Kapitola z historie San Franciska známá jako války o vejce ukazuje, co všechno může způsobit nekontrolovatelný rozvoj oblasti zapříčiněný masovou migrací a absence snahy vzniklé potíže aktivně řešit. V roce 1848, když bylo v kalifornské pile Sutter's Mill objeveno zlato, mělo San Francisco pouze 800 obyvatel. O dva roky později šlo již o 20 000. Stále se však jednalo jen o malou část příchozích, jelikož většina zlatokopů ve městě nezůstávala a pokračovala dál. Odhaduje se, že mezi lety 1848–1855, kdy byla zlatá horečka nejintenzivnější, do Kalifornie přicestovalo okolo 300 000 lidí. 

Na ostrovy pro bílkoviny 

Na příliv obyvatel nebylo ani zdaleka připraveno zdejší zemědělství, a nastala tak doba akutního nedostatku potravin. Těžce pracující muži a ženy potřebovali pro správné fungování těla zejména bílkoviny, přičemž jeden z nejdostupnějších zdrojů představovala slepičí vejce. Jejich cena po vypuknutí zlatého šílenství vyrostla mnohdy do absurdních výšin, podle některých zdrojů se jedno vejce údajně mělo prodávat až za jeden dolar, což je nesmyslná částka i v dnešním kontextu, natož v polovině 19. století. 

Netrvalo dlouho a několika podnikavcům došlo, že proto, aby zbohatli, se nemusí namáhat kutáním. Sehnat dostatek vajec na prodej jim nakonec pomohl alkoun úzkozobý (Uria aalge), mořský pták podobný rackovi nebo tučňákovi. Jedno z největších hnízdišť tohoto živočicha v Severní Americe se dodnes nachází nedaleko San Franciska na souostroví Farallonských ostrovů, které pro výskyt mořských ptáků i savců (jako jsou tuleni nebo lachtani) už od svého objevení v 16. století lákalo mořeplavce k doplnění zásob masa, tuků, ale i vajec.

V roce 1849 využil nepříznivé situace lékárník Doc Robinson se švagrem. Společně se vypravili na ostrovy a sesbírali tolik vajec, kolik jen unesli. Ačkoliv se nazpět dostali jen s polovinou „úlovku“ z důvodu nehostinnosti tamější krajiny, jejíž zdolání skýtalo přinejmenším nebezpečí těžkého úrazu, vydělali si 3 000 dolarů. Na tehdejší dobu šlo o velmi pěknou sumu. 

Boj o ptačí teritorium 

Zpráva o úspěšné cestě pro vejce se rychle rozkřikla a Farallonské ostrovy byly brzy plné sběračů, toužících po bohatství. Dokonce se začaly pořádat organizované výpravy, které s sebou přinesly značné komplikace. Skupina sběračů založila v roce 1851 společnost Pacific Egg Company a prohlásila se za výhradního majitele souostroví s monopolem na sběr vajec. Tím začalo třicet let, která jsou dnes označována za vajíčkové války. Během tohoto období se opakovaně střetávaly různé skupiny sběračů vajec, jež si navzájem přepadávaly lodě, vybíraly naleziště, a dokonce se i zabíjely. Samotná Pacific Egg Company se proslavila zejména tím, že vedla spory nejen s ostatními sběrači, ale také s federální vládou, která si v roce 1859 nárokovala ostrovy kvůli stavbě majáku. 

Potyčky trvaly až do roku 1881, kdy armáda USA vytlačila vajíčkovou společnost z ostrovů potom, co si kladla čím dál více požadavků, například na odstranění mlhového rohu jako nezbytného akustického opatření pro varování lodí za snížené viditelnosti. Zároveň Pacific Egg Company začala na Farallonských ostrovech zpracovávat ulovené tuleně a lachtany. 

Zásahem amerických vojenských jednotek ale olupování hnízdišť neskončilo, protože ve sběru vajec pokračovali rybáři a strážci majáků. Během let 1849–1896 se na ostrovech sesbíralo přibližně 14 000 000 vajec. Toto nekontrolovatelné plundrování ptačích domovů, které bylo ukončeno až ekonomickou nerentabilitou, způsobilo, že populace alkouna úzkozobého poklesla za více než 40 let ze 400 000 jedinců na pouhých 60 000 a dodnes se nezotavila, přestože se souostroví stalo přírodní rezervací.

Image

Čtěte také

Jídelníček zlatokopů: Jak se zlatá horečka promítla do kulinářské praxe Colorada?

Občanská válka probíhající v letech 1936–1939 přinesla Španělsku obrovské ztráty na životech, nezměrné utrpení a materiální škody. Konflikt mezi levicovými republikány a nacionalisty vedenými generálem Franciscem Francem  si vyžádal přes 400 000 mrtvých a oficiálně skončil v dubnu 1939, tedy nedlouho před vypuknutím druhé světové války. 

Frankisté zvítězili, protože je aktivně podporovalo Německo a Itálie. Obě totalitní mocnosti vyslaly na španělská bojiště mohutné vojenské síly a testovaly nové druhy zbraní včetně letectva. Republikánský tábor byl navíc roztříštěn na různé frakce, jež se jen těžko shodly na společném postupu. Občanskou válku doprovázela velká krutost včetně mučení a hromadných poprav zajatců i civilistů. Také po jejím ukončení probíhaly represe a postiženi byli prakticky všichni lidé, kteří se nějak angažovali ve prospěch republiky.

