Zatímco Měsíc má vzhledem k Zemi zhruba čtvrtinovou velikost, Charon je vzhledem k Plutu obrovský – s rovníkovým průměrem 1 212 kilometrů je jen o polovinu menší než Pluto (2 377 km). Ani pokud bychom náš Měsíc nahradili Ganymedem, největším měsícem Sluneční soustavy, nedosahoval by stejného poměru jako Charon k Plutu. Velkou hádankou pro planetární vědce proto je, kde se u relativně malé trpasličí planety vzal tak velký souputník?

Se zajímavou odpovědí přicházejí vědci z Arizonské univerzity. Podle jejich studie, zveřejněné v odborném časopisu Nature Geoscience, je systém Pluto-Charon výsledkem dávné srážky. Na rozdíl od mnoha jiných kosmických kolizí při ní nedošlo ke zničení jednoho nebo obou vesmírných objektů a ani k jejich odmrštění.

Pluto a Charon se díky své strukturální pevnosti na nějakou dobu spojili a vytvořili něco jako obřího vesmírného sněhuláka. Po tomto krátkém „polibku“, který mohl podle vědců mohl trvat zhruba 10 až 15 hodin, se obě tělesa opět oddělila a vznikla tak nepravděpodobná dvojice tvořící dnešní systém. K popsané srážce Pluta a Charona došlo podle vědců během rané fáze vývoje Sluneční soustavy před miliardami let.

Popsaný scénář by podle vědců mohl vysvětlovat existenci jiných podivných dvojic Kuiperova pásu – například trpasličí planety Eris a jejího měsíce Dysnomia nebo planety Orcus a jejího měsíce Vanth.

Image

Čtěte také

Žádný ze známých měsíců Pluta neobíhá kolem této trpasličí planety

Jméno sovětského odstřelovače Vasilije Zajceva je dnes známo zejména díky filmu Nepřítel před branami (Enemy at the Gates), který v roce 2000 natočil režisér Jean-Jacques Annaud. Ve výpravném snímku o souboji snajprů v kulisách bitvy o Stalingrad si Zajceva zahrál Jude Law a v roli jeho úhlavního protivníka majora Königa jsme mohli vidět Eda Harrise. 

Rozhodně však nejde o jediné dílo, které se Zajcevovým osudem zabývá. Název filmu byl převzat z publikace Williama Craiga Nepřítel před branami, bitva u Stalingradu, která vyšla už roku 1973. Sám Zajcev napsal o svém životě knihu,  jež se nedávno dočkala českého překladu. Kromě toho se jeho osudy zabývá i román Davida Robbinse Válka krys vydaný v roce 2000. Skutečný Zajcev byl však poněkud jiný, než jak jej prezentují film či romány. Střílet však uměl, i když podle počtu zabitých nepřátel nepředstavoval zdaleka největší sovětské eso.

Nejprve k námořnictvu

Podobně jako u jiných známých odstřelovačů je třeba kořeny Zajcevova střeleckého umění hledat už v době jeho dětství. Narodil se 23. března 1915 v městečku Jelino v čeljabinském okrese. Vyrůstal v přírodě pohoří Ural a střílet divokou zvěř jej  naučil dědeček. V jeho společnosti a také s mladším bratrem často vyrážel na lov, přičemž ve věku 12 let zastřelil starou kulovnicí svého prvního vlka. Když dokončil průmyslovou školu v Magnitogorsku, nastoupil v roce 1936 do řad sovětského válečného námořnictva a poté absolvoval vojenskou hospodářskou školu.

Vypuknutí války s Německem jej zastihlo ve funkci účetního na základně Tichomořské flotily ve Vladivostoku a on se pak dobrovolně přihlásil na frontu. Nadřízení brzy odhalili Vasilijovo střelecké umění a posléze jej přidělili k 1047. střeleckému pluku. Ten působil v sestavě 284. střelecké divize 62. armády generálporučíka Vasilije Čujkova a právě na bedrech této formace ležela na podzim 1942 hlavní tíha obrany Stalingradu. V prudkých bojích odráželi rudoarmějci den za dnem nápor divizí Wehrmachtu a v této krizové situaci byl dobrý každý prostředek k povzbuzení jejich morálky. 

