Rýže dnes představuje jednu z nejvýznamnějších světových plodin, především pokud jde o jižní a východní Asii. Nejstarší historie pěstování rýže a okolnosti zdomácnění této pozoruhodné trávy jsou stále předmětem dohadů. Většina odborníků se ale shodne, že v procesu domestikace rýže sehrála podstatnou roli kultura Šangšan, která se rozvíjela v oblasti dolního toku řeky Jang-c’-ťiang přibližně před 11 000 až 8 400 lety.

Liu Liová z Archeologického centra ve Stanfordu a její kolegové analyzovali mikrofosilie, které byly objeveny na keramických střepech, pocházejících z rané fáze kultury Šangšan. Stáří těchto střepů, pocházejících z nádob, v nichž se připravovalo a servírovalo pití, je zhruba 10 tisíc let.

Neolitické pivo

Badatelé na střepech objevili velké množství rýžového škrobu, zbytky rýžových plev, a také houby. Z toho lze odvodit, že nádoby obsahovaly fermentované nápoje založené na rýži. Výsledky výzkumu historie využívání rýže v těchto dnech uveřejnil vědecký časopis PNAS.

Další analýzy odhalily, že nápoje v nádobách obsahovaly malé množství dalších typů obilnin, a kromě nich také žaludy z dubů a lilie. Na střepech vědci objevili také stopy startovacího činidla zvaného jiuqu (qu), které se dodnes používá při výrobě rýžového piva v některých částech Tchaj-wanu.

Podle autorů studie se tehdy po konci doby ledové oteplilo a zvýšila se vlhkost. Vznikly tak příhodné podmínky pro přirozenou fermentaci. Lidé si nejspíš všimli účinků zkvašených plodin a začali tento proces cíleně napodobovat. Výsledkem těchto pokusů bylo rýžové pivo. 

„Rýžové pivo a podobné nápoje zřejmě hrály zásadní roli v tehdejších obřadech a oslavách,“ vysvětluje Liová. „Je možné, že právě rituální význam rýže podporoval její intenzivní domestikaci, šíření a stále častější  pěstování v neolitické Číně.“ Tím také zřejmě započal přerod tehdejších lovců a sběračů k usedlému zemědělství, který definoval počátek neolitu v této oblasti.

Zatímco jméno magistra Edwarda Kelleyho je u nás notoricky známé z filmů o Rudolfovi II., Alžbětu Johannu Westonii registruje jen pár nadšenců literární historie. I když se cítila být Angličankou, s českým prostředím ji pojil osobní život i kulturní vazby. Prožila tu většinu svého života. 

Narodila se jako druhé dítě Johna Westona a Johanny Cooperové v městečku Chipping Norton v anglickém hrabství Oxfordshire, mimochodem nedaleko Shakespearova rodiště Stradfordu nad Avonou. O jejím otci vlastně nic nevíme. Zemřel, když bylo Alžbětě-Westonii půl roku. Matka se pak brzy provdala za alchymistu irského původu Edwarda Talbota, známějšího pod jménem Edward Kelley. Jednalo se údajně o lásku na první pohled, svatba se prý konala po měsíční známosti. Podle jiné verze se traduje, že byl Kelley ke svatbě donucen při jedné ze svých seancí. V každém případě ale Kelley přijal za vlastní Johanniny děti – syna Jana Františka i Alžbětu Johannu. 

Do Čech!

Rodina se po krátkém pobytu v Polsku v roce 1584 usadila v Čechách a od následujícího roku se stal Edward Kelley alchymistou na dvoře Rudolfa II. Působil také u Rožmberků v Třeboni. Přímých informací o tomto charismatickém muži není mnoho, takže ho popisují různě – jako schopného okultistu a vědce, dobrého obchodníka, ale na druhé straně i jako dobrodruha a podvodníka. Nabyl slušného majetku, v Praze získal například Faustův dům, kde s rodinou bydlel. Císař mu dokonce udělil titul rytíře. 

Kolovala o něm řada nedoložených legend, ne všemu se tedy dá věřit. Traduje se například, že dokázal komunikovat s anděly, nebo že si dlouhými vlasy zakrýval uřezané uši, o něž přišel v Anglii za podvod – a to mu prý původně měli useknout obě ruce! 

V každém případě to byl laskavý manžel i otec. Vyženěné děti měl opravdu rád a poskytl jim v té době nevídané vzdělání. Syna poslal studovat do Ingolstadtu. Kvůli chatrnému zdraví tam ale mladík ve věku dvaadvaceti let zemřel. Pro Westonii najal Kelly domácího učitele Johna Hammonda. Básnířka na něj později velmi vzpomínala. Právě díky němu získala latinské humanistické vzdělání, pro dívku tehdy zcela výjimečné. Vedle rodné angličtiny perfektně ovládala latinu, češtinu, němčinu a italštinu, někde se uvádí i francouzština. 

Finanční situace rodiny se výrazně změnila, když Edward Kelley upadl u císaře v nemilost. Považovali ho za anglického špiona! Při útěku do jižních Čech byl zajat, uvězněn a rodině byl zabaven veškerý majetek. I ve vězení vykonával alchymistické pokusy. Pak ho sice propustili, ale na svobodě mu povážlivě narůstaly dluhy, a tak nakonec skončil opět ve vězení – tentokrát pro dlužníky na hradě Hněvín. Skončil více než smutně. Při útěku se vážně zranil a přežíval jen v obrovských bolestech. Rozhodl se proto ukončit svůj život. Po rozloučení s manželkou a dcerou prý vypil smrtící extrakt, který si sám připravil. 

Prosebné listy 

Paní Kelleyová se po manželově smrti snažila očistit jeho jméno a získat zpět zabavený majetek. V tom jí výrazně pomáhala i Westonia. Tehdy se už prezentovala jako básnířka a rychle nabývala věhlasu. I když jí mohlo být zhruba sedmnáct let, měla spoustu kontaktů na pražském dvoře. Své prosebné básně adresovala vlivným lidem a doufala, že získá pro sebe i matku finanční podporu. Docela se jí to dařilo. V básnické tvorbě Westonii podpořil Jiří Martin z Baldhofenu, který její veršované listy rozesílal, a zasloužil se tak o její popularitu. V roce 1602 vydal ve dvou svazcích její první sbírku latinských básní nazvanou Poëmata. 

Následujícího roku se Westonia provdala za právníka Jana Leona z Eisenachu, diplomata na dvoře Rudolfa II. Právě on její rodině hodně pomohl. Zajistil Westonii společenské postavení a podporoval ji v literární tvorbě. V manželství se narodili čtyři synové a tři dcery. Chlapci však zemřeli v útlém dětství. 

Po svatbě Westonia tvořila dál, i když musela zvolnit. Některé básně věnovala Praze, jedna z nich například popisuje i pražské záplavy. Psala také bajky, epigramy a další literární útvary. Druhou sbírku Parthenicon jí v roce 1610 opět vydal Baldhofen, ale básnířka se na její přípravě nepodílela a výsledek ji neuspokojil. Ačkoli Westonia nevytvořila rozsáhlé dílo, současníci její tvorbu opěvovali. Údajně snad měla být slavnější než William Shakespeare. Zemřela zřejmě následkem častých porodů v pouhých třiceti letech. Je pochována v Praze v malostranském kostele sv. Tomáše.

Bitva u Tutrakanu (2.–6. září 1916) mezi Rumuny na jedné a spojenými německo-bulharskými vojsky je dnes prakticky neznámá. Počtem nasazených jednotek i ztrátami zůstává ve stínu střetnutí na ostatních frontách světové války a rumunská porážka nepřinesla ani zásadní strategický efekt – poměr sil se nijak výrazně nezměnil. Citelný zásah ale utrpěla morálka královských vojáků a také odhodlání národa pokračovat v boji. Klesla i důvěra v generály, což si muži na nejvyšších místech dobře uvědomovali, a brzy se v jejich hlavách zrodil ambiciózní plán, který měl vrátit armádě její pomalu se ztrácející prestiž. Jako nový cíl vybrali linii zákopů táhnoucí se podél hranice v severním Bulharsku. Frontu na obou stranách uzavírala přírodní hranice – na východě Černé moře a na západě řeka Dunaj. 

A právě její dolní tok se měl stát místem nového útoku. Zatímco první část rumunské armády podporovaná početnými ruskými jednotkami měla i nadále vyvíjet tlak po celé délce zákopové linie, druhá část by překročila Dunaj západně od fronty a překvapila nepřítele útokem zezadu. Přípravy tohoto smělého plánu se účastnil i generál Alexandru Averescu, jenž stanul v čele 3. armády, která měla po překročení řeky dosáhnout rychlého vítězství.

