Jak velký je pozorovatelný vesmír?
Pozorovatelný vesmír, jehož hranice jsou omezeny rychlostí světla a stářím kosmu, zahrnuje pouze část vesmíru, kterou můžeme sledovat díky současným technologiím. O jak velkou část jde?
Spojení „pozorovatelný vesmír“ odkazuje na část kosmu, kterou můžeme pozorovat pomocí současných technologií a metod astronomie. Jeho rozsah omezuje rychlost světla a stáří vesmíru; celá problematika je však mnohem komplikovanější: Nemůžeme totiž sledovat objekty ležící od nás dál, než odpovídá vzdálenosti, kterou za dobu existence kosmu urazilo světlo. Podle posledních studií je vesmír starý 13,8 miliardy let, a nejodlehlejší objekty by se tedy mohly nacházet asi 13,8 miliardy světelných roků daleko.
Na počátku však vesmír neměl žádnou výraznou strukturu. První informaci máme v podobě mikrovlnného pozadí, kdy se záření asi 380 tisíc let po Velkém třesku oddělilo od hmoty. O objektech můžeme mluvit až po éře reionizace, která se odehrála v rozmezí 150 milionů a jedné miliardy roků po zrodu kosmu. Pak se teprve začaly formovat galaxie, hvězdy a další útvary. Jenže od svého vzniku se vesmír rozpíná, a to zrychleně, takže i vzdálenosti narůstají. V současnosti se tedy hranice pozorovatelného kosmu odhaduje na 46 miliard světelných let, a jeho průměr tudíž činí 92 miliard světelných roků.
Další články v sekci
Olovo vinno nebylo: Co zabilo členy Franklinovy expedice?
Proč selhala výprava kapitána Franklina hledající Severozápadní průjezd kanadskými arktickými ostrovy? To zůstává nadále předmětem dohadů a spekulací. Jeden z hlavních „podezřelých“ – otrava olovem – byl ale „zproštěn viny“.
Britské lodi Erebus a Terror pod vedením kapitána Johna Franklina vyrazily z Anglie přes Atlantik 19. května roku 1845. Jejich cílem bylo nalezení Severozápadního průjezdu – námořní cesty vedoucí z Atlantiku do Pacifiku arktickými průlivy Severní Ameriky. Lodi se krátce zastavily na základně v grónské Disko Bay. Tam zanechaly pět mužů, kteří během transatlantické plavby onemocněli. Zbytek pokračoval dál. Obě lodi se ještě 26. července potkaly s britskými velrybáři v Lancasterově zátoce mezi Baffinovým ostrovem a ostrovem Devon. Od té doby je však už žádný Evropan nespatřil. Z oněch 129 členů expedice se domů nevrátil nikdo.
Kde a proč se ztratili?
Britská admiralita vypsala za nalezení Franklinovy výpravy odměnu 20 tisíc liber, což byla v té době skutečně vysoká částka. Ztracenou expedici do Severozápadního průjezdu tak v některých chvílích hledalo najednou i více než deset lodí. Poprvé záchranáři na stopy po expedici narazili na východním pobřeží arktického ostrova Beechey. Nalezené hroby výmluvně svědčily o tom, že pro trojici mužů se stala tato nehostinná výspa konečnou stanicí na strastiplné cestě.
Další pátrací výpravy objevily stopy po expedici na Ostrově krále Williama. Určité informace se podařilo získat i od místních Eskymáků, kteří vyprávěli o lodích uvízlých v ledu. Ztroskotaly tedy? Pozdější expedice nalezly zbytky dalších tábořišť, které po sobě posádky obou lodí zanechaly. Na mnoha místech narazily i na lidské ostatky. Vraky obou lodí se díky moderní technice podařilo objevit teprve poměrně nedávno. Kanadská expedice nalezla v roce 2014 torzo lodi Erebus ležící na mořském dně západně od O'Reillyho ostrova. O dva roky později se ukázalo, že loď Terror se potopila jižně od Ostrova krále Williama.
Olověná stopa
Analýzy kostí Franklinových mužů odhalily vysoké koncentrace olova, což zavdalo příčinu ke spekulacím, že expedici zahubila otrava tímto toxickým těžkým kovem. Olovo se v polovině 19. století hojně používalo pro nejrůznější účely. Vyskytovalo se v lécích, v obalech konzerv nebo v troubelích námořnických dýmek. Jak Erebus, tak i Terror byly vybaveny destilačními přístroji na odsolování mořské vody. Takto upravenou vodou se plnily kotle parních strojů pohánějících lodi za nepříznivého větru. Sloužila také jako pitná voda pro posádku. Jenže trubky destilačních aparatur byly rovněž z olova.
Je známo, že těžká otrava olovem se projevuje deliriem a zcela jistě by stačila posádku v krutých podmínkách arktických zim zahubit. V pokročilém stadiu by Franklinovi muži nedokázali racionálně uvažovat, a to představuje při plavbě zrádnými průlivy Severozápadního průjezdu smrtelné nebezpečí. Koncentrace olova naměřené u členů Franklinovy expedice byly několikanásobně vyšší než u dnešní populace. Některé vědecké týmy porovnávaly množství tohoto kovu v kostech britských námořníků i s Eskymáky, kteří v polovině 19. století žili v kanadské Arktidě. Ti ale s olovem prakticky nepřišli do styku, a tak z porovnání s nimi vychází, že Franklinovi námořníci byli postižení těžkou otravou.
Nové analýzy
Tým kanadských analytických chemiků se před několika lety rozhodl porovnat výsledky rozborů ostatků členů Franklinovy expedice s hodnotami naměřenými v kostech jiných britských námořníků té doby. Vybrali si k tomu námořníky pohřbené v polovině 19. století na karibském ostrově Antigua. Karibik proslul výrobou rumu z cukrové třtiny. K destilaci se také používaly aparatury s olověnými trubkami. Rum patřil k hojně konzumovaným nápojům, námořníkům se tak jeho prostřednictvím dostávalo do těla i nemalé množství olova. Jak ale vyplývá z lodních deníků plavidel křižujících Karibik, nevykazovaly posádky výraznější příznaky otravy.
Pokud muže z Franklinovy expedice skutečně zabilo olovo, pak by měli mít tohoto prvku v těle mnohem více než jejich současníci z Antiguy. A také by se v jejich tělech měl ve zvýšené míře ukládat až během osudné výpravy. Nic z toho se však nepotvrdilo. Tým vědců z McMasterovy univerzity vedený antropoložkou Lori D‘Ortenziovou analyzoval nalezené vlasy lékaře Franklinovy expedice Henryho Goodsira pohřbeného na ostrově Beechey. Protože vlasy vyrostou za měsíc zhruba o centimetr, mohli vědci celkem detailně zmapovat, kolik olova se do něj dostalo v posledních měsících jeho života. Ukázalo se, že obsah olova v těle byl vysoký, ale v žádném případě se na sklonku lékařova života nezvyšoval. Naopak, mírně klesal.
Co zabilo expedici?
Po ztroskotání obou lodí byli muži z Franklinovy expedice vystaveni drsným podmínkám Arktidy, na které nebyli dostatečně vybaveni. Hlad a podvýživa jejich celkově zbědovaný stav ještě zhoršovaly. Nedostatek vitamínu C způsobil kurděje. Nedostatek zinku v potravě vyvolal celkové oslabení imunitního systému.
