Již na počátku 20. století sílil v řadách římskokatolických duchovních modernistický proud, požadující zásadní změny. Postupně formulované podněty zahrnovaly prakticky každou oblast církevního života. Vždyť dlouhé a neúspěšné pokusy o kompromis s Vatikánem se dotýkaly tak zásadních otázek, jakými byla církevní autonomie a samospráva, zdobrovolnění celibátu, legalizace pohřbu žehem nebo překlad liturgie do češtiny. 

Karel Farský, později první patriarcha Církve Československé (CČS, později přejmenované na Církev československou husitskou), proto přijal na podzim roku 1919 nesnadný úkol, totiž vytvořit Český misál, aby mohly být vánoční bohoslužby slouženy v národním jazyce. Dílo se zdařilo a mateřština zazněla na Štědrý den v mnoha kostelech po celé zemi. Dobová svědectví hovoří o hlubokém dojetí: „My jsme nechtěli nic více, než abychom se mohli modlit svou mateřštinou k svému Bohu, oproštěnému od všelikých lidských nánosů a pozlátek,“ vzpomínal na Vánoce 1919 kronikář náboženské obce CČS z brněnských Řečkovic. 

Protože ale ani mimořádný ohlas české liturgie zamítavý postoj zástupců římskokatolické církve k předkládaným reformám nezměnil, rozhodli se členové Klubu reformních kněží k nevídanému kroku. Na schůzi konané 8. ledna 1920 v sále Národního domu na pražském Smíchově došlo po bouřlivé diskuzi k hlasování o vytvoření národní církve. „Pro“ se před zraky přítomných novinářů vyslovilo z 215 členů schůze 140. 

Proti Vatikánu – proti kacířům! 

Pohled na lokální úroveň, kterou v našem případě zastupuje město Brno, ukazuje, že v motivech laických příslušníků, přestupujících po roce 1920 do řad ČCS, sehrával zásadní roli vliv nacionalismu a nesouhlas s náboženskými i společensko-politickými praktikami římskokatolické církve. Historici popisují období po konci první světové války slovy „euforie“, „přepjatá očekávání“ nebo „emocionálně vedená kritika“. Národnostní problematika se přitom nacházela v samotném středu, vždyť téměř všeobecně přijímaný výklad národních dějin z pera Františka Palackého hovořil o bělohorské tragédii a staletém útlaku českého národa. 

Jedná se o myšlenkové rozpoložení reflektované také pisateli brněnských pramenů. Robert Stejskal, první jednatel již zmíněného řečkovického společenství, zapsal: „Podněcovateli, jakož i ochránci Habsburků vždycky byla vysoká hierarchie církve římskokatolické, nejurputnějšího to nepřítele národa českého, a nástroji jejich zotročené kněžstvo církve této (...). Církev římskokatolická pomáhala udržovati český i slovenský lid v barbarském poddanství cizáků, loupeží uchvátivších nejskvělejší statky zemí českých, a páliti dobré knihy české a vyhladiti tak nám stopy po našich slavných předcích.“ Jindřich Fuks, autor řečkovických kronik, bojovně doplňoval: „Představitelé církve, preláti, mniši a další význační činitelé po 28. říjnu 1918 svázali si uzlíčky, aby zavčas mohli utéci do bezpečí, kdyby snad lid provedl očistu u duchovních utlačovatelů.“ 

Jaroslav Vyskočil, pozdější farář na Starém Brně, hodnotil dané období s odstupem času střízlivě: „Snad proto zdála se počáteční cesta [církve] příliš negativní. Byla to doba uvědomování, co bylo během staletí na církev Kristovu od lidí přidáno (...). Jistě jsme si spíše (...) uvědomili, co nevěříme, než to, co věříme, nebo lépe, bez čeho bychom nemohli jako křesťané vůbec žít.“ 

Silná nevraživost ale od samotného počátku přicházela také z opačné strany pomyslné barikády. Prameny psané rukou pamětníků z Brna neopomíjejí zmínit, že okamžitou reakcí z Vatikánu bylo vydání dekretu, kterým se CČS dávala do klatby. Sama církev se v nadcházejícím období identifikovala jako liberální, reformní, pokroková, humanitní, demokratická a – jak již bylo zmíněno výše – v neposlední řadě národní. 

Boj o místo na slunci 

Farář Adolf Mádr z náboženské obce Brno–Židenice v roce 1965 rozvažoval: „Nikdo, kdo např. ze starších církví posuzoval vývoj církve čsl. z vnějška a spatřil na něm mnohou dětskou nemoc, nemohl dost dobře pochopit ojedinělost poměrů v církvi československé, která se do života prokousávala bez předpokladů, jež v jiných církvích byly zcela běžnými.“ 

Nová církev, od samotného počátku pyšná na své vnitřní demokratické poměry, vyrůstala obrazně řečeno na zelené louce a o to více spoléhala na obětavost laiků. A tak zatímco pro církevní intelektuály se stalo hlavní výzvou hledání ideové orientace mladého společenství, duchovní a věřící zápasili s prostou praktickou organizací – hospodářským zajištěním počínaje a hledáním vhodných bohoslužebných prostor konče. V euforické atmosféře nabyté svobody a národní nezávislosti věřící nejednou požadovali předání římskokatolických kostelů, přičemž argumentovali zastaralostí zákonů vzniklých v dobách rakousko-uherské monarchie. 

„Nebylo peněz, místností, bohoslužebných i kancelářských potřeb, nebylo ničeho! Jen nadšení, toho svatého nadšení,“ vzpomínal Jindřich Fuks a farář Adolf Mádr kronikářova slova potvrzoval: „Vedle nutného zápasu o věroučné a liturgické sjednocení probíhalo nelehké úsilí o organizační zvládnutí a hospodářské zajištění církevního života. Duchovní (...) neměli zajištěný plat. Církev neměla chrámy a žádný majetek.“ 

Proti předsudkům 

Lidé hlásící se k nové církvi navíc museli nejednou čelit ostrým odsudkům: „Katolický kurs zesiloval, v [římskokatolickém] kostele co chvíli při kázání je narážka na naši církev. Při nutné úřední návštěvě našich příslušníků na katolické faře pro nějaký doklad si katoličtí kněží mnohdy neodpustili výraz ‚kacíř‘. Kdo byl sláb nebo se nedovedl bránit, toho se pokusili získat zpět do katolické církve,“ stěžoval si řečkovický kronikář. 

Sestra Stejskalová pak ve svých vzpomínkách zapsala, že „tenkráte ještě pan farář četl z kazatelny po kázání jména svých ztracených oveček. A když četl naše, byla z toho doma hotová aféra. Matka se velmi horšila, tetičky se mnou přestaly mluvit a úplně se na mě rozhněvaly. Pan farář si mě zavolal na faru a tam mi mluvil do duše, že prý já byla jeho nejlepší žačka, kterou celý život viděl vyrůstat“. 

