Dinosauři jako válečná kořist: Německo si dělalo zálusk na belgické fosilie
Válečné konflikty s sebou nesou řadu průvodních jevů, jejichž dějištěm nemusí být přímo bitevní pole. Mimořádný zájem byl vždy o cizí umělecké a vědecké exponáty, mezi nimi například o kostry dinosaurů nacházející se na belgickém území.
Dinosauři jsou skupinou živočichů, objevenou a vědecky popsanou během první poloviny 19. století. V době první světové války byla muzea většiny válčících států na evropské půdě již plná zajímavých velkých koster těchto dávných obyvatel naší planety.
Na německé straně se proto v průběhu úspěšné počáteční fáze války zrodil plán na ukořistění nejenom uměleckých, ale také vědeckých objektů na obsazených územích. Mezi nejpozoruhodnější patřil nápad německého paleontologa Otto Jaekela (1863–1929) z univerzity v Greifswaldu na vytěžení slavné belgické lokality u průmyslového městečka Bernissart, kde byly objeveny první kompletně zachované dinosauří kostry na evropském území.
Němci v Bernissartu
Bernissart leží na západě Belgie. K onomu významnému objevu zde došlo v březnu roku 1878 a po skončení vykopávek v roce 1882 bylo několik koster s velkým ohlasem vystaveno v tehdejším Muzeu přírodní historie v Bruselu.
Devět metrů dlouzí býložraví iguanodoni (Iguanodon bernissartensis) zde zahynuli před 126 miliony let, v dávném období zvaném spodní křída. V uhelném dole u Bernissartu byly v hloubce 322 metrů pod povrchem náhodně objeveny zachované kostry nejméně 38 exemplářů, které patřily k nejlepším nálezům svého druhu v Evropě. Tento nález byl také považován za první důkaz, že dinosauři mohli žít ve stádech. Díky zachovalosti a úplnosti koster dospěli paleontologové k názoru, že se tito velcí tvorové mohli pohybovat po dvou.
Brzy po vypuknutí první světové války se celá oblast dostala do německého záboru a již na jaře roku 1915 přišel zmíněný paleontolog Otto Jaekel s barbarským plánem, jak se zmocnit belgických fosilií ve prospěch německé vědy.
Prvním Jaekelovým záměrem bylo zabrat bernissartský důl německou okupační správou a nechat všechny zbývající zkameněliny dinosaurů vykopat a odvézt do německých vědeckých pracoven a muzejních sbírek. Jaekel se v tomto směru spoléhal na německou okupační administrativu, která „pomáhala“ s různými pochybnými aktivitami i jiným německým vědcům, jejichž „výzkumy“ na okupovaných územích se ale nezřídka významově kryly s prachobyčejným kořistěním a konfiskacemi kulturního a přírodního bohatství okupovaných zemí. Takto odcizené hodnoty byly Němci často považovány za „Faustpfänder“, jakési předměty do zástavy či pomyslné výkupné.
Dopis Kruppovi
Veškerá korespondence, týkající se plánů na vytěžení dané belgické lokality, se ovšem nedochovala. Prvním takovým dokladem je až Jaekelův dopis essenskému průmyslníkovi Gustavu Kruppovi von Bohlen und Halbach z 27. dubna 1915. Jaekel v něm prosí bohatého magnáta a ředitele největší zbrojařské firmy v Německu o finanční příspěvek a přikládá také detailní plán, jak se zmocnit belgického fosilního bohatství z Bernissartu. Jaekel si představoval, že exempláře iguanodonů by v budoucnu mohly být umístěny v ústředním muzeu Německé říše, totiž v berlínském Museum für Naturkunde. Tím by Německo také na poli vědy a výzkumu života v pravěku plně drželo krok s dalšími západoevropskými zeměmi a bohatostí muzejních sbírek je dokonce předčilo.
Pro tento plán si Jaekel postupně zajistil souhlas a přízeň belgické okupační správy i říšských politiků. Ti se v podstatě shodli na tom, že zkameněliny z Bernissartu by byly vzácným a cenným doplňkem německých muzeí, a tak již v září roku 1915 byl hotov předběžný plán na obnovené vykopávky. Pro ten účel zajistil Jaekel předběžný souhlas s velkorysou finanční podporou, kterou měl údajně přislíbenu i od samotného císaře Viléma II. Na konci roku 1915 tak vše nasvědčovalo tomu, že německým vykopávkám v Belgii už nic nebrání v cestě.
Zelená pro vykopávky
V květnu 1916 došlo k dohodě mezi německou civilní správou, dolem, přírodovědným muzeem a Jaekelem. Ta zněla tak, že Němci dočasně převezmou důl pod svou správu a na vlastní náklady budou vykopávat kýžené zkameněliny. Jaekel měl mít přitom neomezené právo dozoru a přímého vedení všech exkavačních prací. Nálezy měly být co nejdříve převezeny do Německa, přičemž dostatečnou náhradou za ně byly již zmíněné německé náklady na celkový chod dolu.
