Už delší dobu se ukazuje, že káva může být zdraví prospěšná. Přispívá například k prevenci neurodegenerativních onemocnění vyššího věku a rovněž podporuje boj s určitými typy nádorů. Podle nového výzkumu ale přinejmenším v některých případech záleží na tom, kdy člověk kávu pije.

K tomuto závěru dospěl výzkumný tým, který vedl Lu Qi z americké Tulaneho univerzity v Louisianě. Vědci zpracovali data týkající se více než 40 tisíc dospělých, kteří se mezi lety 1999 a 2018 účastnili amerického Národního výzkumu zdraví a výživy. Tito lidé sledovali svůj denní příjem potravin a nápojů, včetně kávy a doby jejího pití. Podrobnosti výzkumu zveřejnil odborný časopis European Heart Journal.

Kdy káva pomáhá srdci?

Klíčovou otázkou, na kterou badatelé hledali odpověď bylo, zda má doba, kdy je káva konzumována, vliv na zdraví srdce. Vědci respondenty rozdělili do tří skupin podle doby, kdy obvykle konzumovali kávu. Přibližně 36 procent respondentů pilo kávu v ranních či dopoledních hodinách, dalších 16 procent lidí si dopřávalo kávu v průběhu dne a 48 procent kávu vůbec nepilo.

Analýzy prozradily, že lidé, kteří pijí kávu ráno, čelili oproti těm, kteří nepijí kávu vůbec, asi o 16 procent nižšímu riziku, že z jakéhokoliv důvodu zemřou. Ještě výraznější to bylo v případě smrti kvůli kardiovaskulární chorobě. Riziko ranních pijáků kávy bylo v tomto případě o 31 procent nižší než u těch, co kávu nepijí anebo ji pijí celý den.

„Podle toho, co víme, je náš výzkum první, který sledoval vliv doby pití kávy na její přínos pro zdraví,“ vysvětluje Qi. „Potvrdili jsme, že nezáleží jen na samotném pití kávy anebo na jejím množství, ale také na tom, kdy během dne lidé kávu pijí. Do budoucna by náš výzkum mohl vést k dietním doporučením, především pro pacienty s kardiovaskulárními chorobami.“

Jedním z možných vysvětlení podle vědců je, že ranní káva může být lépe sladěna s přirozeným zvýšením aktivity nervového systému, ke kterému dochází po probuzení. Naopak odpolední a večerní konzumace kávy může narušovat cirkadiánní rytmy a produkci hormonů (například melatoninu), což ovlivňuje rizikové faktory, jakým je například vysoký krevní tlak.

Image

Čtěte také

Zdravá kombinace: Káva s mlékem zřejmě chrání proti zánětům

Kolem výpravy je mnoho nejasností. Její příčinu vidí jedni v kořistnických choutkách českého knížete, druzí v mocenských ambicích. Podle některých historiků měl Břetislav nejen kořistit a plundrovat Polsko, ale na čas ho dokonce i okupovat. Jiní považují za hlavní důvod expedice za svatým Vojtěchem snahu pražského biskupa získat pallium, tedy povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. 

Předně je třeba říct, že hlavním naším zpravodajem je český kronikář Kosmas, který „expedici“ věnoval čtyři kapitoly své druhé knihy. Dalším pramenem je polská kronika Kosmova současníka, kronikáře Galla, který své dílo sepisoval zhruba ve stejné době jako Kosmas. Na rozdíl od něj věnoval cizí výpravě jen jednu jedinou větu, a to přesto, že se dotýkala jeho země. Jsme tedy odkázání především na českou kroniku, jejíž detailní zpracování události má hlubší symbolický význam a bezesporu patří k hlavním událostem celé jeho kroniky.

Kosmas nejprve vysvětluje Břetislavovu výpravu jako akt odvety za učiněná příkoří, který českým zemím způsobil polský král Boleslav Chrabrý. Celý podnik kníže od počátku pečlivě připravoval. Potřeboval souhlas předáků a dostatek schopných válečníků. Aby je přesvědčil, musel samozřejmě slíbit nemalý podíl na kořisti.

Vedle válkychtivých bojovníků se však akce účastnil také pražský biskup Šebíř. Někteří historikové jeho účast zpochybňují, protože to bylo v té době něco neobvyklého. Vzhledem k charakteru cesty, jež nakonec sledovala především duchovní cíl, a to tělo svatého Vojtěcha, byla ovšem přítomnost biskupa samozřejmostí. Kosmas tím ostatně naznačil, že nejde jen o bohapustou vojenskou intervenci, ale o určitou formu svaté války. A právě v nich byla účast duchovních nepostradatelná.

Pravý cíl 

Nicméně zpočátku se o žádném religiózním aspektu Kosmas nezmiňuje. Spíš naopak. V popisu výpravy dominují tehdejší vojenské narativy. Břetislav je přirovnáván k ničivé bouři. Náruživě táhl Polskem, „hubil vsi, vraždami, loupežemi a požáry a dobýval pevných míst“. Vtáhl do Krakova, který vyvrátil a zmocnil se tamní bohaté kořisti představující nesmírné množství zlata, stříbra a starých pokladů, které za ta léta nashromáždili polští panovníci. 

Knížecí zběsilost je zmírněna až zprávou o obyvatelích hradu Hedče, kteří raději vyšli Břetislavovu vojsku vstříc se zlatým prutem na znamení, že se mu vzdávají na milost a s prosbou, aby je odvedl do Čech. Kníže jim velkoryse vyhověl a později jim udělil kus lesa poblíž Črnína a svolil, aby se spravovali polským právem. Touto etymologickou vložkou Kosmas vyložil původ tzv. Hedčanů a zároveň ukázal na milosrdenství českého knížete. 