Podle všeho muži umírali na zápal plic či tuberkulózu. Řada lidských kostí nese neklamné stopy po řezech nožem, a tak není pochyb o tom, že hlad posádku dohnal až ke kanibalismu. „Předpokládám, že jejich problémy se časem jen a jen prohlubovaly,“ říká členka výzkumného týmu Tamara Varneyová . „Trpěli hladem a celkově strádali. Museli být podvyživení, chyběly jim důležité minerální prvky a vitaminy. Jakékoli zdravotní potíže, které na začátku expedice nepředstavovaly vážnější problém, s postupujícím časem narůstaly a nabíraly na závažnosti.“ Jinak řečeno, muži z Franklinovy expedice umírali pomalu a velmi ošklivou smrtí…
Další články v sekci
Nová metoda laserového zobrazování odhalila tetování dávné mumie z Peru
Nová metoda laserového zobrazování odhalila jemné detaily tetování na tělech 1200 let starých mumií z peruánské kultury Chancay.
Když před rokem 1000 našeho letopočtu zanikla v oblasti centrálního pobřeží dnešního Peru kultura Wari, navázal na ni menší stát kultury Chancay s vizuálně výrazným uměním. Šlo o první peruánskou kulturu, která ve velkém vyráběla keramiku, textil a zpracovávala kovy, jako zlato nebo stříbro. Příslušníci této kultury stavěli velká městská centra s mohylami ve tvaru pyramid. Přesto toho o nich nevíme mnoho. Kolem roku 1470 pohltila jejich území říše Inků.
Michael Pittman z Čínské univerzity v Hongkongu a jeho spolupracovníci nedávno prozkoumali více než 100 mumifikovaných pozůstatků lidí kultury Chancay a u tří mumií objevili velmi precizně provedené tetování, které tvoří linky o tloušťce pouhých 0,1 až 0,2 milimetru.
Badatelé využili novou metodu zobrazování laserem-stimulovanou fluorescencí (LSF, Laser-stimulated fluorescence), díky které mohli detekovat dříve neviděné detailní tetování. Zmíněná metoda funguje tak, že laserem ozářená mumifikovaná pokožka světle září a černý inkoust založený na uhlíku se zviditelní. Uvedený postup téměř úplně řeší problém s blednutím tetování, k němuž postupně dochází, a které může velmi zkomplikovat výzkum tetování u starých nálezů. Jak uvádí paleobiolog Pittman pro platformu Live Science, vzory tetování, které zkoumali u zmíněných mumií, by se staršími metodami vůbec neměli šanci odhalit. Podrobnosti výzkumu uveřejnil vědecký časopis PNAS.
Detailní tetování představují hlavně geometrické motivy s trojúhelníky. Podobné motivy se nacházejí v umění kultury Chancay, například na keramice nebo na textilu. Vědci věří, že výzkum tetování by mohl přispět k hlubšímu poznání sociální struktury této kultury, která není příliš známá.
Další články v sekci
Případ brněnských gangsterů: Vydírání židovského továrníka přineslo nečekané zvraty
Lidové noviny, Moravská orlice a další noviny referovaly v roce 1936 o neobyčejném detektivním případu, který řešili brněnští kriminalisté. Na první pohled obyčejné vydírání přineslo nečekané zvraty a nádech amerických dobrodružných románů.
„Brněnský kidnapper dopaden!“, „Brněnský továrník vydírán po způsobu gangsterů“, „Americkým způsobům se v Brně nedaří“. Tyto a další podobné titulky zaplnily přední stránky novin v březnu 1936.
Pro pochopení souvislostí celé kauzy brněnského „kidnappera“ (čili únosce) je třeba představit dvě rodiny, kolem kterých se případ točil. Na počátku stáli dva židovští podnikatelé, kteří na samém konci 19. století přišli do Brna, aby v této metropoli textilního průmyslu zkusili své štěstí. Heinrich Himmelreich a Julius Zwicker založili na počátku roku 1895 společnou firmu Himmelreich und Zwicker.
Bohatí továrníci
Podnik se věnoval produkci vlněného zboží, mykané příze, bavlněné příze a výrobě příze z textilních odpadů a starých hadrů. Ve svém oboru byli úspěšní – na počátku svého působení zaměstnávali kolem 120 dělníků, kteří pracovali s 5 000 vřeteny. O šestnáct let později to bylo 800 dělníků a 30 000 vřeten. Roční produkce příze se zvýšila ze 400 000 na 2 500 000 kilogramů. V meziválečném období patřila jejich brněnská továrna k významným obchodním partnerům koncernu Baťa, který potřeboval vlněné látky na výrobu bačkor. Firma přečkala i velkou hospodářskou krizi první poloviny třicátých let 20. století.
Avšak továrnu během let nejednou zachvátil požár, který se ve skladech bavlny šířil rychlostí blesku. Noviny dokonce spekulovaly o žhářství. Pro továrníky bylo též problémem nespokojené dělnictvo. Jejich jména často propíral levicový tisk a provoz fabriky ochromovaly stávky zaměstnanců. V závodních výborech firmy měli v meziválečném období hlavní slovo komunisté. S dělnickým hnutím se potýkala většina tehdejších průmyslníků, ale zdá se, že firma Himmelreich und Zwicker byla v tomto ohledu obzvláště nepopulární. Přes všechny obtíže se však stala jednou z nejrychleji rostoucích brněnských textilních firem a majitelé se těšili bohatství a společenské prestiži.
Žíravina na kapotu
Heinrich Himmelreich zemřel v roce 1918 a novým spolumajitelem firmy se stal jeho syn Paul. Ten si po otcově smrti vzal za manželku dceru Julia Zwickera Mariettu a tím se oba rody spojily. Paulovi a Mariettě se o několik let později narodila dcera Marion.
Vyděračská aféra začala 31. ledna 1936, když byly Marion čtyři roky. Tehdy se Marietta Himmelreichová vracela ze schůze dámského dobročinného komité židovské obce. Našla své auto poničené kyselinou, která rozleptala střechu vozu. S manželem však tomuto vandalismu nepřikládali větší význam. Jak později uvedly noviny, „paní Himmelreichová příhodu policii neoznámila domnívajíc se, že jde o náhodu či bezvýznamné darebáctví“.
O několik dní později se objevil první dopis. V něm tajemní „tři rangeři“ žádali 45 000 Kč pod pohrůžkou násilí proti rodině, přičemž hrozili únosem dcery Marion (v tisku se o ní psalo jako o Miriam – zřejmě kvůli soukromí). V dopise bylo množství podrobností ze života bohaté rodiny, které dokazovaly, že je „rangeři“ sledují. „Nedá-li továrník peněz, nechť si následky přičte sám! Budou hrozné! Drei Rangers nemluví do vzduchu! Nechť si paní Himmelreichová vzpomene na žíravinu na autě,“ psalo se v dopise. Vyděrači zdůrazňovali, že nechtějí nikoho zabít, pouze zohavit.
Dcerka pod ochranou
„Tři rangeři“ prý dříve pracovali v továrně Himmelreich und Zwicker a jejich motivem měla být tuberkulóza, kterou tam ve špatných podmínkách onemocněli. Nyní byli bez práce a bez prostředků a dušovali se, že je zcela spravedlivé, aby je pan továrník vyplatil. Vyděračský dopis byl psán německy, těžkým, zcela kolmým písmem, z něhož na první pohled plynulo, že rukopis je úmyslně změněn. Peníze měly být nachystány v padesáti- a stokorunových bankovkách, zabaleny do hnědého papíru a uschovány v továrníkově bytě, kde by si je někdo vyzvedl. V brněnském deníku Morgenpost měl Paul Himmelreich zveřejnit inzerát, že souhlasí a že peníze přichystal.