V červenci roku 1916 měly vykopávky začít a trvat zhruba jeden rok. Kvůli dalším průtahům a nejasnostem se však plán opožďoval a k jeho realizaci se mohlo přikročit až v samotném závěru války. Ukázalo se, že důvodem této prodlevy byl zejména rozpor ve vědecko-kořistnických zájmech Jaekela a snahou o efektivní nakládání se zdroji a sympatiemi místních obyvatel na straně okupační správy. Uhelné doly v Bernissartu byly totiž významnou strategickou lokalitou pro vedení války a německá administrativa nehodlala riskovat sabotáže a vzpoury belgických dělníků.
Je pozdě
Konečně v září roku 1918 bylo vše připraveno. 5. září psal Otto Jaekel představitelům civilní správy, že „naleziště koster v 350 metrů hluboké šachtě bylo zpřístupněno a brzy snad bude objeveno další“. To je však poslední dochovaná zpráva o celém projektu. Netrvalo totiž dlouho a německé jednotky se z Belgie musely začít stahovat. Tím zároveň skončily i Jaekelovy naděje na pokračování v projektu.
Jistá spravedlnost, byť spíše jen shodou různých náhod, v tomto případě tedy zvítězila a my dnes můžeme nádherné doklady pravěkého života z lokality v Bernissartu obdivovat ve sbírkách Královského belgického institutu přírodních věd v Bruselu.
Další články v sekci
Ženy pronesou zhruba o tři tisíce slov denně více než muži
Nový výzkum Arizonské univerzity odhalil, že ženy mluví víc než muži. Týká se to ale výhradně žen ve věku 25 až 65 let, jinak jsou rozdíly zanedbatelné.
Stereotyp napříč lidskými kulturami říká, že ženy jsou upovídané. Odborníci americké Arizonské univerzity v roce 2007 uskutečnili výzkum zahrnující 500 mužů a žen, který tento stereotyp zpochybnil. Podle tehdejších výsledků používají ženy i muži během dne zhruba stejný počet slov – přibližně 16 tisíc.
Klinický psycholog Colin Tidwel s týmem kolegů ale nedávno provedl nový výzkum na toto téma a jeho závěry jsou poněkud odlišné. Ukázalo se, že ženy jsou přece jen o něco upovídanější než muži, byť jen v určité části života. Výsledky pozoruhodné studie nedávno zveřejnil odborný časopis Journal of Personality and Social Psychology.
Výmluvnost středního věku
Tidwel a jeho spolupracovníci přišli na to, že ženy mladšího a středního věku, tedy ve 25. až 65. roce života, pronesou denně asi o tři tisíce slov než muži stejného věku. V dalších věkových skupinách se takový rozdíl neprojevil. V porovnání se svými kolegy pracoval Tidwelův tým se čtyřnásobně větším vzorkem – badatelé analyzovali celkem asi 630 tisíc nahrávek od 2 197 lidí ve věku 10 až 94 let. Ženy ve zmíněné věkové skupině podle vědců pronesou v průměru 21 845 slov, zatímco u mužů je to asi 18 570 slov denně.
Studie mimo jiné také ukázala, že lidé v dnešní době mluví obecně méně než v dohledné minulosti, což vědci spojují s rostoucím využíváním digitální komunikace. Mezi lety 2005 a 2018 se průměrný počet vyřčených slov denně snížil u mužů i u žen o zhruba tři tisíce.
Proč zrovna ženy středního věku předčí ve výmluvnosti muže není ze studie úplně jasné, nicméně jedno vysvětlení se nabízí. Ženy-matky v tomto věku více a častěji komunikují se svými dětmi. Pokud by šlo o biologické faktory jako jsou hormony nebo sociální faktory, rozdíly v počtu slov mezi pohlavími by nejspíš vypadaly jinak.
Další články v sekci
Když se nadřízený dívá: Jak probíhá čištění srsti u šimpanzů
Čištění srsti je jedním z klíčových faktorů ve společenském životě šimpanzů. Šimpanzi se tímto způsobem nejen zbavují parazitů a snižují míru stresu, ale také potvrzují své postavení v rámci tlupy.
Výsledky zoologických výzkumů ukazují, že pokud probíhá čištění srsti, které pozoruje šimpanz ve vyšším postavení než ten, jehož srst je momentálně zbavována parazitů, pak je očista ukončena mnohem dřív, než když proces neprobíhá „pod dohledem“. Zdá se, že níže postavení jedinci, kteří se zabývají hledáním parazitů v srsti výše postaveného šimpanze, nechtějí zbytečně investovat energii do činnosti, která jim s velkou pravděpodobností nepřinese žádané vyústění v podobě recipročního probírání srsti výše postaveným jedincem. Ten se totiž může najednou rozhodnout, že půjde čistit srst přihlížejícímu šimpanzi, který je na společenském žebříčku ještě výš než on sám.
Poslední výzkumy ukazují neplatnost takzvaného „vztahové modelu“, který předpokládá, že sociální chování šimpanzů, včetně čištění srsti, probíhá na základě předchozích společenských interakcí. Namísto toho se zdá, že šimpanzi se rozhodují na základě aktuálních okolností a posuzují energii vynaloženou na čištění mnohem víc podle pravidla „něco za něco“.
Další články v sekci
Jak vznikají nepravidelné galaxie?
