Ve středu 2. února 1953 stály ve Velké Británii před cukrárnami zástupy natěšených dětí i dospělých. Po více než deseti letech skončil přídělový systém na sladkosti a čokoládu. Britská vláda jej vyhlásila během války, konkrétně 26. července 1942. Pokus zrušit ho už 24. dubna 1949 však ztroskotal, protože nedočkaví Britové vzali obchody se sladkostmi útokem a během chvilky zásoby vykoupili. A tak se přídělový systém již 18. srpna zase vrátil.

Deset let půstu

„Zelená“ pro cukr z února 1953 byla ovšem definitivní a jeho spotřeba brzy stoupla na dvojnásobek: Zatímco po dobu platnosti přídělového systému konzumovali Britové v průměru čtyřicet gramů cukru denně, po jeho zrušení šlo postupně až o osmdesát gramů. V zemi skončil přídělový systém i na jiné potraviny, ale u žádné nevzrostla konzumace tak raketově jako u cukru. 

V Británii tedy po celých deset let vyrůstaly děti, které si ho nedopřávaly, co hrdlo ráčí. A protože uvedené omezení platilo i pro nastávající matky, „nemlsali“ jejich nenarození potomci dokonce ani během prenatálního vývoje. Po únoru 1953 však malí strávníci dostávali cukr ve zvýšené míře jak v raném dětství, tak už před narozením. 

Živoucí experiment

Světová zdravotnická organizace doporučuje dospělým denní spotřebu cukru do padesáti gramů a děti do dvou let by se měly slazení vyhnout úplně. Jedna ze zásad zdravé výživy zní nepokrývat cukrem víc než desetinu denního příjmu energie. Během přídělového systému jej Britové konzumovali v souladu s dnešními doporučeními, nicméně poté jeho spotřeba „bezpečné“ množství výrazně překračovala. Jaký to mělo vliv na zdraví lidí v dospělosti? 

Odpověď přinesla studie publikovaná ve vědeckém časopise Science, na níž se podílel tým odborníků pod vedením Tadeji Gracnerové z University of Southern California v Los Angeles. „Tento typ výzkumu je obtížný,“ vysvětluje badatelka. „Těžko hledat situace, kdy byli lidé náhodně vystaveni odlišnému typu stravování od raného dětství a kdy o nich máme k dispozici údaje z dalších padesáti či šedesáti let života. Ukončení přídělového systému na cukr tak posloužilo jako jeden velký experiment.“ 

Prvních tisíc dní

Gracnerová a její kolegové čerpali jednak z historických průzkumů skladby jídelníčku Britů, prováděných ve 40. a 50. letech minulého století, a také z dat o prodeji cukru v daném období. Získané informace kombinovali s údaji z moderní databáze UK Biobank, která shromažďuje data o genomu, zdravotním stavu i životním stylu. Vědci si pro srovnání vybírali jedince narozené nedlouho před únorem 1953 a krátce po něm. Maximálně tak omezili vliv změn v životním stylu, k nimž během dekády přídělového systému zákonitě došlo.

Výsledky studie jsou ohromující: Děti, které do tisíce dnů po početí přijímaly jen malé množství cukru, čelily v dospělosti o 35 % nižšímu riziku onemocnění cukrovkou druhého typu a o 20 % nižšímu riziku vysokého krevního tlaku. Ke zlepšení zdravotního stavu stačilo, aby matky prožily celé těhotenství s omezenou spotřebou sladkostí. A pokud se děti do přídělového systému narodily, byl jejich zdravotní stav v dospělosti tím lepší, čím déle musely na zrušení sladkých přídělů čekat.

Nejen cukrovka

Nejde přitom o zanedbatelné efekty. Diabetici jsou celkově nemocnější a v průměru se nedožívají tak vysokého věku jako lidé, kteří cukrovkou netrpí. Ze statistik vyplývá, že pokud si člověk nezdravým životním stylem uspíší nástup diabetu druhého typu o deset let, zkrátí si život v průměru o čtyři roky. Už z toho je zřejmé, že rozumná spotřeba cukru může zásadně přispět ke zlepšení zdravotního stavu populace. Výzkum Gracnerové a jejích kolegů jen podtrhuje význam střídmé spotřeby cukru u dětí a nastávajících matek.

Nadměrná konzumace sladkostí ovšem nemá negativní vliv jen z hlediska obezity, vysokého krevního tlaku, zmiňované cukrovky či kardiovaskulárních onemocnění. Z rozsáhlé analýzy čínských lékařů vyplývá, že cukr stojí také v pozadí zvýšeného rizika nádorových onemocnění, včetně rakoviny prsu, prostaty a slinivky. Jeho nestřídmý příjem přitom zvyšuje i pravděpodobnost propuknutí astmatu či depresí.

Zásah do svobody?

Ze zmíněných analýz vyplynulo ještě přísnější doporučení, než dává Světová zdravotnická organizace. Pokud si nechceme zahrávat se zvýšenou hrozbou nádorů, neměli bychom denně konzumovat víc než pětadvacet gramů cukru, což odpovídá zhruba šesti čajovým lžičkám. V České republice je dnes přitom průměrná spotřeba čistého cukru na osobu čtyřikrát vyšší. 

Ještě striktněji se čínští lékaři stavějí ke konzumaci slazených nápojů, u nichž považují za bezpečné množství nanejvýš čtvrt litru týdně. Jenže současné stravovací návyky obyvatelstva uvedeným doporučením neodpovídají a náprava nebude jednoduchá. Snížení spotřeby cukru, zejména u dětí a dospívajících, si podle autorů studie vyžádá kombinaci rozsáhlé osvěty a politických opatření. Patří k nim i zvláštní daň na slazené nápoje a zkušenosti z Británie dokazují, že po jejím zavedení spotřeba cukru klesá. Daň však naráží na odpor veřejnosti, která ji vnímá jako zásah do práv a svobod jednotlivce. 

Důsledek evoluce

Omezení spotřeby sladkostí opravdu není jednoduché. Cukry bohaté na energii hrály pro naše předky životně důležitou roli. Každá trocha v medu či ovoci jim přišla vhod a nemohli si dovolit propást příležitost, kdy se jim sladké přírodní produkty nabízely: Přísun energie jim mohl zachránit život a ten, kdo vrozenou touhu po sladkém neměl, nemusel v konkurenci ostatních obstát. Evoluce nás proto vybavila velkou slabostí pro sladkou chuť, přičemž nejvíc po ní prahneme v útlém věku, protože děti našich předků potřebovaly energii z cukru ke zdárnému růstu. V dospělosti už zanícení pro sladké poněkud opadá, ale přesto zůstává silné.

