Žalář národů 

Počátky české demokratické tradice nelze hledat v roce 1918, nýbrž nejméně o půlstoletí dříve, v době habsburské monarchie. Když si v roce 1859 po prohrané válce s Královstvím Sardinsko-piemontským císař František Josef I. uvědomil, že režim, který dnes označujeme jako Bachův absolutismus, je neefektivní, přikročil k demokratizačním změnám. Od 26. února 1861 v Rakousku platila ústava, která zaváděla volby do Říšské rady a zemských sněmů. V prosinci 1867 vstoupila v platnost nová ústava, která občanům garantovala řadu základních práv, jako svobodu osobní, náboženskou, svobodu slova, shromažďování a spolčování, vyučování či vědeckého bádání. Poddaní Františka Josefa I. se těšili z možnosti z monarchie vycestovat a zase se domů svobodně vrátit. 

Všechna tato práva skutečně platila a naši předkové jich zcela samozřejmě využívali, což nelze říct o generaci, která žila v Československu v letech 1948– 1990. I tehdy sice většina těchto práv byla zakotvena v ústavní listině, ale jejich využívání možné nebylo. Je sice pravda, že volební právo v Rakousku nebylo všeobecné, rovné ani přímé, ale to v dané době nebylo nikde na světě. V roce 1907 padla i tato překážka a všeobecné, rovné a přímé volební právo bylo zavedeno alespoň pro muže. Ženy si na ně musely počkat až do vzniku samostatného československého státu. Musíme tedy konstatovat, že Rakousko-Uhersko nebylo žádným „žalářem národů“, ale demokratickým státem.

Dokonalý stát Čechoslováků

Československá republika se zrodila v důsledku vnitřního rozchodu Čechů a Slováků s habsburskou monarchií. Podle oficiální propagandy vznikla jako stát národa československého, nikoli českého a slovenského. Tato konstrukce byla účelová: měla zajistit „československou“ většinu, neboť v republice žily silné menšiny Němců, Maďarů, Poláků a obyvatel Podkarpatské Rusi, z nichž většina existenci ČSR odmítala. Je nesporné, že vznik státu Slovákům pomohl uchovat národní svébytnost před bezohlednou maďarizací, jíž byli do roku 1918 vystaveni. Snaha o udržení „československého“ charakteru státu ale nedovolovala pražským elitám souhlasit se slovenskou autonomií, po níž se ozývalo stále silnější volání. To se nakonec obrátilo proti architektům československého státu a přivedlo Slováky do tábora jeho nepřátel. 

Do značné míry to platilo i o národnostní politice, uplatňované vůči menšinám, především německé, která byla vnímána jako apriori nepřátelská. Občané německého, maďarského, polského i zakarpatského původu sice měli zajištěna všechna občanská a národnostní práva, avšak oficiální politika nedokázala většinu z nich přimět k věrnosti či alespoň loajalitě vůči ČSR. První republika rozhodně nebyla státem, který našel ideální řešení národnostních problémů.

Zmařená naděje 

Od poloviny šedesátých let si nejen vedení KSČ, ale i široký aktiv funkcionářů na všech úrovních uvědomovaly neudržitelnost stávající politické praxe. Hospodářské neúspěchy vedly k pokusům o zavedení reforem, které měly situaci zlepšit. Jejich uskutečňování však bylo pomalé, mezi členy strany vyvolávalo nespokojenost a v lednu 1968 vedlo k rozhodnutí změnit vedení KSČ. 

Pozici prvního tajemníka místo dosavadního Antonína Novotného zaujal Alexander Dubček. Ke slovu se dostávali lidé, kteří zažili represe padesátých let, často jimi byli sami postiženi a nyní se snažili zabránit tomu, aby se někdy opakovaly. Na jaře a v létě 1968 došlo v Československu k něčemu skutečně nebývalému: ke spojení socialismu se svobodou. V zemi byla zrušena cenzura, lidé se mohli svobodně scházet a diskutovat, začaly vznikat opoziční organizace a docházelo k pokusům o obnovení sociální demokracie. Konec krásnému snu o spojení socialismu se svobodou udělala sovětská okupace 21. srpna 1968 a následná kapitulace takzvaných mužů ledna. 

V lidech zůstal pocit zklamání a frustrace. Je ovšem třeba položit si otázku, co by se stalo, kdyby vojska Varšavské smlouvy demokratizační proces neudusila. Bylo by možné, aby pokračoval dál? Pokud komunistická nomenklatura nechtěla, aby bylo ohroženo její výsadní postavení ve společnosti – a to je naprosto jisté – dříve nebo později by proti „obrodnému“ procesu sama nějakým způsobem zasáhla. Důsledky tohoto kroku by možná nebyly tak drastické, jaké přinesla posrpnová „normalizace“, nicméně by syntézu socialismu se svobodou nepochybně silně omezily. Díky sovětské okupaci iluze o možné existenci „demokratického socialismu“ přežívají dodnes, ale jsou naprosto nereálné.

