Dosud není příliš známý fakt, že když Winston Churchill 4. června 1940 pronášel v Dolní sněmovně svůj legendární projev o tom, že Britové budou bojovat na plážích, na polích, ve městech a v kopcích, následně se na chvíli odvrátil od mikrofonu a dodal: „A budeme po nich házet prázdné láhve od piva, protože to je to jediné, co teď, k čertu, máme!“ 

Ačkoliv to působí bizarně, mezi výzbroj pro odražení očekávané německé invaze skutečně patřily i láhve, byť ne od piva, nýbrž od mléka, jelikož ty se staly základem pro takzvaný zápalný granát No. 76, což byla vlastně láhev plněná směsí benzinu a bílého fosforu, která měla sloužit i v boji proti tankům.

Jednoduchý vrhač lahví

Britové v létě 1940 vlastnili jen velmi malý počet protitankových kanonů, neboť o většinu z nich přišli při ústupu z Francie. Začalo se proto s horečným vývojem a výrobou provizorních prostředků, mezi něž patřil i granát No. 76. Ten se měl házet především ručně, nicméně vznikla rovněž zbraň k jeho vystřelování. Navrhl ji Robert Northover, jenž sloužil jako major v domobraně (Home Guard), a předvedl svůj nápad Churchillovi, na nějž tento vrhač údajně velmi zapůsobil, takže podpořil jeho masovou výrobu. 

Extrémní jednoduchost patřila mezi nemnoho pozitiv této zbraně, která se oficiálně nazývala „Projector, 2,5 inch“, byť běžně se jí říkalo „Northover Projector“ neboli „Northoverův vrhač“. Hlaveň tvořila ocelová roura o průměru 2,5 palce (63,5 mm), na jejíž zádi se nacházel jednoduchý závěr s otvorem pro starou perkusní zápalku. Pomocí té se iniciovala nálož černého střelného prachu, jež z hlavně vystřelila granát No. 76, případně klasický ruční nebo puškový granát.

Riziko pro obsluhu

Vrhač spočíval na podstavci se čtyřmi podpěrami, ale existovala i verze s trojnožkou a některé útvary domobrany montovaly tyto zbraně například na ruční vozíky nebo „sajdkáru“ u motocyklů. Každopádně už popis napovídá, že nemohlo jít o nástroj nabízející nějak zvlášť dlouhý dostřel nebo velkou přesnost. Mnohé jednotky tudíž na vrhače hleděly dosti skepticky a jejich postoje ještě zesílily, když se při výcviku zjistilo, že granáty No. 76 (tedy vlastně skleněné láhve) mají tendenci praskat přímo v hlavních a ohrožovat obsluhu. 

Britská propaganda chtě nechtě líčila vrhače coby efektivní zbraně a ukazovala odhodlání mužů v domobraně, ovšem k realitě měla tato tvrzení velmi daleko. Sériová výroba Northoverových vrhačů se rozběhla v říjnu 1940 a do roku 1943 vzniklo 18 919 kusů, v té době však již strategická situace naštěstí vypadala zcela jinak, jelikož hrozba invaze pominula a domobrana dostávala standardní 40mm protitankové kanony. Světlo světa spatřil i vylepšený a odlehčený vrhač Projector Mk 2, nicméně těch vznikl jen malý počet. Northoverovy zbraně se použití v boji nedočkaly, avšak řada kusů se zachovala v muzeích či u jednotek reenactorů, kteří připomínají dny roku 1940.

Image

Čtěte také

Kam ani atlet nedohodí: Puškové granáty během druhé světové války (1)

V automobilovém průmyslu se zvolna prosazují různé typy vodíkového pohonu. Nákladní vozidla s vodíkovým pohonem by mohla ušetřit emise značného množství uhlíku ročně. Nedávno získal pozornost médií prototyp vodíkového nákladního vozidla H2Rescue, které je specializované na záchranné operace, a teď ještě získalo Guinnessův světový rekord.

Prototyp H2Rescue postavila společnost Cummins Accelera ve spolupráci s americkými ministerstvy obrany a energetiky. Zmíněný rekord se týká toho, že H2Rescue urazil celkem 2 906 kilometrů na jedinou nádrž, naplněnou 175 litry vodíku. U úspěšného pokusu o zdolání rekordu byl přítomen zástupce Guinness World Records, který dohlédl na zapečetění nádrže s vodíkem.

Nový vodíkový rekord

Vůz absolvoval rekordní jízdu rychlostí zhruba 80 až 89 kilometrů po veřejných silnicích, přičemž se nevyhýbal dopravní špičce. Venkovní teplota během jízdy se pohybovala mezi 16 až 27 °C. Jak je pro stroje s vodíkovým pohonem typické, H2Rescue během jízdy vypouštěl z výfuku pouze vodní páru. Oproti benzínovému nákladnímu automobilu stejné velikosti a na stejné trase ušetřil emise 301 kilogramů oxidu uhličitého.

Hlavním účelem automobilu H2Rescue ale není lámat rekordy ani se účastnit silničních závodů. Tento téměř 15tunový vůz je specializován na transport potřebných zásob do míst postižených katastrofou. Když dorazí na takové místo, může se stát nouzovým zdrojem elektřiny o výkonu 25kW. Takový zdroj postačuje pro 2025 přívěsů FEMA, které poskytuje lidem v nouzi Federální agentura pro krizové řízení (FEMA, Federal Emergency Management Agency).

Automobil H2Rescue je vlastně také zdrojem vody, kterou vyrábí spalováním vodíku. Vytvoří sice jen asi 3,8 litru vody za hodinu, což není bůhvíjaké množství, ale rozhodně je to lepší než spaliny benzínového či naftového motoru. Podle amerického ministerstva energetiky by nasazení H2Rescue místo dnes používaných záchranných vozidel ušetřilo na jeden vůz za rok cca 6 908 litrů benzínu a 2,5 tun emisí.

Image

Čtěte také

Největší elektrický náklaďák světa pohání vodíkový článek a 1 000 kWh baterie

Dánský král Erik IV. po sobě zanechal vdovu Jutu Saskou a čtyři dcery. O urozenosti princezen svědčí, že mezi jejich osmi praprarodiči byli dánský a portugalský král, saský a rakouský vévoda, a princezny z aragonské, kyjevské, polské a byzantské dynastie. Navíc měly zdědit rozsáhlé statky, takže skutečně neměly o nápadníky nouzi. 

Jako první se v roce 1260 provdala Žofie, a to za švédského krále Valdemara Birgerssona. O rok později stála před oltářem Ingeborg s norským králem Magnusem. Jejich okázalá svatba se odehrála s velkou slávou v Bergenu a probíhala za účasti 1 600 hostů v mnoha hradních sálech. Po třech dnech veselí následovala slavnostní korunovace nového norského královského páru. 

Úprk z kláštera 

Nový dánský král Erik V. však nehodlal svým čtyřem sestřenicím jejich dědictví vydat. Švédové a Norové se ho tedy domáhali marně, Dánové princeznám nic nedali. Nová vládní garnitura raději neriskovala a zbývající dvě princezny donutila obléci jeptišské hábity. Nejdříve byla v roce 1264 Kristu zaslíbena princezna Anežka, pro niž založili nové dominikánské převorství svaté Anežky Římské v Roskilde, v tradičním pohřebním místě dánských králů vzdáleném více než třicet kilometrů od Kodaně. Princezna se měla řídit příkladem stejnojmenné světice, která jako vznešená a krásná mladice odmítla mnoho nápadníků a ve třinácti letech zasvětila svůj život Ježíši Kristu, kvůli čemuž byla brutálně umučena. Pro úplnost dodejme, že k pozoruhodným vyobrazením této oblíbené světice patří gotický deskový obraz od Mistra Theodorika v kapli Svatých ostatků na Karlštejně s relikviářovou schránkou v rámu dole uprostřed. 

V roce 1266 musela zasvětit po převorce Anežce svůj život klášteru taktéž její sestra Juta. Skutečnost, že dvě nejmladší dcery krále Erika IV. následovaly Krista jako dominikánské jeptišky, se podle tehdejších měřítek nedala kritizovat a toto uspořádání bylo výhodné, protože bratranci na trůně to umožnilo zmrazit většinu jejich dědictví. Část pozemků a statků ale byla na jeho příkaz převedena na klášter. 