Nepravidelné galaxie se vyznačují chaotickým uspořádáním hvězd a plynu, přičemž jejich vznik souvisí s několika fascinujícími astronomickými procesy.
Nepravidelné galaxie postrádají jasně definovanou strukturu spirálních či eliptických hvězdných ostrovů. Místo toho mají nepravidelný tvar a často vykazují chaotické rozložení stálic a plynu. V literatuře nalezneme zmínky hned o několika myslitelných mechanismech, které by mohly vysvětlit jejich vznik, přičemž ten nejnadějnější a nejčastěji zmiňovaný spočívá v důsledcích blízkých gravitačních interakcí.
Když se k sobě dvě či více galaxií dostatečně přiblíží, může vzájemná gravitační interakce deformovat jejich strukturu a vést k vytvoření nepravidelného hvězdného ostrova. Popsaný proces může doprovázet intenzivní tvorba hvězd a turbulentní pohyb plynu.
Podobně by mohl fungovat i vliv jiných velkých gravitujících struktur a roli by mohly potenciálně sehrát také procesy v aktivních galaktických jádrech. Jelikož ovšem hvězdné ani nehvězdné struktury v nepravidelné galaxii nevykazují významné pravidelnosti, nedá se v jejím případě hovořit o jednoznačné definici středu. Jako pro každý objekt, i pro ni lze stanovit polohu těžiště, tedy jakéhosi gravitačního středu – což ovšem neznamená, že se stálice či plynné oblaky pohybují právě kolem něj.
Další články v sekci
Stavitelské puzzle: V katedrále Notre Dame v Tournai se pojí tři stavební styly
Jen málokterá architektonická památka se může pochlubit stylovou rozmanitostí, nad níž nepřestáváme žasnout po dlouhá staletí. Katedrála Notre Dame v belgickém Tournai však k takovým bezesporu patří.
Budování jednoho z nejznámějších belgických svatostánků začalo ve Valonském regionu v provincii Hainaut již někdy v první třetině 12. století poté, co rozsáhlý požár zničil místní biskupství. Úchvatná sakrální stavba leží v srdci starého města, při levém břehu řeky Escaut (česky Šelda). Mimochodem – samotné Tournai, nacházející se asi deset kilometrů od francouzských hranic, má velmi dlouhou tradici: již v 1. století představovalo (tehdy ještě jako Turnacum) významné administrativní a vojenské centrum Římské říše.
Románská i gotická
Z architektonického hlediska se v případě belgické katedrály jedná o opravdový unikát, a to především díky spojení tří různých stylů. Hlavní chrámová loď vznikla ještě jako románská, zatímco příčná loď s pěti věžemi společně s množstvím okolních soch už vykazuje znaky rané gotiky. Kůr z 13. století je pak čistě gotický a postavili jej na příkaz biskupa Gautiera de Marvise poté, co nechal církevní činovník původní románský chór zbourat. Katedrála v Tournai tak dokládá fascinující přerod stylů, k němuž došlo v oblastech Île-de-France, Porýní a Normandie v krátkém období na počátku 12. století.
Ohromující svatostánek však oslňuje i řadou dalších ceněných památek. Jedná se především o množství katedrálních soch a sousoší z různých časových období (14., 16. a 17. století), zobrazujících výjevy ze Starého zákona a historie města. Katedrála rovněž na první pohled upoutá zvláštní barvou šedo-modrého stavebního kamene, který pochází z místní řeky Šeldy.
Další články v sekci
Alarmující zjištění: Mikroplasty se kumulují v lidském mozku
Výzkum vzorků mozkové tkáně prozradil, že za posledních osm let se zvýšilo množství mikro a nanoplastů v mozku o hrozivých 50 procent.
Mikro a nanoplasty, tedy nepatrné kousky různých plastů, které jsou dnes všudypřítomné v prostředí, si našly cestu i do lidských těl. Byly nalezeny v prakticky každém orgánu, kde po nich vědci pátrali. Výjimkou bohužel není ani lidský mozek. Jak ukázal nedávný výzkum odborníků americké Univerzity Nového Mexika, mozek je dokonce zřejmě zasažený mikroplasty podstatně více než další orgány.
Toxikolog Matthew Campen a jeho spolupracovníci zjistili, že se mikroplasty nacházejí v lidském mozku v mnohem vyšších koncentracích než jinde. Hromadění neparných kousků plastů navíc zřejmě narůstá v čase. Za posledních osm let se jejich množství zvýšilo o 50 procent. Zneklidňující výzkum publikoval vědecký časopis Nature Medicine.
Mozky prošpikované plasty
Badatelé v tomto případě analyzovali vzorky Úřadu soudního lékařství Nového Mexika. Podle zákona musejí skladovat vzorky z pitev po dobu sedmi let. Campen s kolegy prozkoumali vzorky z roku 2016 a porovnali je se vzorky z loňského roku. Všechny studované vzorky pocházejí z frontální oblasti mozkové kůry, tedy za očima a čelem.