Inzerát skutečně vyšel, avšak rodina předtím kontaktovala policii, která jim přislíbila ochranu. Marietta a Marion odcestovaly z Brna a jejich vilu na Schodové ulici hlídala nepřetržitě policie. „Byla dokonce ustavena zvláštní četa agentů, která neměla nic jiného na práci, než rozluštit případ Drei Rangers,“ popisovaly později Lidové noviny.
„Bylo to velmi těžké, protože nebylo možno zachytit ani drápek stopy.“ Vyděrač se do pasti nechytil, místo toho několikrát telefonoval a dále vyhrožoval: „Co to je? Drei Rangers kladli podmínku, že o věci nesmí policie mít ani tušení, a zatím agenti už pátrají?“ V tuto chvíli i Paul Himmelreich raději opustil město, ale na scénu vstoupila nová postava.
Falešná stopa
Policie při vyšetřování vyslýchala „řadu pochybných individuí“ a hledala muže, který píše kolmým písmem. Tak se údajně o aféře dozvěděl i jistý malíř pokojů Vilém Retlaky původem z Košic. Retlaky navštívil otce Marietty Himmelreichové Julia Zwickera – v té době vitálního sedmdesátníka a předsedu brněnské židovské náboženské obce. Přímo v továrně se mu představil jako člen tajného bratrstva, jehož úkolem bylo vydírat bohaté brněnské Židy. Za vyzrazení všech plánů této zločinné organizace a záchranu Zwickerova života chtěl 10 000 Kč.
Julius Zwicker však pojal již před přijetím neznámého hosta podezření a nechal svou sekretářku, aby se ukryla za španělskou stěnou a celý rozhovor zapsala. Dal Retlakymu zálohu 1 000 Kč a pozval ho na příští den. Když dorazil, v továrně už čekala policie a zatkla ho. Brzy se však ukázalo, že Retlaky společníkem „tří rangerů“ nebyl. Když se zpráva o jeho zatčení objevila v tisku, vyděrač se znovu ozval a prohlásil, že Retlaky je břídil a nedouk, který se chtěl jen přiživit.
Chycen při činu
Tato epizoda však vyděrače přiměla k tomu, aby své úsilí směroval právě na Julia Zwickera. Napsal další dopis, kde znovu požadoval 45 000 Kč a vyhrožoval zmrzačením. Poté následoval příval telefonních hovorů – třikrát až čtyřikrát denně volali „tři rangeři“ a pokaždé zněl v telefonu jiný hlas, takže se Zwickerovi zdálo, že jich je více než tři. Několik dnů takto vyzváněl v továrně telefon a připomínal, že 9. březen je neodvolatelně poslední termín k vyplacení peněz. Požadovaný obnos však vyplacen nebyl.
Když 10. března opět telefon zazvonil, zvedl ho policejní agent, aby si vyslechl další výhrůžky. V té chvíli ve veřejné telefonní budce na ulici Tivoli (dnešní Konečného náměstí) jiný policista vyděrače zatkl. Policisté vyčerpali běžné vyšetřovací prostředky, a proto rozestavěli hlídky u telefonních budek. Vyděrač byl hovorem tak zaujat, že si nejdřív ani nevšiml, když policisté otevřeli dveře budky. Díky tomu ho uslyšeli říkat: „Dnes večer ty peníze musíte dát, nebo je zle!“
Jenže „Bylo zle pro 29letého soukromého úředníka bez zaměstnání Jana Peiperta,“ ironicky komentoval případ tisk. Tak znělo jméno vyděrače z Hrušovan, který se skrýval za pseudonymem Drei Rangers, čili „tři rangeři“. Nebyl textilním dělníkem ani netrpěl tuberkulózou – rodinu Himmelreichových znal pouze podle jejich luxusní vily v Brně-Černých Polích. „Nejhnusnější zločinec, se kterým se v poslední době policie zabývala. Neboť není hroznějšího činu, než onen, kterého se dopustil Peipert, nepřihlížejíc k tomu, že je sám otcem děcka asi ve stejném stáří jako malá holčička, které hrozil únosem.“
Inspirace literárním brakem
Johann Peipert se nesnažil zapírat. Vylíčil svůj plán, ke kterému ho inspirovala četba dobrodružných a detektivních knih. Do rukou se mu dostala studie o amerických gangsterech, která uváděla, že recept telefonního štvaní oběti je neomylný. Dlouho si počínal zručně – telefonoval vždy z veřejných budek a přesvědčivě měnil hlas. V dopisech měnil své písmo, přičemž psaní jednoho dopisu mu údajně zabralo i několik hodin. S dopisy manipuloval pouze v rukavičkách, aby nezanechal otisky. Trval na tom, že jednal sám, a žádní další společníci nebyli odhaleni.
Na konci dubna 1936 soud poslal již dříve trestaného Peiperta na dva a půl roku za mříže. Když se zdálo, že je po všem, objevil se v květnu téhož roku třetí vyděrač. Po odsouzení Retlakyho i Peiperta Himmelreichovi opět obdrželi dopis podobného obsahu jako předtím – hrozil zohavením dcerky i manželky a chtěl se pomstít za „nespravedlivě odsouzeného Peiperta“. Ukázalo se, že jde o jakéhosi „naivního vojína“ Jana Nováka, který se inspiroval v novinových článcích z března. „Nové vyděračské úmysly vojína byly však tak průzračné, že policie jim učinila brzy přítrž.“
Mnohem horší zločiny
Tak skončila aféra brněnského „kidnappera“. S odstupem let úsměvný případ, který předcházel mnohem tragičtějším událostem. Na rodinu čekaly během války těžké útrapy. Julius Zwicker si prošel Terezínem, avšak přežil a vrátil se do Brna. Jeho továrna stále stojí na brněnském Cejlu, dlouhé roky v jejích prostorách fungovala výroba Zbrojovky. Potomci Julia Zwickera se po vleklých soudních sporech domohli vrácení továrních budov. Malá Marion se svou matkou emigrovala před válkou do USA. Dodnes žije v New Yorku a z této kapitoly svého dětství si už nic nevybavuje.
Další články v sekci
Napodruhé úspěšně: Obří raketa New Glenn zvládla premiérový start
Raketa New Glenn americké kosmické společnosti Blue Origin úspěšně odstartovala z floridského mysu Canaveral ke svému prvnímu letu do vesmíru.
Raketa pojmenovaná po Johnu Glennovi, prvním Američanovi, který obletěl Zemi, odstartovala z Floridy a vznesla se ze stejné rampy, z níž před půlstoletím startovaly kosmické sondy NASA Mariner a Pioneer.
Všech sedm hlavních motorů se při startu zažehlo a raketa za úsvitu stoupala oblohou provázená jásotem diváků, kteří se sešli na okolních plážích. Zaměstnanci společnosti Blue Origin, mezi nimiž byl i její šéf Jeff Bezos, propukli v nadšený jásot, jakmile se raketa po třinácti minutách letu úspěšně dostala na oběžnou dráhu.
