Je libo pizzu s ananasem? Pouze se speciální přirážkou
Pizzerie v anglickém Norwichi se rozhodla potrápit milovníky ananasu. Vzývanou i zatracovanou „havaj“ nabízí restaurace s pořádně mastnou přirážkou.!
Jedni ji nenávidí, pro jiné je vyhledávanou pochoutkou. Jen málokteré jídlo dokáže vzbuzovat v globálním měřítku takovou kontroverzi. Otcem vzývané i zatracované pizzy „havaj“ je patrně řecký imigrant Sam Panopoulos, který provozoval restauraci v kanadském městě Chatham.
Sam v roce 1962 experimentoval s různými přísadami. Inspiroval se tehdy rostoucí popularitou čínské kuchyně, která kombinovala sladké a slané chutě. Na pizzu přidal konzervovaný ananas spolu s šunkou, což vedlo k vytvoření kontrastní chuti, která si postupně našla své fanoušky. Název „havajská“ dostala po značce konzervovaného ananasu, který Panopoulos použil.
Se zajímavým počinem nedávno přišla pizzerie Lupa z anglického Norwiche. Milovníkům ananasu nabízí pizzu havaj se speciální přirážkou. Zatímco běžná pizza vyjde v této restauraci na 8 až 14 liber (230 – 400 korun) za havajskou zákazníci zaplatí rovnou stovku (2 900 korun).
„Miluji Piña Coladu, ale ananas na pizze? To Nikdy! To si na ni raději dám jahodu než tuhle tropickou zrůdnost,“ přibližuje svůj vztah k havajské pizze šéfkuchař restaurace Quin Jianoran.
Restaurace zároveň spustila na sociálních sítích hlasování, které má ukázat, jak velkou podporu ananasová pizza vlastně má. Podle zveřejněných výsledků se majitelé Lupa Pizza mohou těšit na zajímavé tržby. (Ne)oblíbená „havaj“ totiž oslovuje zhruba každého druhého hlasujícího.
Další články v sekci
Zhýčkaní potomci vlků: Potřebují psi v zimě oblečení? Ve většině případů ano
I když psi oblečení do péřové bundy, čepice, svetru a bot vypadají často legračně, pro některá plemena je podle odborníků podobná výbava v chladných dnech nutností.
Zimní oblečení je pro domácí mazlíčky stále oblíbenější. Značky vyrábějící oblečení pro lidi začaly nabízet i oblečení pro psy a běžně se lze na zasněžené ulici setkat s dokonale sladěným párem – psem a jeho páníčkem. Celosvětový trh s oblečením pro domácí mazlíčky byl v loňském roce oceněn na 5,56 miliardy dolarů!
I když psi oblečení do péřové bundy, čepice, svetru a bot vypadají často legračně, pro některá plemena je podobná výbava v chladných dnech nutností. „Existuje několik faktorů, které rozhodují o tom, zda pes potřebuje zimní ochranu,“ říká veterinářka Nancy Kayová. Mezi klíčové faktory patří klima, plemeno, věk, velikost, zdravotní stav a srst.
„Jakákoli arktická plemena – sibiřští huskyové, malamuti, samojedi – jsou psi, kteří byli vyšlechtěni pro pobyt v oblastech, kde se sníh vyskytuje běžně a ochranu v podobě oblečení zpravidla nepotřebují. Naopak například vipet s hubenýma nohama a světlou srstí se bez ní neobejde,“ vysvětluje Kayová. Dodatečná ochrana je podle veterinářky důležitější u menších plemen, která hůře regulují tělesnou teplotu.
Zhýčkaní potomci vlků
Když lidé zhruba před 40 000 lety domestikovali vlky, nepotřebovali své nové společníky balit do svetrů a nepromokavých bund. V průběhu časů, kdy se z našich nových čtyřnohých společníků vyvinula různá psí plemena, žijící dnes často uvnitř lidských obydlí, řada z nich ztratila svou přirozenou hustou srst, která je chrání před přírodními živly. Vlastně by nás to nemělo překvapovat – podobně jako jsme se za tisíce let změnili my, změnili se i psi.
Přestože se hranice mezi módou a funkčností poněkud setřela, je podle odborníků při výběru oblečení pro psy důležité dbát na pohodlí. „Bunda, která nesedí správně, může být nepohodlná a může způsobit podráždění psí kůže,“ upozorňuje Lori Bierbrierová, vedoucí lékařka komunitní medicíny v Americké společnosti pro prevenci týrání zvířat. Oblečení by podle ní mělo být nepromokavé a nemělo by omezovat pohyb, vidění ani schopnost dýchat nebo štěkat.
Podle oregonské psí koučky Sassafras Patterdaleové je stejně důležité pamatovat i na výcvik psů. Psy je třeba seznamovat se zimní výbavou pomalu, nejlépe ještě před tím, než ji budou nosit. Podobně jako trénování jiných dovedností je podle koučky důležité i opakování a majitelé by měli dbát na to, co jejich psímu společníkovi vyhovuje. „Přestože psi nemluví lidskou řečí, promlouvají k nám a je na nás, abychom jim naslouchali,“ dodává Nancy Kayová.
Další články v sekci
Jezte zemčata: Ještě před 300 lety u nás byly brambory exotickou pochoutkou
V dnešní době považujeme brambory za neodmyslitelnou součást tradiční české kuchyně. Ještě před třemi stoletími šlo ovšem o exotickou pochoutku, známou v Čechách a na Moravě jen málokomu. Odkud se vůbec vzalo jejich podivné označení? A proč se jim původně říkalo zemská jablka?
Amerika dala Evropě mnoho dříve neznámých plodin. Pravda, některé z nich kromě požitku z jejich konzumace přinášejí i zdravotní rizika (tabák), ale ta prospěšná převažují. Vedle kukuřice k nim patří především brambory. Poprvé se s nimi setkali španělští conquistadoři, kteří v první půlce 16. století dobývali Inckou říši v oblasti dnešního Peru. Podivné plody, indiány zvané papas, Španělům připomínaly lanýže. Do Evropy je přivezli už koncem třicátých let 16. století, ale mělo trvat ještě dlouhý čas, než se rozšířily do našich zemí. Můžeme jen spekulovat, zda je už v šedesátých letech neochutnal pozdější císař Rudolf II., který byl vychováván na španělském dvoře.