Sestra Stejskalová dává nahlédnout také do osobních důvodů, kvůli kterým se pro změnu vyznání rozhodla: „Patřili jsme s mým zesnulým manželem mezi první příslušníky církve československé v Řečkovicích (...). Nikdy jsem toho nelitovala, že jsem do církve českosl. vstoupila. Již jako děcko jsem nerada chodila do kostela – viděla jsem v tom jen přetvářku a jakousi hru na schovávanou. A již tehdy jsem sama na sobě pocítila, jak katolický kněz dovede nenávidět pro malichernost.“ 

Boje osobní… 

Spory mezi členy CČS a římskokatolické církve narušovaly vztahy v rodinách a mezi přáteli, což dokládá také dopis uchovaný v archivu náboženské obce CČS v Králově Poli. Pisatelka, Marie Smykalová, vytýká slečně Fanince Černé, že podlehla pomluvám a přestoupila do „sekty“, čímž se vydala na scestí. Naléhavě žádá, aby si své rozhodnutí rozmyslela, přičemž argumentuje starobylostí římskokatolické církve a za příklad dává znamenité Čechy, kteří z církve vzešli: svatého Václava, Karla IV. nebo Josefa Dobrovského. „A má-li Vaše církvička býti krásná, pak musí ta naše církev Kristova býti tisíckráte krásnější, ježto ji založil sám Syn Boží,“ zdůrazňovala. Dodejme, že z dopisu celkově spíše než výčitka vyznívá upřímná obava o duchovní cestu Františky Černé. 

O poznání nepříjemnější podtext s sebou nese příběh z Obřan, kde se v roce 1923 konala vůbec první bohoslužba CČS se slavností křtu dítěte rodiny Kubákových. „Naši nepřátelé chtěli povykem a pískáním naši slavnost rušiti, avšak byli rychlým zákrokem br. Krále z Husovic, inspektorem státní policie, umlčeni (…). Bohužel křest tento měl později své následky. Br. Kubák pozbyl svoje místo a byl dlouho bez výdělku. Se strany klerikální bylo mu přímo naznačeno, že když z církve čsl. vystoupí s rodinou a přestoupí k církvi římské, že mu bude zaopatřeno místo.“ 

A již zmiňovaná sestra Stejskalová dodávala, že „náš synek a ještě synek Fr. Pařízka byly prvé děti, které chodily do školy, když se ještě náb. [CČS] nevyučovalo. V době hodiny kat. nábož. byly vykázáni na chodbu a tam [museli] čekat, až hodina skončí.“ 

… boje institucionální 

Výjimku ale nepředstavovaly ani spory vedené na institucionální úrovni. Jako příklad za všechny může posloužit intenzivní diskuze o pochovávání jinověrců (nekatolíků) na okraji řečkovického hřbitova. Věřícím obou církví ovšem slouží ke cti, že dokázali v tomto případě po několika vzájemných schůzkách rozpory překonat: „V Řečkovicích tedy nikdy nedošlo k pohřbívání jinověrců u zdi mezi sebevrahy.“ 

Na první pohled až malicherné schválnosti nicméně nebyly výjimkou, ať už jde o neochotu příslušníků římskokatolické církve půjčovat členům CČS máry pro odvoz zesnulých, nebo o zlomyslné odstraňování pamětních věnců na hřbitově. Katolický kronikář zase uvedl, že „v červenci [1927] podali čechoslováci žádost k obecnímu výboru, aby směli užívati zvonku na zvonici Medlánské. Katolíci Medlánští proti tomu podali protest na městský výbor Brněnský; čechoslováci byli odmítnuti“, uzavřel pisatel s potěšením. Napjatý vztah mezi oběma církvemi dokládá také vzpomínka anonymního autora v místním tisku datovaná do roku 1940: „Po [první] světové válce se i tu začaly hlásit o slovo staré bludy v novém rouše v podobě t. zv. církve českomoravské. Byly činěny i nároky na chrám sv. Vavřince.“ 

Komunistický epilog 

Poslední citace naznačuje, že vzájemnou nevraživost mezi reformními církvemi a církví římskokatolickou neumenšily ani útrapy druhé světové války. A tak zatímco se mezi CČS a Českobratrskou církví evangelickou (ČCE) v Brně rozvíjela ekumenická spolupráce, zůstávala římskokatolická církev stranou. Stejně tak odmítla účast ve Světové radě církví zřízené v roce 1948, za což se na stránkách evangelického časopisu Český bratr dočkala ostrého odsudku. 

Samotné společensko-politické poměry v Československu se ale od února téhož roku zásadně proměňovaly. Náboženská svoboda se měla stát během 40leté vlády KSČ pouhou frází. Komunisté si kladli za cíl vytlačit církve z veřejného prostoru a vliv křesťanství na život občanů co nejvíce umenšit, ideálně zcela nahradit materialistickou ideologií. Jednalo se o cíl, ke kterému lidé zodpovědní za plánování a realizaci proticírkevní politiky umně využívali i dřívější mezicírkevní konflikty. 

Jeden příklad za všechny popsal již historik Karel Kaplan: Na podzim 1948 vydal římskokatolický arcibiskup Josef Beran Pastýřský list, ve kterém hovořil o porušování náboženské svobody. Ale „představitelé nekatolických církví, které biskupové označili za sekty, reagovali veřejným prohlášením o zaručené náboženské svobodě a o tom, že katolické církvi jde o majetek a o politické zájmy“. Komunisté proto své proticírkevní kroky interpretovali jako zrovnoprávnění všech církví. 

Ostré útoky na Vatikán osočovaný z touhy rozpoutat třetí světovou válku nacházely mezi příslušníky reformovaných církví své posluchačstvo i kvůli předchozím napjatým vztahům. A tak lze říct, že dnes již zapomenutá, ale dříve dekády trvající intenzivní rivalita mezi CČS a ČCE na straně jedné a římskokatolickou církví na straně druhé nakonec přímo přispěla k úpadku náboženského života v celém Československu.

Když v roce 2017 sonda Dawn zkoumala trpasličí planetu Ceres, detekovala poblíž kráteru Ernutet na severní polokouli organické látky. Šlo o pozoruhodný nález, který vyvolal diskuze o původu objevených látek. Podle jedné z vůdčích hypotéz šlo o materiál kosmického původu, který se na povrch trpasličí planety dostal během nedávných dopadů vesmírných objektů bohatých na organické látky.

Této hypotéze od počátku konkuruje teze, podle které objevený organický materiál vznikl přímo na trpasličí planetě a uchoval se tam v rezervoáru, kde byl chráněný před slunečním zářením. Výzkumný tým španělského Andaluského institutu astrofyziky, který vedl Juan Luis Rizos, nedávno potvrdil hypotézu o místním původu organických látek. V okolí kráteru Ernutet vědci objevili další místa s organickými látkami. Jejich výzkum nedávno publikoval odborný časopis The Planetary Science Journal.

Organické látky v Hlavním pásu

„Význam naše objevu spočívá v tom, že pokud doopravdy jde o látky vzniklé na trpasličí planetě Ceres, jejich přítomnost by měla potvrzovat existenci vnitřních zdrojů energie na této trpasličí planetě. Takové zdroje by ale také mohly podporovat případné biologické procesy, které by se tam odehrávaly,“ vysvětluje Rizos.

Ceres má průměr přes 930 kilometrů, což činí z této trpasličí planety největší známý objekt v Hlavním pásu planetek mezi oběžnými drahami Marsu a Jupiteru. Současně jde o objekt ve vnitřní části Sluneční soustavy, na němž se nachází nejvíce vody hned po Zemi. Jde tedy oceánský svět, kde bychom mohli pátrat po stopách života.