Kruté represe

Franco sám disponoval tituly vůdce (caudillo) a generalissima všech druhů vojsk. Měl také legislativní pravomoci, takže jeho rozhodnutí získala po projednání ve vládě a na návrh ministra příslušného rezortu váhu zákona. To caudillovi umožňovalo držet rozhodující moc ve vlastních rukou. 

V únoru 1939 nechal vydat zákon o politické odpovědnosti, který fakticky znamenal konec činnosti mnoha politických stran, odborových organizací a různých sdružení. V březnu 1940 následoval zákon namířený proti komunismu a svobodným zednářům a o rok později zákon o bezpečnosti státu, na jehož základě bylo možné udílet trest smrti za velezradu a další politické „zločiny“. Opozice byla prakticky zlikvidována a ve vládě seděla řada generálů či důstojníků, takže můžeme hovořit o vojenské diktatuře. Franco vyžadoval od svých podřízených „věrnost a poslušnost“. 

Pokud jde o budoucí podobu státu, často mluvil o „čištění území, na kterém bude vybudována naše stavba“. Španělský autoritativní režim ale nelze srovnávat s nacistickým Německem či Stalinovým Sovětským svazem, protože v těchto totalitních systémech panovaly nesrovnatelně horší poměry. Oficiálně bylo od roku 1940 až do Francovy smrti v listopadu 1975 provedeno ve Španělsku 165 poprav na základě soudního rozsudku. Ale tato čísla nejsou přesná a údajně jen v Barceloně skončilo do roku 1952 před popravčí četou 1 706 osob. Kromě zastřelení se k popravám v některých případech používal zvláštní nástroj zvaný garota, jímž byl sedící odsouzenec udušen, nebo mu zlomil vaz. Represe ale zdaleka nedosáhly masového vyhlazování praktikovaného nacisty a komunisty.

Nikomu nevěřit

V politice se Franco řídil heslem, že je především třeba „nikomu nevěřit a pořád se mít na pozoru“. Podle toho také jednal. Sám choval velké sympatie k Hitlerovi a Mussolinimu, jimž koneckonců za pomoc během občanské války dlužilo Španělsko velké sumy peněz. Ve Francově vládě se však vyskytovali také anglofilové, mezi něž patřil například ministr zahraničí generál Juan Luis Beigbeder. Ten vykonával funkci do října 1940, ale v té době se Německo nacházelo na vrcholu moci. Pragmaticky uvažující Franco tedy Beigbedera nahradil svým švagrem Ramónem Serranem Suñerem, který Říši obdivoval a měl také dobré vztahy s Mussolinim. Takový postup byl pro španělského diktátora typický.  

Po vypuknutí druhé světové války v září 1939 se Španělsko ke konfliktu stavělo jako neutrální země, ale v červnu následujícího roku se prohlásilo „neválčící stranou“. Franco tehdy vážně uvažoval o zapojení po boku států Osy a tisk i rozhlas rozjely tvrdou protibritskou a protifrancouzskou kampaň. A jaké byly cíle, kterých chtěl caudillo dosáhnout? Jednak připojení Francouzského Maroka ke Španělsku, dále obsazení Gibraltaru ovládaného Brity a také zisk Kamerunu.

Právě poslední požadavek se kryl s Hitlerovými plány, jelikož ten chtěl tuto bývalou vilémovskou kolonii ztracenou po první světové válce získat zpět. Němci by také rádi k vojenským účelům využívali letiště ve Španělském Maroku a na Kanárských ostrovech, ale o něčem takovém nechtěl caudillo ani slyšet. Bylo zřejmé, že se Francovy i Hitlerovy záměry v mnohém rozcházejí, a rozpory mělo vyřešit osobní setkání. Zejména führer si od toho hodně sliboval.

Setkání v Hendaye

Oba diktátoři se sešli 23. října 1940 na železniční stanici Hendaye, nedaleko španělsko-francouzských  hranic, doprovázeni svými ministry zahraničí Serranem Suñerem a Joachimem von Ribbentropem. Bouřlivá diskuse trvala plných sedm hodin. Francovy požadavky se totiž Hitlerovi jevily jako vyděračské, jelikož požadoval předání Gibraltaru pod španělskou správu, dále zisk celého Maroka a části Alžírska (hlavně přístavu Oran, který patřil Španělsku téměř tři staletí), připojení Kamerunu ke španělské kolonii Guinea a k tomu dodávky německých zbraní, pohonných hmot a potravin. Španělská ekonomika se po občanské válce nacházela v kritickém stavu a zahraniční pomoc nutně potřebovala. 

Okupace francouzských kolonií by však přinesla konflikt s vichistickým režimem maršála Phillipa Pétaina, a právě to si Hitler nepřál. Výsledek schůzky v Hendaye byl tedy nakonec dost hubený. Franco poněkud neurčitě slíbil vstoupit do války v den, který si sám zvolí, a Hitler na oplátku poskytl vágní záruku, že Španělsko získá „území v Africe“. Nacistického diktátora caudillův přístup velmi zklamal a o několik dní později řekl naštvaně Mussolinimu: „Raději si nechám vytrhnout tři nebo čtyři zuby, než abych s tím člověkem znovu mluvil!“ 

Franco si dobře uvědomoval, že občanskou válkou zdecimované Španělsko není připraveno na aktivní účast v dalším rozsáhlém konfliktu, a možná právě proto záměrně přeháněl své požadavky. Ministr Serrano poté navštívil Hitlera v jeho sídle v Obersalzbergu 19. listopadu 1940, ale ani jejich rozhovor nepřinesl hmatatelný výsledek.

