Bramborová revoluce: Proč bylo ve Francii zakázané pěstovat brambory?
Napoleon si svými činy urval pozornost dějepisců celého světa. V jeho stínu se pak ztrácí odkaz dalších osobností. Například pana Parmentiera dnes nikdo vděčně nevzpomíná. Přesto, že jeho zásluhy vidíme na talíři i třikrát týdně!
Říkalo se jim Močikové a do dějin se zapsali především svou přenádhernou zdobenou keramikou. Tou chválou se taktně obchází fakt, že skutečně nejvýznamnější počin této domorodé kultury zůstal až trestuhodně dlouho opomíjený. Lidé etnika Moche, jak bývají též nazýváni, totiž někdy v rozpětí let 50 až 700 začali s cíleným šlechtěním brambor.
Když v 16. století dorazili na jih Ameriky španělští conquistadoři, zajímalo je téměř výhradně zlato. Pro odpudivě vypadající a nechutné „zemní boule“ pochopení neměli. Proto také do pevninské Evropy dorazily se značným zpožděním za mnohem blyštivějšími poklady. Teprve v roce 1588 získal několik exemplářů od španělských obchodníků Philippe de Sivry, prefekt francouzského města Mons. A protože nevěděl, co vlastně s nimi, daroval je vlámskému botanikovi.
Zmíněný botanik, Carolus Clusius, je poté – nejspíš jako první na evropské pevnině – cíleně vypěstoval. Pravda, slávu za to o rok později sklízel švýcarský botanik Caspar Bauhin, který jim jako první přiřkl latinské pojmenování Solanum tuberosum. Značí to lilek a ještě k tomu hlíznatý. Už od poslechu to zní jedovatě. Však se také vzdělaní a civilizovaní Evropané téhle podivné plodiny štítivě zříkali.
Ani pes to nežere
Její listy byly hořké, nať nevonná, syrové hlízy nechutné a vodnaté. Nedalo se to kouřit, nemělo to žádnou chuť, ani dobytek to nechtěl. Vařit se s nimi, aby se mohly dát alespoň prasatům? To bylo zbytečně pracné. Na první pohled z brambor prostě neplynul žádný užitek. A nedobrou pověst nevylepšovaly ani četné – a docela pravdivé zkazky o jedovatosti klíčků, potažmo celých nazelenalých syrových hlíz.
Močická rostlina, jež dala vyrůst Inkům, a na starý kontinent ji přivezli Španělé, tak uvízla v Evropě v limbu všeobecného nezájmu až nevraživosti. V roce 1748 bylo například ve Francii zvláštním výnosem uzákoněno, že brambory se už nikde pěstovat nesmějí, protože jsou jedovaté. A půda, v níž rostou, je pak zdrojem nákazy malomocenství. Lepry. Jakmile něco takového vyhlásila země, které byla považována za středobod světové gastronomie, bylo jasno. Brambory jsou možná tak dobré k tomu, aby jimi Angličané živili nepoddajné Iry a Belgičané či Španělé vykrmovali vepře, ale jinak je to naprostý odpad.
Asi jediný, kdo v těch neradostných dobách ještě v bramborách viděl nějaký potenciál, byl pruský král Fridrich Veliký. Přišlo mu, že by tahle jihoamerická rostlina – pokud by byla pěstována ve velkém – jednou třeba dokázala odvrátit hladomor. Na jeho pokyn se lilky bramboru pěstovaly v braniborských zámeckých zahradách. Jen mu k tomu chyběli nějací dobrovolní strávníci. Fridrich je našel až ve francouzských vojácích, kteří v průběhu Sedmileté války (1756–1763) padli do pruského zajetí. Ano, v době vzdálené nějakým ženevským konvencím nikomu nepřišlo závadné krmit zajaté nepřátele něčím, co se mělo za napůl jedovaté a jinak by to ani pes nejedl.
Podivné chutě
Jak se ukázalo, zajatci na té škrobnaté dietě z vařených brambor vůbec nestrádali, ale spokojeně přibývali na váze. Jedním z nich byl Antoine-Augustin Parmentier, mladý lékárník z městečka Montdidier. Když se ve svých šestadvaceti letech vrátil ze zajetí domů, byl bohatší o zkušenost, že brambory u něj malomocenství nevyvolaly. A rovněž, že jsou nejen jedlé, ale i docela chutné. Jen se musejí umět připravit.
Tuhle svou libůstku si musel nechat pro sebe. Vyrukovat s ní mohl teprve, až dosáhl významnějšího společenského postavení. Nejprve si udělal jméno coby průkopník tzv. nutriční chemie. V roce 1772 dokázal, že konzumace brambor může posloužit jako podpůrný prostředek při léčbě nakažených úplavicí. Sice ho to stálo místo ředitele v Invalidovně, ale vrátilo se mu to v podobě ceny Akademie.
Následně z hlediska procesů přípravy a výživnosti reformoval sféru královských pekáren, přičemž otevřel první pekařskou školu ve Francii. Že zajistil čerstvý chleba všem Pařížanům, mu pochopitelně vydobylo nemalou chválu. Takže mu ve vší tichosti prošel i nápad na výrobu chleba bez mouky: z brambor. Jím bylo možné lacině sytit masy nemajetných chudáků. Na sklonku 80. let 18. století se pak potvrdilo to, co se o Parmentierovi šeptalo už dlouho. Že ty své brambory jen nepředepisuje nemocným a chudým, ale sám je také ve velkém užívá. Už byl někdo, takže s tím totiž nemusel dělat tajnosti: na bankety zval vážené hosty – například Antoine Lavoisiera nebo Benjamina Franklina – a hostil je bramborovými specialitami. Zkrátka podivín.
