Předpovědi se potvrdily. Podle vědců byl uplynulý rok 2024 opět tím nejteplejším za dobu, kdy máme k dispozici použitelná měření teploty. Značné horko nepříznivě ovlivnilo životy mnoha milionů obyvatel planety. Shodli se na tom odborníci významných institucí, včetně NASA, NOAA, UK Met Office a Světové meteorologické organizace.

Navíc vůbec poprvé došlo k tomu, že průměrná roční teplota překročila hranici 1,5 °C nad stavem před průmyslovou revolucí. Tento limit byl významný, protože s ním počítala Pařížská dohoda o klimatu z roku 2015, jejímž hlavním cílem bylo udržení nárůstu teploty pokud možno právě do zmíněné hranice 1,5 °C. Očividně se to nepodařilo.

Rekordní rok

Podle evropské agentury Copernicus Climate Change Service (C3S) byla v roce 2024 průměrná globální teplota 15,1 °C, což odpovídá nárůstu 1,6 °C nad zmíněný stav před průmyslovou revolucí. C3S rovněž uvedli, že hlavním faktorem, který přispěl k tomuto rekordnímu nárůstu teploty, jsou lidské aktivity. Určitou roli ale sehrály i další vlivy, jmenovitě klimatický cyklus El Niño – Jižní oscilace (ENSO).

„Podle všech mezinárodních souborů dat o globální teplotě je rok 2024 nejteplejším od počátku měření v roce 1850,“ uvádí ředitel C3S Carlo Buontempo. „Budoucnost je ale stále v našich rukou. Pohotový a rozhodný zásah by stále ještě mohl změnit trajektorii budoucího vývoje klimatu.“

Jak vysvětluje Samantha Burgessová z Evropského centra pro střednědobé předpovědi počasí, každý rok poslední dekády se stal jedním z deseti nejteplejších v historii. Tyto rekordně vysoké teploty společně s rekordním globálním obsahem vodní páry v atmosféře znamenají bezprecedentní vlny veder a přívalových srážek, které postihují značné množství lidí na planetě.

Image

Čtěte také

Jaké jsou příčiny padajících teplotních rekordů?

Hora Olympus Mons se na rudé planetě tyčí do výšky přes 26 kilometrů a její základna je víc než 600 kilometrů široká. Nejedná se přitom pouze o nejvyšší horu Sluneční soustavy, ale také o nejvyšší známý vulkán v našem planetárním systému. A především právě skutečnost, že jde o sopku, objasňuje její mimořádné rozměry. 

Marsu se sice občas přezdívá „bratr Země“, od naší planety se však v mnohém liší. Například jej obepíná celistvá kůra, a nenastává tam tedy jev známý jako pohyb litosférických desek. Ten přitom omezuje růst sopek na jednom místě: Když na Zemi vzniká vulkán, časem na své litosférické desce „odpluje“ a vzdálí se tím od hlubinných zásob magmatu. Následně tudíž přestane růst a magma začne utvářet novou sopku jinde. Absence popsaného mechanismu na Marsu dovoluje tamním vulkánům růst nerušeně na jednom místě po velmi dlouhou dobu. Kromě toho marsovská gravitace odpovídá asi jen třetině té zemské, což rostoucím útvarům umožňuje dosáhnout větších výšek, aniž by se zhroutily pod vlastní tíhou.

Image

Čtěte také

Nejvyšší sopka Sluneční soustavy zřejmě byla ostrovem v dávném oceánu

V roce 1929 byla v mramorovém sarkofágu uvnitř budovy zvané Octagon v tureckém Efesu objevena kostra. Nebyly u ní žádné nápisy či jiné indicie, z nichž by bylo možné vyvodit, o koho jde. Archeologové časem dospěli k názoru, že šlo o významnou ženu z období před počátkem našeho letopočtu. Měli za to, že by mohla jít o Arsinoé IV. z rodu Ptolemaiovců, nejmladší dceru Ptolemaia XII. a sestru Kleopatry VII.

