Medúzy představují nejlepší plavce oceánských vod, ovšem pouze z hlediska efektivity. Podle mořského biologa Bradforda Gemmella potřebují k pohybu o 48 % méně kyslíku než jakýkoliv známý zvířecí plavec, včetně delfínů či žraloků.

Medúzy také patří ke skutečným vytrvalcům: Pod vodou se pohybují 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. Neúnavně při tom shánějí krevety a larvy hmyzu, které tvoří hlavní součást jejich jídelníčku. Při výpravách za potravou pak běžně zdolají i několik kilometrů denně.

K závěru o nejefektivnějších plavcích oceánů dospěl Gemmell studiem druhu Aurelia aurita, známého také jako měsíční medúza nebo talířovka ušatá. Ukázalo se, že žahavec dosahuje obdivuhodného plaveckého výkonu vytvářením zón vysokého a nízkého tlaku kolem svého těla, které jej následně střídavě vtahují vzad a tlačí vpřed.

Experiment v nádrži naplněné vodou a skleněnými kuličkami navíc ukázal, že medúzy využívají k pohybu speciální svaly na okraji svého těla, které jim umožňují ovládat pohyb vody. Medúzy díky tomu získávají energii pro pohyb i v momentech, kdy jiní plavci potřebují další záběr.

Image

Čtěte také

Mimořádné výkony světové fauny: Kdo jsou nejlepší atleti zvířecí říše?

O největší skulptuře na světě vytesané z jednoho kusu kamene víme překvapivě málo, a většinu poznatků lze navíc označit spíš za dohady. Není dokonce ani stoprocentně jisté, kdy ji předkové dnešních Egypťanů vytvořili. Všeobecně přijímaná teorie, že sochu nechal ve 3. tisíciletí př. n. l. zhotovit faraon Rachef, naráží na zjištění, že vápenec obsahuje stopy eroze způsobené vodou. Ta se však mohla dovnitř dostat takřka výhradně v důsledku vydatných dešťů, které v Egyptě ustaly přibližně počátkem 8. tisíciletí př. n. l.: Tehdy se začalo měnit klima a lesy i pastviny ustoupily poušti. Znamenalo by to, že je sfinga ve skutečnosti víc než devět tisíc let stará a Rachef ji zřejmě nechal pouze opravit. Uvedenou hypotézu ovšem většina současných egyptologů odmítá. 

Kdo ji vlastně postavil?

Zřejmé není ani to, komu měl patřit lidský obličej kamenné šelmy. Jestliže její vznik skutečně inicioval Rachef, pak je pravděpodobné, že jí nechal vtisknout vlastní podobu – a na základě dochovaných soch faraona lze tvrdit, že tvář sfingy nese jeho rysy. Nemůžeme však ani vyloučit, že má znázorňovat panovníkova otce Chufua. Teoreticky přitom nemusí platit nic z uvedeného, protože podle výzkumu z roku 2005 nedal sfingu vytesat Rachef, nýbrž jeho starší bratr a Chufuův prvorozený syn Radžedef…

Slovo „sfinga“ každopádně pochází ze staré řečtiny, kde označovalo mytické stvoření s lidskou hlavou, lvím tělem a křídly. V zemi na Nilu se ovšem gigantická skulptura nazývala jinak. Její úplně původní pojmenování neznáme; nicméně v období Nové říše, počínaje 15. stoletím př. n. l., se jí říkalo Hor-em-Akhet neboli „Hor na obzoru“.

Sfinga na svobodě

Bez ohledu na název socha dodnes impozantně ční nad okolní krajinu jako pomyslná strážkyně pyramid. Jelikož tváří směřuje přesně na východ a při obou rovnodennostech hledí na vycházející Slunce, objevila se teorie, že by mohlo jít o rozměrné sluneční hodiny. Podle jiné, avšak vědecky neuznávané teze se kolem roku 10500 př. n. l. nacházelo během jarní rovnodennosti přímo ve směru jejího pohledu souhvězdí Lva, což právě rozhodlo o její orientaci.