Série jednání „tváří v tvář“ byla nakonec završena 12. února 1941 Francovým setkáním s Mussolinim v italském městečku Bordighera. Hitler možná doufal, že když Franca nevtáhl do války on sám, tak se to snad podaří výřečnému ducemu. Jenže italská armáda už měla v té době za sebou porážky v severní Africe i v Řecku a jednání opět vyzněla do ztracena.

Image

Čtěte také

Třináctá komnata totalitních vůdců: Vášnivý malíř Francisco Franco

Obávanou součást Ruského impéria tvořila již od konce 18. století tajná policie. Její počátky leží v závěru vlády Kateřiny II. Veliké, jež se sice navenek hlásila k osvícenství, ale zároveň se obávala, jaký dopad může nové myšlení na Rusko mít. Za jejího panování se v zemi například legálně tiskla díla Voltaira, Diderota či Rousseaua, ovšem jejich četba už mohla člověka dostat do problémů, pokud se o ní někdo dozvěděl.

Jedním z rádců Kateřiny Veliké a faktickým šéfem tajné policie s titulem „generální sekretář tajné kanceláře“ byl Stěpan Ivanovič Šeškovskij. Pozornost mladé panovnice upoutal stíháním rostovského biskupa Arsenije Macejeviče, který odmítl zabavení církevního majetku a vyhlásil nad carevnou klatbu. Šeškovskij ho nechal zatknout, a když se církevní synod bál „svatého muže“ soudit, byl duchovní na nátlak Stěpana Ivanoviče předán civilním soudům, zbaven úřadů a skončil jako nevolník v klášteře.

Modlení a bičování

Šeškovskij následně dostal do péče nejen církevní záležitosti, nýbrž všechny ideové zločiny. Coby velmi zbožný člověk měl zejména bránit projevům volnomyšlenkářství v říši. Podezřelého aristokrata, o němž se zjistilo, že čte osvícenské filozofy, si generál pozval k rozhovoru. Posadil ho do křesla a shovívavými slovy jej pokáral za jeho neopatrnost. Když se šlechtic začal za svůj přečin omlouvat, Šeškovskij se místo pokračování v hovoru dal náhle do hlasitého modlení k ikonám, jimiž byla ověšena zadní stěna pracovny. 

Šlo o pokyn, aby pod provinilcem klesla podlaha, a v jámě, kam se propadl, se vynořilo několik rukou s důtkami a biči. Aristokrata zbavili oděvu a mrskali do krve, dokud se Šeškovskij nepřestal modlit. Jakmile pobožnost skončila, trýznitelé šlechtice zas oblékli, upravili a posadili na židli, jež vyjela zpět nahoru. Stěpan Ivanovič následně pokračoval ve vlídném rozhovoru, jako by se nic nestalo. 

Záhy se však skrz policejní důvěrníky o incidentu dozvěděli v daném pluku či úřadu, načež aristokrata poslali do výslužby. Nechat někoho zbičovat znamenalo totiž porušení kodexu šlechtické cti a důvod ztráty práv: Bičovat mohli jen nevolníky.

Šeškovského pracovna se stala pojmem a místem, které ještě v první polovině 19. století pietně uchovával hrabě Alexandr Christoforovič Benkendorf, šéf tajné policie cara Mikuláše I. – ačkoliv panovník už měl údajně trýznit podezřelé osobně.

Image

Čtěte také

Bití, vypalování cejchů, usekávání končetin: Jak se žilo v předrevolučním Rusku?

Podle Darwinovy teorie přírodního výběru organismy vyvíjejí vlastnosti, které zvyšují jejich šance na přežití a rozmnožování. Smrt je proto v tomto kontextu vnímána nikoli jako evolucí formovaný proces, ale spíše jako neúspěch. Nicméně k tomu, aby mohla vznikat nová forma života, je třeba recyklovat molekuly mrtvých organismů.

Výzkum vedený profesorem Martinem Cannem z Durhamské University ukázal, že střevní bakterie z okruhu E. coli produkují enzymy, které po smrti rozkládají buněčný obsah na živiny. Tyto živiny následně využívají buňky, které se nacházely v blízkosti mrtvé bakterie během jejího života. Enzymem, který provozuje pozoruhodnou posmrtnou biologii je Lon proteáza. 

Ten má v těle mnoho důležitých úkolů, mezi něž patří například rozpoznávání a likvidace nesprávně složených nebo poškozených proteinů, čímž pomáhá udržovat proteostázu (rovnováhu proteinů) v buňce. U bakterií pomáhá Lon proteáza v řízení buněčné odpovědi na stres a udržování kvality proteinů, a v neposlední řadě hraje důležitou roli i v různých onemocněních, například v neurodegenerativních poruchách, kde je ztráta proteostatické kontroly spojena s patogenezí (rozvojem chorobných změn).

Pohřební hostina

Výzkum, jehož závěr publikoval odborný časopis Nature Communications, také ukázal, že buňky, které těží z těchto živin, jsou často geneticky příbuzné mrtvé bakterii. To znamená, že bakterie poskytuje výživu svým „příbuzným“, podobně jako zvířata často krmí mladé členy svého společenství.