Čechové poté bez větších obtíží dobyli Hnězdno. A právě zde dochází ve vypravování k zásadnímu zlomu. Oni dosud zuřiví bojovníci, kteří dosud jen rabovali a vraždili, najednou nedbali žádné kořisti a pospíchali do chrámu svaté bohorodičky Marie. Teprve nyní Kosmas prozrazuje čtenáři pravý cíl výpravy. Je jím svatý hrob, v němž se nacházel ten nejdůležitější poklad, a sice tělo svatého Vojtěcha. 

Na scénu poprvé vystupuje pražský biskup Šebíř, který válečníky varuje, aby se nepřibližovali k svatému tělu. Nejprve se musejí tři dny postit, činit pokání, odvrhnout všechny své hříchy a slíbit, že už nebudou hřešit. Teprve poté je možné Vojtěchovy ostatky vyjmout. Bojovníci se biskupovým slovům vysmáli a nedočkavě se vrhli vykopat světcův hrob. Tento bezbožný čin však nezůstal bez trestu. Než začali výkopové práce, všem selhaly smysly a ztratili zrak. Až když se jim po třech hodinách smysly zase navrátily, v bázni Boží pochopili, že je potřeba splnit biskupovo kázání. Během nastávajících tří dnů se horečně postili a prosili za odpuštění. Zkrátka aby mohli prohlédnout, museli nejprve oslepnout. 

Břetislavova dekreta 

Biskupovi se pak zjevil samotný svatý Vojtěch, aby mu sdělil podmínky, za kterých si Češi mohou odvézt jeho ostatky. „Pověz knížeti a jeho předákům toto: Otec nebeský dá, oč žádáte, neoddáte- li se opět hříchům, jichž jste se odřekli ve vodě křtu.“ To vše bojovníci ochotně slíbili, jakož i napravit hříchy svých otců, kteří Vojtěcha vyhnali z české země. Poté biskup společně s knížetem vyhlásili nad Vojtěchovým hrobem nový křesťanský zákoník. Vešel do dějin jako Břetislavova dekreta a je považován za nejstarší zákoník českého státu. 

Jakmile vyhlásili poslední zákon, kníže kladivem rozbořil za biskupova vzývání svaté Trojice vršek hrobu, společně vytáhli a otevřeli rakev, nadechli se líbezné vůně, linoucí se z neporušeného světcova těla, někteří s knížetem pohlédli světcovi do tváře, zazpívaly se duchovní písně. Byly přineseny dary, tělo zabaleno do hedvábí. Kosmas děkuje Bohu a podotýká, že ten, který kvůli špatnostem vzpurného národa uprchl, nechává své tělo zpět donést k již obrácenému národu. Kníže však nesebral pouze ostatky svatého Vojtěcha. Společně s biskupem rozhodli přibrat tělo jeho bratra Radima a taky ostatky pěti bratří, kteří byli tamtéž pohřbeni. 

Relikvie svatého Vojtěcha doputovaly na konci srpna za velkého jásotu do Prahy. Zatímco se český lid radoval nad spanilou výpravou knížete a úspěšným návratem světce, byť mrtvého, nastalo v Římě velké pohoršení, neboť papež tuto translaci nepovolil. Říšský král Jindřich III. podnikl rok nato do Čech trestnou výpravu, Břetislav ho však porazil v bitvě u Brůdku. Teprve až když se mu po další výpravě podařilo oblehnout Prahu, český kníže se podrobil a nabídl část polské kořisti.

„Diplomaticky“ kníže vyřešil také celou záležitost s papežem. Korupce nebyla středověkému člověku vůbec cizí a kníže tohoto nekřesťanského prostředku neváhal využít. Jak zdůrazňuje Kosmas, poslal papeži do Říma posly, „přinášejíce vzkazy více dary podmazané nežli slovy výmluvnosti uhlazené“. Zatímco se rozhodovalo o této věci, poslové „podplatili chytrost kardinálů, zlatem podvrátili spravedlnost, platem vykoupili milost a dary zmírnili soudní nález“. Papež nakonec peníze milostivě přijal a rozkázal, že jako omluvu za svou opovážlivost má kníže nechat postavit klášter. Tím byla věc vyřešena.

Symbolika 

Kosmův příběh o Břetislavově expedici lze číst jako přechodový rituál. Válečníci se nejprve chovali jako krutí barbaři a teprve příchodem do Hnězdna radikálně změnili chování. Význam relikvie svatého Vojtěcha je více než zřetelný. Podstoupili rituální očištění prostřednictvím dočasného trestu ztráty smyslů a následně se odřekli všech svých hříchů, což bylo spojené s třídenním půstem. Zákoník, který představuje jakousi smlouvu mezi světcem a českým národem, zároveň zpečetil obrácení Čechů, kteří se navraceli do vlasti jako již plně christianizovaní válečníci. 

Kromě cesty „tam a zase zpátky“ je Kosmův narativ důležitý, neboť se v něm odrážejí dva podstatné prvky, které byly součástí úspěšného šíření křesťanství pozdně antickou a raně středověkou Evropou. Jde o pozoruhodné spojení poutě a translace. Pouť je hnutí lidí k ostatkům a translace naopak přenesení, tedy výprava světcových ostatků za lidmi. Oba hlavní aspekty, které dopomohly křesťanství stát se hlavním náboženstvím na území římské říše, jsou v Kosmově narativu sloučeny v jedno. Tím ovšem Kosmas zdůraznil vojenskou výpravu Břetislava a povýšil ji tak na jednu z nejdůležitějších událostí své kroniky.