S výškou přesahující 20 metrů, délkou 73,5 metru a šířkou víc než 19 metrů je sfinga vskutku nepřehlédnutelná. Navzdory monumentálním rozměrům však lidé v minulosti dlouho neměli o její skutečné podobě ponětí. Stovky let totiž spočívala až po ramena pohřbená v písku. Nejstarší známý příkaz k jejímu vykopání vydal teprve kolem roku 1400 př. n. l. faraon Thutmose IV. Za jeho vlády se podařilo obří skulpturu odkrýt až po přední tlapy, mezi něž pak nechal panovník umístit tzv. Stélu snů (viz Až očistíš písek…).

Nos mezi očima

Sfinga se nicméně nachází v místech, kde ji písek pokrýval pravidelně. K jejímu alespoň částečnému odkrytí tak v průběhu historie docházelo opakovaně. V 7. a 6. století př. n. l. se ve výkopových pracích pokračovalo na popud faraonů 26. dynastie a ve 3. století n. l. se do procesu zapojil i římský císař Septimius Severus. V roce 1817 se uskutečnilo první moderně-archeologické odkrývání, na nějž dohlížel Ital Giovanni Battista Caviglia. Pod jeho vedením se s pískem potýkalo 160 mužů a nakonec se jim podařilo osvobodit hruď sochy, ale také kamennou stélu a úlomky původní bradky. O kompletní odhalení skulptury včetně sousedního chrámu a amfiteátru se pak ve 30. letech 20. století postaral tým egyptského archeologa Selima Hassana.

Socha každopádně v průběhu věků doznala řady změn. Nejenže měla v minulosti kompletní obličej, tedy včetně dnes chybějícího nosu, ale pravděpodobně byla i barevná: Měla mít zelené oči, červenou tvář a pokrývku hlavy z modrých a zlatých proužků. Traduje se, že její nos odstřelili Napoleonovi vojáci při obléhání Egypta na počátku 19. století. Jde však o pouhou fámu – ve skutečnosti existují vyobrazení beznosé sfingy již z dřívějších dob a předpokládá se, že ji o část tváře připravil už ve 14. století súfijský fanatik Muhammad Sa’im al-Dahr rozčilený zjištěním, že se k ní místní rolníci modlí za lepší úrodu.

Ošlehaná větrem

Již ve starověku sfinga pravděpodobně přišla rovněž o bradku a její úlomek dnes vystavuje Britské muzeum v Londýně. Ke zjizvení vápencového povrchu navíc odpradávna přispívá pouštní vítr, který unášenými zrnky písku obrušuje porézní strukturu kamene. Koncem 20. století tak egyptská památková správa začala pracovat na rekonstrukci ikonické skulptury. Do stavu, v jakém si ji lze prohlédnout dnes, se dostala v 90. letech.

Geolog Farouk El-Baz, známý svými terénními výzkumy v pouštích celého světa, prezentoval už v 80. letech alternativní teorii, podle níž tvar hlavy Velké sfingy formoval vítr dávno předtím, než její obrysy z vápence definitivně vytesali Egypťané. A jeho hypotézu loni podpořil tým vědců z New York University: Badatelé vytvořili v kontrolovaných podmínkách modelové podnebí africké oblasti zhruba před 4 500 lety, načež simulovali možné větrné proudění, aby zjistili, jak mohlo skalní útvary proměňovat.

Písek není všemocný

Vědci zhotovili hliněné modely tzv. jardangů neboli přírodních formací z kompaktního písku, které vznikají působením větru. Následně je omývali rychlým proudem vody, jenž měl napodobovat vliv vzdušné eroze. A záhy se před nimi začal zhmotňovat útvar připomínající ležícího lva… „V poušti existují jardangy, které vypadají jako sedící či ležící zvířata se zdviženou hlavou,“ dodává hlavní autor studie Leif Ristroph. „Některé z nich připomínají lva nebo kočku natolik, že se jim přezdívá bahenní lvi,“ dodal s tím, že eroze mohla zásadně ovlivnit vznik velké části základny hlavy, krku a předních tlap sfingy.

