Astronomové poprvé zachytili polární záře na Neptunu
Astronomové poprvé pořídili přímé snímky polárních září na Neptunu. Dosud byla existence těchto září pouze předpokládaná na základě nepřímých důkazů.
Na rozdíl od Země, Jupiteru či Saturnu, kde se polární záře objevují převážně v polárních oblastech kvůli relativně dobře zarovnaným magnetickým pólům, má Neptun výrazně vychýlené a nesymetrické magnetické pole. Díky tomu se jeho záře objevují i v nečekaných místech, například ve středních zeměpisných šířkách.
Potvrzují to nová pozorování Vesmírného teleskopu Jamese Webba, které vůbec poprvé odhalují doposud pouze předpokládané polární záře na tomto ledovém obru. Pozorování byla umožněna přístrojem NIRSpec (Near-Infrared Spectrograph) dalekohledu JWST, který analyzuje světlo emitované nebo absorbované vesmírnými objekty.
Neptun v novém světle
NIRSpec přinesl detailní snímky ionosféry Neptunu – vrstvy atmosféry, kde polární záře vznikají. V datech byla objevena emise iontu trihydrogen kationtu (H₃⁺), což je zásadní indikátor aurorální aktivity na plynných obrech. Tento iont byl dříve detekován na Jupiteru, Saturnu a Uranu, jeho přímé pozorování na Neptunu se ale podařilo potvrdit až nyní.
Dalším významným zjištěním je výrazný pokles teploty v horní části atmosféry Neptunu. Tu jako poslední zaznamenala sonda Voyager 2 během svého průletu v roce 1989. Teplota se podle nových zjištění v roce 2023 pohybovala jen na polovině hodnot, které naměřila sonda Voyager 2. Právě ohromující pokles teploty mohl podle vědců přispět k až doposud neúspěšnému pozorování neptunských polárních září. Nižší teplota totiž znamená méně energetických částic a slabší emise světla, což snižuje viditelnost tohoto jevu.
Astronomové plánují další pozorování Neptunu pomocí JWST s cílem lépe pochopit tento vzdálený ledový svět a jeho atmosférické procesy. Výzkum také potvrzuje důležitost infračervených přístrojů pro budoucí mise k Uranu a Neptunu.
Další články v sekci
Střídání diktátorů: Revoluce, která změnila Kubu i celý svět
Kubánská revoluce vedená Fidelem Castrem a Che Guevarou začala fiaskem. Postupně ale přerostla v úspěšné povstání, které vedlo k pádu Batistova režimu a nastolení nového pořádku s výrazným vlivem Sovětského svazu.
Pokus o násilné obsazení kasáren v červenci 1953 skončil pro bratry Castrovy fiaskem a před šibenicí je uchránily jen přátelské rodinné vazby s kubánským prezidentem Fulgencio Batistou. Po necelých dvou letech strávených ve vězení se Fidel Castro přesunul do Mexika, kde se seznámil s Argentincem Ernestem Che Guevarou.
Babička a 82 vnuků
Už po roce se zdálo, že nastal vhodný okamžik k návratu a zahájení ozbrojeného boje. Problémem bylo, jak se na Kubu dostat. Pak ale Castro objevil na řece Pontepec jachtu pro 12 osob jménem Granma (Babička). Nevelká a pomalá loď o délce 19 metrů a výtlaku 55 tun měla přepravit revolucionáře zpět do vlasti. Peníze na její nákup pomohl získat i na Floridě žijící exprezident Socarrás.
Krátce po půlnoci 25. listopadu 1956 se v přístavu Tuxpan na Granmu nalodilo 82 členů hnutí včetně Fidela, Raúla a Che Guevary, aby vyrazili na dlouhou plavbu. Čekalo je špatné počasí, mořská nemoc i neustálá hrozba potopení přetížené lodě, nakonec ale 2. prosince dopluli k Playa Las Coloradas. Castrův plán však rozhodně dobrý nebyl. Původně měla Granma přistát už 30. listopadu a podpořit povstání, které toho dne vypuklo v Santiagu, plavba se ale protáhla a vojáci vzpouru mezitím potlačili. Tím ztratili revolucionáři moment překvapení. Loď navíc během přistání uvízla na písčině, takže se výsadek s veškerým vybavením musel brodit na pevninu. Brzy ho vládní vojáci odhalili a napadli jak letecky, tak z moře. Terén na pobřeží neposkytoval úkryt, a proto se povstalci stáhli do vnitrozemí.
Vousáči ze Sierra Maestra
Jejich pohyb ale jeden z místních rolníků (který jim dosud dělal průvodce) vyzradil a odpoledne 5. prosince 1956 padli Castrovi muži u Alegría de Pío do léčky. Zaskočení a unavení povstalci kladli jen chaotický odpor a byli rychle rozprášeni. Z původních 82 mužů zůstaly jen dvě desítky. Castro spolu s dalšími muži našel úkryt u farmáře Ramóna Peréze a pak se všichni přeživší, mezi nimi i Raúl a Che Guevara, přesunuli do hor. Kolem Vánoc s několika místními mladíky zahájili v těžko přístupném pohoří Sierra Maestra partyzánskou válku a prostřednictvím vysílačky šíření propagandistických relací. Tehdy vznikla i jejich přezdívka Barbudos, jelikož se v drsných horských podmínkách nemohli holit.
První úspěšný střet s vládními vojáky svedli Castrovi partyzáni 17. ledna 1957. Cílem útoku se stala vojenská stanice v La Platě. I když nešlo o velkou akci, země se dozvěděla, že Castro a jeho přívrženci jsou naživu a bojují. Ke Kubě se brzy začala obracet pozornost světových médií. V únoru New York Times otiskly interview, které s Castrem vedl Herbert Matthews. Význam veřejného mínění si Barbudos dobře uvědomovali: „Přítomnost zahraničního novináře, nejlépe amerického, pro nás byla důležitější než vojenské vítězství,“ přiznal později Che Guevara.
... a nejen oni
K významné události ale došlo 13. března 1957 i v Havaně. Radikální studenti tam podnikli útok na prezidentský palác s cílem zabít Batistu. Podařilo se jim sice proniknout až do jeho kanceláře, ale prezidenta v ní nenašli a stráž poté většinu útočníků zlikvidovala. Jiná skupina se mezitím dočasně zmocnila Rádia Reloj a předseda studentské federace José Echeverría v něm přečetl výzvu k revoluci. Krátce nato byl i on zabit.