Evropa s bramborem
Snažil se také ovlivnit francouzskou aristokracii, včetně krále Ludvíka XVI., aby se i oni vydali bramborovou cestou. Ale marně. Král se brambor zříkal. Zato velkoryse podaroval Parmentiera osmnácti hektary zemědělské půdy u Neuilly a udělil mu výjimku ze zákazu o pěstování brambor, aby mohl dál pro blaho země experimentovat s jejich pěstováním. Jen opatrně! To už byla větším přínosem pro bramborovou osvětu i Madame Mérigot, která v roce 1794 „odvážně“ zahrnula do výtisku své nové kuchařky několik receptů z brambor.
To už se ale Francie topila v revolučních bouřích, které nakonec vynesly do čela země Napoleona Bonaparta. Ten je coby historická celebrita prezentován jako veleúspěšný vojevůdce a vítěz mnoha bitev napříč celou Evropou. Ale i na domácím poli dokázal cosi změnit k lepšímu: silnice, mlýny, fabriky… Vůči Parmentierovi zprvu netrpěl žádným zvláštním sentimentem. Ostatně jako k nikomu. Lidi kolem sebe totiž vnímal jako figurky na šachovnici. Zajímali ho jen ti, kteří ho mohli ohrozit nebo mu posloužit.
A k čemu by mu mohl být dobrý lékárník s praxí výživáře a uznávaného odborníka přes pečivo? Dokáže snad nějak zázračně nasytit jeho armády nebo předcházet hladomorům v zázemí? Antoine-Augustin Parmentier měl štěstí, tohle totiž náhodou uměl. Docela nepřekvapivě se před Napoleonem vytasil s řešením v podobě brambor. První konzul a pozdější císař Francouzů, zvyklý uvažovat s vojenskou přímostí, proti tomu nic nenamítal.
Zakázané chutná nejlépe
Zbývá vyřešit jediné: jak po padesáti letech od zákazu pěstování brambor ve Francii – po důsledné informační masáži o tom, že jsou jedovaté a půda po nich čpí leprou – napravit jejich špatnou reputaci mezi laickou veřejností. I s tím si ale Parmentier věděl rady. Ze své úrody sklizené v Neuilly rozvezl sadbu na desítky polností v celé Francii a nechal je tam vysadit. S pověřením od Napoleona ale brambořiště hlídali vojáci. Ovšem velmi špatně. Měli být nepozorní, nedůslední a úplatní, jak jen to šlo. Co že to byl za nezvyklý nápad? Šlo vlastně o chytře vymyšlenou kampaň.
Sedláci z venkova se totiž okamžitě snažili dovtípit, proč se ta pole ježí ozbrojenci. Jaká vzácnost se to na nich asi musí pěstovat, že musí být střežena? Velmi si hleděli toho, aby si pár těch rostlinek po nocích vykopali, sehnali od strážných pod rukou hlízy ze sadby anebo se nějak jinak k té císařské specialitě dostali. A sázeli ji ve velkém na svých záhumencích. Stačí pár sezon, a brambory pěstoval každý zemědělec ve Francii. Parmentier splnil to, co vojevůdci slíbil. Potlačil hlad, zajistil výživu národa. Napoleon ho za to jmenoval vrchním apatykářem, poctil ho titulem nejvyššího farmaceutika armády. A spolupracoval s ním i později, třeba při prvním velkém „plošném“ očkování proti neštovicím.
Jeden šťouchaný?
Ve stínu velkého Napoleona se Parmentier nadále věnoval především „národní výživě“. Pozvedl pravidla pro provozování sýpek; nastavil standardy výroby sýra a vín, zajistil zásobování námořnictva kvalitními suchary. Francouzi mu dopřáli i trochu slávy. Na jeho počest po něm pojmenovali mnoho pokrmů. Například polévka z brambor a pórku se tehdy jmenovala hachis Parmentier, slaná treska rozmačkaná s olivovým olejem a brambory garniture Parmentier. Ten ohlas se ale brzy vytratil s tím, jak brambory přestaly být exotickou nebo zavrhovanou součástí jídelníčků.
V odstupu pár dekád si už na lékárníka, kterému v pruském zajetí brambory zachránily život a on s nimi pak zachránil celou Francii od strašáka hladomoru, nikdo nevzpomněl. Historie zkrátka preferuje vojevůdce před průkopníky zdravé stravy. Ale až si příště budete dávat salade Parmentier (bramborový salát), nebo purée Parmentier (bramborovou kaši), třeba si na něj vzpomenete.
Další články v sekci
Elektřina, nebo injekce: Jak fungují moderní popravy a co se při nich děje s lidským tělem?
Popravy elektrickým proudem i smrtící injekcí, zavedené ve Spojených státech, jsou brutálními metodami trestu smrti, při nichž leckdy dochází k mučivým fyzickým reakcím odsouzenců.
Usmrcení elektrickým proudem se sice obejde bez potoků krve, rozhodně se však nejedná o nějak mírumilovnou záležitost. Na hlavu a nohy odsouzence přivázaného ke dřevěnému křeslu lékaři připojí elektrody navlhčené slaným roztokem, do nichž se pustí střídavý elektrický proud o napětí 500–2 300 voltů (každý stát má jiná pravidla).
Zhruba po třiceti sekundách se zdroj vypne a celý postup se opakuje tak dlouho, dokud popravčí tým neprohlásí odsouzeného za mrtvého. Elektrody uškvaří holou kůži a v místnosti je cítit spálená tkáň, vězeň může začít i celý hořet. Může zvracet, krvácet z obličejových otvorů, nebo mu dokonce vypadnou oční bulvy.