Ne všichni se však k popsané teorii přiklánějí. Například egyptoložka Salima Ikramová z American University in Cairo myšlenku sfingy vzniklé z jardangu zcela zpochybňuje: „Ano, příroda sehrála při dalším formování sochy roli, ale až poté, co byla vytesána. Je nepravděpodobné, že by její původní podoba vycházela z jardangů, které bývají obvykle z bláta, zatímco tato skulptura je z vápence. V jejím okolí se dochovaly výrazné stopy po lomu a opracování kamene. Existuje zkrátka příliš mnoho důkazů o lidském zásahu, než aby byla teorie jardangu nosná.“

Dobyvatelé tajné chodby

Nesmírné rozměry sochy přímo svádějí k myšlence, že obří masu vápence protkávají chodby, či dokonce místnosti – podobně jako v případě pyramid. Již v polovině 16. století se prý stal německý spisovatel Johann Helffrich na návštěvě Egypta svědkem, jak jistý kněz vstoupil do hlavy sfingy. Když pak začal mluvit, znělo to údajně, jako by promlouvala sama socha. Existenci otvoru v temeni později potvrdil i archeolog Émile Baraize, který jej uzavřel kovovým poklopem. Řada stél z období Nové říše navíc vyobrazuje sfingu s korunou, jež mohla ohraničovat právě vstup dovnitř.

V roce 1853 se zjistilo, že podložím skulptury prochází rozměrná přírodní puklina, měřící v horní části hřbetu až dva metry na šířku. I tu později Baraize utěsnil, zastřešil a nahoru nainstaloval železné padací dveře. Roku 1926 byla zároveň celá sfinga očištěna od písku, což přispělo k odhalení otvoru do tunelu, jenž se nacházel v úrovni podlahy na severní straně zadní části. Pomyslná tajná chodba vede ve dvou směrech: V prvním stoupá zhruba do výšky čtyř metrů, ve druhém strmě klesá asi pět metrů pod zem a končí jámou na úrovni spodní vody. Při jejím průzkumu se přitom našly kusy hliníkové fólie, dno novověké keramické nádoby na vodu, cement ze stejného období a pár bot. Archeologové tedy nebyli prvními moderními návštěvníky místa… Navzdory fantaziím záhadologů však zmíněné tunely nikam dál nevedou a jejich účel zůstává nejasný.

Utajené vědění předků

Nejde ovšem o jediný prostor ukrytý uvnitř kamenné bytosti: Při vykopávkách koncem 70. let odhalil egyptský archeolog Zahi Hawass naproti severní straně zadní tlapy čtvercovou šachtu o rozměrech 1,42 × 1,06 metru, zhruba dva metry hlubokou. Podle jedné z teorií jde o nedokončenou hrobku a vědci jí kvůli charakteristickému tvaru říkají „šachta klíčové dírky“.

O dalších chodbách a prázdných prostorech ukrytých pod sochou zatím žádný potvrzený důkaz neexistuje. Přesto se objevují spekulace a konspirační teorie, že se v podzemí nacházejí tajemné komnaty, chránící například vědomosti z bájné Atlantidy. Zmíněnou hypotézu razil ve 30. letech minulého století americký senzibil Edgar Cayce, který předpověděl, že v roce 1998 bude pod Velkou sfingou objevena tzv. Síň záznamů. Nadšení kolem jeho vize opadlo poté, co v uvedeném roce k žádnému senzačnímu odhalení nedošlo. 

Image

Čtěte také

Hrobka z bláta: Pyramida Amenemheta III. byla přehlídkou inženýrských omylů

Houbaření bývá zábavou samo o sobě a člověk se dostane na čerstvý vzduch. Jako potravina mají houby jen malou kalorickou hodnotu, jsou ale bohaté na vitamíny a minerální látky. Houby ale mohou prospívat lidskému zdraví – dřívější výzkum například ukázal, že konzumace hub může snižovat riziko depresí, podporovat růst mozkových buněk a chránit proti rakovině.

Výzkumný tým vedený odborníky kanadské McGillovy univerzity, nyní do výčtu zdraví prospěšných účinků hub přidává i ochranu proti chřipce. Maziar Divangahi a jeho kolegové zjistili, že houbová vlákna, které obsahují polysacharidy beta-glukany, budují ochranu proti této zákeřné infekci. Výsledky svého pozoruhodného výzkumu vědci publikovali ve vědeckém časopisu Nature Immunology.