Jutu ani Anežku ale nenadchly strohé regule klášterního života, pokud jde o modlitby, izolaci a sexuální zdrženlivost. Přestože se vystřídaly ve funkci převorky a jistě ani materiálně nestrádaly, nenašly zalíbení v přísném a osamělém klášterním životě, proto jej společně opustily kolem roku 1272. Ani jedna z nich se již nikdy nechtěla vrátit. 

Potrestaní milenci 

Jakmile se za Jutou zavřela klášterní brána, odjela ke své sestře Žofii. Naposledy ji viděla v roce 1269, když se švédská královna zastavila v klášteře cestou po rodné zemi, během níž se snažila domoci vydání dědictví. Žofie byla popisována jako inteligentní, pohotová, bystrá, temperamentní a výřečná žena, která se vášnivě zajímala o šachy. Její manžel Valdemar byl prvním švédským panovníkem z dynastie Folkungů a formálně vládl od svých jedenácti let. Jeho zvolení však zdaleka neuhasilo spory o korunu. Konflikty s dalšími uchazeči o trůn a krvavé bratrovražedné řeže v nové panovnické rodině pokračovaly s fatálními následky další století. Po pětadvaceti letech kralování musel Valdemar se svou ženou uprchnout ze země a později byl stejně bratrovými vojáky zajat a dovlečen na jeden švédský hrad, kde zemřel. 

Za Valdemara nejdříve vládl otec a mladý panovník si krátil dobu milostnými avantýrami. Podle jedné z kronik svedl i svou švagrovou Jutu: „V době, kdy přišla do Švédska, se nijak nelišila od anděla z nebe, byla pyšná a sladká (…). Byla do krále tak zamilovaná, že se s ní příliš sblížil.“ 

Vztah mezi Valdemarem a jeho švagrovou vyvolal velké pozdvižení. Užívali si spolu jeden rok, ale na nátlak církevních kruhů se Juta musela údajně vrátit za klášterní zdi a Valdemar činit pokání před samotným papežem v Římě. Mohlo to vypadat tak, jako když se kál jeden islandský velmož, který „dostal v Římě rozhřešení za všechna svá i otcova provinění a přijal těžké pokání. Vodili ho po Římě bosého od jednoho kostela k druhému a před většinou hlavních kostelů ho bičovali. Snášel to zmužile, jak se dalo očekávat. Přihlížející stáli kolem v úžasu, bili se do prsou a lkali, že musí tak sličný muž trpět takovou strast, a ženy ani muži nedokázali zadržet slzy“. 

Nutno dodat, že kromě zmíněné kroniky se žádné další prameny potvrzující jejich aféru nedochovaly. Ve vatikánském archivu se nachází pouze papežský list z roku 1279, který dokládá, že předchozí Svatý otec někdy mezi lety 1271 a 1276 nařídil dvěma dánským biskupům, aby zajistili návrat Juty do kláštera. To zřejmě pouze dosvědčuje, že nějaký čas strávila ve Švédsku. V 16. století datoval dánský historik Arild Huitfeldt Jutinu návštěvu Švédska rokem 1273 a uvedl, že Valdemar musel jako trest za bezbožné chlípné chování v roce 1274 vykonat pouť dokonce do Jeruzaléma. 

Děti hříchu? 

Podle zmíněné kroniky se z poměru Valdemara a Juty narodil v roce 1273 chlapec, který dostal po dědečkovi jméno Erik. Většina historiků tuto informaci zpochybňuje a domnívá se, že údajné dítě hříchu byl ve skutečnosti Jutin synovec, syn Valdemara a Žofie. Tento švédský princ a dědic si však skráně královským diadémem nikdy neozdobil. Po otcově sesazení byl uvězněn a po jeho smrti směl odejít do Norska, kde se stal členem královské rady. Podle zřejmě vybájené tradice se králi Valdemarovi a jeho švagrové narodila dcera Žofie, předkyně švédského rodu Leijonhufvudů (doslova lví hlava). Ten původně nesl na počest dánského původu v erbu tři dánské leopardy, které později nahradily s poněmčením jména na Lewenhaupt tři lví hlavy. 

Z tohoto rodu vzešla v roce 1536 Markéta, druhá manželka švédského krále Gustava I., zakladatele dynastie Vasa. Markéta byla sice o dvacet let mladší než manžel, nicméně svým mírným, srdečným a laskavým chováním si u něj vydobyla velký vliv a respekt. V mnoha případech byla v jeho okolí jedinou osobou, která ho dokázala uklidnit a utišit. Jejich vztah musel být šťastný, neboť není prokázáno, že by se Gustav zajímal o jiné ženy. Dopisy manželce začínal slovy: „Má nejdražší Markéto, srdce moje jediné.“ Určitě děkoval Bohu, že mu seslal takové dobrodiní. Navíc mu milovaná Markéta porodila během třinácti let deset dětí, z nichž osm dosáhlo dospělosti. Takový neobvykle vysoký počet odolných synů a dcer budil v tehdejší době obdiv. 

Neklidný život princezen 

Na chování svého manžela a sestry prý podváděná královna Žofie podle legendy reagovala slovy: „Z tohoto zármutku se už nikdy nevzpamatuji. Proklínám den, kdy má sestra spatřila švédské království.“ Roku 1275 jejího chotě sesadili jeho vlastní bratři, kteří proti němu zvedli ozbrojený odpor. Že už nebude královnou, se Žofie dozvěděla při partii šachu. Údajně ji v klidu dokončila a vyhrála. Nechala se titulovat „bývalá královna Švédů“, ale po dvou letech se vrátila do Dánska, kde roku 1286 zemřela. Pro úplnost dodejme, že Valdemarova a Žofiina nejmladší dcera Rixa si vzala polského krále, jemuž porodila dceru, pozdější českou a polskou královnu Elišku Rejčku, manželku Václava II., Rudolfa Habsburského a družku „prvního muže království“ Jindřicha z Lipé. 

Ze čtyř sester nakonec prožila nejklidnější život norská královna Ingeborg. Po smrti svého muže, krále Magnuse VI. v roce 1280 pravděpodobně vládla spolu s říšskou radou jménem ještě nezletilého syna sedm let až do své smrti na jaře 1287. Její dánské dědictví se podařilo získat až jejímu synovi, norskému králi Erikovi II. 

Hříšnice Juta byla podle části pramenů opět umístěna do kláštera svaté Anežky, kde zůstala až do konce života. Celé dědictví obdržela od dánského dvora teprve v roce 1284, stejně jako její sestra Anežka. Ta se poté údajně provdala za svého bratrance Erika Longbona, pána z Langelandu, ale nic dalšího o ní nevíme.

Podle jiných zdrojů se Juta soudila o vydání dědictví nejen s královským dvorem, ale i s klášterem svaté Anežky. Jinými slovy řád opustila. To mělo vyvolat velký rozruch a zapojit do soudního sporu i papežskou kurii. Církev nepochybně neměla zájem na tom, aby vznikl precedens, že si mohou urozené dámy svůj slib zasvětit život službě Bohu rozmyslet, a co více, dokonce požadovat zpět své majetky darované klášteru. V případě, že by se Juta skutečně do klášterní cely nevrátila, by se jednalo o mimořádný životní příběh vysoce postavené ženy, která nehodlala nedobrovolný vstup do kláštera považovat za jedinou alternativu k manželství.

Juta přijala řeholní závoj na naléhání svých příbuzných u moci, ale neváhala ho odložit a domáhat se svých práv. Dokázala si sama určit směr svého života, když opustila řeholi a neprovdaná žila jako nezávislá statkářka. Tento svět opustila někdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let 13. století.