Stachanovci s puškami

Sovětská propaganda hledala různé cesty a navazovala přitom na své zkušenosti z před válečného období. Jedním z tradičních prvků bylo již od 30. let soutěžení – můžeme zmínit například stachanovské hnutí nazvané podle horníka Alexeje Stachanova, který údajně vyrubal za směnu v trvání pět hodin a 45 minut 102 tuny uhlí, čímž 14násobně překročil stanovenou normu. Podle něj pak pracovníci všech možných odvětví soutěžili, kdo odpracuje víc a vyrobí větší množství výrobků.

Tento model převzala i válečná propaganda a Rudá armáda. Muži 62. armády tvrdě bojovali o každý dům a bylo třeba jim ukázat nějaké vzory, hrdiny, jejichž příklad mají následovat. Tak se zrodil „snajperismus“,  tedy soutěžení v tom, kdo z odstřelovačů zabije nejvyšší počet Němců. Politické oddělení stalingradského frontu myšlenku podporovalo a vše vrcholilo v období oslav 25. výročí bolševické revoluce. Tak začala „nová socialistická soutěž o co největší počet zabitých friců“ a pravidelná hlášení o dosažených úspěších odstřelovačů končila na stole náčelníka Hlavní politické správy Rudé armády Alexandra Ščerbakova. Pochopitelně byly také stanoveny odměny. Voják se 40 zlikvidovanými Němci na kontě dostal medaili Za statečnost a mohl se kromě toho pyšnit titulem „Vzorný odstřelovač“. Bylo však ještě třeba vybrat nějaký symbol – odstřelovačský vzor. A tím se stal právě Zajcev.

V ohnivé bouři

Sovětská propaganda si ovšem Zajcevův život upravila podle svých potřeb. Začalo to už tvrzením, že šlo o „prostého pasáčka ovcí z Uralu“. Skutečnost, že Zajcev měl relativně slušné vzdělání se politickým komisařům „státu dělníků a rolníků“ příliš nehodila. Něco si k legendě přidal i spisovatel Vasilij Grossmann působící jako válečný dopisovatel. Život odstřelovačů ho fascinoval a vykreslil jej nejen v sérii novinových článků, ale i v úspěšné knize Za Volhou není země, jejíž název byl inspirován právě Zajcevovým výrokem. Mnoho legend se objevilo i v pamětech samotného odstřelovače. To však nic nemění na skutečnosti, že ve Stalingradě skutečně dlouho působil a zaznamenal řadu úspěchů. 

Jeden z prvních prožitých bojů takto sám popsal: „Německá děla nám připravila doslova ohnivou bouři, a když skončila, zaútočila na nás pěchota. První vlnu jsme odrazili s pomocí kulometů Maxim, druhá se dostala o něco blíže a museli jsme ji odrážet granáty a samopaly. Další německé útoky začínaly mohutnými ztečemi granátníků, postupujících ze tří stran najednou. Podařilo se jim prolomit naše pravé křídlo, brzy poté i střed a nakonec i křídlo levé a všechna naše postavení zachvátil boj muže proti muži. Na okamžik jsem polevil v pozornosti a jeden z granátníků mi vrazil do zad bajonet, načež jsem zřejmě omdlel, protože si jen pamatuji, že jsem se náhle ocitl na stanici první pomoci při velitelství praporu. Přinesli mě tam naši nosiči raněných.“ Zranění však nebylo vážné a Zajcev mohl zahájit svou odstřelovačskou kariéru.

Během bojů ve Stalingradě si dal za úkol zabít do výročí Říjnové revoluce celkem 150 Němců. Sám později napsal, že průměrně zabíjel čtyři až pět nepřátel denně. Dosáhnout vytyčeného skóre se mu sice nepovedlo, ale jen těsně – oficiální bilance se totiž vyšplhala na 149 zlikvidovaných vojáků. Zvěsti o Zajcevových úspěších šly tehdy na frontě od ucha k uchu a jeho reputace rychle stoupala. 

