Zdaleka ne každý čistí mikrovlnnou troubu každý den. V tomto dnes již takřka nepostradatelném kuchyňském zařízení se tak často hromadí zbytky potravin a nečistot. Leckoho možná překvapí, že mikrovlnné záření má jen velmi omezené sterilizační účinky. Mikrovlny ohřívají materiály tím, že způsobují pohyb molekul vody a dalších polarizovaných molekul, což vede k tepelnému efektu. Tento ohřev může zabít některé mikroorganismy, pokud je dosaženo dostatečně vysoké teploty po dostatečně dlouhou dobu, nicméně mikrovlny samy o sobě (bez tepelného efektu) nemají přímý sterilizační účinek.

Jak ukazuje nedávný výzkum španělských odborníků, mnoho rozmanitých mikroorganismů si z intenzivního mikrovlnného záření mnoho nedělá. Ukázalo se, že v mikrovlnkách prosperují celé mikrobiální ekosystémy, v nichž se vyskytuje mnoho zajímavých organismů.

Biodiverzita v mikrovlnkách

Manuel Porcal z Univerzity ve Valencii a jeho spolupracovníci v rámci tohoto výzkumu pořídili výtěry z vnitřních stěn 30 mikrovlnek. Třetina z nich pocházela z domácností, třetinu sdílel větší počet lidí, například v kancelářích nebo na univerzitách a třetina pocházela z vědeckých laboratoří. 

Ukázalo se, že v mikrovlnkách žije celá řada zajímavých bakterií, z nichž mnohé jsou známé tím, že žijí v bezprostřední blízkosti lidí, například bakterie rodů Brachybacterium, Micrococcus, Paracoccus a Priestia. Také se ale ukázalo, že útroby mikrovlnných trub jsou často domovem extremofilních mikrobů, známých svou odolností vůči záření, jako například Deinococcus, Hymenobacter, Kineococcus, Sphingomonas a Cellulomonas. Z pohledu vědců jsou společenstva mikrovlnek podobná společenstvům mikrobů, jaké nacházíme třeba na solárních panelech. Podrobnosti výzkumu uveřejnil odborný časopis Frontiers in Microbiology.

Pokud jde o různé skupiny mikrovlnek, nejméně mikrobů a v nejnižší diverzitě žije v kuchyňských zařízeních z domácností. V domácnostech se asi přece jen nejvíce dbá na čistotu. Více mikrobů a ve vyšší biodiverzitě obývá mikrovlnky sdílené více lidmi a největší a nejpestřejší společenstva mikrobů vědci objevili v laboratořích. Tato zařízení ale obvykle neslouží k přípravě jídla a používají se hlavně k experimentům.

Image

Čtěte také

Svéráz národní hygieny: Čtvrtina Čechů si před jídlem neumývá ruce

Noční nebe a počátku roku rozhodně nenabídne jen hvězdy. Zejména v první půlce noci se na něm totiž objeví i několik nápadných planet. Večer na sebe strhne pozornost zářivá Venuše nad jihozápadem. Budete-li ji sledovat alespoň několik dní, zjistíte, že se rychle vzdaluje od horizontu a přes souhvězdí Vodnáře míří do sousedních Ryb; ocitne se v nich 23. ledna a setrvá tam i po celý únor. Na své cestě hvězdnou oblohou se potká se Saturnem, další planetou usazenou ve Vodnáři. Nejblíž se k sobě dostanou 19. ledna, kdy je bude dělit úhlová vzdálenost 2,3°.

Po většinu noci bude vidět také Jupiter v souhvězdí Býka a z nebe se vytratí až k ránu. Lednové noci však jednoznačně opanuje Mars, viditelný nejdříve v Býkovi a od 12. ledna v Blížencích. Podstatné je, že 16. ledna dospěje do opozice se Sluncem, takže ho na obloze najdeme přímo naproti naší denní hvězdě. 

Blízko nás

Díky popsanému uspořádání zůstane Mars pozorovatelný po celou noc, ovšem nejen to: 12. ledna jej bude od Země dělit nejmenší vzdálenost v letošním i příštím roce, konkrétně 96,1 milionu kilometrů. Jasnost planety tak vzroste na −1,4 mag a průměr jejího kotoučku dosáhne 14,6″. Uvedená hodnota má sice k maximu daleko (viz Malé a velké opozice), nicméně až do další opozice na jaře roku 2027 se bude situace s Marsem už jen zhoršovat.

Množství detailů, které na jeho kotoučku ukáže dalekohled, bude záležet především na pozorovacích podmínkách, zejména na neklidu atmosféry neboli tzv. seeingu. Každopádně vyčkejte, až planeta vystoupá dostatečně vysoko nad obzor. Okolo letošní opozice bude kulminovat čtvrt hodiny po půlnoci a její výška na nebi dosáhne 65°. 

