooklynském papyru, podávají ruce. Přesto znamená pro odborníky zdroj potíží. Ne tedy že by ten svitek byl podvrhem, dílo se jeví být naprosto autentické. Velmi pravděpodobně jde o přepis mnohem staršího, o stovky, ne-li tisíce let staršího svitku z archivu chrámu v Heliopolisu. Upomínat by tak mohl na vědomosti Třinácté dynastie (kolem roku 1649 př. n. l.). To by jeho hodnotu jen navyšovalo. 

Staré pověsti? 

Jenže komplikace rostou z obsáhlosti textu, která ve výsledku podrývá hodnověrnost celého Brooklynského papyru. Proč? Představuje totiž osmatřicet druhů hadů, kteří by vás v Egyptě mohli pokousat anebo uštknout. Tedy mnohem víc, než kolik jich tu je dnes k nalezení! Se štěstím (nebo spíš smůlou) dnes na egyptském území nenarazíte na více než devět až deset druhů hadů. S tím, že opravdu pořádně jedovatí jsou jen dva. To množství popisovaných hadů spolu s velmi vágními formulacemi, které lze přeložit jako „umíme pacienta zachránit“ (bez moderní medicíny, protilátek a sér!) se zkrátka jeví být přehnané. 

Před důslednými čtenáři si Brooklynský papyrus škodí i tím, že v popisu, který není úplně stoprocentně dochován, se objevují charakteristiky, jež hadům žijícím na území Egypta vůbec neodpovídají. Příkladem může být „had velkého Apopa“, u nějž uštknutí vyvolává velmi rychlou smrt, protože toxin do těla z jedových žláz nevnáší dva, ale hned čtyři jedové zuby. Žádný had v Egyptě, ani podél severoafrického pobřeží, ale nemá čtveřici jedových zubů. 

Vypadá to, že se do té starověké soupisky dostala nadpoloviční většina hadů řekněme mytických a smyšlených. Takže si dílko posledních 120 let přehazovali mezi sebou novověcí lékaři, zoologové a archeologové s tím, že „to bude spíš pro ty ostatní“. Brooklynský papyrus zkrátka nepovažovali za hodnověrnou starověkou medicínu, ani solidní starověkou ofiologii. Jen za jakési mytické hadí názvosloví plné božstev, ke kterým se obyvatelé království na Nilu měli modlit, aby je něco neuštknulo. Takový odlehčený výklad pro zasvěcené chrámové kněží. 

Ne dnes! 

Postoj odborníků vůči papyru se nyní ale razantně mění. To proto, že ho podrobili bádání experti environmentální archeologie. Tento obor se mimo jiné soustřeďuje na „živočichy minulosti“ a jejich geografický výskyt. Tým velšské Bangor University, vedený Elyshou McBrideovou, ozkoušel na hadech z Brooklynského papyru metody paleodistribuce a modelování ekologických a klimatických nik. A dospěli k názoru, že starodávní autoři vlastně nepřeháněli. Pro jejich studii byla výchozím bodem teze, že Brooklynský papyrus je skutečně přepisem staršího díla z 13. dynastie. S tím, že i ten hypotetický starší originál mohl být kompilací sesbíraných a o něco věkovitějších poznatků. To by situaci a informace popisované v papyru mohlo sunout někam k roku 2000 před náš letopočet. Do poměrně dost rozdílného klimatu, s odlišnou distribucí živočichů. Včetně hadů. 

Bojga 

Prvním záchytným bodem se stal ten „podezřele mytický“ čtyřzubý had. Čtyři jedové zuby skutečně nejsou ve zvířecí říši standardní výbavou. Egyptu nejbližší takto disponovaný jedovatý had je bojga africká (Dispholidus typus). Přes dva metry délky dorůstající štíhlý denní had, který většinu času tráví ve stromech. A který se při podráždění výhrůžně nafukuje. Je jedovatá? Ano. Má velmi silný jed, který rozkládá cévní stěny. Oběť po dramatickém krvácení ze všech tělních otvorů zemře za strašných bolestí na vnitřní krvácení. Žije bojga v Egyptě? Ne, její nejbližší areál výskytu se nachází o 650 kilometrů níže, na jižních hranicích Súdánu. 