Lahůdka pro vyvolené
Na přelomu 16. a 17. století se brambory šířily v evropských panovnických a šlechtických kruzích. Byly pěstovány v klášterních a učeneckých zahradách a sloužily nejen coby exotická pochutina, ale dokonce jako lék. Obyčejní lidé o nich vesměs pořád neměli potuchy. Pro jejich označení se ujaly dva různé výrazy. Z italského tartuffulo, což použil v kronice o dobytí Peru Španěl Pedro Cieza de León, vzniklo i německé Kartoffeln. Ve Francii se zase ujalo pommes de terre, čili zemská jablka. Tento druh pojmenování pak přešel do saské, lužické a míšeňské němčiny (Erdäpfel) a odtud zase do češtiny. Ale to bychom poněkud předbíhali.
Dá se vůbec přesně určit, kdy se brambory dostaly do našich zemí? Proslulý Mattioliho herbář z roku 1596 zmiňoval tabák i „tureckou pšenici“ (kukuřici), ale o bramborách v něm nenajdeme ani řádku. První doklady existují až z období třicetileté války. Jeden příběh tvrdí, že se k nám dostaly zásluhou jakéhosi holandského důstojníka, další, že je začali ve svém pražském klášteře pěstovat hyberni, irští františkáni. Nejspíš ale do Čech doputovaly paralelně různými cestami, a to z Německa, jak naznačují původně používané české názvy erteple a zemská jablka. V roce 1632 si na nich pochutnával například Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, kterému je darovali k svátku jindřichohradečtí františkáni. Během 17. století se jejich pěstování šířilo i do měšťanských kruhů, ale stále se jednalo jen o neobvyklý doplněk stravy. Navíc panovalo mínění, že jsou na pěstování háklivé.
Těžké časy
Změna nastala až v následujícím století. Z hlediska prostých venkovanů, kteří tvořili drtivou většinu obyvatelstva, to rozhodně nebyly lehké časy. Dodnes je všeobecně známo, že šlo o dobu dlouhých válek s Prusy, ale svoji roli sehrály také faktory, které lidská síla nedokázala ovlivnit. Opakovaně přicházely vražedné epidemie, mezi nimiž vynikaly svou vražedností černé neštovice, které zkosily i rodinu císaře Josefa II.
Výpovědi lidových písmáků a pozdější meteorologická měření v Klementinu dokládají, že v 18. století došlo k citelnému poklesu průměrných ročních teplot. Tuhé zimy střídala suchá léta a poté naopak prudké srážky. To vše mělo za následek neúrodu obilí. Nejhorší situace nastala na začátku sedmdesátých let. Tehdy v průběhu hladomoru zemřelo téměř 400 000 lidí v Čechách a víc než 80 000 osob na Moravě a ve Slezsku. O rozměrech pohromy vypovídá i fakt, že české země měly těsně předtím jen zhruba 4 172 000 obyvatel.
Kdysi se tradičně uvádělo, že nenáročné a přitom výživné brambory se rozšířily právě po sedmileté válce a hladomoru z let 1771–1772. Není to ale pravda. Shodou okolností proběhl pouhý rok předtím průzkum o pěstování brambor v Čechách. Od některých vrchnostenských úřadů došly zprávy o tom, že poddaní brambory vůbec nepěstují, ale jiné uváděly opak. Na Vlašimsku dokonce tvrdili, že jsou zde známy už 50 let. V každém případě byla poslední třetina 18. století obdobím, kdy se zemská jablka (zemáky, zemčata) masově rozšířila a vytvořila tak nanejvýš důležitý doplněk k obilí, na kterém bylo obyvatelstvo českých zemí do té doby jednostranně závislé.
„Sviňská strava“
Přijetí této novoty nebylo bezproblémové. Existují doklady o tom, že bohatí sedláci považovali brambory za jídlo chudých, a tudíž za stravu nehodnou osob jejich společenského statutu. Jezuitský dějepisec František Švenda kritizoval pěstování zemských jablek už v půlce šedesátých let 18. století, protože v něm viděl napodobování jiných národů. Naříkal si přitom, kam s takovou přijde tradiční strava českých předků jako řepa, zelí, hrách, čočka, boby a proso.
Milčický rychtář a písmák Jan Antonín Vavák si během hladového roku 1771 zapsal: „Co dím o tom, prv zde nikdy nevídaném pokrmu, jenž zemská jablka slove. Němci jej jmenují Erdäpfel a skoro každý jim říká spíše po německu než po česku, totiž erdteple. Ten pokrm a dar Boží, ačkoli dobrý, chutný a zdravý, prve u veliké ošklivosti mnozí jej zde měli a smích sobě z něho činili, ba v ústa svá jej vzíti nechtěli, pravíc, že jest to sviňská strava.“
Horší důsledky než předpojatost měly občasné omyly nezkušených rolníků, kteří se domnívali, že mohou konzumovat nejen bramborové hlízy, ale rovněž ve skutečnosti jedovaté bobule. Navzdory tomu se brambory stávaly stále oblíbenějšími.
Za podivné války o bavorské dědictví (1778–1779), během níž rakouští a pruští vojáci neumírali na bojišti, ale v důsledku nemocí a špatného zásobování, už oblast severních Čech poskytovala tolik brambor, že to hladovějící armády pomohlo zachránit. Pro zpackaný konflikt se proto později zažilo posměšné označení bramborová válka. V průběhu první půlky 19. století původem americká plodina ve svém vítězném tažení pokračovala. Nepěstovali ji už jenom drobní rolníci na přilepšenou, ale i velkostatky, které ji využívaly na výrobu lihu a později také škrobu. Kolem poloviny století však opakovaně udeřila hnilobná nákaza brambor, která se nejhůř projevila v Krušnohoří a v Krkonoších. Vina byla přisuzována vlhkému počasí, přílišnému hnojení, hmyzu a podobně. Dnes víme, že příčinou byla řasovka Phytophthora infestans, která tehdy řádila ve značné části Evropy. Najít proti ní recept se pokoušel také Jan Evangelista Purkyně.