Největší armáda jednoho muže

Mnozí považovali generála Avereska za jednoho z nejlepších rumunských vojevůdců. Během své bohaté vojenské kariéry působil například jako vojenský atašé v Berlíně a později zastával dokonce post ministra války. Kariéru mu snad trochu brzdila jeho neoblíbenost u jiných důstojníků, podobné názory zastával také rumunský král Ferdinand I. 

Přesto na začátku války Averescu převzal velení 2. rumunské armády, aby se po porážce u Tutrakanu – i přes zmíněné osobní antipatie – stal velitelem 3. armády. Jednalo se o dosud největší uskupení, kterému kdy v Rumunsku velel jediný muž. Po přesunu některých jednotek z Transylvánie na jižní frontu mu podléhalo 186 praporů, což představovalo téměř polovinu veškerých mobilizovaných sil. 

Výchozím bodem pro celou operaci se stala malá vesnička Flămânda (zanikla v roce 1962), ležící na levém břehu Dunaje zhruba naproti bulharským obcím Riahovo, Babovo a Brašlen, u nichž mělo vzniknout předmostí k finálnímu útoku. K podpoře vojáků postupujících z Flămândy bylo vyčleněno i několik pobřežních dělostřeleckých baterií dislokovaných na břehu Dunaje v celkovém počtu 34 hlavní (z toho šest na jednom z ostrovů uprostřed řeky). Artilerii s kanony ráže 57 mm až 210 mm velel námořní důstojník Constantin Niculescu-Rizea.

Proti všem

Krátce po vstupu Rumunska do války převzal velení vojsk Centrálních mocností v Bulharsku německý polní maršál August von Mackensen, přezdívaný poslední husar. Tento strategicky velmi nadaný vojevůdce měl na povel uskupení složené z mnoha národů. Jádro armády tvořily bulharské jednotky, ale nezanedbatelné části fronty obsadily posily z Německa, Rakouska-Uherska a Turecka. 

Na dolním toku Dunaje, v místech plánované rumunské ofenzivy, ale Mackensen neměl nijak pevnou obrannou linii – přestože dostával pravidelná hlášení o pohybu nepřátelských sil, žádný rozkaz k přeskupení svých mužů nevydal. Německým průzkumným letkám neunikla velká koncentrace rumunských sil na jihu ani přesun obrovského množství materiálu pro vybudování pontonového mostu. Polní maršál mylně předpokládal, že se jedná o přípravu na obranu hlavního města. Zkušený velitel se tak dopustil chybného úsudku, který mohl mít zcela zásadní vliv na další vývoj bojů na bulharsko-rumunské frontě.

Pontonýři v akci

Operace začala 29. září 1916, zaburácela děla a první jednotky se chystaly k vylodění na bulharském břehu řeky. Připravovali se také ženisté, kteří měli co nejdříve zbudovat pontonový most. Dne 1. října ve 3.00 přeplulo Dunaj prvních 200 lodí s vojáky 10. pěší divize. Pod rouškou tmy a kryti vlastní artilerií začali budovat předmostí. V dopoledních hodinách se už na jižním břehu nacházela celá formace a na plavidlech se k nim začala přepravovat také 21. pěší divize. 

Po celý den neúnavně pracovali ženisté a důležitá pontonová spojnice mezi oběma břehy pomalu rostla. Jenže odpoledne se zhoršilo počasí a vlny v téměř kilometr širokém korytě velké řeky značně zpomalovaly jejich činnost. Navíc se ve vzduchu objevily první německé letouny, které shazovaly na pracující pontonýry bomby. Most dostal několik zásahů a také několik rumunských vojáků padlo či utrpělo zranění. Přesto se práce nezastavily a okolo 19.00 bylo spojení pro přesun hlavní části vojsk připraveno. Vyloděné divize mezitím obsadily několik vesniček a vytvořily zhruba 14 km široký odrazový můstek k dalšímu postupu.

Pozdravy od císařských

V noci přišla silná bouře, která rozvlnila Dunaj natolik, že pontonový most se na dvou místech zlomil. Ženisté se i v prudkém lijáku pustili do oprav a ráno mohla pěchota znovu postupovat. Vytrvalé deště však zvedly hladinu řeky, čehož využily lodě rakousko-uherské Dunajské flotily kapitána Karla Lucicha. Do oblasti rumunského útoku nejprve vpluly dva hlídkové čluny Viza a Barsch, oba spadající do nové třídy Wels. Poměrně moderní plavidla s vysokou rychlostí zahájila palbu ze svých čtyř škodováckých děl ráže  66 mm. 

Habsburští námořníci ale nemířili příliš přesně – lodě se navíc musely přiblížit na poměrně malou vzdálenost. Rumunské pobřežní baterie toho využily a zasypaly slabě pancéřované čluny salvou granátů. Rakousko-uherské čluny se musely dát na ústup. Vize se podařilo odplout bez větších škod, ale sesterská Barsch inkasovala několik zásahů. Nepřátelské granáty poškodily řízení a z 27 členů posádky tři padli a pět utrpělo zranění. 

Na jižním břehu zatím pěšáci rozšířili předmostí o dalších osm vesnic, a to bez větších ztrát, protože odpor nepřítele zůstával zanedbatelný. Přesto se celý útok začínal zadrhávat. Rumunským vojákům citelně chyběla podpora vlastních lodí. Osobní rozepře mezi královskými generály a jejich nerozhodnost způsobily, že plavidla zůstávala mimo operační prostor. Dokonce se objevují spekulace, že náčelník generálního štábu Ion Iliescu nenáviděl generála Avereska a u Flămândy mu „házel klacky pod nohy“. Vojákům 3. armády brzy začalo docházet, že pokud přijdou o nadvládu nad řekou, budou úplně odříznuti od posil, munice a materiálu. Morálka mužstva tak rychle upadala.

Další fiasko

Do hry navíc vstoupily rakousko-uherské monitory Bodrog a Körös, které disponovaly daleko silnějšími zbraněmi než hlídkové čluny. Obě plavidla nesla jako hlavní palubní výzbroj Kruppova 120mm děla, jejichž obsluhy cílily kromě samotného pontonového mostu také na rumunské vojáky na břehu. Situaci se opět pokusila zachránit královská artilerie, jejíž přesná střelba několikrát oba monitory zasáhla. Körös inkasoval dvanáct granátů a po ztrátě řízení najel na mělčinu, takže v boji pokračovat nemohl. Bodrog dopadl o poznání lépe (pět zásahů), přesto musel i on ustoupit. 

Rakušané i nadále pokračovali v pokusu pontonový most zničit a 3. října proti němu poslali starou služební loď naloženou výbušninami. Obsluhy pobřežních baterií se vyznamenaly i tentokrát a plavidlo včas rozstřílely. Tou dobou však už generál Averescu vydal rozkaz zastavit útočné operace a zahájit evakuaci vojáků zpět na vlastní břeh. Jeho snaha přesvědčit nadřízené o nutnosti udržet vybojované předmostí se minula účinkem. Navíc byl záhy převelen zpět do čela 2. armády, protože situace na severní frontě se vyvíjela v neprospěch rumunských sil.

Ofenziva u vesnice Flămânda (stejně jako celá kampaň v roce 1916) představovala totální selhání rumunské armády. Nejistota v provádění operací, ega generálů bojujících proti sobě a nešťastné změny ve velení vedly k další katastrofální porážce, již si královská armáda přivodila sama. A přitom měla vítězství na dosah. Vždyť německý maršál Mackensen na konci války prohlásil, že útok na dolním toku Dunaje měl potenciál změnit výsledek války. 

Většina z nás si pod pojmem „hvězdokupa“ představí například Plejády, které lze na noční obloze rozeznat pouhýma očima. Dají se mezi jednotlivými hvězdokupami najít nějaké rozdíly?

Viditelný vesmír je hierarchicky uspořádaný, od jednotlivých hvězd až po galaktické kupy. Hvězdokupy tvoří jeho základní prvek a poskytují nám informace o vzniku hvězd a jejich vývoji až po chování celých galaxií. Běžně rozlišujeme několik druhů uvedených uskupení právě podle jejich stáří a velikosti, a to od hvězdných asociací a mladých otevřených hvězdokup po velmi staré kulové hvězdokupy.

Jak se od sebe liší poslední zmíněná dvojice?

Otevřené hvězdokupy, k nimž patří například již zmíněné Plejády, nemají v prostoru striktní hranice – odtud i jejich název – a většinou obsahují zhruba jen stovky až tisíce hvězd, které se postupem času rozlétávají do naší Galaxie. Existují ovšem také monstra zahrnující až statisíce hvězd, jako třeba R136 ve Velkém Magellanově oblaku. Velmi mladé otevřené hvězdokupy, jako R136 nebo Trapéz ve Velké mlhovině v Orionu, se stále ještě noří do svého zárodečného materiálu. Dřív se předpokládalo, že jsou veškeré hvězdy uvnitř otevřených hvězdokup přibližně stejně staré a rodí se společně, ale situace je o trochu složitější. Hvězdy sice vznikají po skupinách, nicméně v jedné, byť mladé otevřené hvězdokupě se může vyskytovat i několik jejich populací. Hvězdotvorba tam tedy probíhá ve vlnách, oddělených třeba stovkami tisíc až milionem roků. 