Image

Čtěte také

Skoro zapomenutá princezna: Mladou Přemyslovnu v Dánsku miloval lid i král

Sovětský svaz se do dějin planetárního výzkumu nesmazatelně zapsal řadou sond Veněra, které studovaly Venuši. Žádná jiná země neprovedla tak důkladný, dlouhodobý a úspěšný průzkum druhé planety. Do programu se přitom postupně zapojovali i mezinárodní partneři: V roce 1977 podepsal SSSR dohodu s Francií o realizaci projektu EOS, tedy výpravy s balony vysazenými do husté vrstvy atmosféry Venuše. Se startem se počítalo v roce 1983 nebo 1984, každý balon měl mít průměr 10 m a nést 28 kg přístrojů pro studium ovzduší a meteorologických podmínek.

Scénář letu předpokládal uvolnění pouzdra s balonem a jeho nafouknutí během přistávání ve výšce 50–60 km. Na oběžné dráze Venuše pak měla zůstat mateřská sonda s 80 kg přístrojů pro studium oběhu atmosféry, jejího složení či interakce se slunečním větrem.

Od Venuše k vlasatici

Francouzští vědci si během příprav mise uvědomili jednu zajímavost: NASA je totiž přizvala k mezinárodnímu programu sledování Halleyovy komety a oni si všimli, že od Venuše bude vlasatice výtečně viditelná – na rozdíl od Země, která při jejím přiblížení v roce 1986 nabízela jen velmi špatné pozorovací podmínky. Francouzi proto sovětským kolegům navrhli zařadit do plánu chystané sondy rovněž sledování komety v ultrafialovém spektru.

Sověti byli pro – mise měla získat mnohem větší přínos a prestiž. Pak si ovšem uvědomili, že sonda vypuštěná v prosinci 1984 k Venuši může o dva roky později v březnu dorazit přímo k Halleyově kometě! Proč ji tedy nechat kroužit u planety, když se mohla vydat i k dalšímu velmi atraktivnímu cíli? A tak se zrodil plán na supermisi, jíž se měly zúčastnit čtyři automaty: Dva by dlouhodobě pracovaly u Venuše, zatímco další dva by kolem ní jen prolétly, vysadily by moduly s balonovými sondami a pokračovaly by k vlasatici. Mise dostala název Venuše–Halley, rusky Veněra–Gallej, zkráceně Vega.

V šibeničním termínu

Na jaře roku 1980 obdržela popsaný plán ke schválení Akademie věd i Ministerstvo všeobecného strojírenství. Dostal sice zelenou, ale v redukované podobě: Dvě orbitální sondy byly zrušeny, dva velké balony nahradily menší verze a seznam se navíc rozšířil o standardní přistávací modul. Výsadek na Venuši totiž představoval něco, co Sověti uměli, a úředníci tak nechtěli misi složenou pouze z nových prvků, nýbrž i z osvědčených technologií. Redukce původního scénáře se však vůbec nelíbila Francii, která už do vývoje balonů i jejich přístrojů investovala nemalé prostředky – a rozhodla se proto z programu odstoupit.

Vega se tudíž rozjela, ovšem pod velkým tlakem. Od schválení v srpnu 1980 do startu totiž zbývaly zhruba čtyři roky, což pro vývoj, výrobu a testování podobně komplexní mise znamená opravdu šibeniční termín. Sondy měly na přístrojové vybavení původně vyhrazeno 125 kg, ale postupně se podařilo zmíněnou hodnotu zvýšit na 240 kg, takže bylo možné zvolit 14 různých aparatur. Nejvyšší prioritou se stalo studium jádra komety – jeho velikosti, tvaru, objemu a způsobu rotace. Mise počítala s průletem ve vzdálenosti osmi až devíti tisíc kilometrů, tedy velmi blízko, ale stále relativně bezpečně.

Plošina „made in Czechoslovakia“

Předchozí sovětské sondy nesly přístroje přímo na těle a při pozorování cíle se natáčely celé. U Veg to ovšem nebylo možné, protože měly kolem komety prolétat vzájemnou rychlostí téměř 80 km/s, což představovalo úhlovou rychlost téměř jednoho stupně za sekundu. Vznikl by tak problém se správným udržováním orientace i s odesíláním dat k Zemi v reál­ném čase. Přece jen existovalo nemalé riziko, že prašné okolí vlasatice automaty zničí, a tak bylo potřeba vysílat získané informace průběžně.

Konstruktéři proto vsadili na orientovanou plošinu, jež by se s přístroji natáčela za kometou bez ohledu na polohu celé sondy. Měla mít dva stupně volnosti – 220° horizontálně a 60° vertikálně – a nést kamery, spektrometry i další vybavení. Do klání šly dva návrhy: jeden vyrobený v SSSR a jeden v Československu. Druhý zmíněný soutěžil víceméně pro formu, protože veškerá dokumentace od začátku počítala se sovětským hardwarem. Jenže právě sovětský návrh dvakrát po sobě selhal při vibračních testech, které simulují podmínky na startující raketě. Československá plošina ASP-G tak dostala zelenou.

Start potížím navzdory

Největší problém celé mise tkvěl v tom, jak přesně zaměřit kometární jádro. Protože šlo o historicky první průzkum vlasatice, nikdo netušil, jak se bude v přístrojích jevit. Technici nakonec vytvořili osmiprvkové diodové pole, které bylo jednoduché, spolehlivé a prostě hledalo nejjasnější objekt. Odborníci se pouze obávali, aby se jím stala právě kometa, což ovšem nebylo možné dopředu nijak zajistit.

Sondy také dostaly do vínku dvou- a třívrstvé štíty, aby přečkaly zásah částic o velikosti až 0,1 mm. Měly totiž tradiční hermetizované tělo, v němž pracovala většina přístrojů – a jeho poškození by vedlo k úniku atmosféry a následnému přehřátí systémů. Technických komplikací se při vývoji vyskytla celá řada, a v jednu chvíli dokonce padlo rozhodnutí zrušit průlet u Venuše s tím, že sondy poletí přímo ke kometě. Nemusely by se tak dokončovat výsadkové moduly a podařilo by se získat půl roku času navíc. Po velkém boji však nakonec zvítězil původní plán a obě Vegy 15. a 21. prosince 1984 přece jen odstartovaly.

Balony pro Venuši

Oba automaty potrápil po vzletu identický problém: Pravá tyč pro detektor plazmových vln se nevyklopila podle plánu, ale sama od sebe až po několika dnech. Poté ještě zahýbal americkým tiskem malý skandál, když se zjistilo, že Harvardova univerzita dodala pro misi detektor prachových částic, čímž obešla vývozní embargo. V tu chvíli už ovšem měly sondy za sebou miliony kilometrů…

Devátého června 1985 odhodila Vega 1 výsadkové pouzdro, uhnula z kolizního kurzu s Venuší a o dva dny později ji minula o 39 000 km. Pouzdro vstoupilo do atmosféry rychlostí 11 km/s a působilo na něj přetížení 400 G! Ve výšce 65 km se oddělil tepelný štít, načež se 54 km nad povrchem nafoukl výsadkový balon sovětské výroby s francouzskými přístroji (země galského kohouta nakonec vzala misi na milost) a v 50 km se vydal na samostatný let. Spojení udržoval 46 hodin, během nichž urazil 11 600 km průměrnou rychlostí 69 m/s. 

Zatímco výsadkový modul pokračoval k povrchu planety, potkala ho nepříjemná závada: Patnáct minut před dosednutím se jeho přístroje domnívaly, že již přistál, a zahájily odběr materiálu. Pochopitelně přitom získaly jen nepříliš zajímavé vzorky atmosféry, nicméně na povrchu modul nakonec pracoval 56 minut. Vega 2 ten svůj odhodila 15. června a scénář letu „jedničku“ kopíroval s tím rozdílem, že se tentokrát podařilo provést rozbor hornin. 

Smrtící průlet

Mateřské sondy u Venuše jen kalibrovaly své přístroje před hlavním úkolem v podobě průzkumu Halleyovy komety. Oficiálně jej zahájily 10. února 1986, a to opět kalibrací – snímkováním Jupitera a Saturnu. Objevil se ovšem problém, když pozemní dalekohledy ukázaly, že nejjasnější část vlasatice netvoří jádro, nýbrž výtrysky z něj. Orientovaná plošina by tak nesměřovala právě na jádro, což představovalo primární cíl mise. Rychle proto vznikla aktualizace programu a byla odeslána k oběma sondám.