Vydařená premiéra
„Jsem neuvěřitelně hrdý, že New Glenn dosáhl oběžné dráhy na svůj první pokus,“ řekl Dave Limp, generální ředitel společnosti Blue Origin. „Věděli jsme, že přistání našeho boosteru byl na první pokus ambiciózní cíl. Dnešek nás ale hodně naučí a zkusíme to znovu při příštím startu na jaře. Děkuji celému týmu Blue za tento neuvěřitelný milník.“
— Jeff Bezos (@JeffBezos) January 16, 2025
Nová dvoustupňová raketa může představovat konkurenci raketám společnosti SpaceX při vynášení komerčních a vládních satelitů na oběžnou dráhu. Na nízkou oběžnou dráhu má nosič Blue Origin dopravovat až 50 tun nákladu, což je sice méně než například Falcon Heavy (65 tun), ale více než Falcon 9 (23 tun). Nový nosič by tak mohl představovat rozšíření možností a vítanou konkurenci, která by ve výsledku mohla ještě více zlevnit lety do vesmíru.
Společnost Blue Origin má také lunární plány, kdy vyvíjí přistávací modul Blue Moon, který dopraví náklad i astronauty na měsíční povrch. NASA si Blue Moon vybrala pro misi Artemis, kterou se Američané vrací na Měsíc. Modul bude možné použít i s raketou New Glenn, společný zkušební let je plánován na letošní rok.
Další články v sekci
Kapesní král pouště: Zdánlivě křehký fenek berberský
Fenek berberský vypadá jako křehké zvířátko. Ve skutečnosti se tato drobná psovitá šelma dokáže vypořádat s podmínkami, které by jiné tvory spolehlivě zabily.
Roztomilost je ryze subjektivní kategorie. Fenek berberský (Vulpes zerda) ovšem objektivně vypadá, jako by ho nestvořila příroda, ale navrhnul geniální designér hračkářské firmy vyrábějící „plyšáky“. Ne náhodou je druhá část jeho vědeckého jména odvozená od řeckého výrazu pro „roztomilý“. Fenek je také držitelem titulu nejmenší psovité šelmy a zároveň se řadí k nejušatějším tvorům planety.
Z korespondence francouzského spisovatele Antoina de Saint-Exupéryho (1900–1944) vyplývá, že když v roce 1927 působil jako velitel stanice letecké pošty v západoafrické Jubě, choval fenka jako domácího mazlíčka a zvířátko miloval. Když Exupéry v roce 1935 havaroval s letadlem nad Saharou a po čtyři dny bloudil na pokraji smrti žízní pouští, pozoroval divoké fenky hned několikrát ve volné přírodě. Literární historici se domnívají, že právě tato setkání inspirovala Exupéryho při psaní knížky Malý princ k vytvoření postavy lišky.
Do vedra i zimy
Droboučký příbuzný našich lišek měří bez ocásku na délku asi 30 centimetrů a vysoký je jen něco přes 20 centimetrů. Přitom jeho uši jsou běžně dlouhé i více než 10 centimetrů. Velké boltce přispívají k vynikajícímu sluchu fenků, ale ještě mnohem důležitější se zdá jejich podíl na regulaci tělní teploty. Do ucha přitéká horká krev z těla, koluje hustou síti cév a krevních kapilár a přitom předává přes kůži teplo okolnímu vzduchu. Před návratem do těla se tak krev významně ochladí.
Fenek se ušima zbavuje nadbytečného tělesného tepla, což je v jeho přirozeném prostředí životně důležité. Obývá totiž písečné pouště severní Afriky a Arabského poloostrova, kde teploty přes den stoupají nad 50 °C. Na druhou stranu se však fenek musí umět zahřát, protože v noci může teplota v poušti klesnout pod bod mrazu. K tomu se dokonale hodí hustý, jemný bělavý kožíšek. Chlupy dlouhé až tři centimetry nepouští rozpálený vzduch ke kůži a stejně tak chrání fenka i před zimou během nočních loveckých výprav. Přesto se těmto zvířátkům za chladných nocí ježí zimou srst a nejednou se neubrání zimomřivému třesu.
V chladu podzemních katakomb
Ačkoli je fenek před denním žárem chráněn, jak je to jen možné, maximálním teplotám se vyhýbá únikem do podzemí. Vyhrabává si hluboké nory, z nichž vylézá až večer. Některé nory měří na délku až deset metrů a sahají metr pod úroveň terénu. Fenek je k jejich budování dokonale vybaven. Plochu lopatkovitých tlapek mu zvětšují dlouhé měkké chlupy, kterými má souvisle porostlá chodidla. S tímto „nářadím“ si za jedinou noc vyhloubí v písku chodbu dlouhou až pět metrů. Kromě hrabání se „chlupaté podrážky“ hodí i při chůzi. Izolují fenka od rozpáleného písku pouště a nedovolí, aby se mu do něj tlapky příliš bořily.
Kromě „vnějšího fyzického vybavení“ má fenek v boji proti vedru jednu „tajnou zbraň“. Přes den totiž šetří energii i tak, že sníží tělesnou teplotu a tepovou frekvenci. S večerním ochlazením vzduchu procitá z útlumu a vydává se na lov a za dalšími aktivitami.
Boj o každou kapku
Velkou výzvu představuje pro tuto drobnou šelmu sucho. Na Sahaře nebo v pouštích Arabského poloostrova v průměru nespadne za rok víc než 15 milimetrů srážek. Fenek se ale cítí v těchto písčitých pustinách jako ryba ve vodě a oblastem bez písečných dun se vyhýbá. Na drsnou pouštní přírodu se dokonale adaptoval.
Příležitost k napití se fenkovi naskytne jen výjimečně. Jeho organismus proto úzkostlivě šetří vodou a vystačí často jen s tělními tekutinami své kořisti. Ledviny fenků koncentrují moč na nejvyšší možnou míru. Podobně „nejmenší lišky“ nemrhají ani vodou v trusu. U většiny zvířat je trus tvořen ze tří čtvrtin vodou. V trusu fenka může voda zabírat pouhou šestinu hmotnosti.
Jak moč, tak i trus fenků citlivému lidskému nosu ostře páchnou. Šelmičky je používají k pachovému značkování hranic svých revírů. Samci jsou v tomto ohledu obzvláště „výkonní“ během námluv. Mláďata fenka se dají snadno ochočit. Pronikavý „odér skunka“ šířící se z moči a trusu bývá hlavním důvodem, proč se tento obyvatel pouští netěší mezi chovateli velké oblibě. V nekonečných písčinách nepotřebuje fenek shromažďovat trus a moč na vybraných místech a nijak zvlášť se nestará o to, kde svou tělesnou potřebu vykoná. Naučit jej používat k močení a kálení „toaletu“ bývá proto neřešitelný problém.
Lov v noční temnotě
Na poušti není nadbytek potenciální kořisti, ale fenek je zdatný lovec. Na výpravy se vydává sólo a ve tmě vyhledává úlovek především sluchem a čichem. Pokud najde živočicha ukrytého v písku, pustí se do hrabání všemi čtyřmi tlapkami a písek pak od něj lítá na všechny strany.
Větší kořist obvykle zabíjí kousnutím do krku. Zdolá tak i tvory, kteří jsou větší než on sám. Byly popsány případy, kdy fenek ulovil třeba dospělého králíka, ale tak obří porci masa nedokáže na posezení zkonzumovat. Zbytky si proto schová na horší časy. Volí při tom podobnou strategii jako naše liška obecná (Vulpes vulpes). Vyhrabe v zemi díru, potravu do ní uloží a čenichem na ni pak nahrne písek. Zásobárny si častěji vytvářejí samice. Samci si při vytváření rezerv počínají bezstarostněji.