Houby proti chřipce

Vědci zjistili, že vlákna s beta-glukany u myší snižují zánět plic, když jsou myši vystavené infekci chřipky. Rovněž se ukázalo, že myším krmeným těmito vlákny při chřipce lépe fungují plíce a mají menší riziko závažného průběhu chřipky nebo úmrtí v důsledku této infekce. Konkrétní mechanismus zatím není jasný a konkrétnější odpovědi by mohly přinést klinické testy na lidech.

„Beta-glukany se nacházejí v buněčné stěně prakticky u všech hub, včetně těch, které žijí v našich tělech a jsou součástí lidského mikrobiomu,“ vysvětluje Divangahi. „Svádí to k myšlence, že beta-glukany ve stravě ovlivňují tyto naše houby a skrze ně působí na imunitní systém.“

Součástí vysvětlení by mohlo být i to, jak se zdá, že vlákna s beta-glukany přeprogramovávají neutrofily, imunitní buňky, které představují většinu bílých krvinek periferní krve. Neutrofily tradičně vyvolávají záněty, což je v případě chřipky na škodu, ale beta-glukany zřejmě tuto aktivitu neutrofilů dlouhodobě omezují. V budoucnu by na základě tohoto výzkumu mohly vzniknout nové léky či léčebné postupy.

Image

Čtěte také

Extrakt z houby korálovce zlepšuje růst nervů a fungování paměti

Vývoj zahájený oficiálně roku 1958 od samého počátku provázela celá řada nesnází. Vedle technických řešení, která některé vlastnosti vozidla zlepšila v jedné oblasti a zhoršila v jiné, se konstruktéři museli potýkat s několikrát se měnícími požadavky; například se řešilo, zda má být stroj schopen plavby. Projekt někteří dokonce zcela odsoudili jako zbytečný a nevhodný s odvoláním na údajnou neschopnost čs. průmyslu takovou zakázku zvládnout. S tím šly ruku v ruce hlasy, že bychom měli na vlastní vývoj rezignovat a rovnou se obrátit na SSSR. Jeho vojenští poradci a odborníci však naopak doporučili, aby Československo vyvinulo vlastní transportéry. 

Problémová spolupráce

Nadějný vývoj vozidla v Československu neunikl polské straně; ta v roce 1960 projevila zájem o spolupráci. Severní sousedé disponovali většími výrobními kapacitami a také navrhli provést nezbytné investice. Jenže brzy se začaly objevovat  rozpory – Poláci začali přicházet s vlastními připomínkami, což vývoj pozdrželo (například požadavek na přidání střelecké věže či zvýšení výkonu motoru). Vedle toho požadovali, aby před zavedením do sériové výroby proběhly srovnávací zkoušky se sovětským BTR-60P. V roce 1963 bylo konečně stanoveno, že ČSSR dodá motory, převodovky a nápravy (včetně kol) a Varšava vyrobí pancéřové korby či navijáky. 

Problém přišel i po dodání prvních sériových kusů do Polska; ty se brzy porouchaly, ale vyšetřování zjistilo, že za vším stála nevhodná údržba. Potíže byly i s pancéřovými korbami, které praskaly, a polská strana, přestože o tom věděla, dále pokračovala v jejich produkci. Spolupráce nebyla výhodná ani po ekonomické stránce, když vyrobené součástky putovaly často neefektivně z jedné země do druhé. Navíc brzy přišly i spory o jejich cenu. 

Image

Čtěte také

Obrněný transportér Pandur II: Osmikolový hraničář opředený skandály

Jak nedávno zjistil tým astrofyziků americké Severozápadní univerzity, vypadá to, jako kdyby naše „domovská“ supermasivní černá díra Sgr A* pořádala večírek, který nikdy nekončí. Svůj příměr vědci opírají o pozorování Vesmírného dalekohledu Jamese Webba, který tentokrát zacílil na samé centrum Mléčné dráhy.

Farhad Yusef-Zadeh a jeho kolegové byli svědky toho, jak monumentální akreční disk plynu a prachu, který rotuje v těsné blízkosti supermasivní černé díry, prakticky neustále jiskří záblesky. Někdy jde o nepříliš nápadné „jiskry“, které jsou patrné sotva pár sekund, jindy o oslnivě jasné záblesky.