Analýzy odhalily částice celkem 12 různých druhů plastů, přičemž nejběžnější byl polyetylén. Pozorování transmisním elektronovým mikroskopem ukázala, že se v mozcích nacházejí i shluky ostrých kousků plastů, které měří 200 nanometrů i méně a jsou tak svou velikostí srovnatelné s viry. Podle vědců mohou částice této velikosti projít hemorrhagickou bariérou, která chrání mozek.
Za velmi závažné vědci považují i zjištění, že lidé, jimž byla diagnostikovaná demence, mají ve srovnání s ostatními v mozku až desetkrát více mikroplastů. Výzkum sice nemohl ukázat, zda jde o příčinnou souvislost a mikroplasty se mohou v mozku hromadit až jako důsledek choroby, ale rozhodně bude nutné případnou roli mikroplastů v rozvoji demence důkladně prozkoumat.
Další články v sekci
Panovníci za mřížemi: Kteří čeští králové a knížata skončili ve vězení?
Královská koruna svému nositeli nezaručovala, že nemůže skončit za mřížemi. Některé korunované hlavy se o tom přesvědčily na vlastní kůži.
Obvykle jsou to panovníci, kteří posílají do vězení své poddané nebo protivníky. Někdy se však karta obrátí a za mřížemi skončí vládce sám… V lepším případě jen na nějaký čas.
Rostislav I.
V době Rostislavovy vlády spadala Velkomoravská říše do sféry vlivu sousední větší Franské říše. Jako synovec Mojmíra I., Rostislav byl na knížecí stolec Velké Moravy dosazen právě východofranským panovníkem Ludvíkem Němcem. Ten se domníval, že jej Rostislav bude z vděčnosti poslouchat a bude jednat v jeho zájmu. Nicméně, velmi se mýlil a podcenil ambice mladého moravského knížete. Rostislav se Ludvíkovi vzepřel, v roce 850 s východofranskou říší přerušil veškeré styky a naopak začal na Velkou Moravu zvát odpůrce Franků a Ludvíkovy nepřátele. Nakonec se proti Ludvíkovi dokonce spojil s jeho vlastním ambiciózním synem Karlomanem, vládcem oblasti dnešního Rakouska. Ludvík se však nedal a vydal se obnovit své postavení hlavy rodiny silou a Karloman byl nucen se otci podvolit.
Nakonec Rostislav skončil tak, jak se sám na trůn dostal – zásahem zvenčí a podrazem od vlastního příbuzného. Umožnil svému synovci Svatoplukovi, aby se spolu s ním podílel na vládě. Ale Svatopluk chtěl víc, chtěl vládnout sám. Za Rostislavovými zády se pokusil o možném nástupnictví vyjednávat s východofranskou říší. Když to Rostislav zjistil, velmi se rozzuřil, ale také lekl. Rozhodl se vyřešit situaci radikálně: připravil lest, při níž měl být Svatopluk zabit přímo při slavnostní hostině. Vše bylo připraveno, past měla sklapnout, ale Svatopluk se o krvavém plánu svého strýce na poslední chvíli dozvěděl a z hostiny stačil uprchnout. Když ho Rostislav a jeho družiníci pronásledovali, byli to oni, kdo tentokrát padli do léčky. Rostislav byl zajat a souzen. Původní trest smrti mu byl změněn, milosrdenství mu ale nikdo neprokázal. Ludvík Němec ho nechal vykastrovat, oslepit a uvěznit v klášteře sv. Jimrama. Tam v roce 870 Rostislav zemřel.
Karel IV.
Syn Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského neměl jako dítě rozhodně zrovna na růžích ustláno. První zimu musel být kvůli mocenským i manželským neshodám svého otce jako miminko na několik týdnů ukryt na hradě Křivoklátu, kde nad ním držel ochrannou ruku Vilém Zajíc z Valdeka. Ve třech letech se na Křivoklátu ocitl mladý následník znovu, tentokrát však z vůle svého otce. Jan Lucemburský podlehl dvorské šeptandě, že se jeho manželka Eliška chce sama chopit moci, prohlásit mladého Václava králem a vládnout jeho jménem jako regentka; odeslání syna pryč mělo zchladit Eliščiny ambice. Protože ale partnerské neshody přetrvávaly, rozhodl se Jan poslat nakonec syna v sedmi letech na francouzský dvůr.
Jaromír
V dějinách zápasů o český trůn snad není většího smolaře. Přemyslovský kníže Jaromír na něj usedl celkem třikrát, nikdy se na něm ale příliš neohřál. Ubohého Jaromíra nechal jeho bratr Boleslav vykastrovat a možná by ho čekal osud ještě horší, kdyby s matkou a druhým bratrem neuprchli ze země. Útočiště našli v Bavorsku, ale i tady se s Jaromírem manipulovalo jako s šachovou figurkou. Každý chtěl pro sebe kousek knížecí moci a Jaromír byl ideálním kandidátem na poslušného chráněnce, skrze nějž ostatní uspokojí svůj hlad po moci.
Když se stal Jaromír za jejich pomoci knížetem podruhé, přišla nečekaná rána. Sice z rodiny, ale z jiné strany. Tentokrát ho sesadil jeho druhý bratr Oldřich. Jaromír utekl nejdříve do Polska a pak do Říše. Král Jindřich II. mu ale nepomohl, právě naopak, nechal ho uvěznit v Utrechtu. Ve vězení Jaromír strávil dlouhých 21 let! Ani tam se nenechal zlomit a stále choval naději na slavný návrat.