Image

Čtěte také

Vynálezci středověké turistiky: Anglické kláštery lákaly poutníky na „zaručeně pravé“ relikvie svatých

Čemeřice černá (Helleborus niger) patří do čeledi pryskyřníkovitých (Ranunculaceae) a jako jedna z mála rostlin vykvétá už během zimy. Tato rostlina se pyšní bělostným květem a její jméno je tedy zdánlivě nepochopitelné. Pokud byste ji ale vykopali, zjistíte, že jméno dostala podle černého oddenku. 

Rozpínavá jako římské vojsko

Čemeřice černá pochází z východní Asie. Jejím domovem v rámci jižní Evropy jsou Apeniny a Alpy, proto se jí také lidově říká alpská růže. V horách roste na kamenitých půdách bohatých na humus a vápník. Často se vyskytuje od nížin do vyšších poloh (do výšky 1 800 m n. m.), kde prospívá zejména poblíž smíšených lesů. Najdeme ji i v podhorských oblastech na Slovensku, v Česku se pěstuje v zahradách, odkud však čile „prchla“ do volné přírody. Proto u nás nacházíme zplanělé uprchlice. 

Na rozšíření čemeřice v Evropě mají bezesporu velký podíl staří Římané, neboť to byla jejich oblíbená rostlina, která vojska doprovázela při taženích Evropou. Později se hojně pěstovala v klášterních zahradách, odkud se často dostávala do blízkého okolí, kde zplaněla. Již ve středověku se pěstování čemeřice rozšířilo po celé Evropě. 

Rafinovaná zbraň Athéňanů 

Čemeřice černá je prudce jedovatá. Celá rostlina, ale zvlášť semena a oddenek obsahují velice silné a pomalu vstřebatelné jedy. Konkrétně jsou v ní přítomny glykosidy – heleborein, heleborin a helebrin. Heleborein má silně dráždivé účinky na sliznice, způsobuje zánět spojivek, kýchání atd. Při větších dávkách dráždí trávicí ústrojí a jen velmi zvolna se vstřebává. Heleborin působí na nervy. V lékařství se někdy užíval helebrin, který zesiluje srdeční stah. 

Už v minulosti najdeme mnohé příklady, kdy byla tato rostlina „nasazena“, a to dokonce v boji. Historikové například tvrdí, že v roce 600 př. n. l. otrávil jeden athénský politik a básník jedem z rozdrcených oddenků čemeřice černé potok, ze kterého pilo nepřátelské vojsko. Je nasnadě, že následovalo rychlé a snadné vítězství Athéňanů…

Kytice trhaná s opatrností

Jedovatost čemeřice byla dobře známá i ve středověku. Vyhledávaly ji báby kořenářky i obávané čarodějnice. Travičky z ní vyráběly jedy na objednávku. Ve starých herbářích nalezneme doporučení přidávat prášek ze sušené čemeřice v malém množství do otrub s mlékem – to prý zbavovalo koně, dobytek a prasata zácpy a pomáhalo jim zbavit se obtížných střevních parazitů.

V lidovém léčitelství se výtažky z oddenků nasazovaly k léčbě kožních nemocí, ale také se jimi likvidovaly vši a svrab. Prášek ze sušeného oddenku vyvolával kýchání – což mělo léčit záchvaty šílenství, aby nebožák vykýchal zlého ducha. Často prý mu to ovšem přivodilo až smrt. Ačkoli se čemeřice v současné době jako léčivka nevyužívá, varování před její jedovatostí je stále na místě. Kdo by si z této rostliny chtěl natrhat kytičku, nechť si potom raději dobře umyje ruce. Otrava je velmi nebezpečná, zejména pro děti a lidi s nemocným srdcem. 

Spanilé sestřenky čemeřice černé

Jako uprchlici ze zahrad můžeme objevit čemeřici nachovou (Helleborus purpurascens), jejíž domovinou je východní Evropa, kde ji najdeme na Ukrajině, v Maďarsku, Rumunsku, v bývalé Jugoslávii a na Slovensku – v okolí Čergova, v Ondavské vrchovině, v Bukovských vrších a na Vihorlatu. Čemeřice nachová je 15–30 cm vysoká vytrvalá bylina, jejíchž pět kališních lístků má nápadnou červenofialovou barvu. Kvete později než čemeřice černá, většinou od února do dubna (v teplých zimách dříve).

Další zplanělou příbuznou, na niž můžeme vzácně narazit, je čemeřice smrdutá (Helleborus foetidus), která je původní v západní a jihozápadní Evropě a v severní Africe. V Česku se pěstuje jako okrasná, 40–100 cm vysoká vytrvalá bylina bez oddenku. Celá rostlina v souladu se svým jménem výrazně páchne. Kvete až v březnu a dubnu, její květy jsou zelené, na okrajích často tmavě červeně lemované. 

V našich zahradách se setkáme například i s čemeřicí tibetskou (Helleborus thibetanus) a čemeřici východní (Helleborus orientalis), která pochází z Kavkazu a severního Turecka. Poněvadž se však čemeřice poměrně snadno kříží, byla vyšlechtěna řada hybridů čemeřice kvetoucí od světle zelené přes bílou, žlutou, růžovou, červenou, purpurovou až po černou – někdy s modrým nádechem (ojíněním). Rozdílný je také tvar a velikost květů. Vyhledávané jsou bílé a růžové květy s tmavými skvrnami, a vyšlechtěny byly dokonce i plnokvěté kultivary.