Image

Čtěte také

S konzumem na věčné časy: Jak vypadaly obchody za socialismu a co v nich bylo k dostání?

Už dlouho víme, že pohyb a přiměřená fyzická námaha prospívají zdraví. Také ale platí, že nemusí být úplně snadné se k pohybu pro zdraví přinutit. Vědecký tým, který vedl Lennert Veerman z australské Griffithovy univerzity, nabízí velmi zajímavou motivaci, která by mohla přesvědčit ty, co pohyb nejvíc potřebují.

Badatelé zjistili, že pro lidi, kteří spadají do čtvrtiny nejméně fyzicky aktivních ve Spojených státech, je velmi prospěšné alespoň někdy jít ven a projít se. Za každý den, kdy si takový člověk přidá hodinovou procházku, si prodlouží život v průměru o více než šest hodin. Pro lidi, kteří naopak patří do čtvrtiny nejvíce aktivních Američanů, není přínos chůze příliš znatelný, protože mají dostatečné množství pohybu i bez této chůze. 

Motivace z výzkumu

Vědci k tomuto závěru dospěli díky analýze dat nositelných zařízení, získaných v americkém projektu National Health and Nutritional Examination Survey (NHANES), kterého se účastní ročně pět tisíc dobrovolníků. Výsledky výzkumu zveřejnil odborný časopis British Journal of Sports Medicine.

Souvislost mezi fyzickou aktivitou či cvičením a delším životem není nic nového. Pokud ale vědci srozumitelně vyčíslí, jaký přínos má pohyb pro lidský život, je to věc, na kterou by mohli slyšet lidí, kteří se potýkají s nedostatkem pohybu.

„Pokud by náš výzkum vedl k častější chůzi nebo podobným fyzickým aktivitám, neprospěje to pouze zdraví těch, kteří pohyb zanedbávají,“ vysvětluje Veerman. „Mohl by také snížit velkou zátěž dnešního zdravotnictví a přispět k rozvoji zdravějšího prostředí, které je příznivé pro rozmanité formy rekreačního pohybu.“

Již od středověku považovali lidé v Evropě krkavce za „nečistého ptáka“ a s růstem mysliveckého hospodaření začal být jednoznačně vnímán jako škodná. Jen v letech 1834–1875 bylo v Čechách, na Moravě a ve středním Německu uloveno 10 440 krkavců.

Nečekaní přistěhovalci

Krkavci patří do řádu pěvců (Passeriformes) a čeledi krkavcovitých (Corvidae), kam jsou řazeny například také vrány, havrani a kavky. Všichni krkavcovití patří spolu s papoušky k nejinteligentnějším a nejdéle žijícím opeřencům.

Není tomu ovšem tak dávno, kdy přes svou dlouhověkost byl krkavec velký (Corvus corax) považován v českých zemích za zcela vyhubeného. Záznamy ornitologů dokazují, že tito nepřehlédnutelní ptáci mizeli z české krajiny již v 19. století; ostrůvkovitě tehdy hnízdili jen na skalnatých březích Vltavy u Prahy, na Šumavě a řídce v Krkonoších. Z Jizerských hor zmizeli už před rokem 1877.

Ve druhé polovině 20. století se na Šumavě a v Jeseníkách začalo uvažovat o reintrodukci krkavců. Než se ale podařilo odchovat a do přírody vypustit „české“ krkavce, nastěhovaly se k nám krkavčí páry z Německa, Polska a Slovenska. V roce 1968 (po více než stoleté absenci těchto ptáků na území České republiky) zahnízdil první pár v oboře v Hukvaldech a ve stejném roce bylo potvrzeno hnízdění v Jeseníkách. V Moravskoslezských Beskydech první navrátilci zahnízdili až v roce 1975 a na Králickém Sněžníku roku 1978. V současné době u nás hnízdí už několik set párů.

Pečliví rodiče, inteligentní zvědavci

Krkavce se mi poštěstilo pozorovat mnohokrát. Třeba i ve výběhu soběšické jízdárny, když se za zvědavé asistence okolo stojících koní tři černí krasavci živili na zbytcích bažanta, kterého v noci ulovila liška. Nikdy ale nezapomenu na konec května 2005. Tehdy jsem na Tišnovsku v údolí Svratky mohl sledovat, jak nad zalesněným kopcem Brdo krouží – přesně jako v pohádce – sedmero krkavců. Rodiče učili pět svých pět potomků využívat vzdušných proudů a v horkém větru je školili v baletu pod tyrkysovou oblohou.