Nakonec se dočkal a potřetí se stal knížetem. Kdoví, kdyby znal svůj budoucí osud, možná by si nechal zajít chuť. Podle dohody se měl o vládu dělit s bratrem Oldřichem, kvůli kterému o trůn už jednou přišel. Jenže – když jde o moc, žádný Přemyslovec nezná bratra. A Oldřich nebyl výjimkou, nechal Jaromíra oslepit a znovu uvěznit. Když Oldřich zemřel, vykastrovaný, oslepený a léty věznění oslabený Jaromír se raději zřekl nároku na trůn. Život mu tohle gesto však nezachránilo. V roce 1035 byl zabit. Bizarní jsou okolnosti jeho smrti. Když v noci seděl na záchodě, probodl ho vrah oštěpem zespodu až do břišní dutiny.
Boleslav III.
Boleslav III. zvaný Ryšavý, bratr zmíněných Jaromíra a Oldřicha, se na českém trůně objevil celkem dvakrát. I on ale nakonec skončil za mřížemi. Boleslav zahájil svou krutovládu útokem právě na své poloviční bratry. Aby si zajistil trůn, přestože jeho právo vládnout nikdo nezpochybňoval, nechal svého bratra Jaromíra vykastrovat a pokusil se zabít i Oldřicha – až oba bratři i s matkou prchli ze země. Kvůli Boleslavově násilnické povaze, jejíž projevy znamenaly první krizi přemyslovského státu, došlo k povstání rodu Vršovců. Boleslav před nimi utekl do Polska, odkud začal pomalu spřádat plán pomsty. V místním vládci Boleslavovi Chrabrém našel silného patrona a byl jím skutečně dosazen zpět na pražský knížecí stolec.
Vršovcům sice sliboval benevolenci, pokud jej znovu uznají, ale zůstalo jen u slibu. Nařídil celý rod vyvraždit a svého zetě dokonce zabil vlastníma rukama! Tato událost vedla k dalšímu povstání a vývoj událostí tímto směrem byl poslední kapkou i pro Boleslava Chrabrého, který svého bývalého chráněnce nechal povolat zpátky do Polska. Tentokrát sousední země českého knížete nepřijala s otevřenou náručí. Namísto aby polský vládce promluvil Boleslavovi III. do duše a pokáral ho za nediplomatické jednání, nechal ho oslepit a uvěznit. Dalších třicet let slepý a všemi zapomenutý český král prožil v temnotě polského vězení.
Přemysl Otakar II.
Přemysla Otakara II., druhorozeného syna Václava I., měla původně čekat církevní dráha. Jeho starší bratr a následník trůnu Vladislav však zemřel, aniž by zanechal dědice, a Přemysl měl tedy po otcově smrti převzít vládu. Jenže zde se potkala neoblíbenost starého krále Václava a ambice jeho syna. Česká šlechta si vynutila jmenování Přemysla spoluvládcem. Václav s tím musel nejprve souhlasit, ale když začalo docházet ke konfliktům, vojenský střet mezi oběma byl nevyhnutelný.
Zpočátku to vypadalo, že má Přemysl navrch. Byl mladší a odhodlaný a podporovala jej velká část šlechty. Václav měl však zkušenosti. Podařilo se mu Přemyslovy stoupence vojensky porazit a dokonce oblehnout a dobýt Pražský hrad. Přemysl se musel podvolit. Za trest byl sebevědomý synáček uvržen do domácího vězení na Přimdu. Těžký žalář to rozhodně nebyl, měl však zakázáno hrad opustit a tím byl jako vladař dostatečně ponížen. Šlechtici, kteří mu ve vzpouře pomáhali, tak lehce a bez úhony nevyvázli.
Václav IV.
Václav IV., syn velikého otce Karla IV., který se narodil v jeho pětačtyřiceti letech jako vymodlený mužský potomek. Přesto neměl snadný úděl ani život. Očekávalo se od něj příliš mnoho a příliš brzy. Již ve svých dvou letech byl jmenován českým králem, v patnácti letech byl zvolen a jmenován římským králem, v sedmnácti převzal vládu po svém zemřelém otci. Byl velmi vzdělaný, dostalo se mu kvalitních učitelů a vychovatelů, ale zřejmě kvůli vysokým nárokům a tomu, že vždy jen přihlížel, jak jeho otec vládne, se neuměl sám rozhodnout a převzít iniciativu. Raději „reprezentoval“ a věnoval se svým koníčkům, mezi které patřil lov, alkohol a ženy. Ke všemu po jeho nástupu do čela země zasáhla naše území morová rána, což znamenalo úpadek jak morální, tak hospodářský.
Situace se vyhrotila, když byl Václav v Králově Dvoře zajat šlechtou a moravským markrabětem Joštem, jeho vlastním bratrancem! Následně byl držen na hradě Wildberg v Horních Rakousech, odkud ho díky vyjednávání a příslibu ústupků z panovníkovy strany dostal až jeho bratr Jan Zhořelecký. Král přijal podmínky šlechty, ale ve svém důsledku je stejně nedodržel. Následovalo další uvěznění, tentokrát iniciované jeho druhým bratrem Zikmundem. Ten ho držel ve Vídni. Roku 1400 byl dokonce kurfiřty zbaven římské koruny jako panovník „líný, neužitečný a pro říši nepotřebný,“ to ovšem on sám nikdy neuznal.