Ačkoliv si Castro později přisvojoval na této akci zásluhy, neměl s ní nic společného. Z Echeverríi a dalších studentů se ale stali mučedníci a 13. březen je považován za mezník v historii revoluce.
K dalšímu pokusu o protibatistovské povstání došlo 5. září 1957 na námořní základně v Cienfuegos. Vzbouření námořníci rozdali zbraně lidem z okolí a doufali, že dojde k povstání. To se nestalo a vládním silám se nakonec podařilo vzpouru potlačit. Bylo však zřejmé, že režim stojí na vratkých nohou. Během jediného roku se buňky Castrova Hnutí 26. července rozšířily do všech koutů země. Organizovaly protesty, sabotáže, a dokonce popravy policejních informátorů.
Místo partyzánů armáda
Mezitím také partyzáni v horách získávali další příznivce. I když neměl Castro dlouho více než 300 mužů s chatrnou výzbrojí, jejich počty přece jen postupně rostly. V únoru 1958 už si povstalci troufli na útok několika kolon na vojenský tábor v Pino del Agua, proti němuž musela „armáda tyranie“, jak ji Castro nazýval, nasadit celý prapor. Z partyzánů se zvolna stávala povstalecká armáda (Ejército Rebelde) s propracovaným systémem velení, spojení i zásobování. Důkazem bylo i otevření několika nových „front“ pod velením Juana Almeidy, Raúla Castra a Camila Cienfuegose na sever a na západ od Santiaga de Cuba.
Dne 26. března 1958 k tomu všemu USA pod tlakem veřejného mínění uvalily zbrojní embargo na Batistův režim. Ten ve snaze zvládnout stále složitější situaci nabídl povstalcům 3. dubna 1958 amnestii, odpovědí mu byla jen výzva ke generální stávce. Tu ještě Batista v zárodku potlačil, uvědomoval si však rostoucí nebezpečí, a proto se v květnu rozhodl pro úplnou likvidaci partyzánů.
Konec, který nenastal
Na rozkaz náčelníka generálního štábu Pedra Rodrígueze vypracoval plukovník Carlos San Martín „Plán FF“. (Fin de Fidel – Fidelův konec). Castrovu vzpouru mělo rozdrtit devět praporů s dalšími podpůrnými jednotkami. Původně šlo o 7 000 mužů, jejich počet ale s povolanými záložníky stoupl až na 10 000. Nevýhodou těžce vyzbrojených Batistových jednotek ovšem byla nízká mobilita, která neumožňovala malé povstalecké kolony včas obklíčit a zničit. Castro také začal uplatňovat účinnou psychologickou taktiku: zatímco vládní síly zacházely s rebely velmi brutálně, Castro zajaté vojáky propouštěl a staral se o ty, kteří utrpěli zranění. Samozřejmě o tom informoval na vlnách Radia Rebelde: „Jen co se zmocníme vojákovy zbraně, on sám nás přestává zajímat. Takový muž sotva touží bojovat proti těm, co se k němu chovali šlechetně, a propuštěný zajatec nejlépe vyvrací propagandu tyranského režimu…“
Že jde o správnou taktiku dokázal například několikadenní střet na soutoku řek Jigüe a La Plata v červenci 1958. Přes vládní vzdušné údery, zahrnující i bombardování napalmem, podporu dělostřelectva a také jedné z fregat se výsledkem regulérní bitvy stala kapitulace 18. praporu a zajetí asi 240 vojáků, přičemž dalších 41 padlo. Povstalci měli údajně pouze tři padlé.
Už v srpnu bylo jasné, že ofenziva selhala, a Batista nařídil stažení sil ze Sierra Maestra. Castro se pak rozhodl rozšířit válku i na zbytek Kuby. Che Guevaru a Camila Cienfuegose vyslal do centrální oblasti země, aby připravili útok na strategické město Santa Clara, jehož ovládnutí představovalo klíč k Havaně. Fidel s Raúlem zůstali na východě, aby zaútočili na Santiago de Cuba.
Šťastný Nový rok 1959?
Kolony Che Guevary a Camila Cienfuegose se šest týdnů prodíraly bažinatým terénem na západ ostrova, dokud nedosáhly hornaté oblasti Escambray. Vládní síly se je ještě v listopadu pokusily porazit, ale už 4. prosince přešli povstalci do protiútoku. Hlavní silnice a železniční trať v té době na několika místech přerušili, ostrov fakticky rozdělili na dvě části a vládní vojska na východě šlo zásobovat pouze ze vzduchu. Koncem roku 1958 byl už pád Batistovy diktatury nevyhnutelný.
Castro měl nyní pod svým velením asi 3 000 mužů a přidávali se k nim další a další včetně některých armádních jednotek. Dne 28. prosince zahájila kolona Che Guevary útok na Santa Claru. Když ji na Silvestra povstalci dobyli, rozhodl se Batista k útěku. Castro vstoupil 1. ledna 1959 triumfálně do Santiaga de Cuba a ihned rázně odmítl vytvoření nějaké další vojenské junty. Vyzval ke generální stávce a nařídil Che Guevarovi a Cienfuegosovi, aby pokračovali v postupu na Havanu, kam dorazili 2. ledna 1959. O šest dnů později přijel do Havany i Castro a již 13. ledna vynesl revoluční tribunál první rozsudky nad aktivisty bývalého režimu.
V té době ještě USA hodnotily povstání na Kubě vcelku pozitivně. Ostatně v první vládě po převratu Fidel nezasedl. Opoziční právník José Cardona do ní nominoval především umírněné členy Hnutí 26. července a prozatímním prezidentem se stal soudce Manuel Urrutia. I proto nový režim ihned uznaly nejen země Latinské Ameriky, ale i USA. Hlasy, které varovaly, že skutečné moci se co nevidět chopí Castro, který má diktátorské sklony, byly považovány za přehnané.
Vývoj na Kubě jim však dal za pravdu. V únoru první vládu vystřídala jiná, tentokrát s Fidelem Castrem v čele. Ta záhy vyhlásila zákon o pozemkové reformě a novou hlavou státu se pak v červenci stal radikál Osvaldo Dorticós Torrado. Premiér Castro si mezitím našel nového spojence v Sovětském svazu a jeho východním bloku. Na Kubě mělo dojít k vlně znárodňování, což zároveň znamenalo, že éra nadstandardních vztahů s USA skončila a obě země rychle spěly k otevřené konfrontaci. Že se při ní svět ocitne na pokraji jaderné války, však ještě nikdo netušil.