V knize Z medvědích a vlčích brlohů píše Ludvík Kunc: „Krkavci jsou vynikající rodiče a rčení ‚krkavčí matka‘ je hotový nesmysl. Krkavčí mláďata mají dokonalou péči obou rodičů a i po vylétnutí z hnízda jsou ještě dlouho rodiči opatrována. Dovádějí a hrají si ve vzduchu a jsou obrazem šťastné rodiny.“ Vzdušné tance krkavců jsou pověstné. Také David Attenborough ve své knize Planeta žije líčí: „Krkavci dělají v povětří rozmanité přemety a obraty, jako by si hráli.“

„Krkavec patří mezi nejinteligentnější ptáky a jeho velmi vyvinutou vlastností je zvědavost,“ tvrdí dále Ludvík Kunc. „Patří k typu zvířat, která profesor Konrad Lorenz vtipně nazval ‚specialisty na nespecializovanost‘. Krkavec testuje neznámé předměty ze tří aspektů: zda je předmět nebezpečný, zda může být k jídlu či zda je neužitečný, k nepotřebě. Je jedním z mála druhů, u kterých je zvědavost silnější než hlad. Nutno říci, že si krkavec díky své inteligenci a potravním nárokům dokáže opatřit potravu poměrně snadno. Má pak hodně času na přepych věci zkoumat.“

Neprávem zatracovaní „uklízeči“

Myslivci neměli, a troufám si tvrdit, že dosud většinou nemají, krkavce příliš rádi. Připisují jim škody na mláďatech lovné zvěře, na plenění ptačích hnízd a podobně. Černé rytíře oblohy však naštěstí chrání zákon. Přesto stále nacházím – třeba na Vysočině – vystřílená krkavčí hnízda.

Odborníci jsou přitom přesvědčeni, že lovecké schopnosti krkavců jsou přeceňovány. Větší kořist loví výjimečně – jsou kupříkladu schopni zabít maximálně třídenní jehně, starší nikoli. Přednost tito robustní (až 1,20 kg těžcí) ptáci jednoznačně dávají konzumování padlé zvěře, případně i prohledávání skládek a odpadků. Při strojovém sečení luk „patrolují“ krkavci v blízkém okolí. Často zde najdou bohatě prostřený stůl: usmrcená srnčata, malé zajíčky atd. Skvělým zrakem také kontrolují silnice, kde se živí na přejetých ježcích, kočkách a dalších zvířecích obětech dopravního provozu.

Neodhalené tajemství úspěchu

Jak jsem se už zmínil, krkavci se nakonec při návratu do volné přírody obešli bez pomoci člověka. Tajemství úspěchu jejich expanzivního šíření však zatím ornitologové spolehlivě nerozluštili. Jedna z hypotéz tvrdí, že zásadní roli hraje vazba na úspěšné znovuosídlování staronových území masožravými šelmami (po nichž zůstává krkavcům potrava), především smečkami vlků, jak se to děje v Polsku, Německu, Francii, Itálii i v České republice. Podle mého mínění ale tento názor neobstojí – šíření šelem je velmi pomalé a řídké, a je vázáno pouze na některé, především horské lokality. Ani další teorie, že se krkavci naučili používat k hnízdění stožárů vysokého napětí, nezní v souvislosti s rozsahem jejich šířením nikterak věrohodně.

Pravdě zřejmě nejblíž bude domněnka, že zvýšenému výskytu krkavců napomohla brutální likvidace vran (vystřelování hnízd, kladení otrávených vajec atd.), jež u nás byla realizována v 60. a 70. letech 20. století. Dramatický pokles populace vran mohl otevřít volný prostor pro krkavce, kteří jsou obratnými lovci hrabošů. Inteligentní a přizpůsobiví krkavci zřejmě využili vhodné „díry na trhu“. Díky tomu, že nejsou nesmyslně pronásledováni, jejich stavy rostou a přirozeně se šíří Evropou.

Okřídlení vlčí průvodci

V souvislosti s krkavci není možné nezmínit se o jejich vztahu s vlky. Ojedinělé přátelství obou druhů vstoupilo i do indiánských a inuitských legend. Krkavci jsou často nazýváni průvodci vlků a indiánské přísloví tvrdí: „Jdi za krkavcem a najdeš vlka.“ Spojenectví s úspěšnými predátory je pro krkavce nepochybně prospěšné – často se totiž přiživují na vlčí kořisti. Jejich ostražitost, možnost vidět z ptačí perspektivy do dalekého okolí a varovat před nebezpečím charakteristickým varovným pokřikem jsou naopak výhodné pro vlky.

Mnoho terénních biologů, lovců i trpělivých milovníků přírody mělo možnost sledovat prostřednictvím svých triedrů „mezidruhové hrátky“, jimž se vlci a krkavci rádi často oddávají. Svědectví o tom vydali ve svých knihách například L. David Mech v knize Vlk, Farley Mowat (Nedělejte poplach) či Ludvík Kunc (Z medvědích a vlčích brlohů).

Starodávné symboly, větrní akrobaté

Krkavci mají od středověku nepříliš lichotivou pověst. Společně s havrany se stali symbolem smrti, zla, rozkladu a popravišť. Dlouhodobou úctu k nim naopak chovají v Anglii. O blaho několika majestátních ptáků se v londýnském Toweru stará ctihodný mistr ptáčník.