Další články v sekci
Pryč s leskem a barvami: Proměna uniforem za první světové války
První světová válka rozbila mnohé, co se vyvíjelo v armádách již stovky let. Jednu ze změn představovala podoba uniforem. Pestrobarevné kabátce, rozlišení jednotek na dálku, zlaté chocholy, blyštivé šavle – to si vojáci zahaleni kouřem jednoranných pušek mohli dovolit. Realita světového konfliktu si však žádala nová řešení.
V letech 1914–1918 se na bojištích objevila obrněná vozidla, stále přesnější pušky, kulomety a „vševidoucí“ letadla. Aby muži dokázali přežít, potřebovali splynout s okolím, což některé armády pochopily až při obrovských ztrátách. V zákopech bojovaly miliony mužů, takže se hledala také cesta, jak uniformy co nejvíc zjednodušit a celkově zlevňovat výrobu. Do konce války pak ale všichni účastníci oblékali nenápadné stejnokroje.
Střelba na figuríny
Některé mocnosti, poučeny menšími konflikty předcházejícími tomu světovému, však upustily od pestrobarevných uniforem už před rokem 1914. Britové sáhli po barvě khaki již v 19. století nejprve v koloniích a od roku 1902 v celé armádě.
Někdy tyto impulzy však musely přijít zvenčí, od civilistů. V Itálii předseda Milánské sekce alpínského klubu Luigi Brioschi po zprávách z bojů z rusko-japonské války (1904–1905) dospěl k názoru, že modré stejnokroje již nejsou vhodné. Navázal kontakt s velitelem jednoho z pluků, který mu poskytl půjčku na experimenty. Při střelbě na figuríny ve stávajících uniformách na 600 m končily téměř všechny zásahy v terčích, zatímco jím navrhované šedozelené cíle nebyly skoro vidět. Na výsledky těchto testů pak italská armáda reagovala až překvapivě rychle.
Opačný přístup ale zastávala tradicionalistická Francie. Na blížící se katastrofu upozorňovali i někteří politici, protože vojáci měli jít do války s tmavě modrými kabátci a jasně červenými kalhotami. V roce 1912 poslanec Adolphe Messimy navštívil Balkán a po zhlédnutí bulharských zelenohnědých uniforem prohlásil: „Toto slepé imbecilní lpění na nejviditelnějších z barev bude mít kruté následky.“
Jeho snažení o změnu sabotovali generálové a politici, kteří změnili názor až po těžkých ztrátách. V roce 1915 francouzští vojáci dostali jednobarevné modré uniformy a brzy nato také první ocelové přilby. Nikdo v té době ještě netušil, že se stanou nezbytnou výstrojní součástí každého vojáka po další dekády.
Odstíny šedi
Německá armáda prováděla revizi oděvních částí již před válkou a tento proces se nezastavil ani po jejím vypuknutí. Původně si každý spolkový stát vydržoval svůj druh ošacení, označení i barevného rozlišení, což bylo často velmi matoucí. V roce 1910 se sice ustálila barevnost zavedením polní šedi, ale o pět let později se sjednotila i výroba, během níž se například upustilo od řady manžetových označení, ozdobných prvků či rozlišovacích znaků. O rok později se na bojištích objevila také ikonická ocelová přilba, která nahradila tradiční Pickelhaube.
Podobným vývojem prošla i rakousko-uherská armáda, která v roce 1908 vyměnila modré stejnokroje za jednoduchou uniformu v barvě štičí šedi. Velké finanční zatížení válkou však brzy dolehlo na rozpočet a záhy se objevily ve výstroji součástky se zjednodušenou výrobou – bodáky pouze z pár kusů kovu či záměna kožených opasků za látkové.
Došlo také k další změně barvy, která se nyní velmi podobala odstínu německých či italských uniforem. Objevil se i návrh na kompletní přešacení celé armády, k němuž však nakonec nedošlo, a jeho připomínkou tak zůstaly jen soukromě šité blůzy movitějších důstojníků a vojáků v tomto stylu.
Různé státy, vždy šajkača
Vzhled srbských vojáků se před i během války nejednou měnil. Balkánské království mělo dlouhou historii úzkých vztahů s evropskými velmocemi, které ovlivnily i podobu vojenských stejnokrojů. Země vstupovala do konfliktu materiálně oslabená kvůli účasti v balkánských válkách (1912–1913), a proto se uniforem (a dokonce i bot) nedostávalo.
Většina pěšáků prvosledových jednotek ale i tak v létě 1914 nafasovala vedle moderních pušek systému Mauser i moderní uniformy M1908. Ty se inspirovaly v rakousko-uherských stejnokrojích, vyráběly se ale v olivově šedé barvě, která ale oproti štičí šedi lépe maskovala a poskytovala tak obráncům jistou výhodu.