Učitel Zajčat

Život odstřelovače však rozhodně nepředstavoval procházku růžovým sadem. Němci měli v snajperském způsobu boje řadu zkušeností a Sověti museli odhalovat různé nástrahy a léčky nepřátelských střelců. Zajcev svou taktiku popsal takto: „Poté, co jsem získal jisté zkušenosti, jsem se naučil, že zcela zásadní jsou dvě věci – pečlivé pozorování a velká dávka zdrženlivosti. Řekněme, že jste spatřili něco, co vypadalo jako odraz slunce od zapalovače, a usoudili jste, že je to odstřelovač, který si zapaluje cigaretu. Může být, ale také nemusí. Zapamatujte si to místo a čekejte – měl by se objevit obláček dýmu. Uběhne nějaká doba, někdy celý den, a pak se na zlomek sekundy zjeví přilba. Nesmíte střílet! I kdybyste ho dostali, nemůžete zatím vědět, kde mezi klamnými pozicemi se skrývá váš skutečný protivník. A pokud vystřelíte a zasáhnete návnadu, jste odhaleni a ničeho jste nedosáhli.“ Přes své úspěchy však nebyl nejlepší. Během bojů o Stalingrad si nejvíce „zářezů“ připsal odstřelovač známý pouze jako „Cikán“, který do 20. listopadu 1942 zlikvidoval 224 Němců.

Už v průběhu stalingradské bitvy byl Zajcev velením 62. armády pověřen výcvikem dalších odstřelovačů a jeho žáci dostali název Zajčata. Celkem měl oficiálně vyřadit během své snajperské kariéry 242 nepřátel. Už 22. února 1943 obdržel titul hrdina Sovětského svazu, tedy nejvyšší ocenění, jež mohl osáhnout. Válku ukončil v hodnosti kapitána a poté se usadil v Kyjevě, kde pracoval jako inženýr a ředitel jedné z tamních textilek. Zemřel 15. prosince 1991 a místem jeho posledního odpočinku se nejprve stal Kyjev, v lednu 2006 Rusové jeho ostatky převezli a pohřbili s vojenskými poctami na Mamajově mohyle ve Volgogradu. 

Image

Čtěte také

Postrach sovětských vetřelců: Legendární finský snajpr Simo Häyhä

Pokud jde o cvičení pro zdraví, zřejmě neexistuje žádná absolutní časová porce zajišťující dokonalou kondici a zdravotní stav. Ve hře je příliš mnoho faktorů, které ovlivňují život každého člověka. Vědci se přesto snaží zjistit, jaké cvičení má skutečný přínos.

Lucas Carr z Univerzity Iowy a jeho výzkumný tým dospěli k tomu, že když někdo zvládne přinejmenším 150 minut cvičení týdně, výrazně tím sníží riziko rozvoje 19 různých chronických onemocnění. Přepočítáno na dny to odpovídá necelým 22 minutám, což je, jak trefně připomíná Maddy Chapmanová na platformě IFL Science, zhruba délka jedné epizody Simpsonových.

Cvičit se vyplatí

Výzkum Carrova týmu zahrnul pacienty lékařského centra Univerzity Iowy. Badatelé zjišťovali jejich zdravotní stav, a také jak jsou na tom s fyzickou aktivitou. Výsledný soubor dat zahrnoval údaje o více než sedmi tisících pacientech a odhalil statisticky významnou souvislost mezi cvičením a rizikem celé řady nemocí.

Ukázalo se, že 150 minut cvičení týdně, které může být intenzivní nebo i jen středně náročné, podstatně snižuje riziko rozvoje kardiovaskulárních chorob, různých nádorů, onemocnění dýchací soustavy a diabetu. Výzkum zahrnoval dvě klíčové otázky: Kolik dní týdně se v průměru věnujete středně intenzivnímu až intenzivnímu cvičení (například rychlé chůzi)? a kolik minut se průměrně věnujete takovému cvičení?

Carr a jeho kolegové věří, že je důležité se pacientů ptát na jejich fyzickou aktivitu, pokud možno stručně a jednoduše. V rámci svého výzkumu to zvládli během 30 sekund, s využitím dvou zmíněných otázek. Lékaři pak mohou pacientům doporučit různá cvičení a konzultace s příslušnými odborníky. Američtí lékaři přitom v současné době zjišťují fyzickou aktivitu pacientů jen vzácně.