Ovšem pokud otázku o možném výskytu bojgy africké nevztáhneme k roku 450 př. n. l. – době sepsání Brooklynského papyru – ale víc do minulosti, dostaneme jinou odpověď. Jak aktuální studie potvrzuje, ještě kolem roku 4000 př. n. l. byly bojgy africké relativně hojné i na území Egypta, a teprve v následujících staletích areál jejich výskytu ustupoval k jihu. Zavadit na území Horního Egypta, království existujícího tři tisíce let před naším letopočtem, o bojgu africkou – čtyřzubého hada Apopise – rozhodně nebylo nemožné. A pokud egyptští obchodníci, vyslanci nebo vojáci vyrazili dále do Levanty (oblastí v Asii ve východním Středomoří), mohli častěji narážet i na další druhy. 

Jedovatá minulost 

Proložit druhy zmiňované Brooklynským papyrem s reálnými živočichy nebylo úplně snadné. Popis třinácti druhů scházel. Ostatní se ale víceméně podařilo na základě starověkého popisu a namodelované niky výskytu identifikovat. Z deseti dosud neznámých se podařilo pravděpodobně určit devět. A byl potvrzen i jejich historický výskyt v regionech egyptské sféry vlivu: při pobřeží Rudého moře či na severu Súdánu.

Had hefaw nefet čili přislíbený bohu Horovi – žíhaný jako křepelka, s myším ocasem a syčící jako zlatnický měch, byl s největší pravděpodobností zmijí útočnou (Bitis arietans). Ta sice dnes žije pouze jižně od Chartúmu v Súdánu a v severní Eritreji. Ale modely opět naznačují, že areál tohoto druhu kdysi sahal mnohem dále na sever. Starověcí Egypťané se mohli setkat i se štíhlovkou východní (Dolichophis jugularis) (typickou spíše pro Řecko), bělošedou zmijí levantskou (Macrovipera lebetina) a zmijí mauretánskou (Macrovipera mauritanica). Ne nepravděpodobné bylo i setkání s pazmijí vejcorodou (Causus rhombeatus). Její areál se totiž nacházel v zemích, s nimiž Egypťané obchodovali.

„Znamená to, že v časech faraonů žilo v Egyptě nejspíš mnohem více jedovatých hadů než dnes,“ dodává McBrideová. Studie jejího týmu tak přispěla k tomu, že se Brooklynský papyrus dočkal jisté faktografické rehabilitace. Po přezkumu se stal uvěřitelnějším. A rázem o něj jeví mnohem větší zájem archeologové, zoologové i medicínští výzkumníci! Jeho tvrzení samozřejmě nejsou nijak překvapivá. Ano, pokud vás uštkne černá a mrštná gany (mamba černá), znamená to, že zemřete rychle. Fascinující je spíš to, že starověcí Egypťané a jejich léčitelé – kněží dokázali pacienty uštknuté například hady ka-en-am či rohatou fy zachránit. S tím totiž máme ještě dnes potíže.

Běžným způsobem svícení už od dávných dob byly vedle otevřeného ohně i olejové lampy, jejichž jedinečné umělecké tvary známe už z antiky. V 19. století byl však olej zastíněn petrolejem, který se nově získával z ropy, byl levnější a kvalita svícení přesahovala obyčejný olej.

První petrolejová lampa byla sestrojena po polovině 19. století a záhy se ukázalo, jakou cenu má nový vynález pro život člověka. Bezbarvá a vysoce hořlavá látka hnala průmyslníky ke stále rozsáhlejší těžbě ropy. Tak se petrolejová lampa mohla stát součástí každé domácnosti. Podobně jako někdejší olejové lampičky získávala umělecké tvary a stala se tak dekorativním kusem vybavení bytu. Vedle olejových a petrolejových svítidel však existovaly rovněž lampy lihové, jejichž náplň se získávala z brambor. Popularity petrolejového osvětlení však nikdy nedosáhly.