V odezvě na konzumaci cukru se v části mozku zvané striatum uvolňují molekuly dopaminu. Zmíněný hormon vyvolává velmi příjemné pocity, jaké prožíváme i při utišení hladu či žízně nebo při sexu, a jeho hladiny stoupají rovněž v mozku alkoholiků po konzumaci lihovin či narkomanů po užití drogy. Ne náhodou se mu přezdívá „hormon štěstí“.

Cukr jako droga

Člověk si na uměle nabuzené „dopaminové štěstí“ snadno zvykne a brzy mu začne chybět. Musí si ho dopřávat stále častěji a potřebuje k tomu silnější a silnější stimulaci, protože mozek vůči podnětům časem otupí. Cukr působí velmi podobně a nad milovníky sladkostí se vznáší hrozba závislosti srovnatelné s tou drogovou.

Můžeme tedy cukr alespoň nahradit něčím „bezpečnějším“? Pro živé tvory včetně člověka má typickou sladkou chuť, a to díky schopnosti podráždit specifické receptory na chuťových buňkách jazyka. Nicméně představa, že prahnutí po sladkém utišíme umělými sladidly, je zcela lichá. V dráždění chuťových buněk jazyka jsou sice podstatně účinnější než cukr, ale ani ty nejsladší náhražky neošidí mozková centra, která řídí příjem potravy: Umělá sladidla totiž neuvolní z nervových buněk ve striatu dopamin, který je pro ukojení touhy po sladkém nezbytný.

Chybí nám adaptace

Jak jsme již zmínili, naše slabost pro cukr souvisí s vývojem v dávných dobách. Proč se tedy evoluce neuplatní také dnes, kdy nám „bílý jed“ zjevně škodí už od útlého dětství? Proč lidská slabost pro sladké pomalu, ale jistě nevymizí? Vysvětlení se nabízí hned několik.

Jednak se v naší dědičné informaci nemusejí nacházet varianty genů, jež by nám odolnost ke sladkému pokušení zajistily – stejně jako postrádáme geny, které by náš organismus obrnily vůči dopadům automobilových havárií ve vysokých rychlostech. Možná však vlohy pro odolnost k důsledkům nezřízené konzumace vysoce kalorických potravin máme, jenže evoluce nevyvíjí dostatečný tlak na jejich prosazení. Vliv špatných stravovacích návyků se totiž obvykle projeví až ve vyšším věku, kdy už většina lidí děti neplodí. Ve hře je pak i třetí možnost, a sice že se u nás odolnost k následkům nestřídmé spotřeby cukru vyvíjí, ale zatím jsme si jí nevšímali… 

Výkonnější vysavače

Britští genetici zjistili, že pod vlivem diety s vysokým obsahem cukru se člověku po celé generace měnil gen CLTCL1. Podle jeho instrukcí si organismus vyrábí protein CHC22, který promlouvá do transportu krevního cukru glukózy v tukové a svalové tkáni. Když se najíme a do krve se nám dostane velké množství cukru, zajistí hormon inzulin jeho „úklid“ do nitra svalových a tukových buněk. Jako „vysavače“ glukózy slouží proteiny, jež buňky vystrčí ven. Protein CHC22 pak zařídí, aby se „vysavače“ zase stáhly dovnitř a nechaly určité množství cukru krví kolovat. Kdyby totiž jeho úklid přehnaly, rychle bychom z nedostatku „paliva“ pro základní životní aktivity zkolabovali. 

Gen CLTCL1 se vyskytuje v několika variantách a ta evolučně nejnovější drží „vysavače“ glukózy v nitru buněk méně pevně. Zůstávají tak venku déle a odebírají z krve víc glukózy. U lidí konzumujících vysoce kalorickou stravu to jistě představuje výhodu, protože tak mohou srazit hladiny krevního cukru na odpovídající hodnoty. Zmíněná „proticukrová“ varianta genu CLTCL1 se začala populací šířit s nástupem zemědělství, když lidé přijímali kaloricky vydatnější potravu, než se nabízela lovcům a sběračům. A v poslední době, po přechodu na stravu vysoce bohatou na cukry, představuje zřejmě ještě větší výhodu než v dobách prvních zemědělců.

Image

Čtěte také

Sladký život našich předků: Čím sladili své pokrmy v době předcukrové?

Že byli Germáni neschopní a věčně rozhádaní barbaři? Jistě, ale platilo to jen do jisté míry. Římané při negativním hodnocení svých čerstvě porobených sousedů silně podcenili fakt, jak moc jim lezou krkem. A nově jmenovaný správce germánské provincie Publius Quinctilius Varus skutečně nepatřil k talentovaným diplomatům. Svou neobratnou politikou dokázal jediné: v rekordně krátkém čase stmelit znesvářené kmenové náčelníky proti sobě. Vydatně si přitom vypomohl daněmi, které na rebelující Germány uvalil, aby jim ubral chuť do výbojů. 

Jenže jeho výběrčí vymáhali poplatky tak divoce, že spustili efekt přesně opačný. Ač v evidentním oslabení, Varus znovu zatlačil na Germány dalšími nucenými poplatky. A to byl přesně ten moment, na který Cheruskové, vedení Arminiem, už dlouho čekali. Bitva, která se 9. roku našeho letopočtu odehrála v Teutoburském lese, pak nadlouho zmrazila imperiální výboje Říma. 

Všude samý lapka 

Život prostého zemědělce v provinciích Hispánie nebo Galie nebyl žádný med. Nad nemoci dobytka či neúrodu se stavěl problém z největších: nekonečné množství daní. Nešlo jen o peníze, které provincie ve 3. století odvádí Římu. Každý rolník totiž pracoval na latifundiích, patřících římským patricijům. A ti si od nich žádali dalších daňových odvodů, do vlastní kapsy, vymáhaných s pomocí vlastních výběrčích. Mnoha lidem tak nezbylo nic k přežití. A proto se rozhodli hodit vidle do kompostu a utéct do hor a lesů, kde se přidali k rotám tzv. bagaudae – vzbouřenců a loupežníků. 

Pro Řím by pár rebelujících divochů jistě nepředstavoval problém, jenže kolem roku 250 ve zmíněných dvou provinciích už prakticky nezbývalo jiných obyvatel. Do lesů a ke zbojníkům se kvůli daním přidali skoro všichni. 

Velké vojenské tažení v roce 286 rozprášilo povstalce, vedené tehdy Aelianem a Amandem. Ale ekonomickou situaci obyvatel to k lepšímu nikterak nezměnilo. Obě provincie tak zůstaly až do konce trvání Západořímské říše velmi vratkým územím, které už dávno nemělo důvod impérium podporovat. Bagaudae nemohli být nikdy úplně poraženi, protože kvůli nesmyslně vysokým daním k nim patřili všichni. 