Image

Čtěte také

Potřebujete snížit krevní tlak? Příznivý vliv má i pět minut cvičení denně

V jihoanglickém hrabství Oxfordshire se nachází lom Dewars Farm Quarry. Loni si tam jeden ze zaměstnanců obsluhujících bagr všiml neobvyklých hrbolů, ze kterých se nakonec vyklubal fantastický paleontologický nález. Jde o celkem 200 stop, které tam ve střední juře, asi před 166 miliony let, zanechali velcí dinosauři.

Některé ze stop tam zanechal teropod Megalosaurus, robustní a svalnatý predátor, který dorůstal délky kolem šesti metrů. Zbylé stopy náležejí sauropodnímu dinosaurovi z rodu Cetiosaurus, který dosahoval délky až 18 metrů. Na odkrytí stop během června 2024 se podílel tým více než stovky lidí, včetně odborníků Oxfordské a Birminghamské univerzity.

Rekordní naleziště

Nález zahrnuje celkem pět sekvencí stop, z nichž jedna je dlouhá téměř 150 metrů. Z lomu Dewars Farm Quarry se tím pádem stává lokalita s nejrozsáhlejším nalezištěm stop dinosaurů ve Velké Británii. Paleontologové přitom zatím prohledali jen část lomu a rozhodně není vyloučeno, že budou objeveny i další stopy z období jury.

Masožravý megalosaurus je shodou okolností úplně prvním neptačím dinosaurem, který byl vědecky popsán a pojmenován, k čemuž došlo v roce 1824. Fosilie, které spolehlivě patří megalosaurovi, přitom pocházejí výhradně z hrabství Oxfordshire. K objevu stop tohoto dinosaura v Dewars Farm Quarry tedy došlo přesně 200 let po vzniku vědy o dinosaurech.

TIP: V Austrálii objevili dinosauří dálnici, se stopami všech hlavních skupin dinosaurů

„Nalezené stopy jsou tak dobře zachovalé, že jsou na nich patrné pohyby bahna, kterým dinosauři kráčeli,“ popisuje Duncan Murdock z Přírodopisného muzea Oxfordské univerzity. „Společně s dalšími fosiliemi živočichů i rostlin nám ukazují život v prostředí bahnité laguny před 166 miliony let.“

Image

Čtěte také

Dvě století dinosaurů: Kolik druhů dinosaurů dnes známe?

Nepočítáme-li nevelký Východní Timor, představují Filipíny jediný římskokatolický stát v Asii. Soukromá Univerzita svatého Tomáše funguje v Manile od roku 1611, coby nejstarší instituce svého druhu na celém kontinentě, a z dob španělské kolonizace se tam dochovala řada barokních svatostánků: Například kostel sv. Augustina z roku 1607 je vůbec nejstarší na Filipínách a v roce 1993 se spolu s trojicí dalších dostal na seznam UNESCO.

Kolumbův splněný sen

Přístavní pevnost Maynilu, obývanou příslušníky etnické skupiny Tagalog, proměnili Španělé nejprve v administrativní centrum své kolonie, načež jí připadl status metropole pod názvem Manila. Právě odtud vyplouvaly flotily do mexického Acapulca, načež zboží směřovalo dál do Evropy. Obchodní trasa napříč Tichým oceánem – tzv. Manilská galeona – fungovala počínaje rokem 1565 čtvrt tisíciletí a sloužila coby alternativa k nizozemské, potažmo portugalské nadvládě v jihovýchodní Asii. Svým způsobem šlo navíc o naplnění někdejších plánů Kryštofa Kolumba, jenž hodlal do Španělska přivézt bohatství z Dálného východu. Filipíny se staly jedinou španělskou kolonií mimo Nový svět.

Hlava na hlavě

V posledních dekádách ovšem Manile v roli hlavního města dochází dech. Na pouhých 43 kilometrech čtverečních se tam tísní 1,7 milionu lidí – pro srovnání, Praha se rozkládá na ploše 496 kilometrů čtverečních. Filipínské velkoměsto tudíž bojuje s nedostatečnou kapacitou bydlení, s mizernou hygienickou situací i s dopravními zácpami. Již ve 30. letech proto tehdejší prezident Manuel Quezon předložil návrh na vybudování zcela nové metropole. 