Zjištění podle vědců otevírá celou doposud neprobádanou oblast biologie a procesů, které probíhají po smrti organismu. Molekuly regulující tyto procesy by v budoucnu mohly být využity například v boji proti bakteriálním onemocněním nebo pro podporu růstu bakterií v biotechnologiích. Vědci také navrhují, že modelování těchto procesů pomocí statistické fyziky může přispět k navrhování systémů pro recyklaci v cirkulární ekonomice.

„Smrt zpravidla považujeme za konec, po níž se organismus stává pouze pasivním zdrojem živin. Naše studie ale ukazuje, že smrt není koncem biologických procesů naprogramovaných v organismu. Tyto procesy pokračují i po smrti a evoluce je mohla formovat tak, aby měly svůj účel. To zásadně mění pohled na smrt organismu,“ vysvětluje Cann.

Image

Čtěte také

Sebeobrana přírody: Bakterie žijící v jezerech dovedou likvidovat plastový odpad

Planeta WASP-121b (známá také jako Tylos) se nachází ve vzdálenosti asi 900 světelných let v souhvězdí Lodní zádě. Jedná se o ultrahorký jupiter – plynného obra, který obíhá kolem své hostitelské hvězdy tak blízko, že rok zde trvá jen asi 30 pozemských hodin. Jedna strana této exoplanety je navíc stále vystavena spalujícímu žáru své mateřské hvězdy, zatímco její druhá strana je mnohem chladnější.

Vědci pomocí dalekohledu VLT (Very Large Telescope) prozkoumali hluboké nitro atmosféry planety Tylos a vytvořili její 3D mapu. Je to poprvé, co se astronomům podařilo studovat atmosféru planety mimo naši Sluneční soustavu do takové hloubky a detailů. Ukázalo se, že se v atmosféře exoplanety WASP-121b vyskytují silné větry, které přenášejí chemické prvky, jako je železo a titan, a vytvářejí složité povětrnostní vzorce.

Klima jako ze sci-fi

„Atmosféra této planety se chová způsobem, který zpochybňuje naše chápání fungování počasí – nejen na Zemi, ale na všech planetách. Připadá mi to jako něco ze sci-fi,“ popisuje Julia Victoria Seidelová, vědecká pracovnice Evropské jižní observatoře (ESO) v Chile a hlavní autorka studie, která byla nedávno zveřejněna v časopise Nature.

„Tryskové proudění otáčí materiál kolem rovníku planety, zatímco samostatné proudění v nižších vrstvách atmosféry přesouvá plyn z horké strany na chladnější. Takové klima nebylo dosud pozorováno na žádné planetě,“ doplňuje vědkyně. „Dokonce i nejsilnější hurikány ve Sluneční soustavě se ve srovnání s klimatem exoplanety WASP-121b zdají být klidné,“ dodává.

K odhalení trojrozměrné struktury atmosféry exoplanety použil tým přístroj ESPRESSO na dalekohledu VLT, který spojuje světlo čtyř velkých teleskopických jednotek do jediného signálu. Tento kombinovaný režim shromažďuje čtyřikrát více světla než samostatné dalekohledy, což odhaluje slabší detaily. Pozorováním planety po dobu jednoho úplného přechodu před její hostitelskou hvězdou byl systém ESPRESSO schopen detekovat signatury několika chemických prvků, čímž prozkoumal různé vrstvy atmosféry.

Tým sledoval pohyb železa, sodíku a vodíku, což mu umožnilo vysledovat větry v hlubokých, středních a mělkých vrstvách atmosféry planety. „Je to druh pozorování, který je velmi náročný i pro vesmírné dalekohledy, což podtrhuje význam pozemních pozorování exoplanet,“ popisuje spoluautor studie Leonardo A. dos Santos, pomocný astronom z STCS (Space Telescope Science Institute) v Baltimoru ve Spojených státech.

Zajímavé je, že pozorování odhalila také přítomnost titanu těsně pod tryskovým proudem, na což upozorňuje doprovodná studie publikovaná v časopise Astronomy and Astrophysics. To bylo další překvapení, protože předchozí pozorování planety ukázala nepřítomnost tohoto prvku, možná proto, že je ukryt hluboko v její atmosféře.

Image

Čtěte také

Planetu WASP-127b bičují extrémní nadzvukové vichry

Po obloze se hnala hrozivá mračna. Vzduch byl horký, dusivý a loď zápasila s obrovskými vlnami. Psal se 23. leden 1960 a švýcarský inženýr Jacques Piccard s poručíkem amerického námořnictva Donem Walshem se měli pokusit v batyskafu Trieste dosáhnout nejhlubšího bodu planety. Walsh si uvědomoval, že povětrnostní podmínky misi značně ohrožují, a cestou do ponorky sledoval, jak se moře jejich pokusu zuřivě brání. Když pak Piccard na palubě Trieste kontroloval systémy, položil mu otázku, která netrápila pouze jeho, ale i pomocný personál doprovodné lodi: „Co budeme dělat, Jacquesi?“ Kolega dokončil kontrolu a odpověděl: „Rozhodnutí už padlo, ponoříme se.“ 

Inženýr Giuseppe Buono potom odvážné dvojici pomohl batyskaf zajistit, popřál jim štěstí a zašrouboval poklop. Vedoucí akce Andy Rechnitzer na doprovodném torpédoborci Lewis sledoval přípravy, zatímco na něj z vysílačky sršely rozkazy z velení amerického námořnictva, aby celý podnik zrušil a aby se plavidlo vrátilo do přístavu. Rechnitzer se rozhodl zprávu ignorovat. Když se nakonec vysílačky chopil, nahlásil na pevninu, že Trieste právě překonala hloubku šesti kilometrů.