Arsinoé IV. měla pohnutý osud. Už od 15 let se podílela na spoluvládnutí Egyptu a později se připojila k povstání proti Římanům, které vedl Julius Caesar. To se zpočátku vyvíjelo příznivě. Pak Caesar povolal posily a v roce 47 př. n. l. definitivně porazil povstalce u Kanóbu. V bitvě zahynul i Ptolemaios XIII., který se utopil v Nilu a Arsinoé putovala do zajetí. Vlády nad Egyptem se ujala Kleopatra, na Arsinoé ale nezapomněla. Po Caesarově smrti přemluvila Marka Antonia a ten nechal Arsinoé zavraždit. V té době jí bylo pouhých 22 let.

Lebka z Octagonu

Evoluční antropolog Gerhard Weber z Vídeňské univerzity a jeho tým se rozhodli ověřit, zda před sto lety nalezená kostra skutečně patřila Arsinoé. Pečlivě prostudovali lebku a pomocí radiokarbonového datování určili, že lebka pochází přibližně z let 205 až 36 před naším letopočtem, což by na Arsinoé sedělo.

Nakonec je ale čekalo překvapení. Ukázalo se, že lebka odpovídá chlapci ve věku 11 až 14 let, což Arsinoé pochopitelně vylučuje. Pozoruhodný výzkum zveřejnil vědecký časopis Scientific Reports. 

Vědci rovněž narazili u zkoumané lebky na zvláštní deformity. Zdá se například, že chlapec měl nefunkční horní čelist a současně malou, abnormálně orientovanou spodní čelist. Jedním z možných vysvětlení by mohla být vzácná genetická porucha Treacher Collinsův syndrom. 

Závěry výzkumu Weberova týmu jsou sice překvapivé, mnoho odpovědí ale nepřináší. Stále totiž nevíme, kde je pohřbená Arsinoé IV. a není jasné, kdo byl dotyčný chlapec a proč ho pohřbili na tak významném místě.

Image

Čtěte také

Zapomenutá Kleopatřina sestra: Touha po vládě stála princeznu Arsinoe život

Za dobu dvaceti let existence Československé republiky zaznamenalo četnictvo významné změny spočívající ve zřizování specializovaných kriminalistických pracovišť, využívajících nejmodernějších technických prostředků.

V nové republice

Jedním z jejich úkolů byl výkon pátrací služby, což znamená objasňování zločinů a přečinů, zjištění a zadržení pachatelů, jakož i pátrání po odcizených věcech. Vzhledem k tomu, že státní policejní úřady a jejich bezpečnostní oddělení s detektivy v tvrďácích působily pouze v několika velkých městech, vykonávali pátrací službu zhruba na 90 % státního území právě četníci.

Na veřejnosti musel být četník ustrojen podle předpisu a mít alespoň poboční zbraň. Ve službě už musel být úplně ozbrojen, to znamenalo mít nabitou pušku a vztyčený bodák. Podmínkou k tomu, aby četník mohl provést služební zákrok, bylo jeho oblečení do předepsaného stejnokroje a úplné ozbrojení. Výjimku tvořily pouze případy nebezpečí z prodlení. V takových případech byl oprávněn zakročit i četník ozbrojený pouze poboční zbraní – bodákem.

Četník v občanském oděvu byl soukromou osobou nepožívající ochrany vrchnostenské osoby, což znamenalo jednoznačné znevýhodnění oproti sborům neuniformované stráže bezpečnosti státních policejních úřadů, jejichž členové vykonávali svoji službu zásadně v občanském oděvu. Projevovalo se to zejména při výkonu pátrací služby. 

Četnická řehole

Práce četníka byla svým způsobem řehole. Příslušník sboru se nemohl politicky angažovat, neměl volební právo a dokonce ho omezovali i v rozhodování o uzavření sňatku. Četník se mohl ženit až poté, co dovršil čtyřletou službu u četnictva nebo třicátý rok věku a pokud k tomu obdržel povolení příslušného velitelství, po případě ministerstva vnitra. Všechny zákazy a omezení měly za cíl zajistit dobrou pověst sboru a jeho vážnost.