Na stráži před „porodnicí“
Na rozdíl od jiných druhů lišek jsou fenci společenská zvířata a žijí ve skupinách čítajících i deset kusů. Smečku tvoří dospělý pár a jeho mláďata, někdy zůstávají s rodiči i potomci z loňského vrhu. O samotě, bez kontaktu s příslušníky svého druhu trpí fenci stresem. Samičky chované po spáření v izolaci, jsou vystresované natolik, že většinou nezabřeznou. Za běžných podmínek má samice fenka mláďata obvykle jednou do roka. Pokud ale o mladé přijde, může zabřeznout podruhé a někdy dokonce i potřetí. Námluvy fenků probíhají zjara, ale pokud se fenci pokoušejí o druhý nebo třetí vrh, opakují námluvy v létě nebo na podzim.
Po padesátidenní březosti vrhne samice jedno až šest mláďat. Ta se sice rodí s hustým kožíškem, ale přesto si sama nedokážou v nočním chladu udržet tělesné teplo. Jsou odkázána na péči matky, která je zahřívá. Otec sice hlídá noru, ale matku s mláďaty nenavštěvuje. Samice je v této době velmi nervózní a k mláďatům nikoho nepouští. I samec proto zůstává raději venku před norou. Strážní službu ukončí, když se mláďata dožijí stáří kolem jednoho měsíce.
Cesta do života
Na svět přicházejí fenci slepí. Váží asi 40 gramů a včetně ocásku měří na délku zhruba 15 centimetrů. Bezmocný chlupatý váleček se rychle se staví na vlastní nohy. Kolem desátého dne se mu otevírají oči, na konci druhé týdne se mu prořežou první zuby a malý tvoreček se začíná samostatně pohybovat.
Matka mláďata kojí, ale od tří týdnů už je přikrmuje masitou potravou. V té době s nimi také začne vycházet z nory ven. Mláďata se venku sluní a dovádějí při nejrůznějších hrách. Zpočátku matka vynáší potomky z nory v tlamě a drží je opatrně za kůži na hřbetě. Mláďatům se to nejprve příliš nezamlouvá a snaží se ze stisku matčiných čelistí vymanit. Rychle si ale na tento způsob transportu zvyknou a pak se nechají bez protestů přenášet z místa na místo. Zdá se, že někdy se samice přenášením mláďat sama odreagovává od stresu.
Loveni kvůli kožichu
Fenci jsou velmi komunikativní tvorové. Dorozumívají se máváním oháňky, výrazy ve tváři ale i pestrou škálou zvuků. Varují se štěkavým voláním. Spokojenost dávají najevo zvukem podobným kočičímu předení. V ohrožení ňafají a navzájem se zdraví pištěním. Pokud jsou od sebe samice a samec násilně odloučení, protestují nářkem.
V zajetí se fenci dožívají více než dvanácti let. Ve volné přírodě ale podléhají svým nepřátelům či nepříznivým životním podmínkám mnohem dříve. Nevadí jim přitom konkurence blízkých příbuzných – lišky obecné a lišky pouštní. Mnohem nebezpečnější jsou pro ně zdivočelé kočky a psi. Z volně žijících šelem loví fenka šakali a hyeny, ale největší hrozbu představuje člověk. Lidé loví fenky především pro jemnou kožešinu a v některých oblastech Sahary proto už jejich stavy v poslední době povážlivě poklesly.
Fenek berberský (Vulpes zerda)
- Řád: Šelmy (Carnivora)
- Čeleď: Psovití (Canidae)
- Velikost: délka trupu s hlavou 30 až 40 cm, délka ocasu 15 až 20 cm, výška kolem 20 cm; hmotnost 0,8 až 1,5 kg
- Potrava: Plazi, hmyz nebo červi. Častou kořistí bývají kobylky a sarančata. Rád si smlsne na ptácích a jejich vejcích. Nevyhýbá se ani hmyzu vybavenému žihadlem nebo jedovými žlázami. Nepohrdne dokonce ani pouštní vegetací. Především podzemní části rostlin nebo ovoce jsou pro něj nezanedbatelným zdrojem tekutin.
- Pohlavní dospělost: 6 měsíců
- Délka březosti: kolem 50 dnů
- Počet mláďat: 1 až 6
- Délka života: až 14 let
- Areál rozšíření: pouště severní Afriky
Další články v sekci
Nejeden kámen úrazu: Třecí plochy mezi mocnostmi před Světovou válkou
Vypuknutí první světové války předcházela řada konfliktních momentů, které více či méně předurčily podobu budoucí katastrofy. Velmoci soupeřily politicky, ve zbrojení i ekonomicky a několikrát se podařilo odvrátit ozbrojené střetnutí jen taktak.
Alsasko a Lotrinsko patřily ve středověku k územím Svaté říše římské, v průběhu třicetileté války je však obsadila Francie, jejíž zůstaly až do roku 1871. Válka za sjednocení Německa ale Paříži přinesla nejen ponížení a vystřízlivění ze snu o její vojenské nadřazenosti, ale republika se musela vzdát i obou „sester“, které Francouzi považovali za své historické území.
Dvě uloupené sestry
S připojením k Německu se ale těžko smiřovali i obyvatelé obou zemí, v 1874 například v berlínském Reichstagu vystoupila skupina alsaských poslanců. Zákonodárci ve francouzštině požadovali referendum o navrácení svých domovů Francii. Německý úředník Ludwig Adolf Wiese vzpomínal roku 1886 na své působení v tamní oblasti: „Jejich vazba na Francii byla mnohem hlubší a silnější, než jsme si mysleli, k nám necítili vůbec nic. Pro Alsasany prostě bylo ctí patřit k velkému francouzskému národu. Bylo pro mne nemilým překvapením, že toto myšlení sdílely i ty nejvzdělanější a nejušlechtilejší osobnosti.“
Alsasko a Lotrinsko se staly dějištěm trvalých nepokojů, které (spolu s jejich polohou při hranici) vedly k tomu, že šlo o regiony s největší koncentrací armády v celém Německu. V roce 1913 došlo například v Saverne k masovým protestům a střetům s policií i armádou, které vedly k zatčení stovek lidí a vyhlášení zákazu vycházení. Podobné incidenty pak Berlínu dokázaly, že ani po více než 40 letech se velká část populace s příslušností k císařství nesmířila. Nový stav nepřijala ani Paříž a navrácení Alsaska a Lotrinska se stalo jedním z hlavních válečných cílů Francie. Nakonec se tak naplnilo zlověstné varování Karla Marxe z roku 1870: „Pokud Německo obsadí Alsasko a Lotrinsko, pak bude muset v příští válce čelit Rusku i Francii dohromady.“
Boj o kolonie
Po sjednocení Německa (1871) se politika kancléře Otty von Bismarcka soustředila hlavně na udržení nových zisků a stabilizaci situace v Evropě. Berlín dokonce nějaký čas podporoval koloniální úsilí Francie v Africe, čímž se snažil odvádět pozornost od snah o pomstu za rok 1871. V 90. letech se však situace zásadně změnila. Německo zaspalo v budování koloniálních panství a hodlalo tento deficit dohnat.
Ministr zahraničí Bernhard von Bülow v roce 1897 jasně prohlásil: „Nechceme nikoho uvrhnout do stínu, požadujeme ale naše místo na slunci.“ Snaha prosadit se na černém kontinentě a v Orientu pak pochopitelně narážela na zájmy ostatních velmocí. Marocké krize v letech 1906 a 1911 přivedly svět na pokraj nové války mezi Francií a Německem. Ačkoliv se je podařilo zažehnat kompromisními řešeními, napětí mezi oběma zeměmi rostlo. Zájmy Berlína v Orientu a jeho sbližování s Tureckem zase komplikovaly vztahy s Ruskem a Velkou Británií.