„Ceres bude určitě hrát stěžejní roli v budoucím průzkumu Sluneční soustavy,“ je přesvědčený Rizos. „Zásoba vody v podobě ledu a možná i jako kapaliny pod povrchem dělá z této trpasličí planety velmi slibnou lokalitu pro těžbu surovin, které by mohli využívat kolonisté na Marsu i na dalších světech Sluneční soustavy.“ 

Domenico Dolce miluje svého psa Fefého, a není tedy divu, že po něm pojmenoval speciální parfém značky Dolce & Gabbana určený pro chlupaté mazlíčky. Prodává se za 99 eur, a to v lahvičce s otiskem psí tlapky vyvedeným ve zlatě. Ve vůni se mísí ylang ylang, pižmo a krémové podtóny santalového dřeva, takže slovy reklamy může být každé venčení opulentní, módní, a hlavně voňavé. Parfém je údajně speciálně namíchaný tak, aby jeho pachový profil psům nevadil, a neobsahuje ani žádné látky, které by je mohly dráždit. 

Co je pověst (či legenda), mýtus (či báje) a proč si je lidská společenství vytvářejí? Velmi zjednodušeně lze říci, že pověst má mnohem větší reálný základ než mýtus – na něm nemusí být ani zbla pravdy. Oba žánry jsou ale kolektivními výtvory rodu, kmene či národa a mají zjevnou společenskou tendenci. 

Zrnko pravdy 

I v pověsti se však reálné události posouvají ve směru k víře a jejich výklady se stávají více symbolickými. Pověst tedy podává reálné události v jaksi pokřivené interpretaci založené více na potřebě věřit než na rozumovém poznání. Častý je příběh o historických postavách nebo událostech, jež nelze historicky doložit, ale mohou posloužit jako ilustrace, kterou využívají společenství v zájmu své legitimizace. Pro pověst a nakonec i mýtus je charakteristická jakási „hra na schovávanou“ mezi realitou a jejím pokřiveným obrazem. Přesto zde mnozí hledají něco jiného: přesnou faktografii, logiku, lokalizaci a chronologii, zcela určité ztotožnění bájných postav s reálně existujícími osobami. To se nikdy nepodaří... 

Češi na Řípu, kněžna Libuše a Přemysl Oráč

Jirásek jako odborný historik použil při psaní Starých pověstí českých známé středověké prameny, především Kosmovu Kroniku českou, Dalimilovu kroniku a další rukopisy a legendy, zejména tu Kristiánovu. Při vysvětlování původu českého národa a jeho osídlení českých zemí si nemohl pochopitelně dovolit to co Kosmas. Ten zdůrazňuje, že Češi přišli do neosídlené oblasti, což mělo legitimizovat jejich nárok na toto území. Jirásek věděl, že území nebylo prázdné, proto to nijak neakcentuje. Poukazuje však na jednu z dobových politických tendencí, na potřebu slovanské solidarity, a nezamlčuje dokonce ani údajný důvod stěhování praotce Čecha – vraždu. Po „historickém jádru“ této pověsti pátrají celé generace historiků a archeologů. Ukazuje se to, co bylo možné předpokládat: kolem Řípu první Slované rozhodně nesídlili. Tato místa obsadili až daleko později, zhruba v 9. století.

Některé pověsti jakoby ve zkratce zhutňují další společenský vývoj, zejména potřebu centralizovaného vedení. Takovým nejstarším známým soudcem se stal Krok a jeho nástupkyní jedna z jeho dcer jménem Libuše. To, že se vědma své funkce vzdá a zvolí si za manžela Přemysla Oráče, symbolicky nastiňuje problém rovnoprávnosti žen a mužů. Donutí ji k tomu totiž strana nespokojená s jejím verdiktem ve sporu, který rozhodovala. 

Podle historika Dušana Třeštíka to, že rituálním sňatkem s Libuší získává Přemysl knížecí hodnost, souvisí s nastolování přemyslovských knížat. Pouze kníže posvěcený sňatkem s bohyní totiž mohl provádět obřad orby s jeho ochrannými a plodivými funkcemi tak, aby byl účinný pro celou společnost. Jen tak ji mohl ochránit před chaosem, bídou a smrtí hladem. Tato pověst je tedy vysvětlením existence knížecí moci. 

Důležitý je i motiv věštby. Z předpovědí čerpal český národ posilu a naději i v těch nejhorších dobách, a to zcela nezávisle na tom, zda kněžna někdy skutečně žila, či nikoliv. Tak bychom mohli pokračovat a ke každé pověsti přistupovat „racionálně“, pokusit se ji vysvětlovat, rozebírat, doplňovat a pátrat po jejím původním jádru. 

Jánošík mezi Čechy 

Za zmínku stojí, proč Jirásek zařadil do českých pověstí i slovenskou legendu o Jánošíkovi. Možná mu slovenský hrdina posloužil jako jisté pojítko mezi Čechy a Slováky. Že se jím zabýval z obdobných důvodů, jako se zajímal o bratříky na Slovensku nebo řešil bitvu u Lučence v roce 1451. Koncem 19. století sílilo povědomí o sounáležitosti Čechů a Slováků. Tomáš Garrigue Masaryk vědomě navazoval na koncepci československého národa, jejímiž autory byli v prvních desetiletích 19. století Jan Kollár, František Palacký a Pavel Josef Šafařík. Jirásek tuto myšlenku a její politický potenciál pochopil a propagoval ve svých dílech. Když mu ve starých českých bájích chybělo „něco slovenského“, sáhl po Jánošíkovi. V tom se tehdy projevil jeho cit pro potřeby aktuálního dění a nikoliv jeho ideologizace dějin, jak se mu dnes někdy podsouvá. Bez oné vzájemnosti by byl jen stěží představitelný 28. říjen 1918 a vznik Československa. Na tom nic nemění skutečnost, že myšlenka jednotného národa se v praxi následujících desetiletí neosvědčila.

V minulosti se uvádělo, že se dědičnost barvy očí řídí pravidly mendelovské genetiky, podle níž je gen pro hnědou barvu dominantní, a tudíž převáží nad recesivní modrou. Modroocí rodiče – nositelé recesivních genů – by tak měli zplodit dítě pouze s modrou duhovkou. Ve skutečnosti výsledný odstín určuje hned několik genů, a jde tedy o tzv. komplexní genetickou vlastnost. 

Každý z daných genů vede k přípravě proteinů, jež ovlivňují různé aspekty produkce a ukládání pigmentu melaninu; přičemž čím víc se jej v duhovce uloží, tím tmavší barva očí. Některé ze zmíněných genů, respektive proteinů se přímo podílejí na tvorbě melaninu, jiné vytvářejí buněčné struktury, kde se uvedený pigment uchovává, a další zas určují, který gen se zapne a vypne apod. Výsledná barva očí představuje soubor všech popsaných efektů a vzájemných kombinací, a vzniká tak celá paleta odstínů, od temně hnědé až po blankytnou. A přestože k tomu nedochází často, může se i modrookým rodičům narodit dítě s hnědýma očima.

Za Zeptej se vědce odpovídala Mgr. Tereza Ormsby, PhD, Ústav organické chemie a biochemie, AV ČR

Koncem ledna 1944 se u Anzia začaly vyloďovat spojenecké jednotky a zpočátku nenarazily na příliš silný odpor. Po zajištění pozic vyrazily 30. ledna dva prapory amerických Rangers směrem k městu Cisterna, které hodlali obsadit překvapivým útokem poté, co by v tichosti proklouzli přes německé linie. Následovat měl frontální útok dalšího praporu Rangers a útvarů 3. pěší divize. 