Záblesky v centru

Naše supermasivní černá díra bývá považována za klidnou až poněkud „línou“. Jak je ale vidět, při detailním pohledu Sgr A* hýří aktivitou. Badatelé pozorovali v jejím akrečním disku pět až šest větších záblesků denně a společně s nimi i několik slabších záblesků. Přes nemalé úsilí se jim nepodařilo v pozorovaných záblescích odhalit nějaký vzorec či rytmus. Jiskření supermasivní černé díry Sgr A* se zdá být náhodné.

Mechanismy, které vytvářejí pozorované záblesky, nejsou úplně jasné. Podle Yusef-Zadeha a jeho kolegů jde o nejméně dva typy procesů. Slabé záblesky jsou zřejmě vytvářeny drobnými turbulencemi v akrečním disku. Za jasné a déle trvající záblesky zodpovídají výraznější události, jako například magnetické rekonexe při srážkách siločar magnetických polí.

Image

Čtěte také

Supermasivní černá díra v Mléčné dráze pohltila před 9 miliardami let svou menší kolegyni

Japonsko dokáže cizincům uštědřit nejeden kulturní šok. A ten první obvykle zažijí hned na letišti, když si po dlouhé cestě odskočí na toaletu. Namísto klasického západního záchodu totiž v kabince narazí na futuristické zařízení, které jako by pocházelo z jiného tisíciletí: několik splachovacích módů, vyhřívané prkénko, vestavěný bidet s měnitelnou teplotou i sílou proudu, osušení intimních partií… Japonské záchody jsou zkrátka tak vyspělé, že při prvním kontaktu s nimi může uživatele sevřít až strach, aby na obsáhlém ovládacím panelu nezvolil špatné tlačítko. Ještě nedávno přitom tamní toalety nebyly o moc dál než ty západní. 

Stačí díra v zemi?

Nejstarší dochované japonské záchody jsou k vidění v kjótském chrámu Tófuku-dži. Na tamní latríny si v období Muromači, mezi léty 1333 a 1568, chodili ulevit místní mniši. A přestože jde o pouhé vyhloubené díry, již tehdy respektovaly osobní prostor a byly navrženy s ohledem na co nejsnazší údržbu. Nacházely se také mimo hlavní obytné prostory, aby se uchovávala čistota coby významný pilíř japonského šintoismu. Víra a snaha o hygienu se pak otiskly i do návrhu mladších toalet, jež se do značné míry podobají těm tureckým, neboť se na ně nesedá, ale dřepí se nad nimi. 

Uvedenou podobu WC přitom v Japonsku dodnes najdete na některých vlakových nádražích nebo v tradičních hospůdkách izakaja, protože se jedná o bezdotykovou, a tudíž nejhygieničtější variantu.

Touha po čistotě a udržitelnosti přivedla začátkem 80. let firmu TOTO na myšlenku uvést na trh první hybrid klasického západního záchodu spojeného s bidetem. Zařízení pojmenované washlet se posléze stalo průkopníkem na poli toaletního luxusu i hygieny. Ovšem zatímco v Japonsku se washlety postupně měnily ve standard, za hranicemi se o bidetech stěží bez uzardění mluvilo, natož aby pronikaly do domácností. Firma se sice pokoušela se svým produktem prosadit i na mezinárodním trhu, ale země vycházejícího slunce byla v daném ohledu příliš napřed.

Péče od A až do Z

U spojení funkčního s užitečným se však Japonci nezastavili a pomocí vyspělých technologií začali své washlety proměňovat v klenoty koupelen. Moderní verze například dělí splachování v závislosti na tom, zda se musí vypořádat s tekutinami, či s pevnou hmotou, a mají dokonce speciální program pro exkrementy, jimž se do kanalizace příliš nechce. Samy také zvedají a pokládají víko, detekují odér a v případě potřeby uvolňují pohlcovač pachů. Pomohou přitom i se soukromím: Trápí-li dotyčného představa, že při konání potřeby vydává příliš hlasité zvuky, může přímo ze záchodu pustit přehlušující hudbu.