Image

Čtěte také

Bělostný příslib jarního slunce: Klenoty Chlébského potoka

Hexagonální oblast na severním pólu Saturnu patří k nejzajímavějším a nejznámějším fyzikálním jevům ve Sluneční soustavě. Zmíněný hexagon poprvé pozorovala sonda Voyager v 80. letech a později ho detailně studoval automat Cassini. U žádné jiné planety nic podobného nenajdeme – dokonce ani na jižním pólu Saturnu, kde se rozkládá mohutný polární vír. Podobný vír ovšem nalezneme také uvnitř hexagonu.

Původ útvaru není úplně jasný. Evidentně jde o zvláštní stabilní řešení složité atmosférické dynamiky planety, kde mohou hrát roli i rezonanční (saturnotřesné) vlny, pohybující se obálkou a nitrem tělesa. Útvar ovšem zaujal vědce natolik, že se jej pokusili opakovaně nasimulovat v laboratoři. 

Nejlepší výsledky získali v experimentu, kdy roztáčeli kapalinu ve válcové nádrži různými rychlostmi na kraji a ve středu. V určitých parametrických režimech se pak vytvářely pravidelné struktury nejen s šesti stranami, ale i s třemi či osmi. V převážné většině pokusů však pravidelné mraky nevznikly, což by přirozeně vysvětlilo, proč jinde takový útvar nepozorujeme. Daná hypotéza také vnáší otázky do stability hexagonu.

Image

Čtěte také

Saturnovy prstence zřejmě vznikly už před miliardami let

Toronto proslulo svou rozmanitostí, díky níž si každý návštěvník přijde na své: V jednom z největších měst Severní Ameriky můžete zavítat do slavných muzeí i řady galerií, projít se po historickém tržišti i novodobých nákupních centrech, obdivovat supermoderní architekturu i viktoriánské stavby v malebných uličkách dlážděných kočičími hlavami. Sportovní fanoušky nadchne hokejová síň slávy, rodiny s dětmi zas oblíbené Ripleyho akvárium. A nedaleko duní ikonické Niagarské vodopády… 

S indiánským jménem

Jako první Evropané pronikali do oblasti dnešního Toronta Francouzi, kteří tam od první poloviny 18. století zřizovali střediska obchodu s kožešinami. O počátky samotného města se ovšem postarali Britové: Guvernér John Graves Simcoe nechal v roce 1793 u Ontarijského jezera postavit pevnost Fort York, aby chránila kolonii Horní Kanadu – dnešní Ontario – před útoky ze Spojených států, jež si roku 1776 vybojovaly nezávislost. V roce 1812 vyhlásily USA někdejší mateřské Británii válku, a o rok později dokonce americké jednotky krátce okupovaly York, pozdější Toronto. Teprve po třech letech ukončila boje mírová smlouva z Gentu.

V 19. století nastal ve vývoji města významný posun: Dočkalo se vlastní univerzity a v roce 1834 také přejmenování z Yorku na Toronto, mimo jiné aby se předešlo možným záměnám s New Yorkem. Název má přitom původ v jazyce severoamerických domorodců a nejčastěji se spojuje s Hurony či Mohawky, kteří lokalitě říkali „taronto“ – neboli „místo, kde stromy stojí ve vodě“. Výraz se vztahoval k jezeru Simcoe, kde původní obyvatelé stavěli pasti na ryby z kůlů usazených do vody. Uvedené pojmenování města mělo tedy zdůraznit vazbu na jeho domorodé kořeny. 

Přívětivá metropole

V polovině 19. století se do Kanady přestěhovaly masy Irů, které vyhnal z vlasti hladomor způsobený bramborovou snětí. Stali se tak důležitou součástí obyvatelstva nejen v Bostonu a New Yorku, ale také v Torontu. V roce 1899 ve městě vznikla impozantní radnice podle návrhu „stavitele Toronta“ Edwarda J. Lennoxe, ale přestože šlo o tamní nejvyšší budovu, brzy přestala rozrůstající se aglomeraci stačit. Proto už roku 1965 vyrostla naproti nová radnice, mající podobu dvou elegantních obloukových věží. Bouře protestů proti stavbě časem utichly a dnes jde o jeden ze symbolů metropole.

Opravdovým velkoměstem se Toronto stalo v roce 1998, kdy se k němu připojilo pět rozsáhlých předměstí. Navzdory své rozloze působí celá aglomerace přívětivě, k čemuž přispívá krásná poloha u jezera Ontario, množství zeleně i na přilehlých ostrovech či dobře organizovaná hromadná doprava.

Technický div

Kde jinde začít objevovat Toronto než z jeho dominanty – 553 metrů vysoké CN Tower, která představuje nejvyšší samostatně stojící věž na západní polokouli a třetí nejvyšší na světě. Stavbu zadala společnost Canadian National Railway a mezi léty 1973 a 1976 na ní po dobu čtyřiceti měsíců nepřetržitě pracovalo na 1 500 dělníků. 

Věž má pověst mistrovského technického díla a patří k moderním divům planety. Prosklený výtah, pohybující se po vnější straně, vás za necelou minutu vyveze do 114. poschodí, kde se nachází první terasa nabízející impozantní výhled. Odvážlivci mohou vyzkoušet i tzv. Edge Walk neboli procházku po okraji věže – samozřejmě s jištěním na laně. Jiným výtahem se dá vystoupat dalších třiatřicet poschodí, na nejvyšší vyhlídku dostupnou veřejnosti. Na věži však můžete zavítat také do otočné restaurace nebo se projít po skleněné podlaze, odkrývající pohled do hloubky 342 metrů. 

