Velká Británie platila za kolébku proudových motorů. Frank Whittle si svou pohonnou jednotku patentoval už roku 1930. Teprve o 11 let později se ale do vzduchu vznesl první experimentální letoun Gloster E.28/39. Do sériové výroby se dostala jako první britská stíhačka Gloster Meteor, která vstoupila do služby už v srpnu 1944. Zatím ale jen k lovu letounových střel V-1 a do skutečného boje s nepřátelskými letouny se za války prakticky nedostala. 

Vývoj v Anglii pokračoval rychlým tempem. Slavná  firma Rolls-Royce už 27. října 1944 poprvé spustila svou novou pohonnou jednotku s názvem Nene, která vznikla dalším vývojem předchozího derwentu. Měla jednostupňový oboustranný radiální kompresor a v první verzi podávala výkon 22,3 kN. Brzy se rozjela sériová výroba a agregát poháněl například letouny Hawker Sea Hawk nebo Suparmarine Attacker. Mateřské společnosti se práva na jeho výrobu podařilo prodat také do USA, Francie, Kanady a Austrálie.

Nejistý spojenec

Už dva roky po vzniku jednotky Nene se ale pozornost konstruktérů  firmy Rolls-Royce obrátila k perspektivnějším proudovým motorům s axiálním kompresorem, konkrétně k budoucímu Avonu. Starší Nene už nebyl považován za žádné velké tajemství. A to ani pro nedávného spojence z druhé světové války, Sovětský svaz. V únoru 1945 na Jaltské konferenci tři hlavní vítězné mocnosti podepsaly deklaraci o osvobozené Evropě. V ní se zavázaly k tomu, že je třeba: „Vytvořit prozatímní vládní orgány, v nichž budou zastoupeny všechny demokratické složky obyvatelstva a které budou povinny vytvořit co nejdříve na základě svobodných voleb vládu odpovídající vůli lidu.“ 

To ale Sověti v žádném případě nehodlali udělat. Území, které osvobodili, se dostalo pod jejich vliv a Stalin tam začal zavádět stejné poměry, jaké panovaly v SSSR. Statisíce skutečných či domnělých odpůrců komunistického režimu mizely v sibiřských lágrech a v některých zemích byla rovnou nastolena totalita v pravém stalinském stylu. Na Západě si toho politici začínali všímat a tlačili Stalina k dodržení závazků z Jalty. Ten to však naprosto ignoroval, a proto se pohled na bývalého spojence začínal pomalu měnit. 

Vysvětlete to Stalinovi

Velká Británie se nacházela ve velmi špatné finanční situaci a vládl tam levicový premiér Clement Attlee. V jeho kabinetu seděl i komunista se šlechtickým titulem Stafford Cripps. Zastával pozici ministra obchodu a razil politiku co největší vstřícnosti k Sovětskému svazu, v němž se tou dobou také intenzivně pracovalo na proudových motorech. Na konci války Rudá armáda ukořistila velké množství německých proudových agregátů Junkers Jumo 004, který poháněl vynikající stíhačky Messerschmitt Me 262 a další stroje. Sověti nic podobného neměli, a tak jej na základě výnosu ze dne 28. dubna 1945 zavedli pod označením RD-10 do výrobního programu závodu č. 26 v Ufě. 

Vývojem stíhacího letounu poháněného motorem typu RD-10 byla pověřena Jakovlevova konstrukční kancelář. Ten využil své starší vrtulové stíhačky Jak-3 a německý motor vestavěl do její přídě. Výtoková tryska se nacházela pod trupem, zhruba v úrovni kabiny. Stroj dostal označení Jak-15 a roku 1946 začala jeho sériová výroba. 

Nový stroj nedosahoval výkonů Me 262 a létal pouze rychlostí 800 km/h. Jakovlev nebyl s výkony svého díla rozhodně spokojen a špatné hodnocení musel dokonce vysvětlovat samotnému Stalinovi. Hájil se tím, že na vině je především nevýkonný a nespolehlivý německý motor Jumo 004 (neboli RD-10), který jeho stíhačku pohání. Diskuse se účastnil i sovětský ministr letectví Michail Chruničev, který znal informace o britském Rolls Royce Nene, jeho dobrých výkonech a také vstřícnosti levicové vlády ve Velké Británii, a tak navrhl tento agregát prostě koupit. Stalin na to prý řekl: „Který blázen nám prodá svá tajemství?“ 

Ušetříme čas

Sověti to přesto zkusili a britský ministr obchodu Stafford Crips k jejich překvapení souhlasil. Uzavřel dohodu o tom, že bude prodáno 40 motorů, a Sověti se zase zavázali, že je nebudou používat k vojenským účelům ani je neokopírují a nezačnou vyrábět sériově. To bylo z dnešního pohledu značně naivní a Britové toho měli za pár let hořce litovat. 

Pohonné jednotky do Sovětského svazu dorazily v září 1946. K dispozici je dostal tým Vladimira Klimova pracující v závodě GAZ-45 v Moskvě, kde okamžitě pochopili, že jde o mnohem perspektivnější konstrukci než německé Jumo 004 a padlo rozhodnutí urychleně zahájit sériovou výrobu. Klimov trval na tom, že se do konstrukce nemá nijak zasahovat, aby se ušetřil čas. Sovětská verze dostala označení Klimov RD-45. 

Tou dobou konstrukční kancelář Mikojan-Gurjevič pracovala na prototypu moderní stíhačky I-310. Měla šípová křídla i ocasní plochy a plánovalo se, že bude schopna létat rychlostí více než 1 000 km/h. Pohánět ji měl právě agregát RD-45. Testy potvrdily vynikající výkony a stroj se v prosinci 1947 začal vyrábět pod označením MiG-15. 

Koncem roku 1950 dorazily první tyto stroje do Koreje. Tam od léta zuřila válka a už první letecké souboje ukázaly, že MiGy-15 mají velkou výkonnostní převahu nad americkými stíhačkami F-80 Shooting Star a F-84 Thunderjet. To na Západě vyvolalo vlnu zděšení a velké rozčarování nad zjištěním, že MiGy-15 pohání kopie motoru dodaného Velkou Británií. 

Může za to Čína

V motorářském závodě řízeném Vladimirem Klimovem se ale s pouhou kopií britského vzoru nechtěli spokojit a dál na něm pracovali. Zvětšili spalovací komoru a provedli několik dalších vylepšení, která zvýšila tah motoru až na 26,5 kN. Upravený typ dostal označení Klimov VK-1 a začal se okamžitě montovat do stíhaček MiG-15bis létajících nad korejským bojištěm už začátkem roku 1951. Nová pohonná jednotka se začala vyrábět v obrovských sériích a z pásů jich sjelo více než 39 000. Byla výkonná, relativně jednoduchá a velmi spolehlivá, brzy se začala montovat i do stíhaček MiG-17. 

Motory VK-1 se začaly licenčně vyrábět i v dalších zemích včetně Číny. Tam se k nim roku 1958 dostali i zástupci firmy Rolls-Royce. Po důkladné analýze si byli jisti, že jde o bezlicenční kopii jejich motoru Nene. U čínského výrobce se začali dožadovat zaplacení částky tehdy astronomických 207 milionů liber. Nikdy se ale nedočkali ani jediné penny. 

O tom, proč Britové nene Sovětům prodali, se dodnes vedou spory. Zda šlo hlavně o komunistické přesvědčení jejich ministra obchodu, snahu získat peníze v době, kdy měla Anglie finanční potíže, nebo jen o přetrvávající důvěru ve spojence z války. Některé teorie naopak tvrdí, že šlo o snahu odvést Sověty od vývoje perspektivnějších proudových motorů s axiálním kompresorem.

Archeologové narazili během vykopávek na starověkém hřbitově, který se dnes nachází na periferii německého Frankfurtu, na hrob muže, který byl pohřbený mezi lety 230 až 270 našeho letopočtu. Nakonec se z toho vyklubal nesmírně cenný nález, díky amuletu, který tento muž zřejmě nosil na krku a byl s ním i pohřben.