Tři kroky ke smrti
Smrtící injekce, kterou stejně jako elektrické křeslo zavedly Spojené státy, obvykle obsahuje trojici chemických látek: nejprve se odsouzenci aplikuje anestetikum pentobarbital nebo thiopental sodný, po němž v řádu několika sekund usne. Následuje vstříknutí pankuronium-bromidu, aminosteroidu, jenž způsobí totální ochromení kosterního svalstva a dýchání. K závěrečnému zastavení srdce pak slouží chlorid draselný.
V různých státech se ale konkrétní složení smrtící směsi může lišit, například Arizona a Ohio nahrazují thiopental kombinací dvou látek: sedativa midazolamu a analgetika hydromorfonu.
Další články v sekci
Jak vypadal německý manuál pro zničení československých pevností
Pro překonání systému československých pohraničních pevností chyběly německé armádě zkušenosti i speciální zbraně. Jakým způsobem plánoval Wehrmachtu obranný val překonat?
Během příprav na válku s Československem se německé velení muselo vážně zabývat otázkou, jak si poradit s moderním pohraničním opevněním, které mladá republika budovala na svých hranicích. Wehrmachtu přitom pro tento úkol chyběly zkušenosti i speciální zbraně.
Dobrým příkladem směrnice pro boj s čs. opevněním je dokument, který vypracovali důstojníci německé 10. pěší divize, jejíž „cvičné jednotky“ měly prorážet obranné linie na Klatovsku. Ten popisuje nasazení jednotlivých zbraní počínaje pěchotou a tanky konče. Následující řádky jsou tak volným přepisem nejdůležitějších bodů tohoto doposud nepublikovaného dokumentu.
Pěchota vpřed!
Pěchotní úderná skupina sestávala ze střelecké roty členěné do dvou standardních čet a jedné úderné čety, která se skládala ze tří úderných skupin. Pokud byli k dispozici ženisté, působili jako „trhací roj“ u úderné skupiny, ke své činnosti přitom měli používat zejména táhlé nálože k odstřelu drátěných překážek a ničení střílen. V případě, že mělo příslušné velitelství k dispozici dostatečný počet ženistů, mohlo je použít i jako samostatnou jednotku v boji proti opevňovacím objektům.
Jelikož všichni vojáci úderné skupiny nemohli nést pušky, vyžadovalo se nasazení odstřelovačů, kteří měli obdržet zvláštní munici, se kterou by stříleli pokud možno ze vzdálenosti nižší než 150 m na pancéřové desky opevněných objektů. Důležité bylo také použití zamlžovací munice včetně takzvaných zamlžovacích svíček (dýmovnic), které se upevňovaly na prkno a házely stejně jako ruční granát. Na rozdíl od zamlžovacích ručních granátů mohly útočící jednotky házet takovéto svíčky opakovaně, avšak nadměrné po užití zadýmovacích prostředků nesmělo ohrozit provádění úkolů svěřených těžkým zbraním, zejména dělostřelectvu. Co se týče vrhání zápalných lahví, účinek samotné hořlaviny v podobě benzolu se považoval za mizivý, a tak se spíše doporučovalo zapálit u střílny čisticí bavlnu předem napuštěnou benzinem nebo benzolem.
Po zahájení samotného útoku měly doposud nenasazené úderné skupiny zůstávat v pohotovosti, aby mohly v případě potřeby přinášet další ruční granáty, trhaviny, vybavení, munici a tak dále. Plány dále počítaly s tím, že útok úderné skupiny by se neměl zastavit pracemi u samotného bunkru, neboť utěsnění, odstřel a úplná likvidace posádky spadaly do kompetencí speciálního roje nebo následujících částí úderné čety.
Kulomety proti betonu
Během útoku na opevněnou linii měla být jedna kulometná poločeta podřízena úderné skupině, která prováděla napadení. Úkol obsluhy kulometů spočíval v co možná největším přiblížení k cíli a následném působení z otevřeného palebného stanoviště proti střílně, čímž podporovala postup úderné skupiny směrem k bunkru. Pokud se v mezipolí nacházely cíle, které působily bezprostředně proti útoku úderných skupin, pak měly být těžké kulomety nasazeny proti nim.
Úkol kulometů nasazených v týlu spočíval zejména v ochraně boků útočících formací, v ničení nepřátelských cílů v mezipolí a v odříznutí místa průlomu od přisunutých záloh čs. armády. Tyto kulomety přitom často působily společně s takzvanou krycí četou, která plnila podobné úkoly. Zbytek kulometné roty umístěný ve skrytém postavení mohl velitel používat k umlčování cílů v hloubce bojiště a na bocích.
Použití těžkých zbraní
Protitankové kanóny měly být nasazeny ze skrytého postavení k postřelování střílen pevností, přičemž by působily ze střední vzdálenosti, maximálně však ze 600 m. Jejich obsluhy však byly instruovány, aby se k cílům snažily dostat co nejblíže. Naproti tomu lehká pěchotní děla neměla být používána proti střílnám objektů, ale k rozbíjení protipěchotních a protitankových překážek v jejich předpolí.
Působily by přitom z vyčkávacího stanoviště a jejich obsluhy by sledovaly křídla a hloubku operačního pásma, aby případně zabránily v činnosti nepříteli nacházejícímu se v mezipolí. Stejné úkoly dostala také těžká pěchotní děla, velitelé však museli mít na paměti, že kvůli mizivým zásobám munice je mohou nasadit pouze v nejnutnějších případech.
Dělostřelecké ostřelování
Wehrmacht měl na základě vlastních zkoušek hrubou představu o tom, jaké dělostřelecké zbraně je třeba nasadit proti různě silným stěnám čs. pevností. Střelba na betonové objeky se měla provádět z krytého palpostu, přičemž se doporučovalo souběžné nasazení alespoň dvou děl na jeden bunkr. Podle aktuální potřeby na daném úseku mohli dělostřelci vést dva základní typy střeleb: ničivou a zadržovací.