Drahé výkupné 

Bitvu u Poitiers v roce 1356 projeli Francouzi na plné čáře. V britském zajetí se ocitla řada aristokratů, včetně francouzského krále Jana II. Na svobodu se mohli dostat jen za tučné výkupné, jenže pokladnice šlechty i královského dvora zely po prvních dvaceti letech stoleté války prázdnotou. Řešení skýtaly mimořádné daně, uvalené na obyvatelstvo. Jenže lidé už daněmi dotovali vedení bezvýsledné a nekonečné války. Navíc se neustále potýkali s plundrováním a loupením procházejících vojsk. Opravdu už nebylo moc z čeho brát. V roce 1358 tak pařížský starosta a kupec Étienne Marcel z Paříže platit daně odmítl a sedláci z venkova jeho příklad vyslyšeli. 

Výsledkem bylo masivní selské povstání, jež v počtu účastníků výrazně přečíslilo stavy britské i francouzské armády. Venkovští prosťáčci, jak jsou prve posměšně vzbouření sedláci nazýváni, překvapili všechny svou brutalitou. Útočili na hrady a zámky kořistnické šlechty a zanechávali za sebou jen mrtvoly svých pánů. Vyvstal samozřejmě problém. Povstání zvané Jacquerie se sice úspěšně rozšířilo od Pikardie přes Champagne po Normandii, ale kromě bezbřehé destrukce nemělo žádný společný prvek, vůdce ani program. I proto bylo nakonec v bitvě u Meaux 20 tisíc těchto rebelů poraženo. A Francii čekala další desetiletí hladu, protože pole teď neměl kdo obdělávat… 

Výběrčí daní 

Bitvu u Moháče roku 1526 Turkové více než přesvědčivě vyhráli. A proto většině z nich unikalo, proč by se teď, po úspěšném boji, měli znovu zvyšovat daně. Které, jak se ukazovalo, by stejně neměly jít na armádu, ale na nějaké podivné reformy, které si usmyslel sultán Sulejman I. Nádherný. Reformy práva a zákonů zaváděly nové uspořádání, které ukrajovalo z koláče jejich vlastní moci. 

Kalender Çelebi byl jedním z mnoha šejků, který se tím cítil být poškozen. A tak podnítil další kmeny – Çiçekli, Akça Koyunlu, Masadlı, Bozoklua, k velkému povstání. Jeho motiv byl spíše náboženský, jejich víceméně finanční. Představa vyšších daní se jim vůbec nelíbila. Rozsáhlou rebelii roku 1527 Osmanská říše málem neustála, byť nakonec povstalce porazila. Přitom podstatou celého sporu bylo jen hluboké neporozumění. Sultán sice navrhoval nové pojetí práva, ale v přímém souladu s dosud platnými náboženskými zvyklostmi. Nic proti starým pořádkům. A vyšší daně? To napadlo spíš výběrčí daní, kteří schválně nadhodnotili cenu spravované půdy, aby z jejich vlastníků mohli vymáčknout více zlata. 

Cena za loď 

„Co si to vlastně ten král dovoluje?“ ptali se dost neuctivě obyvatelé anglického pobřeží v roce 1634. Karel I. Stuart totiž vyplodil další „geniální“ myšlenku, jak naplnit děravou státní kasu: navrhl zdanění lodí. Ano, smysl to dává u majitelů velkých lodí, kteří bohatnou na zámořském obchodu. Jenže král daň rozšířil na všechny lodě, včetně rybářských veslic a člunů. Což bylo pro tisíce lidí likvidační. A aby toho nebylo málo, vztáhl ji i na lodě do vzdálenosti 25 kilometrů od moře. Spadaly do toho bárky na jezerech a přívozy. A co Královské námořnictvo, které vlastní stovky lodí? To samozřejmě platit nebude. 

To přivedlo celou zemi na pokraj povstání. Karel I. sice příští rok lodní daň zrušil, ale jeho reputaci už to nezlepšilo. Buď považovali za neschopného jeho, nebo jeho našeptávače. Obojí bylo špatně. Pár pokusů, jak zbavit „nepříčetného“ krále moci proběhlo. Neúspěšně. Lidé ale měli monarchie a neschopných aristokratů plné zuby. Věřili, že by zemi zvládl mnohem lépe spravovat parlament. Nebo kdokoliv. I když to v roce 1634 neskončilo povstáním, zbraněmi se už harašilo nad rámec běžného reptání. A událost s daněmi za plavidla se tak stala předehrou prvního dějství Anglické občanské války. 

Předražený čaj? 

Postavení kolonií vůči „mateřské“ zemi nebylo nikdy rovnoprávné. Jenže v případě americké kolonie a Velké Británie se dalo bez obalu hovořit o vykořisťování. Na zdroje a suroviny bohatá Amerika zásobovala impérium vším, co mohla nabídnout. A na oplátku se dočkala jen předepsaného dovozu s nutným odběrem – a navíc pořádně zdaněného. Američani by si na čaji také rádi pochutnali, původně ho odebírali kolem 143 tisíc tun ročně. Když jim ale Londýn neúnosně zvýšil cla, poklesla poptávka na desítky kilogramů. 

Vydělávali na tom hlavně pašeráci, kteří se zdanění dokázali vyhnout. Čaj, který přivezly lodě do bostonského přístavu roku 1773, tak většina smluvených amerických obchodníků odmítla odebrat. Ať si ho odvezou zpátky do Anglie! Sám pro-britský guvernér to ale viděl jinak. A tak došlo ke strkanici, které se dnes říká Bostonské pití čaje. Tenhle dýchánek spočíval v tom, že pár Američanů převlečených za Indiány naházelo všech 324 beden s čajem do moře. Bylo to víc než jen demonstrativní vystoupení, šlo tu o hájení občanských a ústavních práv. Obyvatelé americké kolonie se tu dožadovali stejných práv a povinností, jako Angličané. A pokud nejsou bráni jako Angličané, tak se z nich klidně mohou stát třeba svobodní a nezávislí Američané, ne? 

Rebelové bez příčiny? 

Bílý lotos je čistý a neposkvrněný, a tak si jej vyznavači čínské náboženské sekty (křížící učení buhdismu a manichejismu) vybrali za svůj symbol. Jejich ideje přežívaly v myšlenkách lidí až do 18. století. Tehdy se tato víra stala pevným pojivem mezi chudými sedláky, nespokojenou inteligencí a mnichy z klášterů. Nepřítel byl jasný: mandžuská vojska a jejich pánové, vládci z dynastie Čching. A důvod? Nenadálé zvýšení daní, které roku 1794 tvrdě dopadalo zvláště na neúrodné hornaté regiony provincií S’-čchuan, Šen-si a Chu-pej, kde také povstání nalezlo živnou půdu. 