Tři a půl centimetru velký amulet, který byl nalezen v roce 2018, obsahoval velmi těsně stočený stříbrný plíšek. Ivan Calandra z německého Leibnizova centra pro archeologii LEIZA v Mainzu a jeho kolegové strávili několik let konzervováním, restaurováním a analyzováním tohoto senzačního nálezu.

Amulet s latinským zaklínadlem

Vědci mimo jiné použili výpočetní tomografii, s jejíž pomocí proskenovali stočený plíšek ve vysokém rozlišení a mohli ho poté virtuálně „rozbalit“. Uvnitř je čekalo velké překvapení. Na plíšku je 18 řádků latinského textu, což je pro podobné magické amulety velmi výjimečné. Obvykle jsou popsány řecky nebo hebrejsky.

Text je prosbou o ochranu, která cílí na Ježíše Krista a křesťanského Boha. Pro amulety je to výjimečné, obvykle oslovují anděly, démony nebo další podobné nadpřirozené entity. Zároveň je to v tuto chvíli nejstarší známý doklad křesťanství, který byl kdy nalezen na sever od Alp. Pro historiky jde o úžasný úspěch, který jim osvětluje nejstarší éru křesťanství v této části světa.

Amulety jako ten z předměstí Frankfurtu byly sice v pozdním starověku běžné, typické jsou ale hlavně pro východní Středomoří. V západní části Římské říše se nacházejí jen zcela výjimečně. Obvykle sloužily jako magická ochrana proti rozmanitým neduhům a neštěstím, jako byly různé bolesti, nemoci, neplodnost nebo démonické síly.

Jako misofonii označujeme poruchu vyznačující se sníženou tolerancí ke specifickým zvukům. Uvedený termín vychází z řečtiny a lze jej přeložit jako „nenávist ke zvuku“. Člověka trpícího misofonií totiž dokážou určité zvukové vjemy doslova rozzuřit a kromě silného vzteku a znechucení může pociťovat také frustraci, úzkost či paniku. 

Předmět popisované nesnášenlivosti přitom tvoří běžné každodenní zvuky, jimž musí postižený opakovaně čelit. Ačkoliv pro ostatní jsou tiché či nepostřehnutelné, pacient je může vnímat jako velmi hlasité. Podle jedné studie jde nejčastěji o zvuky spojené se zpracováním potravy v ústech, s čištěním zubů, stříháním nehtů a dále o dýchání, kýchání, zívání či třeba chrápání. 

Misofonie tedy zjevně nesmírně ztěžuje soužití s jinými lidmi, a dokonce může vést i k částečné desocializaci postiženého. Mechanismus poruchy se však dosud nepodařilo plně objasnit. Pravděpodobně se jedná o dysfunkci nervového systému v mozku a zdá se, že původ a kontext daného zvuku hrají při spouštění reakce důležitou roli. První příznaky se obvykle objevují v dětství či v rané adolescenci. Misofonie zřejmě patří do spektra obsedantně kompulzivních poruch a k možnostem léčby patří zejména kognitivně-behaviorální terapie.

Už od dětství byl Julius Zeyer křehký a citlivý chlapec s velkou fantazií. Tu v něm prý zažehla jeho chůva, která mu vyprávěla báje, pohádky a pověsti. Později napsal: „Jejím vlivem pro své štěstí či neštěstí jsem se stal básníkem, a básníkem českým.“ Že je to trochu přepjaté? Na dramatické pózy si ovšem Julius potrpěl. O svém původu například šířil vyložené smyšlenky. Otec prý pocházel ze zchudlého francouzského šlechtického rodu… 

Ve skutečnosti dědeček Johan Zeyer pocházel z tesařské rodiny z německého Württemberska a oženil se s Češkou. Juliova matka Eleonora Alžběta se narodila do pražské židovsko-německé rodiny Weisselesů a pokřtít se dala až před svatbou. Johan Zeyer se vypracoval na zámožného a úspěšného majitele pily a velkoobchodníka se dřevem. Manželé zplodili sedm dětí, Julius se narodil v roce 1841 jako třetí syn. Vyučil se tesařem. Zkušenosti získával v dílně ve Vídni. Pracoval se širočinou, což je speciální tesařská sekera, pomáhal při stavbě mostu. 

Když hlava rodiny předčasně zemřela, do vedení rodinné firmy se nikdo nehrnul. Nejstarší bratr Emilian si zvolil vojenskou kariéru, mladší bratr vystudoval architekturu. A Julius? Chodil na obchodní školu, ale u maturity z matematiky propadl. Neuchytil se ani na technice. Učení ho nebavilo, ale nakonec jako jediný ze všech dětí zůstal s matkou a pomáhal jí s vedením závodu. 

Stále více ho však přitahovala romantika, mystika, česká minulost, dobrodružství a daleké kraje. Četl romantickou literaturu a umínil si, že bude básníkem. Teprve když mu matka povolila zápis na filozofickou fakultu, začaly se věci měnit. Studoval filozofii, estetiku, etiku a logiku. Dějiny starých kultur navštěvoval soukromě. Věnoval se cizím jazykům: latině, řečtině, angličtině, francouzštině, italštině, španělštině, dokonce i ruštině a polštině. Prý se učil i sanskrtu a koptštině… kde zůstaly sekery a dláta? Kde účtování sáhů dřeva? 

Velký cestovatel 

Matka pochopila, že Julius obchodníkem nebude, stejně jako jeho bratři. Vedla podnik dál sama. A relativně úspěšně. Julius, její něžný a křehký syn mohl psát a dělat, co jen chtěl. Firma by zabezpečila i jeho rodinu. Mohli by všichni společně žít v domě v Liboci, který zůstal prázdný – synové se osamostatnili a dcery provdaly. Jenže Julius se do ženění příliš nehrnul. Ano, psal o ženách krásně. Měl spoustu známých, nějaké přítelkyně, s nimiž si dopisoval. Ale láska? Žádná skutečná na obzoru. Julius mluvil o zatoulaném smutku své duše… Možná že právě ten ho táhl do světa. 

Jeho první cesta vedla do Ruska, kde působil jako vychovatel u vzdělaného hraběte Valjujeva, pozdějšího ministerského předsedy. Podruhé se dostal zase na Krym do rodiny knížete admirála Popova. Do Čech se vrátil až na naléhání matky o rok později. Nic se mu tu ovšem nezamlouvalo. Nadával na maloměšťáctví a navíc se mu zdálo, že ho málo oceňují. Vyrazil tedy znovu na cesty. S Josefem Václavem Sládkem podnikl cestu do Skandinávie, později procestoval Nizozemí, Belgii, Španělsko a Polsko. Jako vychovatel opět vyrazil do Ruska. Tam ho také zastihl telegram o její smrti. Na pohřeb se dostavit už nestihl… 

Cestovat nepřestal, spíš naopak. V roce 1883 poprvé navštívil Itálii, projel ji celou až na jih. Podíval se do Tunisu a zpět. Se svým pražským známým, architektem a malířem Jiřím Stibralem, prošel v Rusku podél krymského pobřeží až do Tbilisi. Julia to táhlo stále dál, hledal místo, kde by mohl zakotvit, kde by se cítil dobře, ale marně... Stále toužil po domově, kdykoli se ale vrátil, nenacházel tu klid. Podnikl cestu do Řecka a Cařihradu a v roce 1889 odjel poprvé do Francie. O rok později ještě navštívil Španělsko, pak Tyroly a opět severní Itálii. Následovalo Polsko, ale i Slovinsko a Chorvatska. Svou poslední cestu věnoval v roce 1899 opět Rusku. Bloudění světem mu po smrti rodičů umožňovalo mecenášství stavitele Josefa Hlávky a příspěvky spolku Svatobor. Za svá díla totiž dostával jen nevelké honoráře. 