Kromě toho byla četníkům uložena povinnost trvalého ubytování v kasárnách. Tato povinnost se vztahovala na svobodné četníky, frekventanty kursů četníků na zkoušku, hodnostních škol a kursů pro výkonné důstojníky. Výjimky byly přípustné pouze v případě, pokud šlo o vedení společné domácnosti v místě s rodinou nebo s nejbližšími příbuznými (rodiči, prarodiči, sourozenci), kteří byli odkázáni na podporu dotyčného četníka.

Z monarchie zděděný kasární předpis dopodrobna stanovil přísný režim života v kasárnách, za který odpovídal představený stanice či velitelství v kasárnách ubytovaného. Svědčí o tom několik následujících citací: „Zpívati a hráti na hudební nástroje apod. smí se v místnostech kasáren pouze mimo úřední hodiny a nejdéle do 22. hod. Pořádati pitky a hlučné zábavy v kasárnách jest zakázáno i tehdy, když by se jich účastnili jen příslušníci četnictva.“

Image

Čtěte také

Hříšní lidé města pražského: Skutečný příběh rady Vacátka a jeho detektivů

Po letech vývoje zamířila na floridskou startovní rampu LC-36 nová supertěžká raketa z dílny Blue Origin. Bezmála stometrová dvojstupňová a opakovaně použitelná raketa New Glenn měla podle původních plánů odstartovat v neděli. Premiéru ale zhatila technická závada. 

Důvodem neuskutečněného startu byl led v odvzdušňovacím potrubí, jímž se odvádí stlačený plyn z rakety. Nové tříhodinové startovací okno se pro New Glenn otevírá ve čtvrtek 16. ledna od 7:00 našeho času (1:00 EST). Podobně jako rakety SpaceX i raketa Blue Origin má přistávat na plošině umístěné a hladině moře. 

Nákladem premiérovém letu je prototyp multifunkčního zařízení Blue Ring, které jednak slouží jako adaptér na druhém stupni pro připojení nákladu, zároveň má ale sloužit i jako prostředek k doplňování paliva dříve vypuštěným družicím, přepravy a komunikace.

New Glenn má na nízkou oběžnou dráhu dopravovat až čtyřicet pět tun nákladu. První stupeň rakety měří na výšku 57,5 metru a v průměru 7 metrů a je vybaven sedmi motory BE-4, které spalují směs kapalného kyslíku a metanu. Druhý stupeň měří na výšku 23,4 metru a pohání ho dva kyslíko-vodíkové motory BE-3U, které jsou upravenou verzí motorů používaných na suborbitální raketě New Shepard. Maximální tah motoru BE-3U činí 490 kN, mnohem úctyhodnější je ale jeho možnost regulace v rozsahu 100–20 %.

Image

Čtěte také

Soukromé firmy, které mění kosmonautiku: Blue Origin a SpaceX

Pokud by člověk strávil několik měsíců nečinně na lůžku, ochably by mu svaly natolik, že by se nepostavil na nohy, natož aby chodil. Za období srovnatelné s medvědí hibernací přijde naše muskulatura až o 85 % bílkovin a o 90 % síly. Hibernující medvěd se často za celý den nepohne, navzdory několikaměsíční zahálce se však po probuzení pohybuje bez zjevných potíží. Svaly má sice oslabené, protože i z nich čerpal energii, ale zachovají si plnou funkci: Ztratí jen 15 % bílkovin a 22 % výkonnosti. 

Podobně jsou na tom chlupaté šelmy i v případě kostí. Pokud člověk kostru nezatěžuje prací svalů, trpí poměrně brzy řídnutím kostí, z nichž se vyplavuje vápník. Velký problém to znamená třeba pro kosmonauty pobývající delší dobu v mikrogravitaci. Medvědí kosti však během zimního spánku řídnou jen minimálně. Zvířatům totiž koluje v krvi speciální bílkovinný faktor a vrací uvolněné vápníkové ionty zpět do kostní tkáně. 