Další články v sekci
3 200 let starý hrob v Egyptě: Patřil vojevůdci Ramesse III., nebo někomu jinému?
Archeologové v Egyptě objevili starověký hrob, který mohl patřit vojenskému veliteli sloužícímu za vlády Ramesse III., jednoho z posledních velkých faraonů Nové říše.
Faraon Ramesse III. byl druhým vládcem 20. dynastie starověkého Egypta. Přestože vládl v poměrně komplikované době, plné ekonomických problémů a bojů s nájezdníky, známými jako „mořské národy“, v čele říše vydržel úctyhodných 30 let (1186 až 1155 př. n. l.), než ho zavraždili spiklenci z řad vlastní rodiny a služebnictva.
Hrob z neklidných časů
Archeologové v Egyptě nedávno objevili přibližně 3 200 let starý hrob, ve kterém byl podle všeho pohřbený vojenský velitel, který sloužil za vlády Ramesseho III. Naznačují to alespoň nalezené artefakty – slonovinová skříňka, bronzové hroty šípů a především zlatý prsten s vyrytým jménem faraona Ramesse III.
Hrob byl odkryt na lokalitě Tell el-Maschúta v oblasti Vádí Tumilat v severovýchodní části Egypta. Ve starověku tudy procházela klíčová obchodní cesta pro karavany, která spojovala Egypt se zeměmi na východě. Hrob je postavený z vepřovic, nepálených cihel a kromě hlavní pohřební komory se v něm nacházejí i další tři přilehlé místnosti.
Kromě toho v hrobě archeologové objevili i několik keramických nádob, z nichž některé obsahují jméno faraona Haremheba. Ten ale vládl zhruba 100 let před Ramessem III. coby poslední zástupce 18. dynastie.
Jak se dostaly keramické nádoby do hrobu není jasné. Jedním z možných vysvětlení je, že hrob byl původně vybudován již za vlády faraona Haremheba a později byl (možná i opakovaně) „recyklován“. Jistota nepanuje ani otázce identity pohřbeného muže. Například egyptolog David Warburton poukazuje na skutečnost, že nebyly nalezeny žádné indicie identity zemřelého, což komplikuje identifikaci jeho postavení.
Další články v sekci
Jedy v medicíně: Co vás nezabije, to vás posílí
Mezi jedem a lékem je zpravidla rozdíl jen v dávce, která se vám dostane do organismu. Ačkoliv tedy mnohé látky ohrožují lidský život, v rukou lékaře a ve správném množství jej mohou stejně dobře zachraňovat.
Rychlá a účinná úleva od bolesti
Žába pralesnička a její pestrobarevné jihoamerické příbuzné disponují hned osmadvaceti nejrůznějšími alkaloidy, schopnými uspat člověka doslova na dotek. Často až na věčnost. A právě efektu rychlého znecitlivění si povšimli lékaři, kteří z jedu těchto žab začali syntetizovat ty nejefektivnější uspávací látky a anestetika.
Epibatidin, který má chemicky blízko ke smrtícímu koktejlu kurare, je totiž 200× silnější než morfium. Nejsilnější jedovaté anestetikum však není k nalezení v pralesích, ale na dně oceánů. Disponuje jím mořský plž zvaný homolice a z něj získaný lék zikonotid je ještě pětkrát silnější. Široce užívané jedy z říše žab a mlžů fungují také jako svalové relaxanty (D-tubokurarin) a srdeční stimulanty. Potkáte se s nimi třeba u svého zubaře.
Chřestýši a zmije zachraňují životy
Jedovatí hadi uštknou ročně v průměru přes 1,5 milionu lidí (smrtelných obětí je každoročně méně než 100 000). Hadí jed však díky svému využití v praktické medicíně více lidských životů zachrání, než zmaří. Fosfolipázy jedu tuniské zmije rohaté a zmije levantské mají totiž antimikrobiální účinky a ze smrtícího jedu zmije paví je odvozen lék tirofiban, pomáhající cukrovkářům.
Na základě více než 600 smrtících hadích jedů jsou odvozeny tisíce užitečných léků. Další na svou šanci čekají. Látka contortrostatin, získaná z ploskolebců, spolu s látkou CB24 odvozenou od chřestýšího crotoxinu má velký potenciál při tlumení rakovinného bujení. A ACE, upravený jed brazilského křovináře žararaka, dnes používají ke snižování krevního tlaku miliony lidí.
Jed na krysy
Sotva v třicátých letech minulého století odezněla ve Spojených státech ekonomická krize, museli se farmáři poprat s dalším problémem. Jejich úrodu totiž plenili nenechaví hlodavci. Na pomoc jim tým amerického biochemika Karla Paula Linka dodal velmi spolehlivý rodenticid. Hubitel potkanů, odvozený od přírodního jedu dikumarolu, způsobil hlodavcům smrtelné vnitřní krvácení.
O deset let později se po vlně neúspěšných sebevražd ukázalo, že dokonale funguje jen na hlodavce. Lidem, kteří mají v dietě dostatečně zastoupený vitamin K, jen efektivně ředí krev. Světlo světa tak spatřil warfarin: lék odvozený z jedu na krysy, schopný dramaticky snížit riziko pooperačních trombóz.
Jedovatá ještěrka tlumí Alzheimera
Poněkud neobratná a zavalitá severoamerická ještěrka s nebezpečně znějícím jménem korovec jedovatý je nyní na špici zájmu farmaceutického průmyslu. Po staletí byla hubena na potkání kvůli prudkému neurotoxinu, který používala v případě ohrožení. Její jed sice není smrtelný, ale bolest, kterou způsobí, člověka připraví o rozum.
V devadesátých letech dvacátého století se ukázalo, že z daného jedu je možné syntetizovat velmi užitečné látky, snižující bleskově hladinu cukru v krvi. Lék exenatid byl jen počátkem korovcovy nenadálé kariéry. Toxický výměšek slinných žláz ještěrky totiž dokáže efektivně zasáhnout i proti Alzheimerově chorobě, ADHD a schizofrenii. Ovlivňuje totiž paměť. A zdá se, že složky jedu korovce mají co říct i k léčbě rakoviny.