Nenalezená láska 

Julius se nikdy neoženil. „Ve vztazích s ženami bylo a zůstalo Juliu Zeyerovi mnoho tajemností, jež jistě nebudou vysvětleny,“ napsal Zeyerův přítel František Herites. Básníkovi říkali Rytíř smutné postavy. Trpěl depresemi a úzkostnými stavy. Toužil po ušlechtilosti a spravedlnosti, štítil se maloměšťácké společnosti a jejího způsobu života. Žil osaměle? Měl pár přátel – Františka Heritese, Josefa Sládka, Vojtěcha Náprstka, mecenáše Hlávku. Našlo by se i pár přítelkyň – Karolína Světlá, sestry Kalašovy, Anna Lauermannová-Mikschová. „Přinášely mu jemnost, oduševnělost, že mohl mluviti beze studu o některých věcech nitra, které před mužskými přáteli zamlčoval,“ napsala spisovatelka Eva Jurčinová. 

Není známo, že by někdy uvažoval o svatbě. Jaký vztah měl k dceři anglického průmyslníka sídlícího v Praze Marii Anně Stoneové? To ona byla tou „ženou v bílém“, která se často objevovala v jeho dílech? A jaký vztah ho poutal s malířkou Zdeňkou Braunerovou? O sedmnáct let mladší umělkyně ho vroucně milovala. Doufala, že se s ní ožení. Nikdy se nerozešli, scházeli se, psali si… ale to bylo všechno. On chtěl zůstat jen a jen jejím přítelem. „Měl ji přátelsky rád, měl ji dokonce rád s určitou něhou, jež mohla v ní buditi naděje, a věnoval jí Román o čtyřech synech Ajmonových,“ napsala Eva Jurčinová, „Ale oženiti se s ní nemohl: byla pro něj příliš hlučná a energická.“ 

Rozpolcená osobnost 

Julius zkrátka sice psal o lásce k ženám, ale psal také o mužích, a to způsobem dost neobvyklým. Některé popisy mužských těl jsou až erotické. V knize Román o věrném přátelství Amise a Amila se třeba píše: „Jak zlaté ráno zářila mu líc jeho sladká, z plavých ručejů se noříc vlasů proudících zpod lesklé helmy. Oči azurné mu temné řasy clonily…“ Amil kvůli Amisovi obětuje i své děti. Tak silné je citové pouto mezi oběma muži. Psal také o nalezeném vztahu: „Nyní jsem šťasten, když tebe mám a tesknota má je tedy v hloubi duše pohřbená jak tmavý mrak, jenž ponoří se v moře, když slunce zvítězí.“ 

Byl Julius gay? Nebo byl bisexuální? Trápila ho nějaká duševní choroba? Vyděděný ze společnosti – ano, to by nepochybně byl, kdyby se jeho homosexualita zveřejnila. Vždyť ji považovali za hřích, ďábelskou úchylku, jednání proti přírodě i Bohu. „Co je všem skryté, to láska uhádne,“ zapsal si Zeyer. Přecitlivělý poeta podléhal prudkým změnám nálad. „Takové přechody bývaly u Zeyera: ze sdílné hovornosti v uzamčenost na sedm zámků, z veselí, ano, z rozpustilosti až v hluboký, jako bezedný melancholický smutek,“ napsal o něm František Herites. 

Poslední léta 

Julius byl člověk křehké nátury, který obtížně snášel běžnou realitu života. Zajímal se o okultismus, tajné vědy, křesťanskou mystiku a svobodné zednáře. Rád se obklopoval krásnými starožitnými předměty, avšak smýšlením patřil spíš k politické levici. Sám se prohlašoval za anarchistu. Toužil po ideálu, který nikde nenacházel. Zachraňovala ho jen jeho rodina a přátelé, zejména pak mecenáš architekt Josef Hlávka, který v jeho prospěch složil částku, z níž mu plynul roční důchod. Od roku 1887 tak Zeyer střídavě cestoval po světě a pobýval ve Vodňanech, mezi přáteli, kde se léčil z těžkých depresí. Právě zde navázal přátelství s básníkem Otakarem Mokrým a prozaikem a lékárníkem Františkem Heritesem. 

Ze své poslední cesty do Ruska se vrátil postonávající a zestárlý. Musel dokonce vyměnit milovaný venkov za pohodlí u sestry Heleny Zeyerové Jungfeldové v Praze. Ujala se ho už jako těžce nemocného, u ní také dožil. Zemřel v šedesáti letech a stal se vůbec prvním „obyvatelem“ Vyšehradského Slavína. Ironicky on sám si přál spočinout na lesním hřbitově v Lomci u Vodňan. 

Z výtěžku Zeyerova díla, vydávaného po jeho smrti, byl zřízen fond pro debutující autory. Přestože jeho básně, romány či dramata už dnes téměř nikdo nečte, jeho poetická pohádka o lásce Radúze a Mahuleny z roku 1896 známe díky filmové adaptaci a čas od času se objeví i na repertoáru některého z divadel.

„Černé díry nejsou tak destruktivní, jak jsme si mysleli,“ říká Florian Peißker, vědecký pracovník z univerzity v německém Kolíně nad Rýnem a hlavní autor studie, která byla právě zveřejněna v časopise Nature Communications. Dvojhvězdy, tedy dvojice hvězd obíhajících kolem sebe, jsou ve vesmíru velmi časté, ale nikdy předtím nebyly nalezeny v blízkosti supermasivní černé díry, kde může intenzivní gravitace způsobit nestabilitu hvězdných systémů.

Objev první dvojhvězdy v blízkosti supermasivní černé díry v naší Galaxii dokládá, že některé dvojhvězdy mohou krátce prosperovat i za destruktivních podmínek. D9, jak se nově objevená dvojhvězda jmenuje, byla objevena právě včas: její stáří se odhaduje na pouhých 2,7 milionu let. A silné gravitační působení blízké černé díry pravděpodobně způsobí její splynutí v jedinou hvězdu během pouhého milionu let, což je pro tak mladý systém velmi krátká doba.

„V kosmickém časovém měřítku jde o opravdu krátké okno pro pozorování takového binárního systému - a nám se to podařilo!“ vysvětluje spoluautorka Emma Bordier, vědecká pracovnice rovněž z Kolínské univerzity.

Dvojhvězdy u supermasivních černých děr

Po mnoho let se vědci také domnívali, že extrémní prostředí v blízkosti supermasivní černé díry brání vzniku nových hvězd. Několik mladých hvězd nalezených v těsné blízkosti Sagittarius A* tento předpoklad vyvrátilo. Objev mladé dvojhvězdy nyní ukazuje, že i hvězdné páry mají potenciál vznikat v těchto drsných podmínkách. 

„Systém D9 vykazuje jasné známky přítomnosti plynu a prachu v okolí hvězd, což naznačuje, že by se mohlo jednat o velmi mladý hvězdný systém, který musel vzniknout v blízkosti supermasivní černé díry,“ vysvětluje spoluautor Michal Zajaček, vědecký pracovník Masarykovy univerzity v Brně a Univerzity v Kolíně nad Rýnem. 

Kromě Michala Zajačeka byl součástí týmu i další český astrofyzik Vladimír Karas, který byl v letech 2012–2022 ředitelem Astronomického ústavu Akademie věd ČR.

Nově objevená dvojhvězda byla nalezena v husté hvězdokupě hvězd a dalších objektů obíhajících kolem Sagittarius A*, nazývané hvězdokupa S (S cluster). Nejzáhadnější objekty v této hvězdokupě jsou tzv. objekty typu G, které se chovají jako hvězdy, ale vypadají jako oblaka plynu a prachu.

Právě při pozorování těchto záhadných objektů objevila skupina překvapivý vzorec u objektu D9. Data získaná pomocí přístroje ERIS na VLT v kombinaci s archivními daty z přístroje SINFONI odhalila opakující se změny rychlosti hvězdy, což naznačuje, že D9 jsou ve skutečnosti dvě hvězdy, které obíhají kolem sebe.

Výsledky vrhají nové světlo na to, co by mohly být ony záhadné objekty G. Tým předpokládá, že by se ve skutečnosti mohlo jednat o kombinaci dvojhvězd, které se ještě nesloučily, a zbytků materiálu z již sloučených hvězd.

Přesná povaha mnoha objektů obíhajících kolem Sagittarius A*, stejně jako to, jak mohly vzniknout tak blízko supermasivní černé díry, zůstává záhadou. Brzy by to však mohla změnit modernizace GRAVITY+ na interferometru VLT a přístroj METIS na dalekohledu ESO ELT (Extremely Large Telescope), který se staví v Chile. Obě zařízení umožní týmu provádět ještě podrobnější pozorování galaktického centra, odhalit podstatu již známých objektů a nepochybně odhalit další dvojhvězdy a mladé systémy. 