Během zimního spánku se medvědům rovněž zpomaluje tep i dech. Normálně se zvíře nadechne asi patnáctkrát za minutu a srdce mu tluče zhruba s frekvencí sedmdesáti úderů. V hibernaci se ovšem za stejnou dobu nadechne jen jednou či dvakrát a dojde u něj v průměru k patnácti srdečním stahům. Tepy se soustředí do okamžiku nádechu, načež se srdce hibernujícího medvěda prakticky zastaví. Krev přitom v jeho těle cirkuluje velmi pomalu. Člověku by se za popsaných podmínek tvořily krevní sraženiny a hrozilo by ucpání životně důležitých cév. 

Image

Čtěte také

Umění zimního spánku: Proč medvědi během hibernace netrpí žízní či mrazem

Kolorektální karcinom, čili „rakovina tlustého střeva“, je jedním z nejčastějších nádorových onemocnění dnešní doby. Celosvětově patří mezi tři nejčastější nádorová onemocnění a je druhou nejčastější příčinou úmrtí na rakovinu. Česká republika ještě nedávno vévodila nelichotivému žebříčku zemí s nejvyšším výskytem tohoto nádoru a přestože je dnes již situace v tomto směru o něco lepší, stále je u nás incidence kolorektálního karcinomu nad průměrem EU.

Kolorektální karcinom je příčinou úmrtí asi 665 tisíc lidí na celém světě. Současně patří k nádorům, kterým lze do značné míry předcházet vhodnou prevencí, včetně pravidelných lékařských kontrol, tělesného pohybu, a také zdravých potravin. Vědci nedávno zjistili, že riziko rozvoje kolorektálního karcinomu může snížit sklenka mléka denně.

Prevence kolorektálního karcinomu

Keren Papierová z Oxfordské univerzity a její spolupracovníci uskutečnili observační studii, do které zahrnuli více než půl milionu žen. Výsledky studie naznačují, že vypití 200 gramů mléka každý den snižuje riziko rozvoje kolorektálního karcinomu o 14 procent. Výzkum vztahu mezi mléka rakovinou tlustého střeva zveřejnil vědecký časopis Nature Communications.

Výsledky tohoto výzkumu jsou v souladu s dalšími podobnými studiemi z nedávné doby, podle nichž mohou potraviny vyrobené z mléka, především ty s vyšším obsahem vápníku, hrát významnou roli v ochraně střev. Podle vědců to platí především pro ženy trpící nedostatkem vápníku. Denní příjem 300 mg vápníku podle vědců snižuje riziko vzniku rakoviny tlustého střeva o 17 %.

Badatelé během výzkumu testovali celkem 97 různých typů jídel. Ukázalo se, že rozvoj kolorektálního karcinomu nejvíce omezují mléčné výrobky, jako třeba jogurt nebo mléko. Klíčovou roli zřejmě hraje vápník. Naopak vyšší riziko rozvoje rakoviny tlustého střeva se ukázalo u konzumentů alkoholu a červeného masa. V případě alkoholu je riziko vyšší o zhruba 15 %, u červeného masa přibližně o 8 %. 

Papierová s kolegy sice nezahrnuli do výzkumu kávu, ale z jiných studií vyplývá, že i káva zřejmě omezuje riziko tohoto druhu nádoru. Jako zajímavá volba se tedy ukazují nápoje typu latte macchiato, které kombinují kávu s mlékem.

Závěry observačních studií je ale třeba brát se zdravou rezervou. Na rozdíl od experimentálních studií (např. randomizovaných kontrolovaných studií), kde jsou účastníci rozděleni do skupin s různými intervencemi, v observačních studiích výzkumníci pouze sledují, co se přirozeně děje. Observační studie se zaměřují na to, zda existuje vztah mezi určitými faktory (např. příjem mléka) a výskytem určitého jevu (např. rakovina tlustého střeva). Tento vztah však nemusí nutně znamenat příčinnou souvislost.