Canadian National Railway se postarala i o další městskou atrakci: Budova nedalekého nádraží Union Station tvoří krásnou upomínku na doby, kdy vlaky sloužily jako nejdůležitější dopravní prostředek v zemi. Od svého otevření v roce 1927 přitom ikonická stavba s téměř třicet metrů vysokou halou neztratila nic z původní nádhery.

Úkryt v podzemí

Slavná Yonge Street, která město dělí na západní a východní část, dlouho platila za jednu z nejdelších ulic světa. Táhne se na vzdálenost zhruba 86 kilometrů a spojuje jezera Ontario na jihu a Simcoe na severu. Historicky se však uváděla jako ulice vedoucí až k městu Rainy River na hranici s Minnesotou, čímž by její celková délka činila téměř dva tisíce kilometrů. 

Pryč jsou však doby, kdy se návštěvníkům Yonge Street nedoporučovalo z ní po setmění odbočovat do postranních uliček. Dnes jde o pulzující tepnu se vším, co může velkoměsto nabídnout. Na křižovatce s Dundas Street například stojí nákupní komplex CF Toronto Eaton Center s více než 250 obchody, restauracemi a kavárnami. Skleněná střecha propouští do arkádové galerie spoustu světla a najdete tam i jeden ze vchodů do rozsáhlé podzemní sítě známé pod názvem PATH. Její tunely vedou všemi směry k pamětihodnostem i dalším nákupním cílům, a víc než třicet kilometrů dlouhý systém chodeb a tunelů tak lidem umožňuje téměř nevystrčit nos do tuhé kanadské zimy. 

Jako v jiném světě

Milovníci nakupování a jedinečných zážitků míří východně od Yonge Street na Kensington Market ve čtvrti, kde bije místní multikulturní srdce. Na tamních ulicích se totiž potkávají prodávající i nakupující snad z celého světa. Sousední rušná čínská čtvrť pak nabízí možnost se dobře a poměrně levně najíst v některé z celé řady čínských, vietnamských, thajských a japonských restaurací.

Asi kilometr východně od Yonge Street čeká další atrakce, kterou byste si neměli nechat ujít: Čtvrť Distillery Historic District se rozkládá v areálu bývalého lihovaru, jenž tvořil v 19. století největší palírnu whisky na světě. V pečlivě zrestaurovaných průmyslových budovách dnes sídlí kavárny, restaurace, galerie i ateliéry a viktoriánský industriální charakter podtrhuje původní dlažba v ulicích. V létě se ve čtvrti konají festivaly, v zimě zas oblíbené vánoční trhy. A lokalita s jedinečnou atmosférou přitahuje i filmaře: Vznikly tam například scény z filmu Chicago či série X-Men.

Dům na kopci 

Originální zážitek nabízí rovněž legendární zámek Casa Loma, kde dnes sídlí muzeum. Při pohledu na stavbu stojící na vyvýšeném místě nedaleko centra a připomínající evropské středověké hrady snadno zapomenete, že se nacházíte na americkém kontinentě. Jeden z největších soukromých domů v Kanadě navrhnul již zmiňovaný Edward J. Lennox pro magnáta sira Henryho Pellatta, jehož společnost dodávala městu elektřinu. Stavba inspirovaná skotským zámkem Balmoral byla dokončena v roce 1914, jenže vysoké náklady na údržbu neblaze přispěly k bankrotu majitele. 

Velkolepý luxus a na svou dobu špičkové technické vybavení vyvolávají úžas dodnes – ať už jde o vstupní halu vysokou osmnáct metrů, bohatě zdobený interiér, klenuté stropy, vitráže a rozlehlé zahrady, či dokonce o tajné chodby a podzemní tunely. Západní věž v normanském stylu pak nabízí okouzlující výhled na město.

Za vědou i uměním

Se dvěma univerzitami, pěti technickými vysokými školami a množstvím nakladatelství, muzeí i galerií reprezentuje Toronto rovněž významné centrum vzdělanosti a kultury. Důležitému postavení v dané oblasti se těší Royal Ontario Museum a Art Gallery of Ontario. První jmenovaná instituce se věnuje historii lidstva i přírody a obdivovat tam můžete přes šest milionů exponátů – od koster dinosaurů přes mumie nebo čínské umění až po „pravý“ anglický salon či pozoruhodnou sbírku předmětů ve stylu art deco. Obzvlášť děti pak ocení nabízené interaktivní doplňky. O spektakulární rozšíření původní budovy se v roce 2007 postaral slavný americký architekt Daniel Libeskind: V části stavby přiléhavě nazvané Crystal, s unikátními okny, nenajdete jediný pravý úhel.

Art Gallery of Ontario v centru města pro změnu skýtá pastvu pro uměleckou duši, a to již od roku 1900. Vlastní přes devadesát tisíc děl a řadí se ke světové špičce. Kromě kanadských autorů tam můžete obdivovat také vrcholné počiny evropských umělců, od Tintoretta přes Vincenta van Gogha až po Pabla Picassa. Pozoruhodný je rovněž soubor francouzských impresionistů či světově největší sbírka děl Henryho Moorea. Jeho osmitunovou sochu Large Two Forms, stojící před budovou, dokonale vyleštily ruce nesčetných návštěvníků.