Oproti tomu kulové hvězdokupy jsou velmi staré a zahrnují statisíce až miliony hvězd. Bývají proto nesmírně hmotné a velké, s průměrem běžně přesahujícím sto světelných let. Nemají okolo sebe hustá mračna plynu a vypadají pěkně sféricky symetricky. V naší Galaxii bychom je nejčastěji nalezli v halu, tedy mimo rovinu Mléčné dráhy. Další velmi známé se nacházejí ve Velkém a Malém Magellanově oblaku.

Nesnáze pozorování

Zabýváte se nejen vznikem a dynamickým vývojem hvězdokup, ale studujete i původ dvojhvězd nebo černé díry ve hvězdokupách. Jaké úkoly před vámi v dané oblasti stojí?

Hvězdokupy nabízejí řadu otázek, ať už se jedná o počáteční podmínky jejich vzniku, více populací hvězd, nebo o roli hvězdných pozůstatků či existenci černých děr střední hmotnosti – tedy intermediate-mass black holes, IMBH. Mým hlavním cílem je nyní studium dlouhodobého vývoje hvězdokup, se zaměřením na dynamiku černých děr a neutronových hvězd v jejich nitru. S tím souvisí i utváření dvojhvězdných systémů, které hrají v celkovém vývoji hvězdokup velmi důležitou roli – přestože se možná na první pohled nezdá, že by mohly dvě spolu žijící hvězdy ovlivnit vývoj uskupení čítajícího tisíce hvězd. Odborné práce na dané téma sahají více než šedesát let zpátky, stále se však objevují nové věci, které o dvojhvězdách a hvězdokupách nevíme.

Jak se hvězdokupy vyvíjejí? Jedná se vždy o staré objekty, nebo vznikají i v současnosti?

Vývoj hvězdokup je velmi dlouhý a trvá miliony až miliardy let. Když se podíváme na oblohu, nalezneme je v nejrůznějších fázích vývoje. V některých z nich se hvězdy právě rodí, jako třeba v kupě Serpens South v souhvězdí Hada. Jiné mají pár milionů roků, zatímco další – například Plejády – už existují sto milionů let. A tak dál, až po ty nejstarší, jako je například M4 zformovaná asi před dvanácti miliardami roků. Zde se tedy ukazuje hned první problém, kterému astronomové při studiu hvězdokup čelí: Vidíme vlastně jen jejich snímek v náhodném čase a ani za stovky či tisíce lidských životů u nich nelze pozorovat zásadnější změny v celkovém vývoji. 

Představte si, že byste si udělali fotku Václavského náměstí. Velmi jednoduše z ní zjistíte počet lidí a jejich zjevné atributy jako barvu vlasů nebo oblečení. Nyní se však ze stejného snímku pokuste zjistit, odkud každá osoba pochází, jak je stará, kolik váží, jaký má příjem nebo zda je příbuzná s vedle stojícím člověkem atd. Jedná se o zdánlivě nemožný úkol, ale přesně tohle astronomové při studiu hvězdokup dělají. Proto potřebujeme mít velmi dobrá pozorování i robustní teorie a porovnávat je s výsledky sofistikovaných počítačových modelů.

V hlavní roli pohyb

Jak se porovnává tak obrovské množství hvězd, které jste v kulových hvězdokupách zmiňoval? Z fotografií se zdá, že jsou v nich hvězdy doslova natěsnané…

To ano. Proto je jejich pozorování obtížné a porovnávání modelů se sledovanými objekty představuje nesnadný úkol. Naštěstí nám velmi pomáhají prvotřídní data z Hubbleova vesmírného dalekohledu, astrometrická měření družice Gaia nebo spektrografy s vysokým rozlišením jako MUSE a další. Samotné porovnání měření a modelů se nedělá po jednotlivých hvězdách, což ani není možné. Musíme vždy najít určité globální vlastnosti, které lze srovnat – jako hustotu hvězd, průměrné rychlosti a podobně. Při vývoji hvězdokup hraje důležitou roli například okamžik, kdy dojde k velkému zhuštění centrálních oblastí. Hovoříme o „kolapsu jádra“ a vytvářejí se při něm velmi těsné dvojhvězdy. Jde o jakýsi časový milník, kterým se dá měřit celkový vývoj hvězdokup.

Je možné nějakým způsobem pozorovat pohyb hvězd v kulových hvězdokupách?

Možné to je. Díky Dopplerovu posunu můžeme zjistit radiální rychlost hvězd, tedy jejich pohyb ve směru k Zemi či od ní. V kolmém směru lze potom pomocí astrometrie sledovat takzvaný vlastní pohyb hvězd neboli úhel, jaký urazí na obloze za jednotku času. Uvedené pozorování je nezbytné, ale pohled do nitra hvězdokup vyžaduje dobré přístroje. Nejnovější data z Hubbleova teleskopu a z družice Gaia nyní ukazují odchylky od předpokládaného pohybu hvězd různých hmotností, čímž zpochybňují naše běžně používané teorie vývoje hvězdokup. Situace sice není tak dramatická, že by bylo všechno špatně, ale jisté nemalé efekty zde existují.

Když jsem pracoval v Indianě, zjistili jsme, že vývoj hvězdokup velmi závisí na pohybu hvězd v jejich nitru. Abych to trochu upřesnil: O hvězdokupách se obecně uvažovalo jako o ustálených a symetrických systémech, ve kterých hvězdy nemají nějaký preferovaný směr pohybu. Pak se ovšem přišlo na to, že některé hvězdokupy rotují, takže hvězdy spíš obíhají řekněme po kruhových dráhách kolem jejich centra. A to může vývoj kup urychlit. Nyní jsme pomocí modelů ukázali, že i když hvězdokupa nerotuje, je důležité, zda obsahuje hvězdy pohybující se po velmi protáhlých dráhách, takže častěji létají z okraje kupy do centra a zpět. Pokud ano, může to její vývoj naopak znatelně prodloužit a oddálit zmiňovaný kolaps jádra.

Spletité počáteční podmínky

Jak takový počítačový model vypadá a co všechno se z něj vědci mohou dozvědět?

Jednoduše řečeno jde o sadu souborů, které obsahují tabulky s hmotnostmi, polohami, rychlostmi každé hvězdy a někdy i se stadiem hvězdného vývoje. Jeden soubor – jedna tabulka – představuje vždy snímek jednoho časového okamžiku. A nyní ta složitější část, a sice jakým způsobem se mají hvězdy pohnout mezi dvěma časovými okamžiky? A odkud vezmeme ten první soubor? Odpověď na první otázku je snazší: Vypočítáme gravitační působení mezi všemi hvězdami. Záleží, jaký máme systém a co nás zajímá, ale pro vývoj hvězdokup běžně stačí Newtonův gravitační zákon. Díky gravitační síle se každá hvězda pohne a my pak můžeme uložit další soubor s tabulkou.

Odpověď na druhou otázku je už o mnoho složitější. Musíme si rozmyslet, jakou kupu chceme studovat – jestli má mít tisíc hvězd, nebo sto tisíc, jaké mají mít hmotnosti, jak nahuštěné mají být, jak má být kupa prostorově velká, jakými směry a rychlostmi se mají její členky pohybovat, kolik jich dáme do dvojhvězd, do jak silného slapového pole v Galaxii kupu umístíme, jestli má být mladá, či naopak stará a tak dále. Uvedených parametrů, kterým říkáme „počáteční podmínky“, existuje ohromné množství, ale naštěstí již desítky prací pečlivým pozorováním skutečných objektů odvodily, co máme zvolit a proč. Díky tomu se dozvíme, jak pohyb hvězd v takové hvězdokupě probíhá, kolik očekáváme, že se v ní vytvoří černých děr, neutronových hvězd a dvojhvězd, nebo třeba za jak dlouho se vlivem působení Galaxie rozpadne. 

Ukažme si nějaký velmi jednoduchý model: Můžeme kupříkladu rozmístit identické hvězdy v prostoru rovnoměrně a na začátku jim nedat žádnou rychlost. Necháme pouze gravitaci, ať se o vše postará…

… co se v takovém případě stane?

Když jsem se zeptal studentů, někteří si mysleli, že se nestane nic, zatímco podle jiných by se vlivem gravitace celý systém zhroutil do jednoho bodu. Tak tomu ovšem není. Hvězdy se sice v důsledku gravitace přirozeně rozletí k sobě, ale celkem nečekaně se zanedlouho ustaví určitá rovnováha. Po nějakém čase vlastně dostaneme něco, co by vzdáleně mohlo odpovídat skutečné hvězdokupě. Hvězdy prolétávají těsně kolem sebe, přičemž některé jsou po takové interakci a následném urychlení vyvrženy mimo hvězdokupu a jiné se naopak spojí do dvojhvězdných systémů.