K ruce si pak vezměte přístroj s objektivem o průměru alespoň 12 cm, přičemž velmi dobrou práci odvedou kvalitní refraktory či dalekohledy konstrukce Maksutov-Cassegrain nebo Schmidt-Cassegrain. Dávají kontrastní obraz, což je žádoucí, protože detaily na marsovském povrchu mají podobu nejrůznějších světlých či tmavých skvrn – obecně označovaných jako albedové útvary. Použít můžete i barevné okulárové filtry, například oranžový, červený či modrý, které konkrétní detaily ještě zvýrazní. 

Afrika vzhůru nohama

Vděčný cíl představují polární čepičky rozkládající se v okolí severního a jižního pólu rudé planety, jelikož se ukážou už v přístroji s objektivem o průměru okolo 70 mm. Vypadají jako drobná, avšak poměrně výrazná zjasnění těsně při okraji oranžového kotoučku a ve větších dalekohledech potom mohou nabýt konkrétnějšího tvaru. Při letošní opozici se k nám Mars naklání severní polokoulí, takže se nabízí dobrý výhled na tamní polární čepičku, zatímco ta jižní se od Země odvrací.

Pátrat můžete i po nejrůznějších tmavších skvrnách, které odpovídají konkrétním částem pouštního povrchu planety. Za všechny lze jmenovat rozsáhlou oblast štítové sopky Syrtis Major severně od rovníku. A pokud se vám podaří rozlišit také tmavé plochy jižně od ní, vyvstane před vámi celek, jenž vzdáleně připomíná africký kontinent obrácený vzhůru nohama. 

A přece se točí!

Za jednu noc v období kolem opozice se Mars pootočí o víc než 200°, teoreticky tudíž máte možnost spatřit až dvě třetiny jeho povrchu. V praxi samozřejmě půjde o výrazně nižší hodnotu, ale pořád bude stačit na to, aby byla rotace Marsu zřejmá – jen je potřeba zachytit nějaký výrazný detail. Tvar albedových útvarů i jejich pozici na planetárním disku si určitě zkuste zakreslit a nezapomeňte si poznačit i přesný čas pozorování. Kresbu pak můžete srovnat s podobou Marsu v některém z počítačových planetárií, například ve zdarma dostupném Stellariu.

Rudou planetu však můžete obdivovat i bez dalekohledu – třeba v noci z 13. na 14. ledna, kdy se ocitne v blízkosti úplňkového měsíčního kotouče. Napříč nocí se proluka mezi nimi postupně zmenší a 14. ledna ráno klesne až na 0,5°. Vzhledem k tomu, že se tato konjunkce odehraje v souhvězdí Blíženců, uvidíte poblíž zářit rovněž jasné stálice Pollux a Castor.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Kozoroha, 19. ledna ve 21:00 SEČ vstupuje do znamení Vodnáře.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný na začátku ledna ráno těsně nad jihovýchodem
• Venuše – viditelná večer nad jihozápadem
• Mars –  viditelný po celou noc
• Jupiter – viditelný téměř po celou noc kromě rána
• Saturn – viditelný večer nad jihozápadem až západem
• Uran – viditelný v první polovině noci
• Neptun – viditelný večer nad jihozápadem

Zajímavé úkazy v lednu 2025

• 3. ledna – v noci nastává maximum meteorického roje Kvadrantid
• 3. ledna – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Venuše (1,8°) na večerní obloze nad jihozápadem
• 4. ledna – Země nejblíž Slunci v roce 2025, ve vzdálenosti 147,1 milionu kilometrů
• 4. ledna – zákryt Saturnu dorůstajícím Měsícem na večerním nebi; začátek úkazu v 18:37 SEČ u levého horního ne­osvětleného okraje Měsíce, konec v 19:38 u dolního osvětleného okraje 
• 5. ledna – setkání Měsíce a Neptunu na večerní obloze nad jihozápadem, nejblíž (0,8°) si budou v brzkých večerních hodinách; Neptun viditelný pouze v dalekohledu
• 9. ledna – setkání Měsíce a Uranu na večerním nebi nad jihovýchodem, nejblíž (3,8°) si budou v brzkých večerních hodinách; Uran viditelný pouze v dalekohledu
• 10. ledna – v brzkých ranních hodinách projde Měsíc okrajem otevřené hvězdokupy Plejády z Býka, úkaz skončí okolo 4:45 SEČ západem Měsíce za severozápadní obzor
• 10. ledna – Venuše v největší východní elongaci, asi 47° od Slunce
• 10. ledna – setkání dorůstajícího Měsíce a Jupitera na noční obloze, nejblíž (5°) si budou okolo půlnoci z 10. na 11. 1.; poblíž pozorovatelný i Aldebaran z Býka
• 12. ledna – Mars nejblíž Zemi v roce 2025, ve vzdálenosti 96,1 milionu kilometrů
• 13. ledna – setkání úplňkového Měsíce, Marsu a Polluxe z Blíženců na nočním nebi, Měsíc nejblíž Marsu (0,5°) 14. ledna v 5:30 SEČ 
• 16. ledna – Mars v opozici se Sluncem
• 16. ledna – ubývající Měsíc poblíž Regula ze Lva na nočním nebi, nejblíž (2°) si budou v okamžiku východu nad východní obzor okolo 19:30 SEČ 
• 19. ledna – setkání Venuše a Saturnu (2,3°) na večerní obloze nízko nad jihozápadem
• 21. ledna – Měsíc v první čtvrti poblíž Spicy z Panny na ranním nebi, nejblíž (0,8°) si budou okolo 4:30 SEČ
• 22. ledna – setkání Marsu a Polluxe z Blíženců (2,4°) na noční obloze
• 25. ledna – Měsíc poblíž Antara ze Štíra na ranním nebi nízko nad jihovýchodem, nejblíž (2,7°) si budou v okamžiku východu nad obzor ve 4:50 SEČ 