Bramborová záhada
Pořád jsme se ještě nedobrali k jedné slíbené záležitosti. Odkud se vzal onen specificky český termín brambory? Populární verze říká, že jde o odkaz na Braniborsko, součást Pruského království. Právě pruský král a braniborský kurfiřt Fridrich II. byl velkým propagátorem jejich pěstování. Nabízí se ale ještě jedna sice prozaičtější, avšak pravděpodobnější možnost. Zřejmě jde jednoduše o zkomoleninu z dnes už zapomenutého slova bamboly, tedy hlízy…
Další články v sekci
Záhada bermudského trojúhelníku: Hrozí nevysvětlitelný fenomén stále?
Podle některých v něm řádí ďábel, jiní ho označují za rejdiště monster či mimozemšťanů. Bermudský trojúhelník proslul „senzačními“ zmizeními lodí i letadel, ovšem místo nadpřirozena tam působí silné proudy, magnetické pole Země a lidský faktor.
Vrcholy tzv. bermudského trojúhelníku tradičně tvoří floridské město Miami, portorický San Juan a souostroví Bermudy v západním Atlantiku. Ačkoliv záhadologové a senzacechtiví novináři jeho jméno skloňují velmi často, dosud se nezařadil mezi oficiální zeměpisné lokality. A také jeho tvar a plocha se mění v závislosti na „odborníkovi“, jenž o něm zrovna mluví: Podle některých se rozkládá na ploše 1 300 000 km², zatímco jiní hovoří dokonce o trojnásobku. Další přitom tvrdí, že jeden z cípů oblasti sahá až k pobřeží Irska. Všichni se však shodují, že jde o tajemnou zónu, jež si žije vlastním životem a kde se ztrácejí lodě i letadla.
Těžko na cvičišti…
Legenda o bermudském trojúhelníku se začala psát po skončení druhé světové války – konkrétně v prosinci 1945, kdy se nad ním ztratila letadla americké mise známé jako „let číslo 19“. Tvořilo ji pět torpédových bombardérů Grumman TBF Avenger, jež odstartovaly krátce po druhé odpolední z Fort Lauderdale na Floridě. Jednalo se o rutinní trénink a piloti si při něm měli zdokonalit své navigační schopnosti. Vedl je poručík Charles Taylor, který měl dohlédnout i na pár cvičných bombardovacích náletů.
Piloti tehdy samozřejmě nedisponovali GPS ani jinou pokročilou navigací, takže se nad širým oceánem spoléhali výhradně na kompas a vlastní cit. Selhání obou kompasů na palubě Taylorova bombardéru a pravděpodobně i ve zbylých čtyřech letadlech, k němuž došlo krátce po vzletu, proto věštilo tragédii. Zoufalí muži zkoušeli najít správný směr, ale každá snaha se zorientovat selhávala a strojům docházelo palivo. Podle přepisu komunikace z vysílačky proto velitel rozhodl, že jakmile zásoby jednoho z bombardérů klesnou pod deset galonů, všichni se pokusí přistát na moři.
Tanky v oblacích
Jenže bombardéry byly velmi těžké – někteří piloti jim dokonce přezdívali „železní ptáci“: Každý stroj vážil bez nákladu přes 4,5 tuny, což oproti dobové stíhačce znamenalo téměř 2,5násobek. „Stavěli je jako tanky,“ tvrdí historik Mark Evans z Naval Historical Center. „Z boje se často vracely rozstřílené, ale stále funkční, a piloti je proto měli velmi rádi.“ Co však dávalo výhodu pod palbou, ohromně komplikovalo snahu udržet se ve vzduchu s prázdnými nádržemi. Bez paliva šly letouny k hladině rychle a prudce, takže šance přežít náraz do vody byla jen minimální.
Záhy po přerušení rádiového kontaktu odstartovala záchranná výprava, aby pátrala po posádce či vracích. Nad bombardéry se však zavřela voda a ostatky se nikdy nalézt nepodařilo. Jako by tragédie nebyla dost velká, ztratilo se rovněž jedno z letadel záchranářů i s třináctičlennou posádkou. Šlo o Martin PBM Mariner, jemuž se přezdívalo „létající nádrž“, neboť i drobná jiskra na palubě mohla způsobit explozi. A pátrací lodě skutečně potvrdily, že se během akce zřítila do moře obrovská ohnivá koule zhruba v místech, kde se měl letoun nacházet…
Přistání na Marsu?
Vinu za incident nakonec letectvo přisoudilo poručíku Taylorovi, který se údajně dopustil pilotní chyby. Rodina zesnulého však protestovala a po přezkoumání zazněl verdikt „neznámá příčina“ – což mimo jiné podnítilo fantazii záhadologů a dalo vzniknout moderní legendě o nebezpečné oblasti.
Tajemné zóny, v níž se ztrácejí letadla a lodě, si začal všímat tisk zatížený na nadpřirozeno. Roku 1952 například George Sand v časopise Fate neboli „osud“ rozebíral zmizení nejen bombardérů letu číslo 19 a právě on poprvé vyslovil myšlenku o trojúhelníkovém tvaru oblasti. Allan Eckert pracoval v roce 1962 na článku o zkáze bombardérů pro magazín American Legion a údajně objevil přepis následující komunikace s poručíkem Taylorem: „Padáme do bílé vody, všechno okolo je špatně. Nemáme tušení, kde jsme, voda je zelená… Ne, je bílá…“ V textu ovšem také tvrdil, že ztracené stroje odletěly na Mars, takže ho lze jen stěží brát vážně.