Shluky a tření hvězd

Pokud bychom si v takovém počítačovém modelu vybrali jednu hvězdu, co všechno bychom se mohli při jejím pozorování dozvědět?

Pozorováním toho, jak s okolím interaguje jedna hvězda, lze odvodit dokonce i základní vlastnosti vývoje hvězdokup. Taková letící hvězda působí na své okolí gravitačně. Hvězdy, které se k ní budou nacházet blíž, ji budou přitahovat víc než ty vzdálenější. To znamená, že se kolem ní, a především za ní budou ostatní hvězdy „shlukovat“. Jejich společná gravitační síla ji pak zbrzdí, takže se bude pomalu pohybovat směrem dovnitř hvězdokupy. Říkáme tomu „dynamické tření“, ale jako klasické tření si to prosím nepředstavujte.

Může se díky tomu hvězda zastavit úplně?

Nemůže. Viděli jsme, že i když začneme bez rychlosti, gravitační síla okolních hvězd se postará, že nic nezůstane v klidu. Jakmile se navíc hvězda ocitne v hustším prostředí v centru kupy, začnou mít daleko větší vliv blízká setkání s okolními hvězdami a mohou ji zase urychlit směrem pryč.

Je popsaný proces u všech hvězd stejný?

Dynamické tření závisí na hmotnosti letící hvězdy: Ty hmotnější mají větší tendenci spirálovat do centra kupy, zatímco méně hmotné se pohybují směrem k jejím okrajovým částem. Dochází tím k takzvanému hmotovému přerozdělení hvězd. Postupem času se tedy do centra hvězdokupy dostanou především hmotné hvězdy a jejich pozůstatky – černé díry a neutronové hvězdy.

Jak najít černou díru?

Jak se lze o výskytu černých děr přesvědčit, když je nemůžeme pozorovat?

Bavíme se o hvězdných černých dírách, tedy pozůstatcích hmotných hvězd. Pokud jsou osamocené, pak je skutečně pozorovat nelze. Jejich výskyt se dá ovšem zjistit z jiných údajů. Černá díra se může vyskytovat ve dvojčlenném systému s normální hvězdou, kterou pak uvidíme obíhat kolem „ničeho“. Černá díra kolem sebe také může mít disk hmoty, tvořený například atmosférou jejího hvězdného společníka, kterého požírá. Uvedený materiál potom září třeba v rentgenovém oboru, což už pozorovat můžeme. A podobnými nepřímými důkazy dokážeme černou díru identifikovat.

Přímo ji lze pozorovat při srážce s jinou černou dírou nebo s neutronovou hvězdou. Gravitační vlny vysílané při takové kolizi do prostoru umějí zachytit detektory LIGO ve Spojených státech, Virgo v Itálii a KAGRA v Japonsku. Pokud jde o celé hvězdokupy, můžeme například sledovat, jakým způsobem jsou v nich hvězdy rozmístěné a jak se pohybují. Z toho pak dokážeme odhadnout, zda se tam nachází něco, co nevidíme.

Supermasivní černé díry, jaké známe z center galaxií, se tedy ve hvězdokupách nevyskytují?

Giganta o hmotnosti milionů sluncí bychom tam nenašli. Spekuluje se však, že v úvodu zmiňované IMBH – neboli o něco menší černé díry, dosahující řádově hmotnosti tisíce sluncí – by v některých hvězdokupách být mohly. Existuje ovšem i řada prací, které to u konkrétních kandidátů zase vyvracejí, takže ke konci roku 2023 jsme žádnou stoprocentně potvrzenou IMBH neznali.

Jak by taková černá díra ve hvězdokupě vznikla? Představují IMBH také poslední stadium života hvězdy?

Asi nejpřijímanější teorie o jejich vzniku zahrnuje srážení menších hvězdných černých děr, které se mohou ve hvězdokupách nacházet jako pozůstatky po hmotných hvězdách. Největší produkt těchto postupných kolizí, o kterém vím, ovšem dosahuje asi jen sto padesáti hmotností Slunce, což je pořád málo.

Jak dlouho ještě bude existovat naše Slunce? A mohla by z něj vzniknout černá díra?

Slunce představuje hvězdu spektrální třídy G2 V, tedy žlutobílého trpaslíka, a se stářím zhruba 4,6 miliardy let se nachází ve „středním věku“. Jde o hvězdu hlavní posloupnosti, takže ve svém jádru přeměňuje vodík na helium. Paliva má dostatek, aby v uvedeném stadiu setrvalo podle propočtů celkem asi 9,5 miliardy roků. Za čtyři miliardy let se z něj každopádně stane červený obr, jehož atmosféra dosáhne až k Venuši, a možná i k Zemi. Po několika dalších milionech let pak „poklidně“ završí svoji existenci jako bílý trpaslík a z jeho atmosféry vznikne planetární mlhovina. V černou díru se tudíž nepromění, na to je málo hmotné.

Domestikace byla bezpochyby jedním z významných faktorů ve vývoji naší civilizace. Mnohá zvířata, ale i rostliny se staly nedílnou součástí lidského společenství, což člověku přineslo řadu výhod, včetně pravidelného přísunu masa, pracovní síly nebo zdroje kůže na výrobu oblečení. Tyto „funkce“ některá zvířata v průběhu času opustila, aby se ujala nové úlohy: potěšit naši duši. 

Mezi nejoblíbenější domácí mazlíčky se brzy zařadili psi a kočky, kteří soupeří o titul našich hlavních společníků dodnes. Zapálení „pejskaři“ i „kočkaři“ by jistě předložili mnoho nezpochybnitelných argumentů, proč je právě jejich favorit lepší volbou. Konsenzus však v tomto případě nevznikne, už proto, že kočky a psi představují velmi rozdílná zvířata. 

K zásadním odlišnostem patří fakt, že kočka na rozdíl od psa netouží po existenci ve smečce. Její samotářský život jí dává volnost a svobodu, a podle některých i možnost projevit svou tvrdohlavost. Zmíněné chování má původ daleko v minulosti – sahá až k divokým kočičím kořenům.  

Pomocníci v sýpkách 

Podle mínění mnoha badatelů člověk kočku vlastně nikdy nedomestikoval – drobná šelma prý zdomácněla sama. Příznivci klasických teorií domestikace se pochopitelně s podobnou hypotézou odmítají spokojit a nabízejí odlišný výklad.

Kolem lidských sídel na Blízkém východě se kočky potulovaly zřejmě už před více než deseti tisíci lety a nerozlučným společníkem našich předků se staly přibližně před osmi až devíti tisíci lety. Drobné šelmy se k lidem připojily v době, kdy první společenství přecházela na zemědělský způsob života spojený s pěstováním obilnin. 

Zásobárny potravy a sýpky s ječmenem či pšenicí se brzy staly rájem pro hlodavce, a tudíž i pro kočky. V lidských obydlích našly malé šelmy dostatek kořisti, a když se vyčerpala, přesunuly se o dům dál. To se však nehodilo majitelům zásob, protože hlodavci by se dřív či později objevili znovu. Hospodáři potřebovali udržet kočky poblíž svého obydlí nastálo. Začali tedy chlupaté návštěvníky přikrmovat – a ti zůstali. Vyvinul se tak oboustranně prospěšný vztah, díky němuž se roztomilí lovci myší stali nedílnou součástí lidské society. Pro popsanou teorii hovoří i fakt, že podobným způsobem domestikovali naši předci kočku nikoliv jednou, nýbrž vícekrát. 

Domestikace na etapy 

K uvedenému zjištění dospěli badatelé teprve nedávno, kdy tým vedený francouzským badatelem Jeanem-Denisem Vignem publikoval výsledky svého výzkumu. 

Až donedávna jsme si mysleli, že zdomácnění koček proběhlo pouze jednou, a to přibližně před necelými deseti tisíci lety na Blízkém východě. Již dřív se však ukázalo, že malé šelmy žily přibližně před pěti tisíci lety také v okolí zemědělských usedlostí v Číně. Nebylo ovšem jasné, zda se tam dostali domestikovaní jedinci ze západu, nebo jestli v místě proběhl celý proces nezávisle. 

Pozdější výzkum ukázal, že kočky, které se vyskytovaly poblíž sídlišť čínských zemědělců, nepocházely na rozdíl od těch evropských od kočky plavé (Felis silvestris lybica): Jejich skutečným předkem byla kočka bengálská (Prionailurus bengalensis). Výsledky tak naznačují, že domestikace sympatického zvířete se odehrála minimálně dvakrát, a to za velmi podobných podmínek – brzy po přechodu určité společnosti k zemědělskému způsobu života.  