„Díky našemu objevu můžeme spekulovat o přítomnosti planet, protože ty často vznikají kolem mladých hvězd. Zdá se pravděpodobné, že objevení planet v galaktickém centru je jen otázkou času,“ uzavírá Peißker.

Ptáci jsou potomky druhohorních ještěrů, kteří unikli masovému vymírání před 65 miliony let. V té době už měli celou řadu typických ptačích rysů, jimiž se lišili od dinosaurů a jejich příbuzných.

Teorie a slepé uličky

Způsob, jakým se v druhohorách vyvinul u ještěrů ptačí let, je předmětem vědeckých sporů a vysvětluje ho řada konkurujících si teorií. Jedna z nich předpokládá, že předci ptáků šplhali na stromy a létat se naučili, když z korun stromů skákali na zem a rychlost pádu brzdili máváním předních končetin. Další teorie má přesně opačné východisko – ptáci se prý naučili létat při pokusech dostat se skokem ze země do větví stromů. Podle jiné teorie se let ptáků vyvinul u drobných dinosaurů, kteří potřebovali udržet rovnováhu při vybíhání do strmých svahů nebo na nakloněné kmeny stromů.

Ať už je pravda jakákoli, jisté je, že evoluce ptačího letu se někdy ubírala velmi podivnými cestičkami. Například druhohornímu ještěrovi označovanému jako mikroraptor pokrývalo tělo peří. V tom se podobal mnoha jiným dinosaurům.

Některým na předních končetinách vyrůstala i dlouhá pera, která jim zřejmě dovolovala klouzavý let. Mikroraptor měl ovšem taková pera nejen na předních končetinách, ale i na zadních nohách. Byl vybaven dvěma páry křídel a svým způsobem představoval jakýsi přírodní „dvouplošník“. Zřejmě šlo o slepou evoluční uličku, protože dnešní ptáci spoléhají výhradně na „jednoplošníkovou konstrukci“. Ta se osvědčila a ptáci s ní dosáhli na nejeden letecký primát.

Rekordmani dálky a rychlosti

Na cestě z aljašských hnízdišť do novozélandských zimovišť urazí břehouš rudý (Limosa lapponica) za osm dní bez jediné přestávky skoro 12 000 kilometrů. Přes tento mimořádný výkon není rekordmanem v ptačích nonstop letech. Primát patří rorýsi velkému (Tachymarptis melba), který při cestách z evropských hnízdišť do afrických zimovišť, během tamějšího pobytu a při jarním návratu na hnízdiště tráví všechen čas ve vzduchu. Nejnovější měření malými přístroji upevněnými na těle ptáků odhalila, že někteří rorýsi za celých sedm měsíců neusednou ani na okamžik. Ve vzduchu loví potravu, za letu pijí a dokonce i spí! 

Příbuzní rorýse velkého – rorýs východní (Hirundapus caudacutus) a rorýs obecný (Apus apus) – se taky zapsali do „ptačí knihy rekordů“. Drží totiž rekord v rychlosti letu. Ručička jejich pomyslného tachometru se šplhá až k tempu kolem 170 km/hod! Sokol stěhovavý (Falco peregrinus) sice při střemhlavém útoku na kořist padá dokonce dvakrát vyšší rychlostí, ale tomu pomáhá významnou měrou volný pád. Rorýsi vděčí za svou rychlost jen a jen svým křídlům.

Do extrémních výšek

Největší výšky jen pomocí svých křídel prokazatelně dosáhl sup krahujový (Gyps rueppellii), který se nad Pobřežím slonoviny srazil s letadlem ve výšce 11 550 metrů. Není však jasné, jestli pták nebyl zanesen do této úžasné výšky nedobrovolně silnými vzestupnými proudy. Zcela pravidelně však v extrémních výškách létají husy indické (Anser indicus). Ty hnízdí v Tibetu a zimují v Indii. Na svých tazích pravidelně přelétají himálajské horské velikány včetně Mount Everestu. Proto se celé hodiny pohybují ve výškách až 9 000 metrů nad mořem, kde se většině živočichů nedostává kyslíku pro základní tělesné funkce, natož pak pro namáhavý let.

Husy indické jsou k pobytu v extrémně řídkém vzduchu dobře uzpůsobeny. Ve svalech mají desetkrát více „pomalých“ svalových vláken schopných dlouhodobé vytrvalostní zátěže než jiné druhy hus. Zásobování svalů kyslíkem a živinami a odvod zplodin látkové výměny z namáhaného svalstva zajistí mnohonásobně hustší síť krevních kapilár. 

Také nejtěžšího letce současné přírody najdeme mezi ptáky. Je jím drop velký (Otis tarda), který se dokáže vznést do vzduchu navzdory tomu, že váži i dvacet kilogramů.

Náročný pohyb na místě

Vedle tradičních způsobů letu, kdy ptáci překonávají často impozantní vzdálenosti za vydatného mávání křídly, najdeme i letce, kteří vynakládají spoustu sil, aby za letu mohli zůstat na jednom místě. V tomto způsobu pohybu vynikají především kolibříci (Trochilidae), kteří se kvůli náročnosti letu na místě musí živit energeticky vydatným nektarem. A právě při sběru nektaru z květů se jim vznášení hodí.

Kolibřík umí v letu i couvat. Vědci byli přesvědčeni, že je to pro něj výrazně namáhavější než let vpřed a může to klást podobné energetické nároky jako vznášení na místě. Měření ale ukázala, že při letu vzad se spotřebovává stejně energie jako při letu vpřed, tj. asi o 20 % méně než při vznášení na místě.

I jiní ptáci se dokážou udržet ve vzduchu na jednom místě, ale v jejich případě nejde o pravé vznášení. Například poštolka obecná (Falco tinnunculus) se třepotáním křídel drží na jednom místě, ale dokáže to jen díky protivětru. Letí vlastně vpřed rychlostí, jakou ji protivítr unáší zpět. Výsledkem je nulová rychlost vůči zemi a vznášení na místě.

Hádanka letu s nehybnými křídly

Naprostým protikladem maličkých kolibříků, kteří křídly mávají tak rychle, že lidské oko jednotlivé kmity ani nezaznamená, jsou albatrosi. Žádný z dnešních opeřenců nemá větší rozpětí než albatros stěhovavý (Diomedea exulant) nebo albatros královský (Diomedea epomophora). Největší jedinci měří od jedné špičky roztažených křídel ke druhé i 360 centimetrů. Albatrosi nemusejí svými impozantními křídly mávnout celé hodiny, a přesto létají i rychlostí 80 km/hod a zdolávají dech beroucí vzdálenosti. Denně uletí i 900 kilometrů. Dokonce ani samičce s mládětem na hnízdě nedělá žádný problém vyrazit na čtyřdenní lov na širém moři a nalétat během něj skoro tisíc kilometrů. Ptáci bez rodičovských závazků podnikají ještě mnohem delší lety. Při jednom sledování albatrosa stěhovavého prostřednictvím satelitů podnikl pták za dva týdny tři lety nad oceán a překonal při nich celkovou vzdálenost bezmála 14 000 kilometrů.

Tisíce kilometrů nalétají albatrosi nad moři a oceány i za těch nejzuřivějších hurikánů. I ve chvílích, kdy si posádky moderních lodí zoufají a trnou, zda jejich plavidlo odolá běsnění živlů, zahlédnou nad bouřícími vlnami siluetu albatrosa klouzajícího bez nejmenší námahy vzduchem. Vědci se snaží přijít tajemství mistrného plachtění albatrosů na kloub už déle než století.