Nejoblíbenější smrtící bylina
Podle střízlivých odhadů se počet jedovatých živočichů na Zemi pohybuje kolem sta tisíc. Jedovatých rostlin, obsahujících ve svých květech, plodech, listech či kořenech látky s určitým toxickým účinkem, je však násobně více. A protože se jejich konzumací lidstvo zaobírá už od počátků své existence, je efekt řady z nich dobře probádán a široce využíván v medicíně.
Překrásný náprstník, nápadný svými zvonkovitými květy, vás může zabít. Ale jako digitalin, využívající schopností specifických glykosidů, představuje jeden z nejefektivnějších srdečních léků. Podáván je zejména při chronické srdeční nedostatečnosti, kdy zvyšuje stažlivost srdce a zároveň zpomaluje srdeční frekvenci.
Zákopovým plynem proti leukémii
Yperit, přezdívaný pro svůj výrazný zápach hořčičný plyn, se řadí mezi zakázané bojové látky. Je to drastický zabiják. Navenek se zdá, že příčinou smrti oběti je poleptání dýchacích cest, ale skutečným důvodem je kritický pokles koncentrace bílých krvinek. Tuto krajně nepříjemnou schopnost ale může za specifických okolností medicína docenit.
Během leukémie máte totiž bílých krvinek kritický nadbytek. V padesátých letech tak zahájil svou hvězdnou kariéru lék Leukeran, odvozený od yperitového chlorambucilu. Dodnes představuje ideální prostředek, pokud chcete udržet přemnožené bílé krvinky pod kontrolou.
Čarodějné byliny
Oměj od vašich vrat nezažene vlkodlaka, jak se ve středověku často věřilo, ale může vám pomoci odvrátit hrozící infarkt. Účinná látka akonitin totiž výrazně zpomaluje činnost srdce a zklidňuje oběhový systém. Ostatní byliny z čarodějnických sabatů, blín, durman, mandragora a rulík zlomocný, sice obsahují řadu alkaloidů, ale asi nejvýraznější potenciál pro medicínu představuje atropin. Ten se využívá v chirurgii, anesteziologii, kardiologii a především v očním lékařství. Způsobuje totiž výrazné rozšíření zornic, což napomáhá diagnóze očních chorob.
Recept proti vráskám
O první místo v jedovatosti se botulotoxin přetahuje s žabím batrachotoxinem, přesto je mezi nimi rozdíl nepatrný. Zvlášť když se vám dostanou do krevního oběhu. K okamžité smrti stačí dospělému člověku pouhé dva nanogramy. Přesto na něj nedají lékaři, zvláště dermatologové, dopustit.
Nejde jen o to, jak dokonale umí tento neurotoxický protein vyhladit vrásky a vypínat kůži. Dokáže také zabodovat při boji proti tikům a záškubům obličejového svalstva a zázraky (byť jen dočasné) dovede i při boji proti nadměrnému pocení. Z estetické medicíny si také rychle našel cestu do neurologie pro svou schopnost vypínat dočasně vybrané nervy. Tento extrémní jed tak může pomoci i proti migrénám.
Další články v sekci
Willem Barents: Mořeplavec, který hledal severovýchodní cestu a našel smrt v Arktidě
Nizozemský mořeplavec a kartograf Willem Barents zasvětil svůj život hledání severovýchodní cesty do Asie. Jeho odvážné expedice ale skončily v sevření arktického ledu a bojem o přežití.
Willem Barents se narodil kolem roku 1550 na jedné z farem ve vsi Formerum na západofríském ostrově Terschelling. Jeho jméno existuje v různých přepisech (Barentsz, Barentz), nejvíce je asi známo v anglicizované verzi Barents.
O jeho dětství nevíme téměř nic. Zjevně nebyl prvorozeným synem, neboť nepřevzal po otci grunt, jak bylo v této době u nejstaršího mužského dědice zvykem. Naopak jej potkal osud mladších synů, kteří museli odejít na moře jako rybáři nebo lodníci. Tak se Willem Barents vydal do Amsterdamu, kde se vyučil kormidelníkem. Byl jedním z mála lodníků, jenž dokázal vypočítat polohu lodi podle hvězd. Uměl také kreslit mapy. Jeho mapová kniha středomořských zemí byla vydána v roce 1594 v atlasu Lucase Janszoona Waghenaera. O dva roky později vytvořil mapy Irska a severního Norska. O Barentsově soukromém životě víme pouze tolik, že byl ženatý a měl pět dětí.
Hledá se severovýchodní průjezd
Barents nastoupil svou kariéru v přelomovém období konce 16. století, kdy se nizozemští obchodníci živě zajímali o alternativní námořní cestu na Dálný východ. Jediná známá trasa kolem Afriky byla dlouhá a nebezpečná a mořeplavci zde čelili útokům jiných námořních mocností. Nizozemci proto vysílali expedice, hledající cestu k lukrativním trhům Číny a Japonska na severovýchodě, v arktických vodách. Jejich kartografové byli totiž přesvědčeni, že musí existovat průliv, který by umožnil bezpečný přístup do Asie podél severního pobřeží evropského Ruska a Sibiře. V zásadě měli pravdu, netušili ale, že kvůli malé době ledové byl severovýchodní průjezd v 16. a 17. století uzavřen ledem.
Z iniciativy antverpských kupců Gillise Hooftmana a Balthasara de Moucheron byla v roce 1584 vystrojena první výprava pod vedením Oliviera Brunela, o níž se dochovalo jen velmi málo zpráv. Možná doplula až k ústí řeky Ob, ztroskotala však v roce 1585 při zpáteční cestě z Karského moře v ústí Pečory.
Hledání průjezdu bylo opět obnoveno v roce 1594, tentokrát již ze severního Nizozemí. Balthasar de Moucheron, který mezitím přesunul své podnikání do Middelburgu, se spojil s kazatelem a kartografem Peterem Planciem a navrhl novou expedici, jež se měla „plavit do severních moří a objevit království Kathaj (Čínu) severně od Norska, Moskovie a Tartárie“.
Písemné svědectví o výpravě podal Jan Huyghen van Linschoten, který se jí účastnil jako faktor. Pro plavbu byly k dispozici tři lodě: Mercurius pod velením Willema Barentse, De Zwaan pod velením Cornelise Naye a Enkhuizen pod velením Brandta Tetgalese. Expedice vyplula 6. června 1594. Na ostrově Kildin se posádka poprvé setkala s ledním medvědem. Pokusila se jej chytit, ale zvíře bylo příliš divoké a muselo být zabito.