Image

Čtěte také

Zeptej se vědce: Je přidávání mléka do kávy zdravé, nebo ne?

Finské letectvo (Ilmavoimat) do druhého světového konfliktu vstupovalo jen s velmi omezeným počtem strojů a prakticky žádnými stíhačkami. Během zimní války proti Sovětskému svazu objednala finská vláda velké množství letounů z Francie, Nizozemska, Itálie a dalších zemí, do konce bojů ale dorazila jen hrstka kusů. Největšího rozmachu se tak Ilmavoimat dočkalo až v období mezi zimní a pokračovací válkou, kdy se inventář rozrostl na bezmála 550 letounů. 

Američan na finský způsob

Během úvodního střetu se Sovětským svazem se nejvíce osvědčily americké stíhačky Brewster B-239, jež představovaly upravenou verzi námořního letounu F2A Buffalo. Finští piloti si letounu cenili pro jeho odolnou konstrukci, snadné ovládání a solidní obratnost a do konce války si s B-239 nárokovali více než 470 sestřelů. Kvůli závislosti na dovozu z USA ale Finové obdrželi pouze 44 kusů. Licenční výroba pak nepřipadala v úvahu vzhledem k nedostatku surovin a vhodných motorů. V roce 1942 proto továrna VL začala pracovat na lokální kopii B-239 uzpůsobené možnostem finského průmyslu, která by spotřebovávala minimum strategických materiálů. 

Z původního letounu konstruktéři zachovali obecné uspořádání a kovovou kostru trupu, duralový potah ale nahradila překližka. Stroj dostal do vínku taktéž celodřevěné křídlo, které si vyžádalo přesun palivových nádrží do trupu a odstranění dvou křídelních kulometů.  Výzbroj tak měly nově tvořit pouze dva v přídi montované kulomety ráže 12,7 mm. O pohon se měl starat sovětský hvězdicový motor Švecov M-63 získaný z ukořistěných stíhaček, a původ v SSSR měla i většina přístrojů v kokpitu. 

Nový letoun obdržel jméno Humu (vichřice) a finské letectvo objednalo sérii 55 kusů, kvůli válečným těžkostem se ale podařilo úvodní stroj dokončit až v létě 1944. Poprvé pak Humu vzlétl 8. srpna 1944, hned zkraje testů se u něj ale projevily vážné vady designu. Nové křídlo zvýšilo hmotnost o bezmála čtvrt tuny, kvůli čemuž byl letoun silně podmotorovaný. Při testech naměřili piloti maximální rychlost sotva 430 km/h, tedy o téměř 50 km/h méně než u původního B-239. Kvůli přemístění nádrží do trupu navíc došlo k posunutí těžiště vzad, což společně s vysokou hmotností výrazně zhoršilo manévrovatelnost a ovladatelnost. Než pak mohla továrna VL zjištěné vady napravit, pokračovací válka skončila. Další vývoj Humu tak již neměl smysl a zůstalo pouze u jednoho prototypu. 

Problém za problémem

Stíhačka Kawasaki Ki-61 Hien (vlaštovka), kterou císařské armádní vzdušné síly zavedly do výzbroje v roce 1942, platila za jeden z nejvýkonnějších japonských typů své třídy. Jednalo se o obratný a relativně odolný letoun, jenž ve schopných rukou dokázal čelit jakékoliv soudobé spojenecké stíhačce. Zároveň šlo také o jediný sériově vyráběný japonský stíhací stroj poháněný vidlicovým motorem, konkrétně německým Daimler-Benz DB 601, jejž továrna Kawasaki produkovala pod licenčním označením Ha-40. Právě tento agregát ale byl zdrojem neustálých problémů spojených zejména se spolehlivostí a náročností na výrobu.