I přes statečný odpor proti přesile Centrálních mocností ale musela srbská armáda ustoupit a evakuovat se na řecký ostrov Korfu a do Afriky, kde většinu jednotek přezbrojily armády Dohody. Při návratu na soluňskou frontu v červenci 1916 tak vojáci nastupovali do zákopů jak ve francouzských modrých „Horizon blue“, khaki koloniálních uniformách, britských M1902 či vzácně v amerických M1910. Nebylo výjimkou ani to, že příslušníci jedné formace měli různé odění. Jednotícím prvkem napříč tímto „babylonem“ zůstávala takzvaná šajkača (lodička), která tvořila součást uniformy již před první světovou válkou a v podstatě kopíruje tradiční srbskou pokrývku hlavy.
Od bratrů Rusů
Stejnokroje legionářů zařazených do České družiny v roce 1914 se příliš nelišily oproti ostatním vojákům ruské armády. Tradiční ruské čepice se štítkem vzor 1907 s kovovou kokardou v barvách vládnoucí rodiny Romanovců doplnila bílo-červená stuha po obvodu. Ty se na frontě kvůli ztížení identifikace v případě zajetí odstraňovaly.
Uniforma se skládala z rubášky vzor 1911 a volných kalhot vzor 1913, které měly být v barvě hráškově zelené, ale často barevně „utíkaly“ od hnědé po láhvově zelenou. Příslušnost k jednotce značily nárameníky, jejich barva a kovová či malovaná čísla a znaky.
Výstroj se fasovala kožená–kvalitní vysoké boty a opasek s mosaznou přezkou. Postupně se v rámci úspor začaly objevovat zjednodušené jednotrnové opasky či nízké kotníkové boty opatřené ovinkami.
V době bitvy u Zborova (červenec 1917) se již začaly ve velkém projevovat osobní zásahy do stejnokrojů, které si legionáři přešívali, zužovali, přidělávali kapsy či jiné individuální úpravy, a objevovaly se i blůzy inspirované uniformami pro důstojníky (takzvané frenče). Na počátku roku 1918 bylo zavedeno vlastní čs. hodnostní označení, které se nově přesunulo z nárameníků na levý rukáv do podoby štítků.
Vojáci nosili svébytné čepice různých tvarů i velikostí a individuálnost překročila rozumnou míru. Přistoupilo se tedy k unifikaci, jež začala zavedením výdumky – čepice vycházející z prvků národního kroje z revolučních dní roku 1848 a novým čepicovým odznakem. O rok později se zavedl takzvaný vladivostocký stejnokroj. V Japonsku bylo objednáno 60 000 kompletů, který měl dostat každý příslušník ruských legií před návratem do vlasti.
Co dům dal
Rakousko-uherská armáda nastupovala do první světové války v relativně nových uniformách M1908 v barvě štičí šedi. Veškerá výstroj se vyráběla z kvalitní nebarvené kůže, na zádech voják nesl velkou tornistru z telecí kůže, která se dala vytažením jehlice rychle sejmout z řemení. Pod ní se nacházela patronentornistra se zásobou munice.
Od těchto výstrojních součástí se v průběhu konfliktu upustilo, protože se nehodily k masové výrobě, nahradil je plátěný tlumok. Z taktických a materiálních důvodů se podoba stejnokrojů a výstroje měnila i v dalších měsících a letech.
Uniformy změnily barvu na polní šeď kvůli demaskujícímu účinku a střih se přizpůsobil pohodlí vojáka, například přeloženým límcem či pod koleny zužujícími se nohavicemi kalhot, které se pak daly lépe omotat ovinkami.
Muži fasovali ocelové helmy německé výroby i domácími typy. Plynové masky také vycházely z vilémovských modelů a na opascích se vedle náhradních bodáků objevovaly útočné nože. Kvalitní kožené sumky ustoupily ve prospěch malých schránek z plechu či lisovaného papíru.
V průběhu posledních let války tak vojáci vystřídali rozmanitou směs výstroje z náhradních materiálů, různých mnohdy zastaralých či naopak nových uniformních doplňků.
Do boje v rudé
Pro první rok války nosili francouzští vojáci na hlavě képi vzor 1884 s našitým symbolem Cizinecké legie – hořícím granátem. Stejnou výraznou barvu měly i kalhoty. Přestože u některých jednotek se udržely i v roce 1915, rychle je začaly nahrazovat modré plátěné potahy, někdy se dokonce nosilo i civilní oblečení.
Uniformu doplňoval tmavě modrý plášť vzor 1877 s našitou číslicí jednotky na límci. Základ výstroje tvořilo kožené řemení s třemi sumkami. To bylo v prvních měsících konfliktu černě lakováno, po čase se však kůže nechávala v přírodní barvě a tak vydržela až do podzimu 1918. Pod pásem se nacházel modrý flanelový pás, který vojáci Cizinecké legie používali pro pohodlnější nošení výstroje či pro udržení tělesné teploty, jinak se na kabátě nosil pouze pro přehlídkové účely.
Francouzům se zpočátku nedostávalo zbraní vhodných pro zákopový boj, a tak improvizovali. Používaly se různé civilní i kuchyňské nože či granáty vlastní výroby.