Nedozírná hlubina

Marianský příkop představuje zhruba 2 550 km dlouhé a 69 km široké údolí na dně Pacifiku, nedaleko souostroví Mariany, které mu dalo jméno. Nejhlubší bod – prohlubeň Challenger – se nachází v jižním cípu příkopu a leží necelých 11 km pod hladinou: Kdyby se tam tedy teoreticky ponořil Everest, dělily by jeho špičku od hladiny ještě asi dva kilometry vody. Podmořský útvar nese jméno plavidla, které jej v roce 1875 objevilo: Loď britského námořnictva HMS Challenger brázdila mezi léty 1872 a 1876 světové oceány s úkolem mapovat hlubiny. Klíčovou metodu tehdejšího výzkumu tvořilo sondování, prováděné pomocí olověného závaží na laně, a v případě Marianského příkopu se odhad zastavil na hodnotě 8 184 metry. 

Roku 1877 pak vznikla tzv. Hloubková mapa velkého oceánu a přiřkla prohlubni právě jméno Challenger. O 22 let později ji měřila loď USS Nero a dospěla k údaji 9 636 m. Nicméně přesnější údaje zajistila až změna metodologie a pokrok na poli technologií. Hodnota 10 900 m, kterou v roce 1951 stanovila expedice Challenger II pod vedením oceánografa Thomase Gaskella, se tak už od té dnešní příliš nelišila.

Jaký otec, takový syn

Od měření Challengeru II tedy neuběhlo ani deset let, když se Walsh s Piccardem v ponorce Trieste pokusili jako první do rekordní hlubiny sestoupit. Batyskaf navrhl Piccardův otec Auguste a postavili ho italští inženýři. Na vodu byl spuštěn v roce 1953, přičemž jej nejprve využívalo francouzské námořnictvo, načež ho roku 1958 koupili Američané a zaplatili za něj 250 tisíc dolarů (v dnešních cenách asi 62 milionů korun). Coby zdroj vztlaku využívala ponorka benzinové nádrže, zatímco ke dnu ji naopak táhly balastní zásobníky s železnými broky a nádrže na vodu. Sférická kabina maximálně pro dvoučlennou posádku se přitom upevňovala ke spodní straně trupu: Tvořila samostatnou jednotku a zbytek plavidla využívala pouze k regulaci hloubky. Měla vlastní uzavřený obvod i systémy na čištění vzduchu.

Pod hladinu se batyskaf onoho lednového dne ponořil krátce před půl devátou ráno a v hloubce okolo 24 m na něj přestalo působit vlnobití oceánu. Poté konečně mohl začít s posádkou lodi komunikovat skrz speciální zařízení, které vzniklo spojením sonaru a hydrofonu. S přibývající hloubkou se kabina ochlazovala, a jelikož oblečení obou mužů promočily vlny, nakonec začala být situace neúnosná – museli se převléknout do něčeho suchého a hlavně teplejšího. „Sledovat dva dospělé chlapy, jak se na ploše dvou set čtyřiceti pěti centimetrů čtverečních v kabině o výšce necelých dvou metrů pokoušejí převléknout, bylo fascinující,“ vzpomínal později Walsh.

Zemřeme tu?

První doslovná trhlina v plánu se objevila v hloubce kolem tří kilometrů, kdy do kabiny začalo mírně zatékat v okolí trubky, skrz kterou se do ní sváděly kabely. O 1 500 metrů níž se však průrva v důsledku tlaku a „práce materiálu“ zavřela. Na hranici 5,5 km se sice objevila další, ale s přibývající hloubkou se rovněž zacelila. Oba muži měli nervy napnuté k prasknutí. 

Trieste se nořila do neznáma a dvojice netušila, kolik prostoru bude mít „dole“ na manévrování ani jaké nerovnosti terénu ji čekají. V hloubce 8,2 km proto Piccard odhodil dostatečné množství kovového balastu, aby se jejich sestup zpomalil přibližně na 0,6 m/s. Necelých 10 km pod hladinou pak kabinou cosi otřáslo a ozvalo se tupé puknutí. Komunikační kanály ztichly, ale ponorka nejevila žádné zjevné známky poškození. Pokračovali proto dál – a teprve později se ukázalo, že praskla jedna z plexisklových tabulek v okně.

Pouhých dvacet minut

Piccard odhodil další balast a klesání se zpomalilo, dno však stále nebylo nadohled – a to ani po překročení hranice 10 km. Piccard tehdy údajně zavtipkoval: „Myslíš, že jsme ho minuli?“ Walsh mu se stejně suchým humorem odpověděl: „Pravděpodobně ne.“ Dno se nakonec objevilo v okamžiku, kdy palubní počítadla ukazovala 11 521 metr. Jednalo se nicméně o nepřesný údaj a po revizích klesl na 10 913 metrů. Současná měření přitom zpochybňují i uvedené číslo a hloubku dosaženou batyskafem určují v rozmezí 10 911–10 994 metrů. Ačkoliv šlo o historický moment, ani jeden z obou mužů údajně nepronesl žádná památná slova. Na palubě se naopak rozhostilo ticho a celé situaci dodávalo váhu. Cesta dolů jim trvala 4 hodiny a 47 minut. 