Inženýři Kawasaki proto navrhli modernizovanou verzi Hien s označením Ki-61-II, která kromě aerodynamických vylepšení přinášela i upravený motor Ha-140. Ten byl lépe uzpůsoben výrobním podmínkám, hned první testy ale ukázaly velmi nízkou mechanickou spolehlivost. Zavedení Ki-61-II do výzbroje se tak neustále odsouvalo. V lednu 1945 pak americký nálet zničil výrobní linku agregátů i značný počet uskladněných kusů. 

Vzhledem k zoufalé potřebě stíhaček schopných čelit americkým letounům se proto nakonec v Kawasaki rozhodli improvizovat a do již vyrobených draků Ki-61-II provizorně zabudovat hvězdicový 14válec Micubiši Kinsei Ha-112. Ten produkoval 1 120 kW výkonu a oproti Ha-140 šlo o spolehlivou a osvědčenou jednotku. Montáž nového motoru si vyžádala úpravy přídě, jinak ale konstrukce nedoznala žádných větších změn. Použití vzduchem chlazeného motoru navíc umožnilo zbavit se rozměrné chladicí soustavy, což znamenalo úsporu hmotnosti bezmála 300 kg. Výzbroj zůstala stejná jako u původního Ki-61-II, tedy dva 20mm kanony v přídi trupu a dva 12,7mm kulomety v křídlech. 

Úspěšná císařská improvizace

Staronový stroj obdržel označení Ki-100 a poprvé se vznesl 1. února 1945. Při testovacích letech následně piloti s překvapením zjistili, že letoun nabízí vynikající výkony. Díky úspoře hmotnosti při zachování plochy křídla byl Ki-100 oproti Ki-61 obratnější, měl menší poloměr zatáčky a zkušení piloti s ním dokázali ve cvičných soubojích porážet i tehdy nejvýkonnější japonskou stíhačku Ki-84. Design měl jen dvě zásadnější slabiny: o asi 30 km/h nižší rychlost zapříčiněnou větším odporem vzduchu a rapidní pokles výkonu ve velkých výškách kvůli nedostatečně účinnému kompresoru. Továrna Kawasaki sice později navrhla výškovou verzi Ki-100-II s turbokompresorem, ta ale zůstala jen ve fázi prototypu. 

K bojovým útvarům dorazily první Ki-100 v březnu 1945 a ihned se zapojily do obrany japonských ostrovů před neustálými americkými nálety. Slabý kompresor znemožňoval stíhačce držet ve výšce krok s rychlými a vysoko operujícími bombardéry B-29, což piloty nutilo spoléhat se na čelní útoky. Nejlépe si tak Ki-100 vedly v menších výškách při soubojích s americkými stíhači, kde mohly naplno využít svou obratnost. Například 16. července 1945 si 111. sentai nad Nagojou nárokovala šest sestřelů obávaných strojů P-51 Mustang, byť za cenu ztráty pěti Ki-100. O dva dny později se ale štěstěna obrátila, a nad Ósakou se ze souboje s mustangy vrátily pouze čtyři z 25 vyslaných Ki-100. 

Největší slabinou typu ale zůstal nízký počet vyrobených kusů a pomalá produkce způsobená bombardováním i nedostatkem surovin. Do konce války továrna Kawasaki předala jen necelých 400 exemplářů Ki-100, z toho více než polovina vznikla konverzí existujících draků Ki-61-II. Po japonské kapitulaci následně všechny letouny skončily ve šrotu, takže se dochoval pouze jediný kus Ki-100, který je vystaven v muzeu RAF v britském Hendonu.

Sebevražedná čepel

Extrémní příklad nouzového letounu představuje japonský typ Nakadžima Ki-115 Curugi (dvojsečný meč) navržený jako levný a jednoduchý typ pro sebevražedné útoky kamikaze. Počítalo se s produkcí v objemu až 8 000 kusů měsíčně a jeho ovládání měli zvládnout i nezkušení piloti se základním výcvikem. 