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Na zimním nebi mi nad hlavou přeplouvá pětice úchvatných labutí. Jejich těla se třpytí v zubatém slunci a svist mohutných křídel se nedá k ničemu přirovnat. Zimní čas je příhodnou dobou pro pozorování některých druhů vodních ptáků, které jinak na našich tocích neuvidíte. 

Český ornitologický ráj

V naší zemi naleznete mnoho přírodních svatostánků, kde ptačí vodní druhy přečkávají nejtěžší údobí roku. Mezi nimi však kralují Novomlýnské nádrže na jihu Moravy. Zimující ptáci se zde stahují na plochy, kde nevzniká led, zpravidla v blízkosti výpustí.

Kromě severských kachen zde přezimují tisíce hus polních (Anser fabalis) a běločelých (Anser albifrons). Ptáci nocují na nezamrzlé hladině a za úsvitu se rozlétají do okolních polí za pastvou. Pohled na husí hejna přeletující nad kostelem Sv. Linharta, který zbyl na ostrůvku jako poslední vzpomínka na zatopenou obci Mušov, je nezapomenutelný.

V obrovských hejnech husí můžete objevit i bernešky rudokrké (Branta ruficollis), bernešky bělolící (Branta leucopsis) a bernešky tmavé (Branta bernicla). Pozornosti nadšených ornitologických amatérů zde určitě neuniknou impozantní dravci – orlové mořští (Haliaeetus albicilla).

Nejlepšími místy k pozorování v zimě jsou hráze mezi Horní a Střední zdrží a mezi Střední a Dolní zdrží v bezprostřední blízkosti propustí. Velmi zajímavé jsou také laguny u Horní nádrže, na kterých můžete (především na konci zimních měsíců) pozorovat stovky zrzohlávek rudozobých (Netta rufina) a v posledních letech i na pět desítek morčáků bílých (Mergus albellus). 

Přikrmování s rozumem

Vodní ptáci, kteří s námi tráví zimu, nemají na růžích ustláno a lidé je proto často a s oblibou přikrmují. Mnohdy bohužel nevhodně. Čerstvé (nadýmavé) a slané pečivo, kterým lidé běžně vodní ptáky krmí, může opeřencům způsobit závažné trávicí obtíže a v některých případech i smrt. Velké kusy tvrdého pečiva jim zase mohou vážně poranit jícen.

Všežraví a odolní racci si sice s takovou „dietou“ poradí, ale „rohlíková potrava“ nezaručuje ptactvu přísun minerálů a vitamínů. Ptáci po takovém výkrmu sice tloustnou, ale co se týče důležitých živin, jsou naopak podvyživení. Navíc – pokud se takto zasytí, nejsou nuceni hledat svou přirozenou potravu, která je ovšem v zimě velmi vzácná. Starší, neslané, nesladké a předem navlhčené pečivo nalámané na malé kousky vodním ptákům neškodí. Pokud je tedy jen zpestřením jejich jídelníčku. 

V případě, že chcete vodním ptákům opravdu prospět, můžete jim připravit míchanici z uvařených těstovin a povařeného mletého masa. Míchanici obohatíte nařezaným salátem, vařenými bramborami, nařezaným květákem a kedlubnami a jablečnými slupkami. Je dobré také podávat obilí, ale pouze naklíčené (vodní ptáci milují ječmen a pšenici). Můžete podávat rovněž ovesné vločky a šrot. 

V dobře zásobených obchodech s chovatelskými potřebami můžete rovněž koupit speciální granule pro vrubozobé ptáky. Potravu je nejlépe sypat do vhodných míst na břeh.