V prvním případě šlo primárně o zničení objektu a vyřazení jeho osádky, zatímco druhý typ měl nepřítele v bojových objektech především oslepit, otřást jeho morálkou a donutit ho případně k opuštění stanoviště. Kromě toho se jednotlivá děla dala využít také při podpoře postupující pěchoty, například při vytváření trychtýřů a průchodů v překážkách, i když lehká artilerie k tomu potřebovala značné množství munice.
Nasazení obrněnců
Možnosti nasazení tanků proti objektům lehkého a především těžkého opevnění byly v roce 1938 velmi omezené a výrazněji se mohly uplatnit zřejmě jen střední obrněnce s kanónovou výzbrojí, kterých však Wehrmacht dosud neměl mnoho. Obecně spočíval úkol tanků v postřelování střílen protipancéřovými a zamlžovacími granáty, v čištění mezipolí a palebné ochraně úderného družstva při útoku zblízka. Palba z vhodného polokrytého postavení přitom byla preferována před střelbou během jízdy. Kromě toho mohly obrněnce svými pásy vytvářet pěšákům úderných skupin průchody drátěnými překážkami.
Výše uvedené informace z dobové německé směrnice poskytují velmi dobrou představu o plánovaných technikách boje a možnostech nasazení jednotlivých typů zbraní, které měly běžné útvary Wehrmachtu k dispozici v září 1938. Ačkoliv německá armáda nedostala na podzim 1938 příležitost k „ostrému“ bojovému nasazení, mohla již běhen října téhož roku provést řadu testů odolnosti objektů čs. opevnění. Došlo také na zkoušky účinnosti zbraní a munice na pevnostních objektech a získané zkušenosti pak Němci s úspěchem zúročili při dalších taženích na západní i východní frontě.
Další články v sekci
Chyby v komunikaci: Proč špatně rozumíme emocím svých psů?
Nový výzkum odhaluje, že lidé často nesprávně interpretují emoce svých psů, protože se více zaměřují na okolnosti situace než na skutečné chování zvířete.
Nový výzkum z Arizonské státní univerzity ukazuje, že lidé často nesprávně interpretují emoce svých psů. Důvodem je především to, že při hodnocení psích pocitů se spoléhají spíše na okolní kontext než na skutečné chování zvířete. Studie také odhalila, že lidé mají tendenci promítat své vlastní emoce na psy, což dále zkresluje vnímání jejich skutečných pocitů.
Jak nečíst emoce
Psycholožka Holly Molinaroová a odborník na chování psů Clive Wynne provedli dva experimenty, ve kterých testovali, jak lidé vnímají emoce psů. V experimentech nejprve natočili psy v různých situacích – například při obdržení pamlsku (pozitivní situace) nebo při setkání s vysavačem (negativní situace). Následně tyto videa prezentovali dvěma skupinám diváků: jedné s původním vizuálním pozadím a druhé s upravenými videi, kde byl pes zobrazen v jiném kontextu, než ve kterém byl původně natočen.
Výsledky ukázaly, že lidé téměř výhradně posuzovali emoce psů podle okolností, ve kterých se zdáli být, místo toho, aby sledovali jejich skutečné chování. Například pes, který reagoval na vysavač a pes, který reagoval na vodítko, měli v obou případech stejný výraz a chování. Přesto lidé prvního psa považovali za vystresovaného a druhého za šťastného. Podobnosti výzkumu zveřejnil odborný časopis Anthrozoös.
Jak lépe porozumět psím emocím?
Molinarová a Wynne identifikovali dvě hlavní příčiny tohoto zkreslení: lidé mají podle vědců tendence posuzovat psí emoce podle situace, nikoli podle jejich skutečných výrazů a chování. Lidé také do chování psů promítají své vlastní emoce a předpokládají, že psi prožívají pocity stejným způsobem jako lidé.
Podle Molinarové jde ale o chybu, neboť i mezi lidmi se vnímání emocí liší podle kulturního kontextu nebo nálady pozorovatele. Zda tomu tak je i u zvířat, není jasné, neboť v současnosti neexistuje žádný systematický výzkum na toto téma.
Pokud chceme lépe porozumět emocím psů, je podle psycholožky nutné snažit se vědomě překonat své předsudky a více se zaměřit na individuální signály psa. Každý pes má jedinečnou osobnost a jeho emoční projevy mohou být odlišné. Pokud se například pes po napomenutí tváří „provinile“, nemusí to znamenat, že si je vědom své chyby – může se pouze bát eventuálního trestu. Větší pozornost věnovaná skutečným signálům může pomoci majitelům lépe porozumět psím emocím a posílit vzájemné pouto. „Naši psi se s námi usilovně snaží komunikovat,“ vysvětluje Molinarová. „Lidé se ale dívají na všechno možné kolem, kromě samotného psa.“
Další články v sekci
Beznosí, nešikové i muži vánice: Pět nejpodivnějších spolků historie
Kdo hledá, najde – a potřebujete-li záminku k založení společenského klubu, vystačíte si třeba i s deformacemi těla, neschopností, láskou k parukám či se statusem člověka, který přežil nejhorší sněhovou bouři.
Další články v sekci
Nové poznatky o komunikaci lidoopů: Šimpanzí rodina si předává vlastní signál
Neobvyklé gesto mezi matkou a mládětem šimpanze naznačuje, že lidoopi si mohou vytvářet a předávat vlastní komunikační signály, což otevírá nové otázky o vývoji jejich kultury a komunikace.
V ugandském národním parku Kibale si vědci všimli neobvyklého gesta mezi matkou šimpanzicí Beryl a její dvouletou dcerou Lindsay. Lindsay opakovaně pokládala ruku přes jediné zdravé oko své matky, na což Beryl reagovala vždy stejným způsobem – vykročila vpřed. To, co mohlo začít jako náhodná hra, se časem stalo ustáleným signálem znamenajícím „pojďme dál“. Tento objev naznačuje, že šimpanzi mohou vytvářet a předávat vlastní kulturní zvyklosti.