Výprava se později rozdělila. Barents se měl pokusit obeplout ostrov Nová země ze severu, zatímco Cornelis Nay a Brandt Tetgales měli zamířit na jih do Jugorského průlivu a dále do Karského moře. Novou zemi spatřil Barents poprvé 4. července a určil její zeměpisnou šířku na 73° 25ʹ. Dosáhl mysu, který nazval Langeneß (dnes Suchoj Nos) a pokračoval v plavbě podél západního a severního pobřeží ostrova, dokud mu 30. července nezabránil v cestě led. Nay s Tetgalesem mezitím dosáhli Karského moře, což současníci vnímali jako nalezení přístupu k severovýchodní cestě. Barents se znovu setkal se svými krajany u ostrova Vajgač 16. srpna.
Další marný pokus
Expedice se vrátila do Nizozemí 16. září 1594 a byla obecně považována za úspěšnou, proto byla v roce 1595 sestavena flotila sedmi lodí, jejichž náklad tvořilo obchodní zboží, proviant a munice. Kromě nalezení průlivu bylo cílem také prodat nejrůznější zboží. Na výpravě se opět podílel Jan Huyghen van Linschoten, tentokrát jako vrchní faktor, který expedici vylíčil ve své zprávě. Vedle té se zachovala ještě zpráva Gerrita de Veer.
Velení výpravy převzal Cornelis Nay. Barents se plavil jako hlavní kormidelník a navigátor lodi Greyhound pod kapitánem Jacobem van Heemskerk. Výprava odplula 2. července a Severní mys se podařilo obeplout 10. srpna. O devět dní později našli Nizozemci Jugorský průliv plný ledu, a aby toho nebylo málo, museli čelit silnému protivětru.
Koncem srpna se mořeplavci setkali s dvaceti Samojedy, lidmi, kteří jsou součástí uralské jazykové skupiny. Posádka je nazývala divokými muži, přestože, jak pravil de Veer „nejsou divocí, protože jsou rozumného úsudku“. Samojedi konverzovali s jedním rusky mluvícím členem Barentsovy posádky, kterému poskytli cenné informace o okolních mořích.
Dne 2. září výprava pronikla do Karského moře, kde došlo k tragédii: „6. září někteří z našich mužů vyšli na pobřeží, aby hledali kameny, které jsou druhem diamantu (pravděpodobně horský křišťál), a proto bylo mnoho z nich na ostrově. Jak hledali kameny, dva z nich leželi na stejném místě, když najednou přišel velký hubený bílý medvěd krást a chytil rychle jednoho z nich za krk, a ten nevěda co ho chytlo za krk, křičel: ‚Kdo je ten, co mě táhne za krk?‘ Mezitím ten druhý, který ležel nedaleko od něj, zdvihl hlavu, viděl, co se stalo, a když viděl, že je to obrovský medvěd, křičel: ‚O, kamaráde, to je medvěd!‘ A ihned vyskočil a utíkal pryč. Medvěd se nejprve svalil na muže, rozbil mu hlavu a sál jeho krev, a proto zbytek mužů, kteří byli na zemi, celkem asi dvacet, sem přiběhlo, buď aby zachránili muže, nebo spíše svalili medvěda z jeho mrtvoly, nabíjeli své pušky a ohýbali své hroty, posadili se na něj, dokud ještě požíral muže, ale když je přiměl, aby k němu přišli, rychle a krutě je napadl, vytrhl dalšího z okruhu ostatních a roztrhal ho na kusy, zatímco ostatní utekli.“
Barents naléhal na Naye, aby umožnil alespoň několika lodím strávit zimu v Karském moři. Zatímco ten váhal, 8. září vypukla vzpoura posádky. Podařilo se ji potlačit, pět rebelů bylo pro výstrahu popraveno. Lodě se poté pokusily dostat dále na východ, ale marně. Nay vše vzdal 15. září a zamířil zpět do Nizozemí, kam expedice dorazila 18. listopadu.
Vězni ledu
Protože se obě výpravy vrátily, aniž by čehokoli dosáhly, nizozemští stavové přestali projekt podporovat. Plancius a Barents přesto neztráceli optimismus. Nakonec nový podnik podpořilo město Amsterdam. Za tímto účelem byly v roce 1596 vypraveny dvě lodě, kterým veleli Jan Corneliszoon de Rijp a Jacob Heemskerk, sám Willem Barents byl hlavním kormidelníkem a navigátorem pod Heemskerkovým velením. Expedice vyplula 10. května 1596 a již 5. června objevila Medvědí ostrov (Bjørnøya) – jeho název byl odvozen od ledního medvěda, s nímž se tam posádky obou lodí setkaly. Námořníci netušili, že jde o nejjižnější část souostroví Špicberky (Svalbard). Oblast je zaujala strmými horami, po kterých dostal jméno největší z ostrovů, jehož název se vžil pro označení celého souostroví. Byl objeven 17. června.
Výprava se poté obrátila opět na jih, avšak u Medvědího ostrova se cesty posádek rozešly. Heemskerk s Barentsem se rozhodli vydat se svou lodí Windhond (původně Witte Swaen) směrem k Nové zemi, zatímco de Rijp se se svými muži po dalších toulkách Špicberky vrátil do Amsterdamu. Windhond proplula v červenci kolem severního cípu skupiny ostrovů Nové země na východ, ale záhy ji zastavil mořský led. Poté zamířila podél západního pobřeží na jih, ale i tam jí cestu zastoupily kry. Ani plavba zpět na západ nebyla úspěšná a koncem srpna loď zcela uvízla v ledu, který ji rozmačkal.