Od Shakespeara po Kolumba
Pomyslný pevný tvar dal bermudskému trojúhelníku až Vincent Gaddis, jehož článek o tajemné oblasti otiskl v roce 1964 časopis Argosy. Autor v něm kromě jiného psal, že zmizení letu číslo 19 není v lokalitě ojedinělé a zapadá do řady podobných incidentů z minulosti. Krátký text později přepracoval do knihy s názvem Invisible Horizons a jeho odkaz inspiroval řadu tvůrců sci-fi.
Zájem se však obrátil i do minulosti, z níž náhle vystoupilo mnoho událostí, které se s oblastí spojovaly: Podle některých psal o nadpřirozenu v bermudském trojúhelníku dokonce už William Shakespeare ve své hře Bouře, začínající řáděním živlu na moři a potopením lodě. Na první objevitelské cestě „do Indie“ tudy proplouval také Kryštof Kolumbus: Do deníku si poznamenal, že spolu se svými muži jedné noci zahlédl, jak na hladinu dopadla obří ohnivá koule (zřejmě meteorit), a o pár týdnů později pozoroval rovněž tajemnou záři na horizontu. Podobně jako u bombardérů letu číslo 19 ani na palubě Kolumbových lodí nefungovaly správně kompasy.
Záhada v mlze
S trojúhelníkem se pojila rovněž legenda o plavidle Ellen Austin, které roku 1881 na cestě mezi Liverpoolem a New Yorkem potkalo loď duchů: Jakmile Ellen vstoupila do mlžných vod Sargasového moře nedaleko Bermud, zahlédla posádka na obzoru plně naložené opuštěné plavidlo. Záhy padlo rozhodnutí jej zabrat a plout i s ním do cílového přístavu. Část mužstva se proto vydala na jeho palubu.
Plán se dařil do okamžiku, kdy se místem prohnala zničující bouře a loď se ztratila z dohledu. Druhého dne se sice na klidném oceánu objevila znovu, ale opět na ní nebylo živé duše – zůstal pouze cenný náklad. Kapitán Albert Griffin se zvláštního úkazu nezalekl a podruhé vyslal pár námořníků, aby kořist zabavili. Náhle však padla hustá mlha, takže se jim cíl zase ztratil z dohledu. Jakmile se pak vyjasnilo, plula Ellen oceánem sama, a loď duchů ani její posádku se nikdy nepodařilo nalézt.
Strašidelný příběh? Nepochybně ano, až na to, že podle dochovaných lodních deníků z Ellen Austin loď neutrpěla ztrátu ani jednoho člena posádky a bez komplikací doplula do New Yorku. Navíc opuštěná plavidla tehdy nepředstavovala žádný ojedinělý a děsivý výjev, při němž by tuhla krev v žilách. Zpráva Námořního kartografického ústavu z konce 19. století zmiňuje 1 146 identifikovaných a 482 neurčených lodí, které bylo možné v severním Atlantiku nalézt bez posádky. Většinu z nich zanesly na mělčinu bouře a na mnohých už probíhaly opravy. Nebylo však nijak vzácné, že je živel nečekaně strhnul zpět na otevřené moře.
Řeka uprostřed oceánu
Bermudský trojúhelník opřádá bezpočet příběhů, a dokonce i v případě bombardérů z letu číslo 19 se mluvilo o únosu mimozemšťany či mořskými příšerami. Stejně tak se ovšem řada teoretiků pokusila zdánlivě tajemné jevy vysvětlit bez zabředávání do hlubin bujné fantazie. Například špatně fungující kompasy lze objasnit tzv. magnetickou deklinací: Jejich střelka směřuje vždy k magnetickému pólu Země, který se však neshoduje s tím geografickým, takže kompas na většině míst planety neukazuje „skutečný“ sever.
Tajemná zmizení zas může mít na svědomí například Golfský proud, jenž trojúhelníkem prochází. Jedná se o pomyslnou řeku uprostřed oceánu, která je 100 kilometrů široká, až 1 200 metrů hluboká a obvykle se pohybuje rychlostí 2,5 metru za sekundu. Snadno tak mohla havarované letadlo či porouchanou loď odnést daleko od poslední nahlášené pozice, a pátrací oddíly by vrak nikdy nenašly.
Bezpečný, ale rušný
Podle mnohých je ovšem rozřešení záhady bermudského trojúhelníku ještě prostší. Zkázu letu číslo 19 lze přiřknout lidskému selhání. Ztracený letoun, který po bombardérech pátral, mohl vybuchnout. A trosky strojů se nikdy nenašly, neboť je „tajemná oblast“ velmi rozlehlá a dno leží v hloubce 5,8 až 8,2 kilometru.
Karl Kruszelnicki dodává, že v démonizaci lokality hraje významnou roli i fakt, že je značně dopravně frekventovaná. „Nachází se blízko rovníku a nedaleko bohaté části světa – Ameriky. Panuje tam proto rušný provoz, ať už letecký, či lodní,“ vysvětluje australský vědec polského původu. „Podle údajů od pojišťovací společnosti Lloyd’s of London a pobřežní stráže Spojených států je počet ztracených lodí či letadel v bermudském trojúhelníku sice vysoký, ale v poměru k jiným regionům zcela běžný.“ Zdá se tedy, že ve skutečnosti se mezi Miami, San Juanem a Bermudami neděje nic podivného.
Ďáblovo moře
Bermudský trojúhelník nepředstavuje jedinou oblast oceánů obestřenou tajemstvím. Podobné území se nachází například jižně od Tokia: Roku 1955 tam zmizelo plavidlo Šinjó Maru No. 10, a když pak noviny Jomiuri Šimbun poukázaly, že se v lokalitě ztratilo mnohem víc lodí, označila ji vláda za rizikovou. Deník The New York Times však zašel ještě dál a psal o „ďáblově moři“. K bermudskému trojúhelníku se místo začalo přirovnávat v průběhu 70. let a nechvalná proslulost jej provází dodnes.
Další články v sekci
Klimatický jev La Niña dorazil. Co to znamená pro celoplanetární klima?
Klima na planetě ovládl jev zvaný La Niña, který přináší určité ochlazení, společně s klimatickými extrémy. V Atlantiku by měly zesílit hurikány, ve východní Africe se očekává sucho a v Indonésii záplavy.