Ještě vyspělejší toalety si vytvářejí databáze příchodů uživatele, na jejichž základě pak předvídají jeho návrat – a aby ušetřily energii, vyhřívají prkénko jen tehdy. Některé modely ve tmě svítí a jiné mají vlastní klimatizaci, jež zpříjemňuje posezení za horkých letních dnů. V posledních letech se objevuje také snaha naučit záchody analyzovat exkrementy s cílem monitorovat zdraví uživatelů nebo měřit jejich tělesný tuk. 

Některé washlety krátce před použitím lehce namočí vnitřek mísy, aby k němu výměšky tolik nepřilnuly; jiné zas mísu propláchnou čističem, jenž také upraví povrchové napětí vodní hladiny, takže při kontaktu s výkaly tolik nestříká. Lidský zásah je při očistě čas od času zapotřebí, ale stroje dělají vše pro to, aby se majitelé nemuseli do péče o washlety pouštět příliš často.

Doma i ve světě

Japonská toaletní kultura zkrátka zůstává na hony vzdálená západnímu standardu. Dobrá zpráva nicméně zní, že bidetové kontroverze 80. let jsou ty tam a zbytek planety dnes japonské technologie nejen obdivuje, ale také přímo vyžaduje. Obzvlášť po pandemii, kdy mnozí začali na hygienu dbát ještě usilovněji, se washlet jeví jako naprosto ideální zařízení. Nejen již zmíněná firma TOTO tudíž své výrobky ve velkém dodává do celého světa a v roce 2022 překonala hranici 60 milionů washletů prodaných za hranicemi. Pokud byste si ovšem rovněž zatoužili jeden pořídit, musíte sáhnout relativně hluboko do kapsy: V závislosti na funkcích se totiž cena za přepych šplhá až k desítkám tisíc korun.

Image

Čtěte také

Dvě Britky představily dámský pisoár: Jeho použití je prý šestkrát rychlejší

Estrogeny jsou známé jako hormony, které řídí vývoj a fungování reprodukčního systému žen a v menším množství se nacházejí i v tělech mužů. Podle nového výzkumu týmu japonské Fujitovy lékařské univerzity, který vedl Eiji Nishio, se ale ukazuje, že se tyto hormony zřejmě podílejí i na potlačování chuti k jídlu, a tím i na udržování tělesné hmotnosti.

Pokud jde o ženy, estrogeny v těle obvykle jsou obvykle syntetizovány ve vaječnících. Určité množství estrogenů u žen i mužů ale vzniká i jinde v těle, díky enzymu aromatáze. U mužů se asi 20 % estrogenů syntetizuje ve varlatech, zbytek vzniká přeměnou testosteronu enzymem aromatáza v mozku, kůži, kostech a tukové tkáni. U žen dochází k podobnému procesu. Estrogeny vznikají i v centrálním nervovém systému, například v hypotalamu mozku. Tyto estrogeny, nazývané neuroestrogeny, jsou spojovány s mužským sexuálním a sociálním chováním.

Estrogen a chuť k jídlu

Japonský tým zkoumal možnou roli neuroestrogenů v regulaci chuti k jídlu. V rámci svého výzkumu vědci vypnuli u pokusných myší gen pro aromatázu, čímž organismus hlodavců přestal produkovat estrogeny. Následné pozorování odhalilo, že takto geneticky upravené myši více žerou a mají větší hmotnost. Když japonští badatelé příslušný gen zase zapnuli, mozek myší opět začal syntetizovat estrogeny a neuroestrogeny. Podle vědců neuroestrogeny udržují zvýšenou citlivost na leptin, což je hormon, který udržuje energetickou rovnováhu v těle a reguluje příjem potravy i ukládání zásob tuku. 

Aby vědci potvrdili, že právě neuroestrogeny ovlivňují chuť k jídlu, zkoumali myši, kterým odstranili vaječníky, což znamenalo, že veškeré estrogeny v jejich těle vznikaly jinými mechanismy. U těchto myší došlo ke zvýšené expresi genu pro aromatázu v hypotalamu a ke snížení příjmu potravy. Podrobnosti zveřejnil odborný časopis FEBS Journal.