Primitivní konstrukce ze dřeva a oceli měla jen nejzákladnější ovládací prvky, odhazovací podvozek a spartánsky zařízený kokpit. Jedinou zbraní pak byla bomba o hmotnosti maximálně 800 kg polozapuštěná v trupu. Letové testy zahájené v březnu 1945 nicméně ukázaly, že curugi je téměř neovladatelný, má velmi špatné výkony a vzlétnout s ním dokážou jen zvláště zkušení piloti. Ačkoliv tak do konce války vzniklo něco přes 100 exemplářů, ani jeden se nedočkal bojového nasazení.

Image

Čtěte také

Micubiši A6M2: Japonský drak, jenž děsil Američany

Dcera britské královny Viktorie a prince Alberta se stala atraktivní partií na evropském sňatkovém trhu. I když u královských svateb nebývalo zvykem hledět na city, v tomto směru měla Viktorie ohromné štěstí. Rodiče, kteří se milovali jako málokterý panovnický pár v tehdejší Evropě, zvolili ženicha na výbornou. Stal se jím o devět let starší pruský princ Fridrich. 

Poprvé se Viktorie se svým princem setkala v šestnácti letech, když přijel do Londýna „služebně“ – navštívit mezinárodní výstavu novinek v oblasti zemědělství, kultury a průmyslu. Princ bezmezně obdivoval britské impérium. Při pohledu na krásnou princeznu okamžitě zahořel. I ona se do něj bláznivě zamilovala. Jenže málem ze slibně se rozvíjejícího vztahu sešlo. 

Nečekané problémy

Brzy se totiž Prusko dostalo do sporu s Británií, když ho nechtělo podpořit proti Rusku v tzv. krymské válce. A tak k oficiálním zásnubám mohlo dojít až po skončení této války. Záhy ale vyvstal nový problém – zatímco Fridrichovi rodiče automaticky předpokládali, že se svatba uskuteční v Berlíně, a začali už i s přípravami, královna Viktorie rozhodla jinak. Že by se v ní najednou probudily mateřské city? Britská královna přece nevdává dceru každý den, nechala se slyšet!

A tak se velkolepá svatba musela konat v lednu 1858 v Londýně v soukromé kapli paláce svatého Jakuba. Nevěsta měla nádherné bílé šaty zdobené bílými růžemi a s urostlým ženichem tvořila přímo oslňující pár. Že je čeká pohádkový život, o tom nikdo z přítomných vůbec nepochyboval. Manželé se skutečně velice milovali, i když ani jim se nevyhnuly tragédie. 

Viktorie matkou

Brzy po přestěhování do Berlína Viktorie zjistila, že čeká dítě. Věřila, že to bude syn. Po nesmírně náročném porodu přišel na svět chlapeček, který zpočátku nejevil známky života. Po oživení navíc zjistili, že je tělesně postižený. Potomkem byl budoucí německý císař Vilém II. 

Viktorie si ke svému prvorozenému synovi nikdy nevytvořila láskyplný vztah. Trpěla tím, že jí dávali za vinu jeho postižení. A jejím nezájmem zas trpěl syn, na nějž kladli jako na budoucího nástupce oba rodiče nepřiměřené nároky. Vilém – to byl stín, který trvale visel nad jinak šťastným manželstvím, v němž se během třinácti let narodilo celkem osm dětí, z nichž dvě zemřely v dětském věku. Láskyplný vztah si Viktorie vytvořila až s třemi nejmladšími dcerami. A to si umiňovala, že nebude opakovat chyby své matky!

Krátké panování

Rok 1861 přinesl Prusku velké změny. Hned na počátku ledna zemřel král Fridrich Vilém IV. a na trůn nastoupil jeho bratr Vilém I., Viktoriin tchán. Ten se zasloužil o sjednocení Německa a vešel do dějin jako první německý císař. Viktorie se s manželem stali následnickým párem. Na konci téhož roku ale přišla do Berlína smutná zpráva. V Londýně nečekaně zemřel na tyfus Viktoriin otec princ Albert. S touto skutečností se Viktorie jen těžko smiřovala, neboť otec pro ni hodně znamenal.