Image

Čtěte také

Ptáci v období mrazů: Jak správně pomáhat v nerovném boji s tuhou zimou

Slavný komplex menhirů a kamenných kruhů Stonehenge, který se nachází v jižní části Anglie, je starý zhruba 5 100 let, i když jeho nejmladší části vznikaly až v době kolem roku 1600 před naším letopočtem. Jde o jednu z nejvýznamnějších památek z přelomu neolitu a doby bronzové. Přesný účel Stonehenge je ale stále zahalen tajemstvím. 

Podle části odborníků jde o dávný chrám zasvěcený Slunci a lidé se zde shromažďovali, aby slavili slunovrat. Podle jiných je Stonehenge zasvěcené mrtvým a poutníci z blízka i z dáli sem přicházeli pořádat velkolepé pohřební hostiny. Nelze vyloučit, že aspoň z části mají pravdu oba tábory. 

Známý britský archeolog Mike Parker Pearson z University College London nyní přichází s dalším možným vysvětlením účelu tajemné stavby. Podle Pearsona byl komplex Stonehenge součástí snah o sjednocení neolitické Británie v době, kdy ostrovní země čelila zvýšené imigraci z Evropy. Archeolog přitom vychází z nedávných objevů, podle nichž některé kameny použité při stavbě Stonehenge pocházejí z velké dálky.

Kameny z velké dálky

Už nějakou dobu vědci vědí, že část balvanů tvořících Stonehenge pochází z lomu vzdáleného asi 15 kilometrů severně od Stonehenge. Jiné z kopců Preseli Hills ve Walesu vzdálených asi 225 kilometrů. Nedávno ale také vyšlo najevo, že šestitunový Oltářní kámen z centrální části Stonehenge pochází ze severního Skotska. Dávní lidé museli s tímto kamenem urazit vzdálenost asi 700 kilometrů.

„Skutečnost, že prakticky všechny kameny ve Stonehenge pocházejí z větší nebo i ze značné dálky, dělá z tohoto komplexu unikátní stavbu mezi více než 900 kamennými kruhy celé Británie,“ líčí Pearson. „Naznačuje to, že tento komplex mohl mít kromě jiného i politickou funkci. Mohl být monumentem jednoty lidí Británie.“

Má-li Pearson pravdu, muselo lidem v Británii té doby na politické jednotě hodně záležet. Ostatní prehistorické stavby tohoto typu v Británii nebo v Evropě totiž tvoří balvany dopravené z průměrné vzdálenosti okolo sedmi kilometrů. Stonehenge je v tomto ohledu opravdu výjimečný. Pokud ale bylo cílem tehdejších lidí zajistit jednotu a identitu Británie, jejich úsilí selhalo. Nově příchozí lidé totiž nakonec nahradili původní neolitické obyvatele Británie.

Image

Čtěte také

Tajemný Stonehenge: Kdo byli jeho první stavitelé?

Psal se 14. duben 1941, když na americkou základnu Camp Beauregard ve státě Louisiana dorazila skupina 600 důstojníků a 3 000 vojínů a poddůstojníků z řad 2. obrněné divize, kteří se měli stát jádrem nově utvářené 3. obrněné divize. V březnu 1942 se tato formace dostala do podřízenosti II. obrněného sboru a mezi srpnem a říjnem stejného roku prošla intenzivním polním výcvikem v Mohavské poušti. Do Evropy pak vyrazila na podzim 1943 a její první vojáci stanuli na britské půdě  15. září. Následovalo období aklimatizace, po němž začal kolotoč dalšího polního výcviku. 

Mezi živými ploty

S blížícím se létem 1944 sílily zvěsti o nadcházející invazi do Evropy a muži z 3. obrněné divize očekávali, že budou nasazeni v úvodní vlně. Toto přání se jim nemělo splnit – když 6. června 1944 na normandské pláže vstoupili první spojenečtí vojáci, 3. obrněná divize stále zůstávala ve Velké Británii. Čekání skončilo až v polovině června, kdy se jádro útvaru vedeného generálmajorem Leroyem Watsonem nalodilo v Southamptonu a zamířilo do Normandie. První elementy se vylodily 23. června na pláži Omaha a po několika dnech příprav zamířily k Saint-Lô. Tam měla divize působit jako útočný hrot VII. sboru generálmajora Josepha Collinse, v jehož podřízenosti strávila naprostou většinu své služby v Evropě. 

Křest ohněm nastal 29. června 1944 během dobývání Villiers-Fossard. Tam příslušníci 3. obrněné poprvé zakusili záludnost bojů v takzvaných bocage – hustých živých plotech lemujících normandské cesty, jež omezovaly výhled a nabízely nepříteli vynikající úkryt. Divizní bojové skupině Combat Command A (CCA) trvalo celé dva dny, než Němce z vesnice vytlačila; za tento úspěch Američané zaplatili 30 zničenými nebo poškozenými tanky, zhruba stovkou padlých a 300 raněnými. O svůj stroj tady přišel i Lafayette Pool, budoucí tankové eso, jenž svůj sherman opustil po zásahu pancéřovou pěstí.