Pojďme dál
Primatolog Bas van Boekholt zkoumal záběry z terénního výzkumu a zjistil, že podobné gesto nebylo u divokých šimpanzů dříve zaznamenáno. Analýza 179 videí ukázala, že Lindsay používala gesto 21krát, přičemž jeho záměrnost byla zřejmá. Zkoumání více než 1 000 dalších záznamů s jinými matkami a mláďaty nenašlo žádné další použití tohoto gesta.
Vědci spekulují, že podobně jako u lidí může být vývoj gesta u šimpanzů klíčem k pochopení vzniku symbolické komunikace. Podobné chování naznačuje, že významy signálů nejsou jen vrozené, ale formují se prostřednictvím sociální interakce. Odborníci však zároveň varují před zobecněním – v různých komunitách mohou mít stejná nebo podobná gesta odlišné významy.
Van Boekholt nyní pokračuje ve výzkumu a sleduje, zda bude Lindsay své gesto předávat dál. Pokud jej převezme její případný sourozenec, mohlo by se stát součástí širší kultury jejich skupiny. Zjištění nicméně podle vědců posiluje myšlenku, že lidoopi nejsou jen našimi genetickými příbuznými, ale že s nimi sdílíme i podobné způsoby učení a komunikace.
Další články v sekci
Smutky ztracené generace: Erich Maria Remarque trpěl depresemi, jeho kouzlu ale ženy neodolaly
Zažil dvě světové války. Trpěl depresemi. Přesto mu neodolala hvězdná Marlene Dietrich či Greta Garbo. V čem tkvělo tajemství neodolatelnosti spisovatele Ericha Marii Remarqua?
V ulicích německých měst se roku 1914 jásá. Obyvatelstvo přijalo vypuknutí války s nadšením. Záhy všem došlo, že boje se potáhnou, přesto se stále našlo dost nadšenců. To platilo ještě v roce 1916, když uniformu oblékl i gymnaziální studentík Erich Paul Remark, kterého historie pozná jako spisovatele Ericha Mariu Remarqua. Jak si představit tehdejší atmosféru?
Školní třída hltá slova svého profesora. Když pronáší zanícený vlastenecký projev, všichni mu visí na rtech. Německo potřebuje odhodlané hrdiny! Zdravé mládí Německa musí dostát své povinnosti a hrdě a dobrovolně se přihlásit do armády! Otčina to od nich přece očekává! Řeč má úspěch. Paže dobrovolníků vyletí nahoru jako jeden muž. Kdo by snad měl jiný názor, stydí se ho přiznat, stal by se terčem posměchu. Profesor se usmívá uspokojen ze svého takřka státnického činu. Když konečně zazvoní, horda naivních hochů vyletí ze školy, aby proměnili svá slova v činy.
Tak nějak popisuje Remarque tu dobu ve svém díle. Stačí jeden podpis a císař právě získal nového vojáka. A budoucí spisovatel námět pro své nejslavnější romány, chtělo by se dodat. Talentovaný student a nadaný klavírista Remarque však musí nejdřív absolvovat ponižující buzeraci v kasárnách. O důvod víc těšit se do zákopů. Hoši se brzy dočkají, ale většina se už nikdy nevrátí. Těm ostatním válka navždy změní život.
Mrtví kamarádi
Cynik by řekl, že právě válce vděčí Remarque za start své literární kariéry. Námět svých nejslavnějších románů skutečně čerpal z vlastních vojenských zážitků. V knihách jako Na západní frontě klid nebo Tři kamarádi vyjádřil pocit svých vrstevníků, kterým se po válce začalo říkat ztracená generace. Co bylo pro navrátilce z fronty charakteristické? Vlastně nikdy neprožili mládí. Odešli jako děti, a když se vrátili, jako by zestárli o dvacet let. Ztratili veškeré ideály a smysl života. Vše jim připadalo zbytečné a nesmyslné.
Když na frontě dostali na pár dní dovolenou a pustili je domů, zjistili, že už nikdy nenaleznou cestu ke svým rodičům. Hrdí otcové se naivně vyptávali na válečné zážitky svých synů a vůbec si nedovedli představit, co mají jejich potomci za sebou. Nemělo ani cenu to vysvětlovat. Přitom právě generaci svých otců vyčítali umírající vojáci své utrpení. Jaký osud to pro své děti přichystali? Pro co je to vychovali? Vojáci už se domů ani netěšili. Jejich rodinou se stali váleční kamarádi.
Osudné zranění
Smrt nejlepších kamarádů, fyzická bolest, všudypřítomná zkáza. Peklo? To nejhorší mělo teprve přijít. Jako náctiletí se Remarque a spol. naučili zabíjet. Po válce neuměli nic jiného. Hluboký příkop mezi těmi, co válku prožili na vlastní kůži, a těmi, co zůstali doma, se nezacelil. Vojáky ovládl pocit, že jejich otcové ztratili právo jim cokoliv říkat. Vysloužilci se navíc stali trnem v oku veřejnosti, protože se jen těžko zařazovali zpátky do společnosti. Často se rvali anebo trpěli depresemi. Neuznávali žádné autority, takže těžko vydrželi v jakékoliv práci. A to přesto, že země trpící po válce nedostatkem mužů snížila kvalifikační a jiné požadavky pro řadu služebních míst na minimum.