Mandžuská „neporazitelná“ vojska by si s venkovskými povstalci rychle poradila. Jenže za strategií boje podceňovaných sedláků a rolníků stála právě ona vzdělaná střední třída. Její příslušníci disponovali zkušenostmi z armády nebo od císařského dvora. Boj tak rázem získal dočista jiný rozměr a přerůstal do všelidového povstání a protivládní revoluce. Násilí zuřilo osm let a padlo mu za oběť přes 100 tisíc lidí. Dynastie Čching sice otěže moci udržela, ale ze zápolení vyšla výrazně oslabená. Její vojska také přišla o mýtus neporazitelnosti, což nahrávalo dalším provinčním vzpourám.

Image

Čtěte také

Jak fungoval berňák ve středověku a jakým způsobem se vypočítávaly daně?

Sladit společný postup Londýna a Washingtonu po vstupu Spojených států do války nebylo jednoduché. Už v lednu 1942 se sice sešli šéfové štábů ozbrojených sil obou zemí, ale jejich pohledy na vedení bojových operací byly značně rozdílné. Navíc ani sami Američané zprvu nezastávali jednotný postoj. Prezident Franklin Roosevelt a náčelník generálního štábu pozemní armády generál George Marshall prosazovali tezi, že za hlavního protivníka je třeba považovat Německo. Na tom se koneckonců také dohodli s britským premiérem Winstonem Churchillem. Jenže ve stejné době uštědřovali Japonci Američanům porážku za porážkou a zejména velitel námořnictva admirál Ernest King byl toho názoru, že pacifické válčiště je pro americké zájmy důležitější. Snažil se proto bránit jakýmkoliv přesunům plavidel US Navy do Atlantiku.

Směr: severní Afrika

Také Britové se ale nacházeli ve svízelné situaci, a to na severoafrickém válčišti. To sice nahrávalo zastáncům koncepce úderu na Německo, ale ani dohoda o společném postupu neprobíhala zrovna hladce. Američané v čele s Marshallem totiž prosazovali útok na Německo vyloděním v severní Francii, zatímco Britové chtěli začít v oblasti Středomoří, což více vyhovovalo jejich imperiálním zájmům. Argumentovali také tím, že na přímou konfrontaci s třetí říší nemají zatím dostatek sil, což byla bezpochyby pravda. 

Spory ukončil až Roosevelt ve své směrnici z 30. července 1942. Souhlasil s britským návrhem na vylodění v severní Africe s cílem zaútočit na německo-italské síly v Libyi a postupně ovládnout africké pobřeží Středozemního moře. Operace měla nést krycí název Gymnast, později změněný na Torch. Americký prezident schválil britské návrhy zejména proto, že v jejich uskutečnění viděl jedinou možnost, jak zahájit ofenzivní akce na samotném evropském bojišti ještě do konce roku 1942.

Vrchním velitelem spojeneckých sil byl jmenován americký generálporučík Dwight Eisenhower a námořní síly si vzal na povel britský admirál Andrew Cunningham. Plánování invaze probíhalo v Eisenhowerově štábu v Londýně a spojenečtí velitelé nehodlali nic ponechat náhodě. Dobře si totiž uvědomovali, že jde o první britsko-americkou kombinovanou operaci, jejíž případný neúspěch by měl katastrofální následky jak z vojenského, tak i politického hlediska.

Celá řada otázek

Na první pohled se mohlo zdát, že provedení operace Torch nebude nijak obtížné. Spojenecké jednotky se měly vylodit na několika strategicky důležitých místech Maroka a Alžírska ovládaných vichistickým režimem, přičemž ze zpravodajských informací bylo známo, že mnoho Francouzů nehodlá klást velký odpor. Německo většími hladinovými silami ve Středomoří nedisponovalo a ani protiúder italského námořnictva nebyl příliš pravděpodobný. V předchozích střetech Britové poznali, že bojové kvality Italů nejsou valné a jejich válečná plavidla navíc po přerušení dodávek rumunské nafty trpěla nedostatkem paliva. Jenže přes tyto faktory byla řada velitelů pesimistická a prohlašovala, že operace Torch představuje značný hazard. 

Spojenci totiž museli vyslat operační svazy přes Atlantik zamořený německými ponorkami a poté vylodit okolo 90 000 vojáků na různých, od sebe značně vzdálených místech, s nedostatečnou leteckou podporou. Zároveň podle skeptiků nikdo nemohl zaručit, že Francouzi skutečně nebudou bojovat. V severní Africe disponovali 200 000 muži a silnými leteckými i námořními jednotkami, takže v případě aktivního odporu mohli Spojencům způsobit značné problémy. Otázkou také zůstávalo, jak na vylodění v severní Africe zareaguje frankistické Španělsko.

Britský příspěvek

Spojenečtí velitelé právem pokládali za značný problém shromáždění dostatečného množství válečných lodí k podpoře tří plánovaných invazních svazů. Sehnat samotná invazní plavidla a zásobovací lodě rovněž nebylo zrovna jednoduché. Během první poloviny roku 1942 totiž německé ponorky potopily téměř
čtyři miliony tun spojenecké tonáže, což představovalo jen velmi obtížně nahraditelné ztráty. V průběhu bojů o Maltu v letních měsících přišli Britové o řadu válečných i obchodních lodí a 11. srpna 1942 navíc U-73 poslala ke dnu letadlovou loď Eagle. Značné nasazení si také vyžádal doprovod konvojů mířících s válečným materiálem do SSSR. 

Britský podíl na operaci Torch přesto musel být zásadní a Churchill k tomu později ve svých pamětech napsal: „Když však došlo na vypracovávání plánu, zjistilo se, že je nutné, aby velký počet vojáků, podstatná část dopravních prostředků, nejméně poloviční příspěvek ve vzduchu a dvě třetiny námořních sil byly britské.“

Američané horečně vyráběli nová plavidla a tisíce námořníků ve výcvikových střediscích mezitím absolvovaly trénink nutný pro výsadkové operace. Roosevelt Churchillovi 3. září 1942 napsal, že USA mohou poskytnout výsadkové lodě pro celkový počet 34 000 vojáků a mimo to transportní lodě schopné pojmout dalších 52 000 mužů s dostatečným počtem nákladních lodí potřebných k jejich podpoře. Pokud šlo o válečná plavidla, tak podle admirála Kinga mohli dát Američané k dispozici maximálně 57 lodí, z čehož byla jedna moderní a dvě staré bitevní lodě, jedna velká a dvě malé letadlové lodě přestavěné z nákladních a dva těžké křižníky. 