Americký Národní úřad pro oceán a atmosféru (NOAA) ve čtvrtek oznámil, že vrátila fáze globální klimatické oscilace El Niño – Jižní oscilace (ENSO), které se přezdívá La Niña, španělsky „holčička.“ Jde o víceméně pravidelně se opakující složitý oceánský a atmosférický jev, který je chladnějším protějškem jevu El Niño. Povrchová teplota moře v rovníkové části Pacifiku bývá v této fázi nižší než obvykle o 3 až 5 °C. La Niña mívá tendenci snižovat průměrnou globální teplotu a současně přináší určité klimatické extrémy, včetně intenzivních hurikánů v Atlantiku, sucha ve východní Africe a záplav v Indonésii.
Odborníci na klima ale pro tentokrát předpovídají, že zmíněný ochlazující vliv jevu La Niña nebude stačit k tomu, aby zabránil tomu, že se i tento rok 2025 stane jedním z nejteplejších v dosavadní historii měření. Nejspíš se ukáže, nakolik se již globální klima posunulo směrem k vyšším průměrným teplotám.
„Dospěli jsme do stavu, kdy je v podstatě každý rok anomálně horkým rokem,“ říká klimatický vědec Gavin Schmidt, který je ředitelem NASA Goddard Institute for Space Studies. „V poslední době jsou vlastně všechny roky statisticky zřetelně odlišné od klimatu, v němž dnešní dospělí vyrůstali.“
Příchod této fáze byl již nějakou dobu předpovězen. Ukazuje se ale, že tato La Niña přichází o něco později a je poněkud slabší, než vědci původně očekávali. Je neobvyklé, že se objevuje v zimě a nikoliv na jaře nebo v létě. Podle meteorologa Nata Johnsona z Laborotoře geofyzikální dynamiky kapalin NOAA je teď pro vědce palčivou otázkou, proč se La Niña vyvíjí tímto způsobem.
Další články v sekci
Nový industriální projekt v poušti Atacama vážně ohrožuje astronomické observatoře
Jen pár kilometrů od observatoře Paranal v Chile má vzniknout rozsáhlý průmyslový park, který by mohl zásadním způsobem ovlivnit astronomická pozorování.
Astronomie v dnešní době čelí mnoha hrozbám, které komplikují pozorování vesmíru. Kolem planety například krouží stále více satelitů konstelace Starlink a dalších konstelací, které se často ocitají v zorném poli teleskopů. Velkým problémem je ale to, že se stále zhoršují světelné podmínky při pozorování noční oblohy.
Během minulých desetiletí vyrostla celá řada observatoří v pustině chilské pouště Atacama, kde bývaly téměř ideální podmínky pro pozorování oblohy. I tam se ale mění věci k horšímu. Ve vážném ohrožení se ocitla observatoř Paranal Evropské jižní observatoře, kde se nacházejí významné teleskopy Very Large Telescope, VISTA Survey Telescope, VLT Survey Telescope, Next-Generation Transit Survey a SPECULOOS Southern Observatory.
Světelné znečištění v astronomickém ráji
Energetická společnost AES Andes hodlá ve vzdálenosti jen pár kilometrů od observatoře vybudovat rozsáhlý industriální park. Na ploše o rozloze tří tisíc hektarů by se měly nalézat továrny na výrobu vodíku a amoniaku, obsáhlá energetická infrastruktura, a co je nejhorší, velké množství světelných zdrojů.
Observatoř Paranal přitom v dnešní době využívá jedny z nejlepších světelných podmínek mezi velkými observatořemi celého světa. Pokud by došlo k razantnímu nárůstu světelného znečištění na této lokalitě, mělo by to značný negativní dopad na možnosti uvedených teleskopů, které pracují na observatoři Paranal.
Představitelé Evropské jižní observatoře proto vyvíjejí tlak na vládu Chile, aby zmíněný industriální park přesunula jinam. Další věc je, že pokud by industriální park v blízkosti observatoře Paranal skutečně vznikl, šlo by o velmi nebezpečný precedent, který by mohl ohrozit další dnešní i budoucí astronomická zařízení v Chile.
Další články v sekci
Nejstarší známý dinosaurus obýval Severní Ameriku před zhruba 230 miliony let
Nově popsaný druh dinosaura Ahvaytum bahndooiveche je podle paleontologů nejstarším dinosaurem Severní Ameriky. Tvor velikosti kuřete zřejmě stál na počátku evoluce sauropodů.
Pokud jde o vznik dinosaurů, odborníci mají za to, že tato linie obratlovců, jejíž potomci přežívají do dneška v podobě ptáků, vznikla v Gondwaně na jižní části superkontinentu Pangea. Na sever Pangey – do oblasti označované jako Laurasie, se měli dinosauři rozšířit až dlouho poté.
Nedávný výzkum fosilií, které byly objeveny v roce 2013 na území dnešního Wyomingu, ale pohled na počátky evoluce dinosaurů do značné míry mění. Paleontolog David Lovelace z Geologického muzea Wisconsinské univerzity a jeho spolupracovníci popsali na základě nalezených fosilií nový druh dinosaura, s téměř nevyslovitelným jménem Ahvaytum bahndooiveche. Název dinosaura pochází z jazyka východních Šošonů, kteří původně žili v oblasti nálezu fosilií.
Ahvaytum bylo objeveno ve formaci Popo Agie ze středního triasu, která je stará asi 230 milionů let. Tím pádem jde o nejstaršího známého dinosaura, který byl kdy nalezen na území Laurasie. Zmíněná lokalita se tehdy nacházela v oblasti rovníku. Výsledky výzkumu v těchto dnech publikoval odborný časopis Zoological Journal of the Linnean Society.
Ahvaytum bahndooiveche je podle vědců nejstarším dinosaurem celé Severní Ameriky a svým stářím se zhruba vyrovná nejstarším známým dinosaurům Gondwany. Vědci sice nemají k dispozici kompletní kostru tohoto dinosaura, což by bylo u raných dinosaurů nesmírně vzácné, ale našli dost fosilního materiálu, především části nohou, aby mohli rozpoznat dinosaura, pravděpodobně velmi časného sauropoda.