Vraky podél cest

Bolavé ztráty musela divize snášet i v následujících dnech během rozšiřování předmostí na poloostrově Cotentin. Devátého července 3. obrněná podporovala výpad 30. pěší divize na St. Gilles, zatímco mezi 11. a 16. červencem v prostoru Saint-Jean-de-Daye – Le Dézert čelila protiútoku německé tankové instrukční divize. U Pont-Hébert dokonce jedna z rot 33. obrněného pluku přišla o všechny velitelské tanky. V těchto krátkých, ale o to intenzivnějších střetnutích získávali vojáci 3. obrněné divize krví vykoupené zkušenosti, zejména pokud šlo o efektivní spolupráci pěchoty a tanků. 

Rovněž se rychle naučili řemeslu boje mezi bocage. Stejně jako u jiných spojeneckých útvarů začali mechanici na přídě tanků montovat speciální „zubaté“ radlice, které usnadňovaly průjezd živými ploty a umožňovaly překonat hliněné valy lemující cesty bez nutnosti vystavovat palbě zranitelný spodek trupu.

Ve Falaiské kapse

Šanci využít nové zkušenosti a vybavení v akci dostala divize hned 25. července, kdy dva americké sbory  zahájily operaci Cobra – rozhodující průlom z normandských předmostí do otevřenějšího terénu. Třetí obrněná operovala v úseku Marigny Saint Gilles, kdy skupina Combat Command A postupovala na Coutances, zatímco Combat Command B si razila cestu k Roncey a Hyenville. Operace Cobra skončila jasným spojeneckým triumfem, po němž se útvary Pattonovy 3. armády nevídanou rychlostí prohnaly skrze Avranches na Bretaňský poloostrov. 

Adolf Hitler na tyto zprávy zareagoval příkazem okamžitě provést protiofenzivu mezi Mortainem a Avranches, které se mělo účastnit osm z devíti německých tankových divizí v Normandii. Operace nazvaná Lüttich začala 7. srpna a 3. obrněná divize jí čelila mezi Le Mesnil-Tôve a Le Mesnil Adelée, kde skupina Combat Command B zpevnila obranné pozice americké 30. pěší divize. Po pěti dnech německý nápor konečně selhal a Wehrmacht se musel stáhnout dále od Mortainu. Třetí obrněná divize nicméně z těchto bojů nevyvázla bez šrámů – například 33. obrněný pluk během několika dní přišel o celých 23 tanků. 

Závod k německým hranicím

I tyto ztráty způsobily, že dosavadní velitel divize generálmajor Leroy Watson byl 7. srpna vystřídán brigádním generálem Mauricem Rosem – brilantním taktikem a veteránem 2. obrněné divize, s níž bojoval na Sicílii. S novým mužem v čele se 3. obrněná vrhla do bojů u Falaise, kde operovala na jižním okraji vznikajícího kotle, a postoupila až k Fromentalu. Osmnáctého srpna se pak nedaleko Putanges její předsunuté útvary setkaly  s britskými jednotkami a výrazně tak dopomohly k uzavření falaiské kapsy. 

Po zničení německých sil u Falaise se pozornost Spojenců obrátila k Paříži a Beneluxu. V otevřeném terénu a bez většího odporu tanky 3. obrněné divize postupovaly francouzskou krajinou nečekaně rychle a 25. srpna překročily Seinu. O čtyři dny později dokonce příslušníkům divize padl u Braines do rukou německý vlak vezoucí čtyři poškozené těžké obrněnce Tiger a luxusní zboží včetně parfémů a dalších cenností. Osmadvacátého srpna Roseovi muži překonali řeku Aisne a 2. září čelní útvary vstoupily na belgické území. Ve stejný den útvar obsadil Mons, o dva dny později tanky 3. obrněné divize vjely do Namuru a v noci z 5. na 6. září překročily Mázu, odkud pokračovaly k Lutychu. 

Po celou dobu formace nenarazila na vážnější odpor a 12. září se přiblížila na dohled Siegfriedově linii. Právě tato rychlost, kdy 3. obrněná divize za méně než měsíc postoupila o bezmála 500 km, ji podle oficiální verze vysloužila přezdívku „Spearhead“ (doslova „hrot kopí“).

Image

Čtěte také

Přistání na jiném místě: Jak probíhalo vylodění spojenců na pláži Utah

Latinský jazyk měl své nezastupitelné místo i v dějinách moderní doby. Jeho zdánlivě nečekaný návrat přineslo období takzvaného novohumanismu v druhé polovině 18. století, kdy se do této řeči začala překládat národní literatura. Novohumanisté tak reagovali na postupné vytlačování antické kultury, kterou chtěli vrátit zpět do života.