Let v „nekonečné osmičce“

Fyzikální vysvětlení pro efektní let albatrosů bez mávání křídel hledal už slavný anglický učenec John William Strutt. Tento vědec známější jako lord Rayleigh se proslavil například objevem argonu, za nějž dostal v roce 1904 Nobelovu cenu. V roce 1883 představil lord Rayleigh světu na stránkách věhlasného časopisu Nature teorii, podle které využívá albatros skutečnosti, že nad mořskou hladinou vane vítr pomaleji než ve větších výškách. Rychlost větru nad mořem roste za obvyklých podmínek kontinuálně od hladiny až do výšky 10 nebo 20 metrů. Lord Rayleigh byl přesvědčen, že albatrosovi stačí stoupat při letu proti větru a klesat, když zamíří po větru.

Albatros skutečně střídá let po a proti větru a při klesání ztrácí výšku jen velmi pozvolna. Často uletí dvaadvacet nebo třiadvacet metrů a neklesne přitom o více než jeden metr.

Letová dráha albatrosa má tvar jakési trojrozměrné osmičky. Pták na ní například vykrouží zatáčku doprava a zamíří proti větru. Přitom neustále stoupá s tím, jak vítr s narůstající výškou nabírá na síle. Na vrcholku své dráhy se stočí doleva, letí po větru a pomalu klesá. Když dosáhne nejnižšího bodu své trajektorie, obvykle jen malý kousek nad mořskou hladinou, otočí se opět proti větru a celou sérii manévrů opakuje.

Bezvětří mu nesvědčí

Většina biologů se shodne na tom, že albatrosi létají v uzavřené „nekonečné osmě“ po a proti větru. Všeobecná shoda mezi odborníky na ptačí let ale mizí, když dojde na otázku, v kterém bodu osmičky získává albatros maximální impuls pro další let. Jedna skupina vědců je přesvědčena, že k tomu dochází při obrátce v nejvyšším bodě. Tady přeci albatros zatáčí z letu proti větru na let po větru. Druhá skupina vědců ovšem tvrdí, že pro nabrání energie je klíčová fáze letu z nejnižšího bodu dráhy, kdy albatros po obrátce zamíří proti věru a začne nabírat výšku.

Ať už se to má s letem albatrosů jakkoli, jisté je, že při pohybu vzduchem vynakládají jen minimum energie. Například tepová frekvence letícího albatrosa je stejná, jako když pták nečinně sedí a odpočívá. Při klouzavém letu se nenamáhá dokonce ani s natažením křídel. Zvláštní uspořádání šlach v křídle funguje jako tuhá vzpěra. Ta udrží křídla dokonale natažená bez toho, že by musely pracovat svaly.

Pro albatrosa představuje největší dřinu start a přistání, kdy mu vítr příliš nepomáhá. Stejně tak by pro něj bylo velmi obtížné létat v naprostém bezvětří. Když se albatros ocitne v tišině bez podpory větru, raději usedne na vodní hladinu a počká, až se vítr zase zvedne.

Konstruktéři letadel by rádi od albatrosů úsporný let okopírovali. Problém je v tom, že letadlo s pohonem založeným na stejném principu by se muselo pohybovat v prostorové osmičce. Trénovaná posádka by to zřejmě vydržela, ale většině pasažérů by se z neustálých zatáček, stoupání a klesání určitě dělalo špatně od žaludku.

Podobně jako mnozí evropští rytíři strávil i arabský „urozenec“ většinu svého života bojem anebo na cestách. Ve „volných chvílích“ se pak snažil intrikovat. Když se narodíte v Sýrii v pohnuté době křížových výprav, křižáci z nově založených států se tak nějak přirozeně stanou vašimi nepřáteli. Usáma ibn Munkiz měl k tomu ještě štěstí, že stihl osobně poznat všechny velké muslimské vládce od Zengího až po Saladina. 

Ibn Munkiz pocházel z hradu Šajzar, který střežil důležitou strategickou cestu na severu Sýrie. Tudy musel projet každý dobyvatel, jenž by chtěl zamířit na města Hamá, Homs či Damašek. Hrad se hlavním sídlem významného arabského rodu Munkizů stal od roku 1081. Právě díky jeho strategické důležitosti si rodinu předcházeli vládci ze všech okolních zemí. 

Předurčen k boji 

Právě v době, kdy papež Urban II. svolával křesťany ke křížové výpravě a osvobození Božího hrobu v Jeruzalémě na koncilu v dalekém francouzském Clermontu, se zhruba roku 1095 bratrovi vladaře hradu Šajzar narodil syn Usáma. Brzy poté přitáhlo díky papežově výzvě do Sýrie vojsko první křížové výpravy. A dobylo zde několik významných měst a pevností. V nich se mohli usídlit latinští křesťané – nově etablované státy byly přitom podřízeny jeruzalémskému králi. Krátce nato zemřel Usámův strýc, jenž byl do té doby hlavou rodu. Nezanechal dědice, takže vládu v Šajzaru převzal Usámův otec Muršid. Ten vládl několik let, ale byl to zbožný muslim založený spíše duchovně, takže moc dobrovolně předal svému mladšímu bratru Sultanovi. Tehdy byl Usáma ještě chlapec. Sultan ho ctil s patřičnou láskou i respektem jako dědice panství. 

Usámu i jeho mladší bratry vedl k aktivnímu boji proti křižákům, které logicky jakožto nově příchozí vetřelce choval v pořádné nenávisti. Usáma se už zhruba od svých patnácti let účastnil permanentní války, jež se na tomto třaskavém území vedla. Nešlo o žádné velké bitvy, ale srážky ozbrojených družin se nacházely na denním pořádku. Arabové i ostatní muslimové z této oblasti říkali křižákům prostě Frankové, protože jich většina pocházela z Francie. Později si Usáma zapsal do svých pamětí zajímavý poznatek o jejich povaze: „Každý člověk, který pozná záležitosti Franků, musí chválit Alláha a uctívat Ho. Neboť v nich vidí jakýsi druh zvířat, která mají ctnost statečnosti a bojovnosti, ale žádnou jinou, podobně jako jiná zvířata mají jedině vlastnost síly a schopnost nosit těžké náklady.“ 

Roku 1110 oblehl Šajzar franský kníže z Antiochie jménem Tankred. Měl o hrad eminentní zájem kvůli jeho strategické poloze. Zhruba patnáctiletý dědic hradu se tehdy aktivně zúčastnil obrany a stal se očitým svědkem toho, jak Šajzar zachránila vojska seldžuckého (tedy tureckého) sultána Muhammada. Turci přispěchali na pomoc svým souvěrcům, aby přemohli společného nepřítele. Usámovo dědictví zůstalo zachováno. 

K Zengímu 

Jakkoliv představovali křesťané pro arabské šlechtice v té oblasti hlavní problém, nebyla to jediná nesnáz. Už o tři roky později zaútočil na hrad jiný nepřítel, tentokrát výsostně muslimský – ismáílité, jinak též zvaní asasíni. Ani ti však neuspěli. Ostatně vzájemné půtky mezi různými islámskými vládci umožnily křižáckým státům nějaký čas přežívat. Jinak by totiž soustředěnému náporu muslimů nemohly odolat. 

To už však Usáma pomalu dospíval v muže a jeho strýc emír Sultan ho od roku 1119 pověřoval velením při různých výpadech, nájezdech a jiných vojenských akcích – většinou proti křižákům. Právě z této doby pochází velká část bojových příhod, které Usáma ve stáří popsal ve své Knize zkušeností. Vypráví v nich o boji proti Frankům. Vyzdvihuje odvahu a moudrost, ale v žádném případě se nezříká ani dobře mířené lsti. 