Město pojmenované na jeho počest se začalo stavět 12. října 1939 a počtem obyvatel Manilu postupně předstihlo téměř dvojnásobně. Status metropole však Quezonu náležel pouze v letech 1948–1976. Poté žezlo znovu převzala Manila, jež navzdory popsaným problémům zůstávala přinejmenším kulturním a historickým centrem. Obě sídla a jejich bezprostřední okolí se mezitím rozrostly do podoby jedné z největších aglomerací světa, čítající 13,5 milionu obyvatel.

Tisíciletá rýže 

Severní část ostrova je oproti tomu osídlená jen minimálně. Horské pásmo Centrální Kordillery pokrývá asi šestinu Luzonu a stalo se domovem různých domorodých etnických skupin, jež často hovoří vlastními jazyky. Jeden z nejchudších regionů ostrovního státu spoléhá na bohatství ze země: Místní půda poskytuje kromě nerostných surovin i dostatek živin a vláhy pro pěstování zemědělských plodin. Z hor také pochází více než desetina filipínské rýže, která se tam už po tisíce let sklízí stále stejným způsobem. Rýžové terasy vybudované na svazích tak poskytují cenné svědectví o tradicích, jež vyžadují spolupráci celé komunity a detailní znalost přírodních cyklů. 

Image

Čtěte také

Život mezi náhrobky: Reportáž Davida Těšínského z prostředí manilských slumů

Plejtvák obrovský je nejmohutnějším tvorem, který kdy obýval naši planetu. Největší známý exemplář měřil na délku 30 metrů a dosahoval hmotnosti 190 tun. Proč ale tyto velryby tolik narostly?

Podle kalifornského týmu mořských biologů je za tím neobyčejná technika krmení, jakou používají všechny velryby patřící do čeledi plejtvákovitých (Balaenopteridae), kam vedle plejtváka obrovského (Balaenoptera musculus) patří také plejtvák myšok (Balaenoptera physalus) nebo keporkak (Megaptera novaeangliae). Všechny tyto velryby se krmí tak, že zrychlí svůj pohyb a zároveň otevřou ústa dokořán. Vznikne tím tlak, díky němuž nasají do úst obrovské množství vody, jejíž objem se rovná například velikosti autobusu. Když ústa zavřou, odfiltrují vodu přes kostice a zbylé organismy – ryby, kril a korýše – spolknou. Denně tak spořádají tři až čtyři tuny potravy.

To ale není jediný důvod velikosti plejtvákovitých. „Kostice se velrybám vyvinuly před asi 20 miliony let a bezprecedentní růst těchto tvorů jsme přitom zaznamenali až během posledních tří až pěti milionů let,“ vysvětluje Jeremy Goldbogen ze Stanfordovy univerzity.

Když biologové zkoumali data související s evolucí velryb, všimli si, že doba, kdy velryby začaly výrazně nabývat na délce a hmotnosti, se shoduje se začátkem doby ledové. Domnívají se proto, že dramatické změny teploty zapříčinily i výraznější srážky, které začaly do moří splachovat více živin z pevniny. Při pobřeží tak bylo ve vodě větší množství potravy a změněné mořské proudění vyneslo další živiny ze dna oceánů k hladině. Před tvory s mimořádným potravním mechanismem se tak „najednou“ prostřel mnohem bohatší stůl. Díky tomu jejich běžná hmotnost během pár milionů let vzrostla ze zhruba 10 tun na desetinásobek.