Vega 1 prolétla okolo komety 6. března a ve vzdálenosti 637 000 km detekovala první částice. Oproti očekáváním byly mnohem menší, ovšem adekvátně tomu i četnější. Velké překvapení přišlo 15 000 km od cílového tělesa: Nepodařilo se totiž detekovat žádné sluneční částice, nýbrž jen kometární. Vlasatice byla tedy evidentně naprostým pánem svého okolí. „Jednička“ ji minula ve vzdálenosti 8 890 km rychlostí 79,2 km/s a v té době jen samotný detektor zaznamenával každou sekundu kolizi se stovkou částic, zatímco celá sonda dostávala kolem čtyř tisíc zásahů za sekundu! Během desetihodinového průletu poklesl výkon slunečních baterií o 55 % a Vega 1 nenávratně ztratila dva přístroje. 

„Dvojka“ zaregistrovala první kometární částice při průletu 9. března 1986 ve vzdálenosti 280 000 km. Bohužel, 32 minut před nejtěsnějším průletem selhal hlavní senzor orientované plošiny. Funkci sice převzal senzor záložní, byl však jednodušší, takže většina ze 700 snímků skončila přeexponovaná. Vega 2 minula cíl ve vzdálenosti 8 030 km, a to rychlostí 76,8 km/s. Dopadla ovšem ještě hůř než sesterská stanice: Její sluneční baterie ztratily 80 % kapacity. Hlavní příčina přitom nespočívala v kolizi s prachovými částicemi, ale s kometární plazmou. 

Život po kometě

Teprve po úspěšném přiblížení ke kometě zveřejnili Sověti další letový plán sond, který měli připravený už dlouho. Počítal s průzkumem asteroidu a s průletem několika kometárními ohony – či spíš jejich zbytky, protože k popsaným manévrům mělo docházet v extrémně velké vzdálenosti. Vega 2 měla v srpnu 1987 zamířit k zajímavému tělesu 2101 Adonis, jež podle některých teorií představuje relikt kometárního jádra. Obě stanice pak měly sbírat data o prachových stopách za vlasaticemi Denning–Fujikawa, Biela a Blanpain. 

Limitujícím faktorem se však ukázal být nedostatek pohonných látek pro palubní orientační systém: Vega 1 je spotřebovala 30. ledna 1987, „dvojka“ pak 24. března téhož roku. Průzkum tudíž pokračovat nemohl, což ovšem nic nemění na skutečnosti, že se zmíněný sovětský program zapsal do historie kosmonautiky zlatým písmem.

Image

Čtěte také

Sonda Giotto: První evropská meziplanetární sonda na průzkumu Halleovy komety

Na horké půdě Golanských výšin, čedičové náhorní oblasti na jihozápadě Sýrie, která je od roku 1967 okupovaná Izraelem, se nachází pozoruhodná megalitická stavba Rogem Hiri (Rujm el-Hiri) známá též jako „Kolo obrů“ nebo „Kolo duchů.“ Stojí na rozsáhlé plošině, obklopená stovkami dolmenů. Stavbu tvoří centrální mohyla obklopená koncentrickými kruhy z navršených kamenů, přičemž vnější kruh má průměr asi 160 metrů a na výšku měří přes dva metry.

Rogem Hiri pochází z rané doby bronzové kolem roku 3000 před naším letopočtem. Již řadu let zde probíhají vykopávky, ale archeologové dosud narazili jen na velice málo předmětů, které by osvětlovaly určit původní účel této stavby. Její funkce zůstává záhadou a donedávna byla ve východním Středomoří jedinou svého druhu. To se změnilo na jaře loňského roku, kdy byla objevena až překvapivě podobná, byť o něco mladší a podstatně menší megalitická stavba na Krétě.

Záhada na Golanských výšinách

Podle některých hypotéz měla stavba Rogem Hiri obranný účel, mohlo by ale jít i o pohřebiště a část odborníků tuto stavbu srovnává se zhruba stejně starým Stonehenge. V roce 1998 se objevila hypotéza, že jde o dávnou astronomickou observatoř, jejíž architektonické prvky souvisejí s astronomickými jevy. 

Právě na tuto hypotézu se soustředil nedávný geologický výzkum, který vedl Lev Eppelbaum ze Státní univerzity ropy a průmyslu Ázerbájdžánu. S kolegy analyzovali tektonické pohyby v oblasti Golanských výšin a Galilejského jezera během posledních 150 milionů let. Výsledky výzkumu tektoniky na Golanech publikoval odborný časopis Remote Sensing.

Vědci dospěli k závěru, že v této oblasti dochází tektonickým pohybům po eliptické trajektorii, ve směru proti pohybu hodinových ručiček, průměrnou rychlostí asi 8 až 15 milimetrů ročně. Odvozují z toho, že v době svého vzniku byla dotyčná megalitická stavba oproti dnešnímu stavu pootočená asi o 40 metrů. To znamená, že byla mnohem méně v souladu s astronomickými jevy, než se dnes zdá. Eppelbaum s kolegy se proto domnívají, že ať už byl účel Rogem Hiri jakýkoliv, o astronomickou observatoř zřejmě nešlo.

Image

Čtěte také

Archeologové objevili na Krétě 4 000 let starou stavbu připomínající labyrint

Filozofie udělování a vykonávání trestů za různě závažné prohřešky na našem území dlouhá léta vycházela ze zvykového práva ovlivněného křesťanskou vírou. Trest samotný měl znamenat především pomstu a uspokojení poškozených osob či v případě vraždy pozůstalých. Významnou roli hrál také odstrašující efekt, který měl ostatní od podobného chování odradit. 

Dlouhá staletí tak nejčastěji udělované tresty představovalo spíše mrzačení či popravy provinilců než věznění, které bylo nákladné (věznitel musel vězně živit) a působilo méně exemplárně. Odnětí svobody se tak objevovalo méně, a často představovalo spíše dočasné opatření pro zajištění provinilce před rozsudkem a exekucí. Někdy se jej používalo i ve specifických případech, kdy nebylo snahou delikventa trestat příliš krutě – objevovaly se případy, kdy došlo k udělení trestu vězení po vzájemné dohodě, že provinilec uhradí náklady na něj z vlastní kapsy. 

Šatlavy, karcery, kláštery 

Teprve s postupem času začínalo odnětí svobody jakožto trest získávat na stále větší oblibě. Právní systém se však ještě v období pozdního středověku vyznačoval značnou decentralizací související se stavovským rozdělením společnosti. Proto také nelze hovořit o vězeňském systému jako takovém. 

Venkovské obyvatelstvo podléhalo vrchnostenské správě, která také rozhodovala o udělení trestů za případná provinění – pod tento typ správy spadalo ještě v 18. století více než 85 % obyvatelstva českých zemí. Poddaní pak byli případně vězněni na hradech či zámcích šlechty, kde podmínky jejich pobytu víceméně závisely na libovůli majitele panství. Měšťané podléhali městským soudům složeným z rychtáře a konšelů, a v případě shledání vinnými na ně mohla čekat šatlava, často součást městského opevnění. Šlechta potom podléhala zemským soudům. Nejednotnost právních řádů ale fakticky umožňovala věznit také třeba rodinné příslušníky hlavou rodiny, pokud ta například shledala, že jsou příliš rozhazovační.

Vlastní soudní a trestní systém ale měla třeba také univerzita, kde jak studenti, tak mistři (a v některých případech i absolventi) podléhali pravomoci rektora. Na jižním nádvoří Karolina na konci 14. století vznikl karcer – vězení pro provinilce z akademické obce. Na druhé straně nádvoří pak vznikl takzvaný kurník či krmník, do kterého univerzita zavírala neposlušné poddané z panství, která jí patřila. Výše postaveným osobám potom rektor mohl udělit také domácí vězení – například matematik a astronom mistr Martin Bacháček z Nauměřic byl podobně potrestán za to, že v opilosti srazil studenta ze schodů. Vlastní nápravná zařízení měla ale také církev. Opevněný hrad Mírov například od 14. století sloužil jako vězení pro provinilé duchovní. 