Poloochočení ptáci žijí volně, nechají se ovšem přivolat na potravu. V případě nebezpečí epidemie ptačí chřipky jsou pro ně stále připraveny voliéry, aby měli zajištěnu bezpečnou karanténu. Podle legendy totiž hrozí britské monarchii pád, jestliže krkavci na Toweru vymřou. V historii se to již jednou málem stalo. Během druhé světové války zde přežil jediný krkavec. Král Jiří VI. proto nařídil, že v pevnosti musí neustále být šest krkavců, jak to již v 17. století stanovil král Karel II.

Zatímco Evropa si krkavce a havrany většinou ošklivila, pro severoamerické indiány byli důležitým totemovým zvířetem. Mnohé severní kmeny žijící na Aljašce a v Kanadě od nich dokonce odvozovaly svůj původ a krákorající černí letci se zabydleli v jejich legendách.

Krkavci velcí jsou fascinující a inspirující ptáci. Francouzský dobrodruh Nicolas Vanier o nich v knize Dítě sněžných plání s obdivem píše: „Za rozbřesku si s větrem pohrávají krkavci, stoupají přímo vzhůru k šedé klenbě oblohy a pak ihned padají se staženými křídly v akrobatických vývrtkách až k vrcholkům stromů, kde prudce roztáhnou křídla a ztěžka opět stoupají. Zvedají se proti větru, hrají si s ním, křižují se, pak ještě jednou padají, s radostí krákají a provádějí další akrobatické kousky. Velcí krkavci milují vítr …“

Image

Čtěte také

Velký návrat průvodce duší: Na havajský ostrov se vrací vyhubené vrány

V roce 1998 objevili archeologové italské Univerzity Siena v jeskyni Grotta delle Mura u města Monopoli u pobřeží jihovýchodní Itálie ostatky prehistorického dítěte. Žilo před 17 tisíci lety, tedy ještě v nejmladší době ledové, ale jen velmi krátce – podle vědců jen zhruba 7 až 18 měsíců. Zemřelo kvůli vrozené hypertrofické kardiomyopatii, což je patrné na jeho ostatcích.

Archeolog Owen Higgins z italské Boloňské univerzity s početným týmem spolupracovníků analyzoval genetická data získaná z ostatků nemluvněte. Zjistili, že pravěké dítě by v dospělosti nemohlo trávit laktózu, mělo s největší pravděpodobností tmavou pokožku, kudrnaté tmavé, možná téměř černé vlasy, a také modré oči.

Modré oči doby ledové

Přítomnost modrých očí je daná mutací v genu OCA2, který je zodpovědný za tvorbu hnědého pigmentu v duhovce oka. Nemluvně z jeskyně Grotta delle Mura mělo tuto mutaci ve svém genomu a lze předpokládat, že mělo modré oči. Pokud mají vědci pravdu, jde o nejstaršího známého člověka s modrýma očima. Výsledky pozoruhodného výzkumu se objevily v novém čísle vědeckého časopisu Nature Communications.

Doposud nejstarší známý člověk s modrýma očima pocházel shodou okolností rovněž z Itálie – z okolí města Belluno v Benátsku. Takzvaný muž Villabruna 1 tam žil asi před 14 tisíci let. Vědci u něj zjistili celou řadu genetických podobností s dítětem z jeskyně Grotta delle Mura, což je přivedlo k závěru, že lidé z oblasti Grotta delle Mura zřejmě byli dávnými předky muže Villabruna 1.

Další analýzy odhalily, že dítě z Grotta delle Mura mělo již od počátku „rozdané špatné karty.“ Jeho rodiče byli nejspíš bratranec a sestřenice, což zvýšilo riziko genetických poruch. Matka dítěte trpěla podvýživou a měla těžký porod, při němž došlo ke zlomení klíční kosti dítěte. Toto zranění se ale zahojilo.

Podpisy na mírové smlouvě ukončující prusko-francouzskou válku (1870–1871) ještě pořádně nezaschly a evropská veřejnost začala pomalu uvažovat, jak bude vypadat následující střetnutí mezi mocnostmi starého kontinentu. Desítky pisálků vydávaly své představy knižně a katastrofické předpovědi některých z nich dokonce vyděsily panovníky natolik, že začali uvažovat o vzájemném odzbrojení.

V zajetí špionománie 

Počátkem 20. století žila veřejnost ve Velké Británii obavami, že mateřské ostrovy impéria, nad kterým slunce ne zapadá, jsou doslova zamořeny vilémovskými špiony připravujícími půdu pro nepřátelský útok. Paranoidní představy ještě rozdmýchávali autoři rozličných románů, v nichž se s železnou pravidelností stávala Anglie cílem německé invaze podporované zdejší pátou kolonou. Armády císařových agentů infiltrovaly britskou společnost a někteří autoři dokonce nechávali na závěr svých knih či článků okupovat Londýn hohenzollernským vojskem. 