Kočky se však nestaly našimi souputníky jen jako mazlíčci nebo užitková zvířata. Své místo si vydobyly také v kultuře: Například ve starověkém Egyptě je lidé považovali za ztělesnění či posly bohyně Bastet a spojovali je i s dalšími božstvy. Pro chlupaté samotáře to znamenalo, že byli nedotknutelní a po smrti se jejich těla často balzamovala. Malé mumie se pak měnily v cenný artikl – v domácnostech sloužily jako posvátné artefakty či modly a v hrobkách doprovázely faraony na jejich poslední cestě. 

Z božstva hnojivem 

Není bez zajímavosti, že si kočičí mumie nalezené v různých egyptských hrobkách koncem 19. století získaly značnou oblibu také v Anglii. Praktické Angličany však posvátnost předmětů příliš nevzrušovala. O kočičí mumie se totiž nezajímali jako o pozoruhodnou historickou památku, nýbrž jako o skvělé hnojivo. V Británii tehdy skončilo v půdě odhadem devatenáct tun rozdrcených mumií. 

Významnému postavení se kočky ve starověku těšily i v jiných oblastech: Například v Římě nebo v Číně symbolizovaly štěstí a dlouhý život a značné úcty se jim dostávalo i na císařských dvorech. Nic ze své důležitosti neztratily ani ve středověku, pouze se proměnil jejich kulturní status – přestaly symbolizovat cosi božského a lidé si je začali spojovat s peklem. Za časů inkvizice se dokonce někdejší živé modly považovaly za ztělesnění ďábla. Neveselý osud mnohých koček tak pokračoval, jen v pozměněné verzi: Místo mumifikace končily spolu s „čarodějnicemi“ na hranicích. Zmíněné spojení s pekelnými mocnostmi se ostatně v kulturním povědomí do jisté míry uchovalo dodnes.

Proti proudu 

Na neblahém osudu malých chlupáčů měl možná podíl i fakt, že jdou svým samotářským životním stylem tak trochu „proti proudu“. V přírodě se soužití ve skupinách často považuje za výhodnější, a to z mnoha důvodů. Například jedinci obklopenému desítkami či stovkami dalších hrozí mnohem menší nebezpečí, že padne za oběť predátorům. Navíc platí, že „víc očí víc vidí“, což umožňuje dřív odhalit hrozící nebezpečí. A život ve smečce přináší výhody, i co se týče péče o mláďata. 

Proč ale kočky žádnou z výše uvedených předností skupinového života nevyužívají a navzdory dlouhému soužití s člověkem zůstávají nadále samotářské? Jednoduše proto, že jsou tak evolučně nastaveny a chovají se vlastně stejně jako většina jejich blízkých příbuzných. 

Samota se vyplácí 

Všechny šelmy z podčeledi malých koček (Felinae), mezi které patří kromě rysa, pumy, ocelota a servala právě kočka domácí, žijí obvykle samotářsky. Souvisí to s jejich způsobem lovu: Na rozdíl od šelem psovitých totiž svou kořist neštvou, ale snaží se k ní dostat co nejblíž a teprve poté bleskově zaútočí. Podobné chování vykazují i šelmy z podčeledi velkých koček (Pantherinae), mezi něž se řadí například tygr, levhart, irbis a jaguár. Zmíněná skupina zahrnuje i lva, který však v tomto směru představuje výjimku – jako jediná kočkovitá šelma žije a loví ve smečkách. 

Domácí kočky a jejich příbuzní ovšem běžně loví poměrně malou kořist a přítomnost více jedinců při takovém honu by byla kontraproduktivní: Jednak by rostla šance, že se predátor prozradí příliš brzy, a navíc by byla ulovená porce tak malá, že by bylo krajně nevýhodné se o ni ještě dělit. Většina koček si tak raději od ostatních udržuje odstup a soustředí se na vlastní blaho. Své lovecké teritorium si také dokážou chránit, ať již značkováním, nebo – v případě nutnosti – i zuby a drápy.

Evoluce městských koček

Domácí kočky si sice zřejmě nikdy neosvojí život v sociálních skupinách a jejich instinkty zůstávají podobné stavu, v jakém je zdědily od svých divokých předků. Přesto již na své evoluční cestě učinily několik důležitých kroků, které jim umožňují žít v blízkosti člověka i jiných jedinců jejich druhu. 

Ve městech lze dnes například někdy najít poměrně rozsáhlá kočičí společenství, jejichž „členové“ však nevykazují žádné znaky sociálního chování a nedokážou ani (třeba při získávání potravy) spolupracovat. Spíš jen „strpí“ příslušníky vlastního druhu ve své blízkosti, a to zřejmě i proto, že jim nic jiného nezbývá – podobně jako lidem žijícím v přeplněných velkoměstech.

Na druhou stranu každý chovatel potvrdí, že kočky nepatří ke zvířatům zcela asociálním. Občas se k člověku rády připojí, nechají se pohladit, zapředou nebo se láskyplně otřou o nohu. Stále si ovšem zachovávají jistou míru samostatnosti a samy si určují, kdy a koho svou přítomností potěší. Zmíněná skutečnost je ostatně i jedním z hlavních důvodů, proč milovníci koček obhajují právě tyto roztomilé šelmy jako nejlepší mazlíčky. 

Zbývá už jen tradiční otázka – zda totiž zmíněný chlupatý obyvatel našich domácností nakonec člověka nevnímá jen jako další, i když poněkud přerostlou a značně hloupou kočku, která však aspoň občas obstará něco k snědku. Kdo ví. 

Hans de Witte (1583–1630), jenž se od roku 1627 honosil rytířským titulem, předešel v odchodu ze světa většinu svých někdejších kumpánů. Přežili ho Pavel Michna z Vacínova, Albrecht z Valdštejna i Jakub Baševi (Bassevi) z Treuenbergu. Prvního z nich v srpnu 1632 skolila úplavice, s druhým v únoru 1634 zúčtovalo vražedné komando, třetí skonal na útěku před spravedlností v květnu 1634. Dříve než malostranský sebevrah zemřel Karel z Lichtenštejna. Ani jemu, navzdory všem poctám a bohatství, z nichž se mohl těšit, nebylo v únoru 1627 dopřáno vypustit duši s čistým svědomím. Co všechny tyto muže spojovalo? 

Krize přichází 

Jmenovaní pánové patřili ke členům podnikatelské společnosti, pro niž se právě podle Nizozemce de Witteho vžilo označení wittské (mincovní) konsorcium. Do činnosti tohoto podivného sdružení zcela jistě byli přímo či nepřímo zapojeni další vlivní lidé. Avšak pouze u jmenovaných pěti osob můžeme zcela bezpečně potvrdit jejich bezprostřední členství v organizaci, jejíž dalekosáhlé finanční machinace z počátku 20. let 17. století vyústily ve státní bankrot z prosince 1623. 

Z dnešního pohledu se přímo nabízí srovnávat tyto pochybné aktivity s čachry našich současných či nedávných „tunelářů“. Bylo by však chybou domnívat se, že působení mincovního konsorcia představovalo bezprecedentní jev, pro který se vytvořily příhodné podmínky pouze díky zjitřené situaci v českých zemích po porážce stavovského povstání. 

Doba působení wittského konsorcia byla spíše než čímkoli jiným vyvrcholením širších trendů peněžního vývoje, které se ve střední Evropě projevovaly mnohem dříve, než vypukla třicetiletá válka. Výrazné inflační tendence byly v této oblasti patrné už na přelomu 16. a 17. století. Promítalo se v nich řetězení více vzájemně provázaných příčin. Především se od druhé poloviny 16. věku ve zdejším obchodu prohluboval nedostatek stříbra. Souviselo to s poklesem produkce středoevropských stříbrných dolů a pasivní bilancí dovozu a vývozu drahých kovů. Přísun stříbra i zlata, které byly přiváženy z Nového světa, totiž ve střední Evropě nestačil na pokrytí jejich odlivu, směřujícího převážně do oblasti Středomoří. 

Peníze ztrácejí hodnotu 

S tím, jak se rozvíjely peněžní vztahy, rostla také potřeba mincí. Jejich výrobu však dlouhodobě poznamenávaly systémové chyby ve středoevropské mincovní politice. Při růstu ceny stříbra mnoho mincoven stahovalo z oběhu starší kvalitní peníze, tavilo je a razilo z nich nové mince vyšší nominální hodnoty, ale s nižším obsahem drahého kovu. Záhy se rozšířila také spekulativní výroba velice nekvalitních drobných mincí. 

Znehodnocování měny se ještě zrychlilo po vypuknutí třicetileté války, na jejímž počátku došlo ve více oblastech střední Evropy k rozsáhlým spekulacím v mincovnictví. Počátek masové produkce takzvané kiprové měny či kiprové mince lze zaznamenat v německých oblastech Svaté říše římské národa německého, a to především v Brunšvicku. Záhy se však finanční machinace tohoto charakteru rozšířily i do českých zemí. 