Jmenování německého důstojníka Limana von Sanderse velitelem 1. osmanského armádního sboru vedlo k diplomatické roztržce se Sankt-Petěrburgem, který akt správně chápal jako podporu Turecka proti carským nárokům. Budování železnice spojující Berlín a Bagdád si Britové vykládali jako ohrožení ropných polí v Perském zálivu a potenciální hrozbu jejich indickému panství. Není divu, že se železnice krátce po vypuknutí války stala jedním z cílů britských diverzních oddílů vedených Thomasem Lawrencem.
Kdo bude pánem moří?
Ostrovní poloha nutila Velkou Británii již od časů prvních zámořských objevů k udržování silného loďstva. Od napoleonských válek potom Královské námořnictvo razilo pravidlo, že jeho síla musí být alespoň o třetinu vyšší než v případě jakékoliv jiné velmoci. V druhé polovině 19. století se pak země stala téměř zcela závislá na dovozu ze své koloniální říše a důležitost převahy na oceánech ještě vzrostla. Koncem 19. století někteří dokonce volali po uplatňování takzvané zásady dvou přídí, tedy stavu, kdy je britské námořnictvo silnější než kterákoliv dvě cizí loďstva.
Brzy však měla britská lodní hegemonie stanout před novou výzvou. V roce 1897 jmenoval německý císař Vilém II. ministrem námořnictva Alfreda von Tirpitze. Ten již na první schůzce s vladařem nastínil své představy – aby si Německo udrželo velmocenské postavení, musí být schopno vybojovat si své místo na oceánech. Bylo tedy třeba začít s budováním loďstva dostatečně silného na to, aby dokázalo konkurovat tomu britskému.
Na ostrovech zpočátku německému úsilí velkou pozornost nevěnovali. Teprve když roku 1900 Reichstag schválil druhý námořní zákon zvyšující počty císařského loďstva na 45 bitevních lodí a obrněných křižníků, objevily se v Británii obavy. První lord admirality William Palmer informoval členy kabinetu, že se Berlín pravděpodobně připravuje na válku se Spojeným královstvím.
Na počátku 20. století pak začala rozsáhlá reorganizace Royal Navy, která měla zemi udržet dominanci na vodní hladině. V roce 1905 vznikl plán na námořní blokádu Německa v případě války (který byl nakonec roku 1914 skutečně aplikován), o rok později vstoupila do služby bitevní loď nového typu – dreadnought. Berlín odpověděl novými zákony o námořním zbrojení a stavbou vlastních dreadnoughtů, závody ve zbrojení pak de facto pokračovaly až do začátku války. Námořní rivalita se stala jedním z klíčových prvků poškození vztahů mezi oběma zeměmi.
Další články v sekci
Chudí rytíři chrámu Šalamounova: Po počátečním úspěchu čekal templáře krutý pád
Někdy po roce 1118 vzniklo v Palestině rytířské bratrstvo, které se záhy změnilo na rytířský duchovní řád. Jeho hlavním úkolem byl boj s nevěřícími a ochrana poutníků ve Svaté zemi. Templáři, jak se tito rytíři nazývají, se rychle prosadili jako jedna z hlavních sil na Východě.
Náboženský zápal, odolnost a vytrvalost západních rytířů dovedla účastníky první křížové výpravy od bouřlivého závěrečného shromáždění na koncilu v Clermontu roku 1095 v duchu hlavního hesla výpravy „Bůh tomu chce“ až do krví zalitých ulic dobytého Jeruzaléma. Celé tažení tak bylo završeno kýženým úspěchem. Po dosažení vítězství však musela křesťanská enkláva ve Svaté zemi řešit ryze praktické problémy. Na nově nabytém území bylo nezbytné vybudovat fungující správu a uhájit pozice před početně silnějším soupeřem.
Bratrstvo rytířů
Právě s úkolem ochraňovat křesťanské poutníky putující do Jeruzaléma založila po roce 1118 skupina tří desítek francouzských rytířů v čele s Hugem z Paynes († 1136/1137) a Godefroiem ze Saint-Omeru rytířské bratrstvo. Původně řeholní bratrstvo získalo již roku 1129 na synodě ve francouzském Troyes potvrzení své existence především zásluhou vlivného cisterciáckého opata sv. Bernarda z Clairvaux. Význačný církevní myslitel ve svém spise De laude novae militiae (O chvále nového rytířstva) položil základy dalšího chápání zbožných mužů spojujících středověký ideál zbožného mnicha s ideály válečníka hájícího Kristovo učení. Rytířským řádům přinesl rovněž kýžený společenský ohlas, který se zobrazil ve větším množství zbožných darů jednotlivým řádům (tedy nejenom templářům).
Název řádu byl odvozen od jeho sídla v místech někdejšího Šalamounova chrámu – Templu. Templáři se v očích celého křesťanstva stali rytíři Krista, naplňující ideál asketického mnicha a rytíře bojujícího pro větší slávu kříže, jako znamení Krista a spásy. Tato myšlenka byla postavena na přesvědčení, že kdo bojuje navenek proti pohanům, měl by svést také bitvu s démony svého nitra, tedy symbolizovala analogii duchovního a fyzického boje. Templáři i johanité (jejich souputníci a paradoxně zároveň ve Svaté zemi i na Západě velcí soupeři) svůj boj vnímali pouze jako boj s nevěřícími a svůj kříž chápali nikoliv jako symbol křižáků, ale znamení slávy Boha, svatého kříže a Kristova utrpení.
Rytíři „chudí“, ale mocní
Templáři se stejně jako johanité velmi rychle vypracovali na jednu z určujících sil v rámci Jeruzalemského království. Rytíři řádu templářů, stejně jako johanité, představovali jádro a výkvět křesťanské armády v Levantě a byli považováni za nejzuřivější protivníky muslimů. Jejich politický vliv, vojenské schopnosti a dovednosti a také nesporně vzrůstající hospodářská síla byly neopominutelné. Zatímco osobně byli jednotliví rytíři chudí a nevlastnili prakticky vyjma své výzbroje a koně žádný majetek, samotný řád bohatl z podpory svých příznivců. Prostředky získané na svou činnost pak řád mohl napřít do svých aktivit na Východě. Například v 70. a 80. letech 12. století se hovoří až o 600 rytířích a 2000 seržantech templářského řádu, kteří zde působili.
Templáři se nakonec stali obětí svého vlastního počátečního úspěchu, stejně jako doplatili na neochotu vysvětlit svou vypjatou symboliku a překonat vlastní velmi strohou prezentaci. Ta byla postavena striktně dlouhá léta na tvrdě vynucované mlčenlivosti členů řádu, chápané jako ochrana vojenských tajemství a bezpečnosti řádu na Východě. Ve změněných podmínkách rozjitřené atmosféry po pádu poslední křesťanské bašty Akkonu se tato značná uzavřenost řádu vůči vnějšímu světu stala řádu osudnou.
Pýcha předchází pád
Po zániku latinských států ve svaté zemi roku 1291 naplno zazněly hlasy po reformě rytířských řádů a jejich unii. Jedním z nejradikálnějších kritiků řádů již v posledním desetiletí 13. století byl i pozdější význačný aktér z procesu s templářským řádem Vilém z Nogaretu, kancléř francouzského krále Filipa IV. Ten doporučoval zrušení všech řádů, jež byly dle jeho soudu nepřiměřeně bohaté, a získané prostředky využít na válku s muslimy.