Dodejme však, že většina literárních dílek, ve kterých válka skončila obsazením Velké Británie, nevykreslovala vilémovskou nadvládu nad ostrovy nijak drakonicky. V románu Severomořská bublina se Němci dokonce snažili získat srdce místních obyvatel vánoční nadílkou či dotovanými potravinami, zatímco nejhorší čin okupantů představovalo zavedení jídelníčku sestávajícího z párků či zelí, případně udělení samosprávy Irsku. 

Také britští novinoví magnáti si dobře uvědomovali, že podobná témata působí jako magnet na čtenáře. Jakmile se na titulní stránce objevily výrazy jako „Válka“ či „Ohromná bitva“, počet prodaných výtisků strmě rostl. Z toho důvodu se snažili přiživovat v lidech paranoidní představy o německých špionech a v roce 1910 uveřejnil satirický plátek The Sketch několik karikatur, na nichž se v Británii vyskytovali Němci převlečení za ptáky a skrývající se ve větvích stromů či dokonce v přestrojení za exponáty Britského muzea.

Obavy královské vlády

V roce 1903 předložil jistý plukovník Robertson Výboru imperiální obrany vážně míněnou zprávu, v níž upozorňoval své nadřízené, že Němci mají  jedinou šanci porazit Velkou Británii, pokud udeří přímo na srdce koloniální říše dříve, než stihne zasáhnout Královské námořnictvo. Obavy z nepřátelské invaze se tak rázem dostaly ze stránek knih a novin na stoly vojáků odpovědných za obranu impéria. Robertsonovo hlášení počítalo s vyloděním 150 000–300 000 nepřátelských vojáků na východním pobřeží Anglie. Protivník by tak mohl dostat Brity na lopatky dříve, než Royal Navy dokáže přetnout zásobovací trasy invazní armády. 

A podobné představy nedávaly v předvečer Velké války spát ani dalším činitelům ministerstva zahraničí. Sám ministr pak nařídil prověřit některá fantastická tvrzení týkající se německých špionů. Přestože ministerstvo nakonec vynaložilo velké úsilí na zneškodnění rozsáhlé německé špionážní sítě, o které se psalo pravidelně v novinách a literatuře, žádných hmatatelných výsledků ve skutečnosti nedosáhlo. Pár jedinců sice bylo za špionáž odsouzeno k několikaletým trestům žaláře a úřady vyšetřily dalších zhruba 8 000 podezřelých osob, jen aby se později ukázalo, že je žádná vojenská organizace neřídila. 

Jiná světová válka

S poměrně zajímavou vizí globálního konfliktu přišel také Němec Karl Eisenhart, jenž předpokládal, že búrskými válkami oslabené Británii vyhlásí nepřátelství Francie. Royal Navy pak svou bezohlednou námořní blokádou, jíž padne za oběť také několik císařských plavidel, vžene do války také vilémovskou říši. V Eisenhartově díle německá armáda nakonec triumfuje za pomoci nasazení nové supertajné zbraně – křižníku poháněného elektrickým motorem. Také další autoři pasovali Británii do role úhlavního nepřítele, jenž „jako chobotnice obepíná svými chapadly celý svět“. 

V roce 1891 vycházel na pokračování román s názvem Velká válka z roku 189-, jehož autor situoval rozbušku globálního konfliktu na Balkán, kde došlo k atentátu na následníka bulharského trůnu. Prvotní nepřátelství mezi Bulharskem a Srbskem se brzy rozrostlo také o Rakousko-Uhersko a Rusko (pochopitelně každé na jiné straně) a následovalo spuštění podobného aliančního mechanismu, jenž skutečně vedl v létě 1914 k zahájení Velké války. V knize pak na straně Habsburků vyrukovali Němci, zatímco Francie dodržela své závazky vůči carově říši. Zde však místy až mrazivá podobnost se skutečnou historií končí, jelikož Velká Británie vystoupila ve prospěch Turecka a pokořila francouzské loďstvo u Sardinie.

I když jmenovaná díla mohou působit úsměvně a někdy až naivně, objevila se také celá řada vážně míněných varování před globálním konfliktem. Autoři jako H. G. Wells se příliš nezaobírali otázkou, kdo bude bojovat proti komu, avšak předpovídali, že válka „smete evropskou civilizaci“ a na povrchu země zůstanou jen „ruiny a nepohřbení mrtví“. 

Carova noční můra

Mezi čtenáři tohoto druhu literatury bychom však mohli najít také nejvyššího představitele romanovské vládnoucí dynastie. Kniha varšavského bankéře Ivana Stanislavoviče Blocha Je válka nyní nemožná? si našla cestu až do rukou ruského cara Mikuláše II. Autor v ní mimo jiné vyjmenoval hlavní důvody, proč by válka znamenala pohromu pro Evropu. 