Modernizace systému 

Právní řády i výkonná moc v podobě policejních orgánů a vězeňství procházely již od období pozdního středověku centralizačními snahami. Tak za vlády Ludvíka Jagellonského (1516–1526) prosadily stavy na českém zemském sněmu zákon vymezující pravomoci krajských hejtmanů včetně jejich povinností o vykonávání policejní správy v zemi. Na něj pak navázaly další normy tohoto typu třeba za vlády Rudolfa II. (v Čechách 1575 až 1611), významný přelom v ohledu vězeňství však znamenal policejní řád Leopolda I. (1657–1705). Ten mimo jiné ukládal královským úředníkům v zemi péči o provinilce: „… aby bez obvinění a potřebného vyživení přes čas uložený u vězení zdržováni nebyli, péči míti, je každého čtvrt roka vizitýrovati, poznamenání jich, žádného nevypouštějíce, a co který z nich zavinil, též jaké a odkud vychování má, jak dlouho u vězení zůstává a na čem proces jeho záleží, na královskou kancelář zdejší odesílati.“ 

První kodifikaci trestního práva přinesl hrdelní řád Josefa I. (1705–1711), daleko významnější roli však měl zákoník Marie Terezie (1740–1780) z 31. prosince 1768. Ten poprvé přesně definoval a klasifikoval zločiny i udělované tresty. V této době také výrazně přibýval podíl odnětí svobody oproti jiným formám trestů, tento trend ještě zesílil poté, co Josef II. (1780–1790) zakázal popravy jako výstup řádného soudního řízení (povoleny byly pouze v případě stanného práva) a jeho bratr Leopold II. (1790–1792) veřejné mrskání a vypalování cejchů. Jejich nástupce František I. ( 1792–1835) poté sice trest smrti obnovil, ale věznění již zůstalo dominantním prvkem systému až do dnešních dní.

Image

Čtěte také

Lámání kolem, čtvrcení a řezání jazyka: Jak se měnily tresty v monarchii

Před deseti lety vzbudila velkou pozornost sdělovacích prostředků studie, v níž harvardští epidemiologové došli k závěru, že když se lidé silně rozčílí, čelí v následujících dvou hodinách bezmála pětinásobně vyššímu riziku infarktu myokardu, než když zůstanou v klidu. Dvě hodiny jsou v lidském životě celkem zanedbatelná chvilka, a tak sami autoři výzkumu publikovaného v lékařském časopise European Heart Journal konstatovali, že pro zdravé lidi nepředstavuje rozčílení nijak významnou hrozbu.

V populaci 10 000 lidí by za rok neměly padnout na vrub rozčílení více než čtyři oběti na životech. Na druhé straně ale vědci upozorňovali, že pro jednotlivce se zvýšeným rizikem infarktu, např. pro lidi s vysokým krevním tlakem, můžou být následky rozčílení horší. Stejně tak čelí vyššímu riziku infarktu zřejmě ti, kteří se rozčilují častěji.

Nafouknutá bublina

Sdělovací prostředky interpretovaly záchvaty vzteku jako masovou pohromu, která ročně připraví o život tisíce lidí. Někteří novináři dokonce připsali na vrub rozčílení vedle infarktů myokardu také případy zástavy srdce nebo srdeční arytmie. Ze studie ale nic takového neplynulo. Její autoři čerpali z popisů okolností 4 500 případů infarktu myokardu zachycených v odborné lékařské literatuře. 

Z těch vyplývalo, že se někteří pacienti skutečně pár hodin před infarktem silně rozčílili. Studie však neodpovídala na některé důležité otázky. Například nebylo jasné, jak často se lidé rozčílí bez jakýchkoli zdravotních následků. Hodnoceny byly pouze údaje od těch, kdo utrpěli infarkt. A tito lidé si nemuseli okolnosti dobře pamatovat. Zpětně mohli míru svého vzteku nevědomky zveličit. Jasný nebyl ani mechanismus, jakým by rozčílení mohlo infarkt vyvolat. 
„Je zapotřebí provést další výzkum,“ zdůrazňovali kritici zkreslené interpretace harvardské studie. Zároveň ale přiznávali, že by se lidé měli naučit své emoce ovládat osvědčenými relaxačními technikami, protože to může jejich celkovému zdraví jen prospět.  

Vztek a cévy

Volání po dalším výzkumu vyslyšela řada vědeckých týmů. Nedávno přispěli k nalezení odpovědi na otázku, jak může hněv přispět ke kardiovaskulárním chorobám a infarktu myokardu, američtí vědci z týmu vedeného Daichim Shimboem z newyorské Columbia University. Do své studie sice zapojili jen 280 dobrovolníků, ale při laboratorních testech vědci důkladně prověřili jejich reakci na silné emoce. K účasti ve výzkumu získali zdravé dobrovolníky s průměrným věkem kolem 26 let. Náhodně je rozdělili do čtyř skupin a vyšetřili, jak reagují jejich cévy na zátěž. Každé skupině pak navodili jiný druh emocí.

Ve třech skupinách měli dobrovolníci za úkol po dobu osmi minut vyprávět příhodu ze svého života. Někteří vzpomínali na smutnou událost, jiní na situaci, kdy se rozčílili nebo kdy se báli. To u nich navodilo pocit zlosti, strachu nebo lítosti. Čtvrtá skupina dostala za úkol stejně dlouhou dobu nahlas počítat po jedné. Ti si tak navodili neutrální pocity. 

Když byl dobrovolník se svým úkolem hotov, změřili mu vědci reakci cév na zátěž. Vyšetření proběhlo ihned po skončení úkolu a pak ještě po 3, 40, 70 a 100 minutách. Vědci zjistili, že schopnost roztáhnout cévy, a zvýšit tak průtok krve, byla významně snížena u dobrovolníků, kteří zažili hněv. Snížená reakce cév přetrvávala zhruba po dobu 40 minut a pak se cévy vrátily k normální reakci. Navození jiných emocí, tedy strachu a smutku, reakci cév na zátěž nijak neovlivnilo. 

Předchozí výzkum ukázal, že snížená schopnost cév reagovat na zátěž roztažením je předzvěstí rozvoje aterosklerózy. Ve stěnách takto postižených cév se zvýšenou měrou usazují tuky, což vede nakonec k rozvoji kardiovaskulárních chorob a následně ke zvýšenému riziku infarktu myokardu a mozkové mrtvice. Důvody, proč právě hněv negativně ovlivnil funkci krevních cév, zůstávají nejasné. Podle Daichiho Shimba je zřejmě ve hře hned několik faktorů.

Chemická laboratoř emocí

Hněv může aktivovat tzv. autonomní nervový systém, který řídí celou řadu tělesných funkcí a jehož akce neovládáme vůlí. Reguluje například tepovou frekvenci. Významnou roli mohou sehrát také hormony vylučované do krevního oběhu při stresu. Nelze vyloučit, že silné emoce hněvu zesílí zánětlivé reakce ve stěnách tepen. Shimbo předpokládá, že se na celém procesu podílejí buňky výstelky krevních cév, tzv. endotelu, o němž je známo, že řídí roztahování cév v reakci na zátěž. 

Roztahování a smršťování cév (tzv. vazodilatace a vazokonstrikce), a tím i průtok krve tkáněmi, jsou prostřednictvím buněk endotelu řízeny molekulami plynů označovaných souhrnně jako gasotransmitery. Už dlouho je známa zásadní role, kterou při vazodilataci sehrávají plynné molekuly oxidu dusnatého (NO). Tento gasotransmiter si cévy samy vyrábějí rozkladem aminokyseliny argininu pomocí enzymů ze skupiny syntáz označovaných souhrnně zkratkou NOS (z anglického nitric oxide synthase). 