Image

Čtěte také

Obři mezi zvířaty: Kdo jsou největší tvorové současnosti

Sylvie Kateřina byla dcerou Magdaleny, rozené Kostomlatské z Vřesovic, a důstojníka a císařského rady Štěpána, markraběte ze Savony, hraběte z Millesina. O rodiče však přišla poměrně brzy, protože její otec zemřel nejpozději v roce 1635 a matka, zřejmě nekatolička, žila od 2. poloviny dvacátých let kvůli postupující rekatolizaci v exilu v Sasku. Dívka měla dvě sestry a minimálně jednoho bratra, z anonymity však vystoupila teprve v okamžiku svatby s tehdy již téměř padesátisedmiletým dvojnásobným vdovcem hrabětem Černínem. Nejednalo se o partii z dívčích snů, ale ani Sylvie nesplňovala všechna kritéria pro ideální nevěstu. Vzhledem ke svému věku mohla být již považována za starou pannu. Vždyť jí bylo nehorázných 27 let. Navíc nemohla nabídnout ani příliš vysoké věno. 

Milující žena 

K sňatku zřejmě Černína vedla jednak snaha zvýšit svoji prestiž díky spříznění s italskými markýzi ze Savony a pak se asi stále ještě nezbavil naděje na potomka. I třetí Heřmanovo manželství však zůstalo bezdětné. Z dané situace ovšem vyplývala nutnost nalézt a ustanovit dědice majetku. Nakonec byl vybrán Humprecht Jan Černín z Chudenic, vnuk Heřmanova bratra a Heřmanův kmotřenec. Vypadá to, že se o volbu zasloužila i Sylvie, jejíž vztahy s dědicem i jeho matkou byly dobré až do manželovy smrti. (Po ní se ovšem díky mnoha majetkovým sporům o poznání zkomplikovaly.) 

Sylvie a její muž měli šťastný vztah. Jako důkaz může sloužit i skutečnost, že ačkoliv se po ovdovění za několik let šlechtična znovu provdala, nechala se po své smrti pohřbít po boku svého prvního manžela v katedrále svatého Víta, Václava a Vojtěcha. Láska je patrná především z jejích dopisů, Heřmanových odpovědí se dochovalo bohužel jen několik. I když skeptikové mohou v manželčiných vyznáních vidět jen květnatost období baroka, při srovnání s listy jiných pisatelek se zdá, že řeč o náklonnosti není přehnaná. 

Kromě různých drobností – radosti z jeho pozdravů a projevené pozornosti – jsou Sylviiny city zřejmé především v době manželovy cesty do Konstantinopole. Dva měsíce od rozloučení si stěžovala, že jí vše připomíná jeho nepřítomnost a především si přeje, aby byl v pořádku a nezapomněl na ni: „Mohu se zblázniti, když na ty statky přijedu, že tak všechno prázdný je. Nikdy sem bez Vašnosti tu nebyla; ten nejprvnější den vždycky s pláčem strávím.“ Později proklíná osud žen, které tu muži po sobě zanechali samotné a nešťastné, a prohlašuje, že kdyby se nejednalo o tak dalekou cestu, „po štvermi bych za Vašnostmi lezla“. 

Sylvie měla o svého manžela velké obavy, trpěla především nedostatkem zpráv. Na počátku zimy 1644 zůstalo bez odpovědi devět jejích dopisů. Situaci jí neulehčilo ani šíření různých zvěstí o Heřmanově uvěznění a smrti. Pochopitelná je pak její reakce: „Do mý smrti bez Vašnosti nepojedu, aniž Vašnosti od sebe nepustím. Co je mi po všem na světě, když sem svýho Heřmánka zbavena. Čím dáleji, tím víceji znám, co na Vašnosti mám.“ Jediný dochovaný dopis manželce z Konstantinopole vyznívá díky mnoha emocionálně laděným oslovením – „Má nejmilejší Sylvičko,“„má nejmilejší crciličko“, „má dívčičko“, „má kozičko“ – velmi něžně. To, že mu na manželce záleželo, vyplývá i z jeho snahy zajistit, aby o ni bylo po jeho smrti dobře postaráno, a to nejen závětí, ale i apelací na příbuzné, aby se k ní chovali – pod hrozbou božího trestu – dobře. 