Ulice osvětlené plynem

V průběhu 19. století se standard každodenního života tehdejšího člověka výrazně pozvedl. Urbanizace a rozvoj průmyslu přivedly do městských lokalit přistěhovalce z celé země a nutně musely vést k rozsáhlým úpravám stávajících městských sídlišť. Jednou z nově zřizovaných vymožeností bylo veřejné osvětlení, které dodávalo městům krásu i bezpečnost. Právě tehdy vstoupil do podvědomí společnosti svítiplyn, který byl sice znám už z předchozích dekád, jeho vrchol však nastal teprve s úderem 19. století. 

Na městských ulicích byly vztyčeny sloupy s plynovými lampami, které rozsvěcoval a zhasínal lampář dlouhou tyčí. Syčivé nažloutlé světlo postupně ozářilo všechna evropská velkoměsta a vtisklo jejich tváři až mystickou atmosféru. S objevením obloukové lampy začalo plynové veřejné osvětlení pomalu ustupovat, na mnoha místech však koexistovaly oba způsoby společně. 

Revoluční žárovka

Petrolej, svítiplyn a veškeré dosavadní způsoby osvětlení vzaly za své krátce po vynalezení elektřiny. Nedokonalá oblouková lampa Františka Křižíka byla pouze předznamenáním věcí příštích. Celá plejáda věhlasných badatelů ušlapávala cestu americkému vědci Thomasovi Alvovi Edisonovi, který představil světu klasickou žárovku. Pro dosud výborně fungující plynárny však byl příchod elektřiny pohromou, a proto si vypomáhaly rozsáhlou kampaní proti novému svícení.

Udávané důvody, které měly zabránit spotřebitelům v užívání tohoto systému, se nám dnes zdají spíše úsměvné. Elektrické světlo prý například škodilo vzhledu dam, jejichž pokožka byla v takto nepřirozeném osvětlení zešedlá. Poškozeny mohly být rovněž oči. Přes zjevnou snahu pošpinit rozvíjející se vymoženost související s elektřinou plynárny svůj dlouhodobý souboj prohrály. Elektrická žárovka se stala nedílnou součástí každé domácnosti.

Ostrovní charakter Velké Británie, která měla navíc po celém světě řadu kolonií a také klíčových spojenců v rámci svých dominií, se zákonitě jevil jako obrovská překážka pro každého útočníka, jenž by k porážce této velmoci potřeboval překonávat moře a oceány. Na druhé straně se však do jisté míry jednalo o zátěž také pro samotné Brity, neboť zásobování ostrovů si žádalo gigantickou obchodní flotilu a početné válečné loďstvo k její ochraně. Bitva o Atlantik tak představovala souboj mezi Brity (a posléze i Američany), již museli udržet onu zásobovací linii v podobě námořních konvojů, a Němci, kteří usilovali naopak o destrukci co největšího množství nepřátelských obchodních plavidel.

Nový úkol pro kondory

Přestože největší množství obchodních lodí v Atlantiku potopily ponorky Kriegsmarine, významná úloha příslušela také dálkovým námořním letounům. Paradoxní však bylo, že když Wehrmacht v roce 1940 obsadil Norsko a Francii a Luftwaffe tak získala základny pro efektivní nasazení svých strojů nad Atlantikem, nedisponovala téměř žádnými vhodnými letadly. Existovalo sice několik programů dálkových strojů, jenže ty buď skončily (Ju 89, Do 19), nebo slibovaly použitelné výsledky až za delší dobu (He 177). 

Němci proto museli improvizovat a využít původně civilní dopravní stroje Focke-Wulf Fw 200 Condor, jež se už v meziválečných časech osvědčily v barvách Lufthansy. Prototyp Fw 200 odstartoval 27. července 1937, sériové exempláře létaly na linkách nad Evropou i Asií a upravený Fw 200 sloužil také pro osobní potřebu Adolfa Hitlera. 