Už úvodní pokus však fatálně selhal. Skupina byla odhalena a proti přesile, podporované navíc řadou obrněnců, neměla šanci. Tváří v tvář dobře zorganizované obraně neuspěl ani pokus o vyproštění, a tak se nakonec ze zhruba 800 speciálů prvních dvou praporů Rangers vrátilo pouhých šest mužů, zbytek padl nebo se ocitl v zajetí. Podobně těžké ztráty utrpěli také Britové při postupu směrem na Campoleone, a byť samotné město nedobyli, zarazili alespoň klín mezi pozice 65. pěší divize a 3. divize tankových granátníků. Tento výběžek dostal pro svůj tvar přezdívku „palec“.

Obavy o morálku

Intenzivní střety s nepřítelem přinutily generálplukovníka Eberharda von Mackensena pozdržet o dva dny německou protiofenzivu původně naplánovanou na 1. února. Velitel 14. armády se primárně obával nedostatečné vycvičenosti části pěších formací, které měl k dispozici, a tak místo útoku vydal rozkaz ke zdokonalení stávajících obranných pozic. Vznikaly tak propracované uzly odporu jištěné minovými poli, ostnatým drátem, krytými palposty děl a minometů a úkryty pro posilové jednotky. 

Mackensen si však uvědomoval, že práce na silných obranných postaveních mohou mít neblahý vliv na morálku mužstva. Rozkaz proto obsahoval i následující pokyny: „Práce nesmí snížit útočného ducha mužstva. Opevňování je způsobem udržování sil a schopností nezbytných pro ofenzivu. (...) Je úkolem všech velitelů a zejména velitelů rot, aby bojovali proti apatii a přiměli muže k přípravě kvalitních opevněných pozic.“ 

Mackensen navštívil 2. února pozice na frontě u Cisterny a zjistil, že spojenecká dělostřelba demoralizovala část nezkušených vojáků z řad tankové divize Hermann Göring. Jelikož sám disponoval poměrně silným dělostřelectvem, přikázal vyslat předsunuté pozorovatele, kteří by naváděli palbu na útočící spojenecké vojáky, čímž by se úder podařilo zastavit nebo alespoň výrazně oslabit ještě dříve, než dosáhne pozic německé pěchoty. Do karet hrál obráncům také fakt, že díky vyvýšeným pozicím na Albanských horách měli oproti Spojencům daleko lepší protibaterijní palbu.

Němci chystají udice

Mackensen s polním maršálem Albertem Kesselringem průběžně zvažovali, jak nejlépe zničit spojenecké předmostí. Údery podél pobřeží ze severu i jihu zavrhli zejména kvůli neustálé (byť omezené) přítomnosti spojeneckých válečných plavidel, je jichž děla mohla takový útok snadno zmařit. Rozhodli se proto udeřit z vnitrozemí a postupem k Anziu rozetnout předmostí vedví. Počáteční útok byl naplánován na 4. února, nicméně Mackensen se nemohl zbavit dojmu, že Kesselring podcenil problémy s nedostatečnou kvalitou některých pěších útvarů.

Protiofenziva zpočátku slavila úspěch a přinutila generálmajora Johna Lucase vyslat do boje zálohy. Až díky nim se podařilo Němce zastavit, ti však po přeskupení vyrazili v noci ze 7. na 8. února k dalšímu útoku, přičemž po těžkých bojích dobyli klíčové městečko Aprilia jižně od Campoleone a v zásadě tak eliminovali celý „palec“. Následoval sice protiútok dvou amerických pěších pluků podporovaných tankovým praporem, nicméně úspěch se nedostavil. Poté v tomto sektoru intenzita bojů značně poklesla, neboť obě strany potřebovaly znovu nabrat síly.

Na 16. února pak Kesselring s Mackensenem naplánovali operaci Fischfang (rybolov), která měla Spojence definitivně zahnat zpět do moře. K dispozici měli osm divizí, z toho dvě tankové a dvě granátnické. Většina těchto útvarů však po předchozích bojích ani zdaleka nebyla na tabulkových číslech. Velitel 14. armády požadoval od Berlína přisunutí dalších dvou čerstvých divizí, ovšem neuspěl. Dostal však alespoň prapor tanků PzKpfw V Panther, oddíl těžkých stíhačů tanků Ferdinand a ženijní útvar vyzbrojený dálkově ovládanými nosiči náloží Goliath.

Smrt před hlavněmi děl

Další německá protiofenziva začala podle plánu, nicméně přírodní podmínky nehrály Wehrmachtu do karet. Jasná obloha umožňovala Spojencům využít převahu ve vzduchu a naopak na zemi zpomaloval postup panzerů po deštích podmáčený terén. Mackensen se navzdory Hitlerovým radám o postupu na široké frontě rozhodl koncentrovat své síly na pravé křídlo u Aprilie, kde skutečně docílil lokální početní převahy, nicméně ani to k úspěchu nevedlo. Američané a Britové se obratně bránili s využitím prudké dělostřelby, která decimovala útočící pěchotu. Podobně to vypadalo i na dalších úsecích fronty. Jen během prvního dne operace tak Mackensen přišel o zhruba 1 700 mužů, přičemž nedocílil žádného výraznějšího územního zisku.

Němci se ale tímto debaklem nenechali odradit a ještě v noci na 17. února změnili taktiku. Do útoku šla bojová skupina Gräser, jejíž příslušníci se v malých oddílech snažili infiltrovat obranné pozice amerického 157. a 179. pěšího pluku. Slavili úspěch a do rána mezi oběma útvary náležícími k 45. pěší divizi otevřeli průlom, načež následoval silný letecké úder a poté šly do útoku tři pluky tankových granátníků podporované zhruba 60 obrněnci. Americká divize pod tímto tlakem ustoupila asi o kilometr a půl v pásmu širokém zhruba tři kilometry. 

Reakcí VI. sboru byla koncentrace dělostřelby včetně té z moře na německé pozice a posílení vzdušné podpory. Mackensenovy útvary utrpěly vážné ztráty a ještě večer muselo dojít k jejich vystřídání, stejně tak Spojenci přisouvali další zálohy. 

Cesta k Římu

Němci se neustále snažili zasadit nepříteli rozhodující úder, jenže jim rychle docházely síly. Operace Fischfang nakonec skončila 20. února neúspěchem a Němce stála téměř 5 500 mužů. O devět dnů později se Kesselring pokusil prorazit ještě jednou, když naplánoval operaci Seitensprung (odskok), ale po dvou dnech a dalších těžkých ztrátách způsobených především protivníkovým dělostřelectvem byl výsledek stejný. Po zbytek jara se pak útočné akce omezily jen na průzkum bojem a obě strany se snažily nepřítele oslabit zejména pomocí silných dělostřeleckých přepadů.

Zlom na italské frontě přišel v polovině května, kdy Spojenci po krutých bojích konečně ovládli Monte Cassino a německá 10. armáda se musela postupně stahovat na sever k Římu. Za této situace přišla 23. května také ofenziva vedená z předmostí u Anzia. 

Němci měli dobře připravené obranné pozice, z nichž ničili jeden sherman za druhým, jenže spojenecká převaha byla tentokrát příliš velká. Cisterna padla 25. května, následně se vojáci VI. sboru spojili s hlavními silami 5. armády, čímž předmostí u Anzia fakticky zaniklo. Následoval rychlý postup na Řím, který Spojenci ovládli 4. června 1944.