U zvířete velikosti kuřete s velmi dlouhým ocasem by ale málokdo hádal, že bylo na počátku vývojové linie vedoucí k mnohatunovým obrům. V nalezených kostech ahvaytuma schází lebka, takže vědci přesně nevědí, čím se tento dinosaurus živil. Odhadují ale, že šlo o všežravce. Vědci našli i stopy dinosaurů či jejich blízkých příbuzných, které jsou ještě o pár milionů let starší než ahvaytum, takže zjevně nešlo o úplně prvního dinosaura v této části světa.
Další články v sekci
Král českého sportu: Josef Rössler-Ořovský vynikal ve všech sportovních disciplínách
Skončila jedna z nejkurióznějších soutěží olympijských her 1924 v Paříži – šplh na laně. Diváci už dávno opustili stadión, ale na zadní tribuně proti čestné lóži seděl starší, přísně vyhlížející muž a kreslil do památníku obrázek, drahý celé československé výpravě.
Červenobílá vlajka s modrým klínem na nejvyšším stožáru oznamovala světu, že první československý sportovec, gymnasta Bedřich Šupčík, vyhrál zlatou olympijskou medaili. První zlato v dějinách našeho sportu! O hodinu později už vcházel starší muž v pečlivě vykartáčovaném fraku do salónu, kde právě začínala recepce.
Coubertinovo blahopřání
Z protějšího konce sálu k němu vykročil předseda Mezinárodního olympijského výboru baron Coubertin, přátelsky mu stiskl ruku a řekl jen jedno slovo: „Blahopřeji.“ Slavnostně vyzdobeným sálem se zavlnilo vzrušení. Tohle se nestává každý den. „Kdo je ten muž?“ obrátil se s otázkou na staršího kolegu jeden ze začínajících novinářů. Tázaný udiveně zvedl obočí a odpověděl: „Vy ho neznáte? Josef Rössler, Čechoslovák.“
Bylo jistě neobvyklé, jestliže baron Coubertin sestoupil z výše své funkce a společenského postavení, aby si potřásl rukou se zástupcem národa, jehož přítomnost v mezinárodním olympijském hnutí ještě donedávna působila tolik rozpaků a nepříjemností.
Coubertin nebyl jediný, kdo rád vyhledával Rösslerovu společnost. V dlouhém přátelském rozhovoru s ním v roce 1912 setrval i švédský král Gustav. Nebyly to ztracené hodiny, které kdokoliv strávil v rozhovoru s pohotovým Čechem, mluvícím snad všemi světovými jazyky. Vyzařovala z něj silná osobnost a umění konverzace, ale přešel-li na své nejoblíbenější téma – sport, otevíral se před posluchači podivuhodný svět člověka, který byl živou kronikou sportovního dění posledních čtyřiceti let. Od roku 1880 nebylo v Čechách snad jediné významnější sportovní události, která by se obešla bez jeho účasti.
Chlapec na „maňasovi“
Na svět přišel v ideální době, kdy v Čechách rostly první tělovýchovné sokolské jednoty a kolem Vltavy už stály klubovny prvních česko-německých sportovních klubů. Členem jednoho z nich byl i Rösslerův otec. Proto nikoho nepřekvapilo, že syn dostal v šesti letech brusle a přísný otec osobně dohlížel, jak jeho ratolest proniká do tajů pohybu na ledě.
Samozřejmá všem připadala i druhá Rösslerova záliba. Ve dvanácti letech si ze tří starých prken vyrobil „maňasa“ a po vzoru starých Čechů, kteří znali toto jednoduché plavidlo pod názvem ježdík, vyplul po českých řekách. Protože náklonnost k vodě nebyla krátkodobou zálibou, mohl po letech životopisec zaznamenat: „Není snad řeky české, po níž by se byl neplavil.“ Již jako chlapec objížděl Rössler se svým maňasem vltavské veslařské kluby a žádostivě pokukoval po závodnících v pestrobarevných dresech. Proniknout do jejich řad bylo obtížné. Od dob, kdy na staroměstském jezu utonuli dva členové posádky čtyřveslice satan, bylo veslování považováno za příliš nebezpečný sport. Až v létě roku 1886, kdy jeho „maňasa“ dohonila u Vranovského ostrova závodní čtyřveslice Veslařského klubu Blesk, pomohla náhoda.
Rössler vynikal ve všech sportovních disciplínách, které vyzkoušel. Když ještě jako bruslař přinesl do klubu první lyže, přátelé se usmívali; považovali zálibu v podivných „prkýnkách“ za chvilkový rozmar, který zmizí s posledním jarním sněhem. Nezůstal jen u lyžování. Ještě jako bruslař přivezl z Paříže hokejové hole a učil přátele hru, která se o řadu let později stala jedním z národních sportů. Jako veslař se seznámil s plachtěním a jeho jachta byla známá po celém povodí Vltavy ještě ve dvacátých letech. Pokusil se o lehkou atletiku, výborně šermoval a hrál tenis, kopanou i jiné míčové hry. Do Českého Yacht-klubu přivezl v Čechách dosud neznámý šišatý míč a naučil vodáky hrát ragby.
Sběratel klubů
Sportovní kluby obyčejně svým členům poskytovaly půdu k provozování zálib a ochranu před ne vždy chápající společností. Pro Rösslera znamenaly něco víc. Známí se usmívali, že zakládání klubů a sportovních organizací je pro něho stejnou vášní, jako sběratelství známek. Byl opravdu jen sběratelem? V roce 1896 stál u kolébky České atletické amatérské unie, která byla vedle Ústřední jednoty velocipedistů prvním a nadlouho také jediným českým sportovním svazem. Roku 1906 stanul na místě nejvyšším – stal se sekretářem Českého olympijského výboru a tím i hybnou silou celého olympijského hnutí.