Image

Čtěte také

Francouzské srdce Kanady: Quebec má za sebou bouřlivou historii

Během druhé světové války uzavřeli vědci v tehdejším Sovětském svazu pět vězňů v utěsněné komoře a do atmosféry jim přidávali povzbuzující plyn, který trestancům nedovolil usnout. Pár dní se zdálo vše v pořádku. Od pátého dne ale nabíraly události v komoře rychlý spád. Vězni propadli paranoie a přestali spolu komunikovat. Devátý den dva z nich začali běhat po komoře za řevu, při kterém si málem strhali hlasivky. Pak zavládlo ticho. 

Vědci chtěli komoru otevřít, ale trestanci to odmítli. Když výzkumníci patnáctý den napustili do komory čistý vzduch a otevřeli ji, naskytl se jim děsivý pohled. Jeden z vězňů byl mrtvý, zbývající těžce zranění. Rvali si maso i vnitřnosti z těla a někteří ho jedli. Všichni do jednoho odmítali opustit komoru. „Musíme zůstat vzhůru,“ opakovali pořád dokola. Vědci chtěli všechny vězně zabít a zahladit veškeré stopy po experimentu, ale velící důstojník trval na pokračování pokusu s tím, že teď se k vězňům přesunou do komory také výzkumníci. Ti ve zděšení svého nadřízeného na místě zastřelili.

Pokusy Sovětského svazu

Tento příběh se nevynořil z archivů ruských tajných služeb. Poprvé se objevil ve Wikipedii v roce 2010 a jeho autor se skryl za přezdívku Orange Soda. Jde o čistou fabulaci, takzvanou creepypastu čili fiktivní hororový příběh. Přesto ji mnozí považují za popis reálných událostí. Nahrává tomu fakt, že ve stalinistickém Sovětském svazu se na vězních skutečně experimentovalo.

Takzvané pracovně nápravné tábory označované zkratkou GULAG vznikly na Stalinův příkaz v roce 1929. Když Stalin v roce 1953 umíral, žilo v bezmála pěti stovkách gulagů na 2,5 milionů lidí. Odhaduje se, že celkem jimi prošlo 18 milionů vězňů. Oficiální zdroje uvádějí 3 miliony mrtvých, ale historici jsou přesvědčeni, že skutečný počet obětí na životech byl podstatně vyšší. Drtivá většina vězňů pracovala za nelidských podmínek v dolech nebo na stavbách. V gulazích ale skončila řada vědců a lékařů a ti byli využiti k výzkumu na vězních. Někteří se k této práci sami hlásili, protože se tak domohli lepších podmínek a mírnějšího zacházení.

Věda v gulazích

Za druhé světové války se v gulazích rozběhl výzkum následků podvýživy a nedostatku vitamínů. V některých táborech vznikla dokonce jakási výzkumná medicínská centra. Ve středu pozornosti se ocitly i infekční choroby, jako je tyfus a tuberkulóza. Podle historika Golfa Alexopoulose z University of South Florida v americké Tampě neexistují – na rozdíl od německých koncentračních táborů – přímé důkazy o cíleném zabíjení vězňů v ruských gulazích. Na druhé straně ale není pochyb o tom, že lékaři nedělali nic pro záchranu života vězňů zařazených do experimentů a sbírali data i od umírajících lidí. Někdy proto, že vězně zachránit nesměli, jindy prostě proto, že k tomu neměli žádné prostředky. 

Do výzkumu v gulazích byli zapojeni třeba i botanici, kteří hledali byliny použitelné pro léčbu chorob vězňů. Předmětem bádání byla v drtivé většině onemocnění vyvolaná těžkou prací a nedostatečnou výživou. Oficiální dokumenty ale o tragickém zdravotním stavu vězňů mlčely.

V souvislosti s experimenty na lidech ve stalinistickém Sovětském svazu jsou často zmiňovány i pokusy ruského biologa Ilji Ivanoviče Ivanova o křížení lidí a šimpanzů. Ty však měly proběhnout mimo Sovětský svaz, konkrétně na výzkumné stanici pařížského Pasteurova ústavu v západní Africe. Ivanovovy plány ale skončily třemi neúspěšnými pokusy o oplození samic šimpanzů lidským spermatem. K plánovanému oplození domorodých žen spermatem lidoopů se ruský vědec nedostal.

Image

Čtěte také

Na hranici říše lidí a zvířat: Proč chtěli Rusové křížit šimpanze s lidmi?

Ve městě Lutherstadt Eisleben v německé spolkové zemi Sasko-Anhaltsko se nachází gotický kostel svatého Ondřeje, ve kterém kázal slavný německý reformátor Martin Luther. Před časem se v tomto svatostánku odehrál pozoruhodný příběh, v němž sehráli hlavní roli restaurátoři. Při práci na pískovcové soše narazili na ukrytý poklad.

Ukázalo se, že někdy kolem roku 1640, tedy zhruba 100 let poté, co v kostele kázal Martin Luther, někdo do dutiny v noze zmíněné sochy ukryl celkem 816 mincí, včetně několika velmi cenných zlatých a stříbrných. V té době zuřila třicetiletá válka a v oblasti města Eisleben docházelo k častému drancování švédskými vojáky, takže ukrytí pokladu bylo určitě na místě.

Poklad ze třicetileté války

Dnes je hodnota takového pokladu samozřejmě nevyčíslitelná, protože má historický rozměr. Podle odborníků ale šlo o jmění i v době uložení pokladu. Představovalo podstatně vyšší částku, než kolik si tehdy mohl vydělat řemeslník za celý rok. Nejcennější, tedy zlaté mince, byly zabaleny do papíru a označeny způsobem, který odpovídá tomu, že jde o církevní poklad.