Účinků oxidu dusnatého na cévy využívají léky odvozené od molekuly nitroglycerinu. Z těch se v organismu uvolňuje oxid dusnatý a vyvolá rozšíření cév a zvýšení průtoku krve orgány. Úlevu to přináší pacientům s aterosklerózou, kteří mají omezený průtok krve např. koronárními tepnami zásobujícími krví srdeční svalovinu. Místem vydatné produkce NO je i nervová tkáň. Jestli hněv nějakým způsobem zasahuje do tvorby oxidu dusnatého, ale není známo. Roztažení cév vyvolává také plynný sirovodík, dnes označovaný jako sulfan. Ten je sice prudce jedovatý a toxicitou překonává kyanid, ale buňky ho v nepatrných množstvích produkují rozkladem aminokyseliny cysteinu a využívají ho jako signální molekulu. Také role sulfanu ve vztahu k následkům záchvatů vzteku zůstává nejasná. 

Hněv – škodlivý i prospěšný

„Na základě dřívějších studií jsme měli velmi důvodné podezření, že hněv může negativně ovlivnit stav srdce a cév. Tato studie na zdravých dospělých pomohla zaplnit mezeru v našich znalostech a ukazuje, jak k takovému poškozování může docházet,“ říká členka Shimbova týmu Laurie Friedman Donzeová. „Studie také ukazuje, jak důležitá je podpora aktivit, které lidem pomáhají se zvládáním hněvu. Je to jeden ze způsobů prevence kardiovaskulárních chorob, jež jsou hlavní příčinou úmrtí v naší zemi.“

V dalších studiích se chtějí vědci ze Shimbova týmu soustředit i na starší dospělé se zdravotními problémy, kteří pravděpodobně užívají léky, včetně léků vyvolávajících roztažení cév. Vědce také zajímá, nakolik by mohly pozitivní emoce, jako je radost nebo smích, zvrátit nepříznivé účinky hněvu na kardiovaskulární systém. Za důležité považují programy radící lidem, jak zvládat hněv. 

Jako zvlášť významné se to ukazuje u lidí, kteří se rozčilují často. Těm by mohlo pomoct sportování, jóga, relaxační cvičení nebo kognitivně behaviorální terapie. Při té je pacient náchylný k záchvatům vzteku postupně vystavován podnětům, které ho rozčilují, a to se zvyšující se intenzitou. Učí se přitom zvládat obtížné situace nejprve „nanečisto“ s terapeutem a později sám. Nacvičuje si stresové situace a relaxační techniky, s jejichž pomocí dokáže zachovat chladnou hlavu. Efektivní strategie kognitivně behaviorální terapie pro zvládání hněvu se mohou lidé naučit i z vhodných učebních textů.

Při „léčbě“ zlosti, je třeba zohlednit fakt, že sklony k hněvu jsou individuální a promlouvá do nich i dědičné založení. Příkladem je gen pro enzym monoaminooxygenázu A, který se podílí na „úklidu“ molekul přenašečů nervových vzruchů, tzv. neurotransmiterů, vyplavovaných do mozku při stresové zátěži. Gen se vyskytuje v dlouhé a zkrácené formě, přičemž zkrácená forma s sebou nese snížený výkon při „úklidu“ neurotransmiterů. Lidé, kteří zdědili krátkou formu genu, mají mozek po stresu na delší dobu zaplavený těmito přenašeči nervových vzruchů, a vzrušení u nich proto přetrvává delší dobu. Zjednodušeně řečeno, těmto lidem trvá déle, než jim „vychladnou“. U lidí s kratší variantou genu pro monoaminooxygenázu A tak hrozí silnější a delší záchvaty zlosti. 

Pozitivní stres

Hněv je sice silně negativní emoce, ale v našem životě sehrává nezastupitelnou úlohu. Slouží jako obranná reakce v situacích, kdy se cítíme ohroženi. Zdaleka nejde jen o přímé fyzické hrozby. Zlost se dostaví i v případech, kdy se cítíme ošizeni nebo podvedeni. Hněv jiných lidí rozeznáme celkem spolehlivě z výrazu jejich tváře a reagujeme na něj v zásadě dvěma protichůdnými způsoby. Můžeme se také rozhněvat, ale stejně tak se můžeme začít bát. Hněv a strach představují různé strany jedné mince. Hněvem se připravujeme na boj, strach nás naopak ponouká k útěku. Pro obě strategie je nezbytný přísun energie, protože jsou spojeny s velkým fyzickým vypětím. Tomu odpovídají reakce organismu rozezleného a vystrašeného člověka.

Rozzlobenému člověku se napnou svaly. Do krve se mu uvolňují neurotransmitery známé jako katecholaminy, které zajistí mobilizaci energie. Ta vystačí k pokrytí enormního výdeje energie po dobu několika minut. To je také důvod, proč mají rozezlení lidé tendenci konat ihned, bez jakýchkoli odkladů. Musí využít energii, dokud ji ještě mají k dispozici. Současně s tím se začne tělo připravovat na boj – zrychlí dech i tepovou frekvenci a zvedne krevní tlak. Zrudnutí v obličeji je důsledkem zrychleného průtoku krve, která vstupuje do končetin a připravuje je na fyzickou akci. Do orgánů, jež nejsou nezbytně nutné pro boj, jde naopak krve méně. Pozornost člověka se zužuje, nakonec se soustředí jen na cíl hněvu a nevšímá si ničeho jiného. Mění se i další fyziologické pochody, třeba trávení.

Image

Čtěte také

K čemu jsou nám dobré emoce? Pomáhají nám přežít!

Planetární mlhoviny patří mezi vyhledávané cíle milovníků hvězdné oblohy. Obvykle se jedná o symetrické, převážně kruhové útvary, jež na první pohled připomínají planety – odtud také jejich název. Přesto s nimi mají pramálo společného: Vznikají totiž z vyvržených vnějších vrstev hvězd během fáze, kdy stálice podobná Slunci prochází transformací v červeného obra nebo asymptotickou větví obrů.

Daná fáze se často pojí s epizodickými překotnými termojadernými reakcemi v nitru umírající hvězdy. Tyto tzv. termální pulzy obvykle provází náhlé rozepnutí obálky stálice do prostoru a mohutné uvolňování hmoty. Kolem obra se tak množství plynu formuje do téměř kulových obálek. Jakmile z jádra hvězdy zůstane jen horký bílý trpaslík, jeho intenzivní ultrafialové záření vyvrženou látku ionizuje, přičemž vzniká prakticky kruhový útvar, pozorovatelný i zdálky – planetární mlhovina. Ve větších amatérských dalekohledech mají některé z nich zřetelnou strukturu: Známe tedy Činku, Sněhuláka nebo Prsten­covou mlhovinu.

Image

Čtěte také

Dalekohled Jamese Webba odhalil příčinu ikonického tvaru slavné planetární mlhoviny

Když se zima medvědů zeptá, co dělali v létě, mohou většinou s klidným svědomím odpovědět, že se krmili, krmili a krmili. Například američtí baribalové naberou do přelomu října a listopadu až patnáct kilogramů tělesného tuku, a vytvářejí si tak zásobu energie na dlouhý zimní spánek neboli hibernaci. Na první pohled vypadají hibernující medvědi podobně jako další zimní spáči. Jejich spánek je však v mnoha ohledech unikátní.

Náročné probuzení

Odborníci se dlouho nemohli shodnout, zda lze zimní spánek medvědů označit za opravdovou hibernaci. Huňáči totiž sice spí, ale zároveň si udržují poměrně vysokou tělesnou teplotu. Mnozí biologové proto předpokládali, že tráví zimu ve stavu, který má blíž k normálnímu nočnímu spánku než k hibernaci, jež se vyznačuje razantním utlumením všech životních funkcí včetně hlubokého poklesu tělesné teploty. 

Typičtí zimní spáči jako svišti, ježci nebo netopýři uspoří při hibernaci obrovské množství energie. Dosáhnou toho změnou aktivity mozkových center, která řídí látkovou výměnu – což by však samo o sobě stačilo zabezpečit jen polovinu pozorovaného metabolického útlumu. Další pokles látkové výměny jde na vrub nižších tělesných teplot, protože v chladu se všechny biochemické reakce v organismu výrazně zpomalují. Díky tomu spáči bez úhony přečkají dlouhá období, kdy by si nedokázali opatřit dostatek potravy. 