Odhalený úskok 

Usáma ibn Munkíz podává ve své knize svědectví, jak vypadal každodenní boj s Franky v době křížových výprav. Jde o izolované příhody, nikoliv souvislé vyprávění, ale jeden takový případ z Usámova rodného hradu Šajzar vypovídá o rafinovaných úskocích křesťanů: Jednoho rána jsme spatřili skupinku asi deseti Franků. Přijeli k bráně osady u mostu a zeptali se hlídače: „Jak se jmenuje toto místo?“ Odpověděl jim: „Šajzar.“ Štěrbinou v bráně po něm střelili šípem a odjeli pobídnuvše koně do klusu. Vyskočili jsme na koně. Frankové bezstarostně ujížděli, když tu nás dojelo několik našich bojovníků. Řekl jsem strýci: „Rozkaž, a seberu naše druhy a pojedu za nimi, abych je srazil s koní, dokud ještě nejsou daleko.“ Můj strýc byl válečník mnohem zkušenější, než já, a odpověděl: „Kdepak. Copak je v Sýrii Frank, který by neznal Šajzar? Tohle je jenom nějaký úskok.“ 

Zavolal dva jezdce, kteří měli rychlé koně, a řekl jim: „Jeďte prozkoumat Tell Meleh!“ To bylo místo, kde Frankové číhávali v záloze. Když ti dva přijeli na dohled k onomu místu, vyrazilo proti nim celé antiochijské vojsko. Vyjeli jsme, abychom se utkali s jejich předními jezdci, protože jsme chtěli získat před nimi výhodu dříve, než boj utichne. Byl s námi Džum’ a an-Numajrí a jeho syn Mahmúd, který se dostal doprostřed nepřátelských řad. Džum’ a vykřikl: „Vzácní rytíři! Můj syn!“ Vrátili jsme se tedy s ním v čele šestnácti jezdců, kopími jsme srazili šestnáct franských jezdců z koní a osvobodili od nich našeho druha. Tak velice se s nimi v té bitce promísily naše řady, že jeden z nepřátel sevřel Mahmúdovu hlavu v podpaží. Z tohoto objetí jej osvobodila rána kopím. 

Ne všechny boje Usáma vyhrál, ale v žádném nepadl ani neutržil vážnější zranění. Rychle se potom stával ostříleným válečníkem. V osobním životě se mu však nevedlo nejlépe. Jeho strýci Sultanovi se narodil vlastní syn, takže jeho vztah k dosud oblíbenému synovci Usámovi se měnil. Usáma ztratil pozici předpokládaného následníka a dostával se do zjevné nemilosti. 

A tak roku 1129 nakonec s hořkostí opustil Šajzar a přidal se do družiny atabega Zengího – tureckého správce provincie, jehož hvězda právě pomalu stoupala. Tento vojevůdce a šlechtic se poprvé vážně pokusil o sjednocení roztříštěné Sýrie. Plánoval, že by se pak směle mohla postavit křižáckým vetřelcům. Zengí měl pro tento úkol potřebné charisma, schopnosti i výchozí postavení – zastával post atabega v Mosulu i v Aleppu. Ale ostatní emírové (tento titul byl v podstatě ekvivalent knížete) se stále ještě obávali omezení vlastní moci, a tak na tento plán nechtěli přistoupit – v první řadě šlo o rod Búrijovců v Damašku. 

Strýcova nemilost 

V Zengího družině si Usáma získal díky svým válečným zkušenostem poměrně respektované postavení, byť žádných vyšších velitelských postů nedosáhl. Mohl však čas od času zajíždět na rodný Šajzar. Tam emír Sultan rychle upevňoval pozici vlastní rodiny, a když pak roku 1137 zemřel Usámův otec Muršid, stali se jeho synové na hradě nevítanými návštěvníky. Usáma se po otcově smrti stal hlavou rodiny a měl být i druhým nejrespektovanějším členem rodu. Namísto toho však už roku 1138 vzal matku i své tři mladší bratry a utekl s nimi před Sultanovou nemilostí k atabegovi Zengímu. 

Jenže své styky s ním poněkud přecenil. Veliký vůdce mu dal jasně najevo, že nehodlá zasahovat do rodinných sporů. Zřejmě si také nechtěl znepřátelit současného vládce Šajzaru, protože ten by se mohl snadno spolčit s Franky. To se v té době skutečně u různých emírů stávalo docela často. Kdo byl nějak nespokojen s vlastním vládcem, přeběhl na druhou stranu a s pomocí křesťanů se mu mstil. Křižáčtí velitelé těchto sporů rádi využívali.

Ukázalo se, že Zengí prokázal prozíravost, když si Sultana nechtěl rozházet. Ještě téhož roku oblehl Šajzar byzantský císař. Ale ani jemu se nepodařilo hrad dobýt. Na rodný Šajzar se Usáma už nikdy nepodíval. Brzy si ale měl užít jednání s těmi, jimiž dosud pohrdal. Opustil totiž po devíti letech službu u Zengího a přešel k jeho protivníkům – Búrijovcům v Damašku. Ti právě jednali s jeruzalémským králem Fulkem, neboť se cítili akutně ohroženi právě Zengím. Usáma jim v tom aktivně pomáhal a vysloužil si tak jejich vděčnost. Zengího dočasně zatlačili do defenzívy a téměř padesátiletý Munkíz měl konečně možnost své protivníky lépe poznat. S mnohými se spřátelil a kupodivu si zvlášť oblíbil členy templářského řádu. 

Vyholené ohanbí 

Snad právě z této doby pochází Usámova nezvyklá vzpomínka z veřejných lázní. Vyprávěl mu ji nějaký Sálim, správce lázní. Zajímavě ilustruje rozdílné chápání mravů mezi muslimy a křesťany. „Přišel tehdy do lázní jeden z jejich rytířů. Oni nesnášejí, aby v lázni měl někdo kolem pasu uvázaný šátek. Vztáhl tedy ruku, strhl mi z boků šátek a odhodil ho. Podíval se na mne – právě nedávno jsem si depiloval ohanbí – a zvolal: ,Sálime, výborně! Při pravdě mé víry, udělej mi to také tak!‘ Vyholil jsem ho tedy. Povídá: ,Sálime, při pravdě mé víry, udělej to také mojí dámě!‘, míně tím svoji ženu. Jeho sluha přivedl paní a ona se položila na záda. Vyholil jsem jí tedy chlupy, zatímco její manžel seděl a díval se na mne.“ 

Pro muslima bylo naprosto nemyslitelné, aby se cizí muž dotýkal jeho ženy. K této příhodě Usáma dodává: „Neznají žárlivost, ani nemají smysl pro čest, a přece mají v sobě převelikou statečnost.“ 

Podivné mravy Franků ve vztahu k ženám byly ostatně častou příčinou údivu muslimů. Přes tyto přetrvávající rozdíly se však křižáci přizpůsobovali místnímu prostředí a v mnoha ohledech přebírali styl života muslimů. To se samozřejmě netýkalo náboženství, v němž byla vrcholem vzájemného soužití jakási tichá tolerance. Třeba oblékání ale křesťané přejali. Těžké evropské látky se totiž pro horký východ naprosto nehodily. Navíc luxusní látky dovážené z východu voněly přepychem. Tak mnozí šlechtici ze vznešených západních rodů chodili v cizokrajných burnusech (půlkruhový beduínský plášť) a hlavy si chránili turbany. 

Pláště měli navlečené i přes zbroj v bitvách a přes přilbu jim plandala kefia (bílý šátek utažený kolem hlavy páskem). V kupeckých domech mohli poutníci ze západu obdivovat mozaiky a mramor. Na podlahách ležely koberce. Stěny s okny chránily před přílišným žárem slunce damaškové závěsy. Západní šlechtici si pořídili bohatě vykládaný nábytek, jídlo si nechávali nosit na stříbrných talířích a jedli módní vidličkou. Pravidelně si prali své ložní prádlo a do kohoutků jim tekla skrz římské akvadukty čerstvá voda. Něco takového byste v západní Evropě jen těžko hledali.

V souboji vládců 

Vraťme se však do Damašku čtyřicátých let 12. století, krátce předtím, co odtud s nepořízenou odtáhla druhá křížová výprava. Usáma se příliš zapletl do místních intrik, a tak musel zemi z donucení po šesti letech opustit. Odešel do Egypta, kde rozehrál politickou hru ve velkém stylu. Zřejmě se po dosažení padesáti let cítil už na válčení příliš starý, proto se vrhl na diplomacii a dvorskou službu. Získal si významné postavení na dvoře káhirských Fátimovců, poznal tam budoucího vezíra Širkúha i jeho mladého synovce Saláhuddína, známého jako Saladin. 