Shromáždění všech plavidel však vyžadovalo čas, takže provedení operace Torch se neustále odsouvalo. Churchill uvažoval o 15. říjnu, poté se mluvilo o 31. říjnu, ale ani toto datum se nakonec nejevilo jako reálné. Konečné rozhodnutí tedy znělo: Vylodění v severní Africe proběhne 8. listopadu 1942.

Image

Čtěte také

Válečné dilema Španělska: Od pomoci Němcům k přiblížení se Západu

Americká sonda DART (Double Asteroid Redirection Test) v roce 2022 plánovaně narazila do planetky Dimorphos, která je vlastně měsícem o něco větší planetky Didymos. Šlo o velmi vzrušující první praktický test budoucí planetární obrany Země, který se povedl více než dobře.

K zasažené planetce teď míří evropská mise Hera, která by měla zblízka prozkoumat následky kosmické srážky. Cíl Hery se ovšem nachází v Hlavním pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem, ve vzdálenosti asi 11 milionů kilometrů. Tam by měla Hera dorazit koncem příštího roku.

Výjimečný snímek Deimosu

Na své pouti vesmírem se Hera nedávno přiblížila Marsu, aby využila mechanismus gravitačního praku. Návštěvu rudé planety operátoři využili k testům některých přístrojů sondy. 

Zhruba po dobu jedné hodiny se sonda Hera pohybovala rychlostí asi 33 480 kilometrů za hodinu ve vzdálenosti zhruba 5 600 kilometrů od povrchu rudé planety. Během testů přístrojů sonda pořídila asi 600 snímků, což je už samo o sobě pěkný úspěch. Jak se ale ukázalo, jeden z těchto snímků ukrývá poklad. Sondě se podařilo zachytit Deimos, jeden ze dvou malých marťanských měsíců. 

Deimos je vnějším měsícem Marsu a se svými 12,5 kilometry v průměru je o něco méně známý než druhý měsíc Phobos. Jejich původ je pro vědce záhadou a zůstává námětem odborných debat. Podle jedné z teorií by Deimos a Phobos mohli představovat pozůstatky jednoho velkého měsíce, který kdysi Mars měl.

Image

Čtěte také

Phobos a Deimos jsou zřejmě pozůstatky zmizelého měsíce Marsu

Hedvábí tvořilo klíčové zboží při rozvoji globální obchodní sítě podél proslulé starověké stezky, která propojovala Čínu se západním světem a sloužila k výměně artiklů i vědomostí. Vzhledem k náchylnosti organického materiálu k degradaci je však vysledování původu jeho používání náročné: V archeologických nálezech se dochovalo jen málo důkazů, přičemž některé nepřímé stopy nabízejí nástroje spojené s výrobou látky z období neolitu. 

Nedávno však archeologové na nalezišti San-sing-tuej v čínském Sečuánu potvrdili používání hedvábí při obětních rituálech, které praktikovala civilizace z doby bronzové v povodí řeky Jang-c’-ťiang.

Mezi nebem a zemí

San-sing-tuej tvořilo centrum starověkého království Šu, jež mělo dlouhou tradici chovu bourců morušových a hedvábnictví. Odborníci z Čínského národního muzea hedvábí a Sečuánského výzkumného ústavu kulturních památek a archeologie odkryli ve zmiňované lokalitě celkem osm obětních jam. V nich pak probádali vrstvy popela a spálených artefaktů mimo jiné z bronzu, zlata či nefritu.

Jeden z nalezených předmětů ve tvaru mřížky pokrývaly zbytky tkaniny a vědci nakonec díky pokročilým analytickým metodám potvrdili, že jde o pozůstatky hedvábí. K částečnému zachování křehkého materiálu přispěly mineralizační procesy skrze měďnaté ionty, jež se uvolňovaly z okolních bronzových artefaktů. Odborníci se domnívají, že hedvábí starým Číňanům sloužilo jako „hmotný nosič“ při náboženských obřadech, které měly zprostředkovat komunikaci mezi nebem a zemí. Uvedené tvrzení se shoduje s historickými záznamy o používání látky při chrámových rituálech a u pohřebních oděvů.

Nejstarší nález

Předchozí radiokarbonové datování určilo stáří naleziště v San-sing-tuej na 3 148–2 966 let, což dělá ze zmíněných hedvábných vláken nejstarší kdy objevené doklady. První zprávy o produkci žádaného materiálu v oblasti řeky Jang-c’-ťiang sahají přes pět tisíc let do minulosti. Lokalita je přitom pěstováním morušovníků a výrobou hedvábí známá dodnes a představuje jeho největšího producenta a vývozce na světě.

Image

Čtěte také

Největší poklad Číny: Prozrazené tajemství bource morušového

Loni v červenci bylo jednomu pacientovi v americkém Texas Heart Institute implantováno umělé srdce poháněné magnetickou levitací (maglev). Bylo to poprvé, kdy bylo toto zařízení z odolného titanu použito u člověka. Cílem unikátní operace bylo poskytnout pacientovi dočasnou podporu, než získá dárcovské srdce. Osm dní po operaci byl přístroj nahrazen lidským srdcem a pacient propuštěn. Od té doby využili stejnou podporu další čtyři pacienti, přičemž nejdelší čekání na transplantaci trvalo 27 dnů.

Přelom v transplantacích?

Letos v únoru fungovalo bionické srdce BiVACOR Total Artificial Heart u čtyřicetiletého Australana dokonce 105 dnů. Pacient z Nového Jižního Walesu podstoupil operaci 22. listopadu 2024 a dárcovské srdce mu lékaři implantovali 6. března 2025. Podstatnou část této doby navíc Australan strávil v domácí péči mimo nemocniční prostředí.

Bionické srdce BiVACOR se liší od jiných umělých srdcí tím, že využívá elektromechanické rotační čerpadlo a magnetickou levitaci namísto běžnějších pružných polymerových membrán. Díky minimálnímu počtu pohyblivých částí a absenci tření je zařízení extrémně odolné.

Ačkoli zatím není jasné, zda může představovat trvalou náhradou srdce, jeho úspěch ukazuje, že může sloužit jako životně důležitá přechodná podpora pacientů čekajících na transplantaci. Podle odborníků by se v příštím desetiletí mohl stát plnohodnotnou alternativou pro pacienty, kteří nemají k dispozici dárcovské srdce.

Image

Čtěte také

Vědcům se podařilo prodloužit životnost srdcí určených k transplantacím

Aby udělala pravdivou reportáž o praktikách newyorského ústavu pro choromyslné, nechala se tam Nellie Bly dobrovolně zavřít! Po přečtení románu Julese Vernea se zase rozhodla, že se vydá na cestu kolem světa, a to dokonce bez mužského doprovodu. Do všeho šla naplno. Snila o tom, že se stane učitelkou, ale osud rozhodl jinak a ona se proslavila v jiné branži. 