U některých hibernujících savců klesá tělesná teplota jen mírně nad 0 °C, a povrchové části těla mohou dokonce vychladnout až pod nulu. V tomto stavu stráví zvíře i několik týdnů, načež se probudí a na jeden den plně obnoví látkovou výměnu. Jeho teplota přitom dosáhne normálních hodnot kolem 36 °C. 

Zmíněná krátkodobá probuzení z hibernace jsou energeticky nesmírně náročná a může na ně padnout i 80 % energie spotřebované zvířetem během zimy. Účel vyčerpávajících přestávek přitom není jasný: Spáči je zřejmě využívají k opravě škod vzniklých v organismu v průběhu hibernace – například regenerují nervové buňky. Pro ochranu před infekcemi je také důležité uvést na nějakou dobu do chodu imunitní systém, aby v těle zlikvidoval všechny nežádoucí vetřelce jako viry, bakterie či plísně. 

Laboratoř uprostřed Aljašky

Medvěd tedy používá jinou techniku spánku a vyhýbá se energeticky náročnému zahřívání organismu z nízkých hibernačních teplot. Ušetří však vůbec něco díky svému „vysokoteplotnímu“ zimnímu spánku? Odpověď se nehledala snadno. U drobných živočichů, které lze vystavit nízkým teplotám v laboratoři, je výzkum hibernace celkem jednoduchý: Vědci jim mohou měřit tělesné funkce detailně a nepřetržitě. Imitace mrazivé zimy pro několik metrákových medvědů se však v laboratorních podmínkách zvládnout nedá, a huňáč spící ve svém doupěti se zas nachází mimo dosah vědeckých aparatur.

Američtí odborníci ovšem našli střední cestu a ke studiu zimního spánku aljašských baribalů využili lesní oboru, kde jim připravili umělé brlohy z velkých dřevěných beden. Medvědi tak čelili drsnému klimatu nefalšované aljašské zimy, a přitom je vědci měli pod kontrolou: Mohli měřit jejich teplotu, spotřebu kyslíku, množství vydechovaného oxidu uhličitého, dech, tep i další parametry.

Proč se netřesou zimou?

Výzkum potvrdil, že si medvědi při zimním spánku skutečně udržují poměrně vysokou teplotu. Velké překvapení však znamenal fakt, že se v průběhu zimy neprobouzejí. Místo toho jsou u nich patrné několikadenní výkyvy tělesné teploty, kdy jejich organismus „vychládá“ až na 30 °C a pak se opět ohřívá na 36 °C. Takový nerušený zimní spánek badatelé u jiných hibernujících živočichů nepozorovali. Jedinou známou obdobu nabízí maki tlustoocasý, drobný madagaskarský lemur, který v dutinách stromů během roku hibernuje i sedm měsíců. Také u něj teplota kolísá mezi 30 a 37 °C, přičemž její okamžitá hodnota závisí na denní době i na tom, jak sluneční paprsky přes den ohřejí vzduch v dutině. 

Zajímavé je, že se medvěd při ochlazení organismu ke 30 °C netřese zimou. Třes svalů přitom netvoří pasivní reakci na pocit chladu – ve skutečnosti se jedná o intenzivní a nepřetržitou svalovou práci, při níž se uvolňuje teplo. Pro většinu savců jde proto o jeden z krajních způsobů, jak prochládající organismus zahřát, i když promrzlé zvíře nemá nad třesem kontrolu. Snad každý z nás ví, že vůlí proti cvakání zubů nic nezmůžeme. Medvědí mozkové centrum pro řízení tělesné teploty je ovšem už při upadání do hibernace nastaveno na podstatně nižší hodnoty a tělo prochladlé na 30 °C necítí potřebu se ohřívat. Podobně dokážou svalový třes „vypnout“ například tuleni, kteří z chladné vody vylézají na mrazivý vzduch. I pro ně by práce svalů znamenala jen mrhání energií. 

Ostatním se vyrovná

Další překvapení přineslo měření metabolismu spících baribalů. Navzdory vysoké tělesné teplotě dokážou medvědi drasticky utlumit látkovou výměnu a v daném ohledu se svou vysokoteplotní hibernací prakticky vyrovnají tradičním zimním spáčům. Každý gram tkání spícího medvědího těla tedy spotřebuje stejné množství kyslíku jako tkáně hibernujícího ježka, sviště či netopýra.

Pokud vyjádříme útlum metabolismu v procentech jeho základní úrovně, mohla by se nám zdát hibernace medvědů slabší. Látková výměna u nich klesá na čtvrtinu hodnot, které si za bdělého stavu žádá zajištění základních životních funkcí. U malých zimních spáčů, jako jsou netopýři či sysli, se přitom jedná o pouhá 2 % obvyklé minimální potřeby. Uvedený rozdíl jde ovšem na vrub velice intenzivní látkové výměny malých savců v obdobích plné životní aktivity. Jinými slovy je jejich život energeticky extrémně náročný, takže při hibernaci dosahují ohromujících úspor. Medvědovy „všední dny“ jsou relativně méně náročné, ale metabolismus v období spánku dokáže stlačit na stejně nízkou hladinu.

Mistr zimní nečinnosti

Zimní spánek medvědů ukrývá ještě další zajímavosti: Nejenže v jeho průběhu nejedí a nepijí, ale ani nevyměšují. Pokud by se člověk několik měsíců nezbavoval zplodin látkové výměny, zemřel by na otravu těmito toxickými odpady. Medvěd je vůči popsanému hromadění zplodin odolný, a navíc je umí recyklovat. Například močovina se v jeho močovém měchýři vstřebává zpátky do krve, kde se využije pro opravy bílkovinných molekul.

Zajímavé je i probouzení medvědů ze zimního spánku. Když se baribal v půlce dubna vyhrabe z brlohu, pohybuje se jeho tělesná teplota okolo normálních 36,6 °C. Látková výměna však zůstává ještě několik týdnů utlumená, a šelma má tudíž k dispozici jen polovinu energie nutné k udržení základních tělesných funkcí. Orgány odvádějí normální práci, ale musejí k tomu i nadále čerpat z rezerv, jež zvířeti zbyly po dlouhé zimě. 

Na otázku, jak medvědi popsaný „život na půl plynu“ zvládají, se zatím nepodařilo najít odpověď. Každopádně jde o skutečné mistry zimního spánku, o čemž velmi výmluvně svědčí nízká spotřeba kyslíku při hibernaci a schopnost potlačit látkovou výměnu bez poklesu tělesné teploty. V daném ohledu tedy trumfnou jiné zimní spáče, kteří si k omezení metabolismu pomáhají zpomalením biochemických reakcí v těle díky chladu. 

Image

Čtěte také

Torpor, hibernace a kryptobióza: Dlouhý zimní spánek není výsadou jen medvědů

Onen hrob představovala pouhá prkenná truhla s kosterními pozůstatky, situovaná u malého oltáře s vyobrazeními Jana Husa a Jana Žižky. Autenticitu ostatků zřejmě už tehdy potvrzoval oslavný nápis. Ani jedna zpráva, která se o hejtmanových pozůstatcích v Čáslavi zmiňuje, však nesahá před rok 1522. To je důležité datum, neboť v uvedeném roce utrpěl čáslavský kostel značné škody v důsledku mohutného požáru. 

Zda se truhlička s Žižkovými kostmi náhodou objevila při odklízení spoušti po zřícené klenbě, či tady byla již dříve, nedokážeme říct. Ještě ve třicátých letech 16. století však existovaly spory, zda je slepý vojevůdce pochován v Hradci Králové, nebo v Čáslavi. Žádný záznam, jenž by vysvětloval, kdy, proč a za jakých okolností přikázal někdo převézt jeho ostatky z jednoho krajského města do druhého, se nedochoval. Podstatný byl výsledek. Prestižní souboj o Žižkův hrob na celé čáře vyhrála Čáslav. A to i díky pověsti, že se hejtmanových kostí zmocnili čáslavští husité, kteří si z Hradečáků dokonale vystřelili a podstrčili jim mrtvolu nějakého Němce. 