Přezimování v Arktidě
Sedmnáct námořníků v čele s Heemskerkem a Barentsem rychle vylodilo všechny své zásoby na ostrov a troubením na trubku přitom zahánělo lední medvědy. Jak napsal účastník výpravy Gerrit de Veer ve své zprávě, která vešla v širokou známost: „Byli jsme donuceni strávit tuto zimu v hrozném chladu, bídě, utrpení a strádání.“ Trosečníci využili dřevo ze ztroskotané lodi a 11. září našli navíc naplavené dřevo, což dle Veera považovali za dar v nouzi: „(…) bylo asi vrženo na břeh z Tartarie, Moskovie či odjinud, neboť v této zemi žádné nebylo (…), posloužilo nám ke stavbě domu, ale také k otopu po celou dlouhou zimu, (bez něj) bychom nepochybně zahynuli strašlivým chladem.“
Tento úkryt se stal později známý jako Dům záchrany. Uprostřed příbytku byl komín a pod ním ohniště. Trosečníci měli uhlí z lodi a naplavené dřevo. V noci je zahřívaly rozžhavené dělové koule pod postelemi. Při teplotách klesajících pod 40 nebo i 50 stupňů pod nulu mrzlo sice i uvnitř chaty, ale alespoň tam nefoukalo. Od konce listopadu strávila posádka v chatě dva měsíce v temnotě polární noci, až 24. ledna 1597 spatřila znovu slunce. Tato informace ve Veerově zprávě vyvolala později údiv astronomů, neboť k jevu došlo o dva týdny dříve oproti jejich očekávání. Vysvětlení se našlo až o mnoho let později. Byla to arktická fata morgána jinak známá jako efekt Nové země.
Boj o přežití
Po celou dobu ohrožovali trosečníky lední medvědi. Když se k nim šelmy dobývaly do chaty, odráželi jejich útoky mušketami. Poté, co medvěda námořníci zabili, „rozpárali (…) jeho břicho, opekli jeho játra a snědli“. Následující gastronomický zážitek popsal de Veer slovy: „(…) nám chutnalo dobře, ale udělalo se nám z toho všem špatně, zvláště tři z nás byli velmi nemocní.“
Šlo o první popis hypervitaminózy A. Po této zkušenosti již trosečníci používali pouze medvědí kůže a tuk (do olejových lamp). Co je však opravdu udrželo při životě, byly polární lišky, které chytali do pastí. Liščí maso bylo bohaté na vitamín C, a to je dlouho chránilo před kurdějemi. Pivo a chléb měla posádka na příděl. Na tříkrálový večer si námořníci dopřáli palačinky.
Co nedokázali medvědi, dokázaly nemoci. Než byly vztyčeny první trámy domu, zemřel lodní tesař. V květnu 1597 trosečníci připravili na odjezd dva otevřené čluny a v červnu vyrazili z ostrova přes nynější Barentsovo moře na jih. Šest dní po odjezdu, 20. června, zemřel na palubě šalupy nezdolný Willem Barents. Pro výpravu znamenal jeho odchod velkou ztrátu, neboť, jak napsal de Veer, „byl velitelem a jediným kormidelníkem, za kterého bychom se hned po Bohu postavili“. Pohřben byl pravděpodobně do moře, jeho hrob se nikdy nenašel.
Následovali jej další tři členové expedice. Koncem července se na jižním cípu ostrova Nová země námořníci setkali s Rusy. Po plavbě spojené s občasným veslováním, která byla dlouhá 2 160 kilometrů, se dvanáct přeživších dostalo 2. září na poloostrov Kola. Zde je vyzvedla nizozemská obchodní loď pod vedením Jana Corneliszoona de Rijpa, na jejíž palubě k jejich zotavení přispěl „sud silného švédského piva, lososi a cukr“. Dne 30. října 1597 dorazili do přístavu Maassluis. Tak skončil poslední pokus najít severovýchodní cestu do Asie.
Neúspěšná expedice?
Expedice však nebyla zcela neúspěšná, neboť se z ní dochovalo kartografické dílo Willema Barentse: mapa ostrova Špicberky, Nové země a také mapa Arktidy, která poprvé zobrazovala severní pól v moři, obklopený kontinenty. Tyto mapy se používaly několik staletí, polohu obou ostrovů Barents určil velmi přesně.
Když se Cornelisi de Houtmanovi na konci 16. století podařilo dokončit první nizozemskou plavbu kolem mysu Dobré naděje, nizozemští obchodníci ztratili zájem financovat další plavby na severovýchod. Barentsova výprava nicméně způsobila, že na Špicberkách se od devadesátých let 17. století úspěšně rozvíjel nizozemský lov velryb.
Další články v sekci
Astronomové objevili „palivovou nádrž“ pro hvězdotvorbu ve vzdálené galaktické protokupě
Astronomové odhalili skrytou zásobu molekulárního plynu v mladé galaktické protokupě SPT2349-56, která může zásadně ovlivnit pochopení vzniku hvězd a vývoje galaxií.
Astronomové objevili obrovskou skrytou zásobu molekulárního plynu v mladé galaktické protokupě SPT2349-56, která se nachází přibližně 12 miliard světelných let daleko. Tým vědců pod vedením Dazhi Zhoua z Univerzity Britské Kolumbie využil ke svému výzkumu soustavu radioteleskopů ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) a její zařízení APEX (Atacama Pathfinder Experiment).
Analýza dat z těchto teleskopů umožnila detekovat o 75 % více molekulárního plynu, než bylo dříve zaznamenáno. Podrobnosti zveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal Letters.
Rezervoár plynu
Vědci zjistili, že v protokupě SPT2349-56 se nachází až překvapivě ohromné množství molekulárního plynu, který je jako gigantická palivová nádrž pro tvorbu hvězd. Plyn přitom není součástí jednotlivých galaxií, ale tvoří rozptýlenou hmotu v celé protokupě. Tento skrytý rezervoár plynu mohl podle odhadů prodloužit období intenzivní tvorby hvězd na více než 400 milionů let. V protokupě podle vědců panují extrémní podmínky, které umožňují až 10 000krát rychlejší vznik nových hvězd než v Mléčné dráze.
Badatelé spekulují, že plyn, který pozorujeme v protokupě SPT2349-56, je zárodkem velmi horkého a řídkého plazmatu, známého jako mezihvězdné médium, který se nachází ve vyvinutých kupách galaxií.
Další články v sekci
Teplotní extrémy z obou pólů: Největší otužilci a milovníci vedra zvířecí říše
Životní prostředí na naší planetě je nesmírně rozmanité, a tak se mnozí tvorové musejí umět vypořádat s velkými teplotními extrémy, a to z obou konců jejich rozpětí. Které přeborníky v této základní disciplíně přežití bychom mohli vyzdvihnout?