K ražbě mincí s výrazně sníženým obsahem stříbra přikročili už za povstání z let 1618 až 1620 předáci vzbouřených stavů v Čechách i na Moravě. V návaznosti na mincovní řád z 28. června 1619 tam byly produkovány nadhodnocené nominály krejcarové měny. Bezprostředně po obnovení habsburské moci nad našimi zeměmi se ale v ražbě takovýchto mincí pokračovalo. Už od jara 1621 se snižování obsahu stříbra v nově vyráběných platidlech výrazně zrychlilo. Dálo se tak pod dohledem českého zemského místodržitele Karla knížete z Lichtenštejna, do jehož pravomocí se dostal i dohled nad oběživem. Ani tyto machinace ale nepostačovaly k tomu, aby uspokojily rostoucí hlad panovnické pokladny. Ta se potýkala především s akutním nedostatkem finančních prostředků potřebných pro nesmírně nákladné vydržování armády.

Vznik konsorcia 

Již během roku 1621 se proto začal rodit plán, podle nějž měly být všechny mincovny v Čechách pronajaty soukromé společnosti, která by za to ročně odváděla pevně stanovenou sumu do zeměpanské pokladny. Po dolaďování podmínek tohoto obchodu došlo 18. ledna 1622 k uzavření nájemní smlouvy, na jejímž základě společnost získala za roční nájemné ve výši šesti milionů zlatých právo ve vlastní režii razit a uvádět do oběhu mince jak v Čechách, tak na Moravě i v Dolních Rakousích. 

Podle dochovaných pramenů bylo členů konsorcia patnáct, jménem jich však dnes známe pouze pět. U dalších osob jako vlivného aristokrata Jana Oldřicha z Eggenbergu či moravského gubernátora Františka kardinála z Ditrichštejna se jejich příslušnost ke společnosti či alespoň úzké zapojení do jejích aktivit předpokládá. 

Zastřešující roli v mincovním konsorciu hráli mocní muži, mezi nimiž náleželo exkluzivní postavení Karlovi z Lichtenštejna ztělesňujícímu v oné době politickou autoritu prvního řádu. Nezanedbatelný vliv měli rovněž Albrecht z Valdštejna a Pavel Michna z Vacínova, přestože v jejich případě šlo o osobnosti na vzestupu, které měly vrchol svých kariér teprve před sebou. Nepostradatelnými účastníky podniku byli ovšem praktičtí finančníci, jejichž úkolem bylo ukočírovat celý organizačně náročný a s nemalými riziky spojený „byznys“. Vedle Hanse de Witte, vyznáním kalvinisty, šlo o židovského finančníka Jakuba Baševiho, rodáka z italské Verony, který se už od dob vlády Rudolfa II. uplatňoval jako císařský bankéř a stal se představitelem pražské židovské obce. 

Státní bankrot 

Konsorcium získalo právo razit mince jak z nově vytěženého, tak z vykupovaného zlomkového stříbra. S platností od počátku dubna 1622 měly být do mincoven v rukou společnosti odevzdávány starší mince, nuceně stahované z oběhu. Zásadním problémem lednové nájemní smlouvy bylo, že váhové parametry nových ražeb nestanovovala zcela jednoznačně, což si de Witte a jeho společníci vykládali po svém. Rozeběhla se masová, využitím nových válcovacích strojů urychlená produkce mincí, jejichž ryzost byla extrémně snižována hluboko pod úroveň, s níž se počítalo při uzavření dohody o pronájmu mincoven. Důsledkem bylo zaplavení trhu penězi, které rychle ztrácely důvěru obyvatelstva. Panovala obrovská inflace. Pro nehodnotná platidla se pak prosazovalo také označení dlouhá mince, odvozené z představy dlouhého počítání skutečné hodnoty těchto pochybných peněz. Činnost konsorcia se vymkla kontrole panovníka a vedla k rozvratu měny. 

Ražba znehodnoceného oběživa přesto trvala až do července 1623, tedy ještě po vypršení původně roční a posléze do konce března 1623 prodloužené nájemní smlouvy s wittským konsorciem. V létě byla další výroba dlouhé mince zakázána. 

Císařský patent z 14. prosince téhož roku, v Čechách zveřejněný 28. prosince prostřednictvím patentu Karla z Lichtenštejna, pak vyhlašoval státní bankrot. Úpadek měny označovaný jako mincovní kalada či kaláda (z italského výrazu calata – pokles, úbytek, úpadek) v praxi znamenal, že byly nekvalitní stříbrné ražby devalvovány na pouhých 13,3 až 8,1 % jejich původní nominální hodnoty. Výměna oběživa za nové s odpovídající ryzostí se však táhla až do poloviny 20. let. Složitě se pak řešily četné případy, kdy kalada zamíchala s hodnotou půjček jištěných dlužními úpisy a mohla fatálně poškodit některou ze zúčastněných stran v úvěrových transakcích. 

Vítězové a poražení 

Oběh kiprové mince se však především časově protnul s velkými převody nemovitého majetku spojenými s pobělohorskými konfiskacemi. Právě v souvislosti s tímto fenoménem došlo k největším majetkovým ztrátám, ale na druhé straně také k největším ziskům spekulativního charakteru. V nadhodnocených platidlech byla totiž vyplácena velká část obnosů, na které měli nárok ti příslušníci české a moravské šlechty, jejichž majetek podléhal dílčí konfiskaci. Šlo o různě velké díly úředně odhadnuté peněžní hodnoty zabavovaných statků. Velikost případné kompenzace se měla odvíjet od toho, jak se dotyční šlechtici provinili v době stavovské rebelie. Ti, kteří peníze obdrželi v dlouhé minci, byli nenávratně ožebračeni. Zato nakupující, vesměs příslušející ke straně bělohorských vítězů, mohli pohádkově zbohatnout. Sotva překvapí, že k nim patřili samotní členové wittského konsorcia. Zářným příkladem se stal Albrecht z Valdštejna, jemuž účast v této společnosti otevřela dveře k vybudování jeho obrovského dominia. 

Zatímco tragické kauzy mnoha zbídačených šlechticů nikoho nezajímaly, jinak tomu bylo se ztrátami, které utrpěla panovnická pokladna. Její ochuzení zavdalo po mincovní kaladě podnět k prošetřování činnosti konsorcia. To se však vleklo a naráželo na vliv politicky exponovaných účastníků měnových machinací. Přesto záhy čelil podezření z nelegálního obohacení na úkor císařského fisku i samotný Karel kníže z Lichtenštejna. Ortelu se sice nedožil, nicméně jeho syn musel po mnoha letech zaplatit tučný obnos zeměpanské komoře. 

Navzdory značné výši této „náhrady“ šlo o pouhý zlomek původně vymáhané sumy. Z hlediska spravedlivého zúčtování s viníky finanční krize z let 1622 až 1623 vyzněla aféra do ztracena. Z účasti na ražbě kiprové mince tak majetkově jednoznačně profitovali i Valdštejn a Pavel Michna z Vacínova. 

Pomalá spravedlnost 

Do vážných potíží se teprve s delším odstupem od kalady z prosince 1623 dostali oba finančníci, kteří zajišťovali organizační stránku výroby a distribuce lehké mince. Hvězda Jakuba Baševiho dlouho stoupala a zářila. Už v den uzavření smlouvy o pronájmu mincovního regálu wittskému konsorciu, 18. ledna 1622, získal jako první Žid na území habsburské monarchie erb a přídomek „z Treuenbergu“. Výrazem jeho exkluzivního postavení se stalo i to, že si v pražském ghettu vybudoval reprezentativní palác s arkádovým nádvořím. 

Baševiho pozice se však zásadně změnila po smrti Karla z Lichtenštejna. V rámci snah o razantnější postup ve vyšetřování činnosti mincovního konsorcia byl židovský finančník zatčen. Čtyřicet týdnů strávil ve vězení, odkud se dostal s pomocí Albrechta z Valdštejna. Ten pak Jakuba využíval jako schopného „manažera“ v ekonomické správě svých vlastních panství tvořících Frýdlantské vévodství. S Valdštejnovou likvidací v roce 1634 však ztratil Baševi mocenskou oporu a v obavách ze stíhání uprchl do Mladé Boleslavi, kde zanedlouho skonal. 

Ani v případě Hanse de Witte dlouho nic nenasvědčovalo tomu, že bude pykat za své hříchy. I po kaladě poskytoval úvěrové služby císaři Ferdinandovi II. Habsburskému (1619 až 1637), který jej 10. května 1627 povýšil do rytířského stavu. Zásadní význam mělo to, že Witte působil rovněž jako bankéř ambiciózního Albrechta z Valdštejna, který se do značné míry právě díky němu mohl pouštět do svých velikášských vojensko-podnikatelských aktivit. Od roku 1628 se však Hans kvůli panovníkově a Valdštejnově liknavosti při splácení půjček dostával do problémů, které vyústily v platební neschopnost. 