Žižkův „koutek“ 

Uctění vojevůdcovy památky se Čáslavští zhostili důstojným způsobem. Prkennou truhličku nahradil v kostele po polovině 16. století kamenný náhrobek s vytesanou hejtmanovou postavou, nad ním zavěsili železný palcát a na pilíř u oltáře umístili Žižkův „talíř“, ve skutečnosti jakousi čtyřhrannou kamennou desku. U všech „exponátů“ se skvěly latinské, částečně veršované nápisy, opěvující válečníkovy činy. Nyní už nikdo nepochyboval, že Žižka leží v Čáslavi. Dokonce ani císař Ferdinand I., který prý při pohledu na Žižkův palcát a náhrobek zrušil svůj úmysl přenocovat ve městě a ulevil si slovy: „Fuj, fuj, zlý člověk! Je mrtvý a ještě po sto letech děsí živé lidi.“ 

V předvečer třicetileté války však Čáslav o údajný hrob velkého válečníka příliš nepečovala. Hrozivý palcát zcizil nějaký žoldnéř a obraz na kamenné tumbě pozvolna stíral čas. Když po bělohorské bitvě získala kostel katolická církev, přikázal mincmistr Vilém z Vřesovic zničit Žižkův hrob i kosti. „Avšak hluboko velmi kopavše,“ říká zasvěcený současník, „nic nenalezli krom prachu…“ A tak si hanobitelé Žižkovy památky vybili vztek na náhrobním kameni. Vynesli jej z chrámu a roztloukli na kusy, jež pohodili na místním hřbitově, podle jiné verze pod čáslavskou šibenicí. Malovaný oltář s Husem a Žižkou zřejmě zabavili kutnohorští jezuité, kteří ho v roce 1651 údajně darovali dánskému diplomatovi. 

Žižkův „koutek“ sice z kostela zmizel, leč záhada vojevůdcova prázdného hrobu nedala spát čáslavskému děkanovi Anselmu Kramskemu. Militantní katolík se uklidnil až nedlouho po roce 1638, kdy nadšeně uvítal nález lidských kostí v chrámu, který spravoval. Pevně přesvědčen, že jde o Žižkovy ostatky, přikázal katovi, aby je vlastníma rukama uvrhl na čáslavském rynku do ohně. 

Přání otcem myšlenky? 

Kolem osobnosti Jana Žižky poté v Čáslavi zavládlo mlčení, trvající bezmála dvě století. Ukončil je až romantický historismus obrozenského střihu. Vzedmutá vlna zájmu o husitství a husity, v nichž čeští vlastenci spatřovali své slavné a hrdinné předky, neminula po roce 1860 ani Čáslav. Rázem se vynořily pověsti, že hned po Bílé hoře zdejší nekatolíci ukryli Žižkovy ostatky někde v kostele, možná za konšelskými lavicemi nebo za oltářem sv. Tekly. Ačkoliv všechna pátrání skončila bezvýsledně, čáslavská „žižkománie“ neopadla. 

Na sklonku srpna 1880 ji ještě umocnilo slavnostní odhalení vojevůdcova pomníku, dílo Josefa Václava Myslbeka. K plné spokojenosti nyní chyběly pouze válečníkovy autentické pozůstatky. To byl ostatně jeden z hlavních důvodů, proč členové výboru muzejního spolku Včela čáslavská předložili v červnu 1901 městské radě návrh, aby se přikročilo k výzkumu nejstarší části kostela sv. Petra a Pavla. Generální oprava chrámu začala pod vedením proslulého architekta Kamila Hilberta v létě 1908, pečlivě sledována místní elitou a regionálním tiskem, který čtenáře upozorňoval na reálnou možnost senzačního nálezu. 

Den D, hodina H 

Vytoužená chvíle nastala v pondělí 21. listopadu 1910 krátce před desátou hodinou dopolední. Zedníci František Brázda, Jan Volný a František Filip narazili při seškrabávání omítky v mariánské kapli na zazděnou dutinu. Opatrně vyňali jednu cihlu, aby se přesvědčili o správnosti své domněnky, a Brázda poté okamžitě doběhl pro městského archiváře Josefa Dlabáčka. Po jeho příchodu vybourali dělníci zazdívku a zjistili, že v tajemném prostoru leží několik kostí, vrchní část lidské lebky s patrnou jizvou nad levou očnicí, střep z mísy, dvě lopatičky vyřezané ze šindelových prkének, loučová destička, mech a kousek ztrouchnivělého plátna. 

Trvalo však ještě několik dní, než se v Čáslavi prosadilo mínění, že konečně byly nalezeny tělesné ostatky Jana Žižky. Napomohl tomu podvrh. Jakoby náhodou se hned v sobotu 26. listopadu objevila v jiném kostelním výklenku stará knižní deska s latinsky psaným sdělením, jež potvrzovalo autenticitu kostí jako Žižkových ostatků. Tuto zprávu vzaly na vědomí i pražské Národní listy, které ji hned v následujících dnech ve výrazné grafické úpravě vytroubily do světa. Oči všech obdivovatelů husitství, a zvláště udatného hejtmana, se rázem obrátily k Čáslavi. 

Záhy zjištěný fakt, že latinský nápis vytvořil čáslavský učitel a konzervátor Václav Vladimír Jeníček, většina z nich asi nezaregistrovala. Nebyl to první Jeníčkův padělek. O necelé dva roky dříve publikoval v časopisu Čáslavský kraj dopis českého šlechtice a pobělohorského exulanta Albrechta Robmhapa ze Suché, který v roce 1629 sděloval, že Vilém z Vřesovic sice zničil Žižkův náhrobek, ale jeho obsah byl ukryt na utajeném místě, dokud „zlí časové nepominou“. Právě tento falzifikát, rozpoznaný až počátkem roku 1911, vyvolal v Čáslavi horečné pátrání po Žižkových ostatcích. Hilbertova rekonstrukce chrámu sv. Petra a Pavla tehdy zrovna začínala. 

Skeptická věda 

Akademické komise, které čáslavský nález na přelomu let 1910 a 1911 zkoumaly, zachovaly chvályhodnou opatrnost. Jejich pozornost upoutala především lebka (kalva). Její pravost jako skutečného Žižkova ostatku hájil z renomovaných přírodovědců pouze antropolog Jindřich Matiegka. Ostatní odborníci kategoricky formulovaný názor nevyslovili. Nemohli přehlédnout podezřelé okolnosti, jichž byla celá řada. Zedníci především při práci v kapli Panny Marie ignorovali instrukci, aby jakoukoliv zazdívku neprodleně hlásili archiváři Dlabáčkovi. Po probourání výklenku tak nikdo nepořídil kresebnou či fotografickou dokumentaci a v dochovaných protokolech existují neodstranitelné rozpory.

O uzavřeném nálezovém souboru, který by se dal vědecky vyhodnotit, není možné vůbec mluvit. S lebkou, kostmi i dalšími předměty se vzápětí po odkrytí manipulovalo, odpoledne 21. listopadu dokonce zedník Brázda zabalil celý nález do zástěry a donesl ho na čáslavskou radnici. Dvě obratlové kůstky si vzal ještě v kostele „na památku“ pekař Josef Pelikán a nálezový protokol sestavili (a spolu se třemi zedníky) podepsali falzifikátor Jeníček, Kliment Čermák a Josef Dlabáček. Kamil Hilbert přijel do Čáslavi až 22. listopadu. Podle jeho názoru, který potvrdily výzkumy provedené na konci 20. století, byl výklenek, zazděný nejpozději ve druhé polovině 17. věku, vybudován při stavbě velké věže po roce 1452. 

Přesto není možné ignorovat skutečnost, že známý architekt při probourání dutiny chyběl. Ani přední čeští historikové nezaujali vůči čáslavskému nálezu vstřícné stanovisko. Jedinou výjimku představoval čelný husitolog František Michálek Bartoš, který až do své smrti roku 1972 hájil pravost čáslavské lebky. Po vznesených pochybnostech ztratila česká veřejnost o senzační objev zájem, ale Čáslavským to nevadilo. V roce 1925 slavnostně otevřeli Žižkovu síň, v níž vystavili lebku, která podle nich nesporně náležela českému rekovi.

Image

Čtěte také

Smrt jednookého vojevůdce: Mohl být Jan Žižka z Trocnova otráven?