Nakonec na místě zůstali 20 minut a ve světle reflektorů prý pozorovali hlubinný život v podobě medúz či platýsů. Nicméně současní oceánologové jejich svědectví spíš popírají, protože během následujících ponorů se zmínění živočichové neobjevili. Každopádně začal na palubě Trieste opět fungovat hydrofon, a dvojice tak mohla kontaktovat loď na hladině. Cestu vzhůru pak ponorka bez větších komplikací zvládla za tři a čtvrt hodiny. 

Image

Čtěte také

Dobrodruh Victor Vescovo a jeho cesta na dno všech moří a oceánů

Jihozápadně od egyptské Káhiry se v nížině Libyjské pouště nachází oáza Fajjúm. V dávné minulosti šlo o bažinatý krokodýlí ráj, ze kterého se později stala obilnicí Egypta a Římské říše. V dnešní době je tato úrodná oblast nejen oblíbenou destinací turistů, ale také paleontologů, kterým nabízí velmi bohaté zásoby rozmanitých fosilií ze starších třetihor.

Paleontologové, které vedla Shorouq Al-Ashqarová z egyptské Univerzity v Al-Mansúře nedávno učinili v oáze Fajjúm senzační nález, splněný sen paleontologů. Podařilo se jim zde objevit téměř kompletní lebku doposud neznámého hyaenodontida, tedy dravého savce z příbuzenstva dnešních šelem, který podle proporcí hrál roli vrcholového predátora tehdejšího světa.

Postrach oligocénu

Hyaenodontid s ostrými zuby a mohutnými svaly v tlamě byl velký zhruba jako dnešní levhart. Paleontologové jej pojmenovali Bastetodon syrtos, podle egyptské bohyně Bastet, ztělesňující ženskou rafinovanost, která byla zobrazovaná se lví a později s kočičí hlavou. Podrobnosti objevu vědci popisují v odborném časopisu Journal of Vertebrate Paleontology.

Bastetodon žil podle paleontologů v době kdy horký svět období eocénu přecházel do globálního ochlazování, které probíhalo v oligocénu. Výzkumem fosilií z oázy Fajjúm mohou vědci sledovat dávné klimatické zvraty, a také to, jak vznikaly ekosystémy, které v podstatě existují až do dnešní doby. Kataklyzmatické změny klimatu i tektonické pohyby změnily Afriku. Objevila se nová prostředí i nové typy kořisti. Hyaenodontidé postupně odešli ze scény a nakonec vymřeli. Jejich místo zaujali příbuzní dnešních moderních kočkovitých a psovitých šelem, s jejichž potomky se setkáváme dodnes.

Image

Čtěte také

Třetihorní šelma: Tartarocyon nese jméno po baskickém zlobrovi

Vojenská kariéra arcivévody Karla (1887–1922) začala v jeho 16 letech, kdy jej dle zvyku habsburského rodu jmenovali poručíkem hulánského pluku č. 1, jehož čestným majitelem byl šlechticův otec Otto. Studia pak strávil v Praze, kde ho vyučovaly nejvýznamnější mozky Českého království včetně národohospodáře Albína Bráfa či historika Jaroslava Golla. Po ukončení vzdělávacího procesu a nabytí plnoletosti zamířil v hodnosti nadporučíka k dragounskému pluku č. 7 v Brandýse nad Labem. 

Habsburk ve středních Čechách

Představení města uspořádali Karlovi slavnostní uvítání a večerní serenádu. V zápise Pamětní knihy z června 1908 stojí: „Památný a vzácný letošní jubilejní rok obdařil Brandýs novými důkazy milosti královské. Především ráčil stále uhostiti se ve staroslavném zámku Jeho císařská a královská Výsost nejjasnější arcikníže Karel František Josef, naděje věrných národů soustátí rakouské obývajících.“ 

Karel se ubytoval na místním zámku, který patřil jeho příbuznému Ludvíku Salvátorovi. V listopadu 1911 se tam k němu nastěhovala i jeho novopečená manželka Zita Bourbonská. Kromě standardní důstojnické služby čekala mladého Habsburka také řada ceremoniálních povinností. Účastnil se městských slavností i různých událostí místních spolků. 

Miláček místních

Budoucí panovník se stal miláčkem státní propagandy a nejrůznější historky dokládající jeho čistý charakter a přátelskou povahu plnily stránky novin. Hlavní národní plátky pak s oblibou  zdůrazňovaly, že mladý Karel mluví bezchybně česky. „Ještě po letech bude vyprávěno, že se pan arcikníže nestyděl promluvit česky s hajným nebo chudou ženou, když je náhodou potkal v lese, a jak se jich hned vyptával na jejich domácí poměry, žalosti a strasti všedního života,“ vyprávěla Národní politika. Objevovaly se také zkazky o tom, jak následník trůnu nastřílel zvěřinu chudákům, nebo nakoupil zeleninu, pouze aby dal vydělat chudé prodavačce.