Koleda o sv. Václavovi

Významnou osobností dané epochy byl například blízký přítel padělatele Václava Hanky (1791–1861) Václav Alois Svoboda (1791–1849). Tento básník a překladatel možná stojí za předlohou světoznámé koledy o sv. Václavovi (Good King Wenceslaus) a spekuluje se i o jeho podílu na falešných rukopisech. Psal nejen v češtině, ale i v němčině a latině, do které přeložil díla německého spisovatele Friedricha Schillera (1759–1805).

TIP: Zauzlované abecedy: 5 nejpodivnějších písem a jazyků

Další vlnu překladů pak můžeme najít od konce 19. století do začátku druhé světové války. V této souvislosti je třeba zmínit profesora třebíčského gymnázia Františka Palatu (1870–1946), který své překlady uveřejňoval v novolatinských časopisech, jakých v tomto období vycházelo velké množství.

Druhý život „Kytice“

Tragédie druhé světové války samozřejmě přinesla útlum i v latinském překládání, naopak šedesátá léta znamenala pro archaický jazyk skutečnou zlatou éru. Zásluhu na tom nesla především nově vzniklá pařížská asociace Vita Latina, která vydávala stejnojmenný časopis a pořádala pravidelné kongresy, na kterých se mluvilo pouze latinsky. Těchto besed se účastnil i brněnský pracovník katedry starověkých dějin Jan Šprincl (1917–1989), který do archaického jazyka přeložil dílo básníka Otakara Březiny (1868–1929) a začal i s převodem Erbenovy Kytice. Knihu později připravil k vydání Tomáš Weissar a vyšla dvojjazyčně pod názvem Fasciculus florum v roce 2018.

Do latiny se nadále čile překládá i dnes. Ve Vergiliově jazyce si tak můžeme přečíst o dobrodružstvích čarodějnického učně Harryho Pottera i o medvídkovi Pú. Dostupná je Alenka v říši divů, ale třeba i Tolkienův Hobit či Deník malého poseroutky. Příznivci moderní hudby si mohou vyslechnout latinský rap a k dispozici jsou i aktuální zprávy ze světa. Zdánlivě mrtvý jazyk tak zůstává stále překvapivě živý...

Komety jsou fascinující sněhové koule z vodního ledu, prachu a plynu, které obíhají kolem Slunce. Jsou předmětem zájmu mnoha vědců z celého světa, ať už kvůli akademickým zájmům nebo kvůli pocitu možného ohrožení. Obzvláště zajímavé jsou dlouhoperiodické komety, které obíhají Slunce na velmi dlouhých dráhách. Vzhledem k jich trajektoriím zůstávají často skryty v hloubi Sluneční soustavy, mnohdy až do doby, než se přiblíží ke Slunci a prozradí se zvýšenou aktivitou. 

Odborníci se obávají, že by některá z takových komet mohla být na kolizním kurzu se Zemí. Šance je to naštěstí sice nesmírně malá, ale nikoliv nulová a případné následky takové srážky by byly apokalyptické.

Ochrana před kometami

Tým astronomů, který vedla Samantha Hemmelgarnová z Univerzity severní Arizony, přichází s technikou, která na základě údajů z meteorických rojů umožňuje vyhledávat komety a vyhodnocovat, zda pro nás na Zemi nepředstavují hrozbu. 

Vědci prozkoumali 17 meteorických rojů, které jsou spojeny s dlouhoperiodickými kometami, a vypočítali, kde by se mateřská kometa měla ve vesmíru nacházet. Meteoritické roje představují materiál, který pochází z komety a pohybuje se po její oběžné dráze. Na základě dráhy těchto rojů pak následně vyhodnotili, zda konkrétní dlouhoperiodická kometa představuje nebo může představovat hrozbu během svých budoucích oběhů. 

Testování počítačových modelů potvrdilo, že dovedou se slušnou přesností předpovědět budoucí pozice těchto komet, včetně směru a rychlosti jejich pohybu. Výsledky výzkumu by měly přispět ke zvýšení šance na včasné varování před nebezpečným tělesem, což by nám poskytlo určitou dobu k případné reakci.

„Tento výzkum nám může pomoci s obranou Země,“ líčí Hemmelgarnová, „protože nabízí model, s jehož pomocí můžeme hledat potenciálně nebezpečné dlouhoperiodické komety.“ 

Image

Čtěte také

Jsou komety nebezpečnější než planetky?

Po konci první židovské války, byl v roce 70 v Jeruzalémě zbořen Druhý chrám a v podstatě celé město bylo srovnáno se zemí. Císař Hadrián nechal v roce 131 vybudovat na místě zničeného Jeruzaléma nové římské město Aelia Capitolina s chrámem Jupitera Kapitolského, které osídlili Římané. V důsledku toho vypukla v letech 132 až 135 druhá židovská válka, povstání Šimona Bar Kochby.