Přestože v pozadí likvidace řádu templářů ze strany francouzského královského dvora na počátku 14. století stály nepochybně ekonomické a zcela zištné motivy, zklamání z neúspěchu při obraně Svaté země hrálo také důležitou roli a přispělo k tomu, že dobová společnost proti zrušení řádu nijak neprotestovala.
Zde byli templáři znevýhodněni, protože byli zaměřeni především na bojové akce, zatímco u johanitů byla vždy zdůrazňována péče o nemocné, chudé a potřebné v řádových špitálech. Templ byl více než kterýkoliv jiný řád spojen právě s obranou křižáckých států a svatých míst.
Na čele „obrodného hnutí“ rytířských řádů pak pomyslně stanul právě francouzský král Filip IV., usilující o vznik nového řádu jeruzalémského rytířstva pod protektorátem či přímým vedením krále, respektive některého z jeho synů. Navíc byl Filip přesvědčen, že Francie je vyvolené království Boží, jehož panovnická dynastie Kapetovců je povolána být strážcem a ochráncem církve. Řád templářů se však i v letech 1291– 1307 snažil naplňovat svou úlohu v boji proti nevěřícím a nic nesvědčí o tom, že by před rokem 1307 někdo uvažoval o jeho zrušení či jej vůbec podezíral z něčeho pohoršlivého a nepřípustného, odporujícího křesťanské morálce.
Násilný francouzský zásah
Náhlost vystoupení francouzské státní moci a inkvizice v říjnu roku 1307 tedy mnohé zaskočila, stejně jako tvrdost postupu (mnoho vyslýchaných zemřelo na následky mučení). Ještě krátce před zatýkáním (dokonce i v jeho průběhu) král neváhal stále využívat finančních služeb templářů. Pohled na dobu celé vlády Filipa IV. a jeho nákladnou zahraniční politiku (válka proti Anglii a Flandrům) ukazuje, s jakými potížemi se při vládnutí potýkal. Doslova kořistnické akce proti italským bankéřům ve Francii či proti Židům na přelomu 13. a 14. století nás pak nenechávají na pochybách o užívaných řešeních. Pro náhlé zatčení templářů tedy existovaly jednoznačné finanční důvody, jelikož jako bankéři disponovali značným hotovým majetkem a jako majitelé půdy i mnoha statky v celé Francii.
S výjimkou pařížského Templu nebyl žádný řádový dům opevněn a navíc většina zatčených nebyla ozbrojena. Jednalo se většinou o muže středního a vyššího věku, kteří se starali především o hospodářský chod jednotlivých domů a finanční operace řádu. V žádném případě tedy nešlo o válkou zocelené válečníky. Zatčení byli nepřipraveni, zaskočeni a ihned vystaveni tvrdým výslechům a mučení ve snaze inkvizitorů, jednajících jednoznačně na pokyn dvora, dosáhnout rychlého doznání.
Celkem 5000 zatčených členů řádu bylo obviněno z kacířství, popření a poplivání Krista při iniciačním rituálu vstupu do řádu, dále ze sodomie, tedy homosexuálních styků s dalšími členy řádu, a uctívání tzv. Bafometa – zpodobnění ďábla v podobě vousaté hermafroditické postavy s kozlími rohy. Úspěchem inkvizice bylo především doznání čelních představitelů řádu – velmistra Jakuba z Molay, vizitátora Francie Huga z Pairaudu či preceptora v Normandii Geoffreye z Charney. Z celkem 138 dochovaných výpovědí od října do listopadu 1307 jsou pouze čtyři zcela odmítavé.
Vleklý a krvavý proces
Úmysl panovnického dvora uskutečnit proces co nejrychleji však zhatil svým zásahem papež Klement V., který aktivně do celé záležitosti vstoupil. Byl zřejmě posílen vlažnou reakcí dalších evropských panovníků na vystoupení Filipa IV. Papež se tak mimo jiné snažil potvrdit svou výlučnou roli a pozici, jež byla postupem francouzského krále opomenuta. Francouzský dvůr zjevně spoléhal, že po doznání vůdčích představitelů řádu se papež podvolí a celou záležitost uzavře. Po vstupu papeže do celé záležitosti však začali vůdci řádu své vynucené výpovědi odvolávat. Papež toho využil k zastavení řízení. Francouzská vláda musela intenzivně půl roku jednat, aby toto rozhodnutí zvrátila.
Popravy řady rebelujících templářů a přímá výhrůžka procesem proti předchozímu zemřelému papeži Bonifáci VIII. (1294–1303) nakonec slavila úspěch a papež případ znovu otevřel. Celé obnovené vyšetřování se však táhlo a nakonec rozhodl až koncil svolaný do Vienne. Dne 22. března 1312 byl přijat výnos o zrušení řádu vyhlášený papežskou bulou Vox in excelso. Francouzský dvůr však v důsledcích přeci jen utrpěl porážku, když papež 2. května 1312 bulou Ad providiam převedl majetek templářského řádu nikoliv francouzské koruně, ale řádu johanitů, aby dále sloužil pro věc Svaté země.
Další články v sekci
Samopal, či pistole? Zbraň legendárního italského výrobce Berreta 93R
Pistole Beretta 93R, střílející třírannými dávkami, neoplývá kdovíjak poutavou historií ani pohnutými začátky. Rozhodně ale patří mezi ikonické zbraně, a to především díky filmovému plátnu.
Zbrojovku Fabbrica Pietro Beretta, jejíž historie začala téměř před 500 lety, asi nemusíme představovat. Kdo by neznal její pistole s distinktivním výřezem závěru, celou řadu znamenitých válečných samopalů a špičkových loveckých brokovnic?
První zástupce řady Beretta 92 vznikl v roce 1975. Šlo tehdy o jednoho z průkopníků formy služebních pistolí v ráži 9 × 19 mm, s vysokou kapacitou zásobníku a SA-DA spouští (umožňuje oba způsoby stisku – s nataženým kohoutem i bez) s vnějším kohoutem. Ačkoliv jde už o překonaný koncept, zůstávají „dvaadevadesátky“ díky svým kvalitám v rozličných variantách a licenčních i nelicenčních kopiích u mnoha ozbrojených složek ve službě dodnes.
K prvním uživatelům Beretty 92 patřily americké policejní útvary, mezi nimi i strážci zákona v Dallasu ve státě Texas. Ti si novou zbraň, výrazně překonávající doposud užívané revolvery, celkově pochvalovali. Dostávali se ovšem i do specických situací, typicky do boje na krátkou vzdálenost v interiérech, nebo museli pálit z vnitřku vozidla, přičemž by ocenili ještě vyšší palebnou sílu a univerzálnost zbraně, ovšem bez výraznějšího nárůstu velikosti a hmotnosti.
Kupříkladu v kombinaci s balistickým štítem v druhé ruce a v úzké chodbě by šlo o ultimátní (k dané situaci vhodnou) zbraň. A tak už někdy v roce 1977 do italské zbrojovky putoval až z dalekého Texasu požadavek na variantu Beretta 92, přizpůsobenou ke střelbě dávkou. Úkolu se chopil nadaný inženýr Paolo Parola a vzal to zevrubně.