Neúnavně bojoval za uznání práva Čechů na sportovní samostatnost, dlouhá léta vodil české a později československé olympijské výpravy při slavnostním defilé; v pečlivě vyžehleném fraku a s cylindrem na hlavě pochodoval před sportovci své země v Londýně, Antverpách, Paříži a Amsterodamu, do roku 1928 nechyběl ani při žádném zimním olympijském měření sil.
Další články v sekci
Muž, žena a kočka: Indický soud řešil případ neobvyklého manželského trojúhelníku
Manželské soužití a spory mezi životními partnery mohou nabývat někdy až lehce bizarních podob. Jedním takovým se nedávno zabýval indický soud.
Na soud v indické Karnátace se obrátila žena s poněkud neobvyklou žalobou – obviňovala svého muže, že má raději svou kočku než ji. Žena se podle žaloby cítí být zanedbávána a přehlížena na úkor manželova kočičího mazlíčka. Kočka také měla ženu opakovaně napadnout, přičemž manžel s tím podle svědectví ženy nic neudělal. Žádosti o sjednání nápravy končí podle manželky vzájemnou hádkou a urážkami.
Podle soudce Nagaprasanna, který případ posuzoval, se nejedná o záležitost týkající se práva, nýbrž manželského soužití a žalobu proto zamítl. Stěžovatelka si kromě toho vysloužila i napomenutí za zneužívání soudu. Indický soudní systém je podle soudce již tak zahlcen množstvím sporů k čemuž podle něj přispívají i podobné případy.
Další články v sekci
Rozžhavená kovadlina: Americká speciální operace Eager Anvil
V lednu 1991 se jednotky americké armády a letectva spojily v přísně utajené operaci Eager Anvil, jež měla zlikvidovat klíčové prvky irácké protivzdušné obrany a otevřít koridor pro spojenecké letectvo. Akce, která zahájila operaci Pouštní bouře, prokázala sílu moderní vojenské technologie a koordinace.
Saddámova armáda se dlouho spoléhala na materiál ze SSSR a jeho protivzdušnou obranu tvořily Moskvou dodané sledovací a zaměřovací radary, namontované na nákladních autech. Tyto radary řídily přidružené protiletadlové dělostřelecké a raketové systémy. Plán brigádního generála Bustera Glossona počítal se současným vyřazením tří lokalit na západě země, aby se otevřel koridor pro letouny směřující k Bagdádu a k dalším cílům.
Mise nebyla vůbec jednoduchá. Osádky vrtulníků měly za úkol najít tři elektronicky propojené stanice vzdálené od sebe zhruba 110 km a poté je všechny současně zničit. Úspěch závisel na načasování, schopnostech osádek a v neposlední řadě na momentu překvapení. Stroje AH-64A vybrané pro misi patřily 1. praporu 101. leteckého pluku se sídlem ve Fort Campbell v Kentucky, jemuž velel podplukovník Richard Cody. Prapor, který je součástí legendární 101. výsadkové divize, měl moto „Nečekejte slitování“, které výstižně odráželo sílu strojů, se kterými jednotka létala. S arzenálem zahrnujícím naváděné střely AGM-114 Hellfire, neřízené rakety Hydra 70 a 30mm kanon M230, měl apač dostatečnou palebnou sílu k likvidaci určených cílů.
Ačkoliv se AH-64A zdál pro navrhovanou misi ideální, potýkal se s různými problémy. Zaprvé vyžadoval i v těch nejlepších podmínkách důkladnou údržbu – každá hodina ve vzduchu znamenala tři hodiny údržby. Většinu roku se průměrné teploty v regionu pohybovaly kolem 38 °C, což působilo potíže citlivé elektronice vrtulníků. Jemný písek navíc obrušoval lopatky rotorů, takže je pozemní personál musel opakovaně natírat. Relativně krátký bojový dolet (480 km) představoval také problém, protože bez doplnění paliva cestou by ho vrtulníky neměly dostatek k dokončení mise. A především jim scházel vhodný navigační systém.
Americké vrtulníky MH-53J Pave Low III z 20. letky speciálních operací podplukovníka Richarda Comera prošly koncem 80. let rozsáhlými úpravami včetně instalace přijímačů GPS (Global Positioning System). Ač tento navigační systém Američané dosud nepoužili v boji, nebylo pochyb, že tyto vrtulníky navedou apače k jejich cílům v připravované speciální operaci proti Iráku.
Zatímco ostatní operační záležitosti vyžadovaly delší čas k vyřešení, pojmenování úkolové skupiny tvořené příslušníky letectva a armády bylo pro podplukovníka Codyho snadné. Vzpomněl si na spolupráci 101. výsadkové divize s armádními letci během dne D v červnu 1944 a učinil logickou volbu – Task Force Normandy. Kombinovaná skupina byla rozdělena do tří týmů: Červený, Bílý a Modrý. Každý z nich měl za cíl zlikvidovat jedno ze tří radarových stanovišť včasného varování.
Charlie, alfa, bravo
V závěrečných měsících roku 1990 piloti Task Force Normandy cvičili v odlehlých oblastech severní Saúdské Arábie v přísném utajení. Přesné specifikace mise zůstávaly skryty i pilotům, kteří bez ohledu na to usilovně trénovali, studovali mapy, fotografie a makety svých cílů. Týmy pozemního personálu měly také plno práce. Navzdory extrémním pouštním podmínkám se jim dařilo udržovat v operační způsobilosti 94 % strojů. Problém s doletem vyřešili přidáním 230galonové (870 l) palivové nádrže pod jedno ze dvou křídel apače. Vyvážení asymetrické konfigurace pak vyžadovalo zavěšení dvojice čtyřnásobných odpalovačů střel Hellfire na vnější závěsníky druhého křídla a raketnice M2161 pro 19 raket Hydra 70 na vnitřní závěsníky. Díky tomu se zvýšil dolet apačů na 650 km, což jim umožnilo zdržet se u cíle až 20 minut, ačkoliv plán počítal jen se čtvrtinou této doby.