Stejně jako v případě první židovské války, bylo i toto zpočátku velmi úspěšné povstání po dlouhých a krvavých bojích potlačeno. Císař Hadrián zareagoval na povstání rozsáhlým terorem, popravami učenců, zotročením mnoha Židů, přejmenováním provincie Judea na Palestinu, a také zákazem pobytu Židů v Jeruzalémě. Ten platil i za nadvlády Byzance a skončil až s dobytím Jeruzaléma muslimy pod velením chalífy Umara v roce 638.

Překvapivý nález olejové lampy

Izraelští archeologové nedávno během vykopávek na Olivové hoře ve východním Jeruzalémě objevili kompletní a velmi cennou olejovou lampu, která pochází z doby před zhruba 1 700 lety. Jde o umělecky velmi zdařilý artefakt, na kterém jsou vyobrazeny předměty užívané v židovských náboženských rituálech, včetně sedmiramenného svícnu, menory.

„Vynikající umělecké zpracování této lampy, která byla nalezena prakticky neporušená, z ní dělá velmi vzácný nález,“ uvádí pro portál IFL Science vedoucí vykopávek Michael Chernin. „Pro nás je tento objev velkým překvapením, protože pochází z doby, kdy měli Židé zakázáno žít v Jeruzalémě a jeho okolí.“

Podle Chernina, je nalezená olejová lampa jednou z velmi mála stop po Židech v této oblasti, které známe z 3. až 5. století, v době úpadku Římské říše. Jak se zdá, navzdory zákazu císaře Hadriána se zřejmě alespoň nějakým Židům dařilo pobývat v Jeruzalémě i po tragickém konci povstání Bar Kochby.

Image

Čtěte také

Vědci rekonstruovali biblickou zkázu Jeruzaléma po dobytí Babylóňany

Když se v roce 1833 narodil do rodiny Nobelů syn Alfréd, zřejmě by nikoho nenapadlo, jak se zapíše do historie. Jeho otec – vynálezce a technik, v té době zbankrotoval a rodinu musela živit matka z platu prodavačky. Když bylo Alfrédovi deset let, rodina se přestěhovala ze Stockholmu do Ruska, kde se jeho otci začalo dařit. Pracoval na vývoji pozemních a podmořských min! Alfréd tak mohl studovat a tehdy se v Petrohradě seznámil s chemiky zvučných jmen. A bylo mu třiatřicet let, když ohlásil převratný vynález: dynamit. Díky němu se postupně stával jedním z nejbohatších mužů. 

Cena za mír 

Sledovat svět, kde lidé umírali ve válkách i kvůli jeho vynálezu, bylo pro něj – humanisticky založeného člověka, obtížné. A to se původně domníval, že právě jeho vynálezy by mohly válečné šílenství zastavit. I proto od ledna 1893 uvažoval o založení fondu, který by vyplácel lékařům a vědcům odměny za mimořádné významné počiny a objevy. Stejné ocenění plánoval i pro ty, kteří se snaží o nastolení a udržení míru. 

Cena se pojila také s finanční odměnou, kterou by hradily jeho fondy. Nobel byl už několik let po smrti, když se jeho cena na základě jeho závěti udělovala v Oslo poprvé – a to v roce 1901. Po pěti letech pak poprvé udělili Nobelovu cenu za mír. Obdržela ji pražská rodačka Berta Suttnerová! 

Přišla na svět v rodině Kinských v roce 1843, dětství pak strávila v Brně a posléze ve Vídni. Její barvitý život byl po řadu let spojen právě s Alfrédem Nobelem, dokonce od něj před lety obdržela nabídku k sňatku. Na čas ji zaměstnával a po řadu let zůstali v úzkém přátelském vztahu. Nobel ji podporoval v jejím úsilí o mír. Angažovala se v oblasti vzdělávání, navazovala vlivné kontakty a pořádala konference, navíc se činila i literárně. Ona sama zažila válku na Kavkaze, kde žila pár let se svým manželem. Snad i proto se z ní stala přesvědčená pacifistka. 

Její román Odzbrojte! odsuzoval společnost, která nechávala cíleně umírat vojáky na bojištích. Sledovala i tragické osudy jejich blízkých. Ironií osudu Berta umřela ve Vídni v předvečer 1. světové války, která otřásla světem a v níž sehrál klíčovou roli právě Nobelův vynález: dynamit. 

Cena za lékařství 

Zcela mimořádnou osobností, až vědeckou hvězdou byla Gerty Coriová, po které jsou pojmenovány ulice, kráter na Měsíci a její podobiznu najdeme i na poštovní známce. Narodila se v Praze do rodiny Radnitzů a odmala jí přitahovaly přírodní vědy. Podařilo se jí – i přes různé peripetie – odmaturovat na gymnáziu a posléze vystudovat pražskou německou lékařskou fakultu. Právě tam se potkala se svým budoucím manželem Carlem Corim, rovněž Pražákem, se kterým pak strávila celý svůj další život. 