Tři rány na jeden stisk
Zdálo by se, že půjde o nenáročný úkol – prostě se vyjme přerušovač a z pistole se stane samopal. Šlo by ale o špatně kontrolovatelnou zbraň, což se ostatně dá říci o většině plně automatických pistolí. Parola se proto vydal cestou zevrubnější přestavby. Místo plné dávky, kterou zastaví jen uvolnění spouště nebo vyprázdnění zásobníku, zbrani nadělil mechanicky omezenou dávku na tři rány s teoretickou kadencí 700 ran/min. Musel k tomu ale vytvořit takřka hodinářský mechanismus, který našel svůj domov v titěrném prostoru pod pravou střenkou, což rozhodně byla designérská výzva. Střelec mohl přepnout z dávky i na jednoranný režim.
Přepínač se dostal za pojistku na levé straně. Požadavek totiž zněl, aby se výsledný typ při ovládání a údržbě co nejvíce blížil výchozímu modelu 92 a také aby zůstala maximálně zachovaná kompaktnost. Našlo se tedy místo pro výklopnou přední rukojeť před lučíkem, svírající přitom distinktivní úhel 45°, zabraňující vyvrácení zbraně pod náporem zpětného rázu. Vznikla i přídavná ramenní opěrka, která se dá rychle „nacvaknout“ na rukojeť a v tomto stavu dokonce sklopit. Úroveň ergonomie opěrky lze hodnotit jako „základní“, ale v této kategorii, kde jde vždy o bolestivý kompromis mezi skladností a pohodlím, patří k tomu lepšímu.
Další zlepšovák představuje prodloužená hlaveň opatřená úsťovou brzdou, pomáhající kompenzovat zdvih při výstřelu. Automatická beretta dostala na rozdíl od předešlého modelu 92 pouze jednočinné spoušťové ústrojí. U zásobníku se prvoplánově počítalo s lehce prodlouženou, dvacetirannou variantou, ale pasovala i standardní verze na 15 nábojů, nebo naopak výrazně delší na 35 výstřelů.
Raffica na trhu
Výsledný „minisamopal“ byl hotov v roce 1979, přičemž dostal označení 93R („R“ jako „Raffica“, dávka). Co do kvalit patří ve své kategorii dodnes na špici, kdy je kontrolovatelnost střelby dávkou díky řadě vylepšení vyšší než u konkurence. Až na trochu nešťastně umístěný přepínač a jeho subtilní konstrukci sestávající z mnoha drobných dílů nešlo „třiadevadesátce“ celkem nic vytknout. Přesto se nestala žádným prodejním trhákem. Přece jen se jednalo o vcelku speciální zbraň pro vybrané situace, která postrádala univerzálnost a užitnou hodnotu plnohodnotných samopalů, a naopak disponovala zbytečnou silou na to, aby ji používala řadová policie.
Nevelké množství těchto berett nakoupily některé policejní útvary v USA, ale detaily o zmíněných kontraktech chybějí. Hlavním uživatelem se staly protiteroristické složky italské státní policie Nucleo Operativo Centrale di Sicurezza a Gruppo di Intervento Speciale. Současný status zbraně v jejich řadách zůstává ovšem nejasný, stejně jako rok jejího možného vyřazení. Šlo by spekulovat také o několika dalších zahraničních uživatelích, ale samotná Beretta o svých prodejích mlčí. Hrstka dostupných fotografií s jistotou „usvědčuje“ pouze alžírskou policii, respektive „průzkumnou a intervenční brigádu BRI“. Vzniklo i pár zdobených darovacích exemplářů.
V rukou kyborga
Produkce kvůli malé poptávce skončila v polovině 90. let, ale i přes omezené prodeje jde celkem o známou zbraň. Model 93R totiž získal proslulost spíše na kulturním poli. Díky svému agresivnímu a impozantnímu vzhledu posloužil v desítkách filmů, seriálů a videoher. První z nich byla „belmondovka“ z roku 1983 Le Marginal (Dobrodruh). Jeho nejslavnější role však přišla v sérii filmů RoboCop. Pistole, nově označovaná jako Auto-9 a určená policejnímu kyborgovi, prošla řadou úprav – dostala především blok na ústí hlavně, který jí měl dodat vzezření evokující svým tvarem rakev. Příliš se to nepovedlo, ale požadavek na rekvizitárnu zněl jistě neotřele.
V současnosti patří Beretta 93R rovněž k ceněným, mimořádně vzácným sběratelským artefaktům. Před několika lety se jeden exemplář prodal v USA v přepočtu za 2 921 000 Kč. Beretta by asi neprodělala, kdyby dnes „hladovému“ civilnímu trhu předhodila alespoň samonabíjecí variantu.
Další články v sekci
Jakým způsobem rozlišuje lidský mozek řeč a hudbu?
Rozlišit zvuky zpěvu a řeči pro nás obvykle nebývá složité. Může se to zdát samozřejmé, ale ve skutečnosti je to docela působivé – zejména proto, že je dokážeme rozlišit, i když se setkáme s jazykem nebo hudebním žánrem, který jsme nikdy předtím neslyšeli. Jak přesně dokáže lidský mozek rozlišovat mezi řečí a hudbou?
Když naše ucho zachytí zvukové vlny, dochází k aktivaci sluchového nervu v části vnitřního ucha zvaného hlemýžď. Ten následně přenáší signály do mozku. Tyto signály putují tzv. sluchovou dráhou, nejprve do podoblasti pro zpracování všech druhů zvuků, a poté do specializovaných hudebních nebo jazykových podoblastí. Podle toho, kde signál skončí, člověk chápe zvuk jako určitý typ smysluplné informace – a dokáže díky tomu rozlišit árii od mluvené věty.
Zatímco mechanismus přenosu zvukových vln je poměrně jednoduchý, ne úplně zřejmé je, jakým způsobem mozek zvuky ve sluchové dráze rozlišuje. Existují pochopitelně některá vodítka: hudební a řečové vlny mají odlišné výšky, barvu, melodii a fonémy, sluchová dráha mozku ale nezpracovává všechny tyto prvky najednou. Ke správnému odlišení řeči a hudby proto mozek potřebuje několik základních signálů, které mu umožňují zapojit odpovídající oblasti.
Podle neurovědců probíhá rozlišení mezi řečí a hudbou na základě základních akustických vlastností, jako je rychlost změn hlasitosti (amplitudová modulace) a pravidelnost rytmu. Zatímco modulace hudby se odehrává v rozsahu jednoho až dvou hertzů, modulace řeči je rychlejší – čtyř až pěti hertzů, což odpovídá rychlosti pohybu svalů při mluvení. Experimenty s modulovaným šumem ukázaly, že zvuky s pomalejší a pravidelnější modulací lidé vyhodnocují jako hudbu, zatímco rychlejší a nepravidelné změny považují za řeč.
THIS WINS THE DAY!!!! pic.twitter.com/Lk2PJeFByd
— Morgan J. Freeman (@mjfree) September 13, 2024
Vysvětlení toho, proč se amplituda řeči a hudby liší nabízejí některé evoluční hypotézy. Zatímco řeč slouží k efektivní komunikaci a rychlé tempo mluvy (4–5 hertzů) je optimalizováno pro výměnu informací, hudba slouží především k budování a upevňování sociálních vazeb (prostřednictvím synchronizace pohybu a společných aktivit) a pomalejší tempo je vhodnější pro tanec.
Existuje ale i řada doposud nezodpovězených otázek. Je naše schopnost odlišit řeč od hudby vrozená, nebo jde o výsledek učení? Pochopení toho, jakým způsobem náš mozek rozlišuje různé zvuky, by totiž mohlo posloužit při léčbě lidí trpících afázií – poruchou produkce a porozumění řeči, která nejčastěji vzniká při poškození mozku.