Podle všeho jde příjem církve ze speciálních služeb, které poskytovala veřejnosti, jako byly svatby, křty a pohřby. Bohatí lidé si tehdy platili i za prestižní místa v kostele během mše. Ztráta takového pokladu, který zůstal zapomenut v soše, musela být pro tehdejší církevní představitele tragickou událostí. 

Švédská vojska plundrovala Sasko-Anhaltsko velmi často, někdy doslova každý týden. Místní lidé museli Švédy ubytovávat, živit je, a také jim platit značné sumy peněz. Dlouholetá válka se drsně podepsala i na městě Eisleben. Mezi lety 1628 až 1650 Eisleben přišel o zhruba polovinu populace.

Image

Čtěte také

Amatérský archeolog objevil v Německu velký stříbrný poklad

NASA v úterý oznámila podrobnosti revize mise Mars Sample Return (MSR), která má dopravit na Zemi vzorky shromážděné roverem Perseverance. Aktuálně jsou ve hře dvě varianty, jak dostat cenné vzorky z rudé planety na Zemi, přičemž vítěznou variantu hodlá NASA oznámit v polovině roku 2026. Analýza těchto vzorků by mohla odhalit množství údajů o Marsu a jeho historii – včetně toho, zda na rudé planetě někdy existoval život.

Původní plán počítal s tím, že Perseverance shromážděné vzorky odloží na povrchu rudé planety, kde je v rámci mise MSR sesbírá evropský robotický rover a dopraví je do přistávacího modulu. Z něj je měl na jaře 2029 vynést na oběžnou dráhu Marsu nosič MAV alias Mars Ascend Vehicle a připravit cenný náklad pro evropskou sondu ERO neboli Earth Return Orbiter (s plánovaným startem v roce 2026). Úkolem sondy ERO byla následná doprava vzorků zpět na Zemi, s plánovaným přistáním v roce 2031. Nákladný plán, který by podle odhadů vyšel až na 11 miliard amerických dolarů, později doznal několika dílčích změn.

Tou nejzásadnější byla změna ve způsobu dopravy vzorků do přistávacího modulu – nově je měl doručit přímo rover Perseverance. Původní plán měl sloužit jako záloha pro případ, že by Perseverance nebyl schopen vzorky doručit. Další navrhovanou změnou byl způsob vyzvednutí záložních vzorků uložených na povrchu – vzhledem k úspěchům marsovského dronu Ingenuity, neměl mít sběr vzorků na starosti rover, ale dvojice dronů označovaných jako Sample Recovery. 

I takto upravený koncept ale NASA nepovažuje za realistický, především kvůli vysokým finančním nákladům, což ostatně potvrdil i audit, který mimo jiné ukázal, že při zachování původní architektury mise Mars Sample Return nelze očekávat návrat vzorků před rokem 2040. Odhadované náklady ve výši 9 až 11 miliard dolarů jsou navíc zhruba třikrát vyšší než rozpočet z roku 2020, který hovořil o 3,8 až 4,4 miliardách dolarů. Již tehdy se přitom hovořilo o prodražování mise.

Udělejte to hlavně levněji!

Nově NASA zvažuje dvě možnosti. Tou první je vyzvednutí vzorků pomocí již ověřeného systému, podobnému tomu, jakým byly na rudou planetu vysazeny rovery Curiosity a Perseverance. Tato varianta by měla podle propočtů NASA vyjít na zhruba 6,6 až 7,7 miliardy dolarů a návrat vzorků na Zemi by mohl proběhnout mezi roky 2035 a 2039.

Druhá varianta počítá s využitím raketového systému od komerčních společností, pravděpodobně SpaceX nebo Blue Origin a její odhadované náklady NASA vyčíslila na 5,8 až 7,1 miliardy dolarů.

Obě varianty by na povrch Marsu vysadily přistávací modul, který by byl vybaven malou raketou MAV. Přistávací modul by dosedl v blízkosti roveru Perseverance a pomocí robotického ramene přenesl vzorky na palubu MAV, která by poté dopravila vzorky na oběžnou dráhu Marsu, kde se má setkat s evropským orbiterem ERO, který vzorky dopraví na Zemi. 

Obě varianty počítají s menším přistávacím modulem a místo solárních panelů chce NASA jako zdroj energie použít radioizotopový termoelektrický generátor podobný tomu, jaký používají Curiosity a Perseverance. Tato změna dává podle ředitele programu MSR Jeffa Gramlinga možnost pracovat modulu i během období prachových bouří. Nová architektura také zřejmě nepočítá s využitím dronu z dřívějších návrhů. 

Popsaný harmonogram počítá se startem evropského orbiteru ERO v roce 2030 a startem přistávacího modulu zhruba o rok později.

Pro Evropu je na jednu stranu dobrou zprávou, že i revidovaná podoba mise počítá s příspěvkem ESA, skutečnost, že NASA rozhodnutí o finální podobě mise odložila, ale také znamená nepříjemný odklad ve vývoji evropské části mise.

Svůj záměr dopravit na Zemi vzorky z Marsu už také oznámila Čína, která počítá s jednodušší architekturou odběru vzorků v jednoho místa a jejich dopravou na Zemi někdy v roce 2031. Přestože ředitel NASA Bill Nelson odmítá srovnání obou plánovaných misí a nechce je vnímat jako závod o dopravu marsovských vzorků, závodem (minimálně o prestiž) ale samozřejmě jsou.