Vroce 1994 se astronom Nicholas Suntzeff z Cerro Tololo Inter-American Observatory v Chile a astrofyzik Brian Schmidt z amerického Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics – specialisté na studium supernov – rozhodli využít svou odbornost ke zodpovězení jedné ze základních otázek kosmologie: Jaký bude osud našeho vesmíru? Zhruba ve stejné době se tutéž otázku a stejným způsobem, tedy na základě pozorování supernov, odhodlal rozlousknout i výzkumný tým kalifornské Lawrence Berkeley National Laboratory, vedený fyzikem Saulem Perlmutterem. Na rozdíl od Suntzeffa a Schmidta se však zmínění badatelé věnovali spíš fyzikální stránce věci.

Vědci se tehdy víceméně shodovali, že náš vesmír vznikl v obtížně pochopitelné explozi Velkého třesku a že se od té doby rozpíná. Zásadní neznámou zůstávalo, jak se bude vyvíjet dál. Předpokládalo se, že by se mohl rovnoměrně rozpínat donekonečna. Druhá zvažovaná možnost zněla, že se bude expanze postupně zpomalovat a může se překlopit do smršťování – možná až do Velkého třesku naruby, kdy se vše srazí do jediného bodu. 

V roce 1998 pak oba týmy nezávisle na sobě dospěly k témuž závěru: K velkému překvapení všech zúčastněných vyšlo najevo, že se vesmír nerozpíná rovnoměrně a že jeho expanze ani nezpomaluje – právě naopak. Pro kosmologii se jednalo o velmi revoluční objev, srovnatelný s poznáním, že Země netvoří střed vesmíru.

Konečně odpovědi

Navzdory šoku přijala odborná komunita zmíněné výsledky vcelku ochotně. I vědci totiž bývají poměrně konzervativní a podobně převratné objevy se mnohdy neprosazují příliš snadno. Pět měsíců po přelomovém zjištění se ve Fermilabu v illinoiské Batavii konala konference, kde odborníci o překvapivých novinkách diskutovali. Na konci akce pak měli přítomní vyjádřit svůj názor v rámci hlasování – které není ve vědě úplně běžné, ale občas k němu zejména u takto významných a nečekaných objevů dochází. Dvě třetiny účastníků se tehdy vyjádřily pro přijetí daných výsledků. Akceptovali tak existenci temné energie coby síly, jež pohání rozpínání vesmíru. Anglický pojem dark energy vymyslel kosmolog Michael Turner z University of Chicago.

Významnou roli v nezvykle rychlém přijetí převratného odhalení, které otřáslo tehdejší kosmologií v základech, přitom sehrály sociologické faktory. Vědecká komunita sledovala odborný souboj dvou týmů, jež pracovaly nezávisle na sobě, s různými daty, a přesto dospěly k témuž závěru. Všichni přitom viděli, jak intenzivně spolu obě skupiny soupeří. A věděli, že v takové situaci každá z nich usilovně doufá v odlišné výsledky, jež by výzkum soupeřů zpochybnily. Proto byla jejich finální shoda pro ostatní vědce velmi přesvědčivá. 

Nečekané závěry navíc zodpověděly některé palčivé otázky kosmologie, například jak se může vesmír jevit mladší než nejstarší známé hvězdy nebo jak mohl kosmos plný obrovských struktur včetně nadkup galaxií „dozrát“ tak brzy. Zrychlující expanze popsané otazníky odstraňuje. Znamená to, že se vesmír v minulosti rozpínal pomaleji než dnes, a že tedy od Velkého třesku uplynulo víc času, než jsme se domnívali.

Záhada řídkého vesmíru

Asi nejpádnější argument pro kosmology ovšem zněl, že temná energie řeší záhadu řídkého vesmíru. Podle převládajících představ se totiž kosmos v kratičkém zlomku sekundy po Velkém třesku nepředstavitelně nafouknul, díky ne zcela jasnému mechanismu kosmologické inflace. A ta zajistila, že je vesmír homogenní neboli ve všech směrech zhruba stejný. V takovém případě by měl být v geometrickém smyslu plochý, nikoliv zakřivený, a jeho hustotní parametr Ω by se měl rovnat jedné. Jde přitom o poměr mezi pozorovanou hustotou kosmu a teoretickou kritickou hustotou, jež mu brání se zhroutit do sebe.

Pozorování v době před objevem temné energie však ukazovala, že vesmír dosahuje sotva třetiny kritické hustoty, a je tedy mnohem řidší. Pouze necelých 5 % kritické hustoty pak představovala běžná látka, zatímco asi 20 % odpovídalo temné hmotě, jejíž podstatu dodnes neznáme a víme o ní jen díky gravitačnímu působení na okolí. Zmíněný objev potom rovnici doplnil o chybějící hustotu hmoty a energie ve vesmíru, která od té doby odpovídá temné energii.

Záření z celé oblohy

Časem se objevily i empirické důkazy, jež hovoří ve prospěch existence temné energie a jejího vlivu na vesmír. Význačné místo mezi nimi pak zaujímají výsledky studia reliktního záření. Když asi 380 tisíc let po Velkém třesku poklesla teplota vesmíru zhruba na 3 000 K, spojily se do té doby volné elektrony s tehdejšími atomovými jádry převážně vodíku či helia a vznikla hmota tvořená stabilními atomy. Během toho došlo k vyzáření fotonů, které dodnes létají kosmem: Detekujeme je jako reliktní mikrovlnné záření, jehož teplota v současnosti činí asi 2,73 K a které k nám přichází z celé oblohy.

Jeho analýzy a další pozorování v posledních letech přitom naznačují, že temná energie opravdu existuje – což se již samo o sobě považuje za úspěch (viz také Potvrzená očekávání). Skutečně trýznivý problém ovšem znamená pátrání po její podstatě. Navzdory intenzivnímu úsilí teo­retických kosmologů stále netušíme, co temná energie představuje. Mezi klíčové kandidáty patří kosmologická konstanta, tedy zvláštní koeficient původně zavedený a poté opět odmítnutý Albertem Einsteinem. Geniální fyzik chtěl jeho prostřednictvím vyvážit vliv gravitace, aby udržel vesmír ve statické podobě, jež korespondovala s tehdejší převládající představou. Zavrženou kosmologickou konstantu, která vlastně odpovídá energii prázdného prostoru čili vakua, vzkřísil až objev temné energie.

Katastrofa vakua a nestandardní svíčky

S kosmologickou konstantou se nicméně pojí pozoruhodný problém, známý též jako katastrofa vakua. Podle kvantové teorie pole by totiž měla být energie vakua mnohonásobně vyšší, než naznačují pozorování. Rozdíl přitom v závislosti na pojetí odhadů dosahuje asi 60–120 řádů a fyzikové vtipkují, že jde o nejhorší teoretickou předpověď v historii jejich oboru. Vědci proto po podstatě temné energie pátrají dál a dosud byly publikovány doslova tisíce teo­rií, jež se ji snaží vysvětlit. Podle Richarda Ellise z University College London, který se podílel na původním objevu záhadné substance, se však prý v jejím pochopení posuneme kupředu jedině díky přesnějším pozorováním a analýzám. Musíme totiž přesvědčivě zjistit, jak se temná energie chová – třeba jestli se mění v prostoru a v průběhu času.