Temnou a melancholickou skepsí prosákl i Remarque. Stejně hluboce jako alkoholem, kterému celoživotně holdoval. Střídal zaměstnání – dával lekce na klavír, učil, prodával náhrobní kameny. Těsně po válce by snad stejně jako jeho druzi nejraději zůstal v armádě a pokračoval v tom jediném, co se naučil. Vždyť kvůli zranění ruky musel na vysněnou dráhu klavíristy zapomenout. Tak proč nevidět budoucnost v dalším a dalším zabíjení?
Na rozdíl od většiny vrstevníků však nakonec dokázal prožité trauma proměnit v kapitál, a to hned na dvou frontách. Svým podivným tajemstvím přitahoval ženy. A především změnil názory a zaujal nekompromisní protiválečný postoj a naplnil své knihy pacifismem. Oslovil tím doslova celý svět, ale v Německu získal nepřátele. To se ještě zhoršilo s nastupujícím nacismem.
Zženštilý?
Remarque by nikdy nepřežil dlouhé měsíce na frontě, kdyby neprojevil dostatek mužnosti, houževnatosti, udatnosti, síly a tvrdosti. Dokázal zabíjet v boji muže proti muži. Vždyť tehdy se ještě útočilo na bodáky! Nefňukal, přizpůsobil se. Přesto vůbec nenaplňoval ideál německého muže, tak, jak si ho představovali nacisti. Hitler také prošel peklem zákopů, přesto zastával zcela opačné názory. Pro něj a některé další veterány představovala válka něco vznešeného. Naplnění germánských tradic.
Remarque viděl ve svých válečných vzpomínkách jen nesmyslné zabíjení a umírání, které se už nikdy nesmí opakovat. Ve svých knihách popsal život na frontě neobyčejně věrně a podrobně, a hlavně bez příkras. Podařilo se mu zachytit pravdu, jinak by těžko dosáhl tak velikého úspěchu. Nacisti mu přesto vyčítali lež. Válka pro ně nepředstavovala zbytečné utrpení jednotlivců, ale heroické vzepětí národa. Pro militaristy se Remarque jevil jako zženštilý zbabělec, který nedokázal čelit svým vojenským povinnostem. Mohlo být na těchto výpadech alespoň část pravdy?
Remarque skutečně projevoval jisté ženské rysy. To se odrazilo dokonce i v jeho novém spisovatelském jméně Erich Maria Remarque. Maria přece není mužské jméno! Přijal ho na památku své matky, již hluboce miloval a která během války pod dlouhé nemoci zemřela. Složitější vztah panoval mezi spisovatelem a jeho otcem, na jehož stole nakonec nezůstalo místo ani pro synovu fotografii. Zdá se tedy, že Remarque nepatřil k mužům, kteří imponují ženám siláctvím. Pravděpodobně jim však dokázal být blíž než ostatní milenci. Rozuměl módě, uměl se dobře oblékat. Neholdoval pivu jako většina Němců, ale dosáhl mistrovství v míchání drinků.
Traduje se dokonce historka, že Marlene Dietrich sbalil velice originálním způsobem: tvrdil jí, že je impotent. Mohlo to zabrat? Ano. Filmová hvězda totiž měla lesbické sklony a něžný přítel jí mohl vyhovovat. Vzájemný vztah nepochybně prošel řadou těžko pochopitelných turbulencí a jen těžko ho lze považovat za nevinný. Marlene totiž imponoval jeho ďábelský úsměv. Za tak úplně neškodného jej tedy asi nepovažovala.
Milenky
Vraťme se ale k období po 1. světové válce. Krátce to vypadalo, že Remarque to dopracuje až k rozpadu osobnosti. Popíjení, letmé známosti, bezcílný život… Potom se ale vzchopil. Nezačal hned psát romány. Své schopnosti nejprve osvědčil v reklamě a coby sportovní žurnalista. Poměrně rychle a snadno se vyšvihl ze dna. Včera ještě zchudlý veterán zmítaný sebedestruktivními sklony, si najednou mohl dovolit utrácet po nejdražších barech v Berlíně. A to ho lákalo. Nešlo o žádného intelektuála zavřeného v knihovnách a pracovnách. Podobal se svým budoucím literárním postavám. Měl rád život a toužil po lásce. Zdá se, že úspěšně. Po jeho boku se objevovaly krásné a také bohaté ženy. Dcera tiskového magnáta mu pomohla k dobrému místu. Zbožňovaly ho zejména herečky s komplikovanou povahou. A on je.
A v tom tkvěl patrně kámen úrazu. Remarque snad celý život hledal něhu, již ztratil spolu s matkou. Jeho libido však přitahovaly charakterově zvrácené až vulgární typy či výrazné a tvrdohlavé osobnosti.
Jedna z nich, jeho budoucí žena tanečnice Jutta Zambona se nápadně podobá ideálu krásy Marlene Dietrich. Zamiloval se do ní skutečně? Nebo už tehdy toužil po nedosažitelné Marlene a Jutta ji měla jen nahradit? Vysvětlovalo by to, proč manželství ztroskotá a Jutta ho bude veřejně podvádět, aby ho schválně trápila.
Na seznam spisovatelových „trofejí“ později přibudou další známá jména: manželka továrníka Opela, Greta Garbo, Chaplinova žena Paulette. Několikrát se žení, a jak jinak, rozvádí. Jutta Zambona ho však provází až do smrti. Remarque se o ni stará i dlouho po rozvodu. Trpí totiž tuberkulózou a slavný a bohatý spisovatel si může dovolit platit prvotřídní léčbu, doktory, sanatorium – vše, co nemocná potřebuje. Zachoval se k ní velkoryse i přes všechny aféry, kterými jej v manželství ponižovala. Dokonce si ji znovu vzal, když měla v cizině problémy s občanstvím a hrozilo, že ji pošlou zpět do nacistického Německa.