Image

Čtěte také

Čína představila detaily svých budoucích velkých vesmírných misí

Australský historik Christopher Clark ve své knize Náměsíčníci vyslovil názor, že v roce 1914 první světovou válku vlastně nikdo nechtěl. Muži stojící v čele velmocí pouze následovali již před mnoha lety zavedené diplomatické mechanismy a aliance a jako náměsíčníci neschopní dohlédnout důsledky svých činů zatáhli svět do nejkrutějšího konfliktu dosavadních dějin. Ať již s touto premisou souhlasíme, nebo ne, pravda je, že soupeření velmocí na konci 19. a začátku 20. století přivedlo civilizaci na pokraj propasti hned několikrát. Ačkoliv se spory vždy nakonec podařilo zahladit, napětí nezmizelo a válku se podařilo pouze oddálit. 

Konec koncertu velmocí

Od Vídeňského kongresu (1814–1815) po napoleonských válkách se v souvislosti s evropskou politikou hovoří o takzvaném koncertu velmocí. Šlo o situaci křehké rovnováhy, kdy žádná z mocností neměla výraznou převahu nad ostatními, a fakticky neexistovaly dlouhodobé vojenské ani politické aliance. Kdykoliv pak některá ze zemí projevila příliš rozsáhlé velmocenské ambice, dokázaly ji ostatní odkázat, většinou vojensky, do patřičných mezí. 

Ve druhé polovině 19. století však na mapu Evropy přibyly hned dva nové státy. Proces sjednocení Itálie se úzce pojil s válkami Piemontského království s Rakouskem a jeho vytlačováním z Apeninského poloostrova. Nově vzniklá Itálie se okamžitě zapojila také do evropského i koloniálního soupeření a kromě nevraživosti vůči Habsburkům svedla i krátkou válku s Tureckem, po níž obsadila Libyi (1911–1912). 

Zrod aliancí

Zásadnější roli pro budoucí osud Evropy však přineslo sjednocení Německa. To bylo od napoleonských válek rozděleno na čtyři desítky různě velkých států sdružených do Německého spolku, v němž hrály první housle Rakousko a Prusko. V roce 1864 uštědřily oba státy vojenskou porážku sousednímu Dánsku, od něhož odtrhly Šlesvicko. Spor o dominanci v nadcházejícím sjednocení se rozhodl u Hradce Králové v červenci 1866 ve prospěch Pruska. O pět let později Prusové zúčtovali i s poslední velmocí udržující si vliv na německé státy – Francií. Německé císařství, v jehož čele stanul dosavadní pruský král Vilém, se okamžitě stalo vojenskou, ekonomickou i politickou supervelmocí. Tu ale od počátku tížily obtížné vztahy s okolními státy. Aby si Berlín zajistil podporu v případném válečném konfliktu, vstoupil roku 1879 do takzvaného Dvojspolku se sousedním Rakouskem a posléze i Itálií.

Vzestup Německa neznervózňoval jen Francii, ale také carské Rusko, které mělo navíc významné neshody s Rakouskem na Balkáně. To vedlo ke vzniku nepravděpodobné aliance mezi oběma státy, k nimž se po vyjasnění sporů na Blízkém východě přidala roku 1907 i Velká Británie. Systém koncertu velmocí se tak rozpadl a na počátku 20. století proti sobě stály dvě politické a vojenské aliance vázané strukturou spojeneckých smluv.

Sud s prachem

Dějiny Balkánského poloostrova vážně poznamenala osmanská expanze v pozdním středověku a raném novověku. Jak se od 18. století jednotlivé národy osvobozovaly zpod tureckého jha, docházelo ke stále častějším konfliktům kvůli nevyjasněným etnickým a historickým hranicím. Do situace pak navíc vstupovaly velmoci, které soupeřily o sféry vlivu. Vše se zhoršilo po sjednocení Německa, kdy došlo k definitivnímu utnutí rakouských mocenských ambicí na západě a v Itálii. Habsburská říše tak zaměřila pozornost jediným směrem, jenž zbýval – na Balkán. Tam se však již delší dobu snažilo expandovat Rusko, které se pasovalo do role ochránce slovanských národů a zároveň sebe sama považovalo na legitimního dědice byzantské říše.

K prvnímu vážnějšímu konfliktu mezi velmocemi došlo poté, co carská říše roku 1878 porazila Turky a osvobodila značnou část Bulharska. Berlínská mírová konference však Rusko o jeho plody úspěchu připravila. Na obnovený trůn v Sofii velmoci dosadily panovníka z německé dynastie Battenbergů (a později Koburgů) a zároveň s tím rakouská armáda využila situace a obsadila Bosnu. Obě rozhodnutí se stala příčinou trvalého napětí v regionu. 

Rakouská okupace a pozdější anexe Bosny (1908) výrazně poškodily vztahy mocnářství a sousedního Srbska, které oblast považovalo za legitimní součást svého království. Už tehdy se schylovalo k válce, která skutečně vypukla poté, co srbští nacionalisté zavraždili v Sarajevu Františka Ferdinanda s jeho chotí. Špatné vztahy Bulharska, jež se svými územními ambicemi nijak netajilo, a jeho sousedů Srbska, Rumunska a Řecka, ještě mezitím vyústily v takzvanou druhou balkánskou válku (1913). Předznamenaly také politiku států za první světové války – zatímco Sofie se postavila na stranu Centrálních mocností, ostatní balkánské země zamířily do tábora Dohody.

Image

Čtěte také

Rozhádaní dohodoví spojenci: Podmínky příměří pro císařské Německo