S novou uniformou modelu 1915 v barvě bleu horizon přišla i první moderní ocelová přilba. Koloniální jednotky fasovaly stejnokroje i helmy v barvě khaki, ostatní útvary nosily modrou.
Výstroj doplnily plynové masky v různých plechových i plátěných pouzdrech. Pohodlí v zákopech pak zvyšovaly civilní doplňky jako šály, kukly, svetry či kožešinové vesty a kabáty.
Další články v sekci
Geniální mořští atleti: Chytří a milosrdní delfíni
Delfíni vynikají fyzickými schopnostmi i chytrostí. Vždyť jsou jedněmi z mála živočichů, kteří prokazatelně dokážou používat nástroje. Kromě toho se zdá, že se dokážou neobyčejně dlouhou dobu obejít beze spánku a pár lidí jim doslova vděčí za svůj život.
Výskok nad hladinu je projevem delfíní obratnosti a hravosti, ale ne všechny delfíní druhy jsou v této disciplíně stejně zdatné. Zřejmě nejvýš (až 9 metrů) se dokáže vznést delfín krátkohubý (Lagenorhynchus obliquidens). Skok do výšky je dobrým způsobem, jak najít potravu a při delších cestách je občasné vyskočení v úhrnu energeticky méně náročné než neustálé překonávání odporu vodní masy. V období páření mají neuvěřitelné akrobatické kousky samců pravděpodobně ohromit samičky a odradit konkurenci. V některých situacích však nelze vyloučit, že se delfíni skákáním prostě baví.
Delfíni umí spát jen polovinou mozku, zatímco druhá půlka hlídá okolí a kontroluje dýchání. Poloviny mozku se dělí o spánek a bdění, přičemž bdící část má za úkol zajistit spícímu delfínovi pravidelné vynoření nad hladinu, kde se nadechuje. I bez klidového spánku dokáže delfíní mozek řešit náročné úkoly nepřetržitě po dobu dvou týdnů a pravděpodobně mnohem déle.
Milosrdní záchranáři
Delfíni dokážou používat primitivní nástroje. Když například hledají kořist zahrabanou na dně v písku, chrání si citlivý čenich zvláštním „návlekem“, který si vyrobí z mořské houby.
Je známo několik případů, kdy delfíni zachránili život lidem. Například v roce 1996 poskytli tři delfíni ochranu plovoucímu turistovi, kterého napadli žraloci. Neobyčejný případ soucitu v rámci vlastního druhu byl zaznamenán v roce 2008 korejským zoologem Kyum Parkem. Ten viděl, jak se skupina asi dvanácti delfínů druhu Delphinus capensis snaží pomoct samičce s ochrnutými prsními ploutvemi. Delfíni vytvořili jakýsi živý záchranný vor. I když samička nakonec uhynula, prokázali její druhové schopnost značné míry soucitu a empatie.
Další články v sekci
Spektrograf NEID potvrdil masivní exoplanetu u malé hvězdy
Pozorování spektrografu NEID prověřila kandidáty na exoplanety, které vytipovala vesmírná observatoř Gaia.
Součástí americké Národní observatoře Kitt Peak v Arizoně je observatoř WIYN se 3,5metrovým optickým teleskopem. Součástí této observatoře je i spektrograf NEID, který poskytuje extrémně přesná měření změn radiálních rychlostí hvězd, což je velmi užitečné pro detekci exoplanet.
Astronomové mají pro spektrograf NEID specifické využití. Často slouží k potvrzování exoplanet, které objevila nějaká jiná observatoř. Guðmundur Stefánsson z Amsterdamské univerzity a jeho kolegové ho nedávno využili k ověření existence exoplanety a hnědého trpaslíka u malých hvězd, objevených díky pozorováním vesmírné observatoře Gaia.
Potvrzení planety a hnědého trpaslíka
NEID potvrdil, že kolem malé hvězdy Gaia-4, vzdálené asi 244 světelných let, obíhá masivní exoplaneta Gaia-4b. Její hmotnost odpovídá asi 12 jupiterům a jde o jednu z nejhmotnějších známých planet u malé hvězdy. Svou mateřskou hvězdu oběhne jednou za zhruba 570 dní, takže jde o relativně chladného plynného obra.
Hvězdu Gaia-5, který je od nás vzdálená zhruba přibližně 134 světelných let, obíhá objekt o hmotnosti okolo 21 jupiterů. Vzhledem k jeho extrémní hmotnosti se zřejmě nejedná o o planetu. Stefánssonův tým ho považuje za hnědého trpaslíka, tedy podhvězdný objekt, na kterém neprobíhá jaderná fúze. Výsledky výzkumu nedávno zveřejnil odborný časopis Astronomical Journal.
Stefánsson a jeho kolegové použili pozorování zařízení NEID a dalších dvou spektrografů Habitable-zone Planet Finder (HPF) a FIES Spectrograph k prověření celkem 28 planetárních systémů, v nichž observatoř Gaia detekovala možné exoplanety. Ve 21 případech to byly záměny za dvojhvězdy, zbytek ale byly opravdu exoplanety a v případě systému Gaia-5 hnědý trpaslík.