Další články v sekci
Vědci zjistili, jak rychle stoupala hladina moří po poslední době ledové
Nová studie odhaluje, že po poslední době ledové stoupala hladina moří místy až o jeden metr za století, což přináší cenné poznatky pro pochopení současných klimatických změn.
Země již zhruba milion let zažívá neúprosné cykly ledových dob, během kterých se vždy na přibližně sto tisíc let na severu i na jihu nahromadí obrovské ledovce a hladina světového oceánu značně poklesne. Dobu ledovou poté na dalších přibližně 20 tisíc let střídá příjemné, leč krátké oteplení doby meziledové. Podstatná část ledovců v této době roztaje, což pochopitelně vede ke vzestupu mořské hladiny.
Pohyby hladiny oceánu vědce velmi zajímají i s ohledem na aktuálně probíhající klimatickou změnu. Geologům ale až doposud scházela kvalitní data, z nichž by bylo možné číst pohyby mořské hladiny.
Minulost pomáhá předvídat budoucnost
Mezinárodní výzkumný tým, který vedl Marc Hijma z nizozemského technologického institutu a výzkumného centra Deltares, použil údaje, které vědci získali v Doggerlandu, rozsáhlém pevninském mostu, který v době ledové spojoval východ Anglie s pobřežím Nizozemska, Německa a Dánska. Dnes se tento most nachází pod mořskou hladinou. Badatelé analyzovali odebrané vzorky a zaměřili se především na vrstvy rašeliny, které datovali a s jejich pomocí modelovali pohyby mořské hladiny.
Závěry výzkumu, zveřejněného vědeckým časopisem Nature ukazují, že rychlost pohybu hladiny světového oceánu se na konci nejmladší doby ledové měnila. V rané fázi, tedy brzy po době ledové, se během dvou období pohybovala rychlostí až jednoho metru za století. Pro srovnání, v současné době v Nizozemsku stoupá hladina oceánu rychlostí cca 30 centimetrů za století. Vědci rovněž zjistili, že v době před 11 až 3 tisíci lety se hladina oceánu na naší planetě zvýšila o přibližně 38 metrů.
„Náš výzkum přináší důležitý krok k lepšímu pochopení růstu hladiny moří po poslední době ledové. To poskytuje lepší vhled nejen vědcům, ale i politikům, aby se mohli lépe připravit na důsledky současných klimatických změn,“ komentuje výsledky výzkumu geolog Marc Hijma.
Další články v sekci
Arménský klášter Geghard patří mezi vůbec nejstarší křesťanské stavby
Napříč arménskými horami se nacházejí pozoruhodné kostely a kláštery, často vytesané přímo do skalních stěn. Mezi ty nejúžasnější pak zcela jistě patří komplex Geghard v údolí řeky Azat.
Vedle pevnosti Erebuni, jež se tyčí na okraji Jerevanu už téměř tři tisíce let, představuje největší arménskou historickou perlu právě klášter Geghard – patří totiž k vůbec nejstarším křesťanským stavbám. Arménie přijala křesťanství coby státní náboženství už v roce 301, celých 79 let předtím, než ke stejnému kroku přistoupil Řím.
Víra skrytá v horách
Podle tradice klášter založil Řehoř Osvětitel, a to na základech dávné pohanské svatyně ukryté v jeskyni. Jednalo se o logickou volbu, neboť odlehlé údolí dýchá přímo mysteriózní krásou: Pouhé desítky metrů od kaverny se táhne hluboká průrva, do níž se z příkrých skal řítí vody Azatu. Skalní stěny přitom brání přístupu jinak než jedinou soutěskou, která bývala dobře strážená.
Právě prvotní pohanskou jeskyni nechal Řehoř prohloubit a vybudovat uvnitř kostel, ačkoliv současně zachoval nezměněnou její nejstarší část, kde ve tmě vyvěrá ze skalní praskliny potok sloužící ke křtům. Coby turisty vás nikdo neokřikne, když si do neviditelné tůně posvítíte mobilem, ale přijdete tak o kus jejího tajemného nádechu…
Od skály ke kopí
Původní klášter nazývaný Ayrivank neboli „skalní“ se následně rozrostl o další kostely a ubytovací prostory, ale v roce 923 ho Arabové zcela zničili. Když však gruzínská královna Tamara dobyla Arménii zpět, dočkalo se svaté místo obnovy a roku 1215 přibyl k jeskyni kostel. Později lokalitu vlastnila šlechtická rodina Khaghbakianů, vazalů arménských princů, a proměnila ji v rodovou pýchu. Do skály bylo vytesáno několik dalších svatostánků a klášterní budovy i cely sahaly až k samotnému vodopádu.
V roce 1258 se Arméni spolu s Gruzínci zúčastnili obléhání Bagdádu coby spojenci Mongolů a z válek s muslimy bylo přivezeno nemálo svatých relikvií, včetně kopí, jež mělo proklát bok Krista na kříži. Podle tradice jej do kláštera přinesl apoštol Juda Tadeáš už ve 4. století, ale ve skutečnosti nejspíš pochází právě z 13. století – a zároveň dalo obnovenému svatostánku jeho současné jméno Geghard neboli „klášter kopí“. Komplex dodnes slouží svému prvotnímu účelu, ale kopí se přesunulo do katedrály v Ečmiadzinu, jež představuje zřejmě nejstarší stavbu svého druhu na světě.
Další články v sekci
Barbudos proti Batistovi: Jak vypadaly první kroky kubánských revolucionářů
Když kubánská armáda v červenci 1953 odrazila útok na kasárna Moncada, zdálo se, že šlo „jen“ o další pokus o převrat, jakých Kuba za půlstoletí samostatnosti zažila řadu. Revolucionáři v čele s bratry Castrovými si odseděli krátké tresty a odjeli do Mexika spřádat další plány.
Čtvrtek 1. ledna 1959. Svět se probouzí do novoročního rána, ale na Kubě právě povstalecké Radio Rebelde oznamuje, že prezident Fulgencio Batista uprchl do Dominikánské republiky a jeho diktatura skončila. Téhož dne vrchní velitel povstalců a bývalý Batistův vězeň Fidel Castro promlouvá k obyvatelům Santiaga de Cuba. Za týden již pronese první ze svých plamenných projevů v hlavním městě Havaně. Revoluce vedená zarostlými „barbudos“ neboli „vousáči“ po letech bojů zvítězila. Vítězství se však nerodilo tak lehce, jak by se z náhlého kolapsu autoritativního režimu zdálo.