Otcova smrt 

Narodila se v roce 1864 v Pensylvánii jako Elizabeth Jane Cochranová a vypadalo to, že prožije celkem bezstarostné dětství. Otec sice začínal jako dělník, ale později se úspěšně věnoval obchodu a kromě toho to dotáhl až na soudce. Jenže zemřel, když bylo Elizabeth šest let. Protože měl celkem ze dvou manželství patnáct dětí – Elizabeth byla třináctá v pořadí – na nějaké dědictví to nevypadalo. Matka se tedy znovu vdala, ale tentokrát šlápla notně vedle. Z nového manžela se vyklubal notorický pijan a násilník, a tak jí nezbylo než se s ním rozvést. 

Nadaná Elizabeth sice začala studovat, ale protože rodina šetřila každou korunu, byla donucena studia brzy ukončit. Měla literární talent. Už od šestnácti let psala básně a povídky, začala proto pracovat v novinách. K této práci se prý dostala zajímavým způsobem. Rozlítil ji totiž sexistický článek s názvem „K čemu jsou dívky dobré“, který vyšel v Pittsburgh Dispatch. Podle něj se dívky a ženy hodily pouze k udržování rodinného krbu a rození dětí. Elizabeth na to zareagovala rázným dopisem, v němž si nebrala servítky a který podepsala Lonely Orphan Girl (tedy Osamělý sirotek). 

Šéfredaktor listu George Madden byl její reakcí ohromen. Její dopis nejen zveřejnil, ale ihned po ní začal pátrat. Když se mu představila, okamžitě ji zaměstnal ve svých novinách. Z ochranných důvodů bylo tehdy zvykem psát pod pseudonymem, a tak od této chvíle známe Elizabeth jako Nellie Bly. 

Móda ji nebavila 

Okamžitě na sebe upozornila sérií článků o nesnadném životě dělníků v místní konzervárně. Jenže její kritické texty se nelíbily továrníkům, a tak ji přeřadili do neškodné rubriky o módě, společnosti a zahradničení. A to se zase nelíbilo jí. Odjela tedy do Mexika, kde strávila půl roku jako zahraniční zpravodajka. Za kritiku tehdejší diktátorské vlády jí hrozilo dokonce vězení, a proto z Mexika raději uprchla. Psát ale znovu o módě? To raději sbalila kufry a zamířila hledat štěstí do New Yorku. Jenže to nešlo zdaleka tak jednoduše, jak si malovala. Marně hledala práci v několika newyorských redakcích. O ženy-redaktorky nikdo nestál. Nakonec uspěla až po čtyřech měsících v kanceláři Josepha Pulitzera a jeho listu New York World. 

Jako novinářka tu dostala tajný úkol – infiltrovat se do ženského blázince a sepsat odtud sérii článků. Přistupovala k tomu víc než zodpovědně. Doma si před zrcadlem nacvičovala nepříčetné výrazy a různé grimasy, ačkoli se nikdy s žádným duševně chorým člověkem nepotkala. Dokonce se přestala mýt a čistit si zuby. Přesto stále pochybovala o tom, zda se jí podaří delikátní úkol splnit. Nakonec se pod jménem Nelly Brown nechala nejdříve zapsat do ženské ubytovny. Tady sehrála tak „šílenou“ etudu, že na ni museli přivolat policii. Uznali ji za dementní a odvezli do ženského ústavu pro choromyslné Women's Lunatic Asylum na Blackwell's Island. Experiment mohl začít. 

Blackwellův ostrov 

Skutečnost předčila novinářčino očekávání. Personál se k pacientkám choval nelidsky a přímo brutálně! Ženy byly pravidelně bity a ty, které dostaly nálepku jako obzvláště nebezpečné, byly přivazovány k posteli. Neměly dostatečné oblečení, takže se stále třásly zimou. Otřesné bylo jídlo a ještě horší hygiena. Tu představovala vana s ledovou vodou, v níž se ženy koupaly postupně po sobě, případně kbelíky s ledovou vodou, kterými dozorkyně polévaly pacientky. Čtyřiceti pěti ženám musely stačit dva ručníky. Vlastní oblečení musely odevzdat, a to erární se měnilo jednou za měsíc. Častěji jen v případě, že hrozila nějaká kontrola. 

Brzy po příchodu do ústavu přestala Nellie předstírat šílenství a snažila se lékaře i sestry-dozorkyně přesvědčit, že je při smyslech a že ji mohou propustit. Nevěřili jí! Naopak! Musela tam tedy zůstat celých deset dní, jak bylo původně naplánováno. Její propuštění pak zajistil právník, kterého do ústavu poslala redakce New York World. 

Vše nakonec proběhlo relativně hladce, protože léčebna neměla zájem přitáhnout nežádoucí pozornost. Pobyt, byť jen desetidenní, Nellie poznamenal do konce života. Její reportáž, stejně jako později kniha Deset dnů v šíleném domě, vyvolala senzaci a Nellie přinesla trvalou slávu. A nejen to! Především přispěla k tomu, že se o tuto problematiku konečně začala zajímat jak veřejnost, tak i soud, který se nakonec zasloužil o zlepšení podmínek v ústavech pro choromyslné. 

V roce 1888 Nellie navrhla v redakci New York World, že podnikne cestu kolem světa. Inspirovala se knihou Julese Vernea Cesta kolem světa za osmdesát dní. Doufala, že hlavního hrdinu Philease Fogga trumfne. Nakonec dobrodružnou cestu, dlouhou 24 898 mil (tedy 40 070 kilometrů), na níž se setkala v Amiens i s autorem knihy, zvládla za neuvěřitelných 72 dní, 6 hodin a 11 minut. Z rekordu se ale neradovala dlouho. Držela ho jen několik měsíců. Brzy ji překonal cestovatel Francis Train, kterému cesta trvala 67 dní. 

Nová profese 

V roce 1895 se jedenatřicetiletá Nellie provdala za milionáře Roberta Seamana, kterému bylo už 73 let. Kvůli jeho chatrnému zdraví opustila žurnalistiku a pečovala o něj. Zároveň ho na jeho žádost nahradila v čele jeho společnosti, která vyráběla ocelové nádoby. A opět byla úspěšná! Podařilo se jí dokonce pod jménem Elizabeth Cochrane Seaman získat dva americké patenty: na novou plechovku na mléko a na stohovací popelnici. 

Po manželově smrti v roce 1904 zavedla ve firmě systém sociální péče. Zaměstnancům poskytovala různé sociální a zdravotní výhody a úlevy a nechala pro ně postavit rekreační zařízení. Vděku se však nedočkala. Nakonec kvůli zpronevěře ze strany manažera továrny firma zbankrotovala a Nellie přišla o všechno. 