Gerty Coriová se z Prahy odstěhovala po své promoci v roce 1920 a už se do českých zemí nikdy nevrátila. Kvůli židovskému původu čelila její rodina za nacismu typické perzekuci: sestra s manželem ještě stihli před nástupem Hitlera emigrovat, Gertin otec zemřel v lednu 1939 a maminka – Martha Radnitzová byla v lednu 1942 transportována do terezínského ghetta, kde po čtyřiceti dnech zemřela.

Nejprve se usadili v Rakousku, pak ve Spojených státech amerických, kde pracovali na svých klíčových biochemických objevech. Jejich úsilí bylo korunováno v roce 1947 udělením Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství. Gerty byla první ženou v historii, která tuto cenu získala! Za svou vědeckou práci ale zaplatila životem. Vážné onemocnění, kvůli kterému zemřela, s velkou pravděpodobností zapříčinila její práce v laboratoři. Tehdy totiž pracovala bez jakýchkoliv ochranných prostředků proti účinkům radioaktivního záření. 

Padesátá léta 

V roce 1959 mohlo Československo slavit: Nobelovu cenu za chemii získal devětašedesátiletý fyzikální chemik a vynálezce polarografie Jaroslav Heyrovský. Chemii zasvětil celý svůj život. Po studiích na pražské Univerzitě Karlově se v Londýně věnoval fyzikální chemii a poté elektrochemii. Na pražskou univerzitu se vrátil jako vyučující po skončení 1. světové války a v roce 1926 ho jmenovali profesorem. To už měl na kontě objev polarografie. Ta spočívá v měření elektrického proudu procházejícího rtuťovou kapkou a roztokem, do kterého rtuť odkapává. Tato metoda je dodnes využívána ve světě chemických analýz a výzkumů. 

Heyrovský ve svém životě zažil obě světové války. V té první pracoval jako zdravotník, během druhé nemohl pokračovat ve své vědecké práci, protože nacisté zavřeli univerzity. Nakonec mu ale výzkum za protektorátu povolili – jenže po skončení války ho za to obvinili z kolaborace. Nic mu neprokázali, ale zakázali mu vstup do ústavu a problémy zažíval i v Akademii věd, kde působil. 

Ve svých výzkumech pokračoval ve spolupráci s japonským vědcem Šikatou. Zkonstruovali přístroj zvaný polarograf, který křivky automaticky zaznamenával. Na Nobelovu cenu ho nominovali celkem osmnáctkrát, než ji získal. 

V utajení 

V roce 1984 ocenili Nobelovou cenou básníka a prozaika Jaroslava Seiferta – komunistům se to ale zrovna nehodilo. Měli s ním jistou historii… Když dvacetiletý Seifert vydal roku 1921 svou první básnickou sbírku, vstoupil také do Komunistické strany Československa. Ovšem v roce 1929 kritizoval tehdejší vedení a tak ho ze strany vyloučili. V prvních poválečných volbách roku 1946 dokonce básník veřejně podpořil sociální demokraty. Upadl v nemilost, dokonce mu zakázali publikovat. A i když tento zákaz později skončil, komunistický režim se snažil omezovat Seiferta, jak se dalo. Zvláště poté, co odsoudil okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a o devět let později podepsal Chartu 77. 

Jenže co s nobelistou? Komunisté se mu pomstili alespoň tak, že o udělení prestižní ceny tehdejší sdělovací prostředky informovaly jen velmi kuse. Dochoval se ale například dopis od Václava Havla z 11. října 1984, v níž mu známý disident gratuloval. „Milý pane Seiferte, když jsem se před chvíli dozvěděl tu báječnou zprávu, že letošní Nobelova cena za literaturu byla udělena Vám, zmocnila se mne tak velká euforie, že jsem hned zasedl a píšu Vám. Je to skvělé a ze srdce Vám blahopřeju! Myslím, že se z toho budou radovat všichni Češi a Slováci.“ 

Odsunutý Němec 

Posledním oceněným pocházejícím z českých zemí byl v roce 2007 Peter Gruenberg. Nobelovu cenu získal za fyziku, jeho výzkum magnetorezistance změnil oblast moderních informačních technologií. Právě díky němu se mohla zvýšit kapacita paměťových disků, což zmenšilo jejich rozměry. 

Přestože Gruenberg takřka celý svůj život prožil v Německu, pocházel z obce Dýšina na Plzeňsku, kde se narodil v roce 1939 do německé rodiny. Jeho otec byl ruský emigrant německé národnosti, který zemřel po skončení 2. světové války v internačním táboře. Petera s jeho matkou a sestrou pak v roce 1946 z Československa odsunuli.

Image

Čtěte také

Zlaté české ručičky: Kteří naši vynálezci udělali díru do světa?