Spisovatelovy začátky nevypadaly vůbec slibně. Vydavatelé nejprve román Na západní frontě klid odmítli. Jak se mýlili! Remarque se stal jedním z nejčtenějších autorů vůbec! Za hospodářské krize, kdy většině planety zoufale chyběly peníze, jeho účty přetékaly honoráři z prodeje milionů knih. Lacino skoupil umělecká díla a jeho domov začal připomínat soukromé muzeum. Nakonec se karta obrátila. Už to není Remarque, kdo loví slavné ženy. Naopak. Na něj se lepí mnohem mladší krásky, které už pravděpodobně přitahuje víc jeho bohatství než on sám. Umí „snadno“ vydělávat, a celkem ochotně platí.
Hitlerova filmařka
Zdá se, že Remarque brzy dosáhl všeho, po čem může muž toužit. Celoživotně inklinoval ke krátkodobým vztahům a nevěrám. Ale šlo mu jen o fyzické uspokojení, nebo zoufale hledal lásku, kterou nenacházel? Skoro všechny jeho vztahy se brzy rozklížily. Obrovské zvraty emocí dokázaly každou lásku „spolehlivě“ zadusit. Remarque zahrnoval milenky výlevy svého citu a nezastíral závislost na jejich lásce. Současně ale vzájemné pouto nabourával pitím a vztahy s jinými ženami. Následovaly hádky, vzájemné výčitky, udobřování. Nakonec únava, rozchod, pocit zoufalství a prázdnoty, který se dal většinou uhasit jen v náručí další ženy. Jako by Remarque celý život hledal a nenacházel uspokojení.
Hnal se životem stejně jako silnicí ve svém luxusním voze. A podobně jako v autě i v citové oblasti neustále boural. Vážně, ale nikdy smrtelně. Remarque skoro připomíná některé disidenty, které známe z naší nedávné minulosti. Jak snadné je lacině moralizovat, že pil a děvkařil. Ale kolik Němců si během první poloviny 20. století zachovalo čistý štít jako on? Kdo pomáhal Židům utíkat před Hitlerem jako Remarque ve švýcarském azylu?
Zvláštní vztah panoval mezi Remarquem a slavnou režisérkou nacistických propagandistických filmů Leni Riefenstahlovou. Vzpomínky obou aktérů se poněkud liší, ale pravděpodobně zažili scénu jako ze špionážního filmu. Setkali se v berlínském hotelu. Proběhlo mezi nimi něco víc? Remarque každopádně riskoval. Přijel ze své švýcarské vily do Berlína, ačkoli tušil, že mu hrozí od nových mocipánů velké nebezpečí. Leni se s nacisty stýkala. A měla pro něj tajné informace. Prý se chystají Remarqua zatknout, varovala ho. On poté potajmu a narychlo odjel.
Proti proudu
Remarque prakticky celý život zakoušel odlišné pocity než většina jeho krajanů. Za druhé světové války svým slovem „bojoval“ proti vlastnímu národu. Když Němci trpěli bídou a bombardováním, žil v pohodlných zaoceánských hotelích. Nikdy se nebál jít proti proudu. A to z něj udělalo osobnost, spisovatele, ale také nešťastného muže.
Snad proto tolik toužil po společnosti žen, protože hluboko v duši vlastně zůstával sám. Nejen, že patřil ke ztracené generaci, jíž ukradli mládí. Nacisti mu vzali německé občanství a stát mu ho nikdy nevrátil! Svým způsobem se mohl cítit jako cizinec ve vlastní zemi. Jako by nikdy nezapadal. Možná i proto psal ve svých knihách o kamarádství, které tolik postrádal a po němž toužil.
Jako by prožil hned několik životů. Tolik jako on snad nestihl nikdo druhý. Za nezdravou životosprávu ho osud potrestal jen částečně. Trápilo ho srdce, dýchání, játra, ledviny, ale přesto se dožil vysokého věku. Rozhodně nešlo o typ svatého bojovníka za pravdu a lepší svět. Měl nos na peníze a uměl se tak říkajíc dobře zařídit. Přesto na rozdíl od většiny Němců nepřistoupil na pakt s ďáblem a nezapletl se se zločinným nacistickým režimem, ačkoli vlastně mohl.
A proč ho lidé tak rádi četli a dodnes si jeho knihy kupují a půjčují? Nehrál si na intelektuála a nestyděl se říkat zdánlivě banální pravdy. Jeho názory i dnes obstojí proti jakékoliv ideologii. Vždy stál na straně života proti všemu, co ho ničí. Ať je to válka, politika, byrokracie, bída či nespravedlnost. Remarque miloval život se vším, co k němu patří. Přesto patrně často pochyboval, zda i on byl někdy opravdu a z celého srdce milován. Kromě jediné výjimky – své milované matky.
Další články v sekci
Hvězdný versus sluneční čas: Proč siderický den trvá méně než 24 hodin?
Jak dlouhý je jeden den? Odpověď není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. Astronomie například používá tzv. siderický čas, který je kratší než ten sluneční.
Siderický neboli hvězdný čas představuje časovou škálu založenou na rotaci Země vzhledem k jiným hvězdám, nikoliv ke Slunci. Na rozdíl od slunečního čili synodického dne, který se měří jako čas mezi dvěma po sobě jdoucími průchody Slunce místním poledníkem, odpovídá siderický den času mezi dvěma po sobě jdoucími průchody libovolné hvězdy poledníkem. Trvá přitom 23 hodin, 56 minut a 4,1 sekundy, takže je o něco kratší než den sluneční. Naše planeta se totiž nejen otáčí kolem své osy, ale také krouží kolem Slunce a za den se po této oběžné dráze posune zhruba o 1° – což právě způsobuje, že je sluneční den delší.