Za první světové války se opět vrátila k žurnalistice a byla jednou z prvních, kteří navštívili válečnou zónu mezi Srbskem a Rakouskem. Dokonce ji tam zatkli, protože ji považovali za britskou špiónku. Jejím velkým tématem se pak stalo i volební právo žen a péče o děti. Zasloužila se především o vznik dětských domovů, kde se rovněž zajímala o umísťování dětí cizích národností. Za svůj nepříliš dlouhý život toho dokázala hodně. Zemřela na zápal plic v lednu 1922 ve věku nedožitých padesáti osmi let…

Image

Čtěte také

Bojovnice v bílých pláštích: První lékařky musely za své uznání tvrdě bojovat

Již osmým rokem vzniká na vrcholu hory Cerro Armazones v chilské poušti Atacama obří dalekohled, který má ambici změnit astronomii. Revoluční Extrémně velký teleskop (ELT) pro pozorování vesmíru z povrchu Země bude největším dalekohledem na světě pro viditelné světlo a infračervené záření. Dalekohled ELT bude mít inovativní pětizrcadlovou optickou konstrukci, jejímž ústředním prvkem se má stát obří hlavní zrcadlo s průměrem 39 metrů, složené ze 798 šestiúhelníkových segmentů.

Podle původních plánů měl ELT zahájit první vědecká pozorování v roce 2028. Podle čerstvé zprávy Evropské jižní observatoře se tak ale stane později. První zkušební pozorování se podle zástupců ESO uskuteční v březnu 2029. Poté budou nainstalovány a uvedeny do provozu první přístroje, což povede k prvním vědeckým pozorováním v prosinci 2030. Zpoždění projektu je podle ESO zapříčiněno průtahy při stavbě a komplikacemi při vývoji.

Extrémně velký teleskop má přinést odpovědi na základní otázky vesmíru a života. Očekává se, že dramaticky změní pohled na vesmír a donutí nás přehodnotit představy o našem místě v něm. Vědci věří, že ELT bude představovat klíčový přínos v oblastech, jako je objevování obyvatelných exoplanet, formování galaxií nebo studium temné energie a temné hmoty.

Image

Čtěte také

První segmenty primárního zrcadla pro největší pozemský teleskop míří do Chile

Zelenomodří leguáni fidžijští (Brachylophus fasciatus) vypadají jako přirození obyvatelé tropických ostrovů Fidži. Vědci však dlouho nechápali, jak se tito velcí ještěři dostali na toto odlehlé místo v jižním Pacifiku. 

Nová genetická studie publikovaná v časopise PNAS potvrzuje teorii, že leguáni zřejmě urazili ohromnou vzdálenost přes oceán – více než 8 000 km – z jihozápadu Severní Ameriky, čímž vytvořili jeden z nejdelších zaznamenaných případů přirozené migrace po moři. Leguáni kolonizovali mnoho ostrovů v Karibském moři a na Galapágách, ale žádná z těchto cest se nevyrovná jejich neuvěřitelné migraci na Fidži.

Stopy vedou do Severní Ameriky

O původu fidžijských leguánů existovalo několik teorií. Část vědců se přikláněla k tomu, že leguáni dosáhli Fidži díky pevninským mostům během rozpadu superkontinentu Gondwana. Další badatelé pracovali s teorií, že se leguáni na Fidži dostali z Jižní Ameriky na plovoucích kusech vegetace. Tato cesta jim měla zabrat několik měsíců.

V nové studii vědci porovnali genetický profil jednoho ze čtyř druhů fidžijských leguánů rodu Brachylophus s genomy několika druhů z Ameriky. Výsledky ukázaly, že fidžijští leguáni jsou nejbližšími příbuznými pouštním leguánům rodu Dipsosaurus z jihozápadu Severní Ameriky – vzdáleným přes 8 000 km.

Zjištění bylo pro vědce překvapením. Všeobecně se předpokládalo, že fidžijští leguáni budou spíše příbuzní leguánům zeleným (Iguana iguana), obývajícím lesní oblasti tropické Střední a Jižní Ameriky nebo mořským leguánům z Galapág (Amblyrhynchus cristatus).

Tisíce kilometrů na vorech

Výzkumníci odhadují, že fidžijští leguáni se oddělili od svých severoamerických příbuzných před 34–31 miliony let – tedy dlouho po rozpadu Gondwany. To znamená, že nemohli využít k přesunu na Fidži pevninské mosty. Vzhledem k obrovské vzdálenosti mezi Severní Amerikou a Fidži se leguáni museli dostat na tropický ostrov na plovoucích kusech vegetace unášených mořskými proudy. Pokud se podaří tuto hypotézu potvrdit, šlo by o doklad nejdelší známé přirozené migrace suchozemského obratlovce přes oceán.

Podle spoluautora studie Simona Scarpetty z University of San Francisco mají leguáni několik přirozených vlastností, které jim mohly pomoci přežít tuto extrémní cestu. Jsou mimořádně odolní vůči hladu a horku – díky svému pomalému metabolismu dokážou dlouho vydržet bez potravy. Podle Scarpetty to sice neznamená, že fidžijští leguáni skutečně na ostrov připluli na „vorech“, pokud by ale měl jakýkoliv obratlovec přežít tisíce kilometrů dlouhou cestu přes oceán na kusu plovoucí vegetace, leguáni by podle něj byli jedním z nejpravděpodobnějších kandidátů.

Image

Čtěte také

Evoluce poháněná hurikánem: O přežití leguánovitých ještěrů někdy rozhodují nečekané detaily

Před 74 tisíci lety explodovala na indonéském ostrově Sumatra sopka, která vyvrhla na dva tisíce kubických kilometrů magmatu a osm set kubických kilometrů sopečného popela. Erupce byla dvanáctkrát mocnější než největší historicky zaznamenaný výbuch sopky Tambora, ke kterému došlo v roce 1815 na indonéském ostrově Sumbawa. Tehdy exploze Tambory zastínila prachem a popelem vychrleným do atmosféry zemský povrch natolik, že se rok 1816 zapsal do historie severní polokoule jako „rok bez léta“. 

Výbuch supervulkánu Toby je považován za jednu z největších zkoušek, jakým kdy lidstvo čelilo. Má se za to, že bezprostředně po explozi následovalo šest až deset roků „vulkanické zimy“ a citelné ochlazení pozemského klimatu se pak táhlo další tisíciletí. Bezprostředně po výbuchu mohla průměrná teplota klesnout i o 15 °C. Dlouhodobý pokles teplot se pohyboval minimálně kolem 4 °C. Pravděpodobně však byl ještě výraznější. Podle některých odborníků odstartoval výbuch Toby dobu ledovou čili glaciál. 