Pomoct by mohlo například další pozorování supernov typu Ia, které slouží jako tzv. standardní svíčky pro měření vzdáleností ve vesmíru a v objevu temné hmoty sehrály klíčovou roli. Jde vlastně o exploze bílých trpaslíků v těsných hvězdných systémech, poté co vysají určité množství hmoty ze svého protějšku. V posledních letech ovšem jejich hodnota pro určování kosmických vzdáleností v očích odborníků dle Ellise poněkud klesla. Podle tehdejších představ měli totiž bílí trpaslíci explodovat vždy stejným způsobem, jakmile nashromáždí přesně dané limitní množství hmoty. Dnes je však prakticky jisté, že existuje víc mechanismů výbuchů supernov typu Ia – což bohužel znamená, že zmíněné standardní kosmologické svíčky nejsou až tak standardní.

Vlny v horké polévce

Existují každopádně i další možnosti studia temné energie: Tzv. baryonové akustické oscilace podobné zvukovým vlnám vznikly, když se v horké a chaotické „polévce“ raného kosmu od sebe navzájem odrážely baryony, tedy především protony a neutrony. Jakmile pak vesmír vychladl natolik, aby se vytvořily atomy, vlny baryonových akustických oscilací „zamrzly“. Právě tehdy se do kosmu uvolnilo reliktní záření, baryonové akustické oscilace se do něj „otiskly“ a zůstávají v něm patrné dodnes. Jejich analýzy jsou sice komplikovanější než u supernov typu Ia, vědci je však mohou využít jako další typ standardních svíček k měření vzdáleností v hlubokém kosmu. Ellis přitom považuje daný přístup za nejvěrohodnější při sledování historie kosmické expanze.

Další stopu k podstatě temné energie nabízí výzkum gravitačních čoček. Když gravitace velmi hmotného objektu ohýbá časoprostor a s ním i dráhy světelných paprsků, vzniká gigantická varianta optické čočky, jež z našeho pohledu zvětšuje obraz objektů v pozadí. Zmíněný jev předpověděl již Einstein a dnes hojně slouží k pozorování vzdáleného vesmíru. 

Velmi užitečná data pak už brzy nabídne evropský kosmický teleskop Euclid, jehož hlavním cílem je právě studium temné hmoty a temné energie. Další pozorování supernov, analýza baryonových akustických oscilací a výzkum gravitačních čoček mohou chování temné energie určit násobně přesněji. Možná se však jejich výsledky budou rozcházet, protože se mýlíme v některém ze základních předpokladů – třeba v chápání gravitace. Ať tak či tak, půjde o další krok k porozumění temné energii a osudu celého vesmíru, který se s její povahou pevně pojí.

Pokud jde o ztráty v americké občanské válce, historici často nezbývá, než se spolehnout na hrubé odhady. Záznamy o padlých Jihu jsou velmi nepřesné. Vědci postupují tak, že spočítají padlé Severu a výsledek jednoduše vynásobí dvěma, protože typicky předpokládají, že ztráty bojujících stran byly zhruba vyrovnané. Tento postup vede k celkovému výsledku asi 618 tisíc mrtvých.

Jeffrey Jensen z New Yorské univerzity Abú Zabí a jeho spolupracovníci vyvinuli novou, přesnější metodu odhadu počtu ztrát v americké občanské válce. Jak uvádějí ve své studii, kterou nedávno uveřejnil vědecký časopis PNAS, s využitím dat ze sčítání lidu v dotyčném období historie odvodili, že Jih ve skutečnosti utrpěl mnohem vyšší ztráty.

Badatelé analyzovali data ze všech sčítání lidu mezi lety 1850 až 1880, což jim umožnilo sledovat změny v populacích USA před válkou i během války. Zjistili, že po válce scházelo asi 496 tisíc nezvěstných vojáků. Z těchto zjištění odvodili, že celkové ztráty obou válčících stran byly asi 698 tisíc mrtvých.

Kromě toho vědci využili také statistické postupy, díky nimž mohli zahrnout přesuny mužů ve vojenském věku, kteří se po této válce přesunuli ze Severu na Jih, stejně jako přesuny mužů u Jihu na Sever. Výsledky ukazují, že za americké občanské války bylo mnohem nebezpečnější být vojákem Jihu. Vojáci Konfederace měli podle vědců průměrnou úmrtnost 13,1 %, zatímco v řadách Unie to bylo „jen“ 4,9 %. Úmrtnost se také lišila mezi jednotlivými státy. Například v Louisianě dosahovala 19 %, v Tennessee „jen“ 6,52 %. U vojáků Severu byla nejvyšší úmrtnost v Illinois (9,97 %), nejnižší u vojáků z Rhode Islandu (0,62 %) a New Jersey (1,71 %).

Nadúmrtnost v jednotlivých amerických státech:

Těžební průmysl má v severních Čechách dlouholetou tradici. Podle dochovaných záznamů se zde uhlí těžilo už v 15. století. Důl zaražený v roce 1876 tak nebyl ani první, a ani zdaleka poslední, do nějž se fáralo. Ovšem anglický podnikatel William Refeen by si svůj obchodní záměr otevřít nový důl pojmenovaný Nelson na počest slavného britského generála patrně dobře rozmyslel, kdyby tušil, jak neslavně nakonec za necelých šedesát let jeho provoz skončí. 

První varovný signál přišel už v roce 1897, kdy původní těžební jámu zachvátil požár a nebyla už nikdy obnovena. Navzdory nepříznivým těžebním podmínkám panujícím v místě však v průběhu následujících let došlo postupně k otevírání dalších těžebních jam, až jejich počet nakonec vzrostl na celkových sedm, přičemž ta hlavní nesla pořadové číslo III. Ty ostatní sloužily jako přívod vzduchu. 

Podmínky na dole 

Práci horníkům ale komplikovala řada nepříznivých okolností. Nejen, že uvnitř dolu panovaly nezvykle vysoké teploty nezřídka přesahující 30 °C. V důsledku okolních geologických podmínek se navíc hlubinní pracovníci nacházeli se v neustálém riziku průvalu termálních pramenů nebo průniku metanu dovnitř dolu. Právě výron horkého pramene zapříčinil v roce 1897 tragickou nehodu na nedalekém dole Dollinger, jež si vyžádala 23 životů. 

Dostat vytěžené uhlí z dolu Nelson III na povrch znamenalo cestou jej celkem sedmkrát překládat, což s sebou přinášelo nadměrnou tvorbu uhelného prachu, který se usazoval ve slujích. Bezpečnost měly zajistit zpřísněné směrnice nově vydané jen rok před katastrofou. Ty se zaměřovaly převážně na zamezení rizika požáru. Vyhláška ukládala horníkům mimo jiné za povinnost pravidelně vlhčit nahromaděná uhelný prach. Tím by se měla snížit pravděpodobnost, že začne nepozorovaně doutnat – nebezpečí se jevilo zvláště aktuální v souvislosti s požárem z roku 1931, který vznikl ze stejných příčin. A mnozí ho měli ještě v živé paměti. Takřka s jistotou lze tvrdit, že by jej velmi neradi zažili podruhé a tím spíš lze jen obtížně pochopit fakt, že kvůli úsporám se zavedeným opatření příliš pozornosti nevěnovalo. 