Navzdory určité úsměvnosti podobných příběhů si Karel skutečně dokázal získat sympatie většiny obyvatelstva. Dobové historky i pozdější vzpomínky svědčí o srdečném mladém muži se smyslem pro humor. Tradovalo se například, že arcivévoda s kumpány zaplatil skupině místních výrostků citrony, které je poté poslali žvýkat před trumpetisty místní dechovky. Jedna anekdota také zachytila Karlův rozhovor se zámeckým vrátným, který si mu stěžoval na nedostatek peněz – zjevně doufal, že jej mladý aristokrat finančně podpoří. Ten mu však místo toho s cukajícími koutky odvětil: „Dám jim radu Kodero, to nás učili v Praze při ekonomii – nesmíte utratit víc než vyděláte, a pak to jde.“ 

Konec Karlova pobytu v Brandýse přišel na jaře 1912, kdy se i s celým dragounským plukem přesunul do Haliče. Na české město však nezanevřel a do konce první světové války se tam ještě několikrát vrátil. Po smrti Ludvíka Salvátora dokonce brandýský zámek koupil a zahájil jeho ambiciózní přestavbu. Vztah Habsburka k Brandýsu tak definitivně přetnul až vznik Československa, po němž byl zámek zkonfiskován a císařské rodině zapovězen vstup do země.

Image

Čtěte také

Karel I. a Zita Bourbonsko-Parmská: V Brandýse na císařský pár nezapomněli!

V srdci galaxie 1ES 1927+654, vzdálené přibližně 270 milionů světelných let, se nachází supermasivní černá díra. Nedávno se na ni zaměřil tým astronomů, který vedla Megan Mastersonová z amerického Massachusettského technologického institutu (MIT) a podařilo se jim zaznamenat velmi zvláštní chování tohoto vesmírného monstra.

Vědci zaznamenali rentgenové pulzy s periodou 18 minut, které později (v průběhu dvou let) zrychlily na 7 minut. S takovým fenoménem se astronomové ještě nesetkali. Mastersonová a její kolegové se domnívají, že za tyto zvláštní rentgenové pulzy je zodpovědný bílý trpaslík, který obíhá supermasivní monstrum v těsné blízkosti horizontu událostí. Zdá se, že bílý trpaslík odvrhuje vnější vrstvy hmoty, čímž se na jednu stranu zmenšuje, také si tím ale prodlužuje život.

Pulzující monstrum

Podobné pulzy vědci označují jako kvaziperiodické oscilace (QPO, Quasi-periodic oscillations) a až doposud jsme je zaznamenávali hlavně u menších černých děr hvězdných velikostí v Mléčné dráze. U supermasivní černé díry v jiné galaxii, byť relativně blízké, je detekce takových pulzů velkým úspěchem.

„Kvaziperiodické oscilace fungují jako přirozené hodiny, které nám pomáhají pochopit, jak hmota padá do černé díry, a umožňují nám testovat extrémní fyzikální jevy, včetně Einsteinovy teorie relativity,“ vysvětluje William Alston z Univerzity v Hertfordshiru.

Nová zjištění nejenže rozšiřují naše znalosti o dynamice černých děr, ale také otevírá nové možnosti pro budoucí kosmické mise. Pokud je bílý trpaslík skutečně zdrojem rentgenových pulzů, měl by rovněž vytvářet gravitační vlny – vlnění časoprostoru předpovězené Einsteinovou obecnou teorií relativity. Očekává se, že budoucí observatoře, jako například Laser Interferometer Space Antenna (LISA) Evropské kosmické agentury (ESA), k jehož spuštění by mělo dojít někdy okolo roku 2035, budou schopny tyto vlny detekovat.

Image

Čtěte také

Supermasivní černá díra spolkla Slunci podobnou hvězdu a stále nemá dost

Německá společnost AEG (Allgemeine Elektrizitäts-Gesellschaft) patřila na přelomu 18. a 19. století mezi nejvýznamnější strojírenské firmy v Evropě. Zapojila se též do vývoje a produkce letadel, přičemž těžiště svých projektů věnovala průzkumným či bombardovacím typům. V roce 1917 tak německé letectvo zařadilo do své výzbroje její bombardér G.IV, který sice na průběh války neměl přílišný vliv, ale i přesto se do historie letectví zapsal výrazným písmem. Jeho verze zvaná G.IVk totiž nesla dvojici 20mm kanonů určených ke střelbě proti pancéřovaným pozemním cílům.

Vývoj bombardérů firmy AEG

Společnost AEG vstoupila do oblasti letectví prostřednictvím jednomotorových průzkumných strojů řady C, ale již v roce 1915 představila prototyp daleko většího letadla G.I. Jednalo se o dvoumotorový bombardér, jenž vzbudil pozornost hned několika zvláštnostmi. Tak např. dvojice motorů od značky Mercedes se nalézala na dosti složitém systému vzpěr mezi křídly v tažné pozici, zatímco jiné konstrukční kanceláře preferovaly u bombardérů tlačné uspořádání.

Firma AEG také použila konstrukci, jež by se dala s trochou nadsázky označit za kompozitní. Kostra letadla nebyla jen dřevěná a potažená plátnem dle dobových standardů, ale v jádru ji tvořily svařené ocelové trubky na přední části potažené překližkou a na zádi a křídlech plátnem.

Letoun AEG G.I vznikl sice jen v jediném exempláři, ale stal se základem pro malou sérii strojů G.II se silnějšími motory Benz Bz.III. Některé kusy měly trojitou svislou ocasní plochu, která měla řešit jeden z nedostatků původního provedení – nepříliš dobrou stabilitu a ovladatelnost vyžadující pilotní mistrovství. S tímto problémem se však dokázal trochu lépe vypořádat až AEG G.III s vyváženými ovládacími plochami, létající od konce roku 1915. O pohon se tu staraly motory Mercedes D.IV, ovšem ani tento typ nevznikl v nějak závratných počtech.