Když pak byl frýdlantský vévoda v srpnu 1630 zbaven vrchního velení nad císařskou armádou a tím přišel o zázemí své válečné ekonomiky, stal se pro něj Hans, neschopný plnit jeho další finanční požadavky, pouhou přítěží. Bez milosti jej nechal padnout. Bankéř s rytířským titulem se ocitl v bezvýchodné situaci. A tak onoho osudného zářijového dne přistoupil ke studni na dvorku svého malostranského domu…

Na první pohled se to tak možná nevypadá, ale Antarktida je kontinentem plný sopek. Je jich tam více než 130. Většinou jde o neaktivní vulkány ukryté pod ledem. Vědci se ale domnívají, že jsme možná svědky pověstného klidu před bouří. Podle některých by roztátí ledových příkrovů v okolí antarktických sopek mohlo vést jejich probuzení.

Zatím poslední epizoda výrazného oteplení se odehrála po nejmladší době ledové, před zhruba 12 až 7 tisíci let. Během tohoto období, kdy intenzivně tály ledovce, došlo podle dostupných dat ke zvýšení vulkanické aktivity na souši asi 2 až 6krát oproti dlouhodobě běžné míře vulkanické aktivity. Podle odborníků dochází k tomu, že roztáté ledovců sníží tlak směrem dolů na zemský plášť a nahoru se pak dostane víc magmatu.

Tající sopky

Momentálně prožíváme další epizodu oteplování, tentokrát kvůli lidským aktivitám a atmosféře plné skleníkových plynů. Vědci původně měli za to, až Antarktida bude vůči akutním projevům nynějšího oteplování relativně imunní. Ukázalo se ale, že Antarktidu oteplování postihuje víc, než mnohé další části světa, což dokládají i nedávné šokující vlny horka a tání ledu v Antarktidě.

Vědci se domnívají, že důsledkem tání Antarktidy, a také dalších zaledněných míst ve světě, by opět mohlo být podstatné zesílení vulkanické aktivity. Jak zmiňuje Paul Voosen v nedávném komentáři pro vědecký časopis Science, tající ledovce, které tlačí na povrch pod sebou, uvolňují plyny z magmatu, podobně jako když se otevře láhev šampaňského. Unikající plyny pak mohou přispět k masivní erupci.

Pokud by tání ledovců skutečně zesílilo vulkanickou aktivitu v Antarktidě, mohla by to vést k nepříjemné zpětnovazebné smyčce. Silnější vulkanismus vytvoří více popela, který zasype okolní krajinu. Tím dojde k potemnění zemského povrchu a projeví se efekt albeda. Tmavší povrchy totiž záření spíše pohlcují, než aby ho odrážely, a tím se dále ohřívají.

Je to paradoxní, ale Velký třesk nejspíš proběhl v naprostém tichu, přestože označení bouřlivého počátku našeho vesmíru – tedy alespoň podle hlavního proudu výzkumu – evokuje velmi hlučnou událost. Důvod byl jednoduchý. Zvuk se fyzikálně přenáší tlakovými poruchami, spektrem tlakových vln, jež potřebují k šíření nosné prostředí. Zvuk se tudíž snadno šíří kovy, vodou či vzduchem, ale nikoliv třeba kosmickým vakuem. V okamžiku Velkého třesku ovšem neexistovalo ani zmíněné okolní prostředí: Podle současných představ se totiž náš vesmír nerozpíná do okolního prostoru, protože prostor mimo něj neexistuje. 

Kosmos však nezůstal tichý dlouho. Podle některých odborníků se první zhustky látky objevily již během inflační fáze (zcela jistě k tomu pak došlo 380 tisíc let po Velkém třesku, kdy se záření oddělilo od materie) a postupně se z nich vyvinuly galaxie a další struktury. Nastala tak příležitost ke vzniku prvních (primordiálních) zvukových vln.

Jednalo se o hluboký infrazvuk s vlnovými délkami v řádech desítek tisíc světelných let, který překvapivě nebyl příliš hlasitý: Kvalifikované odhady hovoří o rozsahu 10–100 decibelů, což odpovídá rozpětí mezi hlukem rušné silnice a startujícího letadla.

Výzkum založený na dvojčatech je velmi užitečný v tom, že dokáže rozklíčovat roli genetiky a prostředí při studiu různých lidských znaků a typů chování. Jednovaječná dvojčata sdílejí prakticky sto procent genů, zatímco dvojvaječná dvojčata padesát procent. Také obvykle sdílejí stejné rodinné zázemí. Lze tedy předpokládat, že rozdíly mezi dvojčaty jsou spíše výsledkem působení faktorů prostředí mimo rodinu.

Karen Matherová z Centra pro zdravé stárnutí mozku (CHeBA) při Univerzitě Nového Jižního Walesu a její spolupracovníci využili výzkum na dvojčatech starších 45 let k prozkoumání souvislosti mezi konzumací ovoce a zeleniny a symptomy deprese. Jejich výzkum nedávno uveřejnil vědecký časopis Scientific Reports.

Stravou k duševnímu zdraví

Badatelé prostudovali vztah mezi příjmem ovoce a zeleniny a symptomů deprese u celkem 3 483 dvojčat. Využili k tomu data čtyř předešlých studií z Austrálie, Dánska, Švédska a Spojených států. Množství konzumovaného ovoce a zeleniny vědci rozdělili do tří kategorií – nízké, střední a vysoké.

Ukázalo se, že vysoká konzumace ovoce i vysoká konzumace zeleniny je spojená s menšími projevy depresí při srovnání s lidmi, kteří konzumují ovoce a také zeleninu jen málo. Stejná souvislost platila i pro střední konzumaci zeleniny, u ovoce se pozitivní vliv odhalit nepodařilo. „Naše výsledky představují solidní argument pro to, aby lidé starší 45 let konzumovali ovoce i zeleninu ve zvýšené míře,“ uvádí kolegyně Matherové Annabel Matisonová. 

Vědci si rovněž všimli, že i udávaná vysoká spotřeba ovoce a zeleniny ve zmíněných dřívějších studiích vlastně ani nedosahuje množství doporučovaného Světovou zdravotnickou organizací. Ta doporučuje denně konzumovat alespoň 400 gramů ovoce a zeleniny denně. 

Tak jako v dalších podobných případech, má i australská studie svá omezení daná především rozdílným způsobem sběru dat nebo hodnocením založeném na subjektivních pocitech respondentů. Spojitost mezi stravou a symptomy deprese podle autorů studie ale přinejmenším zčásti souvisí s mikrobiomem, který ovlivňuje zánětlivé procesy v těle i v mozku.

Jiří z Poděbrad si byl moc dobře vědom, že jeho moc stojí na vratkých základech. Na jedné straně navazoval na odkaz husitů, na straně druhé se snažil vymanit Čechy z postavení země, kterou okolní země vnímaly jako „kacířský vřed Evropy“. Český král měl, jak je dobře známo, pozoruhodné diplomatické ambice a do svého konání zasvěcoval i potomky. Jistě by si přál, aby jejich prostřednictvím založil dynastii. Nakonec je ale on sám o korunu připravil svými politickými dohodami. 

Plodný král 

Jiří nezahálel nejen na diplomatickém a válečném poli, ale ani v posteli. Jeho manželku Kunhutu ze Šternberka to nakonec stálo život. Rok co rok přiváděla na svět dalšího potomka. Osudný porod dvojčat sice dopadl dobře pro obě holčičky, ale matka za jejich zrození zaplatila cenu nejvyšší. Zanechala po sobě děti, jimž se dobrou macechou měla stát Johana z Rožmitálu. Král Jiří mohl být při pohledu na své potomstvo opravdu hrdý. Sice se záhy ukázalo, že Boček trpí retardací, či snad jiným fatálním neduhem, a král že z něj nikdy nebude. 

Zůstali ale jiní kandidáti. Počítalo se především s Viktorínem, jenže vzápětí své mimořádné nadání začal projevovat i Jindřich. Oba dva však neměli nejlepší vyhlídky. Přišli na svět dřív, než se jejich otec stal králem. I proto se Jiří snažil, aby mu druhá žena dala vytouženého syna. Nepovedlo se. O to víc usiloval o to, aby synům z předchozího manželství zajistil urozenou choť a tituly. Jiří si ale musel přiznat i další handicap, který ho při jednání na mezinárodní scéně omezoval. Cizími jazyky zrovna neválel. Vypadal prostě jako král z lidu a i na jeho skromně vedeném dvoře to bylo na první pohled znát. Jeho otec, husitský bojovník, si ho pořídil velmi mlád. Zřejmě šlo o výsledek sexuálního vzplanutí k nějaké zcela neurozené ženštině. Královská výchova mu prostě chyběla, i když inteligence rozhodně ne! Své nedostatky nahrazoval houževnatostí, cílevědomostí a schopností strategicky uvažovat. A také si nechával radit od učených lidí. 