Opět se však zapletl do intrik a přispěl i k vraždě vládnoucího chalífy, takže musel roku 1154 ve spěchu odjet z Káhiry zpět do Sýrie. Tam žádal o přijetí u syna zemřelého Zengího, atabega Núr ad-Dína. Syn se ukázal ještě schopnější než jeho otec, protože se mu podařilo konečně sjednotit pod svou vládou celou muslimskou Sýrii. Chystal se dokonce ovládnout i Egypt. Ibn Munkíz si získal jeho přízeň i úctu, takže mu svitla naděje na návrat do Šajzaru. Jenže hrad byl roku 1157 zničen zemětřesením, při němž zahynuli všichni přítomní Munkízovci včetně emíra Sultana. 

Usáma tedy zatím vykonal zbožnou pouť do Mekky a roku 1162 se ještě naposledy zapojil do válečných akcí. Je otázka, jak moc mohl coby téměř sedmdesátník muž aktivně bojovat, ale připojil se k Núr ad-Dínově výpravě, která oblehla pevnost Hárim patřící antiochijskému knížeti. O rok později s atabegem obléhal i město Tripolis, centrum jednoho z křižáckých států, a roku 1164 přihlížel i konečnému dobytí Hárimu. Tam se ovšem spřátelil s emírem Kara Arslanem a u něj strávil dalších deset let sepisováním různých knih. 

Paměti bijce 

Ukázalo se, že Usáma ibn Munkiz je sice starý, ale má tuhý kořínek. A tak Kara Arslan zemřel dříve než on. Někdejšímu válečníkovi nezbylo než odebrat se ke dvoru mladého sultána Saladina. Pamatoval si ho z Egypta a nepřekvapilo ho, že se někdejší Núr ad-Dínův oblíbenec ujal po jeho smrti vlády. Odstavil od moci i potomky bývalého mocného atabega. 

Saladin starého muže rád přijal. Po dva roky si ho držel ve své blízkosti, a dokonce mu daroval i část území poblíž zbořeného Šajzaru, z něhož plynul Usámovi doživotní příjem. I když po dvou letech vládcova přízeň skončila, ibn Munkíz ještě ve svém damašském domě dalších dvanáct let spisoval nejen básně na Saladinovu oslavu, ale především své paměti. Právě díky nim dnes můžeme získat cenné svědectví o době křížových výprav z muslimského pohledu. A to přímo z válečného pole. 

Teprve roku 1188, tedy rok po bitvě u Hattínu, v níž Saladin porazil křižáky na hlavu a mohl v poklidu dobýt Jeruzalém, vydechl Usáma naposledy ve věku zhruba devadesáti tří let. Zažil tak téměř celé 12. století. Pro Blízký východ šlo o dobu zásadních zvratů. Křižácké státy během něj vznikly, ve čtyřicátých letech dosáhly vrcholu moci a stejně tak rychle pominuly. Svaté město Jeruzalém znovu padlo do rukou muslimů…

Španělský conquistador a guvernér tehdejší mexické provincie Nueva Galicia Francisco Vásquez de Coronado dostal v roce 1540 rozkaz od místokrále Mexika, aby vyrazil do Severní Ameriky prověřit zvěsti o pohádkově bohatých „Sedmi městech“. Coronadova dobyvačná a loupežná výprava pronikla v letech 1540 až 1542 přes dnešní Arizonu, Nové Mexiko, Texas a Oklahomu až do Kansasu, kam se dostali jako vůbec první Evropané. Výprava sice přinesla významné geografické objevy, ale jinak skončila fiaskem. Coronado nenašel nic cenného, upadl v nemilost a v roce 1554 zemřel v zapomnění. 

V roce 1541 měl Coronado na území Arizony založit malou osadu známou jako San Geronimo III., kterou snad využíval jako svou základnu. Existence osady je ale doložena pouze fragmentárně a informace o ní jsou částečně zahalené nejasnostmi. Osada patrně zanikla během bitvy, kterou Coronado a jeho muži svedli s domorodými Američany, případně krátce po ní. Coronado a jeho spolubojovníci byli v této bitvě poraženi a při útěku zde zanechali řadu věcí.

Hákovnice conquistadorů

Archeologové v místě bývalé osady San Geronimo III. objevili v roce 2020 výtečně zachovalou zhruba metr dlouhou a osm kilogramů těžkou hákovnici z bronzu, primitivní palnou zbraň té doby. Podobné štěstí měli i letos v březnu, kdy se jim podařilo nalézt druhou hákovnici, bohužel méně zachovalou. 

Podle Deni Seymourové, která vedla výzkum lokality San Geronimo III., se v první z nalezených hákovnic nepodařilo nalézt žádné stopy střelného prachu. S kolegy jsou proto přesvědčeni, že zbraň nebyla vzhledem k rychlosti střetu vůbec použita.

Druhá hákovnice má roztrženou hlaveň, k čemuž nepochybně došlo při výstřelu. U hákovnic k tomu docházelo často. Podle vědců se jedná o vůbec nejstarší palné zbraně nalezené na území dnešních Spojených států. Podrobnosti archeologického výzkumu vědci zveřejnili v odborném časopisu International Journal of Historical Archaeology. 

Hákovnice sice měly daleko do moderních palných zbraní, přesto ale nabízely určité výhody. Byly relativně lehké a snadno se přepravovaly. Jako střelivo se do nich používaly broky a proti lehce vyzbrojeným domorodcům mohly představovat velmi účinnou zbraň. Kromě hákovnic archeologové v místě objevili i tradičnější zbraně té doby – narazili například na zbytky kuší, mečů, dýk i zbroje Coronadových vojáků.

Exoměsíce jsou momentálně žhavým tématem komunity odborníků na vesmír. Představují velmi lákavý cíl výzkumu, mimo jiné i proto, že by za určitých okolností mohly být obyvatelné. V současné době již máme několik více či méně přesvědčivých kandidátů na tento typ tělesa, doposud ale nebyl žádný z nich potvrzený. Vědci proto studují exoměsíce alespoň teoreticky.

Pátrání po exoměsících se zatím soustředilo na planetární systémy s jednou hvězdou. Student astrofyziky Ben Gordon z americké Tuftsovy univerzity a jeho kolegové se zaměřili na možnost existence exoměsíců u exoplanet v cirkumbinárních systémech, tedy takových, kde exoplanety obíhají kolem dvou hvězd zároveň. Jejích doposud nerecenzovanou studii zveřejnil preprintový server arXiv.

Cirkumbinární exoměsíce

Cirkumbinární systémy jsou pro nás jen obtížně představitelné. Můžeme si ale být jistí, že v nich není nouze o neobyčejně složité interakce gravitačních sil, které působí na zúčastněná tělesa. Gordon a jeho kolegové několiksetkrát simulovali situaci, kdy se kolem exoplanet v cirkumbinárním systému nacházejí exoměsíce, za velice rozmanitých podmínek prostředí.

Výsledky simulací potvrdily, že cirkumbinární systémy jako takové jsou velmi složité a mohou se vyvíjet navzájem velmi odlišným způsobem. Nicméně se ale rovněž ukázalo, že zřejmě existují kombinace faktorů, které dovolují existenci exoměsíců v cirkumbinárních systémech.

Gordon s kolegy také na základě simulací odhadují, že se asi 30 až 40 procent exoměsíců u cirkumbinárních exoplanet nachází v obyvatelné zóně takového systému. To je překvapivě hodně a rozhodně jde o motivaci pro další pátrání po exoměsících. Simulace také ukázaly, že část vytvořených exoměsíců vyletí z cirkumbinárního systému pryč a rozmnoží řady potulných planetárních těles.

Hory lemující sever naší země stály doslova u kolébky českého lyžování. V Krkonoších i v Jizerských horách propadlo bílé stopě mnoho nadšenců už v dobách Rakousko-Uherska a za Masarykovy republiky. Tak daleko do minulosti ale historie Jizerské 50 nesahá. Její osudy jsou zato pozoruhodnou ukázkou proměny závodu nadšenců ve vysoce prestižní profesionální podnik, který přitahuje objektivy médií z celého světa. Mezi jejími vítězi najdeme jména širší veřejnosti neznámá i globální hvězdy. A k zajímavostem lze přičíst také to, že řada slavných olympioniků si na trati doslova vylámala zuby. Dálkové laufy jsou zkrátka něco jiného než závody světového poháru, kde se jezdí jinou technikou. 