Neklidná perla Antil
Kuba se po španělskoamerické válce sice stala v roce 1902 republikou, ovšem značně závislou na Spojených státech. Z nich pocházela většina dovozu a směřovalo tam přes 80 % exportu, především cukru. V jihovýchodní části ostrova si také Washington od roku 1903 pronajal vojenskou základnu Guantánamo. Až do 50. let proto platilo, že americký velvyslanec je na Kubě druhou nejdůležitější osobou po prezidentovi, ne-li nejdůležitější.
Republika trpěla značnou korupcí a sociálními rozdíly. Celá tři desetiletí se na Kubě nesla ve znamení stávek a demonstrací. Na ty reagovaly vlády zpravidla tvrdými represemi, což s sebou neslo zase další vlny nepokojů. Takto v srpnu 1933 skončila generální stávkou diktatura prezidenta Gerarda Machada, přezdívaného „tropický Mussolini“. Jeho nástupce Carlos Manuel de Céspedes ale ve funkci vydržel jen 23 dní a poté ho svrhla „vzpoura seržantů“, vedená tehdy ještě neznámým Fulgenciem Batistou. Přestože byl pouhým stenografem s hodností seržanta, získal během vzpoury v armádě takovou autoritu, že jej civilní politici chtě nechtě museli jmenovat do jejího čela. Jím řízená armáda převzala faktickou moc a vládla v příštích letech prostřednictvím loutkových prezidentů.
V roce 1940 se Batista ujal role hlavy státu osobně. Zpočátku neměl s Washingtonem dobré vztahy, ale ty se zlepšily poté, co po útoku Japonců na Pearl Harbor vyhlásila Kuba válku mocnostem Osy. Ostrov sloužil jako výcvikový prostor pro americké letectvo a Spojené státy získaly další námořní základny. Na oplátku vykupovaly produkci cukru za výhodné ceny a poskytly štědré půjčky, což situaci v zemi stabilizovalo. Zvolení Ramóna Graua prezidentem roku 1944 znamenalo první poklidné předání moci za dvě desetiletí.
Vláda s požehnáním kmotrů
Batista si nějaký čas užíval luxusu na Floridě, ale již roku 1948 se vrátil na Kubu, kde získal křeslo v senátu. O čtyři roky později opět kandidoval na prezidenta. Protože však jeho vyhlídky ve svobodných volbách byly nevalné, rozhodl se zopakovat vojenský puč a 10. března 1952 svrhl demokraticky zvoleného Carlose Prío Socarráse. Okamžitě po převratu omezil ústavní práva a potlačil veškerou opozici.
Už před válkou měl úzké osobní vazby na špičky americké mafie, jakými byli Meyer Lansky a Lucky Luciano. Ti již dlouho plánovali přesunout na Kubu část byznysu, protože měla výhodnou polohu a nesahala sem pravomoc FBI. Teď se tedy spolupráce s organizovaným zločinem stala součástí politiky.
Kubánská vláda s využitím financí mafie v Havaně stavěla nové hotely a kasina pro bohatou americkou klientelu a v tamních bankách se praly špinavé peníze z hazardu, drog a prostituce. Prezident a úzký okruh věrných měli samozřejmě zaručen podíl ze zisku. Přestože se Havana měnila v druhé Las Vegas, zbytek šestimilionové Kuby zůstával chudý a nespokojenost s poměry opět narůstala. K nejradikálnějším odpůrcům režimu se řadili především studenti. Mezi nimi se stal nepřehlédnutelnou postavou student práv a později advokát Fidel Castro.
Castro plánuje revoluci
Ještě jako předseda studentské federace vystupoval proti sociálním nerovnostem a coby obhájce se pak aktivně zapojil do řady soudních procesů. Protože však boj proti režimu právní cestou nevedl k žádným výsledkům, rozhodl se pro ozbrojenou formu a založil ilegální skupinu, která shromažďovala zbraně a chystala přepad kasáren Moncada v Santiagu de Cuba. V přestrojení za vojáky se její členové chtěli zmocnit zbraní a rozšířit povstání mezi sběrače cukrové třtiny z okolí. Plán se inspiroval bojovníky za nezávislost v 19. století, kteří takto přepadali španělská kasárna.
Skupina utvořila kolonu 16 aut, aby vypadala jako inspekce štábních důstojníků. Na kasárna mělo zaútočit 136 povstalců, dalších 24 plánovalo přepad malé posádky v Bayamo. Útok ale od počátku probíhal špatně. Kolona se časně ráno 26. července 1953 cestou ke kasárnám rozpadla a část nedorazila na místo včas. Stráže u brány také pohotově zahájily palbu a zalarmovaly posádku dřív, než se povstalci dostali do areálu.
Castro pochopil, že pokračovat v boji je sebevražda, a nařídil ústup, bojiště ale opustil, aniž by jej zorganizoval. Mezi skupinami útočníků neexistovalo spojení, a tak bojovníci, kteří ostřelovali kasárna ze střechy sousední nemocnice, včas neustoupili; po zatčení je bez soudu postříleli. Armáda měla 18 mrtvých a 28 zraněných, útočníci ztratili devět padlých, 11 zraněných a 42 jich bylo zajato a popraveno. Fiaskem skončil i útok na Bayamo.
Za mřížemi
Fidel Castro, jeho bratr Raúl a další povstalci skončili také v zajetí a stanuli před soudem. Fidel, který se hájil sám, dostal 15 let vězení, Raúl a několik dalších vůdců rebelů 13 a ostatní čekaly mírnější tresty. Bratry Castrovy před trestem smrti uchránilo zřejmě i to, že Fidelův tchán byl ministrem spojů a celá rodina jeho ženy patřila k Batistovým přátelům.
Ani ve vězení ho nečekaly těžké podmínky. Odsouzení měli k dispozici knihovnu, nemuseli nosit vězeňské šaty ani tvrdě pracovat. V květnu 1955 byli navíc všichni propuštěni, načež založili Hnutí 26. července, tvořené především mladými liberály. Castro následně odcestoval do Mexika, kde se seznámil s Ernestem Che Guevarou, lékařem z Argentiny, který se stal jedním z jeho nejbližších spolupracovníků. Už po roce se zdálo, že nastal vhodný okamžik k návratu a zahájení ozbrojeného boje.