Jak se blížilo datum vypršení ultimáta OSN, ladili plánovači detaily akce, jako světelné signály, jež měly použít osádky Pawe Low, požadované techniky letu a rychlost i výšku, v níž měly týmy zamířit k cíli. Osádky mezitím nalétaly stovky kilometrů, vždy v noci a bez navigačních a komunikačních prostředků nebo pozičních světel. Za cvičné cíle jim sloužily staré autobusy a na konci každého letu piloti hlásili úroveň zničení kódovým označením: Charlie (minimální poškození), Bravo (částečné zničení) nebo Alpha (úplné zničení). Videozáznam po skončení mise s ostrým střelivem potvrdil, že apače mají dostatečnou palebnou sílu k úspěšnému provedení svého úkolu – z autobusů zbyly jen zkroucené kusy sežehnutého kovu.
Vlčí smečka jde do akce
Začátkem prosince 1990 rozvědka zjistila, že radar přidělený jako cíl Modrému týmu není spojen s žádnými operačními středisky protivzdušné obrany, což znamenalo, že nemusí být napaden. Cody proto přidělil „modré“ osádky k týmům Červený a Bílý; své muže však nadále držel v nevědomosti ohledně podrobností mise včetně umístění zbývajících cílů, pojmenovaných Kalifornie a Nevada. Na začátku ledna 1991 se týmy TF Normandie přesunuly na operační základnu Al-Džauf na severozápadě Saúdské Arábie, která měla malý sklad paliva a jednu ranvej. Přesun se uskutečnil v utajení, ani pozemní personál na letišti ve vojenském městě Krále Chálida, kde proběhlo mezipřistání, nebyl do mise zasvěcen.
Když 15. ledna 1991 uplynula lhůta pro stažení Saddámových vojsk z Iráku, stala se válka nevyhnutelnou. Téhož dne Cody a Comer informovali své piloty o podrobnostech mise, dali jim aktuální mapy a fotografie cílů. Kolem 14. hodiny dne 16. ledna obdržela TF Normandie stručný rozkaz: „Vlčí smečka provede misi“.
Hodina H – začátek operace Pouštní bouře – byla stanovena na třetí hodinu ranní 17. ledna, což znamenalo, že první z obou skupin, Bílý tým, odstartuje v 0.56 a o pět minut později ho bude následovat Červený. Pokud by šlo vše podle plánu, měly obě skupiny dorazit k cíli ve 2.38. Ze základny Al-Džauf odstartovaly všechny čtyř Pave Low, devět apačů (jeden byl záložní), dva námořní HH-60H Sea Hawk a dva MH-60G Pave Hawk od letectva.
Střelba naslepo
Pave Low nesly záchranáře z řad Pararescue Jumpers od letectva pro případ, že by se některý stroj zřítil v cílové oblasti, zatímco MH-60 a HH-60 měly zůstat v pohotovosti v saúdském vzdušném prostoru, připraveny vyzvednout osádku jakéhokoliv vrtulníku sestřeleného nepřítelem cestou. Všechny stroje TF Normandie letěly k cílům ve výšce pod 20 m nad zemí rychlostí 220 km/h při zachování naprostého rádiového klidu a bez světel. Systém GPS, na který spoléhali, nejenže nebyl dosud použit v boji, ale závisel také na hrstce satelitů řízených z Colorado Springs. Vzhledem k tomu, že vznikající satelitní síť zůstávala neúplná, mohly MH53 dostat přesnou polohu pouze během konkrétních časových oken.
Krátce po přeletu do Iráku sledovali muži Bílého týmu, jak se vzduch pod a před nimi rozzářil stopovkami střel z ručních palných zbraní. Cody, letící v jednom z vrtulníků, se domníval, že vojáci na zemi slyšeli přilétat vrtulníky a pouze naslepo stříleli k noční obloze. Kdyby byla mise prozrazena, brzy by to Američané poznali. Aby pomohly apačům s navigací během finálního přiblížení, shodily MH-53J na předem určených místech 15 km před cílem zelená chemická infračervená světla. Ta byla viditelná jen přes brýle nočního vidění či infračervené senzory a umožnila apačům udržet kurs. Přesně 90 minut po zahájení mise shodily Pave Low další chemická světla na referenční body a poté se obrátily k návratu, zatímco osádky apačů se blížily k cílům.
Kalifornie alfa! Nevada alfa!
Stroje AH-64A se přesunuly do palebné pozice a během několika sekund po útoku ve 2.38 zapnuly své laserové ozařovače cílů a vedoucí pilot ukončil rádiový klid: „Párty za 10!“ O deset sekund později zahájili střelci palbu. Rakety Hellfire zasáhly radarová zařízení a výbuchy ozářily poušť na kilometry daleko. Jakmile vystřílely hellfiry, přesunuly se apače blíž a zasypaly cíle střelami z raketnic a z 30mm kanonů. Přestože oba týmy dostaly na vykonání práce pět
minut, zvládly zničit cíle za méně než čtyři.
Zbýval už jen jeden úkol: apače kroužily nad radarovými zařízeními a natáčely způsobenou zkázu. Když se obrátily k návratu, jejich osádky vysílaly rádiem zprávu o úspěchu mise svým kolegům v Pave Low: „Kalifornie. Alfa, Alfa.“ „Nevada. Alfa, Alfa.“
Zpáteční let už byl nebezpečnější. Zatímco Bílý tým se setkal jen s ojedinělou palbou ručních zbraní ze země, na Červený zamířily dvě tepelně naváděné rakety SA-7. Naštěstí je včas zaregistroval zadní střelec MH-53 a stroj vypustil klamné cíle, které na sebe střelu přitáhly. Všechny vrtulníky se tak z akce vrátily bez úhony.
Společná mise armády a letectva vytvořila obrovskou průrvu v iráckém systému protivzdušné obrany. Když se týmy TF Normandie blížily k hranici, viděli souhvězdí blikajících pozičních světel, jak nad nimi prolétala první úderná vlna stovek bojových letounů – která nepozorovaně a bez odporu mířila ke svým cílům. Operace Eager Anvil nejen otevřela Spojencům cestu k porážce iráckého diktátora, ale zahájila novou éru technologicky pokročilého válčení.