Několik condorů převzala i Luftwaffe, jež pak dospěla k závěru, že by tento stroj mohl (přinejmenším dočasně) zastat úlohu letadla pro námořní průzkum a bombardování. Již před vypuknutím války proto začaly úpravy jednoho exempláře, a to i s ohledem na fakt, že Fw 200 v této (tehdy teoretické) úloze zaujal rovněž Japonce. Ještě v roce 1939 tak vznikly první pokusně vyzbrojené stroje verze C-0 a následně varianta C-1 se silnějšími motory. Počáteční provozní zkušenosti odrážela obměna C-2, ale opravdu plnohodnotný bojový standard představovaly až letouny Fw 200 C-3, jež z výrobních linek začaly sjíždět v září 1940. 

Ostré drápy

Počínaje verzí C-1 dostávaly condory trupovou gondolu, ve které se nacházely pozorovací a zaměřovací přístroje a také část obranné výzbroje. Ze začátku šlo jen o kulomety, později však přibyly i kanony. Nejčastěji tak Fw 200 C nesly 20mm kanon MG 151 v přídi gondoly, 7,92mm kulomet MG 13 v její zádi, další kulomet téhož typu ve hřbetní věži a celkem tři 13mm kulomety MG 131, jeden v zadní věži a dva v bocích. Německé čyřmotoráky přepravily až 2 100 kg bomb v pumovnici a pod křídelními závěsy, ale do pumovnice se obvykle montovala palivová nádrž a Fw 200 tak nesl zhruba tunu bomb pod křídlem.

Odhalení slabin

Díky kvalitní aerodynamice a velké zásobě paliva nabízely Fw 200 C impozantní akční rádius, který z nich činil vhodné stroje pro hlídkování nad nekonečnými prostorami severního Atlantiku. Mohly proto hledat konvoje a navádět na ně „vlčí smečky“ ponorek Kriegsmarine, popřípadě na protivníka i samy útočit. Zpočátku prováděly nálety v malých výškách, což poskytovalo spojeneckým lodím jen krátký čas na obranu, se zvyšováním palebné síly plavidel nicméně Němci museli přejít na jinou metodu. 

Od obměny Fw 200 C-4 obdržely letouny i radar FuG 200 Hohentwiel a nový pumový zaměřovač Lotfe 7D, který jim umožnil bombardování ze středních výšek, jenže šanci na úspěch snižoval fakt, že condory nosily zpra vidla jen lehčí bomby, například dvanáct SD-50 nebo čtyři SD-250. Postupem času vycházely najevo také některé nedostatky konstrukce. Fw 200 byl koneckonců vyvinut jako civilní stroj, od kterého se nežádala schopnost podnikat prudké manévry nebo zvládat bojové poškození. Vyznačoval se tudíž lehce pojatou konstrukcí, na niž válečná služba kladla enormní zátěž. „Kondor“ tedy sice nabízel vynikající rychlost a dolet, jenže jeho drak se projevil jako strukturálně slabý a nevhodný pro intenzivní vojenský provoz. Výsledkem tak byl stav, kdy Luftwaffe dokázala nasadit jenom čtvrtinu, nanejvýš třetinu dostupných letounů, protože většina procházela údržbou. 

V průběhu roku 1943 začínalo být zjevné, že Fw 200 je již morálně zastaralý, a ačkoliv tyto stroje létaly dál a mohly vypouštět též naváděné protilodní střely Hs 293, do role páteřního námořního hlídkového a bombardovacího letounu se jasně posouval daleko vhodnější Junkers Ju 290. Ten vznikl coby odvozenina dopravního stroje Ju 90 a kromě excelentního doletu (přes 6 000 km) a rychlosti (přes 440 km/h) poskytoval též vyšší odolnost a silnější výzbroj v podobě šesti 20mm kanonů. Naštěstí pro Spojence však tyto stroje zasáhly do války příliš pozdě.