Vilém I. vládl dlouhých sedmadvacet let. Když na jaře 1888 zemřel, byl už jeho syn Fridrich delší dobu těžce nemocný, měl nádor hrtanu. Pečovala o něj sice řada předních německých laryngologů, chirurgů a odborníků na léčbu rakoviny. Přizván byl také anglický specialista Morell Mackenzie, majitel kliniky krčních chorob v Londýně, kterého do země pozvala Fridrichova manželka. Pomoci mu ale nedokázali.

Mezi německými specialisty a lékařem z Anglie docházelo k neustálým sporům ohledně diagnózy nemoci a postupu při její léčbě. Němci se snažili Fridricha nejprve léčit tak, že mu rakovinný nádor v hrdle vypalovali žhavým platinovým drátem. Růst nádoru tím nezastavili a navíc následníka trůnu připravili o hlas. 

V tomto vážném zdravotním stavu se ujal vlády a 9. března 1888 přijal titul krále pruského a císaře německého. Po pouhých 99 dnech vlády ale Fridrich III. umírá. Nastávají nejtěžší chvíle v životě čerstvé císařovny. Zmítá se v depresích, uvažuje o dobrovolném konci života.

Nakonec si přece jen najde nový smysl – věnuje se charitě a vzdělávání německých dívek. Umírá na rakovinu prsu roku 1901, ve stejném roce jako její matka královna Viktorie a třináct let po smrti milovaného manžela…

Image

Čtěte také

Královští příbuzní Vilém, Jiří a Alexandra: Nepřátelé na život a na smrt

Největší měsíc Saturnu Titan je zvláštní svět. Přestože tam panuje zdrcující mráz, je díky své podivuhodně husté atmosféře skvělým kandidátem na průzkum létajícím strojem. Odborníci přemýšlejí o vyslání speciální vzducholodě či balonu na Titan již několik desetiletí.

Proč k tomu ještě nedošlo? Důvodů je samozřejmě víc, ale jedním z hlavních je, že pro vyslání takového zařízení do prostoru Saturnu nám už dlouhou dobu schází nosná raketa s potřebným výkonem. Nosné rakety jsou dlouhodobě bolavým místem letů do vesmíru a existující typy raket by současné době cestu na Titan nezajistily.

Balon pro Titan

Tým společnosti Boeing, který již dlouhou dobu vyvíjí supertěžkou nosnou raketu Space Launch System (SLS), nicméně věří, že jejich nosný systém by dokázal dostat na Titan průzkumný balon s potřebným vybavením. Umožnili by tím detailní průzkum tohoto nesmírně zajímavého světa a nepochybně by to byl zásadní úspěch v dějinách kosmických letů.

Inženýři Boeingu navrhují, že by takový balon měl být plněný místní atmosférou a o jeho pohyb by se postaraly atmosférické proudy. Navrhují dvě různé konfigurace balonu. Ve výšce pěti kilometrů nad povrchem Titanu by mohl operovat balon o objemu 150 metrů krychlových, zatímco ve výšce 20 kilometrů by létal balon o objemu 400 metrů krychlových. Každý z těchto balonů by se přitom vešel do nákladního prostoru nosné rakety SLS.

Balon by byl vybavený gondolou s vědeckými přístroji, včetně radarových a LIDARových systémů pro průzkum povrchu Titanu, především pokud jde o stopy geologické aktivity. Mise je navržena pro časové okno 2034 až 2036. Zásadní otázkou ale je, jaký bude další osud nosné rakety SLS. Její vývoj hrozivým způsobem vázne a je ve hvězdách, zda se to v budoucnu zlepší.

Image

Čtěte také

NASA vyšle hledat život na Titan unikátní létající lander Dragonfly