Předehra 

Dnes ikonický sportovní podnik vznikl prakticky náhodou. Sportovci z liberecké Lokomotivy si prostě a jednoduše chtěli vzájemně poměřit síly v lyžařské stopě a připravit se na jiný závod. Na startu se jich v lednu roku 1968 sešlo jen několik desítek. Vzhledem k tomu, že akci uspořádali velmi narychlo, to byl vlastně úspěch. Několik nešťastníků nedojelo a trať vzdalo, ale většinu to tak nadchlo, že za rok závodili znovu. Příležitost k obhajobě nebo k odvetě zkrátka uvítali. Tehdy ještě nikdo netušil, že několika účastníkům premiérového ročníku zbývá už jen krátký čas života. K tragédii se ovšem neschylovalo na lyžích, ale při plánované horolezecké výpravě pojmenované Expedice Peru 1970. Stateční mužové se v rámci příprav na náročnou túru zúčastnili i 3. ročníku Jizerské padesátky.

O pár měsíců později došlo k osudové tragédii. Poslední květnový den roku 1970 zasáhlo Jižní Ameriku zemětřesení, které připravilo o život asi 70 tisíc lidí. Čeští horolezci se zkrátka ocitli ve špatnou chvíli na špatném místě. Zavalila je lavina ledu a kamení, kterou mimořádně silné otřesy spustily. Nikdo z našich nepřežil. Za mořem je dodnes připomíná pomníček. Nejmladší oběti z řad členů expedice bylo pouhých 24 let. 

Memoriál 

Přesně sedm měsíců po katastrofě, tedy 31. ledna 1971, startoval 4. ročník Jizerské padesátky. Tentokrát se ovšem konal jako Expedice Peru 1970. Lyžaři na své mrtvé kamarády, s nimiž se někteří osobně znali ze stopy, nezapomněli. Jelo se na jejich počest. V tomto roce už měl závod hojnou účast. A nejen to. Pátý ročník nepostrádal ani četné borce ze zahraničí. Už zkrátka nešlo jen o lyžování a o sportovní klání. Závod získal i přidanou hodnotu. Měl jedinečný a neopakovatelný příběh, který si zapamatoval každý, kdo o něm slyšel. Jizerská 50 tak získala další kouzlo. Zaúčinkovala ovšem i neopakovatelná atmosféra Jizerských hor. 

Horolezce připomínající památník, který dnes najdeme kousek od Bedřichova, přitom není v Jizerkách jediný. Naopak. Tyto severočeské hory jsou doslova proslulé svými pomníčky, o kterých dokonce vycházejí knížky, a někteří turisté je systematicky vyhledávají. Co memento, to jiná legenda. Dřevařů, pytláků či lesníků, kteří tu našli za podivných okolností smrt, je totiž nepočítaně. Příběhy těchto nešťatníků dodávají mlhavým a deštivým Jizerkám ještě více melancholie a nostalgičnosti. Památník horolezců jako by jen podtrhoval genia loci této zádumčivé krajiny. 

Drsná zkouška 

Jizerky mají své milovníky, ale také si někdy vyberou krutou daň. Závod konaný na památku tragicky zesnulých horolezců si vyžádal i oběti z řad sportovců. Srdce některých z nich nápor nevydržela. Někdy také zasáhlo počasí. Zima, přívaly sněhu a vítr způsobily, že skoro tisícovka účastníků v roce 1978 raději klání vzdala. Šlo totiž o holé přežití. Na dno sil si sáhli i olympionici. Medaile z olympiád rozhodně nezaručovaly úspěch na jizerskohorském laufu. 

Nejjasnějším důkazem budiž účast fenomenálního Bjørna Daehlieho z Norska. Tento osminásobný olympijský vítěz sice přijel na sever Čech v době, kdy už nechal svá hvězdná léta za sebou, ale lyžovat se přece nezapomíná. Dojel hluboko v poli poražených! Příkladem závodníka, který dokázal sbírat úspěchy na mistrovstvích světa, na olympiádě i v Bedřichově může být naopak Pavel Benc, vítěz z roku 1997 a bronzový olympionik ze štafety z roku 1988 v Calgary.

Kuriozity 

Ke kuriozitám bedřichovského závodu můžeme určitě řadit těsný, takřka milimetrový dojezd z roku 1996, kdy Lubomír Buchta předčil svého kamaráda Martina Petráska tím, že vykopl nohu vpřed. Některým to spíš připadalo jako skok do cíle. Ten ale rozhodl. Vítěz se ale v podstatě loučil s kariérou. Impozantně! 

V roce 1991 chtěli Miloš Bečvář s Františkem Karlíkem zapomenout na zápolení a projeli cílem společně. To však u rozhodčích neprošlo. Prvně jmenovaný se tak stal asi jediným vítězem padesátky, který vlastně vyhrát nechtěl. 

S účastníky si tehdy pohrálo také počasí. Zavalilo je sněhem, který předchozí rok chyběl natolik, že se jet vůbec nemohlo. V roce 1995 porazil outsider favority. V cíli už se oslavoval domnělý vítěz, jenže pak se rozhodčí podívali na časy těch, co startovali ve druhé nebo ve třetí vlně. A ukázalo se, že jeden z podceňovaných běžců má nejrychlejší čas. Byl jím Jan Došla, který využil toho, že se trať zrychlila tím, že první vlny sníh ujezdily. To ovšem jeho výkon nijak nesnižuje. 

Politické šachy 

Někdy do sportovního klání vstupovala také politika. Například v roce 1980 se padesátka jela pod heslem Běh o socialistické zdraví. A soudruzi si usmysleli, že se závodníkům zakáže pivo. To přitom v prvních ročnících patřilo ke zcela tradičnímu občerstvení! Někdy však politický zásah přinesl nejen pocit hořkosti či švejkovský úsměv na rtech, ale také paradoxně příslovečnou kliku. Jeden z horolezců, na jejichž počest se dnes závod jezdí, totiž s kamarády do Peru odletět nesměl. Osud tomu chtěl, že mu nařízení mocipánů nakonec zachránilo život. Jiří Bolech zůstal doma a mezi živými. 

Legendy 

Hvězdou nejzářivější se naopak stal běžec Jiří Beran, který na sklonku sedmdesátých let a v letech osmdesátých vyhrál hned pětkrát! S trochou nadsázky by šlo Jizerskou 50 považovat za rodinný podnik otce a syna Řezáčů. Stanislav Řezáč starší triumfoval v polovině 70. let. Stanislav junior dominoval lyžařskému pelotonu po roce 2000, kdy si opakovaně stoupl na nejvyšší stupínek nejen doma v Bedřichově, ale sklízel vavříny i na nejslavnějších dálkových bězích světa. Domácí závod mu svědčil natolik, že v roce 2001 nejen obhájil loňský triumf, ale vyhrál i kratší závod na 30 kilometrů. Tomu se říká dominance! Kromě vítězství si Řezáč připsal i několik dalších umístění na stupních vítězů. A to možná dynastie Řezáčů ještě neřekla poslední slovo. 

Před krachem 

Skoro neuvěřitelně dnes zní, že po politických změnách v roce 1989 nastal drastický úbytek účastníků. Až v roce 2011 se podařilo dostat na úroveň předrevolučních ročníků. Chvíli to dokonce vypadalo, že tradice závodu nepřežije. Stal se ale pravý opak. Dnes je závod pevnou součástí prestižního seriálu dálkových běhů a nechybí tu největší hvězdy disciplíny, v níž seveřané hrají prim. Svůj závod běhají také ženy, které v roce 1991 prvně startovaly na stejně dlouhé trati jako muži. K těm, které dokázaly vyhrát pod českou vlajkou, patří v novější historii například Kateřina Smutná, která část kariéry závodila také za Rakousko. 

Jizerská 50 bývá řazena k vůbec největším sportovním akcím na našem území a láká profesionály z celého světa. Zachovala si ale svůj smysl a zůstává i podnikem pro amatérské nadšence, kteří startují vzápětí po první vlně hlavních favoritů, jak to bývá v laufech zvykem. Dnes má podnik hned několik závodů v různých kategoriích rozložených do několika dnů.