Bloch upozornil především na překotný vývoj vojenských technologií, které nadobro změnily povahu válčení, a dokonce vyjádřil své obavy, že by mohl nastat vleklý zákopový konflikt. Nástup nových smrtících zbraní podle něj přinesl změnu: „…vojáci už nebudou bojovat muž proti muži. Budou-li zaskočeni v otevřeném prostoru, jednoduše padnou a zemřou, aniž by cokoliv slyšeli nebo viděli.“ Ruský monarcha pak (údajně inspirován Blochovým dílem) zaslal ostatním vládám výzvu, na jejímž základě došlo k uspořádání haagské mírové konference, kde se jednalo také o vojenském odzbrojení velmocí.

Závěrem dodejme, že nikdo z předválečných autorů sice nedokázal přesně předpovědět podobu budoucího konfliktu, avšak už jen množství podobných prací jasně svědčí o tom, že evropská společnost novou válku očekávala. Intelektuálové počátku 20. století prorokovali, že k novému konfliktu musí zákonitě dojít, a zbývalo pouze odpovědět na otázku kdy a v jaké podobě. 

Je pravděpodobné, že kdyby si více mužů schopných vojenské služby přečetlo díla od spisovatelů jako Wells či Bloch, rozhodně by nepochodovali v srpnu 1914 do pole s takovým nadšením. Realita krvavých let 1914–1918 pak nakonec předčila i ty nejpesimističtější románové předpovědi.

NGC 5084 je krásná a obrovská čočková galaxie v souhvězdí Panny. Je od nás vzdálená asi 80 milionů let a podle našich měření má velikost nejméně 200 tisíc světelných let. Jde tak o jednu z největších a nejhmotnějších galaxií v našem galaktickém okolí. Astronomové nedávno zjistili, že její supermasivní černá díra je velmi zvláštní.

Alejandro Serrano Borlaff z Amesova výzkumného centra NASA v kalifornském Moffett Field a jeho kolegové zpracovali archivní data vesmírné rentgenové observatoře Chandra novou metodou analýzy obrazu a přišli na to, že z oblasti supermasivní černé díry této galaxie proudí nikoliv jeden či dva výtrysky energie a hmoty, ale čtyři, které dohromady vytvářejí obrovské písmeno „X“.

Přetočená supermasivní černá díra

Už to je zcela neobvyklé. Ještě mnohem podivnější ale bylo, když vědci objevili prachový disk kolem supermasivní černé díry galaxie NGC 5084. Její disk totiž rotuje nikoliv v souladu s galaktickou rovinou, jak pozorujeme u naprosté většiny galaxií, nýbrž kolmo na galaktickou rovinu dotyčné galaxie. Výsledky analýzy snímků galaxie NGC 5084 v těchto dnech publikoval odborný časopis Astrophysical Journal.

Badatelé využili při analýze archivních rentgenových snímků observatoře Chandra nově vyvinutou metodu SAUNAS (Selective Amplification of Ultra Noisy Astronomical Signal). Tato metoda umožňuje vědcům na studovaných snímcích zvýraznit slabší zdroje rentgenového záření, které byly předtím překryty jinými zdroji záření v blízkém okolí.

Pokud jde o původ takto zvláštního uspořádání supermasivní černé díry čočkové galaxie NGC 5084, Borlaff a jeho spolupracovníci nemají jasno. Domnívají se ale, že by mohlo jít o následky dramatických momentů v minulosti této galaxie, přičemž hlavním podezřelým se jeví srážka a případné splynutí s jinou galaxií. Vědce teď čeká detektivní práce, která by mohla více osvětlit zajímavou historii této impozantní galaxie a její supermasivní černé díry.

Ve falklandské válce mezi Argentinou a Velkou Británií v roce 1982 se klíčovým faktorem stala vzdušná převaha a letectvo jihoamerické země hojně využívalo základnu u hlavního města souostroví Port Stanley. V Londýně padlo rozhodnutí plochu za každou cenu vyřadit náletem, jenže nejbližší základna Wideawake se nacházela na ostrově Ascension vzdáleném 6 200 km. A bombardér Avro Vulcan B.2, který jako jediný z arzenálu RAF připadal v úvahu, měl poloviční dolet. 

Británie disponovala tankery Handley Page Victor K.2, avšak ty musely také startovat z Wideawake. Mohly tedy ve vzduchu předat jen tolik paliva, aby se samy zvládly vrátit, a byly tak schopny využít sotva polovinu svého doletu. To vulcanu k dosažení Falkland nestačilo, navíc by tankery musely bombardéru letět naproti i při jeho návratu. Plánovači usedli k tabulkám… A spočítali, že akci musí zajišťovat 10 victorů, které budou vulcanu palivo předávat sedmkrát! Aby úkol splnily, budou mnohokrát přetankovávat palivo i sobě navzájem. Přesto dostaly nálety zelenou a obdržely označení Black Buck.