Velkosériové produkce se tak dočkal až AEG G.IV, představený v září 1916 a sériově dodávaný od počátku roku 1917. O pohon se staraly spolehlivější agregáty Mercedes D.IVa, přičemž stroj měl zvláštně řešená křidélka, což dávalo jeho křídlům charakteristické tvary. Ukázal se jako odolný a dobře ovladatelný, ovšem kvůli své těžké konstrukci nemohl konkurovat typům jiných firem doletem a nosností pum. Na závěsech v trupu a pod křídlem dopravil asi 400 kg pum, kdežto stroje značky Gotha se stejnými motory zvládaly někdy i tunovou zátěž. AEG G.IV se však přesto celkem osvědčil (především při nočních útocích), celkově vzniklo okolo 320 kusů.

První moderní letecký kanon

Standardní výzbroj letounu tvořily dva 7,92mm kulomety Parabellum MG14, z nichž jeden se nalézal na oběžném kruhu u předního kokpitu a druhý na posuvné lafetě u zadního kokpitu, ze které mohl efektivně střílet do stran i dozadu. Dva kulomety se ale posléze ukázaly jako nepostačující arzenál, a proto se začalo experimentovat s jinou zbraní, jíž německé letectvo disponovalo již od léta 1915. Šlo o automatickou zbraň z produkce zbrojovky Stahlwerke Becker v ráži 20 mm, jež dokázala pálit kadencí až 300 ran za minutu.

Šlo fakticky o první letecký rychlopalný kanon v moderním smyslu slova. O jeho potenciálu hodně vypovídá fakt, že po válce posloužil ve Švýcarsku coby základ pro slavnou konstrukci kanonu Oerlikon, který se bez větších změn používá dodnes. Kanón Becker se kvůli hmotnosti, zpětnému rázu a nemožnosti synchronizace pro jednomotorová průzkumná a stíhací letadla příliš nehodil, ovšem mohl skvěle zastat roli obranného prostředku vícemotorových bombardérů. Žádný letoun ho sice nakonec nenosil jako standardní výzbroj v operační službě, avšak pokusně se objevil třeba na těžkém bombardéru Friedrichshafen G.III.

V říjnu 1917 se přidal i AEG G.IV, na jehož jeden exemplář s číslem 1096/16 konstruktéři umístili jednoduchou příďovou věž s lafetovaným kanónem Becker. Bylo sice jasné, že obranné střelbě na vzdušné cíle taková koncepce příliš nevyhovuje, jenže Německo se tou dobou muselo začít vypořádávat i s jinou hrozbou – prvními spojeneckými tanky. Přestavěný letoun tak v listopadu 1917 putoval ke zkouškám na frontu a údajně slušné výsledky vedly k závěru, že AEG G.IV dovede fungovat i jako létající protitanková platforma. Německé letectvo si proto objednalo počáteční sérii pěti upravených kusů s označením G.IVk (jako „Kanone“) s trupovými čísly od 500/18 do 504/18, z nichž první obdrželi císařovi vojáci v únoru 1918.

Čtveřice zbraní a ocelové pláty

Sériová letadla AEG G.IVk obdržela dokonce dva 20mm kanóny Becker. První zbraň nesla pohyblivá lafeta v pancéřované věži na přídi letounu, druhý kus měl pokrývat zadní polosféru. Kanon tu mohl zaujímat dvě pozice – buďto lafetovaný na klasickém oběžném kruhu kolem zadního kokpitu, nebo připevněný na zvláštní lafetu v podlaze, kudy mohl střílet dolů skrz otvor v trupu letounu. Kromě dvojice beckerů se letci mohli bránit i původní výzbrojí, tedy dvěma 7,92mm kulomety Parabellum na oběžných kruzích LVG/Scarff.

Stroj nepřišel ani o schopnost ničit cíle bombardováním, a to za pomoci čtyř 50kg pum umístěných na vnějších závěsech a pěti tříštivých pum o váze 12,5 kg ve svislých trubicích v obou kokpitech. Přece jenom se už ale nejednalo o bombardér operující v relativním bezpečí větší výšky, nýbrž o letoun primárně bitevní, útočící nízko nad zemí. Konstruktéři proto museli zvýšit jeho odolnost. Vedle toho, že kvalitní pancíř chránil přední věž, dostal pancéřovou ochranu nakonec téměř celý trup – ocelové pláty pokryly jeho podlahu i boky, přičemž dosáhly až na úroveň zadního kokpitu.

Stejně bytelné pasivní ochrany se dočkaly i oba agregáty Mercedes D.IVa. Všechny úpravy samozřejmě ovlivnily letové vlastnosti stroje, jehož ovladatelnost se ale udržela na dobré úrovni. Zkoušky prováděné od února 1918 ukázaly též nutnost přestavět ocasní plochy na dvojité. Také testovací střelby zahájené o měsíc později kvitovali letečtí komisaři s povděkem, neboť AEG se díky pevné konstrukci předvedl jako vhodná platforma pro vedení stabilní a přesné palby.

Jediný nedostatek představoval malý zásobník kanonu Becker s kapacitou 10 nebo 15 nábojů, s jehož výměnou se navíc musel střelec spíše „poprat“. Žádný z pěti letounů AEG G.IVk se nakonec nedostal na frontu a čtyři dokončené kusy zabavili po válce Britové, aby se jimi inspirovali při vlastním vývoji.

Image

Čtěte také

Letecký duel Velké války: Britský RAF F.E.2 versus německý Albatros D