Pro své chlapce si ale přál něco lepšího. Na ně už se nikdo skrz prsty dívat nebude, říkal si asi. Každopádně dbal o jejich dobré vzdělání. Ukázalo se, že Jindřich se v tomto směru rozvíjel nadějněji než Viktorín. Chlapec jako by Jiřímu z oka vypadl, otci se nápadně podobal i svou buclatostí. Jiří se v něm jistě viděl. Oba chlapce každopádně zasvěcoval do státnických záležitostí a brával je s sebou na různá významná jednání i na okázalé slavnosti. Měli se otrkat. Netrvalo dlouho a každý z bratrů si v koutku duše představoval, jaké by to bylo, kdyby se zrovna na něj usmálo štěstí a usedl na trůn stejně jako táta. 

Obchod s láskou 

V rodině Poděbradů se láska mezi manžely pěstovala možná víc než bývalo v tehdejším světě plném pragmatických sňatků zvykem. Manželství nebývala nešťastná. Muži plnili nejen své společenské, ale i rodinné povinnosti a projevovali vztah ke svým manželkám i dětem. To však Jiřímu nebránilo vést čilou sňatkovou politiku. V tomto smyslu byl samozřejmě i v mnohém pokrokový Jiří dítětěm své doby, v níž právě uzavírání manželství platilo za velmi těžké závaží na pomyslných vahách, které určovaly, kdo bude hrát v Evropě prim. Jiří měl přitom ty nejsmělejší cíle a nehodlal zůstat jen pánem regionálního významu.

Chudák jeho syn Jindřich to dost odnesl. Už od dětství měl vybranou nevěstu, a dokonce se s ní už v útlém věku seznámil. Jenže domluvit sňatek byla jedna věc, a dodržet závazek věc jiná. Když se nabídla vhodnější partie nebo když bylo potřeba naklonit si někoho úplně jiného, než bylo původně v plánu, prostě nic neplatilo a vesele se smlouvalo na jiném dvoře. Jindřich tak své nevěsty měnil dřív, než se vůbec stal mužem. Nakonec ho oženili s Uršulou Braniborskou. Došlo k tomu v Chebu a dodnes tak úplně nevíme, jestli to byla velká paráda, nebo spíš fraška nehodná toho, že se ženil syn krále a možná budoucí korunovaná hlava Čech.

Taky nevěsta si o tom myslela svoje, jenže její tatínek markrabě Albrecht Achilles, pozdější kurfiřt, naléhal. Dcera v královské rodině, to se přece neodmítá! Sňatek měl být zkrátka oboustranně politicky výhodný. Líbánky strávili Jindřich s Uršulou na hradě Litice nedaleko Ústí nad Orlicí. Z manželského lože nakonec vycházelo jedno dítě za druhým. Jindřich se potatil, i pokud šlo o potenci. O šťastné manželství však přesto nejspíš nešlo. Uršula si později dost stěžovala otci, že s majetkovými poměry jejího muže to není nic moc a jeho politické ambice se také nenaplnily. Královnou se Uršula nikdy nestala. Bylo to však Jindřichovo selhání, nebo se naopak projevil jako velmi uvážlivý muž myslící na blaho země víc než na své osobní mocenské choutky? 

Krvavé křtiny 

S trochou nadsázky by se dalo říct, že nejedny křtiny měly v Jindřichově rodině pachuť krve. Ne snad že by se vraždilo přímo na hradech, kde jeho choť rodila. Ale on sám do ložnice rodičky vcházel možná i doslova s mečem zbroceným krví nepřátel. Mládí strávil povětšinou vojenskými úkoly. Přitom právě tuto aktivitu jeho povaha zrovna nevyhledávala. Na druhou stranu k boji se od mládí cvičil a této své povinnosti dostál se vším všudy – a dokonce i se značnými výsledky. Když ho otec poslal splnit nějaký úkol, Jindřich se vrhl bez váhání na nepřátele, kteří podlamovali panovníkovu autoritu. A že měl napilno! Jindřich ztrestal nejedno město a nejeden hrad a jeho vojenská pověst dosáhla i mezinárodního věhlasu. 

Například když zbraně českého krále ukázaly svou sílu v Žitavě, aby nebylo pochyb, kdo je v oblasti pánem, zase se Evropa před Čechy třásla jako za dob husitských vojevůdců. Jindřichova hvězda stoupala! Kdo by v té době řekl, že syn „husitského krále“ v budoucnu přestoupí na katolickou víru? Ale nepředbíhejme... 

Bratříčci 

Jiří nešetřil ani Viktorína, ani Jindřicha. Oba synové museli doslova nasazovat krk. Proti nim nestál nikdo menší než uherský král Matyáš Korvín, který si dělal zálusk na český trůn. To už nebyly jen domácí půtky, ale regulérní válka o korunu. Když se Viktorín dostal v Třebíči do obklíčení, král Jiřík poslal Jindřicha, aby bratrovi spěchal na pomoc. Ten bez váhání uposlechl. Čekali byste zradu? Kdepak! Žádná dýka do zad staršímu bratrovi, který by Jindřicha mohl předběhnout v nárocích na trůn! Jindřich věrně dorazil do Třebíče, kde se však mezitím vojenská situace vyvinula dost překvapivě. Nakonec se totiž ve větším nebezpečí ocitl zachránce Jindřich. Viktorín schovaný za pevnými zdmi benediktinského kláštera vyrazil ven. Nezachraňoval tedy Jindřich Viktorína, ale spíš Viktorín Jindřicha. 

Improvizace vyšla. Oba Jiřího potomci vše přežili. Později se ale jejich cesty přece jen rozešly. Viktorín se dostal do zajetí a střežili ho přísně v dalekém Trenčíně, odkud nebylo snadné ho vysvobodit. Jindřich se o to přesto snažil. Když se po Jiřího smrti v Poděbradech setkali, Jindřich se nestačil divit. Viktorín asi myslel především na svůj prospěch a snažil se bratra přimět, aby se Korvínovi podvolil. Jindřich nevěřil svým uším! Jeho bratr přímluvcem úhlavního nepřítele jejich otce? Na to Jindřich nikdy nepřistoupil a dál hájil odkaz krále proti všem. 

Bez koruny 

Jiří z Poděbrad musel obětovat i svůj majetek, aby bránil korunu. Svého synka kvůli tomu Poděbrad připravil o hodně iluzí. Mladý Jindřich se jistě opájel pýchou, když mu tatík daroval několik skvostných hradů. Jenže když chyběly peníze, zase je synovi vzal. A stejně to bylo i s královskými vyhlídkami. 

Když Jiří vyčerpaný válkou s Korvínem hledal spojence, nabídl Jagelloncům, že jim za pomoc přenechá český trůn. Asi bychom čekali, že to Jindřich bude brát jako zradu a nikdy to otci neodpustí. O to víc překvapí, že tuto dohodu později sám plně respektoval. Po Jiřího smrti byl faktickým pánem české země. Jistě si ale uvědomoval, že mu vlivní zahraniční spojenci chybějí a nejspíš by prohrál. Osobně se nakonec podílel na předání koruny Jagelloncům. Ustoupil z nejvyšších pater politiky, ačkoli jeho tchán a manželka by tomu chtěli jinak. Měl bojovat? Proč to neudělal? Ctil otcovu vůli? Nechtěl krveprolití? Myslel víc na blaho své země než na své ambice? Nebo si prostě netroufal? Asi od všeho trochu… 

Když se se svými sourozenci opět sešel v Poděbradech, rozdělili si zbylý majetek. K tomu ostatně Jindřichovi radil i tchán, který se bál, aby mezi bratry nevznikly rozepře. Poděbrady připadly mladšímu Hynkovi. Jindřich sám si ponechal Minsterbersko, Frankenštejnsko či Kladsko a významné oblasti ve východních Čechách s opěrnými body, jaké představovaly například hrady Kunětická hora či Vízmburk. Nakonec dožil na Kladském hradě. 

Možná si představoval, že Jagellonci mu za jeho velkorysost nechají víc politického vlivu v Čechách, to se ale tak úplně nestalo. Jindřichovi nebylo souzeno navázat na pohádkový vzestup Jiříka, který to dotáhl až na trůn. Zemřel podobně jako jeho otec coby padesátník. Jindřichův bratr Hynek se proslavil jako básník a poněkud bohémská postavička českých dějin. Dokonce přeložil část Dekameronu! Naopak jeden ze synů Jindřicha staršího a Uršuly Braniborské – Karel I. Minsterberský to za vlády Ludvíka Jagellonského dotáhl až na nejvyššího mincmistra Českého království.