Průběh výbuchu 

Zřejmě i z toho důvodu bylo jen otázkou času, než nedostatečná bezpečnost práce vyústí v nehodu. Ve čtvrtek 3. ledna v 16:45 hodin odpoledne už se stmívalo, ale na dole Nelson se stále horlivě pracovalo. V podzemí se právě nacházela celá směna čítající celkem 140 mužů – 131 horníků a 9 dozorců. Tehdy místem otřásla ohromná exploze. Později vyšetřování vyčíslilo její rychlost na 655 metrů za sekundu, čímž dvojnásobně přesáhla rychlost zvuku. A ještě jeden údaj bere dech: podle závěrů odborné komise odpovídala její síla tomu, jako by někdo na místě odpálil celých 230 tun trhaviny! 

Ačkoliv samotná exploze trvala jen desetinu sekundy, její následky byly více než katastrofální. Otřesy údajně pocítili i obyvatelé okolních obcí v okruhu několika desítek kilometrů. A svědkové popisovali plameny šlehající do výše několika metrů, jež se vzápětí zformovaly v ohnivý sloup a na okamžik ozářily celé potemnělé okolí. 

Následky nehody 

Pohled, který se tím naskytl, vskutku nebyl nijak hezký: detonace srovnala se zemí všechny přilehlé provozní budovy. Jejich trosky pohřbily dva další pracovníky dolu. Ještě horší spoušť po sobě ale zanechala v samotném dole. Kompletně zničila dobývací prostor o rozloze pět čtverečních kilometrů. To obnášelo zhruba třicet kilometrů důlních chodeb! Podzemí zahalila hustý dýmem a usmrtila naprostou většinu přítomných dělníků. Pouze šest z nich se šťastnou náhodou právě nacházelo v prostoru pod blízkým oseckým hřbitovem a podařilo se jim dostat na povrch jámou Nelson VII. Dva z nich však zahynuli kvůli šoku a vyčerpání krátce na to. 

Těch několik málo dělníků, kteří v těžební jámě nezemřeli v důsledku ohnivé exploze, se vzápětí udusilo jedovatými zplodinami. Výbuch totiž vyčerpal z podzemí veškerý kyslík. To ovšem paradoxně přispělo k tomu, že požár záhy začal sám od sebe vyhasínat. Záchranné čety se tak mohly začít spouštět dolů jen dvacet minut nato. Obnovený přívod životodárného plynu však opět rozdmýchal doutnající ohně a plameny se ještě několikrát znovu rozhořely. Proto bylo jasné, že jakékoliv pokusy o proniknutí na místo tragédie jsou odsouzeny k zániku. 

Záchranné práce 

Dva dny po první explozi nastala série ještě několika dalších výbuchů, sice menších, ale přesto dostatečně silných na to, aby přerušila probíhající intenzivní vyšetřování a vyprošťování mrtvých. Ještě ve čtvrtek se povedlo dostat na povrch tři mrtvá těla, nazítří však padlo rozhodnutí důl z bezpečnostních důvodů zazdít, neboť přetrvávající požár představoval pro záchranáře přílišné riziko.

Kompletní uzávěrka dolu Nelson skončila v sobotu dopoledne a znamenala další zdrcující zprávu pro pozůstalé po obětech, kteří se doufali, že budou moci pohřbít těla svých blízkých. Naprostá většina zaměstnanců dolu měla manželky a děti – teď po nich zbylo celkem 128 vdov a 266 sirotků. Smutnou shodou okolností právě na pátek 5. ledna připadalo vyplácení mzdy, kterou si musely vyzvednout spolu s osobními věcmi svých manželů. 

Na úspěšný pokus sfárat pro zbývající oběti čekaly vdovy dlouhé čtyři roky: tak dlouho trvalo odstraňování následků nehody. Zkoumání příčin a důsledků nehody se osobně účastnili i čelní představitelé státu, z nichž většina se na místo osobně vypravila okamžitě poté, co byli o situaci informováni. Čtyřiadvacet hodin po tragédii se na místo sjela komise stanovená ministrem veřejných prací, jejíž zástupci provedli důkladnou prohlídku místa. 

Dozvuky tragédie 

Zpráva o důlním neštěstí okamžitě obletěla nejen celou republiku, ale i Evropu. Celostátní média jí po několik dní věnovala titulní stránky a přinášela intenzivní zpravodajství o probíhajícím vyšetřování. Například Lidové noviny popisovaly jen částečně úspěšnou snahu o identifikaci mrtvých a opakovaně zdůrazňovaly, že šance na záchranu těch, kteří dosud zůstávají v dole, je mizivá. „Záchranná mužstva, vybavena plynovými maskami a zvláštními přístroji, jsou v pohotovosti a očekávají, až budou povoláni k sestupu do sousedních revírů, kde je vzduch obecně čistý,“ psal zpravodaj ČTK 4. ledna. 

Reportéři přímo z místa do ranních i večerních vydání přinášeli rozhovory se svědky, referovali o kouři, který neustále stoupá z průduchů a znemožňuje rychlejší postup. Znepokojeně upozorňovali na další a další výbuchy. Hned ve čtvrtečním vydání Lidových novin se na titulní stránce objevil dokonce komentář Karla Čapka. Událost se vzápětí stala i politickou – to když ministr veřejných prací Jan Dostálek s okamžitou platností suspendoval přednostu báňského revírního úřadu Karla Jůzla, který se jako jediný z nejvyššího vedení dolů nedostavil ke katastrofě a poslal za sebe svého zástupce. V neděli pak byl zatčen závodní inženýr Beisser. 

Závěry vyšetřování 

Že za tragédií stojí lidský faktor, bylo jisté víceméně ihned po explozi. Ovšem její přesná příčina se ze závěrů vyšetřování vyčíst nedá. Vyšetřovatelé celou záležitost uzavřeli s tím, že šlo o „zásah vyšší moci“ a nedalo se mu předem zabránit. Dnes je ale jisté, že příčin bylo patrně vícero, jedno však měly všechny společné: nedodržování stanovených bezpečnostních předpisů, v některých případech dokonce jejich úplné ignorování. Navzdory silnému tlaku veřejnosti, zejména pozůstalých žádajících soudní dohru, nebyl za zapříčinění nehody nikdo potrestán. 

Pokud přece jen tragédie přinesla něco dobrého, pak to, že se bezpečnostními poměry v dolech, tehdy klíčovém pilíři tuzemského hospodářství, začali hlouběji zabývat poslanci. Záhy schválili Zákon o báňské inspekci, na jehož základě se měly nově zřizovat speciální inspekční skupiny určené pro dohled nad provozem na jednotlivých dolech.

Stačí, když ji člověk slabě udeří holí nebo když se dostane do sevření čelistí šelmy. Vačice viržinská (Didelphis virginiana) se okamžitě skácí k zemi a zůstane nehybně ležet s přivřenýma nebo úplně zavřenýma očima. Z pootevřené tlamy vytékají zpěněné sliny a čouhá jazyk. Před pár okamžiky čilý živočich kolem sebe navíc skoro okamžitě začne šířit pach mršiny. „Je po ní,“ vzdychne užasle neznalý pozorovatel a nechá „mršinu“ na pokoji.