Nálet přes půl oceánu

Letité bombardéry museli mechanici před nasazením doplnit chemickými toaletami a opravit dlouho neužívané nástavce pro tankování za letu; jako munici velení zvolilo pumy Mk.83 o hmotnosti 454 kg. Složitě naplánovaná mise začala 30. dubna 1982, kdy z Ascensionu vzlétlo 12 tankerů (10 pro akci, 2 náhradní) a dvojice vulcanů (1 náhradní). Jeden z primárních tankerů se musel vrátit kvůli závadě a smůla provázela i první bombardér, jemuž se poškodilo těsnění kokpitu. K cíli tak směřoval jediný vulcan a 10 victorů bez jakékoli zálohy.

Asi 650 km od Falkland vulcan osaměl a ve vzdálenosti 70 km vystoupal, aby se vyhnul protiletadlové palbě. Ráno 1. května ve 3.45 místního času se pumovnice otevřela a během 5 sekund ji opustilo 21 pum. Stroj přeletěl dráhu úhlopříčně, aby alespoň jedna bomba zasáhla. To se podařilo a výbuch munice navíc poškodil i řídicí věž. Problémy provázely osádku též cestou domů – tankery jí musely vyrazit vstříc dříve kvůli vyšší spotřebě paliva. Benzin z poškozeného nástavce navíc znečistil čelní sklo, takže pilot přistál poslepu a byl vyznamenán Záslužným leteckým křížem.

Následovaly dva stejně koncipované nálety, jež se ve své době staly nejdelšími leteckými misemi v historii – Black Buck 1 trval 15 hodin a 45 minut. Rekord padl až roku 1991 při operaci Pouštní bouře, kdy osádky B-52 startovaly z USA a přistávaly ve Velké Británii.

Historie psaná sestřely

Když za korejské války svrhlo 8. listopadu 1950 sedmdesát B-29 zápalné pumy poblíž řeky Yalu, piloti F-80 poskytující výškové krytí mohli jen pozorovat, jak proti nim z An-tungu startují MiGy-15. Šestice letounů vystoupala do 9 km a napadla shooting stary shora. Většina nepřátelských stíhaček vypálila a zamířila zpět. Pilot posledního migu však udělal chybu, přešel jen do mělkého střemhlavého letu a navíc se vydal špatným směrem. Poskytl tak Russellu Brownovi v F-80 s nápisem ELENE na trupu příležitost zapsat se do dějin. Brown využil vyšší hmotnosti F-80, dohnal mig a vypálil pětivteřinovou dávku. Letoun vzplanul, zřítil se a Brown se stal prvním pilotem, který v proudovém stroji sestřelil jinou „turbínu“.

Další historický moment přišel následujícího dne, kdy mosty přes řeku napadli námořní letci z letadlových lodí. Krytí corsairům a skyraiderům tentokrát poskytovaly stroje F9F Panther. Velitel perutě VF-111 William Amen šel svým mužům příkladem a v šarvátce jednoho nepřítele poslal k zemi. Je tedy prvním námořním pilotem, který kdy zničil proudový letoun.

Adekvátní odpověď

Přes počáteční úspěchy se rychle ukazovalo, že migy představují pro letecké akce OSN obrovské nebezpečí. Děs tito stříbrní ptáci budili hlavně u osádek B-29. Piloti F-80 dělali, co mohli, aby nepřátele udrželi mimo dostřel od „velkých bratrů“, shooting stary však zaostávaly ve všech parametrech. Stíhací bombardéry F-84 Thunderjet na tom nebyly o nic lépe. Ve stáji USAF už však podupával plnokrevník F-86A Sabre, kterého si letectvo zatím drželo na území USA jako nástroj protivzdušné obrany. Nyní nastal čas vypustit ho do Asie. Čtvrtá přepadová stíhací skupina z Wilmingtonu dostala rozkaz přesunout se do Kalifornie, kde se nalodila na paluby dvou letadlových lodí a tankeru. Problém s migy v Koreji byl tak akutní, že technici před vyplutím ani nestačili zabezpečit F-86 proti korozi.

První let podnikly nové stroje z letiště v Kimpu 15. prosince 1950. Ostrý výpad následoval o dva dny později, kdy čtyři stíhačky zamířily na sever k Yalu. Piloti letěli ve výšce, kdy ještě nevznikají kondenzační čáry a odkud by naopak mohli snadno vystopovat výš letícího nepřítele. Dopustili se tím hrubé chyby, která je mohla stát život. Navíc letěli malou rychlostí, a když se setkali se čtveřicí MiGů-15, byly jejich F-86 příliš pomalé. 

Naštěstí se nepřítel dopustil ještě horšího omylu. Považoval F-86 za neohrabaně stoupající shooting stary, takže nenabral výšku ihned, ale teprve při přibližování k Američanům. Svůj omyl sovětští piloti zjistili až v okamžiku, kdy F-86 zaútočily. Migy se pokusily uniknout do Mandžuska, jeden však po zásahu z půlpalcových kulometů F-86 Bruce Hintona začal hořet s zřítil se. Šlo o první ze 792 „patnáctek“, jež piloti letounů Sabre během následujících dvou a půl let nahlásili jako sestřelené.