Vymírání 

Vegetace tropů takové ochlazení nepřežila. Rozsáhlé škody vznikly i na lesích mírného pásu. Oblasti závislé na monzunových deštích trpěly suchem a měnily se na pouště a polopouště. Pro lidi znamenala tak razantní změna zemského klimatu těžkou zkoušku. V Asii, kde byly dopady výbuchu sopky nejtěžší, měli spolu s mnoha druhy zvířat vyhynout i lidé. Lidstvo mělo balancovat na pokraji vymření a přeživších mohlo být kolem tří až deseti tisíc. Celé lidstvo by se tehdy vešlo na jeden menší sportovní stadion. 

Poslední pravěcí Homo sapiens měli přežívat v Africe. I tam ale čelili existenčním problémům. Vyřešili je ovšem dokonalejší organizací, upevněním společenských vazeb a rozvojem abstraktního myšlení. V duchu zásady, že co člověka nezabije, to ho posílí, vyšel Homo sapiens jako druh z klimatické krize silnější, než byl na jejím počátku. Právě vymoženosti zrozené v těžkých časech po výbuchu Toby měly člověku otevřít nové možnosti. 

Když se lidstvo z katastrofy vzpamatovalo, umožnily mu četné inovace populační explozi. Rychle expandovalo mimo Afriku a nakonec osídlilo zbytek světa. Do Asie měli tito lidé proniknout podél pobřeží Indického oceánu v masivní migrační vlně někdy před 60 tisíci roků. Výsledky nejnovějších výzkumů z jižní a severní Indie ale odhalují zcela odlišný běh událostí. Homo sapiens zřejmě žil v Indii už před výbuchem Toby a katastrofu tam přežil. 

Homo sapiens v Indii 

Pravěký Homo sapiens se pokoušel odejít ze své africké evoluční kolébky mnohokrát. Většina jeho pokusů však končila nezdarem. Jednu takovou neúspěšnou misi dokumentuje nález lebky pravěkého Homo sapiens staré 210 tisíc let v jeskyni Apidima na jihu Řecka. Tito lidé sice pronikli na evropský kontinent, ale neudrželi se tu, a my je proto nemůžeme zařadit do svého rodokmenu. Přímí předci dnešních Evropanů dorazili na náš kontinent teprve před 50 tisíci roků. Nikdo dnes nemá nejmenší tušení, kolik podobných neúspěšných pokusů o invazi z Afriky do Evropy se před jejich příchodem odehrálo. 

Podobně se zřejmě pokoušel osídlit pravěký Homo sapiens i Asii. Vykopávky v jihoindické lokalitě Jwalapuram odhalily v roce 2007 stopy po přítomnosti Homo sapiens, které jsou starší než migrační vlna po katastrofě vyvolané erupcí sopky Toba. V Jwalapuramu a dalších indických lokalitách se nedochovaly ostatky pravěkých lidí. Zbyly tu po nich pouze kamenné nástroje. Ty byly vyráběny stejnou technikou, jakou v té době používali lidé druhu Homo sapiens v Africe. To dokazuje, že i do Asie vyrazil Homo sapiens z Afriky hned několikrát.

Z nálezů v Jwalapuramu není jasné, co se s tamějšími pravěkými lidmi stalo po katastrofě vyvolané obřím výbuchem sopky na Sumatře před 74 tisíci roky. Odpověď na tuto otázku nabídl výzkum v severoindické lokalitě Dhaba, kam se výzkumný tým indických, německých, britských a australských vědců vedený Chrisem Clarksonem z australské University of Queensland přesunul z Jwalapuramu. Výsledky vykopávek v Dhabě zveřejnil před časem přední vědecký časopis Nature Communications. 

Údolí řeky Son 

Dhaba leží v údolí středního toku řeky Son, jež patří k významným jižním přítokům veletoku Gangy. Ani tady se nedochovaly ostatky pravěkých lidí. Jejich přítomnost opět dokládají nálezy kamenných nástrojů vyráběných tzv. levalloiskou technikou z rohovce, vápence a jílovce. Lidé si tak zhotovovali třeba hroty, nože nebo škrabky. Pro objasnění osudů lidí žijících v této oblasti má klíčový význam fakt, že se nástroje nacházejí ve vrstvách starých 80 tisíc až 65 tisíc roků. Vědci je našli jak pod, tak i nad vrstvou sopečného popela pocházejícího z Toby. Lidé tu tedy žili před i po explozi sopky. Nástroje z pozdějšího období nacházené ve vrstvách nad stopami po sopečné erupci jsou stejné jako nástroje z doby před sopečnou erupcí. Vědci z toho vyvozují, že lidé v Dhabě následky erupce Toby přežili. 

„Lidé v Dhabě vyráběli nástroje podobné nástrojům používaným v té době lidmi Homo sapiens v Africe. Skutečnost, že tento typ nástrojů v době superexploze vulkánu Toba nevymizel ani se dramaticky nezměnil, dokazuje, že tu lidé tak zvanou katastrofu přežili, pokračovali ve výrobě nástrojů a měnili zdejší prostředí,“ říká Chris Clarkson. 

Mírnější následky 

Objevy z údolí řeky Son přispěly ke korekci názorů na následky exploze sopky Toba i na historii osídlení Země. Nahlodaly teorii o „vulkanické zimě“, kterou dnes zastává stále méně odborníků. Řada vědců se nyní kloní k názoru, že následky výbuchu vulkánu nebyly tak drastické a nezpůsobily dramatické ochlazení. Do zemského klimatu se zcela jistě promítly, ale s vysokou pravděpodobností nenastartovaly glaciál. Lidé Homo sapiens, kteří někdy před 100 tisíci roky opustili Afriku a vydali se podél pobřeží Indického oceánu do Asie, v důsledku sopečné katastrofy nevyhynuli. Jejich malé tlupy se změně klimatu přizpůsobily a přežily. Nelze vyloučit, že pronikly až do Austrálie. 

V dědičné informaci současných obyvatel Asie, Indonésie či Austrálie však genetici žádné stopy po aktérech této dávné migrační vlny nenašli. Znamená to, že tito lidé sice přežili katastrofu vyvolanou výbuchem Toby, ale neodolali tvrdým zkouškám, jež na ně čekaly v následujících tisíciletích. Pomalu, ale jistě mizeli. Můžeme jen spekulovat, zda k jejich potomkům nepatřily trpasličí druhy pravěkých lidí žijících na indonéském ostrově Flores či na filipínském ostrově Luzon. Homo sapiens však definitivně osídlil Asii, Indonésii i Austrálii až v další mohutné migrační vlně před 60 tisíci roky.

Image

Čtěte také

Katastrofy, které změnily svět: Výbuch sopky Tambora změnil globální klima