Hraběcí hádky 

I v tomto manželství se pochopitelně objevily v průběhu let nesoulad a různé výčitky. Nadmíru se hraběnky dotklo především to, když choť varoval hejtmany před příchodem nepřátelského vojska, ale ji ne. Z toho bylo podle ní zřejmé, že mu je dobytek milejší než vlastní žena. V době své nemoci, když jí Heřman neposlal ani řádku, manželovi vyčítala, že pokud jí nenapsal jen proto, že by musel platit posla, tak by to udělala klidně sama. Největší nesoulad se mezi nimi objevil na podzim a v zimě roku 1639 v době Sylviina pobytu ve Strakonicích, kde se ukrývala před morem. Měla zde velké finanční problémy a opakovaně žádala manžela, aby jí poslal nějaké peníze, protože „já se nejčky říkaje nenajím“. 

Apelovala na něj, že nežádá víc, než dostávají jeho lokajové. Musela zde kupovat věci na dluh a půjčovat si od své sestry. Prohlašovala, že mu jeho neochotu do smrti nezapomene. Na Heřmanův návrh se obrátila na zdejšího hejtmana, který jí ovšem žádné peníze nedal, protože prý právě koupil nějaké obilí a „snad von mi nevěřil, aby Vašnostina vůle v tom byla“. Ani pak jí manžel nepomohl, zřejmě totiž sám neměl peníze. 

Jeho dopis však Sylvii rozčílil ještě víc, protože jí napsal, že ví, že tam hlady neumře. Nakonec jí choť přece jen poslal spolu s koňmi i čtyři dukáty, o kterých ale manželka prohlásila, že jí ani s těmi půjčenými rozhodně stačit nebudou. Celý spor pak uzavřela uštěpačným a nespokojeným konstatováním, že když jí mohl poslat ty čtyři dukáty, tak jí mohl poslat i víc. 

Správkyně manželových statků 

Své nepříliš vysoké věno se zřejmě Sylvie snažila vykompenzovat dobrým hospodařením: „Přála bych, abych Vašnosti mohla na sta tisíce peněz nadělati, jen aby ste ráčili se mnú býti spokojen. Co má nešťastná chudoba Vašnosti nepřinesla, to má pilnost Vašnosti zejská.“ Samozřejmě ale nezapomněla zdůraznit, že on to umí lépe, a pokud by něco spletla, „Vašnostina dokonalost to všechno opraví“. Kromě prodeje koní, dobytka a vlny Židům měla hraběnka přehled o žních i úrodě, starala se o chod pivovarů, výrobu a spotřebu piva. V případě hrozícího nebezpečí ze strany táhnoucích vojsk nechávala dobytek a ovce hnát do jiné oblasti a kontrolovala také pololetní účty, které jí předkládali hejtmané jednotlivých panství. 

Nezalekla se ani tak specializovaných činností, jakými bezesporu bylo rybníkářství a výstavba i chod vysokých pecí. Když byla v roce 1644 jedna dostavěna, dokázala manželovi vypočítat investované náklady i popsat její činnost. V případě nedostatku informací se nezdráhala poradit s odborníkem. Dohlížela i na další výstavbu na panstvích. Při zřizování nové kašny se potýkala s neschopným řemeslníkem, což hned rozčileně popisovala manželovi: „Ten, jak tu kašnu dělá, utek; neuměl ten kyt udělati, hroznej parač a klamař, musela sem vzíti jinýho.“ 

Vožralej jako svině 

To ale nebylo nic proti nepořádku, na který narazila na jiných panstvích. Na jednom z nich například převzal vládu místní sekretář. Všichni, včetně hejtmana, se ho báli a dělali, co jim poručil. Nechal si tam dokonce postavit pokoje pro svoji kuchařku, pachole, stájníka a místa pro dva koně a byl „každej den vožralej jako svině“. 

Protože Sylvii zajímalo, z čeho vše platí, plánovala nechat zkontrolovat účty. Nepoctivý úředník se drze divil, že má žena vůbec právo se vyptávat a něco nařizovat, protože mu Heřman písemně udělil velkou pravomoc. Nevíme bohužel, zda pana sekretáře nakonec odvolala, na manžela ale apelovala, že by se už nemělo stát, aby měl někdo větší pravomoci než ona. 