Překvapivý úder

K nejpůsobivějším vystoupením vojenských letounů za celou studenou válku se zařadil preventivní útok izraelských stíhaček a bombardérů na letiště arabských zemí v červnu 1967. Napětí mezi nimi a židovským státem se stupňovalo a bylo jen otázkou času, než se promění v regulérní válku. V Tel Avivu se rozhodli ctít rčení „nejlepší obranou je útok“, a aby dosáhli maximálního účinku, zohlednili kulturní zvyklosti nepřítele: k úderu na egyptské základny mělo dojít krátce po úsvitu 5. června, kdy se muslimský personál modlil.

Vantoury, mystére, ouragany, magistery, super mystére i mirage III se vrhly do bleskové mise, při níž zničily 32 stíhaček MiG-21 na zemi a těžce poškodily různá zařízení. Osmi pilotům nepřítele se podařilo odstartovat a sestřelit dva útočníky, ovšem všichni šli záhy v plamenech k zemi. Útok trval několik hodin a Izraelci vyřadili též odpalovací stanoviště protivzdušných raket i další dvě desítky letounů MiG-19 a 21, které se přiřítily na pomoc z jihu. Protivníci, kteří nebyli přímo sestřeleni, museli nouzově přistát, neboť všechna letiště v doletu ležela v troskách. Egyptské stíhací letectvo přestalo existovat – z 340 strojů podlehly tři stovky izraelské palbě.

Ve snaze dosáhnout takového úspěchu museli židovští letci postupovat metodicky. Jejich hlavním úkolem se stalo zajistit, aby co nejméně protivníkových pilotů stihlo vzlétnout. Použitou taktiku popsal velitel perutě stíhaček Mirage Ran Pecker: „Přitáhli jsme a z 2 000 m spatřili letiště Inšás jako na dlani. Migy stály v pohotovostních postaveních, vyzbrojené a s piloty v kabinách. Při prvním průletu jsme shodili jen třetinu pum na letouny a plné dvě třetiny na dráhu, čímž jsme ji vyřadili z provozu. Potom jsme sestoupili níže a začali migy ostřelovat. (…) Provedli jsme pět dlouhých průletů. Migy měly v trupu benzinovou nádrž pro startér motoru. Když tyto nádrže inkasovaly zásah, výbuch způsobil požár celého letadla. Desítky strojů tak shořely přímo na stojánce.“ 

Pokud se arabští letci do boje dostali, uspěli Izraelci díky nadrilované taktice udržet boj v nízké letové hladině. S výjimkou Mirage III totiž výkony strojů sovětské provenience ve středních a větších výškách překonávaly všechny stíhačky v židovském arzenálu. O vítězství tedy rozhodl moment překvapení, precizní plán, skvělý výcvik a dobrá znalost protivníka.

U pobřeží Viktoriiny země v Antarktidě se nachází pás kopců Northern Foothills. Vědci zde objevili celou řadu hydrologických útvarů, od malých potůčků a jezírek na povrchu ledu, až po skrytá a dlouhodobě zamrzlá jezera. Jedním z nich je i masivní trvale zamrzlé jezero Enigma, které obsahuje jen velice málo živin.

Odborníci si původně mysleli, že jezero Enigma je promrzlé od povrchu až na dno. V oblasti Northern Foothills se průměrné teploty pohybují kolem mínus 14 °C. Nedávno se ale ukázalo, že jezero je mnohem zajímavější a rozhodně stojí za pozornost biologů.

Překvapení pod ledem

Mikrobiolog Francesco Smedile z italského Institutu polárních věd a jeho kolegové použili pozemní geologický radar, aby prozkoumali strukturu jezera Enigma. Při té příležitosti odhalili zhruba dvanáct metrů hlubokou masu kapalné vody, která je ukrytá pod více než devíti metry ledového příkrovu. Podrobnosti vědci zveřejnili v časopisu Communications Earth & Environment.

Vědci se úspěšně provrtali ke kapalné vodě jezera Enigma a podařilo se jim odebrat vzorky, které pak detailně analyzovali. Ukázalo se, že tamní voda hostí unikátní společenstvo mikroorganismů, které je bez kontaktu s okolím možná 14 milionů let. V tomto ekosystému překvapivě hrají významnou roli extrémně malé a extrémně jednoduché bakterie ze skupiny Patescibacteria.

Tyto bakterie se přitom nevyskytují v jiných zamrzlých antarktických jezerech, která byla zkoumána dříve a ještě nikdy nebyly nalezeny v jezeře pokrytém ledem. Ve vodním sloupci a v ledu jezera Enigma také nejsou přítomné prakticky žádné sinice, naopak velmi časté jsou v bakteriálních nárostech na dně jezera.