Téměř mrtvé umění

Zdání klame. Vačice je mistr v předstírání smrti. Můžete ji převrátit na druhý bok nebo i odnést stranou a ona se ani nepohne. Ničím neprozradí, že stále žije a teprve po čtyřiceti minutách, ale někdy dokonce až po čtyřech hodinách, pomalu přichází k sobě. Jako první prozradí návrat k životu sotva znatelné záškuby ušních boltců.

Předstírání smrti označované odborně jako akineze nebo tanatóza je u savců skutečnou raritou. S podstatně menší dovedností finguje smrt ještě africká lasicovitá šelma zorila velká (Ictonyx striatus). Umění akineze je mnohem rozšířenější mezi nižšími obratlovci a vynikají v něm především hadi. Akinezi zvládá třeba i naše užovka obojková (Natrix natrix). Když je chycena za ocas, zůstane někdy bezvládně viset s otevřenou tlamou a vyplazeným jazykem. Americký had Heterodon contotrix patřící do širšího příbuzenstva naší užovky se při akinezi dokonce obrací břichem vzhůru. Umění akineze vačic je někdy považováno za dědictví po prvních savcích, kteří se vyvinuli z plazů.

Ve zvířecí říši ale najdeme i tvory, kteří předstírají smrt proto, aby se sami zmocnili kořisti. Například velká dravá cichlida Haplochromis livingstoni ulehá na dno na bok a její kůže získá skvrnité zbarvení. Snaží se tak přilákat nějakého rybího mrchožrouta a ošálenou rybu pak rychlým výpadem chytí a spolkne. Samci pavouka Pisaura mirabilis podstupují velmi riskantní námluvy, při nichž jim hrozí, že je samička sežere. Předkládají své vyvolené úlovek, aby ji nasytili, a navíc chvílemi upadají do stavu strnulosti, kdy vypadají jako mrtví. Čím lépe hraje samec svou smrt, tím vyšší jsou jeho vyhlídky na milostné vyvrcholení se samičkou.

Pasti moderního světa

Důvody pro předstírání smrti jsou zřejmé. Někteří predátoři loví jen živou kořist a o „mrtvé“ zvíře ztratí zájem. Ze strany vačice však nejde o vědomý úskok, nýbrž o ryze pudovou reakci. Zvíře upadá do jakéhosi stavu šoku, ztuhne a přestane reagovat na podněty. Sekret uvolněný z pachových žláz u konečníku vydává mrtvolný puch.

Reflexivní fingované umírání se objevuje už u malých mláďat. Ta někdy nedopatřením „hynou“ i při zcela neškodných podnětech. V moderním světě ovšem tahle obrana někdy selhává. Vačice jsou všežravci a potravu hledají i v blízkosti lidských sídel. Hodují na spadaném ovoci, vybírají odpadky z košů a popelnic. Rušné silnice s mršinami přejetých zvířat jsou pro ně prostřeným stolem. Na hluk blížícího se automobilu reaguje vačice tak, jak je zvyklá. Místo aby vzala nohy na ramena a utekla do bezpečí, padne uprostřed silnice na bok a předstírá smrt. Nejednou tak sama skončí pod koly auta.

Plno zubů a ocas na přidržení

Vačice patří k nejprimitivnějším savcům a zoologové je řadí mezi vačnatce. Vlastí amerických vačnatců je Jižní Amerika, kde byli tito savci „uvězněni“ až do doby před třemi miliony roků. Tehdy se v místě dnešní Panamské šíje vynořila pevnina a spojila do té doby rozdělenou Severní a Jižní Ameriku. Předci severoamerických a středoamerických vačic pronikli z jižního kontinentu daleko na sever a nejúspěšnější byla v postupu severním směrem právě vačice viržinská.

Tento živočich má i velmi zajímavou anatomii a bez přehánění se dá říct, že má „zubů plnou hubu“. Z horní čelisti vyrůstá vačici 26 zubů, z dolní dalších 24, takže má chrup složený z celkem padesáti zubů. Člověk je ve srovnání s ní „troškař“.

Na počet prstů jsou si však lidé a vačice rovni. Na předních i zadních končetinách má vačice po pěti prstech. Zatímco ale my dokážeme obrátit palec proti ostatním prstům na rukou, vačice má takto pohyblivý palec na zadní končetině. Trumfne nás však úhlem, jaký může její palec s ostatními prsty svírat. Dokáže jej postavit proti zbývajícím prstům v úhlu 180° a díky tomu s velkou jistotou šplhá po větvích. Přitom se přidržuje i ocasem, kterým se ovíjí kolem větví nebo různých předmětů. Mláďata dokonce zvládnou viset delší dobu jen za ocas.

Královský údiv

Jihoamerická vačice opossum (Didelphis marsupialis) byla prvním vačnatcem, kterého Evropané poznali. Krátce po objevení Ameriky přivezl vačici na španělský královský dvůr Kolumbův kapitán Pinzón. Král s královnou nevěřícně strkali prsty do vaku, které mělo zvíře na břiše, protože už tehdy se vědělo, že vak slouží k odchování mláďat. Nebylo však jasné, jak se mláďata do vaku své matky dostanou. Dodnes někteří domorodci věří, že se vačice páří vzájemným třením čenichů, mláďata jsou počata v nozdrách a matka je pak kýchnutím „prskne“ do nitra vaku.

Páření ovšem probíhá u vačic stejně jako u všech savců. Vajíčka jsou oplozena otcovými spermiemi v těle matky. Zajímavostí je, že se spermie při cestě pohlavními orgány samice spojují do dvojic, z nichž se uvolňují až před kontaktem s vajíčkem. Stejně jako u ostatních vačnatců nedochází u vačic ke spojení zárodku s dělohou matky. Embryo tak může čerpat živiny jen ze sekretů děložní sliznice a vlastních velmi chabých zásob. S tím ovšem dlouho nevydrží.

Nesmlouvavý závod o život

Vlastní březost je rekordně krátká a trvá necelých devatenáct dní. Poté matka vypudí zárodky z dělohy. Jsou velké asi jako včela a bývá jich více než dvacet. Tyto růžové uzlíčky jsou přesto schopny impozantního výkonu. Vylezou na matčino břicho a putují srstí k deset centimetrů vzdálenému vstupu do vaku, který jim matka pečlivě vyčistila jazykem. To zřejmě zavdalo příčinu k bajce o „vykýchnutých“ mláďatech. 

Ve vaku je třináct bradavek uspořádaných do oválu a jedna vyrůstá v jeho středu. Každé mládě se přisaje k jedné bradavce. Pokud cestu zvládne víc než třináct mláďat, pak o přežití konkrétního jedince rozhodují nesmlouvavé počty. Kdo dřív přijde, ten přežije. Opozdilci, kteří už nenajdou volnou bradavku, hynou. Vývoj ve vaku trvá třikrát déle než vývoj v těle matky. Navzdory zdánlivé křehkosti jsou zárodky vačice neuvěřitelní nezmaři a bez újmy se jim zhojí dokonce i přerušená mícha. Tenhle proces usilovně studují biologové a lékaři. Rádi by jej využili pro léčbu lidí, kteří po poranění míchy ochrnuli.

I po opuštění vaku jsou mláďata odkázána na matku. Lezou po ní a nechávají se vozit. Drží se přitom matčiny srsti. Ilustrace ze starších knih zobrazují mláďata, která se drží matky tak, že ovíjejí ocásky kolem jejího ocasu položeného na hřbetě. To je však jen další bajka, která se o vačicích koluje.