Sylvie registrovala i všechny škody, které se na statcích staly v důsledku počasí nebo procházející armády. Ve válečných časech byla samozřejmě velkou starostí i zátěží kontribuce, která musela být včas zaplacená. Proto podnikavá dáma opakovaně žádala českou dvorskou kancelář alespoň o její snížení. Císaře prosila i o odpuštění cel a mýt při převozu různých surovin a potravin z Čech na jejich panství Schmiedeberk ve Slezsku. Argumentovala špatnou hospodářskou situací panství a nutností dovážet věci nepostradatelné i pro výživu ubohých poddaných. 

Konec života 

Její skvělé péče o manželovy zájmy si všímali i jiní lidé. Bernard z Martinic psal Heřmanovi, že podle výpovědi některých lidí činí při správě statků téměř nemožné a hrabě Šlik Sylvii v roce 1649 lichotil, že se stala vrchním hejtmanem na manželových panstvích a že na to může být pyšná. 

Po smrti manžela strávila Sylvie několik let jako dobře zaopatřená vdova. O jejím dalším manželství, uzavřeném v roce 1659 s naopak o 20 let mladším Leopoldem Vilémem markrabětem z Badenu, nemáme bohužel podrobnější zprávy. Dne 29. února 1664 pak Sylvie zemřela v Řezně ve věku padesáti osmi let.

Image

Čtěte také

Zlá Manda: Jak přišla Magdalena Trčková z Lípy ke své špatné pověsti?

Pozemský život je zcela závislý na uhlíku. Těla všech organismů, včetně těch lidských, jsou postavená z organických molekul, které si nelze představit bez velkého množství atomů uhlíku. Samotný uhlík, stejně jako ostatní chemické prvky v organismech, s výjimkou vodíku a helia by zase ve vesmíru neexistovaly nebýt hvězd.

Už dlouho víme, že těžší prvky ve vesmíru vznikají v nitru hvězd, ve výhni jaderné fúze. Po zániku hvězdy se atomy těžších prvků dostávají do okolního vesmíru. Pak zase mohou dostat šanci podílet se na vzniku nových hvězd a jejich planetárních systémů, kde se případně stanou součástí rozmanitých těles nebo i organismů, pokud se tam objeví.

Koloběh uhlíku

Doktorandka Samantha Garzová z americké Washingtonské univerzity a její kolegové tvrdí, že uhlík a další prvky vytvořené hvězdami neputují vesmírem náhodně, ale cirkulují v tzv. circumgalaktickém médiu (CGM). Tento obří rezervoár hmoty, který sahá až do mezigalaktického prostoru, funguje jako „dopravní pás“, který prvky vypuzuje z galaxie a znovu je vtahuje zpět. Tento proces podporuje formování planet, měsíců, komet a nových hvězd.

Studie publikovaná na konci prosince v Astrophysical Journal Letters ukazuje, že CGM zásobuje galaxie klíčovými prvky a umožňuje dlouhodobou recyklaci materiálu, což udržuje tvorbu hvězd. Výsledky měření pomocí spektrografu Cosmic Origins na Hubbleově teleskopu ukazují, že uhlík může sahat až 400 000 světelných let do mezigalaktického prostoru, což je čtyřnásobek průměru naší galaxie.

„Naše výsledky potvrzují, že cirkumgalaktické médium funguje jako gigantický rezervoár pro uhlík i další těžší prvky, jako například kyslík,“ vysvětluje Garzová. „Tento materiál, alespoň v případě galaxií, kde dochází ke tvorbě hvězd, pak zase padá zpátky do galaxie, kde pokračuje proces recyklace hvězd a planetárních systémů.“

Studium CGM může pomoci vysvětlit, proč některé galaxie přestávají tvořit hvězdy. Hypotéza je, že zpomalení nebo narušení tohoto recyklačního procesu vede ke ztrátě „paliva“ pro vznik hvězd. Další výzkumy mají za cíl zjistit, jak se složení CGM liší mezi galaxiemi, které stále tvoří hvězdy, a těmi, kde hvězdotvorba ustává. Tyto poznatky mohou objasnit nejen kdy, ale také proč galaxie přecházejí do „hvězdných pouští“.

Image

Čtěte také

Mléčnou dráhu obklopuje obrovský oblak plynu o teplotě 10 milionů °C