Zatím není jisté, zda se výsledky dají aplikovat i na člověka a studie nepotvrzuje žádnou metodu pro regulaci příjmu potravy pomocí aromatázy nebo neuroestrogenů. Nicméně přispívá k narůstajícímu výzkumu propojujícímu estrogeny s regulací chuti k jídlu.

Image

Čtěte také

Vzácná genetická mutace poskytuje superschopnost ochrany proti obezitě

Měsíc Callisto, který je velký zhruba jako planeta Merkur, ale dosahuje jen asi třetiny její hmotnosti, obíhá kolem Jupiteru jako nejvzdálenější ze čtyř Galileových měsíců. Na první pohled nevypadá po geologické stránce nijak zvlášť zajímavě. Americká sonda Galileo ale v devadesátých letech uskutečnila měření magnetických polí, jejichž výsledky naznačovaly možnou přítomnost kapalného podpovrchového oceánu.

Důkazy pro přítomnost oceánu původně nebyly úplně přesvědčivé. Vědci se domnívali, že elektricky vodivá svrchní část atmosféry měsíce může napodobovat magnetický „otisk“ přítomnosti podpovrchového oceánu s vodivou slanou vodou. Corey Cochrane z Laboratoří tryskového pohonu v kalifornské Pasadeně a jeho kolegové nedávno znovu analyzovali původní data.

Oceán pod povrchem

Využili k tomu všechna měření magnetického pole, získaná během celkem osmi těsných přiblížení sondy Galileo k měsíci Callisto. Výsledky analýz mnohem přesvědčivěji než dřív podporují existenci podpovrchového oceánu. Výzkumu struktury Jupiterova měsíce Callisto nedávno publikoval odborný časopis AGU Advances.

Badatelé zjistili, že ionosféra měsíce Callisto sama o sobě nemůže vysvětlit pozorování sondy Galileo. Pokud ale počítáme s podpovrchovým oceánem, tak lze uvedené pozorování tímto způsobem vysvětlit. Cochrane a spol. na základě měření předpovídají, že podpovrchový oceán je na Callisto hluboký minimálně desítky kilometrů.

Oceán na Callisto je shora uzavřený desítkami až stovkami kilometrů pevného ledového příkrovu a pod ním se zřejmě nachází kamenné jádro měsíce. Potvrzení podpovrchového oceánu měsíce Callisto nepochybně povede k dalším výzkumným projektům, které by mohly přinést leccos zajímavého. Mimo jiné se k Callisto chystají americká sonda Europa Clipper a evropská sonda JUICE (Jupiter Icy Moons Explorer).

Image

Čtěte také

Uranův měsíc Ariel možná pod svým povrchem ukrývá kapalný oceán

Mezinárodní tým biologů a psychologů provedl před časem experiment se samci makaků z ostrova Cayo Santiago u pobřeží Portorika. Každému z nich předložil dvě fotografie: na první byla vyfocena právě ovulující samička, na druhé pak totožná samička před ovulací. Ukázalo se, že pokud samci samičku znali z dřívější doby, dokázali v osmdesáti procentech rozpoznat, zda zrovna má plodné dny. U cizích samiček, jejichž obličej nikdy neviděli, však nebyli schopni učinit takový závěr. Výsledek studie tedy naznačil, že samci mohou zvýšit své šance na rozpoznání plodnosti samic tím, že je předem lépe poznají.

Dřívější výzkumy odhalily, že samičky opic mají někdy při ovulaci tmavší obličej. Není to však pravidlem a jiné znaky doprovázející plodné dny zůstávají vědcům zatím utajeny.

„Studie vyvolává další otázky, například jestli i muži dokáží rozeznat, kdy jsou ženy ve svém plodném období.“ podotýká jedna z autorek studie psycholožka Laurie Santosová z Yale University. Podle ní hraje při čtení tváří hlavní roli zkušenost, která může samcům při výběru samičky a úspěšném rozmnožování velmi pomoci.

Image

Čtěte také

Ženský šestý smysl: Ženy poznají z výrazu tváře, zda je muž svolný k nezávaznému sexu