Zobecněním siderického času se stala siderická perioda rotace: Označuje dobu, za kterou se nebeské těleso jako planeta či měsíc otočí kolem své osy vzhledem ke vzdáleným hvězdám. Jde o základní časovou jednotku pro popis rotace vesmírných objektů, přičemž třeba siderická rotace Marsu trvá přibližně 24,6 hodiny – konkrétně tedy o necelé tři minuty méně než tamní den neboli sol.
Další články v sekci
Geologové objevili v Austrálii nejstarší známý pozemský impaktní kráter
Kráter, který se nachází u městečka Marble Bar v pustině na severu Západní Austrálie, vznikl po dopadu meteoritu před 3,47 miliardami let. Mohl přispět ke vzniku nejstarších kontinentů.
Podle dosavadních poznatků nebyly na Zemi před 3,5 miliardami let ještě téměř žádné kontinenty. Pak vznikaly zárodky kontinentální kůry, které v době před 3 miliardami let představovaly jen asi 20 procent dnešního objemu kontinentů. Zárodky kontinentů byly velmi důležité pro vznik a rozvoj prostředí na Zemi a života v něm. Vědci se ale neshodnou, jaký mechanismus vlastně nejstarší kontinenty vytvořil.
Někteří geologové se domnívají, že nejstarší kontinenty vznikly nad plášťovými chocholy, velkými masami horkého materiálu, které stoupají z hlubin Země jako bubliny v lávové lampě. Další odborníci jsou přesvědčeni, že zárodky kontinentů vznikly v důsledku pohybů tektonických desek, podobně jako později pohoří na kontinentech.
Kráter u Marble Bar
Geolog Chris Kirkland z Curtinovy univerzity v australském Perthu a jeho kolegové nabízejí alternativní vysvětlení vzniku kontinentů. Domnívají se, že se na tom významně podílely dopady velkých meteoritů ve zmíněném období historie Země. Problém je v tom, že až doposud nebyly známé žádné dostatečně staré impaktní krátery, které by tuto představu mohly potvrdit jako reálnou možnost. V roce 2020 byl jako nejstarší impaktní struktura objeven kráter Yarrabubba v Západní Austrálii, který vznikl před 2,2 miliardami let, tedy až dlouho po nejstarších kontinentech.
Situace se ale nyní změnila. Kirkland s kolegy hlásí objev nového nejstaršího kráteru po dopadu meteoritu, shodou okolností rovněž v Západní Austrálii, asi 800 km severně od kráteru Yarrabubba. Nachází se v malebné oblasti Pilbara u městečka Marble Bar, známého extrémně horkým podnebím. Objev nového nejstaršího kráteru nedávno zveřejnil vědecký časopis Nature Communications.
Kráter u Marble Bar není prakticky vůbec patrný. Jeho existenci vědcům prozradily takzvané nárazové kužely v horninách, jaké vznikají při jaderných testech nebo při dopadech meteoritů. Stáří kráteru Kirklandův tým odhaduje na 3,47 miliard let. To znamená, že dopady meteoritů mohly hrát, přinejmenším teoreticky, roli při vzniku nejstarších kontinentů.
Další články v sekci
Analýza DNA odhaluje cestu koček do Číny: Přivezli je kupci jako vzácné dary
Nová analýza starověké DNA odhalila, že domácí kočky dorazily do Číny přibližně před 1 400 lety, pravděpodobně prostřednictvím obchodníků a diplomatů cestujících po Hedvábné stezce.
Moderní kočky domácí (Felis catus) podle všeho vyvinuly z koček divokých plavých (Felis silvestris lybica). Podle dřívějšího výzkumu žily kočky s lidmi na Středním východě už někdy před 10 tisíci lety. Do Evropy ale dorazily mnohem později – zhruba před 3 tisíci lety. Dlouho zůstávalo záhadou, jak a kdy se kočky vlastně dostaly do Číny.
Shu-Jin Luová z Pekingské univerzity a její spolupracovníci analyzovali celkem 22 fosilních pozůstatků koček ze 14 archeologických lokalit v Číně, které pokrývají časové období zhruba pěti tisíc let. Přečetli jejich jadernou a mitochondriální DNA a získané sekvence porovnali s dříve získanými genomy koček ze světa.
Kočičí putování do Číny
Badatelé se na základě analýz DNA domnívají, že se kočky dostaly do Číny kolem roku 600 našeho letopočtu po Hedvábné stezce s kupci a diplomaty, kteří je často přivezli jako dárky pro příslušníky tehdejší elity. Stalo se tak o několik set let později, než si odborníci až doposud mysleli. Výsledky výzkumu DNA čínských koček shrnuje studie, kterou uveřejnil preprintový server bioRxiv. Archeologové rovněž zjistili, že dávno před příchodem koček domácích žily v Číně s lidmi kočky leopardí (Prionailurus bengalensis). Luová s kolegy jsou ale přesvědčeni, že tento vztah neodpovídal domestikaci, jak ji známe dnes.
„Kočky byly původně považovány za cenná, exotická stvoření,“ vysvětluje Luová. „K jejich výjimečnosti přispívala i zvláštní povaha koček, ve které se sváří udržování odstupu a přítulnost.“ Výsledkem bylo, že kočky nebo zejména koťata bývaly ve své době mezi místní elitou velice populární.
První kočky přivezené do Číny měly podle vědců pravděpodobně bílé nebo bílo-mourovaté zbarvení. DNA jedné kočky z Tongwanu naznačuje, že šlo o zdravého samce s dlouhým ocasem a částečně bílou srstí. Ostatně i dnes je východní Asie oblastí s vyšším podílem bílých koček než jiné části světa.
Studie přináší zásadní pohled na původ a šíření domácích koček do Číny a zdůrazňuje roli Hedvábné stezky jako klíčové obchodní a kulturní trasy. Podle autorů jde o práci, která mění dosavadní pohled na historii domestikace koček ve východní Asii.
